načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Okamžik pravdy - Steve Berry

Okamžik pravdy

Elektronická kniha: Okamžik pravdy
Autor:

- Když v dubnu roku 1968 třeskl výstřel a Martin Luther King zůstal ležet v tratolišti krve, Amerika se otřásla v základech. Ovšem teprve nyní, o půlstoletí později, začínají ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 392
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The bishop’s pawn ... přeložila Hana Pernicová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8304-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když v dubnu roku 1968 třeskl výstřel a Martin Luther King zůstal ležet v tratolišti krve, Amerika se otřásla v základech. Ovšem teprve nyní, o půlstoletí později, začínají vycházet najevo okolnosti, které tuto zlomovou událost staví do zcela jiného světla, než jak ji popisuje historie.
Cotton Malone váhá, zda světu odkrýt celou pravdu. Není to snadné rozhodování. Ve svých úvahách se musí vrátit na samotný začátek vlastní kariéry, kdy velmi rád přijal nabídku jakési Stephanie Nelleové z ministerstva spravedlnosti. Dostal tenkrát za úkol vyzvednout ze dna Karibiku kufřík s mincí nedozírné hodnoty. Z potápěčské mise se však vyklubalo netušené drama – v kufříku se totiž skrývalo ještě něco dalšího, o co projevovalo nebývalý zájem nejen ministerstvo spravedlnosti, ale také FBI.
Informace, jichž se tehdy dobral, mu vyrazily dech. Malone upřímně litoval, že raději nezůstaly pohřbeny na mořském dně. Mlčel o nich celé roky, ale nedávno se k němu dávné události znovu vrátily. A tak teď stojí před nejobtížnějším rozhodnutím svého života – má nastolit okamžik pravdy a odhalit padesát let staré tajemství, které může zásadně přepsat historii?

 

Zařazeno v kategoriích
Steve Berry - další tituly autora:
The 14th Colony The 14th Colony
The Lost Order The Lost Order
 (e-book)
Čtrnáctá kolonie Čtrnáctá kolonie
The Alexandria Link The Alexandria Link
Templářské dědictví Templářské dědictví
Okamžik pravdy Okamžik pravdy
 
K elektronické knize "Okamžik pravdy" doporučujeme také:
 (e-book)
Zlatá růže Zlatá růže
 (e-book)
Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět
 (e-book)
Sestry Sestry
 (e-book)
Noční směna Noční směna
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2019

OKAMŽIK

PRAVDY


Copyright © Steve Berry 2018

Translation © 2019 by Hana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BISHOP'S PAWN

vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton, New York 2018,

přeložila Hana Pernicová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Zuzana Pernicová

Korektura: Iveta Muchová a Karla Bedrlíková

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Markéta Mandlíková

Ilustrace na obálce: Kateřina Coufalová

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v únoru 2019

ISBN: 978-80-7498-305-4


Patricii June Gouldingové

A přeji dlouhý život



7

PODĚKOVÁNÍ

Opět srdečně děkuji řediteli vydavatelství Macmillan Publishers Johnu Sargentovi, Sally Richardsonové v  čele vydavatelství St. Martin Press a svému vydavateli Andrewu Martinovi z  Minotaur Books. Jsem hluboce zavázán Hectoru DeJeanovi z oddělení propagace, Jeffu Dodesovi a ostatním z oddělení marketingu a  prodeje, obzvlášť pak Paulu Hochmanovi a  také pravé vědmě v oboru paperbacků Jen Enderlinové, autoru obálky Davidu Rotsteinovi, autoru grafické úpravy Stevenu Seighmanovi a Mary Beth Rocheové s jejím vynalézavým týmem z oddělení audia.

Jako vždy se v úctě skláním před Simonem Lipskarem, svým agentem a  dobrým přítelem, před svou redaktorkou Kelley Raglandovou a  její asistentkou Maggie Callanovou. Obě jsou báječné.

Zvláštní zmínku zasluhují Meryl Mossová a  její vynikající propagační tým (především Deb Zipfová a JeriAnn Gellerová), Jessica Johnsová a Esther Garverová, které pečují o hladký chod Steve Berry Enterprises, ředitel Národního parku Dry Tortugas Glenn Simpson, který mi předvedl tento úžasný národní poklad, Dan Veddern a Glenn Cox, kteří mi při večeři na jednom francouzském zámku pomohli vypracovat zápletku (není sice přesně taková, jak jsme ji probírali, ale skoro ano), Melisse Sha

STEVE BERRY

pirová a  Doug Scofield, kteří mi ukázali Palm Beach, Wanda Smithová, která mě přesvědčila, abych do knihy zahrnul floridská města Starke a  Micanopy, a  Grant Blackwood, výjimečný romanopisec, který mi pomohl odpíchnout se z místa.

A jako vždy mě na každém kroku provázela má žena Elizabeth a popostrkovala mě kupředu při tomto mém prvním vpádu do teritoria vyprávění v první osobě.

Tato kniha pojednává o  odvaze a  mravní síle, takže je jen na místě, abych ji věnoval naší přítelkyni, která právě prodělává těžký boj s rakovinou. Choroba ji přepadla znenadání, bez varování. Ale naše přítelkyně, místo aby se utápěla v  sebelítosti, přijala výzvu k  boji a  statečně jí čelí. Díkybohu má milujícího manžela a čtyři skvělé syny, kteří při ní stojí.

Elizabeth a já nepochybujeme, že tu válku vyhraje.

Mezitím ti posíláme tuhle knížku, PJ.

Řekli si mezi sebou: „Hle, mistr snů sem přichází!

Pojďte, zabijme ho! A uvidíme, co bude z jeho snů!“

– Genesis 37,19-20

PROLOG

SOučASNOST

Připadá mi jako velká ironie, že to všechno začalo vraždou a teď to zřejmě jinou vraždou skončí.

Povolali mě na proslulou adresu Auburn Avenue 501 v Atlantě v Georgii. Je to jednopatrový dům ve stylu královny Anny, má verandu s vyřezávanými sloupky a kruhovým oknem a sedlovou střechu. Leží ve čtvrti Sweet Auburn, která je dnes slavná. Kdysi bývala domovem tvrdě pracující střední třídy, měšťanských rodin. Před šedesáti lety se stala epicentrem hnutí, které jednou provždy změnilo celou zemi. Afroamerický pár, který v tomto domě žil, si nepřál, aby se jejich děti narodily v segregované nemocnici, a  tak všechny tři přišly na  svět právě tady. První z nich, holčička jménem Christine, se narodila předčasně, ještě pro ni neměli ani kolébku, a  tak strávila několik prvních nocí svého života v  zásuvce šatní skříně. Ten nejmladší, Alfred Daniel, otevřel poprvé oči jednoho parného červencového dne. Prostřední dítě, chlapec, který se žertem osudu narodil v  prostřední z  horních místností, uzřel světlo světa 15. ledna 1929. Pojmenovali ho po otci Michael. Otec ale o pět let později, po návštěvě Berlína, sobě i synovi jméno změnil. To nové znělo Martin Luther King – ten první senior, druhý junior.

STEVE BERRY

Stojím v tiché hale v přízemí. Pozvání mi do mého kodaňského knihkupectví dorazilo před týdnem obyčejnou poštou, v  obálce ručně adresované přímo mně, Cottonu Maloneovi. Obsahovalo prostý vzkaz:

Padesát let uběhlo.

Přivezte je.

A pod tím:

3. dubna. Kingův dům v Centru MLK. 23;00.

Nepodepsaný.

Já ale věděl, kdo mi ho posílá.

V  hale a  potemnělých přízemních místnostech svítí několik nočních lampiček. Když jsem před lety pracoval v Magellan Billetu a žil tady v Atlantě, zašli jsme se sem podívat s Pam a Garym – matka, otec a syn při jedné ze zřídkavých rodinných vycházek. Zúčastnili jsme se prohlídky domu a pak jsme si prošli celé Kingovo centrum a  snažili se vštípit Garymu význam rasové rovnoprávnosti. Pam i já jsme se pyšnili tím, že v sobě nemáme rasových předsudků, ani co by se za nehet vešlo, a chtěli jsme tak vychovat i našeho syna.

Nakouknu do  předního salonu se slavným klavírem a  gramofonem. Tehdy nám tu průvodkyně vykládala, že u toho klavíru bral lekce hudby sám King. Jestli mě paměť neklame, nepatřilo to mezi jeho nejmilejší vzpomínky na dětství.

O Martinu Lutheru Kingovi juniorovi jsme se dozvěděli ještě pár dalších věcí.

Navštěvoval nedalekou základní a  střední školu a  potom Morehouse College na druhé straně Atlanty. Roku 1954 se stal pastorem v baptistickém kostele na Dexter Avenue v Montgo

OKAMŽIK PRAVDY

mery v  Alabamě. Když roku 1955 černé ženě Rose Parksové upřeli sedadlo v  přední části autobusu, vedl 381 dnů bojkot místní veřejné dopravy. Roku 1957 se stal prezidentem Společenství křesťanských vůdců amerického Jihu, organizace známé pod zkratkou SCLC. Tři roky poté se přestěhoval zpátky do Atlanty a  dělil se s  otcem o  kazatelnu v  Ebenezerském baptistickém kostele, který stojí hned naproti přes ulici proti jeho rodnému domu.

A postupně se stal srdcem a duší velkého hnutí.

Tolik pamětihodných projevů. Dva obrovské legislativní úspěchy, Zákon o občanských právech a Zákon o volebních právech. Nobelova cena míru. Třicetkrát byl kvůli svým aktivitám vězněn. A to vše vedlo k 4. dubnu 1968, kdy v Memphisu ukončila jeho život atentátníkova kulka.

Bylo mu tehdy pouhopouhých třicet devět let.

Hledím na  muže stojícího v  šeru na  konci haly. Viditelně zestárl, ale rysy v  obličeji má s  přibývajícími roky čím dál výraznější. Zešedivěl, pohubl, ale stále z něj vyzařuje tatáž intelektuálská kultivovanost a pořád se při chůzi trochu šourá a hrbí.

„Zítra nás čeká velký den,“ pronese tichým hlasem, který si pamatuji. „Padesát let od  Kingovy smrti.“ Odmlčí se. „Skoro dvacet od  našeho posledního rozhovoru. Dodnes tu bolest cítím.“

Neurčitá poznámka, ale nic jiného od něj ani nečekám. „čistě ze zvědavosti – jak jsme se teď večer dostali sem dovnitř? Tenhle dům je národní památka.“

„Mám dobré konexe.“

Bezesporu. Stejně jako když tohle všechno před lety začalo.

„Přivezl jste je?“ ptá se mě.

Sáhnu do  zadní kapsy a  předvedu mu to, po  čem se ptal. „Tady jsou.“

„Celá ta léta jste je uchovával, zároveň s  tím tajemstvím. Dobrý výkon.“

STEVE BERRY

„Na zachovávání tajemství jsem si postavil kariéru.“

„Sledoval jsem to. Pracoval jste pro ministerstvo spravedlnosti... jak dlouho to bylo? Deset let?“

„Dvanáct.“

„Jako agent v Magellan Billetu. Teď žijete v Dánsku a vlastníte antikvariát. Tomu se říká změna.“

Za pasem má zastrčenou pistoli. ukážu na ni. „Je to nutné?“

„Oba jsme věděli, že na to časem dojde.“

Nejspíš ano.

„Povedlo se vám popojít v životě dál,“ říká. „To, co se stalo, vás popostrčilo k větším věcem. u mě to prostě nešlo. Divím se, že jsem tak dlouho vydržel.“

To je fakt. Můj život se změnil způsobem, jaký jsem si tenkrát neuměl představit. Ale to, co se odehrálo, mi uštědřilo cennou lekci.

„Dnes večer jsem přišel kvůli vám,“ zdůrazním.

„Položte to všechno tamhle na stolek, prosím.“

Dohadovat se nemá cenu, a tak poslechnu.

„Kingova rodina v tomhle domě žila dlouho,“ poznamená. „Vychovali pod touhle střechou tři děti. Jedno z nich v dospělosti změnilo svět.“

„Oba víme, že sám by to nedokázal. Máte na tom velký podíl.“

„Je od vás hezké, že to říkáte. Ale nijak mě to neutěšuje.“

Jen pár lidí vědělo, co se ve skutečnosti odehrálo, a většina z nich je už po smrti.

„Vzpomínáte někdy na ty dny?“ táže se.

Během působení v Magellan Billetu jsem se setkal s pozoruhodnými věcmi. Templářští rytíři, krutá středoasijská diktátorka, tajemství Karla Velikého, ztracená Alexandrijská knihovna, novodobí piráti... Ale nic z toho nesnese srovnání s tím, do čeho jsem se zapletl při své první misi.

Ještě předtím, než Magellan Billet vůbec vznikl.

„Pořád,“ odvětím.

OKAMŽIK PRAVDY

„Má pravda vyjít najevo?“

Dobrá otázka. uběhlo padesát let a svět se změnil. Ale znova ukážu k  jeho pasu a  zeptám se: „Ta pistole je pro mě, nebo pro vás?“

Neodpoví hned.

už dávno jsem se poučil, že lidské počínání je skoro vždycky chaotičtější než myšlenky. A tak se mám radši na pozoru.

„Chci si o tom promluvit,“ zamumlá konečně.

„A máte omezený okruh možných posluchačů?“

Přikývne. „užírám se tím. Ale potřebuji, abyste mi napřed vylíčil všechno, co se dělo. Tenkrát jsme se o tom nebavili.“

Slyším i to, co neřekl. „Napřed? Před čím?“

„Předtím, než se rozhodnu, pro koho z nás je ta pistole.“

ČERVEN

PŘED

OSMNÁCTI LETY

KAPITOLA 1

Můj život změnily dvě laskavosti poskytnuté druhým.

Na  první došlo jednoho teplého úterního rána. Projížděl jsem po bulváru Southside ve floridském Jacksonville a poslouchal rádio. Ťukl jsem do  tlačítka automatického vyhledávání stanic a z reproduktorů se ozvalo: „Proč je v New Yorku spousta odpadků a v Los Angeles spousta právníků?“

„Protože New York si mohl vybrat dřív?“

Zaburácel smích, načež přišla další otázka: „Jak dostanete právníka dolů ze stromu?“

Zdálo se, že odpověď nikdo nezná.

„Přeříznete provaz.“

„Onehdy teroristé unesli dopravní letadlo plné právníků.“

„To je hrůza! Jak to dopadlo?“

„Vyhrožovali, že jestli nebudou splněny jejich požadavky, propustí každou hodinu jednoho.“

Znovu smích.

„Co udělá právník, když –“

Vypnul jsem to. Diskžokejové se baví a právníci jsou očividně bezpečný terč vtipů. Kdo by proti tomu protestoval? Není to stejné jako vtipy na gaye, na Poláky nebo něco třeba jen náznakem sexistického. Právníky nenávidí každý. Každý si o nich vykládá vtipy. A když se to právníkům nelíbí, koho to zajímá?

STEVE BERRY

No přece mě.

Já totiž tehdy byl právník.

A podle mého názoru dobrý.

Moje jméno Harold Earl „Cotton“ Malone bylo uvedeno mezi tisícovkami jiných držitelů advokátní licence pro stát Georgia, kde jsem šest let předtím složil advokátní zkoušky. V  žádné právnické firmě jsem ale nikdy nepracoval. Sloužil jsem jako poručík v americkém námořnictvu a byl jsem přidělen k vojenské prokuratuře JAG, toho času na námořní základnu Mayport na Floridě. Ten den jsem ale ve své právnické roli nevystupoval. Poskytoval jsem laskavost příteli, kterému tekly nervy kvůli rozvodu.

Laskavost, které jsem pomalu začínal litovat.

Jeho žena, Sue Weilerová, byla prohnaná jako diktátoři a  drzá jako striptérka. Předchozí den strávila v  Jacksonville přecházením z jednoho bytu do druhého. Obešla celkem čtyři. A ve všech si užívala s mužskými. Rychlý sex bez závazků. Když jsem dřepěl u bytu číslo 3, přemítal jsem, jestli je nymfomanka, anebo jen má sexuálního apetitu na rozdávání.

Krátce po  páté odpoledne, po  překvapivě krátké návštěvě v  bytě číslo 4, poskládala svoje dlouhé štíhlé nohy do  nablýskaného nového cadillaku a  vyjela na  rušný bulvár. Auto mělo zvláštní světlou barvu, bylo narůžověle bílé. Znal jsem tu historku: objednala si ho speciálně proto, aby rozzuřila manžela, se kterým se jeden druhému odcizili. Ten kousek dokonale odpovídal její zlomyslné povaze.

Večer si to namířila rovnou za nosem do obytného komplexu v  jižní části města, k  milenci číslo 5. Totéž prováděla před měsícem, když jsem ji z kamarádství vůči jejímu chudáku manželovi sledoval poprvé. Teď si její brzy-už-bývalý choť přál fotky a  pokud možno i  video, aby je předložil u  rozvodového soudu. Hodili mu na  krk předběžné alimenty, které zčásti půjdou na zaplacení toho cadillaku. S důkazem nevěry v ruce by se jich

OKAMŽIK PRAVDY

stoprocentně zbavil. Zvlášť když Sue u soudu dvakrát vypověděla, že nemá žádného milence a vlastně ani skoro žádné mužské přátele. Byla protřelá lhářka, a kdybych neviděl pravdu na vlastní oči, byl bych jí uvěřil.

Den předtím celé odpoledne vytrvale poprchávalo, ale večer byl parný, jak je pro červnovou Floridu typické. Strávil jsem celou noc jako přibitý před bytem milence číslo 5, abych měl jistotu, že mi Sue neproklouzne. Před patnácti minutami se objevila a  odsvištěla ve  svém růžovoučkém vozítku. Domyslel jsem si, kam má namířeno. Do  obytného komplexu u  pláže, k  milenci číslo 6, pojišťovacímu agentovi, který má o deset kilo svalů víc a o dvacet let míň než její manžel.

Ráno bylo jasné a slunné, ulice plné lidí dojíždějících do práce a  jacksonvillský provoz jako obvykle hustý. Můj metalízově modrý Buick Regal snadno vplul do ranního zmatku a pověsit se na  narůžovělý cadillac nedalo moc práce. Po  sérii odboček a změn směru, které jsem už znal, Sue předvídatelně dala levý blinkr a cadillac zajel do obytného komplexu.

Poznamenal jsem si čas.

7:58.

Milenec číslo 6 bydlel v  budově C v  bytě číslo 5, ke  kterému patřila dvě parkovací stání, jedno pro jeho nejnovější model mazdy, druhé pro hosta. Tyhle detaily jsem si zjistil před několika týdny. Za půl hodiny, až jim dopřeju dost času jít na věc, si najdu šikovné místo, abych pořídil menší video a pár záběrů cadillaku odstaveného vedle mazdy. Do té doby počkám naproti, na parkovišti nákupního centra. Vzal jsem si s sebou pár paperbacků, abych si měl čím krátit čas.

Dal jsem pravý blinkr a zrovna jsem chtěl odbočit k nákupnímu centru, když kolem mě projel v levém pruhu ford pickup. Všiml jsem si jeho kobaltové barvy a nálepky na nárazníku.

MOJE EX- SE TEĎ VOZÍ NA KOŠTĚTI.

Věděl jsem, kdo sedí za volantem.

STEVE BERRY

Můj kamarád, ten brzy-už-bývalý manžel.

S  Bobem Weilerem jsem naposledy mluvil o  půlnoci; telefonicky jsem mu zvěstoval špatné zprávy, které ho ani trochu nepotěšily. Z toho, že je teď tady, koukalo jedno jediné – potíže. už nějakou dobu jsem vnímal, jak v něm bobtná vztek. Manželka ho svým okázale blazeovaným postojem schválně dráždila, aby žárlil. Bavilo ji pozorovat, jak ho vytáčí. Byla to vzájemná přetlačovaná. On se pokoušel pomstít za raněné city, ona si vychutnávala to, že ho dokáže vyprovokovat ke kýžené reakci. Jenže podobné hrátky s sebou nesou riziko a účastníci většinou nemyslí na následky.

Bobův pickup navzdory blížící se šňůře aut přelétl všechny pruhy v  protisměru, až pneumatiky zakvílely, a  zahnul doleva na úzkou příjezdovou cestu. Jen tak tak nenaboural do nápisu na  tabulce z  cedrového dřeva, který oznamoval, že je tu vjezd do obytného komplexu Legends. Neodbočil jsem doprava k nákupnímu centru, jak jsem původně chtěl, ale využil jsem toho, že se řidiči ohlíželi po Bobovi a zpomalili, přejel jsem do vedlejšího pruhu a vyrazil za ním. Provoz mě na chvilku zdržel, a když se mi konečně povedlo zahnout do  obytného komplexu, měl Bob dobrých devadesát vteřin náskok.

Rozjel jsem se rovnou k budově C.

Pickup už tam stál a  dvířka u  řidiče byla dokořán. Narůžovělý cadillac parkoval vedle mazdy. Bob Weiler mířil pistolí na svou ženu, která už stihla vystoupit z auta, ale ještě ne zajít dovnitř. Prudce jsem zajel se svým regalem na parkoviště. Hrábl jsem do přihrádky v palubní desce pro svou osmatřicítku Smith & Wesson a modlil se, abych ji nemusel použít.

Otevřel jsem dvířka a vyskočil. „Polož to, Bobe.“

„Ani náhodou, Cottone. Mám už plný zuby toho, jak ze mě ta děvka dělá vola.“ Dál mířil na Sue. „Nepleť se do toho. Tohle je jen naše věc.“

Zůstal jsem stát tak, aby mě kryla otevřená dvířka, a  zalétl jsem pohledem doleva. Přes zábradlí balkónů sledovalo odví

OKAMŽIK PRAVDY

jející se drama několik nájemníků. Na zlomek vteřiny jsem pohlédl na Sue stojící o patnáct metrů dál. V nádherném obličeji neměla sebemenší náznak strachu. Vlastně se tvářila spíš naštvaně; měřila si manžela jako lvice obhlížející kořist. Přes rameno jí visela značková kabelka Chanel.

Obrátil jsem se zpátky k  Bobu Weilerovi. „Polož tu bouchačku.“

„Ta mrcha mě ždímá, a přitom šoustá s každým, kdo jí přijde do cesty.“

„Počkej, až to s ní vyřídí rozvodový soud. Máme toho na ni dost.“

Ohlédl se po mně. „Soud ať táhne do hajzlu. Vyřídím to sám, a hned.“

„Proč? Chceš jít do kriminálu? Za to ti nestojí.“

Ranním vzduchem třeskly dva výstřely, Bob Weiler zasténal a zhroutil se. Ze dvou dírek v prsou se mu vyřinula krev. Zalétl jsem pohledem k Sue. Pistoli ještě držela zvednutou a hlaveň teď mířila na mě.

Práskl další výstřel.

Skočil jsem do regalu.

Okénko ve dvířkách, za kterými jsem doteď stál, explodovalo a zasypalo mě sprškou střepů.

Sue znova vypálila.

Po předním skle regalu se rozeběhla pavučina prasklin, ale nevysypalo se. Rozrazil jsem dvířka u spolujezdce a vykutálel se na chodník. Teď nás aspoň oddělovalo celé auto. Vyskočil jsem na nohy, namířil na ni a zařval: „Odhoď tu zbraň!“

Ignorovala mě a zase stiskla spoušť.

uskočil jsem a kulka břinkla o kapotu. Teď jsem vystřelil já a střela zasáhla Sue do pravého ramene. Zavrávorala. Pokusila se udržet na nohou, ale upadla a prsty sevřené kolem pažby povolily. Přihnal jsem k ní a vykopl jsem jí pistoli z ruky.

„Ty parchante mizerná,“ zaječela. „Tys mě postřelil!“

STEVE BERRY

„Máš štěstí, že jsem tě nezabil.“

„Budeš si přát, abys to udělal.“

Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou.

Byla zraněná a krvácela, a přesto z ní stříkal jed.

Do obytného komplexu se vřítily tři policejní hlídkové vozy s  blikajícími majáky a  ječícími sirénami. Přihnaly se k  nám. Vyskákali z nich uniformovaní policisté a poručili mi odhodit zbraň. Všichni si mě vzali na mušku, a tak jsem se rozhodl nepokoušet osud a poslechl jsem.

„Ten zmetek mě postřelil,“ kvílela Sue.

„Lehnout,“ rozkázal mi jeden polda. „Hned!“

Pomalu jsem si klekl a pak jsem si lehl na břicho na mokrý asfalt. Okamžitě mě zaklekli, zkroutili mi ruce za záda a zaklapli mi na zápěstích pouta.

To byla moje poskytnutá laskavost číslo jedna.

KAPITOLA 2

Seděl jsem v  uzavřeném bílém prostoru z  betonových panelů. Kupodivu mi nikdo nepřečetl moje ústavní práva, nevzal mi otisky prstů, nevyfotografoval mě a  nedonutil mě převléct se do  oranžové teplákové soupravy. Odvedli mě do  okresního vězení a  zamkli samotného do  vazební cely. Rozhlížel jsem se po  zdech a  po  stropě a  přemýšlel, kde asi mají schované mikrofony a kamery. Jízda policejním vozem z obytného komplexu do města trvala půl hodiny, ruce jsem měl spoutané za zády. Zachoval jsem se podle rady, kterou by měl mít na paměti každý zadržený, a  držel jsem jazyk za  zuby – řekl jsem jim jen svoje jméno a telefonní číslo na mého velícího důstojníka.

Sue Weilerovou odvezla sanitka, a soudě podle jejího hulákání, rozhodně neutrpěla životu nebezpečné zranění. Bob Weiler zemřel, ještě než dopadl na zem. Svědků bylo habaděj, takže bude složité zjistit, jak to proběhlo. Jakže zní to staré ruské rčení? Lže jako očitý svědek? Policistům nevonělo, že s odvoláním na ústavní práva zarytě mlčím. Měli ale smůlu. Pořád jsem se s  tou událostí v  duchu vyrovnával. Ještě nikdy jsem nikoho ze vzteku ani neuhodil, a teď jsem přeskočil všechny případné drobné přestupky a spáchal rovnou jeden z nejhorších trestných činů – vystřelil jsem po jiném člověku.

Ale necítil jsem sebemenší výčitky svědomí.

STEVE BERRY

Navíc jsem viděl člověka umírat.

Taky poprvé v životě, a hluboce mě to zasáhlo.

Bob Weiler byl můj přítel.

Okolní ticho tu a  tam prolomil nějaký odosobněný hlas, dutá ozvěna kroků a jemný bzukot nějakých zařízení. Vězení se podobalo jiným, do  kterých jsem docházel; všechna byla zanedbaná a depresivní. Moje cela měřila zhruba tři krát čtyři metry, byla v ní kovová lavice a záchod bez sedátka. Jediné okénko z matového skla, vsazené do zdi ve výši ramen, blokovala ocelová mříž. Nikdy dřív jsem se ve  vězení neocitl jako obyvatel, vždycky jen jako návštěvník. Být za mřížemi zamčený bylo něco úplně jiného. Žádná svoboda. Žádná možnost volby. Jste plně v moci cizích lidí. Všechnu tu bezmoc a drobná ponížení určitě zakomponovali do  budovy úmyslně, aby z vězňů vysáli odvahu a sílu a nahradili je pokornou odevzdaností.

Věděl jsem, že bych měl zatelefonovat Pam, ale neměl jsem náladu poslouchat její moralizování. V  jednom kuse mě přesvědčovala, že se mám držet od Weilerových dál, ale člověk se přece neotočí zády k příteli v nouzi.

Aspoň já ne.

I nad mým manželstvím se stahovala mračna; varovných známek bylo až příliš. Nedůtklivost, prchlivost, netrpělivost, nezájem. Poslední dobou se mi vybavovalo, co kdysi řekl Clark Gable: Láska je kráčet domů a  vědět, že za  dveřmi je žena, která na  vaše kroky dychtivě čeká. Pam přestala čekat přede dvěma lety, když jsem provedl velkou pitomost a zapomněl, že manželství má být monogamní. Zradil jsem její důvěru a hluboce ji ranil. Omluvil jsem se snad tisíckrát a Pam mi údajně odpustila. Ale nebylo tomu tak. A oba jsme to věděli.

Podělal jsem to.

Hrozně.

OKAMŽIK PRAVDY

A z manželky se stala spolubydlící.

Z  myšlenek mě vytrhlo cvaknutí. Dveře cely se otevřely a  objevila se v  nich dozorkyně. Pochopil jsem, co po  mně chce, a  vstal jsem. Vykročil jsem za  ní sterilní vykachlíčkovanou chodbou. Její rytmická pomalá a vytrvalá chůze by potěšila každého seržanta na execíráku. Nade všemi dveřmi se ježily kamery jako hlavně v kulometných hnízdech. V nose mě štípal pronikavý pach chlóru.

Odvedli mě do jiné ostře osvětlené místnosti bez oken; tentokrát to nebyla cela, ale výslechová místnost s dlouhým kovovým stolem a šesti židlemi. Nejspíš pro advokáty a jejich klienty. čekala tam nějaká žena. Středního věku, štíhlá, atraktivní, se světlými vlasy a sebevědomým výrazem. Na sobě měla elegantní vlněný kostým. časem se měla zařadit mezi moje nejbližší přátele, ale ten den jsme se ještě vůbec neznali.

Na první pohled jsem měl jasno.

Je od bezpečnostních složek.

A ne zdejších.

„Jmenuji se Stephanie Nelleová,“ představila se.

Dozorkyně odešla a zavřela za sebou dveře.

„Co jste zač? Od FBI?“

usmála se a zavrtěla hlavou. „Říkali, že máte dobrou intuici. Zkuste to ještě jednou.“

Chtěl jsem odseknout něco chytrého, ale nic mě nenapadlo, a tak jsem prostě jen nadhodil: „Ministerstvo spravedlnosti.“

Přikývla. „Přijela jsem z  Washingtonu, abych se s  vámi setkala. Ale když jsem před hodinou dorazila na námořní základnu, váš velící důstojník mi oznámil, že jste tady.“

Sloužil jsem v Mayportu druhý rok z tříletého turnusu. Základna ležela několik kilometrů od  Jacksonville u  chráněného přístavu, kam mohly vplouvat letadlové lodě. Za  jejím plotem pracovaly tisíce námořníků a ještě víc příslušníků pomocného personálu.

STEVE BERRY

„určitě se o mně nevyjadřoval moc pochvalně.“

„Říkal, ať tady pro něj za něj třeba shnijete. Zřejmě vás má za potížistu.“

Ze všech sil jsem se snažil potížista nebýt, vážně. Sloužil jsem na základnách ve Skotsku, v Connecticutu a Virginii. Věděl jsem, že se o mně proslýchá, že jsem nespolečenský, mám sklon k  paličatosti, aroganci, a  dokonce i  k  jisté lehkomyslnosti a  čas od  času se dostávám do  konfliktu s  autoritami. Víceméně jsem však vůči námořnictvu zachovával loajalitu a moje služební záznamy byly přímo ukázkové. čekala mě služba na moři a netěšil jsem se na ni. Přinejmenším tři roky, pokud jsem chtěl povýšit a získat velitelskou hodnost. Pam, budiž jí čest a sláva, se mnou putovala ze základny na základnu, vždycky si našla práci a vybudovala nám domov. Tím idiotštější bylo to, čeho jsem se dopustil. Probírali jsme spolu, že by mohla jít studovat práva. Lákalo ji to a mně se ten nápad líbil. Anebo že si pořídíme dítě. Jak to první, tak to druhé, popřípadě obojí, by nás mohlo zachránit. Smrt Boba Weilera nám jaksepatří předvedla hrůzy rozvodu.

Vytáhl jsem od stolu jednu židli a posadil se. Doháněla mě únava po probdělé noci. Moje návštěvnice zůstala stát.

„Mířil jste dobře,“ řekla. „Mohl jste ji zabít, ale neudělal jste to.“

Pokrčil jsem rameny. „Nijak zvlášť moji ohleduplnost neocenila.“

„Postřelil jste někoho poprvé?“

„Je to poznat?“

„Vypadáte mírně otřeseně.“

„Před očima mi umřel přítel.“

„To by otřáslo každým. Sue Weilerová vás chce žalovat.“

„Že jí přeju hodně štěstí.“

Zasmála se. „Tak nějak. Tvrdili mi, že umíte zachovat klid pod tlakem. Těší mě, že zpravodajské informace nelžou. Létal jste se stíhačkami, že?“

OKAMŽIK PRAVDY

Ano. Přinejmenším nějakou dobu. Než mě přátelé mého zesnulého otce přesvědčili, ať změním profesi. Byli to dva admirálové a  kapitán, kteří zřejmě považovali za  svoje životní poslání starat se o mě. Kdyby se ponorka mého otce nepotopila s  celou posádkou, měl by dnes hodnost vlajkového důstojníka. Těla se nenašla, o  misi ponorky nebylo skoro nic známo. Byla prohlášena za  tajnou. Neúspěšně jsem se snažil získat soudní cestou vyšetřovací spis. Když tenkrát přišli k nám domů muži v uniformách a oznámili matce zlou zprávu, bylo mi deset. Nic mi nedávalo smysl a trvalo spoustu let, než jsem zjistil pravdu.

„Pročetla jsem si vaši osobní složku,“ sdělila mi moje návštěvnice. „Výslovně jste požádal o letecký výcvik a dosáhl jste mimořádných výsledků. Neprozradil byste mi, proč jste přesedlal na právo?“

Zacílil jsem na ni pohled jako hlaveň pistole. „Odpověď znáte moc dobře.“

usmála se. „Omlouvám se. už vás podobně urážet nebudu.“

„Co kdybyste přešla k věci?“

„Mám pro vás práci.“

„Na můj čas má výlučný nárok námořnictvo.“

„Tohle je jedna z velkých výhod, když člověk pracuje pro ministerstvo spravedlnosti, a tím pádem pro prezidenta Spojených států, který je nejvyšším armádním velitelem. Vaše služební zařazení se dá změnit.“

Aha. Pochopil jsem narážku. Jde o něco důležitého.

„Práce, kterou se vám chystám nabídnout, vyžaduje šikovnost a diskrétnost. Bylo mi řečeno, že disponujete obojím.“

Rozhodl jsem se maličko ji otestovat. „Řekli vám to o mně dva admirálové, nebo kapitán?“

„Všichni tři. První mě poslal za druhým a ten za třetím. Pějí na vás samou chválu. Otázka je, jestli si ji zasluhujete. Váš velící důstojník si to nemyslí.“

STEVE BERRY

Do háje s tím kreténem. Je to vlezdoprdelkovská kancelářská myš a  jiný už nebude. Oficír z  povolání, kterému jde jen o  to, aby si odkroutil svých dvacet let a odkráčel z armády s výsluhami a dost mladý na to, aby si k penzi přilepšil ještě praxí v soukromé sféře.

O takovou kariéru jsem nestál.

Jenže v posledních několika letech mi začínalo vrtat hlavou, kam to se mnou spěje. Ti otcovi přátelé mi odjakživa vehementně tvrdili, že mají nějaký plán. Běž na  práva, vystuduj je a  jdi pracovat pro vojenskou prokuraturu. udělal jsem to. Ale pomalu jsem začínal přemítat, jestli na mě nezapomněli.

Teď se mi naskytla příležitost.

Kterou mi přihráli oni.

Co můžu ztratit?

Velitel mě nejspíš aspoň na měsíc přikurtuje ke kancelářskému stolu, aby mě potrestal za to, že jsem k němu přitáhl nežádoucí pozornost. Úplně opomine fakt, že mi zabili přítele a že ta druhá osoba vystřelila první.

„Mám tu věc se Sue Weilerovou z krku?“

Moje návštěvnice přitakala. „Promluvila jsem si se šerifem. Obvinění proti vám nevznesou.“

udělala na mě dojem. „Se šerifem osobně?“

„Nemělo smysl začínat níž.“

Byl to první z mnoha momentů, kdy jsem Stephanii Nelleovou ocenil. Dokázala věci rozhýbat. Ten den jsem v ní ale viděl jen cestičku, jak se vyhnout tomu pitomci, co na mě čeká v Mayportu.

„Tak dobře,“ řekl jsem. „udělala jste pro mě laskavost. Oplatím vám ji.“

Byla to druhá laskavost, kterou jsem za  posledních čtyřiadvacet hodin někomu poskytl.

A pak už nic nebylo jako dřív.

KAPITOLA 3

Posadil jsem se naproti Stephanii Nelleové do  boxu. Z  vězení jsme odjeli půjčeným autem po Atlantic Boulevardu směrem k námořní základně, ale odbočku jsme minuli a pokračovali jsme do  Neptune Beach. Bydlel jsem s  Pam kousek odtamtud, a protože jsem od přírody zvědavý, zjistil jsem si, že jméno obce pochází z  roku 1922, kdy si jeden tamní podnikavec pořídil u domu železniční zastávku a pokřtil ji tak. Dozvěděl se totiž, že když si postaví nádraží, vlaky tam budou muset zastavovat, takže se díky tomu zbaví nutnosti chodit každý den pěšky skoro pět kilometrů do  Mayportu a  odtamtud jezdit do  práce v  Jacksonville.

Chytrý chlápek.

Fungovalo to.

Od  těch dob se Neptune Beach rozrostla ve  vlídnou přímořskou komunitu s dlážděnými ulicemi, spoustou obchůdků s uměním a rušnými bary a restauracemi. Těšila se obecné oblibě celoročně, ale hlavně přes léto.

Jídelna Sun Dog patřila k  těm, kam jsem chodil nejradši. Měla onen kovově-plechový vzhled starých bister u  silnice, ke kterým patří klouzavá koženka a naleštěné linoleum. A vlídná atmosféra. Lidi se k vám chovají jako k sousedovi. Když jste tu nějakou dobu nebyli, poručí vám pití zadarmo, nabídnou

STEVE BERRY

židli a chvíli s vámi poklábosí. Jídelna se nacházela u hlavního tahu, hned naproti mému dalšímu oblíbenému místu, nezávislému knihkupectví Bookmark. S  jeho majiteli Ronou a  Bufordem Brinleeovými jsem se spřátelil. Knihy jsem miloval odjakživa. Nakonec jsem si z nich udělal živobytí, ale tenkrát se moje sbírka teprve rodila.

„Říká vám něco Dvojitý orel z  roku 1933?“ zeptala se Stephanie.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Je to jedna z nejvzácnějších mincí na světě. Devadesát procent zlata, deset procent mědi. Mezi lety 1850 a  1932 vyrazili Dvojitých orlů milióny. Na numismatickém trhu se jich dodnes najde spousta. Ti z roku 1933 jsou ale jiný příběh. Toho roku jich vyrazili 445 500, ale do oběhu se nedostal žádný. Prezident Franklin Delano Roosevelt totiž v dubnu 1933 zakázal soukromě přechovávat zlato. Protože mince už byly tou dobou hotové, nechali je prostě ležet ve filadelfské mincovně a nakonec je roztavili.“

Přiloudala se k nám mladičká servírka.

„Co tu mají dobrého k jídlu?“ zeptala se mě Stephanie.

„Báječná je třeba sekaná.“

„Tak dvakrát,“ objednala. „A mně k pití vodu.“

„Pro mě ledový čaj.“

Stephanii Nelleovou očividně těšilo rozhodovat, tak jsem jí to dopřál.

Servírka odešla.

Přes výlohu jsem pozoroval, jak si naproti v Bookmarku podávají zákazníci dveře. Bylo mi jasné, kam svým vyprávěním míří, a tak jsem se zeptal: „Kolik jich tomu roztavení uniklo?“

„To je už dlouho záhada.“

Pustila se do  vysvětlování, jak se z  Dvojitých orlů z  roku 1933 stal svatý grál numismatiků. Mincovna si úmyslně ponechala jen dva exempláře a  předala je Smithsonově institutu. Měly by být jediné, které existují.

OKAMŽIK PRAVDY

„Jenže pak odněkud vyplavaly další,“ pokračovala. „Víme o dvaceti. Domýšlíme si, že je asi v mincovně ukradl nějaký zaměstnanec, prodal je místnímu klenotníkovi a ten pak sběratelům. Roku 1944 ta informace prosákla k Tajné službě. Nakonec se jich povedlo získat zpátky devatenáct.“

„A ten poslední?“

„Tady přichází řada na vás.“

To mi znělo lákavě.

„Tajná služba tu minci stopuje už desítky let. Je na  čelném místě jejich seznamu hledaných předmětů. Já vím, já vím. Zní to bláznivě. Více než šedesát let starý kousek zlata. Berou ale vážně svůj úkol chránit národní měnu. Ty ostatní taky hledali celá desetiletí.“

„Jakou má cenu?“

„Těžko říci. Podle odhadů kolem deseti milionů dolarů. Ale nezapomeňte, že vlastnit ji zůstává protizákonné, protože je to kradený majetek vlády. Potenciálními kupci jsou tedy bohatí sběratelé, kteří ji nikdy nikomu neukážou. Tenhle poslední Dvojitý orel z roku 1933, o kterém víme, se momentálně nachází kus jižně od Floridy.“

Vysvětlila mi, že ho přede dvěma dny přivážel člun z Karibiku. Ale utrhla se mu kotva, takže ztroskotal na korálovém útesu a potopil se do dvanáctimetrové hloubky. Vlastník mince se o tom dozvěděl a je právě na cestě, protože chce minci vyzvednout.

„Chci, abyste ho předběhl,“ řekla.

Nevěděl jsem jistě, jestli mě má za hlupáka, důvěřivce nebo prostě jen ctižádostivce. První možnost jsem škrtl, protože nikoho netěší být za pitomce. Důvěřivec? Z něčeho takového mě nikdy nikdo neobvinil. Od přírody jsem tíhl spíš k silné podezíravosti, ne-li paranoie. Ctižádostivec? Možná. Byl jsem mladý, dychtivý a toužil jsem po změně. už dlouho jsem přemítal, co mi život chystá, a doufal jsem, že to není advokátské vystupová

STEVE BERRY

ní u vojenských soudů ani nadbíhání vyšším šaržím. Popravdě řečeno, už jsem měl námořnictva plné zuby a  vyhlídka na  zaměstnání v  nějaké civilní právnické kanceláři mě vůbec nelákala. Ta žena, která sem přijela z Washingtonu jen kvůli mně, si mě otipovala správně. Hledal jsem únikovou cestu. A tak jsem jí prozatím dopřál ten luxus myslet si, že mi nedošlo, že na mě hraje nějakou habaďůru. Jak to zpívá Kenny Rogers v písničce „Hazardní hráč“? Na účtování bude dost času, až hra skončí.

Proto jsem ji nechal mluvit a jen jsem poslouchal.

„Podle vaší osobní složky máte potápěčské osvědčení. Jde o  snadný úkol. Průzračná teplá voda, vrak v  hloubce dvanáct metrů.“

„A co mám hledat?“

„černý vodotěsný kufřík, pětačtyřicet krát pětačtyřicet centimetrů. Potřebuji ho vyzvednout neporušený.“

Přistoupila k  nám servírka s  vábně vyhlížejícím pokrmem. Nevzal jsem nic do pusy od minulého odpoledne.

Vrhl jsem se do jídla.

„Víme celkem jistě, že ten Dvojitý orel je uvnitř, ale ověřím si to až osobně. Vy kufřík otevřít nesmíte. Přátelé vašeho otce mě ujistili, že je na vás spolehnutí, že příkaz dodržíte.“

Pochutnával jsem si na  sekané, ale všiml jsem si, že ona tu svoji ignoruje. „Proč zrovna já? určitě přece máte po  ruce spoustu agentů.“

„Tahle akce vyžaduje jistou nezávislost na obvyklých postupech. V rámci ministerstva jde o choulostivou interní záležitost. Mám ji na starost. A potřebuju neokoukanou tvář, kterou nikdo nezná.“

Tím prohlášením polechtala moje právnické já. Za tři roky na právech a šest let na vojenské prokuratuře jsem se toho sice moc nenaučil, ale obojí mi vštípilo zdravou zvědavost. Okamžitě se mi v hlavě vyrojila kupa otázek, ale bylo mi jasné, že tahle žena mi na žádnou neodpoví. Nebo aspoň ne hned. A tak jsem

OKAMŽIK PRAVDY

si je nechal pro sebe. Kromě toho jsem o tu práci stál. Tak proč si proti sobě popudit novou šéfovou?

Přesto jsem neodolal. „Co když odmítnu?“

„Kdo teď podceňuje koho?“

ušklíbl jsem se. „Je na mně zájem tolik vidět?“

„Na podobnou příležitost čekáte už dlouho.“

Prokoukla mě. Až z toho šel strach.

„Jen jste nevěděl, kdy přijde. A  tady ji máte – nastal den změny. Komandére-poručíku Harolde Earle ,Cottone‘ Malone, váš čas konečně přišel.“

„A co můj velitel v Mayportu?“

„Řekl mi, ať si vás klidně vezmu. Prý nezapadáte do  týmu a na jeho vkus příliš rád improvizujete. Podle něj jsou to vady. Máte štěstí, že mně se zamlouvají.“

KAPITOLA 4

Těsně před sedmou ráno jsem zaparkoval u  doků. Jízda na  jih po  mezistátní dálnici I-95 z  Jacksonville do  Key West, kterou jsem musel přetrpět po rozloučení se Stephanií Nelleovou, byla dlouhá. Povedlo se mi vyzvednout si auto z odstavného policejního parkoviště okresu Duval, aniž bych musel zaplatit poplatek. Mít přátele na vysokých místech se hodí. Pak jsem se nejdřív zastavil doma, sbalil si tašku a  oznámil Pam, že mě pověřili speciálním úkolem. Dodal jsem, že nevím, jak dlouho budu pryč, ale že až se to dozvím, zatelefonuju jí. Nezářila zrovna štěstím, když to mám popsat mírně, a  já to připsal na  rostoucí seznam našich neshod. Pověděl jsem jí o Bobu Weilerovi a přiznal se, že jsem postřelil Sue a skončil ve vězení, načež se mi dostalo obligátního já ti to říkala. Nechtělo se mi pouštět do hádky, takže jsem výčitku přijal a připustil jsem, že měla celou dobu pravdu.

Trápilo mě, jak se to mezi námi kazí.

Kariéra u námořnictva manželským vztahům nesvědčí. časté přesuny nutně vyvolávají napětí. Rozvodovost je závratná, a nejen u nižších šarží, ale i u důstojnických kádrů. Průšvih, který jsem si sám zavinil, tedy jen přisypal sůl do potenciálně existující rány. Jeden můj přítel rád říkával, že jakmile člověk jednou opustí manželské lože, už se do něj nevrátí. Možná měl pravdu,

OKAMŽIK PRAVDY

protože k návratu se pojí hromada těžkých břemen. Pravda není jednosměrka a na tango jsou potřeba dva. Mně a Pam měla ta skutečnost docházet dlouho, předlouho. Mělo uběhnout hodně let, než oba poznáme příběh z  obou stran; nejdřív ukončíme naše manželství jako zahořklí nepřátelé a  pak se zase spřátelíme. Tehdy jsem ale upřímně doufal, že mezi námi není konec.

Stephanie mi řekla, ať se dobře vyspím a dorazím na sedmou do  historického přístavu Key West Bight. Předchozího večera jsem se zařídil podle její rady a sehnal si pokoj v nedalekém motelu, ve  kterém jsme loni trávili s  Pam jeden prodloužený víkend. Prožili jsme tam nádherné tři dny. Dobře jsme se bavili, povídali jsme si a došlo dokonce i na sex.

Byly to pěkné časy.

Key West je pohodářský, svobodomyslný, umělecky založený, bizarní, malebný – vyberte si podle svého gusta. Politicky se rozhodně posunul nalevo od středu. Kdysi, když se v místě dnešního Miami ještě rozkládala neobývaná bažina, z něj piráti udělali nejbohatší místo na Floridě. Rozkládá se na samém konci řetězce skalnatých, nízko položených ostrovů. Celoročně tu vládne tropické podnebí a „šťastná hodinka“ jako by trvala od rána do večera. Lidé sem přijíždějí rybařit, hledat klid, flámovat, dobít baterky. Z nekonformnosti se stalo přímo náboženství. V osmdesátých letech se Key West dokonce odtrhl od unie a prohlásil se za Lasturovou republiku, vzápětí se vzdal Spojeným státům a požadoval milión dolarů v podobě zahraniční pomoci.

Takovou kuráž musí člověk chtě nechtě obdivovat.

Bylo mi řečeno, že si mám pronajmout jednu z charterových lodí, které jsou v historickém přístavu doma. Díky umíněně zataženému nebi, které vypadalo nehezky a výhrůžně, se tam dnes nepotulovalo moc lidí. Od moře vytrvale foukal vítr a přinášel teplou vláhu. Vzduch ztěžkl jako pod vodou. Očividně se blížila bouřka. Nebyl nejvhodnější den pro hlubokomořské potápění.

STEVE BERRY

Na  úplném konci doku jsem vyhledal dvoumotorový dvanáctimetrový člun Isla Marie s  širokou zádí a  uzavřeným horním můstkem. Krytá zadní paluba poskytovala rybářům ochranu před sluncem a v prostorné přední se dalo přespávat.

Na zadní palubě se objevil muž.

Malý, podsaditý, s hranatými rameny, býčí šíjí a rostoucím pupkem. Jeho řídké šedé vlasy kontrastovaly s  opálenou pletí. Měl na  sobě khaki šortky, tmavé tričko Key West a  odřenou kšiltovku. Na krku mu visel zlatý dublon na řetízku. Stejně jako u Stephanie Nelleové jsem okamžitě poznal, kam si ho zařadit.

Taky byl z bezpečnostních složek.

„Snažíte se zapadnout do prostředí?“ zeptal jsem se ho.

„Jsem v důchodu. Proč by mi na tom mělo záležet?“

Dobrý argument. „Jste kapitán Nemo?“

Zasmál se. „Po těchhle nablblých intrikách se mi nestýská.“

Použít tohle kódové označení mi nařídila Stephanie.

„A vy jste kdo?“ zeptal se pro změnu on.

„Cotton Malone.“

To vlastně znělo jako kódové označení taky.

„Cotton... Kde jste k tomu jménu přišel?“

„To je dlouhá historie.“

Srdečně se zazubil. „To je dobře. Protože máme před sebou dlouhý výlet. Naskočte na palubu.“

„Kam jedeme?“

ukázal na širý oceán.

„Sto dvanáct kilometrů tímhle směrem.“

Stáli jsme na  uzavřeném můstku a  pod nohama nám rytmicky hučely motory. Isla Marie se těžce potýkala s vytrvalým protivětrem. čím západněji jsme pluli, tím víc houstl déšť. Razili jsme si cestu rozbouřenou vodou a od přídě se rozstřikovaly spršky vodní tříště a pěny.

OKAMŽIK PRAVDY

„Dneska se nikdo na  ryby nevydá,“ poznamenal můj hostitel.

„Nezapomněl jste náhodou na něco?“

Ještě se mi nepředstavil. V přístavu se to dalo pochopit. Moc mluvit se nevyplácí. Ale Key West jsme už dávno nechali za sebou.

„Jsem Jim Jansen. Dřív u FBI.“

„A teď u ministerstva spravedlnosti?“

„Kdepak. Jen mě požádali, abych jim udělal laskavost a vypomohl Stephanii. S vámi je to prý taky tak.“

člun se kolébal, jako bychom seděli na houpačce. Díkybohu netrpím mořskou nemocí, jinak bych si vychutnal snídani dvakrát. Jansen měl očividně taky námořnický žaludek.

„Jste zdejší?“ zeptal jsem se.

„Na Keys jsem se narodil a vyrůstal. Pak jsem strávil třicet let u FBI, přede dvěma lety jsem odešel do důchodu a vrátil se domů.“

Věděl jsem, jak to chodí. Zvláštní agenti FBI obvykle musejí odejít do výslužby v sedmapadesáti anebo po odsloužení dvaceti let – podle toho, co nastane později. K prodloužení služby sice dochází, ale výjimečně.

„Takže jste skrznaskrz domorodec?“

„Skrznaskrz. Máme tu sladkovodní odrůdy, náplavy ze všech končin, na jaké si vzpomenete, ale ryzích domorodců, té pravověrné oceánské odrůdy, je tu čím dál míň. Převezměte řízení.“

Poslechl jsem a Jansen vytáhl mapu a rozložil ji na přístrojové desce. Na čelní sklo chrstaly dešťové kapky jako salvy broků.

„Je načase, abyste se dozvěděl pár věcí,“ prohlásil. „Jedeme k Dry Tortugas. Říká vám to něco?“

„Trochu. Nezmiňoval se o nich Billy Bones v Ostrovu pokla­ dů?“

Jansen zapíchl tlustý prst do mapy. „Je to skupina sedmi malých ostrůvků. Vlastně jsou to spíš jen takové písečné kosy s pár

STEVE BERRY

stromy a keři, ze všech stran obklopené korálovými útesy. Nejzazší cíp souostroví Florida Keys a poslední ždibec území Spojených států. Kousky suché, nehostinné a fádní půdy na okraji hlavní plavební trasy z  Mexického zálivu do  Atlantiku. Objevil je Ponce de León a nazval je Tortugas, protože na nich žila spousta želv.“

„A co ta první půlka jména?“

„Ta se začala používat později, aby námořníky varovala, že jsou vyschlé na troud a není na nich ani kapka sladké vody. Ale poskytovaly skvělé útočiště, kde zakotvit při špatném počasí nebo kvůli doplnění zásob a opravám.“

„A proč k nim míříme teď uprostřed bouřky?“

„Stephanie šetřila slovy?“

„Mlčela jako ryba.“

Zasmál se. „Neberte si to osobně.“

„Jak dlouho ji znáte?“

„Setkali jsme se teprve včera.“

Nic jsem se z toho nedozvěděl, a tak jsem požádal: „Povězte mi o tom potopeném člunu.“

„Byl to vrak i před ztroskotáním. Vypadal jako Orca z filmu Čelisti po  tom, co se do  ní zakousl žralok. Nechápu, jak sem mohl z Kuby doplout.“

uslyšel jsem magické slovo Kuba a  ostře jsem si Jansena změřil. „Děláte si legraci?“

„Tím je to všechno zajímavější, ne?“

To tedy ano. Kuba ležela zhruba sto padesát kilometrů od  nás, a  pokud mi bylo známo, přeplavit se odtamtud na  jakémkoli plavidle do amerických vod bylo protizákonné. Bez výjimky. Za  všech okolností. Stephanie se o  téhle drobnosti nezmínila ani slůvkem; řekla jenom, že člun připlul z Karibiku.

„Přede dvěma dny zakotvil u  ostrůvku Garden Cay v  Dry Tortugas. Byl jsem u toho a sledoval ho. Vítr skučel jako dneska a  lilo. Jsou tam hodně zlé přílivové proudy, většinou proti pře

OKAMŽIK PRAVDY

vládajícímu větru. Přístav odedávna slouží jako bezpečný úkryt před nepřáteli i počasím, ale musíte vědět, co děláte. Kapitán člunu to nevěděl. Kotva se mu utrhla, proudy snesly člun k západu a narazil na útes. Šel ke dnu.“ Jansen luskl prsty. „Takhle rychle.“

Křečovitě jsem držel volant. „Řídit člun moc neumím. Nechcete se toho zase ujmout?“

„Ne. Jde vám to dobře. člun se potopil tadyhle,“ zapíchl prst do  mapy kousíček na  západ od  malého podlouhlého ostrova. „Těsně u Loggerhead Cay. Muže, který s ním sem na sever připlul, zadrželi. Byl na Garden Cay, v pevnosti Fort Jefferson. Tady. Je to několik kilometrů na západ.“

O té pevnosti jsem věděl.

Postavili ji v  polovině devatenáctého století, aby hájila námořní trasy, které tenkrát patřily k  nejrušnějším na  světě, ale během občanské války z ní udělali vězení pro dezertéry z unionistické armády. Jako věznice sloužila i  později. Jejím nejslavnějším obyvatelem byl doktor Samuel Mudd obviněný ze zavraždění prezidenta Lincolna. Musela být opuštěna kvůli nemocem a hurikánům a nakonec se z ní koncem dvacátého století stal přístav, který zásoboval parníky amerického námořnictva uhlím. Právě odtud vyplula slavná válečná loď Maine do Havany, vstříc své zkáze. Dnes je z pevnosti národní památka. Je to největší zděná stavba na západní polokouli. Viděl jsem ji na obrázcích. Tvoří mohutný cihlový šestiúhelník mnoho desítek metrů dlouhý, zdi má vysoké patnáct metrů a dva a půl metru tlusté a  zabírá prakticky celý povrch jednotvárného písečného ostrova. Vypadá, jako by plula uprostřed tyrkysových vod. Mohutné dělostřelecké baterie umístěné ve vícepatrových zděných kasematech by obstály proti celé nepřátelské flotile. Je to perfektní ukázka staré zásady, že pevnosti se nestaví tam, kde je to pohodlné, ale tam, kde jsou potřeba.

„Odstrčenější místo aby člověk pohledal,“ řekl jsem Jansenovi.

STEVE BERRY

„Žádný hotel Four Seasons to není. Ale na pár lidí tam narazíme.“

„Říkal jste, že ten chlap, co s člunem připlul, byl na Garden Cay. Kde je teď?“

„Ve  vazbě. Naštěstí pro nás sem nikdo z  Kuby legálně nesmí.“

Ano, naštěstí pro nás. „Mám se k vraku potápět v téhle bouři?“

„Jinak to nejde. Majitel člunu je na cestě a musíme vyzvednout ten vodotěsný kufřík dřív než on.“

„Odkud je?“

„Z Kuby. Odkud jinud?“

Samozřejmě. Že se já trouba vůbec ptám.

Do  levoboku narazila vlna a  loď se zakymácela. Vyrovnal jsem ji a uvedl příď do původního směru. Pak jsem se zadíval Jansenovi do  hluboko posazených očí. Nervózně pomžikával. Blesklo mi hlavou, co asi ví a přede mnou tají.

Větrný poryv ohodil čelní sklo dalšími dešťovými cákanci.

„Je to šílenství,“ konstatoval jsem.

„Je to chytrý tah. V  téhle slotě nebude na  moři ani noha. A  už vůbec ne strážci parku. Měli bychom mít volné pole působnosti.“

Nad hlavou se nám převalovala masa černých mraků obtěžkaných hromy a blesky. Oceán jako by vřel.

„Jestli jste byl u toho, když ten člun šel ke dnu, proč jste se k němu nepotopil sám?“

„Vypadám snad na  Lloyda Bridgese? Tyhle věci neumím. Proto Stephanie vylezla z nory a sehnala si mladého býčka.“

„Neschvalujete jí to?“

„Od toho tu nejsem. Jsem jenom dobrovolník.“

„Kolik toho o ní víte?“ pokusil jsem se znova.

„Něco málo informací si asi zasloužíte.“

Taky bych řekl.

OKAMŽIK PRAVDY

„Dělala na ministerstvu zahraničí a pak přešla na spravedlnost. Pamatuju se, že když jsem byl u FBI, úzce s námi spolupracovala. A pořád spolupracuje, jak mi bylo řečeno. Je právnička, ale především vládní úřednice.“

V podtextu jsem vycítil nevyřčené ocenění.

Státní žalobkyně. Na straně dobra. Ve správné partě.

Když už se mi povedlo přimět ho k řeči, podnikl jsem další pokus. „Povídala mi o tom Dvojitém orlu z roku 1933. Prý je to velmi zvláštní mince.“

„Měla by být poslední svého druhu.“

A dost cenná, abychom se pro ni vypravili doprostřed bouře. Jenže to, co jsem zatím vyslechl, se mi ani trochu nezdálo. Mince, která by neměla existovat. člun z Kuby, který se zničehonic potopil. Majitel, taky z Kuby, na cestě sem. Ministerstvo spravedlnosti, které dovolí, aby se tohle všechno dělo. A jenom kvůli vodotěsnému kufříku, který je nutné vyzvednout neporušený.

Ne ote v ře ný.

Zažil jsem v  JAGu dost vojenských soudů a  naučil jsem se číst v uvažování porot a svědků, a přestože jsem byl právě označen za mladého býčka, nebyl jsem hloupý.

Něco mi na tom smrdělo.

A hodně ošklivě.

KAPITOLA 5

Přes liják jsem uviděl Fort Jefferson.

Plavba z Key West nám kvůli bouři trvala skoro tři hodiny. Jansen se znova chopil kormidla a  navigoval nás kolem Garden Cay a  pevnosti směrem k  Loggerheadu, největšímu ze sedmi ostrovů, ze kterého skrz bouři probleskoval paprsek majáku.

„člun ztratil kotvu právě tady a moře ho odneslo od jižního cípu Loggerheadu,“ ukazoval. „A  tam se na  druhé straně napíchl na korálové útesy.“

Bouře se uklidňovala, ale pršelo dál. Asi čtyři sta padesát metrů nalevo kotvilo několik katamaránů, plachetnic a  motorových člunů. Minuli jsme jižní cíp Loggerheadu a  já zahlédl, že se na vodě něco pohupuje. Byl to plastový džbán na mléko se žlutou šňůrou kolem hrdla.

„Přivázal jsem ho ke  korálu pod vodou,“ vysvětlil Jansen. „Je tady mělko, tak jsem se k  němu mohl potopit jenom se šnorchlem. Vrak leží pětačtyřicet metrů na západ od té značky, ve větší hloubce.“

„Copak nejsme v národním parku? Jak se vám povedlo ten vrak označit?“

„Díky mizernému počasí si toho džbánu nikdo nevšiml. Ale stačil by den navíc a stalo by se to.“

OKAMŽIK PRAVDY

Přešel na  volnoběh a  zastavil člun. „Budu se držet hned nad vámi s  běžícími motory. Dávejte pozor na  lodní šroub. Tak do toho – běžte se obléct. Všechno potřebné je dole na palubě.“

Bylo to už dávno, kdy jsem se potápěl naposled. Naučil jsem se to u námořnictva. Pam to zkoušela před pár lety v Cozumelu, ale jen dvakrát. Při druhém ponoru se setkala se žralokem vouskatým a dospěla k názoru, že pobyt pod vodou není nic pro ni. A tak následující tři dny strávila na palubě čekáním na mě, což byl celý náš životní příběh v kostce.

Sešel jsem z můstku a našel potápěčskou výstroj. Standardní, nic mimořádného. Připevnil jsem na  tlakovou láhev regulátor a  zasyčením otestoval tlak, upravil jsem délku popruhů na  ramena a  v  pase a  zapnul si opasek se závažím. Oblohou projel blesk. Loď se prudce zakymácela, jako by mi dávala znamení, a já se zapotácel. Hřmění a šum lijavce neustávaly. Kolik bezpečnostních pravidel poruším? Například „nikdy nechoď do vody, když se blýská“. A sám. V zakázaných vodách. Paluba sebou divoce, nepředvídatelně házela a já se rozhodl, že to není nejšikovnější místo pro oblékání do těžké výstroje. A tak jsem si nasadil jen masku a ploutve, hodil jsem láhev do vody a přehoupl se přes okraj člunu za ní.

Láhev klesala ke dnu. Potopil jsem se pod rozbouřenou hladinu a našel ji. V předklonu jsem zepředu zastrčil paže pod ramenní popruhy, a protože ve vodě už nic nevážila, snadno jsem si ji přehodil přes hlavu na záda a nechal paže natažené, dokud se mi postroj na ramenou pohodlně neusadí.

Nahmátl jsem regulátor a zbavil ho vody.

Byl jsem připraven.

Žabími tempy jsem zamířil ke dnu, kde byla voda klidnější. Jansen měl pravdu. Bylo tu mělko. Korálový útes ležel v hloubce nanejvýš tří metrů a ostře spadal k bílému písku v nějakých deseti. Opodál následoval další strmý pokles dna, za kterým byla

STEVE BERRY

voda hlubokomořsky modrá. Zatažený den sice nenabízel bůhvíjaké světlo, ale viditelnost byla výborná.

Voda kypěla životem.

Proplula kolem mě barakuda s otevřenou tlamou, takže jsem zahlédl působivé zuby podobné tesákům. Neuvěřitelně prudce zrychlila a ztratila se v modři. V korálovém lese hýřícím béžovými, žlutými a hnědými odstíny se skrývali nesčetní obyvatelé moře. Poznal jsem levandulově zbarveného ostence, klipky příčnopruhé, černožluté pomce a  červené pruhatce. Rozhlédl jsem se, jestli se někde kolem nepotloukají žraloci.

A vtom jsem to spatřil.

Vrak nachýlený na  pravobok, bílým trupem zabořený do  písčitého dna a  přídí trčící kolmo nahoru. Zatím si uchoval barvu nátěru, protože nebyl pod vodou dost dlouho, aby se na něj nalepily chaluhy. Byl dobře desetimetrový a hodně se podobal Isle Marii čekající nahoře. Po celé délce pravoboku se táhla trhlina dost široká na  to, aby jí proplul člověk. Potvrzovala, co řekl Jansen.

Plavidlo narazilo na útes.

Přeplaval jsem kolem něj k zádi a strčil hlavu do hlavní kajuty. Nábytek a vybavení se sesypaly na hromadu. Moc tam toho nebylo. I  zadní paluba byla podobně prázdná až na  potápěčskou výstroj přivázanou k přepážkám. Nikde v dohledu žádný černý vodotěsný kufřík. Rozhlédl jsem se po písčitém dně kolem, ale ani tam jsem ho neviděl.

Zastavil jsem se a dopřál si chvilku času.

Teplá voda byla příjemná a  dech se mi postupně zklidnil. Tohle bylo miliónkrát lepší než dřepět v soudní síni. Doplaval jsem k hornímu můstku a zastavil se u dveří, které visely otevřené v pantech.

A tam byl.

černý vodotěsný kufřík pětačtyřicet krát pětačtyřicet centimetrů, přesně jak říkala Stephanie Nelleová. Chytil jsem ho

OKAMŽIK PRAVDY

za držadlo a užasl jsem. Byl těžký. Až příliš těžký na to, abych ho vynesl na  hladinu, zvlášť když jsem neměl vztlakový kompenzátor.

To vyvolávalo otázku.

Co dalšího je uvnitř kromě té mince?

Chviličku jsem přemítal, co dál. Nejrozum



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist