načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Operace Rath -- Pohled do zákulisí policejního vyšetřování – Radek Kedroň

Operace Rath -- Pohled do zákulisí policejního vyšetřování

Elektronická kniha: Operace Rath
Autor: Radek Kedroň
Podnázev: Pohled do zákulisí policejního vyšetřování

Pohled do zákulisí kauzy bývalého středočeského hejtmana a poslance Davida Ratha obviněného z korupce. Případ se týká údajného přijetí úplatků v souvislosti se zmanipulovanou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  160
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 261
Rozměr: 21 cm
Úprava: 12 nečíslovaných stran obrazových příloh: barevné ilustrace, portréty
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Trestní právo
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9600-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pohled do zákulisí kauzy bývalého středočeského hejtmana a poslance Davida Ratha obviněného z korupce. Případ se týká údajného přijetí úplatků v souvislosti se zmanipulovanou zakázkou na rekonstrukci zámku v Buštěhradu. Kromě Ratha je do něj zapleteno několik dalších osob. Novinář Radek Kedroň rekonstruuje průběh celého vyšetřování na základě policejních odposlechů, protokolů z výslechů obžalovaných a svědků i přímých rozhovorů s účastníky kauzy. Podrobně rozebírá práci vyšetřovatelů, kteří museli čelit tlakům z nejrůznějších stran. Vše končí zatím nepravomocným rozsudkem.

Popis nakladatele

David Rath, Petr Kott a Kateřina Pancová. Všichni tři vystudovaní a ambiciózní lékaři. Měli léčit a uzdravovat. Maskováni bílými plášti však do středočeského kraje zavlekli jednoho z nejzákeřnějších parazitů současnosti – klientelismus. Celé večery přepočítávali úplatky. Miliony brali, ač měli jasné signály, že po nich policie jde. Přesto jim jejich chamtivost nedala vydechnout.

Autor knihy Operace Rath více než tři roky sledoval pozadí největšího korupčního případu novodobé české historie. Shromáždil dokumenty z vyšetřování, zpovídal státní zástupce, detektivy i svědky. Sestavil tak téměř dokumentární rekonstrukci kauzy, která nahlíží notoricky známý příběh z dosud neznámých úhlů. I když se kniha opírá o soudní a policejní protokoly, nejde o mechanický přepis odposlechů.

Zprostředkovává unikátní pohled do prostředí elitních policejních kriminalistů, kteří víc času a energie spálí bojem se šéfy a zastaralou technikou, než se skutečnými pachateli. Spis Důvěra, do nějž Rathovu kauzu uzamkli, utajovali kvůli obavám z prozrazení  dokonce i před svými veliteli. Kniha popisuje i zvraty, jichž se příběh dočkal. Vyšetřující policisté se v konečné fázi případu stali sami lovnou zvěří a muž, který policisty zalarmoval a spolupracoval s nimi, si vysloužil postavení persona non grata. 

Text hledá i odpovědi na dosud otevřené otázky: Jak se podařilo policistům nasadit odposlechy přímo do kuchyně korupčního spolku? Kdo policejní operaci předčasně vyzradil? Kdo na lavici obžalovaných chyběl?

V neposlední řadě kniha analyzuje propletenec osobních vztahů mezi  ústřední trojicí Rath – Pancová – Kott. Zkouší dešifrovat jejich motivaci, odkrývá jejich plány s ukořistěnými penězi i malé lidské slabosti. 

Ze všeho nejvíc ovšem text dokládá, že manipulace při zakázce na opravu buštěhradského zámku nebyla ojedinělou, osamocenou akcí.  Symbióza klientelistické sítě a hejtmanského aparátu dospěla ve Středočeském kraji do stádia systémové, organizované korupce, z níž se podařilo nasvítit jen úzkou výseč.

(pohled do zákulisí policejního vyšetřování)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Radek Kedroň - další tituly autora:
Operace Rath -- Pohled do zákulisí policejního vyšetřování Operace Rath
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rath

Radek Kedroň

OPERACE


VYŠEHRAD

Rath

Radek Kedroň

OPERACE

POHLED DO ZÁKULISÍ

POLICEJNÍHO VYŠETŘOVÁNÍ


Typografie Vladimír Verner

Odpovědný redaktor Filip Outrata

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2015 jako svou 1376. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 160 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol s r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Copyright © Radek Kedroň, 2015

ISBN 978-80-7429-395-5

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


7

PŘEDMLUVA Na konci babího léta  2011  se  stavební branží  šířila  zaručená zpráva,  že  soutěž  na dvousetmilionovou rekonstrukci buštěhradského  zámku má  předem jistého  vítěze – firmu  Konstruktiva Branko.  Tehdy, konkrétně 8.  listopadu, jsem  pořídil rozhovor s šéfem  společnosti Pavlem Drážďanským. Bylo  to  interview naslepo.  Novinářský vabank.

„Z jakého důvodu se  o to  zajímáte?“ ohradil se  Drážďanský,  když  jsem  se  jej  tenkrát zeptal, zda  se  o zakázku budou  ucházet  a zda  plánují spolupráci s firmou Fisa.  Ze  zaskočených reakcí  bylo  patrné, že  šuškanda může  mít  reálný  základ. Odpovídal obezřetně.  Kličkoval. Rozhovor jsem  tehdy  uložil  do šuplíku a vytáhl jej  až  po zatčení Davida Ratha v květnu 2012.

Další  tři  roky  jsem  případ  sledoval a scházel se  se  zdroji,  snažil  se mluvit se všemi aktéry příběhu.

S kolegy ze  zpravodajského serveru Lidovky.cz, především  s pracovitým a talentovaným reportérem Ondřejem Golisem, jsme   zpovídali úředníky středočeského hejtmanství, projektanty, stavaře  i obchodníky se  zdravotnickým materiálem. Vyžádal jsem  si  přes  dvě  desítky soudních rozhodnutí z jednotlivých fází  případu, s po- mocí  zákona o svobodném přístupu k informacím jsem  doloval  dokumenty, které  se  vztahovaly nejen  k samotnému případu, ale  pomáhaly pochopit pavučinu vztahů, které  v byrokratickém světě  uštrikoval David  Rath.  Shromáždil jsem  například přehledy Rathových  služebních cest  i další  podezřelé kontrakty na středočeském  hejtmanství, které unikly policejní pozornosti. 

Měl  jsem  možnost prostudovat si přepisy odposlechů, výpově- di  svědků a další  důvěrné policejní protokoly. V soudní síni  jsem  sledoval videozáznamy ze  zatýkání a poslouchal stěžejní pasáže  odposlechnutých hovorů.

Detaily rozsahem ojedinělé kauzy  jsem  rozebíral s řadou státních  zástupců a policejních důstojníků všech  útvarů, které  se  kdy  do případu zapojily. Vše  probíhalo na bázi konzultací. Od žádného  policejního funkcionáře či  jiného  státního zaměstnance nebyl  text  oficiálně autorizován či cenzurován.

Pokoušel jsem  se  co  nejpřesněji popsat  metody policejní práce.  Část  poznatků jsem  po zralé úvaze  přesto  nezveřejnil. Ty  nej­ delikátnější technické finesy  skrytého vyšetřování jsem  záměrně  nepoužil, abych neztížil rozkrývání dalších případů. 

Nejkomplikovanější cesta  vedla  k dvěma ústředním vyšetřovatelům. Stejně  jako  svého  času  neprodyšně uzavřeli spis  před  nadřízenými, drželi  si  odstup i od novinářů. Jejich  práci  se  mi  podařilo zrekonstruovat – a věřím, že  věrně – díky  jejich  spolupracovníkům a kolegům. O svých zážitcích a pocitech vyprávěli  na řadě policejních sešlostí. Aby  příběh  nabyl  na opravdovosti,  snažil  jsem  se reprodukovat specifický slovník, který  elitní  detektivové mezi sebou používají.

Zatímco v pasážích věnovaných zákulisí policejního vyšetřování byla  jistá  míra  literární licence nezbytná, v kapitolách  vystavěných na odposleších obžalovaných aktérů  jsou  rozhovory  naprosto autentické. Vždy  jsem  se  snažil  o maximální věrnost  a respekt k faktům.

Doufám, že  se  mi  podařilo sestavit nefiktivní, věrohodnou  zprávu o jednom z nejlépe zmapovaných korupčních případů  v novodobé české historii.

Že  jsem  šel  správným směrem, jsem  se  přesvědčil už  v první  dny  soudního líčení,  kdy  si  obžalovaný manažer Jan  Hájek  stěžoval  soudci, že  „měl  v jistou chvíli  pocit,  že  věc  vyšetřují novináři  a nikoliv policisté“. Obzvláště mu  pak  v žaludku ležely  „arogantní  otázky redaktora Kedroně“.

Tato  kniha  díky  tomu  všemu obsahuje řadu  nových, dosud  nepublikovaných informací.

Radek Kedroň


9

I. NA ČEKANÉ

Úterý, 5. června 2012 David  Rath  se  ještě  jednou rozhlédnul, aby  se  ubezpečil, že  je  nikdo  neuslyší. Policejní dodávka s černými skly  právě  vyrazila  z vrat  litoměřické věznice, rachot  motoru sice  zaplnil  celou  kabinu,  ale on chtěl mít stoprocentní jistotu.

Nadzvednul spoutané ruce  a naklonil se  k vyšetřovatelce, která  jej  před  třemi  týdny  překvapila před  domem Kateřiny Pancové  s krabicí v ruce.  Toho  gesta  si  ostatní  členové eskorty ani  nevšimli.  Tím  nedokončeným pohybem ji  k sobě  chtěl  nalákat. Aby  ona  sama k němu nahnula hlavu.

Nemusela by  tu  být.  Chtěla  si  ale  pohlídat, že  vše  klapne. Že  eskorta neudělá chybu. Že  půlroční práce  neskončí v koši. Mezi  kolegy měla  pověst perfekcionistky, nikoho proto  nepřekvapilo,  když se do vozu s ostře sledovaným vězněm vnutila.

„Hodila jste  šutrák  do rybníka a trefila jen  jednoho sumce,“ řekl  jí  v té  ojedinělé chvíli  improvizovaného soukromí Rath.  „Ale  hejno  se  vám  rozprchlo. Tak  k čemu to  bylo?“ zašklebil se  na ni  jízlivě.

Tmavovlásce naskočila reakce  s nečekanou lehkostí. Jako  by  se  na ten  rozhovor připravovala po celou dobu,  co  Ratha  a spol.  sledovala. „To  hejno  je  slabší,“ odpověděla mu  s ledovým klidem.  „A také slušní lidé na břehu tleskají.“

Do rachotu motoru se  vmísilo zachroptění z vysílaček justiční  stráže.  „Bacha, máme  doprovod,“ oznámil hlas  ze  služebního  přístroje. K houkající koloně aut  se  přiblížila neidentifikovaná  helikoptéra. Okénkem dodávky bylo  vidět,  jak  visí  na obloze. Vy- šetřovatelce zazvonil mobilní telefon. Kolegové z prvního vozu  jí  hlásili, co  už  se  dozvěděla z vysílačky justiční stráže.  Rathovým  obličejem na několik milisekund problesknul šibalský úsměv.

Velitel  eskorty chrlil  do vysílačky pokyny. Kdo  to  je? Co  chtějí?   Novináři? Řidiči  přitlačili plynové pedály  k podlaze, houkání sirén   jakoby se  zrychlilo. Nechce někdo  zabránit slyšení vlivného zákonodárce, které  má  za pár  hodin  začít  na půdě Poslanecké sněmovny?  Nehodlají Ratha  osvobodit? Umlčet? Na mysl se  draly  otázky,   které  by  člověk  hledal  spíš  v hlavách amerických scénáristů. Jenže   kdy  naposledy česká  policie zatkla  vysoce postaveného politika in  flagranti? Volný  pád  doktora Ratha  měnil  společenskou optiku: ať  už  si odsedí  dlouhá  léta  ve vězení nebo  ne,  zkorumpovaní poslanci  s imunitou přišli o dosavadní pocit nedotknutelnosti. 

Velitel eskorty okamžitě povolal policejní helikoptéru. Mys- lel,  že  ji  nebude potřebovat, ale  přeci  jen  ji  nechal  s rozehřátými  motory v záloze. Na obloze se  objevil Eurocopter EC  135  ve známých  barvách. Celý  modrý  s šedým pruhem přes  čumák  a znakem  Policie ČR.  „Opusťte letový  koridor,“ udílel  povely neznámému  vrtulníku policejní pilot.  „Opakuji: okamžitě opusťte koridor!“  říkal  ostřeji  a pohybem kniplu  naznačil, že  pokud  neuposlechne,  je připraven stroj vytlačit.

Pilot  neznámého vrtulníku na víc  nečekal, zabral  za ovládací  páku  a ostrým manévrem zmizel z dohledu. Policejní pilot  ještě  seslal  dolů  vystresovaným kolegům rychlou informaci: V helikoptéře seděl vedle pilota kameraman.

Večerní zpravodajství druhé  největší komerční televize společně  s leteckými záběry  přineslo rozhovory s pohoršenými politiky  všech  stran.  Rathův převoz  do sněmovny byl prý  zbytečně teatrální.  Najednou stranická knížka  nehrála roli.  Všichni zkrátka netleskali. Listopad 2011 Padající listí  ohlásilo podzim 2011  a před  redakcí zastavila opršená  felicie. Vevnitř to  bylo  cítit  po zlatém retrívrovi a benzínu z motorové  pily.  Jedno  z aut,  které  soukromý detektiv Libor  Gregor  používal na špinavou práci.  Až  klekne, půjde  rovnou do šrotu.

„Vsadím se,  že  udělali jediné: napíchli mě,“  vyhrknul na  novináře  hned,  jak  si  přisedl do obstarožního vozu.  Znali  se  už  léta,  ale  stále  si vykali. Obvykle se potkávali v kavárnách a hospo- dách,  teď  ale  vedli  rozhovory, které  potřebovaly zvláštní dávku  obezřetnosti a soukromí. Nemohli riskovat, že  je  uslyší  někdo  od vedlejšího stolu. 

Byl  to  víc  než  měsíc,  co  Gregor podal  na Nejvyšším státním  zastupitelství v Brně výbušné trestní  oznámení, v němž do de- tailu  popsal  mechanismus, který  měl  odklonit z veřejné zakázky na opravu zámku ve středočeském Buštěhradě čtyřiadvacet milionů  korun. Nadiktoval jména, data,  souvislosti. A nic.  Ticho.   I když  naservíroval justici  kauzu  na zlatém podnose, nikdo  jej   nekontaktoval, nikdo  jej  nepožádal o podrobnosti. Místo  očekávané bleskové reakce nezájem.

Nechápal to.  Když  nosil  policejní odznak on –  a nosil jej  18 let – vrhal  se  do případů s vervou. Někdy až  bezhlavě, ovšem  s o to  větší  vytrvalostí. Takový ten  buldočí typ,  co  jej  první  překážka  neodradí. Takový ten  typ,  co  se  nerad  poflakuje na stážích,  nesbírá metály a svou zarputilostí štve šéfy. 

Moc  dobře  věděl,  že  policejní sbor  zmítaný permanentní  reorganizací má  alergii  na politicky citlivé  kauzy. Zažil  to  sám   na vlastní kůži  mnohokrát. Když  v devadesátých letech  otevřel  kauzu  vytunelované Kreditní a průmyslové banky  a chtěl  zatknout  prvního podezřelého, šéf  vyšetřovatelů běhal  po chodbě a řval:  „Libore, jsou  dva  dny  před  volbami, to  si  nemůžeme dovolit, to  by  z politických důvodů neprošlo.“ Musel  týden  počkat, teprve  pak mohl začít se zatýkáním a sdělováním obvinění.

S parťákem tehdy  přijel  na pražský magistrát pro  dokumenty  a než  se  vrátil  zpátky, už  si  je  volal  nadřízený. „Já  vás  varuju,  jestli  se  tam  ještě  jednou objevíte. Já  si  chci  udržet  tuhle  židli,“  vybafl na ně bez obalu.

Gregor byl  však  nepoučitelný. Přímo  z porady ministra financí  Ivana  Kočárníka odvezl na výslech jeho  náměstka. A protože  krátce  předtím byl  kvůli  korupci zatčen  šéf  Centra kuponové privatizace Jaroslav Lizner, všichni si  mysleli, že  jde  o pokračování  případu. A opět. Než  přijel  z ministerstva na policejní centrálu  v Kongresové ulici,  na chodbě už  defilovala generalita a Gregor  musel na kobereček.

Projít  zdí  zkusil  u policie ještě párkrát. Naposledy když  u protikorupční jednotky provedl razii  na radnici v Příbrami. Městu  se  přezdívalo středočeské Palermo, a to  nejen  kvůli  podezřelým  kšeftům radničních úředníků. Všichni šli  s neskrývanou servilností na ruku kontroverznímu fotbalovému bossovi Jaroslavu Starkovi.  I proto Gregor žádal,  aby  vznikl  speciální tým,  v němž by  pracovali experti na hospodářské delikty i násilné činy.  I tenkrát  měl  pocit,  že  jeho  nadřízení dělají  vše  pro  to,  aby  vyšetřování šlo  do ztracena. A i tentokrát se  do případu promítaly politické zájmy.   Na radnici si  přece  jen  dělily  moc  dvě  toho  času  vlivné  strany:  ODS  a KDU­ČSL. Policejní korouhvičky kmitaly o to  frenetičtěji,  že  Gregor sledoval stopu,  která  vedla  ke švagrovi Miroslava Kalouska  Lubomíru Kašákovi. Byl  spolumajitelem příbramské firmy  Idos,  která  podezřelým způsobem likvidovala toxický odpad. Tři  dny  předtím, než  jej  chtěl  Gregor obvinit, zastřelil Kašáka jeho  obchodní partner a vzápětí sám spáchal sebevraždu.

Kdyby nic  jiného, kauza  nasvítila zmanipulované tendry  na radnicích  po celé republice, které  pro  města  organizovala firma  Tender  group.  V účetnictví Idosu  totiž  Gregor a jeho  kolegové našli  fiktivní faktury, které  kryly  úplatky odesílané největšími českými  stavebními firmami. Ping  pong  mezi  soudy  však  i tuto  nadějnou  větev rozmělnil a ti nejvlivnější podnikatelé vyvázli.

Gregor i navzdory všem  dřívějším zkušenostem trpěl  nevyléčitelnou naivitou. Věřil,  že  jednou se  to  musí  zlomit. Že  jednou  se  policii  podaří  na lavici obžalovaných posadit i opravdu velká  zvířata z nejvyšších politických pater.  Jeden  ze  státních zástupců  jeho  nemoc  diagnostikoval stručně a přímočaře: „Jednou policajt,  navždy policajt.“

Proto  se  v říjnu  rozjel  do Brna. Nejvyšším státním zástupcem  se  v lednu 2011  stal  Pavel  Zeman. Mladý žalobce se  zkušenostmi  z Eurojustu sliboval změnu a hlavně intenzivní boj  s korupcí.  Navíc  se  obklopil státními návladními, kteří  se  v minulosti nebáli  a nemlčeli. Gregorovy informace jim  mohly  dát  munici na první  skutečný výstřel kýžené války s úplatkářstvím. 

Gregor si  vybral Zemanova náměstka Igora  Stříže, který  se  v roce  2007  raději  vzdal  funkce na olomouckém vrchním zastupitelství, než  aby  přihlížel manipulacím s kauzou vicepremiéra  Jiřího Čunka. Gregor to bral jako tu nejlepší referenci.

„Dostavil jsem  se  na Nejvyšší státní  zastupitelství, abych  podal  oznámení o skutečnostech, které  by  podle mého  názoru mohly  zakládat  podezření ze  spáchání korupční trestné  činnosti. Na policii  ani  na nižší stupně  státního zastupitelství jsem  se  neobracel, neboť  v ně  nemám důvěru. Domnívám se,  že  případný únik  informací by  mohl  zmařit  trestní  řízení,“ začal  Gregor diktovat Střížovi do protokolu. Původně chtěl  své  poznatky předat  anonymně, Stříž  jej  ovšem  přesvědčil, aby  je  zaštítil  svým  jménem. Gregorovi to  příliš   nešlo  přes  pysky,  jako  by  tušil,  že  se nakonec vše obrátí  proti  němu.

„Od svého klienta jsem  se  dozvěděl, že  se  připravuje rekonstrukce zámku Buštěhrad. Jeho  jméno  sdělovat nechci, má  důvodné  obavy  o své  zdraví  a život. Obává se,  že  pokud  by  měl  být  sám  oznamovatelem, mohl  by  být  fyzicky zastrašován, nebo  by  mu  mohla  být  způsobena jiná  újma.  Již  dříve  byl  zpracován  projekt na částku cca  145  milionů korun.  Vzhledem k tomu, že  jisté  osoby  hodlají vyvést  část  finančních prostředků pro  své  soukromé  obohacení, došlo  v minulých týdnech k navýšení rozpočtu  rekonstrukce na částku 220  milionů korun.  Již  předem bylo  dohodnuto, že  výběrové řízení  vyhraje firma  Konstruktiva Branko.  Soutěže se  bude  účastnit dalších pět  firem,  jejich  účast  však  bude  ryze  formální. Celou  tuto  akci  řídí  MUDr. Petr Kott,  který  pracuje  pro  hejtmana Středočeského kraje  Davida Ratha  a zastává  jakousi funkci ve vedení Oblastní nemocnice v Kladně. Pokud  vím,  v těchto dnech  probíhá jednání mezi  Konstruktivou Branko  a projektantem, který  zpracovával původní projekt. Je  tam  mezi  nimi  rozpor,  protože ten  projektant navýšený rozpočet nechce  podepsat. Jedná  se  o nějakou firmu  z Ústí  nad  Labem,“ chrlil  ze  sebe  Gregor. Detaily korupčního mechanismu rozebíral padesát minut.  „Po ukončení výběrového řízení  má  být  vydáno stavební povolení  a pak  je  dojednáno, že  do třiceti dnů  odešle  Konstruktiva Branko  35  milionů korun  v postupných splátkách na účty stavební firmy,  jejímž  vlastníkem je  jistá  Ivana  Salačová. Na těchto účtech  se  tyto  peníze  vyberou vydáním fiktivních faktur  za poradenskou činnost.  Peníze  jsou  určeny pro  Petra  Kotta,  Kateřinu Pancovou a také  pro  Davida Ratha.  Nemůžu vyloučit, že  část  peněz  je  určena  i na financování  ČSSD, ale  osobně se  domnívám, že  se  jedná  spíš  o osobní  profit,“ stojí  v dokumentu datovaném 14.  říjnem 2011.  Na jeho  třetí,  poslední stránku ještě  Gregor doplnil varování: „Pan  Rath  má  úzké  vazby  jak  na policii, tak  na státní zastupitelství v obvodu  Prahy  a středních Čech.  Vím  například, že  Rath  byl  na oslavách  padesátin středočeského policejního ředitele Václava Kučery.“

Dokument se  v příštích měsících měl  stát  testem  emancipace  české  policie a státního zastupitelství. Opravdu si  někdo  troufne  na schopného, ba  všeho  schopného rétora  sociální demokracie?  Směle  rozběhnutých kauz  evidovala polistopadová historie mnoho,  otřes  v nejvyšších patrech způsobily však  jen  tehdy,  když  se  to  někomu ještě  výše  postavenému hodilo. Zpravidla ale  policisté  vyšetřování vzdali  ještě  předtím, než  se  vůbec  k neuralgickému  bodu přiblížili.

Gregor seděl  v autě  prokvetlém rzí  a sumíroval si události  posledních dní.  Vybavil si  vyděšeného informátora, který  chtěl  komplotu zabránit, ale  sám  si  netroufnul jej  úřadům nahlásit. Vy- bavil  si,  jak  jej  Stříž  přemlouval, aby  se  pod  oznámení podepsal.  „Jinak  nebude  věrohodné“, říkal  mu.  „A když se to  podaří  vyšetřit,  nikoho už  nebude zajímat, kdo  Ratha  a spol.  udal,“  uklidňoval jej.  Jak  moc  ta  úvaha  byla  scestná, měl  Gregor na vlastní kůži  pocítit  až  o několik měsíců později. Vybavil si  všechny ty  postupně vyzmizíkované případy a přestával věřit,  že  se  ledy  kdy  hnou.  Vybavil  si  poslední měsíc,  kdy  čekal, že  mu  na displeji telefonu zabliká  skryté  číslo  a ohlásí se  pověřený a prověřený detektiv, který  se  do případu zakousne. Každá  další  věta  jej  vytáčela doběla a on  svíral  volant, jako  by  ho  chtěl  utrhnout. Při  pohledu na bílé klouby  jeho  medvědích tlap  se  ta  možnost jevila  dost  reálně. Když  se  po chvíli uklidnil, začal  s novinářem probírat, jestli  o připravované  tuneláži alespoň nenapíše článek. Nikoho sice  nechytí za ruku,  ale  veřejné peníze  zůstanou uchráněny. Možná. Oba  věděli, že  je  to  špatná  varianta. Hráči  pokeru by  to  nejspíš nazvali lose­lose  situací. Dohodli se, že raději počkají ještě pár dní.

Ne,  ani  jeden  z nich  by  si  nevsadil, že  na konci příběhu skončí  vlivný  středočeský hejtman a poslanec David  Rath  v cele  vazební  věznice. Že  mu  nepomůže poslanecká imunita. Že  mu  nepomohou  konexe. Že  si  policisté budou  natolik jistí,  že  bez  ohledu na poslanecký průkaz zatknou obávaného politika přímo  s úplatkem.  Až  doposud to  bylo  prostě  naprosto nevídané. Nečekané. Nepřed- stavitelné. Prosinec 2011 U protikorupční policie se  tradovala následující historka: Gregorovo trestní  oznámení leželo  několik dní  na hromádce dalších  udání  pod  radiátorem v jedné z neútulných a beznadějně přeplněných  policejních kanceláří v Dlážděné ulici  nedaleko pražského  Masarykova nádraží. Kdyby detektivovi nespadla k radiátoru  houska, pokračovala legenda, Rathova politická hvězda by  prý  nikdy nepohasla.

Tradovaná hláška  patřila  do sbírky policejního bájesloví. Těžko  ověřitelného, ovšem  nikoliv nemožného. Dost  dobře  totiž  ilustrovala,  v jakých podmínkách protikorupční experti pracovali. Protiv- níkům  ze  světa  vysoké advokacie čelili  na  obstarožních počítačích,  v kancelářích přetékajících spisy,  s pocity ne  nepodobnými těm,  které  měl  Hrabalův Haňťa  v Příliš hlučné samotě. I oni  usínali  s obavou, že je sesbírané listiny zavalí, pohltí a udusí.

V oné  slavné  úřadovně, kde  protikorupční policie vyslýchá většinu  gaunerů, stojí  detektivové frontu  na počítač s přístupem na internet.  Mnozí  z nich  proto  raději  vybíhají do internetové kavárny,  která  funguje – a díky  nim  i prosperuje – hned  ve vedlejším domě.

Ano,  i tohle  byla  zpráva o elitní policejní jednotce roku  2011,  která  měla  bojovat s nejzávažnější finanční kriminalitou v zemi.  „Elitní? Leda  tak  jelitní,“ glosoval zkreslenou představu jeden  z oněch vyvolených kriminalistů.

Jistě,  Gregorovo oznámení mělo  razítko Nejvyššího státního  zastupitelství, a tudíž násobně vyšší  šance,  že  si  jej  někdo  nedovolí jen  tak  pohodit pod  radiátor. Ale  aby  se  do něj  někdo  zakousl, musel  by  mít  hlad.  Ať  za to  mohla  ona  houska nebo  ne,  soukromému očku  Gregorovi se  nakonec policisté z protikorupční  jednotky ozvali. Byť  až  za dalších pár  dní,  ale  přece  jen.  Sice  ho  to  nenaplnilo bezmezným optimismem – během  své  kariéry viděl  spoustu zpackaných případů –, jistou  naději  to  setkání přineslo.  Gregor měl  pocit,  že  po dlouhé době  narazil na policisty, kteří  hledali způsoby, jak aktivně vyšetřovat, místo aby vymýšleli vý- mluvy, proč to nejde. 

Gregorův třístránkový podnět v mezidobí obkroužil půl  republiky.  Stříž  jej  poslal  z Brna na krajské státní  zastupitelství v Ústí  nad  Labem. To,  co  se  na sklonku roku  2011  jevilo  jako  nejlepší  možná  varianta, posloužilo v příštích měsících Rathově obhajobě  jako  účinný hromosvod. Proč  případ  dostalo na starosti ústecké  zastupitelství? Jednak v udání byla  zmínka o firmě z Ústí  nad  Labem  a jednak měla  tamní  prokuratura v justičních kruzích dobrý  zvuk, což nejspíš bylo ještě důležitější. 

Působila tam  ambiciózní a pracovitá žalobkyně Lenka  Bradáčová,  která  stejně  jako  Stříž  kritizovala podivné kroky  v kauze  Čunek. Už  tehdy  se  o ní  mluvilo jako  o premiantce, která  bez  jakéhokoliv úkroku stranou stoupá k vrcholu justiční pyramidy.  Provázela ji  pověst  nekompromisní, nezkorumpovatelné a cílevě- domé ženy, která pečlivě dbá o svůj mediální obraz. 

„Jsem  náročná a přísná. Od lidí kolem  sebe  vyžaduji, aby  byli  téměř  stoprocentní. Zároveň ale  umím  i chránit, postavit se  za své  podřízené,“ charakterizovala v jednom z novinových rozhovorů  sama sebe.

Znělo  to  jako  z příručky pro  dobré  manažery. Jenže  takřka  stejně, byť  poněkud expresivnějším slovníkem, popisovali Bra- dáčovou v neoficiálních rozhovorech i žalobci a policisté, kteří  s ní  pracovali. Jak  důležité to  bylo  pro  samotný případ  Rath,  se  ukázalo až mnohem později. 

Bradáčová případ  svěřila  svému  podřízenému Jiřímu  Pražákovi.  Zatímco ona  systematicky budovala svou  mediální podobiznu,  on  se  programově držel  v ústraní. Žádné  zbytečné mediální exhibice,  žádné  emoce, jen  svět  paragrafů. I jeho  blízcí  spolupracovníci  říkali,  že  si  nepamatují, že  by  se  v úřadě kdy  spontánně zasmál.  Možná o víkendu. K dokonalému obrazu prvorepublikového úřed- níka mu prý chyběly jen klotové rukávy. 

Samotné vyšetřování dostal  na starost dvoučlenný policejní  tým,  který  do útvaru s nepříliš valnou pověstí nastoupil krátce   předtím. Stále  ještě  mladí  a plní  elánu,  současně však  už  zkušení.  A hlavně: v pražské centrále útvaru, který  měl  v minulosti pověst  cedníku, nikoho neznali. A tak  si  je  nikdo  nestačil zaháčkovat.

Před  kauzou Rath  se  rozcvičili na případu úplatného soudce  Josefa  Knotka z Litoměřic. Byla  to  taková  malá  maturita. Do jeho  kanceláře nasadili skrytou kameru s mikrofonem a pak  už  se  nestačili  divit,  jak  si  navenek ctihodný soudce říká  o desítky tisíc  korun  za ovlivňování jednotlivých rozsudků. Anebo o,  ehm,  sexuální protislužby.

A téměř totožný tým  se  teď  vrhnul  na Gregorovy indicie. Vedl  je  tehdejší šéf  operativy protikorupční jednotky Petr  Vincenz.  Energický pětatřicátník přišel  do Prahy s ostatními detektivy  z Ústeckého kraje.

Nešlo  ovšem jen  o to,  že  v provařené protikorupční jednotce  byli  za nováčky. Roli  sehrálo cosi  jako  mezilidská chemie  a správné načasování. Staří  policejní vlci  říkají,  že  se  to  stává   jednou za kariéru. Najednou zjistíte, že  máte  vedle  sebe  parťáka,  na něhož je  stoprocentní spoleh  a který je  ochoten dát  práci  ještě  o pár  desítek procent víc.  Nepočítá přesčasové hodiny, nečeká  prémie. A je  jedno,  jestli  zrovna kvůli  tomu,  že  rodinu postavil  na vedlejší kolej,  nebo  že  je  úplně  bez  závazků. Má  chuť  všem  vytřít  zrak  a energii zúročit roky,  kdy  ve sboru leda  tak  šlapal  ulici  a vypisoval nesmyslná lejstra. Zkrátka koktejl, který  nenamíchají  ani  sebelepší závazné pokyny policejních pohlavárů z prezidia  ve Strojnické ulici.

Ale  nechybělo mnoho a případ umřel  v zárodku. Vincenzův tým  přišel  za jedním z velitelů protikorupční jednotky s Gregorovým  oznámením a žádostí o povolení k prověřování. „Proč  zrovna tohle?  Takových tady máme tuny,“ obořil se na ně důstojník.

„Dostali jsme to od Bradáčové,“ odpověděli popravdě. 

„A proč to dala zrovna vám?“ pokračoval výslech velitele.

„Asi nám důvěřuje,“ zašvejkovali si policisté.

„Tak  si  tu  vaši  důvěru odneste,“ neudržel se  velitel  a detektivy  vypoklonkoval ze své kanceláře. 

Tak  podle  sdílené  historky – opět  byla  z rodu  těžko  ověřitelných  a současně těžko  vyvratitelných – vznikl  spis  s názvem Důvěra.  Přiléhavěji by  ovšem znělo,  kdyby  na svazek napsali Nedůvěra.  Důvěra byla totiž luxus, který si nemohli dovolit.

„Na můj pokyn  se  poznatky nedávaly do informačního systému  protikorupční jednotky,“ vysvětloval mnohem později Vincenz,  proč  nedošlo k provalu citlivé  akce.  „Ze  začátku jsme  vedení  útvaru vůbec  neříkali, co  přesně ve věci děláme. Proč?  Nebyla  potřeba.“ Nebylo to  spíše  kvůli  tomu,  že vedení nedůvěřovali?  „Nebyla potřeba,“ opakoval bez  dalšího vysvětlení Vincenz, jenž  podal  žádost  o odchod do civilu krátce  před  Rathovým zatčením.  Jak  sám  řekl,  odcházel zarmoucen ze  stavu  policie. Měl  za to,  že  operace Rath  byla  na dlouhou dobu  poslední svého  druhu.  „Systémový boj  s korupcí? Kdepak. Bojují  s ní  jen  nahodilé skupinky  policistů,“ prohlásil.

Jana  Šebková seděla  se  svým  parťákem Pavlem Ševcovicem  v neútulné kanceláři nad  Gregorovým oznámením. Podle  jedněch  nosil  ramenatý detektiv vojenský sestřih, podle  jiných  si  liboval  v plnovousu. V jejím případě se  na popisu všichni shodovali:  vysoká, štíhlá  tmavovláska s pronikavýma očima. A někteří do- dávali – s instinkty kobry.  Těžko  odhadnout, zda  to  mysleli jako  lichotku, anebo  naopak ustrašenou urážku. Část  znalců  komunity  bezpečnostních složek dokonce nevěřila, že Šebková a Ševcovic  jsou  jejich  pravá  jména. Parťáci ŠŠ,  vždyť  to  si  musel  někdo  vymyslet! 

Oba  patřili  k Vincenzovu týmu.  Oba  sbírali  první  zkušenosti  u krajské policie na Severu. A konečně oba  brali  službu u protikorupčního útvaru  jako  výzvu. Na Ústecku klopýtali vždy  krok  za politickými kmotry Alexandrem Novákem, Patrikem Oulickým  a Petrem Bendou, kteří  si bezostyšně rozparcelovali kraj,  přisáli  se  na státní penězovody a vybudovali si  síť  konexí na všech úrovních  státní  správy včetně policejních ředitelství, která  jim  léta  umožňovala nerušeně plenit veřejné statky.

„Měli  bychom si  ho  aspoň  poslechnout, nerad  bych  zaspořil,“  použil  Ševcovic slangový výraz  pro  srážky  ze  mzdy  za služební  pochybení. Přicházely vždy,  když  si  policisté mezi  prsty  nechali  proklouznout předem jasný  případ. Oni  by  přitom nejspíš použili  termín ložený.

„Třeba na tom něco je,“ povzbudila jej Šebková.

„Já  ti  nevím. Nějak  to  neklíčuju. Co  má  společného nějaký  felčar  z nemocnice s opravou zámku?“ zakroutil znovu  hlavou. Přece   jen  už  takových oznámení viděl  stohy.  Oč  byly  konstrukce na papíře  temnější, o to  rychleji se  při  ověřování v terénu rozplynuly.

„Hodíme mu  tykadlo, dáme  kafe  a budeme vidět.  Ale  šacuju  to  na dvě  kila  v háji,“ zamyslel se  nahlas. Na pražské ceny  si  ještě  nezvykl, na to, že většina schůzek končí fiaskem, ano. Místo  schůzky si  vybral Gregor. Nacentroval si  je  na benzinku  na okraji Prahy,  která  díky  blízkému nadjezdu umožňovala bez  většího zdržení napojit se  na dálniční obchvat v obou směrech.  A také  rád  rozdával karty  sám.  Budou­li jej  sledovat, snáz  je  vyhmátne v tamní otevřené krajině než  v centru Prahy.  Budou­li si  jej  chtít nahrát, nedá  jim  šanci,  aby  si  předem přilepili odposlech  pod  kavárenský stůl.  Pořád  nevěděl, kdo  s ním  chce  mluvit. Pořád  z něj  nevyprchala zlost,  že  jim  naservíroval detailní vhled  do případu a oni jej nechali měsíc ležet ladem.

Ještě  coby  policajt se  i na téhle stanici  potkával se  svými  zdroji.  On  sám  by  použil  termín  ráfci  nebo  drbani. Teď se  role  obrátily,  náhle byl v roli ráfka on. 

Parťáci z Dlážděné přijeli  na místo o čtvrt hodiny dřív.  Přeci  jen  byli  trochu nesví  z toho, že  je  diriguje chlapík, jemuž  není  zatěžko ohlásit se  u nejvyššího žalobce a prásknout jednoho  z nejvlivnějších socialistů. „Aspoň ušetříme za kafe,“ našli  si  jedno  pozitivum na podivné schůzce. Když  u čerpačky zastavila  otřískaná felicie  a z ní  se  vysoukal chlap  mohutné postavy, koukli  na sebe a aniž  by  si  řekli  jediné  slovo,  oba  dospěli k předčasnému  závěru: ztráta času.

„Tak  co  chcete?“ štěknul Gregor s co  možná nejotrávenějším  tónem a svou tlapou jim při pozdravu drtil ruce. 

„Dostali jsme  to  trestní  oznámení,“ opáčili s pokusem o vstříc ­ ný úsměv.

„Řekl  bych,  že  jdete  s křížkem po funuse,“ neslevil Gregor ze  svého tónu ani o haléř.

Zkoušeli to  na něj  na střídačku. Chvíli  Gregora oťukávala tmavovláska, chvíli  její  kolega. Potřebovali z něj  vytáhnout, kdo  byl  jeho  primárním zdrojem. Nemohli se  zbavit  dojmu, že  Gregora  tahá  za nohu nějaký  paranoik nebo  ukřivděný úředník, jemuž  Rath   někdy stoupnul na kuří oko.

Jenže  původní zdroj  byl  stejně  netrpělivý a nedůvěřivý jako  Gregor. Když  se  týdny  nic  nedělo, pozbyl jakoukoliv chuť  s policií  spolupracovat. „Uvidíme, co  se  dá  dělat.  Třeba  ho  ještě  zlomím,“  rozloučil se s nimi Gregor.

Další  schůzka byla  v režii  kriminalistů. Místo  si tentokrát  nadiktovali oni.  Potkali se  v hlavní hale  jednoho z pražských  nádraží. Když  Gregor dorazil na domluvené místo,  policista mu  nepodal ruku,  jen  pokynul hlavou na znamení, aby  jej  následoval.  Rázným krokem proběhl halou  s pokladnami a rázem zatočil  do květinářství, které  se  vměstnalo do  podlouhlé nádražní kóje.  Avšak uvnitř nezastavil a pokračoval až  na konec krámu. Teprve  v útrobách obchodu s květinami si  Gregor všimnul, že  vzadu  se  krčí  schody do patra a u stropu na digitálním panelu kraluje červený  nápis  Internetová kavárna. Po úzkém schodišti vystoupal  za policistou do horní místnosti, kde  se  po levé ruce  krčily  tři  obstarožní počítače s vypouklými obrazovkami. U jednoho z nich   seděl  předčasně zestárlý mladík s vyhaslým pohledem a vyraženou  jedničkou. Po pravé ruce  stál  miniaturní bar  a za ním šest  stolků  s umaštěnými igelitovými ubrusy. Takové to  místo,  kam  nosí  zlodějíčci ukradené zboží  a pouští ho  dál  do oběhu. Takové  to  místo,  kde  i na vyrovnaného jedince padne  po pěti minutách  deprese a má  chuť  si  šlehnout. O pultík se  opírala rozložitá žena  s nepřirozeně černými vlasy  vyfoukanými do tvaru cyklistické  helmy. „Naše  mama  Kami,“ utrousil detektiv tak  potichu, aby  jej  převtělená Helena Růžičková neslyšela.

Posadili se  v poloprázdném podniku ke stolku v rohu. Nad  hlavou  jim  hlasitě  hučel  ventilátor. Gregor jim  v duchu za konspiraci  udělil  za jedna. Pokud  by  je  kdokoliv sledoval a všiml si,  že  nečekaně odbočili do květinářství, sotva  by  vystoupal po schůdcích,  odhalili by  ho.  Hluk  větráku zase  znemožňoval skryté  nahrávání.

„Chvíli jsem  myslel, že  mi  chcete  koupit  tulipán,“ zavtipkoval  Gregor a s neskrývaným úžasem zíral  na umolousaný papír  s denní  nabídkou: vedle  turecké kávy  například rakvička se  šlehačkou.  Policista odtušil, co  zaujalo jeho  oči,  a rovnou jej  varoval: „Turka  ano, ale zákusky bych tady neriskoval.“

Oba  se  usmáli. Zdálo  se,  že  počáteční bariéra padla  a Gregor  vzal  policisty z opovrhovaného útvaru  na milost. Nesl  jim  však  špatné zprávy. „Jazyk oněměl.“ Jiným  by  ta  dvě  slova  musel   překládat, ale  oni  hned  pochopili. Informátor, který  vše  za tepla  přinesl Gregorovi, se odmlčel. 

Počáteční výhoda, zdálo  se,  byla  ztracena. Gregor jim  alespoň  nad  smrtelně hořkou černou vodou  načrtnul vztahová vlákna, ji- miž  se  Rath  při  nástupu na hejtmanství ovinul  a která  naznačil už  v trestním oznámení. O Rathovi jim  vyprávět nemusel. Bylo  ho  všude  dost  a rešerše jim  dala  jistotu, že  před  nimi  nestojí snadný  soupeř. Stačilo zabrousit na webové stránky hejtmanství, aby  se  na ně  zubil  z každé fotografie. Jako  kuchtík šéfkuchaře Jaroslava  Sapíka. Jako  řidič  zrenovovaného historického autobusu. Jako   zahradník na moderním traktoru. Se  stavbařskou helmou kontroloval  rekonstrukce veřejných budov  po celém kraji.  V bílém  plášti  obhlížel produkci mléka. V cyklistickém dresu  otevíral  nové  cyklostezky. Všude  David  Rath.  Jestli  něco  uměl  dokonale,  tak  péči  o vlastní mediální obraz.  Připomínalo to  snímky, které produkovala propaganda KLDR a na nichž strojeně pózoval severokorejský diktátor Kim Čong­un.

V neoficiálním internetovém životopise našli  oddíl  nadepsaný  slovy  Pravicový politik  a Levicový politik. Rath  totiž  zkoušel  nejdříve štěstí  v ODS, za Jiřího Paroubka se  stal  členem ČSSD.  Jednou orodoval za regulační poplatky ve zdravotnictví, podruhé  je  odsuzoval jako  zhmotnění asociální pravicové politiky. Mezi- tím  si  lokty  brousil v České lékařské komoře, která  se  pod  jeho  vedením stala  radikální nátlakovou organizací. Pod  její  zástavou  dobyl  hned  několik cenných met.  Každopádně mu  několik let  ve stavovské politice poskytlo nebývalou průpravu pro  ostrý  vstup   do nejvyšších politických pater. 

Když  už  se  v oranžových barvách stal  na podzim 2005  ministrem,  záhy  se  z něj  stal  obávaný protivník, jenž  oplýval zvláštním  nadáním urážet  a pobuřovat. „Hitler řešil  krizi  tak,  že  začal zbrojit,  čímž dal  lidem  práci  a tím  nastartoval ekonomiku! On  s tím  vyhrál  volby!“ kázal  v jednom z rozhovorů, v němž hledal  recept  na blížící se  ekonomickou krizi.  Když  se  reportér neudržel a na půl  pobaveně jej  požádal, aby  jej  neděsil, ještě  jej  okřikl.  „Vy  se  smějete,  ale  to  jsou  vážné  věci.“  Později se  snažil  tvrdit,  že  jeho  výrok  byl  vytržen z kontextu. Až  následující měsíce doložily, že  nešlo  ani  o omyl, ani  o nešťastné přeřeknutí, nýbrž  o špatně skrývanou  fascinaci nacistickým Německem.

Bývalou předsedkyni sněmovny Miroslavu Němcovou jednou označil za „člověka formátu drobného kleptomana ze samo- obsluhy“, podruhé zase  za „fanatickou soudružku z ODS, která  nemá  rudou  knížku, srp  a kladivo, ale  modrého ptáka  a modrou  knížku“. Když  jej  někdejší prezident Václav Klaus  nechtěl zprvu  jmenovat šéfem zdravotnictví, vzkázal mu, že je „vrtošivý stařík  zralý  na psychiatrickou léčbu“. Levice  v polistopadové historii   neměla nikdy  útočnějšího řečníka. A manipulátora. Verbální kejkle   na parlamentní půdě  jej  ovšem  neuspokojovaly a v roce 2008  se  stal středočeským hejtmanem.

Čistka  střídala čistku, karikaturisté vykreslovali Středočeský  kraj  jako  Republiku Rath  a dokonce i jeho  straničtí kolegové  naznačovali, že  to  s budováním vlastního kultu  přehání. Vlivný  socialista Zdeněk Škromach dokonce před  novináři v nestřežené,  možná  spíše  nestřízlivé chvíli,  prohlásil: „Je  to  malý  český  Haider   a střední Čechy budou  jeho  Korutany.“ Středočeským Klagen- furtem učinil  Hostivice, kde  žil  střídavě s manželkou a milenkou  a kde vychovával dva syny.

Nejenže zvládal dvě  rodiny, vedle  hejtmanského křesla  byl  poslancem, obecním zastupitelem v Hostivici a předsedou Regi- onálního operačního programu. Na jednoho by  to  bylo  až  až,  ale  Rath  ještě –  alespoň na papíře – ordinoval v ambulanci, kterou  si  zřídil v hostivickém domě. 

Za Rathovy éry  získaly osmitisícové Hostivice gravitační  schopnost černé  díry  a stáhly k sobě  eurodotační miliony. Z kdysi  zanedbaného městečka na periférii Prahy  udělal  středočeské Slušovice  nového tisíciletí. Nový  park,  fontána na náměstí, kanaliza- ce,  opravená mateřská škola,  dostavba základní školy.  A i zřízení  gymnázia, které  si bůhvíproč jako  jednu  ze specializací určilo  výuku  golfu,  se  přičítalo Rathovi a jeho  kontaktům. Slušovice měly  za socialismu předsedu agrokombinátu Františka Čubu,  Hostivice  o dvacet let později hejtmana Ratha  a u přespolních přezdívku  Rathovice. Posledním velkým projektem, o němž s chutí  veřejně  mluvil, byla  právě  oprava zanedbaného zámku Buštěhrad. Z roz- padající se barokní stavby  chtěl  mít  reprezentativní prostory svého   hejtmanství. Bude to druhý Žofín, maloval si.

Že  se  zhlédl  v Hitlerově architektu Albertu Speerovi, který  bez  ohledu na okolí přestavoval Berlín  a s nebývalou brutalitou  naplňoval vize  o lepším Německu, měli  vyšetřovatelé zjistit  až  za pár  týdnů.  Už  tak  měli  pocit,  že  o Rathovi toho  vědí  víc,  než  by potřebovali. Opravdu to nebude snadný soupeř.

Teprve Gregor jim  však  do Rathova středočeského orloje  dosadil  jména  dalších apoštolů. Převodovou osou  celého  buštěhradského  projektu byla  společnosti ML Compet, která  pro  hejtmanství  organizovala veškerá výběrová řízení  a jež  zařizovala i tendr  na opravu zámku. Oficiálně firmu  zastupovala okatá  třicátnice  slovenského původu Lucia  Novanská, Gregor měl  však  za to,   že  administrátorskou společnost ovládá Filip  Bušina. Někdejší  boxer – mistr  republiky v polotěžké váze – si  kus  svého  know­how  ze  sportu  přenesl i do byznysu. Chvíli  dokonce Rathovi  dělal  investičního náměstka středočeských nemocnic. Ale  to  jen  do okamžiku, kdy  se  proláklo, že  se  na vysoké škole  prokazoval  padělaným maturitním vysvědčením a že  kolem  něj  kvůli  obřím  daňovým podvodům krouží  policie. Bušina se  stáhl  a jeho  místo  zaujal  devětačtyřicetiletý Kott.  Správně, ten  Petr  Kott,  jehož  jméno  zmiňoval Gregor v podnětu.

Kottovo jméno si  pamatovali už  z dob,  kdy  se  coby  poslanec  ODS  proslavil sérií  opileckých etud,  které  ho  nakonec stály  místo  v poslanecké lavici.  Z obecného povědomí se  však  pomalu  vytratilo, kdo  dal  slavnému opilci  druhou šanci.  Jistě,  byl  to  David  Rath,  který  coby  ministr zdravotnictví posunul zkompromitovaného   politika do křesla šéfa  středočeské Všeobecné zdravotní  pojišťovny a ještě  ho  před  novináři obhajoval: „Já  jsem  ho  mohl  poznat  jen  z jeho  nejlepší stránky, jako  spolehlivého, pracovitého  a velmi orientovaného člověka v oblasti zdravotnictví.“ 

Samo  sebou  že  spolehlivý a velmi orientovaný člověk se  Rathovi hodil i v jeho středočeské misi,  byť  Kottovu oficiální  pozici  v kladenské nemocnici nedokázal Gregor – a nejen on –  identifikovat. 

Jestliže Kotta  poznal Rath  až  na cestě k politickému Olym   pu,  s jeho  o osm  let  mladší partnerkou Kateřinou Pancovou, kterou  Gregor zmiňoval v trestním oznámení, jej  pojilo  ještě  silnější  pouto.  Jeho  první  řádky  se  začaly  psát  na začátku devadesátých  let  v nemocnici v Motole, kde  se  drobná tmavovláska s výraznými  lícními kostmi vodila  s mladým nadějným lékařem Davidem  Rathem za ruku. Oba  byli  čerstvě po škole a jejich kolegové ještě  po letech vzpomínali, že  zamilovanější pár  po chodbách motolského labyrintu nechodil. 

Ač  příběh  lásky  po letech vyprchal, Rath  své  někdejší femme  fatale  nepřestal důvěřovat a hned  po svém nástupu na hejtmanství  ji  vyslal  do kladenské oblastní nemocnice. A to  rovnou do ředitelské  kanceláře. I tady  platilo, že  pouta  z mládí jsou  pevnější než  účelová spojení z politiky.

Ratha, Pancovou i Kotta  považoval Gregor za konstruktéry  buštěhradského tunelu. Všichni tři  lékaři,  všichni tři  neobyčejně  výkonní organizátoři.

Zástup  poklonkujících byl  na Rathově orloji  mnohem delší.   Na židli šéfa  Odboru regionálního rozvoje usadil  bývalého policistu  Oldřicha Vytisku. I on  měl  za sebou sérii  skandálů. Nikoliv však  opileckých, nýbrž  majetkových. Jako  šéf  Zařízení služeb  ministerstva  vnitra  vypsal  soutěž  na praní špinavého prádla  z ministerstva.  Vyhrál ji  podnikatel Tomáš  Paclík, fotbalový boss  a známý Ivana  Langera. Gregor poslouchajícím policistům nemusel vysvětlovat,  že  v tu  dobu  vládl  ministerstvu na Letné rukou  železnou právě  Langer. Nejspíš i proto Vytiska pronajal Paclíkovi ministerskou  prádelnu v Kolíně za pět  tisíc  měsíčně a za tři roky  do ní  přesměroval  zakázky v hodnotě 54  milionů. Akciovce, která  vznikla jen  krátce před tendrem, dal Paclík jméno Dočista. 

Kreativní práci  s předpisy předváděl Vytiska na vnitru dnes  a denně. Jeden  příklad za všechny: aby  nemusel vypisovat výběrová  řízení,  vystavil 138  objednávek na nádobí. Fakturované částky  ani  jednou nepřekročily sto  tisíc  korun,  což  byl  limit,  od nějž by  musel oslovit více dodavatelů.

Rath  prostě  ve Vytiskovi našel  experta, jehož  dlouho hledal.  Ale  hlavně: stejně  jako  Kott  měl  máslo  na hlavě, elastickou páteř  a takoví slouží  nejoddaněji. Nadto  se hodilo  mít  ve své  stáji  někoho,  kdo  nosíval policejní odznak a ve sboru měl  spoustu sdílných  kamarádů. Co  na tom, že  předtím sloužil úhlavnímu politickému  soupeři Langerovi. Pravolevou politickou osu  považoval Rath  vždy spíše za teoretický přívažek z učebnic politologie.

Mama  Kami  jim ke stolu přinesla druhou rundu  kafe  a oni  dál  poslouchali Gregorův monolog.

Na soupisce nemohl pominout další  ženy,  které  se  kolem  Davida  Ratha  točily,  lépe  řečeno, kolem  nichž  se  točil  on.  Jeho  zákonnou  manželku a milenku zmínil  jen  okrajově, připomněl, že  všechny  Rathovy osudové ženy  si  byly  neuvěřitelně podobné. Mnohem  důležitější roli  sehrávaly dívky,  jimž  zařídil místo  na krajském  úřadě.  Bulvár je  už  dávno  souhrnně tituloval jako  Rathův harém.  Hlavní konkubínou byla  pohledná třicetiletá blondýna a členka  stranické buňky  ČSSD  v Čelákovicích Johana Novotná, kterou  Rath  instaloval do funkce šéfky  odboru veřejných zakázek. Sotva  na úřad nastoupila, pořídila si  luxusní byt  na Žižkově v ceně  dvanácti  milionů korun.  Jak  až  mnohem později ukázaly dokumenty  z katastru nemovitostí, peníze složila v hotovosti.

Gregor vršil  na sebe další  a další  jména  podezřelých – hlavně  těch,  co  mohli  o korupčním spletenci vědět  či  jej  krýt.  Když  viděl,  jak  na něj  policisté nevěřícně koukají, uzemnil je  svou  oblíbenou  hláškou: „Čemu se  divíte? Žijeme v Česku. Tady  zatáhnete za vlas   a vytrhnete celou paruku.“ 

Po Gregorově přednášce si nad  prázdným spisem  Důvěra uvědomili, že  v téhle  kauze  se  budou  muset  spolehnout sami  na sebe.  Nestačilo, že  velitel  Vincenz spis  nezařadil do žádné databáze.  Museli jít  ještě dál.  Mimořádný případ  si  žádal  mimořádný postup.  Bylo  nutné  se  odstřihnout od všech informačních systémů.  Měli­li případ  dotáhnout do konce, znamenalo to  udržet  jej  do poslední  možné chvíle  pod  hermeticky těsným poklopem. Museli  zapomenout na běžné postupy. To,  co  by  jindy  ověřili  v úředních  databázích během pár minut, trvalo nyní dny. 

Lustrování registračních značek aut,  do nichž nastupovali sledovaní, ještě  šlo  odbýt  tak,  aby  nikdo  nic  nezavětřil. S přesnými  daty  narození či  čísly  mobilů to  začínal být  problém. Místo  oficiálních  dotazů  museli  nasadit policejní trivium. „Nožičky, tužtička,  notýsek,“ popisují policejní trojčlenku mazáci.

V praxi to  znamenalo ponořit se  do popelnic a doufat, že  v nich   objeví  například faktury od mobilního operátora. Proč  vlastně  taková komedie? Už  od dob kmotra Františka Mrázka zasvěcení  věděli, že  nejlepší ochranou před  otravným policajtem je  stát  se  informátorem spřízněného kriminalisty, který  jej  zavede do policejní  databáze jako  spolupracovníka. Práskače v obvyklých  případech platí  detektiv ze  zvláštního fondu. Když  ale  práská  policista, finanční toky  se  otočí a gangster platí  za ochranu svému  spojenci s policejním odznakem. Stačí  pak  v databázi třeba  jen  vyťukat dotaz  na jméno matky  dotyčného gaunera a jeho  policejní  ochránce automaticky dostane echo,  jaká  policejní jednotka  se  o jeho  informátora zajímá. A jak  už  jsme  slyšeli, Rath  se  rád  obklopoval užitečnými lidmi. Potřebovali začít  s čistým stolem. A úklid spustili přímo  v centrále  protikorupční jednotky. Aby  měli  jistotu, že  ve svém středu  nemají  krtka  a že  se  Rath  o připravované operaci nedozví, nastražili past.  Na středočeské hejtmanství poslali  žádost  o sérii  bezvýznamných  dokumentů. Ještě  ten  samý  den  se v sekretariátu útvaru začala   pídit  dlouholetá policistka odboru zvlášť  závažné hospodářské  kriminality po spisu, k němuž žádost  odeslaná na hejtmanství patřila.  V tu  chvíli  na ni  uhodil  velitel  Vincenz. Proč  se  vyptávala?  Jak  se  o žádosti dozvěděla? Proč  se  nevěnuje vlastním armádním  případům? Extravagantní, vysportovaná a vyžilá blondýna prý  nedokázala souvisle odpovědět. Obratem si  obstarala dlouhodobou  pracovní neschopenku a nakonec raději  sama  policii  opustila.  Tehdejší vedení protikorupční policie v čele  s Tomášem Martincem  ji  bez  jakékoliv sankce nechalo odejít  i se  všemi  výsluhami  a tučnou rentou. Jen  aby  z incidentu nebyl  skandál. Potetovaná  krtice  si  takřka okamžitě zajistila teplé  místo – stala  se  z ní  bezpečnostní ředitelka akciovky Pražské služby, starající se  o odvoz  odpadků v hlavním městě.

Pro  vyšetřovatele bylo  však  důležité, že  první  možný proval  odvrátili.  Kolik  jich  ještě  čeká,  si  v tu  chvíli  nedokázali ani  představit. Středa, 16. listopadu 2011 Místopředsedkyně vlády  Karolína Peake  předstoupila před  televizní  kamery. V její  jepičí  politické kariéře to  byl  významný den.  Ve vládě Petra  Nečase (kterou – jak  později vyšlo  najevo – držely pohromadě především organizační schopnosti premiérovy milenky  Jany  Nagyové) dostala na starost boj  s korupcí a teď  se  chtěla  novinářům pochlubit. Z celkem 76  bodů  protikorupční strategie  jich prý kabinet už 37 splnil.

„A co  ten  zbytek?“ zeptal  se  na tiskové konferenci jeden  z novinářů. „Důvodem neplnění těchto  bodů  je  často  převod gescí   z ministerstva vnitra  na můj úřad,  kde  došlo  ke zdržení právě  z důvodu převodu gescí  a převodu tabulek a převodu rozpočtových  kapitol,“ snažila  se Peake  vysvětlit nesrozumitelným úřednickým  newspeakem. 

Většina redaktorů v tu  chvíli  přestala poslouchat. Aniž  by  se  museli na korupční problematiku specializovat, věděli, že  jsou   to  jen  slova.  Prázdná slova,  která  ve Strakově akademii slyšeli   už  nesčetněkrát. Úkoly,  co  šustí  papírem. Jenomže tam  venku,   za zdmi Strakovy akademie, se šustilo bankovkami.

Ve stejný den,  třiatřicet minut po třetí hodině odpoledne vytočil  Petr  Kott  číslo  svého  známého, manažera zdravotnické firmy  B. Braun Medical Jana Hájka. 

„Bylo  by  dobré  nějakou tu  větší  společenskou akci  rozjet  už  teď.  Ne  až  na Vánoce,“ řekl  Kott  do sluchátka netuše, že  na lince  jsou  další  posluchači. Byl  to  první napíchnutý telefonní rozhovor.  Vyšetřovací tým  sestavený Petrem Vincenzem a Lenkou Bradáčovou  začal  úřadovat. Podle  Gregorova návodu se  nejprve přisáli  na Kotta. 

„Jasně. Nevidím v tom problém,“ opáčil Kottovi Hájek.

„Super. Tak  já  to  tedy  zorganizuju,“ vyslovil se  zřetelně potěšený  Kott.  Policisté se  na sebe s rozpaky podívali. Do  vlastních poznámek si  napsali: Kott  hovoří  neurčitě. Ta  tři  slova  těžko  dokázala  postihnout vnitřní  paniku, která  je  na zlomek sekundy zachvátila.  O Buštěhradu ani  zmínka. Možná příliš  dlouho otáleli  a unikla jim  hlavní  zápletka. Jakou  roli –  pokud  vůbec – hraje  v příběhu Hájek?  O čtyři dny  později Kott  telefonoval Ivaně  Salačové. Další  jméno  z Gregorova trestního oznámení. Ředitelka a jednatelka stavební  firmy  Fisa  ze  Slaného si  také  chtěla,  tvrdil  Gregor, uloupnout po- díl  z obří  zakázky v Buštěhradu. Ovšem hovor  na lince trval  jen  pár  okamžiků. V rychlosti si  domluvili schůzku a zavěsili. Bylo  nutné  napíchnout i ji,  shodli  se.  Vytížená podnikatelka řešila  tisíc  a jednu zakázku. Té  buštěhradské se  ovšem  jaksi  programově vyhýbala. Víc  ji  zaměstnávala rekonstrukce hostivického gymnázia.  Detektivové to  pochopili z telefonátu, který  vedla  s manažerem  stavební společnosti Pohl cz. Ale opět jen náznaky. 

„Potřebuju ty  Hostivice v pátek voceněný,“ úkolovala ob  ­ chodního partnera a zasypala jej  sérií  částek. Co  znamenaly, nedo- kázali  policisté v tu  chvíli  domyslet. S její  osobou vyvstal vyšetřovatelům ještě  nový  problém. Doslechli se,  že  Salačová se  znala  se  sekretářkou jejich  odboru, a to  tak  důvěrně, že  společně slavívaly  narozeniny. Holt  malá  česká  kotlina. V normálním případě by  ji  nechali přepisovat odposlechnuté hovory, teď  nezbývalo, než  aby  otravnou práci  udělali sami.  Spis  s oficiální značkou OKFK­268/ TČ­2011­200204 musel zůstat pod vakuovým zvonem.

Telefonní monitoring ovšem  stále  neodpovídal na jejich otázky.   Naopak. Zas  a znova si  museli zapisovat poznámku o neurčitém  hovoru. Pod  kontrolou měli  už  i Luciu Novanskou, u níž  se  přirozeně musely stékat  všechny informace o připravovaných tendrech.  Nejenže s ní  byl  v nepřetržitém kontaktu Kott,  v těch  dnech



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist