načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Oko za oko – Jenny Hanová; Siobhan Vivianová

Oko za oko

Elektronická kniha: Oko za oko
Autor: Jenny Hanová; Siobhan Vivianová

Mary se po několika letech vrací domů na ostrov Jar, který opustila po dlouhém a neúnosném šikanování od kluka, který si ji navíc dnes ani nepamatuje. Lillia naopak zažila prázdninové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 269
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Romana Bičíková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4283-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mary se po několika letech vrací domů na ostrov Jar, který opustila po dlouhém a neúnosném šikanování od kluka, který si ji navíc dnes ani nepamatuje. Lillia naopak zažila prázdninové zklamání v lásce a nehodlá se s tím jen tak smířit. Poslední z dívek Kat má zase složitý vztah se svou bývalou nejlepší kamarádkou Rennie. Poté co tyto tři dívky zjišťují, že je spojuje touha pomstít se svým trýznitelům, vynořuje se v jejich hlavách plán na pomstu. Místo snů o vysoké a dokonalých šatech na maturitní ples spřádají v prvním dílu trilogie pomstu, která může vést k činům, kterých mohou jednoho dne litovat. Román pro mladé o třech dívkách v maturitním ročníku, které spojuje touha po pomstě.

Popis nakladatele

Ostrov Jar není jen idylické místo na dovolenou, ale to vědí pouze ti, co na něm žijí. Kat, Mary a Lillia chodí na střední školu, ale to je asi to jediné, co mají společného. Tedy kromě touhy pomstít se. Pomstít se těm, kteří je šikanovali, vysmívali se jim a udělali jim ze života peklo. Špatné věci se totiž stávají i hodným holkám. Ale i hodné holky se umějí bránit. A tyhle tři dohromady? Jsou schopné čehokoli…

Zařazeno v kategoriích
Jenny Hanová; Siobhan Vivianová - další tituly autora:
Všem klukům, které jsem milovala Všem klukům, které jsem milovala
 (e-book)
Všem klukům, které jsem milovala Všem klukům, které jsem milovala
Oko za oko Oko za oko
Oheň a plamen Oheň a plamen
 (e-book)
Navždy s láskou Lara Jean Navždy s láskou Lara Jean
 (e-book)
Oheň a plamen Oheň a plamen
Prach a popel Prach a popel
 (e-book)
Prach a popel Prach a popel
Léto, kdy jsem zkrásněla Léto, kdy jsem zkrásněla
Bez tebe to není léto Bez tebe to není léto
 
K elektronické knize "Oko za oko" doporučujeme také:
 (e-book)
Noční lov Noční lov
 (e-book)
Siréna Siréna
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Oko za oko

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Jenny Hanová, Siobhan Vivianová

Oko za oko – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


JENNY HANOVÁ

SIOBHAN VIVIANOVÁ

OKO

z a

OKO


Přeložila Romana Bičíková

Copyright © 2012 by Jenny Han and Siobhan Vivian.

Published by arrangement with Folio Literary Management, LLC

and Prava I Prevodi.

Translation © Romana Bičíková, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-7544 -283 -3

ISBN e-knihy 978-80-7544-302-1 (1. zveřejnění, 2017)


Pro naše babičky, Kyong Hiu Hanovou a Barbaru Vivianovou



„Už žádné slzy, nyní budu myslet na pomstu.“

Marie Stuartovna



9

Ranní mlha nabarvila všechno na bílo. Je to jako jeden z mých snů, ve kterých jsem uvězněná ve vzduchu v dusivém mraku a nedokážu se probudit.

Pak se ozve jekot sirény, mlha se roztrhá na krajkové cáry a  já vidím ostrov Jar, táhnoucí se po celém horizontu jako jeden z obrazů tety Bette.

V tu chvíli jistojistě vím, že jsem to dokázala. Že jsem se doopravdy vrátila zpátky.

Jeden z dělníků uváže tlusté lano trajektu k doku. Druhý spustí lodní můstek. Z reproduktorů se ozve hlas kapitána. „Vážení pasažéři, dobré ráno. Vítejte na ostrově Jar. Před vystoupením se prosím ujistěte, že máte všechny svoje osobní věci.“

Už jsem skoro zapomněla, jak je to tu krásné. Slunce se vyhouplo nad vodu a  zalévá všechno jasnou žlutavou září. Z  odrazu v  okenní tabulce na mě hledí moje tvář  – světlé oči, pootevřené rty, blond vlasy rozfoukané větrem. Nejsem už ta holka, co odsud v sedmé třídě odjela. Jsem starší, jasně, ale nejen to. Změnila jsem se. Když se teď na sebe podívám, vidím někoho silného. Možná dokonce hezkého.

Pozná mě? Na jednu stranu doufám, že ne. Na druhou stranu ta moje část, která odešla od rodiny, aby se sem mohla vrátit, doufá, že ano. K čemu by to jinak bylo?

Slyším, jak na nákladní palubě rachotí startující auta, připravená vyjet. Další vozy stojí v přístavu v dlouhé frontě a čekají, až se budou moct nalodit a vrátit se zpátky na pevninu. Z letních prázdnin zbývá ještě týden. Couvnu od okna, uhladím si krepové letní šaty a vrátím se pro svoje věci. Sedadlo vedle mého je prázdné. Strčím pod něj ruku a hmatem hledám to, co vím, že tam je. Jeho iniciály. RT. Pamatuju si den, kdy je tam vyryl svým švýcarským nožíkem, prostě protože se mu chtělo.

Přemítám, jestli se to na ostrově změnilo. Mají v Milky Morning pořád ještě ty nejlepší borůvkové muffiny? Jsou v kině na hlavní třídě pořád stejné hrbolaté sedačky potažené zeleným sametem? A jak velký je teď šeříkový keř v naší zahradě?

Je zvláštní cítit se tu jako turista, protože Zaneovi na ostrově Jar žijí prakticky odnepaměti. Můj praprapradědeček navrhl a postavil místní knihovnu. Jedna z mamčiných tet byla první ženou, kterou kdy zvolili do městské rady v Middlebury. Moje rodina má parcelu v  samém středu hřbitova uprostřed ostrova. Některé náhrobky jsou tam tak staré a obrostlé mechem, že už ani nejde rozeznat, kdo pod nimi leží.

Na ostrově Jar jsou čtyři menší města. Thomastown, Middle bury, odkud pocházím, White Haven a  Canobie Bluffs. Každé město má vlastní základku a z té pak lidi jdou na Jarskou střední. Během léta stoupne počet obyvatel ostrova na několik tisíc díky lidem, co sem jezdí na dovolenou. Ale celoročně jich tu žije jen zhruba tisíc.

Moje mamka vždycky tvrdí, že ostrov Jar se nikdy nemění. Žije si ve svém vlastním malém vesmíru. Něco na tomhle ostrově umožňuje lidem předstírat, že se tu zastavil čas. Myslím, že to je součást místního kouzla, důvod, proč tu lidi chtějí trávit prázdniny. Nebo proč skalní fandové snášejí všechny nepříjemnosti vyplývající z toho, když tu chcete žít celý rok, stejně jako dřív moje rodina.

Lidé si váží toho, že tu není ani jeden obchodní řetězec, nákupní centrum nebo fast food. Táta říká, že je tu asi dvě stě různých zákonů a vyhlášek, které jejich stavbu znemožňují. Obyvatelé místo toho nakupují na místních trzích, pro léky si chodí do staré lékárny a knížky na pláž si kupují v malých nezávislých knihkupectvích.

Další důvod, proč je ostrov Jar tak výjimečný, je to, že se jedná o opravdový ostrov. S pevninou ho nespojuje ani jeden most nebo tunel. Kromě malinkého letiště s jedinou ranvejí, které využívají jen zbohatlíci se soukromými tryskáči, se sem všichni a všechno přepravuje tímhle trajektem.

Posbírám svoje zavazadla a  následuju ostatní pasažéry ven. Molo vede přímo k přijímací hale, před kterou stojí starý školní autobus ze čtyřicátých let s  nápisem „PROJÍŽĎKY PO OSTROVĚ JAR“. Právě ho myjí. O jeden blok dál je hlavní třída  – malebná ulice plná obchůdků se suvenýry a restaurací. Nad ulicí se tyčí nejvyšší kopec v Middlebury. Chvíli mi trvá ho najít, musím si zastínit oči proti sluníčku, ale nakonec na samém vrcholku kopce spatřím šikmou červenou střechu našeho domu.

V tom domě vyrostla moje mamka a její sestra, moje teta Bette. Můj pokoj býval tetiným pokojem a  je z  něj výhled na moře. Přemítám, jestli Bette spí zase tam, teď když se do domu vrátila.

Jsem její jediná neteř, sama nemá žádné děti. Nikdy nevěděla, jak se k  dětem chovat, a  tak se mnou jednala jako s dospělou. Což se mi líbilo. Když se mě vyptávala na svoje obrazy, jaké mi připadají, co ve mně vyvolávají za pocity, tak moje odpovědi skutečně poslouchala a  já se cítila dospělá. Nikdy to ale nebyl ten typ tety, co si k vám dřepne na podlahu a pomůže vám složit skládačku nebo která s vámi chce péct sušenky. Já to ani nikdy nepotřebovala. Na to jsem měla mamku a taťku.

Myslím, že teď, když už jsem starší, bude bydlení s tetou Bette super. Rodiče mě pořád rozmazlují a jednají se mnou jako s malou. To, že ještě v sedmnácti musím být doma do deseti večer, je toho skvělým příkladem. Ale po tom všem, co se stalo, asi není moc překvapivé, že o mě mají takovou starost.

Cesta domů trvá déle, než si pamatuju, možná proto, že mě zpomalují moje kufry. Několikrát se zastavím a vytrčím palec ve snaze stopnout jedno z aut, které se šinou do kopce kolem mě. Místní tady občas stopují. Je to přijatelné, je to způsob, jak pomoci sousedům. Já stopem nikdy jezdit nemohla, ale teď poprvé v  životě nemám za zadkem mámu s  tátou. Nikdo mi sice nezastaví, což je na nic, ale zítra je taky den. Nebo pozítří. Mám spoustu času, můžu si jezdit stopem a vůbec si dělat, co chci.

Projdu přímo kolem naší příjezdové cesty a  ani si toho nevšimnu. Musím se otočit a vrátit se. Keře narostly a zmohutněly, takže dům od silnice není vůbec vidět. Ani mě to nepřekvapuje. Zahradničení měla ráda mamka, teta Bette zas tak moc ne.

Dotáhnu svoje zavazadla posledních pár metrů a  prohlédnu si dům odshora dolů. Je to třípatrová koloniální budova pokrytá šedými cedrovými šindeli. Okna lemují bílé okenice a zahradu obklopuje zídka z kočičích hlav. Na příjezdové cestě parkuje tetino staré hnědé volvo, pokryté vrstvou malinkých fialových kvítků.

Náš šeřík. Vyrostl do ještě větší výšky, než bych si kdy pomyslela. A i když z něj už hodně kvítků opadalo, větve se stále prohýbají pod vahou milionů dalších. Nadechnu se tak zhluboka, jak to jen jde.

Domov, sladký domov. Konec srpna, zase ten okamžik v roce, kdy do začátku školního roku zbývá jen týden. Na pláži je hlava na hlavě, ale není tu tolik lidí jako při oslavách Dne nezávislosti. Ležím s Rennie a Alexem na velké dece. Reeve a PJ si házejí s frisbee, Ashlin a Derek si šli zaplavat. Tohle je naše parta. Už od deváté třídy. Nechce se mi věřit, že jsme konečně v posledním ročníku.

Slunce svítí tak jasně, že úplně cítím, jak mi opálená kůže ještě víc zlátne. Zavrtám se hlouběji do písku. Sluníčko miluju. Alex si vedle mě natírá ramena opalovacím krémem.

„Panebože, Alexi,“ vzhlédne Rennie od svého časopisu. „Koukej si koupit vlastní opalovák. Vyplácal jsi mi půl flašky. Příště tě prostě nechám usmažit.“

„Děláš si srandu?“ ohradí se Alex. „Stejně jsi tohle ukradla u mě. Lil, řekni něco.“

Vzepřu se na loktech a posadím se. „Tady na rameni jsi vynechal místo. Ukaž, otoč se.“

Dřepnu si nad něj a vetřu mu do kůže kapku opalovacího krému. Alex se na mě otočí s otázkou v očích. „Lillie, jakej používáš parfém?“

„Proč?“ zasměju se. „Chceš si ho půjčit?“ Strašně ráda si z Alexe Linta utahuju. Jde to tak snadno.

Alex se taky zasměje. „Ne, jen mě to zajímá.“

Pro dívku je strašně důležité mít osobitou vůni. Vůni, podle které vás každý pozná, takže když projdete ve škole chodbou, lidi se otáčejí a dívají se za vámi, jako Pavlovův reflex nebo tak něco. Pokaždé, když tu vůni ucítí, vzpomenou si na vás. Lilliina vůně je karamel a hyacint.

Zase se položím na deku a obrátím se na břicho. „Mám žízeň,“ oznámím. „Linty, podáš mi colu?“

Alex se nakloní a hrabe se v přenosné ledničce. „Už je tu jen voda a pivo.“

Zamračím se a  pohledem střelím po Reevovi. V  jedné ruce drží frisbee, v druhé moji colu. „Ree -ve!“ zaječím. „Ta byla moje!“

„Sorry!“ houkne Reeve, ale ani trochu to nezní, že by ho to mrzelo. Máchne rukou, frisbee vylétne v dokonalém oblouku do vzduchu a přistane vedle pár hezkých holek v plážových židličkách. Vsadím se, že přesně tam ho hodit chtěl.

Zadívám se na Rennie, která mhouří oči.

Alex vstane a oklepe si ze šortek písek. „Donesu ti jinou.“

„To nemusíš,“ řeknu, ale samozřejmě to nemyslím vážně. Doopravdy mám žízeň.

„Určitě ti budu chybět, až tu nebudu, abych ti nosil pití,“ zašklebí se na mě Alex. Alex, Reeve a PJ zítra vyjíždí na rybářskou plavbu na moře. Budou pryč celý týden. Kluci jsou s námi pořád: Vídáme se skoro každý den. Strávit konec léta bez nich bude hodně zvláštní.

Vypláznu na něj jazyk. „Tak to teda ani omylem!“

Alex doběhne k  Reevovi a  společně zamíří ke stánku s hot -dogy kousek od pláže.

„Dík, Linty!“ křiknu za ním. Je ke mně tak milý.

Ohlédnu se na Rennie, která se uculuje. „Ten kluk by pro tebe udělal cokoli, Lil.“

„Nech toho.“

„Ano, nebo ne. Myslíš si, že je Linty pěknej? Upřímně.“

Ani se nad tím nemusím zamýšlet. „Jasně, očividně je pěknej. Ale není můj typ.“ Rennie si vzala do hlavy, že Alex a  já bychom se měli dát dohromady, a  potom by se dala dohromady ona s Reevem a pak bychom mohli chodit na rande ve čtyřech a o víkendu jezdit na společné výlety. Jako by hrozilo, že mě rodiče někdy pustí někam s nějakým klukem! Ať si Rennie klidně chytne od Reeva všechny pohlavní nemoci, které chce, ale já a Alex se dohromady dávat nebudeme. Já ho tak nevidím a on mě taky ne. Jsme kamarádi. To je všechno. Rennie mě sjede pohledem, naštěstí už na mě ale dál netlačí. Místo toho zvedne časopis. „Co kdybych si na podzimní ples nechala udělat tenhle účes?“ zeptá se. Na obrázku je holka ve třpytivých šatech a blond vlasy za ní vlají jako závoj.

Rozesměju se. „Ren, ten ples je až v říjnu!“

„No právě! Už za měsíc a  půl.“ Zamává mi časopisem před očima. „Tak co myslíš?“

Asi má pravdu. Nejspíš bychom už měly začít řešit šaty. Já si je rozhodně nehodlám kupovat v jednom z obchodů na ostrově, protože pak je devadesátiprocentní šance, že nějaká jiná holka přijde v úplně stejných. Podívám se na fotku v časopise důkladněji. „Jo, to je hezký! Ale pochybuju, že tam budeme mít větrák.“

Rennie luskne prsty. „Jo! Větrák. Skvělej nápad, Lil.“

Zasměju se. Pokud chce Rennie větrák, taky ho dostane. Rennie Holtzové nikdy nikdo neřekne ne.

Probíráme právě možné šaty a  účesy na ples, když se k naší dece přišourají dva kluci. Jeden je vysoký a má vlasy úplně na krátko, druhý je podsaditější, s pořádnými bicepsy. Oba jsou celkem pěkní, ale ten menší je hezčí. Každopádně jsou starší než my, určitě už nechodí na střední.

Najednou jsem ráda, že mám na sobě svoje nové černé bikiny a ne ty staré bílé s růžovými puntíky.

„Holky, nemáte otvírák?“ zahalasí ten vyšší.

Zavrtím hlavou. „Ale támhle u stánku vám ho určitě půjčí.“

„Kolik je vám let?“ zeptá se mě ten vysvalený.

Z toho, jak si Rennie přehodila vlasy přes rameno, je mi jasné, že po něm jede. „Proč to chceš vědět?“

„Jen si chci bejt jistej, že se s váma můžeme bavit,“ odpoví s úšklebkem kluk a podívá se na ni. „Jako že nejste pod zákonem.“

Rennie se zahihňá, ale takovým tím způsobem, že přitom působí dospěleji, ne jako malá holka. „Pod zákon teda nejsme. A co vy, kolik je vám?“

„Jednadvacet,“ odpoví ten vyšší a  sjede mě pohledem. „Chodíme na Massachusettskou univerzitu, a  teď jsme na tejden tady.“

Upravím si vršek plavek, aby mi nikde nic nekoukalo. Ren nie je sice čerstvých osmnáct, ale mně ještě ne.

„Pronajali jsme si dům dole na Shore Road, v  Canobie Bluffs. Mohly byste se třeba stavit.“ Svalovec si sedne vedle Rennie. „Dej mi svoje číslo.“

„Popros,“ zpraží ho Rennie, ztělesnění cukru a  biče. „A pak nad tím možná budu uvažovat.“

Vyšší kluk se posadí vedle mě na samý okraj deky. „Já jsem Mike.“

„Lillia,“ představím se. Přes jeho rameno vidím, že už se vrací kluci. Alex nese v ruce colu. Pro mě. Sledují nás ostřížím zrakem a nejspíš dumají nad tím, co to je za týpky. Když dojde na lidi, co nejsou z našeho ostrova, chovají se naši kamarádi až přehnaně ochranitelsky.

Alex se zamračí a  něco pošeptá Reevovi. Rennie už je taky zahlédla. Začne se hihňat ještě hlasitěji a znovu pohodí hřívou.

Vysoký kluk, Mike, se na mě otočí. „To jsou vaši kluci?“

„Ne.“ Upírá na mě tak pronikavý pohled, až zčervenám.

„To je dobře,“ usměje se.

Má vážně hezké zuby. Je začátek dokonalé letní noci, takové, kdy na nebi svítí všechny hvězdy a nepotřebujete mikinu ani u vody. Což je dobře, protože já tu svoji nechala doma. Když jsem přišla z práce, úplně jsem vytuhla a zaspala i večeři. Když jsem se probrala, měla jsem tak pět vteřin na to, abych stihla další trajekt na pevninu, takže jsem do tašky naházela pár kousků oblečení, co se mi válely na podlaze, plácla si s tátou na rozloučenou a celou cestu z Thomastownu do middleburyského přístavu jsem v podstatě sprintovala. Bylo mi jasné, že jsem určitě něco zapomněla, ale to je fuk, protože Kim mě stopro nechá prohrabat jí skříň a něco si půjčit.

Hlavní třída je plná lidí. Touhle dobou už nejsou otevřené skoro žádné obchody, ale to je jedno. Turisti se prostě bezcílně potulují sem a tam, zastavují se a nakukují do výloh, prohlížejí si nekvalitní trička a kšiltovky s logem ostrova Jar.

Srpen nesnáším.

Se zaúpěním se mezi nimi proplétám směrem k  Java Jones. Pokud chci zůstat na koncertě vzhůru až do přídavku, budu potřebovat dost kofeinu.

V hudebním obchodě, kde Kim pracuje, je koncert kapely Puppy Ciao. Ten krám je na pevnině a jmenuje se Paulův butik. Vedle je garáž, kde se konají koncerty, a  když hraje nějaká skupina, kterou chci vidět, Kim mě u  sebe nechává přespat. Bydlí přímo nad obchodem. Kapely tam obvykle přespávají taky, což je cool. Zpěvák z  Puppy Ciao vypadal na obalu desky pořádně sexy. Sice ne tak sexy jako jejich bubeník, ale Kim tvrdí, že s bubeníky jsou vždycky jen potíže.

Vybíhám schody k Java Jones po dvou. Ale zrovna když se chystám rozrazit dveře dokořán, jeden ze zaměstnanců otočí klíčem a zamkne.

Zaklepu na sklo. „Hej, já vím, že zavíráte, ale nemohla bych dostat jen rychlý kafe na cestu?“

Kluk si mě nevšímá, odváže si zástěru a vypne neonový nápis. Výloha potemní. Dojde mi, že nejspíš mluvím jako jeden z těch zbohatlických kreténů, co jezdí na léto na ostrov a myslí si, že otevírací doby pro ně neplatí, jeden z těch nesnesitelných snobů, co jich v  marině mám taky každý den plno. A tak odhodím zpola vykouřenou cigaretu na chodník, strčím si ruce hluboko do kapes, aby se mi ustřižené džínové šortky svezly dolů na boky, a zoufale žadoním. „Prosím, já jsem místní!“

Kluk uvnitř se na mě otočí, chvíli na mě zírá jako na největší osinu v zadku, a potom jeho tvář zjihne. „Kat DeBrassiová?“

„Jo?“ Přimhouřím oči a zkoumavě si ho prohlédnu. Je mi povědomý, ale nedokážu si ho zařadit.

Kluk odemkne dveře a otevře mi. „Jezdil jsem s tvým bráchou závody na motorkách.“ Přidrží mi dveře, abych mohla vejít. „Bacha, podlaha je mokrá. Vyřiď Patovi, že ho pozdravuju.“

Kývnu a  po špičkách projdu ve svých motorkářských botách kolem dalšího zaměstnance kavárny, který šmrdlá sem a tam mopem. Se zafuněním hodím svoji tašku na pult a kluk mi udělá kafe. V tu chvíli si všimnu, že v Java Jones zdaleka není prázdno. Ještě tu zbývá poslední zákazník.

U jednoho ze stolků vzadu sedí Alex Lint, nahrbený nad malým zápisníkem. Asi to bude jeho deník nebo tak něco. Už párkrát jsem ho přistihla, jak si do něj tajně něco čmárá, když si myslí, že se nikdo nedívá. Nikdy mi ho ale neukázal. Nejspíš má pocit, že bych si z něj a z toho, co píše, dělala legraci.

Po pravdě řečeno asi dělala. To, že spolu pár týdnů trávíme čas, z nás ještě nedělá opravdové kamarády.

Teď ho ale vyrušovat nebudu. Prostě si vezmu kafe a vypadnu. Jenže vtom se jeho tužka zastaví uprostřed stránky. Alex zavře oči, kousne se do rtu a  na okamžik se zamyslí. Vypadá jako malý kluk, co se usilovně soustředí na odříkávání otčenáše před spaním. Tak mile a zranitelně.

Ten kluk mi bude chybět.

Rychle si prohrábnu prsty ofinu a zavolám na něj. „Hej, Linte.“

Alex zaskočeně otevře oči, rychle strčí zápisníček do zadní kapsy kalhot a  přišourá se ke mně. „Nazdar Kat. Co ty tady?“

Protočím oči. „Jedu ke Kim na koncert. Už jsi zapomněl?“ Říkala jsem mu to sotva před pěti hodinami, krucinál, když se za mnou během oběda zastavil v marině. Tak jsme se vlastně začali bavit. V červnu jsme se potkali v jachtařském klubu. Samozřejmě jsem ho už znala, naše škola není zas tak velká. Ale nikdy jsme spolu doopravdy nemluvili. Možná loni na výtvarce, jednou nebo dvakrát. Jinak se ale každý pohybujeme v úplně jiných kruzích.

Alex jednou přijel na novém motorovém člunu. Pak se snažil odrazit od břehu, ale nešlo mu to.

Vyhodila jsem ho od kormidla a dala mu rychlou lekci. Udělalo na něj dojem, jak to s lodí umím. Párkrát jsem pořádně šlápla na plyn a všimla jsem si, jak se drží boků člunu, tak křečovitě, až mu zbělely klouby. Přišlo mi to roztomilé.

Dneska jsem doufala, že se mnou zůstane až do konce mojí směny, abych se v práci tak nenudila. Taky proto, že zítra odjíždí na rybářskou výpravu. Jenže Alex měl na pláži sraz s kamarády. Se svými opravdovými kamarády.

„Jo,“ přikývne teď. „To je fakt.“ Pak se předkloní a opře se lokty o pult. „Hele, vyřiď Kim, že děkuju, že mě u sebe nechala přespat, jo?“

V červenci jsem Alexe vzala na koncert Army of None. Dokud jsme se spolu nezačali bavit, nikdy o  nich neslyšel, ale teď je to jeho nejoblíbenější kapela. Dost jsem se za něj styděla, protože měl na sobě polo tričko s logem golfového klubu ostrova Jar, kapsáčové šortky a žabky. Jen co jsme vešli do obchodu, sjela mě Kim kvůli tomu trapnému ohozu pohledem. Alex si koupil tričko s logem kapely a hned si ho oblékl. Lidi, co chodí na koncerty v  tričkách kapely, která zrovna hraje, jsou trapní, ale rozhodně míň trapní než golfové tričko s límečkem. Během koncertu Alex mezi publikum v pohodě zapadl a společně s ostatními pokyvoval hlavou do rytmu. A u Kim doma se choval super zdvořile. Než si za lezl do spacáku, posbíral prázdné lahve od piva a vynesl je ven ke koši na třídění odpadu.

„Nechceš jet se mnou? Koncert je vyprodanej, ale určitě tě tam nějak protáhnu.“

„Nemůžu,“ vzdychne zhluboka Alex. „Strejda Tim chce zítra vyrazit už za svítání.“ Alexův strejda Tim je plešatící starý mládenec. Nemá rodinu ani žádné povinnosti, takže peníze vráží do hraček – jako třeba do té nové jachty, na které si Alex a jeho kámoši dělají rybářskou pánskou jízdu.

Pokrčím rameny. „No, tak to se asi musíme doopravdy rozloučit.“ Zasalutuju jako námořník. „Užij si výlet,“ popřeju mu sarkasticky, protože to ani za mák nemyslím vážně. Kéž by nikam nejel. Bez Alexových návštěv bude ten poslední týden v práci stát vážně za prd.

Alex se narovná. „Svezu tě k trajektu.“

„To je v pohodě.“

Zvednu se k odchodu, ale Alex chňapne po popruhu mojí tašky a  sundá mi ji z  ramene. „Ale já tě chci odvézt, Kat.“

„Fajn, jak chceš.“

Alex mě veze dolů do přístavu a neustále si mě po očku prohlíží. Nevím, proč z toho mám tak divný pocit, ale mám. Otočím se k oknu, aby mi neviděl do tváře. „Co je s tebou?“ uhodím na něj.

Alex zhluboka vzdychne. „Nemůžu uvěřit, že už je skoro konec léta. Nevím, tak nějak mám pocit, že jsem ho promarnil.“

„Promarnil jsi ho s těmi svými lůzrovskými kámoši,“ vylétne ze mě, než se stihnu zarazit. „Ne se mnou.“ A nenávidím se za to, jak to vyznělo. Jako že mi na tom záleží.

Alex svoje kamarády obvykle brání, když se do nich strefuju, ale tentokrát mlčí.

Po zbytek cesty přemítám nad tím, co se asi stane, až začne škola, jestli se s  Alexem budeme dál kamarádit. Jasně, přes prázdniny jsme spolu strávili spoustu času, ale já si nejsem jistá, jestli se s ním chci nechat vidět ve škole. Na veřejnosti.

Alex a já... Takhle je to mezi námi nejlepší. Když jsme spolu jen my dva.

Alex zajede na parkoviště u přístavu. Než stihne zaparkovat, bleskově se rozhodnu a vypálím: „Klidně ten koncert můžu dneska zatáhnout, kdybys chtěl něco podniknout.“ Přece jen nejsem žádná šílená fanynka Puppy Ciao, kteří navíc určitě ještě někdy přijedou. Ale já a Alex? Tohle může být naše poslední šance. Naše poslední noc. A  myslím, že někde hluboko uvnitř to oba víme.

Alex se zazubí. „To jako vážně? Ty bys tu zůstala se mnou?“

Stáhnu okýnko a zapálím si cigaretu, abych zakryla fakt, že i moje rty se roztáhly v úsměvu. „Jo, proč ne? Taky se chci podívat do tý zbohatlický jachty.“

A tak jedeme k jachtě. Zastavíme u paláce Alexova strejdy, kde ta zatracená věc kotví. Když kolem ní procházíme, začnu si dělat legraci z toho, že je to fakt nevkus, ale v duchu si říkám Krucinál, tahle podělaná jachta je větší než celej můj barák. Rozhodně to je nejhezčí loď, jakou jsem kdy viděla. Hezčí než všechny ostatní lodě v marině.

Alex na palubu vyleze jako první, já jdu za ním v těsném závěsu. Vezme mě na zběžnou prohlídku. Jachta je uvnitř ještě víc snobská než zvenku. Italský mramor, asi sto televizí s plochou obrazovkou a vinný sklípek s lahvemi z Itálie, Francie i jižní Afriky.

Pomyslím na Rennie. Ta by tady z toho chcípla.

Rychle ale myšlenky na ni zase zaplaším. Teď už na ni zas tak moc nemyslím, ale i tak nesnáším, když se to náhodou stane.

Snažím se zprovoznit hudební přehrávač, když se Alex postaví přímo vedle mě. Hodně blízko vedle mě. Odhrne mi vlasy na stranu. „Kat?“

Strnu. Jeho rty mě pošimrají na krku. Chytí mě za boky a přitáhne si mě k sobě.

Není můj typ. Zdaleka ne.

Proto je to naprosto šílené. Protože jakmile se k  němu otočím, začneme se líbat. A já mám najednou pocit, že jsem přesně na tohle čekala celé léto.

KAPITOLA JEDNA

Sedím v koupelně a snažím se vzpomenout si, co mi vizážistka z obchodu Saks říkala o tom, jak nanášet oční linky na asijské oči. Jenže... nějak nedokážu jasně uvažovat.

Myslím, že říkala, že se linka musí nakreslit malinko zahnutá. Nejdřív si namaluju pravé oko a vypadá to celkem slušně. Právě dokončuju linku na levém víčku, když moje mladší sestra Nadia zabouchá na dveře tak hlasitě, až nadskočím.

„Lil! Potřebuju se osprchovat!“ povykuje. „Lilliéééé!“

Vezmu kartáč na vlasy, natáhnu se a odemknu dveře. Nadia vpadne dovnitř a otočí kohoutkem. Má na sobě svůj příliš velký fotbalový dres a lesklé černé vlasy má rozcuchané. Sedne si na okraj vany a sleduje mě, jak si češu vlasy. „Sluší ti to,“ zaskřehotá rozespale.

Vážně? Tak aspoň navenek vypadám pořád stejně.

Rytmicky projíždím vlasy kartáčem. Dvacet tři, dvacet čtyři, dvacet pět, hotovo. Dělám to takhle od dob, kdy jsem byla ještě malá.

Dnešek bude stejný jako kterýkoli jiný den.

„Myslela jsem, že po svátku práce se bílá nosit nesmí,“ dodá Nadia.

Sklopím oči ke svému svetru. Je nový – z bílého kašmíru, měkoučký a přiléhavý. Mám k němu svoje bílé minišortky. „To pravidlo už nikdo nedodržuje,“ poučím ji a vstanu. „A tohle je navíc zimní bílá.“ Plácnu ji kartáčem po zadku. „Hni sebou a padej do sprchy.“

„Stihnu si natočit vlasy, než dorazí Rennie?“

„Ne,“ řeknu a zavřu za sebou dveře. „Pět minut!“

Vrátím se do pokoje a  začnu plnit svoji hnědou brašnu věcmi do školy. Jako bych jela na autopilota. Nové pero a v kůži vázaný diář, které jsem dostala od mamky jako dárek k  začátku školního roku. Lízátka. Třešňový balzám na rty. Přemýšlím, jestli jsem na něco nezapomněla, ale nic mě nenapadá, a tak chňapnu svoje bílé espadrilky a sejdu po schodech dolů.

Mamka je v kuchyni, na sobě má župan a popíjí espreso. Táta jí k  Vánocům koupil takový ten nóbl espresovač a mamka si dává záležet, aby ho aspoň jednou týdně použila, i když má radši čaj a táta stejně skoro není doma, takže ji u toho ani nevidí. Táta je doktor a pracuje v lékařském výzkumu. Už nějakou dobu vyvíjí nový lék na rakovinu. Velkou část každého měsíce tráví v laboratoři v Bostonu a taky jezdí na kongresy po celém světě, aby svůj výzkum představil. V létě byl na titulní straně jednoho lékařského časopisu. Už jsem zapomněla, jak se jmenoval.

Mamka mávne rukou k talíři s muffiny. „Lilli, sedni si a  najez se, než půjdeš. Jsou tu i  ty s  cukrem, co máš tak ráda.“

„Rennie tu bude každou chvíli,“ vymlouvám se, ale když vidím, jak zklamaně se mamka tváří, vezmu jeden muffin a zabalím si ho do ubrousku. „Sním si ho v autě.“

Mamka si upraví vlasy. „Nemůžu uvěřit, že už je z tebe maturantka. Ještě rok a  odejdeš na vysokou. Moje krásná holčička je skoro dospělá.“

Uhnu pohledem. Asi jo, asi už dospělá jsem.

„Hlavně že mi tu ještě zůstane můj drobeček. Už je Nadi připravená?“

Přikývnu.

„Musíš na ni dávat pozor, když teď chodíte na stejnou školu. Víš, jak moc k tobě vzhlíží, Lilli.“ Mamka mi stiskne paži a já ztěžka polknu. Vážně musím na Nadiu dávat větší pozor. Větší než v sobotu večer, když jsem ji nechala na Alexově párty. Byla tam s kamarádkami, ale stejně.

Měla jsem tam zůstat.

Zvenčí se ozve zatroubení Renniina klaksonu. Zvednu se. „Nadio!“ křiknu. „Rennie už je tady!“

„Ještě minutu!“ zaječí v odpověď Nadia.

Obejmu mamku a zamířím ke dveřím do garáže.

„Vezmi muffin i pro Rennie,“ volá za mnou ještě mamka, ale já už zavírám dveře. Rennie by ho stejně nesnědla. Na začátku školního roku vždycky přestane jíst sladké kvůli tréninkům roztleskávaček. I když jí to obvykle vydrží tak maximálně měsíc.

V garáži si obuju boty a sejdu po příjezdové cestě k Renniinu džípu.

„Nadia už jde,“ oznámím, když si vlezu dovnitř.

Rennie se ke mně nakloní a  na uvítanou mě obejme. Opětuj jí to, nakážu si v duchu. A taky to udělám.

„V  týhle bílý krásně vynikne tvoje pleť,“ polichotí mi, když si mě prohlédne od hlavy až k patě. „Kéž bych se taky někdy opálila tak pěkně jako ty.“

Rennie na sobě má upnuté džíny a ještě upnutější krajkový top s kulatým výstřihem, pod kterým má tílko v tělové barvě. Je tak drobná a hubená, že jí můžu klidně spočítat žebra. Asi na sobě nemá podprsenku. Nepotřebuje ji. Má tělo jako gymnastka.

„Vždyť jsi opálená hezky,“ opáčím a zapnu si bezpečnostní pás.

„To je bronzer, bejby.“ Nasadí si sluneční brýle a začne ze sebe chrlit slova rychlostí světla. „Takže už jsem vymyslela, jakou uděláme příští párty. Včera v  noci mě to napadlo ve snu. Bude tematická a bude... jsi připravená? Ve stylu dvacátých let! Holky budou mít takový ty šaty s třásněma a čelenku s pírky a dlouhý korále na krku a kluci obleky s kšandama a klobouky. Hustý, ne?“

„No já nevím,“ zamumlám a upřu pohled z okna. Rennie mluví tak rychle a tak moc, že mě z toho bolí hlava. „Klukům se to asi moc líbit nebude. Kde na ostrově seženou něco takovýho?“

„Haló, přece na takový věci jménem internet!“ Rennie poklepe prsty na volant. „Co tý Nadie tak dlouho trvá? Chci tam být co nejdřív, abych si zabrala svoje parkovací místo.“ Přitiskne dlaň na klakson – jednou, pak ještě dvakrát.

„Nech toho,“ okřiknu ji. „Vzbudíš sousedy.“

„Ale prosím tě. Nejbližší dům je odtud tak aspoň půl kilometru.“

Vchodové dveře se rozlétnou a vyřítí se z nich Nadia. Vedle obrovského bílého domu vypadá tak drobounká. Náš dům je jiný než většina ostatních budov na ostrově – moderní, s ostrými liniemi a spoustou skla. Mamka ho pomáhala navrhnout. Původně to bylo naše letní sídlo, ale než jsem šla do prváku, přestěhovali jsme se na ostrov Jar nastálo. To já jsem škemrala, abychom tu mohli žít trvale, abych mohla být s Rennie a kamarády, které jsem si našla přes léto.

Mamka nám ze dveří ještě zamává. Taky na ni mávnu.

„Takže co ta párty ve stylu dvacátých let, jo, nebo ne?“ dotírá Rennie.

Upřímně řečeno je mi to fuk, ale vím, že jí na mé odpovědi záleží – a právě proto mám sto chutí říct ne.

Ale než to slovo ze sebe vypravím, Nadia se škrábe na zadní sedadlo. Vlasy má ještě mokré. Na sobě má nové džíny a černý top, který jsme jí s Rennie pomohly vybrat, když jsme v červenci šly společně na nákupy. Mám pocit, jako by to bylo už strašně dávno.

Otočím se na Nadiu. „Nadi, měla sis ty vlasy vysušit. Víš, že když pobíháš venku s mokrou hlavou, vždycky nastydneš.“

„Bála jsem se, že odjedete beze mě,“ odpovídá mi udýchaně.

„My bysme tě tu nenechaly!“ ujistí ji Rennie a zatočí volantem. „Jsme tvoje velký ségry. Vždycky na tebe budeme dávat pozor, koblížku.“

Mám na jazyku něco ne moc pěkného, ale rychle ta slova spolknu, abych to neřekla. Kdybych se neudržela, už by to mezi námi nikdy nebylo stejné. Možná by to bylo ještě horší než teď.

Otočíme se na příjezdové cestě a vyjedeme.

„Trénink je ve čtyři,“ připomene mi Rennie a nadskakuje na sedadle do rytmu hudby. „Ne že přijdeš pozdě. Musíme zhodnotit čerstvý maso, mrknout se, s čím budeme letos pracovat. Máš tu svoji malou kamerku, abysme si to mohly nahrát?“

Otevřu brašnu a podívám se do ní, i když vím moc dobře, že kameru nemám. „Zapomněla jsem na ni.“

„Lil! Chtěla jsem si ty holky nahrát a  večer si je pustit v HD.“ Rennie podrážděně vzdychne, jako bych ji zklamala.

Pokrčím rameny. „Nějak to zvládnem.“ To přece právě teď děláme, nebo ne? Zvládáme to? Ale Rennie to očividně jde mnohem líp než mně.

„Nadi, která z  tvých kamarádek je nejhezčí?“ zeptá se Rennie.

„Patrice,“ odpoví Nadia.

Rennie zabočí doleva. Projíždíme kolem letních chatek k pronájmu, které tvoří velkou část Canobie Bluffs. Na jednu se upřeně zadívám. Je u ní správce, zavírá ji na zimu, protože je po sezóně a už v ní nikdo nebydlí. Myslím, že je to Reevův táta. Přišroubovává okenice na oknech v přízemí. K ložnici se ještě nedostal, okno je pořád dokořán.

Odvrátím se a kradmo se podívám na Rennie, jen abych se přesvědčila, jestli si toho všimla taky. Ale v její tváři není nic – ani poznání, ani zděšení, nic.

„Nadi, ty jsi mnohem hezčí než Patrice. Abys věděla, já beru do týmu jen ty nejlepší z nejlepších,“ pokračuje Rennie. „Jestli máš někoho, komu chceš dělat roztleskávačku, dej vědět a já to zařídím.“

„Alex,“ vypálí Nadia bez zaváhání. „Můžu dělat roztleskávačku Alexovi?“

Rennie zalapá po dechu. „Ááále! To by ses měla zeptat ségry. Alex je její hračka.“

„Sklapni, Rennie.“ Řeknu to úsečněji, než jsem zamýšlela, a Rennie se na Nadiu zašklebí do zpětného zrcátka. Zhluboka se nadechnu. „Nadio, na Alexe se stojí fronta, jsou před tebou holky z  druháku i  ze třeťáku. Nemůžeme ti takhle nadržovat. Jako víš co, jak by to vypadalo, kdybysme kluka z nejvyššího ročníku přiřadili k prvačce? A navíc stejně nejdřív musíš na přijímací test. Ještě ani nejsi v týmu.“

Rennie přikývne. „Lil má pravdu. Jako jasně, v podstatě už jsi přijatá, ale musíme s tebou jednat jako se všema ostatníma. I když jsi pro nás výjimečná.“ Nadia se zavrtí jako štěňátko. „Jo, a vyřiď svým kámoškám, že pokud přijdou třeba jen o minutu pozdě, pošleme je rovnou domů. A tečka. Jako kapitánka si musím letos od začátku zjednat respekt.“

„Jasný,“ slíbí Nadia.

„Hodná holka. Budeš v prváku hvězda.“

„Ještě potřebuje zamakat na saltu dozadu,“ říkám a mám pocit, jako bych se vznášela někde mimo svoje tělo. „To jí moc nejde.“

V autě se rozhostí ticho.

Sundám si stínítko a  podívám se na Nadiu přes odraz v  zrcátku. Má svěšené koutky a  v  temných očích ublížený výraz.

Proč jsem to řekla?

Dobře vím, jak moc touží dostat se do týmu roztleskávaček. Celé léto jsme nacvičovaly přemety dozadu a dopředu, salta, hvězdy a další prvky z našich sestav. Slíbila jsem Nadie, že až Rennie odmaturuje, bude na vršku pyramidy stát ona. Slíbila jsem jí, že na Jarské střední bude mít cestičku vyšlapanou, stejně jako její starší sestra.

Ale teď už si nejsem jistá, jestli chci, aby byla jako já nebo jako Rennie.

KAPITOLA DVĚ

Přelezu drátěný plot, který obklopuje parkoviště Jarské střední. Alexovo SUV parkuje poblíž fotbalového hřiště, nablýskané, zjevně čerstvě umyté na počest začátku školy. Snažím se nevšímat si splašeného tlukotu svého srdce, který mi horce plní hruď, hrdlo i uši. V sobotu mi bylo osmnáct. Celý večer jsem seděla u kuchyňského stolu a házela do sebe panáky whisky se svým bráchou Patem a cpala se čokoládovým dortem, který táta donesl ze supermarketu.

„Ach, Judy,“ vzdychal táta po každém panáku, jako by tu seděla a popíjela s námi. „Jen se podívej na svoji malou holčičku.“

„Už jsem dospělá žena,“ opravila jsem ho.

„To jsi, pořádnej kus ženský,“ souhlasil táta a  postrčil prázdnou sklenici po stole.

„Tati, to je nechutný,“ zašklebil se Pat a všem nám dolil.

Alex se ten den měl vracet, ale nevěděla jsem, kdy přesně. Ani jestli mi zavolá. Zakázala jsem si na to myslet. Už mi v mozku udělal dost velkou paseku.

Většinu toho týdne, co byl Alex pryč, jsem si neustále v duchu omílala to, co se mezi námi stalo onu poslední noc. Na rozdíl od kluků z kapel, které jsem potkávala u Kim, jsem se u Alexe nemusela bát, jak daleko to zajde, ale i tak mi přišlo sexy, jak byl dominantní. A navíc on a já spolu, to bylo tabu. Nikdy jsme se neměli ani skamarádit, natož se spolu líbat a  muchlovat po celé miliardářské jachtě jeho strejdy.

Bylo mi naprosto jasné, jak by Rennie vyšilovala, kdyby se o mně a Alexovi dozvěděla. Dala by mu to pěkně sežrat. A  mně taky, a  nejen Rennie, ale i  Reeve a  všichni ostatní. Ne že bychom s Alexem mysleli zrovna na tohle, když jsme se na sebe vrhli. Ale potom ho to určitě napadnout muselo, stejně jako mě.

A pak mi poslal esemesku.

Party na privitanou u me doma. Jestli nic nedelas, stav se.

Odstrčila jsem se od stolu. „Čemu se tak tlemíš?“ zeptal se mě Pat.

Sotva jsem ho vnímala. Myslela jsem na svůj černý krajkový top a ustřižené šortky, ale pak mi došlo, co když jsou doma jeho rodiče? Měla bych si na sebe asi vzít něco slušnějšího.

Znova jsem si sedla. Kvůli čemu tak vyšiluju? Byla to jen jedna noc. Měla bych šlápnout na brzdu.

Vypnula jsem telefon a  nakázala bráchovi, aby mi nalil další sklenku.

V jednu ráno jsem byla oficiálně opilá. Táta už si šel lehnout a  Pat vytuhnul na podlaze v  obýváku. Náš pes Shep škrábal packou na zadní dveře, a tak jsem vzala vodítko a vydala se s ním na procházku.

Samozřejmě jsem skončila u  Alexova domu. I  když je White Haven skoro deset kilometrů od Thomastownu.

Párty se tam rozhodně konala, ale teď už bylo po ní. Kolem pěšiny vedoucí k zadnímu dvoru se povalovaly plastové kelímky a další odpadky. Taky tu hrála hudba, takový ten taneční děs, co neustále pouštějí v rádiu, ale někdo už ji hodně ztlumil. Světla kolem bazénu byla zhasnutá. Bylo tu i jídlo, mísy plné chipsů, talíř nesnědených hamburgerů, hnědnoucí guacamole a taky kelímky s roztátým růžovým pitím a papírovými deštníčky. Zahlédla jsem i další dekorace: rybářské sítě, pochodně, velké lastury. Na sloupku v plotě visela zmačkaná kapitánská čepice. Zaslechla jsem, že Shep něco žvýká, a musela jsem mu to vyrvat z tlamy. Byla to umělohmotná pirátská páska přes oko.

Došla jsem k  zahradnímu domku u  bazénu, ve kterém Alex obvykle přespává, a nakoukla oknem dovnitř, abych se podívala, jestli je ještě vzhůru.

Ležel na boku na neodhrnuté peřině a spal. Pár pramínků v jeho měděných vlasech ještě zesvětlalo, takže měly skoro barvu písku. A taky byl opálený. A naskákaly mu pihy.

Vypadal tak roztomile, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že vedle něj na posteli leží schoulený do klubíčka ještě někdo. Cestou do školy procházím kolem fontánky. Alex tu stojí se svými kamarádkami. Rennie a Lillia jsou obě vyfiknuté, jako by byly v nějakém stupidním filmu ze střední. Lillia má v puse lízátko. Ta slušňačka má teda pěknou orální fixaci. A Ren nie. Už jen to, jak stojí na těch svých podpatcích, jeden bok vytrčený do strany, ruku za zády, jak vystrkuje ty svoje směšně malá prsa, co to jen jde. Z jejího postoje je jasné, že teď, když je ve čtvrťáku, si hodlá omotat školu kolem prstu. Na tuhle chvíli čekala celý svůj život.

Alex se otočí a naše oči se střetnou. Zlomek vteřiny dumám, jestli bude předstírat, že mě nevidí. Což by bylo v pohodě. Ale to on neudělá. Vyrazí přímo ke mně, s úsměvem od ucha k uchu.

„Kat,“ osloví mě. „Všechno nejlepší.“

Zaskočí mě, že si na moje narozeniny vzpomněl. A že je oslavil s jinou holkou v posteli. Netuším, kdo to byl. Ne že by na tom záleželo. „Sorry, že jsem nedorazila na tvoji párty. Užil sis to?“ zeptám se a  ze všech sil se snažím, aby na mně nebylo poznat, jak žárlím na tu holku, se kterou si užíval místo mě.

„Ani ne,“ pokrčí rameny Alex. „Neměl jsem páru, že nějaká pařba vůbec bude. To všechno Rennie. Prostě jen hledala záminku, proč trochu zakalit.“

Rennie? Tak za tou párty stála Rennie? To by dávalo smysl. Všechny ty trapné dekorace a  to svinstvo kolem. A  Rennie přece jen nemohla pozvat všechny ze školy do dvoupokojového bytečku svojí mámy.

Alex mluví dál. „Podle všeho přiměla Lillii, aby se zeptala mojí mámy, jestli můžeme udělat párty u nás doma. Dokonce přesvědčila mýho tátu, aby si stoupnul ke grilu a dělal steaky. Byla tam hromada lidí, všichni v kostýmech. Táta si na sebe vzal podělanej potápěčskej oblek. Víš, jak to Rennie umí s rodiči,“ zavrtí hlavou. Potom posmutní. „Naštvala se na mě, když jsem si odmítl vzít námořnickou čapku.“

„Tak počkat,“ zarazím se. „Vy jste byli v kostýmech?“

„Jo. Rennie šla za mořskou pannu.“

Zaskřípu zuby. Samozřejmě. Když jsme byly ještě malé, jediné, na co si Rennie chtěla u  Lillie v  bazénu hrát, byla Malá mořská víla. „To musela bejt sranda,“ podotknu sarkasticky a pokusím se ho obejít.

„No, jak už jsem říkal, ani ne.“ Zastoupí mi cestu a ztlumí hlas. „Hele, ty se na mě zlobíš? Přišla ti ta zpráva, ne?“

Podívám se mu zpříma do očí. „Proč bys mě zval na Renniinu párty?“ zavrčím. Přece ví, co se mezi mnou a Rennie stalo. Všichni to ví. Chtěla bych se ho vyptávat dál, zeptat se na tu holku, co měl v posteli, ale moji pozornost upoutá to, co vidím přes jeho rameno.

Rennie nás sleduje.

„Alexííí!“ zavolá na něj zpěvavě. „Mohl bys na chvilinku?“

„Alex teď něco má,“ obořím se na ni. „A neměla bys vyrušovat lidi, co si povídajííí!“ šlehnu po ní stejně zpěvavě.

Rennie vzdychne. Chytí Lillii za ruku a stáhne ji z okraje fontánky, na kterém Lillia sedí. „Pojď sem, Alexi, musíme s tebou mluvit.“ Ale Lillia se jí vymaní.

Alex se podrážděně ohlédne. „Tak já ti pak zavolám,“ řekne mi.

Mávnu rukou. „Jak chceš.“ Protože tohle teď rozhodně nechci rozebírat, ne, když se na nás všichni dívají.

„Brnknu ti po tréninku,“ slíbí a couvá ode mě.

„Co jsi s  ní vůbec řešil?“ slyším Rennie. „Chceš ji najmout, aby tvýmu strejdovi uklízela na jachtě?“

Alex se nadechne, aby to popřel, ale Rennie už mele dál. „Buď opatrnej, Linty. Jako víš co, nemůžeš na tu loď pouštět každýho. Co bys dělal, kdyby tam něco sebrala?“

Celá strnu. To Rennie ráda kradla v obchodech. Většinou jen šminky v drogerii, ale občas si v obchodech na hlavní třídě troufla i na tričko nebo náramek. A já vždycky stála na stráži.

Rennie o mně za ty roky navykládala tolik pomluv – že můj táta je drogový dealer a vychovává si Pata, aby ho v rodinné firmě zastoupil; jak jsem se s ní jednou snažila líbat, když jsem u  ní přespávala; jak se mi chystá nechat napařit soudní zákaz přiblížení, protože jsem ji začala stalkovat, když se se mnou přestala kamarádit. Všechno to byly lži, prostě se jen dělala zajímavou. Nikdy mě ani nenapadlo to uvádět na pravou míru. Vlastně bylo směšné, jak moc je prolhaná. Sama těm svým kecům věřila. Každopádně nikoho by nikdy nezajímalo, co k tomu mám říct já. Lidi prostě vždycky budou věřit, čemu chtějí.

Jenže teď jsem z nějakého důvodu nechtěla, aby si o mně Alex myslel, že jsem nějaká zlodějská šmejdka.

Rennie na mě přes jeho rameno samolibě zamává.

Než se stihnu zamyslet nad tím, co vlastně dělám, rozběhnu se za nimi. Jakmile je doženu, pokrčím rameno a strčím do Rennie tak silně, jak to jen jde.

KAPITOLA TŘI

Když jsem se ráno probudila, měla jsem pocit, že mám motýly v břiše. Hodně motýlů. Tohle je den, na který jsem tak dlouho čekala.

Prosvištím Middlebury a  najedu na cyklostezku podél vody. Pobřeží je u Canobie Bluffs kamenité a rozeklané. Na nejostřejším útesu se stezka stáčí do lesa. Tady pod borovicemi je chladno a mně se líbí, jak pneumatiky kola tiše podkluzují v písku cesty.

Když jsem odcházela, teta Bette ještě spala, ale moje staré žluté kolo stálo naštěstí ve skoro perfektním stavu v garáži, dokonce ani nebylo zaprášené.

Co se asi stane? Co se stane, až proti sobě budeme stát jen my dva, tváří v tvář, a všichni ostatní se rozplynou?

Mohla bych říct Ahoj Reeve, úplně klidně a vyrovnaně.

Mohla bych říct Asi sis nemyslel, že mě ještě někdy uvidíš, co?

Hlavou mi víří nejrůznější možnosti, točí se rychleji než

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist