načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Olga Havlová - Milena Bohatová

Olga Havlová

Elektronická kniha: Olga Havlová
Autor:

Olga Havlová (11. 7. 1933 – 27. 1. 1996) se nezapomenutelně vryla do našich srdcí. Nejen jako manželka Václava Havla, ale především jako silná a statečná žena, která se nebála ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 166
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-8712-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka zachycuje z různých úhlů životní cestu Olgy Šplíchalové, divokého, samostatného a svobodomyslného proletářského děvčete ze Žižkova. Její cesta životem po boku celoživotního druha, později manžela Václava Havla, mladíka z bohaté buržoazní rodiny pražských intelektuálů jí přinášela nejen velké naplnění, ale i nelehké chvíle. Ač oba rozdílní, přesto společně tvořili smysluplný celek, který byl pro mnohé záhadou. I v nejtemnějších dobách komunismu prožívali radostné chvíle se svými přáteli na Hrádečku, jakési baště disentu a v čase Havlova věznění mezi nimi putovala obsáhlá, později publikovaná korespondence. Červenou nití jejich života byla naděje - a té bylo třeba i v posledních letech života Olgy, kdy onemocněla a po několika letech zemřela. Přes tento dramatický osud tato přímočará a statečná žena vždy pomáhala tam, kde bylo nejvíce třeba. Nejvýznamnější z jejích četných dobročinných aktivit v roli prezidentovy manželky bylo založení Výboru dobré vůle, pro který intenzivně pracovala až do smrti. Publikace je doplněna fotografiemi. Nahlédnutí do nelehkého, ale vrchovatě naplněného života Olgy Havlové, který prožila v úzkém propojení se svým manželem, dramatikem a prezidentem Václavem Havlem.

Popis nakladatele

Olga Havlová (11. 7. 1933 – 27. 1. 1996) se nezapomenutelně vryla do našich srdcí. Nejen jako manželka Václava Havla, ale především jako silná a statečná žena, která se nebála vzdorovat osudu a pomáhat druhým.

Dvě neslučitelné povahy srostly v jeden celek – hubatá holka ze Žižkova okouzlila mladíka z bohaté buržoazní rodiny pražských intelektuálů. Bok po boku prožili život plný dramatických zvratů, byli spolu v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci. Od smrti této výjimečné ženy uplynulo v lednu 2016 už 20 let.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Olga Havlová Olga Havlová
Bohatová Milena
Cena: 212 Kč
Milena Valušková Milena Valušková
Valušková Milena
Cena: 299 Kč
Morana Mařena Morana Mařena
H, o, Vojtko nza, Steinmasslová Milena
Cena: 215 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Milena Bohatová

OLGA HAVLOVÁ



Milena Bohatová

Olga

Havlová


Text © Milena Bohatová, 2016

Photos © ČTK, 2016

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2016

ISBN 978-80-7388-712-4


Když mi bylo asi dvanáct let, stály jsme jednou večer

s kamarádkami před domem a dívaly se na hvězdy.

Tenkrát jsem si řekla: Kdybych teď poznala tajemství vesmíru,

tak bych klidně umřela.

Olga Havlová



Obsah

13 Místo předmluvy

19 Jak to začalo

39 Líbe Tě Vašek

57 Z Hrádečku na Hrad

71 Osudová určení

81 Studnice nápadů

89 Žena v domácnosti?

97 Zařizování interiéru

105 Móda a kosmetika

111 Vztah k dětem

117 Přítelkyně

123 Svá i na Hradě

137 Baronka dobré vůle

155 Fiktivní rozhovor

163 Epilog



Olga Havlová byla statečná jako málokdo. Snad i  proto patří

mezi ženy, které se zapsaly zlatými písmeny do naší novodobé

historie. A  to zdaleka nejen tím, že byla ženou prvního prezi

denta po listopadu 1989. Její život rozhodně nebyl lehký. Byl

však natolik bohatý a hodnotný, že připomíná román plnýzvra

tů a neuvěřitelných peripetií, někdy dost dobrodružnýa rozhod

ně strhující. Přesto všechno by jeho hlavní hrdinka bezesporu

samu sebe označila za obyčejnou ženu.

Jsem zavázána velkým díkem všem těm, kteří mi při práci na

knize o  Olze Havlové pomohli. Jména neuvádím nikoli proto,

„abych na někoho nezapomněla“, jak se s oblibou říká, neboť to

ani není dost dobře možné. Byla to totiž setkání doslova neza

pomenutelná. Ale nebylo by spravedlivé jmenovat jednotlivě,

protože jsem potřebovala a  uvítala nejen pomoc těch, kteří mi

věnovali velké množství důvěry a času, ale i těch, jejichžspolu

práce byla snad rozsahem menší, zato významná. Můj dík patří

také autorům dnes již archivních článků a rozhovorů, které pro

mě byly důležitým zdrojem informací a také autentickýchcitá

tů. Vřele tedy děkuju  – za laskavost, důvěru, čas, porozumění

a podporu.

autorka



Místo předmluvy


14

Neměla to lehké. To platí pro celý život Olgy Šplíchalové,později Havlové. Rodina jejího původu se nedlouho po jejím narození

zvláštním způsobem rozpadla a tím víc jednotliví členové drželi

pohromadě. Otec se žižkovsky jednoduše vzdálil, ale nekonaly

se kolem toho měšťácké tragikomedie.

Existoval sklon  – i  mezi levicovými intelektuály  – právě na Žižkov (a  na druhém konci Prahy do Košíř) umísťovat pravý český lumpenproletariát. Tak tomu ale nebylo. V oněchkončinách žily snad jakési skupiny lidí, jež bychom tak nazvatmohli, ale rozhodující část obyvatel zde se vyznačovala specifi ckým druhem otevřenosti, posměvačné odolnosti vůči životnímu strádání, nepatetickou soudružností.

Jen sociologicky necitlivá a slavomamská urbanistika mohla dopustit, aby se na toto sídlo chudé a hrdé sousedské solidarity, občas zvané po rakousku Žižkaberg, postavil památníkosvobození a  před něj Žižka na koni. Ani čistě architektonicky se to nepovedlo. Jedete-li Karlínem, nemůžete než souhlasit, že tam nahoře stojí Žižka s méblákem.

Zdobitelé města se sami zesměšnili, místo aby chudé čtvrti propůjčili důstojnost. Ta je však s  ohledem na prapůvodní důstojnost chudého, bezděky i vědomě pravdomluvného a zákony kariérismu středních a vyšších vrstev nepoutaného lidu falešná.

Za koncizní promluvu Žižkova lze označit první tenké sbírky, které jsou patrně nejkrásnějšími částmi díla Jaroslava Seiferta. Setkat se s  vynikajícím kameramanem Stanislavem Milotou znamená obnovit si vědomí členitosti města a slyšet hlasi povahu čtvrtě patrně nejsvéprávnější a nejméně poznamenanénadřazenectvím obyvatel hlavního města.

Podobně je tomu v případě Olgy Šplíchalové, jež zosobňovala střídmě a  skoro přísně utvářený půvab spíš pravosti než svůd>


15

nosti, spíš zvídavého objevování světa než suverenity a vševědoucnosti dcery z dobré rodiny.

Vinou necitlivých urbanistů už nestojí vyšší a  východnější část její rodné čtvrtě. Bývalo to blízko jihozápadního rohuOlšanských hřbitovů. Dnes tam jsou divně bezbarvé činžáky,kupodivu sídla Středoevropské univerzity. Jedná se o vadné dědictvídomovů, jež ohledně lidstva vzdělávaly mnohem šíř a pronikavěji.

Olga se vzdělávala obyčejně. V měšťance, v papírně, jakouvaděčka v Divadle Na Zábradlí. A jako přítelkyně mladých přátel mladého Václava Havla.

Ve dnech volna sedávali u nejzadnějšího z oken kavárnySlávie, v  části rovnoběžné s  nábřežím a  poskytující pěkný výhled na řeku a na Hrad. To ještě nebyl Hrádeček.

Mladičký Václav Havel byl k Olze sice soustavně pozorný, ale jakmile kdysi kolem roku 1960 zjistil, že u stolu blíž nárožíkavárny směrem k Národní třídě sedává Jiří Kolář, tehdypozoruhodný nejen vrcholy své poezie, ale i  přestupem z  jazykového básnictví do oblasti konkrétní poezie, Olga v  jeho pozornosti poněkud zaostala. Až jednou Václav Havel přišel a požádalJiřího Koláře, zda by se směl přijít na bohaté varianty jeho koláží podívat. Byl nadšeně přátelsky přijat.

Do tehdejší Kolářovy dílny ve vršovické ulici přišla i  Olga. Verbálně se příliš neprojevovala. Ale právě tak zřetelný byl její zájem stejně jako porozumění.

Ovšem pozor. Setkaly se zde dvě podivuhodně živé i  tvrdé hlavy. Václav se nedával ovlivnit a Olga tím méně. Za těchpočátečních let přátelství se dalo jen tušit, co se děje v pozadía v soukromí. Z  pozdějších zjištění vyšlo najevo, že Václav  – vždy samozřejmě statečný a svůj – měl kvůli zalíbení v Olze ze Žižkova obtížný a  trpký úkol překonat společensky a  morálně motivo>


16

vaný odpor vlastní matky ke sňatku tak morganatickému.Výsledek byl obtížný i prostý. Václavův otec, nejlíbeznějšíz podnikatelů, jaký se kdy dá potkat, se synovou náklonností i svatbou

bezvýhradně souhlasil. Matka se svatby nezúčastnila.

To mohlo hrdou žižkovskou Olgu jen poctít a povýšit. Ale tak si ho nebrala. Jen byla ráda, že je její velmi těsné přátelstvís Václavem Havlem potvrzeno. Ofi ciální svatba pro ten účel ani být nemusela. Ale byla to příležitost ke stům přátelských přípitků.

Olga rostla. Pokud by tomu tak nebylo, asi by se brzyzhroutila. Po Zahradní slavnosti byl z jejího manžela světový dramatik. Na Hrádeček se sjížděly davy. Unesla to a usmívala se: „Jenpočkej, až se vrátí staré časy!“

Vrátily se, nastal prudký úbytek ctitelů, ale Václav měl její oporu. Většinou nadále posměšnou: „Tak je vidíš!“

Avšak skoro ve stejné míře povzbuzující. Olga, spřízněná s podivuhodně vytrvalými Václavovými přáteli a vyznavačisvobody, Václava Havla způsoby někdy skoro drsnýmipodněcovala, ať ve své autorské činnosti pokračuje.

Dával jí číst předběžné i  defi nitivní texty a  souhra bývala až divoce hádavá i  podivuhodně shodná. Přitom Olga nebyla dramaturg. Jen velmi prostě rozuměla, kde Václav čas od časuodchází sám od sebe a kde sám sebou zůstává.

Nelze si představit jinou dvojici tak dalekosáhle rozdílnou a zároveň srostlou: Žižkov na rohu Olšan a nábřeží u Jiráskova mostu. Ovdovělá matka a  matka hrdě se hlásící k  následnictví ředitele jedné části Baťových podniků a pak ministra fi nancí za posledních měsíců první republiky.

Tato dědička moci odmítla Olgu uctít svou účastí na svatbě. Václav vytrval. Právě tak vytrvala Olga ze Žižkova. „Proč já bych měla dbát na tuto dámu? Ona se narodila vysoko, já mnohem


17

níž. Ale mění to něco na vztahu člověka s člověkem? Na vztahu

mezi Václavem a mnou?“

Nenastalo nic zdlouhavě trpkého. Olga byla velkomyslná. Václavova matka naneštěstí předčasně zemřela. Úcta patříoběma. Jistý stupeň hrůzy je patrný v pokračování třídníhonepřátelství nebo spíš pohrdání.

Olgu nikdy nebylo slyšet, že by se o Václavově matce neuctivě zmínila. O  této matce nevím skoro nic. Jen rozumím, že starý pán, Václavův otec, nejen neměl proti synově svatbě žádnénámitky, ale že měl oba spřežence proti nadřazenectví velmi rád.

Olga to s  jistou obtíží doceňovala. Původ jí jako by nedovoloval zbláznit se z  kapitalistova zalíbení. Jenže Václav byl jiný. Úplně. Myšlením svobodný, stejně jako jednáním. Olga tobezvýhradně přijala a  dlouhé roky osamění bez jeho přítomnosti statečně přestála.

Je to nejstatečnější žena mezi těmi, které se podílely navzdoru proti totalitě. Na sprostoty státní bezpečnosti nikdo tak směle neodpovídal.

Zdeněk Urbánek



Jak to začalo


20

„Já jsem se už od kolébky snažila chovat tak, abych to pořád byla

já, a  možná právě proto to ke mně Václava přitahovalo,“ řekla

Olga Havlová mnoho let poté, co se se svým mužem, pozdějším

prezidentem republiky, seznámila. Jako vždy byla i  v  tomto

hodnocení stručná, ale dokonale výstižná. Přesně v duchu slov

Miloše Formana: „Na co Václav spotřeboval tři stránky, dokázala Olga shrnout do tří vět a  bylo tam skoro všechno. Říkám

skoro, protože to málo, co tam chybělo, stačilo k tomu, aby Olga

Václava tolik let obdivovala a snášela s ním všechno dobré i zlé.“

K

Olga Havlová se narodila 11. července 1933 na Žižkově,v typicky proletářské rodině. Tehdy se ovšem jmenovala Šplíchalová.

Měla o  jedenáct let starší sestru Jarunu. Matka Anna byla dělnice, otec koňský řezník. Když bylo Olze šest let, rodiče serozešli. O rok později se narodil ještě bratr Josef. Malá Olga musela

pomáhat nejen s péčí o něj, ale také o ratolesti své starší sestry.

„Těch dětí bylo pět, takže jsem už od svých deseti let uměla vykoupat, nakrmit, přebalit a zabavit své neteře a synovce. Na jedné straně tedy úplná svoboda, a  na druhé velká odpovědnost,“ vzpomínala na tuto dobu později.

„Vyrůstala jsem hlavně na ulici, a  bylo to docela zábavné. Z hospod se linul zpěv, prodávali tam všelijaké dobré věci –třeba sušené buřty. Já byla divoká a neposlušná. Neuznávala jsem žádnou autoritu. Četla jsem, co jsem chtěla, chodila na nepřístupné fi lmy... Ačkoli jsem si mohla dělat, co mě napadlo, tak jsem si vyvinula takovou zvláštní odpovědnost.“

Přesto, nebo právě proto? mohli bychom se dnes zeptat.Velká míra odpovědnosti, která patřila během celého života Olgy


21

Havlové k jednomu z nejtypičtějších rysů její povahy, měla své

kořeny určitě právě tady, v dětství prožitém na žižkovské ulici.

Na nějaké studování nemohlo být ani pomyšlení. Rozhodující pro Olgu bylo, aby se hned po skončení povinné školnídocházky dokázala postarat sama o  sebe, postavit se na vlastní nohy. A  tak se šla k  Baťovi učit opravovačkou punčoch. V  této době také přišla o konečky prstů na levé ruce. Málokdo si toho všiml, protože se časem naučila nosit ruku nenápadně sevřenou. Ne proto, že by se styděla, spíš nechtěla svým „soukromým“ problémem nikoho obtěžovat. Nepřála si být litována, a  už vůbec netoužila vysvětlovat, jak k tomuto zranění přišla.

Mluvit sama o  sobě vůbec považovala za zbytečné, nemístné a  nevkusné. A  tak se toho o  jejím dětství a  dospívání nikdo o mnoho víc nedozvěděl. Ani přátelé, s nimiž se znala čtyřicet let a  byla si neobyčejně blízká, neslyšeli o  Olžině rodině a  prvních životních zkušenostech téměř nic. Přesto v ní zůstalo mnoho.

Kameraman Stanislav Milota, který se v  této ryze proletářské čtvrti také narodil, takže si víc než kdo jiný dokázal podobu Olžina dětství a dospívání představit, ji proto často žertemoslovoval „Šplíchalko ze Žižkova“... A  ještě něčím Olgu Havlovou-Šplíchalovou poznamenalo rodinné prostředí.

„V  naší rodině byli všichni sví,“ přiznávala. „Máti byla obyčejná dělnice, ale v neděli si vzala klobouk a šli jsme do divadla. To ona mě naučila mít divadlo ráda.“

K

A  právě tato záliba vlastně stála na začátku seznámení s  o  tři

roky mladším Václavem Havlem. Poprvé se setkali na jaře roku

1953 v kavárně Slávie.


22

„Měla jsem kamarádku, Vašek s  ní pracoval v  chemické laboratoři. Ta mě sem přivedla. Bavilo mě to tady. Prováděly se tu nákupy herců...“ vzpomíná paní Olga.

Také ona v té době chtěla být herečkou. Nadšeně ochotničila, snažila se vypadat elegantně, ale upřímnou, energickou a občas také trochu hubatou holkou ze Žižkova nepřestala být aniv intelektuální společnosti pražské Slávie.

Je vhodné si připomenout, že mluvíme o  padesátých letech,

o době, v níž na Sjezdu socialistické kultury zazněla slova:

„Je to především buržoazní individualismus, nejtypičtější morální, psychologický a  ideologický přežitek minulosti, přežitek, který se nejvíce vzpírá socialistické výchově

a  převýchově. Proti lacinému, k  ničemu nezavazujícímu

pokryteckému pojetí svobody a  humanity oportunistů

a buržoazních liberálů staví revoluční dělnická třída svéčinorodé vědecké pojetí. Za hlavní podmínku společenského

pokroku považuje dělnická třída rozvoj výrobních sil.Člověk kapitalismu defi nitivně odchází, na jeho místě, aniž

si tuto změnu plně uvědomujeme, se objevuje docela jiný

člověk, člověk nového, vyššího společenského řádu, člověk

socialistický...“

A v této době se „proletářská“ dívka Olga dostává mezi„buržoazní liberály“. Bariéra mezi těmito dvěma světy však existuje jen v toužebné snaze tehdejších představitelů ofi ciální kultury...

Přímočará věcnost, zajímavá krása, lehce zastřený hlas a to, že byla tak jiná, okouzlilo Václava Havla na první pohled. A co na tomto tehdy dvacetiletém mladíčkovi ze zcela odlišnéhosvěta zaujalo o tři roky starší slečnu Olgu?


23

„Na rozdíl od jiných mládenců jeho věku se mi na něm líbila hloubka, s  níž o  všem přemýšlel, jeho verše... Takže prvotní bylo ocenění jeho duševních hodnot,“ konstatovala po mnoha letech.

Tři roky však byli pouze kamarádi. Teprve potom spoluzačali chodit. Eda Kriseová ve svém pojetí Havlova životopisu tento okamžik hodnotí takto: „Je to pořád rok 1956 – v životě Václava Havla nad jiné významný. Na jaře začal chodit s  Olgou... Olga s ním sedávala ve Slávii. Chtěla být tehdy herečkou. Byla hezká, elegantní. Pocházela z  odlišného prostředí, a  to Václava velice zajímalo.“

Zamiloval se a krátce potom, co s Olgou začal chodit, sepokusil vyjádřit svůj vztah k ní verši:

Svítá, žáby ve vašem rybníku

divoce kuňkají, ticho, nikde ani duše.

Stojíme sami u zdi, osázené

skleněnými střepinami pro ztížení života zlodějům.

Napadají mě příměry o sobě – zloději –

a o tvé tváři – zdi se střepinami, aby byla

má cesta k tvé duši složitější.

K

Téměř každému však připadal jejich vztah nevysvětlitelný,magický a  zcela neperspektivní. On  – mladík z  bohaté buržoazní

rodiny, vysoce intelektuálně zaměřené. Přemýšlivý, uzavřený

a  trochu nesmělý. Ona  – typická proletářka ze Žižkova, jejíž

formální vzdělání skončilo vyučením u Bati. Otevřená,bezprostřední. Dana Němcová o ní řekla: „Rozhodovala se vždy věcně,


24

měla ráda záležitosti, které byly zřetelné, a  otravovaly ji intelektuální chuchvalce, což ovšem neznamená, že sama nebyla

schopná konceptu a širší perspektivy.“

Jak se ti dva k  sobě mohou hodit, jak je možné, že se tolik milují, nad tím uvažoval snad každý, kdo Václava a  Olgu znal. Jedním z těch, kteří nedokázali tento vztah ihned pochopit, byl také Miloš Forman: „Jako študáci jsme se scházeli téměř denně v kavárně Slávii. A trvalo mi to dost dlouho, než jsem si všiml, že ta mladá ostrá holka patří k  Havlovi. Nemohl jsem si je dát nějak dohromady. Filozofující Vašek a  vedle něj, s  nohama na zemi, tahle osůbka s  jazykem jak břitva. A  trvalo mi to ještě mnohem déle, nežli jsem objevil to neviditelné kouzlo jejíosobnosti.“

Zajímavý je názor Josefa Topola, jednoho z nejbližších přátel Václava a  Olgy. Jako dramatik schopný nezaujatého pohledu spatřoval zdánlivou nesourodost této dvojice docela opačně.

Olga mu vždycky připadala jako aristokratka, už jen rysyobličeje. A  pak samozřejmě povahou  – svou hrdostí, nezlomností, jistým chladem, který dokázala dát najevo a který mohl být mylně vykládán jako nadřazenost, pohrdání... Také důstojností a přirozeným respektem, jež její osobnost budila.

Václav naopak vždy působil velice lidově, prostě. Sama paní Olga kdysi s  úsměvem popisovala, jak vidí manžela třeba ve chvíli, kdy se po skončení inscenace své hry (v  tomto případě Žebrácké opery) klaní na jevišti: „Stojí tam takový mládenec s  modrýma očima, působí tak dobrosrdečně. Člověk by do něj ani neřekl, že takovou myšlenku může mít, že se dokáže takponořit do všech možných záhybů lidské duše...“

Ve skutečnosti byl svazek těchto dvou lidí velice logický. Ostatně právě Josef Topol byl jedním z těch, kdo ho chápali víc


25

než dobře. Měl totiž vlastní – a hodně podobnou zkušenost. Jeho

žena Jiřina, mimo jiné Olžina dlouholetá přítelkyně, pocházela

také ze Žižkova a dospívala za velmi obdobných okolností.

Mnohem víc však bylo těch, kteří snad na základě vžitých předsudků tuto lásku pochopit nedokázali anebo jí nedávalivelkou perspektivu.

Václav Havel se hlubokou vnitřní logiku jejich vztahuněkolikrát pokusil vysvětlit, objasnit tajemství, které tolika lidem vrtalo hlavou. Olga o tom nepřemýšlela. Byli spolu, a to stačilo. Taková byla její logika.

„Vašek se stal po vojně kulisákem, pak byl dramaturgemv Divadle Na Zábradlí. Já byla účetní v bazaru ve Skořepce. Jenže ve dne pracovat a večer s ním být v divadle, a pak si ještě případně povídat do noci s  kamarádama, to nešlo. Na Zábradlí potřebovali uvaděčku, tak jsem to vzala,“ vzpomínala paní Olga se svou typickou věcností.

Jsme stále v  době, jejíž paradoxnost lze charakterizovat naříklad tím, že Alfréd Radok, později ocejchovaný nálepkou

„buržoazního idealisty a  existencialisty“ a  donucený k emigraci, obdržel Cenu Klementa Go walda za Laternu magiku...

Abychom si udělali představu:

Kilogram mouky stál 3,80 Kčs, čtvrtka másla 9,50 Kčs

a technický hit sezóny, pračka Perobot s odstředivkou, 1 900

Kčs.

Rodinám, v nichž hrubá měsíční mzda živitele rodinyneřesahovala 1 400 Kčs, přináležel přídavek na třetí a  každé

další dítě 260 Kčs. Rodinám s jedním dítětem, u nichž hrubá

mzda živitele rodiny přesahovala 3 000 Kčs, se přídavky na

děti neposkytovaly.


26

Legendární Spartaky nahradil nový typ vozu – ŠkodaOctavia Super.

Sovětská vláda doporučila naší vládě jednat o  mírové

smlouvě s Německem.

Komsomolskaja pravda uveřejnila prognózu vědeckotechnického rozvoje. Na rok 2000 plánovala osídlení planeta vynález umělého mozku, na rok 2010 cestu do nitra Země či

využití energie blesku.

Tehdejší kolegyní Olgy Havlové, tedy druhou uvaděčkou v Divadle Na Zábradlí, byla překladatelka z francouzštiny Věra Dvořáková. O přestávkách se spolu poctivě dělily o drobné,které dostaly od diváků.

Její manžel se s  Václavem Havlem poznal čirou náhodou ve vlaku. Prý přistoupil nějaký baculatý blonďák v uniforměa celkem samozřejmě došlo k představení:

„Já jsem nějaký Dvořák.“

„A já Havel.“

To bylo v roce 1957.

Věra Dvořáková – snad právě proto, že jako žena dokázala lépe pochopit, co její přítelkyně hledá a  jaká skutečně je –, o  Olze Havlové řekla: „Byla v  ní samozřejmá síla a  dovedla rychle odhadnout, kde jsou hodnoty... Ve srovnání s  Václavem Havlem byla tvrdší, ale neměla jeho rozhled. Spíš schopnost citu pro to, co se patří.“

K

Zdánlivě nesourodý vztah však mnozí nechápali nejen tenkrát,

ale ani o mnoho let později, kdy už odpověď na otázku po hnací


27

síle a  podstatě tohoto partnerství bylo možno nalézt snadněji.

Například jeden z  Havlových životopisců, Angličan Michael Simmons, se netají tím, že tomuto vztahu vůbec, ale vůbec

nerozumí. Přitom se možná stačí jen pozorně začíst do některých úvah pozdějšího pana prezidenta, třeba do jeho odpovědí

v  proslulém Dálkovém výslechu: „Jednou mou základní životní

jistotou nedokázalo – alespoň zatím – nic otřást. Tou jistotou je

Olga. Jsme povahy velmi různé: já buržoazní dítě a věčněrozpačitý intelektuál, ona proletářské děvče značně samorostlé, nesentimentální, střízlivé, občas dost hubaté a  protivné, zkrátka

osoba, kterou nelze opít rohlíkem... Nalezl jsem v  Olze přesně

to, co jsem potřeboval: mentální odpověď na mou mentálníroztřesenost, střízlivého korektora mých potrhlých nápadů, soukromou oporu mých veřejných dobrodružství...“

K

Po třech letech přátelení a osmi letech „chození“ se Olgas Václavem rozhodli pro svatbu. Na obou stranách však v té době byly

jisté výhrady. Olze jejího vyvoleného rozmlouvaly kamarádky.

„Když jsem Václava poznala, psal nějaké básničky. A takových tady tehdy bylo plno. Navíc mi spolužačka říkala: Prosím tě, takovýho zajíce...? U  nás v  rodině jsme však k  sobě měly mladšího skoro všechny, jsme prostě taková rodina,“ nedala se Olga vyvést z míry tehdy stejně jako mnohokrát potom.

Co však nevadilo budoucí paní Havlové, příčilo se té stávající, tedy Václavově mamince.

„Ta nejprve, když zjistila, že jsem o tři roky starší, že mámjenom měšťanku a neznám žádný cizí jazyk, byla zoufalá. Pak mě ale poznala, zjistila, jaká jsem, a smířila se s tím. Nakonec jsem


28

byla jediná, kdo jí dával informace o divadle a o dění vůbec,protože páni synové neměli čas...“

Svou povahou a  přirozenou osobností si však Olga Havlová tchyni získala až později. Svatební obřad proto probíhal utajeně a  zcela neformálně. Olga s  Václavem se vzali 7. července 1964 na Žižkově, a to pouze v přítomnosti svědků – Jana Grossmana a Libora Fáry.

Improvizovaná svatební hostina se konala Na Příkopě,v tehdejší restauraci Moskva. Svatebčané ovšem netušili, že právě v  tu dobu je v  tomto podniku vyhlášen bezmasý den, takže si nakonec zrovna moc nepochutnali. Nepozvali ani své početné přátele – těm o svém sňatku napsali až z dovolené, jakésiimprovizované svatební cesty.

V jejich životě se však tím, že se stali manželi, příliš mnoho nezměnilo.

„Mužský je pro mě absolutně rovnocenný partner. Dvě pohlaví existují proto, aby se doplňovala. Pokud se týká našeho vztahu s Václavem, vždy jsme byli rovnocennými partnery,“vysvětlila paní Olga svou představu manželského soužití o mnoho let později. A také si zavzpomínala na chod mladé domácnosti: „Například jsme nikdy nerozlišovali, čí jsou vlastně peníze,které utrácíme, a  nikdy jsme si to ani nevyčítali. Byly doby, kdy jsem já chodila do zaměstnání a Václav do školy, on měl strašně málo peněz a chybělo mu na cigarety. Jindy dával krev, abydostal dvě stě korun, a  pak jsme šli třeba do nějaké vinárny, kde jsme to utratili. Vzpomínám na to jako na velice hezkou dobu.

Pak jsme měli víc peněz, to když se začaly hrát Václavovy hry, měli jsme šuplíček, kde jsme měli peníze, a tam jsme si brali, co kdo potřeboval. A když peníze zase nebyly, šel Václav dopivovaru, uskrovnili jsme se a bydleli na chalupě, kde život tolik nestál.“


29

Václav Havel si zvykl, že se na svou ženu může spolehnout i  se zavřenýma

očima. Nechtěl bez ní řešit ani takové maličkosti, jako je barva kravaty. Léta,

která spolu prožili, rozhodně nemůžeme nazvat jednoznačně šťastnými, a už

vůbec ne bezkonfl iktními. Jenže během času prostě prorostli jeden druhým

natolik, že existovat bez toho druhého nešlo.


30

To bychom však přeskakovali. Zatím jsme stále v šedesátých letech, která byla pro Olgu s  Václavem asi nejšťastnější. Od roku 1961 až do nuceného odchodu o  osm let později pracovali oba v Divadle Na Zábradlí a Václav Havel psal. V roce 1963 byla uvedena jeho hra Zahradní slavnost. O dva roky později se stává členem redakční rady časopisu Tvá ř.

Obrázek této doby si můžeme udělat například takéz televizního programu na pátek 17. dubna 1964:

16.00 Pořad Intervize: Kde býval Lenin

17.30 Učíme se matematice

18.15 Z očí do očí (Bratislava)

19.30 Jeden z nás

(Dokumentační pořad k 70. narozeninám

N. S. Chruščova)

20.10 Komunista (Sovětské fi lmové drama)

22.10 Smím prosit? (4. lekce televizních tanečních)

Olga byla první čtenářkou i kritičkou Václavových děl. Nutil ji, aby mu svůj názor řekla, přestože někdy byla skoupá na slovo. Ale pro mladého dramatika byl právě její úhel pohleduzajímavý. Olga mu tehdy vyhověla – ovšem po svém: „Když jsem četla jeho první hry, neradila jsem mu strukturu, ale spíš jen nějaký výraz, upozornila jsem ho na vulgaritu, která když v textu byla, se mi třeba nelíbila. Každý autor žádá spíš potvrzení svýchmyšlenek než jejich vyvracení. Já navíc nejsem ani spisovatel, ani fi lozof, abych takovou potřebu diskutovat cítila.“

K


31

To, že se Václav Havel v  té době stával čím dál úspěšnějším spisovatelem, jeho ženu nijak z míry nevyvádělo. Žádnou zvláštní

pýchu ostatně necítila ani později, kdy se stala paní prezidentovou a jejího manžela oslavoval celý svět. Připadalo jí to stejněpřirozené jako cokoli jiného. Sama o  tom řekla: „Lidé se mě občas

ptali, jaké to je, mít za muže spisovatele. Ale spisovatelé nebo

fi lozofové jsou také jenom lidé, chtějí dobrou večeři, krásnýdomov a příjemné prostředí. Jistě, jsou spisovatelé, kteří jsouprotivní, nesnesitelní a  nedá se s  nimi žít. A  pak jsou samozřejmě

takoví, kteří jsou prima a žít se s nimi dá. Nevidím v tom žádný

problém, spisovatel opravdu není něco jako zvláštní zvíře.“

To však neznamená, že by vztah paní Olgy a  jejího manžela byl výhradně idylický. Naopak. Právě rozdílnost obou povah v sobě měla napětí, jakýsi stálý spor.

Jak říká jejich blízký přítel Zdeněk Urbánek, vypadali, jako by se prostě potřebovali pohádat. Dokázali se prý třeba deset minut hádat o úplnou malichernost, ale jejich konfl ikt přitom nijak neovlivnil atmosféru, nekazil jim ani ostatním den.

„Aby se třeba Václav urazil, to neexistovalo,“ vzpomíná Zdeněk Urbánek. „Byli si velice blízcí a  kamarádští... Pokud by se dala lidská obec rozdělit na dva typy – přemýšlivé a spontánní –, pak Václav a  Olga byli jejich reprezentanty. Václav má sklon si všechno napřed zdůvodnit a  intelektuálně podepřít, ale touží  – to je znát i  v  jeho hrách a  příklonu k  náboženství –, aby v  něm bylo víc iracionálních popudů. V  Olze dominovala mnohem větší spontánnost až živelnost, byla instinktivnější. Václav měl v Olze tu spontánnější část lidstva, Olga ve Václavovi tu druhou.“

Jedním z problémů, který manžele Havlovy trápil, bylaskutečnost, že nemají děti. Oba touto okolností trpěli, ačkoli toneradi dávali najevo. I  v  tomto případě se však projevil zcela roz>


32

dílný přístup jejich povah. Přestože to oba cítili jako nesplněné

přání, každý z nich se s ním vyrovnával jinak.

„Děti jsem chtěl mít, ale Pán Bůh mi je nedopřál,“ konstatuje Václav Havel. „Pán Bůh ostatně asi ví, co dělá, mé děti byneměly snadný život.“

Paní Olga, pro niž bylo vlastní nenaplněné mateřství, které jen částečně kompenzovala na dětech příbuzných a  přátel, a  později především ve své charitativní činnosti, jako pro ženu jistě ještě bolestnější, však se svou vrozenou racionálnostía věcným pohledem na svět řekla: „Nikdy jsme se nebránili tomu mít děti, ale bohužel to tak bývá, někteří lidé děti mají a jiní ne.“ Olga Havlová označila za svůj vůbec největší kulturní zážitek představení Žebrácké opery v  Horních Počernicích. Tehdy hráli pod hrozbou okamžitého policejního zásahu, ale vše dopadlo dobře. O pár let později – v roce 1995 – se konala znovu veřejná zkouška téže hry.


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist