načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Operace Dunaj -- aneb Internacionální vražda Pražského jara - Antonín Benčík

Operace Dunaj -- aneb Internacionální vražda Pražského jara

Elektronická kniha: Operace Dunaj -- aneb Internacionální vražda Pražského jara
Autor:

Tento rok si připomínáme 45 let od událostí z 21. 8. 1968, kdy došlo k mezinárodní intervenci armád pěti států bývalé Varšavské smlouvy (NDR, Polska, Bulharska, Maďarska) v čele s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  200
+
-
6,7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » NOOS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 375
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-000-5897-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tento rok si připomínáme 45 let od událostí z 21. 8. 1968, kdy došlo k mezinárodní intervenci armád pěti států bývalé Varšavské smlouvy (NDR, Polska, Bulharska, Maďarska) v čele s tehdejším SSSR do Československa. Občané tehdejšího ČSSR se po nástupu komunistů po „vítězném únoru 1948“ během tzv. Pražského jara rozpomněli na své původní demokratické tradice, což vedlo k občanské emancipaci napříč celou tehdejší společností, nejen mezi lidem, ale i v samotné vládnoucí straně KSČ. Společnost i KSČ odsoudila předchozí stalinistické praktiky tehdejších komunistů v čele s Gottwaldem, rehabilitovala odsouzené v politických procesech v 50. letech a někteří političtí a státní představitelé v čele zejména s A. Dubčekem usilovali ve shodě se změnami v celé společnosti o rozhodné změny směřující k demokratické formě socialistického zřízení a společnosti. Reformní hnutí, které zahrnovalo všechny složky tehdejší společnosti, nejen některé členy tehdejší KSČ – tzv. reformisty, usilovalo o postupný přechod k demokratickému socialismu. Předpokládalo se odstranění vládnoucí úlohy KSČ, i přechod k jisté formě smíšeného hospodářství. V této době se dokonce obnovily masarykovské tradice, lidé si svobodně začali připomínat i západní odboj, došlo k možnosti vzniku občanských spolků a došlo i k výraznému uvolnění v oblasti kultury a umění. Například bylo možné i to, aby K. Minařík publikoval o józe a mystice v novinách, apod. Tento trend v tehdejší československé společnosti ale nelibě sledovalo tehdejší stalinistické vedení „východního bloku“ v čele s Brežněvem. Po několik skrytých i zcela otevřených hrozbách došlo doslova k vojenskému potlačení této nastartované společenské změny u nás. V noci z 20. na 21. 8. došlo k vojenskému přepadu země takřka ze všech stran. Během této vojenské invaze s operačním názvem Dunaj, kulkami okupantů a pod pásy jejich tanků zahynulo 148 občanů ČSSR. Invaze zcela vážně počítala i s případným ozbrojeným odporem armády ČSSR, k čemuž naštěstí nedošlo, byť na mnoha místech při násilném odzbrojování československých jednotek došlo k mnoha incidentům. Rozkazy, které měly invazní jednotky, zněl jasně: v případě, že se armáda ČSSR postaví na odpor, má být odpor rozdrcen rozhodnou silou. Jedná se poměrně o nedávnou událost našich novodobých dějin, a přesto o ní není ve společnosti obecné povědomí, jak o jejím významu, tak o vnitropolitických i mezinárodních souvislostech. Některými dnešními přepisovateli historie se bagatelizuje a zjednodušeně popisuje jako pouhý boj frakcí uvnitř KSČ. Opak je pravdou. To, že bylo tehdy „našlápnuto“ k rozhodným změnám dokazuje i způsob vojenského potlačení: okupace země, zatýkání reformistů a následné upevnění normalizačního trendu. Právě tuto mezeru v historickém povědomí o celé vojenské intervenci a souvisejících událostech, doplňuje záslužná práce vojenského historika Antonína Benčíka, kterou právě v těchto dnech umožňujeme vydat. Je také i připomenutím si toho, že i v naší nedávné historii byly národní snahy o svobodný vývoj našeho národa potlačeny hrubou vojenskou mocí a přesilou našich tehdejších „spojenců“, a že národní svoboda a svobodný vývoj národa a státu není zdaleka samozřejmostí ani dnes, kdy je evropské klima zcela jiné. Je tak pro nás i varováním, že podobné události jako je vojenská okupace a silové vměšování do vnitrostátní politiky není jenom nějakou dávnou minulostí. Roky 1938, 1948 a 1968 budiž nám vždy připomínkou, že žijeme ve světě, kde svoboda není samozřejmostí.

Zařazeno v kategoriích
Antonín Benčík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Antonín Benčík / OPERACE DUNAJ



OPERACE

DUNAJ

aneb Internacionální vražda

Pražského jara

Antonín Benčík



Obsah

07 Úv od

13 Zrození Pražského jara a jeho sudičky

31 Od kritik y a hrozeb k přípravě vojenské intervence, cvičení „Šumava“

67 Šacho vá mezihra 101 Naděje a hrozb y... 123 Naděje a zrada... 143 Srpno vá intervence a politická porážka interventu 211 Jednání v Mosk vě a jeho výsledky 255 Pražsk ý podzim 269 Epilog 277 Přílohy 373 Obrazová příloha 385 Literatura

Veškerá práva si vyhrazuje autor. Opisování a jakékoliv

rozmnožování bez jeho svolení není dovoleno

a bude považováno za porušení autorských práv

© Antonín Benčík, Praha 2013

ISBN 978-80-87493-57-1 „Kontrarevoluční síly Československa dezorganizovaly — a to za aktivní pomoci agentů USA a NSR — vládní systém. Armády NATO, využívajíce této situace, hrozí Československu jeho obsazením, svržením dosavadní vlády lidu a nastolením nové, pro ně přijatelné vlády.“ —

Z DIREKTIVY GENERÁLNÍHO ŠTÁBU SOVĚTSKÉ ARMÁDY

Z 8. DUBNA 1968 NA PŘÍPRAVU EVENTUÁLNÍ INTERVENCE V ČESKOSLOVENSKU

7


8

V srpnu roku 2013 tomu bude 45 let od chvíle, kdy v noci z 20. na

21. srpna 1968 byla zahájena vojenská intervence pěti zemíVaršavské smlouvy — Sovětského svazu, Německé demokratickérepubliky, Polska, Bulharska a Maďarska — k potlačení údajnékontrarevoluce v Československu. Byla to největší vojenská operace v Evropě

od skončení druhé světové války v květnu 1945. Její příprava byla

zahájena jen několik dnů či týdnů poté, kdy na zasedání ÚV KSČ

v prvních lednových dnech roku 1968 byl Antonín Novotný — první

tajemník ÚV KSČ a prezident republiky — jako představitelpoststalinského pojetí socialismu, vystřídán ve funkci prvního tajemníka

reformistou Alexandrem Dubčekem, dosavadním prvnímtajemníkem ÚV KS Slovenska a členem předsednictva ÚV KSČ.

Přípravou vojenské operace byla pověřena skupina specialistů Generálního štábu Sovětské armády pod vedenímgenerálporučíka Ivana Nikolajeva, pobočníka náčelníka štábu, maršála M. V.Zacharova.

Ministr obrany SSSR, maršál A. A. Grečko, svolal již na 8. dubna 1968 — teprve třetí den po skončeném zasedání ÚV KSČ 5. 4. 1968, na němž byl mimo jiné přijat Akční program reformního hnutív Československu — poradu nejvyšších představitelů Sovětské armády, včetně velitelů sovětských vojsk dislokovaných v zemíchvaršavské pětky. A zde — spolu s náčelníkem štábu maršálemZacharovem a také se souhlasem L. I. Brežněva — vydal účastníkůmpřísně tajnou „Direktivu“ k okamžitému zahájení příprav k vojenské operaci „Dunaj“. Neboli k přípravě eventuální vojenskéintervence proti Československu. Direktiva byla určena: Západní skupině sovětských vojsk v NDR pod velením armádního generála P. K. Ko- ševého, Severní skupině sovětských vojsk v Polsku pod velením generálplukovníka I. N. Škadova. Jižní skupině sovětských vojsk v Maďarsku pod velením generálplukovníka K. I. Provalova,Karpatskému vojenskému okruhu pod velením generálplukovníka V. Z. Bisjarina, Velitelství vzdušných sil pod velením maršála K. A. Verši- ninaj, velitelství raketových vojsk pod velením maršála N. I. Krylova, Velitelství protivzdušné obrany pod velením maršála P. S.Batického a Velitelství námořních sil pod velením admirála S. G. Gorškova.

Do příprav intervence byla později zapojena i vojska čijednotky armád NDR, Polska, Maďarska a Bulharska.

V průběhu různých československo-sovětských jednánía jednání s představiteli varšavské pětky do 21. srpna 1968, ale také po srpnové intervenci armád varšavské pětky její organizátořiněkolikrát změnili jak zdůvodňování důvodů kritiky a hrozeb naadresu reformního procesu a jeho představitelů, tak i zdůvodňování samotné intervence. Nyní ale, v první verzi obsažené v přísnětajné direktivě z 8. dubna 1968 bylo uvedeno, že „kontrarevolučnísíly Československa dezorganizovaly — a to za aktivní pomoci agentů USA a NSR — vládní systém. Armády NATO, využívajíce této situace, hrozí Československu jeho obsazením, svržením dosavadní vlády lidu a nastolením nové, pro ně přijatelné vlády“. Proto prý„Sovětský svaz a další socialistické země, věrné internacionálnípovinnosti a Varšavské smlouvě, jsou povinny poslat svá vojska napomoc Československé lidové armádě k záchraně před nebezpečím, které hrozí její zemi“.

Direktiva také jednoznačně kalkulovala se dvěma variantami „spolupráce“ s čs. armádou: „Jestliže jednotky čs. armádyproje

10

ví pochopení ke vstupu sovětských vojsk, v tom případě budene

zbytné organizovat s nimi spolupráci při plnění úkolu. V případě,

že jednotky ČSLA se budou chovat nepřátelsky a budoupodporo

vat kontrarevolucionáře, bude nezbytné přijmout opatření k jejich

izolaci, a nebude-li to možné, bude nutné je odzbrojit.“

Zbývá jen dodat, že příprava operace „Dunaj“ probíhala tajně.

Že čs. reformní vedení nezískalo o ní do poslední chvílesebemen

ší konkrétní údaje a že tato příprava byla navíc maskována řadou

různých cvičení v zemích kolem Československa i v Československu

samotném. Avšak v první polovině dubna 1968 se v hlášeních čs.

diplomatů začaly objevovat zprávy ze zemí varšavské pětkyo úva

hách o možnosti ozbrojeného zásahu v Československu. Tak např.

podle informace čs. zastupitelského úřadu v Budapešti bulharský

velvyslanec Pangelov prohlásil, že diplomaté socialistických zemí

se shodují v názoru, „že socialistické země nebudou váhat použít

ozbrojené násilí v případě náznaku odtržení Československa ze

svazku socialistického společenství“. Zde je však nyní nutnépolo

žit si několik základních otázek a dát na ně uspokojivou odpověď.

Neboť jen tak můžeme pochopit zrůdnost srpnové intervence —

to na straně jedné. A na straně druhé, pochopit velikost a význam

reformního procesu Pražského jara i jeho místa v pokrokových

tradicích národů Československa: hrozila opravduv Českosloven

sku kontrarevoluce a nebezpečí ze strany Západu? A co to vlastně

bylo, jak vzniklo, jak se rozvíjelo reformní hnutí Pražského jara?

A co bylo obsahem, smyslem tohoto hnutí? A proč si toto hnutí,

úsilí o vymanění se z pout poststalinského, či přesněji sovětského,

brežněvova pojetí socialismu budováním socialismu vskutkude

mokratického a humánního, vysloužilo u jeho obdivovatelů naZá

padě přídomek „socialismus s lidskou tváří“?

11

Odpověď na tyto otázky nám pomůže také pochopit, žesrpno

vá intervence armád pěti zemí Varšavské smlouvy a její důsledky

jsou hlavní příčinou porážky tohoto nejnadějnějšího pokusuv ze

mích východního bloku o vybudování vskutku demokratického

a humánního socialismu. A že tzv. „internacionální pomoc“var

šavské pětky byla ve skutečnosti internacionální „vraždou“toho

to pokusu. Zrození Pražského jara a jeho sudičky „Musíme dojít... k závěrům, které řeknou zcela otevřeně, že kontrarevoluce v Československu neprojde, že vedení československé strany a dělnická třída Československa to nepřipustí, že také spojenci Československa, tj. ti, kteří jsou zde shromážděni, to nepřipustí.“ —

W. GOMULKA NA SCHŮZCE PŘEDSTAVITELŮ ŠESTI SOCIALISTICKÝCH ZEMÍ

V DRÁŽĎANECH 23. 3. 1968 „Socialistické Československo nikdy nikomu nedáme. Československo je strategickým bodem ve střední Evropě. Ztratit ho by znamenalo anulovat výsledky druhé světové války.“ —

MARŠÁL GREČKO PŘI NÁVŠTĚVĚ ČS. VOJENSKÉ DELEGACE V SSSR V ÚNORU 1969

13


14

8. prosince 1967 se objevil v Československu nečekaně první muž

sovětského impéria a generální tajemník ÚV KSSS L. I.Brežněv. Přijel na neoficiální, avšak naléhavé pozvání prvního tajemníka ÚV

KSČ a prezidenta republiky A. Novotného. Hovořil s ním i s řadou

členů předsednictva ÚV KSČ a na neoficiální schůzces předsednictvem přednesl projev, v němž dával najevo, že do vnitřníchzáležitostí vedení KSČ se nehodlá vměšovat („Eto vaše dělo“) a 9. 12. opět

odjel. Pro obyvatele Československa, pracovníky masmédií i pro

většinu vedení KSČ zůstal smysl jeho návštěvy na delší dobuobestřen rouškou tajemství a různých dohadů. Sám Brežněv všakpovažoval za nutné informovat o své návštěvě v Praze šéfa MSDS J. Ká-

dára a rovněž W. Ulbrichta, prvního tajemníka ÚV SED.

Pokusme se alespoň poodhrnout roušku tajemství a dohadů i skutečných příčin, které donutily znervóznělého A. Novotného povolat nejmocnějšího muže sovětského impéria na pomock záchraně svého kymácejícího se trůnu.

S jistým zjednodušením můžeme říci, že na počátku událostí, které vyvrcholily procesem, jenž na nejvyšší míru vylekal prvního muže v Československu, prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ v jedné osobě, byli dva představitelé Sovětského svazu — J. V.Stalin a N. S. Chruščov.

5. března 1953 zemřel za podivných okolnosti vůdce Sovětského svazu Stalin. Několik dnů po návratu z jeho pohřbu zemřel i jeho učenlivý žák, první „dělnický“ prezident Československa a vůdce

KSČ, Kl. Gottwald. Na jeho místo do vedení KSČ — v doběkrátkého prezidentování A. Zápotockého — byl zvolen na schůzi ÚV KSČ

ve dnech 4. — 5. 9. 1953 do funkce prvního tajemníka A. Novotný.

Z hlediska našeho tématu byla ovšem mnohem důležitějšískutečnost, že do čela vedení KSSS byl jako její první tajemník zvolenv září 1953 N. S. Chruščov, neboť za jeho „panování“, poprvé v dějinách

sovětského komunismu přestalo být, i když ne v plné míře,reformní myšlení antileninským kacířstvím. Chruščovova politikareforem — byť velice nedůsledných — po odhalení stalinismu a jehodůsledků na XX. sjezdu KSSS v roce 1956, náprava křivd stalinského

teroru, politika mírového soužití, uvolnění dosavadního strohého

dirigování komunistických stran i celého mezinárodníhodělnického hnutí Moskvou atd., bylo něco do té dobynepředstavitelného. Jeho zásluhou byl dán silný impuls ke kritickému posuzování

„jedině správného“ stalinského pojetí socialismu, k formulování

vlastních antidogmatických, reformních představ o socialismu,

a to i přes hrůznou recidivu stalinismu, jakou bylo krvavépotlačení maďarské revoluce sovětskou armádou v roce 1956.

Tento proces probíhal ovšem i u nás v Československu velicepozvolně. Tím spíše, že A. Novotný a jeho věrní ve vedení KSČ novému

myšlení nijak nepřáli a důslednému odhalení zrůdné politikyprvní poloviny padesátých let a rehabilitaci jejích obětí naopakvšemožně bránili, nebo je alespoň zdržovali. Avšak situacea podmínky pro tento proces byly v Československu přece jen příznivější

než např. v Polsku či v Maďarsku, nemluvě již o NDR.Československo patřilo před druhou světovou válkou mezi hospodářsky,politicky i kulturně nejvyspělejší demokratické země. Myšlenkysocialismu — po zkušenostech z hospodářské krize třicátých let, po

zkušenostech z fašistické okupace a druhé světové války, podvlivem osvobozenecké mise sovětské armády a první země socialismu a také pod vlivem demokratických tradic první republiky —nalezly v Československu veliký ohlas a společenský souhlas. Představy velké části stoupenců socialismu se ovšem zdalekaneztotožňovaly se sovětským stalinským pojetím. Výrazem této skutečnosti byla teorie a praxe československé parlamentní cesty k socialismu,která však měla jen velice krátké trvání a Gottwaldovo vedeníprosadilo po únoru 1948 pod tlakem Moskvy beze zbytku stalinsképojetí se všemi jeho hrůznými jevy.

Po odhalení tzv. „kultu osobnosti“ na XX. sjezdu KSSS a podvlivem nové politiky N. S. Chruščova začala postupně opadávatatmosféra strachu i v Československu a poznenáhla ji vystřídalaatmosféra kritického posuzování stavu čs. společnosti. Napomohla k tomu i skutečnost, že uvolnění mezinárodních vztahů a proces sbližování Východu a Západu vedl k uvolnění vzájemných kontaktů a že čs. občané dostali možnost porovnávat vlastní životní realitu s podmínkami života ve vyspělých demokratických zemíchZápadu, kam vlastně Československo svou kulturou náleželo.

První zřetelnější reakcí na změnu politické linie moskevského vedení po XX. sjezdu KSSS a známkou formování protinovotnovské opozice bylo volání řady komunistů i celých stranickýchorganizací po svolání mimořádného sjezdu KSČ, který by se zabýval situací v československé společnosti. Tuto snahu se zprvu dařilo A. Novot- nému potlačovat, ale i on byl nucen časem pod tlakempřibývajících kritických hlasů a vlivem neúspěchů lavírovat. Různá období upevňování režimu tvrdé ruky „v důsledku nebezpečíimperialismu a zostřeného třídního boje“ se střídala s kratšími či delšími obdobími „milostivého léta“.

Připomeňme alespoň několik základních faktů:

XII. sjezdu KSČ v prosinci 1962 předcházelo stržení monstrózní Stalinovy sochy v Praze na Letné. V té době již pracovala tzv.Kolde

17

rova rehabilitační komise, která posuzovala politické procesypade

sátých let. Veřejnost se o její činnosti dověděla až v srpnu 1963. To

však již delší dobu pracovala jiná rehabilitační komise, tzv.barna

bitská (v bývalém klášteře barnabitek na Hradčanech), v níž bylo

i několik desítek historiků, právníků, ekonomů, filozofůa polito

logů jako odborníků, a která se zabývala rehabilitací tzv.buržo

azních nacionalistů. Práce obou těchto komisí odhalila zrůdnost

procesů padesátých let, roli sovětských poradců v nich a nevinu

obětí. Výsledky práce těchto komisí, zvláště ale barnabitské, sesta

ly silným podnětem i pro řadu nových historických pracío nejno

vějších čs. dějinách, včetně Slovenského národního povstání,kte

ré velice pozitivně ovlivnily i průběh konference k 20. výročí SNP

ve Smolenicích. Došlo také k rehabilitaci tzv. nekomunistického,

zejména západního odboje. Zasloužila se o to především početná

skupina historiků sdružená kolem Výboru pro dějiny druhésvě

tové války. Velice aktivně vystupovali představitelé slovenskékul

turní fronty, soustředění kolem časopisu Kulturní život. Kritizovali

protislovenskou politiku A. Novotného a dožadovali se mj.federa

tivního uspořádání republiky. V českých zemích plnily obdobnou

roli Literární noviny. Šedesátá léta byla „zlatým věkem“ čs. filmu,

divadla, literatury. Objevila se nová díla filozofů, historiků,ekono

mů, politologů, vznikla řada vědeckých týmů, zabývajících seře

šením nejrůznějších otázek života čs. společnosti atd.Hospodář

ská situace Československa si v lednu 1965 vynutila schválení tzv.

Šikovy reformy. Dorůstala nová mladá kritická generacea narůs

tala i její neposlušnost, kterou dávala najevo nejrůznějšímiforma

mi — od nošení dlouhých vlasů až po různé protestya demonstra

ce. Výrazné urychlení zrodu reformního procesu urychlily v roce

1967 tři události: — Sjezd čs. spisovatelů v červnu 1967. — Demonstrace studentů proti nepořádkům na strahovskýchkolejích.

— V ystoupení A. Dubčeka s kritickým projevem na zasedání ÚV KSČ

v říjnu a následným neúspěšným pokusem A. Novotného a jeho

kliky o Dubčekovo odstavení.

Poněkud zjednodušeně řečeno — na podzim 1967 dospěloopoziční, antinovotnovské reformní hnutí komunistů i nekomunistů do stadia otevřeného střetu uvnitř vedení KSČ (jak za dané situace

ani jinak nemohlo být), který dostal podobu sporu o dekumulaci

nejvyšších stranických a státních funkcí. A. Novotný jako prezident

a první tajemník ÚV KSČ byl současně vrchním velitelem ČSLA, LM

a předsedou ÚV Národní fronty. Šlo o to zbavit jej funkce prvního

tajemníka ÚV KSČ, neboť on a jeho stoupenci se stali hlavnípřekážkou pro řešení nazrálých problémů ve společnosti.

Pozice A. Novotného nezachránila ani návštěva L. I. Brežněva, i když ne snad proto, že by mu Brežněv pomoc poskytnout nechtěl. Ve svém vystoupení na neoficiální schůzce se členy a kandidáty předsednictva ÚV KSČ naléhavě „doporučoval“ odložit řešenídekumulace funkcí na pozdější dobu, což bylo i přáním Novotného a jeho věrných. Jak je však zřejmé ze záznamu telefonickéhorozhovoru Brežněva s Kádárem, Brežněv nepochopil, oč v tomto sporu ve skutečnosti šlo, a domníval se, že jde především o osobní spory.

A. Novotného se nepodařilo zachránit ani gen. Šejnovi,rodinnému příteli, resp. příteli Novotného syna, předsedovi Hlavního výboru KSČ na MNO. Gen. Šejna ve spolupráci s gen. Mamulou,vedoucím VIII. oddělení ÚV KSČ a pravou rukou Novotného, vyvíjel mezi prosincovým a lednovým plenárním zasedáním ÚV KSČvelkou aktivitu na záchranu pozic A. Novotného a samozřejmě i na záchranu vlastního postavení. Tato snaha byla obsahem jednání řady schůzek téměř kompletní špičky čs. generality (s výjimkou ministra B. Lomského, jeho náměstka gen. M. Dzúra a náčelníka HPS gen. V. Prchlíka) v kanceláři gen. Šejny či gen. Janka,náměstka ministra. Nechyběly ani úvahy a plány gen. Šejny na vojenské vystoupení čs. jednotek. Nakonec však dopis HV KSČ na MNO,který vyjadřoval podporu čs. armády A. Novotnému, byl na lednové zasedání ÚV KSČ doručen až ve chvíli — a to přes výslovnéodmítnutí gen. Dzúra a varování gen. Prchlíka — kdy o rozdělenífunkcí prezidenta a prvního tajemníka bylo již rozhodnuto. Plány gen. Mamuly, gen. Šejny a StB, která již připravovala seznamy prozatýkání odpůrců Novotného, nevyšly, neboť lednové plénum ÚV KSČ (3. — 5.  1. 1968) volbou A. Dubčeka místo A. Novotného do funkceprvního tajemníka ÚV KSČ a přijetím usnesení o vypracování Akčního programu fakticky odstartovalo reformní proces Pražského jara.

Ne všichni jeho aktéři si ovšem tuto skutečnost uvědomovali, neboť jednota protinovotnovské opozice ve vedení KSČ ještěneznamenala jednotu v názorech na další vývoj čs. společnosti. Avšak jakkoliv byl start reformního procesu rozpačitý a mnozí jehoorganizátoři a účastníci si většinou teprve ujasňovali jeho smysl a cíl, v Moskvě, v Berlíně, ve Varšavě i v Sofii vyvolal velikoua znepokojivou pozornost. Jedině v Budapešti zpočátku nalezl určitépochoení, či dokonce nadějná očekávání.

Pokud jde o čs. veřejnost, ta v prvních dnech a týdnechnevěnovala lednovému plénu ÚV KSČ žádnou mimořádnou pozornost. Informace o jeho průběhu byly jako obvykle velice skromnéa většina občanů se z počátku domnívala, že jde jen o běžnou výměnu ve vedoucích funkcích vládnoucí KSČ, která nebude mít žádný vliv na další vývoj společnosti. A. Dubček, nový první tajemník,považoval za nutné vypracovat nejdříve konkrétní programdemokratických reforem a vytvořit takové vedení, které by jej vzalo za svůj a vystoupilo s ním před národy Československa.

Mezitím A. Dubček absolvoval návštěvu v SSSR a pohovorys Brežněvem, Kádárem i Gomulkou. Mnohé ze svých představ o dalším vývoji naznačil již ve svém projevu na VII. sjezdu JZD ve dnech 1. — 3.  2. 1968 a také v projevu k 20. výročí února.V přítomnosti celé špičky představitelů socialistických zemí — L.  I. Brežněva, W. Ulbrichta, W. Gomulky, J. Kádára, T. Živkova, N. Ceausesca a Y. Vlahoviče — šel v naznačení své reformní orientace ještě dále, a to i přes to, že si Brežněv vynutil v původním textu určitéúpravy. V projevu A. Dubčeka výrazně zaznívala orientace na novou socialistickou demokracii, na hledání vlastní cesty k řešeníspolečenských problémů, na nové pojetí vedoucí úlohy KSČ atd.Mlčení nového vedení KSČ o smyslu lednového pléna přerušil mezitím J. Smrkovský svým článkem v deníku Práce z 21. 1. 1968 pod názvem „Oč dnes jde“, v němž mj. velice jednoznačně vystoupil zaopravdovou demokratizaci veřejného života. V krátké době paknásledovaly články dalších politiků — Slavíka, Mlynáře, Husáka, Hübla, Friše, opět Smrkovského, Špačka a dalších, stejně taki vystoupení řady představitelů vědy, kultury a sdělovacích prostředků, jako např. interview K. Wintra s E. Goldstůckerem nebo vystoupeníŠabaty, Lederera a dalších.

Většinu těchto článků a vystoupení je možno současně označit za jakási osobní programová prohlášení, charakterizující postoj autorů k počínající reformě. Počátkem března vydává ÚV KSČobšírnou informaci „O průběhu jednání říjnového, prosincovéhoa lednového zasedání ÚV KSČ“. V téže době na přelomu února a března vstupují do politického života čs. sdělovací prostředky, zbavenédosavadní cenzury. Dochází k informační explozi a k názorovékonfrontaci i na témata dosud tabuizovaná. Čs. společnost jenajednou zavalena spoustou informací o chybách režimu A. Novotného a zvláště pak o hrůzách režimu padesátých let. Voláním ponápravě i stanovení odpovědnosti, po rehabilitacích, úvahami o tom, jak dál, a také kritikou představitelů režimu A. Novotnéhoa voláním po jejich odstoupení. Přispěla k tomu i aféra rodinnéhopřítele A. Novotného gen. Šejny a jeho útěk do USA i s milenkoua synem po odhalení jeho nezákonných „obchodů“ .

Někteří z pracovníků čs. masmédií, po dlouhých letechomezování svobodného projevu a zřejmě i ve snaze přehlušit svůj pocit spoluodpovědnosti nebo viny za minulost, začali nyní popouštět uzdu své fantazii, vyhledávali senzace, přeháněli kritiku minulosti, vystupovali s radikálními požadavky a názory, kterénerespektovaly reálnou situaci čs. společnosti, zvláště jejímezinárodněolitické zařazení. Nicméně je nutné popravdě konstatovat, že čs. sdělovací prostředky mají — přes uvedené výhrady — neobyčejně velikouzásluhu na tom, že reformní proces nezůstal jen záležitostí vedoucího grémia KSČ, ale že do tohoto procesu byly postupně vtaženyvšechny vrstvy obyvatelstva, vytvářející širokou občanskou společnost. V první polovině března proběhla např. v Praze, Brně a Bratislavě řada mítinků mládeže, na nichž představitelé stranickéhoa státního vedení i čs. kultury odpovídali na spoustu kritických dotazů k minulosti, současnosti, ale i budoucnosti.

Avšak tou měrou, jak se reformní proces rozvíjel do šířky i do hloubky, začaly se z Berlína, Moskvy, Varšavy, Sofie a poslézei z Budapešti ozývat kritické hlasy, obviňování z narůstánípravicově-oportunistických, antisocialistických sil a varování před hrozbou kontrarevoluce. Už několik týdnů po lednovém plénu ÚV KSČpřešla vedoucí grémia pěti zemí varšavského společenství od kritiky a varování k přímému ideologickopolitickémua mocenskopolitickému nátlaku na teprve se formující Dubčekovo reformní vedení; nechyběla ani hrozba ozbrojeným zásahem nebo nabídka„internacionální“ vojenské pomoci na zvládnutí nebezpečnékontrarevoluční situace v Československu.

Tato kritika, hrozby i nabídka případné vojenské pomocik zvládnutí situace vycházely ze dvou základních okruhů skutečností: 1. Zatímco vývoj v Československu v druhé polovině šedesátých

let pozvolna směřoval k prosazení sil, usilujících o vymanění

čs. společnosti ze svírajícího krunýře stalinismu a k prosazení

demokratického pojetí socialistického vývoje, který byodpovídal demokratickým tradicím a národním potřebáma zvláštnostem, v Sovětském svazu probíhal proces zcela opačný.Odstavením N. S. Chruščova a nástupem L. I. Brežněva ve vedení KSSS

v roce 1964 byl současně zahájen návrat k stalinismu. Postupně

byly odbourávány Chruščovovy reformy, bylo restaurovánostalinské pojetí socialismu a jeho metody ovládání společnosti.Sovětský systém socialismu byl Brežněvovým vedením považován

a prezentován jako jedině možný a správný. Jakékoliv vybočení

z tohoto Brežněvova pojetí, přes formální uznávání národních

zvláštností a specifik, bylo vykládáno jako ohrožení samotné

podstaty socialismu a návrat k buržoazní demokracii. Současně

s upevňováním neostalinského režimu Brežněvovým vedením

vzrůstal i vliv a mocenské postavení sovětské armády a jejívedoucí maršálské skupiny. Ulbricht, Gomulka i Živkov se s tímto

pojetím socialismu v zásadě ztotožňovali, neboť procesv Československu znamenal nebezpečný příklad pro jejich národy

a ohrožení jejich vlastních mocenských pozic. 2. Z  hlediska mocenskopolitických zájmů a  plánů Moskvy mělo Československo jako geopolitický prostor ve střední Evropě

neobyčejně velký význam. Jako průmyslově nejvyspělejšízemě socialistického společenství s rozvinutou zbrojní výrobou

a s druhou (po sovětské armádě) relativně nejsilnější, nejlépe

vyzbrojenou, vycvičenou a nejspolehlivější armádu Varšavské

smlouvy, hrálo v mocenskopolitických a vojenskostrategických

úvahách Moskvy a jejích maršálů důležitou roli. Pohled nadobovou mapu nám ukáže, že Československo leželo na rozhraní

dvou největších vojenskopolitických uskupení, NATOa Varšavské smlouvy, a současně napříč hlavní osy možných válečných

operací, přičemž „krylo“ západní Německo, resp. zajišťovalobezečnost jižního boku NDR. Ve vojensko-strategických úvahách

a záměrech vedení obou těchto uskupení představovala střední

Evropa hlavní evropské válčiště. Proto také byly na oboustranách soustředěny mohutné vojenské síly.

Československo spolu s NDR a  Polskem tvořilo současně jakýsi kryt sovětského „železného trojúhelníku“, který představovaly baltské republiky a severozápadní Rusko. Navíc oddělovalo „sever“ od „jihu“. Ať už se vojenskostrategické úvahy a  plány na způsob zahájení a vedení možné války jakkoli měnily (po obdobízvýšeného napětí či s překvapením, za použití zbraní hromadnéhoničení nebo zbraní konvenčních, v útočné či obranné činnosti atd.), a to v závislosti na vývoji mezinárodní a vojenskopolitické situace, jedno zůstávalo konstantní: čs. armádě bylo přisouzeno, abyv příadné válce — ať již útočné či obranné činnosti — spolus jednotkami sovětské armády, které byly umístěny v NDR, bojovala jako prvosledová armáda po několik dnů (cca 70 hod.) a připravila tak podmínky pro nasazení druhého sledu vojsk Varšavské smlouvy k dosažení stanovených cílů. Z toho důvodu kladla Moskvaneúměrně vysoké požadavky nejen na početní stavy, výzbroj a výcvik čs. armády, ale také na čs. zbrojní výrobu, kterou náš průmyslovšem nebyl s to zajistit.

V prosinci 1965 proto došlo k podepsání tajné čs.-sovětskésmlouvy o vybudování tří skladů pro uložení speciálních jadernýchhlavic na území Československa do konce roku 1967, a to se všímzařízením a ubytovacími prostory pro sovětský personál (cca 500 mužů), který měl sklady obhospodařovat. Do té doby totiž byly hlavice pro čs. raketové jednotky ukládány mimo území ČSSR a v případěpotřeby k nám měly být dopraveny podle zvláštního plánu, což by však v případě nenadálého napadení znamenalo přílišné zdržení (cca 18—22 hod.). Čs. armáda by musela zahájit bojovou činnost bez hlavní palebné síly, jen s využitím výsledků nasazení strategických jaderných zbraní sovětské armády, zatímco vojska NATOdisponovala jadernými zbraněmi již na stupni pluku. K tomu je nutnododat, že v té době měly armády NATO v počtu jaderných hlavicjednoznačnou převahu.

Řada signálů naznačuje, že právě v předvečer Pražského jara, v roce 1967, význam československého prostoruv mocenskopolitických a vojenskostrategických úvahách ještě více vzrostl.Varovným signálem pro sovětské vedení a armádní velení byl jistěi výsledek červnové tzv. šestidenní války na Blízkém východě, neboť bleskové vítězství Izraele nad Egyptem bylo současně nejenporážkou zbraní Varšavské smlouvy, jimiž byla egyptská armádavyzbrojena, ale i operačního umění desítek sovětských i československých vojenských poradců této armády. Neméně důležitou a podlesovětských historiků mnohem významnější událostí roku 1967 bylaskutečnost, že v téže době se vlivné maršálské skupině podařiloprosadit do funkce ministra obrany (po smrti maršála Malinovského) dosavadního velitele Spojených ozbrojených sil Varšavskésmlouvy maršála A. A. Grečka. O vlivu této skupiny na vedení SSSRsvědčí skutečnost, že se tak stalo proti vůli a proti návrhu Brežněvova politbyra, které do této funkce prosazovalo civilistu D. M.Ustinova, představitele sovětského obranného průmyslu. Do tétoskupiny patřil také maršál I. I. Jakubovskij, který vzápětí vystřídalmaršála Grečka v jeho dosavadní funkci.

Jestliže za vlády N. S. Chruščova sovětská vojenská doktrínavycházela z předpokladu, že eventuálnímu vypuknutí válečnéhokonfliktu bude předcházet období zvýšeného napětí, pak nástupBrežněva v roce 1964 a spolu s ním i vzestup moci a vlivu sovětských maršálů, reprezentantů pozemní armády, prosazujícíchzkušenosti z druhé světové války, přináší základní změnu vojenskédoktríny. Podle názorů těchto maršálů jakési blíže neurčené rozbory prý dokazovaly, že imperialisté připravují nenadálý jaderný útok.Protože v Československu, na rozdíl od NDR a Polska, sovětská vojska umístěna nebyla, ačkoliv se o to Moskva několikrát pokoušela,situace u nás byla sledována nejen v Moskvě, ale i v Berlíně a veVaršavě se zvýšenou pozorností. „Ztráta“ Československa by totiž mj. znamenala přerušení přímého spojení mezi jednotlivýmisložkami Varšavské smlouvy.

Jak nebývale vzrostly v mocenskopolitických úvahách a vrozhodování moskevského vedení váha a význam vojenského prvku, tak také stoupal i jeho zájem na trvalém umístění sovětských vojsk v Československu, neboť tím by byl současně vyřešen i problém uskladnění jaderných hlavic a jejich bezprostředního nasazení při vzniku válečného konfliktu. Navíc různé výroky Brežněva,Kosygina a dalších naznačují, že umístění sovětských vojskv Československu pro ně představovalo vytvoření příznivějších podmínek pro odzbrojovací jednání s vedením USA.

Zbývá snad jen dodat, že Československu a jeho armádě bylo v mocenskopolitických a vojenskostrategických úvahách a plánech přisouzeno fakticky se obětovat ve jménu obrany socialismu, ve skutečnosti ale v zájmu imperiálních ambicí Moskvy. Proto setaké řada čs. vojenských i politických činitelů a pracovníkůvojenskovědecké fronty, zvláště pak VPA, snažila vypracovat a prosadit čs. vojenskou doktrínu, která by toto nebezpečí totálního zničení odstranila nebo alespoň silně omezila. A to byl pro Moskvua velení její armády další důvod k tvrdé kritice polednového vývoje v Československu.

První koordinovanou akcí proti čs. reformnímu procesu a jeho vedení, při níž bylo použito masivního ideologického,mocenskoolitickému nátlaku, včetně poněkud zastřené hrozby vojenského zásahu, byla schůzka představitelů varšavské pětkys československou delegací v Drážďanech 23. 3. 1968.

Zástupce Československa — A. Dubčeka, O. Černíka, J. Lenárta, D. Koldera a V. Biľaka — kteří přijeli do Drážďan s představou, že se zde bude hovořit o ekonomických otázkách, čekalo již při příchodu do jednacích místností první překvapení v podobě početnégenerality sovětské a německé armády. Vzápětí byli nuceni vyslechnout z úst Ulbrichta, Gomulky, Brežněva a Kosygina i poněkudumírněnějšího Kádára zdrcující kritiku na adresu reformního procesu. Podle nich reformní proces — svoboda projevu, kritika chyba nedostatků režimu A. Novotného, odsouzení hrůzných skutečnostípadesátých let a volání po jejich nápravě, kritika mocenského pojetí vedoucí úlohy KSČ, volání po demokratizaci života čs. společnosti, výměna neschopných funkcionářů, zvláště pak rezignace A.Novotného na funkci prezidenta, příprava Akčního programu atd. —znamenal nástup pravicových antisocialistických a antisovětských sil, směřujících čs. vývoj ke kontrarevoluci a ke ztrátě vedoucí role KSČ v řízení společnosti. V jejich vystoupeních zaznívala proto nejen obava z možného vytržení Československa z rámce varšavskéhospojenectví, ale vedle varování a nabídky pomoci k zastaveníúdajného kontrarevolučního procesu také nezastřené hrozby. „Buď bude v Praze pořádek, nebo musíme udělat rozhodná opatření!“ řekl mj. Ulbricht ve svém vystoupení. „Vážně vás varujeme, udělejte sipořádek“, řekl v závěru. Když se Černík příležitostně na oné místnosti, „kam i císař pán musel pěšky“ — zeptal Brežněva, co znamenápřítomnost generality při jednání, dostalo se mu odpovědi, že„přítomnost těchto velitelů může znamenat i to, že když budete potřebovat pomoc v řešení vašich záležitostí, může být okamžitě poskytnuta“.

Jakkoliv však byli čs. účastníci obsahem a průběhem tohotojednání zaskočeni, dokázali — zvláště A. Dubček v improvizovaném vystoupení — kritikům zásadně oponovat a reformní procesobhajovat. A tak nakonec místo připravené rezoluce o politické situaci v Československu v duchu přednesené kritiky — po příslibu čs.delegace přijmout opatření na zamezení nepřátelské činnosti — bylo na závěr jednání přijato nic neříkající frázovité komuniké.

Obsah schůzky v  Drážďanech byl před čs. veřejností utajen z obavy před vzrůstem antisovětských nálad, které by mohlyzavdat další důvody ke kritice reformního procesu. S obsahemschůzky však nebyli seznámeni, z obavy před aktivizací konzervativců, ani členové předsednictva ÚV KSČ.

Po návratu z Drážďan pokračovalo Dubčekovo vedení bezjakéhokoliv zaváhání v nastoupeném reformním kurzu. Přípravadubnového pléna ÚV KSČ a jeho vlastní průběh (28. 3., 1. — 5. 4. 1968), tj.

řada kádrových změn v nejvyšších stranických a státních funkcích

včetně volby L. Svobody do funkce prezidenta místo odstoupivšího

A. Novotného, přijetí „Rezoluce k současné politické situaci“a především schválení Akčního programu, kterému předcházelarozsáhlá diskuse, jako programu demokratických reforem spolu s řadou

dalších rozhodnutí a opatření, to všechno vytvořilo předpoklady


28

pro zrychlení reformního procesu. Akční program jako základní

dokument Pražského jara vychází především z důkladné kritické

analýzy minulého období, z poznání příčin hluboké společenské

krize, jejímž hlavním zdrojem bylo dogmatické,mocenskobyrokratické uplatňování stalinského pojetí socialismu a jeho metod

řízení v podmínkách vyspělého Československa, a z poznánínutnosti jejich překonání jako otevřeného programu, je prosazenísocialistické demokracie v řízení všech stránek života čs. společnosti

a zajištění všech demokratických práv pro každého jednotlivého

občana: svobody projevu, shromažďování, spolčování, pobytua pohybu atd. Formálně si v tomto programu KSČ ponechává i nadále

vedoucí roli ve společnosti, avšak její pojetí doznalo zásadní změny:

„... neuskutečňuje svou vedoucí úlohu tím, že vládne nadspolečností, ale tím, že nejoddaněji slouží jejímu svobodnémusocialistickému rozvoji... Cílem strany není stát se univerzálním „správcem“

společnosti... Nahrazování a zaměňování státních orgánůhospodářského řízení a společenských organizací stranickými orgány je

nadále nutno zcela odstranit... Monopolizovat socialistickou státní

moc nemůže ani jediná strana, ani koalice politických stran, musí

k ní mít přístup všechny politické organizace lidu.“

A skutečně. Vláda vedená novým předsedou O. Černíkem sezačala učit opravdu vládnout. Národní shromáždění, v čele s novým

předsedou J. Smrkovským, začalo plnit svou původní funkcizákonodárného sboru a Ústřední výbor Národní fronty, do jehožvedení byl zvolen F. Kriegel, začal připravovat dokumenty k aktivitě

všech jeho organizací a orgánů. A vedle Ústřední rehabilitačníkomise ÚV KSČ (tzv. Pillerovy) vznikala i řada rezortních komisík náravě křivd padesátých let. Atd., atd.

Pro radikální křídlo reformistů, kteří ignorovalimezinárodněolitické mantinely reformního procesu — ať již v důsledkune

29

znalosti či arogantní přezíravosti — byl Akční program málo„re

voluční“. Představitelé varšavské pětky v něm však viděli smrtelné

nebezpečí pro socialismus v Československu, neboť pochopili, že

tento program je popřením „jedině správného“ sovětskéhostalin

ského modelu, že se může stát přitažlivým příkladem pro národy

jejich zemí a tudíž nebezpečím pro vlastní mocenské pozice.V ne

poslední řadě v nich vyvolával obavu, že jeho realizace by vedla

k odchodu „buržoazního“ Československa z varšavskéhospolečen

ství, a tím by byla narušena dosavadní mocenskopolitickáa vojen

skostrategická rovnováha v Evropě.

31

Od kritiky a hrozeb k přípravě vojenské

intervence, cvičení „Šumava“

„Myslím, že jedním z nejdůležitějších prvořadých úkolů,

vyplývajících z událostí v Československu, je provedení

manévrů na jeho území.“

W. GOMULKA NA SCHŮZCE VARŠAVSKÉ PĚTKY V MOSKVĚ 8. 5. 1968

Vývoj situace v Československu, útěk gen. Šejny a opodstatněná

obava z možného vyzrazení utajovaných skutečností ohrožujících

bezpečnost Varšavského paktu, sebevražda náměstka ministranárodní obrany gen. Janka, celkově rozkolísaná situace v čs. armádě,

náhlá výměna základního velitelského kádru čs. armády (bezkonzultace s Moskvou!), stejně jako rozsáhlá výměna kádrů nanejvyšších stranických a státních postech, ale hlavně přijetí Akčníhoprogramu, vyvolaly v Moskvě prudkou reakci.

Akční program byl přijat plénem ÚV KSČ na samém počátkudubna, a již 7. dubna odesílá sovětský velvyslanec Červoněnko doMoskvy L. Brežněvovi alarmující tajnou zprávu o průběhu a výsledcích

dubnového pléna. Mezitím už velký tým překladatelů v Moskvěpřekládá Akční program pro potřeby Brežněvova vedení. A 8. dubna —

jak již víme — maršál Grečko vydává direktivu pro přípravueventuální vojenské intervence. Ve dnech 9. — 10. 4. se konalo zasedání ÚV

KSSS, jehož hlavním obsahem byla situace v Československu. Zestenografického záznamu Brežněvova projevu na plénu ÚV KSSS 17. 7., v němž mj. rekapituloval reakci sovětského vedení na situaciv Československu od ledna do varšavské schůzky 15. 7., je zřejmé, žepolitbyro ÚV KSSS přijalo po tomto dubnovém plénu řadu opatření, aby

zabránilo „ohrožení socialistických vymožeností v Československu

a jeho odtržení od socialistického společenství“.

Druhý den po skončení tohoto zasedání (11. 4.) poslal L. Brežněv

A. Dubčekovi osobní dopis, v němž se stylizoval do rolestarostlivého otce, a vyjádřil vážné znepokojení nad vývojemv Československu: „Chci Ti otevřeně říci, že jak v mém vystoupení, tak i ve

vystoupení dalších soudruhů byla věnována pozornost a bratrské

znepokojení nad vývojem situace v Československu... Řeknuotevřeně, že mě znepokojuje situace v KSČ. Jestliže se každý den setkáš

s dokumenty a fakty hrozné války, kterou proti nám vede třídní

nepřítel v ohromných rozměrech prostřednictvím rozvědky,proagandy, diplomacie i jinak, neodbytně se vnucuje na mysl, že my

komunisté musíme být bdělí a jednotní...“ V závěru dopisu pakvyzývá, aby vedení KSČ projevilo jednotu „v boji s revizionistickými,

protisocialistickými živly, kterým je třeba uzavřít cestuk ovlivňování vývoje událostí“. O několik dnů později, 16. 4., si Brežněvv telefonickém rozhovoru s Dubčekem zřejmě ověřoval ohlas svéhodoisu a připomínal vyslovené požadavky.

Podle pařížského Le Monde z počátku května měl na tomtozasedání pronést náčelník HPS Sovětské armády gen. Jepišev úvahu,

že pokud se „skupina věrných československých komunistůobrátí na Sovětský svaz a ostatní socialistické země se žádostí o pomoc

při záchraně socialismu v Československu, Sovětská armáda jev takovém případě připravena splnit svoji internacionální povinnost“.

V první polovině dubna 1968 se v hlášeních čs. diplomatů začaly

objevovat již zaručené zprávy ze zemí varšavské pětky o úvahách

na možnost ozbrojeného zásahu v Československu.

V denním tisku zemí varšavské pětky, zvláště v NDR, Polskua Bulharsku se stále častěji objevovaly různé kritické články a varování

na adresu reformního procesu v Československu, stejně jakov dilomatických zprávách z Moskvy. Sovětský velvyslanec v Polsku

A. B. Aristov ve svém hlášení ze dne 17. 4. 1968 o rozhovorus Gomulkou uvedl, že podle Gomulky „začal již proces přeměnysocialistického Československa v buržoazní republiku“ a že tato situace „vyžaduje náš okamžitý zásah, neboť nelze zůstat prostoduchým pozorovatelem, když se v Československu začínají uskutečňovat kontrarevoluční plány“.

Válečná mašinérie varšavské pětky, dirigovaná Moskvou, se opravdu dala do pohybu, aby byla kdykoliv připravena poskytnout „bratrskou pomoc“ Československu, „ohroženému kontrarevolucí“.

Součástí těchto příprav bylo i „turné“ velitele Spojenýchozbrojených sil Varšavské smlouvy maršála I. I. Jakubovského po NDR, Polsku a Bulharsku. Když přijel 19. 4. do Polska, W. Gomulkaskutečně nezůstal jen prostoduchým pozorovatelem. V jednání,kterého se kromě něho a Jakubovského zúčastnil i předseda vlády PLR J. Cyrankiewicz, dále ministr obrany W. Jaruzelski a náčelník štábu divizní gen. B. Hocha, Gomulka vyslovil souhlas s účastípolských štábů a jednotek na velitelsko-štábním cvičení na územíČeskoslovenska. Byl to faktický souhlas se zapojením polské armády do systému příprav na plánovanou ozbrojenou intervenciv Československu.

Do Československa přijel I. I. Jakubovskij 24. 4. 1968. Oficiálním důvodem návštěvy bylo seznámení s novým čs. státním vedením. V průběhu 24. — 25. 4. však vedl závažná jednání jak s ministremnárodní obrany gen. M. Dzúrem, tak i s představiteli čs. vedení:prezidentem L. Svobodou, předsedou vlády O. Černíkem, předsedouNárodního shromáždění J. Smrkovským a prvním tajemníkem ÚV KSČ A. Dubčekem. Přijel však „také“ s návrhem (či spíše s požadavkem), aby hlavní velitelství Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy (fakticky sovětské velení) mohlo přímo disponovat dvěmačeskoslovenskými divizemi. Gen. Dzúr a čs. představitelé shodně tentonávrh — který byl v rozporu s protokoly i vlastní Varšavskousmlouvou — odmítli. Prosadili, že i nadále platí zásada, že „ozbrojené síly členských států, vyčleněné do Spojených ozbrojených sil,zůstávají v přímém podřízení národních velení, která mají za úroveňjejich pohotovosti plnou odpovědnost“, a že „hlavní velitel musívycházet ve své činnosti nejen z rozhodnutí Politického poradního výboru VS, ale v každém případě i ze souhlasu vlád nebo ministrů obrany příslušné členské země“.

Čs. představitelé vyslovili nesouhlas i s návrhem na účast čs.vojenských představitelů ve vysokých funkcích Spojeného velenízřejmě jako pro čs. armádu nerealistických a snad i jako kompenzaci za odmítnutí prvního návrhu. Gen. Dzúr odmítl i třetí návrhJakubovského, totiž aby se frontové operační cvičení, plánovanépůvodně na září 1968, konalo — a to v širším rozsahu — již v květnu. Ve zprávě předsednictvu ÚV KSČ naopak navrhoval, aby se totocvičení vzhledem k vnitropolitické situaci, situaci v armádě a kádrovým změnám ve velení v roce 1968 nekonalo a odložilo se na rok 1969. Usnesením předsednictva ÚV KSČ ze dne 30. 4. bylo všakDzúrovi uloženo „urychlit kádrovou a ostatní přípravu pro provedení frontového cvičení“. Termín jeho konání zatím ale stanoven nebyl.

V době návštěvy Jakubovského probíhala 25. schůzeNárodního shromáždění, která mj. jednala o programovém prohlášenívlády, předneseném O. Černíkem. Krátce poté se u O. Černíkaohlásil velvyslanec Červoněnko s tím, že byl požádán sovětskou vládou o objasnění koncepce čs. vládní politiky, protože vedení KSSS sedomnívá, že se odchyluje od deklarovaných zásad. Černíkovovysvětlení, že se čs. vláda samozřejmě hlásí ke všem závazkům plynoucím z Varšavské smlouvy a ze všech smluv se zeměmi východní Evropy, že však přitom vychází z československých podmínek,Červoněnka zřejmě neuspokojilo. Namítal, že je to sice všechno hezkyřečeno, ale že on vidí v programovém prohlášení odklon od společné politiky socialistických států a snahu postupně dělat samostatnou československou politiku bez ohledu na zájmy spojenců“. Anidalší Černíkovo vysvětlení, že každá vláda dělá samostatnou politiku a pouze věci společné projednává se spojenci a že vnitřní politika je výsostným právem každé země, Červoněnka ani moskevskévedení zřejmě neuspokojilo. Krátce po tomto rozhovoru se totižČerníkovi ohlásil telefonicky A. Kosygin a v krátkém rozhovoruvyslovil požadavek razantnějšího vystupování na obhajobu společných zájmů. Na Černíkovu repliku, že to snad bylo dostatečnězdůrazněno ve vládním prohlášení, Kosygin řekl, že „sovětská strananení spokojena s vládním prohlášením, že vládní prohlášení jepokračováním našeho kurzu z ledna a že oni se domnívají, že vládní prohlášení mělo navázat na hodnoty, ve kterých jsme po léta žili“.

Ve dnech, v nichž probíhala tato jednání, bylo z Moskvydoručeno čs. představitelům pozvání na oficiální návštěvu 4. — 5. 5. Brežněv přitom vyslovil přání, aby v sestavě čs. delegace byl také D. Kolder. V pozdních odpoledních hodinách 4. 5. byla čs. delegace v sestavě Dubček, Černík, Smrkovský a Biľak uvítána vedoucímoskevskou trojkou — Brežněvem, Kosyginem a Podgorným za účasti dalších členů politbyra.

Vlastní jednání bylo zahájeno až příštího dne, 5. 5. Zasovětskou stranu se jednání zúčastnili Brežněv, Podgornyj, Kosygin,Katušev a Rusakov. Od první chvíle bylo zřejmé, že se čs. delegace ocitla v podstatě ve stejné pozici jako v Drážďanech. Brežněv již v úvodním, zahajovacím projevu vyslovil znepokojení nadvývojem situace v Československu a požádal o vysvětlení, jak hodnotí tuto situaci čs. vedení, jak hodlá postupovat při jejím řešenía jakou pomoc by při tom mohla poskytnout KSSS.

Hlavní, několikahodinový výklad o tom, jak se stranické a státní vedení Československa snaží realizovat myšlenky Akčníhoprogramu, jaký je průběh reformního procesu s jeho klady i zápory, jaká je situace v národním hospodářství a o jiných otázkách, přednesl A. Dubček. Jeho řeč doplnil J. Smrkovský charakteristikousituace před lednem a po něm. Zdůvodnil nutnost rehabilitací,zabýval se ekonomickou situací, problémem federativníhouspořádání republiky a nutností přijmout řadu právních norem pro život čs. společnosti. O. Černík se pak zabýval mezinárodními vztahy, podrobněji vyložil ekonomickou situaci Československaa zdůvodnil žádost čs. vedení o půjčku na rozvoj čs. spotřebního průmyslu, s níž se obrátilo na sovětské vedení.

Vystoupení Dubčeka, Smrkovského a Černíka se nesla v duchu obhajoby reformního procesu, i když řečníci přiznávali, žereformní proces je provázen řadou negativních jevů a vzrůstajícímiprojevy antisocialismu. Shodně však uváděli a dokazovali, že čs.stranické a státní vedení má podporu většiny lidu, situaci je schopno zvládnout a odmítá použití administrativně-mocenskýchprostředků. Jedině vystoupení V. Biľaka, který mluvil o vnitropolitickésituaci, z tohoto pojetí značně vybočilo. Jeho kritika reformního procesu a hodnocení vlivu antisocialistických tendencí na tento proces — řečeno sportovní hantýrkou — doslova „nahrály na smeč“ Brežněvovi, připravenému k tvrdé kritice čs. vedení.

L. I. Brežněv se v první části svého rozsáhlého vystoupení zabýval nejdříve situací uvnitř KSSS, mezinárodněpolitickou situací,a neoomenul se pochlubit úspěchy sovětského národníhohospodářství. Když mluvil o posledním, dubnovém (XXIII.) zasedání UV KSSS, přesvědčoval, že při hodnocení situace v ČSSR bylo vedení KSSSvelice zdrženlivé a informovalo plénum pouze v tom smyslu, že„zdravých procesů v ČSSR zneužívají různé živly, které se snaží snižovat úlohu strany, avšak vyjádřilo přesvědčení, že KSČ je dosti silná, aby se s danou situací vypořádala“. Ovšem vzápětí, co se zaštítilprohlášením, že vychází z bratrských citů k československému lidu a ke KSČ, zahrnul v druhé části svého projevu hlavy čs. představitelůpřívalem tvrdé kritiky. Tvrdil, že u nás „... dochází k orga nizovanému, plánovitému postupu proti straně, která je činěna odpovědnou za všechny nedostatky. V prostředcích masové komunikace jsouprosazovány a zasazovány údery jak straně, tak vztahůmk socialistickým zemím. Různé akce, včetně postupů jiných stran, zakládání různých klubů atd. směřují k narušení pozic strany a jejíhovedení...“ V dalším výkladu dospěl k závěru, že v Československu„nastala etapa boje o moc“ a že „v boji je třeba se chovat jako v boji“a neoomenul připomenout zkušenosti z průběhu maďarských událostí v roce 1956. Mnohá vystoupení se prý dotýkají státních zájmůSovětského svazu a ostatních socialistických zemí.

Po Brežněvovi pokračovali v kritice Kosygin i Podgornyj: „...Jestliže Československo zakolísá a dojde k restauraci kapitalismu,přijdou na řadu i další socialistické země... Proti straně vystupují všichni a strana nevystupuje proti nikomu... KSČ ztrácí autoritu a ne že ji získává... Jsou demoralizovány orgány bezpečnosti...“

Členové čs. delegace se snažili na kritické výtky reagovat. Avšak pod soustředěnou palbou sovětských představitelů, kteří měli na stole stohy materiálů o situaci v Československu, jimiždokumentovali každou konkrétní výtku, čs. delegace přiznala, že „i onihodnotí situaci jako vážnou“. Že „... vážnost situace vyžadujei odpovídající opatření, zejména směrem k tisku a masovým sdělovacím prostředkům, k posílení organizační práce strany od ÚV až pozákladní organizace..., zaujetí jasných stanovisek k nejožehavějším politickým otázkám, bezodkladná opatření k upevnění armády, bezpečnosti a Lidových milicí...“

Když odlétala čs. delegace domů, vezla s sebou jen mlhavý příslib prostudování žádosti o půjčku. Na druhé straně sovětské vedení získalo souhlas s dřívějším konáním vojenského cvičenív Československu podle požadavků Jakubovského, i když přesný termín jeho konání zatím nebyl určen. A ještě jedna skutečnost stojí zazaznamenání. Můžeme-li věřit vzpomínkám V. Biľaka, pak měl seSuslovem v průběhu jednání separátní rozhovor, v němž Suslovrozvíjel úvahy o tom, zda by bylo možné na ochranu západních hranic v Československu nasadit některé sovětské jednotky a část čs.jednotek použít v čs. národním hospodářství...

Sotva za československou delegací zapadly dveře jednacímístnosti Kremlu, Brežněv, jeho politbyro a maršálové pokračovali ve spřádání mocenskopolitické sítě, do níž chtěli reformní proces v Československu uvěznit.

Na zasedání Vojenské rady 6. 5. 1968 byly — jak téhož dneinformoval L. Brežněv své politbyro — „prodiskutovány otázkya posouzena praktická opatření k dané situaci. Prvním naším krokem

bylo... poslat 20—25 našich maršálů a generálů v čele s maršálem

Koněvem a Moskalenkem na oslavy vítězství... (tj. doČeskoslovenska), posoudili jsme rovněž celou řadu jiných opatření ...“

Jaká opatření měl Brežněv na mysli, se čtenář hned doví.Předtím ale zaznamenejme, že na tomto zasedání podal nejdříveinformaci o průběhu jednání s československou delegací. Obvinil A. Dubčeka mj. z toho, že ve skutečnosti zbavil KSČ vedení,a dosavadní své rozpaky nad Akčním programem ukončil Brežněv jeho kategorickým odsouzením. Neboť podle něj je to program, který otevírá možnost obnovit v Československu kapitalismus. A jediný, kdo z členů čs. delegace v hodnocení obstál, byl V. Biľak, který se fakticky ztotožnil se sovětskou kritikou situace v Československu.

Po následující diskusi k Brežněvovým závěrůmk československo-sovětskému jednání přišla na řadu i ohlášená opatření: — Návrh Brežněva provést na území Československa vojenskécvičení jako formu nátlaku na Dubčekovo reformní vedenía soubr />



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist