načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ohnivé znamení -- Třetí případ kapitána Steina a notáře Barbariče - Juraj Červenák

Ohnivé znamení -- Třetí případ kapitána Steina a notáře Barbariče

Elektronická kniha: Ohnivé znamení -- Třetí případ kapitána Steina a notáře Barbariče
Autor:

Nález lidských ostatků v podunajských lesích přivede Barbariče na stopu bezohledných lupičů a překupníků s otroky. Notář musí povolat na pomoc Steina a Jaroše. Společně putují do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  248
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ARGO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 392
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze slovenského originálu Ohnivé znamenie ... přeložil Robert Pilch
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-257-1639-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Třetí díl z volné historicko-detektivní dobrodružné série Stein a Barbarič. Svérázní vyšetřovatelé budou zasahovat v mysteriózním ohavném případu s bezohlednými překupníky otroků, ústícím až do rozsáhlého vražedného spiknutí. Vynikající slovenský vypravěč vyslal v temné historické detektivce Barbariče se Steinem do dobové Bratislavy, resp. Prešpurku, kde se dostanou na stopu překupníků s lidmi. Poskládat nitky jednotlivých indicií případu nebude vůbec jednoduché, neboť dílky zlověstné mozaiky se skládají z vícero hrůzných činů. Únosy mladých žen, soupeření měšťanů s hradními pány, podivná sebevražda bývalého rychtáře, nalezení zohavených mrtvol a nad tím vším hrozivé zjevení popáleného děsivého přízraku. Vydařený díl detektivní řady se sugestivní dobovou atmosférou, hororovou záhadou i sérií dobrodružství v atraktivních historických kulisách rudolfinské doby.

Popis nakladatele

Nález lidských ostatků v podunajských lesích přivede Barbariče na stopu bezohledných lupičů a překupníků s otroky. Notář musí povolat na pomoc Steina a Jaroše. Společně putují do Prešpurku, který se po pádu Budína stal hlavním městem Uher.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

argo


Ohnivé

znamení


Juraj Červenák

Ohnivé

znamení

TřeTí případ

kapiTána STeina

a noTáře

BarBariČe

argo


ARGO, 2015

Copyright © Juraj Červenák, 2015

Cover © Pavel Růt, 2015

ISBN 978-80-257-1639-7 (váz.)

ISBN 978-80-257-1712-7 (e-kniha)


( 7 )

kapiTola první

Barbarič cestou do p rešpurku narazí na stopu zločinu. kvlastnímu překvapení v sobě nalezne dost odvahy, aby se po ní vydal.

Pes, který Barbaričovi přeběhl přes cestu, nesl v tlamělidskou ruku.

Alespoň tak to notář později vyprávěl. Ve vybrané,povětšinou dámské společnosti, u sklenky vína a v tajuplném svitu svíček popisoval ten strašidelný výjev barvitě a s patřičným zanícením. Zkrátka tak, jako by ho viděl na vlastní oči.

Skutečnost byla jiná. Ve chvíli, kdy psisko vyběhlo z lesanalevo od cesty a zmizelo v keřích vpravo, Matěj Barbaričspokojeně dřímal v kabině poštovního dostavníku.

Dostavník jezdil z Vídně do Prešpurku obden už dobrých sedmdesát let. Po moháčské pohromě učinil tlak Turkůz Prešurku hlavní město Uher, a korespondence s Vídní se tak zmnohonásobila. Ale až před několika lety kdosi dostalnáad, že dostavník by kromě pošty mohl převážet i cestující. Barbarič se vracel z Vídně do Schemnitzu a přivítal možnost si alespoň na těch pár mil neotlačovat zadek v sedle. Jeho kůň klusal uvázaný za dostavníkem.

Cesta z Vídně do Prešpurku trvala od úsvitu skorodo soumraku. K polednímu se dostavník na hodinu zastavilv přeřahací stanici s hostincem na návsi Haslavy. Vesnice sepůvodně jmenovala Marie Anlandt. Onen název připomínal tři sta let starou událost – nějaká děcka tu zahlédla sochu Panny Marie plavat proti proudu Dunaje, a zasloužila se tak o vznik poutního místa. Během obléhání Vídně však Turci tytokončiny zpustošili – vylidněný kraj ožil až v sedmdesátých letech díky císařem nařízenému chorvatskému osídlení.

Kyprá černovlasá krčmářka, očividně narozená na břehu Adrie, se Barbariče zeptala, zda se míní pomodlit v blízkékapličce. Nikdo prý tu příležitost nevynechá. Barbarič vynechal


( 8 )

a požádal ji, aby mu raději donesla jídlo. Chutnalo mu, takže

než kočí přepřáhl koně, notář si pořádně nacpal břicho.

Žádný div, že když dostavník pokračoval v cestě, brzy začal

pochrupávat.

Probralo ho až prudké trhnutí kočáru, kvůli němuž deka pod jeho zadkem sklouzla ze sedátka; pouze bezděčněnatažené ruce zabránily střetu nosu s dřevěnou přihrádkou mezi kabinou a nákladním prostorem. Barbarič zaklel a odhrnul závěs na okénku.

„Panenko Marie blahoslavená!“ zvolal vozka, ještěpořád zakloněný a křečovitě třímající opratě. „Viděl jsi to, Wenzeli?“

„Viděl,“ přisvědčil pandur se šavlí u opasku a karabinou v ruce, který seděl vedle něj. „Pámbu s námi a zlé pryč!“

„Co je?“ Barbarič vystrčil hlavu z okénka a zmateně sedíval dopředu. „Co jste zahlédli?“

„Raději zůstaňte uvnitř, pane!“ zavolal strážce z kozlíku. „Ruka?“ ztlumil hlas. „Byla to ruka?“

„I mně to tak připadalo,“ přisvědčil kočí chraplavě.

„Jaká ruka, k čertu?“ Zvědavost přehlušila obavy –Barbarič otevřel dvířka a po kovovém schůdku sestoupil na cestu, přičemž se dostavník zhoupl pod jeho váhou.

„Pane,“ otočil se k němu pandur, „neopouštějte kočár. Jsme zodpovědní za vaše bezpečí, a kdyby se náhodou...“

„Nechte toho,“ okřikl ho Barbarič. „Sloužím Jeho Jasnosti Matyáši Habsburskému, následníkovi trůnu. Rozumíte? Přímo jemu. Můžu vám ukázat pověření.“

„Není třeba, pane, věřím vám. Tím spíše se urychleně vraťte dovnitř. Tak významná osoba...“

„Protože jsem arcivévodův pověřenec, podléháte mýmrozkazům.“

„Nejsem si jistý, pane...“

„Zato já ano. Skálopevně. Když vám položím otázku, bez vytáček odpovíte. Takže – co jste viděli? Jaký pes? Jaká ruka?“


( 9 )

Ozbrojenec si vyměnil pohled s kočím, ale prošedivělýbřicháč jen zmateně pokrčil rameny a protáhl obličej. Pandur odevzdaně zafuněl.

„Přes cestu přeběhl pes, pane,“ ukazoval hlavní karabiny. „Přišel odtamtud, zmizel támhle. V tlamě nesl ruku.“

„Lidskou ruku?“

„Jakou jinou, pane?“

Barbarič se zadíval na kočího. „Vy jste to viděl taky?“

„Jinak bych tak nebrzdil, pane. Něco takového člověknevidí každý den.“

Notář se zamyslel. „Určitě to byla ruka? Jste si oba jistí? Mohla to být třeba větev. Na člověka padnou dřímoty,a najednou se mu něco mihne před očima, představivost vykypí...“

„Nedřímal jsem, pane, a nebyl to přelud,“ odvětil vozkapřesvědčeně. „Přísahám, zřetelně jsem viděl kost a maso. Pravda, už ne čerstvé, zešedivělo a zřejmě bylo červivé.“

„Mohl to být kus zvěřiny. Potulná smečka strhla srnu...“

„Jenom pokud tu běhají srny, které mají místo paznehtů dlaně s pěti prsty,“ zabručel pandur.

Barbarič rozvážně pokýval hlavou. „Budiž. Psisko s lidskou rukou v hubě. Jaké se nabízí vysvětlení? Vyhrabalo ji z hrobu? Našlo pod šibenicí?“

„To sotva,“ pochyboval pandur. „Široko daleko není ani hřbitov, ani popraviště.“

„Tak tedy našlo u řeky utopence.“

„To spíš, ale i Dunaj teče hodně daleko odsud.“

„Pravda.“ Barbarič si zhluboka povzdechl, jako by se mu nelíbilo, kam celá věc směřuje a co z toho pro něj vzejde. „Všechno nasvědčuje tomu, že to souvisí s nějakým zločinem.“

„V těchto končinách řádí lapkové, pane,“ přitakal pandur. „Občas se beze stopy ztratí pocestný. Naposledy kupecs kordovánem. Stalo se to minulý týden. Ráno vyjel z Prešpurku, ale do Vídně už nedorazil. Hledali ho marně, vypařil sei s vozem, dvěma koňmi a dcerou.“


( 10 )

„Dcerou?“ zachmuřil se Barbarič.

„Kdo ví, co je ve skutečnosti dostalo,“ pokřižoval se kočí. „Dunaj tu lemují hluboké lesy a močály, na každém kroku zpustlá vesnice nebo starodávná zřícenina, může tu přebývat leccos nelidského, ba ďábelského.“

Barbarič na něj úkosem pohlédl. „K čemu by byl rusalkám vůz se spřežením?“

„No...“

„Držme se předpokladu, že šlo o práci lupičů. Co uděláme?“

„Co bychom dělali, pane?“ mračil se na něj pandur. „Do tmy musíme být v Prešpurku. Vraťte se do kočáru, prosím.“

Notář si znovu povzdechl a zavrtěl hlavou. „Vy to můžete hodit přes rameno, já ne. To arcivévodovo pověření, o němž jsem se zmiňoval, se týká boje se zločinem. A tady vyvstalo vážné podezření, že nablízku došlo k vraždě. Nedá se nicdělat, musím to prověřit.“

„Snad se nechcete vydat po psích stopách? Budete seprodírat lesem a hledat v močálech ohlodané ostatky?“

Barbarič ponořil zrak do lesa, který se rozprostíral mezi cestou a Dunajem protékajícím přibližně půl druhé míleseverněji. Byl hustý, spletitý a i uprostřed dne plný zlověstných stínů. Notáře se zmocnil pocit, že cosi v porostu jeho pohled opětuje. Po zádech mu přeběhl mráz.

„Ne, to opravdu ne,“ přiznal. „Ale ta ruka je důležitá stopa. Může úřady přivést k ničemům, kteří mají na svědomí tazmizení.“

„Tak ať konají úřady,“ navrhl pandur. „My máme jinépovinnosti, do večera musíme být v Prešpurku.“

„To už jste říkal,“ zabručel Barbarič. „Kde je nejbližší zastávka?“

„Za hodinu jsme v Altenburgu.“

„Dobrá. Požádám o pomoc místního rychtáře. Zverbujeme biřice a dobrovolníky.“

„Takže s námi nepojedete až do Prešpurku, pane?“ zeptal se kočí.


( 11 )

Barbarič zaváhal. „Ne,“ zafuněl, jako by mu vlastníodhodlání příliš nevonělo. „Musím dohlédnout na to, aby se celá věc patřičně vyšetřila. Nejsme zase tak blízko válečné hranice, aby se lidské ostatky mírnyx týrnyx povalovaly u cesty. Jen ještě musím... Půjčte mi šavli.“

Pandur nechápal, ale tasil zakřivenou čepel a podal zbraňrukojetí napřed notáři. Barbarič přešel ke stromu u cesty a dvěma švihnutími vysekl do tmavého kmene bledou značku. Potom šavli podal strážci a vrátil se do dostavníku.

Kočí švihl opratěmi a povoz se s hrkotem pohnul. Barbarič slyšel, jak jeho kůň, uvázaný za kočárem, neklidně frká. Jako by z lesa u cesty cítil stejnou hrozbu jako jeho pán.

*

Epizodu v Altenburgu obvykle Barbarič ve vyprávěnípřeskakoval, případně ji shrnoval jen do několika vět. Nechtěl

společnost nudit tím, jak ho rychtář Schiffer poslal ke všem

čertům.

Městečko u Dunaje mělo tržní právo a právě v těchto dnech se konal jarmark. Rychtář potřeboval dráby na udržovánípořádku v rušných uličkách – za lidmi, které zajímal obchod, sem přitáhly i pokoutní živly, od poběhlic přes zloděje až po lumpy, kteří člověka vzali po hlavě pro pár krejcarů.

Barbarič se musel znovu odvolat na arcivévodovopověření. Rychtář chtěl listinu vidět. Při pohledu na vlastnoruční podpis císařova bratra (a budoucího panovníka, jak seproslýchalo) trochu zkrotl, čehož notář pohotově využila zahrnul ho přívalem právnických řečí. Jenže navzdory barvitěvylíčeným důsledkům lhostejného přístupu mu Schiffer přidělil pouhé dva ozbrojence. A dodal, že verbování dobrovolníků může rovnou pustit z hlavy. Ony končiny, kde chtělBarbarič pátrat, měly mimořádně špatnou pověst, kromě zbojníků tam podle místních pověstí číhali vodníci, víly, bludičky, hadí


( 12 )

ženy, duše utopených, zkrátka veškerá havěť, která máv oblibě mokré nížinné lesy.

Protože do soumraku zbývaly sotva dvě hodiny, Barbarič nenaléhal. Namísto marného oponování hlubocezakořeněným pověrám se raději rychle vydal na cestu.

Přidělení biřicové se jmenovali Johann Fischer a FritzFischer. Na první pohled nebyli bratry ani blízkými příbuznými – mladší Fritz byl vyzáblý, snědý, husté vlasy mu rostly těsně nad obočím. Výrazně starší Johann měl zavalitou postavu a holé temeno, z vlasů mu zbyly pouze šedivé chumáče nad ušima. Lišili se také názorem na úkol, který jim rychtář svěřil.

„Jako bychom v Altenburgu neměli dost jiných povinností,“ bručel Johann pod šedivými vousy. „To není jen tak,udržovat pořádek na tržišti, vážený pane notáři. Tahle vašezáležitost se měla nahlásit zemským úřadům. Ať ve Vídni verbují ozbrojence, aby se potloukali odlehlými lesy.“

Fritz naopak uvítal možnost zažít dobrodružství, které bude určitě víc vzrušující než chytání cikánských dětí s ukradeným chlebem. Souhlasil, že je potřeba vypátrat ostatky, případně vystopovat vrahy a konečně s nimi zatočit, jak zákon káže.

„Jen jestli něco takového zvládneme ve dvou,“ dodal.

Notář na něj úkosem pohlédl; vzpomněl si, jak na něj jiní dva ozbrojenci zapomínali, když si nějaký úkol žádal tvrdou pěst, případně střeleckou a šermířskou zručnost. Na druhou stranu musel uznat, že v elegantním černém dubletuprošívaném stříbrnou nití, peleríně po zadek, nařaseném okruží a módním klobouku s uzounkou stříškou a vysokýmdýnkem skutečně nevypadá jako člověk vystrojený na výpravu do lesů. Tím spíše, že jeho jedinou zbraní byl rapírs pozlaceným košem.

„Abychom se náhodou,“ dodal Fritz, „nepřidali k těm, kdo se vydali do těch lesů a už o nich nikdo nikdy neslyšel.“

Barbarič jeho obavy chápal, dokonce je sdílel. Čím dál silněji. Na zpáteční cestě z něj úplně vyvanulo počáteční


( 13 )

odhodlání a dostavily se pochybnosti. Pořád ho alepoháněla ta nejobyčejnější lidská vlastnost – zvědavost. Pes nesl

v tlamě lidskou ruku. Kruci, kdo by nechtěl zjistit, komupatřila a jak došlo k jejímu oddělení od těla?

Asi po půlhodině svižné jízdy dorazili ke stromu sestoou po šavli.

„Pes běžel tam,“ ukázal Barbarič k jihu. „Takže půjdeme támhle,“ obrátil se na sever. „Pokusíme se najít zbytek těla.“

Rychle zjistili, že na koních to nepůjde – porost byl hustý a vlhká půda zrádná. Sesedli a nervózně frkající zvířata vedli na uzdách za sebou. Mladší dráb tasil šavli a dal se do lítého boje s houštinami. Zamračený Johann zjevně počítali s obtížemi jiného druhu a sundal ze sedla karabinu. Hlaveňs ústím jako trouba měl nabitou sekaným olovem.

V lesním šeru pronikavě kvákaly žáby a mužům vlhcečvachtalo pod nohama. Stopy objevili záhy. Rovnoběžné rýhy v půdě bezpochyby zanechala kola vozu. Mezi nimi se rýsovaly otisky kopyt i chodidel. Muži si vyměnili významné pohledy.

Stopy kol je přivedly k samotnému vozu. Napůl zapadl do bahna, nad hnědou hladinu trčela jen jedna bočnice a kola na pravé straně. Opatrně vůz obešli a dávali pozor, aby také neuvázli v mazlavé pasti. Po nákladu samozřejmě ani památky. I chomouty byly prázdné, kdosi včas vypřáhl koně. Mrtvoly nikde. Všichni tři zhluboka nasávali vzduch, ale hnijící maso neucítili, jen běžnou zatuchlinu lužního lesa.

„Co dál?“ zeptal se starší Fischer a výrazem i celýmpostojem dával najevo, že je všemi deseti pro návrat.

Barbarič se mračil na něco, co vypadalo jako úzký tunel v tmavě zeleném porostu. Stopy nohou a kopyt mířily přímo do něj.

„Chtěli jsme najít tělo, ne?“ nadechl se. „Vy nějaké vidíte?“

„Zaručeně skončilo v bahně pod vozem,“ zabručel starší dráb a plácl se dlaní do zátylku – s nadcházejícím večerem byli komáři čím dál dotěrnější.


( 14 )

„Odtamtud by ho pes nevytáhl,“ namítl Fritz. Johann se na něj zamračil, ale mladík pokračoval: „Buď vyčmuchalmrtvolu jen tak pohozenou v lese, nebo ji vyhrabal z mělkého hrobu.“

„Dobrý postřeh,“ přikývl Barbarič a Fritz se celý nafoukl – zjevně mu udělalo dobře, že ho pochválil pověřenec Jehovídeňské Jasnosti.

Notář zatáhl za uzdu nervózního koně a vykročilpo stoách. Fischerové se u vozu mlčky přetlačovali pohledy.Barbarič se právě chtěl otočit a popohnat je, když starší biřickaituloval a oba vykročili za notářem.

Pěšina byla místy schůdnější, jindy se bořila pod nohama. Obloha nad stromy byla stále blankytná, ale v porostu užpovážlivě houstlo šero a stíny se úskočně plížily a šátraly.

Z houští před nimi se vynořil masivní sloup.

„Nebesa!“ vydechl notář.

Oba Fischerové se jako na povel pokřižovali.

Sloup ovíjela lesní zeleň a vytrvale ho drolila. Když muži došli blíž, všimli si o kousek dál druhého pilíře z pravidelně opracovaných kamenných kvádrů. Oba byly hodně otlučené, proto Barbariče překvapilo, když zvedl hlavu a uviděl klenutý oblouk, který sloupy dosud spojoval.

„Co je to, u krve na kříži?“ hlesl Fritz.

„Brána, očividně,“ odvětil notář a sklonil pohled mezipilíře. Stezka se zřetelnými stopami kopyt a chodidel se nořila do portálu.

„Pohanské město,“ zabručel starší Fischer. „Dědavzpomínal, že ještě za jeho mladých let sem odvážlivci z okolních vesnic chodili pro cihly a opracovaný kámen, dokonce i pěkné hliněné tašky se tu a tam našly.“

„A v průběhu staletí,“ dodal Barbarič poučeně, „vesničané hezky rozebrali celé starověké město. Zbytky pohltila země a les. Divím se, že se dochovalo aspoň tohle.“ Znovu si bránu přeměřil obdivným pohledem a vkročil do průjezdu.


( 15 )

„Hej!“ zvolal starší Fischer. „Pomátl jste se?“

Barbarič se ohlédl. „Kroťte se, Fischere. O co vám jde?“

„Nemůžete tam jít!“

„Proč ne?“ zeptal se Barbarič, ale okamžitě tohozalitoval, protože pochopil, že ho dráb zavalí pověramia strašidelnými báchorkami.

„Určitě tam straší,“ ztišil starý Fischer hlas a notář semusel ovládnout, aby neobrátil oči v sloup. „Přízraky lidí, kteří tu kdysi žili, těch hrozných bezbožných divochů klanějících se krvavým modlám. Každý, kdo má špetku zdravého rozumu, se těm místům obloukem vyhne. Děti z okolních vesnic mají přísně zakázáno chodit si sem hrát. Dokonce ani císařský lovčí sem nevkročí, i když je tu hojnost zvěře...“

„Dobře, to stačí,“ zavrčel Barbarič. „Pochopil jsem. Za prvé: ti bezbožní divoši zřejmě postavili město, které v mnohém předčilo i dnešní Vídeň. Vidíte ta písmena?“ ukázalna jeden z kamenných kvádrů. „Vyryli je staří Římané. Ovládli celý známý svět a i do těchto odlehlých, tehdy skrz naskrz barbarských končin přinesli kus civilizace. A za druhé: Ne každý se ruinám vyhýbá. Ty stopy to dokazují.“

„Zlé živly,“ prorokoval starý biřic. „Duchové, démoni a kdejaká sebranka. Vrahové, loupežníci, uprchlíci předzákonem.“

„To poslední je zřejmě pravda,“ připustil Barbarič. Zabořil pohled do lesa za bránou. Už se skutečně stmívalo, i obloha ztmavla a stékaly z ní poslední šmouhy večerních červánků. Notář se zhluboka nadechl. Pak zastrčil ruku do koše rapíru a plynulým pohybem obnažil štíhlou čepel.

„Jdeme.“

„Kdepak,“ zaťal se Johann Fischer. „V žádném případě. Mě tam nedostanete ani za všechny poklady světa.“

Barbarič viděl, že s prošedivělým drábem nepohne. „Jak chcete. Zůstaňte a hlídejte koně. Beztak jsou příliš hluční. Počítejte ale s tím, že se o vaší neochotě dozví Schiffer.“


( 16 )

„Klidně na mě žalujte,“ odfrkl si dráb. „Stokrát radějidostanu pucunk od rychtáře, než aby se mi do zadku zakousl Antikrist.“

Barbarič pohlédl na Fritze. Mladík zastrčil šavli do pochvy, vytáhl od opasku pistoli a naklonil roh s prachem k otevřené pánvičce. Byl bledý a ruce se mu trochu třásly, ale kdyžvycítil notářův pohled, pohlédl mu do očí a odhodlaně přikývl.

„Pojďme.“

„Kdyby něco, křičte,“ utrousil starý Fischer a převzal od nich uzdy koní. Pořád stříhali ušima, frkali a nervózně máchali ocasy. Barbarič se v duchu utěšoval, že je to jen kvůlikomárům. Ale jen co prošel pod obloukem portálu, onen sebeklam z něj vyvanul jako pára zpod zvednuté pokličky.


( 17 )

kapiTola druhá

Barbarič objeví doupě ve zříceninách. Temná brána zavede

zachránce k podzemní kobce. radost z nálezu netrvá dlouho.

Barbarič se dokázal soustředit jen na jedinou myšlenku: dal

by rok života za to, aby tu s ním teď byli Stein a Jaroš.Sebevědomí, s nímž se vrhl do pátrání v podunajských lesích, pramenilo

z úspěchů při předchozích případech. Jenže ani v Schemnitzu,

ani v Praze by si neporadil bez svých společníků, nabručeného

úzkoprsého kapitána a tajnůstkářského málomluvného kaprála.

Když se to tak vezme, bez nich by vůbec nepřežil.

Sebedůvěra byla nadobro fuč.

Drába s pistolí poslal dopředu a sám se kradl za ním. Stezka kličkovala šeřícím se starověkým městem. Ze zdí povětšinou zbyly jen rovům a mohylám podobné hrboly pod pokrývkou trávy a hustého mlází. Co nerozebrali někdejší sběrači cihel a kamene, na tom trpělivě pracovaly přírodní živly. Tu a tam však ze zeleně stále vykukoval kus zdi nebo pahýl antického sloupu, pod chodidly se z mechu občas vynořila dlažba.

Fischer se zastavil a nasál vzduch nosem.

„Cítíte to?“

Barbarič přikývl. Měl citlivý nos. Rozmazlený, opravil by ho Stein.

„Asi táborový oheň. A něco se na něm vaří nebo peče.“

Fischer po něm hodil okem. „Kromě kouře. Něco tu páchne hnilobou.“

Notář znovu nasál vzduch a musel dát drábovi za pravdu.

„Opatrně. Ani jedno není dobré znamení.“

Kradli se podél valu; pod zelenou vrstvou spočíval buď úsek hradby, nebo zeď dlouhého domu. Našli průlom, zřejmědávnou bránu. Fischer na něco ukázal. Barbarič polkl. Na zemi ležel cár prošívané látky, patrně rukáv kabátce. Nasáklhnilobným slizem a hemžil se hmyzem a larvami.


( 18 )

Barbarič věděl, že jsou na správné stopě, ale nejásal. Mlčky pokynul drábovi. Prošli mezerou ve zdi, našlapovalis rozvahou. Hned za valem pach výrazně zesílil. Barbarič zašátral po navoněném kapesníku, svém věrném společníkovi.Fischer si gestem získal jeho pozornost a pokynul hlavní pistole. Barbarič se tam zadíval.

V trávě ležely další cáry hadrů, ale také ohryzané kostia mouchami olepená hromádka, v níž rozeznali hrudní koš. Bezjakýchkoli pochybností lidský. Opatrně ho obešli. Za dalším ohybem pěšiny ztuhli jako přikovaní.

Před nimi se v zemi černala díra.

Fischer se odvážil jako první, Barbarič se šoural za ním. Otvor byl čtvercový, přestože se do něj ze všech stran dralo rostlinstvo. Notář a biřic do jámy váhavě nahlédli. Dolůklesaly strmé kamenné schody. Ze tmy stoupal příšerný smrad.

„Sklepení,“ šeptl Fischer.

Znenadání tma v díře ožila, zablýskala očima a na černých křídlech vyrazila ven. Oba muži jen tak tak že nevykřikli úlekem. Rychle couvli od díry. Notář o cosi zakopl a přistál na zadku.

Ze země jako by vytryskl černý gejzír a rozstříkl se do všech stran. Hejno vran se s krákáním rozsypalo po korunáchokolních stromů.

Barbarič s kletbou vyskočil. Úzkostlivě se oprašovala točil se dokola jako pes za ocasem v marné snaze zkontrolovat, zda si oděv neušpinil páchnoucími ostatky. Zarazil se, když mu dráb s prstem na rtech a naléhavým pohledem naznačil, aby přestal.

Rychle zalezli do bukového mlází a s připravenýmizbraněmi čekali, zda se někdo nepřijde podívat, co mrchožrouty vyplašilo.

Ptáci na stromech jim chraplavě nadávali. Kromě nich nic nezaslechli. Nikdo se neobjevil. Nastal soumrak, šerov ruinách zhoustlo.


( 19 )

Fischer vážně pohlédl na notáře. „Nechcete se raději vrátit?“

Chtěl, a jak! Našli masový hrob ztracených pocestných a pach kouře je varoval, že vrahové jsou poblíž. Víc zjišťovat nemuseli. Nejrozumnější by bylo okamžitě odejít a vrátit se později s celým oddílem místních drábů, nebo rovnous vojenským plukem.

A přece Barbarič po hlubokém nádechu zavrtěl hlavou.

„Opravdu?“ ujišťoval se mladý Fischer. „Máme codo činění s vlky v lidské kůži...“

„A to jste ještě urazil vlčí plemeno,“ mumlal Barbaričdo kaesníku. „Vím, že je to nebezpečné. Hodně špatná příležitost hrát si na hrdinu. Ale co když někdo potřebuje naši pomoc?“

„Kdo?“

„Všichni nezvěstní nemuseli skončit v díře. Pandurz dostavníku i váš rychtář se zmiňovali, že před několika dny se cestou do Vídně ztratil kupec s kordovánem...“

„Kupec s dcerou, ano.“

„Právě na ni myslím. Otec zřejmě skončil ve sklepení, ale dcera... Dívku nebo mladou ženu jen tak neoddělá ani ten nejzvrácenější ničema.“

„Coby ne?“

„Mladá žena nabízí... mnoho způsobů využití. Od těchnejvíc mrzkých po obchod s živým masem. Turecká hranice není zase tak daleko. Křesťanské panny jsou na pohanskýchtržištích nejcennějším zbožím.“

Fischer se zachmuřil, ale potom s povzdechem pokývalhlavou. „Dobrá, ale držte se za mnou a ani nepípněte.“

Žádné pípání Barbarič neměl v plánu.

Cestička s otisky nohou a kopyt je vedla po někdejšíchulicích i napříč dvory a průlomy ve zdech. Dým byl cítit čím dál zřetelněji a nakonec ho uviděli: šedivá stuha stoupala zpoza vysoké terénní vlny. Ta podle všeho ukrývala masivní zeď.Notář a dráb se opatrně plížili podél valu. Zatáčel do kruhua Barbarič si vzpomněl na římské koloseum. Jeho domněnka se


( 20 )

potvrdila, když našli otvor, který zřejmě býval hlavnímportálem. Prošli jím.

Notář už nepochyboval – ocitli se v amfiteátru. Uvnitřzarostl stromy a houštím, ale i pod příkrovem rostlina zvětralých sutin rozeznali terasovité hlediště. Přestože bylochromený strachem, musel Barbarič obdivovat rozměry stavby. Zde neměli co do činění se zbytky obyčejného legionářského tábora kdesi v barbarském pohraničí. Kdysi tu stávaloskutečné římské město.

Fischer měl jiné starosti. Porostem probleskovalo světlo ohně. Biřic po krátkém váhání sešel z pěšiny a opatrně seponořil do houští. Barbarič ho následoval.

Zanedlouho mezi stromy zahlédli plameny. Olizovaly dno kotle na trojnožce. U ohniště seděl muž. Přikradli se ještě blíž, aby měli výhled na celý tábor. Nikoho dalšího nespatřili.

Fischer si olízl suché rty. Pistoli namířil na sedícího chlapa. Neznámý měl rozcuchané černé vlasy a stejně neupravené vousy. Prostý oděv tvořila přepásaná košile, ošoupané kalhoty, opánky a šuba z dávno zhnědlé ovčí houně. Na kolenou měl misku a lovil v ní dřevěnou lžící.

Dráb a notář číhali ve stínu porostu, neodvažovali se ani ceknout a oba usilovně přemýšleli, zda je muž opravdu sám. Může mít ta loupežná přepadení, únosy a vraždy na svědomí jeden jediný chlap? Co když, uvažoval Barbarič, krákání vran přece jen prozradilo náš příchod, a zatímco jeden zločinec dřepí u ohniště a poutá naši pozornost, další ničemové se skrývajíkolem? Vyčkávají, až se prozradíme, aby se na nás mohli vrhnout. Co když...

„Dovraga!“

Muži v houští se přikrčili a zatajili dech.

Za táborem se zvedala zeď zahalená závěsy popínavých rostlin; za dávných dob zřejmě oddělovala arénu od tribuny. Přímo za sedícím chlapem se v ní černala široká brána.Barbaričova představivost ji zaplnila gladiátory a divokými šelmami,


( 21 )

které za burácení davu vbíhají do kolosea a chystají sesvlažit písek krví.

Místo polonahých bojovníků a lačných lvů však z otvoru vyšel jen druhý otrhaný vousáč, podobný tomu prvnímu jako vejce vejci, jen vlasy měl výrazně řidší. V ruce nesl prázdnou dřevěnou misku. Pochodeň, kterou si doteď svítil pod nohy, zastrčil do železného držáku u portálu a přešel k ohništi.Sedící zbojník na něj tázavě pohlédl.

„Pořád dělá drahoty?“

Co Barbaričovi naznačila nadávka, to se teď potvrdilo: lotři mluvili chorvatsky. Žádný div, kromě Haslavy bylo nablízku povícero chorvatských osad. Notář této řeči obstojněrozuměl. Barbarič bylo staré chorvatské šlechtické jménoa předkové z otcovy strany pocházeli z bánoviny.

„Potvora paličatá,“ bručel plešatý. „No rozumíš tomu?Po tolika dnech o hladu už měla být slabá jako moucha a žadonit o každou plesnivou kůrku chleba. Ale ne, ani guláš jí nevoní. Vždyť mi tu misku vyrazila z ruky! Všechno se rozlilo. Jen tak tak že jsem jí jednu neubalil. Přisámbohu, už se mi rukasvírala do pěsti.“

Rozcuchaný se na něj zamračil. „Na to pozor, Drago.Prešurčan by nás nepochválil, kdybychom poškodili zboží.Pamatuj, žádná zranění, ani modřiny a škrábance!“

„Pamatuju, pamatuju,“ odsekl holohlavý, naklonil se ke kotli a zakroužil v něm naběračkou. „Jinak bych ji už dávno nakrmil násilím. Dovraga, nacpal bych ji jako kachnu! Takhle schází před očima. Než se Prešpurčan ráčí dostavit, žebra jí budoutrčet jako cikánskému šimlovi. To se mu taky nebude líbit. Znáš ho. Hned začne smlouvat o odměně, mudrlant zkurvený.“

Kumpán zamyšleně srkal guláš. „Něco vyplašilo vrány,“prohodil jakoby mimochodem. „Rozlétly se do všech strana krákaly jako posedlé.“

Holohlavý sklonil naběračku. „Dovraga, to říkáš jen tak? Nešel ses přesvědčit, jestli tu někdo nešmejdí?“


( 22 )

„Kdo by se sem odvážil?“

„Nikdy nevíš.“ Drago pustil naběračku zpátky do kotle, sáhl si na záda a sundal z opasku pistoli s kolečkovým zámkem. Klíčem ho natáhl a sklonil kohoutek do pohotovostní polohy. „Radši se tam půjdu podívat. Aby nás někdo náhodou...“

„Ani hnout, chátro prašivá!“ vykřikl hlas z přítmí.

Barbarič a Fischer ztuhli. Drago zvedl pistoli a o krok ucouvl, druhý chlap odhodil misku s gulášem a vyskočil ze špalku, na kterém doteď seděl. V ruce se mu kdoví odkud zjevilasekera s dlouhým topůrkem.

„Neslyšeli jste?!“ vyštěkl znovu příkrý hlas. Na pěšinězazněly kroky a do světla táboráku vstoupil Johann Fischer. V rukou svíral karabinu s trombónovou hlavní. „Odhoďte ty krámy, jinak...“

Nenechali ho dokončit. Drago bleskově natáhl ruku s pistolí.

„Ne!“ zařval starý biřic a stiskl spoušť.

Znělo to, jako by na lapky vypálila houfnice.

Účinek byl podobný. Drago se zhroutil na záda tak prudce, až mu nohy vyletěly do výšky. I z jeho pistole vyšel výstřel, ale kulka odlétla kamsi do korun stromů. Druhý lotr se zakymácel a zavyl bolestí – olovo z Fischerovy zbraně mělo široký rozptyl, zařinčelo na kotli a pokropilo i střapatého chlapa. Navzdory tomu nespadl. Rozmáchl se sekerou, zuřivě zaklel a v mračnu kouře se kolem ohniště vrávoravě rozběhl proti drábovi.

Mladý Fischer se konečně vzpamatoval.

„Stůj!“ vykřikl, levou rukou rozhrnul houštinua s namířenou pistolí se prodral na volné prostranství.

Lupič se nezastavil.

Fritz vypálil.

Z lotrova temene odlétl chumáč černých vlasů. Chlap se v krvavém dešti svalil k ustupujícím nohám staršího Fischera.

Vyjevenému Barbaričovi zvonilo v uších. Dým sekroutil, trhal, rozplýval. Plameny v ohništi se uklidnily. Krevvyvěrala v pravidelném rytmu. Mladší Fischer si všiml, co jeho


( 23 )

kulka napáchala na zbojníkově hlavě, rozkašlal se a zakryl si

ústa dlaní. Marná snaha, nezvládl to – musel se prudcepředklonit a přispěl k tomu chlívku i svými zvratky.

Za ním se z mlází vysoukal Barbarič. Také zahlédlrůžovou hroudu mozku, který celý vyklouzl z ošklivě rozšklebené lebky. Bleskově odvrátil zrak. Navzdory hrůze z příšerného krveprolití si zachoval duchapřítomnost a na mírněrozechvělých nohou se potácel k Dragovi. Doufal, že darebák ještě žije a s posledním dechem odpoví na otázku, kdo je Prešpurčan a kde ho najdou. Při bližším pohledu však pochopil, že Drago mu už nic neprozradí. Jeho hruď byla na cáry. Právě seroztřásl, z ran ještě jednou bublavě vyrazila krev, paty se zaryly do země a potom sebou tělo naposledy škublo a znehybnělo.

Barbarič zíral na mrtvolu a divil se, proč i jemu nenína zvracení. Že už by si na podobné výjevy zvykl? Dočista otupěl?

„Kriste Ježíši,“ vyrážel ze sebe Fritz mezi dávivými křečemi. „Kriste Ježíši...“

„Neber Jeho jméno nadarmo,“ zabručel starší dráb.

Barbarič se otočil k Johannovi. Biřic se snažil tvářit pevně, jeho obličej ale ladil se šedivými kníry.

„Kde jste se tu vzal?“

„Ty vrány,“ vysvětloval Fischer. „Napadlo mě, že když jsem je slyšel já, mohly varovat i zbojníky. Tak jsem se vydal za vámi. Pro případ, že budete potřebovat pomoc.“

„Dobře jsi udělal,“ ozval se chraplavým hlasem mladší dráb. Hřbetem dlaně si otřel bledé rty. „Ti ničemové si nic jiného nezasloužili. Vrány hodovaly na jejich obětech. Kdo ví,kolik je tam těl.“

Barbarič se zhluboka nadechl. „Strašná jatka. Ale i tak si můžeme gratulovat. Kdybychom se vrátili pro posily, zítrabychom tu už nikoho nenašli. Takhle jsme zachránili nevinný život. To se počítá.“

„O čem to mluvíte?“ zadíval se na něj starší Fischernecháavě.


( 24 )

„Děvče,“ zachraptěl Fritz a vysmrkal se mezi prsty.„Kupcova dcera.“

„Cože?“

„Drží ji v té díře,“ ukázal mladík na vchod v ohradě arény.

„Dobijte si zbraně, pánové,“ sevřel Barbarič rapír.„Nebezečí ještě úplně nepominulo.“

„Myslíte?“ znejistěl starší Fischer a sáhl po měšci s broky.

„Mluvili o třetím kumpánovi. Co když se tu ukáže? Vy,“ kývl na Johanna, „zůstaňte na hlídce. My se podíváme po zajatkyni.“

Fritz šťoural nabijákem v hlavni pistole. Ruce se muviditelně třásly. Barbarič prošel kolem ohniště. Guláš voněl, ale i kdyby neměl stažený žaludek, za nic na světě by neochutnal. Kdo ví, jaké maso použili.

Odhrnul převislé zelené úponky v portálu a levou rukou vytáhl z držáku pochodeň. Chvějivé světlo se rozlilopo starých vlhkých zdech – na několika místech byly popraskané a děravé, na podlaze se vršily sutiny. Uvědomil si, jak musí být stavba stará a vratká. Ale když se tam odvážili zbojníci...

„Jdete?“ otočil se na Fritze.

Mladík zaklapl pánvičku pistole a přikývl.

*

Chodba se svažovala, byla to vlastně rampa, po níž kdysi do arény

vcházeli nejen válečníci, ale zřejmě také vjížděla spřeženís válečnými vozy. Notář a dráb opatrně sestoupili na podlaží pod

amfiteátrem – zde se obvykle nacházely kobky pro otroky,

klece se šelmami, ale i různá skrytá schodiště a výtahy, jimiž

se mohli účastníci zápasů nečekaně dostat do arény a vnutit

tak divákům dojem, že vyskočili přímo ze země.

Nehledali dlouho, cestu jim ukázal zřetelný pás stopve všudypřítomné vrstvě prachu a zvětralého zdiva. Plazící se světlo před nimi odhalilo cosi jako arkádu. Ve skutečnosti to byla řada kobek s klenutými vchody. Kdysi zřejmě sloužily jako klece


( 25 )

nebo cely, ale mříže už z nich dávno zmizely; posledníobyvatelé s sebou vzali všechno cenné, železo nevyjímaje.

Hned první kobka však byla přehrazená mříží ze svázaných dřevěných tyčí. Zajistili ji klínem v petlici na stěně, kamvězeň zevnitř nedosáhl. Barbarič naznačil Fritzovi, aby počkal opodál. Sám obezřetně přešel k mříži. Pochodeň rozechvěla na podlaze propletený stín. Na konci světelné skvrny se cosi pohnulo – schoulená, otrhaná, špinavá hromádka.

„Slečno?“ ozval se Barbarič. Zvolil němčinu; dívkapocházela z Prešpurku, kde se mluvilo převážně touto řečí.„Rozumíte mi?“

Žádná odpověď. Zvedl pochodeň výš a zamžouraldo chabého světla. Rozeznal bledé, vyzáblé ruce, které objímalykolena skrytá pod špinavou sukní. Obličej halily slepené vlasy. Zopakoval stejnou otázku maďarsky i směsicí češtinya hornouherské slovenštiny, kterou hovořili někteří chudšíPrešurčané. Když se ani tentokrát nedočkal reakce, vrátil se k němčině.

„Už se nemáte čeho bát. Jste v bezpečí. Jsem notář Matěj Barbarič a přišel jsem vás osvobodit. Možná vás polekalyvýstřely, ale žádný strach – to jen vaši únosci zaplatili za své podlé skutky. Je po všem.“

Znovu bez odpovědi. Zastrčil rapír do závěsníku a vytáhl z petlice železný klín. Fritz mu pomohl otevřít mříž.Barbarič opatrně překročil práh cely. Z vědra v koutě páchly výkaly, guláš rozlitý po podlaze se výraznou česnekovou vůní marně snažil přehlušit smrad.

„Slečno?“ zopakoval a naklonil se k ubohé hromádce.„Důvěřujte mi, prosím. Všechno je v pořádku. Už se vám nestane nic zlého. Nikdo vám neublíží. Jste volná a mým úkolem je doprovodit vás domů, k vaší rodině.“

Nehýbala se. Zpod vlasů svítily vytřeštěné oči. Barbarič v duchu připustil možnost, že se zajatkyně pomátla.Pravděpodobně byla očitým svědkem vraždy svého otce. Pak ji


( 26 )

surovci odvlekli na toto příšerné místo a na několik dní zavřeli

do tmavé podzemní kobky. To, že odmítala jídlo, dokonce se

vrhla na věznitele a vyrazila mu misku z rukou, možná nebyl

projev vzdoru, ale prostě jen toho, že ztrácí zdravý rozum.

Barbarič doufal, že nezaútočí i na něj.

„Slečno,“ odkašlal si, „prozradíte mi své jméno?“

Jen na něj zírala.

„Jak se jmenujete, prosím? Vím, že pocházíte z Prešpurku...“

Chtěl dodat z domu váženého kupce s kordovánem, ale včas zmlkl – nechtěl jí připomínat zavražděného otce.

Vydala zvuk. Barbarič zpozorněl. Mohl to být jen vzlyk, ale možná se konečně odhodlala hovořit.

„Prosím?“ naklonil se k ní a pokusil se o co nejpřívětivější tón i výraz.

„Zollner,“ hlesla a nadzvedla hlavu, aby nemluvila přes předloktí.

„Zollner,“ zopakoval. „To je vaše jméno?“

„Brigita Zollnerová,“ šeptla.

„Jméno ctnostné měšťanky,“ přitakal tónem, jakým sechlácholí dítě probuzené zlým snem. „Teď, slečno Brigito, pokud dovolíte...“

„Zabili otce,“ řekla.

Ztichl.

„Maxmilián Zollner,“ dodala. „Ti dva ho strašně zmlátili a potom...“

Hlas se jí zlomil a oči se zalily slzami, což jim kupodivu vrátilo příčetný výraz.

„Vím,“ řekl Barbarič. „Je mi to upřímně líto. Ujišťuji vás, že ostatky vašeho otce budou řádně pohřbeny podle všechkřesťanských náležitostí. Tamtěch zlosynů se už nemusíte bát,dostihl je spravedlivý trest. Můžete vstát, prosím? Odvedeme vás do bezpečí. Máte v Prešpurku příbuzné? Matku?“

Popotáhla a rozpletla ruce na kolenou, náhle přestala být klubkem zsinalých údů a špinavých vlasů, proměnila se


( 27 )

v mladičkou, možná šestnáctiletou dívku v roztrhanéma neuvěřitelně špinavém oděvu, který navzdory všemuprozrazoval příslušnost k bohatší měšťanské vrstvě.

„Gertruda Zollnerová,“ přikývla a protřela si dlaní tvář.

„Vaše ctěná matka?“

Další přikývnutí.

„Dopravíme vás k ní. Hned teď. Než se nadějete, spočinete v jejím náručí. Když dovolíte, pomohu vám vstát.“

Opatrně k ní natáhl volnou ruku. Chvíli na ni hleděla,potom do ní pomalu vložila svou útlou dlaň.

Když vyšli z kobky, spatřila mladého Fischera a schoulila se za Barbaričova záda.

„Nemáte se čeho bát, slečno Brigito.“ Opakoval její jméno, aby v ní probudil pocit, že je mezi známými. „Tohle je Fritz Fischer, strážník z Altenburgu. Zastupuje zákon, tak jako já. Pomohl mi osvobodit vás.“

Mladík si sundal čepici a mírně se uklonil. „Je mi ctí, slečno.“

Uhladila si sukni a odhrnula vlasy z tváře, přestože tím svůj politováníhodný zevnějšek nemohla vylepšit. Muži ji vedlivlhkým, zatuchlým podzemím. Kulhala, protože měla jen jeden střevíc; druhý určitě ztratila, když ji ničemové vlekli lesem.

Byli přibližně v polovině šikmé rampy, když se předvchodem zablýsklo a zahřmělo.

Barbarič ztuhl na místě. Brigita tlumeně vykřikla a couvla, divže nespadla. Fritz natáhl kohoutek pistole a namířil před sebe.

Oba muži dobře věděli, co to bylo za zvuk.

Johannova karabina.

Ozvěna výstřelu ještě úplně nezapadla do ruin, kdyžzaslechli výkřik. Neartikulovaný, chraplavý, úsečně krátký.

Pak se rozhostilo ticho.

Barbarič jakživ neslyšel nic zlověstnějšího.


( 28 )

kapiTola TřeTí

všechno se k zlému obrátí. Zjeví se anděl smrti a Barbarič mu

unikne jen zázrakem.

„Johanne!“

Mladý Fischer se neovládl a rozběhl se po šikmé podlaze k bráně obkreslené světlem ohniště.

„Proboha, ne!“ zasyčel na něj Barbarič a ucouvl, přičemž ochranářsky nataženou rukou přinutil Brigitu ustoupit.„Nechoďte tam!“

Fritz ho už zřejmě neslyšel. Dosáhl prahu podzemí, jeho postava s namířenou pistolí zčernala na pozadí ohnivé záře.

„Johanne!“ zakřičel. „Pro Krista, ozvi se... Johanne?!Panebože. Panebože!“ Mladík se rozběhl a zmizel Barbaričovi z dohledu. „Pane notáři!“ vykřikl vzápětí. „Rychle, pro všechno svaté!“

Barbarič strčil ruku do koše rapíru a tasil štíhlou čepel. Dech se mu zrychlil. Otočil se k dívce.

„Zůstaňte tady.“

„Ne!“ zabořila mu do ramene štíhlé prsty.

„Tady jste v bezpečí. Slibuji, že se vrátím.“ Podal jípochodeň. „Nezůstanete potmě.“

„Pane notáři!“ křičel Fritz. „Je zle!“

Brigita vzala pochodeň, čehož Barbarič využil, aby se jívymanil, a spěšně vykročil vzhůru rampou. Slyšel, jak dívkapřidušeně sténá, ale teď na ni nemohl brát ohledy.

Pár kroků před východem zpomalil a přitiskl ramenok otlučené zdi. Spatřil ohniště – plameny se zkrátily, ale gulášpořád hlasitě bublal a z kotle se kouřilo.

Fritz klečel vedle bezvládného zavalitého těla; dolománnasákl krví, spoustou krve, přímo jí zčernal. Mladík vzlykala zároveň mezi zuby drtil kletby. Pohledem přeskakoval z druhova těla k houštinám obklopujícím tábor a zase zpátky.


( 29 )

V Barbaričově lebce bubnoval splašený tep. Do divokého rytmu opakovaně zazníval jeden děsivý verš: Prešpurčan se vrátil. Zabil starého Fischera a teď číhá na ně. Neodejde bez své kořisti.

Ve Fritzovi něco vzkypělo.

„Ty svině!“ zařval, vstal a namířil pistoli do porostu. „Ukaž se! Vylez, ať ti můžu provrtat kebuli!“

Hlavně nevystřel, prosil ho v duchu Barbarič. Kdyžvystřelíš, vrahovi už pak nic nezabrání...

Po stěnách chodby se rozlilo světlo. Notář málem vyskočil z kůže; bleskově se otočil, rapír ve střehu. Brigita vystrašeně couvla před ostrým hrotem. Barbarič sklonil zbraň tak rychle, že čepel slyšitelně sykla.

„Co tu děláte? Řekl jsem vám, abyste...“

„Pane notáři,“ zasténal Fritz.

Barbarič se k němu otočil. Mladík pozpátku ustoupilk portálu.

„Sebral mu karabinu.“

Barbarič se lépe zadíval na nebohého. Johann Fischer byl jednoznačně po smrti – hrdlo měl proťaté ránou takhlubokou, že mu hlava držela jen zázrakem.

„Ale prachovnici a měšec s broky mu nechal. Takže tenneřád nehodlá střílet. Zřejmě zbraň jen odhodil, abychom jinemohli použít my.“

Sám tomu úplně nevěřil, ale snažil se zabránit panice – včetně té, která se jako žhavý chuchvalec svíjela v jeho útrobách.

„Víte, co to znamená?“ hlesl Fritz.

Samozřejmě že to Barbarič věděl. Vrah se nedal na útěk. Má plán a čeká na svou příležitost. Pravděpodobně jepozoruje i v tuto chvíli.

„Musíme se odsud dostat,“ odháněl notář chmurnépředovědi. Nechtěl Brigitu vystrašit víc, než už byla. „K bráně, ke koním, zpátky na cestu. Zvládneme to, jen se užza žádnou cenu nesmíme rozdělit.“


( 30 )

Fritz na něj pohlédl a chabě přikývl. „Půjdu první.“

Proti tomu notář rozhodně neprotestoval, i když si vzápětí uvědomil, že to na něj klade úkol krýt skupince záda.„Opatrně. Oči na stopkách. Vezměte pochodeň.“

Fritz natáhl ruku a dívka mu dala pochodeň. Barbaričsevřel v pravačce rapír, levou chytil Brigitu nad loktema postrčil ji za drábem.

„Pořád krok přede mnou, rozumíte? Ochráníme vás.“

Trhaně přikývla. Slzy jí kreslily stružky ve špíně na tvářích.

Fritz vykročil kolem ohniště, mezi rozházenými těly.Notář a dívka mu dýchali na záda. Pohledy neustále pročesávali okolí. Barbarič si všiml, že kromě karabiny zmizelai Dragova pistole. Jejich protivník nebyl hlupák, nechtěl jim dát žádnou výhodu.

Stezka je dovedla k bráně amfiteátru. Vyšli vena pokračovali podél masivního kruhového valu. Fritz neustále kroužil pistolí a byl připravený střílet, jakmile se něco pohne.Pochodeň držel vysoko, aby ho mihotavé světlo neoslňovalo. Úplně se setmělo, v porostu u stezky se usadila neproniknutelnáčernota. Mohlo se v ní ukrývat cokoli a kdokoli. Barbarič byl rád, že je schopný hýbat se, hrůzou mu tuhla krev a měkla kolena.

Do nosů je znovu udeřil pach hniloby. Stezka křižovalapobořený dům. Barbarič ucítil, jak se Brigita celá napjala, přímo ztuhla. Vytřeštěnýma očima zírala doprava, k páchnoucí díře v zemi. Zjevně si to místo pamatovala. Musela se snad dívat, jak jí vraždí otce a tělo házejí do hromadného hrobu?

„Tati...“ vzlykla.

„Vrátíme se pro něj,“ šeptl notář. „Slibuji. Nenecháme ho...“

„Kriste!“ zařval Fischer.

Barbarič se k němu otočil právě ve chvíli, kdy biřicovapistole vypálila. Jenže v tom okamžiku už černý přízrak, který se vynořil z temnoty vlevo od nich, svíral Fritzovo zápěstí a tlačil ho vzhůru, takže kulka odlétla kamsi nad stromy.

Brigita zaječela.


( 31 )

Mladík se ohnal pochodní, ale útočník ji odrazil něčím, co se kovově zablýsklo a cinklo. Fritz se zapotácel a pochodeň spadla na zem. Ocelový záblesk se rychle vznesl a dopadldrábovi mezi krk a rameno. Praskla kost. Fritz klesl na kolena a jeho křik se zlomil do chraplavého kvílení.

Vrah vytrhl čepel z rány.

Barbarič ukázal té hrůze záda.

„Pryč!“

Brigitu táhl za sebou, ale po třech krocích s ní něco škublo a drobná ruka vyklouzla z Barbaričovy dlaně. Dívka zaječela. Notář se ohlédl.

Neznámý mrštil Brigitinou štíhlou postavou na zema vykročil k Barbaričovi. Ramenatou siluetu ve zmačkanémklobouku zezadu vroubilo světlo upadlé pochodně. Tvář až po oči zakrýval černý šátek. Notářův pohled sklouzl k vrahově zbrani. Čepel dlouhá jako předloktí se směrem k zaoblenému hrotu výrazně rozšiřovala. Už věděl, co to je. Lovecký tesák.Sloužil k vyvrhávání, stahování a porcování kořisti. Hravě siporadil i se silnějšími kostmi.

Útočník se rozmáchl. Barbarič vděčil spíše pudusebezáchovy než šermířské zručnosti, že včas zvedl rapír a údervykryl. Čepel tesáku jiskřivě sklouzla po ostří meče a narazila do koše chránícího rukojeť. Notář vytřeštil oči. Vrahzatlačil – měl síly za tři. Železo zaskřípalo. Barbarič ucouvla ztratil rovnováhu. Nepřistál ale v trávě, kopřivách nebo houští. Měl pocit, že se pod ním otevřela zem.

Nebyl to jen dojem. Barbarič se v ostrých výbuších bolesti skutálel po strmých kamenných schodech. Na dně spadldo něčeho mazlavého. Zároveň zřetelně zakřupaly kosti.

Modlil se, aby nepatřily jemu.

Otřesný, dusivý smrad byl jako rána kyjem. S námahou se nadzvedl na lokti a vylétl pohledem vzhůru. V trochu bledším čtverci na vrcholu schodiště se tyčila tmavá postava.Barbarič znehybněl. Ve vrahově ruce se znovu zaleskla široká čepel.


( 32 )

Noha v holínce sestoupila na první schod.

Notář zoufale pohlédl na rapír, který zůstal na otlučeném stupni uprostřed schodiště. Příliš daleko!

Odkudsi z ruin přilétl rachot kamenů. Muž v klobouku se ohlédl. Zaváhal jen krátce; pak se prudce otočil a neslyšně jako duch zmizel z Barbaričova zorného pole. Dívka mu byla přednější a právě se snažila uprchnout. Vyrazil za ní.

Jen co pominula bezprostřední smrtelná hrozba,na notářovy smysly naplno zaútočily všechny ostatní vjemy.

Hra na hrdiny skončila. Konečně se prohnul a začalhlasitě zvracet. Tím nadobro zneuctil ostatky naházené na jednu slizkou, příšerně páchnoucí hromadu.

*

Ještě se mu zvedal žaludek, když se s námahou vyhrabalz červivých mrtvol. Při té příležitosti zjistil, že mu pronikavá bolest

v levém zápěstí ochromila ruku. Nemohl ani hýbat prsty.Bezochyby zlomenina. Tlumeně zaskučel. Strhl si okruží –škrtilo ho, a navíc si ho znečistil zvratky. Nohy měl naštěstív pořádku; vyškrábal se po několika stupních, přičemž se zdravou

rukou přidržoval stěny. Popadl rapír. Doufal, že mu to dodá

kuráž a vrátí střízlivé uvažování.

Mýlil se.

Kdyby se někdo díval zvenčí, viděl by, jak se z díry nejdříve vynořuje zašpičatělá čepel. Potom se objevila hlava s nakrátko ostříhanými vlasy – klobouk zůstal kdesi ve sklepení. Barbarič se důkladně rozhlédl. Když nepostřehl přímou hrozbu,vysoukal se nahoru. Jak očekával, Brigita byla pryč. Vrahchválabohu také. Opodál u stezky stále blikala pochodeň. Barbarič k ní zamířil. Hlava se mu trochu motala. Při pádu se udeřil do místa nad uchem, cítil, jak mu odtamtud teče krev.

Fritz Fischer napůl ležel, napůl seděl u travnatého hrbolu, pod nímž se skrýval zbytek staré zdi. Pravou rukou si svíral


( 33 )

krvavou ránu v horní části hrudi. Mezi prsty mu vytékal tmavý,

jakoby černý proud. Mladík ještě žil, ale dech už se mukrátil, víčka klesala jako opilci před zavíračkou a obličej měl bílý

jako tvaroh.

Barbarič si k němu dřepl.

„Je mi to líto,“ prodral sevřeným hrdlem. „Jako je Bůh nade mnou, je mi to neuvěřitelně líto. Pokud mi můžete odpustit...“

„Křídla...“ zachraptěl mladík.

„Prosím?“ naklonil se notář blíž.

„Černá... křídla...“

„Nerozumím. Co to znamená? Co jste viděl?“

„Anděl... smrti...“ Druhým slovem jako by nešťastník konec skutečně přivolal. Chrčivě vydechl, oči se mu obrátily v sloup, hlava se zvrátila dozadu a tělo ochablo, v mžiku se proměnilo v bezduchou chladnoucí schránku.

Barbarič zatnul zuby. Tohle si bude do smrti vyčítat.Zároveň ale nechtěl, aby ono „do smrti“ trvalo už jen párminut. Musí okamžitě zmizet. Vrah se může vrátit, abydokončil načatou práci.

Zadíval se na pochodeň pohozenou na pěšině. Rapír, nebo světlo? Mohl použít jen jednu ruku, levá mu bezvládně visela vedle těla. Představa, jak klopýtá zříceninami a močálovitým lesem potmě, mu sevřela žaludek. Přesto světlo zavrhl – mohl by jím přivábit vraha.

Nechal pochodeň být a vrávoravě vykročil po stezce. Brzy pochopil, že bez světla je jako slepý. Nebude lepší schovat se někam do houští a počkat na úsvit?

V černotě před ním zaržál kůň. Barbarič ztuhl na místě. Zřejmě už byl blízko brány. Johann Fischer nechal koně bez dozoru. Větří nebezpečí? Chce se jich zmocnit někdo cizí?

Chvíli trvalo, než se Barbarič odvážil pokračovat.Obezřetně se proplétal mezi starými zdmi a houštinami, dokud se před ním netyčil majestátní portál. Vládlo tam ticho, nic se nehýbalo. Barbarič očekával, že ho koně zavětří (poté co


( 34 )

se vyválel v hnilobě, musel být cítit na hony daleko)a přivítají zafrkáním. Nic takového.

Proklouzl pod vysokým obloukem. Jak už chvíli předvídal, zvířata zmizela. Nemohla utéct, jen tak se utrhnout, určitě je vzal vrah. Aby se pojistil, že ho nikdo nebude pronásledovat, a také aby snadněji dopravil svou kořist do... kam vlastně?

Barbarič se posadil na mechem zarostlý kámen. Hlasitěfuněl, pokoušely se o něj mdloby. Ne, nepodlehne. Ani tunebude čekat na úsvit. Musí se dostat na cestu do Altenburgu. Beze světla však zabloudí v lese a skončí v bahně jako tenkuecký vůz.

Vzal rapír a vstal. Syčel bolestí. Přece jen se vrátí propochodeň. Také si zkusí vyrobit dlahu a obvaz. Musí tozvládnout. Musí přežít.

A nalézt unesenou prešpurskou dívku. Stůj co stůj.

*

Rychtáře Schiffera probudilo štěkání psa na dvoře.

Jindy by neprocitl, obvykle spal jako zabitý a psa, který nejednou po nocích vyl na měsíc, vyhrožoval kunám, liškám a nočním tulákům, nebo jen odpovídal psům na jinýchdvorech, už skoro nevnímal.

Dnes však nebyly běžné okolnosti. Okamžitě se posadil na posteli.

„Co se děje?“ zamumlala žena.

„Nic, Klaudie. Spi.“

Přes noční košili si přehodil rychtářskou šubu a dveřmivyšel na ochoz s dřevěným zábradlím, který lemoval delší stěnu domu.

Na Altenburgu ještě ležela tma, rychtář ale odhadoval, že do rána už mnoho času nezbývá. Večer dlouho nervózněvyčkával na návrat obou Fischerů a toho učeného nafoukance. Když ponocný odtroubil desátou hodinu, Schiffer za ním vyšel


( 35 )

na ulici a přikázal mu bdít celou noc. V případě, že se ti tři

vrátí, měl ho přijít okamžitě probudit. Myslel si, že tím setřásl

starosti a klidně usne, ale převaloval se v posteli tak dlouho,

že slyšel i poslední hlídačovu obchůzku o půlnoci.

„Kuš!“ okřikl psa, který škubal řetězem směremk dvoukřídlé bráně. Přes ni se vcházelo na dvůr chráněný vysokou dřevěnou ohradou. „Zalez!“

Pes zmlkl, ale do boudy se nevrátil, zůstal ve střehu, skrz tesáky cedil vrčení.

Brána se otřásala pod nárazy netrpělivě pěsti.

„Pane rychtáři!“

Ponocný. Jindy zvonivý hlas se třásl úzkostí. Schifferokamžitě věděl, že je zle. Vykročil po ochozu a nedokázal serozhodnout, jestli má nadávat, nebo se modlit. Po dvoře serozlilo světlo lucerny, zazněly bručivé hlasy – hluk probudil čeleď.

„Jděte otevřít, pitomci!“ zanadával rychtář. „Než zburcuje celou vesnici!“

Z vedlejších dvorů se už ozývali psi. I ten rychtářův znovu zaštěkal, ale Schiffer ho tentokrát okřikl tak, že zvířes vyčítavým kňučením zalezlo do boudy.

Podomek mezitím vytáhl závoru a pootevřel bránu.

„Pomozte!“ nahlédl mezerou ponocný.

Rychtář sešel po vrzajících dřevěných schodecha pospíchal k bráně. Právě když vyhlédl na ulici, ponocný a podomek zvedli muže, který doteď seděl opřený o plot. Dávali pozor, aby mu nehýbali rukou – měl k ní rozpáraným kapesníkem přivázanou dlahu z obyčejné větve a zavěsil si ji na provizorní obinadlo z opasku.

„Pane notáři?“ vydechl Schiffer a zakryl si dlaní ústa a nos. „Kriste, co se vám stalo? Kde jsou Fischerové?“

Barbarič neodpověděl, brada mu padla na prsa, a když ho dva muži táhli do brány, špičky chodidel jen bezvládně táhl po zemi. Zřejmě všechnu sílu vyčerpal na to, aby se dostal do Altenburgu. Jen co dosáhl cíle, mohl omdlít.


( 36 )

„Hrome, ten ale smrdí,“ pokašlával ponocný. „Jako by se vyválel na hnojišti.“

„To není hnůj,“ bručel Schiffer. Vzal podomkovu lucernu a svítil jim na cestu ke dveřím v přízemí, z nichžvykukovaly vystrašené služky. „Páchne jako červy prolezlá mršina. Raději nechci domýšlet. Přišel sám?“

„Sám,“ přikývl ponocný.

„Koně neměl?“

„Ne, dotrmácel se pěšky, už sotva pletl nohama.“

„Nic neřekl?“

„Jen vaše jméno. Pak se sesypal.“

Rychtář se obořil na služky, ať neokounějí, přinesou šnaps a zatopí v kamnech. Budou potřebovat teplou vodu. Spoustu teplé vody.

Když v pokoji pro služebnictvo pokládali Barbaričena postel (s vědomím, že povlečení budou muset spálit),ovázaná ruka mu klesla a narazila do pelesti. Notář otevřel oči a chraplavě vykřikl. Zároveň se pokusil posadit.

„Jen ležte,“ zatlačil mu rychtář na pravé rameno.„Postaráme se o vás. I když si to zřejmě nezasloužíte.“

Barbarič se zmateně rozhlížel vyvalenýma očima.

„To jsem já – Schiffer,“ sklonil se k němu rychtář. „Jste v Altenburgu. V bezpečí. Rozumíte?“

Notář zamrkal a napjaté tělo se uvolnilo, hlava klesla na polštář. Potom si znovu uvědomil bolest, zasténal skrzzatnuté zuby a pravou rukou zašátral po té druhé.

„Buďte v klidu. Ženy vás ošetří a podomka jsem jižposlal pro kněze.“

Barbarič k němu prudce otočil hlavu.

„Ne proto. Není to s vámi zase tak zlé. Náš farář mái felčarské vzdělání. Prohlédne vás, jestli nemáte horší zranění než jen jednu prasklou kost. Přinesli jste to pití?“

Podali mu proutím opletenou láhev.

„Nejdříve vodu!“


( 37 )

Podomek Barbariče nadzvedl a postarší služkapřidržela u notářových úst džbán s čerstvou vodou ze studny. Dychtivě pil, dokud mu nezaskočilo. Vyčerpaně klesl zpátky na polštář.

„Děkuji,“ zachroptěl.

„Vrátila se vám řeč,“ řekl Schiffer temnějším tónem. „To je dobře. A co paměť? Tu jste neztratil? Tady nad uchem jste se škaredě praštil, farář vám to bude muset zašít.“

„Našli jsme...“ začal Barbarič, ale musel si ještě jednouodkašlat. „Našli jsme vůz. V lese, v močálu. Pak jsme vešlido zřícenin. To staré město...“

„Vím, které myslíte.“

„Byla tam.“

„Kdo?“

„Těla. Hromada mrtvých těl. Všichni ti kupci a pocestní, kteří zmizeli mezi Prešpurkem a Vídní...“

„Kde jsou Fischerové?“ zeptal se Schiffer znovu, důrazněji, jako by ho nic jiného nezajímalo.

Notář opětoval jeho pohled. Než nalezl správná slova,rychtář pochopil. Přísné rysy mu zvadly, vrásky se prohloubily, oči získaly nepřítomný lesk.

„Můj Bože... Oba?“

„Mrzí mě to. Ani nevíte, jak moc mě to...“

„Jste si jistý?“ Schifferovi znovu ztvrdl hlas. „Víte určitě, že zahynuli? Možná jste se jen ztratili jeden druhému. Ležízranění někde v lese a modlí se, že přijde pomoc. Co?“

„Ne. Viděl jsem těla. Jsou po smrti. Je mi to líto...“

„Do psí prdele s tou vaší lítostí!“ vyštěkl rychtář, až sebou všichni v místnosti trhli. „Je to vaše vina. Vaše, nikohojiného! Říkal jsem vám, že je třeba celou věc zvážit, uvědomit úřady, počkat na oblastní dráby nebo přímo na vojenskýoddíl z Vídně. Ale vy ne, cpal jste mi pod nos ten cárod vrchnosti, povyšoval se, nedal si říct. A teď jsou kvůli vám mrtví dva dobří chlapi. Co řeknu jejich rodinám?“


( 38 )

Schifferovi došel dech. Barbarič na něj hleděl vodnatýma očima. Rychtář se odvrátil, přešel kolem postele a zase zpátky jako šelma v kleci. Všichni se mu klidili z cesty.

„Hlupáku!“ vyprskl ještě. „Je mi jedno, jestli mě budetevolat k zodpovědnosti za urážku na cti. Jste hlupák a ty dva máte na svědomí.“

„Ano. Já vím.“

Rychtář se zastavil u pelesti, založil si ruce na hrudia zabořil do notáře pohled, jako by ho chtěl silou vůle protlačit i s postelí pod zem, přímo do propasti nářků.

„Kdo to udělal?“

„Lupiči. Vrahové. Ve starém městě jsme našli tábor. Čekali tam dva chlapi, odporná chamraď... Došlo ke střelbě. Ti dva byli na místě mrtví.“

„Ale Fischerové také.“

„Ne.“

„Ne? Tak co...“

„Ti dva na někoho čekali.“

„A



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist