načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Opatrovnictví osob s duševní poruchou - Kateřina Ivanová; Jaroslav Filka; Lubica Juríčková

Opatrovnictví osob s duševní poruchou

Elektronická kniha: Opatrovnictví osob s duševní poruchou
Autor: Kateřina Ivanová; Jaroslav Filka; Lubica Juríčková

Problematika opatrovnictví dospělých osob se stává důležitým předmětem zájmu společnosti u nás i ve světě. Zvýšený zájem o tuto problematiku je způsoben vzrůstajícím počtem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 160
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Soukromé právo
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2014
ISBN: 978-80-247-4786-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Problematika opatrovnictví dospělých osob se stává důležitým předmětem zájmu společnosti u nás i ve světě. Zvýšený zájem o tuto problematiku je způsoben vzrůstajícím počtem osob ve věku nad 18 let, které soudy zbavily způsobilosti k právním úkonům nebo je omezily ve způsobilosti k právním úkonům z důvodu duševní poruchy. Autoři se proto v knize zaměřují na realizaci opatrovnictví dospělých osob v praxi a uvádějí trendy pro budoucí vývoj opatrovnictví v ČR. Záměrem knihy je přispět ke zlepšení kvality zdravotně sociální péče o dospělé osoby s duševní poruchou.

Popis nakladatele

Problematika opatrovnictví dospělých osob se stává důležitým předmětem zájmu společnosti u nás i ve světě. Zvýšený zájem o tuto problematiku je způsoben vzrůstajícím počtem osob ve věku nad 18 let, které soudy zbavily způsobilosti k právním úkonům nebo je omezily ve způsobilosti k právním úkonům z důvodu duševní poruchy. Opatrované osoby jsou specifickou skupinou obyvatelstva, vyznačující se tím, že za ně rozhodují jejich opatrovníci. Výkonu opatrovnictví a péči o opatrované osoby nebyla v České republice dosud věnována systematická pozornost. Autoři se proto v knize zaměřují na realizaci opatrovnictví dospělých osob v praxi a uvádějí trendy pro budoucí vývoj opatrovnictví v ČR. Záměrem knihy je přispět ke zlepšení kvality zdravotně sociální péče o dospělé osoby s duševní poruchou.

Předmětná hesla
opatrovnictví -- Česko
Duševně nemocní -- Česko
Zařazeno v kategoriích
Kateřina Ivanová; Jaroslav Filka; Lubica Juríčková - další tituly autora:
Opatrovnictví osob s duševní poruchou Opatrovnictví osob s duševní poruchou
Multikulturní ošetřovatelství I Multikulturní ošetřovatelství I
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Lubica Juríčková, Kateřina Ivanová,

Jaroslav Filka

Opatrovnictví

osob s duševní

poruchou

Opatrovnictví osob s duševní poruchou

Lubica Juríčková, Kateřina Ivanová, Jaroslav Filka

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz 9 788024 747866

ISBN 978-80-247-4786-6

Kniha zpracovávající problematiku opatrovnictví dospělých osob s duševní

poruchou v praxi uvádí trendy pro budoucí vývoj opatrovnictví v České re

publice a refl ektuje změnu paradigmatu instituce opatrovnictví. Je výjimečná

tím, že jako první uceleně popisuje, které běžné činnosti nejčastěji vykonává

veřejný opatrovník, a předkládá doporučení zkušených veřejných opatrovníků,

jak běžné činnosti nejlépe realizovat v praxi. Kniha umožňuje hlubší porozu

mění současnému systému opatrovnictví dospělých osob s duševní poruchou,

s přihlédnutím k jejich specifi ckým potřebám, a zprostředkovává ucelený

vhled do výkonu opatrovnické funkce. Přispívá tak k vyšší informovanosti

zaměstnanců veřejné správy, pracovníků výkonné moci, zdravotnických pra

covníků, sociálních pracovníků, soukromých opatrovníků i dalších zájemců

o opatrovnictví osob s duševní poruchou a ke zvýšení profesionality výkonu

opatrovnické funkce.



GRADA Publishing

Lubica Juríčková, Kateřina Ivanová,

Jaroslav Filka Opatrovnictví osob s duševní poruchou OPATROVNICTVÍ OSOB S DUŠEVNÍ PORUCHOU Hlavní autorka a editorka: PhDr. Mgr. Lubica Juríčková, Ph.D. Autorský kolektiv: Doc. PhDr. Kateřina Ivanová, Ph.D. Th Lic. PhDr. Ing. Jaroslav Filka Recenze: Prof. MUDr. Ján Praško Pavlov, CSc. MUDr. Mgr. Jolana Těšinová Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. Kniha je dedikována projektu Studentské grantové soutěže Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, číslo projektu: LF_2013_021, název projektu: Zdravotnická politika ve vztahu k péči o pacienty s duševní poruchou. TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: © Grada Publishing, a.s., 2014 Cover Photo © fotobanka allphoto, 2014 Obrázky dodali autoři. Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 5377. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 160 1. vydání, Praha 2014 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice Názvy produktů, fi rem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vla stníků, což není zvlá štním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN 978-80-247-4786-6 TIRÁŽ ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8899-9 ve formátu PDF ISBN 978-80-247-8900-2 ve formátu EPUB

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy ne

smí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez

předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy

bude trestně stíháno.

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1 I nstitucionalizace opatrovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1.1 V ýchodiska pro institucionalizaci opatrovnictví . . . . . . . 11

1.1.1 S ociální stát jako produkt historického vývoje

solidarity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

1.1.2 E sping-Andersenova typologie sociálního státu . . . 14

1.1.3 P řístupy k péči o osoby s duševní poruchou . . . . . 17 1.2 S oučasná podoba institucionalizace opatrovnictví . . . . . . 19

1.2.1 V ývoj právní úpravy institutu opatrovnictví . . . . . 20

1.2.2 P aradigma náhradního rozhodování . . . . . . . . . 23

1.2.3 P odpora osob s duševní poruchou v úmluvě . . . . . 24

1.2.4 P odpora osob s duševní poruchou v jiných

dokumentech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

1.3 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

2 Z dravotnicko-sociální kontext opatrovnictví . . . . . . . . . . . . . . . 35

2.1 D uševní poruchy v kontextu opatrovnictví . . . . . . . . . . 35

2.1.1 N ormalita duševního zdraví a pojetí nemoci . . . . . 36

2.1.2 S tigma duševní poruchy a proces nálepkování . . . . 38

2.1.3 K linické formy duševních poruch . . . . . . . . . . . 41 2.2 P sychiatrická péče o osoby s duševní poruchou . . . . . . . 48

2.2.1 P éče v psychiatrických ambulancích . . . . . . . . . . 49

2.2.2 P éče v lůžkových zařízeních . . . . . . . . . . . . . . 52 2.3 S ociální péče o osoby s duševní poruchou . . . . . . . . . . 54

2.3.1 P oskytování sociálních služeb . . . . . . . . . . . . . 55

2.3.2 P oskytování příspěvku na péči . . . . . . . . . . . . . 57 2.4 Sh rnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

3 S ystém opatrovnictví a praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

3.1 S chéma systému opatrovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 3.2 D vojí soudní řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

3.2.1 Ř ízení o způsobilosti k právním úkonům . . . . . . . 63

3.2.2 Ř ízení opatrovnické . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 3.3 Navrhovatelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

3.3.1 T ypy navrhovatelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

3.3.2 P říbuzenská vazba navrhovatelů k budoucím

opatrovancům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

3.4 S oudní znalci z oboru psychiatrie . . . . . . . . . . . . . . . 70 3.5 S oudci v soudním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 3.6 O soby s duševní poruchou jako opatrovanci . . . . . . . . . 73

3.6.1 O patrovanci podle věkových skupin a pohlaví . . . . 74

3.6.2 O patrovanci podle psychiatrických diagnóz . . . . . 74

3.6.3 N ejčastější diagnózy ve věkových skupinách

opatrovanců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

3.6.4 O patrovanci podle typu soudního rozhodnutí . . . . 77 3.7 Opatrovníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

3.7.1 O soby blízké jako soukromí opatrovníci . . . . . . . 80

3.7.2 O bce jako veřejní opatrovníci . . . . . . . . . . . . . 81 3.8 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81

4 V ýkon veřejného opatrovnictví v praxi . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

4.1 P ovinnosti veřejných opatrovníků a osvědčená praxe . . . . 84

4.1.1 Či nnosti realizované veřejnými opatrovníky

v praxi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

4.1.2 P raktické rady veřejných opatrovníků . . . . . . . . 91

4.1.3 K omunikace veřejných opatrovníků

s opatrovanci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

4.1.4 P éče o zdraví opatrovanců . . . . . . . . . . . . . . 101 4.2 P roblémy při výkonu funkce veřejného opatrovníka . . . 104 4.3 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

5 P erspektivy vývoje opatrovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

5.1 D emografická podmíněnost vývoje opatrovnictví . . . . . 110

5.1.1 P roměny struktury obyvatelstva . . . . . . . . . . . 111

5.1.2 P roměny rodinných struktur . . . . . . . . . . . . . 112 5.2 Z měna systému péče o osoby s duševní poruchou . . . . . 114

5.2.1 R eforma psychiatrické péče . . . . . . . . . . . . . . 114

5.2.2 T ransformace sociálních služeb . . . . . . . . . . . 118

5.2.3 P rovázanost péče o osoby s duševní poruchou . . . 120 5.3 N ová koncepce právní ochrany osob s duševní poruchou 122

5.3.1 P aradigma podporovaného rozhodování . . . . . . 122

5.3.2 P odpůrná opatření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124

5.3.3 P rávní institut omezení svéprávnosti . . . . . . . . 125

5.3.4 V ýkon opatrovnictví od roku 2014 . . . . . . . . . . 127 5.4 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130

7

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

Slovník termínů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151

Souhrn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

Příloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

Výzkum opatrovnictví UP (2009–2011) . . . . . . . . . . . . . . 157

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Autoři děkují soudcům a veřejným opatrovníkům z Olomoucké

ho kraje a Moravskoslezského kraje za spolupráci při výzkumu

opatrovnictví osob s duševní poruchou.

Úvod

Úvod Obecně je možné fenoménu opatrovnictví rozumět jako jednání za druhého se souhlasem společnosti. Jedná se o společenskou instituci, která se zabývá ochranou, resp. podporou osob, které byly společností uznány nezpůsobilými rozhodovat a jednat o svých záležitostech. Pokud nahlížíme na instituci opatrovnictví systémově, jsou úzce propojeny aspekty zdravotní a sociální. V České republice (dále jen ČR) jsou systémy zdravotní a sociální péče rezortně odděleny, přestože existuje těsná návaznost a provázanost této péče (Juríčková, 2012). Poskytování účinné a vysoce kvalitní zdravotní i sociální péče o duševní zdraví a j eho léčba, jakož i přístup duševně nemocných ke službám, představují hlavní prioritu nové evropské strategie, proto je zapotřebí komplexní přístup k péči o osoby s duševní poruchou (Komise evropských společenství, 2005).

Dospělé osoby (ve věku nad 18 let) trpící duševní poruchou bývají ve způsobilosti k právním úkonům často omezovány nebo způsobilosti úplně zbavovány a zároveň jim bývá pravomocně ustanoven opatrovník. Dospělé osoby s  duševní poruchou jsou klíčovými aktéry v systému opatrovnictví – jsou ve zvýšené míře ohroženy zanedbáváním péče nebo nedůstojným jednáním, což je činí rizikovou skupinou (Ivanová a k ol., 2009). V ČR se od roku 2000 počet dospělých osob, které okresní soudy zbavily způsobilosti k právním úkonům nebo je omezily ve způsobilosti k právním úkonům, neustále zvyšuje (ročenky MSp). V ČR zatím není podrobná statistika o těchto osobách ani o jejich opatrovnících, proto bylo třeba chybějící údaje zjistit výzkumem.

Nejrozsáhlejší výzkum opatrovnictví dospělých osob v ČR realizoval tým odborníků z Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen UP) v  letech 2009–2011, jehož výsledky jsou prezentovány v  této knize. Výzkum navazuje na mezinárodní projekt Advocacies for frail and incompetent elderly in Europe: Comparative analysis of national systems and innovative approaches (dále jen ADEL), na kterém autoři publikace participovali. Metodologie uplatňovaná v  projektu ADEL byla převzata i d o zmíněného výzkumu s tím, že zkoumání bylo koncipováno jako výzkum kombinující kvantitativní a kvalitativní přístupy. Výzkum probíhal ve dvou etapách. První etapa, zaměřená na výzkum soudních spisů, byla realizována v letech 2009–2010 (dále jen výzkum soudních spisů, UP, 2009–2010). Ve druhé etapě, realizované v  roce

Opatrovnictví osob s duševní poruchou

2011, se zkoumal výkon veřejného opatrovnictví ve dvou krajích ČR (dále jen výzkum veřejných opatrovníků, UP, 2011).

Kniha je členěna do pěti kapitol. V první kapitole jsou uvedena teoretická východiska pro institucionalizaci opatrovnictví a je přiblížena současná podoba institucionalizace opatrovnictví v ČR. Druhá kapitola se zabývá zdravotnicko-sociálním kontextem opatrovnictví v ČR. Ve t řetí kapitole je popsán současný systém opatrovnictví v ČR a jsou prezentovány výsledky z doposud nejrozsáhlejšího výzkumu opatrovnictví osob s duševní poruchou v ČR. Výkon veřejného opatrovnictví v praxi je uveden ve čtvrté kapitole. Pátá kapitola je věnována trendům pro budoucí vývoj opatrovnictví v ČR.

Cílem knihy je přispět k vyšší informovanosti zaměstnanců veřejné správy, pracovníků výkonné moci, zdravotnických pracovníků, sociálních pracovníků, soukromých opatrovníků, příp. dalších zájemců o o patrovnictví osob s duševní poruchou, a ke zvýšení profesionality výkonu opatrovnické funkce. Kniha umožňuje hlubší porozumění současnému systému opatrovnictví osob s  duševní poruchou, s  přihlédnutím ke specifickým potřebám dospělých osob s duševní poruchou, a z prostředkovává ucelený vhled do výkonu opatrovnické funkce.

11

Institucionalizace opatrovnictví

1 Institucionalizace opatrovnictví Obecně je možné fenoménu opatrovnictví rozumět jako jednání za druhého se souhlasem společnosti. Jedná se o společenskou instituci, která se zabývá ochranou dospělých osob, jež byly společností uznány nezpůsobilými rozhodovat o svých záležitostech. Vychází z premisy, že dospělé osoby nezpůsobilé k právním úkonům potřebují při rozhodování pomoc od fyzických osob či právnických osob, které jsou podle právního rozhodnutí k ochraně vhodnými. Výchozí podoba této instituce je dána přístupem k péči o osoby s duševní poruchou, který se v průběhu minulého století mění – přechází od paternalistického přístupu k přístupu zdůrazňujícímu autonomii a poskytování podpory při právních úkonech a p ři rozhodování (Juríčková, Ivanová, Kliment, 2011), proto se nejprve zaměříme na východiska pro institucionalizaci opatrovnictví a na současnou podobu institucionalizace opatrovnictví v ČR. 1.1 V ýchodiska pro institucionalizaci opatrovnictví Rozdíly v institucích opatrovnictví jednotlivých států zásadním způsobem ovlivňuje konkrétní podoba sociálního státu a platná legislativa opatrovnictví v jednotlivých státech (Köller, Pilgram a kol., 2009). Sociální stát se stal realitou všech ekonomicky vyspělých zemí. Na formování sociálního státu se podílejí nejen faktory politické a ekonomické, ale i k ulturní tradice země a myšlenkové proudy, směry i koncepce, které se promítají do různých politických hnutí. Tyto faktory ovlivňují i f unkce státu, např. ochranu práv a svobod občanů, zajišťování veřejných sociálních služeb apod. (Večeřa, 1996). Cílem fungování státu v sociální oblasti je vytváření podmínek pro stabilitu společenského života (Tomeš, 2010). Vycházíme z Esping-Andersenovy typologie sociálního státu, neboť je považována v současné době za nejucelenější (Koldinská, in Matoušek a kol., 2007).

1

Pro pochopení vzniku a vývoje

1 S  problematikou sociálního státu se čtenář může podrobněji seznámit např.

v  těchto odborných publikacích: Večeřa, M. Sociální stát. Praha: Slon, 1996;

Schubert, K., Hegelich, S., Bazant, U. (eds.). The Handbook of European Welfare

Systems. London and New York: Routledge, 2009; Tomeš, I. Úvod do teorie a me

todologie sociální politiky. Praha: Portál, 2010; Tomeš, I. Obory sociální politiky.

Praha: Portál, 2011. 12

Opatrovnictví osob s duševní poruchou

institutu opatrovnictví je užitečné nahlédnout, jak se v dějinách měnily přístupy k péči o osoby s duševní poruchou a jak se vyvíjela právní ochrana těchto osob. 1.1.1 Sociální stát jako produkt historického vývoje solidarity Pojem sociální stát (welfare state)

2

souvisí s pojmem sociální politika, pro

kterou sociální stát vytváří sociálně-politický, právní a ekonomický rámec (Večeřa, 1996). Pojem sociální stát není v odborné literatuře jednoznačně definovaný. Podle Krebse a kol. (2010) sociální stát lze nejčastěji charakterizovat jako stát, který se výrazně angažuje v řešení sociálních problémů svých občanů, má rozsáhlý systém sociálního zabezpečení, vysokou míru redistribuce, je náročný na ekonomické zdroje a vede k  centralizaci, byrokratizaci a anonymitě. Večeřa (1996) chápe sociální stát šířeji, jako „systém sociální politiky navázaný na konkrétní stát a j eho sociální politiku“. Tomeš (2010) vnímá sociální stát jako „produkt historického vývoje veřejně organizované solidarity, která je odpovědí na mezinárodně uznané právo občanů na důstojné životní minimum“.

Základy moderní koncepce sociálního státu se připisují anglickému

lordovi Beveridgemu (1879–1963), který v roce 1942 vypracoval první komplexní systém sociálního zabezpečení a v něm použil termín welfare state (Durdisová a kol., 2002). Tomeš (2010) upřesňuje, že „myšlenka sociálního státu se zrodila zvolna, zpočátku jako produkt křesťanské dobročinnosti, později jako reakce na postupné transformační procesy, které začaly s rozvojem měst a tržní ekonomiky ve 12.–16. století“. Stát už v 17. století uznal jako svou povinnost pečovat o chudé, práce neschopné občany, v  obavách před rostoucím sociálním napětím (Tomeš, 2010). Pracovní podmínky dělníků a jejich sociální poměry se staly neudržitelnými. Sociální napětí se začalo zvyšovat v  období industrializace v 19. století. Na tuto situaci reagovali liberálové a socialisté. Koncepce sociálního státu však není výsledkem socializmu, ale vychází především z křesťanské filantropie

3

a z  osvícenského pojetí

společenské smlouvy. 2 V o dborné literatuře se anglický výraz welfare state překládá různě, nejčastěji

jako sociální stát či stát veřejných sociálních služeb (Krebs a kol., 2010). Pro

účely této knihy se používá pojem sociální stát. 3 P ojem filantropie má mnoho podob, může to být dobrovolná pomoc chudým

jako projev křesťanské lásky k  bližnímu nebo fakultativní sociální pomoci

v hmotné nouzi či poskytování sociální péče (Tomeš, 2010).

13

Institucionalizace opatrovnictví

Společenská (sociální) solidarita

4

se stala nezbytným prvkem stát

nosti (Tomeš, 2010). „Solidarita je hodnotou, jejíž uplatňování vede k  vzájemné podpoře, k  sociální soudržnosti společnosti, k  prevenci sociálních konfliktů a k zajištění lidsky důstojného života všem občanům“ (Krebs a kol., 2010). Solidarita souvisí především „s utvářením rozdělování životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti“ (Krebs a kol., 2010). Myšlenky o sociálně spravedlivější společnosti založené na solidaritě se objevily v sociálních hnutích v 19. století. Aktivní sociální politiku státu a jeho sociální odpovědnost za občany požadovali zejména sociální demokraté. V Evropě začaly vznikat systémy sociálního pojištění a sociální péče (Tomeš, 2010).

Myšlenkové koncepce sociálního státu ovlivnila také řada význam

ných politiků na přelomu 19. a 20. století, např. Bismarck a jiní, kteří zdůrazňovali nejen ochranu jedince státem před některými náhodnými vlivy, ale také garanci minimálního životního standardu. Dvacáté století kladlo důraz na regulační zásahy státu v sociální i ekonomické oblasti a s tát se postupně stal významným subjektem sociální politiky. Diskuze o s ociálních právech probíhala také na území ČR. Engliš přišel s představou demokratického státu, který pečuje o národní kulturní a vzdělanostní rozvoj i blaho svých občanů. Z Rakouska-Uherska byla převzata řada zákonů, např. zákon o nemocenském pojištění, pojištění hornickém, penzijním pojištění, sociálním pojištění, zákony proti nezaměstnanosti atd., které vytvořily českou alternativu sociálního státu (Tomeš, 2010).

Příčiny vzniku sociálního státu je nutno hledat i v politickém vý

voji, v němž se mění vztahy mezi jedincem a státem – stát je od toho, aby jedinci sloužil a usnadňoval mu život. Příčiny byly i demograficko-sociální. Vliv na koncepci sociálního státu měla řada jevů, např. vysoká zaměstnanost žen, oddělení rodičovských a prarodičovských generací, zmenšování rodin atd., které omezily možnosti zajišťování 4 P rincip solidarity patří „k  základním evropským hodnotám deklarovaným

v  Evropské sociální chartě (1961), v  Komunitární chartě sociálních práv pra

cujících (1989) a v Chartě základních práv EU (2000)“ (Tomeš, 2010). Mezi

další a u rčující principy sociální politiky se řadí princip sociální spravedlnos

ti, princip ekvivalence, princip subsidiarity a princip participace (Krebs a kol.,

2010). Důraz kladený na jednotlivé principy prosazované sociální politikou zá

visí na hodnotách, které společnost preferuje (Čabanová, Munková, in Potůček

a kol., 2010).

1

14

Opatrovnictví osob s duševní poruchou

sociální pomoci vlastními silami, prostřednictvím rodiny, přátel, obce

apod. Řešení těchto aktivit a odpovědnost za ně se přesouvá v určité

míře i n a stát, zvláště v 60. a 70. letech 20. století je převáděno na in

stitucionalizovanou profesionální úroveň (nemocnice, domovy pro

důchodce atd.). Klientela sociálního státu se tak postupně rozšiřovala

(Krebs a k ol., 2010). V současnosti již není pochyb o tom, že stát má

sociální odpovědnost vůči svým občanům (Tomeš, 2010).

V odborné literatuře 80. a 90. let 20. století se hovoří o krizi sociální

ho státu v souvislosti s růstem nákladů na sociální dávky a služby, způ

sobeným stárnutím obyvatelstva a poklesem podílu výdělečně činných

osob (Tomeš, 2010). Sociální stát je nejen příliš drahý pro společnost, ale

i n eefektivní a nespravedlivý, protože svými zásahy zvýhodňuje určité

vrstvy obyvatelstva na úkor jiných (Krebs a kol., 2010). Od koncepce

státu jako štědrého poskytovatele sociální politiky se postupně upouští

(Durdisová a kol., 2002). Usiluje se o „sociální soudržnost (social cohe

rence), sociální včlenění (social inclusion) proti sociálnímu vyloučení

(social exclusion), tj. o  politiku vyrovnávání ekonomických a sociál

ních rozdílů mezi regiony a odstranění sociální vyloučenosti občanů“

(Tomeš, 2010). Diskuze na téma sociální stát probíhají v rovině ekono

mické, politické a kulturně společenské a netýkají se jen jeho samotné

existence, ale spíše toho, jak by měla být vnímána role státu v sociální

politice a o bsah pojmu solidarita (Žižková, 2000), aby byly naplněny

požadavky na efektivní fungování sociálního státu (Krebs a kol., 2010).

Role státu se v sociální politice vyvíjí a mění. Vývoj struktury, obsahu

a d ynamiky sociálních států je determinován řadou faktorů (demogra

fické, ekonomické, politické, kulturní aj.), které ve vzájemné interakci

profilují jedinečnost každého sociálního státu (Večeřa, 1996).

1.1.2 Esping-Andersenova typologie sociálního státu

Odlišnosti mezi sociálními státy zřejmě nejucelenějším a nejuznávaněj

ším způsobem popsal v osmdesátých letech 20. století dánský badatel

Gøsta Esping-Andersen, jeho typologie bude využita v dalším textu.

Zkoumání jednotlivých typů sociálního státu a jejich odlišností po

slouží k přesnějšímu vymezení dekomodifikace, tedy schopnosti státu

převzít odpovědnost za zajištění občana místo trhu (Esping-Andersen,

1990). Typologie také umožní analyzovat sociální problémy, „protože

ty se projevují v různých typech sociálního státu s odlišnou intenzitou

a v různých podobách“ (Keller, 2009).

15

Institucionalizace opatrovnictví

Při konstrukci typů sociálního státu je použito různých indikátorů, které se vztahují jak k institucionálnímu složení, tak k výsledkům fungování sociálních systémů. Podle Esping-Andersena (1990) jsou typy sociálního státu výsledkem interakce tří faktorů, a to povahy mobilizace tříd, třídně politické koaliční struktury a historického dědictví institucionalizace jednotlivých režimů. Esping-Andersen (1990) poukázal na rozdílnost sociálního státu a na základě způsobu stratifikace, míry dekomodifikace a vztahů mezi státem, trhem i rodinou vytvořil tři typy sociálního státu, a to stát liberální, korporativní a sociálně-demokratický, později je doplnil o čtvrtý typ – jihoevropský (Esping-Andersen a kol., 2009). ■ Liberální (též anglosaský) sociální stát má kořeny ve filozofii tzv.

laisser faire. Zdůrazňuje individuální odpovědnost jednotlivce za

uspokojování sociálních potřeb (Krebs a kol., 2010). Stát přenesl roli

provozovatele sociálních služeb především na nestátní organizace

(Koldinská, in Matoušek a kol., 2007). Státní intervence do sociální

oblasti jsou minimální a přicházejí na řadu, až když rodina a trh se

lhávají (Večeřa, 1996). „Úsilí o ekonomickou konkurenceschopnost

je tedy zaplaceno rostoucí nerovností a nárůstem počtu chudých,

ať již mají práci, anebo nikoliv“ (Keller, 2009). Sociální dávky jsou

zaměřeny na klienty s nízkými příjmy (Večeřa, 1996). Tomuto typu

se nejvíce blíží USA a Velká Británie. ■ Korporativní (též konzervativní, kontinentální) sociální stát „opro

ti egalitárním systémům konzervuje statusové rozdíly mezi jed

notlivými profesemi a obory činnosti, silně je v  něm zastoupen

vliv profesních korporací, výrazná je etatistická tradice ve smyslu

privilegizace státních úředníků v systému sociálního zabezpečení“

(Keller, 2009). Korporativní typ je hodnotově zakotven v křesťan

ství, je silně vázán k udržení tradiční rodiny (Čabanová, Munková,

in Potůček a kol., 2010). Až do sedmdesátých let 20. století byl kor

porativní typ, především v Německu, považován za vzorový pří

klad sociálního zabezpečení. „Závislost sociálního zabezpečení

na  rodinném a profesním postavení se ukazuje jako neadekvátní

v době, kdy klasická forma rodiny a domácnosti přestává být pravi

dlem a rychle narůstá počet neúplných domácností“ (Keller, 2009).

Tomuto typu se blíží sociální politiky např. Německa a Rakouska. ■ Sociálně-demokratický (též skandinávský) sociální stát vychází

ze zásad univerzalizmu, tj. všichni občané jsou zaopatřeni proti

sociálním rizikům nezávisle na své výdělečné činnosti. Tento typ

+


1

16

Opatrovnictví osob s duševní poruchou

státu je považován za nejštědřejší a nejnákladnější, klade důraz

na rozvoj široké škály sociálních služeb poskytovaných veřejným

sektorem a všestrannou podporu rodiny (Koldinská, in Matoušek

a k ol., 2007). Sociálně-demokratický model byl všeobecně pova

žován za  nejvyspělejší typ sociálního státu, avšak od  poloviny

80. a 90. let 20. století dochází i v zemích, které tento model státu

aplikují, k prudkému nárůstu nezaměstnanosti a veřejné zadluže

nosti. Financování tohoto modelu spočívalo, na rozdíl od modelu

korporativního, ale i liberálního, převážně na daních (Keller, 2009).

Typickými představiteli tohoto typu jsou skandinávské země, např.

Švédsko, Norsko, Finsko a Dánsko. ■ Jihoevropský (též rudimentární, latinský) sociální stát bývá ozna

čován jako „duální stát“, protože obsahuje prvky korporativního

typu (tj. důchodové zajištění a zajištění v nezaměstnanosti spočívá

v  pojištění hrazeném z  příjmu ze zaměstnání) i sociálně-demo

kratického typu (tj. zdravotní péče a vzdělávání jsou financovány

z  daní) (Keller, 2009). „Zvláštností jihoevropských zemí je silná

úloha rozvětvené rodiny, která vykonává řadu sociálně význam

ných funkcí a ulehčuje tak sociálnímu státu. Mladí lidé mnohem

později než jinde v  Evropě opouštějí domácnost rodičů, výrazně

častěji zde žijí pohromadě dvě i tři generace“ (Keller, 2009). Typic

kým představitelem je Španělsko.

Stručně charakterizované typy či modely sociálního státu jsou abstrakcí podstatných znaků. Ve skutečnosti nemohou existovat v jednotlivých zemích v  této čisté modelové podobě (Schubert, Hegelich, Bazant a k ol., 2009).

5

Reálná sociální politika v každé zemi je vždy vý

sledkem kombinace prvků všech typů (Krebs a kol., 2010). Totéž platí i p ro model sociální politiky ČR, ani ji nemůžeme jednoznačně přiřadit jen k jednomu typu. Vědečtí odborníci (Köller, Pilgram a kol., 2009) v rámci mezinárodního projektu ADEL přiřadili ČR k tzv. přechodnému typu. Podle Koldinské (in Štefko, 2011) je možné, že v budoucnu bude existovat nový typ sociálního státu, tzv. středoevropský, který budou tvořit země střední a východní Evropy, tj. ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Slovinsko, protože v průběhu 90. let 20. století a prvních deseti let 21. století došlo v  tomto regionu k  výrazným historickým 5 S ociální systémy v 27 zemích jsou přehledně popsány v knize The Handbook of

European Welfare Systems (Schubert, K., Hegelich, S., Bazant, U. a kol., 2009).


1

17

Institucionalizace opatrovnictví

změnám, včetně sociálních reforem. Model sociální politiky ČR se utvářel v reakci na socialistickou minulost i v reakci na změny společenského systému po roce 1989. Důraz byl kladen na univerzalizmus a n a monopolní postavení státu v  sociální oblasti. Byl to model rovnostářský a náročný na ekonomické zdroje, opírající se o rozsáhlou redistribuci a  stimulující spíše pasivní chování obyvatel. Základním rysem byl státní paternalizmus.

6

Nová podoba soudobé politiky se

vytváří postupně a jsou v ní zastoupeny prvky všech výše uvedených typů. Systémová změna sociální politiky je spojena se zeslabením prvků nedistributivního typu, tj. omezení sociální velkorysosti státu při současném posílení prvků výkonových a reziduálních vedeném snahou po úsporné a zároveň účinné sociální politice (Krebs a k ol., 2010). Jedním ze stěžejních úkolů zdravotně-sociální politiky ČR je podpora a péče o osoby s duševní poruchou. 1.1.3 P řístupy k péči o osoby s duševní poruchou Přístupy k p éči o duševně choré je třeba hodnotit v kontextu vývoje lékařské vědy. První zmínky o duševních poruchách a jejich léčení se nacházejí v nejstarších písemných památkách starověku, např. ve staroegyptských papyrech,

7

na starobabylónských klínopisných tabul

kách, v  řecké mytologii, ve Starém zákoně aj. Duševní choroby byly ve s tarověku vysvětlovány nadpřirozenými příčinami, božím trestem nebo napadením zlými duchy a démony. Péče o duševně choré ve starověku spočívala především v nošení talismanů, amuletů a v rituálním zaříkávání, a tím vyhánění zlých démonů z těla nemocného (Šedivec, 2008). Raný a střední starověk je spojen s obdobím, kdy existence člověka byla vázána na zdatnost, sílu a obratnost. S nemocnými a postiženými duševními chorobami se zacházelo velmi krutým způsobem, buď je rodina ponechala napospas svému osudu, nebo se jich legitimně zbavovala (Jesenský, 2000). Ve staroegyptském písemnictví se také připomíná nejstarší popis stařecké demence. Popisy duševních chorob lze najít i ve Starém zákoně, v němž jsou duševní choroby považovány, 6 V iz oddíl 1.2.2. 7 N ejdůležitějšími prameny jsou Ebersův a Smithův papyrus. Ebersův papyrus je

považován za kompendium vědomostí z  různých oborů lidské činnosti. Smi

thův papyrus zase popisuje empirické znalosti chirurgů při rozpoznávání a léč

bě poranění (Schott, 1994; Říhová a kol., 2005). 18

Opatrovnictví osob s duševní poruchou

podobně jako v řecké mytologii, za boží trest (Šedivec, 2008). Humanitní přístup k duševně chorým jako první zdůraznili staroindičtí lékaři. Počínaje Hippokratem (kolem roku 460 př. n. l.) je možné již soustavněji sledovat vývoj medicínského nazírání na duševní choroby a vývoj zdravotnické péče o duševně choré (Vencovský, 1983). Přístup k péči o o soby s duševní chorobou ve starověku lze též charakterizovat jako represivně lhostejný a výběrově utilizační (Jesenský, 2000).

Středověké lékařství bylo pokračováním starověké hippokratovské medicíny. Duševní choroby byly popisovány jako přirozené nemoci mozku a vysvětlovány poruchou tělesných šťáv. Středověcí lékaři doporučovali somatickou léčbu, zejména pročišťování, projímadla, zvracivé prostředky apod. (Šedivec, 2008). V 15. století vznikly první neklášterní azyly a nemocnice pro duševně choré, budované většinou městy. V 15. století vznikla také určitá pravidla a předpisy pro zacházení s duševně chorými. Duševně choří tak nabývali již jakési sociálně právní ochrany, která však nebyla motivována zájmem o jejich zdravotní stav, ale tím, aby nebyli společnosti na obtíž (Vencovský, 1983). Jesenský (2000) označuje přístup k péči o osoby s duševní poruchou v 15. až 16. století za humánně filantropický.

Nové myšlenkové proudy v lékařství v 17. a 18. století byly spjaty s počátky rozvoje přírodních věd. Lékaři vysvětlovali děje v lidském těle ve z draví a nemoci fyzikálními a  chemickými procesy. Duševní poruchy byly považovány za choroby mozku. Postupně vznikala zařízení, která sloužila systematické péči o duševně choré, i když často společně s  tuláky a kriminálníky.

8

Péče o d uševně choré v  Čechách

byla až do konce 18. století na úrovni středověku. Neklidní duševně choří byli zavíráni do vězení a klidní duševně nemocní byli umisťováni ve š pitálech. Institucionální péče o duševně choré v Čechách je spojena s d vorním dekretem císaře Josefa II. z 19. března 1783, v němž nařídil, aby při nemocnici milosrdných bratří v Praze bylo zřízeno oddělení pro duševně choré kněze (Vencovský, 1983). Ve větších městech byly budovány samostatné budovy pro duševně choré, odděleně od nemocnic. Zdravotnická péče o duševně nemocné byla na nízké úrovni, svou úlohu sehrávaly i dobové předsudky o nevyléčitelnosti duševně chorých, na které se pohlíželo jako na obtížné a zbytečné lidi (Šedivec, 2008). Radikální změna v nazírání na péči o duševně choré je spjata 8 F oucault (1994) např. popisuje, v jakých konkrétních podobách se duševní cho

roby jevily osvícenskému myšlení.


1

19

Institucionalizace opatrovnictví

se jménem francouzského lékaře Pinela (1745–1826), který tvrdil, že duševní choroby jsou léčitelné a nejlepší prostředí k léčbě se může vytvořit v psychiatrických nemocnicích. Reforma péče o duševně choré nemůže být čistě charitativní záležitostí, ale primárně spadá do odpovědnosti státu (in Vencovský, 1983). Přístup k péči o osoby s duševní poruchou a tělesným postižením v 17. až 18. století lze charakterizovat jako altruisticko-segregační (Jesenský, 2000).

V 19. a 20. století byly koncepce duševních nemocí od autorů, jako byli např. Reil, Griesinger, Alzheimer, Kraepelin, Bleuler, Kuffner, Kretschmer, Conrad a kol., značně rozdílné (Šedivec, 2008). Přístup k péči o o soby s duševní poruchou v 19. a 20. století lze charakterizovat jako rehabilitačně emancipační (Jesenský, 2000). Psychiatrie se plně medicinizovala. Došlo k rozvoji poznatků o mozku a jeho funkci (Raboch, in Raboch, Wenigová a kol., 2012; Turner, in Albrecht, Fitzpatrick, Scrimshaw, 2001). Dochází k  výrazné ochraně práv osob s  duševní poruchou. Důraz se klade na autonomii a důstojnost osob s duševní poruchou a na jejich integraci do společnosti.

Z uvedeného textu vyplývá, že formy přístupů k péči o osoby s duševní poruchou úzce souvisely zejména s filozoficko-náboženským pojetím, přírodovědeckými znalostmi a kulturní vyspělostí společnosti. 1.2 So učasná podoba institucionalizace opatrovnictví Ve stárnoucích společnostech otázky spoluúčasti osob s duševní poruchou ve společenském životě a možnosti svobodného rozhodování o j ejich životě mají zásadní význam. Stát se stále více potýká s povinností chránit osobní práva těchto osob (Köller, Pilgram a kol., 2009). Pozornost se také soustřeďuje na péči a podporu dospělých osob, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo omezeny v této způsobilosti z důvodu  duševní poruchy, a na jejich zrovnoprávnění se zdravými občany. V Evropě se uplatňují zásady formulované v dokumentu Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (Tomeš, 2011). Přijetím této úmluvy se ČR zavázala k implementaci všech práv a s vobod, které úmluva garantuje, což předpokládá i zásadní změnu systému opatrovnictví v  ČR (Marečková, Matiaško, 2010). Současná právní úprava institutu opatrovnictví má kořeny v  římském právu, proto se nejprve zaměříme na to, jak římská společnost (450 let př. n. l.) poskytovala ochranu osobám s duševní poruchou.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist