načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Opak starostí - Benny Lindelauf

Kniha: Opak starostí
Autor:

Dům U Devíti otevřených náručí, jak ho Boonovi pojmenovali, byl zchátralý a stál osaměle daleko od všech stavení až na konci cesty u hřbitova. Každý se mu zdaleka vyhýbal. ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  194
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  229 Kč
15%
naše sleva
6,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Rok vydání: 2014-09-17
Počet stran: 248
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 244 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Negen open armen
Spolupracovali: přeložila Jana Pellarová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788000029559
EAN: 9788000029559
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dům U Devíti otevřených náručí, jak ho Boonovi pojmenovali, byl zchátralý a stál osaměle daleko od všech stavení až na konci cesty u hřbitova. Každý se mu zdaleka vyhýbal. Kdo by taky chtěl bydlet v domě, který přinášel smůlu a byl opředený tajemnými příběhy? Tady končil svět. Boonovi nevědí nic o temné minulosti. Kolik nadějí vkládali do nového domu, kde se chtěli usadit a začít znovu. Kéž by tak dům splnil sny tatiho a konečně se jim začalo dařit. Kéž by život na konci světa byl pro malou Jes, Muulke a Fing lepší než dosud. Mohou odhalit tajemství a usmířit nějakou tíživou vinu? Možná se konečně dočkají „opaku starostí“. Kniha byla přeložena do několika světových jazyků a získala mnoho mezinárodních cen. (některá tajemství je lepší neodhalit--)

Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
Jak získal dům své jméno
Na konci Mourovaté Sahary stál dům. Nebyli jsme první, kdo
se sem nastěhoval či kdo tomu domu dal jméno. Ještě jsme nic
nevěděli o  Trnůvce za  Hradbami a  o  Šárovi Špuntíkovi. Ale
kdyby toho dne nefoukal tak silný vítr, byli bychom slyšeli, jak
si spolu povídají, chrastíce přitom kostmi hluboko pod zemí.
Když jsme se na ten dům šli podívat, už dlouhých sedm týdnů
nezapršelo. Bylo to na  konci srpna roku 1937, na  den svaté
Růženy. Vál teplý, silný vítr. Tati a naši čtyři bratři šli vepředu
a táhli kárku. Přes nos a ústa si uvázali kapesníky, aby se chránili
před prachem. Ne že by jim to příliš pomáhalo, neboť kromě
prachu vzduchem poletovaly i drobné, zákeřné kamínky.
Mourovatá Sahara byla kamenitým pokračováním asfaltové ces -
ty, která z města vedla až do Německa. Dlouhá, kroutící se cesta
měla jiné jméno, takové, jaké si nikdo nemohl nebo nechtěl
zapamatovat. Stejně tak jsme ovšem nevěděli, proč se jí říkalo
Mourovatá Sahara. Každým krokem jsme nechávali město dále
za sebou. Poslouchaly jsme se sestrami klení před sebou. Muulke si tiše
mumlala kletby, které Tati a bratři vynechali. Nás prach netrápil.
Schovávaly jsme se za ocelově šedým deštníkem a dívaly se na své
nohy, jak vystupují a zase se skrývají v jeho stínu.





10
„Jen dávejte pozor,“ křičel Tati, „až se vítr ztiší, uvidíte, jak
nádherné místo to je!“
„Nestojí to tady ani za  zlámanou grešli,“ bědovala Muulke.
„A když něco nestojí za nic, tak s tím taky nic nenaděláš.“ Štva -
la mě, ale mlčela jsem.
Zatímco jsme se plahočili dál, vynořil se vlevo Nový hřbitov.
Hustá řada konifer bránila výhledu na hroby. Stromy rostly tak
těsně u sebe a byly tak ostře zastřiženy, že připomínaly jednu
dlouhou zeď. Ve srovnání se sem tam se klikatící Mourovatou
Saharou působil rovný živý plot velice dospělým dojmem.
Když se cesta náhle změnila v úvoz, snažil se nám Tati dodat
odvahy příběhy. Musel křičet, aby mu ve  větru bylo rozumět.
„Představte si,“ volal, „brzy tu bude ležet koberec ze spadaných
listů. A  počkejte v  zimě! Na  polích se bude třpytit jinovatka!
Stromy pomalu mizející pod tiše padajícím sněhem! Budeme
žít v obrázku z vánoční pohlednice, opravdu!“
Po zbytek života to zůstalo jeho snem, protože na téhle
větrné cestě se žádný list neudržel ani vteřinu. Mourovatá
Sahara byla celý podzim dlouhatánským bahništěm pro prasata.
A o zimách se sněhovými bouřemi a ledovým severákem raději
nemluvě. To jsme však zatím netušili, stejně jako mnoho
dalších věcí.
„Čistého vzduchu, kolik si jen budete přát!“ pokřikoval Tati
zpoza svého kapesníku. A uváděl ještě spoustu dalších výhod.
Cestou se však očividně unavil vlastními slovy, neboť jeho hlas
stále více skomíral. Vítr mu kradl věty od  úst a  schovával je
ve větvích stromů. „Tak řekněte přece něco, matko Mei.“
Babička jen odmítavě mávla rukou. Jes, Muulke a já jsme se
na sebe podívaly. Babi Mei si jinak nikdy svá mínění
nenechávala pro sebe. Například když nám Tati oznámil, že se kvůli
jeho nové práci zase musíme stěhovat, přísně se na něj podívala
a  pak se zeptala, co je špatného na  lidech, kteří po  celý svůj
život vykonávají jen jedno povolání.





11
„Děda Pei dělal po celý svůj život políra na stavbách,“ přisa -
dila si. „Co je na tom prokristapána špatnýho?“ A potom mu
ještě řekla, že všechna ta stěhování sice obnášejí pěkné historky
pro sousedy, ale že z jejích vnoučat dělají tuláky. O sobě že už
ani nemluví.
„A co to bude tentokrát?“ zeptala se nakonec. Její soví oko se
koulelo zleva doprava, zatímco zdravé oko se rozzlobeně
upíralo na zetě. My jsme si už na její pohled dávno zvykli, ale cizím
lidem tím dokázala nahnat husí kůži.
Tati ji políbil na rozzlobené čelo. „Zeptejte se, co je opakem
starostí,“ řekl.
Bylo zvláštní, že na  to nepřišel dřív, líčil Tati. A  přitom to
bylo nasnadě. Stane se výrobcem doutníků. Chlapi budou
kouřit pořád. Poskytovalo to daleko větší jistotu než hedvábí, což je
vlastně luxusní zboží. A železářství? Co dobrého mohl člověk
říci o železářském zboží. Vyjmenoval pár známých, kteří už
dříve přešli na doutníky a opravdu z toho nezchudli: Nol Rutten,
jeho bývalý spolužák. Filip Mols, nepochybný doutníkový císař
(a  donedávna jediný, který si troufl na  „mechanizaci“). A 
potom ještě Leon Kamps z  Nádražní ulice, a  Nol Rutten, jeho
spolužák samozřejmě.
„Toho už jsi říkal,“ poznamenala jsem.
„To je pravda,“ řekl Tati a teď už skoro zpíval. „A nemá teď
náhodou Nol Rutten, který se do mechanizace pustil hned druhž
v pořadí, nazbyt svůj starý inventář? Dva kvalitní lisy, asi dvacet
doutníkových forem, správné nože. A žádný aušus, aby bylo
jasno. A na prodej za hubičku. Vybavení, na kterém Nol zbohatl!
Jestli už tohle nepřinese štěstí, tak nic! Byl tu jen jeden
malinký problém. Budeme se kvůli tomu muset přestěhovat, protože
tam, kde bydlíme, se doutníky vyrábět nesmějí. Je k tomu třeba
samostatného, uzavřeného prostoru. Teprve pak člověk dostane
povolení. Tak to tvrdí na radnici.“
„Ale...“ namítali jsme.





12
„Žádné ale,“ zarazil nás Tati. „Ne nejdřív vidět, a  pak věřit,
ale...“
Povzdechli jsme si.
„Nejdřív věřit, potom vidět.“
„Předpokládám, že už také víš, kam se budeme stěhovat,“ ozvala
se babi Mei. A když jí to pověděl, začalo se její soví oko protáčet.
Nebylo to nic nového, že se Tati ptal, co je opakem starostí.
Odpověď novotou byla.
Minule to totiž bylo „hedvábí“. A předtím „železářské zboží“.
A pokaždé, když jsme protestovali, dostalo se nám stejné odpo -
vědi: „Nejdřív věřit, potom vidět.“
Už jsme jednou také bydleli na  obrovské půdě skladiště
v Koňské ulici, kde v suterénu byla firma Moffels – prodejce
látek. Naším posledním domovem byl malý, zatuchlý třípokojový
byt v uličce úzké tak, že jsme si z prvního patra mohli potřást
rukou s Fie, naší sousedkou odnaproti.
Těch pár týdnů před naším dalším, už kolikátým stěhováním
si Jes a Muulke hrály na válku. Mlátily dveřmi, zatínaly pěsti,
stále si otíraly oči. Ale nebylo to opravdu. Bylo to spíš něco,
co se patřilo dělat. Já jsem neprotestovala. Dříve nebo
později bychom stejně odešli. Zas a  znova. Byli jsme světoběžníci
v rámci jednoho města. Sever, jih, východ nebo západ: vyznali
jsme se všude, ale nikde jsme nebyli doma.
A teď jsme se tedy měli zase stěhovat.
A budeme také muset chodit do nové školy.
„Protože tahle není tak daleko,“ tvrdila nám babi Mei. Byl
to samozřejmě nesmysl, naše stará škola nebyla vzdálená ani
deset minut pěší chůze, ale babi Mei se chopila šance, aby nás
konečně dostala do  klášterní školy k  uršulinkám. Tahle škola
byla mnohem přísnější než naše stará škola a ředitelka byla
babiččina přítelkyně z mládí.





13
„Musí se to líbit nám všem,“ vykřikoval Tati. Jako bychom
dávno nevěděli, že ten dům na  místě okamžitě najal, protože
měl strach, aby ho někdo nepředběhl. A  že to udělal, i  když
věděl, že ten dům je už léta prázdný.
Poté, co jsme prošli úvozem, objevil se dům na dohled. Zastavily
jsme se. Jen bratři šli dál, zabráni do rozhovoru o věcech, které
měly nastat. Bylo jim to poznat na rukách, už se viděli bohatí.
„Myslí si snad, že je to ještě dál?“ zeptala jsem se.
„Ještě dál není už vůbec nic,“ řekla Muulke zoufale.
Od tohoto místa se Mourovatá Sahara ještě jednou ostře za -
točila a pak už opravdu nebylo nic. Ano, cesta sice pokračovala
dál, ta vedla až za  hranice, ale už tu nebylo nic, co by mělo
jméno. Tady všechna jména končila. Tady končil svět. A začínal
zase až za mnoha poli, tam, kde už bylo Německo.
„Náš dům,“ ukázal Tati a rozvázal si kapesník.
„Na  konci světa!“ vykřikla Muulke. Ani ne před hodinou
se ještě vysmívala Fie, protože ona bude muset zbytek života
strávit v tom pidibytečku v prvním patře, zatímco my
budeme bydlet v opravdovém domě. Z onoho triumfálního
pocitu toho ale teď moc nezbývalo. Ačkoliv Muulke jinak pořád
vypadala tak trochu jako živá hračka, s  těmi svými hustými
panenkovskými vlasy a s panenkovskýma očima
a panenkovskými řasami, v tuhle chvíli připomínala spíš skřítka. Vlasy jí
trčely v divokých smotcích na všechny strany.
„A je vidět ten hřbitov?“ ptala se Jes vystrašeně. Jako jediná
se ještě schovávala za deštníkem. „Řekněte mi prosím, že není
vidět.“
„Já už vidím mrtvoly, jak nám mávají. Húúúúú!“ strašila ji
Muulke.
Jes si chtěla strčit prsty do uší a zároveň přitom držet
deštník, ale to nešlo. Poryv větru jí vytrhl deštník z ruky, zdvihl ho
do vzduchu a hnal ho dál a dál po Mourovaté Sahaře.





14
„Tak co? Co?“ obrátil se na nás Tati.
Před námi se tyčila, zpola skrytá mezi stromy a  keři, širo -
ká stěna z červených cihel. Úplně nahoře byla dvě malá půdní
okénka, žádné z  nich nebylo větší než kapesník. Pak nebylo
dlouho nic, ale dole, mezi vzrostlým plevelem jsme zahlédli
ještě dvě sklepní okénka. Některé cihly ve zdi byly vydrolené nebo
trčely nesprávným směrem.
„Tak co?“ zeptal se Tati znova.
Zírala jsem na tu stěnu a snažila se najít ta správná slova.
„A kde jsou domovní dveře?“ chtěla vědět Jes.
Chvilku jsem si myslela, že si Tati začne roztržitě prohledávat
kapsy, jako pokaždé, když něco postrádal. Znovu jsme se
všichni zadívali na tu stěnu. Žádné domovní ani jakékoliv jiné dveře
tu nebyly, ačkoliv tato strana domu přece stála u cesty.
„Za rohem!“ ozval se Pieův hlas.
Šli jsme tedy za roh. Tohle že jsou domovní dveře? Ta řada
latěk natřená zeleným oprýskaným lakem? Stržená klika?
Vprostředku byly tabulky skla, jedna z nich rozbitá.
Klíč se do zámku nehodil.
„Já to nechápu,“ řekl Tati, který těkal očima z klíče k zámku
a zase zpátky.
A zase to byl Pie, kdo volal. „Ještě o jeden roh dál!“
A  tady skutečně byly domovní dveře. Honosné domovní
dveře ze silného dubového dřeva s kukátkem a měděnou koulí
s klepadlem. Jediné, co kazilo dojem, byly čtyři díry ve zdi,
kousíček nade dveřmi.
Teď už se klíč do  zámku hodil. Tedy pokud jste se k  němu
dostali, protože dveře začínaly ve výši kolen.
„Určitě měli strach z velké vody,“ ušklíbl se Pie.
Pie, Eet, Sjeer a Krit se vyšplhali s přehnaným hekáním
a jakoby bez dechu dovnitř.
„Domovní dveře na zadní straně, práh ve výši kolen,“
opakoval si Tati vzrušeně. „Jestli tohle není dům plný překvapení?“





15
Procházeli jsme chodbou. Okenice byly ještě zavřené, takže
světlo dovnitř pronikalo pouze ozdobnými sklíčky zalitými
v olovu nad okenními rámy. Vypadalo to, jako by podlaha byla
pokryta diamanty a safíry. Z chodby vedly čtvery dveře.
„Tolik dveří jen pro nás jsme ještě nikdy neměli,“ šeptali jsme
jeden druhému. To šeptání nám šlo samo od sebe.
Na konci chodby se do patra zdvihalo široké schodiště s oz -
dobným zábradlím.
„A smíme jít i nahoru?“ zeptala se Jes váhavě.
Muulke pohrdavě zamlaskala. „Samozřejmě, poseroutko,“
řekla.
„Ten dům je přeci celý náš.“ Vyrazila po schodech jako velká
voda, ale v polovině se překvapeně zarazila, když jeden ze
schodů náhle povolil a ozval se naříkavý zvuk.
„A tohle je váš pokoj,“ oznámil nám Tati.
Vyrazilo nám to dech.
„Náš pokoj? Pro nás? Jenom pro nás?“
Zdi byly nabílené vápnem. Prkenná podlaha zela
prázdnotou. Jako by ten pokoj čekal, až se bude moci stát naším
pokojem. Když jsme ještě bydleli na půdě skladiště, udělal nám Tati
taky pokoj jen pro nás. Pomocí závěsů, které uchytil v hřebenu
střechy. Tohle ale byl opravdový pokoj. Dokonce i s oknem!
Pokoušely jsme se ho otevřít, ale ani jsme s ním nehnuly.
„I na to dojde,“ chlácholil nás Tati.
Později, když jsme už všichni seděli v zadním pokoji v přízemí
a  když na  naftových kamínkách, které jsme s  sebou přitáhli,
bublalo kafe, přišlo nám najednou, jako bychom tu už bydleli
odedávna. A ačkoliv zela ve zdi obývacího pokoje velká trhlina
a prkenná podlaha byla plná dírek a třísek, v domě byl příjemný
chládek a vonělo to tu bezpečím.
Na konci odpoledne seděla babi Mei opřená o zeď na Tatiho





16
kabátu, unavená vlastní nazlobeností, a spala. Ve spánku se na -
půl sesula ke straně a pochrupovala nám do zvuku těch úplně
prvních slov úplně prvních rozhovorů v  našem novém domě.
Levou stranu vrásčitého obličeje měla celou bílou od vápna.
„Když tu může spát babi Mei, tak už tu může spát každý,“
usmál se Tati.
A pak náš otec opatrně kapesníkem setřel bělobu z tváře své
tchýně.
Toho večera jsme slavnostně z  okna kuchyně našeho starého
bytu potřásly rukou Fie, sousedce odnaproti. Muulke brečela,
potom brečela Jes a nakonec já.
Od rodičů Fie jsme dostali zavařovací sklenici třešní
naložených v pálence. „Na oslavu.“
„Zatím není co slavit,“ zabručela babi Mei. „Ale přesto
děkujeme.“
Ten shon následujících týdnů! Ten prach, který všude
poletoval! Jak jsme museli nábytek kus po kusu s mnohým klením
přenášet dovnitř přes ten vysoký práh. Jak – když už všechno
stálo na místě – se babi Mei chytila rukama za hlavu
a zvolala: „Koukněte! Jen se podívejte!“ V  očích slzy, které nikdo
nechápal, ale které bylo třeba utěšit. Stáli jsme všichni
v pokoji, babi Mei, Tati, bráškové, Muulke, Jes a  já. Zírali jsme
na ostrůvek z devíti židlí a kulatého stolu, obklopený mořem
holých prken.
Muulke, Jes a já jsme zkoušely, jak dlouhý ten pokoj je, a to
tak, že jsme se v přední části postavily vedle sebe s roztaženýma
nohama a  rukama, až nás prsty bolely, jak jsme je natahovaly.
Musely jsme se tak vedle sebe postavit třikrát, než se nám
podařilo dosáhnout zadní stěny v zadní části místnosti.
„Třikrát tři je devět,“ řekla Jes.
Nás bylo devět.





17
„To je ale náhoda,“ poznamenala jsem já.
Ale Muulke řekla, že to nemá s  náhodou nic společného.
„Podle mě...“ začala.
„Nic neříkej,“ vpadla jí do řeči Jes. Upírala na Muulke pohled,
který jsem znala až příliš dobře. Oči měla lačné i ustrašené zá -
roveň. Věděla jsem, co bude následovat.
„Nech toho,“ zkusila jsem to ještě.
„Podle mě...“ nedala si říct Muulke.
Z oněch pěti domů, v nichž jsme v minulých čtyřech letech
bydleli, byly tři prokleté a ty zbylé dva v každém případě „nesly
stopy tragické tragédie“. Alespoň podle Muulke.
„Nějaká hrozitánská vražda,“ prohlásila Muulke tentokrát.
„Něco s noži a spoustou krve a tak.“
Jes si zacpala uši. Muulke si udělala z dlaní amplion a ječela,
že ty díry nad vchodovými dveřmi jsou dostatečným důkazem.
Jsou to díry po kulkách samozřejmě. A je také jasné, že hřbitov
tu není na dosah ruky jen tak pro nic za nic.
Do obývacího pokoje vplula babi Mei, vrazila Muulke
políček a poslala nás do města, abychom do obývacího pokoje
koupily tapety.
„Mělas to zapotřebí?“ zeptala jsem se jí.
„Alespoň říkám, co si opravdu myslím,“ odtušila Muulke
a rukou si ještě třela rudou tvář.
„Vydrbíno,“ hubovala jsem.
„Jedule!“
Scházely jsme po Mourovaté Sahaře. Jes bylo devět, Muulke
deset a mně jedenáct.
„Myslíte si, že babi Mei tentokrát vybalí Krokodýla?“ zeptala
se Jes.
Muulke přikývla. Aniž by se ohlédla, napřáhla ke mně ruku
a já se do ní zahákla. Pro případ, že by to záleželo na nás, říkaly
jsme si do kroku: „Vybalit, vybalit, vybalit.“
Ohlédly jsme se. Otevřenými okny bylo slyšet, jak babička





18
plácačkou buší do koberců. Vítr se trochu ztišil, dokonce jsme
zaslechly kosa.
Když jsme stály v obchodě s malířskými potřebami pana Wal -
ravena a on se nás ptal, kolik tapet vlastně potřebujeme,
vyděšeně jsme se na sebe podívaly.
„Hernajs!“ ujelo Muulke.
„Nezměřili jsme to,“ přiznala jsem.
Jes ani nemrkla. „Vezmeme si tuhle tapetu.“
„Ale kolik tedy?“ chtěl vědět pan Walraven.
Jes odpověděla bez zaváhání.
A  všechny tři jsme vyprskly smíchy, když jsme viděly jeho
překvapený obličej.
„Předvedeme vám to,“ řekla jsem.
Začaly jsme vzadu v tom malém zatuchlém krámku mezi
rolemi tapet a plechovkami barev. Třikrát tři vedle sebe, otevřená
náručí. Walvaren měřil a jen potřásal hlavou, inkoustovou
tužku za uchem, až jsme se s chichotáním dostaly ven na chodník,
mezi odstavenou mlékařovu káru a vozík tažený psem.
A pan Walraven, který nikdy nezkazil žádnou legraci, napsal
na účet:
Tapety pro dům U Devíti otevřených náručí à fl. 0.45,-
za náruč.
A tak získal náš dům své jméno.







       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist