načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Once Upon aTime - Bylo nebylo - Odette Beaneová

Kniha: Once Upon aTime - Bylo nebylo
Autor:

Román na motivy úspěšného seriálu Život Emmy Swanové nebyl zrovna pohádkový. Nikdy nepoznala své rodiče, žila v pěstounských rodinách a byla sama až do svých 28. narozenin. V ten den ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2014-11-19
Počet stran: 304
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 294 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Reawakened
Spolupracovali: přeložila Alžběta Kalinová
Vazba: brožovaná lepená
Doporučená novinka pro týden: 2014-48
ISBN: 9788074477386
EAN: 9788074477386
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román na motivy úspěšného seriálu Život Emmy Swanové nebyl zrovna pohádkový. Nikdy nepoznala své rodiče, žila v pěstounských rodinách a byla sama až do svých 28. narozenin. V ten den na ni ale zazvoní neznámý kluk, jenž tvrdí, že je její desetiletý syn Henry, kterého dala ihned po narození k adopci. A toto překvapení jí převrátí život naruby. Emma Henryho odveze domů, do města Storybrooke, v němž podle Henryho žijí opravdové pohádkové postavy, které ale zapomněly, kým byly, protože je zaklela Zlá královna. A pokud má Henry pravdu, tak jeho milá a osamělá učitelka Mary Margaret je Sněhurkou, tou nejkrásnější princeznou… a také ztracenou matkou Emmy. Nejdříve Emma nevěří Henrymu ani slovo, ale rozhodne se v městečku zůstat a postupně začne zjišťovat, že normální město Storybrook rozhodně není. Na to se v něm děje až moc zvláštních věcí. Uvěří Emma, že všichni ve Storybrooke jsou začarováni mocnou kletbou, a naplní osud, o kterém Henry tvrdí, že je jí předurčen? Zachrání všechny pohádkové postavy a odkryje tajemství tohoto místa? Pokud se jí to podaří, splní se jí její největší sen – shledá se s celou svou rodinou.

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Once Upon aTime - Bylo nebylo" mají také často zájem o tyto tituly:
Magisterium 1: Železná zkouška Magisterium 1: Železná zkouška
Clareová, Cassandra; Blacková, Holly
Cena: 239 Kč
Chvíle před koncem Chvíle před koncem
Oliverová, Lauren
Cena: 296 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

13
KAPITOLA 1
VÍTEJTE VE STORYBROOKE
1 1 1
o Ryanu Marlowovi pátrala už téměř tři
týdny. Pustila se za ním hned poté, co vybral
bankovní účty patřící jeho rodině a zmizel z New
Yorku. Na  krku měl obvinění ze zpronevěry.
Proč se rozhodl se na chvíli zastavit
v Bostonu, kde si přes internet domluvil rande, to nemohl nikdo
vědět. Emmu Swanovou však jen pramálo zajímalo, proč ti,
kteří složili kauci před soudem a  následně utekli, dělali to,
co dělali. Nebyla placená za to, aby rozplétala jejich příběhy.
Jejím úkolem bylo tyto lidi vystopovat, zadržet a předat zpět
do rukou spravedlnosti.
Stála tam a dívala se na něj. Na vysokých podpatcích se
necítila dobře.
Marlow si jí ještě nevšiml, a tak si ho chvilku prohlížela. Byl
pohledný stejně jako na fotkách, ale bylo na něm i něco
úlisného. To samozřejmě jenom potvrzovalo pravidlo, že tihle bankéři
bývají většinou arogantní a  zhýralí. Vlastně se jí z  toho jeho
ledového klidu dělalo zle.
Zamířila k němu.
„Á, vy budete určitě Emma,“ pozdravil ji a  vstal, jakmile si
všiml, že se blíží ke stolu. Emma mu věnovala co nejpřívětivější
úsměv a podala mu ruku. Pak se zamračila, protože si všimla, že
si zapomněla nalakovat nehty.





14
Ryan ji odměnil širokým chlípným úsměvem. Jako vlk. Podali
si ruce a on z ní ani na okamžik nespustil oči.
„Vy jste Ryan?“ zeptala se Emma.
Když si sedala, všimla si jeho pohledu. „Vypadáte, jako by se
vám ulevilo,“ pousmála se.
„Omlouvám se,“ zasmál se nervózně. „Já jen, že když se
s lidmi seznámíte přes internet, nikdy nevíte, jak budou vypadat.
Myslím tím ve skutečnosti.“ Potom se posadil. „No a vy, vy jste
velice přitažlivá. Jak na internetu, tak ve skutečnosti.“
Emma se nezačervenala. Sklopila oči a předstírala, že ji ta
lichotka potěšila. Co že se to dočetla na jeho profilu? Že je
rozvedený, nemá děti, cvičí jógu a  právě začal s  basketbalem. To
určitě. Emma znala jeho skutečný příběh. V New Yorku po něm
zůstaly tři děti, kterým ještě nebylo deset, a manželka
zaměstnaná na půl úvazku, jež se snažila všechno utáhnout sama. Zrovna
teď bojovala s  žádostmi o  sociální dávky. Zničená. Zlomená.
Vysvětlovala dětem, kam se ztratil tatínek. To byla skutečnost.
Skutečný příběh Ryana Marlowa, muže, který měl žaludek jít
na rande hned po tom, co jí tohle provedl.
„Povězte mi něco o sobě, Emmo,“ vyzval ji Ryan.
Emma se co nejsvůdněji usmála.
„No,“ začala. „Tak zaprvé, umím skvěle odhadnout lidi.“
Ryan Marlow se zatvářil překvapeně.
Už se těšila, jak si ho vychutná.
1 1 1
V jiném světě a v jiném čase stála Sněhurka ruku v ruce
s princem Krasoněm v tanečním sále královského paláce.
Obklopovali je všichni královi poddaní. Ti dva si hleděli
do očí a biskup se Sněhurky otázal, zda si Krasoně bere
za manžela.
Bez zaváhání odpověděla, že ano. Oba se na  sebe nervózně
a zamilovaně usmáli a biskup je prohlásil za muže a ženu. Pak
spustili dvorní muzikanti a Sněhurka a Krasoň se znovu políbili.





15
Byl to tak trochu zázrak. Krasoň zlomil kletbu, kterou
na Sněhurku uvrhla její macecha, Zlá královna, a probudil ji z věčného
spánku. Jenže pak se ukázalo, že se Zlé královny pořád nezbavili.
Jakmile se jejich rty spojily, přehlušilo hudbu ohlušující
hřmění. Mnozí z hostů polekaně vykřikli. Všichni shromáždění
se otočili k velkým vstupním dveřím do sálu, od nichž ten zvuk
přicházel. Ty se s  velkou silou rozlétly, až obě křídla narazila
do stěn.
A za nimi stála postava celá v černém.
Zlá královna.
Už zase.
No výborně, pomyslela si Sněhurka. Ještě toho trochu.
Zlá královna stačila jen vykročit směrem ke Sněhurce
a Krasoňovi, kteří stáli uprostřed místnosti a pevně se drželi za ruce,
a už se k ní rozeběhly stráže. Královna ale jen mávla rukou a půl
tuctu z nich odletělo vzduchem pryč. Pořád měla dost sil, o tom
nebylo pochyb.
Jakmile přišla blíž, Sněhurka odstrčila Krasoně, a než ji mohl
nějak zastavit, sáhla po jeho meči a tasila. S planoucíma očima
namířila čepel proti Zlé královně.
„Tady nejsi vítána,“ pronesla silným hlasem, který se rozlehl
sálem. „Odejdi. Hned.“
Zlá královna se zastavila, ale nepřestávala se usmívat.
„Ráda tě zase vidím, Sněhurko,“ řekla.
Krasoň položil dlaň na Sněhurčinu ruku a pomalu stlačil meč
dolů, až se hrotem dotkl kamenné podlahy.
„Už nemá žádnou moc,“ pošeptal Sněhurce. „Porazili jsme ji.“
Měl pravdu a Sněhurka to věděla. Poté, co ji Krasoň probudil
ze spánku, který na ni seslala její macecha, spolu sjednotili celé
království, vyhnali Zlou královnu a všude zavládl pokoj.
„Odejdi,“ řekl Krasoň. „Prohrálas a  já ti nedovolím zničit
nám tento den. Ani žádný jiný. Dopřej nám naše štěstí. Jsi
poražena.“
„Ale právě naopak,“ odvětila mu Zlá královna. „Nejsem tady
proto, abych vám něco zničila. Přinesla jsem vám dar.“





16
„Nic nechceme,“ řekla rychle Sněhurka. Nezáleželo na  tom,
co to bylo.
„Přesto vám ho dám,“ trvala na svém Královna a zvedla jedno
obočí. „Je to ode mě štědré, nemyslíte?“ Byla krásná a hrozivá
zároveň. Měla přísné rysy, havraní vlasy, pronikavý, ledový pohled.
Kdysi dávno možná sama byla nevinnou dívkou, nejkrásnější
v celém kraji. Dnes ale všichni viděli, že hořkost a nenávist vysály
z její tváře veškerou srdečnost. Sněhurka ji znala už velice dlouho
a pokaždé, když ji spatřila, zdála se jí Královna zatrpklejší
a zatrpklejší. Nechápala, jak může být někdo schopen takové nenávisti.
Zatímco Zlá královna hovořila, přispěchaly do sálu další
stráže a obklíčily ji, ale ona se na ně ani nepodívala.
„Mým darem je štěstí,“ pokračovala. „Toto štěstí. Tento den.“
„Co tím chceš říct?“ zeptal se obezřetně Krasoň.
„Tím chci říct, krásný princi,“ odpověděla mu, „že zítra začnu
pracovat na svém celoživotním díle. Na tom, abych vaše štěstí
zničila. Na věky.“
Krasoň toho měl právě dost. Jediným bleskurychlým
pohybem vrhl po Královně svůj meč. Mířil jí přímo na srdce.
Jenomže chviličku před tím, než ji zasáhl, zmizela Královna
v hustém oblaku nachově černého kouře.
A princův meč zmizel s ní.
Sněhurka, s rukou položenou na novomanželově paži,
sledovala, jak oblak víří a postupně se ztrácí.
1 1 1
Vyčerpaná Emma šla chodbou ke svému bytu. V levé ruce nesla
červené lodičky na podpatku a v pravé tašku s nákupem.
Dostat Ryana Marlowa nakonec nebylo takovým zadostiučiněním,
v jaké doufala. A teď ji ještě bolela hlava.
Bolela ji i ruka.
Samozřejmě se snažil utéct. Každý to zkoušel. Dostal se až
ke  svému autu, jenže na  něm měl botičku. To pro ni nebylo
těžké zařídit. V tu chvíli mu praštila hlavou o kapotu.





17
Jenomže všechny tyhle věci, lov, hon, všechno se to pořád
opakovalo. Uměla snad ještě něco jiného? A  kam jinam by
vůbec šla? Něco bylo špatně, ale ona si nedovolovala nad tím
moc přemýšlet. Nebylo to nic, co by nespravila trocha spánku
a sklenka skotské.
Když vešla do bytu, odložila nákup na linku, pustila si hudbu
a vybalila malý dortík, který si koupila. Pak z nákupní tašky
vyhrabala i svíčky, jednu z balíčku vyndala, zapíchla ji do dortíku
a zapálila ji. Nebyla to zrovna velká oslava. Ale pořád lepší než
nic.
Chvíli pozorovala plamen svíčky. Další rok, další osamělý rok.
Pak zavřela oči.
Prosím, říkala si, prosím, ať nezůstanu na  své narozeniny
sama. Znělo to sice depresivně, ale bylo to doopravdy to, co si
přála.
Nebyla z těch, kteří se utápějí v sebelítosti. Spousta lidí měla
za sebou mnohem horší věci než ona. A Emma měla navíc dost
sil, aby tíhu své prázdné minulosti bez problémů unesla. Což
ovšem neznamenalo, že by na ni občas nedolehla samota. To se
samozřejmě stávalo. Ale dokázala se s  tím vyrovnat. Jenom si
občas potřebovala přát, aby to tak nebylo.
Právě ve  chvíli, kdy svíčku sfoukla, někdo zazvonil. Emma
se zamračila a  hlavou jí proběhla jména všech uprchlíků,
které v  posledních několika letech dopadla a  kteří byli nedávno
propuštěni na  svobodu. Asi to bude jeden z  nich, pomyslela
si. V příštích dnech určitě otevře dveře někomu, kdo jí rozbije
hlavu železným kladivem.
Šla ke dveřím a podívala se na chodbu kukátkem. Co se to
sakra děje?
Když otevřela dveře, díval se na ni malý cizí chlapec. Hnědé
vlasy měl rozcuchané a  na  zádech nesl těžký nacpaný batoh.
Zíral na ni doširoka otevřenýma očima.
„Ano?“ řekla Emma váhavě.
„Dobrý den. Vy jste Emma Swanová?“
„Já... ano? Můžu pro tebe něco udělat?“





18
Chlapec se usmál a  natáhl ruku. „Já jsem Henry Mills, váš
syn.“
Emma na něj jen mlčky hleděla. Ani ruku mu nepodala.
„Já nemám syna,“ odvětila suše.
Chlapec jako by ji neslyšel. Místo odpovědi se kolem ní
protáhl a začal si prohlížet kuchyni.
Byla příliš v šoku, než aby ho zastavila. „Před deseti lety,“
prohodil jen tak, zatímco se rozhlížel. Potom se otočil zpátky k ní.
„Nedala jste náhodou dítě k adopci?“
Emma dál mlčela, ale ve tváři trochu pobledla. Všimla si toho,
když se podívala do zrcadla.
„Tak to jsem já, to dítě. Budete jíst ten dortík?“
„Já...“
Mohl to být on. Nezdálo se, že by lhal. A měl její oči. Ale
pokud to skutečně byl syn, na kterého se tolik let snažila
zapomenout, pak vidět ho tady, jak se jakoby nic ptá, jestli si může dát
její dortík, jí nahánělo hrůzu. Začala se jí točit hlava. Cítila se...
Ani nevěděla, jak se cítí.
(Nikdy nevěděla, jak se cítí.)
Zavřela dveře a otočila se k němu. Pořád nevěděla, co mu má
říct.
„Můžeš ho sníst,“ odpověděla roztěkaně. „Klidně ho sněz celý.“
Zdálo se, že ho to potěšilo. Emma položila dortík na talířek,
vytáhla z něj svíčku, posadila chlapce na židli, omluvila se mu
a odešla do koupelny.
Chvíli zírala na svou tvář v zrcadle. Přidržovala se okraje
umyvadla a snažila se uklidnit. Před deseti lety vypadala úplně jinak.
Tehdy jí bylo teprve osmnáct a byla úplně opuštěná.
Vzpomněla si, jak se na sebe dívala v zrcadle i tehdy, jen pár dní před
porodem, kdy byla zašitá v zaprášené vězeňské cele a prostě jen
čekala. Neznala nikoho, kdo by jí pomohl. Naprostá samota.
Vzpomněla si, jak osaměle se tehdy cítila a jak si uvědomila, že
kdyby si to dítě, kterého se chystá vzdát, nechala, už nikdy by
osamělá nebyla. Jenže se rozhodla jinak.
Ještě párkrát se nadechla.





19
„No tak se vzpamatuj, Swanová,“ poručila si nahlas.
Když zaslechla svůj vlastní hlas, probudilo se její rozumnější,
skeptičtější a silnější já. Stará Emma. Tvrďačka. Emma, stíhačka
uprchlíků. Ve  skutečnosti stála otázka takto: Co je to vlastně
za kluka? Určitě to není její syn. Ona se tady rozčiluje, zatímco
on by se jí teď vedle klidně mohl prohrabovat ve věcech. Nebo
třeba patří k  nějaké tlupě obrovitých chlápků, kteří vrazí k  ní
do bytu, jakmile pootevře dveře...
Určitě to byla bouda. To je ono. Někdo znal její minulost.
Někdo znal její minulost a věděl, jak se jí dostat pod kůži.
Rozběhla se do kuchyně. Byla připravená začít křičet.
Jenže ten kluk jen seděl za stolem a ládoval se dortíkem.
Podíval se na ni naprosto odzbrojujícím pohledem.
„Čau. Tak jak bylo v koupelně?“
„Ahoj,“ zamračila se znovu. Šla k němu, položila ruku na stůl,
ale hned ji zas stáhla. Tohle malé dítě ji naprosto vyvádělo
z rovnováhy.
„Poslyš, ráda bych se tě zeptala na pár věcí,“ oslovila ho
nakonec.
„Jasně, do toho.“
„Jak... jaks mě našel?“
„Mám spoustu nápadů,“ odpověděl. Vypadal, že ho ta otázka
nudí. Mnohem víc se zajímal o její reakci než o své vlastní
pocity. „Tohle vůbec neprobíhá tak, jak jsem si představoval.“
„Co myslíš? Tenhle rozhovor?“
„Ano.“
„A jak sis ho představoval?“
„No víc jako show Oprah Winfreyové, víte? Se všemi těmi
slzami a objímáním.“
„Já ale na slzy moc nejsem, hochu.“
„To vidím,“ přikývl kluk.
Kdyby neměla dost zkušeností, myslela by si, že si z  ní dělá
legraci. Nebo že ji chce aspoň potrápit.
„Měli bychom vyrazit,“ dodal.
Emma se skepticky pousmála a svraštila čelo. Líbila se jí jeho





20
odvaha, ať už to byl kdokoli. „Promiň, ale nevěděla jsem, že
někam jdeme. Myslela jsem, že ty jsi na  odchodu, já si půjdu
lehnout a už se nikdy neuvidíme.“
„Ale my někam jdeme,“ pokýval chlapec. „Musíte jet se mnou
domů. Nebo mě tam aspoň musíte odvézt.“
„A kde bydlíš?“
„Ve Storybrooke.“
Emma na něj pohlédla. Pak se podívala na knihu, kterou
vyndal z  batohu. Aha. Už tomu rozumím. Ten kluk, říkala si, se
nejspíš účastní nějaké přitroublé psychologické hry.
„Ve  Storybrooke?“ zopakovala po  něm. „Děláš si ze mě
legraci?“
„Ne. Proč?“ zeptal se nevinně. „Tak se to tam jmenuje.“
„To víš, že jo. Tohle byla zábava, ale zaprvé, já nemám syna.
A  zadruhé, teď zavolám na  policii. Na  tohle nemám čas a  tys
očividně utekl z domova. Vědí vůbec tvoji rodiče, kde jsi? Jdu
zavolat na  policii.“ Emma si to namířila rovnou k  telefonu.
Uvědomila si, že tu poslední větu řekla dvakrát.
„To neuděláte.“
Podívala se na něj s telefonem v ruce. „Že neudělám?“
„Ne,“ řekl a ukousl další kus dortíku. „Protože jestli to
uděláte, řeknu jim, že jste mě unesla.“
Emma o  tom zauvažovala. A  znovu se jí v  hlavě ozvaly
pochybnosti. Pokud to skutečně byl její syn, měl dobrý plán.
Policisté by ji podezírali, že se rozhodla unést svého biologického
syna. V tom nejlepším případě by se to celé vleklo minimálně
pár hodin, možná i dní. Když zavolá na policii, může se dostat
do mnohem větších potíží a to jí za to nestojí, i když je vlastně
v právu.
Ale stejně bylo na celé té věci něco divného. Nemůže to přece
být její syn. Nebo ano?
„Tak poslyš,“ začala. „Mám takovou jednu zvláštní schopnost.
Jednu věc, ve  které jsem vážně dobrá. Víš, co to je? Vždycky
poznám, když někdo lže. A ty, chlapče, lžeš.“
Nebyla si jistá, jestli tomu sama věří, ale nechala to při tom.





21
Měla na lži nos. Jenže ve skutečnosti měla pocit, že ten chlapec
mluví pravdu. Což znamenalo, že nevěděla, co si má myslet.
Kluk spolkl poslední kousek dortíku. „Já taky poznám, když
lidi lžou.“
„Vážně? Tak ven s tím.“
Chlapec pomalu přikývl. Viděla, že už si tak úplně nevěří.
Vypadal rozrušeně. Je to jen malé dítě, říkala si.
Vtom se ale znovu ozvala ta dobrosrdečná Emma. Ale no tak,
Emmo. Tohle je přece tvůj syn.
Všechny ty maličkosti. Uši měl po otci. Tvar jeho očí. Viděla
v  nich ty své, jen maličko, byl to spíš takový záblesk, jako by
se právě teď dívala na  sebe do  zrcadla. Dokonce se poznávala
i v tónu jeho hlasu. Samozřejmě by bylo pěkné, kdyby to všechno
mohla porovnat s hlasem, očima a ušima svého otce nebo matky.
To ale bylo něco docela jiného. Ona své rodiče nikdy nepoznala.
Tohle není bouda, pomyslela si. Ty to přece víš.
„Nevolejte na  policii, prosím,“ žadonil. „Dobře? Prostě se
mnou jen pojeďte domů.“
Emma se nadechla.
„Do Storybrooke,“ řekla. Co jiného jí zbývalo? „Takže ty
potřebuješ odvézt do Storybrooke? Jde ti jen o to, že ano?“
„Ano.“
Emma si povzdechla. Nedokázala tomu dítěti odolat.
„Tak dobře. Pojedeme do Storybrooke.“
Ten úsměv, kterým ji odměnil, se jí zdál neuvěřitelný.
1 1 1
Sněhurka s bříškem dmoucím se novým životem i úzkostným
očekáváním spěšně kráčela za žalářníkem tmavou chodbou. Šli
s princem Krasoněm za jediným mužem v celém království,
který mohl znát odpověď na jejich otázku. Sněhurce ta Královnina
výhružka nedávala spát. Musela se dozvědět pravdu.
Zavalitému a chmurnému žalářníkovi se ten nápad ani trochu
nezamlouval.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist