načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Opilé banány – Petr Šabach

Opilé banány
-11%
sleva

Elektronická kniha: Opilé banány
Autor: Petr Šabach

Nové vydání novely Petra Šabacha, v níž se autor opět vrací do vzpomínek svých a svých přátel. Tři šestnáctiletí kamarádi se seznamují se světem dospělých, hospodami i prvními láskami a v šedivém světě osmdesátých let se snaží najít svůj ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 88
+
-
2,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 192
Rozměr: 18 cm
Vydání: 5. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2005
ISBN: 978-80-718-5782-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nové vydání novely Petra Šabacha, v níž se autor opět vrací do vzpomínek svých a svých přátel. Tři šestnáctiletí kamarádi se seznamují se světem dospělých, hospodami i prvními láskami a v šedivém světě osmdesátých let se snaží najít svůj svět barevný. Rozhodnou se odjet k moři, které je pro ně snovou představou o tom, jak opustit "fádní blbákov" přitroublých písní režimních autorů, nedostatku toaletního papíru a pomníků "význačných" soudruhů. Cesta kradeným stařičkým populárem však končí happyendem docela jiným, než bychom předpokládali.

Zařazeno v kategoriích
Petr Šabach - další tituly autora:
Čtyři muži na vodě -- aneb Opilé banány se vracejí Čtyři muži na vodě
Občanský průkaz Občanský průkaz
Jak potopit Austrálii  9.vydání Jak potopit Austrálii 9.vydání
První láska a jiné povídky -- adaptovaná česká próza První láska a jiné povídky
Rothschildova flaška Rothschildova flaška
 
K elektronické knize "Opilé banány" doporučujeme také:
 (e-book)
Ta přede mnou Ta přede mnou
 (e-book)
Tři vánoční povídky Tři vánoční povídky
 (e-book)
Zvláštní problém Františka S. Zvláštní problém Františka S.
 (e-book)
Říjnový seznam Říjnový seznam
 (e-book)
Jsou světla, která nevidíme Jsou světla, která nevidíme
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:201


3

PASEKA

PRAHA

LITOMYŠL

2011

/ŠESTÉ VYDÁNÍ/

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:203


4

© Petr Šabach, 2001, 2011

Cover © Jan Šabach, 2011

ISBN 978-80-7432-155-9

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:204


5

Kdepak jste se toulaly, moje malé děti?

S naším tátou, s tím to jde od desíti k pěti.

Celou noc vám problouznil o divokých husách...

ale hoši, proboha, co to máte v pusách?!

To jsou dýmky, maminko, podívej se na ně.

Když je zima, zabafáme, ohřejem si dlaně.

P. KOMANEC, který mi to recitoval v hospodě

Céčka, sbírá céčka, v tom je ta léčka,

a já jsem o tom neměl ani zdání,

céčka, že sbírá céčka, tak co mi brání,

jen abych sehnal je a běžel za ní.

M. DAVID, který mi to zpíval v rádiu

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:205


6

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:206


7

„Hádám, že letos budou třešně velký nejmíň jako koňský kule,“ řek Honza.

„Divný období...“ přemejšlel sem nahlas.

Víťa neříkal nic, protože byl hluchoněmej, takže ani nemoh, ale rozuměl.

„Vůbec divnej čas,“ uvažoval Honza dál. Já věděl, co tím chce naznačit. Že nás už nějaký třešně prostě nezajímaj. V šestnácti se vám radikálně změněj chutě. ■ Když sem nebyl právě s klukama, nejradši sem dřepěl v ateliéru. Tady sem si uplácal všechny figury, o kterejch bude pozdějc řeč, protože to už je taková moje slabost si lidi představovat v menším, abych měl pak v určitejch věcech víc jasno. Mám tu Břečku, hluchoněmýho Víťu, Dálavu i ostatní včetně Bédi a mý mámy, nebo i takový naprosto okrajový figury tu sou, jako například jistej soudruh Rozhoň. Je to něco na způsob mýho soukromýho vúdú, ale bez těch jamajskejch kouzel, jako sou vlasy a nehty, a pak – já hlavně

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:207


8

nechci nikoho propichovat špendlíkem, i když neří

kám, že některý by si to teda nezasloužili. A taky ne

vím, jak bych ty nehty a vlasy sháněl. Jediný, o co bych

stál, je mít pár chloupků jistý Daniely, ale ne proto, že

bych je pak přilíp na její sošku (zrovínka ji držím

v ruce a přemejšlím, co s ní), ale proto, že já je do

opravdy viděl, a nejen to, já měl tu kliku, že sem je

i vískal. Sedím tu vedle zbytků maršála Rybalka, kou

kám na Fáberovu hliněnou ženu Hébé a říkám si, jest

li se toho v posledních tejdnech seběhlo hodně, nebo

málo, protože ačkoli vám o tom chci vypravovat, sám

si to teprve musím pořádně srovnat v palici, v čemž by

mně měly pomoct tyhle mrňavý figurky. Je vůbec zá

zrak, že přežily bez úhony řádění otčíma, ale to je tak

trochu i moje zásluha, jelikož sem si je všechny pečli

vě uschoval, jako bych bejval tušil, že v tomhle atelié

ru dojde jednou k pěknýmu maléru. Prostě sem je,

skromnost stranou, zachránil, takže si je teď můžu

pěkně jednu vedle druhý vyrovnat před sebe a po

strkovat s nima stejným způsobem, jakým předtím ony

postrkovaly se mnou. Mám tu i malýho Aleška a do

konce i JUDra Stoklasu, prostě všechny, který sem

před prázdninama potkal. A protože to Béďou končí,

tak to Béďou taky musí začít.

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:208


9

■ Obávám se, že můj otčím nezačal zrovna nejlíp,

když ho naposled pustili z protialkoholního. Doplatil

totiž na hrubou neznalost prostředí obyčejný cukrár

ny, která se mu cestou připletla do cesty. Zůstal ten

krát zcela osamoceně a bezradně zírat na prodavačku,

jež (sama mu prej připomínala kremroli s přišitejma

ušima) na něj mrkala a s úsměvem téměř spiklenec

kým šeptala cosi o tom, že právě obdržela čerstvé do

boše a kaliforňany. A on – odborník přes ty nejbizar

nější alkoholické koktejly včetně Vídeňského taxikáře

a Žižkovské brusle – tam jen stál, nejistě se rozhlížel

a zkoušel si při tom představit, jak asi takový doboš

vypadá. „Já nevím...“ opakoval stále, „já nevím, dejte

mi třeba támhleto...“ a máchl rukou směrem k brou

šeným miskám plným banánů. A protože mu to moc

chutnalo, dal si to ještě jednou a pak ještě několikrát

a nakonec se v tý cukrárně sesul přímo pod stolek

s mramorovou deskou a zůstal tam ležet až do příjez

du policie, který vyděšená kremrole hlásila, že „pán

měl desetkrát opilé banány, ačkoli ona mu doporučo

vala čerstvé kaliforňany a také doboše“. Policajti byli

asi v dobrým rozmaru a odvezli blábolícího otčíma

domů, ale ne přímo domů, jen před barák.

„Ty vole!“ hvízdnul můj kámoš Břečka, když ho po

zoroval, jak se válí na chodníku. „Jestli takhle vypadá

po léčení, tak mi řekni, jak vypadal před ním...?“

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:209


10

■ Ve výzkumným ústavu zakokrhal kohout. Tenhle

zvuk mě budí každý ráno. Každý ráno mě vítá do no

výho dne pták, kterýho jsem nikdy nezahlíd ani kout

kem oka, opeřenec drženej v zajetí kvůli nějakejm po

kusům. Představuju si toho kohouta napojenýho na

všelijaký trubičky, možná že už je to jen mozeček

s hřebínkem a zobákem, a všechno to plave na hladině

speciálního roztoku. A nad tím stojí šílenej vědec a bá

dá, proč každý ráno tenhle opeřenec kokrhá. Břečka,

jehož matka tam dělá, tvrdí, že ve výzkumáku všichni

šíleně chlastaj („kromě mý mámy,“ říká) a vyráběj si

sami kořalky, protože maj k dispozici kvanta lihu. Vy

právěl nám, že jednou tam pařili celou noc a podařilo

se jim přijít na něco, o co se pokoušeli dobrejch deset

let, a sice na nějakou senzační směs, která by jim vy

nesla Nobelovu cenu, ale ráno si nikdo z nich nemoh

ani zaboha vzpomenout, co všechno do toho zázrač

nýho sajrajtu namíchali – tak byli ožralí. Takže to prej

zkoušej čas od času znovu (myslím udělat nějakej ten

mejdan) a modlej se, aby to vyšlo, ale nějak se jim za

tím nedaří.

Vždycky, když tenhle kohout zakokrhá, tak si říkám:

„Eště tě, mrcho, nesežrali, eště z tebe neudělali vývar,

eště to máš dobrý...“, a myslím tím jeho i sebe. Hned

se mi líp vstává, protože sem rád, že věci a všechno

živý je na svejch místech a že kohout je v mým světě

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2010


11

stále přítomen. Než odejdu do školy, zkusím u sní

daně jen tak prohodit, že naše třídní zemřela a že

máme tím pádem volno, ale nikdo mi to nevěří. Mně

to prostě nedá to nevyzkoušet. Já jen sonduju, kam až

můžu. A když mi to nevyjde – taky dobře. Fajn. Zapo

menem na to. Je teda fakt, že já dost lžu. A když o tom

tak někdy přemejšlím a říkám si: „Proč to, proboha,

děláš?“, nedokážu přijít na žádný rozumný vysvětlení.

Kdybych lhal tak jako většina lidí, to znamená spíš

svátečně a jen v situacích, kdy potřebujete něco za

tlouct, tak to pochopím, ale já lžu nejspíš proto, že mě

to baví. To jenom pro pořádek.

Chodím kolem výzkumáku každý ráno do školy

a vždycky se zastavím před jeho vysokým železným

plotem a koukám, jestli neuvidím páva, kterej se tu ob

čas prochází po zahradě. Věřím na to, že když ho tam

zahlídnu, tak budu mít celej den kliku. Párkrát – no

říct „párkrát“, tak to dost kecám – sem ho tam něko

lik dní neviděl a byl sem z toho tak nervózní, že pro

změnu nezahlídli ve škole mě. Takže se vám tímhletím

představuju jakožto největší záškolák, kterýho ste v ži

votě mohli potkat. Třídní mi často tvrdí, že „sedím na

sudu s dynamitem“. Řekli byste, že je to možný? Ale

je. Všechno je možný. My sme ty poslední, na kterejch

záleží, jakou dostanou známku. To nechte na těch dru

hejch a vůbec si s tím nelámejte hlavu. Já sem totiž

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2011


12

zjistil, že většinou vyjdou věci úplně nastejno – ať už

to nějak příšerně prožíváte, nebo se poflakujete s ru

kama v kapsách – je to někde mimo. Příklad? Tuhle

se přihlásil Tomáš, což je spolužák: „Já bych si rád

opravil známku z matematiky, prosím!“ Takže si ji

opravil, ale na čtverku, na čtverku si polepšil. „Co ses

do toho sral?!“ povídal sem mu. „Tobě, ty vole, byla

trojka málo?“ Tomáš se neučí špatně, ale spoustu věcí

prostě nechápe.

„Kykyryký!!!“ udělal by kohout. „Tohle je tlustá

a chytrá knížka!“ doporučovala nám nedávno třídní.

A já řek: „Všechno, co je tlustý, nemusí bejt chytrý...“

Teď byste se měli zasmát, ale vy samozřejmě nemůže

te znát naši třídní. Ten fór byl totiž míněnej jako na

rážka na jejích dobrejch sto padesát kilo. Když se

všichni ve třídě utišili, tak slyším, jak povídá: „Neber

to jako nějakou moji pomstu, ale pojď k tabuli... stej

ně jsem měla v plánu tě vyzkoušet.“ A dostal sem vět

nej rozbor a byl sem v pytli. A pak se rozhodla mě

mučit tak, že sem musel před celou třídou napsat do

pis rodičům. Chápete to?! Chodila sem a tam a dik

tovala a já měl psát: „Milá maminko! Milý tatínku!

(začínalo to jako pozdrav z pionýrskýho tábora) Na

vštivte, prosím, moji třídní profesorku, ble, ble, ble,

ohledně mého prospěchu, ble, ble...“ A tak – abych si

to trochu zpestřil – sem to mírně upravil. „Hotovo?!“

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2012


13

vytrhla mi z ruky papír, na kterým stálo: Milá mamin

ko! Milý otčíme! Jsme velmi potěšeni tím, že Vás může

me – jako vůbec první – informovat o skutečnosti, že Váš

syn byl vybrán k longitudinálnímu výzkumu nadprůměr

ně nadaných jedinců. Naše škola ponese okamžitě jeho

jméno. Blahopřejeme a děkujeme Vám za něj! Tř. prof.

M. Mrázková. Četla to a já sledoval její slinotok.

■ Moje matka to nemá s Bedřichem lehký. Bedřich je

můj otčím, je to sochař a pěknej zpiťar. Čítankovej...

„Co hodláš, Bedřichu, dělat s tím tvým pitím?!“ poví

dá mu nedávno matka nešťastně, a víte, co on na to?

„No – já nevím... nějaký prachy eště mám, ale musela

bys pro to skočit sama,“ řek, aniž by se otočil od hla

vy, co měl na točně před sebou. Matka to s ním nemá

lehký. Můj pravej táta to na rozdíl od něj dotáh dost

vysoko, protože je to zvíře. Jezdí po světě a zná spous

tu slavnejch lidí. Matka je architektka a o mým otci

moc nemluví. Ale já vím, co se mezi nima stalo. Otec

si našel mladší. Už před spoustou let. Nejmíň před

šesti sedmi rokama. A Bedřich s náma žije pět let. To

vím přesně, protože mi bylo jedenáct, když sem ho

poprvé spatřil. „Říkej mi Béďo!“ Tak mu tak říkám.

„Tykej mi!“ Tak mu tykám. Můj otec taky pil, protože

„musel žít společensky“, jak s trpkým úsměvem vzpo

mínala matka, ale kam se hrabal na Béďu, kterej z vo

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2013


14

pice prakticky nevylez. Občas zkoušel nepít, ale vydr

žel to zpravidla jen několik dní, maximálně tejdnů,

a spad do toho znova. Dřív byl prej „slibnej“ a abso

lutní jednička na „hlavy“, jak sem se doslech od mat

ky, která tvrdila, že mu spousta lidí předpovídala vel

kou budoucnost, ale dopadlo to krapánek jinak, pro

tože Béďa se politicky neangažoval, jelikož nenáviděl

komunisty, a čím víc je nenáviděl, tím víc chlastal,

a aby na ten chlast měl, tak musel dělat strašidelný

věci. Celej byt sme měli v době, o který mluvím, plnej

prasátek pro štěstí, protože v těch časech se dal dohro

mady eště s jedním zpiťarem, sochařem Fáberou, kte

rej na ty prasátka sehnal formu a Béďa je pak dodělá

val. Všude, kam ste u nás v bytě dohlídli, stály krabice

s těma růžovejma lesklejma potvorama. Nevím, jak ji

nejm, ale otčímovi ani Fáberovi moc štěstí nepřinesly.

Fáberu moje matka nesnášela tak, že jakmile se u nás

objevil, oblíkla se do vycházkovýho a šla. Byl to tako

vej uchrchlanej malej človíček s knírkem zažloutlým

od nikotinu, kterej si myslel, že je mimořádně vtipnej,

když pronášel to svoje: „Nevadilo by vám, madam,

kdybych se tu na chvíli apendixoval?“ Já ho měl cel

kem rád. Líbily se mi jeho roztěkaný a bystrý oči.

Když se se mnou loučíval, neopomenul zpravidla říct:

„Život je boj – tak ahoj!“, čemuž sem se možná popr

vé i usmál, ale pozdějc už ne. Béďa mi jednou vypra

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2014


15

voval, jak přišel kdysi Fábera domů a chtěl bejt hroz

ně nenápadnej a potichu, aby nevzbudil svou ženu,

protože to bylo eště v době, kdy s ní žil, respektive

předtím, než ho definitivně vyhodila. Opatrně si odem

knul, jenže hned u botníku se zamotal a padnul prdelí

přímo na podlahu. Nic strašnýho by se asi nedělo,

nemít v zadní kapse u kalhot placatku rumu, která se

tím pádem rozbila a pořezala ho tak, že zakrvácel ne

jen kalhoty, ale i linoleum. Všechno pečlivě uklidil,

zadek si zalepil a šel si lehnout. „Jenže ráno,“ smál se

Béďa, když to vypravoval, „ho žena budila s křikem:

,Tos byl včera tak vožralej?!‘ Jak to?! Co to?! říkal si

sochař Fábera. Dyť sem všechno uklidil...! ,Jak to mys

líš – ožralý?‘ bránil se. ,A kdo přilepil ten kříž z leuko

plasti na zrcadlo?‘ volala jeho žena,“ a v tomhle bodě

vyprávění se Béďa smál, až se rozesmála i máma. A to

je co říct. Máma se jmenuje Jana...

■ Ten den sem chtěl bejt původně doma, ale bylo tam

takový dusno, že sem posléze radši vypad. Matka byla

na Béďu eště pořád naštvaná za to, v jakým stavu se

vrátil domů. Teď už byl jakžtakž v pořádku, protože

se prospal a vykoupal, ale matka to jeho spaní nazvala

„válením“ a lázeň „blokováním koupelny“ a každým

pohledem mu dávala najevo, že se jen tak usmiřovat

nehodlá. Béďa se jí to ze začátku snažil vysvětlovat

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2015


16

a vydržel to poměrně dlouho, ale pak už to vzdal a nakonec byl taky pěkně protivnej. Seděl sem vedle něj na gauči a dívali sme se na nějakou soutěž v televizi. Béďa odpověděl na otázku vždycky dřív než soutěžící, čímž dával podle mýho matce najevo, že je chytřejší než ona, že je prostě vůbec nejchytřejší na světě. Máma žehlila za našima zádama. Když kropila nějakej ubrus nebo co, tak dopadlo pár kapek otčímovi za krk. „Dávej pozor!“ zakňoural Béďa vyčítavě, a aby ji přesvědčil o tom, jak bolestivě byl zasaženej, dramaticky si tampónoval zátylek kapesníkem.

„Promiň,“ řekla matka chladně.

„Jde o to, že jsem to nečekal,“ pootočil se směrem k ní, „o nic jiného! Až budeš příště kropit, dej mi laskavě vědět, ano?!“ Začínal to nebezpečně rozebírat. Byla to předzvěst vzteku, kterej se v něm čas od času nahromadil a kterej byl bohužel silnější než on. Neodpustil si další jedovatost: „Je to, jako když se díváš na televizi a přiběhne k tobě pes. Není snad na světě větší pohoda, než když ti Cézar skočí do klína a olízne ti tvář.“ Zaslech sem, jak se pohyb žehličky zastavil, a vůně nahřátýho ubrusu zesílila. Teď už se otočil v křesle tak, aby jí moh zírat do obličeje. „Jenže,“ zdůraznil, „není nic víc k posrání než to, že se díváš na televizi, přiběhne k tobě Cézar, skočí ti do klína, oblízne ti tvář, a ty jsi si přitom na sto procent jistá, že jsi

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2016


17

nikdy žádnýho psa nevlastnila a vlastně sis ho nikdy ani nepřála, protože se psů bojíš. A proč mně se pořád dějou takovýhle věci?! Proč na mě skáčou cizí psi?!“ Samozřejmě že mu matka mohla říct, aby tak nevyváděl kvůli pár kapkám vody, ale raděj uraženě a beze slova pokračovala v práci. „To mně může doktor říkat pořád, abych se nerozčiloval a bral věci s humorem,“ babral se v tom Béďa, „tak já mu to teda slíbím a ještě si na to panečku plácnem, a pak mi doma zapícháš žhavý špendlíky do krku, a to v momentě, kdy to vůbec nečekám. Copak ty vážně toužíš po tom, abych natáh bačkory?!“ A aby zdůraznil, že tohle není žádná legrace zahrávat si s jeho zdravím, prudkým pohybem si z nosu strhnul brejle.

„Řekla jsem PROMIŇ. Řeknu ti to tedy ještě jednou: PROMIŇ!“ snažila se matka o klidný přednes.

„PROMIŇ je dobrá věc!“ zasmál se sarkasticky Béďa. „Promiň, brácho, ale ty už se do záchrannýho člunu nevejdeš! Promiňte, pane, ale balón klesá, takže – kdyby vám to moc nevadilo – my se s váma prozatím rozloučíme...“

„Ježíšikriste!“ neudržela se matka a bezradně rozhodila rukama.

„No! Tomu taky nakonec řekli PROMIŇ! Nejdřív do něj ale zatloukli hřebíky stovky, a teprv když vstal z mrtvejch, tak to přehodnotili. Promiňte, už se to víc

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2017


18

krát nestane. My mysleli, že ste vobyčejnej lump. Jenže, holčičko,“ teď už vyskočil z gauče a začal se procházet před televizí, „já nejsem Kristus! Jestli to sekne se mnou, tak definitivně! Osumnácetčtyřicetvosum, ty vole!“ zvolal zničehonic na soutěžícího, kterej na obrazovce usilovně vraštil čelo. „Tolerance je pět let...“ připomínal moderátor.

„Tak proč tam lezete?!“ volal Béďa. „Proboha, proč tam lezou?!“ ptal se mě se zoufalým pohledem. „Lezu já snad někam, když vím, že tam nepatřím?! Dělám já snad tohle?!“

„Opilé banány,“ zašeptala matka. ■ Závidím americkejm spisovatelům. Maj to podle mě děsně jednoduchý. Všechno maj zatraceně jednodušší než já. Předně: žijou v Americe a tam se furt něco děje. A když se tam nic neděje (myslím v místě, kde takovej spisovatel žije), tak stačí popojet kousek jinam. Za druhý: tam, co žijou, to hezky zastavěli a hnedka pojmenovali, takže když otevřete knížku, co ji napsal Američan, připadáte si i s tím málem fantazie, co máte, pomalu jako doma. Tak třeba: „Narodil jsem se kousek od Clintonovy ulice v Lower East Side, hned tam, co Morrison Avenue křiží Patnáctou. Je to jen pár bloků od Hippodromu.“ Bác a je to! A kde sem já? Jak se mám vypořádat s tím, že nemám k dispozici

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2018


19

žádnej Hippodrom, žádnou Patnáctou? Co mám na

psat já? Že sme sedávali na dvoře bez jména, kde kro

mě klepadla nebylo prakticky nic poetickýho, když

ovšem nepočítám heřmánek, kterej umíněně vegetoval

ve spárách betonovejch dlaždic. Že sme spíš mlčeli, až

na poznámky, jako byla ta: „Hádám, že letos budou

třešně velký...“ No, zkusím vám představit svý kámo

še. Myslím tím hlavní dva. Totiž Honzu Břečku, který

mu se říkalo zásadně příjmením („Drž hubu, Břeč

ko!“), a hluchoněmýho Víťu (tomu ste o držení huby

říkat nemuseli). Vydával prapodivný zvuky, kterejm

sme se za nějakou dobu naučili rozumět. Honza Břeč

ka se mnou chodil do třídy (spíš nechodil, stejně jako

já) a byli sme jako bratři, i když naši rodiče se navzá

jem v lásce moc neměli. Viděli neradi, že se spolu ta

háme, ale nikdy se neodvážili nám v tom zabránit.

Hlavně paní Břečková se chovala zvláštně. „Honzíku!

Máš tu návštěvu!“ Chápete to? Já přídu za kámošem,

kterej žije o patro vejš už nejmíň deset let, a ona: „Ná

vštěvu!“ No nic... Hluchoněmej Víťa bydlel přes ulici

a jednou před mnoha lety nás s Břečkou zmlátil tak,

že sme zůstali ležet na chodníku a nemohli se po

hnout. A on stál tenkrát nad náma (byl skoro dva me

try vysokej a měl strašnou sílu) a dělal to svoje „Hů,

hů!“, protože na nás byl vážně nasranej, ale když viděl,

že sme úplně vyřízený, tak dostal strach a začal si nás

sab-banany-EPUB.p65 22.11.2011, 13:2019




Petr Šabach

PETR ŠABACH


23. 8. 1951

Petr Šabach je současný český spisovatel. Narodil se roku 1951 v Praze. Po maturitě v roce 1974 absolvoval obor teorie kultury na Filosofické fakultě Karlovy Univerzity. Prošel různými zaměstnáními. Pracoval jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, asi šest let jako noční hlídač v Národní galerii, inventurník a v letech 1988-2001 jako odborný referent Galerie hlavního města Prahy.

Šabach – Petr Šabach – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.