E-kniha: Opuštěná společnost -- Česká cesta od Masaryka po Babiše - Erik Tabery

Erik

Tabery

Opuštěná

společnost

Nakladatelství Paseka

Erik

Tabery

Opuštěná

společnost

Česká cesta

od Masaryka

po Babiše

OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST

Copyright © Erik Tabery, 2017

Cover photo © Jan Lukas/dědicové

ISBN 978-80-7432-849-7 (váz.)

ISBN 978-80-7432-871-8 (Epub)

ISBN 978-80-7432-872-5 (Mobi)

ISBN 978-80-7432-873-2 (PDF)

Na obálce fotografie Jana Lukase:

Všesokolský slet v roce 1948, poslední záchvěv svobody po komunistickém puči.

Věnováno Tomáši Pěknému

6

Obsah

Úvod 10

Češi a idea státu 18

Češi a idea státu po roce 1989 38

Populismus 48

Populismus ve světě 50

Český populismus 59 Pravda 72 Konspirační teorie 84 Vliv sociálních sítí 96 Hledání nepřítele 110

Odborníci 112

Média 118

Nevládní organizace 131

Intelektuálové 137 Proč Havel a Peroutka 150

Václav Havel 150

Ferdinand Peroutka 156 Mladí lidé a střet generací 168 Východ, nebo Západ? 180

Historická debata 182

Německo 191

Rusko 196

Jakou chceme Unii 201

7

Opuštěná společnost 208

Miloš Zeman 214

Politická východiska 214

Politické prostředky 218

Stát 223

Jak dál 226 Andrej Babiš 229

Jak to začalo 229

Politické prostředky 232

Co vlastně chtějí? 235

Chyba systému a upevňování pozice 237

Jak dál 241 Závěr 246 Epilog 264 Poznámky 266 Jmenný rejstřík 276

Několikráte jsme

mysleli, že už jsme

na konci cesty,

a pokaždé

jsme shledali,

že jsme teprve

na začátku.

Ferdinand Peroutka

10

Úvod

Ferdinand Peroutka v padesátých letech prohlásil, že kdyby

měl napsat o Československu knihu, jmenovala by se Věčný

začátek. Pokaždé totiž, když Češi nastoupili cestu demokracie, okamžitě ji přerušil nějaký zásadní zvrat – poprvé

válka a podruhé komunistický puč.

„Už několikráte, pro neblahost naší zeměpisné pozice, náš přirozený vývoj byl porušen a my byli nuceni se shýbnout a začít znovu. Vždy jsme byli svobodomyslný národ, a přece uprostřed tohoto století musíme s větším rizikem bojovat o základní občanské svobody než před sto padesáti lety. Vždy jsme byli demokraty, a přece už přes deset let je u nás demokrat ne mnohem více nežmrtvý na dovolené... Několikráte jsme mysleli, že už jsme na konci cesty, a pokaždé jsme shledali, že jsme teprve na začátku,“ řekl v projevu při zahájení vysílání RádiaSvobodná Evropa Peroutka.

1

Český novinář, v té době už žijící v exilu, kam utekl před komunisty, také dodal, že Češi příliš brzy uvěřili tomu, že je cesta za demokracií dokončena, a přestali věnovat pozornost nebezpečí, které se blíží. Následoval poté zlom, jímž se narušila jakákoli kontinuita, a bylo nutné vše budovat od základů. Jaké jsou obtíže tohoto budování,známe dobře na vlastní kůži od roku 1989. Za tu dobu jsme poznali i Peroutkou zmíněnou iluzi, že vše je dokončeno – a najednou jako by měl přijít další zlom.

11

Ve chvíli, kdy ruští vojáci v roce 2014 přepadliukrajinský Krym a následně pomáhali proruským separatistům na východě Ukrajiny okupovat území, začala řada lidí

i v Česku řešit otázku: nemůže se historie opakovat? Vždyť

tamní události velmi připomínají zabírání československých Sudet v roce 1938. Jsou hranice států opět jen kresbou na mapách, které nemají žádnou hodnotu?

Dějiny se ale nezastavily a objevila se další otázka. Poté co se vydalo velké množství uprchlíků ze Sýrie čiAfghánistánu do Evropy, vyvolalo to všude po Evropě různé odstíny vášní. Co s tolika lidmi? Nedojde ke střetucivilizací? Je to organizovaná invaze? Ptali se někteří.

A i když se naší zemi uprchlíci vyhýbají, největšíobavy zaznamenali sociologové právě v Česku. Nemalá část společnosti i proto volá po vládě tvrdé ruky, vystoupení z Evropské unie a ochotě zbavit se části svobod výměnou za pomyslný klid.

Nálady se ale nemění jen u nás. Velká Británie se v re - ferendu rozhodla vystoupit z Evropské unie, protožetamním lidem mimo jiné vadily statisíce Východoevropanů,kteří údajně zvyšují kriminalitu a berou rodilým Britům práci (ani jedno mimochodem není pravda). Ve Spojených státech amerických proběhla také svého druhu revoluce, když lidé zvolili prezidentem populistického mi liardáře Donalda Trumpa. A i tady byla jedním z motivů únava z otevřenosti liberální demokracie, dopadů globalizace a touha potrestat vlád noucí el it y.

„Mezinárodní bezpečnost je nyní zřejmě méněstabilní než v jakékoli chvíli od druhé světové války. Některé ze základních pilířů Západu a liberálního mezinárodníhopořádku slábnou,“ prohlásil v únoru roku 2017 německýdiplomat Wolfgang Ischinger na uznávané bezpečnostníkonferenci v Mnichově, kterou organizuje. „Možná jsme na kraji postzápadního věku, ve kterém nezápadní aktéři vytvářejí mezinárodní politiku často paralelně nebo na úkor multilaterálních rámců, jež vytvořily základ liberálníhomezinárodního řádu po roce 1945.“

2

12

Nelze si neklást otázky, neopakuje se tu historie a ne -

upomíná nás na chvíle, kdy stále rychleji rostoucínacionalismus rozběhl hned dvě světové války? Nepřipomíná i u nás atmosféra druhou polovinu čtyřicátých let, kdy jsme dobrovolně, a dokonce s písní na rtech zamířili donedemokratických vod?

A pokud ano, jak je možné, že nevidíme rizikavlastních kroků, které nás mohou přivést do mnohem vážnějších problémů, než jsou ty, kterým momentálně čelíme?Podobných otázek přibývá, ale neměli bychom je vnímat jako

důvod k panice, vidět v nich nevyhnutelnost osudu. Spíše

nás mají ponoukat k přemýšlení, že před námi stojí výzvy,

kterým budeme muset čelit, a proto bychom měli hledat

východiska, jak se k nim postavit. A to třeba i poučením

z chyb našich předků.

Bývalý ministr zahraničí Spojených států HenryKissinger napsal: „Při studiu dějin nemůžeme použít žádnou

příručku obsahující pokyny, které by bylo možno bezdalšího aplikovat. Dějiny nás učí pomocí analogií, vrhají světlo

na pravděpodobné důsledky srovnatelných situací. Avšak

každá generace si musí sama určit, jaké okolnosti jsouskutečně srovnatelné.“

3

Jenže ono „určování“ není vůbec jednoduché.Mnohdy má dokonce fatální důsledky, což nám mimo jinédokazuje právě svědectví předchozích generací.

„Nad světem se rozhostila nádherná bezstarostnost,

neboť co by mohlo tento vzestup přerušit, co zabránit tomuto elánu, jenž čerpal stále nové síly ze svého vlastního

rozmachu? Nikdy nebyla Evropa silnější, bohatší, krásnější, nikdy nevěřila v ještě lepší budoucnost upřímněji,“ psal

(mimochodem stejně jako Peroutka z exilu) spisovatelStefan Zweig o počátku 20. století v jedné z nejsilnějšíchvzpomínkových knih Svět včerejška.

4

Brzy přišlo šokujícívystřízlivění: nikdo tomu nevěřil, ale z lokálních tahanic o malé

území na Balkáně vypukla první světová válka.

Podobně vzpomínal i německý spisovatel apřekladatel z Prahy Max Brod v knize Život plný bojů ( jako Zweig

13

psal knihu v exilu), když popisoval, jak byl zaskočen vyuknutím první světové války: „Celých čtyřiačtyřicet let,

od německo-francouzské války v roce 1870, nebyla v srdci

světa žádná válka. Válka byla pro nás slovo znějící takřka

středověce, mělo příchuť směšnosti a rytířského harašení zbraněmi. Pro přítomnost se vznášelo ve vzduchu jako

neskutečná třpytivá koule, mýdlová bublina. Na válku se

myslilo jako na něco historicky vyřízeného, odbytého, jako

na něco fantastického, něco, nač věřila dřívější lidskápokolení (nešťastníci!) – ale ne my, rozumem obdaření realisté.“

A dodal: „Politikou se tenkrát také zabývalo jen málo lidí,

kteří na sebe trochu dbali.“

5

Dalo by se říci, že pokud byli historií zaskočeni lidé

žijící v čase první světové války, nebylo to až takpřekvapivé, protože přišla po relativně dlouhém období míru anarosto nečekaně. Chyběla tedy zkušenost, jak snadno se

přes lidské příběhy převalí dějiny. Ale ani zážitek obrovské

světové války nepomohl a naivní pohled na svět po níznovu brzy převládl.

Atmosféru dvacátých let 20. století nám ve svých

pamětech zachytil literární vědec, novinář a filosof Václav

Černý (zůstal v Československu, ale jako zakázaný autor,

takže vzpomínky vyšly poprvé rovněž v exilu): „Vskutku

bylo možno pokládat naše dějiny za splněné, a tedy jaksi

ukončené, a doufat v dlouhá příští léta národa příslovečně

šťastného, neboť ,národa bez historie‘.“

6

Bohužel ani třetí pokus nám nevyšel – přišla druhá

světová válka, ztratili jsme svobodu a nevrátila se nám ani

po válce. Opět pro nezájem o ni dbát a pečovat. Lidé raději hltali doušky iluze o novém společenském řádu, který

se jako na prvním místě na světě zavede v Československu.

Tentokrát ovšem nesvoboda trvala celých čtyřicet let.

Jsme dnes odolnější? Došli jsme poznání, co vede

k ztrátě volnosti a co naopak posiluje demokracii? A jsou

ideje, kterými obložil kolébku Československa Tomáš

G. Masaryk stále pevné a smysluplné? Jsme zemí humanismu, evropanství, svobody, otevřené diskuse a občanské

14

společnosti, jak si otec zakladatel přál? Pakliže je odpověď

kladná, proč zrovna dnes tolik lidí tyto ideje odmítá?

Nepletl se Masaryk – a později i Václav Havel, který na svého předchůdce navazoval –, když nakládal tak silné mravní hodnoty na bedra tak malého státu? Nepovídali si tu na dálku Havel a Masaryk nad hlavami svýchspoluobčanů, aniž by reflektovali skutečné postoje společnosti?Nevznikly všechny ty vznešené teze, ideály vlastně náhodou, protože oba muži stáli ve správnou chvíli na správnémmístě a společnost nadšená ze změny poměrů prostěnevěnovala dostatečnou pozornost jejich slovům?

Státní ideje či hodnoty pochopitelně procházejírůzným vývojem a především rozdílnou interpretací. Tedy pokud vyjdeme z představy, že je vůbec někdo zná. Ideje státu se ale dají také pozměnit praktickým životem.Tradice, zvyklosti, východiska stačí prostě nerespektovat a ony postupně zeslábnou a vytratí se.

Masaryk si toho musel být vědom, vždyť bylsociolog a znalec lidských duší i politických jevů. Na vlastní kůži přece zažil, jak česká společnost umí nenávidět za jiný názor. Přesto říkal a prosazoval své smělémorální vize o moderním československém státě. Evidentně vycházel z toho, že k dosažení proměny společnosti je nutné na začátku definovat ideál, ke kterému se budou všichni vztahovat.

Velice dobře věděl, že i Spojené státy, jež si bral za vzor, mají sice nejlepší ústavu na světě, ale k dokonalé společnosti, která bude žít v plném souladu se základnílistinou, je ještě hodně daleko. Pokud ale nebude znám cíl, nebude možné ani vyrazit na cestu. A když se nakonecpodaří po té cestě vydat, může vytyčený cíl sloužit v těžkých časech jako zářící maják, který nás zachrání předztroskotáním o skaliska.

Vidíme ten maják dnes?

Tato kniha je nejen úvahou nad současností, ale tak trochu i rozmluvou s minulostí o budoucnosti. Přijde mi podstatné naslouchat radám našich předků, které oni sice

15

nemohou vyslovit, protože už nejsou mezi námi, ale jejich

myšlenky nebo činy máme dobře zaznamenané.

Jedinou ambicí těchto vytištěných slov je přispět do zdejší debaty několika postřehy – některé z nich jsem už publikoval v týdeníku Respekt. Nejde o historickou práci, ale o knižní esej.

Rád bych také poděkoval řadě lidí, kteří mi přivzniku této knihy pomohli. Jmenovitě pak Martinu M.Šimečkovi za postřehy k mým úvahám a zejména pak IvanuLamerovi za připomínky a editaci.

Bez ideálu, bez

vědomí mravního

povolání není národa.

Hubert Gordon Schauer

18

Češi a idea státu

Pokud se návštěvník vídeňského Leopold Museum, kde

jsou mimo jiné vystavená díla Egona Schieleho, Josefa

Hoffmanna, Oskara Kokoschky či Gustava Klimta pečlivě začte do popisků pod jednotlivými díly, velmi brzy si

uvědomí, jak často se tu potkává s českou stopou. Buďto se

přítomní umělci z přelomu 19. a 20. století na území Čech

narodili, nebo tu žili, tvořili, případně měli blízké přátele

či příbuzné.

Není to zas tak překvapivý zážitek, česká země sice

není rozlohou velká, ale vždy se tu rodili talentovaní lidé,

kteří promlouvali do dějin výtvarného umění, architektury,

literatury či vědy. Máme tedy rozhodně na co s hrdostínavazovat.

Zároveň je ale třeba si povšimnout, že naprostávětšina z našich rodáků vyrostla do historické výše díky tomu,

že byli propojení s kulturním světem. Tedy že buďstudovali, nebo tvořili ve Vídni, Paříži či Mnichově. Alfons Mucha,

Adolf Loos, František Drtikol a další těžili z otevřenosti

Evropy, protože se mohli rozvíjet, sbírat inspirace, hledat

za k á zk y.

A právě střet mezi touhou po propojení s evropskou kulturou a voláním po výhradně české cestě určoval

nejen zásadní pohyby v 19. století, ale i ve stoletínásledujícím a tom současném. Tady někde leží kořeny jistézacyklenosti české politiky, kdy se rychle vydáme dohánět

19

západní vývoj, a vzápětí se té rychlosti lekneme azačne

me couvat.

Na konci čtyřicátých let 19. století jsme například

zatoužili po svobodě a větší nezávislosti v rámci Rakous

kého císařství a probudili v sobě revolučního ducha. Češi,

inspirováni pohybem i v jiných částech monarchie, žádali

po Vídni větší rovnoprávnost. Chvíli to vypadalo nadějně,

ale když byla představena nedostatečná změna ústavy,Pra

žané vyšli do ulic. Neslavili úspěch, vojsko je záhy tvrdě

rozehnalo. Stejně jako české naděje.

Na konci roku 1851 pak zavládl tzv. Bachůvabsoluti

smus, který doprovázela tvrdá represe a cenzura, cožzpů

sobilo, že tuzemská snaha o změnu téměř ustala. Jen pár

odvážlivců – mezi nimi například Karel Havlíček Borovský

– se snažilo dále vnášet česká témata do debaty, nejednou

k pobouření těch, kteří se v roce 1848 pokoušeli vyvolat

revoluci. Jako by zapomněli na své nedávné proklamace

a za hlavní heslo si nyní zvolili: chceme klid na práci.

Jakmile absolutismus odezněl a tvrdá pravidlapolevi

la, začaly v Čechách vznikat různé spolky, tiskoviny, výzvy

a apely. Riziko konfliktů s úřady už opadlo. „Jako v roce

1848, tak i 1860 se politická situace v Čechách změnilaje

dině pod vlivem vnějších příčin,“ píše historik Jiří Morava

a dodává, že „když to císař dovolil, začali se Češi opětpro

jevovat vlastenecky“.

7

Z pohledu našich moderních dějin je zásadní udá

lost, která se odehrála 20. prosince roku 1886. Ten den totiž

vyšel nepodepsaný článek „Naše dvě otázky“, jehož autor,

čtyřiadvacetiletý publicista Hubert Gordon Schauer sepro

vokativně zeptal: „Jaká je naše národní existence? Jsme

ve svém národním bytu skutečně tak zabezpečeni, jak by

se zdálo na pohled? Ochraňuje nás pro budoucnost... naše

inteligence, literatura a celý náš národní aparát předmož

ným budoucím, byť sebevzdálenějším a okamžité pravdě

nepodobnějším odnárodněním?“

8

Máme tu výhodu, že známe následující vývoj, takže

můžeme Schauera ocenit jako svého druhu génia. V textu

20

totiž vyvrací mýtus, že nás jednoho dne přijde zachránit

slovanské Rusko, a dochází k závěru, že kdyby se tak stalo,

byla by to katastrofa: Polákům a Bulharům totiž velcíslovanští bratři Rusové svobodu vzali.

Druhá Schauerova „česká otázka“ pak mířila přímo

do černého. Co je vlastně cílem českého národa? ptal se

žurnalista svých nacionálně se čím dál víc probouzejících

rodáků. Jaký má jeho existence smysl? Pokud by měly být

společným poutem pouze řeč a prostor, nemá cenu onezávislost ani usilovat. Aby měl národ právo na život, musí si

definovat cíle a ty naplňovat.

„Jen tam je národ, kde je pevná nepřetržená anepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností,

kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde jejednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání

není národa,“ psal Schauer.

A jedině tehdy, když si takový ideál Češi zvolí adokážou ho obhájit, akceptují je i ostatní. To je pro přežití

malého národa, jak uvádí Schauer, stěžejní. Neboť pouze

tak „Evropa, naučíc se oceňovati naši bytost, nepřipustí tak

lehce její zničení“.

Článek byl publikován v časopise Čas, který založili

Masarykovi spolupracovníci, a i proto byl budoucí prezident mylně považován za skutečného autora skandálního

textu. Autorství mu bylo přisuzováno mimo jiné z toho

důvodu, že téhož roku si Masaryk dovolil zpochybnit

na základě analýzy pravost údajně dávných rukopisů, jež

měly národně se obrozujícím Čechům dokazovat starobylost a historickou výjimečnost jejich národa. A které byly

ve skutečnosti opravdu falešné.

„Už samo pronesení této otázky jest skutečný zločin

na národním životě českém,“ psalo se v Národních listech v reakci na Schauerův článek.

9

A právě tato reakce(nepochybně by dnes nebyla o mnoho jiná) dokazuje, že vklad

lidí kolem Času do budoucnosti Československa nelze dostatečně docenit. Podařilo se jim na zcela nové úrovnirozoutat debatu o tom, jaký má být vlastně smysl

21

ho sebeurčení Čechů a potažmo Slováků. Během jednoho

roku zasáhli nemalou část zdejší společnosti na velmicitlivém místě, a to hned dvakrát.

Copak nestačí, že jsme se narodili jako Češi amluvíme česky? Máme ještě něco dokazovat, abychom měli právo

na sebeurčení? A jak může pravověrný Čech zpochybňovat

pravost rukopisů, které dodávají národu trpícímu podnadvládou Habsburků tolik potřebného sebevědomí?

Kdyby tehdy Masaryk a jeho společníci neuspěli,stala by se možná základem budoucího státu (tedy pokud by

vůbec vznikl) lež. A nejen to, zbytečně romantizující lež.

Za své statečné činy byl Masaryk oceněn útoky, které

ho doprovázely na každém kroku. V již citovanýchNárodních listech o Masarykovi napsali, že ho „k národu českému nic neváže, pro práva, snahy a potřeby národa českého nemá ani smyslu ani citu, vše, po čem národ český touží, co podniká a koná, jest mu malicherné, bezcenné, malé, nemá jiného rozměru, než aby jej – přenárodnil“!

Přes tuto nenávistnou kampaň se do konce 19. století ještě jednou odvážil jít proti většinovému názoru: ujal

se veřejné obhajoby Žida Leopolda Hilsnera, který bylnesmyslně obviněn z rituální vraždy křesťanské dívky Anežky

Hrůzové. Všude po Čechách vypukly antisemitské bouře.

Historik Jiří Kovtun v knize Masarykův triumf píše,

že jeho vystoupení tehdy sice nebyla populární, ale založila

„pověst Masaryka jako neohroženého kritika, který žádá,

aby se národní život podřizoval kritériu pravdy“.

10

A protože dějiny píší vítězové, když se stal Masaryk prezidentem, stala se součástí naší identity i pravda. Máme ji i proto

vytkanou na prezidentské standartě.

Masarykovi a jeho spolupracovníkům se aleodmítnutím budování národní identity na základě zfalšovanéhistorie podařilo ještě něco podstatnějšího. Minimálněupozornili na fakt – později stvrzený historickými událostmi –, že

budoucnost Čechů je a bude spojena s budoucností Evropy.

Pokud ta nebude v dobrém stavu, nebudeme mít ani svou

nezávislost.

22

Intelektuální revolucionáři dokázali, že je nutné

opustit citový vztah k politice a nahradit ho věcnýmzákladem. Nutnost tohoto obratu naznačuje i postřeh novináře

Gustava Eima zmíněný roku 1889 v jeho dopise básníkovi Svatopluku Macharovi: „Národ je blázen, je nerozumné dítě, národ se dává vést jen citem, a citová politika jestnejhorší neštěstí ze všech neštěstí.“

11

Tomáš G. Masaryk a později i Václav Havel bylipřesvědčení o tom, že základ státu musí vyrůst na jasněformulované ideji. Nestačí – jak psal Schauer – jen obývat jeden

prostor nebo mluvit stejnou řečí, společnost musí takésdílet základní hodnoty a chránit je ve spolupráci s širšízápadní rodinou států.

Masaryk už v roce 1894 napsal, že je úkolem každého národa najít své místo „a podle toho poznání co možná

s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší

práci, i politické“.

12

A Havel o sto let později, konkrétně

v roce 1993, dodává: „Naším národním programem nemůže

být pouze naše národní existence. Musí jím být dobrélidsk é č i ny.“

13

Masaryk byl v mnoha ohledech pragmatik, alepřesnější označení by zřejmě znělo realistický idealista. Vechvíli, kdy si definoval, že národ nemůže jen přežívat, ale musí

si určit i nějaký cíl, tak vytknul Čechům velmi ambiciózní

vizi: „Humanita je náš poslední cíl národní a historický,humanita je program český.“

14

Jiří Kovtun k tomu uvádí: „Podstatu českéhohistorického odkazu shrnul ve slově humanita“ a dále píše: „Malý národ jako Čechové, jak Masaryk učil, se mezi ostatními národy neudrží šovinistickou předpojatostí aoportunistickým chytračením, nýbrž mravní kvalitou a neohroženým

trváním na univerzálních proudech vlastní tradice.“

Dnes už si těžko umíme představit, jak revoluční idea

to ve své době byla. A jak zásadně ovlivnila českou debatu

a vůbec představivost i dalších Čechů. „Chcemeindividualitu. Chceme ji v kritice, v umění. Umělce chceme, ne echa

cizích tónů, ne eklektiky, ne diletanty. Nevážíme si

23

barevného látání přejatých myšlenek a forem, zrýmovaných

politických programů, imitací národních písní, veršovaných

folkloristických tretek, šedivého fangličkářství, realistické

ploché objektivnosti... žádáme od umělce: Buď svým a buď

to ty! Neakcentujeme nikterak českost: Buď svým a budeš

č e sk ý,“

15

psalo se například v Manifestu České moderny

v roce 1895.

Tomáš G. Masaryk dlouho nevěřil tomu, že bymoh

lo v blízké době dojít k rozpadu Rakouska-Uherska, ještě

na začátku roku 1914 nepovažoval za pravděpodobné, že

by se rozpoutal válečný konflikt, který by zasáhl Evropu.

Jakmile se tak stalo, dal se do pohybu on i další vlastenci.

Masarykova role byla stěžejní především v zahraničí,

kde se snažil přesvědčit západní politiky, aby akceptovali

jeho vizi, že nelze nadále udržet Rakousko-Uhersko,proto

že malé národy mají nárok na vlastní státy. Velké úsilívyna

kládal na jednání s americkými politiky a přímopreziden

tem Woodrowem Wilsonem.

Pro naši debatu o idejích, na kterých náš stát vznikl,

je zaznamenáníhodné zejména to, že orientace země měla

být jednoznačně západní. Když Masaryk hodnotil Rusko

a Spojené státy, pro Československo viděl inspiraci veWa

shingtonu. Tam funguje demokracie a obyvatelé žijí jako

rovnoprávní lidé.

Když Masaryk s Edvardem Benešem a Milanem

Rastislavem Štefánikem sepisovali Prohlášení nezávislos

ti československého národa, které bylo zveřejněno 18.říj

na 1918, mimo jiné tam stálo: „Přijímáme ideály moderní

demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to bylyideá

ly našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady,

jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady oosvo

bozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách,od

vozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasuovlá

daných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout

tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti,

v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských aobčan

ských práv.“

24

Tento přístup pochopitelně Wilsonovi lichotil, a tak

byl ochotnější myšlenkám malých národů naslouchat.Postupem času se k tomu přidalo poznání, že předválečná

Evropa už není udržitelná, a tak opustil představu, že je

třeba zachovat Rakousko-Uhersko, a stal se klíčovýmspojencem při vyjednávání o vzniku samostatnéhoČeskoslovenska.

Praktický politický život se ale s těmito ideálymnohdy dostával do rozporu. Zatímco třeba ve Spojených státech či Velké Británii vede nespokojenost s politikou kvolání po změně politiků – proto tam neproběhl za posledních

dvě stě let pokus o nějaký převrat – , v Česku častopodněcuje k touze po zásadnější změně. Po změně systému.

K detailnějším příčinám se ještě dostaneme, ale ona

netrpělivost je pro nás typická a byla i za první republiky,

kterou máme stále tendenci si idealizovat.

Zprávy dobového tisku jsou přitom téměř k nerozeznání od dnešních. Peroutka například o stranách vedvacátých letech napsal, že „nehodlají dovolit, aby člověk jedl,

co ony ještě neměly v ústech“,

16

takže chtěly o všemrozhodovat, všude mít své lidi, a co bylo mimo partaj,nenacházelo uvnitř sekretariátů důvěru.

Na oplátku ale neměla veřejnost zase důvěru vpolitiky. Poslanec Hugo Bergmann ve třicátých letech prohlásil:

„Vykonavatel poslaneckého a senátorského mandátu vReublice československé patří k nejnenáviděnějším občanům

tohoto státu.“

17

A j iž citovaný Václav Černý popsalprvorepublikového politika jako člověka, který „nevynikal rozhledem ani

vzděláním, ani společenskou formou, ani výší cílů, byl to

typický ,malý český člověk‘, kariérista většího nebomenšího rozměru“.

Když se vydáme v čase ještě dále, komentáře zůstanou

stále stejné. Už v roce 1910 vyšlo v listu novináře KarlaHorkého Stopa, že české strany se nezabývají podstatnými věcmi a hlavně řeší své přízemní zájmy: „Téměř každá politická strana v Čechách trpí nějakou nemocí, a někteří poslanci

25

na sněmech znají a reprezentují nemoc strany lépe než její

prog r a m.“

18

Politická kultura byla i ve vídeňském sněmuevidentně podobná té dnešní. Horký přinesl reportáž zparlamentu, v níž píše: „Jaká to znamenitá obměna slyšet výkřiky, za něž by se styděl třeba vesnický čeledín – a nemusit se

červenat! Jaké to podráždění nervů viděti, jak se utvoří

husté klubko z pánů zákonodárců, jak se kmitají pěsti nad

hlavami.“

Ale ani tady se nemusíme zastavit v našem putování

historií, zamiřme do padesátých let 19. století, kdy Karel

Havlíček Borovský ve Slovanu kriticky rozebírá nejenpolitiky a jejich uskupení, ale vůbec tuzemský nezájem o veřejné

dění: „Veliký počet občanů buď velmi málo neb docela nic

nerozumí záležitostem politickým, nabývají mnohépolitické strany tím příležitost šiditi mnohé občany a proti jejich

vlastnímu prospěchu vábiti je k sobě.“

19

Pro další vyprávění jsou tyto poznatky našich předků podstatné. Ukazuje se totiž, že jsme založili dvě tradice. Jednu definovali velcí mužové jako Havlíček Borovský,

Masaryk (a později Havel), ta stojí na hodnotách. Pak je tu

druhá, kterou definujeme my všichni, a ta stojí na emotivním

přístupu – malém zájmu občanů o politiku, které využívají

některé politické strany a různí kariéristé k vlastním cílům.

Tyto tradice se spolu tvrdě střetávají.

Když je období klidu, všechno vlastně běží, jak má.

Ve chvíli, kdy se ale přiblíží nějaký vážný problém,najednou se hraje o přežití demokratického systému. A i když ony problémy mnohdy přicházejí zvenčí, nikdy nesmíme zapomínat na chyby, kterých jsme se dopouštěli u nás doma. Slavný historik Josef Pekař při debatě o české tradici a odkazu Jana Husa připomínal právě naši vlastní odpovědnost. „,Smysl‘ českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí vzápětí nedostatkem rozumnéumírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního,“

20

napsal roku 1925 do Národních listů.

26

Pokud bychom se pokusili analyzovat příčiny onoho

„podvrácení“, tak je to právě onen malý zájem širší veřejnosti o politické dění. Jak už bylo ukázáno výše, pěstovalo se tu více politikaření než politika. Za první republiky

například vycházel takřka výhradně stranický tisk, který

referoval pouze o úspěších své partaje a druhé karikoval.

Kvalita tehdejší novinařiny se nesmí ( jak se občas

činí) posuzovat podle Přítomnosti Ferdinanda Peroutky. Šlo

o výjimečný list, který v nejlepších letech kupovalo kolem

čtyřiceti tisíc lidí. Na informování širší společnosti takneměl příliš velký vliv. Většina tisku se věnovala bulvárním

zprávám a slepě hájila stranickou linii.

I kvůli nekvalitním informacím se propast mezi veřejností a politiky velmi rychle prohlubovala, protože jeden

nevěděl o druhém nic.

A do toho následně vypukne drtivá hospodářskákrize, v Německu vítězí Adolf Hitler, v Československu sílíkomunisté a fašisté, rostou chutě Slováků na samostatný stát, radikalizují se čeští Němci. Politické strany sice majístatisíce členů, ale na schůzích se spíše řeší, komu protekcí zařídit práci, byt či místo pro děti v partajním spolku. Veřejnost chodí k volbám, tím to však pro ni víceméně končí. Zkrátka věří, že ti nahoře vědí, co činí.

A ti nahoře s tímto nezájmem počítají, respektive

jdou mu populistickou politikou naproti. Jak ukazujeznámá práce historika Jana Tesaře Mnichovský komplex, Západ

sice během třicátých let německé riziko podcenil, což se

ve všech publikacích a textech stále připomíná, ale myrovněž, o čemž se už mluví méně.

Vytváření spojeneckých svazků, budování obrany,

vybavení armády, to vše bylo nedostatečné. S přípravami

na válku se začalo příliš pozdě. „Rozhodující většinanašeho národa byla ukolébána snivou pohádkou o věčném míru

... státotvornost nebyla na žádoucí výši. Zjistit, nakolik byl

nedokončenou obranou vlastního státu vinen sám lid, je

věcí historiků. Bez peněz se nedá budovat nic a ty mohlo

na obranu povolit jen volené Národní shromáždění

27

zentující vůli lidu. Lid po armádě volal, až bylo zle, ale tanemohla dělat zázraky...,“

21

napsal o tom později hlavní velitel

československých branných sil generál Ludvík Krejčí.

Připomínám, že je to další hlas zmiňující český sen o konci dějin, touhu po životě v pohádce, jak to pojmenoval generál Krejčí. I když se hlavní vina za tehdejší situacipřiisuje prezidentu Edvardu Benešovi, je jen jedním z viníků. On si mnohdy dobře uvědomoval limity české politiky, neschopnost stranických funkcionářů řešit důležitá témata, jako například změny na mezinárodní scéně. Sám s tím ale nemohl mnoho učinit.

Jestli někde Beneš selhal, pak v přecenění vlastních diplomatických schopností a že se na zahraniční politiku díval příliš „vědecky“. Proto přeceňoval význam uzavřených spojeneckých smluv, za kterými ale chyběl prožitý vztah.

Francouzský novinář Hubert Beuve-Méry, velký obdivovatel Masaryka, korespondent řady francouzskýchmédií a pozdější zakladatel Le Monde, tehdy působil vČeskoslovensku a překvapeně sledoval, jak český prezidentvykládá svému národu, že není třeba se bát, protože mámespojeneckou smlouvu s Francií. V článku, který vyšel po Mni - chovu v roce 1938, popisuje, jak Benešovi během kritického období několikrát namítal, že atmosféra v Paříži není vůbec Československu nakloněna a že je chyba „za každou cenu zakrývat obyvatelstvu slabosti Francie“. Beneš na toodpověděl: „Jsme francouzštější než vy... Nikdy nebudeme pochybovat o Francii, protože ona nikdy nezradila své slovo...

Vy jste nenapravitelný, nebezpečný pesimista...“

22

Pro přemýšlení o české politice a jejích limitech je ale

podstatnější druhý postřeh francouzského novináře. „Ještě vážnějších chyb se dopustilo Československo vůči sobě

samému. Kromě několika pozoruhodných výjimek byl

jeho politický personál podprůměrný. Fungování stran,

gigantických ekonomickoolitických organizací, které

byly naprosto v moci sekretariátů, zabraňovalo jakékoliobnově a omlazení a znechucovalo lidi s nejlepšími úmysly.

28

Rozdělení nejdůležitějších veřejných úřadů mezi tyto strany prohlubovalo sklerózu státu a povzbuzovalo parazitismus partajních klientel.“

Toto poselství bychom si měli neustále opakovat,protože jestli se nám na nějakou tradici první republikypodařilo navázat, tak právě na uzavřený svět politických stran,

které jsou velmi neochotné vpouštět do svých řad kohokoli,

kdo nechce hrát podle pravidel stranických sekretariátů.

Ale zpět do minulosti. Na konci září roku 1938 bylo

celé Československo na nohou a nervózně čekalo, co se

bude dít. Přijdeme o Sudety? Postoupíme je pod tlakemzahraničí Hitlerovi? Edvard Beneš pak 22. září 1938 vrozhlase pronesl projev, v němž zazněla slova uklidnění a příslib:

„Mám plán.“

Po bouři emocí nastává jisté zklidnění a euforie.Prezident přece ví, co dělat. Jenže už za pár dní se ukazuje,

že neví. Žádný plán neexistuje. Tady se vyjevují následky

formalistní demokracie, kdy se veřejnost nejen málo zajímá o dění kolem sebe, ale i to málo jí politici neříkají celé.

Ukazuje se, že diplomatické smlouvy naplněné jen pasivním nárokem slabšího na pomoc v nouzi nejsou dostatečnou obranou.

Ačkoli nikdo nezbaví Francii a Velkou Británii její

odpovědnosti za selhání v tak kritické chvíli, je povinností

řešit i selhání naše. Vrací se tu do hry Schauerův text, že je

naším úkolem obhájit v Evropě smysl české existence. A to

tím, že ukážeme náš význam, aby jiným došlo, že nás nesmějí ztratit.

„Bylo-li budování samostatného státu uskutečňováním všelidských ideálů, jak věříme, musíme bohuželkonstatovat, že se udělalo jen málo pro to, aby těmto ideálům

a této snaze byly získávány sympatie národů. Češtíhistorici a publicisté citují s pobouřením výrokyChamberlainovy, Hendersonovy ad. o ,neznámé zemi‘ a podobné ještě

mnohem horší – ale nechtějí vidět vážnou výstrahu, která

je v nich obsažena,“ píše ve svém Mnichovském komplexu

Ja n Te s a ř.

29

Jeho slova znějí tvrdě až necitlivě. Byli jsmecivilizovanou zemí, která chtěla žít po svém, není to dost? Proč něco dokazovat, abychom měli nárok na smluvně slíbenou pomocnou ruku v těžké chvíli? Možná je to nespravedlivé, ale Tesařovo varování bychom neměli přejít. Bez ohledu na naše citové rozpoložení musíme onu výstrahu – žečlověk nemůže být o druhé se nezajímající lenoch a spoléhat se přitom, že druzí se přetrhnou v péči o jeho bezpečí a blaho – přijmout a vyvodit z ní závěry. K těm se dostaneme v dal -

ších kapitolách.

S Mnichovem končí první republika a jeden sen.Vytváří se trauma, které nás zasahuje dodnes a má vliv na vní -

mání politiky. Absence Benešova plánu vedla k tomu, že se

nemalá část společnosti rozlítila a demokracii odmítla. Češi

měli spoustu výmluv, proč skončila první republika a přišel

Mnichov. Slova se množila a vytvořila obranný val, který

měl zakrýt pravdu. Spílalo se stranám, politikům azápadním mocnostem, které nás v tom nechaly. Kouzlomnožného tvaru – strany, politici a mocnosti – umožnilozformovat množnou, tudíž neexistující odpovědnost. Jako kdyby

strany neměly straníky, politici byli bez voličů a mocnosti

bez obyvatel.

Druhá – pomnichovská – republika nepřinesla jen vzestup emocí, ale nechala rozeznít i temnější stránkuzdejší společnosti. Židé byli vyhazováni z práce, profesnísvazy lékařů a právníků žádaly vyloučení svých židovských členů a přijímaly se rasové zákony. To vše před příchodem nacistů.

Začal hon na demokraty a stoupence Masaryka. Smýšlení lůzy, která se drala k moci, vystihla herečka,spisovatelka a manželka Karla Čapka Olga Scheinpflugová v knize Český román: „Velikost myšlenek byla zradou malých poměrů, ke kterým se odjakživa hlásili.“

23

V této době vychází v Kritickém měsíčníku velmi zajímavá stať Jana Patočky Myšlenka vzdělanosti a její dnešní

aktuálnost.

24

Mimo jiné v ní píše: „Humanistická myšlenka Masarykova byla u nás nejsilnějším fermentem, který

30

tvořil dlouho hlavní vyznání víry naší inteligence.“ Podle

Patočky „stal se Masaryk tak mocnou silou, že zapůsobil

i na odpůrce a stal se tmelem i protichůdných táborů. Dnes

však pozorujeme – to si nutno říci nepokrytě – naprostý

úpadek této masarykovské tradice“.

Patočka si kladl otázky, které zaznívají i v našichsoučasných debatách. Mimo jiné: „Znamená to, že humanismus i vzdělanectví jsou překonanými ideologiemiminulosti, nebo to jest jen projev chvilkové krize slabosti, v níž stojí

dnešní ,intelektuálové‘, zmatení náporem ideovéhoprotivnictva? Je pravda, co dnes často slyšíme, byť ještě zřídka

veřejně, že si z Masaryka jako myslitele nemůžeme odnésti

nic obsahově důležitého? Je jedním z nejsmutnějších zjevů

našeho života, že k takovému pojímání mohlo vůbec dojít,

že takové hlasy se mohly vůbec ozvat.“

Jednatřicetiletý Patočka ale nezůstal jen u popisusituace. Nabídl i úvahu, jak nastalé situaci čelit. Cestuneviděl v akceptování nových poměrů, v ustupování, čidokonce zpochybňování vlastních hodnot. Naopak.

„Samozřejmě nelze všechny tyto obtíže řešit několika časopiseckými články, ale je třeba pohledět skutečnosti

do očí a říkat je těm, kteří jich dosud nespatřují, je třebatvrdosti k sobě a toho nemilosrdně kritického ducha, kterým se právě tolik vyznamenával Masaryk; kritika z lásky musí býti tvrdá... Můžeme prospěti své společnosti, svému okolí, svému lidu především už tím, že ukážeme, jak bezpodmínečně dovedeme v něco věřit, jak vážně a bez ohledů k sobě chceme spolupracovat, jak velké cíle si chceme klást – neboť to vše, spolu se snahou o národní a společenskouspravedlnost, musí přesvědčovat a budit respekt, musí se státispolečenskou silou, jaké je v dnešní době právě u nás zapotřebí.“

Možná to zní příliš idealisticky, ale sám Patočkadokázal, že jeho slova vytyčují ctihodnou cestu, kterou má

smysl následovat. Není jistě náhodou, že to bude právě on,

kdo sehraje tak důležitou roli při vzniku Charty 77 o několik desítek let později, a že dokáže, jak „bezpodmínečně

dovedl v něco věřit“.

31

Hned první rok po druhé světové válce platíme daň

za špatnou interpretaci zhroucení demokracie v roce 1938.

Člověk znalý své chyby se umí poučit, jestliže ale vadu vidí

u druhých, čeká, že se poučí oni. Avšak „oni“ neexistují.

Proto se opakují předválečné prohřešky – nedostatečnýzájem o politiku, slabé kritické myšlení, chatrná kontrolapolitiků. Co hůř, demokracie ještě více oslabuje – mimo jiné

například tím, že se omezuje veřejná debata.

„Politických stran ale nesmí být příliš mnoho, protože dochází ke komplikovanějším stranickým poměrům,

míra sporů a počet konfliktů je mnohem větší, národní

a státní život rozdrobenější a stát oslabenější,“

25

vysvětlil

po válce Beneš, proč je dobře, že byl v osvobozenérepublice úředně omezen počet stran, které směly kandidovat ve volbách. Agrárníci, za první republiky nejsilnější strana, byli pro údajnou kolaboraci zakázáni úplně. Našel se

domnělý viník, společnost však ve skutečnosti potrestala

sama sebe. I díky tomuto kroku v roce 1946 vyhrávajíkomunisté volby.

Dnes se poměrně často traduje, že tehdejší společnost

netušila, že komunisté jsou hrozbou. Opět jen výmluva.

Kdo stál o informace, měl je. Ať už z deníku Svobodnénoviny, či týdeníků Dnešek nebo Obzory. V posledně jmenovaném

před volbami 1946 vizionářsky Pavel Tigrid a Ivo Ducháček psali: „My však říkáme jasně a otevřeně, že republika

Masarykova a Benešova nebude se brzo smět hlásit k těmto

jménům, dovolí-li, aby se gestapismus šířil v zemi dokonce

z moci úřední! Máme u nás politickou stranu,Komunistickou stranu Československa, která používá bezohledněkaždého prostředku, aby dosáhla svého cíle. Dejme tedy těmto

lidem moc ve státě a octneme se v mžiku v přímém rozporu

s naší tradicí etickou, politickou i kulturní. Dějiny posoudí

význam takového kroku... Jde o to, zda opustíme vskutku

velké ideály za hesla a doktríny prchavého dneška.“

26

Veřejnost si vybrala, a to doslova, prchavá hesla. Dnes

říkáme, že se nelze divit, protože lidé byli zmatení po konci války a okouzlení záchranou sovětskými vojáky. To je ale

32

vysvětlení, nikoli omluva. Bohužel historie nedává možnost

reparátu po předložení omluvenky, že jsme nedávali pozor.

Pro pochopení rizik, kterým čelíme my, v roce 2017,

je nutné si uvědomit, že v roce 1948 tu nevládla jakásivšeobecná touha po komunistické diktatuře. Lidé chtělizměnu, ale nevěděli pořádně jakou, ani jak jí dosáhnout. Měli

bychom se pokusit pochopit tehdejší motivy a atmosféru,

která způsobila, že část společnosti převrat přivítala a větší

část proti němu nic neudělala.

Erazim Kohák v sedmdesátých letech analyzoval, co

se to v roce 1948 vlastně odehrálo, a mimo jiné napsal, že

tehdejší situaci chápe „jako ztrátu společnéhomyšlenkového podkladu našeho národa: ztratili jsme základníspolečné přesvědčení o podstatě lidského života a společenského

soužití. Nestál tu ,národ proti buržoazii‘, ani ,národ proti komunistům‘, stály tu proti sobě dvě právoplatné části

rozpolceného národa, které ztratily schopnost vzájemného

porozumění“.

27

Jeho slova znějí velmi povědomě. Přesně takto dnes

mnozí popisují naši situaci, jen používáme termíny jako

„sociální bubliny“, tedy skupiny lidí, kteří žijí vedle sebe,

ale přitom si vzájemně vůbec nerozumějí a ani se o topříliš nepokoušejí. Tehdy byly spouštěčem následkymnichovského rozvratu, válečné zkušenosti a poválečná atmosféra, dnes zejména tzv. uprchlická krize, k tomu se aledostaneme později.

Kohák ve své knize dále dovozuje, že klíčový byl obrat

v přístupu společnosti a státu k lidem. Už tu nebylijednotlivci, ale lid. Češi opustili Masarykův humanismus, protože

v jeho pojetí byla klíčová lidská individualita. Po válce se

podle Koháka začalo tvrdit, že „pro člověka je dobré to, co

vyžaduje celek, ne naopak“.

Mnohé dovedla válečná zkušenost k závěru, že jsme

padli za oběť nacismu právě kvůli humanismu, který byl

obráncem jednotlivců. Proto je nyní zapotřebí ideologie

upřednostňující „lid“. A to hlásali právě komunisté, proto

je tolik voličů podpořilo. Že není velký rozdíl mezi

33

tickým přístupem k lidem i lidu a tím komunistickým, měli

Čechoslováci zjistit velice brzy.

Když se později po dvaceti letech tvrdé nesvobody

objevila na chvíli skulina v totalitní stavbě, ukázalo se,

že společnost po roce 1948 vlastně jen ztratila čas. Vedle

pálení ideologicky závadných knih, zavírání, mučení aporavování demokratů, ničení kulturního dědictví čiomezení svobody vyznání došlo i k postupné likvidaci výroby

či zemědělství. Státu se tak přestalo dařit i v ekonomické

oblasti. Historik Tony Judt uvádí, že zatímco před rokem

1938 bylo Československo „srovnatelné s Belgií a opořádný kus cesty před Rakouskem a Itálií“, „v roce 1956 však

už Československo zaostávalo nejen za Rakouskem, Belgií

a zbytkem západní Evropy, ale i za svým vlastnímhospodářským výkonem a životní úrovní z doby před dvaceti

let y“.

28

František Kautman, který byl v padesátých a šedesátých letech loajální komunista a jenž později podepsal

Chartu 77, v knize O českou národní identitu píše: „V roce

1968 si celý národ podvědomě položil otázku: co jsmezískali tím, že jsme se vzdali Masarykova humanismu?Odpověď byla jednoznačná: nezískali jsme nic, ztratili však velmi

mnoho.“

29

Šedesátá léta připomínala Čechy po pádu Bachova

absolutismu, sice tu stále nebyla svoboda, ale už jen uvolnění režimu a fakt, že se „to může“, vyvolal opětovné zakládání spolků, kritických časopisů, experimentovalo se

v hudbě i filmu apod. Bohužel historie neumožnila toto

poznání rozvinout a přivést společnost k návratu hodnot,

na kterých kdysi Československo vzniklo. Protože zakrátko

se už zase nic „nemohlo“.

Ruské tanky, které vtrhly do země na formální pozvánku zdejších stalinistů 21. srpna 1968, pomohly opět

instalovat ten nejrozkladnější z možných režimů – vládu

domácích kolaborantů, držících se u moci díkybezpodmínečnému lokajství vůči okupační moci, která je navíccivilizačně na nižším stupni rozvoje než ovládaná společnost.

34

Češi už oproti Západu nestáli jen na místě, začali vytrvale

a docela rychle couvat.

Teror let padesátých přišel pro mnohé nečekaně, dalo

se tedy namlouvat si či obhajovat, že tomu nešlo zabránit.

Vedle toho léta sedmdesátá a osmdesátá už byla jasnou

a dobrovolnou rezignací naprosté většiny české společnosti

na vlastní důstojnost a svobodu. Lidé už věděli, že režim,

ve kterém žijí, z nich dělá nesvéprávné občany, ale nechtěli

riskovat střet s mocí, jež se na první pohled jevila v plné

pohotovosti.

Již citovaný historik Tony Judt k tomu v knize Poválečná Evropa uvádí: „Znovu, podobně jako v roce 1938

a znovu v roce 1948, se z Československa vytvářel komplic

vlastní porážky.“

30

V jiné knize, Intelektuál ve dvacátém století, pak Judt ještě dodává: „Speciálně v Československu

dospěl ústup od politiky a názorová privatizace od rozdrcení pražského jara velmi daleko. ‚Normalizace‘, tedyčistky, jež odstranily tisíce mužů a žen ze všech veřejných či

veřejně viditelných funkcí a profesí, proběhla úspěšně. Češi

a Slováci se vzdali veřejného života a místo toho se uchýlili

k materiálnímu konzumentství a formálnímu politickému

konformismu.“

31

Obyvatelé Československa ale byli navíc ponižováni nutností stvrdit popření vlastních názorů na sovětskou

okupaci, členové KSČ museli dokonce projít prověrkami,

které rozhodovaly o další kariéře. Vzedmutí z roku 1968 či

ještě během pohřbu Jana Palacha v lednu 1969 překryla pár

měsíců později surovost obnovené domácí komunistické

moci, která za přihlížení donedávna vzývaných představitelů „svobodomyslného křídla“ KSČ brutálně rozehnala

demonstrace občanů k prvnímu okupačnímu výročí. Pak

následovala naprostá rezignace. Intelektuální opozice téměř neexistovala a většina společnosti mlčela.

O to větší šok způsobil sedm let nato vznik Charty 77, kterou do konce roku 1988 podepsalo na patnáct set

lidí. Z pohledu celku to bylo málo, ale i to stačilo totalitní

moci, aby se lekla a přikročila k tvrdé represi – zatýkání,

35

zastrašování, vyhazování z práce, bránění dětem ve studiích atd. Čím větší ohlas na Chartu zazníval ze zahraničí,

tím větší odplata režimu – a naopak. Tehdy se takézjevuje nový lídr – zakázaný dramatik, brilantní esejista Václav

Havel. Muž, který více než kdo jiný ukázal význampsaného slova. Byl totiž schopný přesvědčivě zachytit ničivost,

ale i absurdnost systému, dařilo se mu to tak dobře, že tomu

porozuměli i západní čtenáři.

Moc ale neútočila jen na odpůrce režimu, stálekontrolovala, aby se širší veřejnost do aktivit Charty 77 nezaojovala. Disident Milan Šimečka ve své eseji Společenství

strachu v roce 1980 psal, že státní aparát stále zapalovalpomyslné ohníčky, aby každý věděl, že se může nepříjemně

spálit.

32

Doprovázela to totalitní propaganda, která veřejnost

neustále utvrzovala v pocitu, že ke stávajícímu režimu není

žádné alternativy. Kritika se netolerovala, byť se po níformálně volalo. Vlastně po celých dvacet let se tu slovům bral

jejich smysl. Zdeněk Vašíček v eseji Lidská práva a„ukradené dějiny“ píše, že komunistická moc si zvolila vlastní jazyk

a styl vyprávění o minulosti a přítomnosti. Zkráceněřečeno, tento jazyk neměl připouštět jiný pohled, názor avlastně ani chuť pochybovat.

33

Masaryk nejednou

vysvětloval, že naše

otázka je otázkou

lidskou. Chtěl tím říct,

že nejlepším a vlastně

jediným možným

národním a státním

programem je

vytvářet dobré lidské

společenství.

Václav Havel

38

Češi a idea státu

po roce 1989

Přenesme se do dnů, kdy se komunistická totalita vČeskoslovensku blíží ke konci. „Přišel jsem, abych vyjádřilpodoru tomu, co se děje v naší zemi. Hlavní podstatou je, že

se tu čtyřicet let vede třídní boj. Ten třídní boj měl zanásledek to, že jsme vybudovali pyramidu strachu. Každý se

bojí, kvůli něčemu se bojí. Bojí se kvůli dětem, bojí sekvůli posudku, bojí se kvůli zaměstnání. Přestaňme se už bát

a zbourejme tu pyramidu, pod kterou měl být pohřbený

celý národ.“ Tak odpověděl vítkovický učitel, když se jejtelevizní redaktoři v listopadu 1989 zeptali, proč vyšel do ulic

demonstrovat.

34

Slovo strach je klíčové, vytvářel totiž nejsilnější tmel totalitního systému. Milan Šimečka v již citované eseji z roku 1980 popisoval, že konec éry nesvobody pocítíme ve chvíli, kdy onen všeobjímající strach vyprchá z našich pórů. „Předpokládám, že takový okamžik lehce poznáme. Zajdeme večer k bývalému příteli a on nám beze strachu otevře dveře, budeme se procházet s jinými přáteli anehledat noru, do které bychom zalezli.“

Ještě v říjnu 1989 se přitom zdálo, že totalita bude Československo dusit i nadále. V Maďarsku, východním Německu či Polsku se režimy hroutily jeden za druhým, ale tady to vypadalo, jako by vše mělo zůstat při starém. Demonstrace k výročí vzniku republiky byla v říjnu rozehnána obušky a propagandistická televize informovala, že

39

„o narušení klidu, veřejného pořádku a státního svátku se

dnes odpoledne na Václavském náměstí v Praze pokusilo

asi tři tisíce osob“.

Až listopadové události vyvolaly tak silný poryvvětru, že se najednou vyjevilo, jak snadné je ony ohně, o nichž

psal Šimečka, sfouknout. Rok 1989 ukázal sílu veřejného

hlasu. Předseda vlády Ladislav Adamec se dlouho odmítal

setkat s Václavem Havlem, protože podle něj byl „nula“. To

je třeba mít stále na paměti. Z každého Ladislava Adamce

se může brzy stát nula a z každé nuly se může stát Václav

Havel. To by mělo všechny vést k pokoře – a naopakzároveň k sebevědomí.

Rychlost změn, které se odehrály po 17. listopadu,

budí i po tolika letech úžas. Už za jedenáct dní Federální

shromáždění ruší vedoucí úlohu KSČ, za dalších devět dní

podává demisi premiér Ladislav Adamec a tři dny po něm

skládá úřad i prezident Gustáv Husák. Rok vrcholí zvolením Václava Havla prezidentem.

Tempo událostí zastihuje víceméně všechnynepřipravené. Nic nelze p