načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Okamžik před výbuchem – Douglas Laux

Okamžik před výbuchem

Elektronická kniha: Okamžik před výbuchem
Autor: Douglas Laux

Skutečné příběhy tajných operací CIA v Afghánistánu vyprávěné přímým účastníkem - mladým, ambiciózním a zároveň idealistickým zpravodajcem Dougem. Od vstupu do CIA netouží po ničem jiném než po nasazení v terénu, na oné pověstné frontové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 360
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad Jan Benda
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Americká próza
Jazyk: česky
Téma: skutečné příběhy
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2697-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Skutečné příběhy tajných operací CIA v Afghánistánu vyprávěné přímým účastníkem - mladým, ambiciózním a zároveň idealistickým zpravodajcem Dougem. Od vstupu do CIA netouží po ničem jiném než po nasazení v terénu, na oné pověstné frontové linii. S obrovskou energií se vrhá do práce, aby bojoval s překupníky zbraní a drog a rovněž usiluje o průnik do struktur Al-Káidy a Tálibánu. Stává se jedním z nejlepších agentů, ale za úspěch zaplatí vysokou cenu

Popis nakladatele

Skutečné příběhy tajných operací CIA v Afghánistánu vyprávěné přímým účastníkem - mladým, ambiciózním a zároveň idealistickým zpravodajcem Dougem. Od vstupu do CIA netouží po ničem jiném než po nasazení v terénu, na oné pověstné frontové linii. S obrovskou energií se vrhá do práce, aby bojoval s překupníky zbraní a drog a rovněž usiluje o průnik do struktur Al-Káidy a Tálibánu. Stává se jedním z nejlepších agentů, ale za úspěch zaplatí vysokou cenu… Tato kniha přináší zajímavý pohled pod pokličku fungování operací CIA v Afghánistánu. Drsná i dojemná, hlavně však zcela upřímná a bez příkras.

(operace CIA v Afghánistánu)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Douglas Laux - další tituly autora:
Okamžik před výbuchem Okamžik před výbuchem
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Okamžik

před výbuchem

OPERACE CIA V AFGHÁNISTÁNU

Okamžik před výbuchem

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Douglas Laux a Ralph Pezzullo

Okamžik před výbuchem – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Okamžik

před výbuchem

OPERACE CIA V AFGHÁNISTÁNU


CPress

Brno

2019

OPERACE CIA V AFGHÁNISTÁNU

DOUGLAS LAUX A RALPH PEZZULLO

Okamžik

před výbuchem


Okamžik před výbuchem

Douglas Laux a Ralph Pezzullo

Překlad: Jan Benda

Jazyková korektura: Michal Bečvář

Obálka: Adam Pižurný

Odpovědný redaktor: Dalibor Kumr

Technický redaktor: Radek Střecha

Authorized translation from the English language edition LEFT OF BOOM.

Copyright © 2016 by Douglas Laux and Ralph Pezzullo. All rights reserved.

Translation © Jan Benda, 2019

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN tištěné verze 978-80-264-2697-4

ISBN e-knihy 978-80-264-2749-0 (1. zveřejnění, 2019)

Cena uvedená výrobcem představuje nezávaznou doporučenou spotřebitelskou cenu.

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2019 ve společnosti Albatros Media a. s. se

sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 35 836.

© Albatros Media a. s., 2019. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace

nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či

jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


VEŠKERÁ FAKTICKÁ PROHLÁŠENÍ NEBO ANALÝZY POCHÁZEJÍ OD

AUTORA A  NEVYJADŘUJÍ OFICIÁLNÍ STANOVISKA CIA NEBO JINÉ

AMERICKÉ VLÁDNÍ AGENTURY. NIC Z  TOHOTO OBSAHU BY NE

MĚLO BÝT CHÁPÁNO JAKO UPLATŇOVÁNÍ NEBO NAZNAČOVÁNÍ

AUTENTIZACE INFORMACÍ AMERICKOU VLÁDOU ČI SOUHLAS

AGENTURY S AUTOROVÝMI NÁZORY.

TENTO MATERIÁL PŘEZKOUMALA CIA, ABY NEBYLY ODHALENY

INFORMACE PODLÉHAJÍCÍ UTAJENÍ.


Věnováno mému bratrovi, jedinému člověku,

který až doteď doopravdy věděl...



Obsah

1. ÚTOK NA CHÓST 11

2. NÁBOR 23

3. VÝCVIK 37

4. ZÁKLADNA VÁDÍ

55

5. ABDUL 69

6. HADŽI DŽAN

83

7. VELITEL CHÁN

97

8. PALEBNÁ ZÁKLADNA STONE

111

9. BOB 127

10. PAMPLONA 143

11. CAMP GECKO

163

12. MAHMUD

179

13. MULLÁH SALAAM

193

14. VĚZENÍ SARPOSA

207

15. WALI DALÍR/MULLÁH RAŠÍD

221

16. WOLVERINE 237

17. TERMINACE 251

18. KATE 265

19. KUDLA DO ZAD 281

20. SESTUPNÁ SPIRÁLA 295

21. SÝRIE 311

22. ZÁVĚREČNÁ FÁZE 327

23. REZIGNACE 341

Poznámky 357



11

1.

ÚTOK NA CHÓST

Dostaneme tě, týme CIA. Dá-li Bůh, dostaneme tě.

HUMAM KHALIL AL-BALAWI,

JORDÁNSKÝ SEBEVRAŽEDNÝ ATENTÁTNÍK

30.

prosince 2009, v  deset hodin ráno v  restauraci State Lake

Tavern, která se nachází v  centru Chicaga, jsem vklouzl do

jednoho z  boxů a  soustředil se na svoji přítelkyni Kate, jež ve světle stropní halogenové zářivky doslova zářila. Byla vším, o čem jsem kdy snil, a ještě něčím více: nádherná, temperamentní, láskyplná, zábavná, sexy a inteligentní.

„Dneska ráno vypadáš skvěle,“ zalichotil jsem jí rozverným středozápadním šarmem – a to i navzdory pocitu úzkosti, který pramenil ze setkání s  jejími nejlepšími kamarádkami, jež mne čekalo odpoledne a mělo sloužit jako předehra k velké žranici s oslavou, plánovanou na silvestra.

„Díky,“ zavrkala.

„Mám zatracený štěstí.“

Okamžik před výbuchem

12

„Já vím.“ Její úsměv mne nikdy nepřestával ohromovat – způsob, jakým měnil výraz jejího obličeje, i to, jako by zdánlivě rozzářil celé okolí.

Jedna moje část mě naváděla, abych ji popadl, vzal nahoru do pokoje a  serval z  ní všechno oblečení. Jiná část si však nejprve toužila objednat Bloody Mary a poté pouvažovat o nadcházejícím odpoledni. Chtěl jsem se jejím kamarádkám zalíbit.

Kate mi představila její máma, s níž jsem se seznámil během sledování fotbalového zápasu v  baru Rhino v  Georgetownu. Katina máma tam sehrávala svoji úlohu lobbistky a  obstarávala zábavu pro jisté obchodní společníky. Já v  baru popíjel se svými neurvalejšími kamarády a  fandil Buckeyes. Skončilo to tak, že nám kupovala panáky a  svěřila nám informaci o brzkém stěhování své dcery do D. C. Bezvadná dáma.

O  rok později se z  nás stali dva zamilovaní lidé okolo dvacítky. Usrkával jsem Bloody Mary a studoval přitom menu. „Myslím, že si objednám vejce Benedikt,“ oznámila mi Kate.

„Skvělý,“ okomentoval jsem její volbu, zatímco se moje mysl pokoušela najít vhodný ekvivalent ke slovu „vejce“ v paštštině.

Cože?

Byla to přirozená reakce. V průběhu minulých deseti měsíců jsem se totiž naplno věnoval studiu tohoto jazyka a minulý pátek jsem složil zkoušku z  odborné způsobilosti s  hodnocením 3/3 ILR (stupnice inter agenturního jazykového kulatého stolu), což bylo docela překvapivé, protože až do útoku na Světové obchodní centrum jsem nedokázal Afghánistán najít na mapě, ani jsem v  této etapě svého života neopustil Středozápad. Zajisté jsem nevěděl, že Paštuni jsou v tamější zemi nejpočetnějším kmenem a že v Pákistánu žije dalších devětadvacet milionů lidí mluvících tímto jazykem.

Kate neměla o tomto jazykovém kurzu nejmenší ponětí a totéž platilo i  o  totožnosti mého opravdového zaměstnavatele. Musel jsem jí

ÚTOK NA CHÓST

13

navykládat, že jsem XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX X. Stejnou krycí historku jsem pověděl i rodičům a blízkým přátelům.

„Co si dáš ty?“ Zajímala se Kate.

„Tak se podívejme...“

Zvedl jsem menu ze stolu a náhle na stehně ucítil jakési vibrování. Ačkoli nesnáším, když lidé v restauraci čumí do svých mobilů a nevěnují se svým přátelům, něco mi napovídalo, abych na něj raději mrkl.

Na malé obrazovce iPhonu se objevila čtyři slova, jež mi v nedaleké budoucnosti dramaticky změní život: „Kámo, koupili jsme to!“

Textovku mi poslal kamarád Ben Z., jenž byl před nedávnem nasazen do XXXXX Afghánistánu, přímo doprostřed těch sraček. V žilách mi náhle začal kolovat příval adrenalinu a můj mozek se rozjel na plné obrátky.

Odepsal jsem mu: „Co se, u všech ďasů, stalo? Vysvětli to,“ a použil jsem textový nástroj Googlu (Google Voice), který doručil moji otázku na druhou stranu planety za několik sekund.

„Camp Chapman. Prvotní zprávy jsou zlý. Hodně našich chlapů.“

„KIA?“ Odepsal jsem.

„Zatím nevíme.“

Forward Operating Base (FOB – předsunutá zabezpečená základna pro podporu taktických operací) Chapman ležela kousek od města Chóst v  oblasti ovládané Tálibánem, nedaleko hranic s  Pákistánem. Základna nesla jméno seržanta Nathana Chapmana ze speciálních sil – prvního amerického vojáka, který umřel v boji v Afghánistánu –, rozkládala se na vyprahlé náhorní plošině ve výšce tří tisíc stop a obklopovaly ji vysoké hory. Tuto oblast ovládal vojensky i politicky Džaláluddín Hakkání, vojenský velitel, jenž byl v  letech během sovětské války v  Afghánistánu na výplatní pásce CIA a  stále se úzce přátelil s Usámou bin Ládinem. Jak jsem se dověděl, Hakkání měl komplikovanou povahu: O ideologii, teologii a budování státu jevil menší zájem,

Okamžik před výbuchem

14

oproti tomu ho více zajímalo zachování jeho lukrativního impéria pašování drog. V končině, kde se loajalita mění jako ponožky a vendety jsou na denním pořádku, byl momentálně naším nepřítelem.

Služebna CIA v Chóstu byla zastrčena uvnitř mnohem rozsáhlejší vojenské základny. Odděloval ji vlastní, vysoce zabezpečený plot a hlídali ji civilní kontraktoři, kteří dříve sloužili u Speciálních jednotek, ozbrojeni automatickými puškami. Několik tam nasazených mladých důstojníků z CIA jsem znal a prodělal s nimi výcvik na Farmě, výcvikovém zařízení Agentury v jižní Virginii, kam nás všechny poslali naučit se základům řízení tajných operací.

Momentálně jsem se nalézal v Chicagu, nikoli v D. C., a tudíž jsem nemohl napochodovat na ústředí (HQ) a  nabídnout jim své služby. Ani jsem nebyl na nasazení připraven. HQ mne ve skutečnosti plánovalo poslat do akce až v  červnu 2010. Během těchto šesti nadcházejících měsíců jsem měl před odchodem na FOB obdržet zbraně a podstoupit další potřebný výcvik.

Seděl jsem tedy za stolem obklopen lidmi, kteří popíjeli, jedli, konverzovali a dívali se na vysokoškolský fotbal, a uvažoval jsem o možných důsledcích po nastalém útoku na místo, o němž nikdy neslyšeli a patrně jeho název ani nedokázali vyslovit.

Nejspíš se jako většina Američanů domnívali, že po celé zeměkouli jsou nasazeny tisíce důstojníků z  Agentury. Omyl. Dokonce i  na takové horké půdě, ve východním Afghánistánu, jsme měli pouze hrstku lidí. Kdybychom tedy přišli i jen o jednoho či dva, rovnalo by se to těžké ráně. Nacházely se tam zdroje, jež vyžadovaly řízení, a hodnotné zpravodajské informace vztahující se k Tálibánu a  Al-Káidě, které bylo nutné shromáždit. Záviselo na tom bezpečí desítek tisíc vojáků NATO a  americké armády. Odborníci na politiku by mohli argumentovat – a měli by ve svých tvrzeních pravdu –,

ÚTOK NA CHÓST

15

že útok podobný tomu na Chóst by mohl vskutku ohrozit bezpečí Spojených států.

Kate, jež brebentila o rodině Kardashianů, si všimla změny v mém chování, a zmlkla.

„Všechno v pořádku?“

„Jasně,“ zalhal jsem.

„Nevypadáš zrovna v pohodě.“

„Vá ž n ě ? “

„Jo, Dougu. Co se děje? Seš nervózní z  toho setkání s  mýma kámoškama?“

„Ne, vůbec. Ale řekl bych, že můj žaludek na to má jinej názor.“

„S kým jsi to mluvil?“ Zeptala se s větší břitkostí v hlase.

Opět jsem zalhal. „S bráchou.“

„Co chtěl?“

Věděl jsem, kam to směřuje, a  zalhal jsem potřetí. „Abych přišel někdy navštívit svoji neteř, dokud jsem v Chicagu.“

„O ch .“

Z podezřívavého záblesku v jejích očích jsem poznal, co se jí honí hlavou: Myslela si, že mám poměr se svojí ex. Obyčejně se mi to stávalo, když jsem se ocitl v  podobných situacích přistižen a  musel se přetvařovat, abych neprozradil své krytí. Jamese Bonda takové problémy netrápily.

Pokusil jsem se nasměrovat konverzaci zpět k  reality show, o  níž mi vyprávěla, přestože část mé mysli řešila logistické záležitosti s dopravou do Chóstu. Popravdě jsem umíral touhou dostat se do terénu a  konečně dělat to, kvůli čemu jsem se Agentuře upsal: zaútočit na nepřítele.

11. září 2001 jsem byl zobák na univerzitě v Indianě a odstartoval jsem svoji studijní dráhu, na jejímž konci mne čekala kariéra optometristy. Toho večera, kdy jsme byli všichni v  šoku a  snažili se zpracovat nastalé

Okamžik před výbuchem

16

události, jsem se o útocích na Světové obchodní centrum bavil se spolubydlícím. Vybavuji si jeho slova: „Pravděpodobně je to dílo bin Ládina.“

A já na to (věřte, nebo ne): „Kdo je to?“

O bombových útocích na americká velvyslanectví v Keni a Tanzanii nebo o útoku na torpédoborce USS Cole jsem nevěděl nic a rovněž jsem nikdy neslyšel o  Al-Káidě. 11. září se stalo významným klíčovým mezníkem mého života a  způsobilo radikální změnu mých názorů i smýšlení. Změnil jsem svůj hlavní obor na politologii, studoval jsem japonštinu, čínštinu a více se učil o okolním světě.

Podezření v Katiných očích přetrvávalo.

„Takže jsou zajímaví, co?“ Otázal jsem se a  odkazoval přitom na Ka rd a sh ia ny.

Zírala skrze mě na telku nad barem, v níž se „Tygrům“ z Tennessee právě podařil touchdown. Kamera zašvenkovala na rozjařené, bílo-modře pomalované obličeje a skákající roztleskávačky. „Kdo?“

„Kardashianové,“ odvětil jsem, zatímco lidé u  baru si radostně plácali rukama.

„Jasně.“

„Jak se ta show jmenuje?“

Stále se na mne ani nepodívala. „Držte krok s Kardashiany.“

„Takže s nima držíš krok?“ Pokusil jsem se vnést do hovoru trochu humoru.

Ani náznak úsměvu. „Jasně,“ poznamenala a  nadále se ke mně chovala přezíravě.

Co původně vypadalo na zábavný den, se měnilo v bolení hlavy.

„Co tvá máma plánuje na silvestra?“

„Vyráží ven.“

„Fakt? To je překvapení.“

Ani sarkasmus na ni nezabral. Nato nám přinesli jídlo. Pustila se do svých vajíček, ale mě přešla veškerá chuť. Já vysedávám v luxusním

ÚTOK NA CHÓST

17

baru, popíjím Bloody Mary, zatímco mí kamarádi jsou na druhé straně světa a dávají dohromady zbytky těl.

Jedna má část chtěla vzít Kate za ruku a  celou situaci vysvětlit  – prozradit svoji identitu operačního důstojníka CIA XXXXX XXXXX ­ XXX a podělit se o své obavy o kolegy. Nicméně to nešlo. Nikoli proto, že se Kate o  zahraniční záležitosti příliš nezajímala (nezajímala), ale kvůli tomu, že mne svazovala přísaha, na jejímž základě jsem nikomu o svém zaměstnání nemohl říci pravdu.

Snažil jsem se tedy Kate utěšit a  vžil se do role přítele, který shazuje sám sebe a odmítá prozradit trapné informace, navíc nepravdivé. Úloha, již jsem nesnášel a cítil se kvůli ní jako naprostý debil.

„Hej, Kate, miláčku, koukni na mě a přestaň sledovat televizi. Hej, víš, že tě miluju a nejde mi o to, aby se mnou bylo těžký pořízení. Budu k tobě upřímnej: Je to trochu trapný a neřekl jsem ti to, poněvadž jsem se s bratrem poslední dobou dost hádal, a fakt mě to zneklidňuje, protože ignoruje naši nejnovější hádku a  prostě očekává, že na ni zapomenu a přijdu ho navštívit.“

Byla to nestoudná lež a  sám sobě jsem uštědřil ránu do břicha. S  bratrem se nikdy nehádáme a  já navíc nepřipouštím, aby mne takové záležitosti zneklidňovaly. Nicméně jsem ta slova sebevědomě vyřkl a ona zafungovala, neboť Kate nyní zaměřila svá nádherná modrá kukadla přímo na mne a zeptala se: „Vážně?“

„Jo, zlato. Ale už vypínám mobil a budu se věnovat jenom tobě.“

„Okay,“ odpověděla líbezně. Miloval jsem ji. Miloval. Před dvěma lety jsem přišel o další přítelkyni, když jsem musel náhle odcestovat XXXXX XX a nemohl ji říci, kam se vydávám nebo jak dlouho budu pryč.

Nechtěl jsem o Kate přijít. Byla výjimečná a já doufal, že si ji jednoho dne vezmu a založím s ní rodinu.

Okamžik před výbuchem

18

Do Katina chování se opět pomalu vracela vřelost a  začali jsme mluvit o  pozdějším setkání s  jejími kamarádkami a  probírat možná místa, kde se navečeříme.

Leč otázka Afghánistánu mne nepřestávala sužovat jako nepříjemná vyrážka. Přibližně každých dvacet minut jsem se omluvil, odešel na záchod a zkontroloval mobil. Ben Z. už neměl co dodat, až na skutečnost, že útočníkem byl zdroj CIA.

Hlavou se mi honily otázky: Jak se mu podařilo propašovat bombu na těžce opevněnou základnu? Kdo ho řídil? Kdo z ústředí to setkání schválil?

Napsal jsem několika dalším kolegům, abych zjistil, co zaslechli. O útoku, k němuž došlo před pouhými několika hodinami, ale zatím jej neoznámila média, většina ještě nevěděla.

Po pozdní snídani jsme se s Kate vrátili na pokoj v hotelu Wit, aby se mohla upravit. Jakmile se za námi zavřely dveře, sevřela mě v náručí, políbila na rty a já její polibek opětoval. Byli jsme dva mladí milenci dychtiví uvolnit předchozí napětí. Brzy jsme se ocitli v  posteli a rvali ze sebe oblečení.

Potíž spočívala ve skutečnosti, že se část mého já nenacházela v romantické náladě a jednoduše jsem nedokázal předstírat stav vzrušení, který se v mém velice vynervovaném duševním rozpoložení nedostavoval. Později jsem se od psychiatra dozvěděl následující: Aby došlo k sexuálnímu výkonu, musí se sympatické a parasympatické nervové systémy aktivovat současně, což není možné, běží-li váš mozek na plné obrátky.

Tehdy jsem to nevěděl a svoji netečnost místo toho svedl na tři Bloody Mary vypité při pozdní snídani.

Frustrovaná Kate mi začala vyčítat přílišné pití. Úžasné. Teď se vrhla na moje nejméně oblíbené téma.

ÚTOK NA CHÓST

19

Projelo mnou nutkání vytáhnout z mini ledničky pivo a vypít je. Jelikož bych tímto činem jen podpořil její argumentaci, uvažoval jsem o úprku z pokoje a procházce po mrazivých chicagských ulicích.

„Dougu, musíš se tomu postavit!“ Zakřičela za mnou Kate.

Teď ne. Díky.

Ustoupil jsem do koupelny, připomenul si, že jsem se ženou, kterou miluji, a v duchu si přikázal, abych se po následující dva dny zaměřil na to, učinit ji šťastnou. Nějak se mi podařilo dojít do baru na Sheffield Avenue a nasadit přátelský obličej pro Katiny kamarádky. Obyčejně se na seznámení s novými lidmi těším, leč tento den nebyl snadný a  slavnostní frivolnost kolidovala s temným silovým polem smrti, strachu a očekávání, jež mé kroky pronásledovalo jako stín.

Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem předstírat, že je všechno v pohodě, protože nebylo. I když se kolem mne mačkaly Katiny půvabné, entuziastické kamarádky a  kladly mi naprosto rozumné a nevinné otázky typu „Jak se ti líbí ve Washingtonu?“. „Jaké to je, pracovat jak kontraktor?“. „Kam jsi chodil do školy?“, stále jsem pokukoval po televizní obrazovce a  sledoval vážnou tvář novináře Wolfa Blitzera a mapu Afghánistánu v pozadí. Titulek běžící podél spodní části obrazovky uváděl: „Útok na americkou základnu v Afghánistánu.“

Zaslechl jsem ho říkat něco o  amerických obětech. Svaly v  hrudníku a ramenech se mi ref lexivně zatnuly.

„Takže musíš být fanoušek Indiana Hoosiers,“ poznamenala jedna z Katiných kamarádek.

„Jo, jsem.“

„Chybí ti Bobby Knight?“ Měla velké, světle hnědé oči, dokonalou, světlou pleť a úsměv, do nějž se zahledět, roztálo by i srdce z kamene.

Okamžik před výbuchem

20

Z  televize jsem náhodou zaslechl mluvčího Pentagonu pronést něco o muži se sebevražednou vestou. V mysli mi současně jako ohňostroj explodovalo několik otázek. Jak důkladně ten zdroj prověřili? Setkal se s  ním předtím někdo? Kdo mu, kurva, umožnil projít přes perimetr CIA bez důkladného prohledání?!

„Víš, kdo je Bobby Knight, že jo?“

„Samozřejmě,“ opáčil jsem s  úsměvem. „Jen jsem věnoval pozornost té reportáži v telce. Sorry.“

„Já vím. Všimla jsem si. Afghánistán,“ podotknula a  pokrčila rameny. „Nechápu to. Fuj.“

Mohl jsem jí vysvětlit jeho trýznivé dějiny včetně invazí Alexandra Velikého, Čingischána, Číny, Pákistánu, Otomanů, Britů a Sovětského svazu. Nyní jsme se jej pokoušeli „zabezpečit“ a  zamezit jeho využívání coby základny islamistických teroristů. Podle Obamovy administrativy jsme rovněž pracovali na stabilizaci nejisté vlády Hámida Karzaje, přetvoření jeho armády a vymanění lidí ze třináctého století, v němž uvízli po staletích bojů, útisku a zanedbávání.

Aby těch komplikací nebylo málo, napsala mi moje expřítelkyně Hannah. Kromě mého bratra jako jediná věděla, čím se živím. Nikdy jsem jí to neřekl přímo, ale XXXXX XXXXX XXX, jenž nás představil, pověděl své mladé o XXXXX a ta to vyžvanila Hannah.

Napsala mi: „Bože, prosím, napiš mi, že jsi v bezpečí a ne v A.“

Odepsal jsem: „Ne. Stále jsem ve Státech.“

Ani ne za minutu mobil zacvrlikal znovu: „Znáš někoho ze zabitých?“

Podle Wolfa Blitzera nebyla jména mrtvých Američanů dosud zveřejněna.

Odepsal jsem: „Nevím. V tomto okamžiku toho víš tolik, co já.“

Začal jsem si dělat starosti o Kate. Seznámila se s některými mými kolegy, které do Chóstu poslali. Zveřejní-li jejich jména, mohla by

ÚTOK NA CHÓST

21

si dát dvě a  dvě dohromady, a  proto zjistit, kde doopravdy pracuju. Všiml jsem si, jak na mě z opačné strany místnosti mává a přivolává k  jukeboxu, z  něhož hrál na plné pecky „Electric Feel“ od MGMT. Chtěla tancovat.

Ukázal jsem na záchod a  naznačil, že nejdřív musím vyřídit jisté záležitosti. Zkontroloval jsem, že kromě mě v  místnosti se zelenými kachličkami nikdo není, a přikročil jsem k mazání zpráv od Hannah. Došel jsem k závěru, že mi patrně bude v průběhu večera nadále psát, a změnil jsem její jméno v kontaktech na „Toma“. Tím pádem, koukne-li někdy Kate na můj mobil, bude si myslet, že si píši s jedním z kamarádů z D. C.

Následujícího dne  – na silvestra  – unikly z  Chóstu další strašné novinky a  já se ze všech sil snažil je potají zpracovávat a  současně si zachovat optimistické vystupování. Večer jsem si oblékal půjčený smoking a spatřil Kate, jež vyšla z ložnice v přiléhavých, modrých šatech.

„Wow. Vypadáš nádherně.“

Naše oči se setkaly a v tu chvíli mi to došlo: Co jí povím, až se vrátíme do D. C.? Rozhodnou-li se na HQ poslat do Chóstu mne, abych okamžitě nahradil jednoho ze zemřelých důstojníků, jak jí to vysvětlím?

V  tom okamžiku jsem si uvědomil, že o  ni pravděpodobně přijdu. Přestože byla Kate úžasná osoba a  já ji miloval a  doufal, že se s ní jednoho ožením, byl bych pryč dlouhou dobu, možná roky. Mohl bych doufat jen v to, že až se z Afghánistánu vrátím a budu připraven z Agentury odejít, neprovdá se mezitím za někoho jiného. Nato by se mi možná naskytla příležitost všechno jí vysvětlit a napravit.

Kate možná tíseň v mém srdci vycítila, přešla ke mně, políbila mě na tvář a  řekla: „Předpokládám, že tě budu líbat za několik hodin o půlnoci, takže vyžaduju, aby ta tvář byla hladká.“

Okamžik před výbuchem

22

Vzdálil jsem se do koupelny a stanul tváří v tvář vlastnímu odrazu v zrcadle, z něhož na mne hleděla bledší a méně sebevědomá verze mě samotného. Loboval jsem za to, aby mne poslali do první linie, a nyní se mi moje přání mělo splnit.

„Pospěš si,“ zaslechl jsem Kate přes dveře. „Chci tam být brzo, abychom si mohli najít nejlepší stůl.“

„Už jdu, lásko. Dej mi minutku.“

Nanesl jsem si na tvář holicí pěnu a přiložil ke kůži žiletku. Hlavou mi blesklo, že tuto činnost pravděpodobně nějakou dobu znovu vykonávat nebudu.

Měl jsem pravdu. Znovu jsem se neholil po dobu dvou a půl let.

2.

NÁBOR

Ukrytá touha

Ukrytou touhu upřenou žitím zdejším,

teď vypluj, poutníče, si vypátrat a seznat.

WALT WHITMAN, Untold want (přeložil Václav ZJ Pinkava)

V

yrůstal jsem jako pilně studující kluk na venkovském okrese ve

východní Indianě, v  domově dvaadvaceti tisíců lidí. Na základě

údajů ze sčítání lidu z roku 2014 sestávalo 98,1 % obyvatelstva z bělochů a  střední školu dokončilo pouhých 9,5 % místních občanů ve věku přesahujícím pětadvacet let, takže pravděpodobnost, že se místní kluk stane důstojníkem CIA nasazovaným v  zahraničí, bylo možné přibližně srovnat s  nadějemi Chicaga Cubs na vítězství ve Světové sérii.

Moje rodina byla rozvětvená, bělošská a římskokatolická. Táta pracoval jako ředitel závodu v  místní ocelárně, v  níž měnili roztavenou ocel na menší výkovky. Vyrůstal se třinácti sourozenci a ve velké bídě, na Vánoce dostávali pouze ponožky a spodní prádlo.

Okamžik před výbuchem

24

Můj otec byl tichý, válečný veterán z vietnamské války a s námi až do našich šestnácti mluvil jen zřídkakdy. Ve všední dny se vracíval z práce domů v půl páté v pracovním oblečení s vyšitou jmenovkou na kapse a usedával k večeři. Během jídla by se dal počet vyřčených slov spočítat na prstech jedné ruky. Po večeři chodíval sám do své kůlny, anebo nás vzal s bratrem ven štípat dříví, jež sloužilo jako palivo pro kotel, v němž plápolaly plameny od září až do dubna.

Stromy kácel motorovou pilou a my s bratrem následně dřevo štípali, nakládali do pick-upu, rovnali na sebe a  poté vykládali na kolečko, vozili do domu a  znovu rovnali. Byla to jednotvárná, těžká dřina a já ji nenáviděl, přestože jsem díky ní zesílil.

Během baseballové sezony lehával táta v trenýrkách na své posteli a  poslouchal Joea Nuxhalla a  Martyho Brennamana, kteří v  rádiu, které měl od šestnácti, komentovali zápasy Reds.

Když máma zrovna nevařila nebo se nestarala o dům, brala příležitostné práce na blízké Bear Creek Farms, což byla restaurace zařízená ve vesnickém stylu, s  malým zábavním parkem. Ve třinácti jsem tam získal svoji první práci, sklízel jsem nádobí ze stolů. Následně jsem povýšil na umývače nádobí a vydělával tři dolary za hodinu. Poté jsem se stal kolotočářem a obsluhoval jsem kolotoč, což byla zábava, ovšem jen do chvíle, kdy po svezení na té atrakci zatoužila skupinka amišských návštěvníků nacpaných hranolky a hot dogy, kteří celý kolotoč pozvraceli, a já jej musel zastavit a opláchnout hadicí.

V  šestnácti jsem získal řidičák a  krátkodobou práci skladníka ve Walmartu. Zatímco jsem pracoval, chodívali tam mí vidláčtí kamarádi, stoupli si přímo před bezpečnostní kamery a říkali: „Hej, Dougu, koukej,“ a cpali si dévédéčka za kalhoty. Měl jsem dvě možnosti: buď je prásknout, nebo svého nadřízeného neinformovat a riskovat tak vyhazov. Zvolil jsem druhou možnost.

NÁBOR

25

Když jsem nepracoval nebo netrávil čas ve škole, opíjel jsem se s  přáteli nebo četl knihy. Většina mých kamarádů žila v  kempu vyhrazeném pro obytné přívěsy a věčně lítala v malérech. Nechtěl jsem skončit ve vězení, oženit se v devatenácti s děckem na krku a farmařit, respektive pracovat v ocelárně.

Mou rádkyní se stala moje devětaosmdesátiletá babička, jíž osud nadělil šedesát tři vnoučat. V  její společnosti jsem strávil spoustu pátečních večerů a  pojídal přitom sendviče s  vepřovou panenkou v místní hale neziskovky pro válečné veterány s názvem Americká Legie. Přestože dokázala stěží přečíst noviny, přežila války, smrt, manželství a  všechny ostatní formy lidského utrpení. V  průběhu takto prožitých let získala jistou, těžce nabytou moudrost.

Jednou jsem se jí zeptal, jaké to bylo, mít tři sourozence, kteří válčili ve druhé světové válce, a tři syny sloužící ve Vietnamu. Odpověděla: „Musela jsem zůstat klidná a  jít dále, aby mých šest mladších dcer nepodléhalo panice a práce na farmě byla hotova.“

Do posledního ročníku na střední jsem nikdy neletěl letadlem ani neviděl oceán. Nicméně jsem věděl, že chci dělat něco, co mě dostane z venkovské východní Indiany. V té době, v roce 2001, iPhone ani Facebook neexistovaly, takže ambice stát se podnikatelem v  Palu Altu jako Steve Jobs se v  mém hledáčku možností nevyskytovaly. Místo toho jsem si sám sebe v budoucnu představoval jako typičtějšího doktora nebo právníka.

Jedné noci, několik měsíců před maturitou, jsem spal v přízemí našeho domu a znenadání jsem se probudil obklopen kouřem a plameny. Podařilo se mi odkulit se z postele a vylézt ven oknem. Táta ve snaze oheň uhasit propadl krokvemi a  málem umřel. On i  máma se nadýchali velkého množství kouře a způsobilo jim to vážně potíže.

Náš dům vyhořel do základů, prý za to mohly veverky, které proklouzly do podkroví a  prohryzaly rozvody elektřiny. Rodiči tento

Okamžik před výbuchem

26

zážitek silně otřásl, takže jsem se snažil zůstat silný, jakmile se u nás shromáždili přátelé a příbuzní, aby nám pomohli prosít popel a najít nějaké osobní suvenýry.

Vzpomínám si, jak jsem se od té skupiny odtrhl, vydal se na dlouhou procházku do lesa a v duchu si říkal: Je to za tebou, Dougu. O cos přišel? O Nintendo a nějaký jiný pitomý krámy? Žiješ. Zůstaň klidnej, jdi dál.

Příležitost pohnout se přišla o  několik měsíců později. Navzdory bídným kvalitám mých škol a  nekompetentním učitelům ze státní školy mne přijali na univerzitu v Indianě. Byl jsem tam asi týden a plánoval zabývat se studiem, na jehož konci mne čekala kariéra očního lékaře. Poté se udály útoky spojené s 11. zářím 2001. Vzpomínám si, jak jsem ve svém okolí vídával plačící omladinu z  Východního pobřeží, i na své tehdejší myšlenky: Páni, tohle je mnohem významnější, než jsem si myslel. Dougu, musíš na sobě pořádně zamakat a  něco se o tom světě naučit.

Změnil jsem svůj hlavní obor na politologii. Za čtyři roky započal můj poslední rok na vysoké a já začal docházet na pohovory s potenciálními zaměstnavateli, velkými, celosvětovými společnostmi jako Chase, Price Waterhouse, Nikko Salomon a DHL. Dokonce jsem mluvil i  s  náborářem od mariňáků o  zápisu do jejich výcvikového programu na důstojníky.

Jednoho dne po přednášce jsem se zastavil u tabule s výčtem pracovních míst a spatřil vývěsku Ústřední zpravodajské služby. Napsal jsem na ni své jméno a za několik dní jsem obdržel pozvánku na informativní schůzku, jež se konala v kampusu. V určený čas jsem seděl v místnosti s dalšími třiceti nebo čtyřiceti ostatními studenty posledního ročníku a  poslouchal tlustého maníka v  černém obleku. Pověděl nám, že operační důstojníci pracují v zahraničí, sbírají informace a tvoří důležitou součást národní bezpečnosti.

NÁBOR

27

Znělo to byrokraticky a abstraktně. Veškeré mé znalosti o CIA vyplývaly z filmů s Jasonem Bournem. V jednom okamžiku se jeden student dotázal na program CIA související s dronem Predator.

Šedesátiletý chlápek zareagoval odměřeně: „Tato schůzka není o tomhle tématu.“ Poté vyzval případné zájemce, aby požádali o místo online.

Někdy v  březnu jsem mrknul na stránky CIA a  udělal jsem to. O  XXXX později mi zavolala žena jménem Mary a  zanechala mi zprávu ve znění: XXXXX XXXXXXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXX

Zavolal jsem zpátky a nechal jí vzkaz na záznamníku: „Zdravím, Mary. Myslím, že jste si mě spletla s někým jiným. A v budoucnu byste mohla mluvit detailněji, protože nemám páru, kdo jste.“

Za patnáct minut mi zazvonil mobil.

„Ahoj, tady Mary z XXXXX XXXXX XXXX,“ oznámil hlas. „Dovolala jsem se Dougovi?“

„Ano. Ale nevím, kdo jste.“ Z mého sterea vyřvávalo na plné koule „Wheelz of Steel“ od Outkastu.

„Jmenuji se Mary a  vy jste vyplnil online přihlášku na XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXX. Osvěžilo vám to paměť?“

„Ne. Ani ne.“

„Šlo o pozici ve Washingtonu D. C.“

„Myslím, že máte špatného člověka,“ trval jsem nadále na svém. „To jsem nebyl já.“

„Ve skutečnosti sídlíme mimo D. C., v McLeanu, Virginii,“ snažila se mi Mary pomoci.

Musela mne považovat za idiota, protože jsem stále nevěděl, na co naráží.

„Jsem z organizace z McLeanu, které někteří lidé říkají XXXXX X.“

Okamžik před výbuchem

28

„Och,“ vyhrkl jsem. „Myslíte tím, že jste z CIA. Ano, vyplnil jsem přihlášku. Ano.“ Ztlumil jsem muziku.

Mary pokračovala: „V klidu o tom popřemýšlejte a já se vám zase ozvu. Zavolám vám zítra XXXXX , ale nebudeme uvádět jméno naší organizace. Okay?“

„Okay, Mary. Fajn.“

XXXXX XXXXX mi zazvonil mobil. Zvedl jsem to a za krkem mi přitom seděla pořádná opice, která mi tam vylezla po večírku vysokoškolského bratrstva pořádaném předchozího večera.

Mary mne okamžitě začala zasypávat otázkami: „XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXX?“

Odpověděl jsem dle svých nejlepších možností, ovšem ohledně jistých míst jsem tápal.

Mary nakonec prohlásila: „Dougu, připadáte mi jako sympatický chlapík, ale zdá se, že nejste v  obraze ohledně aktuálních událostí. Navrhovala bych vám tedy, abyste začal číst Economist a navštěvoval internetové stránky nějakých předních novin, například New York Timesu a Washington Postu.“

„Proč jste se mě nezeptala na Čínu nebo Japonsko, dvě země, které byly předmětem mého studia?“

„XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX . Budeme v kontaktu.“

Toho léta, vyzbrojen vysokoškolským diplomem, jsem vzal práci u DHL se sídlem v Coloradu. Po šesti měsících jsem se dověděl o možnosti mého přemístění do Japonska. Nato se zčistajasna konal další záhadný telefonát. Volal mi muž, jenž tvrdil, že je z XXXXX XXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXX

NÁBOR

29

XXXXX XXXXX XXXXX XXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXX

XXXX později jsem se ocitl ve fádní konferenční místnosti s XX ostatními mladými muži a  ženami XXXXX XXXXX XX. Dovnitř vstoupil vysoký chlap, rozdal nám XXXXX X testy a vyzval nás, abychom je vyplnili.

Po vyplnění testu mne zavolali do kanceláře, v  níž na mne maník v  obleku začal chrlit otázky: „XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXXX XXXXXX­ XXXXXXXXXXXXX XX?“

Já na ně odpovídal a on si psal poznámky. Pak mi podal kousek papíru a povídá: „Chci, abyste zítra přišel na tohle místo. Možná budete muset vyplnit několik dalších testů.“

„Okay. Ale když ty testy udělám, nabídnete mi práci?“

„To vám nemůžu říct.“

Následujícího rána jsem se zasekl v provozu a ukázal se na dané adrese s desetiminutovým zpožděním. Vešel jsem do místnosti a spatřil padesátiletého muže stojícího vedle projektoru přenášejícího diapozitivy na obrazovku, kterou sledovalo XXXX dalších mladých mužů, kteří seděli na kovových skládacích židlích.

„Promiňte, ale bylo mi řečeno, abych se tady hlásil a  zodpověděl ně ja ké ot á z k y.“

Maník se bez jediného slova vrátil o tři čtyři diapozitivy zpátky, na ten s velkým XXXX symbolem. „Jste tady kvůli tomuhle?“ Otázal se uštěpačně.

„Ano, pane.“

„Jednou z  věcí, kterou se na této prezentaci naučíte, je důležitost včasných příchodů. Posaďte se.“

Okamžik před výbuchem

30

Tohle je po čertech ubohý, říkal jsem si v duchu. Pořád mě zvou na pohovory a pokládají mi otázky, ale nic mi neřekli.

Po prezentaci nás nechali vyplnit další testy a poté nám oznámili, že se máme následujícího dne hlásit na dalším místě.

Někteří účastníci protestovali. Jeden kluk namítl: „Chodíme do práce. Nemůžeme si pořád vymýšlet výmluvy a zdůvodňovat svoji nepř ítom nos t .“

„Jestliže nedokážete lhát svému šéfovi, jak hodláte uspět v  tomhle?“ Odpověděl mu chlápek, jenž obsluhoval projektor.

Další den, další anonymní kancelář. Tentokrát jsem seděl naproti Afroameričance středního věku, která na úvod prohlásila: „Dnes vyhodnotíme vaše XXXXX XXXX inteligence.“

Netušil jsem, o čem mluví.

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXX­ XX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX X

XXXXX XXXXX XXXXX X

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX XXXXX X

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX ­ XXXXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XX

NÁBOR

31

XXXXX XXXXX XXXXX XX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXXXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXX

Posadili nás do mrňavé kanceláře se stolem a dvěma židlemi. Předstírání nebyla má silná stránka. XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXX

Žena vypadala rozhořčeně a  cvičení ukončila. „Nechápete, jaký má tohle účel?“ Zeptala se mne. XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXX

XXXXX XXXXX XXXXX X

Byl jsem připraven odejít a  vrátit se k  práci v  DHL. Chtěla ještě otestovat moje reakce na XXXXX XXXXX XX. Ani v  tomto případě jsem nezazářil.

Nakonec prohlásila: „Podle údajů z  vaší složky jste byl vyhodnocen jako člověk, který umí rychle a pohotově uvažovat. Dnes jste však neuspěl, Dougu. Očekávala jsem, že si povedete lépe. Co za tím podle vás stálo?“

„Asi jsem nebyl připraven.“ Odpovídal jsem upřímně. „O  ministerstvu zahraničí ani CIA nic nevím a  fungování těchto operací neroz u m í m .“

XXXXX XXXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXX

Žena se zamračila. „Nečetl jste žádné knihy o  CIA a  způsobech naší práce?“

„ A n i ne .“

Okamžik před výbuchem

32

„No, neuspěl jste v XXXXX XX, Dougu, ale nikdy jste XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXX. Doporučím tedy váš posun do další fáze. Prozatím vám přesto navrhuji přečíst si nějaké knihy.“ Poté mi podala číslo, na které jsem měl v  případě nějakých dotazů zavolat.

Během následujících tří měsíců jsem jim volal každé dva týdny a vždy jim zanechal zprávu, ale neobdržel jsem žádnou odpověď.

XXXXX později jsem se to už chystal vzdát a  zavolat tam naposledy. Tentokrát se ve sluchátku ozval ženský hlas:

„Jak vám mohu pomoci?“

„Jmenuju se Doug Laux. Volal jsem k vám přes XXXX, abych zjistil, jestli byla moje přihláška přijata, a nikdo mi nic neřekl.“

„Och,“ zareagovala žena na druhém konci linky. „Příští týden se máte dostavit na pohovor do Washingtonu, D. C.“

„Co prosím?“

„To vám nikdo nezavolal?“

„Ne, madam. Neměl jsem ponětí, že se moje přihláška dostala d á le .“

„Dobře, půjdete a  XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXXXX X. Až se tam dostanete, zavoláte na tohle číslo a my vám řekneme, kde schůzka prob ěh ne .“

Lhal jsem a navykládal své šéfce z DHL, že táta onemocněl, a já se tudíž musím vrátit domů. Jakmile jsem se dostal do D. C., zavolal jsem na určené číslo. Řekli mi, abych XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­

NÁBOR

33

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX X

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX

Oznámil mi: „Neuspěl jste, což je škoda, protože vše, čím jste doposud prošel, bylo zbytečné.“

Jedna má část se domnívala, že blufuje. Jiná část uvažovala, zda mu tato práce jednoduše moc nejde.

Nakonec jsem si pomyslel: Srát na ně. Jestli mi zavolají, fajn. Ale nebudu procházet žádnýma dalšíma podobnýma kravinama.

Uplynulo XXXXX XXX, než se mi opět ozvali a informovali mne, že se chystají spustit XXXXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX X

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX X

Tehdy mi docvaklo, že si musím své krytí začít vymýšlet sám. A musel jsem jednat rychle.

Jelikož jsem byl stále zaměstnancem DHL, nalhal jsem svým přátelům a rodině, že jsem zažádal o bezpečnostní prověrku, abych mohl cestovat jako „bezletenkový“ cestující na nákladních letech DHL. Zdálo se, že mi to zbaštili.

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXX

Okamžik před výbuchem

34

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXX XXXXX XX­ XXXXX XX

XXXXX XXXX

XXXXX XXXXX XXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX X

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX X

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX

XXXXX XXXXX XXXXX

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX

XXXXX X

XXXXX XXXXX XXXXX

XXXXX XXXXX

O několik hodin později zazvonil mobil. Měl jsem za to, že mi patrně volá šéf ka, a nechal hovor spadnout do hlasové schránky s tím, že jakmile si vyslechnu, co má na srdci, dokážu vykoumat nejlepší možnou odpověď.

Vzkazovala mi: „Zdravím, Dougu, dnes jsem o vás měla velice zajímavý XXXXX a ráda bych to s vámi probrala. Zavolejte mi, až budete mít příležitost.“

Zavolal jsem jí za půl hodiny.

„Nechcete mi něco říct?“ Zeptala se.

„Jasně. Slyšela jste někdy o Economistu?“

„Myslíte ten časopis?“

„Jo, ten časopis. Píšu pro ně článek, který možná otisknou.“

„Vy ? “

NÁBOR

35

„Ano, já. Lidi z Economistu se chtějí ujistit, že nejsem naprostý kretén, který zničí jejich důvěryhodnost, takže provádějí rychlé XXXXX­ XXXXX XXX.“

Ta slova vyzněla nepřesvědčivě již v okamžiku, kdy jsem je vyřkl.

„Vážně? To zní jako spousta záležitostí, kterými musíte kvůli článku v časopise projít.“

„Četla jste někdy Economist?“

„No, nečetla. Ale ten gentleman povídal, že jste si zažádal o práci u americké vlády.“

„To byla jen záminka. Článek pojednává o národní bezpečnosti.“

Přemýšlela o tom a pak konstatovala: „To jaksi nedává smysl.“

„Ani já tomu nerozumím.“ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXX.“

Moje lež nakonec zafungovala dokonce lépe, než jsem si kdy představoval. Šéfová ve skutečnosti roznesla informace o  mém psaní článku, který vyjde v Economistu, po celé společnosti. Mého příběhu se chytili lidé z  informačního bulletinu společnosti a  získal si i  pozornost velkých šéfů. Bezpochyby to mělo podíl na mém jmenování okresním obchodním cestujícím roku.

Naštěstí se nic z tohoto nedostalo až do Economistu. Jak týdny plynuly, a já od CIA neslyšel žádné novinky, musel jsem šéfům vysvětlit, proč nebyl článek zveřejněn, a napovídal jsem jim další lži.

V  XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX mi konečně zavolala dáma z XXX a informovala mne, že mi nabízejí práci: „Pošleme vám dopis, ve kterém bude uvedena nabídka práce u XXXXX XXXXX X. Také v něm naleznete výši svého platu – XXXX ročně – a zmínku o vašem přesunu do D. C. Vytvoření vašeho krytí je však na vás.“

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXX

XXXXX XXXXX XXXX

Okamžik před výbuchem

36

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX

XXXXX XXXXX XX

Teď mi zbývalo oznámit kamarádům a rodičům, že opouštím práci s výplatní páskou o šesti cifrách u DHL, a jdu pracovat pro XXXXX­ XXXXX X (neexistující společnost). Rodiče na mě koukali jako na hlupáka.

Nemohl jsem je za to vinit. I mně to znělo absurdně.

3.

VÝCVIK

Život je takový, jaký si jej uděláte. Vždy byl a vždy bude.

ELEANOR ROOSEVELTOVÁ

L

angley nesplnilo má očekávání, jež vznikla na základě četby románů

Roberta Ludluma. Nemluvím o  struktuře nebo působivém, supermoderním hardwaru. Myslel jsem si, že vstoupím do superorganizované a efektivní organizace z hlediska způsobu výcviku zaměstnanců.

Místo toho mne i  ostatní nové rekruty prováděli vedoucí pracov

níci několik dnů po budově, načež ukázali na kancelářskou kóji ve velké místnosti, v níž mě následně seznamovali s prací operačních důstojníků v  terénu a  informovali o  tom, jak jim poskytnout podporu. Můj šéf, jenž dostal za úkol mne vyškolit, zodpovídal za celou oblast zemí a neměl buď čas, nebo chuť se mou osobou zabývat. Seděl jsem tedy u  počítače v  obleku a  s  novým párem kožených bot na nohou a myslel si: Neupsal jsem se jim proto, aby se ze mě stal oslavovaný ouřada.

Okamžik před výbuchem

38

Lidé se u mého stolu čas od času zastavovali a prohodili: „Dougu, potřebuju, abys mi našel XXXX.“

„Dougu, pošli tohle hlášení na XXXXX X.“

„Dougu, potřebuju tohle okopírovat, pronto.“

Viděl jsem film s Colinem Farrellem Te s t, a proto jsem se domníval, že mne za dva měsíce pošlou na Farmu (výcviková základna CIA v XXXXX ), kde se budu učit nakopávat prdele po vzoru ninjů a proměním se ve verzi Jasona Bourna.

Záhy jsem však zjistil dvě věci: Zaprvé, Jason Bourne neexistuje. Ani náhodou. A zadruhé, nováčci se na Farmu obyčejně dostanou až za XXXXX . XXXXX ! Nicméně všichni noví rekruti vyvíjeli velký nátlak, aby je tam poslali dříve. Já však nebyl sexy kočka, která se mohla na přední pozice onoho seznamu lidí, kteří na Farmu posléze putovali, „prokouřit“ – k čemuž skutečně došlo.

Ve snaze zažehnat nudu jsem ve volném čase navštěvoval interní knihovnu a  louskal veškerou dostupnou literaturu pojednávající o provádění opravdových operací: Jak řídit zdroje, vyrábět výbušniny, uskutečňovat výslechy, uspořádat přepadení ze zálohy a určit, zda lidé nelžou. Také jsem se sám naučil mluvit arabsky.

V  rámci svých administrativních povinností jsem bloumal po chod bách a  hledal někoho bez obleku, kdo by mi mohl poradit, jak získat práci v terénu. Jednoho dne jsem narazil na prošedivělého chlapíka, který se právě vrátil z  válečné zóny, a  pověděl mu, že se chci věnovat tomuto typu záležitostí, o  nichž jsem se dočítal v  novinách, například lanařit zdroje a sledovat teroristy.

Zareagoval slovy: „Dougu, musíš se nad svojí kariérou zamyslet. Abys pokročil dále, potřebuješ načerpat kancelářské zkušenosti, které získáváš nyní.“

„Seru na kariéru,“ kontroval jsem. „Chci se zabývat vzrušujícími věcmi v přední linii. Pošlete mě do Iráku nebo do Afghánistánu.“

VÝCVIK

39

„Dobře,“ odvětil a  přelétl mě očima. „Spojím tě s  několika lidmi z XXXXX XXXXX .“

Když jsem se s nimi setkal, řekli mi: „Pravděpodobnost, že s námi půjdeš do válečný zóny, je mizivá.“

„Proč?“

„Protože nejsi z Navy SEAL nebo člen Delta Force, což znamená, že nedisponuješ operačními zkušenostmi z ‚tier-one‘

1

.“

Co to, kurva, je?

Zjistil jsem, že CIA by na pozici řídícího důstojníka vycvičila spíše bývalého člena Navy SEAL než někoho jako já, který jsem se na řídícího důstojníka školil, dala mu zbraně a  umožnila projít bojovým výcvikem. Později jsem tento postup shledal naprosto scestným. Vypěstovat v někom šarm a empatii je ve srovnání s výcvikem ve střelbě z M4 na cíl daleko složitější.

Jinými slovy, jste-li přátelská osoba bez předsudků, s  otevřenou myslí a  máte-li všeobecně kladný vztah k  ostatním lidem, poměrně snadno si zvyknete na cizí prostředí, přizpůsobíte se mu a  budete dobře snášet různé situace. Na druhou stranu, jste-li emocionálně uzavřený jedinec, budete s obtížemi navazovat kontakt s nějakým maníkem z Tálibánu na afghánských hranicích.

Byl jsem zklamán. Neupsal jsem se jim, abych trávil většinu času sezením za stolem, odpovídáním na depeše a posíláním zpráv na různá místa. Ke svému překvapení jsem zjistil, že většina nových rekrutů v mém okolí svoji práci zbožňuje a díky zaměstnání u CIA se považují za nejskvělejší lidi na planetě. Chtěli vykonávat náplň práce většiny řídících důstojníků: získat místo na velvyslanectví v zahraničí, vyrážet za prací na společenské akce s koktejly a možná XXXXX XXXXX XX.

Tito lidé si své krytí vybudovali snadno. Přátelům a rodině oznámili, že pracují pro ministerstvo zahraničí. Navíc se málokdy společensky stýkali a randili s někým mimo Agenturu.

Okamžik před výbuchem

40

Uzrálo ve mne rozhodnutí: Buď budu ve válečné zóně pracovat na supertajných operacích, nebo končím. A netoužil jsem trávit čas s kolegy a bavit se s nimi o práci. Byl jsem třiadvacetiletý týpek, který se občas rád choval neurvale, prováděl nějakou tu neplechu, pil whiskey a balil roštěnky. Kvůli omezení vztahujícímu se na drogy a konzumaci alkoholu, jež v rámci Agentury platilo, a vy jste si jím museli řídit, aby vás přijali, byla velká část mých kolegů puritánská, upjatá a nudná, jakýsi mix sestávající z trošky knihomolů a spousty mormonů z Utahu.

Jelikož mormonům jejich náboženství zakazuje pít, kouřit nebo užívat drogy a obyčejně plnili zahraniční mise, kvůli čemu se naučili další jazyk, perfektně odpovídali profilu CIA.

Potíž vězí ve skutečnosti, že se z  nich obecně stanou špatní operační důstojníci, neboť nemají žádné zkušenosti s  jednáním se širokou paletou lidí, zejména s  nejběžnějšími typy (jedinci bez skrupulí z  nízké sociální vrstvy, kteří jsou nezřídka zapleteni do všemožné drobné kriminální činnosti a kteří udělají za peníze cokoli), z nichž se obyčejně stanou zdroje a za prachy jsou ochotni vyměnit svá největší a nejtemnější tajemství.

Byl jsem odhodlán vést svůj vlastní život. Našel jsem si tedy spolubydlícího Austina, divocha z Ohia. Šest večerů v týdnu jsme trávili vymetáním barů a pařením, musel jsem však vzít roha pokaždé, když se na scéně objevily drogy.

Zábavné večery v Georgetownu však nedokázaly vykompenzovat nudu prožívanou v práci. Po roce stráveném na pozici XXXX jsem se rozhodl vybrat si naráz veškerou nahromaděnou dovolenou a odjet co nejdále od D. C. Za dva týdny jsem se vzbudil v uyangiin ger („domově textů“, respektive mongolské jurtě) v  Gobi. Následující měsíc jsem tuto poušť a mongolské stepi projížděl křížem krážem na velbloudech a  koních. Po večerech jsem pojídal koninu a  popíjel kumys (a l koholický nápoj z kvašeného kobylího mléka), a to v takovém množství, až

VÝCVIK

41

mne můj průvodce začal přezdívat Kumys ni Chán (Král Kumysu). Já mu říkal Orel. Orel mne naučil, jak s  pomocí jeho vycvičeného orla skalního lovit šedé sviště a vlky. Byl to ostřílený, zocelený týpek.

Měsíc jsem si takto hrál na kovboje, načež jsem se vrátil ke každodenní ubíjející nudné rutině v Langley a začal chodit s roztomilou brunetkou Hannah, XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX X XXXXX XXXXX X XXXXX XXXXX XXXXX

Byl jsem pevně rozhodnut zachovat si své krytí a  nabulíkoval jí, Austinovi i  ostatním přátelům, že pracuji pro XXXXX XXXXX X (soukromou společnost). Hannah věděla, že je to lež, a tím pádem se do našeho vztahu okamžitě vkradla nedůvěra.

Mezitím jsem na ústředí trávil každou hodinu každého dne snahou vykoumat, jak se dostat na Farmu, kde bych konečně prodělal výcvik a stal se kompetentním k provádění operací. Jednoho dne do naší kanceláře ze země, kterou měla administrativně na starost sekce, k níž jsem byl přidělen, dorazil jeden horkokrevný velitel služebny (COS). Požadoval po mém šéfovi (veliteli skupiny) přepsanou zprávu o konkrétní teroristické partě a chtěl ji na svém stole do patnácti minut.

Šéf opáčil: „To je nereálné.“

„To, kurva, je!“ Zařval velitel. „Před dvěma týdny jsem vám poslal depeši, ve který jsem přesně o tohle žádal. Kde to máte?“

Brunátný šéf přešel k mému stolu a snažil se naznačit, že za tento úkol jsem zodpovídal já. Typické krytí vlastního zadku.

„Šéfe, ve skutečnosti jsem tu depeši četl a před dvěma týdny začal vypracovávat pracovní verzi. Za deset minut to máte na stole.“

Do pěti minut jsem položil návrh zprávy na velitelův stůl. Vyběhl ven, našel COS na chodbě a návrh mu předal.

Asi za hodinu se velitel služebny do naší krypty opět zatoulal s hlášením v rukách a prohlásil: „Tohle je vážně dobrá analýza. Díky.“

Okamžik před výbuchem

42

Veškerou smetanu slízl můj šéf. Později toho odpoledne mne zatáhl stranou a povídá mi: „Hej, Dougu, oceňuju, cos udělal. Nezapomenu ti to.“

XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX­ XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX XXXXX

Konečně jsem mířil na Farmu!

Mělo to však i svoji stinnou stránku. Odchod na Farmu znamenal, že budu pravděpodobně muset ukončit svůj vztah s Hannah, protože mne tam čekal čtyřměsíční výcvik a  poté se dalo očekávat nasazení v zahraničí.

Hannah nedávno přijala práci v New Yorku, takže jsem za ní zajel a rozpačitě ji informoval o svém přemístění do Newport News ve Virginii. V  průběhu prvního večera neřekla nic, leč vzbudila mne brzy následujícího rána.

„Dougu, vím, že nejsi XXXXX XXXXX XXXX. To je fakt. Takže mi teď, prosím, nelži.“

Nebylo snadné snažit se ji ignorovat, když na sobě měla jen tílko a tanga.

„Pracuješ pro CIA.“

„Cože?“

„Vím, že pro ně děláš. Chápu, že o  tom nemůžeš mluvit, ale miluju tě a chci s tebou být. Jestli musíš odejít kvůli práci, prostě mi to řekni, ale nekrm mě nějakýma nesmyslnýma výmluvama o přeložení do Newport News.“

„Hannah, omlouvám se, ale nevím, co na to říct.“

„Přestaň s tím, Dougu. Prostě s tím přesta



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.