načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Okem vrány – DeSales Harrison

Okem vrány
-11%
sleva

Elektronická kniha: Okem vrány
Autor: DeSales Harrison

– Psychoanalytik pronásledovaný minulostí se snaží ochránit dceru před svými chybami. Avšak za jakou cenu? – Otec dospívající dcery Daniel Abend vede úspěšnou psychoterapeutickou praxi v New Yorku a žije si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229 Kč 204
+
-
6,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 347
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Název originálu: The Waters & The Wild
Spolupracovali: z anglického originálu The Waters & The Wild vydaného ... přeložila Lenka Kapsová
Jazyk: česky
Téma: psychologické romány, zoufalství, ztráty, vina, otcové, dcery
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7037-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Psychoanalytik pronásledovaný minulostí se snaží ochránit dceru před svými chybami. Avšak za jakou cenu?

Otec dospívající dcery Daniel Abend vede úspěšnou psychoterapeutickou praxi v New Yorku a žije si pohodlným životem. Když jedna z jeho pacientek spáchá sebevraždu, je to sice neštěstí, dá se ale snadno vysvětlit: mladá žena trpěla depresemi a byla závislá na drogách.

Brzy poté však Daniel obdrží záhadný dopis, na jehož základě začne o okolnostech smrti své pacientky pochybovat. O několik dní později náhle zmizí jeho dcera a Daniel je vtažen do stále zoufalejšího pátrání; to ho zavede do dávné minulosti — do doby, kdy se jako mladý muž v Paříži zamiloval do ženy, jež mu převrátila život naruby. Daniel začne dostávat podivné anonymní dopisy a uvědomí si, že nastal čas postavit se nepříjemným tajemstvím z minulosti čelem. Je třeba vyrovnat účty…

----

Elegantní, elegický, enigmatický: tři slova, která vystihují debutový román Okem vrány. DeSales Harrison vytvořil řadu složitých psychologických vrstev, jež stírají hranice mezi minulostí a současností a mezi tím, co je a co není skutečné. Je to podmanivá kniha, která je zároveň studií osobnosti i literárním labyrintem.
- Matthew Pearl, autor románů Dantův klub a Přízrak Edgara Allana Poea

S každou další větou autor buduje pocit beznaděje a připravuje čtenáře na závěr, který bude pro všechny překvapením.
BookTrib.com

Tajemný a čarovný literární hlavolam. S románem Okem vrány se ponoříte hluboko do utrpení, z jehož naléhavosti vás bude mrazit. Je to fascinující studie viny ve stylu Hitchcockova Vertiga či Tajné historie Donny Tarttové.
- David Gilbert, autor románu & synové

Zařazeno v kategoriích
DeSales Harrison - další tituly autora:
Okem vrány Okem vrány
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DeSA LES

HARRISON

OK EM

VRÁNY



DeSales Harrison

Brno 2019


The Waters & The Wild

Copyright © 2018 by DeSales Harrison

First published in the United States by Random House,

an imprint and division of Penguin Random House LLC, New York

Jacket design by Laura Klynstra

Translation © Lenka Kapsová, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-901-4 (PDF)

ISBN 978-80-7577-902-1 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-903-8 (MobiPocket)


Lauře



9

PROLOG

Říjen 2008

Kdybys měl zařízení pro vidění ve tmě nebo se stal nočním

ptákem na trámu kostelního krovu, byl bys ho rozeznal: kněz ležící na zádech, ponořený do tmy, bdící.

Tenkrát si nevšiml, kdy ta dívka vešla. Jak dlouho už tu asi

je, přemýšlel otec Spurlock, když teď ležel na pryčně v útulku a upíral pohled do stínů žebrové klenby kostela. Tři týdny, spočítal si. Tři týdny to jsou, co se tu objevila, najed

nou seděla u stolku v kavárně, jako by tam byla odedávna.

Z profilu působil její obličej nehybně a vážně jako tvář po

stavy vytesané v basreliéfu. Ve farní kavárně si vybrala ten

malý stolek pod vitráží Noemovy archy, odkud na ni upře

ně hledělo skleněné mozaikové oko Noemovy vrány, nebo přesněji řečeno hledělo na list papíru, který si dívka před

sebou rozevřela, jako by se vrána posadila na okrajnici archy speciálně kvůli tomu. Tehdy ho oslovila, ukázala mu ten papír a spěšně odešla — a jemu nezbylo nic než jméno Cle

mentine Abendová, které si propiskou naškrábal do dlaně.

Jak dlouho tam asi seděla a sledovala rušný provoz v do

pravní špičce? Nebo spíš zírala skrz něj, jako když se člověk dívá skrz průzračnou hladinu na dno potoka. Byla tam už

v pět hodin, když si přes kněžské roucho uvazoval zástěru

a přebíral večerní směnu za pultem kavárny? A kdy přesně

se proměnila, nepozorovaně a bez jediného hnutí, z nikoho

v někoho a z někoho v tu dívku?


10

Ale ne, už to nebyla dívka. I na tu vzdálenost to cítil. Osm

náct let? Možná, i když mu připadala starší. Dvacet? Ne,

to zas bylo moc. Její držení těla a nehybné zamyšlení ho utvrdilo v dojmu, že na nikoho nečeká, že si k ní už nikdo

nepřisedne. Na hrudník mu jako nějaká kamenná kniha tla

čila ohromná masa temnoty.

Ano, vzpomněl si, vybrala si ten stolek pod Noemovým

oknem a nad ramenem jí vykukovala shrbená černočerná

vrána, jejíž obrys zřetelně vyvstával na pozadí skleněného

vodstva potopy. Pokud byla vrána vidět, když dívka vešla,

pomyslel si, pokud měla zbývající část okna teprve potem

nět, pak musela přijít ještě před západem slunce. Zůstala

tam až do večera, seděla u stolku i poté, co hlídač Luis od

klidil všechny židle, navršil je do štosů, sesunul stolky do

hromady a všechno připoutal řetězem ke kovovému oku,

navrtanému do fasády kostela. Buenas noches, padre, řekl

jako vždycky a zavřel dveře, takže zapadající slunce zůstalo

na ulici. Que duerma bien. Dívka v zavřené kavárně osaměla.

Od chvíle, kdy se bývalá mariánská kaple před osmi mě

síci proměnila v kavárnu, si otec Spurlock navykl ukončit

otevírací dobu žertovným rozloučením. Klenutý prostor po

každé zpěvavě zaplnil jeho znělý kněžský baryton: „Posvátná půda se zavírá! Jděte v pokoji! Jsme tu každý den, dokonce

i v neděli!“ a po malé odmlce zdůraznil s přehnaným kome

diantským přízvukem: „Zejména v neděli!“ Teď však nevěděl,

co by měl říct. Snad ta dívka nemá v úmyslu v kostele pře

spat? „Noční návštěvníci“ (jak jim s různou mírou ironie ří

kali členové farní rady) se obvykle připlížili ke kostelu za tmy,

zaparkovali své vozíky za popelnicemi v uličce a pak zamířili

ke služebnímu vchodu. Ona k nim určitě nepatřila. Přestože

cosi tuláckého na ní bylo (na protější židli si položila ošuntě

lý batoh), v jejím držení těla nezaznamenal ani stopu onoho

nepojmenovatelného, neuchopitelného ponížení, které bylo pro noční návštěvníky typické. Otec Spurlock si odvázal zá

stěru a rozhodl se pro obvyklý kněžský přístup — pozdraví ji jako kteréhokoli jiného turistu nebo kolemjdoucího. Vítejte v episkopálním kostele Vtělení Páně, slečno, řekne. Otec Spurlock

jméno mé. Co vás sem při vádí? Na okamžik zalitoval (což se

mu nestávalo často), že si nechal svůj mohutný světlý plno

vous narůst příliš dlouhý, takže mu zakrýval kněžský kolárek.

Teď, tři týdny poté, když ležel na pryčně a zíral do ne

změrné temnoty kostela, spatřil znovu dívčin profil rýsující

se proti zdi pod Noemovým oknem tak jasně, jako by nikdy

nebyla odešla. Pan hlídač, jak dívka Luise nazvala, jí prý řekl, ať počká do zavírací doby. Pak si s ní padre Spurlock bude moct promluvit.

Takže i za to vděčím Luisovi, pomyslel si otec Spurlock. Větu

„Za tohle vděčíme Luisovi!“ pronášela každou chvíli paní Nic

kersonová, farní sekretářka s mikádem střiženým do tvaru helmy. Občas to říkala s úžasem, občas zoufale, občas se

skutečnou vděčností. Luis, který měl na výplatní pásce jako pracovní zařazení napsáno „kostelník“, Luis, který tu za čtyřicet let zažil šest farářů a sám sebe vytrvale nazýval „dómov

níkem“, tenhle Luis si vzal projekt kavárny na starost s boho

rovným klidem. Kolik takzvaných popularizačních iniciativ,

uvažoval Spurlock, už asi Luis viděl vzplanout a zase zhas

nout? Kolik hodin, dnů, let strávil uklízením nepořádku po dobrovolnických akcích, slavnostech, oslavách a rockových operách, nedělním maratonu nebo po tolik propagovaném

žehnání domácích mazlíčků, doprovázeném nezbytnou na

dílkou výkalů, které musel smetat na lopatku? Na každou

novou prosbu reagoval nekonfrontačním a úslužným „Jestli to tak chcete, padre...“ Copak se Luis, aniž ho o to někdo

žádal, neujal každodenního uklízení židlí a stolků z chod

níku? Za to všechno mu vděčil, za ten kovový kruh, za čistý

chodník, z něhož vždycky posbíral sáčky od cukru, plátky

citronu a tyčky na míchání kávy, za to, že každé ráno otevřel

dveře, uvařil kávu a vyložil pečivo před první návštěvníky.

Luisovi — a pochopitelně asi také Bohu — vděčil i za to,

že postranní dveře do kostela zůstávaly odemčené i přes

noc. Tohoto zanedbání povinnosti se Luis začal dopouš

tět zanedlouho po otevření kavárny, jako by tím chtěl říct:

„Když chceme lákat zazobané lidi z avenue na cappuccino

a biscotti, pak ciertamente můžeme zanedbanějším kolem

jdoucím nabídnout suché místo k přenocování.“ Zpočátku

dovnitř vklouzl jeden, maximálně dva muži, matné siluety

matně povědomé z kostelních schodů. Tam se až do ve

čera shrbeně pohupovali a pak se na noc zavrtali někde

na smetišti do hromad rozložené lepenky, novin, bublin

kového igelitu a kdovíčeho dalšího, na co Spurlock raději

nechtěl ani pomyslet. Později, když se ochladilo, přibyly do útulku další tváře, což mělo záhy za následek obsílku z rad

nice, hromadící se stížnosti některých farníků a nadšené pochvaly jiných. Následovaly dlouhé, únavné debaty far

ní rady, při nichž se donekonečna omílaly vznešené fráze

typu „to nejmenší, co můžeme udělat“, „pastorační mise“,

„jasný misijní záměr“ a „nežádoucí rozšíření působnosti“.

S obsílkou od města v ruce prohlásila paní Nickersonová,

jako by tu větu říkala poprvé v životě: „Za tohle, šéfe, vdě

číme našemu Luisovi.“

Návštěvníci byli muži, většinou starší, mnozí se třásli

a všichni byli zamlklí. Bůhvíjak dlouho už byli na ulici a co

zažili na Bellevue nebo na Wards Islands, když je to vypu

dilo ze souostroví oficiálních městských útulků. Kdyby šlo

o týrané ženy nebo homosexuální mladíky vyhnané z dobře situovaných rodin, možná by farnost byla vstřícnější, ale tihle šourající se a mrmlající nešťastníci se všem pro

jevům účasti a soucitu vzpírali. Měli na sobě hadry pota

žené vrstvou mastné špíny, obklopoval je všudypřítomný

zápach a nesnesitelné pro ně bylo už jen to, že si jich někdo

všiml.

Ten jejich zápach, ten byl na tom pro otce Spurlocka nej

těžší. V jisté fázi, aby udělal gesto solidarity, začal čtyři dny

v týdnu přespávat na pryčně vedle nich. Zmožený celoden

ní únavou vždycky na chvíli usnul, ale po čase ho probudil puch, všepronikající, koncentrovaný odér popela, zka

žených zubů, moči a lupů. Zpočátku si myslel, že si na ten

zápach zvykne, že ho snad dokonce přijme jako očistné pokání. Solidarita s chudými, nahými, uvězněnými! Ach, hrbolatá je cesta sebezáporu po vzoru svatých! Jak je ušlechtilá! A jak absurdní! V hrdle se mu začala rozpínat bublina potlačeného idealismu z dob studií na teologické fakultě,

a pak se rozprskla jako hlasité říhnutí. Taková rychlá promě

na! Tenkrát — čerstvě vysvěcený dočasný jáhen, vymydlený

a rozzářený, připravený sloužit avantgardní liturgie a pořá

dat ambiciózní programy pro mládež. Teď — nervózní farář trpící nespavostí, sužovaný starostmi o rozpočet, připoutaný k apatické farnosti či spíš k jejím troskám. Jeho předchůdkyni, matku Janice, povolali do služby jako kanovnici katedrály a s ní odešel i její zvonivý smích, proslulý saxo

fon a mladší půlka kongregace. Předseda farní rady ho při

schůzích nadále důsledně oslovoval „malej Sonny“. Pravda, byl nejmladším jmenovaným farářem v téměř dvousetleté historii kostela, ale měl pocit, že zbytek mládí na něm visí jako pomačkaný večerní oblek, jehož majitele zaskočilo nedělní svítání. Zběsilý vír krátkých pěti let ho vyvrhl na náhorní plošinu středního věku, z níž někde v dáli viděl svou

ženu Bethany, jak se urputně lopotí v advokátní kanceláři,

aby se časem stala její spolumajitelkou, protože, jak nejed

nou podotkla, v tomhle manželství musí někdo doopravdy

vydělávat na živobytí.


14

Nadřízení si Bethany vybrali z houfu právníků povola

ných k obhajobě farmaceutické společnosti, na kterou byla podaná hromadná žaloba. Odměnou jí byla stále narůstající

hora povinností, a tím i počet hodin strávených v práci. Když

jí ten případ přidělili, Spurlock s určitým sebeuspokojením prohlásil, že se postará, aby na Bethany, ať už se vrátí v kte

roukoli hodinu, doma čekala večeře. Tohle odhodlání však

zhynulo v troskách na vrakovišti jeho dalších manželských

iniciativ (naučit se hrát bridž, chodit na jógu pro páry). Pro

Bethany bylo praktičtější najíst se s členy svého pracovního

týmu předtím, než se vrhnou do podvečerního útoku, a kro

mě toho ve chvíli, kdy se před výtahovými dveřmi ozval klapot Bethaniných podpatků, Spurlock už dávno tvrdě spal

na gauči, zatížený vahou jejich podřimující kočky Perpetuy.

Aniž se optal manželky nebo sám sebe, nejprve svůj původní

závazek spát jednu noc v provizorním přístřešku v kostele

zdvojnásobil a za čas ho zdvojnásobil znovu.

Nacházím snad nějaké perverzní potěšení v tom, že spím

raději v zápachu potu a chudoby než doma? přemítal. Ohý

bá takhle Duch svatý duši ke ctnosti — ne tím, že ji k něče

mu nutí, ale že jí odebere ostatní možnosti? Ne, tak to není.

Věděl, že začal trávit většinu nocí v přístřešku ne proto, že

to bylo ctnostné, ale prostě proto, že to bylo možné. Možné a snadné, cesta minimálního odporu. Nedělalo mu žádnou potíž vyklouznout z kanceláře v horním patře, protáhnout

se kolem stolu paní Nickersonové, seběhnout po schodišti

a vejít do kostela. Kdyby kostel byl lodí — ne nadarmo se

hlavní části říká chrámová loď, vysvětloval každý rok hrst

ce znuděných kandidátů biřmování —, pak by to formulo

val tak, že ho nějaká panovačná tíže stahuje do podpalu

bí k posádce kostlivců, duchů, černých pasažérů. Jak jeho

cesta vyrývala stále hlubší zářez, opakoval si ustavičně, že až se uzavře ten případ farmaceutické společnosti, nebo

15

přinejmenším až se Bethany stane spolumajitelkou kance

láře, pak bude všechno jinak. Pokud ho však toto ujištění

dříve uklidňovalo, teď s sebou neslo spíše nádech hrozby.

Nakonec jako první promluvila ta dívka. „Když vám ten pán

říká padre, znamená to, že jste...“ odkašlala si a zmlkla, jako

by nebyla zvyklá na zvuk svého hlasu. „... že jste tu ten hlav

ní?“ Do té doby viděl v jejím profilu strohost, zdůrazněnou

vysoko posazeným kořenem nosu a inkoustovou černí obo

čí. Když se k němu teď otočila zepředu, vypadala mladší;

našpulené rty prozrazovaly nejistotu. Její upřený pohled

ho vykolejil, takže nedokázal říct, jestli zlatavý záblesk pro

zradil piercing v nose, na kraji obočí nebo v uchu. Spíš než

ozdoba je to touha umrtvit tělo, pomyslel si. Jak nesnesi

telná musí být pro mladé ta jejich děsivá krása.

„Ten hlavní? To zní dobře,“ usmál se. Dívka jeho úsměv

neopětovala, a tak řekl: „Ano, jsem zdejší farář, Nelson Spur

lock. Co pro vás můžu udělat?“

Nikdy nezapomene, jak mu tenkrát odpověděla. Myslím,

že byste mohl mít něco pro... pro Clementine Abendovou. Něco,

co vám poslal můj otec.

Její otec? Čí je to dcera? Neplete si ho s někým? Nebo už

se potkali a on se na ni nepamatuje? Hned si ale uvědomil,

že tahle možnost je vyloučená. Na takovou tvář zapome

nout nemohl.

„Promiňte...“ zajíkl se. „Otec vám sem něco poslal?“

„Možná dopis. Přesně nevím. Nebo nějaké papíry.“

„Váš otec chodí do téhle farnosti?“

„Ne, on... byl psychoanalytik. Ale myslím, že jedna jeho...

Mám dojem, že jste pohřbíval jednu jeho pacientku, jme

novala se Jessica Burkeová.“

Jessica Burkeová. Ovšemže se na ni pamatoval. Byl to

první pohřeb, který po svém jmenování farářem sloužil. Když ta dívka zemřela na předávkování drogami, bylo jí osmadvacet let, jen o málo méně, než bylo v té době Spurlockovi. Nikdy se s ní nesetkal, ale kostelník postavil na stojánek vedle její rakve fotografii, autoportrét, který si začínající umělkyně

Jessica Burkeová pořídila v zrcadle. Držela před sebou drahý

fotoaparát, nejspíš značky Hassel blad nebo Rol lei flex. Ob

ličej měla skloněný k hledáčku a jednou hubenou poteto

vanou paží si odhrnovala vlasy, aby jí nepadaly do obličeje.

Fotografie vyvolávala dojem, že se Jessica Burkeová objevi

la v roli fotografky na vlastním pohřbu, bez společenského oděvu a otrávená, že musí pracovat v sobotu dopoledne.

„Váš otec mě znal jen díky tomu, že jsem pohřbíval jeho

pacientku?“

Dívka rozložila na pult popsaný list papíru. „Píše se tu...“

řekla, ale pak se zarazila a začala znovu. „Tenhle dokument

je poslední vůle, závěť, nebo aspoň její kus.“

„Poslední vůle vašeho otce?“

„Ano. Je psaná francouzsky. Jestli chcete, můžu vám to

přeložit.“

Zamumlal něco o tom, že na střední škole chvíli franšti

nu měl, ale dívka už mezitím začala číst.

„Začíná to: Maître,“ řekla a ukázala na úhledně, pečlivě napsané oslovení.

„Pane?“ osmělil se Spurlock.

„Ano,“ řekla a jemu se zdálo, že v tom slůvku zaslechl netrpělivost, „to je běžné oslovení pro právníka. Maître, píše

se tady,“ zopakovala a začala dál plynně číst francouzský

text. Tu a tam se zastavila, aby našla uspokojivý překlad.

Právnické obraty jí poslušně naskakovaly, jako by byla zvyk

lá (říkal si Spurlock později) běžně se zabývat posledními

přáními mrtvých.

„Já, níže podepsaný,“ četla, „v současné době trvalým po

bytem na Západní 79. ulici 152, byt 8A, New York, ve státě


17

New York, prohlašuji tento text za dodatek ke své závěti

a poslední vůli. Vzhledem k tomu, že přístřešek...

Ne, to není ono,“ opravila se, „přístřešek ne, spíš obydlí,

příbytek...

Vzhledem k tomu, že příbytek, který jsem sdílel se svou

dcerou do doby jejího nabytí plnoletosti, bude vyklizen

a prodán, ustanovuji tímto, aby následně...“ Opět se od

mlčela. „Aby bezprostředně po skončení dědického řízení

byla veškerá korespondence týkající se zmíněného dědictví

doručena mému jedinému dítěti a dědici...

Ne, takhle ne, spíš jedinému potomku a výlučné dědič

ce, to zní líp...

Mému jedinému potomku a výlučné dědičce na násle

dující adresu.

Což je tahle adresa,“ uzavřela dívka a natočila k němu

papír, aby se mohl podívat sám.

Slečna Clementine Abendová

c/o reverend Nelson Spurlock, farář

kostel Vtělení Páně

New York City, NY, USA

„To je tenhle kostel, ne?“

Spurlock přikývl, ale dívka mezitím začala překládat zbý

vající dvě věty dokumentu. „Vedle zde uvedeného dodatku

potvrzuji platnost své závěti, řádně dosvědčené a podepsa

né 15. srpna 2008 a uložené v právní kanceláři Crulwich, La

brie a Steiner. Přijměte prosím, vážený pane, můj dík a po

zdrav, v úctě níže podepsaný, 29. srpna 2008.

Tím to končí,“ pokrčila rameny dívka. „Ani se nepode

psal.“

„Nelson Spurlock jsem já,“ vypravil ze sebe Spurlock jako

ve snách, zneklidněný pohledem na své jméno napsané cizí


18

rukou před necelými dvěma týdny, navíc v jazyce, kterému

nerozuměl.

„Takže pokud mi otec něco poslal, mělo to přijít na vaši

adresu.“

„Tak to v tom dokumentu stojí?“ ujišťoval se Spurlock.

„Ono vám nic nepřišlo?“

„Nepřišlo...?“ zopakoval po ní, jako by i tohle slovo bylo

v cizím jazyce.

„No poštou, jak se tady píše, někdy během posledního měsíce nebo tak?“

„Ne, ačkoli... ne... možná moje sekretářka...“ vykoktal

Spur lock, jako by mohl nějaký dopis přijít, aniž by ho paní

Nickersonová okamžitě otevřela. „Ne,“ řekl nakonec. „Nic

se mi do rukou nedostalo.“

„Žádný dopis? Nebo balíček?“

„Nic,“ zavrtěl hlavou a překvapilo ho, jak ho ta odpověď za

bolela. Proč by ho mělo mrzet, že musí zklamat tuhle nezná

mou dívku, navíc o dobrou polovinu mladší, než je on sám?

„Je mi líto, slečno Abendová,“ zavrtěl hlavou. „Ale kdybyste mi mohla napsat svou adresu a telefonní číslo, slibuju, že kdyby něco přišlo, dám vám vědět. Ozvu se vám obratem.“

V tu chvíli se v jejím rozpoložení něco změnilo. Najednou

se na něj dívala, jako by nesrozumitelným jazykem mluvil

on. „Máte moje slovo... pokud adresa uvedená v téhle závěti, Clemen... slečno Abendová,“ blekotal Spurlock, „pokud

už tahle adresa na Upper West Side neplatí, máte nějakou

jinou, kde bych vás zastihl?“

„Cože?“

„Jestli tahle adresa... jestli máte nějakou aktuálnější... ať tak či onak, slečno Abendová, slibuju vám...“ soukal ze sebe

Spurlock a snažil se zaplašit neodbytný dojem, že mluví jen

sám k sobě.


19

„Clementine Abendová...“ řekla pomalu dívka a pak se

odmlčela.

„Ano, Clementine, kdybych směl,“ pokračoval Spurlock,

sám vyděšený naléhavostí, s jakou k ní hovoří, „potřeboval bych jen...“ Vytáhl z kapsy propisku, a protože si uvědomil,

že nemá papír, začal si její jméno psát na dlaň. „Clemen

tine — Abendová,“ hláskoval pomalu při psaní. Jenže dívka

najednou zamumlala, že už musí jít, došla od baru ke své

mu stolku pod Noemovou archou, jedním svižným pohybem si hodila batoh na rameno a zmizela na ulici. Pronikavé

skleněné oko se střetlo se Spurlockovým pohledem, jako by

se vrána ptala: „Tak co teď, otče?“

To bylo před třemi týdny. Ještě několik dní po tom setkání

uvažoval, zda se Clementine Abendová znovu objeví, aby

se zeptala, jestli jí k němu někdo něco neposlal.

Ke mně, pomyslel si Spurlock.

Abendová, říkal si v duchu. To jméno mu vůbec nebylo

povědomé.

Prošel záznamy ve farní matrice a žádného Abenda ani

Abendovou tam nenašel. Dokonce v kostelní návštěvní knize

nalistoval den, kdy se před třemi lety konal pohřeb Jessiky

Burkeové. Abend. Abendová. Zase nic, a přitom měl vždycky

tak dobrou paměť na jména i obličeje, ať už lidí z farnosti,

nebo návštěvníků zvenčí. Pokud by opravdu něco přišlo, jak tu dívku najde? Nezbylo mu po ní vůbec nic. Bude prostě

muset čekat, až se znovu objeví, ale vypadalo to, jako by se po ní slehla zem. Ten neklid, který se ho zmocňoval — vy

volával ho pohled na jeho vlastní jméno napsané cizí rukou

uprostřed nerozluštitelného textu? Nebo pramenil, jak se

začínal obávat, z něčeho úplně jiného — z obavy, že její tvář

už nikdy neuvidí?


20

Uběhly tři nepříjemné týdny. Dívka se neobjevila a poš

tou nic nepřišlo. Až dneska. Spurlock zamrkal a snažil se

neusnout. Pokud má tohle být spánek, pak o něj nestojí. Byl prokřehlý a ztuhlý, způsobila to ta strašná tíha, která

na něj dopadala, jako by si na něm chtěla ustlat. Kdyby ji

tak mohl prostě setřást, vstát z pryčny a dokázat, že to žádná tíha není. Mohl by se dohrabat do farní kanceláře,

dojít ke svému stolu a přesvědčit se, že ten balíček, co na

něm leží, je pořád jen obyčejný balíček, kterým byl až do

chvíle, kdy Spurlock bezmyšlenkovitě roztrhl slepený spoj

obálky. Bylo to jen další psaní v každodenní záplavě poš

ty, obyčejná korespondence, jaká přicházela od účetních,

daňových poradců, auditorů a diecézních úředníků. Paní Nickersonová na každý dopis bouchla razítko s datem při

jetí a zastrčila ho do přihrádky se jménem příslušné osoby

nebo farní rady. Co na tom, že tuhle lesklou žebrovanou

obálku se známkou z ciziny nemohla nikam zastrčit, pro

tože na ní bylo pečlivě, velkými tiskacími písmeny napsáno DŮVĚRNÉ? Kdyby ji otevřel znovu, uviděl by uvnitř jen štos popsaných průklepových papírů, lehkých jako pápě

ří. Možná by zjistil, že je ve skutečnosti nepřečetl na jeden

zátah, až mu přitom ztuhlo celé tělo. Zjistil by, že to jsou

jen cáry snů, které setřásl a odhodil, že ten hlas, který se ze

stránek linul, je pro něj už zase cizí. Ten trpělivý, zaujatý,

vzrušený hlas, zakalený a naléhavý jako hrot vrtačky, který

proniká skalní stěnou.

Otče, nejspíš si mě nebudete pamatovat. Jmenuji se Daniel

Abend.

Ze zasnění ho probral výkřik. Vykřikl on sám, nebo ně

který z nocležníků? V temnotě, která kolem něj vířila, se

snažil na něco zaměřit pohled, na cokoli, ale ve zvláštní,

absolutní černotě, do níž se skleněné vitráže v noci propa

daly, žádnou oporu nenašel. Tabulky skla byly stejně prosté

světla jako olověné mřížky, do kterých byly vsazeny, všech

ny postavy stejně černé jako Noemova vrána. Kromě dechu

a občasného zavrtění spáčů slyšel Spurlock i ruch z přileh

lé avenue (noc byla koneckonců ještě mladá), ale černota oken ho utvrzovala v pocitu, že kostel, podobně jako jesky

ně nebo uhelný důl, má pouze vnitřek, za nímž není žádný

exteriér.

Myslím, že byste mohl mít něco... něco, co vám poslal můj

otec —

— řekla a její tvář už neukazovala ostrý profil, ale hleděla přímo na něj, viděl ji před sebou v duchu úplně jasně, byla dokonale oválná, s jasnýma šedýma očima a zábleskem zlata, které jí někde probodávalo kůži, protože (pomyslel si Spurlock) pro mladé je ta jejich krása nesnesitelná —

— něco pro Clementine Abendovou.

Ne, bylo jasné, že navzdory zářivě šedým očím, navzdory hladce vykroužené tváři už to není děvče. Někdo nebo něco přes tu tvář přetáhl neviditelný, ale trvalý závoj utrpení.

Myslím, že máte něco, co vám poslal můj otec —

Když před třemi týdny přišla, nic pro ni neměl, jenže dneska ráno se to objevilo v hromádce pošty, těžká obálka plná lehoučkých stránek:

Nejspíš si mě nebudete pamatovat. Jmenuji se Daniel Abend.

Četl shrbený nad stolem a nevnímal, kdy odešla paní Nic

kersonová ani kdy se v okně za jeho zády zešeřilo a celý svět

se propadl do nicoty spolu s hmotou jeho vlastního těla, tak

že ze Spurlocka zbyl pouhý stín shrbený nad štosem stránek

ozářených lampou. Každý list byl lehoulinký, a přitom vyztu

žený černí strojopisných liter, jako by celým štosem pronika

la neústupná masa slov a drtila ho svou vahou.

Dívka se nevrátila. Na Spurlocka dolehla jistota, nepodložená a zároveň nevyvratitelná: Clementine Abendovou

už nikdy neuvidí.


22

Neklidného ducha otce Spurlocka nakonec přece jen pře

mohl spánek, ale i ve chvíli, kdy ho užuž obestírala ona tem

nota bez vnějšku, cítil, jak se černo chvěje a puká a mění

se v síť trhlinek obalených vírem úlomků, shlukujících se

a poletujících, beztvarým mračnem neklidu, které se nejprve zformovalo v rotující kulovitý útvar a ten pak ve vířící

kužel, který se mu jako trychtýř zabodl do hrudi, podobně

jako když se za podzimního soumraku černočerné hejno

kosů snese na jediný strom a rozplyne se v něm.

1

Otče, nejspíš si mě nebudete pamatovat. Jmenuji se Daniel Abend.

Pokud jste můj obličej vůbec zahlédl, byl na pohřbu Jes

siky Burkeové jen jedním z mnoha, a navíc už to jsou tři

roky, téměř na den. Jessiku Burkeovou si pamatujete, viďte? Zemřela na předávkování drogami a její matka myslím patřila do vašeho církevního společenství. Já jsem k vám do kostela nechodil, vlastně jsem spoustu let v žádném kostele

nebyl. Na pohřeb mě nepřivedl hluboký osobní zármutek,

nic, co by přesahovalo vztah psychoanalytika a pacientky, ten nerovný a nejednoznačný vztah, který je neustále potřeba udržovat v patřičných mezích.

Dva roky byla mou pacientkou, chodila ke mně na psycho

analýzu, takže jsem se s ní vídal čtyřikrát, na začátku terapie

i pětkrát týdně. Během těch dvou let jsem Jessice Burkeové

naslouchal déle a pozorněji, než jsem kdy naslouchal své dceři Clementine, která mi tou dobou nečekaně zmizela v di

vokém víru dospívání. Měl jsem dojem, že Jessiku Burkeovou

znám dobře, podobně jako své ostatní pacienty. Věřil jsem —

a na pohřbu byla spousta dalších lidí, kteří tomu zřejmě

věřili také —, že se jí začalo dařit lépe, že skutečně začala

nový život. A co víc, jsem přesvědčený, že tomu věřila i ona

sama a že to částečně považovala i za mou zásluhu. Po několika nepodařených pokusech se Jessica konečně vymanila ze závislosti na heroinu. Začala, jak to sama nazývala, „dělat umění“ a zapsala se do kurzu kreslení, odkud rok předtím utekla. Znovu si podala přihlášku na vysokou školu a začala

chodit do dálkového kurzu. Dala si do pořádku pošramoce

né vztahy s rodinou. Věřil jsem, že je na tom lépe, že unikla

nebezpečí, a právě proto pro mě byla zpráva o její smrti víc

než šokující.

I dříve už jsem přišel o pacienty — někdy mizeli pozvolna

vlivem nemoci či stáří, jindy zemřeli náhle, a jednou či dva

krát to byl dokonce mladý člověk. Znal jsem ten hluboký, útlý smutek, který zná každý terapeut, když delší dobu na

hlíží do duše oproštěné od životního kontextu, sleduje, jak

se ve světle jeho pozornosti rozvíjí a roste, a pak najednou

někdo přibouchne víko a světlo zhasne. Říká se, že psychoanalýza je školou ve vymezování hranic — sezení musí v urči

tou chvíli skončit, celá terapie musí skončit, protože skončit

musí i dětství a život. Možná je to pravda. Ani u těch nej

mladších pacientů se mi nikdy nezdálo nepředstavitelné, že by zemřeli. Vždyť který rodič někdy nepomyslel na to, že by

jeho dítě mohlo zemřít?

Ale u Jessiky se mi to přece jen stalo, cítil jsem to i ve chvíli,

kdy jsem usedal do lavice vedle Itzala, vrátného, s nímž se Jessica seznámila v budově, kde jsem měl ordinaci. Cítil jsem,

že je to jednoduše a zhola nemožné, aby zemřela — Jessica

Burkeová! Vždyť jsem ji ještě minulý pátek viděl, usadila se

na pohovce v mé pracovně, jako vždycky si překřížila nohy a okomentovala své nové boty. Měla motorkářská baganča

ta z tuhé, hladké kůže, byly to zbrusu nové boty, takže jsem

v průběhu celého sezení cítil pach tříslovin a rybiny, který

se z nich linul. „Než mě přestanou tlačit, budu muset sto

krát obejít město,“ prohodila. Bylo to prý poprvé po hrozně

dlouhé době, co si koupila nové boty, a kdy jindy by mohla

stokrát obejít město než v budoucnosti, ve své vlastní bu


25

doucnosti plné plánů a schůzek, na vlastním území, kde to kypí životem?

Napsal jsem, že pro mě zpráva o její smrti byla víc než

šokující. Spíš jsem ale měl říct míň než šokující, protože šok

měl teprve přijít. Někdo ho zadržel, pozastavil, možná ze

soucitu ke mně, možná v nějakém požitkářském očekávání hořkosti, která se dostaví spolu s pochopením.

Před třemi lety, po skončení obřadu, jsem uvažoval, že

vám napíšu. Dokonce jsem si tenkrát i vyhledal adresu va

šeho kostela. A co bych vám byl asi tak napsal? Jak jsem

kvůli ní vděčný za to, že na jejím pohřbu promluvil někdo

inteligentní, kdo umí formulovat myšlenky? Že jste nám pomohl se s ní rozloučit, aniž jste přitom bagatelizoval bolest jejího života, její dlouhotrvající utrpení, časté propady

a konečné zmaření jejího potenciálu? Ještě teď s vděčností

vzpomínám, jak jste zahájil řeč na její památku. Předávko

vání! Když je něčeho příliš. Víc, než tělo zvládne. Víc, než

kdokoli zvládne. Přišli jsme o přítelkyni, dceru, Jessiku, vi

nou předávkování. Ano, už to samo o sobě je příliš, ale v jistém smyslu jsme i my ve svém zármutku zaplaveni potopou

smrti, voda nám stoupá až ke krku. Vzpomínám si, jak jsem

si pomyslel, že určitě máte děti. Že možná stejně jako já

máte dceru, třeba narušenou nebo ztracenou. Že vás smrt

Jessiky Burkeové taky hluboce zasáhla. Všichni toho máme

nad hlavu, řekl jste. Všeho je příliš, sám život je pro nás příliš. Příliš mnoho pokušení, příliš mnoho lákadel, falešných začátků, falešných slibů. Příliš mnoho bolesti. Příliš mnoho

smutku. A k tomu se nedá nic dodat, protože někdy zármutek přesahuje možnosti útěchy, řekl jste.

Pokud jde o hledání nějakého vysvětlení, nebudeme ni

kdy spokojeni. Vzpomínám si, že takhle jste to řekl. Že ve

světě je víc nářku, než by se nám mohlo zdát. Nikdy jsem

na pohřbu neslyšel, a už vůbec ne od kněze, útěchu snoubí

cí se s takovým opovržením, a za to vám chci poděkovat. Kdybych vám byl tehdy napsal nebo, lépe řečeno, kdybych vám byl napsal dřív, právě tohle by v tom dopise stálo.

Řekl jste, že cílem vaší promluvy je postavit nás před úkol.

Jeho první část spočívá v přiznání. Máme si přiznat, že Jes

sica Burkeová si s sebou odnesla možnost útěchy, možnost

uspokojivého vysvětlení, zanechala nás na tvrdém, nezna

čeném terénu. Druhá část úkolu spočívá v tom, že máme

udělat krok víry. Ne víry v prozřetelnost nebo moudrost Boží

(protože to by byla jen další útěcha), ale víry v to, že její cesta, veskrze tvrdá a osamělá, už skončila. Co my musíme denně

znovu začínat, to ona už dokonala. Pro ni začalo něco zcela

nového. Jessica Burkeová není ztracená, řekl jste. Víra, kte

rou jste nám toho dne chtěl předat, byla víra v to, že ztracení

jsme ve skutečnosti my sami.

Mluvil jste pak ještě dál, ale moje myšlenky se zavinuly

do sebe, do oblaku vzpomínek, z něhož se vynořila i vzpo

mínka na to, co mi řekl policista, když prošel, jak to sám

nazval, „rutinní baterii otázek“. „Musí to pro vás bejt těžký,

lidičky,“ řekl, „když přijdete o někoho takovýho.“ Dojalo mě,

jakým tónem to řekl, jak vážně a opravdově vyslovil slovo

„lidičky“. „Ano, to je,“ odpověděl jsem. Měl pravdu, stejně

jako vy — tvrdý, neznačený terén. Ale na pozadí té tvrdosti,

té kamenité půdy, se ve mně něco zažehlo (nebo se mi to

aspoň v kostelní lavici zdálo), něco, co předtím nemohlo

ven, zármutek v podobě plamene, sice tlumeného, ale ta

kového, který nikdo nemůže uhasit. Nemůže uhasit — jak

mě ta slova uspokojovala, jako by už jen ona sama mohla

nasytit její neutišitelnou paměť, nebo moji. A tak jsem se

rozplakal, beze studu, jako by to byl můj úkol. Zabořil jsem

obličej do dlaní, nevnímal apatickou siluetu starého Itzala vedle sebe a plakal jsem.

Kdybych vám tenkrát napsal, právě tohle bych vám mož

ná řekl — že mě její pohřeb naplnil uspokojením. Musím se k tomu přiznat: cítil jsem se svým způsobem šťastný, jako by ten konejšivý, sladký zármutek, který nikdo nedokáže

uhasit, byl mým odškodněním a nezcizitelným právem. Jak

jsem mohl tušit, že to má být naposled, co prožívám štěstí,

že to má být můj poslední příděl, že smrtí Jessiky Burkeové

všechna má potěšení skončí — tedy až na jedno poslední.

Tak, a je to za mnou, začátek mé zpovědi. Budete jí naslou

chat? Vyslechnete ji, ačkoli v nic nevěřím, ačkoli ani nedoká

žu říct, jestli je to doznání viny nebo vyznání hříchu, jestli

je to vůbec nějaká zpověď? Opakuji, že v nic nevěřím. Nezpovídám se v naději, že tím získám odpuštění, natožpak

spásu nebo vykoupení. A až vám navíc prozradím, že jsem to byl já, kdo smrt Jessiky Burkeové zavinil, nebudete mi

věřit. Budete si myslet, že není co odpouštět, že nepotřebu

ju odpuštění, ale pomoc. Budete o tom přesvědčený až do poslední chvíle, kdy na nás oba neodvratně dolehne závěr

mého příběhu. Pak pochopíte, že člověk, kterým jsem byl,

se veškerému odpuštění vymyká.

2

Jednu věc ale musíte vědět, otče: nikdy jsem Jessice Bur

keové nezkřížil ani vlas na hlavě. Od té doby, kdy jsme si při první konzultaci potřásli rukama, jsem se jí vlastně vůbec

nedotkl. Vím, že bydlela jen pár minut od místa, kde jsem

měl kancelář, ale nikdy jsem ji v té čtvrti nepotkal. I během

těch dlouhých hodin, co strávila v mé ordinaci, se ke mně

její obličej obracel jen letmo a zřídkakdy. Zvedla ke mně oči

vždy jen na okamžik na konci sezení, když vstávala z pohov

ky, jako by se k tomu musela nutit, stejně jako se musela přinutit říct: „Tak na shledanou.“

Byl jsem přesvědčený, že jsem svůj díl odpracoval, že

si můžu bez výčitek říct, že jsem udržel integritu psycho

analýzy, sám o sobě jí nic neprozradil a věcně a objektiv

ně rozpoznal všechny případy přenosu, obranných reakcí

i vzdoru, jak mi velela profesní povinnost. Tenkrát jsem věřil, že si Jessica tuhle mou neutralitu, tu bezvýraznou a stro

jenou masku svého psychoanalytika postupně oblíbila, jak

to mu u pacientů bývá. Není to hrozné, že o vás skoro nic nevím?

zeptala se jednou. A není to hrozné, že toho ani víc vědět nechci?

„Občas prostě člověk o někoho přijde,“ řekl policejní vy

šetřovatel při výslechu. Jistě měl pravdu. Vždyť koho čas od

času nepotká nešťastná náhoda nebo něco zlého? Právě to

jsem si říkal na Jessičině pohřbu, jako by ten příběh skon

čil — a přitom měl ve skutečnosti teprve začít.


29

Po pohřbu z nějaké zvláštní milosti následovalo pár dnů,

kdy to vypadalo, že se život vrátil do starých kolejí, ačkoli

na čas, kdy ke mně chodívala Jessica Burkeová, jsem nikoho nového neobjednal. Hlavou se mi honily mlhavé nápady, třeba že volnou hodinu nechám neobsazenou k uctění její památky, že v tu dobu budu chodit na procházky kolem jezera anebo, kdyby moje dcera Clementine měla zrovna vol

nou hodinu, zajdeme spolu na kafe nebo kakao do kavárny

Esmé’s, která byla přímo naproti její střední škole. Tyhle

plány ale zůstaly neuskutečněné a já jsem trávil prázdné hodiny, které patřily Jessice Burkeové, zíráním na lichoběžník

světla, který vrhalo slunce na pruh volné zdi u paty pohovky. V průběhu hodiny změnil tvar, i když nikdy tak rychle,

abych jeho pohyb dokázal zaznamenat.

Během těch dvou let, co byla Jessica v mé péči, vždycky

při sezeních upírala oči právě na tenhle světelný tvar na zdi.

Proč jsem na něj teď zíral já? Čekal jsem snad, že ploška

světla začne vibrovat a ozve se z ní šepotavá ozvěna Jessiči

ných slov? Na její řeči nebylo v žádném ohledu nic pozoruhodného, byl to příval běžných mrzutostí a starostí, bílý šum dennodenně tlumící všechny výkřiky, ať už extáze, či hrůzy.

Zpočátku mi její hlas nebyl příjemný, což jsem vyhodnotil

jako první případ negativního protipřenosu, kterým psycho

analytik přirozeně reaguje na vnitřní rozervanost pacienta.

Navzdory bezvýrazným blond vlasům a oblečení z druhé

ruky měla svrchní rejstřík hlasu neomylně zabarvený chraplavým aristokratickým odstínem, a ačkoli měla přes klouby prstů vytetovaný nápis, z jejích gest vyzařovala blazeovaná patricijská nonšalance. Trvalo mi několik měsíců, než jsem začal oceňovat delikátní křehkost jejích rysů, než jsem v jejím profilu rozeznal krásu, kterou se snažila maskovat, než jsem si přiznal, čeho jsem si musel všimnout, už když se v mé pracovně objevila poprvé: že má oči modré jako lapis lazuli.

Dnes se mi zdá, že od pohřbu muselo uplynout několik

týdnů, během nichž se osiřelé hodiny, dříve vyhrazené Jes

sice, rozplývaly v mém zírání na zeď. Ve skutečnosti to však

byl kratičký časový úsek, pouhé dva nebo tři dny — doba,

za kterou dopis dorazí z jednoho konce města na druhý

a přistane na stolku v hale na hromádce pošty spolu se slo

ženkami a výpisy. Byl to běžný dopis v obyčejné obálce, na

níž byla napsaná moje soukromá adresa. Možná jsem ten dopis pár dnů ignoroval nebo si ho nevšiml. Každopádně mě na něj nakonec upozornila Clementine, která nepochybně hledala něco úplně jiného.

„Kdo ti posílá klíček?“ zeptala se a přidržela obálku proti

světlu.

Nebylo pochyb, že je to skutečně klíč — v rohu obálky byla

malá šikmá vyboulenina, jejíž obrys do papíru vytlačila špína

a váha ostatních zásilek na poštovním třídicím pásu. Uvnitř

nebylo nic dalšího — žádný dopis ani vzkaz, jen klíč s vi

sačkou, kde bylo tiskacími písmeny úhledně napsané moje jméno: ABEND, D. Na samotném klíči byla vyražená písmena USPS, označující poštovní úřad Spojených států amerických, a nejspíš sériové číslo. Byl to klíč od poštovního boxu.

Usoudil jsem, že je to můj vlastní klíček, který mi někdo po

slal poštou. Stejně jako mnoho jiných psychoterapeutů jsem

si pronajímal poštovní box, kam mi pacienti mohli posílat šeky za mé služby, aniž to ohrozilo jejich anonymitu. Clementine si ze mě kvůli té schránce dělala legraci, říkala jí hnízdečko lásky nebo altánek pro dostaveníčka, ale já jsem si ten

box ve skutečnosti vybíral jen málokdy, nanejvýš jednou týd

ně. Nejspíš jsem klíč někde vytrousil a nevšiml si toho. Někdo ho našel a vrátil na poštu, kde ho podle sériového čísla identifikovali a poslali mi ho. Proč ne? Ani mě nenapadlo ověřit si, jestli mi klíček od poštovního boxu opravdu chybí.

Nemohlo to přece být jinak, když ležel přímo přede mnou.


31

Právě tehdy to všechno začalo. To uvědomění, jeho první

záblesk, jako pohyb zachycený koutkem oka, tušení, které předchází myšlence. Objevilo se a zase zmizelo, dřív než mě

vůbec napadlo podívat se na svazek klíčů. Okamžik poznání

začal zmatkem a překvapením (co je to za věcičku a kde se tu vzala?), které se vzápětí proměnily v něco jiného — nebyl to přímo děs, tehdy ještě ne, spíš jakýsi roztok, z něhož se děs postupně vysrážel, roztok bez barvy a zápachu, kterým

však prostupoval stejně průzračný pocit, že něco není v po

řádku. Když se mě Clementine na ten klíč večer zeptala a já jsem prohlásil, že je to ztracený klíček od mého poštovního boxu, okamžitě jsem věděl, že lžu — ne že se mýlím, ale že lžu; upozornil mě na to právě ten bezbarvý, sterilní pocit,

že tu něco nehraje. Proto jsem se na svazek klíčů nešel po

dívat a proto mě taky později, když jsem ho konečně vylovil z kapsy, nepřekvapilo, že na něm můj pravý klíček od schránky normálně visí. Ten pocit, že tu něco nehraje, byl zřejmě

i důvodem, proč jsem čekal celý víkend až do pondělka, kdy

Clementine odešla do školy, a teprve pak jsem se vydal na

poštu zjistit, oč jde. Ten pocit mi už tehdy jasně říkal, že klí

ček k mé schránce pasovat nebude. Chyba nějakého úřed

níka, říkal jsem si; někdo se přehlédl ve sloupci jmen nebo

čísel.

„K vaší schránce ten klíč nepasuje,“ oznámil mi úředník.

„Zkoušel jsem ho v zámku...“ začal jsem vysvětlovat, ale on si jen povzdechl a vytáhl zpod přepážky zelený šanon.

„Daniel Abend, říkáte? Máte nějaký průkaz totožnosti?“

„Ano, a když jsem klíč vyzkoušel...“

„Tady stojí, že je to váš klíč. Box 5504, pronájem je třeba obnovit... až příští rok.“

„To ale není moje číslo,“ namítl jsem, avšak úředník zno

vu zmizel a vynořil se — o dobrých třicet centimetrů vyšší,

než jsem si ho představoval — ve dveřích ústících do haly.


32

„Box 5500, 5502, tady to máme...“ odříkával a otočil klíč

kem v zámku schránky, která byla těsně pod mou. Vytáhl

z ní velkou obálku. „Daniel Abend, box 5504,“ přečetl ad

resu. „Radši si to číslo někam poznamenejte.“ Už mi nepři

padalo smysluplné, ba ani možné se s ním dál přít, že to

není moje schránka, kam mi pacienti posílají šeky. Kromě

toho úředník mezitím stejně zmizel zpátky v hale, protože

se vzápětí od přepážky ozval jeho hlas připomínající skří

pot štěrku: „Další!“

Jak jsem tam tak stál a držel v ruce obálku, kterou mi

úředník podal, najednou jsem pochopil, že je od ní, že mi ji posílá sama Jessica Burkeová, že to ona vlastnoručně vypsa

la tiskacím písmem moje jméno. Stejně jako na obálce, v níž přišel klíček, ani na téhle větší nebyla uvedena zpáteční ad

resa, a přesto jsem věděl, že obě jsou od ní. Stál jsem tam

a přihlouple na obálku zíral, asi jako člověk zírá na parko

višti na auto, které vypadá podobně jako jeho a stojí skoro

na tom samém místě, ale jeho není. Tak i tahle obálka byla a zároveň nebyla moje, a jestliže moje nebyla, pak bych ji měl

vrátit, jako bych to udělal s každým dopisem doručeným na

špatnou adresu. Vrátil bych rovnou i klíček. Hodím ho přímo

tady do toho poštovního boxu, napadlo mě, jako když někdo

vhodí klíček do štěrbiny ve dveřích, které už nikdy nehodlá

otevírat. Udělej to, přikázal jsem si v duchu. Udělej to teď hned.

Neudělal jsem to. Moje ruka mezitím otevřela obálku a vy

táhla z ní jeden jediný list čtverečkovaného papíru vytržený

z bloku. Na něm byl stejnými tiskacími písmeny pečlivě napsaný... nějaký seznam? Itinerář cesty? Návod? Ne, nic tako

vého. Byla to báseň. Ani jsem ji nemusel začít číst, a už jsem

věděl, o jakou báseň jde a co se v ní píše. Věděl jsem, jak končí.

Jessica Burkeová se o té básni letmo zmínila při jednom

sezení. Někdo jí ty verše dal okopírované nebo je snad měla

jako povinnou četbu do semináře dálkového kurzu, kam chodila. Byl to její oblíbený seminář a ona doufala, že se jí podaří znovu se zapsat do denního studia, pokud jí to studijní oddělení umožní. Vypadala nadšeně, šťastně. Bylo jaro, takže podzim už se nezdál tak daleko. „Nový pastelky, nový

gumy, nová krabička na svačinu!“ prohodila napůl ironicky.

Snad ještě není pozdě zapsat se na zimní semestr, uvažovala. „Vydám se na milost a nemilost děkanovi a třeba je ještě

čas, třeba to stihnu,“ říkala s nadějí v hlase.

To byl její plán. Už to, že si vůbec nějaký plán vytkla, mi

připadalo jako známka pokroku; snad se konečně zvedla ta mlha, která halila území její budoucnosti. Slyšel jsem tu proměnu i v jejím hlase, při sezeních, dokonce i z haly, když přišla dřív a klábosila s vrátným Itzalem.

„Uvidíš, Itsy, že to dokážu,“ slyšel jsem ji říkat. „Vsadím se

s tebou o milion dolarů.“

Itzalovu odpověď jsem neslyšel, ale nepochybně utrousil

něco v tom smyslu, že vsázet se znamená pokoušet ďábla,

nebo možná jen pokrčil rameny, schovanými ve špatně pad

noucí uniformě vrátného, a propadlé tváře se mu zvrásnily do suchého úsměvu s koutky úst otočenými dolů, jako by říkal, že možné je všechno.

Bylo to štěstí z dostupných možností, nakažlivé štěstí,

a jarní slunce mi malovalo světlem na zeď pracovny své

bezelstné tvary. I když jsem s Jessikou pracoval stejně jako dřív, myslím, že teď z mých interpretací musela cítit větší

vřelost: Ano, už se umíte nadchnout pro budoucnost, pro nové

studium, ano, už nechcete být někde jinde nebo někým jiným.

Protože i já jsem to doopravdy cítil — jako by ten příslib

možností nabízelo samo jaro a jeho světelný obrazec na zdi, který připomínal plakátek přitlučený na ohradu a ohlašující zbrusu nový divadelní kus.

Na báseň, kterou jsem teď na poště držel v ruce, se mě

Jessica jednou letmo zeptala. Znáte ji? Je to prý tak skvělé,


34

moct zase ve škole mluvit o knížkách, prostě si o nich jen

tak povídat. Právě dostala první úkol, nijak těžký, rozebrat báseň, tuhle báseň od Yeetse, ne, Yeatse... Ptala se, jestli ji

znám, evidentně jsem sečtělý, když mám v pracovně tolik

knih... Znáte ji? zeptala se a pak, aniž počkala na odpověď,

mi začala vysvětlovat, že je to báseň o vílách, o tom, jak vy

lákají dítě z prostředí, které důvěrně zná, a vysvětlují mu,

že na tomto světě je víc nářku, než dokáže pochopit. Znáte

tu báseň? Znáte ji?

Odpověděl jsem upřímně a přirozeně: Ano, znám ji. Moc

dobře ji znám, dodal jsem. Ale tahle odpověď, jakkoli byla pravdivá a spontánní, představovala z pozice psychoanaly

tika technickou chybu, přehmat. Ihned jsem si to uvědomil a znovu jsem se pokusil najít pevnou půdu pod nohama.

Pro toho, kdo psychoanalýzu nikdy nepraktikoval ani ne

podstoupil, je takové pojetí chyby nepochopitelné, stejně

jako zásada, že by psychoanalytik o sobě neměl vůbec nic prozradit. Jenže při dobře vedeném sezení všechno závisí právě na téhle zdrženlivosti. Měl jsem raději říct: Co by pro vás znamenalo, kdybych ji znal? Nebo: Přejete si, abychom měli

něco společného. Chtěla byste si se mnou povídat na jiné úrov‑

ni, něco se mnou sdílet. Takhle nějak jsem měl odpovědět, protože ona z té básně pouhou letmou poznámkou udě

lala dárek, a v mé profesi platí axiom, že v každém dárku

dřímá celá hromada tužeb a zamaskovaných významů. Jes

sica v podstatě řekla: Tady je něco, co se mi líbí. Chci to dát

i vám. Chci si vás zavázat něčím, co spolu budeme sdílet.

Přeju si, abyste vůči mně cítil závazek.

Na druhou stranu je pravda, že šlo o drobnou chybu, o ne

patrné škrábnutí na zrcadlícím povrchu analýzy, který se bě

hem každodenních sezení nevyhnutelně poškrábe a odře, ačkoli jemné, stále se opakující tření těchto sezení zase lesk a zrcadlivost povrchu postupně obnovuje. Jessica se každopádně zarazila jen na vteřinu a já, poté co jsem si svůj přehmat uvědomil, jsem obrátil pozornost zpět k toku její řeči.

Na ten incident jsem si pak nevzpomněl až do chvíle, kdy

jsem stál v nablýskané a rušné poštovní hale. V tom oka

mžiku mnou projelo poznání, ne jako myšlenka, ale spíš jako

přívalová vlna: Ten dopis mi poslala Jessica Burkeová. To ona ho napsala, to ona pronajala poštovní box na moje jméno

a poslala mi k němu klíček. V tu chvíli jsem pochopil, co mi

chtěla říct, protože jsem držel v ruce to, co jsem v ní držel.

A došlo mi, že to není dárek, jak jsem si původně myslel.

Když Jessica ten dopis posílala, nemínila to jako dar. Byl to

odkaz, byla to závěť, o nic méně platná, než kdyby ji otevřel

notář v právnické kanceláři a přečetl ji před shromážděnými

pozůstalými. Když ten dopis posílala, byla v její budoucnosti vepsaná smrt tak nevyhnutelně, jako se teď nenávratně otiskla do mé minulosti. Tím, že ho poslala, vlastně řekla: Je moje vůle, abyste měl tenhle dokument. Přeji si a stanovuji, aby v případě mé smrti byl váš.

A přece — co na tom bylo zvláštního, vždyť to byl jen kus

papíru vytržený z bloku a na něm báseň od Yeatse, která se dá najít v každé knihovně, v každé antologii? Co jsem s ní

měl dělat? Vždyť ji nijak nepozměnila, jen ji ručně opsala

velkými tiskacími písmeny. Stál jsem na poště a nic z toho

jsem si nemyslel, věděl jsem to. Přečetl jsem si tu báseň, nebo

se mi spíš přečetla sama. Znal jsem ji koneckonců nazpa

měť, od první sloky:

Kde se noří do vln skály,

hvozd se snoubí s jezerem,

ostrov volavek stín halí,

křídel šum zní večerem,

vodní krysy plaší již;

Tam jsme skryli vílí číš

plnou rudých svodů

a nakradených plodů.

Dítě lidské, vyjdi ven

v náruč lesů, vodních pěn!

Vílou dej se pohýčkat,

neboť v světě víc je nářku,

než by se ti mohlo zdát...

... až k té poslední:

Teď do dáli chce kráčet

se smutnýma očima.

Neslyší už tele bučet,

kde trávu slunce objímá,

ani čajník, který měl

do prsou mu vzpívat mír.

Nevidí hnízdo myších těl —

v plevách hemžící se vír.

Dítě lidské vyjde ven

v náruč lesů, vodních pěn.

Vílou dá se pohýčkat,

neboť v světě víc je nářku,

než by se mu mohlo zdát. Jessica Burkeová mi musela tu báseň poslat den, nanejvýš

dva dny před svou smrtí. Teď jsem věděl, že její úmrtí ne

bylo náhodné předávkování, ale sebevražda. Tím, že mi ji poslala, říkala: Pamatuješ? Přiznal jsi, že ji znáš. Přiznal jsi,

že ji dobře znáš.


37

3

To se stalo před třemi lety a tím okamžikem se datuje začá

tek mého tajemství. Jessica Burkeová mi poslala báseň a tak

mi svěřila, což bylo najednou úplně zřejmé, že si sama vzala

život. Měl jsem za úkol tuto poslední zprávu střežit, stejně

jako všechny předchozí — jako němý, najatý strážce. Tak jsem si alespoň vysvětloval obálku s básní uvnitř, kterou

mi poslala. Anebo se mi to tak jeví až teď, otče, když se sám

sebe ptám, proč jsem nikomu nic neřekl? Ať už mi Jessica

Burkeová svěřila jakékoli tajemství, mou povinností beze

sporu bylo ho chránit. Komu bych to ostatně řekl? Určitě ne její matce, která žila v Pensacole se svým třetím manželem

a týrala dceru ufňukanými opileckými telefonáty. Nebo jsem

to měl říct policii? Ta už svou práci odvedla a vyvodila pří

slušné závěry. Můj úkol byl jiný. Nebyl jsem snad z titulu své profese strážcem příběhů, které svět nechce poslouchat?

Časové okénko, kdy bylo možné vyjít s odhalením ven, se

každopádně rychle přibouchlo. Byl bych musel nějak uspokojivě vysvětlit každou hodinu, kterou jsem otálel, a toho jsem nebyl schopen. A tak se u mě to tajemství zabydlelo.

Pokud šlo o poštovní box, neměl jsem důvod ho znovu ote

vírat a klíček zůstal ležet mezi dalšími nahodilými předměty,

které se mi v pracovně za léta praxe nahromadily: zunijský

fetiš, který mi poslala jedna pacientka, když se přestěhovala do Nového Mexika; bezhlavá figurka akčního hrdiny, kterou

jedno autistické dítě (k mému úžasu) nazvalo Nebezpečí

spekulace. Bylo jasné, že poštovní box a klíček už svou vysla

neckou funkci splnily a nic dalšího ode mě nemohou chtít.

Jessica Burkeová pochopitelně nemůže posílat žádné další

dopisy. Báseň jsem si odnesl domů a schoval ji do prázdné

přihrádky ve svém psacím stole.

Do boxu 5504 jsem však během svých každotýdenních

návštěv na poště nepochybně občas letmo nahlédl; možná

moje oko hledalo útěchu v jeho dokonalé prázdnotě. Muse

lo to tak být, protože jednoho dne, o tři roky později, jsem v něm místo zmíněné prázdnoty zahlédl zlověstný šikmý

stín obálky.

Otče, povězte mi jednu věc: Jak to, že mě ani na chvíli

nenapadlo, že by ten dopis mohl být určen někomu jinému, že už box třeba má jiného majitele? Vždyť mi do něj nikdy žádná další pošta nepřišla, dokonce jsem za celé tři roky

nedostal ani výzvu k zaplacení pronájmu na další období.

Druhá obálka byla přibližně stejně velká jako ta předcho

zí s básní. Byla však z hladšího papíru, než bývají typické

hnědé obálky, a lehce vroubkovaná. Evropská obálka, po

myslel jsem si, protože podobné jsem používal během své

ho pobytu v Paříži. Dnes mám pocit, že když jsem ji vyndal

z poštovního boxu a přečetl si svou adresu, pečlivě nade

psanou tiskacím písmem, na chvíli se rozhostilo ticho, pocit

nadnášení, jako když na zlomek vteřiny zůstane ve vzduchu viset váza vyklouznuvší z ruky, líně se otočí, vychutná si oka

mžik levitace, jako by ji netrápil žádný spěch, a teprve pak

spadne na zem a roztříští se.

Dopis byl odeslaný před čtyřmi dny. Jessica Burkeová ho

poslat nemohla, ta už byla tři roky po smrti. Tohle byly nové

pokyny, ale odkud, od koho? Obestřela mě závrať, zmocni

la se mě jako vlna a vynesla na chodník, kde kulminovala v záchvat nevolnosti. Vyzvracel jsem se na zčernalou hro

madu sněhu, která se u obrubníku vzpírala tání. Matně si

vzpomínám, že ke mně někdo přistoupil a zeptal se, jestli ne

potřebuju pomoct, ale já jsem zřejmě jen mlčky odklopýtal

směrem k parku, protože o chvíli později jsem se probral na lavičce a vedle mě ležela obálka, pořád ještě neotevřená. Upí

ral jsem pozornost na běžné, banální věci — vrstvičku pylu

na lavičce, pár poválených narcisek u cesty. Musím domů.

Neříkala Clementine něco o tom, že na večeři přivede kama

rádku? Měl bych se zastavit v obchodě. Měl bych zjistit, kolik je hodin. Mechanický chór rutinních povinností mi velel

vstát z lavičky. Narcisky, ciferník hodinek, všechno pokyvo

valo a bzučelo v rytmu každodennosti. Jenže každodennost

navždy zmizela ve chvíli, kdy jsem z poštovního boxu vyndal obálku, která teď ležela vedle mě.

Ano, otče, tohle všechno jsem věděl dřív, než jsem obálku

otevřel, věděl jsem to se vším všudy, takže samo otevření obálky se jevilo jen jako čirá formalita. A vlastně jsem nebyl

skoro vůbec překvapený, když jsem v obálce našel báseň, tutéž báseň, kterou mi (jak jsem se do té doby domníval) před třemi roky poslala Jessica Burkeová. Stejné tiskací pís

mo, pečlivé a pravidelné jako písmo architekta, zazname

návalo čtyři téměř rovnoměrné sloky, všechny končící po

vědomým refrénem:

Dítě lidské, vyjdi ven

v náruč lesů, vodních pěn!

Vílou nech se pohýčkat,

neboť v světě víc je nářku, než by se ti mohlo zdát.

Ano, znám ji, řekl jsem tenkrát Jessice Burkeové. Moc dobře

ji znám.

Byla to táž báseň, v přesně stejném znění, jako by se vů

bec nic nezměnilo,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.