načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Opičí oči – Jitka Herzánová

Opičí oči

Elektronická kniha: Opičí oči
Autor: Jitka Herzánová

– Velmi osobitý cestopis lidí i vlastního prožívání světa vytáhne čtenáře z úmorné všednosti sérií  provázaných historek i miniatur lidských osudů. Hlavní hrdinka stopuje napříč Evropou, střídá  stopnutá auta stejně jako lidi, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  95
+
-
3,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Youngbooks
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 96
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-7217-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Velmi osobitý cestopis lidí i vlastního prožívání světa vytáhne čtenáře z úmorné všednosti sérií  provázaných historek i miniatur lidských osudů. Hlavní hrdinka stopuje napříč Evropou, střídá  stopnutá auta stejně jako lidi, kritické chvíle hladu a samoty se prolínají s drogovým sněním. Díky  zažitým autobiografickým prvkům to není žádné snění o cestování a útěk od lidí k lidem, ale  prožívání cesty jako takové. Už samotný název vede k provokativnímu uvažování nad komunikací,  individualitou, lidstvím. Vedle trefných replik a štiplavé ironie se staví citlivé lyrické vnímání, v nemž se  propojuje míhající se cesta s nazíráním vlastního vnitřního i snově opičího světa hlavní hrdinky.

Zařazeno v kategoriích
Jitka Herzánová - další tituly autora:
 (e-book)
Dovolená očima delegátky Dovolená očima delegátky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Opičí oči

Jitka Herzánová

Praha 2012

© Youngbooks


Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Petru Šaba

chovi za užitečné rady a konzultace. Dále bych chtěla spíše

symbolicky poděkovat za inspiraci všem, kteří mi kdy zasta

vili.


Motto:

Sny mají sílu přímo úměrnou důvěře, kterou do nich do

kážeme vložit


4

Pepa Jatýrko, známý pod přezdívkami Špek, Hnus, Sliz, Vepř či Pípa, seděl na svém oblíbeném místě, tedy v hospodě U chcíplýho buldoka, v pajzlu čtvrté cenové skupiny. Stolek vpravo u okna byl jeho již několik let. Pepa nestrašil na světě až tak dlouho, jak by se mohlo zdát – častá konzumace alkoholu mu sice propůjčila vizáž přinejmenším padesátníka, ovšem v reálu byl jen o něco málo starší než nejslavnější Žid všech dob při svém ukřižování.

Pepa dřív hodně rád cestoval – stopem či pěšky a jak tak šel čas, rád si tu a tam zašel na pivko a povyprávěl lidem, které sice považoval za nižší formu existence – vždyť jenom tak seděli a pili, namísto aby prožívali život naplno, jako on – o svých zážitcích. Lidé to nejdříve brali, ba i nějaké to pivečko či panáčka Pepovi rádi zaplatili – jen aby pokračoval a povídal o věcech, které oni sami nemohli prožít – ať už kvůli rodině, práci nebo z pouhopouhé pohodlnosti.

Časem začal Pepa méně cestovat a více pít – potom však si musel hodně příběhů vymýšlet, aby uspokojil své posluchačstvo. A že zrovna do téhle hospody nechodili vyloženě hloupí lidé, vysloužil si zakrátko přezdívku Pohádkář, případně Andersen. Začal pít ještě víc, na cestování se vykašlal úplně a jeho příběhy byly po čase díky kombinaci chabé fantazie a alkoholu natolik vyprázdněné, že už je nikdo neposlouchal. Posledních pár let sedával Pepa u malého, rohového stolku naprosto sám. Jednoho únorového dne se však mělo všechno změnit. Kolem poledne vstoupila do lokálu podivná trojice – podivná už jen tím, že je tu nikdo nikdy předtím neviděl. Nebylo příliš obvyklé, aby se Chcíplej buldok těšil návštěvě jakýchkoliv neštamgastů – tím spíš zjevně mladých a na alkoholu ještě nezávislých, optimisticky působících lidí, snad i studentů. Dívka nesla na zádech objemnější krosnu, její dva společníci nic. „To sou mi ale džentlmeni dneska,“ zabručel tiše do piva způsobem, jakým odepsaní alkoholici často rádi hodnotí své okolí, aniž by o něm cokoliv věděli. Trojice zaparkovala u stolu hned vedle Pepy. Po chvíli se přišoural postarší výčepní: „Co to bude, panstvo?“ zahuhlal bezzubou tváří, pokládajíc na stůl popelník.

„Třikrát Plzničku, šéfe!“ zvolal jeden z mladíků.

„A tři Becherovky, jo?“ doplnil jej druhý.

„Jen dvě,“ vložila se do toho dívka, „nerada bych usnula v prvním autě, čeká mě dlouhá cesta!“

„Oukej, ale malýho dáš, ne?“ ujišťoval se chlapec a po jejím neurčitém přikývnutí změnil objednávku na tři malé panáky.

Pepu, ocitajícího se zrovna kousíček nad horní hranicí

stavu, který si opravdoví alkoholici mohou ještě dovolit definovat jako střízlivost, zaujala ta solidarita. On sám, kdyby se někdy náhodou rozhodl koupit někomu panáka, a dotyčný odmítl, by rozhodně v objednávce nic neměnil a oba panáky vypil sám.

„A kam teda myslíš, že dneska dojedeš?“ prohodil jeden z mladíků k dívce po přípitku.

„Nevím, no... není zas až tak pozdě, záleží, kdo mi zastaví, střední Francie by byla pěkná... stejně pojedu nonstop, nemůžu chrápat v mínus deseti venku... takže zejtra snad už i Španělsko, a pozejtří se doufám budu flákat na jihu...“

„Hustý, hlavně se nezapomeň vrátit!“ zasmál se druhý.

Mluvili pak ještě dál, ovšem Pepa už nebyl schopen vnímat obsah jejich slov. Seděl a zíral před sebe. Tak přece existují pořád lidé, kteří žijí tím, čím on kdysi. On je už odepsaný alkoholik bez špetky fantazie, ale ona... ... ona vyrazila na cestu onoho mrazivého, sněhovou clonou rozmazaného pátečního odpoledne. Počítala, že pojede-li i přes noc, v neděli by mohla být již v místech, kde si sundá bundu i svetr, kalhoty vymění za bermudy a půjde, kam ji jen nohy ponesou. Prožila to už mockrát. Poprvé kvůli někomu, komu se chtěla zalíbit – postpubertální naivita. Podruhé pro uspokojení okolí, které na ni neustále dotíralo dotazy, kdy už zase někam pojede – odjela vlastně víceméně proto, aby jim zavřela huby – a potřetí, počtvrté a tak dále to už dělala jen sama pro sebe. Její srdce se vždy při této vzpomínce zalilo nepopsatelně silnou vlnou vděku vůči dni, kdy si uvědomila, že všechno činí jen a pouze sama pro sebe. Ušlechtilé a snad i okolí nezraňující sobectví, dalo by se říci.

Skřípění brzd, sprška kdysi snad zářivě bílého, nyní oblevou a smogem ve světle šedou sračku proměněného sněhu potřísnila její kalhoty, ale co – hlavně, že mohla jet. Pán kolem padesátky, v očích lásku k bližnímu svému. Tohle dělala již odmala – dívala se lidem do očí a odhadovala je, soudila. Její matka jí kdysi, snad ještě na prvním stupni základní školy, jednou vyčetla, že je prý hned s každým hotová. Ona v tom však neviděla až takový problém. Pozdější velice četné cesty stopem jí daly mnoho možností pro posilování svého odhadu. Většinou tušila, spletla se jen málokdy. Třeba tehdy, když se jí jeden člověk, kterého stopla, prostě nezdál. A mýlila se. Dodnes jsou v kontaktu, příští rok mu nejspíš poletí na svatbu na jiný kontinent. Ironie osudu.

Její odhady se však netýkaly pouze lidských charakterů. Pravděpodobně nikdy nezapomene, jak před pár lety ztvrdla přes noc na jedné benzínce v Německu. Už ztrácela naději a pomalu se připravovala zaplatit celých padesát centů za nocleh – sice jen na podlaze místních toalet, ale pořád lepší než v té zmodernizované parodii na zimní pohádku venku. Když tu náhle přisupěla červená Oktávka s mladým párem. „Hej, děvče, ty stopuješ, co? Jestli chceš, hodíme tě do Holandska,“ oslovil ji s úsměvem řidič, a jeho pravděpodobně partnerka se rovněž přátelsky usmála. Chtěla jet do Holandska. A co víc, Holandsko bylo dobrých pět set kilometrů daleko – strávila by tedy podstatnou část noci v teple, ovšem něco

8

silnějšího, než logika a pohodlnost, vstoupilo v ten mo

ment do jejích úst a ona odmítla s tím, že jede na jih.

Popřáli jí hodně štěstí a odjeli. Dívala se tehdy za tím

autem se třemi dvojkami v registrační značce. A vůbec se

nechápala. Kupodivu se jí během dvaceti minut podařilo

sehnat odvoz – zdaleka ne na tak velkou vzdálenost,

ale hodinku v teple to slibovalo. Jeli přesně patnáct minut,

když tok celé dálnice zamrzl ve jménu dopravní zácpy.

Nemusela by se ani dívat napravo, aby pochopila, oč jde.

Z důvodu touhy po přesvědčení tak však učinila. Dvě

do sebe napasovaná auta, hnus. To přední, s totálně

zdeformovaným zadkem, byla červená octavie se třemi

dvojkami ve značce. Útěchou jí bylo, že předek vypadal

neporušeně – ti dva milí, mladí lidé to nejspíš přežili –

což by se ovšem nedalo říci o ní, seděla-li by na zadní

sedačce jejich auta...

Otřásla se mrazivou vzpomínkou a prozradila onomu

muži za volantem cíl své cesty. Španělsku se upřímně

zasmál, ale nabídl odvoz do Plzně, což bylo rozhodně lepší

než nic. Vystartovali velmi prudce a ručička na tachometru

se neustále posouvala směrem doprava. Když se dostali

na sto šedesát, odvážila se mu připomenout rychlostní li

mit. Pousmál se a zvýšil rychlost o deset kilometrů v ho

dině. Prý je farářem, Bůh jej miluje a rozhodně si v žád

ném případě nemůže přát jeho smrt. Policie se rovněž

nebojí – prý jej v minulosti několikrát chytli, ale vždy to

vysvětlil – jednou se vymluvil na nutnost co nejrychleji po

mazat umírajícího člověka, jindy zase na svoji povinnost vysvětlit podstatu spásy vězňům, kteří mají pro jeho návštěvu vyhrazenou pouze hodinu. Nekomentovala to. Nebyla si jistá, stala-li se psychickou obětí vskutku šíleného faráře, toužícího po zpovědi neznámému člověku, anebo pouhého šílence – každopádně si však oddechla, když ucítila pod nohama pevnou půdu plzeňskou.

Po chvíli jí zastavil kamion. „Kam?“ mrkl na ni blonďák za volantem, který se podle jejího odhadu věnoval lámání ženských srdcí již dobrých třicet let. „Do Španělska,“ zasmála se rozpačitě. „Tak to sorry, já vezu ňáký píčoviny do kompjůtrů Anglánům. Ale na Německu se shodujem, ne? Tak polez, ale varuju tě, ani se nepokoušej mi vykat, na to sem alergickej.“ Nastoupila, řekla svoje jméno, on zase to své a podali si ruce. Hodně mluvil, ale ještě se to dalo zvládnout. Snad proto, že cestovala teprve chvíli a nebyla tedy ještě příliš unavená z přemíry sociálních kontaktů.

Za veselého rozhovoru, který se řidič zkraje snažil udržet v rovině povrchních keců sexistického rázu, smečovala tak vtipně, že se po chvíli dostali téměř k hlubokomyslným úvahám o smyslu života, dojeli přibližně do půlky Německa. Měla téma rozhovoru plně ve své moci a byla si toho vědomá. Setmělo se, sníh padal stále hustěji. Na parkovišti, kam se řidič rozhodl uchýlit na noc, stály všehovšudy tři kamiony a jejich šoféři nepůsobili jako lidé, kteří by měli v plánu někam vyrážet. Vnímali to blonďák i stopařka, ovšem ona se stále tak nějak nedokázala rozloučit s představou, že se díky nonstop jízdě bude snad

10

již pozítří vyhřívat na jižním sluníčku. „Hele,“ pravil řidič,

„jsou tu dvě postele, a mně se bát nemusíš. Nebylo by

lepší, kdybys vyrazila až ráno?“ nabídl jí. Postřehl její

váhání. „Oukej, kompromis, jo? Jednu Plzničku se mnou

máš povinnou, a během toho se rozmyslíš.“ Na to kývla.

Vypili Plzeň a ona vylezla ven do mrazu, zkusit štěstí. Dva

z řidičů kamionů byli ještě vzhůru, ovšem jeden jel až ná

sledující den odpoledne a druhý tu stál celý víkend.

Mrazivé počasí se dralo pod kůži a sněžilo čím dál tím víc.

Bylo tedy rozhodnuto. Ptal se jí, kam v Praze chodí pařit –

přesložitá to otázka. Měla asi tři oblíbené bary, kam občas

zašla s přáteli na skleničku, nebo sama na internet – ale to

bylo všechno. V prváku byla schopná divoce propařit

každou volnou skulinku ve svém nabitém programu, cho

dívala do barů a klubů i sama, s velikou touhou seznámit

se s někým, kdo ji konečně pochopí – aby si po nějakém

čase uvědomila, že nejlíp pochopí pouze sama sebe.

Paralelně s tímhle zjištěním jí navíc došlo, jak neuvěřitelně

nudná je většina lidské populace. Občas mívala pocit,

že lidstvo už jí nemá co dát. Dokonce i někteří z jejích

spolužáků byli natolik přízemní, že doopravdy nechápala,

co dělají na vysoké. Stáhla se tedy do ústraní a nalezla ve

večerech ve své vlastní společnosti jakési zvláštní kouzlo.

Samozřejmě, že se dál stýkala s některými ze svých přátel,

ale rozhodně již ne tak často.

Řidič kamionu to nechápal. Na vysedávání doma zbývá

prý dost času v důchodu, mladí by se měli bavit. Nedoká

zal pochopit, proč mladá holka nechodí třeba na disko



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.