načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: On mne vede - Walter J. Ciszek

On mne vede

Elektronická kniha: On mne vede
Autor:

Walter Ciszek již popsal svou zkušenost ze sibiřských gulagů v knize S Bohem v Rusku. Po jejím vydání mu čtenáři často kladli otázku: „Jak jste to mohl přežít?“ Ve své druhé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Paulínky
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 303
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Druhé vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-0192-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Svědectví amerického jezuity-misionáře polského původu, který strávil 15 let v sovětském gulagu.

Popis nakladatele

Walter Ciszek již popsal svou zkušenost ze sibiřských gulagů v knize S Bohem v Rusku. Po jejím vydání mu čtenáři často kladli otázku: „Jak jste to mohl přežít?“ Ve své druhé knize se tedy opět ohlíží za tím, co zakusil, a vydává svědectví o své víře a o mocném působení Boží prozřetelnosti.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Walter J. Ciszek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Děkujeme Vám za  nákup této e-knihy. Jsme rádi, žemůžeme touto cestou přinášet dobré zprávy do světa digitálních médií.

Jestliže se Vám podařilo dokument stáhnout z  nějakého webu bez placení, tak si jej, prosím, pořiďte ještě jednou,férově, na našich webových stránkách http://www.paulinky.cz/ obchod/E-knihy/. Může se Vám zdát, že je to zbytečné a  že chceme na  e-knihách vydělávat. I  vydání e-knihy nás něco stojí, zejm. autorská práva, překlad a redakční práci. Vašeplatby nám tak umožňují vydávání dalších elektronických titulů.

Nakladatelství Paulínky

www.paulinky.cz

Walter J. Ciszek SJ

Daniel L. Flaherty SJ

ON MNE VEDE This translation published by arrangement with Doubleday Religion, an imprint of the Crown Publishing Group, a division of Penguin Random House LLC © Nakladatelství PAULÍNKY, 2015

Petrská 9, 110 00 PRAHA 1

Tel.: 222 311 206

E-mail: paulinky@paulinky.cz www.paulinky.cz ISBN 978-80-7450-192-0 (Tištěná kniha, 2. vyd.) ISBN 978-80-7450-270-5 (PDF) ISBN 978-80-7450-271-2 (ePUB) ISBN 978-80-7450-272-9 (Mobipocket)

Svým ruským přátelům

Nikolajovi,

Andrejovi,

Ivanovi,

Gjorgimu,

Vladimírovi,

Kátě,

Viktorovi,

Jekatěrině

s přáním, aby je Hospodin vedl tak, jak vedl mne.

A své sestře Heleně Gearhartové

a drahému příteli

otci Edwardovi W. McCawleyovi SJ,

které již vede.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,

dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,

vodí mne k vodám, kde si mohu odpočinout.

I kdybych šel temnotou rokle,

nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.

Tvůj kyj a tvá hůl,

ty jsou má útěcha.

Byl 12. říjen 1963, když jsem přistál na newyorském letišti Idlewild – po třiadvaceti letech strávených v Sovětském svazu, a to převážně ve vězení nebo v koncentračních pracovníchtáborech na Sibiři.

Podle názoru některých přátel a  příbuzných, kteří byli tehdy na místě, jsem vystoupil z letadla BOAC číslo letu 501 jako nějaký nový Kolumbus, který má znovu objevit Ameriku a  začít opět žít jako svobodný člověk. Já sám jsem však takový pocit neměl. Nevěděl jsem také, že už v roce 1947 jsem byl úředně prohlášen za mrtvého a že mí jezuitští spolubratři sloužili mše svaté za pokoj mé duše, protože se domnívali, že jsem zemřel v  sovětském žaláři. Ovládl mě jen prostý pocit vděčnosti k  Bohu, že byl celá ta léta mou oporou a  že mne ve své prozřetelnosti dovedl nakonec domů.

Na „ruskou misii“ jsem se přihlásil krátce poté, co jsem v  roce 1928 odešel z  domova a  od rodiny v  Shenandoahu ve  státě Pensylvánie, abych se stal jezuitou. V  roce 1929

Předmluva


8

Oě  ěž ůžřž

rozeslal papež Pius XI. všem seminaristům, ale „zvláště jezuitským synům“, dopis, v  němž vybízel ke  vstupu do nově

zřizovaného římského střediska pro Rusko, kde se měli přiravovat mladí klerici pro možnou budoucí činnost v Rusku.

V rámci příprav na tuto práci jsem vystudoval teologii a naučil

se sloužit mši svatou podle východního byzantského obřadu.

Po  mém vysvěcení však nebylo možné vysílat do této oblasti

kněze, takže jsem byl určen pro jezuitskou misii východního

obřadu v polském Albertině.

Působil jsem tam až do září 1939, kdy vypukla válka. Německá armáda obsadila Varšavu, ale Rudá armáda zaplavila východní Polsko i Albertin. Ve zmatcích, které způsobily tyto invaze, jsem se přidal k  řadě Poláků, kteří hledali útočiště v  Rusku. Vydával jsem se za  dělníka a  šel s  nimi, neboť jsem doufal, že jim budu moci sloužit v  jejich duchovních potřebách. Sovětskou tajnou policii jsem však neoklamal. Jakmile Němci pronikli v  červnu 1941 do Ruska, NKGB mě zajala a uvěznila.

Byl jsem dopraven vlakem do hrůzostrašnéhomoskevského vězení Lubjanka, kde jsem byl vyšetřován jako „vatikánský špion“. Zůstal jsem tam po celou dobu války a byl podrobován opakovaným a často velmi tvrdým výslechům NKGB. Potom, po pěti letech, jsem byl odsouzen na patnáct let nucenýchprací ve  vězeňských táborech na Sibiři. Stejně jako tisíce jiných

9

Pě žůřďčň

jsem byl za krutých arktických mrazů – nedostatečně oblečen,

nedostatečně živen a  nuzně ubytován v  dřevěných barácích

za  ostnatým drátem a  v „zóně smrti“ – přinucen dřít v pra

covních brigádách na venkovních stavbách nebo v  uhelných

a měděných dolech. V těchto táborech lidé umírali, a tozejmé

na ti, kdo propadli beznaději. Já však důvěřoval Bohu, nikdy

se necítil opuštěný ani bez naděje, a  přežil jsem jako mnoho

jiných. Nikdy jsem své přežití nepovažoval za něco zvláštního

či mimořádného, ale děkoval jsem Bohu, že mi byl celé ty roky

oporou a zachoval mě.

Když můj trest konečně vypršel, nebyl jsem úplně osvo

bozen. Poněvadž jsem byl „usvědčen“ ze špionáže, nemohl

jsem se k Sibiři otočit zády a odejít do nějakého velkéhorus

kého města, natož opustit zemi. Pobýval jsem tedy v různých

sibiřských vesnicích a městech a pracoval mimo jiné jakoau

tomechanik, než jsem byl v roce 1962 – díky úsilí mé rodiny,

přátel i dobře fungujícího ministerstva zahraničí Spojených

států amerických – vyměněn za  dva usvědčené ruské špiony.

Po mém návratu mě mí řeholní představení i různí nakladatelé

přesvědčili o  tom, že veřejnost má značný zájem dozvědět

se něco o  letech, která jsem strávil v  Sovětském svazu, tedy

o letech, kdy jsem byl považován za mrtvého. Souhlasil jsem

s vylíčením svého příběhu a učinil tak v knize S Bohem v Rusku.

Oě  ěž ůžřž

Ale popravdě řečeno, nebyla to kniha, jakou jsem si přál napsat. Cítil jsem, že jsem se za ty roky strádání a útrap naučil mnohé, co by mohlo být v životě užitečné i jiným lidem. Vždyť každý lidský život má svá trápení, každý z nás se někdy ocitne na pokraji zoufalství a ptá se Boha, proč dopouští zloa utrpení, které přemáhá jeho samého či jeho blízké. Ve  vězeňských táborech a  věznicích jsem viděl kolem sebe velké utrpení a sám si někdy téměř zoufal, ale v těchto nejtemnějšíchhodinách svého života jsem se naučil obracet se pro útěchu k Bohu a celou svou důvěru vkládat pouze v něho.

Nejčastější otázka novinářů i jiných lidí, poté co jsem se vrátil domů, zněla: „Jak jste to dokázal všechno přežít?“ Odovídal jsem vždycky stejně: „Byla to Boží prozřetelnost.“ Vím ale, že toto prosté konstatování nemohlo tazatele uspokojit ani vyjádřit, co jsem měl na mysli. Celá ta dlouhá léta izolace a strádání mne Bůh vedl k takovému pochopení života a Boží l á s ky, jakých se mohou dobrat jen ti, kdo něco podobného sami zakusili. Bůh mě zbavil mnoha povrchních – tělesných i náboženských – těšivých šidítek, na něž se lidé spoléhají, a  zanechal mě s  vlastním jádrem zdánlivě prostých pravd, jimiž jsem se měl řídit. Ale jak hlubokou změnu tyto pravdy nastartovaly v  mém životě a  jakou mi daly sílu a  odvahu vydržet! Chtěl jsem to sdělit druhým, ba dokonce jsem cítil, že jeden z důvodů, proč mě Bůh ve své prozřetelnosti dovedl

Pě žůřďčň

bezpečně domů, byl právě tento – pomoci lidem tyto pravdy

lépe pochopit.

Už na stránkách své první knihy S  Bohem v  Rusku jsem se snažil vyjádřit něco z  toho, čemu jsem se naučil a  co bylo podle mne třeba říci, abych alespoň trochu upozornil na pravdy, jež mne vedly a  o něž jsem se opíral. Věděl jsem, že jsem to na stránkách zmiňované knihy zvládl jen omezeně a  nedostatečně, ale útěchou mi byly mnohé dopisy i osobní žádosti o duchovní doprovázení, které jsem dostával, z nichž bylo zřejmé, že čtenáři mého příběhu jaksi mezi řádky vyčetli mnohem víc, než jsem dokázal vyjádřit. Zjistil jsem tedy, že jednou budu muset napsat tuto knihu.

Uvědomoval jsem si také, že na to sám nestačím. Ačkoli jsem cítil silné nutkání psát a  silná byla i má touha, až příliš dobře jsem věděl, že mé chabé literární schopnostineodpovídají tomuto úkolu. Nikdy jsem se nepovažoval za  spisovatele ani se za  něj nikdy považovat nebudu. Ale vědomí, že mám přímo povinnost předat něco dál, bylo tak silné, že mě po dvou letech váhání opět přimělo obrátit se na otce Daniela L.Flahertyho SJ, který mi tolik pomohl s první knihou, a vyložil jsem mu své představy o tomto projektu. Dan je pro mě víc než jen spolupracovník a výborný redaktor; za těch pár let, co jsem se s ním stýkal a pracoval s ním, se stal jedním z mých nejbližších přátel, téměř částí mé duše. Kdyby tehdy odmítl, myslím, že

Oě  ěž ůžřž

bych se svého záměru psát už jednou provždy vzdal. On však

neodmítl. Souhlasil, že mi opět pomůže, a  jeho povzbuzení

podpořilo mou chuť začít.

Brzy jsem však poznal, že napsat tuto novou knihu bude mnohem těžší – a  trvalo mi dlouho, než jsem našel slova, která by vyjádřila, co jsem měl na mysli. A někdy trvalo ještě déle, než mě Dan pochopil. Je těžké zachytit pohyb v nitru druhého člověka, stejně jako dát artikulovanou podobu jeho pohnutkám. Díky Boží pomoci, modlitbám mnoha přátel a  Danově spolupráci je však tato kniha konečně na světě a  podle Boží vůle je po  měsících vytrvalého úsilí připravena k tisku. Nyní, když je hotová, zbývá jen doufat a modlit se, aby prospěla těm, kdo ji budou číst.

Při této příležitosti bych rád poděkoval a vyjádřil hlubokou vděčnost všem, kdo mi byli tolika způsoby nápomocni –modlitbami, stejně jako hmotnou či morální podporou –, abych se zhostil úkolu, s  nímž jsem se celou dobu bál vypořádat sám. Je myslím jasné, jak hluboce jsem zavázán Danovi,který věnoval tolik času a  energie uskutečnění něčeho, co jsem považoval za podstatné. Děkuji také otci Johnu B.Ambergovi SJ, který souhlasil s  mým pobytem v  jezuitském středisku spisovatelů v Evanstonu, spojeném s tiskovou službou Loyola University Press, tzv. Canisius Hause, kde jsem strávil déle než půl roku nad konečnou fází tohoto rukopisu. Neméně zavázán

Pě žůřďčň

jsem i všem členům komunity v  tomto středisku, kteří tolerovali mou přítomnost a  svou přívětivostí učinili můj pobyt

mezi nimi tak příjemným a plodným, že na tu dobu nikdynezapomenu. A mé nejhlubší díky patří členům Střediska Jana

XXIII. pro východní studia při Fordham University, k  nimž

sám patřím. Byli to oni, kdo souhlasili s mou více nežšestiměsíční nepřítomností v komunitě, abych se mohl věnovat psaní,

a převzali odpovědnost za úkoly, které bych jinak musel plnit

já. A konečně srdečné díky Mary Helen O ́Neillovéza vydatnou pomoc při zdlouhavém a  obtížném postupu psaní. Má

hluboká vděčnost patří i těm, které výslovně nejmenuji, ale

kteří mi v  této době poskytli nejrůznější pomoc. Všem platí

mé modlitby i přání všeho dobrého.

Walter J. Ciszek SJ

Canisius House

31. července 1972

na svátek sv. Ignáce z Loyoly

„Rudá armáda je tu. Město je obsazené. Sověti jsou zde.“ To byla zpráva, která se 17. října 1939 v  panice šířila po  celé polské vesničce Albertin. Právě jsem dosloužil mši svatou a  snídal, když onoho památného rána přispěchali vyděšení farníci na misii, aby mi to řekli. Obávali jsme se toho od doby, kdy bylo jasné, že si Německo a Rusko rozdělí Polsko, ale nyní se naše obavy naplnily. Rudá armáda dorazila do Albertina.

Množství farníků postupně přicházelo na  misii, aby se zeptalo na  můj názor a  vyslechlo mou radu či slovo naděje a útěchy. Měli starost o své rodiny. Měli starost o své synyv polské armádě nebo o manžely ve státní správě. Měli starost o své děti a báli se, co s nimi všemi bude. Snažil jsem se je uklidnit, ale co jsem jim vlastně mohl říct? Neměl jsem žádné odpovědi na jejich konkrétní otázky, a jak jsem je mohl uklidnit, pokud šlo o budoucnost, nebo je povzbudit uprostřed zmatku, který zde zavládl? Co jiného jsem jim mohl říct, než aby se modlili a důvěřovali Bohu?

Kapitola první

ALBERTIN


15

I Aě žůřďč

Ale přesto jsem si připadal hloupě. Byl jsem s  nimi něco přes rok, vysvěcen jsem byl sotva před dvěma lety. Jaknezkušený a  nezralý jsem se cítil v  této náhle vypuknuvší kritické situaci! Vybaven rutinou farního duchovního sloužil jsem těmto lidem v jejich každodenních problémech, pomáhal jim, těšil je, sloužil mši svatou, přinášel tělo Páně nemocným,dával poslední pomazání umírajícím. S mnoha jsem se spřátelil a  oni mi důvěřovali – mladíkovi, jakým jsem byl, mladému Američanovi ve svém středu. Ale válka všechno změnila.Krize, které je čekaly, nebyly žádné rodinné rozbroje, nemoc či ztráta milované osoby. Rada, kterou teď potřebovali, senetýkala věcí běžných v každé farnosti, na které je kněz připraven. Celý náš svět, jejich i můj, vypadal najednou úplně jinak.

Pocit, který se tehdy člověka zmocnil, nelze popsat. Byl to pocit, že se náhle všechno změnilo a  nic už nebude jako dřív. Že zítřek už nebude jako včerejšek. Že ani stromy, tráva, vzduch, denní světlo nejsou stejné, protože celý svět se změnil. Je to pocit, který nelze popsat, a přece jej zná každá žena, která ztratila manžela; každé dítě, které se poprvé setkalo seskutečným zlem nebo se dostalo do kritické situace. Je to pocit, kdy srdce marně žadoní: Kéž by se byl vrátil čas! Kéž by se to nikdy nebylo stalo! Kéž bych tak mohl jednat jinak!

Mé obavy toho rána byly jen neurčité, i  když pocit vnitřní nepřipravenosti byl velmi reálný. Brzy však nabyly zcela

Oě  ěž ůžřž

konkrétní podoby. Krátce po  příchodu Rudé armády začalo

zatýkání, konfiskace majetku, nekonečné výslechy, hrozby

a výhrůžky. Komunisté se snažili zmocnit každého, kdo podle

nich mohl ohrozit je samotné nebo nový režim.

Zvláštním terčem útoku se v  této situaci stala i  samotná církev. Kostel východního obřadu mohl ještě krátkou dobu fungovat – pro těch několik rodin, které měly odvahudocházet na bohoslužby. Naše misijní budovy zabrala Rudá armáda a  změnila je na  ubikace pro vojáky. Proti církvi a  kněžím se vzedmula vlna propagandy. Octli jsme se pod knutou stálého sužování a větších nebo menších konfliktů. Výsledky sedostavily. I ti nejvěrnější začali kostel a kněze navštěvovat jen velmi opatrně. A mladí odpadli velmi rychle. Dělníci brzy zjistili, že budou-li trvat na účasti na bohoslužbách, mohou přijít o práci. Aktivita kněží byla přísně omezena pouze na kostel. Kontakt s lidmi jsme mohli udržovat jen tak, že oni přišli za námi. Jen málokdo si však troufal. Netrvalo dlouho a naše činnost byla omezena na nedělní mši svatou pro pár starých lidí. Jezuitská misie, která v Albertině vzkvétala celých deset let, bylav několika týdnech prakticky zničena.

Když jsem to všechno pozoroval, stále znovu jsem musel odhánět otázku: „Proč Bůh dovolil, aby došlo k takovému zlu?“ Proč to pronásledování? Musí-li Bůh kvůli selhání lidídopouštět přírodní katastrofy, nebo dokonce války, proč alespoň

17

I Aě žůřďč

neponechá svému stádu péči a  útěchu jeho pastýře? Jistě by

mohl bránit a chránit své stádo, místo aby je nechal vystavené

takovým útokům jako zde. Dilema a bolest v mém nitru byly

čím dál větší, když jsem přihlížel, jak se kdysi silnéa organi

zované církevní společenství rozpadá pod útoky vetřelců a jak

lidé podléhají nepřetržitému tlaku na přijetí nového pořádku.

A  co mládež, která byla doslova odtržena od  rodičů, nucena

vstoupit do pionýrské nebo komsomolské organizacea muse

la hlásit veškeré „úchylky“ u  nich doma? Jak zlé bylo slyšet

komunistickou propagandu otevřeně očerňovat církev, kněží

a zbožné lidi a vědět, že děti se musí učit komunistickoudok

trínu a opakovat ji každý den ve škole i v domácích úkolech.

Jak Bůh mohl toto všechno připustit? A  proč? Svým lidem

jsem nic nezazlíval. Věděl jsem, že svou víru neztratili, jen mají

strach ji otevřeně vyznávat. Přicházeli ke mně v noci a ptali se,

jak se mají chovat, zda je špatné spolupracovat s novýmreži

mem, zda mají dovolit dětem vstoupit do Komsomolu či sami

vstoupit do odborů. A nakonec se ptali, je-li za danýchokol

ností špatné nejít v neděli či ve svátek do kostela. Co jsem jim

na to mohl říci? Jak velké hrdinství jsem po nich mohl žádat?

Co od těchto jednoduchých, obyčejných lidí venkovskéhoAl

bertina očekával Bůh, který připustil, aby se to všechno stalo?

Pro mne jako kněze byly podobné otázky hotová muka, ale

nedalo se jim vyhnout. Útočily na mou mysl při modlitbě, při

18

Oě  ěž ůžřž

mši svaté, přicházely ve dne v noci. A jsem si jistý, že senetý

kaly jen mne. Nebyla to krize víry, stejné otázky si klade každý,

kdo někdy utrpěl velkou ztrátu nebo ho zasáhla rodinnátra

gédie. Byla to spíše krize pochopení a nikdo, kdo se v ní ocitl,

se za  to nemusí stydět. Tyto otázky zná každý dobrý čtenář

Starého zákona. „Jak dlouho, Hospodine, se má nade mnou

vypínat můj nepřítel?“ A  stále znovu se vynořují především

v  časech po Davidovi, v dobách zajetí, kdy sláva zlatého věku

Šalomounova byla jen vzpomínkou při řekách babylonských

a národ Izrael byl zlomený a potupený. Jistě mu to muselopři

padat jako konec všeho, konec smlouvy, konec Hospodinovy

zvláštní ochrany vyvoleného národa.

Ale my – díky  naší výhodné historické pozici – víme, že

tomu bylo právě naopak. Útrapy Izraele byly ve  skutečnosti

projevem zvláštní Hospodinovy prozřetelnosti, jeho zvláštní

lásky k vyvolenému národu. Jako láskyplný milující otec se je

snažil odvrátit od  jejich důvěry v krále, armádu či světskou

moc. Stále znovu se snažil naučit je věřit pouze jemu. Vedl je –

všemi zkouškami a v každém čase – k poznání, že jen Bůh je

stálý ve  své lásce a  je třeba se k  němu přimknout, i  když se

zdá, že všechno ostatní se zhroutilo. Hospodin zůstává Pánem

ve  všem, co se ve  světě děje, lze jej objevit v  každé události

a také je třeba ho v každé události hledat, aby se naplnila jeho

vůle. Byl to on, kdo si Izrael vyvolil a  pečoval o  něj, živil jej

19

I Aě žůřďč

a chránil ve všech souženích. Jeho účast na smlouvě spočívala

v tom, že měl důvěřovat pouze jemu, zůstat mu věrný,vzhlí

žet pouze k němu a k žádným jiným bohům, spoléhat pouze

na  něho a  na žádné panovníky, válečné vozy či lukostřelce.

Hospodin byl vždy věrný a takový měl být i on, i když jej vedl,

kam se mu nechtělo, do země, kterou neznal, nebodo vyhnan

ství. Bůh si jej vyvolil, Izrael byl jeho lidem, a  proto na  něj

nikdy nezapomene, stejně jako matka nezapomene na  dítě

vzešlé z jejího lůna. A stejně tak nesmí národ Izraelzapome

nout na něj.

To je tvrdá lekce. A Starý zákon ukazuje, jak častoa jaký

mi způsoby se Bůh snažil svůj vyvolený lid této lekci naučit.

Zaznamenává také, jak často Izrael v  dobách míru a rozkvě

tu začal brát Hospodina se znevažující samozřejmostí, jak

snadno se zabydlel v jakési rutině a považoval tento status quo

za jediný a nezměnitelný, jak v duchu povýšil zavedenýpořá

dek na svou záštitu a existenční jistotu, jak zapomněl na svůj

poslední cíl a  své poslání lidu smlouvy. A  pak jej Hospodin

upamatovával – rozpadem království, vyhnanstvím či zká

zou Jeruzaléma –, že jeho poslední nadějí a záštitou musí být

pouze on, neboť on si jej vyvolil ze všech národů, aby svědčil

o jeho moci a lásce, takže musí před celým světem vyznat svou

naprostou důvěrou v něj samého.

Oě  ěž ůžřž

Totéž se musí naučit i  každý z  nás, ať už je to jakkoli těžké. Jak snadno si v  klidných časech zvykneme spoléhat se na  běžnou praxi či zavedený způsob každodenní existence jako na  prostředek, který nám ve  všem pomůže. Všechno považujeme za  dané, spoléháme se sami na  sebe a  na vlastní zdroje, „zabydlíme se“ v tomto světě a pouze v něm hledáme svou oporu. Až příliš snadno klademe bezstarostnost naroveň skutečné blaženosti a usilujeme o bezpečí jen ve smyslubezstarostného života. Jsme obklopeni svými přáteli a majetečkem, uplývá tak den za  dnem, většina z  nás se těší dobrému zdraví a je spokojená. A nemusíme si přát ani mnoho věcí tohoto světa – nemusíme například bažit po bohatství, být hrabiví či lakomí –, aby se v nás zrodil pocit, že důvěru je třeba vkládat právě do bezpečí a dobrého živobytí a že Bůh už není důležitý. Je to status quo, na který spoléháme, necháváme se jím unášet ze dne na den a jaksi přehlížíme fakt, že za vším je Bůh,který je naší oporou a záštitou. Považujeme za samozřejmost, že zítřek se bude velmi podobat dnešku, že se bude odvíjet poklidně, ve světě, který jsme si vytvořili, v bezpečí zavedeného pořádku, v němž jsme se naučili žít, ať už je jakkolinedokonalý, a na Boha snad ani nepomyslíme.

Pak tedy Bůh musí něco učinit, aby zvrátil naši rutinu a zase nám jednou připomenul – stejně jako Izraeli –, ževe skutečnosti jsme závislí pouze na  něm, že je to on, kdo nás stvořil

21

I Aě žůřďč

a určil pro věčný život s ním, že věci tohoto světa ani sámten

to svět nejsou naším trvalým určením, ale že patříme jemu,

k  němu máme vzhlížet a  ve všem se na  něj obracet. A  pak

možná musí dopustit, aby se celý svět obrátil naruby, a on nám

tak připomenul, že svět není naším trvalým příbytkem ani

posledním údělem, a my tak přišli k rozumu, pochopili pravé

hodnoty a obraceli se stále více k němu, i když zpočátku máme

v hlavě jen plno otázek a výčitek. Pak nám musí s hrozivoujed

noznačností připomenout, že myslel přesně to, co řekl ve svém

Horském kázání: „Nedělejte si proto starosti a  neříkejte: Co

budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho seobleče

me? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece

ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Božíkrá

lovství a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“

Tak tomu bylo s  izraelským lidem, který se musel naučit

nevkládat svou důvěru ani do  vládce, ani do království, ale

osvědčovat svou věrnost pouze Hospodinu – stejně jako zů

stával věrný on – a všechnu svou důvěru vložit do něj. A totéž

platí pro celé novozákonní dějiny. Nastávaly změny a  zvraty

v samotné církvi, docházelo k pronásledování. Oporou církve

však nejsou žádní panovníci, struktury ani organizace. Jejízá

štitou je pouze Bůh. A tak tomu musí být i v Albertině. Bůh je

stálý ve své lásce, a když se k němu budeme obracet, pomůže

nám v každé bouři, když k němu budeme volat, zachrání nás,

22

Oě  ěž ůžřž

stačí k němu jen vztáhnout ruku. Je zde, stačí se k němuob

rátit a naučit se důvěřovat pouze jemu. Zvraty v tomto světě či

v samotné církvi neznamenají konec všeho, a už vůbec neko

nec jeho lásky. Ve skutečnosti mohou sloužit jako signály, které

nám připomenou jeho lásku a  stálost, abychom se k  němu

znovu obrátili a přimkli, když se kolem nás zhroutilo všechno

ostatní, nač jsme spoléhali.

A tak je tomu i v životě každého z nás. Je smutným příznakem

naší lidské křehkosti, že zapomínáme myslet na Boha a vidět

ho za  příznivým průběhem našeho každodenního života.

Vzpomínáme na něj a obracíme se k němu, jen když nastane

nějaká krize, a to jsme pak často jako vzpírající se či dohadující

se děti. Je to v  okamžicích velkých ztrát, rodinných tragédií

či osobního zoufalství, kdy se k  němu lidé obracejí a  ptají se

„Proč?“ Ve skutečnosti jsou přímo donuceni znovu se na něj

obrátit, a on se jim nakonec stane posledním útočištěm, když

potřebují pomoc, podporu a útěchu. Bůh musí ve svéprozře

telnosti tajemně využívat našich tragédií, aby připomenul naší

padlé lidské přirozenosti svou přítomnost a lásku, stálostsvé

ho zájmu a  péči o  nás. Nejedná se o  žádnou pomstychtivost

z  jeho strany. Nesesílá na  nás tragédie, aby nás potrestal, že

jsme na  něj tak dlouho zapomínali. Chyba je na  naší straně.

Bůh je stále přítomen a je vždy věrný. Jsme to my, kdo hone

vidí ani nehledá v časech pohody a spokojeného živobytí, kdo

23

I Aě žůřďč

nebere na  vědomí, že je stále tu, že o  nás pečuje, chrání nás

a dává nám všechno to, nač jsme si zvykli spoléhat a co každý

den očekáváme jako samozřejmost. Chybujeme, nemáme-li to

na  paměti, když se tak dobře cítíme ve  svém zavedeném po

řádku a způsobu života, zatímco míjí den za dnem.

A právě tak tomu bylo v  Albertině, když válka zpřetrhala

předivo našich poklidných životů včetně toho mého, až jsem

trochu jasněji nahlédl onu pravdu v celé její hrůzné prostotě:

„Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo:

Co budeme pít? nebo: Do  čeho se oblečeme? ... Váš nebeský

Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte

Boží království a  jeho spravedlnost, a  to všechno vám bude

přidáno.“ Žili jsme dál, ačkoli svět kolem se úplně změnil.

Ubíhal den za dnem v péči o svůj věčný úděl a o svou spásu.

Byl tu zítřek a my jej měli prožít – a byl tu i Bůh. Církevjis

tě přežije, i když možná nebude taková, jakou jsme ji poznali

za  misie, protože víra přežije v  Božím lidu, stejně jako vždy

přežila v dobách pronásledování. V této situaci, která vypadá

jako převrat a katastrofa, musíme myslet především na jedno,

totiž zůstat věrní Bohu, ve všem se na něj obracet, důvěřovat

v jeho lásku a věrnost a pamatovat na to, že tento svět i nový

pořádek nebude naším posledním trvalým příbytkem, stejně

jako ten předcházející, a  konečně snažit se vždy poznat Boží

vůli a řídit se jí každý den svého života.

V  Albertině postiženém válečnými zmatky se jednou večer zčistajasna objevil otec Makar. Tento čtverácký Gruzínec s dlouhými vlnitými vlasy, zahnutým nosem a jiskrnýmačernýma očima byl před válkou mým spolužákem a stálým druhem na ruské koleji v Římě. A nyní nám přišel z pověřeníjezuitského představeného ve Lvově oznámit biskupovo rozhodnutí, že misie východního obřadu v Albertině se má s ohledem na dané okolnosti prozatím uzavřít. Naše setkání v tomto válkouponičeném místě bylo velmi srdečné. Otec Makar rozevřel náruč a  vší silou mě objal; po  evropském způsobu mě také třikrát políbil. Má reakce byla vřelá a stejně bezprostřední.

Makar pomýšlel na  víc než na  předání zprávy o  uzavření misie. Sám se o to přihlásil, protože se chtěl ode mne dozvědět, jaké jsou možnosti proniknout do  Ruska. Řekl mi, že spolu s  otcem Viktorem Nestrovem, dalším spolužákem z  koleje, projednávali s řádovými představenými možnost, že by sejezuité přidali k pracovním brigádám vysílaným do Sovětského

Kapitola druhá

ROZHODNUTÍ JÍT DO RUSKA


25

II Rě žěůřďčň Thňč ůě Rďťal

svazu a  sloužili jim. Plán byl v  podstatě jednoduchý. Sověti

najímali v  obsazených oblastech mnoho lidí na  práci v ruských továrnách na Uralu a sbírali i ty, kteří jim byli podezřelí,

a  posílali je na  Ural do  pracovních táborů. Makar a  Nestrov

se prostě domluvili, že by s  těmito dělníky překročili hranici

Ruska. A jistě věděli, že stojím o to se k nim připojit. Našispolužáci v Římě nám říkali „tři mušketýři“ a stále si nás dobírali

pro náš plán odjet do Ruska. A teď měl pro mne otec Makar –

kromě zprávy o biskupově rozhodnutí zavřít misii východního

obřadu v Albertině – další novinku.

Jakmile Makar začal mluvit o proniknutí do Ruska, mésrdce poskočilo. Byl jsem tak vzrušen, tak uchvácen obrovskou vnitřní radostí, že jsem musel brzdit své pocity, abychnevypadal jako blázen. Kdybych se nedržel zpátky, jistě bych se choval jako bez rozumu. Zasáhlo mě to tak mocně, že jsem byl stěží schopen promluvit. V  tomto okamžiku radosti a  nadšení mi bylo jasné, co odpovím. Nebylo místa pro nějaké pochybnosti, obavy či rozpaky, věděl jsem, jaké budou mé další roky, za čím jsem celý život šel a  co misie v  Albertině znamenala v  Boží prozřetelnosti.

Bylo to, jako by celý můj dosavadní život byl v Božím plánu nasměrován právě k tomuto okamžiku. Úplně živě mi vytanul před očima onen nyní tak vzdálený den, kdy jsem v druhém roce noviciátu v  St. Andrew v  New Yorku – když nám náš

26

Oě  ěž ůžřž

novicmistr četl dopis Pia XI., v  němž vyzýval dobrovolníky,

aby se připojili k právě otevřené ruské misii v Římě – pocítil

silný vnitřní impuls. Jen stěží jsem dokázal vydržet do konce,

abych mohl přispěchat k novicmistrovi a přihlásit se proten

to nový apoštolát v  Rusku. Vzpomínám si, že jsem mu řekl:

„Otče, když jste četl papežův dopis, bylo to pro mne přímo

jako volání Boží. Bylo mi jasné, že se musím přihlásit do ruské

misie, bylo mi to jasné od  samého začátku, a  jak jste pokra

čoval ve čtení, toto mé vědomí jen sílilo, až jsem byl na konci

stoprocentně přesvědčen, že teď mě volá Bůh, že Rusko je mi

přímo určeno Boží prozřetelností. Vím, pevně věřím, že Bůh

mě tam chce a že tam jednou budu.“

Novicmistr přijal takový výlev nadšení mladého novice

pochopitelně skepticky. Představa povolání do Ruska mě však

neopouštěla. Ani na okamžik se nestala iluzí, ale naopak mě

začala ve všem ovlivňovat. Ať už jsem se jí řídil vědomě čine

vědomky, byla něčím zcela skutečným. Připadalo mi, že takto

se asi Bůh obrátil na  praotce Abrahama, když ho vyzval, aby

opustil své širší příbuzenstvo a odebral se z chaldejského Uru

do země, kterou mu ukáže. To mi umožnilo rozloučit ses ro

dinou a přáteli, i se svými jezuitskými spolužáky ve Spojených

státech, a odjet do Říma studovat na Collegio Russico. V letech,

jež následovala, jsem poznal, co je to pocit osamělosti a stesk

po domově. Když mi zemřel otec, nemohl jsem odjet z Říma

II Rě žěůřďčň Thňč ůě Rďťal

na jeho pohřeb. A když jsem byl v Římě vysvěcen za kněze,nikdo z mé rodiny si nemohl dovolit podniknout cestu, aby byl

se mnou. Za celou tu dobu však nic nezviklalo mépřesvědčení, že Bůh mě chce v ruské misii, a nikdy jsem nezapochyboval

ani o tom, že mu tam jednou budu sloužit.

Jedno z největších zklamání ve svém životě jsem zažilkrátce po svém vysvěcení, když jsem se dozvěděl, že do Ruska nyní nelze nikoho poslat, a proto mě určili pro misii východníhoobřadu v Albertině. Cítil jsem to jako velkou ránu po tom všem, co jsem obětoval, po všech těch studiích, snech a cvičeních, ale ani tehdy, ve chvíli nejhoršího zklamání, jsem nezapochyboval o tom, že se tam podle Boží vůle jednou dostanu. A teď tu byl Makar s dotazem, zda bych s ním a otcem Nestrovemnepřekročil hranice Ruska! Když jsem se zklidnil natolik, abych si troufl otevřít ústa, téměř jsem vykřikl: „Jistě, jistě! Vyrazíme společně. Na jaře budeme v Rusku!“

Zářil jsem nadšením a  Makar, tento bezstarostný Gruzínec, byl pro tuto náladu ideálním společníkem. Mluvili jsme a  mluvili; plány, které nastiňoval, byly stejné jako ty moje. Říkali jsme si, jak podivuhodnými cestami se ubírá Božíprozřetelnost. Ruská armáda zaplavila Polsko a  obsadila misii v  Albertině, takže do  jisté míry jsem už v  Rusku byl. Rusové přišli ke  mně, takže co mohlo zabránit tomu, abych já šel k  nim, i  když to znamenalo překročit hranici, která byla pro

Oě  ěž ůžřž

kněze uzavřená? A  neznamená snad biskupovo rozhodnutí

uzavřít misii východního obřadu v  Albertině, že už nejsem

povinen tu nadále setrvávat? Utečenci v  Rusku potřebovali

kněze, zdálo se, že překročit hranice spolu s nimi bude celkem

snadné a  naše další působení v  Albertině znemožnila Rudá

armáda – všechno vypadalo tak, že Boží vůle se rýsuje zcela

jasně.

Navzdory svému vzrušení jsem cítil váhu tohoto okamžiku. Jednalo se o zásadní obrat, o nový start, který měl ovlivnit celý můj další život. Ale právě po tom jsem vždy toužil, k tomu jsem upínal své naděje, o tom jsem snil již od onohorozhodujícího dne v St. Andrew, a při své nadšené diskusi s Makarem o  plánech do  nejbližší budoucnosti jsem v  hloubi srdce cítil nesmírnou radost, hluboký vnitřní mír a  stejné pronikavé přesvědčení, které se mě zmocnilo, když jsem tehdy před lety uslyšel výzvu k apoštolské práci v Rusku.

Ale nemělo to být tak jednoduché. Už druhý den ráno vyvstala řada pochybností. Nenechal jsem se unést svým nadšením pro uskutečnění svého dávného snu na úkordůkladnějšího uvážení? Mohu si být tak jist Boží vůlí? Nevykládám si tuto situaci jako „znamení“ Boží prozřetelnosti jen proto, že to odpovídá mému přání? Není to tak, že sleduji svévlastní přání a  prostě mu jen dávám punc Boží vůle? Každý, kdo v nějaké konkrétní záležitosti zápasil se svým svědomím, zažil

II Rě žěůřďčň Thňč ůě Rďťal

něco podobného. Každý mladý člověk, který ucítil povolání

ke kněžství nebo zasvěcenému životu a následné pochybnosti,

zda je toto povolání skutečné, zná muka těchto otázeki naléhavost protiargumentů.

Člověku se honí v  hlavě nejrůznější rozumové úvahy a pohnutky. Přemýšlí o současných i budoucích závazcích vůči příbuzným i přátelům, o  tom, co dobrého by se dalo udělat ve  službě Bohu a  bližním doma nebo jinde, zvažuje opravdovost svých pohnutek, které mluví jednou pro tu, jindy pro jinou životní cestu, pochybuje o  vlastních schopnostech žít v duchu onoho povolání (a dokonce i o povolání samotném), má strach z  budoucnosti i  velmi reálné obavy ze současného pochybení. Ví, že se musí rozhodnout, a zároveň siuvědomuje, že jde o závazek, z něhož se již nikdy nebude moci uvolnit, že jde o trvalou změnu způsobu života. Podobně znepokojivý zmatek vyvolaný množstvím pochybností a  obav, protichůdných pohnutek a  reakcí, které trápí mysl a  ochromují vůli, znají muži zvažující možnost přejít do nového a snad lepšího zaměstnání, ženy uvažující o nabídce k sňatku, rodičeplánující nějakou větší akci, dospívající před rozhodnutím o  své budoucnosti v tomto proměnlivém světě.

Právě v  takové situaci jsem tehdy byl. Argument, z  něhož mne nejvíc mrazilo, zněl: Neutíkám od  své zodpovědnosti vůči farníkům v Albertině? Nepodobám se člověku najatému

30

Oě  ěž ůžřž

za mzdu, který utíká a zanechává své stádo bez pastýře v době

nebezpečí? Misie východního obřadu byla na  příkaz bisku

pa uzavřena, ale farnost latinského obřadu stále trvala. Lidé,

zejména ti starší, měli stále odvahu čelit pronásledovánía do

cházeli na bohoslužby. Měl bych být zbabělejší než oni? Není

snad první povinností kněze zůstat za všech okolností u svého

stáda, a to zejména je-li v nebezpečí? Byl jsem si skutečně tak

jist, že Bůh chce, abych odešel do Ruska? Nezařídil to vlastně

tak, že už v Rusku jsem? Mohl jsem skutečně věřit, že mě Bůh

vede k tomu, abych unikl z této velmi reálné situace, obrátil se

zády k jeho potřebnému lidu v Albertině a hnal se za jakousi

bludičkou do neznámé země, mezi lidi, kteří nehledají pomoc

a nežádají mě, abych přišel? Jak jsem si jen mohl být tak jistý

Boží vůlí?

Tyto otázky a  argumenty mě přímo mučily. Měly svůj lo

gický i  duchovní rozměr a  bylo mi jasné, že překračují meze

pouhého rozumování. Lidská mysl si totiž rozumováním

dokáže ospravedlnit rozhodnutí, pro něž neexistuje žádný

skutečně pádný důvod, nebo ospravedlnit čin, pro nějž se

jeho vůle již předem rozhodla. Takové rozumování je proto

často podezřelé, takže je vždy třeba velmi pečlivě prozkoumat

příslušné pohnutky. U mne to byly argumenty mluvící proti

tomu, co jsem bytostně chtěl, byly to otázky pramenící z ne

popiratelné skutečnosti a  zcela opodstatněné důvody. Každý,

II Rě žěůřďčň Thňč ůě Rďťal

kdo musel volit mezi povoláním a rodinou, rozvažoval o ceně

nějaké budoucí životní cesty a  stavěl sen proti nárokům své

současné situace, poznal sílu dilematu, jež mě sužovalo. Náor těchto protikladných argumentů jistě v  plné síle zakusil

Abraham, když ho Bůh vyzval, aby opustil všechno, co znal

a miloval, a vydal se do neznámé země jen na základěnejasného příslibu. A stejně tak i později, když po něm Bůh žádal, aby

obětoval svého syna Izáka, který ztělesňoval naplnění onoho

původního příslibu. Jak si tehdy Abraham mohl být jistý Boží

vůlí? Jak si jí kdokoli může být jistý?

Na tuto krizi si velmi dobře vzpomínám. Nikdy předtím jsem nepochyboval o  tom, že je Boží vůlí, abych šel do Ruska. Ode dne, kdy jsem poprvé uslyšel onu výzvu, utvářelo toto přesvědčení jádro mého života. Toto přesvědčení a  naprostá důvěra v  Boží prozřetelnost mi pomáhaly překonat všechny těžkosti a  zklamání. Snil jsem o  tom, doufal jsem v  to, věřil jsem tomu, zcela se tomu oddal a nacházel v tom i jistéútočiště. A nyní jsem musel čelit tomuto duchovnímu dilematu. Byl jsem si skutečně tak jist Boží vůlí? Nebo jsem si byl jist alespoň tím, že tato příležitost dostat se do Ruska byla tím, co se mnou Bůh nyní zamýšlel?

Chtěl jsem se modlit, ale byl jsem tak rozrušený a  zaujatý zvažováním všech důvodů pro a proti, že jsem nedokázalnaslouchat Božímu hlasu. Diskutoval jsem s Makarem i s otcem

Oě  ěž ůžřž

Grybowskim, jediným knězem v  misii, který by po  mém

odchodu zůstal v  Albertině. Mluvil jsem s  farníky, kteří mě

prosili, abych neodcházel. Nakonec jsem dospěl k rozhodnutí,

že Albertin nemohu opustit. Nemohu opustit farnost, jejíž potřeby důvěrně znám, nemohu utéci před nebezpečím

a  pronásledováním, abych se vydal za  neurčitou a  do značné

míry idealistickou představou možné budoucí služby lidem

ve  vzdálené zemi, o  nichž nemám ani ponětí. Bůh mě skrze

mé nadřízené určil pro Albertin, alespoň potud nebylo o jeho

vůli žádných pochybností. Tak tedy zůstanu v Albertině.

Ale sotva jsem velmi upřímně a  s  pevným přesvědčením dospěl k tomuto rozhodnutí, znovu jsem se ocitl tam, kde už jsem byl. To, že jsem konečně vyřešil svůj problém, minevrátilo klid, necítil jsem žádnou radost ani úlevu. Modlitba byla těžká, ba nemožná. Cítil jsem, že jsem se rozhodl spíše podle hlasu rozumu než podle hlasu Božího.

Až do  hloubi duše mne zasáhl pocit, že jsem zničil hodnotu, která v  mém životě až dosud převládala. Vždyť tímto rozhodnutím jsem sešel z cesty, kterou jsem cítil a chápal jako působení Boží prozřetelnosti ve  svém životě, kterou jsem se snažil vidět jako Boží vůli ve všem, co mě kdy potkalo,a s tímto vědomím po ní kráčel. Nejhorší byla ztráta vnitřního klidu, hluboké radosti a  nadšení, silné víry přesvědčené o  Božích

33

II Rě žěůřďčň Thňč ůě Rďťal

zásazích do mého života, což představovalo důležitou součást

celého mého duchovního života.

Musel jsem tedy znovu přehodnotit své rozhodnutí zůstat

v Albertině. Modlil jsem se za to, abych se zcela otevřel Boží

prozřetelnosti, spoléhal se pouze na Boží vnuknutí a byl stejně

jako Abraham připraven následovat jeho hlas, kamkoli měpo

vede, aniž bych myslel na sebe a řídil se svými pochybnosti či

argumenty. Chtěl jsem bezvýhradně přijmout Boží vůli, slyšet

jeho hlas a zcela zapomenout na sebe. V tomto duchu jsem se

modlil o  Boží vedení. Vzápětí se mi vrátil onen vnitřní klid,

radost, spolehnutí se na prostou a bezprostřední víru, zjevnou

z důvěry v Boha. Pak už jsem věděl, jak jednat. Zakusil jsem

to, co jsem slýchal od svých řeholních představených nebo četl

v knihách o duchovním životě, ale čemu jsem až dosud úplně

nerozuměl. Ucítil jsem, že Boží vůli lze poznat podleduchov

ních darů, které ji provázejí, a že dvě taková znamení jsou klid

v duši a radost v srdci, následují-li po naprostém spolehnutí se

na  Boha, úplném otevření se jeho vůli a  neulpívání na vlast

ních přáních. Ucítil jsem, že jistotu Božího volání – ať už se

jedná o kněžství, nebo o nějaké rozcestí v rámci tohoto stavu –

lze ověřit právě na doprovodných hnutích duše. Působení Boží

milosti musí být vždy přijímáno a  chápáno skrze život víry,

poněvadž pravda každého tajemného projevu jeho milosti je

rozpoznatelná spíše ve světle víry než pomocí rozumu.

34

Oě  ěž ůžřž

Existují hnutí duše, hlubší, než lze popsat, a  podstatně

působivější než jakékoli rozumové schopnosti, které člověku

umožňují – mimo jakoukoli diskusi či pochybnost – poznat,

že digitus Dei est hic (zde je prst Boží), a tento fakt nazýváme

milostí. Bůh skutečně inspiruje člověka svou milostí, pozvedá

jeho srdce, osvěcuje jeho mysl a působí na jeho vůli. Od víry

se požaduje, aby přijala tuto skutečnost, nicméně ona sama je

touto skutečností. Ty, kdo nemají onen dar víry, nepřesvěd

čí žádné logické či rozumové výklady teologů, ale tento dar

i  přesto zůstává skutečností. A  jakou má cenu, to mohu do

svědčit. Až po  rozhodnutí, že půjdu do  Ruska, se dostavila

radost a vnitřní klid, ony známky skutečného Božíhopůsobe

ní v duši. A tak jsem se vydal do Ruska.

35

„Podívej, Nestrove,“ říkal jsem, „podívej se na  tu žírnou

černozem, přes kterou teď jedeme. Ani konce nedohlédneš.“

A pak jsem náhle vykřikl: „Podívej se na to návěští, které jsme

zrovna minuli! To byla hranice Ruska!“ Vymrštil jsem sez dře

věné lavice nákladního vozu, v němž jsme cestovali, a zakřičel

na všechny kolem: „Jsme v Rusku!“ Každý byl hned na nohou

a tlačil se ke dveřím, aby se mezerou mezi latěmi podíval na to

znamení, které se mezitím pomalu zmenšovalo, jak se vlak

zvolna šinul dopředu. Navzdory stísněným poměrům v pře

plněném dřevěném vagonu to najednou všem zvedlo náladu.

Obličeje se rozjasnily, jeden druhého poklepával po  zádech,

kdosi začal zpívat. Já se naopak ztišil, dojatý prvním pohle

dem na úrodnou ruskou půdu. Po chvíli jsem se obrátil k otci

Nestrovovi a už klidně mu řekl: Co jsem říkal?! Na jaře jsme

v Rusku!“ A pak jsem dodal, co mi došlo až posléze: „Dnes je

devatenáctého března, svátek sv. Josefa Dělníka.“

Kapitola třetí

RUSKO

Oě  ěž ůžřž

Dlouho jsme na  sebe s  Nestrovem mlčky hleděli. Neměli jsme ani tušení, co nás čeká, ale konečně se splnilo to, o čem jsme tolik let jen snili, o čem jsme se tolik nadebatovali za studií v Římě, co jsme tak pečlivě naplánovali v posledních měsících ve Lvově. Nebylo důležité, že nikdo ve vagonunevěděl, že jsme kněží. My to věděli. Pro ostatní jsem byl Wladimir Lypinski, Polák, jehož rodina zahynula při německém náletu. Překročení ruských hranic mě naplnilo vzrušující radostí, ale zároveň i pocitem osamění, něco začínalo a něco končilo. Už sama krajina byla jaksi jiná. Nesmírný prostor Ukrajiny s nedohlednými plochami obdělané půdy, z nichž se tu a tam zvolna zvedala rozvlněná návrší a pastviny.

Nadšení ostatních ve voze bylo nakažlivé a pramenilo z celé směsi příčin. Především to znamenalo, že se v  tomto hrubě sbitém dřevěném vagonu č. 89725 blížíme k  cíli. Když jsme vyjeli, bylo nás v  něm pětadvacet, ale na  zastávkách po cestě jsme přibírali další dělníky. Podél stěn vozu byly dvě řady hrubých pryčen, na zemi sláma, u stropu větrák. Jedinýmdalším zařízením byl starý děravý barel, který sloužil jako kamna, a kbelík na odpadky, který představoval naši toaletu. Najal nás Lespromchoz, velký sovětský dřevokombinát, který najímal dělníky na  práci v  uralských oblastech. Chtěli získat levnou pracovní sílu, především utečence ze zemí nedávno obsazených ruskou armádou, a  moc se nevyptávali. Většinu lidí

37

III Rě žů

v našem vagonu tvořili Židé, kteří utekli před nacistydo Pol

ska. Byly tu celé rodiny – prarodiče, rodiče, děti. Zase jednou

zcela vykořenění, nesli jako všichni utečenci celý svůj majetek

na zádech a ubírali se vstříc novému životu v neznámé zemi.

Během cesty, na níž jsme často zastavovali a která trvala déle

než dva týdny, mluvili celé hodiny o  domově, který opustili,

a  o svých nadějích. Společně jsme také uvažovali o možnos

tech, které budeme mít na Urale.

Pro každého z  nás mělo tedy překročení hranic Ruska

zvláštní význam. Pro otce Nestrova a pro mne to bylosplně

ní jednoho snu. Pro Franeka, varšavského Žida, s  nímž jsme

se během cesty celkem spřátelili, to bylo rovněž splnění jed

noho snu. Byl to komunista a  utekl z  Varšavy těsně předtím,

než padla do rukou Němcům. Rozhodl se, že vezme celouro

dinu – manželku, desetiletého synka a synovce –, a namíří si

to rovnou do ráje, o němž tolik četl v komunistické literatuře.

A také ostatní ve vagonu měli jistě své důvody k radosti, která

nás zaplavila, když jsme konečně překročili hranici a ocitli se

v Rusku. Já sám na ten pocit nikdy nezapomenu. Bylo topřiro

zené vzrušení po dosažení cíle a zároveň hluboký mír a radost

v duši. Nadšení a naděje se mísily s náhlým poznáním, že nyní

budu zcela odříznut od  všech a  od všeho, co až dosud před

stavovalo mé zázemí – počínaje představenými a spolubratry

jezuitského řádu, přes vlastní rodinu, viditelnou církev, až

38

Oě  ěž ůžřž

po  pravomoc vlády Spojených států, která by mě ochránila

v případě vážných těžkostí. Na okamžik jsem pomyslel – snad

i s jistou lítostí –, že snad už nikdy nebudu mít možnost vrátit

se zpátky do Evropy, do Spojených států, do svéhodomovské

ho Shenandoahu. Vzápětí jsem si však uvědomil, že nejsem

odříznut od Boha, že on je se mnou, že jsem teď vlastně novým

a velmi citelným způsobem závislý pouze na něm. Když mi to

došlo, všechno se ve  mně náhle rozjasnilo, srdce mi radostí

začalo bít rychleji, a měl jsem tedy své zvláštní důvody připojit

se k všeobecné slavnostní náladě.

Když jsme konečně dorazili do  dřevařských středisek

Čusovoj a  Těplaja Gora, naše nadšení rychle opadlo. Při pří

jezdu pršelo, bolely nás všechny kosti a  v  žaludku jsme měli

prázdno, protože zásoby na  cestu jsme dávno vyčerpali. Mu

seli jsme hladoví stát v dešti, než nás zástupce Lespromchozu

zkontroloval, a pak se blátem brodit k táboru, který stál víc než

jeden a půl kilometru za městem. Baráky v táboře byly nové,

narychlo postavené. Mezery mezi nerovnými prknyna dlou

hých úsecích stěn byly vyplněny blátem a  jakousi sádrovitou

maltou. Práce, k  níž nás přidělili, byla velmi hrubá. Ve smí

šených brigádách, kde pracovali muži i ženy, jsme vytahovali

z  řeky naplavené kmeny dlouhé asi třicet metrů a  skládali je

do výšky dvou metrů. Mzda byla nízká a závisela na tom,ko

lik kubických metrů kdo za  den složil. Nově příchozí nebyli

III Rě žů

přirozeně dost výkonní, takže vydělávali jen velmi málo.Nestrov a já jsme si například společně vydělali na jídlo, ale někdy

jen tak málo, že nám musel stačit bochník žitného chleba.

A  byly i  večery, kdy jsme si nemohli dovolit ani ten, protože

jsme museli platit také za  ubytování v  barácích, což se nám

odečítalo předem. Náš přítel Franek, který snil o  dělnickém

ráji, byl tím naprosto otřesen.

Zklamání neminulo ani otce Nestrova a mne. Ne kvůlifyzické námaze, i když byla tak vyčerpávající, ani kvůli stálému nepohodlí, mizernému ubytování, nedostatku soukromí či prázdnému žaludku sevřenému hlady, to všechno se snášelo špatně, ale rádi bychom to podstoupili, jen kdybychom mohli dělat i  to, proč jsme do  Ruska šli. Nejkrutějším procitnutím z  našeho snu byla stále rostoucí obava, že tu možná vůbec nebudeme moci apoštolsky působit. Ačkoli sovětská ústava formálně zaručuje náboženskou svobodu, získávání lidí pro víru je přísně zakázáno. Ústava zaručuje volnost ateistické propagandě, ale ti, kdo se snaží šířit pravdy víry a podporují náboženství, jednají ve  skutečnosti protizákonně. Nestrov a já jsme to samozřejmě věděli, ale byla to pro nás jen teorie, na kterou jsme nyní začali narážet v každodenním životě.

Nikdo nechtěl o náboženství ani hovořit, natož jepraktikovat. Ačkoli nikdo z dělníků v barácích nevěděl, že Nestrov a já jsme kněží, zdráhali se byť jen mluvit o Bohu či náboženství.

Oě  ěž ůžřž

Přijímali nás kamarádsky jako dělníky v  partě. Sdíleli jsme

stejnou dřinu, ubohé jídlo, chabé ubytování a  ostatní každodenní těžkosti. Zvlášť uprchlíci byli prostí lidé s těžkýmživotním údělem, jemuž se rezignovaně podřizovali. Přijali nás

mezi sebe a mluvili bez zábran. Na praktické otázky reagovali

frázemi, které se naučili v běžných životních obtížích, nebo je

zdědili ze své vlastní kultury. O Bohu nechtěli ani mluvit, ani

o něm nic slyšet.

Měli strach. Také Nestrov a já jsme začali být opatrní,a dokonce se báli. V té atmosféře tomu nešlo uniknout. Nebáli jsme se jen o  sebe a  úspěch našeho apoštolátu, ve  který jsme ještě doufali, ale také o  lidi, mezi nimiž jsme chtěli působit. Život jim toho nabízel tak málo, že jsme nechtěli, aby to měli ještě těžší. Věděli jsme – my i oni –, že existují donašeči a členové strany, kteří by informovali o všech náboženských aktivitách. Mluvit o Bohu se nedalo dokonce ani s dětmi, ačkoli to bylo velmi lákavé, protože by se ve své přímočarosti mohly o našich rozhovorech někde zmínit, a tak nás vyzradit.

Původně, když jsme plánovali cestu do Ruska, jsmedoufali, že bychom mohli svůj apoštolát začít službou uprchlíkům, mezi nimiž bylo mnoho polských katolíků, a postupně rozšířit svou působnost i na věřící, kteří v Rusku ještě zbyli. A teď jsme viděli, že mezi dělníky, s  nimiž jsme pracovali, ať už to byli uprchlíci nebo rodilí Rusové, se o náboženství nemůžeme ani

III Rě žů

zmínit, natož se přiznat, že jsme kněží. To bylo čím dál jasnější

a ruku v ruce s tím rostlo i naše zklamání. Své původnínaděje jsme upínali tak vysoko a  naše nadšení bylo tak velké, že

zklamání nad tím, že nemůžeme začít s žádnou formouapoštolátu, bylo nutně ještě větší.

Toto zklamání postupně ustoupilo pocitu deziluzea depresi. Dokonce se stávalo, že jsem litoval sám sebe a o dělnících kolem smýšlel nepěkně. Tolik jsem obětoval, tolik jsemriskoval, abych těmto lidem přinesl Krista, a oni se mnou o tom ani nehodlají mluvit? „Tady se nikam nedostaneme,“ říkal jsem někdy otci Nestrovovi, „všichni se příliš bojí.“ Váhali bypodstoupit riziko tajného křtu dětí nebo přijímání jiných svátostí. Takoví byli lidé, jimž jsem přišel sloužit, lidé zbavení všech možností docházet na bohoslužby. Snášel bych s nimi a pro ně všechna příkoří, jen kdyby mě nepřijímali jako spoludělníka, ale jako kněze!

Jindy jsem se cítil ponížený. Horlivost komunistů mězjevně zahanbovala. Nedalo se totiž pochybovat o  tom, že mají výsledky. Právě proto jsem si jako kněz připadal cizí mezivlastními lidmi. Přišel jsem sloužit, a sloužit jsem nemohl, protože ode mne nikdo nechtěl nic slyšet. Co jsme mohli s Nestrovem zmoci proti síle tohoto systému? Představa, že bychom kdy mohli v této zemi skutečně účinně pracovat, vypadala zezpětného pohledu velmi pošetile. Plni horlivosti a  nadšení jsme

Oě  ěž ůžřž

se pustili do něčeho, co jsme považovali za velké misionářské

úsilí, a to všechno jen proto, aby nás dostihla realita. Zdejšípoměry neodpovídaly našim představám a  my nedokázali čelit

tomu, s čím jsme byli konfrontováni. Tolik k našim nadějím,

představám a snům, k našim přesvědčením, a předevšímk našemu nadšení!

Mučeni těmito otázkami a pochybnostmi jsme se Nestrov i já ocitli ve smutném pokušení najít nějaký způsob, jakz Ruska utéci a  vrátit se do  Polska, kde bychom – byť uprostřed těžkostí okupované země – mohli alespoň znovu působit jako kněží. Tamní lidé by nás v dobách pronásledování jistěpřivítali, a kdybychom byli k dispozici, přicházeli by za námi. Tam bychom byli církvi užiteční, zatímco zde jsme nemohli dělat vůbec nic. Celé to ruské dobrodružství nyní vypadalo jako omyl pramenící z nesprávně pochopeného misionářského úsilí, založeného spíše na nadějích a snech než na tvrdéskutečnosti, vypadalo jako plán vzešlý z  nedostatečných a  zkreslených informací.

Takové tedy bylo pokušení, jemuž Těplaja Gora vystavila otce Nestrova i mne. Naše situace byla jistě poněkud zvláštní, ale na  pokušení samotném nic zvláštního nebylo. Je to stejné pokušení, jemuž čelí každý, kdo vyslyší volání a  zjistí, že tvrdá realita se velmi liší od očekávání, jež vzbudily jehoprvní představy a počáteční nadšení. Je to pokušení, které potká

43

III Rě žů

například každého, kdo vstoupí na cestu řeholního životas ho

roucí touhou sloužit výhradně Bohu a nikomu jinému, a zjistí,

že běžný život v řeholi je stejně šedivý, přízemní a plnývzájem

ného lidského neporozumění, neshod, všednosti a roztržitosti

jako světský život, který opustil. Je to stejné pokušení, jemuž

jsou vystaveni novomanželé po  uplynutí líbánek, když si ná

hle uvědomí zdánlivě nekonečný čas, který mají den za dnem

spole



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist