načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Olga Havlová - Milena Bohatová

Elektronická kniha: Olga Havlová
Autor:

Olga Havlová (11. 7. 1933 – 27. 1. 1996) se nezapomenutelně vryla do našich srdcí. Nejen jako manželka Václava Havla, ale především jako silná a statečná žena, která se nebála ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  121
+
-
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 166
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-8712-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Olga Havlová (11. 7. 1933 – 27. 1. 1996) se nezapomenutelně vryla do našich srdcí. Nejen jako manželka Václava Havla, ale především jako silná a statečná žena, která se nebála vzdorovat osudu a pomáhat druhým.

Dvě neslučitelné povahy srostly v jeden celek – hubatá holka ze Žižkova okouzlila mladíka z bohaté buržoazní rodiny pražských intelektuálů. Bok po boku prožili život plný dramatických zvratů, byli spolu v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci. Od smrti této výjimečné ženy uplynulo v lednu 2016 už 20 let.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Milena Bohatová - další tituly autora:
Olga Havlová Olga Havlová
Bohatová, Milena
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
















Milena Bohatová
OLGA HAVLOVÁ










Milena Bohatová
Olga
Havlová





Text © Milena Bohatová, 2016
Photos © ČTK, 2016
© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2016
ISBN 978-80-7388-712-4





Když mi bylo asi dvanáct let, stály jsme jednou večer
s kamarádkami před domem a dívaly se na hvězdy.
Tenkrát jsem si řekla: Kdybych teď poznala tajemství vesmíru,
tak bych klidně umřela.
Olga Havlová










Obsah
13 Místo předmluvy
19 Jak to začalo
39 Líbe Tě Vašek
57 Z Hrádečku na Hrad
71 Osudová určení
81 Studnice nápadů
89 Žena v domácnosti?
97 Zařizování interiéru
105 Móda a kosmetika
111 Vztah k dětem
117 Přítelkyně
123 Svá i na Hradě
137 Baronka dobré vůle
155 Fiktivní rozhovor
163 Epilog










Olga Havlová byla statečná jako málokdo. Snad i  proto patří
mezi ženy, které se zapsaly zlatými písmeny do naší novodobé
historie. A  to zdaleka nejen tím, že byla ženou prvního
prezidenta po listopadu 1989. Její život rozhodně nebyl lehký. Byl
však natolik bohatý a hodnotný, že připomíná román plný
zvratů a neuvěřitelných peripetií, někdy dost dobrodružný
a rozhodně strhující. Přesto všechno by jeho hlavní hrdinka bezesporu
samu sebe označila za obyčejnou ženu.
Jsem zavázána velkým díkem všem těm, kteří mi při práci na
knize o  Olze Havlové pomohli. Jména neuvádím nikoli proto,
„abych na někoho nezapomněla“, jak se s oblibou říká, neboť to
ani není dost dobře možné. Byla to totiž setkání doslova
nezapomenutelná. Ale nebylo by spravedlivé jmenovat jednotlivě,
protože jsem potřebovala a  uvítala nejen pomoc těch, kteří mi
věnovali velké množství důvěry a času, ale i těch, jejichž
spolupráce byla snad rozsahem menší, zato významná. Můj dík patří
také autorům dnes již archivních článků a rozhovorů, které pro
mě byly důležitým zdrojem informací a také autentických
citátů. Vřele tedy děkuju  – za laskavost, důvěru, čas, porozumění
a podporu.
autorka










Místo předmluvy





14
Neměla to lehké. To platí pro celý život Olgy Šplíchalové,
později Havlové. Rodina jejího původu se nedlouho po jejím narození
zvláštním způsobem rozpadla a tím víc jednotliví členové drželi
pohromadě. Otec se žižkovsky jednoduše vzdálil, ale nekonaly
se kolem toho měšťácké tragikomedie.
Existoval sklon  – i  mezi levicovými intelektuály  – právě na
Žižkov (a  na druhém konci Prahy do Košíř) umísťovat pravý
český lumpenproletariát. Tak tomu ale nebylo. V oněch
končinách žily snad jakési skupiny lidí, jež bychom tak nazvat
mohli, ale rozhodující část obyvatel zde se vyznačovala specifi ckým
druhem otevřenosti, posměvačné odolnosti vůči životnímu
strádání, nepatetickou soudružností.
Jen sociologicky necitlivá a slavomamská urbanistika mohla
dopustit, aby se na toto sídlo chudé a hrdé sousedské solidarity,
občas zvané po rakousku Žižkaberg, postavil památník
osvobození a  před něj Žižka na koni. Ani čistě architektonicky se to
nepovedlo. Jedete-li Karlínem, nemůžete než souhlasit, že tam
nahoře stojí Žižka s méblákem.
Zdobitelé města se sami zesměšnili, místo aby chudé čtvrti
propůjčili důstojnost. Ta je však s  ohledem na prapůvodní
důstojnost chudého, bezděky i vědomě pravdomluvného a zákony
kariérismu středních a vyšších vrstev nepoutaného lidu falešná.
Za koncizní promluvu Žižkova lze označit první tenké sbírky,
které jsou patrně nejkrásnějšími částmi díla Jaroslava Seiferta.
Setkat se s  vynikajícím kameramanem Stanislavem Milotou
znamená obnovit si vědomí členitosti města a slyšet hlas
i povahu čtvrtě patrně nejsvéprávnější a nejméně poznamenané
nadřazenectvím obyvatel hlavního města.
Podobně je tomu v případě Olgy Šplíchalové, jež zosobňovala
střídmě a  skoro přísně utvářený půvab spíš pravosti než svůd-





15
nosti, spíš zvídavého objevování světa než suverenity a 
vševědoucnosti dcery z dobré rodiny.
Vinou necitlivých urbanistů už nestojí vyšší a  východnější
část její rodné čtvrtě. Bývalo to blízko jihozápadního rohu
Olšanských hřbitovů. Dnes tam jsou divně bezbarvé činžáky,
kupodivu sídla Středoevropské univerzity. Jedná se o vadné dědictví
domovů, jež ohledně lidstva vzdělávaly mnohem šíř a pronikavěji.
Olga se vzdělávala obyčejně. V měšťance, v papírně, jako
uvaděčka v Divadle Na Zábradlí. A jako přítelkyně mladých přátel
mladého Václava Havla.
Ve dnech volna sedávali u nejzadnějšího z oken kavárny
Slávie, v  části rovnoběžné s  nábřežím a  poskytující pěkný výhled
na řeku a na Hrad. To ještě nebyl Hrádeček.
Mladičký Václav Havel byl k Olze sice soustavně pozorný, ale
jakmile kdysi kolem roku 1960 zjistil, že u stolu blíž nároží
kavárny směrem k Národní třídě sedává Jiří Kolář, tehdy
pozoruhodný nejen vrcholy své poezie, ale i  přestupem z  jazykového
básnictví do oblasti konkrétní poezie, Olga v  jeho pozornosti
poněkud zaostala. Až jednou Václav Havel přišel a požádal
Jiřího Koláře, zda by se směl přijít na bohaté varianty jeho koláží
podívat. Byl nadšeně přátelsky přijat.
Do tehdejší Kolářovy dílny ve vršovické ulici přišla i  Olga.
Verbálně se příliš neprojevovala. Ale právě tak zřetelný byl její
zájem stejně jako porozumění.
Ovšem pozor. Setkaly se zde dvě podivuhodně živé i  tvrdé
hlavy. Václav se nedával ovlivnit a Olga tím méně. Za těch
počátečních let přátelství se dalo jen tušit, co se děje v pozadí
a v soukromí. Z  pozdějších zjištění vyšlo najevo, že Václav  – vždy
samozřejmě statečný a svůj – měl kvůli zalíbení v Olze ze Žižkova
obtížný a  trpký úkol překonat společensky a  morálně motivo-





16
vaný odpor vlastní matky ke sňatku tak morganatickému.
Výsledek byl obtížný i prostý. Václavův otec, nejlíbeznější
z podnikatelů, jaký se kdy dá potkat, se synovou náklonností i svatbou
bezvýhradně souhlasil. Matka se svatby nezúčastnila.
To mohlo hrdou žižkovskou Olgu jen poctít a povýšit. Ale tak
si ho nebrala. Jen byla ráda, že je její velmi těsné přátelství
s Václavem Havlem potvrzeno. Ofi ciální svatba pro ten účel ani být
nemusela. Ale byla to příležitost ke stům přátelských přípitků.
Olga rostla. Pokud by tomu tak nebylo, asi by se brzy
zhroutila. Po Zahradní slavnosti byl z jejího manžela světový dramatik.
Na Hrádeček se sjížděly davy. Unesla to a usmívala se: „Jen
počkej, až se vrátí staré časy!“
Vrátily se, nastal prudký úbytek ctitelů, ale Václav měl její
oporu. Většinou nadále posměšnou: „Tak je vidíš!“
Avšak skoro ve stejné míře povzbuzující. Olga, spřízněná
s podivuhodně vytrvalými Václavovými přáteli a vyznavači
svobody, Václava Havla způsoby někdy skoro drsnými
podněcovala, ať ve své autorské činnosti pokračuje.
Dával jí číst předběžné i  defi nitivní texty a  souhra bývala až
divoce hádavá i  podivuhodně shodná. Přitom Olga nebyla
dramaturg. Jen velmi prostě rozuměla, kde Václav čas od času
odchází sám od sebe a kde sám sebou zůstává.
Nelze si představit jinou dvojici tak dalekosáhle rozdílnou
a zároveň srostlou: Žižkov na rohu Olšan a nábřeží u Jiráskova
mostu. Ovdovělá matka a  matka hrdě se hlásící k  následnictví
ředitele jedné části Baťových podniků a pak ministra fi nancí za
posledních měsíců první republiky.
Tato dědička moci odmítla Olgu uctít svou účastí na svatbě.
Václav vytrval. Právě tak vytrvala Olga ze Žižkova. „Proč já bych
měla dbát na tuto dámu? Ona se narodila vysoko, já mnohem





17
níž. Ale mění to něco na vztahu člověka s člověkem? Na vztahu
mezi Václavem a mnou?“
Nenastalo nic zdlouhavě trpkého. Olga byla velkomyslná.
Václavova matka naneštěstí předčasně zemřela. Úcta patří
oběma. Jistý stupeň hrůzy je patrný v pokračování třídního
nepřátelství nebo spíš pohrdání.
Olgu nikdy nebylo slyšet, že by se o Václavově matce neuctivě
zmínila. O  této matce nevím skoro nic. Jen rozumím, že starý
pán, Václavův otec, nejen neměl proti synově svatbě žádné
námitky, ale že měl oba spřežence proti nadřazenectví velmi rád.
Olga to s  jistou obtíží doceňovala. Původ jí jako by
nedovoloval zbláznit se z  kapitalistova zalíbení. Jenže Václav byl jiný.
Úplně. Myšlením svobodný, stejně jako jednáním. Olga to
bezvýhradně přijala a  dlouhé roky osamění bez jeho přítomnosti
statečně přestála.
Je to nejstatečnější žena mezi těmi, které se podílely na
vzdoru proti totalitě. Na sprostoty státní bezpečnosti nikdo tak směle
neodpovídal.
Zdeněk Urbánek










Jak to začalo





20
„Já jsem se už od kolébky snažila chovat tak, abych to pořád byla
já, a  možná právě proto to ke mně Václava přitahovalo,“ řekla
Olga Havlová mnoho let poté, co se se svým mužem, pozdějším
prezidentem republiky, seznámila. Jako vždy byla i  v  tomto
hodnocení stručná, ale dokonale výstižná. Přesně v duchu slov
Miloše Formana: „Na co Václav spotřeboval tři stránky,
dokázala Olga shrnout do tří vět a  bylo tam skoro všechno. Říkám
skoro, protože to málo, co tam chybělo, stačilo k tomu, aby Olga
Václava tolik let obdivovala a snášela s ním všechno dobré i zlé.“
K
Olga Havlová se narodila 11. července 1933 na Žižkově,
v typicky proletářské rodině. Tehdy se ovšem jmenovala Šplíchalová.
Měla o  jedenáct let starší sestru Jarunu. Matka Anna byla
dělnice, otec koňský řezník. Když bylo Olze šest let, rodiče se
rozešli. O rok později se narodil ještě bratr Josef. Malá Olga musela
pomáhat nejen s péčí o něj, ale také o ratolesti své starší sestry.
„Těch dětí bylo pět, takže jsem už od svých deseti let uměla
vykoupat, nakrmit, přebalit a zabavit své neteře a synovce. Na
jedné straně tedy úplná svoboda, a  na druhé velká
odpovědnost,“ vzpomínala na tuto dobu později.
„Vyrůstala jsem hlavně na ulici, a  bylo to docela zábavné.
Z hospod se linul zpěv, prodávali tam všelijaké dobré věci –
třeba sušené buřty. Já byla divoká a neposlušná. Neuznávala jsem
žádnou autoritu. Četla jsem, co jsem chtěla, chodila na
nepřístupné fi lmy... Ačkoli jsem si mohla dělat, co mě napadlo, tak
jsem si vyvinula takovou zvláštní odpovědnost.“
Přesto, nebo právě proto? mohli bychom se dnes zeptat.
Velká míra odpovědnosti, která patřila během celého života Olgy





21
Havlové k jednomu z nejtypičtějších rysů její povahy, měla své
kořeny určitě právě tady, v dětství prožitém na žižkovské ulici.
Na nějaké studování nemohlo být ani pomyšlení. Rozhodující
pro Olgu bylo, aby se hned po skončení povinné školní
docházky dokázala postarat sama o  sebe, postavit se na vlastní nohy.
A  tak se šla k  Baťovi učit opravovačkou punčoch. V  této době
také přišla o konečky prstů na levé ruce. Málokdo si toho všiml,
protože se časem naučila nosit ruku nenápadně sevřenou. Ne
proto, že by se styděla, spíš nechtěla svým „soukromým“
problémem nikoho obtěžovat. Nepřála si být litována, a  už vůbec
netoužila vysvětlovat, jak k tomuto zranění přišla.
Mluvit sama o  sobě vůbec považovala za zbytečné,
nemístné a  nevkusné. A  tak se toho o  jejím dětství a  dospívání nikdo
o mnoho víc nedozvěděl. Ani přátelé, s nimiž se znala čtyřicet let
a  byla si neobyčejně blízká, neslyšeli o  Olžině rodině a  prvních
životních zkušenostech téměř nic. Přesto v ní zůstalo mnoho.
Kameraman Stanislav Milota, který se v  této ryze
proletářské čtvrti také narodil, takže si víc než kdo jiný dokázal podobu
Olžina dětství a dospívání představit, ji proto často žertem
oslovoval „Šplíchalko ze Žižkova“... A  ještě něčím Olgu
Havlovou-Šplíchalovou poznamenalo rodinné prostředí.
„V  naší rodině byli všichni sví,“ přiznávala. „Máti byla
obyčejná dělnice, ale v neděli si vzala klobouk a šli jsme do divadla.
To ona mě naučila mít divadlo ráda.“
K
A  právě tato záliba vlastně stála na začátku seznámení s  o  tři
roky mladším Václavem Havlem. Poprvé se setkali na jaře roku
1953 v kavárně Slávie.





22
„Měla jsem kamarádku, Vašek s  ní pracoval v  chemické
laboratoři. Ta mě sem přivedla. Bavilo mě to tady. Prováděly se tu
nákupy herců...“ vzpomíná paní Olga.
Také ona v té době chtěla být herečkou. Nadšeně ochotničila,
snažila se vypadat elegantně, ale upřímnou, energickou a občas
také trochu hubatou holkou ze Žižkova nepřestala být ani
v intelektuální společnosti pražské Slávie.
Je vhodné si připomenout, že mluvíme o  padesátých letech,
o době, v níž na Sjezdu socialistické kultury zazněla slova:
„Je to především buržoazní individualismus,
nejtypičtější morální, psychologický a  ideologický přežitek
minulosti, přežitek, který se nejvíce vzpírá socialistické výchově
a  převýchově. Proti lacinému, k  ničemu nezavazujícímu
pokryteckému pojetí svobody a  humanity oportunistů
a buržoazních liberálů staví revoluční dělnická třída své
činorodé vědecké pojetí. Za hlavní podmínku společenského
pokroku považuje dělnická třída rozvoj výrobních sil.
Člověk kapitalismu defi nitivně odchází, na jeho místě, aniž
si tuto změnu plně uvědomujeme, se objevuje docela jiný
člověk, člověk nového, vyššího společenského řádu, člověk
socialistický...“
A v této době se „proletářská“ dívka Olga dostává mezi
„buržoazní liberály“. Bariéra mezi těmito dvěma světy však existuje
jen v toužebné snaze tehdejších představitelů ofi ciální kultury...
Přímočará věcnost, zajímavá krása, lehce zastřený hlas a to,
že byla tak jiná, okouzlilo Václava Havla na první pohled. A co
na tomto tehdy dvacetiletém mladíčkovi ze zcela odlišného
světa zaujalo o tři roky starší slečnu Olgu?





23
„Na rozdíl od jiných mládenců jeho věku se mi na něm
líbila hloubka, s  níž o  všem přemýšlel, jeho verše... Takže prvotní
bylo ocenění jeho duševních hodnot,“ konstatovala po mnoha
letech.
Tři roky však byli pouze kamarádi. Teprve potom spolu
začali chodit. Eda Kriseová ve svém pojetí Havlova životopisu tento
okamžik hodnotí takto: „Je to pořád rok 1956 – v životě Václava
Havla nad jiné významný. Na jaře začal chodit s  Olgou... Olga
s ním sedávala ve Slávii. Chtěla být tehdy herečkou. Byla hezká,
elegantní. Pocházela z  odlišného prostředí, a  to Václava velice
zajímalo.“
Zamiloval se a krátce potom, co s Olgou začal chodit, se
pokusil vyjádřit svůj vztah k ní verši:
Svítá, žáby ve vašem rybníku
divoce kuňkají, ticho, nikde ani duše.
Stojíme sami u zdi, osázené
skleněnými střepinami pro ztížení života zlodějům.
Napadají mě příměry o sobě – zloději –
a o tvé tváři – zdi se střepinami, aby byla
má cesta k tvé duši složitější.
K
Téměř každému však připadal jejich vztah nevysvětlitelný,
magický a  zcela neperspektivní. On  – mladík z  bohaté buržoazní
rodiny, vysoce intelektuálně zaměřené. Přemýšlivý, uzavřený
a  trochu nesmělý. Ona  – typická proletářka ze Žižkova, jejíž
formální vzdělání skončilo vyučením u Bati. Otevřená,
bezprostřední. Dana Němcová o ní řekla: „Rozhodovala se vždy věcně,





24
měla ráda záležitosti, které byly zřetelné, a  otravovaly ji
intelektuální chuchvalce, což ovšem neznamená, že sama nebyla
schopná konceptu a širší perspektivy.“
Jak se ti dva k  sobě mohou hodit, jak je možné, že se tolik
milují, nad tím uvažoval snad každý, kdo Václava a  Olgu znal.
Jedním z těch, kteří nedokázali tento vztah ihned pochopit, byl
také Miloš Forman: „Jako študáci jsme se scházeli téměř denně
v kavárně Slávii. A trvalo mi to dost dlouho, než jsem si všiml,
že ta mladá ostrá holka patří k  Havlovi. Nemohl jsem si je dát
nějak dohromady. Filozofující Vašek a  vedle něj, s  nohama na
zemi, tahle osůbka s  jazykem jak břitva. A  trvalo mi to ještě
mnohem déle, nežli jsem objevil to neviditelné kouzlo její
osobnosti.“
Zajímavý je názor Josefa Topola, jednoho z nejbližších přátel
Václava a  Olgy. Jako dramatik schopný nezaujatého pohledu
spatřoval zdánlivou nesourodost této dvojice docela opačně.
Olga mu vždycky připadala jako aristokratka, už jen rysy
obličeje. A  pak samozřejmě povahou  – svou hrdostí,
nezlomností, jistým chladem, který dokázala dát najevo a který mohl být
mylně vykládán jako nadřazenost, pohrdání... Také důstojností
a přirozeným respektem, jež její osobnost budila.
Václav naopak vždy působil velice lidově, prostě. Sama paní
Olga kdysi s  úsměvem popisovala, jak vidí manžela třeba ve
chvíli, kdy se po skončení inscenace své hry (v  tomto případě
Žebrácké opery ) klaní na jevišti: „Stojí tam takový mládenec
s  modrýma očima, působí tak dobrosrdečně. Člověk by do něj
ani neřekl, že takovou myšlenku může mít, že se dokáže tak
ponořit do všech možných záhybů lidské duše...“
Ve skutečnosti byl svazek těchto dvou lidí velice logický.
Ostatně právě Josef Topol byl jedním z těch, kdo ho chápali víc





25
než dobře. Měl totiž vlastní – a hodně podobnou zkušenost. Jeho
žena Jiřina, mimo jiné Olžina dlouholetá přítelkyně, pocházela
také ze Žižkova a dospívala za velmi obdobných okolností.
Mnohem víc však bylo těch, kteří snad na základě vžitých
předsudků tuto lásku pochopit nedokázali anebo jí nedávali
velkou perspektivu.
Václav Havel se hlubokou vnitřní logiku jejich vztahu
několikrát pokusil vysvětlit, objasnit tajemství, které tolika lidem
vrtalo hlavou. Olga o tom nepřemýšlela. Byli spolu, a to stačilo.
Taková byla její logika.
„Vašek se stal po vojně kulisákem, pak byl dramaturgem
v Divadle Na Zábradlí. Já byla účetní v bazaru ve Skořepce. Jenže ve
dne pracovat a večer s ním být v divadle, a pak si ještě případně
povídat do noci s  kamarádama, to nešlo. Na Zábradlí
potřebovali uvaděčku, tak jsem to vzala,“ vzpomínala paní Olga se svou
typickou věcností.
Jsme stále v  době, jejíž paradoxnost lze charakterizovat
například tím, že Alfréd Radok, později ocejchovaný nálepkou
„buržoazního idealisty a  existencialisty“ a  donucený k 
emigraci, obdržel Cenu Klementa Go walda za Laternu magiku...
Abychom si udělali představu:
Kilogram mouky stál 3,80 Kčs, čtvrtka másla 9,50 Kčs
a technický hit sezóny, pračka Perobot s odstředivkou, 1 900
Kčs.
Rodinám, v nichž hrubá měsíční mzda živitele rodiny
nepřesahovala 1 400 Kčs, přináležel přídavek na třetí a  každé
další dítě 260 Kčs. Rodinám s jedním dítětem, u nichž hrubá
mzda živitele rodiny přesahovala 3 000 Kčs, se přídavky na
děti neposkytovaly.





26
Legendární Spartaky nahradil nový typ vozu – Škoda
Octavia Super.
Sovětská vláda doporučila naší vládě jednat o  mírové
smlouvě s Německem.
Komsomolskaja pravda uveřejnila prognózu
vědeckotechnického rozvoje. Na rok 2000 plánovala osídlení planet
a vynález umělého mozku, na rok 2010 cestu do nitra Země či
využití energie blesku.
Tehdejší kolegyní Olgy Havlové, tedy druhou uvaděčkou
v Divadle Na Zábradlí, byla překladatelka z francouzštiny Věra
Dvořáková. O přestávkách se spolu poctivě dělily o drobné,
které dostaly od diváků.
Její manžel se s  Václavem Havlem poznal čirou náhodou ve
vlaku. Prý přistoupil nějaký baculatý blonďák v uniformě
a celkem samozřejmě došlo k představení:
„Já jsem nějaký Dvořák.“
„A já Havel.“
To bylo v roce 1957.
Věra Dvořáková – snad právě proto, že jako žena dokázala lépe
pochopit, co její přítelkyně hledá a  jaká skutečně je –, o  Olze
Havlové řekla: „Byla v  ní samozřejmá síla a  dovedla rychle
odhadnout, kde jsou hodnoty... Ve srovnání s  Václavem Havlem
byla tvrdší, ale neměla jeho rozhled. Spíš schopnost citu pro to,
co se patří.“
K
Zdánlivě nesourodý vztah však mnozí nechápali nejen tenkrát,
ale ani o mnoho let později, kdy už odpověď na otázku po hnací





27
síle a  podstatě tohoto partnerství bylo možno nalézt snadněji.
Například jeden z  Havlových životopisců, Angličan
Michael Simmons, se netají tím, že tomuto vztahu vůbec, ale vůbec
nerozumí. Přitom se možná stačí jen pozorně začíst do
některých úvah pozdějšího pana prezidenta, třeba do jeho odpovědí
v  proslulém Dálkovém výslechu: „Jednou mou základní životní
jistotou nedokázalo – alespoň zatím – nic otřást. Tou jistotou je
Olga. Jsme povahy velmi různé: já buržoazní dítě a věčně
rozpačitý intelektuál, ona proletářské děvče značně samorostlé,
nesentimentální, střízlivé, občas dost hubaté a  protivné, zkrátka
osoba, kterou nelze opít rohlíkem... Nalezl jsem v  Olze přesně
to, co jsem potřeboval: mentální odpověď na mou mentální
roztřesenost, střízlivého korektora mých potrhlých nápadů,
soukromou oporu mých veřejných dobrodružství...“
K
Po třech letech přátelení a osmi letech „chození“ se Olga
s Václavem rozhodli pro svatbu. Na obou stranách však v té době byly
jisté výhrady. Olze jejího vyvoleného rozmlouvaly kamarádky.
„Když jsem Václava poznala, psal nějaké básničky. A 
takových tady tehdy bylo plno. Navíc mi spolužačka říkala: Prosím
tě, takovýho zajíce...? U  nás v  rodině jsme však k  sobě měly
mladšího skoro všechny, jsme prostě taková rodina,“ nedala se
Olga vyvést z míry tehdy stejně jako mnohokrát potom.
Co však nevadilo budoucí paní Havlové, příčilo se té stávající,
tedy Václavově mamince.
„Ta nejprve, když zjistila, že jsem o tři roky starší, že mám
jenom měšťanku a neznám žádný cizí jazyk, byla zoufalá. Pak mě
ale poznala, zjistila, jaká jsem, a smířila se s tím. Nakonec jsem





28
byla jediná, kdo jí dával informace o divadle a o dění vůbec,
protože páni synové neměli čas...“
Svou povahou a  přirozenou osobností si však Olga Havlová
tchyni získala až později. Svatební obřad proto probíhal utajeně
a  zcela neformálně. Olga s  Václavem se vzali 7. července 1964
na Žižkově, a to pouze v přítomnosti svědků – Jana Grossmana
a Libora Fáry.
Improvizovaná svatební hostina se konala Na Příkopě,
v tehdejší restauraci Moskva. Svatebčané ovšem netušili, že právě
v  tu dobu je v  tomto podniku vyhlášen bezmasý den, takže si
nakonec zrovna moc nepochutnali. Nepozvali ani své početné
přátele – těm o svém sňatku napsali až z dovolené, jakési
improvizované svatební cesty.
V jejich životě se však tím, že se stali manželi, příliš mnoho
nezměnilo.
„Mužský je pro mě absolutně rovnocenný partner. Dvě
pohlaví existují proto, aby se doplňovala. Pokud se týká našeho
vztahu s Václavem, vždy jsme byli rovnocennými partnery,“
vysvětlila paní Olga svou představu manželského soužití o mnoho
let později. A také si zavzpomínala na chod mladé domácnosti:
„Například jsme nikdy nerozlišovali, čí jsou vlastně peníze,
které utrácíme, a  nikdy jsme si to ani nevyčítali. Byly doby, kdy
jsem já chodila do zaměstnání a Václav do školy, on měl strašně
málo peněz a chybělo mu na cigarety. Jindy dával krev, aby
dostal dvě stě korun, a  pak jsme šli třeba do nějaké vinárny, kde
jsme to utratili. Vzpomínám na to jako na velice hezkou dobu.
Pak jsme měli víc peněz, to když se začaly hrát Václavovy hry,
měli jsme šuplíček, kde jsme měli peníze, a tam jsme si brali, co
kdo potřeboval. A když peníze zase nebyly, šel Václav do
pivovaru, uskrovnili jsme se a bydleli na chalupě, kde život tolik nestál.“





29
Václav Havel si zvykl, že se na svou ženu může spolehnout i  se zavřenýma
očima. Nechtěl bez ní řešit ani takové maličkosti, jako je barva kravaty. Léta,
která spolu prožili, rozhodně nemůžeme nazvat jednoznačně šťastnými, a už
vůbec ne bezkonfl iktními. Jenže během času prostě prorostli jeden druhým
natolik, že existovat bez toho druhého nešlo.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist