načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Olga Havlová - Milena Bohatová

Kniha: Olga Havlová
Autor:

Olga Havlová (11. 7. 1933 – 27. 1. 1996) se nezapomenutelně vryla do našich srdcí. Nejen jako manželka Václava Havla, ale především jako silná a statečná žena, která se nebála ...
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
pravděpodobně doručíme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  222
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
11%
naše sleva
7,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2016-01-13
Počet stran: 166
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Vydání: 1. vydání
ISBN: 9788073887124
EAN: 9788073887124
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Olga Havlová (11. 7. 1933 – 27. 1. 1996) se nezapomenutelně vryla do našich srdcí. Nejen jako manželka Václava Havla, ale především jako silná a statečná žena, která se nebála vzdorovat osudu a pomáhat druhým. Dvě neslučitelné povahy srostly v jeden celek – hubatá holka ze Žižkova okouzlila mladíka z bohaté buržoazní rodiny pražských intelektuálů. Bok po boku prožili život plný dramatických zvratů, byli spolu v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci. Od smrti této výjimečné ženy uplynulo v lednu 2016 už 20 let.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Milena Bohatová - další tituly autora:
Olga Havlová Olga Havlová
Bohatová, Milena
Cena: 115 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

23 22
„Na rozdíl od jiných mládenců jeho věku se mi na něm líbi -
la hloubka, s  níž o  všem přemýšlel, jeho verše... Takže prvotní
bylo ocenění jeho duševních hodnot,“ konstatovala po mnoha
letech.
Tři roky však byli pouze kamarádi. Teprve potom spolu
začali chodit. Eda Kriseová ve svém pojetí Havlova životopisu tento
okamžik hodnotí takto: „Je to pořád rok 1956 – v životě Václava
Havla nad jiné významný. Na jaře začal chodit s  Olgou... Olga
s ním sedávala ve Slávii. Chtěla být tehdy herečkou. Byla hezká,
elegantní. Pocházela z  odlišného prostředí, a  to Václava velice
zajímalo.“
Zamiloval se a krátce potom, co s Olgou začal chodit, se
pokusil vyjádřit svůj vztah k ní verši:
Svítá, žáby ve vašem rybníku
divoce kuňkají, ticho, nikde ani duše.
Stojíme sami u zdi, osázené
skleněnými střepinami pro ztížení života zlodějům.
Napadají mě příměry o sobě – zloději –
a o tvé tváři – zdi se střepinami, aby byla
má cesta k tvé duši složitější.
K
Téměř každému však připadal jejich vztah nevysvětlitelný,
magický a  zcela neperspektivní. On  – mladík z  bohaté buržoazní
rodiny, vysoce intelektuálně zaměřené. Přemýšlivý, uzavřený
a  trochu nesmělý. Ona  – typická proletářka ze Žižkova, jejíž
formální vzdělání skončilo vyučením u Bati. Otevřená,
bezprostřední. Dana Němcová o ní řekla: „Rozhodovala se vždy věcně,
„Měla jsem kamarádku, Vašek s  ní pracoval v  chemické
laboratoři. Ta mě sem přivedla. Bavilo mě to tady. Prováděly se tu
nákupy herců...“ vzpomíná paní Olga.
Také ona v té době chtěla být herečkou. Nadšeně ochotničila,
snažila se vypadat elegantně, ale upřímnou, energickou a občas
také trochu hubatou holkou ze Žižkova nepřestala být ani
v intelektuální společnosti pražské Slávie.
Je vhodné si připomenout, že mluvíme o  padesátých letech,
o době, v níž na Sjezdu socialistické kultury zazněla slova:
„Je to především buržoazní individualismus,
nejtypičtější morální, psychologický a  ideologický přežitek
minulosti, přežitek, který se nejvíce vzpírá socialistické výchově
a  převýchově. Proti lacinému, k  ničemu nezavazujícímu
pokryteckému pojetí svobody a  humanity oportunistů
a buržoazních liberálů staví revoluční dělnická třída své
činorodé vědecké pojetí. Za hlavní podmínku společenského
pokroku považuje dělnická třída rozvoj výrobních sil.
Člověk kapitalismu definitivně odchází, na jeho místě, aniž
si tuto změnu plně uvědomujeme, se objevuje docela jiný
člověk, člověk nového, vyššího společenského řádu, člověk
socialistický...“
A v této době se „proletářská“ dívka Olga dostává mezi
„buržoazní liberály“. Bariéra mezi těmito dvěma světy však existuje
jen v toužebné snaze tehdejších představitelů oficiální kultury...
Přímočará věcnost, zajímavá krása, lehce zastřený hlas a to,
že byla tak jiná, okouzlilo Václava Havla na první pohled. A co
na tomto tehdy dvacetiletém mladíčkovi ze zcela odlišného
světa zaujalo o tři roky starší slečnu Olgu?





25 24
než dobře. Měl totiž vlastní – a hodně podobnou zkušenost. Jeho
žena Jiřina, mimo jiné Olžina dlouholetá přítelkyně, pocházela
také ze Žižkova a dospívala za velmi obdobných okolností.
Mnohem víc však bylo těch, kteří snad na základě vžitých
předsudků tuto lásku pochopit nedokázali anebo jí nedávali vel -
kou perspektivu.
Václav Havel se hlubokou vnitřní logiku jejich vztahu
několikrát pokusil vysvětlit, objasnit tajemství, které tolika lidem
vrtalo hlavou. Olga o tom nepřemýšlela. Byli spolu, a to stačilo.
Taková byla její logika.
„Vašek se stal po vojně kulisákem, pak byl dramaturgem
v Divadle Na Zábradlí. Já byla účetní v bazaru ve Skořepce. Jenže ve
dne pracovat a večer s ním být v divadle, a pak si ještě případně
povídat do noci s  kamarádama, to nešlo. Na Zábradlí
potřebovali uvaděčku, tak jsem to vzala,“ vzpomínala paní Olga se svou
typickou věcností.
Jsme stále v  době, jejíž paradoxnost lze charakterizovat
například tím, že Alfréd Radok, později ocejchovaný nálepkou
„buržoazního idealisty a  existencialisty“ a  donucený k 
emigraci, obdržel Cenu Klementa Gottwalda za Laternu magiku...
Abychom si udělali představu:
Kilogram mouky stál 3,80 Kčs, čtvrtka másla 9,50 Kčs
a technický hit sezóny, pračka Perobot s odstředivkou, 1 900
Kčs.
Rodinám, v nichž hrubá měsíční mzda živitele rodiny
nepřesahovala 1 400 Kčs, přináležel přídavek na třetí a  každé
další dítě 260 Kčs. Rodinám s jedním dítětem, u nichž hrubá
mzda živitele rodiny přesahovala 3 000 Kčs, se přídavky na
děti neposkytovaly.
měla ráda záležitosti, které byly zřetelné, a  otravovaly ji
intelektuální chuchvalce, což ovšem neznamená, že sama nebyla
schopná konceptu a širší perspektivy.“
Jak se ti dva k  sobě mohou hodit, jak je možné, že se tolik
milují, nad tím uvažoval snad každý, kdo Václava a  Olgu znal.
Jedním z těch, kteří nedokázali tento vztah ihned pochopit, byl
také Miloš Forman: „Jako študáci jsme se scházeli téměř denně
v kavárně Slávii. A trvalo mi to dost dlouho, než jsem si všiml,
že ta mladá ostrá holka patří k  Havlovi. Nemohl jsem si je dát
nějak dohromady. Filozofující Vašek a  vedle něj, s  nohama na
zemi, tahle osůbka s  jazykem jak břitva. A  trvalo mi to ještě
mnohem déle, nežli jsem objevil to neviditelné kouzlo její
osobnosti.“
Zajímavý je názor Josefa Topola, jednoho z nejbližších přátel
Václava a  Olgy. Jako dramatik schopný nezaujatého pohledu
spatřoval zdánlivou nesourodost této dvojice docela opačně.
Olga mu vždycky připadala jako aristokratka, už jen rysy
obličeje. A  pak samozřejmě povahou  – svou hrdostí,
nezlomností, jistým chladem, který dokázala dát najevo a který mohl být
mylně vykládán jako nadřazenost, pohrdání... Také důstojností
a přirozeným respektem, jež její osobnost budila.
Václav naopak vždy působil velice lidově, prostě. Sama paní
Olga kdysi s  úsměvem popisovala, jak vidí manžela třeba ve
chvíli, kdy se po skončení inscenace své hry (v  tomto případě
Žebrácké opery) klaní na jevišti: „Stojí tam takový mládenec
s  modrýma očima, působí tak dobrosrdečně. Člověk by do něj
ani neřekl, že takovou myšlenku může mít, že se dokáže tak
ponořit do všech možných záhybů lidské duše...“
Ve skutečnosti byl svazek těchto dvou lidí velice logický.
Ostatně právě Josef Topol byl jedním z těch, kdo ho chápali víc





27 26
síle a  podstatě tohoto partnerství bylo možno nalézt snadněji.
Například jeden z  Havlových životopisců, Angličan Micha -
el Simmons, se netají tím, že tomuto vztahu vůbec, ale vůbec
nerozumí. Přitom se možná stačí jen pozorně začíst do
některých úvah pozdějšího pana prezidenta, třeba do jeho odpovědí
v  proslulém Dálkovém výslechu: „Jednou mou základní životní
jistotou nedokázalo – alespoň zatím – nic otřást. Tou jistotou je
Olga. Jsme povahy velmi různé: já buržoazní dítě a věčně
rozpačitý intelektuál, ona proletářské děvče značně samorostlé,
nesentimentální, střízlivé, občas dost hubaté a  protivné, zkrátka
osoba, kterou nelze opít rohlíkem... Nalezl jsem v  Olze přesně
to, co jsem potřeboval: mentální odpověď na mou mentální
roztřesenost, střízlivého korektora mých potrhlých nápadů,
soukromou oporu mých veřejných dobrodružství...“
K
Po třech letech přátelení a osmi letech „chození“ se Olga
s Václavem rozhodli pro svatbu. Na obou stranách však v té době byly
jisté výhrady. Olze jejího vyvoleného rozmlouvaly kamarádky.
„Když jsem Václava poznala, psal nějaké básničky. A 
takových tady tehdy bylo plno. Navíc mi spolužačka říkala: Prosím
tě, takovýho zajíce...? U  nás v  rodině jsme však k  sobě měly
mladšího skoro všechny, jsme prostě taková rodina,“ nedala se
Olga vyvést z míry tehdy stejně jako mnohokrát potom.
Co však nevadilo budoucí paní Havlové, příčilo se té stávající,
tedy Václavově mamince.
„Ta nejprve, když zjistila, že jsem o tři roky starší, že mám
jenom měšťanku a neznám žádný cizí jazyk, byla zoufalá. Pak mě
ale poznala, zjistila, jaká jsem, a smířila se s tím. Nakonec jsem
Legendární Spartaky nahradil nový typ vozu – Škoda
Octavia Super.
Sovětská vláda doporučila naší vládě jednat o  mírové
smlouvě s Německem.
Komsomolskaja pravda uveřejnila prognózu
vědeckotechnického rozvoje. Na rok 2000 plánovala osídlení planet
a vynález umělého mozku, na rok 2010 cestu do nitra Země či
využití energie blesku.
Tehdejší kolegyní Olgy Havlové, tedy druhou uvaděčkou
v Divadle Na Zábradlí, byla překladatelka z francouzštiny Věra
Dvořáková. O přestávkách se spolu poctivě dělily o drobné,
které dostaly od diváků.
Její manžel se s  Václavem Havlem poznal čirou náhodou ve
vlaku. Prý přistoupil nějaký baculatý blonďák v uniformě
a celkem samozřejmě došlo k představení:
„Já jsem nějaký Dvořák.“
„A já Havel.“
To bylo v roce 1957.
Věra Dvořáková – snad právě proto, že jako žena dokázala lépe
pochopit, co její přítelkyně hledá a  jaká skutečně je –, o  Olze
Havlové řekla: „Byla v  ní samozřejmá síla a  dovedla rychle
odhadnout, kde jsou hodnoty... Ve srovnání s  Václavem Havlem
byla tvrdší, ale neměla jeho rozhled. Spíš schopnost citu pro to,
co se patří.“
K
Zdánlivě nesourodý vztah však mnozí nechápali nejen tenkrát,
ale ani o mnoho let později, kdy už odpověď na otázku po hnací





29 28
byla jediná, kdo jí dával informace o divadle a o dění vůbec, pro -
tože páni synové neměli čas...“
Svou povahou a  přirozenou osobností si však Olga Havlová
tchyni získala až později. Svatební obřad proto probíhal utajeně
a  zcela neformálně. Olga s  Václavem se vzali 7. července 1964
na Žižkově, a to pouze v přítomnosti svědků – Jana Grossmana
a Libora Fáry.
Improvizovaná svatební hostina se konala Na Příkopě,
v tehdejší restauraci Moskva. Svatebčané ovšem netušili, že právě
v  tu dobu je v  tomto podniku vyhlášen bezmasý den, takže si
nakonec zrovna moc nepochutnali. Nepozvali ani své početné
přátele – těm o svém sňatku napsali až z dovolené, jakési
improvizované svatební cesty.
V jejich životě se však tím, že se stali manželi, příliš mnoho
nezměnilo.
„Mužský je pro mě absolutně rovnocenný partner. Dvě
pohlaví existují proto, aby se doplňovala. Pokud se týká našeho
vztahu s Václavem, vždy jsme byli rovnocennými partnery,“
vysvětlila paní Olga svou představu manželského soužití o mnoho
let později. A také si zavzpomínala na chod mladé domácnosti:
„Například jsme nikdy nerozlišovali, čí jsou vlastně peníze,
které utrácíme, a  nikdy jsme si to ani nevyčítali. Byly doby, kdy
jsem já chodila do zaměstnání a Václav do školy, on měl strašně
málo peněz a chybělo mu na cigarety. Jindy dával krev, aby
dostal dvě stě korun, a  pak jsme šli třeba do nějaké vinárny, kde
jsme to utratili. Vzpomínám na to jako na velice hezkou dobu.
Pak jsme měli víc peněz, to když se začaly hrát Václavovy hry,
měli jsme šuplíček, kde jsme měli peníze, a tam jsme si brali, co
kdo potřeboval. A když peníze zase nebyly, šel Václav do
pivovaru, uskrovnili jsme se a bydleli na chalupě, kde život tolik nestál.“
Václav Havel si zvykl, že se na svou ženu může spolehnout i  se zavřenýma
očima. Nechtěl bez ní řešit ani takové maličkosti, jako je barva kravaty. Léta,
která spolu prožili, rozhodně nemůžeme nazvat jednoznačně šťastnými, a už
vůbec ne bezkonfliktními. Jenže během času prostě prorostli jeden druhým
natolik, že existovat bez toho druhého nešlo.





31 30
To, že se Václav Havel v  té době stával čím dál úspěšnějším spi -
sovatelem, jeho ženu nijak z míry nevyvádělo. Žádnou zvláštní
pýchu ostatně necítila ani později, kdy se stala paní
prezidentovou a jejího manžela oslavoval celý svět. Připadalo jí to stejně
přirozené jako cokoli jiného. Sama o  tom řekla: „Lidé se mě občas
ptali, jaké to je, mít za muže spisovatele. Ale spisovatelé nebo
filozofové jsou také jenom lidé, chtějí dobrou večeři, krásný
domov a příjemné prostředí. Jistě, jsou spisovatelé, kteří jsou
protivní, nesnesitelní a  nedá se s  nimi žít. A  pak jsou samozřejmě
takoví, kteří jsou prima a žít se s nimi dá. Nevidím v tom žádný
problém, spisovatel opravdu není něco jako zvláštní zvíře.“
To však neznamená, že by vztah paní Olgy a  jejího
manžela byl výhradně idylický. Naopak. Právě rozdílnost obou povah
v sobě měla napětí, jakýsi stálý spor.
Jak říká jejich blízký přítel Zdeněk Urbánek, vypadali, jako
by se prostě potřebovali pohádat. Dokázali se prý třeba deset
minut hádat o úplnou malichernost, ale jejich konflikt přitom
nijak neovlivnil atmosféru, nekazil jim ani ostatním den.
„Aby se třeba Václav urazil, to neexistovalo,“ vzpomíná
Zdeněk Urbánek. „Byli si velice blízcí a  kamarádští... Pokud by se
dala lidská obec rozdělit na dva typy – přemýšlivé a spontánní –,
pak Václav a  Olga byli jejich reprezentanty. Václav má sklon si
všechno napřed zdůvodnit a  intelektuálně podepřít, ale touží  –
to je znát i  v  jeho hrách a  příklonu k  náboženství –, aby v  něm
bylo víc iracionálních popudů. V  Olze dominovala mnohem
větší spontánnost až živelnost, byla instinktivnější. Václav měl
v Olze tu spontánnější část lidstva, Olga ve Václavovi tu druhou.“
Jedním z problémů, který manžele Havlovy trápil, byla
skutečnost, že nemají děti. Oba touto okolností trpěli, ačkoli to
neradi dávali najevo. I  v  tomto případě se však projevil zcela
rozTo bychom však přeskakovali. Zatím jsme stále v šedesátých
letech, která byla pro Olgu s  Václavem asi nejšťastnější. Od
roku 1961 až do nuceného odchodu o  osm let později pracovali
oba v Divadle Na Zábradlí a Václav Havel psal. V roce 1963 byla
uvedena jeho hra Zahradní slavnost. O dva roky později se stává
členem redakční rady časopisu Tvá ř.
Obrázek této doby si můžeme udělat například také z televiz -
ního programu na pátek 17. dubna 1964:
16.00 Pořad Intervize: Kde býval Lenin
17.30 Učíme se matematice
18.15 Z očí do očí (Bratislava)
19.30 Jeden z nás
(Dokumentační pořad k 70. narozeninám
N. S. Chruščova)
20.10 Komunista (Sovětské filmové drama)
22.10 Smím prosit? (4. lekce televizních tanečních)
Olga byla první čtenářkou i kritičkou Václavových děl. Nutil
ji, aby mu svůj názor řekla, přestože někdy byla skoupá na slovo.
Ale pro mladého dramatika byl právě její úhel pohledu zajíma -
vý. Olga mu tehdy vyhověla – ovšem po svém: „Když jsem četla
jeho první hry, neradila jsem mu strukturu, ale spíš jen nějaký
výraz, upozornila jsem ho na vulgaritu, která když v textu byla,
se mi třeba nelíbila. Každý autor žádá spíš potvrzení svých
myšlenek než jejich vyvracení. Já navíc nejsem ani spisovatel, ani
filozof, abych takovou potřebu diskutovat cítila.“
K





33 32
Ačkoli vnější okolnosti byly po většinu jejich čtyřicetiletého
soužití spíš těžké a nepříznivé, v manželství Olgy a Václava Hav -
lových fungovalo něco podstatnějšího. Vzájemné pochopení,
úcta a názorové porozumění.
„Máme rádi stejné věci, obrazy například. Smějeme se
stejným věcem, štvou nás stejné věci... Všechno jsme vždycky
dělali spolu...“ zhodnotila Olga Havlová tento vztah v době, kdy už
dávno věděla, o čem mluví.
K
Ale to bychom zase předbíhali. Na konci šedesátých let paní
Olga mohla jenom tušit, co všechno bude muset její manželství
přestát, kolik sil ji bude obyčejná věta „Všechno jsme vždycky
dělali spolu“ ještě stát.
Přiblížil se rok 1968 a většina lidí s jásotem a naivní vírou ve
svobodu uvěřila v  „socialismus s  lidskou tváří“. Charakter,
atmosféru a  paradoxnost doby vystihuje například článek
z Rudého práva z května 1968:
Prezident Ludvík Svoboda v doprovodu 1. tajemníka ÚV KSČ
Alexandra Dubčeka odevzdal řád Klementa Gottwalda za bu -
dování socialistické vlasti soudruhům dr. Gustávu Husákovi,
prof. dr. E. Goldstückerovi, J. Pavlovi a J. Smrkovskému. Řádem
republiky za dlouholetou aktivní a  obětavou práci v  dělnickém
hnutí a KSČ vyznamenal další soudruhy, mezi nimi M.
Švermovou. Diplom národní umělec obdržel architekt J. Svoboda. Mezi
vyznamenanými byla i soudružka M. Zápotocká a P. Dubčeková,
matka soudruha Alexandra Dubčeka.
dílný přístup jejich povah. Přestože to oba cítili jako nesplněné
přání, každý z nich se s ním vyrovnával jinak.
„Děti jsem chtěl mít, ale Pán Bůh mi je nedopřál,“ konstatuje
Václav Havel. „Pán Bůh ostatně asi ví, co dělá, mé děti by
neměly snadný život.“
Paní Olga, pro niž bylo vlastní nenaplněné mateřství,
které jen částečně kompenzovala na dětech příbuzných a  přátel,
a  později především ve své charitativní činnosti, jako pro ženu
jistě ještě bolestnější, však se svou vrozenou racionálností
a věcným pohledem na svět řekla: „Nikdy jsme se nebránili tomu mít
děti, ale bohužel to tak bývá, někteří lidé děti mají a jiní ne.“
Olga Havlová označila za svůj vůbec největší kulturní zážitek představení
Žebrácké opery v Horních Počernicích. Tehdy hráli pod hrozbou okamžitého
policejního zásahu, ale vše dopadlo dobře. O pár let později v roce 1995 se konala
znovu veřejná zkouška téže hry.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist