načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ohnivý anděl - Yrsa Sigurdardottir

Ohnivý anděl

Elektronická kniha: Ohnivý anděl
Autor:

Severská detektivka Jaké hrůzy se děly za zdmi ústavu pro postižené, který lehl popelem?
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9%hodnoceni - 73.9% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 372
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Horfđu á mig
Spolupracovali: přeložil Eduard Světlík
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Metafora, 2013
ISBN: 978-80-735-9393-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Islandský detektivní thriller v sobě prolíná detektivní zápletku s prvky tajemna. Advokátka Tóra řeší případ žhářství, ze kterého je obviněn mladík postižený Downovým syndromem. O služby advokátky Tóry Gudmundsdóttir projeví zájem duševně narušený sexuální deviant. Nechce však osvobození pro sebe, ale pro Jákoba, mladíka s Downovým syndromem, který byl obviněn ze zapálení ústavu pro různě postižené klienty. Tóra při zkoumání případu objeví mnohé nesrovnalosti, ale i šokující fakta... Pátá kniha ze série islandských detektivních románů s advokátkou Tórou, okořeněných prvky nadpřirozena.

Popis nakladatele

Severská detektivka Jaké hrůzy se děly za zdmi ústavu pro postižené, který lehl popelem?

Zařazeno v kategoriích
Yrsa Sigurdardottir - další tituly autora:
Žeravý hrob Žeravý hrob
 (e-book)
Led v žilách Led v žilách
Pamatuji si vás všechny Pamatuji si vás všechny
 (e-book)
Pamatuji si vás všechny Pamatuji si vás všechny
DNA DNA
Černá díra Černá díra
 
K elektronické knize "Ohnivý anděl" doporučujeme také:
 (e-book)
Dědictví kostí Dědictví kostí
 (e-book)
Oběť bouři Oběť bouři
 (e-book)
Neviditelný muž ze Salemu Neviditelný muž ze Salemu
 (e-book)
Plavba smrti Plavba smrti
 (e-book)
Led v žilách Led v žilách
 (e-book)
Poslední rituál Poslední rituál
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1OHNIVÝ ANDđL

Y r s a S i g u r đ a r d ó t t i r

O H N I V Ý

A N D Ě L


2 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

U NÁS UŽ VYŠLO:

Poslední rituál

Mrazivé světlo

Žhavý hrob

Led v žilách


3OHNIVÝ ANDđL

Yrsa Sigurđardóttir

OHNIVÝ

ANDĚL

Přeložil

Eduard Světlík


4 YRSA SIGURĐARDÓTTIR

V islandském originále poprvé vyšlo r. 2009 pod názvem

Horfđu á mig ve Verlag Veröld v Reykjavíku

© Yrsa Sigurđardóttir 2009

V německém jazyce v překladu Tiny Fleckenové vydal

© S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2011

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Eduard Světlík, 2013

Czech edition © Metafora, 2013

All rights reserved

ISBN 978−80−7359−393−3

ISBN 978-80-7359-902-7 (PDF)


5OHNIVÝ ANDđL

Tuto knihu věnuji své babičce

Vilborg G. Guđjónsdóttir

(4. listopadu 1909–24. července 1982).

Yrsa


7OHNIVÝ ANDđL

Postavy příběhu

Tóra Gudmundsdóttir – reykjavícká advokátka

a matka samoživitelka Matthias Reich – Tóřin přítel z Německa Sóley a Gylfi – Tóřiny děti Sigga – Gylfiho přítelkyně Orri – Tóřin malý vnuk Bragi – Tóřin kolega

v advokátní kanceláři Bela – jejich sekretářka

Obyvatelé domova pro zdravotně postižené a jejich příbuzní

Jakob – mladý muž

s Downovým syndromem Grímheidur – Jakobova matka Lísa – mladá žena v bdělém kómatu Sigrídur Herdís – slepá a hluchá dívka Ragna – mladá žena

se syndromem uzamčení Natan – mentálně postižený epileptik Tryggvi – autista Einvardur – Tryggviho otec Fanndís – Tryggviho matka Lena – Tryggviho sestra


8 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Pracovníci domova

Glódís – vedoucí domova Fridleifur – noční hlídač Linda – vývojová terapeutka Aegir – Tryggviho terapeut

Další osoby

Jósteinn – pacient Sognu, detenčního

ústavu pro psychicky nemocné

zločince Ari – Jakobův advokát Margeir – rozhlasový moderátor Sveinn – kameraman Berglinda, Halli a Pési – rodina, v jejímž domě straší Poznámka překladatele: Islandská mužská jména, která mají v prvním pádě koncovku -ur, zde Einvardur a Fridleifur, ji v dalších pádech ztrácejí. Oslovování křestními jmény i v úředním a společenském styku je na Islandu běžné.


9OHNIVÝ ANDđL

Prolog

Sobota, 8. listopadu 2008

Kočka se ukryla za holý, ale hustý keř utopený v temno

tě. Byla naprosto klidná, pouze její žluté oči těkaly sem

a tam; pozorně si hlídala výhled na noční tvory. Lidé,

kteří jí dávali nažrat, už na to dávno zapomněli, ale koč

ka věděla, že se v temnotě schovávají bytosti, jež se vyhý

bají dennímu světlu. Zviditelňují se, teprve až zavládne

noční ticho, přibližně poté, kdy se ztratí nebo převez

mou moc stíny, podle toho, jak se na to podíváme. Koč

ka využívala tuto časovou enklávu, ačkoliv se jí vždycky

ježila srst, když číhala na to neviditelné, na to zlé, co si

vyhlíželo vhodnou příležitost. Všichni ti, kteří se štítili

denního světla, byli teď na nohou; temné kouty splynuly

s nocí, vše bylo pochmurné a opuštěné.

Náhle kočka zaslechla tiché prasknutí. Vystrčila dráp

ky a zaryla je do vlhké, studené hlíny. Třebaže nic nevi

děla, zůstávala bdělá, dýchala ještě pomaleji a klidněji

a tiskla své štíhlé tělo k zemi tak těsně, jak to jen šlo.

Studený vzduch, který po dlouhém spánku na pohov

ce dráždil její plíce, byl stále tísnivější a každé nadech

nutí zanechávalo na jejím drsném jazyku nepříjemnou

pachuť. Z hrdla se jí instinktivně vydralo tiché zavrčení


10 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

a sklíčeně se chystala utéct před ohavným stvořením,

které se tu někde ukrývalo, neviditelné jako majitelé

hlasů z člověčího rádia. Kočka se bleskurychle otočila,

vyrazila z keře a co nejrychleji prchala pryč.

Berglinda se posadila na posteli a měla jasnou hlavu.

Obyčejně když se v noci probudila, vklouzávala ze snu

do bdělého stavu pomalu, nyní ji však z hlubokého

spánku vytrhlo něco děsivého a zapůsobilo na ni tak,

jako by vůbec nespala. Manželská ložnice tonula ve tmě,

za okny se rozprostírala bezhvězdná, sytě černá obloha.

Světélkující ručičky budíku ukazovaly půl čtvrté. Ne

vzbudil ji pláč z dětského pokoje? Berglinda napínala

uši, ale neslyšela nic jiného než tichý tikot budíku a hlu

boké oddechování svého muže.

Vyklouzla zpod přikrývky, opatrně, aby Halliho ne

vzbudila. V posledních měsících toho musel prožít to

lik, že ho v žádném případě nechtěla obtěžovat. Ačkoliv

se zdálo, že nejhorší mají za sebou, nějak tomu pořád

nemohla uvěřit. Nechtěla už o tom s nikým mluvit, ani

s manželem, neboť se obávala, že ji lidé budou považovat

za hysterku a budou jí věřit ještě méně. Vždyť dokonce

i Halli, který zažil totéž co ona, se stále častěji pokoušel

najít věcné vysvětlení. Většinou s tím však zacházel tak

daleko, až to hraničilo se směšností. Její mínění nikdy

plně nepřijal, ale aspoň proti němu přestal protesto

vat. Když se totiž těch podivných událostí navršilo příliš

mnoho, už mu nic jiného nezbývalo. V každém případě

se mu muselo přičíst k dobru, že se za ni vždy postavil,

ačkoliv to v jejich manželství v poslední době přestávalo

klapat. Zdálo se sice, že nejhorší už překonali, ale Halli

mu zkrátili pracovní dobu a Berglinda, přestože se mís

to ve vládním úřadě zdálo jistější, nemohla nikdy vědět,

jestli ji nepostihne snižování počtu zaměstnanců.

Rychle se ve tmě rozkoukala a nehlučně opustila

ložnici. Znovu si lehnout by jí nepomohlo. Chtěla vy


11OHNIVÝ ANDđL

pít sklenici vody, mrknout se na Pésiho a ujistit se, že

spí tvrdým a hlubokým spánkem. Doufala, že to postačí

k tomu, aby znovu pocítila ospalost. Pokud ne, mohla by

si na počítači zahrát párkrát pasiáns nebo si zasurfovat

na internetu, než jí ztěžknou víčka. Věděla, jak se ně

čím nesmyslným, stupidním rozptýlit – jinak by v tomhle

domě sotva dokázala tak dlouho vydržet. Berglinda se

pokusila zavřít za sebou dveře bez skřípání. Když ten

dům koupili, hodlali všechny dveře vyměnit, ale nikdy

na to nedošlo. V chodbě byla ledová zima, dlaždice ji

pálily pod nohama a zlobila se na sebe, že se nepřinutila

najít pantofle. V hloubi duše věděla, že má dosud dale

ko k tomu, aby ve tmě šátrala kolem své postele. Doufala

však, že jednou k tomu dospěje. Doufala ale nebylo to

správné slovo, chtěla o tom být pevně přesvědčena. Jinak

by své počínání neovládala.

Voda v kuchyni byla vlažná, takže ji nechala chvíli od

téct. Mezitím hleděla ven na důvěrně známou ulici a na

domy sousedů na protější straně. Všude byla tma, pouze

v garáži přímo naproti někdo zapomněl zhasnout. Za

jedním otevřeným oknem se v mírném vánku pohupo

val ruský lustr. Jinak byly všechny domy zahaleny tem

notou. Nažloutlá záře pouličních luceren nepronikla až

do zahrad, končila za chodníkem. Za ním začínala tma.

Berglinda klouzala pohledem po střechách domů a za

pomněla na vodu, jak nechávala zrak těkat po Vestur

landsveguru až k místu, kde jejich ulice odbočovala

směrem k okrajové čtvrti Kjalarnes. Kolem přejelo auto

a Berglindě se zdálo, že slyší kvičivý zvuk, jaký vydává vůz

poskakující po namoklých rýhách ve vozovce, což patr

ně přispělo k dopravní nehodě, k níž tady kdysi došlo,

ačkoliv tehdy bylo docela jiné počasí. Berglinda odvráti

la oči od okna a uvědomila si, že dosud drží sklenici pod

tekoucí vodou.

Kéž by byli tenkrát odřekli vánoční oslavu. Vzpomí

nala si, že po ní nijak netoužila, ale nechali se od přátel


12 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

přemluvit. A pokud tomu bylo jinak, nechtěla to raději

vědět – bylo totiž snazší vyrovnat se s následky, jestliže

odpovědnost nesli ti, kvůli nimž se rozhodli hodit se do

gala, objednat si slečnu na hlídání dětí a vyrazit za zába

vou. Od té doby už nikdy takovou pomoc nepotřebova

li. Jejich společenské aktivity se omezily na vlastní dům

a místa, kam svého čtyřletého synka mohli vzít s sebou.

Nedokázali si už představit, že by se večer někde

bavili, zatímco o jejich dítě by pečovala najatá dívka –

zejména po tom osudném večeru a následujících udá

lostech. Už tisíckrát si Berglinda lámala hlavu tím, zda

by všechno proběhlo jinak, kdyby tu vánoční oslavu

odřekli nebo doma nepopíjeli, aby ušetřili za aperitiv

v restauraci, ale takové úvahy nikam nevedly. Pozvání

přijali a připravovali se večer vyrazit z domu. Berglin

din pohled zabloudil automaticky k oknu a upřela jej na

černý asfalt rychlostní silnice, která nyní obtáčela jejich

čtvrť jako temná řeka. Zavřela oči a v hlavě se jí okamži

tě vynořil obraz, který onoho strašného večera spatřila:

světelné majáky sanitky a policejních aut, které přezáři

ly matný přísvit lamp odrážející se na hřebenech střech

protilehlých domů, na něž hustě sněžilo. Stejná jistota,

s níž tehdy věděla, že se nechce vánoční oslavy zúčastnit,

jí pak hned napověděla, že nehoda na rychlostní silnici

souvisí s dívkou na hlídání, která měla přijít, ale dosud

nedorazila.

Otevřela oči a lačně se napila vody. Věděla, že tváře

zoufalých dívčiných rodičů, s nimiž se po nehodě něko

likrát setkala, ji budou pronásledovat do konce života,

snad až do hrobu. Berglindu a Halliho nikdo samozřej

mě neobviňoval, v žádném případě nikoliv přímo, ale

Berglinda viděla v uslzených očích dívčiny matky, že je

do jisté míry činí zodpovědnými za to, co se stalo, buď

proto, že neměli pozvání přátel přijmout, anebo proto,

že mohli pro jejich dceru zajet. Pak by ten večer nepře

cházela silnici a mohla ještě žít. Do jejich čtvrti chodí


13OHNIVÝ ANDđL

vala, jenom když hlídala Pésiho. Takže jen proto, že se

Berglinda s Hallim chystali na návštěvu, ocitla se ta dív

ka přesně v danou dobu na daném místě, kde ji přejel

bezohledný člověk, aniž se otočil a podíval, zda děvče

ti, které zůstalo ležet na silnici jako hromádka neštěstí,

nemůže pomoci. Řidiče a jeho vůz nikdy nevypátrali,

v době nehody nebyl na tomto úseku silnice žádný pro

voz a navzdory opakované výzvě v médiích se nepřihlásil

ani žádný svědek. Dívka zemřela opuštěná na zledova

tělém asfaltu, a když si jí všiml řidič prvního vozu, který

tudy po nehodě projížděl, už nedýchala. Mohl být rád,

že ji nepřejel, neboť její drobné tělo už bylo zasypáno

tenkou vrstvou sněhu. Berglinda opět zavřela oči a třela

si je zkřehlými prsty. Jak široké to auto mohlo být? Dva

metry? Tři metry? Od dívčina domu k nim to bylo nej

méně kilometr, ne-li dokonce dva. Jaký tragický osud, že

přecházela silnici přesně v okamžiku, kdy tudy projížděl

bezohledný řidič.

Berglinda otevřela oči a vyprázdnila sklenici. Ačkoliv

se kvůli této nehodě pořád trápila, nebyla hrozná smrt

mladé dívky tím nejhorším. Tato tragédie se dala pocho

pit: tuna oceli a plechu narazila stokilometrovou rych

lostí do dívky vážící sotva padesát kilogramů. Důsledek

byl naprosto logický. Samozřejmě to byla smutná udá

lost, přesto však součást toho, s čím člověk musí počítat.

Mnohem těžší bylo vyrovnat se s tím, co následovalo:

dívka, či spíše její duše, se zřejmě rozhodla dodržet slib,

že pohlídá Pésiho, a jakmile se setmělo, přicházela. Asi

nemohla dojít klidu, neboť zemřela nepřirozenou smr

tí. V několika filmových hororech, které Berglinda vidě

la, se z lidí, jejichž smrt zůstala neobjasněna, stali jacísi

fantomové. Zpočátku Berglinda a Halli nechápali, co se

děje, a chlapcovo tvrzení, že u něj byla Magga, považova

li za důsledek zaslechnutých hovorů o nehodě. Byl ještě

příliš malý, aby pochopil, co je smrt. A bylo také napros

to pochopitelné, že Pési Maggu postrádal, hlídávala ho,


14 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

už když mu byl rok, a byl z ní nadšený. Berglindě se však

zdálo morbidní, že chlapec neustále opakuje, jak se jí

vede špatně a jak pořád naříká. Teprve tehdy nastražila

uši a setřásla ze sebe letargii, jež se jí po nehodě zmocni

la. A postupně se začaly vršit tak mysteriózní, strašidelné

příhody, že už se to nedalo jen tak přejít.

Jen co se setmělo, v dětském pokoji se ochladilo

a okenní skla se zamžila. Veškeré pokusy opravit tope

ní byly neúspěšné, instalatér přešlapoval hodinu kolem

radiátoru, škrábal se na hlavě a nakonec kapituloval,

za což si naúčtoval čtyři hodiny práce. Stará závěsná

ozdoba nad chlapcovou postýlkou se otáčela, ačkoliv

v místnosti nebyl nejmenší průvan, setrvale kolísalo

napětí proudu, praskaly žárovky a musely se vyměňo

vat. Jakmile nastal den, vzduch v pokoji se stal tísnivým

a nepomáhalo ani otevřít okno. Jako by člověku dochá

zel kyslík a každý nádech zanechával v ústech odpor

nou, kovovou pachuť. Pro všechny takové jevy se dalo

najít logické vysvětlení. Dům už měl svoje léta a naléha

vě vyžadoval renovaci. Ostatní úkazy se ovšem v žádném

případě nedaly svádět na stav domu. Ráno byli Pésiho

plyšoví medvídci vzorně srovnaní, ačkoliv večer předtím

leželi na jedné hromádce na podlaze. A to nebylo ještě

všechno. Pési často v noci náhle vyskočil z postele, ale

jeho rodiče mu nemuseli dávat napít, odnášet ho zpátky

na lůžko a uklidňovat, protože ho zpravidla našli, jak

rozesmátý sedí v posteli a říká jim: „Nemusíte kvůli mně

vstávat, Magga na mě dává pozor.“

Poté ho brali na noc k sobě, což se patrně dívčinu

duchovi nelíbilo. Stále se probouzeli, protože přikrývky

jim bez zvláštního důvodu pomalu klouzaly na podlahu.

Zpod postele se ozývalo škrábání, zprvu sotva slyšitelné,

potom stále hlasitější a důraznější. Zvuky přestaly, jak

mile Halli vstal, nakoukl pod postel a ospale zamumlal,

že to jsou jistě zatracené myši. Žádné zvířátko však ni

kdy nespatřil. Stejný chlad, jaký vládl v Pésiho pokoji,


15OHNIVÝ ANDđL

naplňoval nyní ložnici rodičů, také se tu potila okna

a kolísal proud. Kromě toho se před prahem dělaly

malé loužičky, které ve tmě vypadaly jako krev, ale na

světle se ukázalo, že je to voda. Přišli dva pokrývači, vy

lezli na střechu, ale nenašli žádná netěsná místa.

Ze zpětného pohledu bylo neuvěřitelné, jak dlouho

tohle všechno snášeli, aniž by vyhledali nějakou pomoc.

Jednoho rána Berglinda oznámila, že už to déle nevy

drží, že by dům měli ihned prodat bez ohledu na hos

podářskou krizi a stagnaci trhu s nemovitostmi. Když se

probudila, jejich šaty visely na skříni v ložnici, a to ne

jen tak nějaké, nýbrž Halliho oblek s košilí a kravatou

a s ním ladící Berglindino oblečení. Byly to přesně tytéž

svršky, které měli na sobě toho večera, kdy chtěli sla

vit Vánoce. Když ale včera uléhali, na skříni rozhodně

nic neviselo. Halliho to poprvé vyděsilo tak hrozně jako

Berglindu, což jí nahnalo ještě větší strach, než už měla.

Dovedlo je to ale k názoru, že prodej domu by nemusel

přinést zlepšení situace, a tak tuto lákavou možnost za

vrhli a rozhodli se raději zavolat na pomoc nějaké médi

um, aby ducha – nebo co to vlastně bylo – zahnalo.

Senzibilka udala, že v Pésiho blízkosti cítí nějakou

usouženou, nespokojenou duši, jejíž přítomnosti však

nelze čelit. Totéž konstatovala i jasnovidka, kterou jim

naléhavě doporučila Berglindina sestřenice. Obě mé

dia si dala za svůj verdikt zaplatit, jenže finanční situace

rodiny nebyla tak růžová, aby mohli vyzkoušet všechny

osoby, které inzerovaly své služby v novinách. Poslední

východisko představoval farář náboženské obce, jehož

naposled viděli při Pésiho křtu. Ten byl zpočátku opa

trný a považoval celou věc za žert. Nemohl však nevidět

Berglindin zjevný strach, a proto své chování změnil,

ale slíbit jim nechtěl nic. Párkrát je navštívil a zakusil na

vlastní kůži chlad a elektrické napětí v Pésiho blízkosti.

Poté se vydal pro radu k biskupovi a státní církev po sto

letech dovolila provést obřad žehnání domu k zahnání


16 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

ducha. Poté, co prošli a požehnali všechny místnosti,

biskup slavnostně prohlásil, že dívčina duše už nikdy do

tohoto domu nevejde. A kdo by to byl řekl – přesně tak

tomu také bylo.

Obratem ruky všechno pociťovali jinak, přičemž se

jen těžko dalo zjistit, co přesně se změnilo. Atmosféra

v domě byla prostě taková jako dřív. Bylo samozřejmě

obtížné nepátrat po projevech cizích sil ve vlastních

zdech a nějakou chvíli také trvalo, než se Berglindě pře

staly třást ruce. S vědomím, že čas utržené rány zahojí,

byla však s pomalým, ale trvalým zlepšováním situace

spokojena.

V prvním patře zavrzaly parkety. Zvuk vyšel z Pésiho

pokoje. Berglinda odložila sklenici a zvolna se otočila.

Náhle měla sucho v ústech a opět jí naskočila husí kůže.

Zatracené reminiscence! Jak dlouho potrvá, než se defi

nitivě zotaví? Volnými kroky vyšla po schodech nahoru.

Když dorazila ke dveřím do dětského pokoje, zaslechla

chlapce tiše hovořit. Místo aby poslouchala, co říká, ote

vřela opatrně dveře. Pési stál na špičkách u okna a pá

travě hleděl ven. Když zaslechl vrznout dveře, zmlknul

a otočil se. Když Berglinda spatřila zamžené okno, jen

stěží potlačila výkřik.

„Ahoj mami,“ usmál se Pési rozpačitě.

Berglinda přiskočila k synovi a odtrhla ho od okna.

Přitiskla ho k sobě a současně se pokoušela sklo osušit,

leč vrstvička páry nezmizela. Byla na vnější straně okna.

Pési pohlédl matce do očí. „Magga je venku a nemůže

dovnitř. Ráda by mě hlídala.“ Ukázal k oknu a protáhl

obličej. „Je trochu naštvaná.“


17OHNIVÝ ANDđL

Kapitola první

Pondělí, 4. ledna 2010

Z pohledu od silnice je ten dům nevýrazný. Zahraniční

turisté jej mohou považovat za statek, jehož majitelé se

tu v potu tváře a v soužití s Bohem a lidmi plahočí. Mož

ná jim obytná část připadne nezvykle veliká, ale už se

tím nijak nezabývají a jedou prostě dál, aniž by se ohléd

li. Je dokonce pravděpodobné, že totéž si mohou mys

let i domorodci, neboť veřejně se o tomto stavení moc

nemluví. Zmíní-li se o něm občas média, pak většinou

v souvislosti s tragickými osudy. Čtenáři přeskočí drása

jící texty o podivném a nepochopitelném počínání lidí,

kteří tu žili, a nalistují něco potěšitelnějšího. Když pak

noviny odloží, moc jim toho o místě a jeho obyvatelích

v paměti neutkví; lepší je na ty lidi rychle zapomenout.

Dokonce i z hlediska veřejného zájmu se význam toho

to zařízení odsunul do pozadí; o jeho důležitosti nikdo

nepochybuje, ale panuje mlčenlivý souhlas, že úředníci

by se do jeho provozu měli plést co nejméně. V hlou

bi duše věděla i Tóra, že nabídku, která ji sem přived

la, by odmítla, kdyby se její advokátní kanceláři dařilo

o trochu lépe. Něco však podnítilo její zvědavost: byla to

mysterióznost případu – nakonec se denně nestává, aby


18 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

ji o pomoc žádal pacient ústavu pro duševně nemocné

zločince.

Historie ústavu byla krátká: až do roku 1992 býva

li vězni s psychickými problémy drženi v zahraničních

zařízeních nebo ve věznici Litla-Hraun; obě alternativy

byly špatné. V cizině museli vězni překonávat jazykové

bariéry i odloučení od rodiny a přátel a věznice Litla

-Hraun nebyla léčebnou institucí. Tóra si dokázala dost

dobře představit, že svérázné prostředí s drsnou atmo

sférou ve zdech vězení péči o psychicky nemocné zlo

čince právě neprospívá. Sedm míst tady v Sognu bylo

v každém případě stále obsazeno.

Zatáčka byla ostrá a auto se na drobném štěrku do

stalo do smyku. Tóra sevřela volant pevněji a soustředila

se na jízdu po krátké příjezdové silnici. Nijak netouži

la po tom, aby při své první návštěvě přistála v příkopu

a museli ji z něj vytáhnout. Celý ten podnik byl už tak

dost zvláštní. Žena, která jí sjednala první schůzku s pa

cientem, byla sice velmi přátelská, ale dalo se poznat,

že jeho žádost tu rozhodně není obvyklá. Tóra u ní

postřehla jistou nervozitu, což vzhledem k životopisu

muže, který se s ní chtěl setkat, nebudilo žádný podiv.

Nebyl to normální pacient, který musel bojovat se spo

radickými psychickými problémy nebo který se kvůli

drogám či alkoholu ocitl na šikmé ploše. Životní cesta

Jósteinna Karlssona už od jeho mladých let navzdory

časté pozornosti úřadů směřovala ke špatnému konci.

Tóra se seznámila s jeho minulostí a nebyla to žádná zá

bavná četba. Měla ovšem přístup jenom ke dvěma přípa

dům, protože trestné činy, jichž se dopustil jako nezletilý,

neměla k dispozici. Jósteinn byl obžalován z omezování

osobní svobody, ublížení na zdraví a pokusu o sexuální

zneužití dítěte. Byl obviněn, že na ulici oslovil šestileté

ho chlapce a vylákal ho do svého bytu, ovšem s nejasným

úmyslem, neboť jeden ze sousedů přivolal policii dříve,

než mohlo k něčemu dojít. Tento ostražitý občan mu totiž


19OHNIVÝ ANDđL

už dlouho nedůvěřoval a tvrdil, že Jósteinn je odpovědný

za zmizení jeho dvou koček, které se pak zle zřízené našly

přímo pod jeho balkonem. Ačkoliv Jósteinn byl přistižen

s cizím chlapcem takřka při činu a jeden svědek ho vehe

mentně obviňoval z úmyslu hocha zneužít, vyvázl z toho

poměrně přijatelně. Dítě totiž neučinilo žádnou výpověď,

a to ani před soudem, ani nikde jinde. Jeden psycholog

se pokusil s hošíkem promluvit, ale nic z něho nedostal;

jakmile se hovor dotkl předmětné události, chlapec jen

stiskl rty. Psycholog z toho usoudil, že Jósteinn chlapci

vyhrožoval a nahnal mu veliký strach. Nedalo se proto

jednoznačně prokázat, že se ve svém bytě na dítěti nějak

provinil. Snaha obžaloby přišít Jósteinnovi sexuální zlo

čin zůstala ale marná i proto, že se na těle dítěte nenašly

stopy žádného násilí. Přesto nikdo v soudní síni nevěřil

Jósteinnově historce, že se hoch ztratil a on mu chtěl

pomoci najít rodiče. Protože ovšem nebyly předloženy

žádné jednoznačné důkazy, dostal Jósteinn šestiměsíční

podmíněný trest za omezování osobní svobody.

O dvanáct let později se dopustil násilí na jednom do

spívajícím mládenci a tentokrát se v obytném bloku žád

ný bdělý soused nenašel. Tóra si dokázala na tento pří

pad vzpomenout, ale rozsudek si přečetla teprve nyní,

téměř po deseti letech. Byla si téměř jista, že Jósteinn

chtěl mladíka zabít, ale opět zasáhl osud. Žena uklízející

schodiště přišla o den dřív a zřejmě by si ničeho nevšim

la, kdyby se jako obvykle věnovala jenom vysávání pra

chu. Leč nějaké dítě zapatlalo zeď vedle Jósteinnových

dveří zmrzlinou a ona to musela dlouho čistit. Když pak

vypnula vysavač, zaslechla nářek a potlačované výkřiky

bolesti. Po krátkém váhání se rozhodla, že raději zavolá

policii, než by klepala na dveře a pátrala, co se uvnitř

děje. V její výpovědi stálo, že tak hlasitý nářek nikdy ne

slyšela, takže jej musela vyvolat hrozná muka. Policie

tedy vnikla do Jósteinnova bytu a tentokrát ho načapala

s mladíkem v posteli.


20 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Při čtení rozsudku Tóra narazila na podivný detail.

Během vyšetřování nějaký anonym zaslal policii fotogra

fie, které patřily Jósteinnovi. Pořizoval je velmi dlouhou

dobu a zřetelně ukazovaly, kolik dětí během let různým

způsobem zneužíval. Tyto snímky posunuly vyšetřování

o velký krok dopředu, neboť ostatní body Jósteinnovy

obžaloby stačily jen na pár let za mřížemi. Po předlože

ní fotografií dostala policie také povolení k prohlídce

Jósteinnova pracoviště. Pracoval tehdy u jedné počíta

čové firmy a v jeho počítači se našlo gigantické množství

dětské pornografie, což umožnilo obžalobu podstatně

zpřísnit. Při soudním procesu byl předložen znalecký

posudek psychiatra, kvůli němuž byl Jósteinn pro těž

ké psychické poruchy zbaven odpovědnosti za své činy.

Soudce rozhodl, že by měl být umístěn do ústavu pro

duševně choré pachatele, dokud se nepodaří vyléčit ho

tak, aby nebyl pro své okolí nebezpečný.

Při podivném telefonátu s Tórou Jósteinn řekl, že by

rád otevřel jeden starý případ, ale Tóra nevěděla, zda

tím myslí ten první nebo druhý. Obojí bylo beztak bezú

čelné. V prvním případě byl rozsudek neuvěřitelně mír

ný a ve druhém bylo vše tak očividně jasné, že neexis

tovaly žádné záchytné body, z nichž by se dalo usoudit

na špatný proces či rozsudek. Tóra si uměla představit,

že Jósteinn chce nejspíš napadnout rozhodnutí o tom,

že není za své jednání trestně odpovědný, a to proto,

aby se buď dostal do normální věznice, nebo byl osvo

bozen. Z krátkého telefonátu se jen těžko dalo soudit,

zda se jeho duševní stav zlepšil; jeho hlas zněl normálně,

jen poněkud netrpělivě a povýšeně. Zřejmě byl dosud

ve stejném stavu jako v den odnětí svobody. Z diagnózy

psychiatra vyplývalo, že Jósteinn trpí těžkou schizofrenií

a poruchami osobnosti, které se možná dají medika

menty a terapií utlumit, nikoliv však vyléčit.

Tóra vystoupila z vozu a ze zadního sedadla si vzala ak

tovku, v níž měla kopie obou rozsudků a velký poznám


21OHNIVÝ ANDđL

kový blok. Určitě ho moc nezaplní a s největší pravděpo

dobností případ pod nějakou záminkou odmítne. Popi

sy toho, co Jósteinn s mladíkem prováděl, jí nedopřá

valy klidu, a tak nechtěla přispět k tomu, aby ten muž

byl osvobozen. V zásadě měla od počátku dát od celé

věci ruce pryč. Tóra zabouchla dveře auta a kráčela ke

vchodu. Nebyla schopna posoudit psychický stav nějaké

osoby a nevěděla, jak danou situaci vyhodnotit: buď se

Jósteinn od té doby psychicky zlepšil, je plný lítosti a za

sloužil by si dostat druhou šanci, nebo je nenapravitelný

kriminálník, který touží po dalších obětech.

Tóra zazvonila u dveří a rozhlédla se. Viděla dva

muže, jak se v naprostém klidu loudají s kbelíky v rukou

k malému skleníku a mizí uvnitř. Pokud se nepletla,

jeden z nich trpěl Downovým syndromem. Domovní

dveře se otevřely a stála v nich žena v bílé haleně, kte

rou měla volně přehozenou přes džíny a obnošený svet

řík. Halena byla stejně utahaná jako pulovr a po ne

sčetném praní na ní logo zemské nemocnice značně

vybledlo.

Žena se představila jako sloužící nemocniční sestra

a pozvala Tóru dál. Doprovodila ji k šatně a zdvořile s ní

prohodila pár slov o cestě a o počasí. Prošla s ní budo

vou a otevřela dveře do útulného, nicméně dost sešlého

pokoje, v němž se měl rozhovor odehrát. Velkým oknem

bylo vidět do zahrady a na malý skleník, kde se nyní oba

muži skláněli nad několika hezkými rostlinami. Žena

Tóře prozradila, že provoz skleníku financuje jistá vel

korysá dáma, jejíž dvouletou dcerku před šestnácti lety

zavraždil psychicky nemocný muž. Dívenka ho nezna

la a nikdy předtím jej neviděla. Velkorysost donátorky

je prý po tolika letech obdivuhodná. Když Tóra tuhle

historku vyslechla, nebyla už pokojem, který neskýtal

velkou ochranu před možným napadením, tolik nadše

na jako předtím. Raději by s Jósteinnem komunikovala

přes stěnu z neprůstřelného skla. „Jsem tu v bezpečí?“


22 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

zeptala se a přelétla zrakem vyšívané polštáře pohozené

na pohovce a křeslech.

„Budu hned vedle,“ ujistila ji žena s klidnou tváří.

„Kdyby něco, prostě zavolej a my hned zareagujeme.“

Všimla si ale, že se Tóra dosud neuklidnila, a tak doda

la: „Jósteinn ti nic neudělá. Je tady už skoro deset let

a ještě nikomu neublížil.“ A po krátkém zaváhání doda

la: „Tedy aspoň žádnému člověku.“

„A zvířatům?“

„Pokoušíme se takové chování podchytit. Nemáme tu

žádná zvířata, protože se snadno stávají obětí. Jsme však

na venkově, takže sem někdy nějaké pronikne z okol

ních dvorů,“ vyložila, ale další příležitost pokračovat

v hovoru Tóře neposkytla. „Posaď se, prosím, přivedu

Jósteinna. Je už dost napnutý.“

Když sestra odešla, Tóra uvažovala, které místo by

bylo nejbezpečnější. V žádném případě nechtěla, aby

si ten člověk sedl vedle ní. Ošoupané křeslo, které stá

lo trochu stranou, se zdálo nejvhodnější, a tak si Tóra

odložila tašku na stolek před ním. Hodlala raději stát,

až ten muž vejde do pokoje, neboť se dočetla, jak je to

při prvním setkání s někým cizím důležité, chceme-li za

bránit tomu, aby náš protějšek získal v debatě převahu.

Kdo sedí, ke stojícímu automaticky vzhlíží, tvrdí teorie

o poměru sil.

Jósteinn vstoupil do pokoje se zdravotní sestrou, ta

ho představila a zopakovala, že ona zůstane v doslechu.

Tóra měla dojem, že se Jósteinn při jejích slovech ušklí

bl, třebaže mluvila tónem, jako by nabízela šálek kávy.

Tóra vestoje nabídla Jósteinnovi místo. Ten se s výsměš

ným výrazem posadil, ale vůbec na ni přitom nepohlédl.

Byl štíhlý, a ačkoliv měl na sobě široké, plandavé oble

čení, Tóra podle šlachovitého krku a svalnatých rukou

usoudila, že je silný. Vlasy měl černé a ulízané dozadu.

Vypadal, jako by právě vyšel z plaveckého bazénu. Na

jedné líci mu náhle naskočil výrazný rys a vytvořil v jeho


23OHNIVÝ ANDđL

kostnatém a poněkud záludném obličeji blýskavý prou

žek. Na Tóru se dosud nepodíval.

„Jsi v pohodě?“ Navzdory zdvořilé otázce zněl jeho

hlas tak, jako by se jí vysmíval. „Mívám zřídkakdy hosty,

proto je pro mě velmi důležité, aby ses cítila dobře. Měli

jsme se vlastně setkat v čekárně, ale ta je tak neútulná,

že jsem dal přednost tomuhle pokoji.“ Zamrkal šedýma

očima, zahleděl se na stolek mezi nimi a ohrnul tenké

rty. „Mívám hosty jen zřídka,“ zopakoval a licoměrně se

usmál. „Vlastně nikdy.“

„Neměli bychom přejít přímo k tématu?“ Tóra bývala

normálně mnohem zdvořilejší, když se jako advokátka

s někým seznamovala, ale Jósteinn jí byl prostě nesym

patický. Věděla, že si musí dát pozor, aby se nechovala

vyloženě nepřátelsky. „Seznámila jsem se s tvými případy

co nejdůkladněji, ale pořád nevím, o co ti jde. Bylo by

proto lepší si to nejprve vyjasnit. Jsi tady přibližně osm

let, je to tak?“

„Ano, ale přesně jsem to nepočítal. S číslicemi nejsem

zadobře. Jsou jako pasti, ze kterých se dá těžko unik

nout.“

Tóra netoužila vědět, co tím myslí. Nepotřebovala

další důkazy pro to, že je dosud nemocný. Jinou otázkou

bylo, zda je pořád nebezpečný, ale byla si téměř jistá, že

ano. „Je to přibližně osm let,“ zopakovala a viděla, že

Jósteinn bezděčně přikývl. „Chceš být opět svobodným

člověkem?“

„Cítím se stejně svobodný jako kdekoliv jinde.“ Jó

steinn čekal, že Tóra zaprotestuje, ale když mlčela, po

kračoval: „Svoboda má mnoho podob a nejde jenom

o tlusté zdi a mříže v oknech. Svoboda, po které toužím,

asi neexistuje, proto nejsem skutečně svobodný nikde.

A tady to není horší než jinde.“

Tóra netušila, jak by měla udržet rozhovor v rozum

ných mezích. „Máš se tu čím zaměstnat? Nabízejí se tu

náměty k využití volného času, něco vyrábět nebo tak?“


24 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Neuměla si ale toho muže představit s nůžkami a lepi

dlem, ledaže by chtěl své oběti zalepit ústa, aby nemohla

křičet, kdyby ji bodal nůžkami.

Jósteinn se usmál jako špatný herec při castingu na

komedii. Jeho smích ustal stejně rychle, jako začal,

a pak se maličko napružil. „Dá se tu dělat leccos, někdo

tu dokonce vyšívá polštáře, a jak vidíš, už dost dlouho.

Já opravuju porouchané počítače, které dostáváme z mi

nisterstev a veřejných úřadů. To mi jde docela dobře.“

Ukázal pak na výjev za oknem. „Třeba Jakob pracuje ve

skleníku a pěstuje bylinky a salát.“

Tóra otočila hlavu a spatřila oba muže vycházet ze

skleníku. Jejich kbelíky se zdály mnohem těžší než před

chvílí. Nyní bylo patrné, že Downův syndrom má ten

otylejší, mladý. „Jak praktické.“ Nejraději by se Jósteinna

zeptala, co ten člověk spáchal. Pokud věděla, lidé s tím

to postižením bývají vesměs přátelští a veselí.

„Je to můj přítel, dobrý přítel.“ Poprvé od chvíle, kdy

Jósteinn otevřel pusu, působil upřímně, ale dlouho mu

to nevydrželo. Odvrátil pohled od svého kamaráda a ze

ptal se: „Je možné nějaký starý případ znovu projednat?

Změnit trest v osvobozující výrok, když je odsouzený ne

vinen?“

Tóra byla na tuto otázku připravena, dokonce na ni

čekala. „Ano, existují-li dostatečné důkazy pro to, že

právní systém selhal.“

„Já jsem nyní bohatý člověk, vědělas to?“

Tóra zavrtěla hlavou, netušíc, zda je ten muž při zdra

vém rozumu. „Ne, já se tvými financemi nezabývala. To

sis tolik vydělal opravami počítačů?“ Bylo však možné, že

k tomu, aby se mohl považovat za bohatého, nepotřebo

val moc peněz.

„Dědil jsem po matce. Všechno, co jsem, a všechno,

co mám, pochází od ní.“ Zatvářil se přitom hrdě a Tóra

si musela připomenout jeho těžké dětství a podíl dědič

nosti na jeho psychické chorobě. Pravděpodobně ho vy


25OHNIVÝ ANDđL

chovávala silně zatížená matka a on se stal její mužskou

kopií. „Nešťastnou náhodou spadla pod auto a vyplati

li jí vysoké bolestné, protože přitom ochrnula. Krátce

nato zemřela a všechno, co jí patřilo, náleží nyní mně.

Její osobní věci jsem dal spálit, ale peníze jsem si pone

chal.“

„Máš finančního poručníka?“ zajímala se Tóra.

„Ne, jenom poradce. Ten mě ale nikdy nenavštívil ani

mi nezavolal.“ Jósteinn to vnímal naprosto lhostejně,

konstatoval to pouze jako skutečnost, kterou je třeba

zmínit. „Chci ty peníze využít k obnovenému projedná

ní jednoho starého případu. Jinak nevím, co si s nimi

počít. Naštěstí k mému odsouzení došlo příliš dávno,

než aby ten mladík, s nímž jsem měl tehdy co do činění,

po mně mohl vyžadovat odškodnění. Nebo jeho rodina.

Pokud vím, je dosud v lékařské péči.“ Zašklebil se, jako

by to shledal vtipným.

Někdo zaklepal na okno a Tóra sebou očividně trhla.

Jósteinn se zdál nanejvýš spokojený. „Jakob je jen zvěda

vý, kdo to za mnou přišel. Jak už jsem řekl, neměl jsem

tady dosud jedinou návštěvu.“ Ušklíbl se. „Což je samo

zřejmě pochopitelné.“

Tóra nedokázala odtrhnout pohled od okna a od

usměvavé tváře s tlustými brýlemi. Mladík přiložil ruce

obalené vrstvou hlíny na okenní tabuli a sjel po ní tak,

že na skle zanechal hnědé pruhy. Pak Tóře vesele zamá

val. Tóra mu zamávání oplatila.

„Proč je tady?“

Ta otázka jí jen tak vyklouzla, ale Jósteinna to nevy

vedlo z klidu. „Má na svědomí pět lidí. Žhářství. Celé je

to příliš hektické.“

„Ach tak.“ Tóra si na to neštěstí matně vzpomínala,

protože na Islandu málokdy zahynulo při požáru tolik

lidí, ale ten případ zastínil bankovní krach. „Kdy se to

vlastně stalo?“

„Asi před půldruhým rokem.“ Jósteinn mávl rukou,


26 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

jako by časový údaj nehrál žádnou roli. „Je mu teprve

dvacet a nejspíš stráví většinu svého života tady. Lidi jako

on mívají slabé srdce, možná se ani nedožije propuště

ní.“

Zdálo se, že hovor opět sklouzl do choulostivé oblasti,

a tak Tóra rychle prohlásila: „Měla bych tě upozornit, že

v tvém případu není dostatečně velká naděje na revoka

ci rozsudku. Byl jsi dopaden téměř při činu, dá-li se to

tak říct, a nové posuzování událostí by nic nepřineslo,

leda bys mohl vyrukovat s velmi dobrými protidůkazy.

Rozsudek se mi zdá nenapadnutelný a ani v soudním

procesu jsem nenašla žádná pochybení.“

Jósteinn se podruhé zasmál, tentokrát pronikavěji.

K Tóře doletěl závan pachu z jeho úst a instinktivně ji

přiměl svraštit obličej. Pach jí připomněl sousedův kom

post, jehož hnilobný stav dobře hlásil směr a sílu větru.

Když se Jósteinn přestal smát, stala se jeho tvář opět bez

výraznou. „Nejde o můj případ, ale o Jakobův, o ten po

žár.“ Pročísl si slepené vlasy rukou a otřel ji o opěradlo

křesla. „On to neudělal. Znám pár faktů o pozadí toho

činu, které bys určitě raději neslyšela. Jakob žádný po

žár nezaložil a já bych chtěl, abys to dokázala.“ Náhle se

předklonil, sáhl po Tóřině ruce a pokusil se na okamžik

upoutat její pohled. Tóra pocítila na jeho dlani lepkavý

gel, který na dotek působil jako mastný pot. „Některé

popálené děti se ohně nebojí.“


27OHNIVÝ ANDđL

Kapitola druhá

Středa, 6. ledna 2010

Jmenovala se Grímheidur Thorbjarnardóttir. Byla ne

důvěřivá, energicky odmítla odložit si kabát a seděla

v Tóřině přetopené kanceláři zachumlaná do čistého,

ale obnošeného vlněného zimníku. Vlastnoručně plete

nou šálu, čepici a podšité kožené rukavice si okamžitě

položila do klína. Její zrudlé, oteklé prsty se probíraly

třásněmi křiklavě barevné šály, zatímco její oči pátraly

po místě, kam by mohla ty věci odložit.

„Nechceš, abych ti ten kabát pověsila na věšák?“ Byl

jeden z těch zimních dnů, kdy vlhký a studený severní

vítr bojoval se sluncem, ale nikdo nezískal převahu. Tóra

nemohla otevřít okno, neboť silný vítr vál proti němu

a i ta nejmenší škvíra by ihned proměnila malou kance

lář v lednici. Zavřená okna nebyla ovšem o moc lepší,

protože nemilosrdné slunce z ní zase dělalo saunu. Tóra

s Bragim, spolumajitelem kanceláře, dosud nestihli kou

pit závěsy, takže studené slunečné dny byly nesnesitelné.

„Ne.“ Úsečná odpověď vyzněla dost neslušně. Grím

heidur to patrně došlo, neboť její líce, jež už byly od hor

ka rudé, zrudly ještě více. „Myslím, že ne, děkuji, to je

v pořádku.“


28 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Tóra kývla hlavou, nechala nataženou ruku klesnout

a rozhodla se přikročit k tématu. „Jak už jsem ti pově

děla do telefonu, byla jsem požádána, abych případ tvé

ho syna prošetřila s ohledem na to, zda nebyl odsouzen

nespravedlivě.“ Udělala malou přestávku pro případ, že

by Grímheidur chtěla něco namítnout, ale ta mlčela.

„Protože jsi jeho zákonným poručníkem, mohla bych se

toho případu ujmout jen s tvým souhlasem. Promluvím

také s prokurátorem, kterého Nejvyšší soud určil za Ja

kobova opatrovníka. Jak víš, má dohlédnout na to, že

Jakobův pobyt v Sognu nebude delší, než je nezbytně

nutné. Eventuální obnovení procesu by určitě uvítal.“

Grímheidur neproniknutelným pohledem mlčky zí

rala na desku stolu a Tóra si nebyla jistá, jestli ji vůbec

poslouchá. „Protože vývoj tvého syna Jakoba...“ Krátce

před schůzkou se Tóra snažila najít pravá slova, jimiž

by Jakoba charakterizovala, aniž by mu ublížila. Nyní,

když na to ale došlo, si je nemohla vybavit a musela začít

znovu. „Protože Jakob má Downův syndrom, je tvoje mí

nění velmi důležité, ale promluvím samozřejmě i přímo

s ním, budeš-li chtít, abychom v celé záležitosti pokračo

vali. Jak jsem už uvedla, vůbec nic by vás to nestálo, tvůj

souhlas jeho finanční situaci nijak neovlivní. Už jsem

ti také říkala, že se tvůj syn přátelí s oním Jósteinnem,

který si bezpodmínečně přeje náklady nového řízení

hradit. Považuji ale za důležité, abys věděla, že z toho

muže moc moudrá nejsem. Mám pocit, že se za jeho

chováním neskrývá jenom láska k bližnímu, ale v tomto

okamžiku to nemohu dostatečně správně posoudit.“

„Už jsem se s ním setkala.“ Žena stiskla rty tak silně, že

téměř zmizely. „Mně se vůbec nelíbí, ale Jakob ho má za

dobrýho kamaráda, a on je moc dobrý znalec lidí, třeba

že je duševně narušený.“ Grímheidur zmlkla a začala se

opět probírat třásněmi své šály.

Tóra nevěděla, co by k tomu mohla dodat, aby to ne

bylo trapné nebo aby neprojevila nedostatečné vědo


29OHNIVÝ ANDđL

mosti o duševních poruchách. Hodlala se tímto téma

tem blíže zabývat, teprve až bude jasné, jestli se tahle

zakázka uskuteční, a to záviselo na setkání s ženou, jež

právě zpocená seděla proti ní. „Vyjděme však z toho, že

Jósteinn žádné nízké pohnutky nemá. Co o tom soudíš

ty? Jaký vliv může mít na tvého syna? Je velmi nejisté, zda

by se pro něho něco změnilo. Nedokážu posoudit, jak

by znovuotevření svého případu přijal – nemluvě o tom,

že by byl zklamaný, kdyby mu to nakonec nijak nepo

mohlo.“

Grímheidur si přestala hrát s třásněmi šály a místo

toho sevřela pěsti tak, že jí klouby prstů úplně zběle

ly. Pak náhle sevření povolila a schoulila se do sebe.

„V době, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsme se já

i můj muž už dávno vzdali naděje na dítě. Oběma nám

už bylo přes čtyřicet a šíleně jsme se na ně těšili. Když mi

lékař poradil, abych si kvůli svému věku nechala vyšetřit

plodovou vodu, vyšlo najevo, co se stalo.“ Žena se krátce

nadechla a pozvedla hlavu. „Radili mi, sice ne otevřeně,

ale přesto důrazně, abych si dítě nechala vzít. Ani já, ani

můj muž jsme si ale neuměli takovou věc vůbec před

stavit a všechna varování, že se náš život může nadobro

změnit, jsme ignorovali – vždyť právě proto jsme Jakoba

chtěli. Bylo mi úplně jedno, že budu muset přestat pra

covat, ačkoliv bychom dva příjmy naléhavě potřebovali.

Žádný z nás zrovna moc nevydělával. Ale potrat prostě

nepřicházel v úvahu. Jakob byl naším dítětem bez ohle

du na počet chromozomů.“

Tóra tu ženu obdivovala. Byla si téměř jistá, že ona by

se rozhodla jinak, ale takové srovnání kulhalo, protože

ona už dvě děti měla. To, jak se Grímheidur rozhodla,

mělo asi na její manželství negativní dopad, protože te

lefon, na který jí Tóra zavolala, byl registrován jenom na

ni. „Jsi dosud provdaná za Jakobova otce?“

„Ten zemřel, když bylo Jakobovi deset. A to kvůli špat

ným radám a předpisům úřadů. Můj muž byl instalatér


30 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

a jeho firma ho poslala do Hveragerdi vyřídit malou za

kázku. Byl začátek května a všechny firemní vozy už měly

letní pneumatiky. Předpisy ale neumějí poručit počasí,

najednou se udělalo náledí, auto se převrátilo a můj

muž byl namístě mrtev.“ Žena odvrátila hlavu k oknu.

„Dělal si kvůli počasí starosti, a než vyjel, zavolal do

pravním policajtům, jestli smí použít zimní pneumatiky

s hřeby, ale ti mu to zakázali.“ Chvíli mlčela, ale potom

pokračovala: „Když bylo Jakobovi dvacet, někdo nasadil

všechny páky, aby ho dostal do ústavu pro zdravotně

postižené. Jeho sociální pracovník považoval za nejlep

ší, aby se od mě odstěhoval. Tenhle chytrák usoudil, že

přeháním mateřskou péči tak, že by to mohlo ohrozit

jeho vývoj. Stále se ptám, jak k tomu vůbec došlo, vím

přece, kolik lidí tehdy na to jedno volné místo čekalo.

Ze záhadných důvodů všechny odmítli, ale Jakob byl při

jat. Od té doby věřím, že ta údajná úřední pomoc měla

opačný účinek. Člověk nikdy nedostane to, co chce,

a nechce to, co dostane.“

„Bylas tedy proti tomu, aby šel Jakob do ústavu?“ Ta

otázka byla vlastně zbytečná, ale Tóra chtěla vyloučit veš

kerá možná nedorozumění.

„Ano, ovšem, a Jakob taky, ale to úřady jenom popu

dilo, takže jsem nakonec ustoupila. Kdybych věděla,

co budoucnost přinese, přirozeně bych se vehement

ně bránila. Chtěla jsem mít syna prostě u sebe, protože

jsem věřila, že se o něj mohu postarat lépe než někdo

cizí. Brala jsem pak na něj také nižší příspěvek. Poté,

co se odstěhoval, dostával velkou část jeho měsíčního

výživného ústav a zbytek peněz nestačil ani na to, aby se

slušně oblékal.“

„Jak dlouho už Jakob v tom domově bydlel, když vy

hořel?“ Tóra se musela přemoci, aby neřekla: když ho

podpálil.

„Asi půl roku, déle ne.“

„A cítil se tam dobře, nebo na to byla krátká doba?“


31OHNIVÝ ANDđL

„Vůbec se necítil dobře, vedlo se mu velmi zle. Asi ne

tak zle jako po požáru, když ho převezli do Sognu, ale

také ne dobře. Jakob potřebuje stabilitu.“

„Mělo by pak smysl, abych tu práci přijala, nebo ne?

To by Jakobův život dokonale rozvrátilo.“

Žena se na Tóru pronikavě zahleděla. Její tvář byla

poznamenána životem, hluboké vrásky se táhly od oč

ních koutků ke spánkům a skládaly se do vějířků jako

sluneční paprsky, jaké Tóřina dcera ve svých obrázcích

kreslila na nebe. Širší a ještě hlubší vrásky jí běžely na

příč čelem, avšak navzdory vrásčitému obličeji měla oči

mladičké dívky: bělmo zcela jasné a duhovky s ostrými

konturami. „Dnes mi volali ze Sognu a radili mi, abych

tě od převzetí toho případu odradila, kvůli Jakobovi.

Nebyla jsem si pořád docela jistá, ale po tom hovoru

jsem se rozhodla.“

„Jsi tedy proti?“ Tóra pocítila ulehčení i zklamání sou

časně. Často bylo dobře, že někdo jiný rozhodl za ni, ale

Tóru dráždilo, že se někdo pokusil tu ženu ovlivnit – byť

v dobrém úmyslu.

„Ne, v žádném případě. Naopak. Byla bych ráda, kdy

bys tu práci přijala a při svém šetření na nikoho nebrala

ohled, ani na mě, ani na Jakoba. Neposlouchám už rady

lidí, kteří všechno vědí lépe. Od teďka máš můj souhlas.“

Tóra se tísnivě usmála. „Přesto si myslím, že by sis

všechno měla ještě jednou promyslet. Je to dalekosáhlé

rozhodnutí a existuje ještě řada okolností, které musíš

vzít v úvahu. Měla bys zvážit všechny výhody i nevýhody,

a těch bude určitě dost.“

„To už jsem udělala, moje rozhodnutí je pevné. Chci,

aby ses toho ujala. Byla bych husa, kdybych to Jakobovým

jménem odmítla; já bych si nikdy nemohla dovolit ob

novené prošetření toho případu zaplatit.“ Grímheidur

hleděla na Tóru dětsky blankytnýma očima. „Jakob je

nevinný a má právo na ospravedlnění. Nemusím už

dlouho žít, a až tu nebudu, nezbude nikdo, kdo by se


32 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

o něho postaral. Udělám všechno pro to, abychom

mohli zbytek našeho života strávit spolu.“

Nestalo se poprvé, že někdo tvrdil o svém příbuzném,

že je nevinný a jen jako dobrosrdečný králíček z rozma

ru osudu padl do spárů zákona. Tóra musela myslet na

bezelstného mladíka, kterého viděla v Sognu, a srovná

ní s králíčkem se jí zdálo docela přiléhavé.

„Než se definitivně rozhodnu, ráda bych si prohlédla

podklady, které jsi přinesla.“ Sledovala, jak se žena na

táhla pro staromódní složku na spisy s natrženým hřbe

tem.

„Nic jsem nevyhodila, to jsem prostě nepřenesla přes

srdce.“ Grímheidur položila desky na psací stůl. Byly tak

těžké, až to zadunělo. „Budeš to číst zcela jinýma oči

ma než já a určitě najdeš důkazy pro to, co se mně zdá

naprosto zřejmé.“ Chtěla vstát, ale zapomněla, že má

v klíně šálu a čepici. Obojí spadlo na podlahu a ona se

obtížně sehnula, aby to posbírala. Když se opět narov

nala, prohlásila: „Jakob ten ústav nepodpálil a nikoho

nezabil. Zaslouží si vrátit se domů.“

„Doufejme.“ Víc k tomu Tóra nepodotkla. Co si ten

ubohý mládenec zaslouží, se musí nejprve prokázat.

Tóra měla oči úplně vysušené, protože příliš dlouho

zírala na monitor. Složku s podklady dosud neotevře

la. Na to bude potřebovat jistý čas a kromě toho měla

strach, že bude obsahovat fotografie či popisy uhořelých

lidí, na což ještě nebyla připravená. Proto nejdříve od

pověděla na pár e-mailů a přečetla si něco o Downově

syndromu. Průvodními jevy této nemoci bývají duševní

poruchy či agresivita, což by mohlo vysvětlit, proč se dal

Jakob strhnout k založení požáru. Navzdory dlouhému

hledání nenašla Tóra sice nic, co by tomu nasvědčovalo,

dozvěděla se však například, že za Downův syndrom je

zodpovědný odlišný počet chromozomů. To způsobova

lo různé problémy jako duševní retardaci, srdeční vady


33OHNIVÝ ANDđL

a sníženou svalovou tenzi. Průměrná délka života lidí

s tímto syndromem činila přibližně padesát let, přičemž

v této sféře došlo k výraznému pokroku: ještě před půl

stoletím to bylo pouhých pětadvacet let. Stupeň dušev

ního postižení byl značně individuální, lidé s Downovým

syndromem měli IQ mezi 35 a 70. Mezi těmito hodnota

mi ležely celé světy, pročež všeobecné zprávy o Jakobovi

moc nevypovídaly.

Tóra se seznámila s různými zákony, jež by se Jakoba

mohly týkat, a rychle zjistila, že společenský pohled na

duševně postižené se velmi změnil. Zákon z roku 1936

se například nazýval Zákon o ústavech pro idioty a ten

z roku 1967 Zákon o zařízeních pro duševně choré. Tehdy

neexistovala jiná možnost než umístění v ústavu, nezá

visle na věku a pohlaví postiženého. Ambulantní péče

ani jiná pomoc se neuplatňovaly, takže rodiče postiže

ných dětí neměli jinou volbu než je předat do péče pří

slušného ústavu. To se bohudíky změnilo, ale možnost

uspokojit všechny potřeby postižených zůstávala nadále

dosti vzdálená. Tóra zjistila, že asi půl procenta obyvatel

Islandu trpí nějakou duševní poruchou, což bylo oprav

du hodně. Speciální domovy s terapií existovaly od roku

1980, takže nějaké poznatky už se přece jen shromáž

dit podařilo. Přitom šlo o malé skupinky, nepřesahující

počet šesti osob, kterým muselo být nejméně šestnáct

let a vyžadovaly trvalou péči. Výstavbu a provoz těchto

zařízení financoval stát, přičemž peníze pocházely z růz

ných zdrojů. Celkem existovalo na Islandu asi devadesát

takových internátních skupin, čítajících dohromady asi

čtyři sta klientů.

Telefon na psacím stole náhle začal třeskutě drnčet.

Tóra nadskočila, protože vyzváněcí tón zněl docela jinak

než obvykle. Sekretářka Bela musela změnit nastavení,

aby ji vylekala. Tóra potlačila zlost a zvedla sluchátko.

„Jsou tady tvoji rodiče a chtějí s tebou mluvit. Mám je

poslat dál, nebo jim mám říct, že tu nejsi?“


34 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Tóře ale bylo naprosto jasné, že rodiče přitom stojí

přímo před Belou, takže by sotva mohla předstírat něco

jiného. „Pošli je za mnou.“ Bylo zbytečné se na Belu

vztekat, protože věděla, že jak by s tím jednou začala,

nemělo by to nikdy konce.

Za chvíli se Tóřini rodiče objevili ve dveřích. Působili

nervózně a neuvolnili se ani během pár slov pronese

ných o počasí a ledovém severním větru. Sotva se otec

dostal k tématu, Tóra ihned pochopila, proč je tak ner

vózní.

„Vy tedy nemůžete splácet úvěr?“ Tóra sáhla po

smlouvě s bankou a potlačila povzdech. „Copak jst



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist