načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Oni a já - Jerome Klapka Jerome

Oni a já

Elektronická kniha: Oni a já
Autor:

Nestárnoucí román vychází v novém překladu Milana ŽáčkaJerome Klapka Jerome napsal román dvacet let po Třech mužích ve člunu strasti s uvykáním venkovskému žití v kontrastu s ... (celý popis)


hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nestárnoucí román vychází v novém překladu Milana Žáčka
Jerome Klapka Jerome napsal román dvacet let po Třech mužích ve člunu strasti s uvykáním venkovskému žití v kontrastu s životem ve městě                                                                                                                        Méně známý a neprávem opomíjený román z pera klasika anglické humoristické literatury Jerome K. Jeroma. Dvacet let po slavných Třech mužích ve člunu autor, už coby otec tří dětí, svým nezaměnitelným stylem popisuje trampoty spjaté s nákupem venkovské nemovitosti a její rekonstrukcí. Rámcový děj je prošpikován zábavnými historkami o známých, příbuzných a dětech, o strastech s uvykáním venkovskému žití v kontrastu s životem ve městě a o spoustě dalších patálií. Na pozadí lehce plynoucího vyprávění se mimochodem dozvídáme i mnohé o fungování společnosti v edvardovské Anglii. To vše se nese v laskavém duchu Jeromovy oduševnělé prózy, s řadou postřehů citátového charakteru. Román Oni a já se do rukou českému čtenáři dostává v novém překladu po dlouhých šestaosmdesáti letech a je stejně svěží a brilantní jako v době svého vzniku.

Související tituly dle názvu:
Oni a já Oni a já
Jerome Jerome Klapka
Cena: 198 Kč
Oni a já Oni a já
Jerome Jerome Klapka
Cena: 150 Kč
Čas mého života Čas mého života
Jerome Jerome Klapka
Cena: 149 Kč
Oni a já - CD Oni a já - CD
Jerome Jerome Klapka
Cena: 239 Kč
Tři muži na toulkách Tři muži na toulkách
Jerome Jerome Klapka
Cena: 247 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jerome

KlapKa

Jerome

Oni a já



Vyšehrad

Jerome

K lap K a

Jerome

Oni a já


Z anglického originálu They and I, 

přeložil milan Žáček

Ilu st ra ce na přebalu adolf Born

Ty  po  grafi  e   Vla  di  mír   Verner

e-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v praze roku 2016 jako svou 1489. publikaci

redigovala Blanka Koutská

o d  po  věd  ná   re  dak  tor  ka  m arie   Vál  ko  vá

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

doporučená cena e-knihy 150 Kč

Na  kla  da  tel  ství   Vy  še  hrad,   spol.   s r.o.

pra ha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info

@

ivysehrad.cz 

www.ivysehrad.cz

Tran sla ti on © milan Žáček, 2016 

Illus tra ti ons © adolf Born, 2016

ISBN 978-80-7429-729-8

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


(7 )

KapITola prVNÍ

„Není to velký dům,“ řekl jsem. „my velký dům nechceme. 

dva pokoje navíc a to malé trojúhelníkové zákoutí, které 

vidíš zaznačené tady na plánku vedle koupelny a které 

bude jako stvořené pro svobodného mladého muže, nic víc 

potřebovat nebudeme – každopádně prozatím. později, kdy-

bychom náhodou někdy zbohatli, můžeme něco přistavět. 

o kuchyni se budu muset tvé matce zmínit velice šetrně. Co 

si ten původní architekt mohl asi tak myslet –“

„Kuchyní se nezabývej,“ řekl dick, „co kulečníková míst-

nost?“

Způsob, jakým děti v dnešní době skáčou rodičům do řeči, 

dělá ostudu celé naší zemi. Také bych si přál, aby dick nese-

děl na stole a nekýval nohama. Není to uctivé. „Víš, když já 

jsem byl malý,“ řekl jsem mu, „moc dobře bych si rozmyslel, 

jestli budu sedět na stole, skákat otci do řeči –“

„Co je ta věc uprostřed vstupní haly, která vypadá jako 

nějaká mřížka?“ zeptala se robina.

„myslí ty schody,“ pomohl mi dick.

„a proč to jako schody nevypadá?“ zajímalo robinu.

„ale vypadá,“ namítl dick, „pro lidi, kterým to trochu 

myslí.“

„To určitě,“ trvala na svém robina, „vypadá to jako mříž-

ka.“ robina, s plánkem rozevřeným na kolenou, balancovala 

na opěradle křesla. Upřímně vzato, nenapadá mě, k čemu 


(8 )

je dobré kupovat těmto lidem židle. připadá mi, že nikdo  z nich netuší, k čemu slouží – tedy s výjimkou jednoho nebo  druhého psa. Chtějí mít jen tyto hřady.

„Kdybychom přestěhovali salon do haly a nějak se zbavili 

toho schodiště,“ uvažovala robina, „mohli bychom občas 

uspořádat taneční dýchánek.“

„Ty bys možná nejradši celý dům vyklidila,“ nadhodil 

jsem, „a nechala jen čtyři holé zdi. ano, pak bychom víc 

prostoru určitě měli. Na bydlení bychom si pak postavili  nějakou kůlnu na zahradě nebo –“

„Já mluvím vážně,“ přerušila mě. „K čemu je takový salon 

dobrý? Člověk ho chce jen na to, aby do něj uváděl ten druh 

lidí, které by doma nejradši ani neviděl. Seděli by v něm, 

tvářili se nešťastně, stejně jako všude jinde. Kdybychom se  mohli zbavit toho schodiště –“

„ale samozřejmě! Schodiště bychom se zbavit mohli,“ 

přisvědčil jsem. „Zpočátku by to sice bylo trochu neprak- tické, když bychom chtěli jít spát. ale troufám si tvrdit, že 

bychom si zvykli. mohli bychom mít žebřík a lézt do pokojů 

okny. Nebo bychom se mohli nechat inspirovat Norskem 

a mít schodiště venku.“

„Byla bych ráda, abys mluvil rozumně,“ řekla robina.

„Snažím se,“ opáčil jsem, „a také se snažím přivést tro-

chu k rozumu i tebe. V současnosti ses zbláznila do tance. 

Kdyby bylo po tvém, proměnila bys dům v tančírnu, ke které 

by byla přilepená nějaká primitivní spací ubikace. Tenhle 

taneční zápal ti vydrží půl roku. potom budeš chtít dům 

proměnit v krytý bazén nebo kluziště, nebo ho budeš chtít 

vyklidit, aby se v něm dal hrát hokej. moje představa je 

možná konvenční. Neočekávám, že pro ni budeš mít pocho-

pení. představuji si pouze obyčejný křesťanský dům, žád- nou tělocvičnu. V tomto domě budou pokoje a k nim povede 

schodiště. Tobě to možná připadne přízemní, ale v tom domě 

bude i kuchyně; ačkoliv proč při stavbě toho domu umístili 

kuchyni zrovna –“

(9 )

„Nezapomeň na kulečníkovou místnost,“ řekl dick.

„Zrovna ty bys mohl myslet víc na svou budoucí životní 

dráhu než na kulečník,“ upozornila ho robina. „možná bys 

za pár let složil na oxfordu i první zkoušku. Kdyby měl táta 

víc rozumu – chci říct, kdyby nebyl nesmyslně shovívavý 

ke všemu, co se tě týká, do domu by žádný kulečníkový 

stůl nesměl.“

„Takhle mluvíš jenom proto, že kulečník hrát neumíš,“ 

opáčil dick.

„Zvláštní že tě dokážu porazit,“ ušklíbla se robina.

„Jednou... za šest týdnů,“ připustil dick.

„dvakrát,“ opravila ho robina.

„Vždyť ty ani nehraješ,“ vysvětloval jí dick, „jen bezhlavě  šťoucháš do koulí a odevzdáváš se prozřetelnosti.“

„Já do ničeho bezhlavě nešťouchám,“ řekla robina, „vždy- c ky na něco mířím. Když to zkusíš ty a nevyjde to, řekneš, 

že je to ‚smůla‘; když to zkusím já a vyjde to, mám podle 

tebe ‚kliku‘. Typicky mužské uvažování.“

„oba přisuzujete příliš velkou důležitost počtu dosažených bodů,“ řekl jsem. „Když se pokoušíte s bílou koulí  o karambol a zasáhnete ji na špatné straně, takže skončí  v kapse, a vaše vlastní koule pokračuje v pohybu a narazí do  červené, takže se dopustíte faulu, místo abyste byli naštvaní  na sebe –“

„pokud, drahý otče, seženeš opravdu dobrý stůl,“ přerušil  mě dick, „naučím tě kulečník hrát jak se patří.“

opravdu věřím, že si dick myslí, že kulečník umí hrát. 

Stejné je to s golfem. Začátečníci mají vždycky štěstí. „mys-

lím, že si to užiju,“ říkají vám, „připadá mi, že mám na tuhle 

hru buňky.“

mám přítele, jednoho starého námořního kapitána. Je 

to ten typ člověka, který se tváří spokojeně, když mu leží 

tři koule v jedné přímce těsně u mantinelu; protože tehdy 

ví, že dokáže zahrát karambol a zanechá červenou kouli 

přesně tam, kde ji chce mít. Jednou u nás pobýval jistý irský 


(10 )

mladík jménem malooney, dickův spolužák z univerzity, 

a jelikož venku pršelo, kapitán nadhodil, že malooneymu 

vysvětlí, jak by se mladý muž mohl cvičit v kulečníku, aniž 

by hrozilo, že přitom protrhne plátno. Naučil ho držet tágo 

a řekl mu, jak se dělá můstek. malooney mu byl vděčný a asi 

hodinu trénoval. Nevykazoval nikterak velký příslib. Byl 

to nevšedně urostlý mladík a zřejmě nedokázal pochopit,  že nehraje kriket. Vždycky, když kouli zasáhl příliš nízko, 

výsledkem byla zpravidla její ztráta. abychom nemarnili  čas – a eliminovali škody na hracím zařízení –, dick stál 

na zadním bodě a já na čelním. Byla to však nebezpečná 

činnost, a když dick musel dvakrát chytit kouli, která 

opustila stůl, dohodli jsme se, že jsme vyhráli, a odvedli ho  na svačinu. Večer – ačkoliv nikdo z nás ostatních nehořel 

touhou pokoušet štěstí podruhé – kapitán nadhodil, že jen 

tak pro legraci dá malooneymu pětaosmdesát bodů a zkusí 

jako první nahrát stovku. mám-li být upřímný, mne samého 

hraní kulečníku s kapitánem nijak zvlášť nebaví. pokud jde 

o mne, celá hra spočívá v tom, že obcházím stůl, posílám mu 

zpátky koule a říkám „Výtečně!“ Než na mne přijde řada, 

obvykle už je mi jedno, co se děje; všechno jako by hrálo 

proti mně. Kapitán je laskavý a dobromyslný starý pán, ale 

způsob, jakým vykřikuje „Faul!“ pokaždé, když nezahraji 

snadný strk, mne dosti popouzí. mám chuť mu hodit koule  na hlavu a stůl vyhodit z okna. lze to patrně připsat mé 

podrážděnosti, jenže u kapitána mne rozčiluje už jen to, jak 

si nanáší na tágo křídu. Svou vlastní křídu si vždycky nosí  v kapsičce vesty – jako by pro něj naše křída nebyla dost 

dobrá –, a když skončí s jejím nanášením, hrot tága uhladí  palcem a ukazováčkem a tágem ještě poklepe o stůl. „Už 

probůh pokračujte ve hře,“ chci mu říct, „a tyhle kousky si 

strčte za klobouk.“

Kapitán začal faulem hned z čelní čáry. malooney uchopil 

tágo, zhluboka se nadechl a zahrál svůj první strk.

připsal si deset bodů: karambol a všechny tři koule ve 


(11 )

stejné kapse. Karambol zahrál ve skutečnosti dvakrát, ale 

vysvětlili jsme mu, že podruhé se samozřejmě nepočítal.

„Výtečný začátek!“ pochválil ho kapitán.

malooney byl spokojený sám se sebou a svlékl si kabát.

při prvním pokusu zasáhnout červenou malooneyho 

koule ji minula tak o třicet centimetrů, našla ji až později 

a poslala ji do kapsy.

„devadesát devět ku nule,“ řekl dick, který jim to počí-

tal. „Nebylo by marné hrát na sto padesát, co říkáte, pane 

kapitáne?“

„No, rád se o to pokusím,“ opáčil kapitán. „pokud pan 

malooney nebude nic namítat, mohli bychom laťku na sto 

padesát zvednout.“

„Jak si jen přejete, pane kapitáne,“ přisvědčil rory ma -

looney.

malooney svůj náběh ukončil se skóre dvaadvaceti bodů 

s koulí těsně nad středovou kapsou a červenou u čelní čáry.

„Sto osm ku nule,“ oznámil dick.

„až budu chtít slyšet, jak si stojíme,“ zamručel kapitán, 

„dám vám vědět.“

„omlouvám se, pane kapitáne,“ řekl dick.

„Nesnáším, když je při hře tolik hluku,“ dodal kapitán.

pak neztrácel čas a rozhodl se pro další úder. Zahrál kouli 

do mantinelu, patnáct centimetrů od čelní čáry.

„Co mám teď dělat?“ zeptal se malooney.

„Já nevím, co máte dělat,“ odvětil kapitán, „nechám se 

překvapit.“

Vzhledem k poloze koule malooney nedokázal uplatnit 

veškerou svou sílu. V tomto náběhu vnořil kapitánovu kouli 

a svou kouli nechal u zadního mantinelu, deset centimetrů 

od červené koule.

Kapitán zanadával jako námořník, a znovu nic netre-

fil. malooney dal potřetí koulím co proto. V panice před 

ním utíkaly. Vrazily do sebe, vrátily se a opět do sebe bez 

jakéhokoliv důvodu udeřily. Zdálo se, že zvláště červenou 


(12 )

se malooneymu podařilo vyděsit k smrti. obecně vzato je 

naše červená koule pěkně hloupá – vždycky se chce jen 

dostat k mantinelu a sledovat průběh klání. V přítomnosti 

malooneyho však zjistila, že nikde na stole není v bezpečí. 

Její jedinou nadějí byly kapsy. možná jsem se mýlil, možná 

mi rychlost hry šálila zrak, ale připadalo mi, že červená 

vůbec nečekala, až do ní něco udeří. Když uviděla, jak se 

k ní rychlostí čtyřiceti mil za sekundu řítí malooneyho 

koule, zamířila k nejbližší kapse. hnala se po stole a hledala 

kapsy. pokud v rozrušení nějakou prázdnou kapsu minula, 

udělala čelem vzad a zalezla si do ní. V určitých chvílích 

hrůzou seskočila ze stolu a schovala se pod pohovkou nebo 

za příborníkem. až vám jí začalo být líto.

Kapitán nahrál legitimních třicet osm bodů a malooney 

si jich připočítal čtyřiadvacet, načež se už opravdu zdálo, 

že přichází kapitánova příležitost. Koule byly seřazeny tak, 

že něco bych nasázel i já sám.

„šedesát dva ku sto dvaceti osmi. Tak, pane kapitáne, 

máte to v rukou,“ řekl dick.

Shromáždili jsme se kolem stolu. děti zanechaly hraní. 

Byl to utěšený obrázek: rozzářené mladé tváře prodchnuté 

očekáváním, starý, ostřílený veterán mžourající podél tága, 

jako by se bál, aby se mu po sledování malooneyho nezačalo 

vzpírat v ruce.

„Teď ho pozorujte,“ zašeptal jsem malooneymu. „Nevší-

mejte si jen toho, co dělá, ale zkuste pochopit, proč to dělá. 

Kouli – při troše cviku – umí zasáhnout každý ňouma. ale 

proč ji zasáhnete? Co se stane poté, co ji zasáhnete? Co –“

„Ticho,“ sykl dick.

Kapitán tágo odtáhl a potom jím jemně dloubl kupředu.

„hezká rána,“ zašeptal jsem malooneymu, „tohle je ten 

typ –“

místo vysvětlování uvedu, že kapitán tou dobou už příliš 

kypěl potlačovaným klením, aby ještě dokázal ovládat své 

nervstvo. Koule pomalu proklouzla kolem červené. dick 

(13 )

posléze poznamenal, že byste mezi ně nevsunuli ani list 

papíru. Když člověku řeknete něco takového, někdy ho to 

utěší, ale jindy ho to pouze rozběsní. Koule klouzala dál 

a minula i bílou kouli – mezi ni a bílou byste vsunuli celý 

štos papíru –, načež se spokojeným žuchnutím skončila 

v levé kapse.

„proč to dělá?“ zašeptal malooney. malooney umí šeptat 

mimořádně vydatně.

Spolu s dickem jsem se pak jal co nejrychleji vyvést 

ženy a děti z pokoje, ale Veronika samozřejmě cestou o něco 

zakopla – Veronika by dokázala o něco zakopnout i uprostřed 

Sahary; a o několik dní později jsem uslyšel, jak se zpoza  dveří dětského pokoje dere výrazivo, z něhož mi vstávaly  vlasy hrůzou. Vešel jsem dovnitř a přistihl Veroniku, jak 

stojí na stole. Jumbo seděl na klavírní stoličce. I ten ubohý 

pes se tvářil vyděšeně, ačkoliv v životě si nějaké to klení 

už určitě vyslechl.

„Veroniko,“ řekl jsem, „nestydíš se? Ty zlobivá holčičko, 

jak se opovažuješ –“

„To nic,“ odpověděla. „Já to nemyslím nijak zle. on je 

námořník a já s ním musím takhle mluvit, jinak ani neví, 

že se na něj obracím.“

platím pracovitým, svědomitým dámám, aby tuto dívku 

učily věci, jež jsou správné a patřičné pro její rozvoj.

Říkají jí moudré věci, které pronášel Julius Caesar; po -

stře hy marka aurelia, které by jí po náležitém rozvážení 

mohly napomoci, aby se z ní stala krásná lidská bytost. 

Stěžuje si, že jí v hlavě vyvolávají zvláštní bzučení, a její  matka namítá, že její mozek je patrně kreativního založení 

a není předurčen k přílišnému paměťovému zatížení – myslí 

si, že z ní možná něco bude. Než se mi ji s dickem poda-

řilo vystrkat z pokoje, kapitán musel z úst vypustit dobrý 

tucet námořnických kleteb. Slyšela je pouze jednou, ale 

přesto, pokud jsem mohl soudit, si je zapamatovala doslova 

a do písmene.


(14 )

Kapitán, poněvadž už nemusel vynakládat veškerou ener- gii k potlačování svých přirozených pudů, se postupně opět 

dostal do formy a skóre se zanedlouho zastavilo na vyrovnaném stavu sto čtyřicet devět bodů pro oba. Na řadě byl 

malooney. Kapitán koule zanechal v rozestavení, které 

by každého jiného protivníka kromě malooneyho zkrušilo 

na duši. Každému jinému protivníkovi kromě malooneyho 

by kapitán vyjádřil jízlivou účast. „obávám se, že koule vám 

dnes večer nepadají, jak by měly,“ řekl by. Nebo: „omlouvám 

se, pane, ale zdá se, že jsem vám toho moc nenechal.“ dnes 

večer však kapitán neměl rozpustilou náladu.

„Teď s ním zamete!“ zvolal dick.

„pokud by se mu nesebraly koule a nezhaslo se, nenapadá  mě, jak by ho teď bylo možné zastavit,“ povzdechl si kapitán.

malooney mohl položit kouli kamkoliv na stůl. Zamířil 

na červenou a zasáhl ji – možná by bylo správnější říci, že 

ji „vyděsil“ –, takže skončila v kapse. malooneyho koule 

poté měla celý stůl pro sebe a dostala možnost zahrát sólo – 

a podařilo se jí rozbít okno. literáti tomu říkají pointa. Jaký 

to mělo vliv na skóre?

malooney tvrdil, že vzhledem k tomu, že předtím, než  jeho koule opustila stůl, poslal do kapsy červenou, měly by 

se napřed počítat jeho tři koule, a že tudíž vyhrál. dick byl 

toho názoru, že u koule, která skončí v květinovém záhonu, 

platí, že žádné body nenahrála. Kapitán odmítl být jakkoliv 

nápomocen. Řekl, že i když kulečník hraje už přes čtyřicet 

let, něco takového je pro něj naprostá novinka. Já jsem cítil 

vděčnost, že jsme partii zdárně dohráli, aniž někdo došel 

tělesné újmy.

Shodli jsme se, že záležitost necháme rozhodnout šéfre- daktora časopisu The Field.

ale dodnes zůstává nedořešena. Následujícího rána ke 

mně kapitán přišel do pracovny. „pokud jste do toho časo-

pisu ještě nenapsal, neuvádějte mé jméno. Znají mě tam. 


(15 )

Byl bych rád, kdyby se nerozkřiklo, že jsem hrál s mužem, který nedokáže udržet kouli mezi čtyřmi stěnami kulečníkové místnosti.“

„Víte,“ odpověděl jsem, „já sám většinu tamější redakce 

také znám. Nebývá časté, aby získali tak originální his-

torku. a pokud získají, neustále se k ní vrací. Sám jsem měl 

v úmyslu mé vlastní jméno vůbec nezmiňovat.“

„Není pravděpodobné, že se takový problém vyskytne 

příliš často,“ dodal kapitán. „Na vašem místě bych celou tu 

věc nechal být.“

Já bych v tom však rád měl jasno. Nakonec jsem šéfre-

daktorovi napsal pozměněným rukopisem opatrný dopis 

pod smyšleným jménem a adresou. Nicméně pokud na něj 

někdy vyšla odpověď, musela mi uniknout.

Já sám žiji s vědomím, že někde v mém nitru dlí poměrně 

dobrý hráč, ale kéž bych ho dokázal přimět vyjít na světlo  boží. Je prostě stydlivý. Zdá se, že není schopen hrát, když 

přihlížejí cizí lidé. V souvislosti s údery, jež mu nevycházejí 

před přihlížejícími, byste si ohledně něj vytvořili nesprávný 

úsudek. Když nablízku nikdo není, hezčí hru abyste pohle-

dali. Kdyby mne, když nablízku nikdo není, viděli lidé, kteří 

si o sobě myslí bůhvíco, možná by jim brzy spadl hřebínek. 

pouze jedinkrát jsem hrál způsobem, jaký dle mého názoru 

plně činí zadost mé skutečné formě, a můj výkon poté zavdal 

příčinu k hádce. pobýval jsem v jednom švýcarském hotelu 

a druhého večera se mne zeptal jistý vlídný mladík, jenž tvr-

dil, že četl všechny mé knihy – později se tvářil překvapeně, 

když zjistil, že jsem napsal více než dvě –, zda bych si s ním 

nezahrál kulečníkovou partii do sta bodů. Zápas skončil 

remízou a já jsem zaplatil za stůl. dalšího večera řekl, že by 

možná bylo zajímavější, kdyby mi dal náskok čtyřiceti bodů, 

a já se utrhl a vedl jsem. Závěr byl velmi těsný. posléze mi 

navrhl, že bych se měl přihlásit do handicapového turnaje,  který tam právě pořádali.

(16 )

Na to jsem mu řekl: „obávám se, že na to nejsem dosta-

tečně dobrý hráč. Klidné klání jen tak ve dvou je jedna věc; 

ale při turnaji a před diváky –“

„Tím bych se na vašem místě netrápil,“ opáčil, „jsou tu 

lidé, kteří hrají hůř než vy – pár by se jich našlo. Strávíme 

příjemný večer.“

Byla to pouze přátelská soutěž. Zaplatil jsem dvacet  marek a dostal jsem k dobru sto bodů. Za prvního sou- peře jsem si vylosoval upovídaného chlapíka, který začínal  na minus dvaceti bodech. prvních pět minut jsme toho ani  jeden příliš mnoho nepředvedli, a já potom nahrál čtyřia-

čtyřicet bodů.

od začátku do konce to ani v nejmenším nebyla věc  náhody. V životě jsem nezakoušel větší úžas. připadalo mi, 

jako by všechno nahrálo mé tágo.

můj protivník žasl ještě víc než já. Když jsem ho míjel, 

zaslechl jsem, jak utrousil:

„Kdo dal tomu muži handicap?“

„To jsem byl já,“ odvětil vlídný mladík.

„aha,“ řekl můj protivník, „je to tedy váš přítel?“

Určité večery prostě patří vám. Za necelé tři čtvrti hodiny  jsem měl dvě stě padesát bodů. Svému protivníkovi – který  měl nakonec plus šedesát tři bodů – jsem vysvětlil, že toho  večera jsem hrál naprosto výjimečně. Řekl, že o podobných  případech už slyšel. Když jsem od něj odcházel, hlasitě něco  vytýkal rozhodčím. Nakonec to nijak milý člověk nebyl.

poté už mi na výhře nezáleželo, a to samozřejmě mělo 

fatální důsledky. Čím méně jsem se snažil, tím nemožnější 

se mi zdálo udělat něco špatně. Nakonec jsem u stolu zůstal 

s jedním mužem z jiného hotelu. Už jen proto si myslím, že 

jsem měl ten turnaj vyhrát. Náš hotel na každý pád nechtěl, 

aby slavil úspěch někdo cizí.

Všichni se kolem mne tudíž shlukli a dávali mi dobré  rady, prosili mne, abych si dával pozor; což mělo přirozeně 

(17 )

za následek, že jsem se zničehonic vrátil ke své obvyklé 

kulečníkové formě.

Nikdy předtím ani poté jsem nehrál tak, jak jsem hrál 

ten týden. dokázalo mi to nicméně, čeho jsem schopen. 

měl bych si obstarat nový stůl, tentokrát už s pořádnými  kapsami. S těmi našimi současnými není něco v pořádku. 

Koule do nich zapadnou a potom zase vyskočí. Vypadá to, 

jako by je v nich něco vyděsilo. Vyskočí ven celé rozechvělé 

a drží se v těsné blízkosti mantinelu.

Také bych si měl obstarat novou červenou kouli. mám 

dojem, že naše červená musí být velice stará. Zdá se mi, 

jako by byla neustále unavená.

„Ta kulečníková místnost,“ řekl jsem dickovi. „Umím si 

představit, jak bychom ji mohli poměrně snadno zřídit. Když 

přidáme tři metry k současné mlékárně, získáme dostatečný 

prostor. doufám, že to bude stačit i pro tvého kamaráda 

malooneyho. Salon je tak malý, že je v tomto ohledu nepo-

užitelný. možná se rozhodnu – jak navrhovala robina – ‚pře-

stěhovat ho do haly‘. ale to schodiště tam zůstane. pokud 

jde o tance, soukromá divadelní představení – o věci, které 

by vám dětem bránily tropit neplechu – mám určitý nápad,  s nímž tě obeznámím později. Kuchyně –“

„můžu mít vlastní pokoj?“ zeptala se Veronika.

Veronika seděla na podlaze, podpírala si rukou bradu 

a civěla do ohně. Veronika, za oněch vzácných chvil, když  si dává pokoj od rošťáren, mívá zbožný, nepřítomný výraz, 

který u cizích o ní vyvolává mylný dojem. Guvernantky, 

které ji dosud dostatečně neznají, bývají na pochybách, zda 

v těchto okamžicích činí správně, když se ji snaží mermo-

mocí přimět k probírání historických dat a násobilky. mí 

přátelé básníci, když na Veroniku nečekaně narazí, jak stojí 

u okna a upírá zrak vzhůru k večernici, propadají dojmu, 

že má vidění, dokud se k ní nepřiblíží a nezjistí, že cucá 

mentolku.

(18 )

„moc ráda bych měla svůj vlastní pokoj,“ dodala Veronika.

„To by byl ale pokoj!“ poznamenala robina.

„Každopádně by mi z celé postele netrčely tvoje vlásenky,“  zamumlala Veronika zasněně.

„To se mi líbí!“ zvolala robina, „proč –“

„Ty jsi odolnější než já,“ pokračovala Veronika.

„přál bych ti vlastní pokoj, Veroniko,“ vmísil jsem se  do hovoru. „Jen se bojím, že místo jednoho neuklizeného  pokoje v domě – pokoje, z něhož mi stydne krev v žilách  pokaždé, když ho zahlédnu otevřenými dveřmi, a ty dveře  bývají zpravidla dokořán –“

„Já nejsem nepořádná,“ skočila mi robina do řeči, „to  určitě ne. I ve tmě vím, kde všechno je – kdybyste to vy  ostatní nedávali jinam.“

„Neznám jinou dívku, která by byla tak nepořádná jako 

ty,“ řekl dick.

„ale kdepak,“ hájila se robina, „to jsi ještě neviděl pokoje  jiných dívek. podívej se na svůj pokoj v Cambridgi. maloo- ney říkal, že u vás hořelo, a my mu napřed všichni věřili.“

„Když muž pracuje –“ začal dick.

„musí mít k práci uklizené místo,“ nadhodila robina.

dick si povzdechl. „S tebou se nemá cenu bavit. Ty nevidíš  ani svoje vlastní nedostatky.“

„Vidím je,“ řekla robina, „vidím je víc než všichni ostatní.  dožaduji se pouze spravedlnosti.“

„Ukaž mi, Veroniko,“ řekl jsem, „že si zasluhuješ mít  vlastní pokoj. V současnosti to vypadá, jako bys za svůj  pokoj považovala celý dům. Na kriketovém trávníku jsem  našel tvoje kamaše. Z okna na schodišti se třepotá část  tvého oděvu – kousek, jenž by si ryzí dáma přála skrývat  před okolním světem –“

„dala jsem to ven k vyspravení,“ vysvětlovala Veronika.

„otevřela jsi dveře a vyhodila to ven. Tehdy jsem ti to 

i řekla,“ připomněla jí robina. „Totéž děláš i s botami.“


(19 )

„Na to, jak jsi velká, jsi příliš rozverná,“ upozornil ji dick.  „Snaž se být méně temperamentní.“

„Také bych si přál, Veroniko,“ pokračoval jsem, „abys tak  lehkovážně všude nenechávala svůj hřeben. pokud jde o tvé  rukavice – pátrání po tvých rukavicích se stalo naší hlavní 

zimní radovánkou.“

„lidé je hledají na tak legračních místech,“ řekla Vero-

nika.

„To bezesporu. ale poctivě si přiznej, Veroniko,“ řekl jsem,  „že je na legračních místech občas nacházíme. při hledání  tvých věcí, Veroniko, se člověk naučí, že nesmí nikdy propa- dat zoufalství. pokud v domě nebo v okruhu půl míle mimo  něj zůstává dosud neprobádaný kout, nelze ztrácet naději.“

Veronika se stále zasněně dívala do ohně.

„Řekla bych, že za to může zděděné.“

„Co za to může?“ zeptal jsem se.

„Chce říct ‚dědičnost‘,“ přispěchal s odpovědí dick, „spra- tek jeden drzý! divím se, že ji necháš, aby s tebou mluvila 

tímhle způsobem.“

„Navíc,“ dodala robina, „jak vám neustále připomínám, 

tatínek je literát. To už patří k jeho povaze.“

„pro nás děti je to těžké,“ posteskla si Veronika.

Všichni jsme se shodli – s výjimkou Veroniky –, že je  nejvyšší čas, aby šla spát. Coby předsedající jsem se zhostil 

úkolu současnou debatu uzavřít.


(20 )

KapITola drUhá

„Chceš říct, drahý otče, že jsi ten dům opravdu koupil,“ ptal 

se dick, „nebo se o něm jenom bavíme?“

„Tentokrát už jsem to, dicku, udělal,“ odpověděl jsem.

dick nasadil vážný výraz. „Je takový, jaký jsi chtěl?“

„Ne, dicku,“ odvětil jsem, „není takový. Chtěl jsem sta- rosvětský, malebný, rozlehlý příbytek s mnoha zákoutími,  samý štít, břečťan a arkýřové okno.“

„mícháš jablka s hruškami,“ přerušil mě dick, „štíty  a arkýřová okna se k sobě nehodí.“

„dovol, abych ti oponoval, dicku. V domě, který jsem  chtěl, se k sobě hodí náramně. Je to dům ve stylu, na jaký  narazíš ve vánočních speciálech. Já sám jsem ho nikde jinde  neviděl, ale hned se mi zalíbil. Nestojí příliš daleko od kos- tela a v noci se umí rozkošně rozzářit. ‚Jednoho dne,‘ říkal 

jsem si jako malý chlapec, ‚ze mě bude chytrý pán a budu 

žít přesně v takovém domě.‘ Byl to můj sen.“

„a ten dům je jaký? Ten, co jsi ho nakonec koupil,“ zeptala  se robina.

„makléř tvrdí, že se dá vylepšit. Zeptal jsem se ho, k jaké  architektonické škole by ho přiřadil. podle něj to musela být  nějaká místní škola a podotkl – a já myslím, že pravdivě –,  že v dnešní době se takové domy už nestaví.“

„Je u řeky?“ chtěl vědět dick.

(21 )

„No, spíš u silnice,“ odvětil jsem, „řekl bych, že k řece to 

od něj bude přes tři kilometry.“

„a kolik nejkratší cestou?“ zajímalo dicka.

„To je ta nejkratší cesta,“ vyjevil jsem mu, „hezčí cesta  vede přes les, ale ta je asi o třetinu delší.“

„ale vždyť jsme se dohodli, že má stát blízko řeky,“ při-

pomněla mi robina.

„Také jsme došli k názoru, že by měl stát na písčité půdě 

s výhledem na jihozápad,“ řekl jsem. „V domě má výhled 

na jihozápad pouze jediná část, a to zadní dveře. Zeptal 

jsem se realitního agenta i na písek. poradil mi, pokud bych 

měl zájem o písek v jakémkoliv množství, abych požádal 

o odhad, na kolik by to přišlo u železniční společnosti. Chtěl 

jsem dům na kopci. Na kopci stojí, ale před ním se vypíná 

ještě vyšší kopec. Ten druhý kopec jsem nechtěl. Chtěl jsem 

ničím nerušený výhled na jižní polovinu anglie. Chtěl jsem 

lidi vyvést před dům a krmit je historkami o tom, jak za jas-

ných dnů dohlédneme až k Bristolskému zálivu. možná by 

mi nevěřili, ale bez toho druhého kopce bych mohl dál vést 

svou a oni by si nemohli být jisti – tedy stoprocentně jisti –, 

jestli jim nevěším bulíky na nos.

osobně bych nepohrdl ani domem, kde se něco stalo. mně  osobně by se zamlouvala i nějaká ta krvavá skvrna – nic  přehnaně výrazného, spíše úhledná, nenápadná skvrna,  které by nevadilo, že bude většinu času prodlévat ve skrytu  pod rohožkou a jen občas se odhalí pro pobavení hostů.  doufal jsem, že by v domě mohl být i duch. Nemyslím jed- noho z těch hlučných duchů, kteří zjevně ani nevědí, že  jsou mrtví. představoval bych si ducha nějaké dámy, vlídný  přízrak vyznačující se tichými, elegantními způsoby. Tento  dům vypadá velice prakticky a střízlivě, a to je i moje hlavní  námitka, kterou vůči němu chovám. Také je v něm ozvěna.  pokud se vydáte na konec zahrady a hlasitě zakřičíte, dům 

vám odpoví. Je to jediná legrace, kterou si s ním můžete 

užít. I tak vám ale odpoví tónem, kdy cítíte, že celou věc 


(22 )

považuje za pošetilost –, že to dělá, jen aby vám vyhověl. 

Je to jeden z těch domů, které působí dojmem, že neustále 

myslí na své poplatky a daně.“

„existuje vůbec nějaký důvod, proč jsi ho koupil?“ zeptal 

se dick.

„ano, dicku,“ odpověděl jsem. „Toto předměstí už nás 

všechny unavuje. Chceme žít na venkově a mít se dobře. 

Chceme-li žít na venkově s určitým pohodlím, je zapotřebí, 

abychom tam měli dům. pokud to uznáme, je nasnadě, že 

si dům musíme buď postavit, nebo ho musíme koupit. Já 

osobně bych dům nestavěl. Talboys si dům postavil. Znáš 

Talboyse. Když jsem ho poznal, předtím, než s onou stavbou 

započal, byl to dobrosrdečný brach, který měl pro každého 

jen vlídné slovo. Stavitel ho ujišťuje, že za dvacet let, až 

bude mít nátěr čas přirozeně zblednout, bude jeho dům jako 

ze žurnálu. V současnosti v Talboysovi z pouhého pohledu 

na onen dům kypí žluč. rok co rok ho ujišťují, že až se 

vstřebá vlhkost, bude stále méně trpět revmatem, zimnicí 

a houserem. Kolem zahrady má živý plot; je pětačtyřicet  centimetrů vysoký. aby mu na pozemek nelezli kluci, obe-

hnal zahradu plotem z ostnatého drátu. Jenže takový plot 

neskýtá žádné soukromí. Když Talboysovi pijí na trávníku 

kávu, obvykle je pozoruje hlouček lidí z vesnice. Na zahradě 

mají stromy; víš, že to jsou stromy, protože ke každému je 

připevněná cedulka, která ti sděluje, s jakým stromem máš 

tu čest. prozatím jsou si velmi podobné. Talboys odhaduje,  že za nějakých třicet let jim budou dopřávat stín a pohodlí,  jenže teď doufá, že tou dobou už bude mrtvý. Já chci dům,  který už má všechny tyto neduhy za sebou; nechci strávit 

zbytek života výchovou mladého a nezkušeného příbytku.“

„ale proč zrovna tenhle,“ naléhala na mě robina, „pokud, 

jak sám říkáš, jsi takový dům nechtěl?“

„protože, má milá, se od domu, jaký jsem chtěl, liší méně 

než jiné domy, které jsem si prohlédl. Když jsme mladí, 

rozhodujeme se, že se pokusíme získat to, co chceme; když 

(23 )

dospějeme do uvážlivějšího věku, docházíme k závěru, že se 

pokusíme chtít to, co dokážeme získat. šetří to čas. Během 

uplynulých dvou let jsem si prohlédl nějakých šedesát domů 

a v celém tomto množství se našel pouze jeden dům, o který 

jsem doopravdy stál.

doposud jsem si ten příběh nechával pro sebe. Ještě teď 

cítím roztrpčení, když si na to vzpomenu. Neřekl mi o něm 

žádný realitní agent. Náhodou jsem se ve vlaku seznámil 

s jedním mužem. měl na oku monokl. Kdybych se s ním 

setkal ještě jednou, udělal bych mu druhý. Vysvětlil to 

tak, že prý zažil jistou nepříjemnost s golfovým míčkem,  a v dané chvíli jsem mu věřil. Během rozhovoru jsem se mu 

zmínil, že sháním dům. ono místo mi popsal a já se pak 

nemohl dočkat, až někde zastavíme. Když vlak konečně při-

jel na nádraží, vystoupil jsem a nejbližším spojem jsem se  vydal zpátky. Nečekal jsem ani na oběd. měl jsem s sebou 

kolo a okamžitě jsem do zmíněné lokality vyrazil. Bylo to... 

no, byl to přesně dům, jaký jsem chtěl. Kdyby zničehonic 

zmizel a já zjistil, že ležím v posteli, celá tato záležitost by 

mi připadala racionálnější. dveře mi otevřel sám majitel. 

měl vystupování vojáka na odpočinku. To, že je majitelem 

oné nemovitosti, jsem se dozvěděl až posléze.

‚dobré odpoledne,‘ pozdravil jsem, ‚pokud by vás to neob-

těžovalo, rád bych se tu v domě porozhlédl.‘ Stáli jsme 

v dubem obkládané hale. povšiml jsem si vyřezávaného 

schodiště, o němž mi říkal muž z vlaku, a také tudorovských 

krbů. Jiných věcí jsem si povšimnout nestačil. Vzápětí jsem 

totiž ležel na zádech uprostřed štěrkové příjezdové cesty, 

před zavřenými dveřmi. Vzhlédl jsem. V jednom okénku 

jsem zahlédl vykukující tvář onoho šílence. Byla to ničemná 

tvář. V ruce třímal pistoli.

‚Napočítám do dvaceti,‘ řekl. ‚Jestli do té doby nebudete 

za brankou, začnu střílet.‘

Cestou k brance jsem pečlivě počítal. dostal jsem se 

k osmnáctce.

(24 )

musel jsem hodinu čekat na další vlak. a tak jsem celou 

věc probral s přednostou tamější stanice.

‚ano,‘ řekl, ‚někdy se tam něco doopravdy semele.‘

‚Zdá se mi, že už to začalo,‘ já na to.

‚To je tím indickým sluncem. leze jim na mozek. máme 

tady v okolí dva takové. Jsou docela potichu, dokud se něco 

nestane.‘

‚Kdybych tam zůstal o dvě vteřiny déle, domnívám se, 

že by mi něco udělal.‘

‚Je to moc pěkný dům,‘ souhlasil přednosta, ‚ani moc 

velký, ani moc malý. Je to přesně ten typ domu, jaký lidé 

podle všeho hledají.‘

‚Vůbec nezávidím dalšímu člověku, který ho objeví.‘

‚on sám se do něj nastěhoval asi před deseti lety,‘ řekl 

přednosta. ‚od té doby mu nabídlo už snad tisíc lidí, že by 

od něj ten dům odkoupili. Napřed se jim dobrosrdečně smál 

a vysvětloval, že má v úmyslu tam žít sám, v klidu a tichu, 

dokud nezemře. dva ze tří lidí vyjádřili ochotu do té doby 

počkat a navrhovali mu ujednání, na jehož základě by jim 

mohl dům připadnout třeba hned týden po pohřbu. posled-

ních několik měsíců je to ale horší než kdy předtím. počí-

tám, že jste zhruba osmý člověk, co tam tento týden zašel, 

a to máme teprve čtvrtek. před tím starcem musí člověk 

snad smeknout.‘“

„a střelil po něm?“ zeptal se dick, „střelil po dalším člo-

věku, co se mu tam nachomýtl?“

„ale no tak, dicku,“ řekla robina, „vždyť je to jen poví-

dačka. Řekni nám další, tati.“

„Nevím, co myslíš tou povídačkou, robino,“ řekl jsem. 

„pokud chceš naznačit –“

robina řekla, že nic naznačit nechce; ale já dobře věděl, 

že chce. Jelikož jsem spisovatel a na živobytí si musím vydě-

lávat vyprávěním příběhů, lidé si myslí, že neznám nic, co 

by byla pravda. roztrpčuje vás, že ostatní pochybují o vašich 

slovech, když přeháníte, že se vám vaši nejbližší posmívají, 

(25 )

když se zoufale snažíte držet holé, nepřikrášlené pravdy – co 

vás má potom ponoukat, abyste říkali pravdu? Jsou chvíle, 

kdy si skoro říkám, že už budu vždycky jenom lhát.

„Tak abys věděla, to vyprávění je pravdivé, na mnoha 

místech. pominu tvoji lhostejnost vůči nebezpečí, jež mi 

hrozilo, ačkoliv citlivá dívka by ve fázi, kdy padne zmínka  o střelné zbrani, dala průchod znepokojení. V každém pří-

padě jsi na konci mohla pronést něco příjemnějšího než 

pouhé: ‚Řekni nám další.‘ Ne, dalšího zájemce po příchodu  nezastřelil, a to z toho důvodu, že hned příštího dne jeho 

manželka, vyděšená tím, k čemu došlo, zajela do londýna, 

aby se poradila s odborníkem – a ukázalo se, že to bylo za pět 

minut dvanáct. Chudák bývalý voják zemřel o půl roku 

později v soukromém blázinci, jak jsem se dozvěděl od před-

nosty, když jsem letos na jaře opět projížděl jeho přestupní 

stanicí. dům připadl jeho synovci, který v něm nyní žije. Je 

to poměrně mladý muž s početnou rodinou, a lidé už vědí,  že dům není na prodej. Celý tento příběh se mi jeví dosti 

smutný. Celou potíž sice mohlo nastartovat indické slunce, 

jak se domnívá přednosta, nicméně konec bezpochyby uspí-

šilo všechno to trápení, jemuž byl ten nebohý pán vystaven, 

a já sám jsem mohl skončit s kulkou v těle. Utěšuje mě pouze 

pomyšlení na monokl toho pitomce, který mě tam poslal.“

„a žádné další domy už za nic nestály?“ zeptal se dick.

„měly jisté nedostatky,“ odtušil jsem. „Třeba jeden dům 

v essexu. Byl mezi prvními, které jsme si jeli s vaší matkou 

prohlédnout. Když jsem na něj četl inzerát, téměř jsem štěs-

tím ronil slzy. Kdysi to bylo opatství. Cestou do Greenwiche 

tam přespala královna alžběta. Inzerát doplňovala i foto-

grafie oné nemovitosti. Kdyby to byla pouhá kresba, ničemu 

z toho bych nevěřil. Na Charing Cross to bylo necelých 

dvacet pět kilometrů. majitel tvrdil, že cena je k jednání.“

„předpokládám, že to byla habaďůra,“ poznamenal dick.

„pokud něco, ten inzerát vůbec nedocenil přitažlivost 

onoho domu. Vytýkám mu pouze to, že se v něm nepsalo 

(26 )

o všem ostatním. Nepsalo se v něm například o tom, že 

od časů královny alžběty prošla celá čtvrť značnou proměnou. Nepsalo se v něm o tom, že vchod se nachází mezi hos-

tincem a prodejnou smažených ryb, ani o tom, že na konci 

zahrady vybudovala Východoanglická železniční společnost 

překladiště zboží, nebo že se z oken salonu nabízí pohled 

na rozlehlý chemický závod a z oken jídelny, která byla 

za rohem, zase do dvora kamenictví. Jinak ten dům sám  o sobě byla učiněná pohádka.“

„ale jaký to má smysl?“ divil se dick. „K čemu si rea-

litní agenti myslí, že je to dobré? Copak předpokládají, že 

si někdo koupí dům jen tak po přečtení inzerátu, aniž by 

se na něj jel podívat?“

„Kdysi jsem se jednoho agenta s realitami přesně na tohle 

zeptal,“ odpověděl jsem. „Řekl mi, že to dělají především 

proto, aby povzbudili majitele – člověka, který se dům sna-

ží prodat. prozradil mi, že když se někdo snaží rozloučit 

s domem, musí si od lidí, kteří si ho přijdou prohlédnout, 

vyslechnout tolik výtek, že kdyby se za dům někdo nepři-

mluvil – nezdůraznil všechno, co je na něm dobré, a nebaga-

telizoval nedostatky –, nakonec by se za svůj příbytek sty-

děl natolik, že by ho chtěl někomu darovat nebo ho vyhodil 

do povětří s použitím dynamitu. dodal, že se smíří se sta-

tutem majitele domu pouze díky tomu, že si přečte inzerát 

v katalogu. Svěřil se mi, že jeden jeho klient se svůj dům 

pokoušel prodat celá léta – ale pak si v kanceláři náhodou 

přečetl jeho popis z agentova pera. Nato se vydal rovnou 

domů, sundal ceduli s oznámením o prodeji a od té doby 

v domě zcela spokojeně žije. Z tohoto hlediska má tento sys-

tém své odůvodnění; jenže pro člověka, který dům shání, to 

žádná výhra není.

Jeden realitní agent mě poslal na jednodenní cestu, 

abych si prohlédl dům stojící uprostřed cihelny a s výhledem na Velký spojovací kanál. Zeptal jsem se ho, kde je ta 

řeka, o níž se zmiňoval. Vysvětlil mi, že teče za kanálem, 


(27 )

ale o něco níže, což je jediný důvod, proč není z domu vidět. 

Zeptal jsem se ho i na malebnou vůkolní scenerii. Vysvětlil 

mi, že je o něco dál za zatáčkou. Zdálo se, že mě považuje 

za pošetilce, který očekává, že všechno, čeho se mu žádá,  najde hned za dveřmi. Navrhl mi, abych cihelnu – pokud se 

mi tedy nezamlouvá – skryl za stromy. Navrhl mi výsadbu 

blahovičníků. připomněl mi, že blahovičníky rostou vážně 

rychle. Také mi připomněl, že z nich lze získávat olej.

další dům jsem si jel prohlédnout do dorsetshiru. podle 

inzerátu se v něm nacházel ‚patrně nejdokonalejší zachovaný exemplář normanského oblouku na území jižní anglie‘. 

Zmínku o něm bylo možné nalézt u dugdalea a pocházel ze 

třináctého století. Nevím přesně, co jsem očekával. Namlou-

val jsem si, že i za oněch časů museli existovat padouši dis-

ponující pouze skromnými prostředky. Ten či onen loupeživý 

baron, na nějž zbyla pouze chudá část země, se musel spoko-

jit s útulným malým hrádkem. a několik takových budov,  skrytých v málo navštěvovaných oblastech, uniklo zkáze.  Civilizovanější potomci je následně přizpůsobili pozdějším 

požadavkům na bydlení. Než vlak přijel do dorchesteru, 

v duchu jsem si vytvořil představu čehosi mezi zmenšeninou londýnského Toweru a středověkou verzí stratfordské 

chalupy ann hathawayové. před očima mi tanul obraz 

podzemních kobek a padacího mostu, možná i tajné chodby. 

lamchick tajnou chodbu má – vede zpoza jakéhosi portrétu 

v jídelně k zadní stěně kuchyňského komína. V domě ji vy -

užívají k ukládání stolního prádla. myslím, že je to škoda. 

původně samozřejmě chodba vedla o něco dále. místní farář, 

jinak též tak trochu amatérský historik, je přesvědčen, že  ústí někde na hřbitově. majiteli domu, panu lamchickovi, 

jsem řekl, že by ji měl nechat otevřít, ale jeho manželka 

na ni nechce vůbec sahat. má za to, že nejlepší je taková,  jaká je. Já v tajných chodbách vždycky nacházel zalíbení.  došel jsem k závěru, že bych nechal opravit padací most 

a dodal mu na praktičnosti. Novátorské a oku lahodící by 


(28 )

bylo, kdybych ho po obou stranách osadil truhlíky s květi-

nami.“

„a opravdu tam ten padací most byl?“ zeptal se dick.

„Žádný padací most tam nebyl,“ ujistil jsem ho. „do domu  se vcházelo čímsi, co majitel nemovitosti nazval zimní za -

hradou. Nebyl to typ domu, k němuž by padací most ladil.“

„a co ty normanské oblouky?“ zajímalo dicka.

„Nikoliv oblouky, nýbrž oblouk,“ opravil jsem ho. „onen 

normanský oblouk se nacházel dole v kuchyni. Byla to 

kuchyně zbudovaná ve třináctém století – a zjevně se s ní 

od té doby téměř nic nedělalo.

domnívám se, že původně to musela být mučírna – tako- vým působila dojmem. myslím, že vaše matka by takové  kuchyni leccos vytkla, tedy když by začala přemýšlet nad  kuchařkou. Než by ji zaměstnala, musela by si ji vzít stra-

nou a zeptat se jí:

‚Nevadilo by vám vařit v temné kobce?‘

Některým kuchařkám to vadí. Zbytek domu bych popsal  jako současný kombinovaný styl. předposlední nájemník  k němu třeba přistavěl koupelnu z vlnitého plechu.

pak tu byl ten dům v Berkshiru, kam jsem vzal na pro-hlídku i vaši matku a přes jehož pozemek protékal pstruhový potok. představoval jsem si, že si po obědě vyjdu ven 

a k večeři si nachytám pstruhy, nebo pozvu nóbl známé, aby 

si do mého ‚berkshirského zákoutí‘ přijeli na několik dní 

zarybařit. Kdysi jsem se seznámil s jistým mužem, z nějž je 

dnes baronet. Ten na rybaření nedal dopustit. Napadlo mě, 

že bych mohl pozvat jeho. Ve Střípcích ze společnosti by se 

pak objevila noticka: ‚mezi dalšími význačnými hosty...‘ – 

víte, jak se to píše. Už jsem měl ten odstavec v duchu při-

chystaný. pozoruhodné je jen to, že jsem si nekoupil prut.“

„Žádný pstruhový potok tam nebyl?“ zeptala se robina.

„potok tam byl,“ odpověděl jsem, „potoka tam ve sku- tečnosti bylo až příliš. Byl tím prvním, čeho si všimla vaše 

matka. Zaregistrovala ho čtvrt hodiny předtím, než jsme 


(29 )

k němu dospěli – než jsme vůbec poznali, že je to on. Když 

jsme pak jeli zpátky do města, koupila si flakonek s čichací 

solí, tedy vlastně celou láhev.

Z toho potoka ji rozbolela hlava a mě popadla zuřivost. 

realitní kancelář byla přímo naproti nádraží. Cestou zpátky 

jsem si vyhradil půl hodiny na to, abych místnímu makléři  sdělil, co si o něm myslím, a pak mi ujel vlak. Stihl bych 

ho, kdyby mě nechal celou dobu mluvit, ale přerušoval mě. 

Řekl mi, že za to můžou lidé z papírny – že s nimi o tom 

už nejednou mluvil; domníval se, že se mi žádá především 

účastného slova. Ujistil mne, dal mi na to své makléřské 

slovo, že kdysi to pstruhový potok vskutku býval. rybařil 

v něm Isaac Walton – předtím, než tam otevřeli tu papírnu. 

měl za to, že by se dalo zakoupit menší hejno pstruhů, samců 

a samic, a ti by se do něj mohli vypustit; nejlépe nějaký 

odolnější druh, zvyklý bojovat s nepřízní osudu. Sdělil jsem 

mu, že nehledám místo, kde bych si mohl hrát na Noema, 

a když jsem odcházel, vyjevil jsem mu svůj úmysl okamžitě 

navštívit svého právního zástupce, aby na něj podal trestní 

oznámení za to, že si dovolil se mnou hovořit jako s hlupá- kem. Načež si i on nasadil klobouk a okamžitě přešel ulici 

za svým právním zástupcem, aby na mne podal trestní 

oznámení pro urážku na cti.

myslím, že v mém případě si to nakonec rozmyslel. ale 

tato aprílová vrtošivost mě už unavuje. Tento dům, který 

jsem po tom všem koupil, není moje vysněné hnízdečko, 

ale má potenciál. Necháme si sem vsadit okna s tabul-

kami zalévanými do olova a zkrášlíme komíny. možná nad 

dveře připevníme číslo – pitoreskní pětka vypadá vždycky 

hezky. až s tím vším budeme hotovi, budeme z něj mít 

prakticky vzato tudorovské panské sídlo. po starém tudo-

rovském sídle jsem vždycky toužil. pokud vím, není jediný 

důvod, proč by se s tímto domem neměly pojit i nějaké his- torky. proč bychom neměli mít pokoj, kde se kdysi vyspal 

někdo slavný? Nebudeme mít královnu alžbětu. Královna 

(30 )

 alžběta už je otřepaná. Navíc nevěřím, že by to byla milá   osoba.

Co takhle královna anna? podle všech líčení to byla 

klidná a vlídná stará paní, která by nebyla nijak na obtíž.  Nebo co třeba Shakespeare? Ten neustále pendloval mezi 

londýnem a Stratfordem. Tolik z ruky by to k nám zase 

neměl. ‚pokoj, kde spal Shakespeare!‘ To je ale novátorská 

představa. Zdá se, že na Shakespeara si nikdy nikdo nevzpo-

mene. Je tam ta postel s nebesy. Vaší mámě se vůbec nelíbí. 

Bude tvrdit, že se v ní kdovíco skrývá. Stěny bychom mohli 

ověsit výjevy z jeho divadelních her a nade dveře bychom 

mohli umístit jeho bustu. Když mě nechají všichni na pokoji 

a nebude mě nic trápit, nejspíš nakonec sám uvěřím, že tam 

doopravdy spal.“

„Co skříně?“ nadhodil dick. „matička se jich bude hlasitě 

dožadovat.“

Tato vášeň obyčejné ženy pro skříně je zhola nevysvětlitelná. Nepochybuji, že její první žádost v nebi bude znít:  „mohla bych dostat skříň?“ Kdyby bylo po jejím, ve skří-

ních by měla schovaného i manžela a děti; byla by to její  představa ideální domácnosti, všichni odloženi a zabaleni  s kouskem kafru ve své vlastní skříni. Kdysi jsem poznal 

ženu, která byla šťastná – na ženu. Žila v domě s devěta-

dvaceti skříněmi; myslím, že ho musela postavit také žena. 

Řada z oněch skříní byla prostorná a měla dveře, jež se nijak 

nelišily od jiných dveří. Návštěvy si v tom domě obvykle 

popřály dobrou noc, a mizely i se svíčkami ve skříních, načež 

se z nich vyděšeně potácely ven. Jeden ubohý pán – jak mi  vylíčil její manžel –, který musel sejít do přízemí pro něco,  co si tam zapomněl, a při návratu nebyl s to narazit na nic 

jiného než skříně, propadl zoufalství a nakonec v jedné 

skříni strávil noc. U snídaně sbíhali hosté ze schodů a ote-

vírali dveře skříní, přičemž do nich hlaholivě přáli ‚dobré 

ráno‘. Když byla dotyčná žena venku, nikdo v domě neměl 

(31 )

tušení, kde se co nachází; a když se domů vrátila, jen ona 

sama věděla, kde by se to mělo hledat.

ovšem jednou, když bylo třeba jednu z oněch devětadva-

ceti skříní dočasně vyklidit kvůli opravě, se podle slov svého 

manžela více než tři týdny ani jednou neusmála – a to až  do okamžiku, kdy truhláři definitivně odešli a skříň byla 

opět v provozuschopném stavu. Řekla, že nemít možnost 

odložit si někam věci ji velice mátlo.

obyčejná žena nestojí o dům v tom běžném slova smyslu. 

Chce něco, co postavili skřítci. myslíte si, že jste objevili 

ideální dům. Ukážete jí adamsovský krb v salonu. pokle-

pete deštníkem na táflování v hale a upozorníte ji: ‚dub, 

výhradně dub.‘ poukážete na výhled z okna, obeznámíte 

ji s místní legendou. Když přitiskne čelo k tabulce, uvidí 

strom, na kterém byl ten muž oběšen. obšírně se zmíníte 

o slunečních hodinách; podruhé poukážete na adamsovský 

krb.

„To všechno je moc hezké,“ odpoví vám, „ale kde budou 

spát děti?“

Je to tak skličující.

pokud to nejsou děti, je to voda. Chce vodu – chce vědět, 

odkud se bere. Ukážete jí, odkud se bere.

„Cože, z tak odporného místa?!“ vyhrkne.

Nespokojena je stejně, ať ji čerpáte ze studny, nebo je 

to voda, která spadla z nebe a uchováváte ji v nádržích. 

Ve vodu matky přírody nemá pražádnou důvěru. Žena 

nikdy neuvěří, že dobrá může být i voda, která nepochází  z vodárny. Žije v domnění, že vodárenská společnost každé 

ráno vyrobí čerstvou vodu podle nějakého starobylého rodinného receptu.

pokud se vám podaří ji přimět, aby se s vodou smířila, 

pojme jistotu, že špatně táhnou komíny; vypadají, jako by 

špatně táhly. Jenže jí řeknete, že komíny jsou nejlepší část 

celého domu. Vyjdete s ní ven a necháte ji, aby se na ně 

(32 )

podíval



Jerome Klapka Jerome

JEROME KLAPKA JEROME


2. 5. 1859 - 14. 6. 1927

Jerome Klapka Jerome se narodil roku 1859 ve Walsallu, Staffordshire. Jeho otec byl laický kazatel a jmenoval se Jerome Clapp Jerome. Jméno ovšem nemělo se jménem Klapka žádnou souvislost. V Anglii žil v té době v exilu maďarský revolucionář, generál vynikajících schopností vojevůdcovských, György Klapka (mezi jehož předky byl patrně nějaký Čech), a s tím se rodina Jeromova do té míry spřátelila, že na jeho počest dala svému synovi toto neanglicky znějící jméno. Po několika letech se Maďarsko s generálem usmířilo a dovolilo mu návrat do vlasti.

Jerome Klapka Jerome neměl bezstarostné mládí. Jeho otec vydělával pramálo a nedočkal se vysokého věku. V patnácti letech J. K. J. osiřel a živil se jako úředník na dráze, jako ochotnický herec a jako začínající spisovatel. To se však radikálně změnilo, když mu bylo třicet. V roce 1889 přinesl do redakce časopisu Home Chimes rukopis s titulem The Story of the Thames. Měl to být jakýsi průvodce po dolním toku Temže, připomínající historické události na jejích březích. Redaktorovi se rukopis líbil, doporučil však autorovi, aby historické pasáže podstatně zkrátil a aby se mnohem více věnoval veselým příhodám, vzpomínkám a vyprávěním tří veslařů. Ten návrh se Jeromovi zamlouval, poslechl, a tak pod novým titulem Three Men in a Boat to Say Nothing of the Dog) začal vycházet příběh, který autora okamžitě proslavil. Časopisecký seriál se brzy proměnil v knihu, která se jen v Anglii do dnešních dnů dočkala stovky vydání a byla přeložena snad do všech světových jazyků. A Temže se dlouho po prvních vydáních hemžila mladými muži, kteří se toužili opičit po Jeromovi, Harrisovi a Georgovi.

Za nedlouho se Jerome Klapka Jerome ke svým třem postavám vrátil a vylíčil jejich cyklistický výlet do Německa. I toto pokračování slavné knihy se řídilo řadou předvídavého redaktora časopisu Home Chimes, jen ke konci se autorův humor silně zabarvuje nelibostí a rozhořčením nad některými obyčeji.

Jeromovo dílo čítá 29 titulů - povídek, novel, esejí, úvah, vážných románů, divadelních her, ale žádná kniha se už nestala takovým bestsellerem jako Tři muži. A přitom napsal řadu věcí pozoruhodných a půvabných (zvlášť mám rád novelu Malvína z Bretaně), které zcela neprávem upadly v zapomenutí.

Když vypukla první světová válka, přihlásil se Jerome do armády, ale nebyl přijat, protože mu bylo už pětapadesát let. Rozhodně se však chtěl zúčastnit boje proti potlačování svobod a práva, nabídl tedy své služby francouzskému Červenému kříži a jezdil po bojištích jako řidič ambulance. Po těchto otřesných zkušenostech už nic veselého nenapsal. Zemřel 14. června 1927 v Londýně a je pochován pod Chilternskými vrchy ve vesnici Ewelme.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist