načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ono samo se to... Praštěné historky, u kterých budete slzet smíchy! – Kristina Hlaváčková

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Ono samo se to... Praštěné historky, u kterých budete slzet smíchy!
-11%
sleva

Elektronická kniha: Ono samo se to... Praštěné historky, u kterých budete slzet smíchy!
Autor: Kristina Hlaváčková

Autorka v krátkých a úderných historkách popisuje svůj život. Od cestování do USA, pokusy o romantiku, její práci až po setkání s kancem uprostřed noci. Kniha je doplněná povedenými ilustracemi. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.8%hodnoceni - 71.8%hodnoceni - 71.8%hodnoceni - 71.8%hodnoceni - 71.8% 78%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 155
Rozměr: 19 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Veronika Marie Černá
Skupina třídění: Česká próza
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0828-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka v krátkých a úderných historkách popisuje svůj život. Od cestování do USA, pokusy o romantiku, její práci až po setkání s kancem uprostřed noci. Kniha je doplněná povedenými ilustracemi.

Popis nakladatele

Vážně nejsem žádný střevo. Jsem prostě jen skutečný magnet na maléry. Vlastně jsem většinou jen nezúčastněný pozorovatel jaksi ve středu dění. Ale nemůžu za to. Vážně. Ono samo se to… Většinou. No uznejte, můžu snad za to, že mi samovolně vybuchují dýně, medvědi mi lezou do stanu, lepí se na mě zvířátka všeho druhu a různého počtu nohou? Se speciálním talentem na mužské jsem se narodila. Romantiku zvládám s neodolatelným kouzlem nešikovného klauna v obrovských botách a na poli milostných vztahů nejen úspěšně válčím, ale i prohrávám. Vesmír si ze mě stále utahuje. Je to komik! Takže dokud mě fakt něco nesežere nebo se nestane něco horšího, hodlám to brát s humorem.

Pojďte se pobavit na cizí účet. Můj.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Kristina Hlaváčková - další tituly autora:
Podsvětí - Artefakt Podsvětí
Ohnivé ostří - Podsvětí začíná vřít... Ohnivé ostří
 (e-book)
Ohnivé ostří -- Podsvětí začíná vřít... Ohnivé ostří
Dračí oheň - Proroctví Dračí oheň
Pořád se to... Pořád se to...
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Praštěné historky,

u kterých budete slzet smíchy!

KRISTINA

HLAVÁČKOVÁ

ONO SAMO

se to...


© Grada Publishing, a. s.

Text © Kristina Hlaváčková

Ilustrace © Veronika Marie Černá


ONO SAMO

se to...

KRISTINA HLAVÁČKOVÁ

ilustrace

VERONIKA MARIE ČERNÁ


4

Věnování

Ferdovi, za jehož eskapády mohla třeskutá puberta,

ze které na rozdíl ode mě vyrostl, následkem čehož,

zdá se, zmoudřel a dospěl.

Děkuju všem, kdo mě držíte nohama na zemi, s hlavou

v oblacích, s úsměvem na rtech a mentálně ve střehu:

Danovi, Pavlovi, Veronice Máří, Verče a Zuzce.

Zvláštní dík Veronice Máří za úžasné ilustrace a mamce

a Romaně, že mě k těm blbým historkám dokopaly.


5

Cestování s Ferdou Ferdu jsem poprvé viděla na seznamovací schůzce výměn­ ných studentů. Oba jsme získali stejné stipendium a měli jsme spolu cestovat do Ameriky. Byli jsme taková modrá dvojka. Já měla dvě obrovské čerstvé modřiny od toho, jak mi zubař doloval z  čelistí zuby moudrosti, Ferdovi všemi barvami hrálo oko. Zatímco já měla celkem dobrou vý ­ mluvu, z něho původ monoklu dodnes nevypadl. Mělo mě to varovat.

V  den odletu jsme se sešli na letišti v  půl páté ráno. Jsem sůva, mozek se mi probouzí až po deváté, do té doby jedu na autopilota. Ferdovy rádoby vtipné poznámky a ka ­ tastrofické předpovědi, týkající se naší cesty, jsem sice napůl zaznamenala, ale pouštěla jsem je jedním uchem tam a  dru hým ven. Poněkud mě to ale rozptylovalo od předcestovních úkonů. Pravděpodobně to bylo i  tím, že jsem byla mladé tele a do té doby jsem létala vždy jen za doprovodu rodičů. Každopádně mi ušlo, že nás slečna u  odbavení zavazadel vzala jako pár. Lístečky ke všem čtyřem kufrům napsala na Ferdovo jméno, ale nalepila je na mou letenku.

Letadlo jsme našli, svá sedadla také. Když Ferda uklá­ dal svůj batoh do zavazadlového prostoru, pustil mi ho na hlavu. Ta věc vážila nejmíň tunu, pořádně se mi z  toho rozsvítilo. Později jsem zjistila, že tam má učebnici mate­ matiky, učebnici fyziky, slovník a hromadu čokolády, pro­ tože tu v Americe nemají.

Seděla jsem u okýnka a venku bylo takové mlíko, že téměř

nebylo vidět na křídlo, které jsem měla pod sebou. Pravdě­

podobně by mě to nijak nevzrušovalo, kdybych si nevšimla,

že se z  mlhy tu a  tam vynoří světla jiného letadla. Navíc

jsme nabírali výrazné zpoždění. Venku začínala být ho ­

tová letecká zácpa. Pilot oznámil: „Vzhledem k  mlze nad

Amsterdamem není momentálně možné přistát. Čekáme,

až se počasí umoudří.“

„Spadneme,“ zkonstatoval na to konto vedle mě

Ferda. Napadlo mě, že se bojí, když letí poprvé. To bych

celkem pochopila. Bohužel se jen pokoušel být vtipný.

Opakovaně.

„Dojde nám palivo a spadneme,“ ozvalo se znovu asi za

dvě minuty. „Venku je normální zácpa. Určitě se s  něčím

srazíme,“ pokračoval po chvíli. Paní, co seděla přes uličku,

začínala trochu zelenat.

„Existuje něco jako letové hladiny, vsadím boty, že pilot

a operátoři leteckého provozu, nebo jak se jim říká, vědí, co

dělají,“ pokusila jsem se ho umlčet a vysloužila si tím fakt

dloooouhou technickou a  matematickou přednášku na

téma pravděpodobnosti a čert ví, čeho všeho ještě.

Přednášku ukončil pilot slovy: „Mlha se zatím neroz­

ptýlila, na další kroužení nemáme palivo, přistaneme v Maastrichtu.“

„Já to řikal, dojde nám palivo a spadneme,“ komentoval

to Ferda a paní sedící přes uličku se rozplakala.

Přistáli jsme na sluncem zalitém letišti v  Maastrichtu.

Vzhledem k tomu, že mlha nad Amsterdamem se jistě brzy rozptýlí, nepustili nás z letadla. Čekali jsme tam šest hodin. Venku bylo pouhých třicet stupňů, pražilo do nás a nešla

7

klimatizace. A Ferda si celou dobu stěžoval, že je mu horko,

že má hlad, že má žízeň, že se mu chce čurat... Zvláštní

bylo, že ho ani nenapadlo, že nám nejspíš uletí letadlo do

Minneapolis. Uletělo. Vzali jsme si číslo a spolu s dalšími dvěma výměn­ nými studenty se usadili na podlaze u  mého cestovního Člověče, nezlob se. Nikam jsme nešli, ani prozkoumat zdejší krámky, ani se najíst, protože Ferda hysterčil, že nás někdo předběhne a  nedostaneme se do letadla. U  pře­ pážky bylo číslo 75. My měli 897. Trvalo osm hodin, než jsme přišli na řadu.

Přestože jsme oba dva prošli jazykovými zkouškami, aby chom stipendium dostali, Ferda se anglicky nedomluvil. Naštěstí. Náhradní let jsem lámaně domlouvala já. Ne ­ ustále do mě drčel, že chce svoje kufry, protože nemá nic na převlečení. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že nevíme, jestli nebudeme muset spát na letišti. V  tom případě by musel zůstat vzhůru, aby mu ty kufry někdo neukradl. Ve skutečnosti jsem se nechtěla starat o  něj a  ještě o  jeho kufry. „Tak aspoň jeden kufr!“ Pokusil se to úředníkovi vysvětlit hlasitou, zřetelnou češtinou. „Ten větší!“ Úředník mu zaplať pánbůh nerozuměl.

Podařilo se mi zajistit let na druhý den a  hlavně pro nás  pro všechny hotel na noc. Všem se ulevilo. Šli jsme se najíst a hledat letištní autobus do hotelu. Ferda se rozhodl, že chce vidět Amsterdam. Byla noc, centrum města bůhvíkde. Veškeré dosavadní indicie naznačovaly, že pokud dopustím, aby někam odjel, strávím celou noc tím, že ho budu hledat někde mezi letištěm, Amsterdamem a  jihovýchodní Asií. Naštěstí se nedomluvil ani s taxikářem a já se dozvěděla, že jsem naprostá kráva, že mu nechci být nápomocná. Konečně jsme přistáli na letišti v Minneapolis. Říkala jsem si, že už se nemůže nic stát. Při průchodu celními a jinými kontrolami se mi ovšem Ferda ztratil. Půl hodiny jsem na něj čekala už mimo celní prostor, se svými kufry úhledně srovnanými na vozíku. Pak se objevila Lucka, výměnná studentka letící do Nového Mexika.

„Ferda nemůže najít kufry a odmítá se hnout od pásů. Prej máš lístky od jeho kufrů na svojí letence.“ A do prdele!

Už jste se někdy pokoušeli projít v  Americe celnicí nazpět? Když už vás pustili do země? Ne? Tak to ani nezkoušejte.

Našla jsem letištní pracovnici. Moje lámaná angličtina nebyla nic moc a to, co jsem jí vykládala, znělo nepravdě­ podobně i mně. Vytáhla na mě pistoli. Nakonec to ale snad trochu pochopila. Odvedla mě k někomu, z koho se poz­ ději vyklubala letištní ochranka, a po pár slovech zmizela. Musela jsem celou situaci znovu vysvětlit. Chlápek na mě pistoli nevytáhl, měl totiž přes rameno něco, co jsem jako zkušený fanda akčních filmů identifikovala jako automatic­ kou střelnou zbraň. Když se ta věc odjistí, ošklivě to cvakne.

S tímhle za zády jsem našla Ferdu. Pobíhal kolem úplně jiného zavazadlového pásu, než byl ten náš, a  odmítal odtud odejít, přestože už bylo jasné, že kufry nepřiletěly.

Odněkud se vyrojili další čtyři ozbrojenci. Což byl prav­ děpodobně jediný důvod, proč jsem milého Ferdu na místě nezavraždila. Po další hodině vysvětlování angličtinou, která se se stoupající nervozitou stále zhoršovala, a za Fer­ dova nápomocného přizvukování typu: „Co řikaj?“ nebo „Kde sou moje kufry?“ se mi konečně podařilo situaci uspokojivě objasnit. Fakt, že se milý Ferda pokouší do země propašovat asi dvě kila nelegálního kontrabandu v  podobě čokolády (do USA se totiž nesmí vozit jídlo),

a  navíc má knihy s  opravdu podezřele vyhlížejícími vzo­

rečky, se ve výsledku ukázal jen jako malá komplikace.

Přísahala jsem si, že s  Ferdou už nikdy nikam nepojedu.

Ani za zlaté prase. Ani za dvě zlatá prasata!

O měsíc později jsem se dozvěděla, že se všemi výměn­

nými studenty z programu jedeme na víkendové soustře­ dění. Co čert nechtěl, zahrnovalo to i  Ferdu. Všichni do jednoho jsme zvládli jednoduchý úkon přendat si spacák a batůžek z aut náhradních rodičů do autobusu a z auto­ busu odnést do tělocvičny, kde jsme měli spát. Všichni do jednoho, až na Ferdu. Spacák ztratil. Co hůř, ztratil i polo­

vinu věcí ze svého batohu. Raději ani nechci vědět, jak se mu

to povedlo. Jaké štěstí, že chlapci byli na spaní odděleni od

děvčat, a tudíž tuto malou lapálii musel řešit někdo jiný.

Další hromadný výlet výměnných studentů byl do parku

Boundary Waters, kde jsme měli strávit týden putováním

po jezerech na kánoích. Vědoma si toho, že s  Ferdou ve

skupině nemám nejmenší šanci na přežití, vymohla jsem

si, aby mě přidělili jinam. V základním kempu jsme dostali

několik důležitých instrukcí. Mezi ně patřilo: nelézt do

vody bez bot, abychom si neporanili nohy na ostrých kame­

nech. Kromě jiného jsme absolvovali praktické cvičení, co

máme dělat, pokud se s námi kánoe převrátí, a to i přes to,

že převrátit kánoi se nikomu nepodařilo už 21 let.

Po návratu jsme se dozvěděli, že si Ferda první den

pořezal chodidla o  kameny ve vodě, druhý den převrátil

kánoi a  utopil celodenní zásobu jídla pro celou skupinu.

Třetí den ztratil tyčky od stanu a někam zašantročil palivo do kamínek na vaření. Čtvrtý den jednomu z  průvodců nějakým záhadným způsobem chytil spací pytel. Pátý den Ferda ztratil pádlo. I přesto a právě proto, že Ferda byl prostě Ferda, se všechny čtyři naše matky, vlastní i  náhradní, rozhodly, že bude lepší, poletíme ­li zpět do Prahy opět spolu. Jeho matky věděly, že kdyby letěl sám, pravděpodobně by místo do Prahy doletěl do Číny. Moje dvě matky se držely v tomto případě dost nelogické teorie, že je lepší necestovat sama. Kdyby se něco dělo, Ferda alespoň pohlídá zavazadla.

Trochu mě zamrzelo, že mě v  Minneapolisu donutili vybalit z kufru to půlkilo věcí, co tam bylo navíc. Ferdova dvě kila navíc mu nechali bez problémů. Jako dobrý, ale tím pádem mělo mé příruční zavazadlo pouhých 15 kg. Což ovšem nijak nebránilo předpisovosti jeho rozměrů.

V  Amsterdamu jsme měli krásné čtyři hodiny času, takže jsem se těšila, že si probrouzdám letiště a  jeho půvabné krámky. Ferdovi se nikam nechtělo, sedne si a  bude si číst u  naší brány. Ukolébána tím, že se mu už dvacet hodin nepodařila žádná hovadina, a věrna mamin­ čině teorii, že alespoň pohlídá zavazadla, nechala jsem u něj svou tašku. Vzhledem k její váze se mi s ní nechtělo tahat. Ujistila jsem se, že Ferda chápe, že ji nesmí nechat bez dozoru, a bezstarostně jsem šla bloumat po krámcích.

Vrátila jsem se za necelé dvě hodiny. A  co byste řekli. Moje příruční zavazadlo leželo klidně na svém místě, ale Ferda nikde. Zato se tu motali dva důstojníci se psem a  chlapík, který až podezřele vypadal jako pyrotechnik. Právě evakuovali prostor. Centrem dění byla moje taška.

Základní poučka na všech letištích: nenechávejte svá zava­

zadla bez dozoru. Mým osobním věcem hrozilo, že budou

kontrolovaně vyhozeny do povětří, protože v  tašce by

mohla být bomba.

„Vy toho Ferdinanda znáte?“ zeptal se mě důstojník

poté, co jsem se celkem neochotně k předmětu zájmu při­

hlásila, vysvětlila, že tašku měl hlídat spolucestující, a pes

shledal, že z jeho pohledu v zavazadle není nic zajímavého.

„Ano, znám, jen jsem zapomněla, že je idiot.“

Chvíli se mezi sebou dohadovali. Pes žádnou výbuš­

ninu sice necítil, ale bezpečáci každopádně musí zkontro­ lovat obsah. Představila jsem si, co v té tašce mám, a zrudla jsem od hlavy až k  patě. Pod zvědavým pohledem půlky letiště jsem začala vytahovat alba s  fotkami, keramickou vázu, několik keramických pohárů, věci na převlečení, suvenýry z letiště z Minneapolisu, hromadu westernových knih, nářadí na keramiku a  plyšového medvěda. Prostě halda divných věcí, které se mi nevešly do normálních zavazadel. Pánové to naštěstí vzali s  velkým  humorem. Dostala jsem kázání, ať už nikdy na letišti nenechávám tašku bez dozoru, že příruční zavazadlo má mít maxi­ málně pět kil a  hlavně, že není bezpečné cestovat s  tím Ferdinandem.*

* Z Ferdy vyrostl geniální matematik a ekonom se dvěma

vysokoškolskými tituly.


13

Lyžák Ve třeťáku na gymplu jsem byla exot. Jako by nestačily mé obvyklé klauniády, z Ameriky jsem se vrátila do jiné třídy, mezi nové spolužáky. Bylo to jako prvák celý znovu, až na to, že jsem byla outsider. Vzhledem k tomu, že jsem šla už na základku o rok později, nasbírala jsem dva roky ná skoku na své momentální spolutrpící. O to míň jsem oceňovala, že se mě k  autobusu na lyžák rozhodla doprovodit celá rodina. Jediné štěstí bylo, že nemohli prarodiče.

Potřebovala jsem si odskočit. Zamkli mě ve škole. Celá já. Sehnat školníka a  dostat se ven poněkud trvalo. Táta mezitím vlezl do nastoupeného čekajícího autobusu a pat­ řičně nahlas se dotazoval, jestli tam jsem, jestli mám čepici a  pořádně zavázanou šálu. Což mi moji spolužáci samo­ zřejmě neopomněli náležitě omlátit o  hlavu, takže jsem jeho ani bráchu nemohla zapřít, když se oba mávajíce roze­ běhli za odjíždějící karosou.

Ulevilo se mi, když jsem se konečně postavila na lyže. V podstatě jsem ze zásady nesportovec. Jen na lyžích jsem spokojená a troufám si říci, že ne úplně levá. Vypadalo to, že alespoň na pár dní nebudu za totální pako.

Jenže pak mě postavili na běžky. Do té doby jsem ty divný prkýnka vídala leda z dálky. Běh není můj oblíbený sport. Lyže by měla mít lyžák s  pevnou patou. Celý ten pohyb fakt nedává smysl. Nikdo mi ho pořádně nevy­ světlil. Mám podezření, že jsem neměla úplně ideálně namazáno. Abych se nevysilovala sáhodlouhým popisem a vy jste nemuseli namáhat svou představivost, viděli jste film S tebou mě baví svět? Pamatujete si, jak tam na běž­ kách exceloval Postránecký? Tak tak nějak to vypadalo. Respektive Postránecký byl proti mně olympijský velmistr. Vlastně mě docela překvapilo, že kotouč hůlky na špičku běžky si navlékla moje kamarádka, a ne já.

Běžkařské vybavení jsem měla půjčené ze školy. Vzorně jsem si ho před odjezdem vyzkoušela, boty mě nijak netlačily. Jen v nich byla zima. Až na to, že zhruba po dvou kilometrech jsem pod kloubem palce začala cítit něco ostrého. Bylo to jako při každém pokusu o běžkokrok šlápnout na hřebík.

Protože nejsem žádná padavka a protože jsem měla dost co dělat, abych stačila ostatním, kafrat jsem začala až po dalším kilometru. To už se to vážně nedalo vydržet. Vlastně se ani nedivím, že si tělocvikář myslel, že se vymlouvám. Tak jsem si uprostřed výšlapu sedla, sundala to hloupé prkýnko a botu. A co byste řekli. Měl ho tam. Hřebík. Jako fakt. Přímo pod kloubem palce. Prostě se tam vyklubal odněkud z vnitřku podrážky. Ponožku a botu už jsem měla nasáklou krví. Vlastní, kdyby někdo pochyboval. Tělocvi­ kář zkonstatoval, že jsem fakír, a  jal se ohýbat ostrý hrot hůlkou. Ne zcela se mu to povedlo. Proto mi podložil nohu papírovým kapesníkem. Ten dlouho nevydržel.

Na to, aby se se mnou někdo vracel na chalupu, už jsme byli příliš daleko. Vyškrábala jsem se tedy na ten zatracený kopec. Tempo skupiny má prý z  logiky věci určovat nej­ slabší člen. To mi teda vysvětlete, kde v  tom ta logika je. Ten chudák, co ho šoupnou dopředu, protože je pomalý, je rudý až za ušima, protože na něj nejen právě upozornili, ale navíc ví, že zdržuje. Ti za ním jsou zpruzení a nadávají.

A  protože už to nemůže být horší, jsme na horách. Těžko se vyhrabete na kopec, ze kterého pak nemusíte zase sjet. Již tak pokulhávající logika věci ztrácí logiku, protože notně pokulhává, respektive se totálně plouží a hlavně pořád kácí ten první, nejpomalejší člen skupiny. A  to se zaručeně nemůže obejít bez toho, aby přes něj nepadali ti jedoucí za ním. V jedné takové skrumáži jsem si vyvrtla kotník. Blbý prkýnka!

Patnáctikilometrový výlet. Hřebík na druhém kilome­ tru. Kotník na pátém. Deset přede mnou. Začalo sněžit. Nesnáším běžky! Bytostně je nenávidím! Vztekle jsem je zahodila, jak jsem byla na dohled chalupě. Kdyby alespoň odletěly, nebo třeba odjely někam do závěje. Ne. Plácly se mi posměvačně k nohám. Odlyžovat čtyři dny s vyvrtnutým kotníkem by nebylo až tak nejhorší, kdyby se člověk nemusel pořád nandávat do těch zatracených lyžáků a  zase se z  nich vyndávat ven. Sejít od chalupy několik kilometrů k autobusu – taky žádný med. Vážně se mi ulevilo, když jsme dorazili zpět ke škole, kde na nás čekala řádka rodičů. Až na to, že ti mí tam nebyli. Ani jeden. Sněžilo. Já měla těžký batoh, futrál s  lyžemi a  vyvrtnutý kotník. Tělocvikáře nebavilo čekat. A mně už bylo osmnáct, tak mě tam jednoduše nechali.

V naději, že táta prostě přijede pozdě, jak je jeho dob­ rým zvykem, jsem seděla na batohu a pomalu zapadávala sněhem. Po půlhodině mě to přestalo bavit. Tehdy jsem ještě neměla mobil. Dobelhala jsem se k nejbližší telefonní budce a  zavolala domů. Nikdo to nebral. U  babičky to nikdo nebral. U  druhé taky ne. A  pak mě to napadlo.

+


16

Rodičovstvo na mě zapomnělo a  odjelo na chalupu na Jičínsko. Z bezpečnostních důvodů, abych je někde neztra­ tila, ne mám klíče od bytu. Garde Máte bratra? Jistě, mé zkušenosti se sourozenci jsou ome­ zené, ale troufám si říci, že druh zvaný starší bratr je mi dobře znám. Bratr je takový ten tvor, co se vám půlku života do života plete, lepí na paty a motá pod nohy.

Vlastním vskutku učebnicový příklad staršího bratra. Náš Brouček je o dva a půl roku starší. Dva a půl roku je přesně ten rozdíl, který mu dává dostatečný „rozumový náskok“ (dle jeho názoru), a zároveň ho neustále drží v mé blízkosti. Stejná základka, stejný gympl... Asi vám to nemusím vysvětlovat. Školku si nepamatuju, ale vsadím boty, že i tam mě s ním srovnávali.

Určitě není třeba zdůrazňovat, že jako malí jsme se rvali jako koně. Svým velmi specifickým způsobem to děláme dodnes. Když jsme byli sami, případně pod dozorem něja­ kého bdělého dospělého, byli jsme na zabití. Toto tajné přání některých dospěláků se nám i přes veškeré společné úsilí naštěstí nepovedlo splnit.

Teď, ve věku mírně pokročilém, jsem schopná pochopit, že mít za sebou neodbytný stín staršího bratra může mít

17

i jiný důvod, než že chce bratr prudit. Můj vlastní exemplář

staršího sourozence má záchvaty ochranářství. Jako když

odjížděl na rok na studia do zahraničí.

Aby náhodou netrpěla jeho nepřítomností, svou telecí

pubertální sestru zanechal v  péči svého nejlepšího  ka ­

maráda. Jinými slovy, pořídil mi náhradního staršího

sourozence. Vzato kolem a kolem, nebyl to zdaleka nej­

horší Broučkův nápad. S  čímž ovšem nesouhlasil náš

táta. Na to, že mě náhradní starší bratr a s ním spojená

banda kluků a holek začali tahat do společnosti, měl jiný

názor.

První kino. V  grupě lidí. A  pak se šlo do hospody. Jenomže já měla nakázáno být v  jedenáct doma. Což se nelíbilo té bandě a mně už vůbec ne. Ale co nadělám. No, já nic, ale moji společníci se rozhodli, že to tak nenechají. Zavolali mojí mámě. Zvedl to táta. Byť jsem rudá až za ušima zalézala pod stůl a  nevěřila v  kladný výsledek, kamarádi slavili úspěch. Večerka posunuta na půl jednou.

Jeden by nevěřil, jak zodpovědné a  seriózní má můj bratr přátele. No, táta zřejmě uvěřil. Jak slíbil, ten nejdůvě­ ryhodnější z  chlapců mě vzorně odvezl autem domů, samozřejmě aniž by předtím požil. Galantně mě vedl ke dveřím do domu, když nás z  družného hovoru vyrušilo decentní odkašlání. Oba jsme zvedli hlavu. Na balkoně v  prvním patře, vlevo od vchodu do budovy, na křesílku seděl pán. Ve světle pouličních lamp bylo dobře vidět jeho pruhované pyžamo a  papuče, o  kterých dodnes netuším, kde je vzal. Pokuřoval doutník a v ohbí paže třímal flintu. Táta. Neřekl ani slovo. Ani nemusel. Moje garde mě urych­ leně odsunulo za zamčené dveře a zdrhlo.

Bylo marné vysvětlovat, že tátova puška byla africké, nejspíš domácí výroby, stará jak Metuzalém, předovka s popraskanou hlavní. Zkoušet z ní vystřelit by se rovnalo sebevraždě, ta věc by se stoprocentně roztrhla nebo vy ­ bouchla. Samozřejmě že se to rozneslo. Skoro bych řekla rychlostí lesního požáru. A žádný rozumný kluk se k nám už neodvážil.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.