načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Okamžik medvěda – Olga Tokarczuková

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na našich výdejnách v Brně, Praze a Plzni. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Okamžik medvěda

Elektronická kniha: Okamžik medvěda
Autor: Olga Tokarczuková

Jak lidská společnost zachází se zvířaty, problémy sexuální identity, co je to feminismus, příležitostné drobné postřehy z ulic různých měst na celém světě... Mnohotématická ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 193
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Moment niedźwiedzia
Spolupracovali: z polského originálu ... přeložil Petr Vidlák
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-729-4876-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jak lidská společnost zachází se zvířaty, problémy sexuální identity, co je to feminismus, příležitostné drobné postřehy z ulic různých měst na celém světě... Mnohotématická sbírka nezapře zkušenou intelektuálku, Tokarczuková nicméně ve svém vztahu k realitě před racionálním zkoumáním upřednostňuje vhled a intuici. Proti schématům lidského společenského myšlení klade otevřenost a bezpředsudečnost, proti zkostnatělým pravdám našeho obvyklého vnímání světa, které je dáno zvykem a napodobováním, klade schopnost bezelstného přímého zření. A podobně otevřeně se Tokarczuková staví i ke svým textům. I když jsou statě Tokarczukové výborně promyšlené a vyargumentované, často končí prozaickým anebo básnickým obrazem - a někdy jsou na něm přímo vystavěné. Sbírka esejů, fejetonů a úvah od přední polské prozaičky.

Popis nakladatele

Soubor článků, fejetonů, zamyšlení a různých příležitostných textů, které však tvoří jeden celek, portrét spisovatelčiny osobní filozofie.

Olga Tokarczuková si dobře uvědomuje politický potenciál své tvorby, který je umocněn precizním stylem a bezbřehou tvůrčí svobodou. Právě schopnost reagovat na jakékoliv násilí, vykořisťování, lež a všudypřítomnou propagandu establishmentu považuje autorka za jeden z nejdůležitějších aspektů práce spisovatele. O těchto otázkách píše velmi otevřeně, subjektivně, své myšlenky se snaží formulovat takovým způsobem, aby byly srozumitelné lidem napříč generacemi. Pro Olgu Tokarczukovou je politika nedílnou součástí literatury.

Autorka v této knize píše vážně, ale i s humorem, využívá fiktivní motivy, hraje si se čtenářem. Je schopna vyjádřit, co pro ni znamená být Polkou, aniž by sklouzla k tupému nacionalismu, jehož je hlasitou kritičkou. Název knihy  Okamžik medvěda  je jakousi alegorií toho, že člověk může být světem okouzlen pouze tehdy, když odmítne jediný výklad pravdy. Je to zároveň i metafora literatury, toho „zvláštního místa mezi mnoha individuálními pravdami“.

Olga Tokarczuková (nar. 1962)  je jednou z nejčtenějších a nejoceňovanějších současných polských spisovatelek. Největší úspěch u kritiky a čtenářů měla její třetí kniha  Pravěk a jiné časy  (1996; česky Host 1999, 2007), která byla ověnčena prestižní Cenou nadace Kościelských a cenou Paszport Polityki. Dále publikovala například sbírku povídek  Szafa  (Skříň, 1997; česky CD, Tympanum 2009), román  Denní dům, noční dům  (1998; česky Host 2002, 2012), který získal stejně jako kniha  Běguni  (2007; česky Host 2008) ocenění čtenářů v rámci významné literární ceny Nike, sbírku povídek  Hra na spoustu bubínků  (2001; česky Periplum 2005), „román ve třech povídkách“  Poslední příběhy  (2004; česky Host 2007), román  Anna In v hrobech světa  (2006; česky Kniha Zlín 2008) a morální thriller  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých  (2009; česky Host 2010), podle něhož režisérka Agnieszka Hollandová natočí v roce 2014 celovečerní film.

Předmětná hesla
Literatura a společnost – 21. stol.
Kultura a společnost – 21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Olga Tokarczuková - další tituly autora:
Knihy Jakubovy -- Velká cesta Knihy Jakubovy
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
 (e-book)
Knihy Jakubovy Knihy Jakubovy
Běguni -- . Běguni -- .
Bizarní povídky Bizarní povídky
 (e-book)
Bizarní povídky Bizarní povídky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Spisovatelka

Kinga Duninová

I.-Heterotpie

Jak vymyslet heterotopii. Společenská hra

Masky zvířat

Ferální psi

Jak vzniká pohlaví

Darkroom post coitum

Svět je past

II. Cestovní soubory

Amsterdam ze třetího patra aneb Město velikosti HS

Mapy strachu neboli Nil desperandum

Óda na pragmatismus

Homo sapiens non urinat in ventum

Dopravní provoz, Amsterdam

Pomník

Strana zvířat

Plica polonica

Množné číslo

Gastrogeografie

Třetí otázka

Nové způsoby přípravy kávy

Dálnice — hra

Duet

Mapy strachu

eRodina

Toalety

Obyvatelé nejbohatších států světa

Otrokyně

Pes poustevník

Knihovna

Neděle služebných

Fotografování

Kouzla

Stolní hry

Vatikánská muzea

Zahrádky a golfové hřiště

Budoucí archeologie

Řeka Mao

Přízračný výlet

Vzdělávání Číňanek

lga

t kar

czuk vá

kamžik

medvěda

host

Jiný svět je možný.

Musíme ho jen nejdříve vymyslet

a pak ho napsat.



h st


brn 2 14


2 14


lga

kamžik

t kar

czuk vá

medvěda


t kar

czuk vá

medvěda


Olga Tokarczuk

Moment niedźwiedzia

Copyright © 2012 by Olga Tokarczuk. All rights reserved.

Foreword © 2012 by Kinga Dunin

Translation © Petr Vidlák, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-183-5 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-184-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-185-9 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-186-6 (Formát MobiPocket)

lga

t kar

czuk vá

kamžik

medvěda


lga

t kar

czuk vá

kamžik

medvěda


13 Spisovatelka Kinga Duninová

I. Heterotopie 21 Jak vymyslet heterotopii. Společenská hra 37 Masky zvířat 56 Ferální psi 61 Jak vzniká pohlaví 68 Darkroom post coitum 72 Svět je past

II. Cestovní soubory 81 Amsterdam ze třetího patra aneb Město velikosti HS 85 Mapy strachu neboli Nil desperandum 88 Óda na pragmatismus 90 Homo sapiens non urinat in ventum 91 Dopravní provoz, Amsterdam 92 Pomník 93 Strana zvířat 94 Plica polonica 95 Množné číslo 96 Gastrogeografie 97 Třetí otázka 98 Nové způsoby přípravy kávy 99 Dálnice — hra 100 Duet 101 Mapy strachu 102 eRodina 103 Toalety

104 Obyvatelé nejbohatších států světa

105 Otrokyně

106 Pes poustevník

107 Knihovna

108 Neděle služebných

109 Fotografování

110 Kouzla

111 Stolní hry

112 Vatikánská muzea

113 Zahrádky a golfové hřiště

114 Budoucí archeologie

115 Řeka Mao

116 Přízračný výlet

118 Vzdělávání Číňanek

119 Dvě kuchyně

120 Čas nula

III. Pstruh na mandlích

125 Pstruh na mandlích

132 Nekonečně velké pohraničí

135 Prst v soli aneb Krátký příběh mého čtení

153 Dvanáct obrázků z Valbřichu, Nové Rudy a okolí, 1996

161 Odra

169 Prst, který ukazuje na Měsíc

178 Znovu začínáme připomínat kmen

185 Okamžik medvěda

191 Bibliografie

13

Spisovatelka

Kinga Duninová

Dnes, kdy se již několik let brány literatury otevírají lidem

narozeným v osmdesátých letech, bychom si s jistým ro

zechvěním měli připomenout začátek let devadesátých,

kdy spisovatelky a  spisovatelé narození v  šedesátých

letech byli ještě mladí, tráva byla zelenější a slunce svítilo

jasněji. Od literatury se tehdy očekávalo, že prostě využije

nabytou svobodu, neboť se oprostila od starých povinností,

přičemž slovo „angažovaná“ se stalo neslušným. V té době

jsem poznala Olgu. Všimla jsem si jejího prvního románu

a šla jsem se podívat, když za něj přebírala cenu Varšavská

literární premiéra. Pod paží nesla krabici od bot a v ní další

knihu. Na otázku, o čem bude, mi odpověděla, že o duších.

Od té doby se Olga stala nedílnou součástí polského kul

turního světa a je těžké si dnes bez ní představit polskou

literaturu. Já jsem ji poznala nejen jako spisovatelku, ale

také jako temperamentního člověka, který se výrazně vy

myká přidělené roli milé paní z Kladské kotliny, jež ve svém

volném čase, pokud zrovna nezalévá květiny, píše hezké

a moudré knihy. Kdekoli se Olga objeví, okamžitě je stře

dem pozornosti lidí, vybízí je k debatě a nikdy není jasné,

na čí stranu se přikloní. Se stejným nadšením se zapojuje

i do organizování vesnické slavnosti nebo mezi národního

14

festivalu povídek. Nebojí se používat ošklivá slova, jako je

feminismus nebo politika. Je signatářkou různých petic

týkajících se mnoha společensky podstatných záležitos

tí — od evropské integrace po diskriminaci menšin. Tím

nám připomíná, že k roli spisovatele nepatří jen psaní, ale

také každodenní potvrzování toho, o čem píše. V tomto

možná poněkud starosvětském přesvědčení je ukryto

mínění, že spisovatel, kterému společnost naslouchá, má

dokonce povinnost psát o věcech týkajících se nás všech.

Pád komunismu na tom nic nezměnil. Proto v Olžině tvorbě

nevidíme jen literaturu, ale také literaturu. Je důležitým

hlasem v polském společenském diskurzu.

V prvním Olžině románu Cesta lidí Knihy se skupin

ka turistů vypraví hledat Knihu, která jim odhalí pravdu.

Když ji však poslední z nich najde, ukáže se, že neumí číst.

V Běgunech, za něž získala literární cenu Nike, se na meta

fyzickou cestu vydává Aňuška. Také ona nalezne odpovědi

na své otázky, domů se ale vrátí jako jiný člověk. Připomeň

me si ještě jednu hrdinku — Ernu Eltznerovou (z románu

E. E.). Dospívající dívka tvrdí, že vidí duchy. Vysvětlením

tohoto fenoménu se zabývají lékaři, duchovní, spiritisté,

každý používá svůj jazyk, zatímco Erna jednoduše dospívá,

upravuje si klobouk a jde dál, nenechá se vtěsnat do žádné

z dostupných rolí. Pravěk (Pravěk a jiné časy) je dalším

malým, bájným světem společných smyslů a symbolů,

z něhož vedou dvě východiska: nahoru, pokud hledáme

vesmírné principy, nebo do strany, směrem k neviditelné

hranici v lese, kterou může překročit každý, kdo se odváží

překonat své myšlenkové a životní návyky.

Podobných témat lze najít v těchto a v jiných Olži

ných dílech daleko více, protože pouť od Cesty lidí Knihy až

15

po Běguny je rozvíjením a cizelováním stále téhož přesvěd

čení: pravdě, dokonce i když je nedosažitelná, se můžeme

přiblížit pouze pohybem, můžeme překročit hranice, za

tímco zkostnatělé formy, instituce, jazyky jsou smrt. Tato

teze má svůj nábožensko-metafyzický rozměr, ale také, a to

je třeba zdůraznit, rozměr společenský. Jedná se zde totiž

o určitý způsob myšlení příbuzný náboženskému, jehož

nejzapálenějšími stoupenci jsou v dnešním světě ateisté.

Je to víra, která se nikdy pohodlně neusadí v žádném kos

tele a projevuje se i určitou příbuzností s utopií. Opatrnou

utopií pozdního novověku, která nemá odvahu vytvářet

projekty, ale troufá si věřit v relativnost existujících způso

bů uspořádání světa. Ve své poslední knize Svůj vůz i pluh

veď přes kosti mrtvých Tokarczuková klade na misky vah

utrpení zvířat, právo zabíjet je a oprávněnost zvyku je lovit.

Před několika lety Olga vystoupila v divadle TR ve

Varšavě v rámci cyklu „Rozhovory o skutečných utopiích“,

který pořádala Krytyka Polityczna. Představila tam svou

metodu tvorby utopie, spočívající v neustálém zpochybňo

vání všeobecně dodržovaných norem a v přemýšlení, jak

by mohl vypadat svět, který by byl založen na jiných pra

vidlech. Pokud se zabýváme tvorbou Olgy Tokarczukové,

musíme mít tuto myšlenku neustále na paměti. Musíme

se ptát, zda autorka popisuje a ukazuje svět, nebo zda ho

spíše narušuje a zpochybňuje. Odpověď zahrnuje obě tyto

možnosti. Olga setrvává v blízkém kontaktu s běžným ži

votem a zároveň ho rekonstruuje podle odlišných pravidel.

Dívá se na totéž co ostatní, ale jiným způsobem.

V Polsku, dosud zahleděném do svých národních

zvyků, vypráví nadnárodní příběh, jehož hrdiny nejsou

stereotypní bytosti, ale různorodí jednotlivci. Dějiny nově

16

nabytých území jsou pro ni příběhem o domově osídleném

polskou a německou rodinou, kde se ženy setkávají v ku

chyni. Není to žádná venkovská idyla, ale úhel pohledu,

který nerozděluje to, co je zamotané, nůžkami zvykových

kategorizací. Kdybychom všichni dokázali myslet tímto

způsobem, napsání společné evropské učebnice dějepisu

by se nemuselo zdát tak obtížným úkolem. Prostřednic

tvím pozorného pronikání do dějin a současnosti malých

lokálních společenství dokáže vyrazit do globálního světa,

ve kterém se jednotlivci zbavení společenských kontextů

setkávají na letištích. Svět místních, blízkých vztahů pro

ni není důvodem k nostalgickému vzdychání po starém

řádu a svět moderní svobody děsivou propastí — objevuje

v nich jen různé varianty naší totožnosti, která může být

lokální, národní, globální, individuální. A jestliže se žádná

ze společných identit nestane tyranem, který musí ovlád

nout celý náš život, vzniká prostor pro něco jiného, pro

různorodost. Pokud si knihy Olgy Tokarczukové pozorně

přečtete, zjistíte, že jsou vskutku radikálním projektem

hluboké přestavby naší skupinové identity. Citlivě, aniž

by útočila přímo, v  nich provádí absolutní demontáž

jednoho druhu člověka, Poláka-katolíka, a zároveň nabízí

alternativu.

Podobně Olga nakládá i s jinými rozměry naší tra

dicemi uplácané identity — s mužskou a ženskou rolí, se

sexuální orientací. Hrdinky jejích knih, bez ohledu na to,

zda jsou osamělé nebo zakořeněné v rodinných vztazích,

jsou především lidé, a ne loutky, které hrají sexuální role.

Nejsou součástí konvenčního divadélka romantických dob

rodružství a honby za velkou láskou, zato mají sexualitu

ve všech možných odstínech. Olga je také mistryní popisu

různých možných mezilidských vztahů, které nezapadají do šablon, nedají se nazvat jedním slovem — láska, sex,

manželství, rodičovství. Pohlaví člověka není vězením, o čemž nás přesvědčuje příběh mnicha Paschalise, kte

rý chtěl být ženou, a svaté Starosty, která se proměnila

v muže (Denní dům, noční dům). Sumerská Inanna v krásně

převyprávěném mýtu (Anna In v hrobech světa) naopak

připomíná všem těm, kteří jsou připraveni slyšet, že hlav

ním zákonem našeho světa je stále androcentrismus, že

kdysi dávno, v dávné minulosti, byl svět odebrán ženám.

A zároveň že takto tomu nemusí být navždy.

Svůj projekt otevřené identity Olga rozšiřuje i na

zvířata, jejichž utrpení se nebojí přirovnat k utrpení lidské

mu. Není v tom žádná přecitlivělost, ale autentická něžnost. Tam, kde by její knihy mohly působit krutě, zmírňuje obraz

soucitem, soucítěním. Není utopickou revolucionářkou,

která věří v možnost vytvoření ideálního světa, ba právě

naopak, přímo gnosticky si uvědomuje zkaženost lidské existence vyplývající z utrpení, a to ji, paradoxně, chrání

před pokušením bezohledné kritiky momentální skuteč

nosti. Avšak z toho, že svět nepostavila na pranýř, nevy

plývá, že nám vypráví uklidňující feministicko-ekologické

pohádky. Pokud je svět, který Olga vytváří, o něco lepší než

ten, ve kterém žijeme, není to kvůli tomu, že spisovatelka

zatajuje jeho bolestivá místa, ale pouze díky tomu, že ho

šije na míru člověku přemýšlivému, člověku pronikavého ducha, citlivému, soucitnému — takovému, jakým je sama autorka.

I.

-Heter

-

t pie

I.

-Heter

-

t pie

21 I. Heterotopie

Jak vymyslet

heterotopii.

Společenská hra

Už několik let mě láká myšlenka napsat román, v němž by

svět fungoval jinak. Neplatily by pro něj některé samozřej

mé předpoklady. Věřím, že považovat něco za samozřejmé

vůbec nesouvisí s fakty, ale spíše se společen skou smlou

vou a s návyky našeho myšlení, proto je samozřejmost více

součástí psychologie než fyziky.

Fascinuje mě zkoumání historických okamžiků, kte

ré přetvářely myšlení lidí, a změn reality, které následovaly.

Když lidé věřili, že svět je plochý, byl plochý: necestovali

k moři, nepřekračovali hranice. Aby byl dokázán geocen

trický model sluneční soustavy, byly provedeny poměrně

přesvědčivé matematické výpočty, které měly pragmatické

využití — bylo možné předvídat zatmění a efektivně vytvá

řet kalendáře. Náš rozum za každou cenu fandí tomu, čemu

věříme. Právě proto je tak těžké změnit svět.

Základem každé utopie je nespokojenost. Nicméně

pokud vůbec vznikne myšlenka, že může být lépe, znamená

to, že už je lépe. Kdybychom tak jenom byli přístupnější

změnám a netrvali tvrdohlavě na všech těch vyprázdně

ných zvycích. Kdybychom dokázali klidně a mírovou

22 Okamžik medvěda

cestou měnit paradigmata a netrvalo by nám to déle než

život jedné, nanejvýš dvou generací, nepotřebovali bychom

žádné krvavé katastrofy.

Nepochybuji o tom, že každá vize lepšího světa se

rodí ve fantazii žen. Všechno vlastně pochází z fantazie a je

dost podivné, že školy nepořádají zvláštní kurzy, které by

tuto dovednost rozvíjely, a že ani univerzity nemají fakulty,

které by se této oblasti věnovaly.

Heterotopie je prostě jiné místo než svět, který

známe. Něco jako alternativní realita, která kdesi hluboko

v minulosti mohla mít společný pramen s tou naší, ale pak

se radikálně oddělila. Nebo atopie. Atopos znamená „jiný“,

„lišící se od ostatních“, „neobyčejný“ — právě tímto slovem

Alkibiades v Platonově Symposionu charakterizuje Sokra ta.

Netypický svět, což ale neznamená, že je horší. Spíše to, co

je typické, co je vždycky zřejmé, vůbec nemusí být dobré.

Náš svět vzniká ze setrvačnosti myšlení. Lze předpo

kládat, že existuje hodně způsobů, jak chápat skutečnost,

je dokonce možné, že jich je nekonečné množství. Nicméně

pouze některé převažují a jsou nám neustále vtloukány

do hlavy nebo přetrvávají kvůli naší neschopnosti něco

změnit.

Hra je založena na tom, že se vybere několik tvrzení

týkajících se světa, která se zdají být zřejmá a neredukova

telná. Poté je třeba podrobit je pečlivé prohlídce, abychom

našli díry a pukliny. Musíme se snažit být nedůvěřiví a zá

roveň nechat pracovat fantazii. A pamatovat si, co řekl

Blake: všechno, co jsme schopni si představit, je určitým

druhem pravdy.

Zde je několik samozřejmých setrvačných tezí a ně

kolik protikladných heterotopických antitezí.

23 I. Heterotopie

1. Člověk patří k určitým společenstvím

a ke strukturám, jejichž úkolem je

ho podporovat a chránit, ale kvůli

kterým musí částečně rezignovat na své

svobody: například na svobodu pohybu.

První článek Ústavy Heterotopie jasně říká, že základním

právem člověka je právo na svobodu pohybu. Nejsou hra

nice, pasy ani ploty. Idea udělování víz by Heterotopiany

bavila tak, že už jenom při vyřčení slova „vízum“ by vybu

chovali smíchy.

2. Existuje vědecký pokrok — dnes

víme více než kdysi. Rozvoj vědy

probíhá nepřetržitě a každý rok mizejí

stále větší oblasti neznámého.

Všeobecně panuje přesvědčení, že za rok prozkoumáme

celý genom, že budeme vědět, jak vyléčit některé nemoci,

že poznáme minulost vesmíru a způsob šíření jakýchsi vln.

Když popisujeme nízkou úroveň vědění, říkáme, že je to

myšlení „devatenáctého století“.

V Heterotopii lidé pochopitelně netrvají na tom, že

vše je úplně jinak, že neexistuje pokrok a že se doba zlatá

změnila v železnou. Domnívají se však, že k výraznému

vědeckému pokroku dochází v některých oblastech, a v ji

ných ne. Především ale zdůrazňují, že spolu s věděním

se zvětšuje i oblast nevědění. Více znalostí rozhodně

neznamená, že více víme, což je stejně paradoxní jako

logické.

Obyvatelé Heterotopie se například domnívají, že

objev nevědomí byl jedním z nejvýznamnějších v historii

a začal její novou etapu. Člověk a celý svět jsou tajemstvím. Okamžik medvěda

Proto Heterotopiané přijali cosi jako strategii vědomé

ne vědomosti. Předpokládají, že existují věci, které nikdy

nebudeme znát, které se nám pouze mihnou před očima

a zůstanou nepoznané. Proto nepoužívají znalosti a vzdělá

ní k formulování jednostranných tezí, které by odpověděly,

jak to je a co to znamená. Může se nám zdát, že to není

příliš významná změna, ale Heterotopiané, kteří se na

všem důležitém domluví, to vidí takto: „Nevíme, jak to

je, ale pokusme se nějaký čas chovat, jako kdyby to bylo

tak a tak; uvidíme, co z toho vyplyne. Pak můžeme začít

přemýšlet jinak.“ Veškeré redukcionistické teorie tímto

způsobem ztrácejí opodstatnění, nevysvětlitelnost budí

respekt. Stimuluje to ke kladení otázek, ke snění, k obje

vování nečekaných perspektiv.

V naší Heterotopii se vše učí jako hypotéza. Ne

ustále se cvičí různé úhly pohledu na totéž, trénují se změny názoru, obhajují se opačné postoje. Pokud je tedy

smyslové a intelektuální poznání takto nejisté, vzrůstá

význam jiných jeho druhů — představivosti a empatie. Lidé,

kteří absolvují takové školy, vidí spíše procesy, ne stavy.

Neexistuje nic jako stálá a monolitická osobnost. Lidé si

v průběhu života mění jména a neustále mění i interpretaci

vlastního života. V metafyzickém smyslu zde vládne úplně

nový druh holistického, panteistického duchovna, přičemž

duchovno je chápáno jako nepřetržitá a skutečná (ale ne

rituální) konfrontace s nepoznatelným.

25 I. Heterotopie

3. Hybnou silou evoluce je mechanismus

přirozeného výběru. Spočívá

v soupeření živých bytostí v daných

podmínkách neživého prostředí.

V Heterotopii se lidé spíše domnívají, že tato teze, navzdory

zdání rozumnosti, je iracionální a často je v rozporu s naší

zkušeností. Stejně tak je možné přijmout jiné systémové

vysvětlení evolučního procesu.

Heterotopiané vyprávějí například příběh, který

je známý i v našem světě: v Darwinově době žila jed

na vzdělaná žena, která vypracovala odlišnou, ale velmi

zajímavou interpretaci poznatků z cest tohoto přírodo

vědce. Bohužel, jak tomu často bývá u vzdělaných žen,

její jméno se do našich dob nedochovalo, a navíc byla její

práce tak excentrická, že ji všichni ignorovali. Tvrdila,

že logika evoluce by fungovala stejně dobře, kdybychom

neustálé soupeření nahradili jinými faktory, jako napří

klad vzájemnou spoluprací a altruismem, které by byly

nějakým způsobem včleněny do mechanismů přírody.

Z tohoto důvodu Heterotopiané navrhují prozkoumat

přírodu ještě jednou a zjistit, zda se veškerý život řídí

principem vzájemné spolupráce, jak jednotlivé druhy

sdílejí svůj životní prostor a zdroje vody, jaké využívají

mezidruhové smírčí obřady — hodně příkladů tohoto typu

chování najdeme v literatuře. Včetně obětování se pro jiné

živé bytosti.

Další variantou stejného tématu je teze Elaine Mor

ganové. Zde je alternativou k soupeření thymos, potřeba

předvádět se, zářit a imponovat. Tato potřeba vede k ne

obvyklému, excentrickému a zároveň tvůrčímu chování,

kterým chce jedinec upoutat pozornost samce nebo samice,

26 Okamžik medvěda

popřípadě získat prestiž ve skupině. Spousta příkladů ta

kového chování je popsána u opic.

Existuje také teorie Lynn Margulisové, známé ame

rické bioložky, která tvrdí, že zdrojem evolučních inovací

nejsou pouze náhodné mutace, ale také symbiogeneze

čili symbiotické slučování řetězců bakteriálních buněk.

Margulisová tvrdí, že vznik nových druhů způsobila řa

dová endosymbióza a spojené přežití — příkladem jsou

mitochondrie, které kdysi fungovaly jako samostatné

orga nismy a které se staly součástí buněk nebo se s nimi

spojily a od té doby pracují v jejich prospěch. Margulisová

poukazuje na to, že živé organismy spolu nejen bojují a sou

peří, ale také na sebe vzájemně působí, a když jsou sloučené,

tak se i podporují. Toto je alternativní vize mírnější formy

evoluce, ve které jsou spolupráce a pomoc stejně důležitými

faktory změn.

Existuje tedy hodně hypotéz, a to se právě Hetero

topianům velmi líbí. Berou vítr z plachet všem darwinistům

a  neodarwinistům, kteří své jediné správné biologické

zákony tak ochotně přenášejí do jiných vědních disciplín —

do ekonomie nebo sociologie.

Neslyšela jsem o tom, že by Heterotopiané nějak

zvlášť obhajovali kreacionisty, ale z důvodu intelektuální

slušnosti je třeba si zapamatovat, že teorie přirozeného

výběru je pouze jednou z  několika interpretací faktů,

není jedinou. Heterotopiané tvrdí, že právě ona se stala

základem mnoha jiných teorií, ekonomických či politic

kých, nebo slouží k zbabělé legitimizaci násilí. Jestliže

tuto teorii podrobíme pečlivému pochybování, uvidíme

svět v jiném světle. Najednou přestanou být mechanismy

altruismu a spolupráce kuriozitou organismů nepřizpů

27 I. Heterotopie

sobených a odsouzených k vyhynutí a stanou se stejně

„přirozenými“.

Heterotopiané právě takto vnímají přírodu. Díky

tomu nezacházejí s jinými bytostmi jako s užitečnými

předměty a nikdy je nevyužívají ke svému prospěchu.

Ne zabíjejí je ani nepojídají. Jsou to partneři, blízcí. Jiní

a někdy i problémoví, avšak blízcí. Heterotopiané upřed

nostňují vzájemnou úctu a koexistenci před soupeřením

a přirozeným střetem zájmů (připomíná to vztah dávných

paleolitických kultur k přírodě). To pochopitelně způsobu

je, že už od útlého věku se děti učí jazyky jiných druhů a na

univerzitách existují katedry mezidruhové psychologie.

4. Ropa a jiné suroviny jsou základním,

v podstatě jediným zdrojem energie

a obchoduje se s nimi. Alternativní zdroje

jsou příliš drahé, neefektivní a podezřelé.

I když se objevují stále novější a zajímavější způsoby

alternativního získávání energie, je to doprovázeno pře

kvapivým odporem proti jejich masovému využití. Veřejné

mínění okamžitě slyší, že tyto způsoby jsou dlouhodobě

neekonomické, obtížně realizovatelné nebo příliš kompli

kované. Mnoho odborníků zastává názor, že už jsme tech

nologicky připraveni na využívání úplně nových zdrojů

energie (nebo použití více zdrojů) a že nikoli technologie,

ale politika nás křečovitě svírá v anachronickém světě ropy,

uhlí a plynu, který je navíc chápán jako soukromý majetek,

s nímž se může obchodovat. Na tom je založena veškerá síla

našeho systému. Kdysi jsme souhlasili s tím, že nerostné

bohatství můžeme vlastnit a pak za peníze prodávat jiným.

Tato absurdní dohoda zajišťuje obrovskou moc nevelkému

28 Okamžik medvěda

počtu lidí, kteří si diktují své podmínky. Odpor, s jakým se

setkává myšlenka využívání jiných zdrojů energie, nás nutí

k podezření, že starý systém, i když bolestně nespravedli vý,

je součástí nějakého širšího společenského uspořádání.

Heterotopianům připadá naprosto logické, že když

voda a vzduch jsou nějakým samozřejmým způsobem spo

lečné a že když Himálaj patří lidstvu a není možné prodávat

řeky, že stejně dostupné by měly být i jiné „dary země“.

Obyvatelé Heterotopie považují za šílené, že jsme si nechali

namluvit, že si lidé mohou koupit kousek země a stát se tak

vlastníkem toho, co je hluboko pod zemí. To je, jako kdyby

někdo prohlašoval, že je majitelem slunečních paprsků.

Oni sami už dávno vsadili na vědu a k provozování

různých společných prostorů používají větrnou, vodní

a sluneční energii. Zároveň, díky velkému objevu „stude

né jaderné fúze“, má každý přístup k vlastnímu zdroji

energie. Poměrně dlouhou dobu na něm pracovali, až se to

nakonec povedlo, i když ten nápad vypadal šíleně (stejně

jako před třemi sty lety myšlenka na zkonstruování leta

dla). Studená jaderná fúze probíhá v malém přenosném

zařízení, které je dostupné každému a je jeho majetkem.

Něco takového dostanete těsně po narození, stejně jako

rodné číslo. Lidé tomu říkají, dejme tomu, „ohniště“, a když

chtějí něco udělat společně, mohou svá „ohniště“ spojovat.

Dostupnost levné energie je příčinou toho, že Hete

rotopie funguje úplně jinak než svět, který známe. Člověk,

který má svůj zdroj energie, je automaticky osvobozen od

mnoha ekonomických tlaků. Výhodou zdroje je to, že ho

může používat pouze majitel, proto není možné ho ani

ukrást, ani shromažďovat. Ohřívá tělo, zajišťuje přežití

a přístup k informacím na základní úrovni. V Heterotopii

29 I. Heterotopie

tudíž neexistuje otrocká práce. Do značné míry zmizel pocit

strachu. Lidé disponují větší svobodou, proto je v jejich

společenském chování méně toho, co je příčinou strachu

(agrese, rivalita). Žijí také v menších skupinách, nespojují

se do nerozdělitelných svazků s ostatními; jsou mobilní,

aktivní a zvědaví. Kočovní a kosmopolitní. Společnost zde

není chápána jako organizovaný řád, který je v protikladu

k chaosu a k anarchii.

5. Základní buňku společnosti tvoří

pokrevní svazky čili rodina. Široce

chápané pokrevní svazky tvoří národ.

Všeobecně se považuje za normální, že se lidé cítí lépe

v rodinných nebo kmenových svazcích než v jiných spo

lečenstvích. Zároveň příbuznost (dnes se spíše hovoří

o genech) generuje specifický druh rodinné (kmenové)

loajality. Tento stav se pokládá za přirozený, protože zhod

nocuje daný genofond, jenž se účastní široce chápaného

soupeření; to vyplývá z logiky koncepce evolucionismu.

V Heterotopii, kde vazby mezi lidmi vznikají spí

še dobrovolně než v důsledku jejich historické danosti

a kultura je do značné míry globalizovaná, se „blízkými

příbuznými“ stávají lidé s podobnými názory a vkusem

a vyznávající stejné ideály. Pokrevní příbuznost se považu

je za náhodnou, nejistou a primitivní. Proto Heterotopiané

vytvářejí jiná společenství než rodiny, kmeny nebo národy.

Jsou to například sdružení míst, přesvědčení, myšlenek,

zájmů nebo práce. Znám město, kde se usadili lidé, kteří

mají výborný hudební sluch, a tamní život se většinou točí

jen kolem hudby. Heterotopiané chápou slovo „rodina“ úpl

ně jinak. Jejich rodinu může tvořit například starší žena



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist