načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ohniboj – Brandon Sanderson

Ohniboj

Elektronická kniha: Ohniboj
Autor: Brandon Sanderson

Druhý díl dobrodružné postapokalyptické sci-fi série Zúčtovatelé staví před Zúčtovatele Davida Charlestona nového mocného nepřítele. V řadách Zúčtovatelů se z Davida Charlestona stal zkušený zabiják Výjimečných. Po osvobození Newcaga od ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  178
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9% 93%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 391
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Firefight přeložil Petr Miklica
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7555-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý díl dobrodružné postapokalyptické sci-fi série Zúčtovatelé staví před Zúčtovatele Davida Charlestona nového mocného nepřítele. V řadách Zúčtovatelů se z Davida Charlestona stal zkušený zabiják Výjimečných. Po osvobození Newcaga od Ocelového Srdce se další výzvou stává město Babilar, které ovládá tajemná Regalia. Bývalý New York je zaplaven vodou a jeho obyvatelé přežívají na střechách mrakodrapů propojených visutými mosty. Vnitřky budov jsou protkané neproniknutelnou spletí rostlin, na kterých visí zářivé a chutné ovoce. Místní obyvatelé šeptají o dalším Výjimečném, Křehkém Úsvitu, jenž jim prý tímto způsobem poskytuje nevysychající zdroj obživy. Pomůže tato tajemná postava Zúčtovatelům v boji proti nelítostné Regalii?

Popis nakladatele

V řadách Zúčtovatelů se z Davida Charlestona stal zkušený zabiják Výjimečných. Po osvobození Newcaga od Ocelového Srdce se další výzvou stává město Babilar, které ovládá tajemná Regalia. Bývalý New York je zaplaven vodou a jeho obyvatelé přežívají na střechách mrakodrapů propojených visutými mosty. Vnitřky budov jsou protkané neproniknutelnou spletí rostlin, na kterých visí zářivé a chutné ovoce. Místní obyvatelé šeptají o dalším Výjimečném, Křehkém Úsvitu, jenž jim prý tímto způsobem poskytuje nevysychající zdroj obživy. Pomůže tato tajemná postava Zúčtovatelům v boji proti nelítostné Regalii?

Zařazeno v kategoriích
Brandon Sanderson - další tituly autora:
Mistborn 2 - Pramen povýšení Mistborn 2
Cesta králů Cesta králů
Slova paprsků - Archiv Bouřné záře 2 Slova paprsků
 (e-book)
Věže půlnoci Věže půlnoci
Arcanum odhalené Arcanum odhalené
Vzhůru k obloze Vzhůru k obloze
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OHNIBOJ

BRANDON SANDERSON

TALPRESS


Copyright © 2015 by Dragonsteel Entertainment, LLC

Translation © 2015 by Petr Miklica

Cover © Trilabit 2015

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-640-0 (pdf)


Nathanu Goodrichovi,

drahému příteli, který měl dostatek trpělivosti,

aby četl mé knihy, když byly špatné.


Prolog

D

íval jsem se, ja kvychází Kalamita.

Bylo mi šest, když jsem tehdy stál na balkóně našeho bytu.

Ještě dnes si vzpomínám, ja krachotila stará klimatizace v sousedním okně a jak v tom hluku zanikal otcův pláč. Tenhle přetížený stroj už něco pamatoval. Odkapávala z něj voda jako pot z čela sebevraha. Klimatizace byla rozbitá – šel z ní sice vzduch, ale ochladit už nic nedokázala. Proto ji matka často vypínala.

Po její smrti otec nechával stroj běžet. Prý když je puštěný, má pocit, že je chladněji.

Ruka s nanukem mi poklesla a já mžoural na to podivné rudé světlo, které vycházelo nad obzorem jako nová hvězda. Až na to, že žádná hvězda by nikdy nebyla takhle zářivá, ani tak rudá. Krvavá. Vypadalo to, jako by samotná nebeská klenba dostala zásah kulkou.

Toho večera zahalila Kalamita celé město do zvláštního rudého světla. Stál jsem tam s nanukem, ze kterého mi na prsty odkapávala lepkavá tekutina, a díval jsem se, jak ta věc stoupá výš.

Pa kse začal ozývat kři k.

7


ČÁST PRVNÍ


1

„D

avide?“ ozvalo se ze sluchátka.

Vytrhl jsem se ze vzpomínek. Opět jsem zíral na Kalamitu,

ale ode dne, kdy se objevila, uplynulo téměř třináct let. Už jsem nebyl malý kluk, co žije doma s tátou, a nebyl jsem dokonce ani sirote kpracující v továrně.

Byl jsem Zúčtovatel.

„Jsem tady,“ odpověděl jsem, hodil si pušku přes rameno a vydal se přes střechu. Byla noc a připadalo mi, že se díky světlu Kalamity znovu všechno utápí v rudém světle, ačkoliv už nikdy nezářila tak jasně jako toho prvního večera.

Přede mnou se rozkládalo centrum Newcaga a každá viditelná plocha odrážela světlo hvězd. Všechno tu bylo z oceli. Jako nějaký kyborg z budoucnosti, kterého stáhli z kůže. Jen nevypadal nija k krvežíznivě. Vlastně vůbec nevypadal ja ko živý.

Ježíši, projelo mi hlavou. Ty metafory mi fakticky nejdou.

Ocelové Srdce byl mrtvý a lidé se vrátili do nadzemních ulic Newcaga, což zahrnovalo i spoustu věcí, ke kterým se dřív dostala jen elita. Den co den jsem se mohl sprchovat ve vlastní koupelně. Skoro jsem ani nevěděl, co si s takovým luxusem počít. Kromě toho, že člově kuž nemusel smrdět.

Newcago bylo po dlouhé době zase svobodné.

11


Mým úkolem bylo dohlédnout, aby to tak zůstalo.

„Nikde nic nevidím,“ zašeptal jsem a poklekl kousek od střešního hřebenu. Sluchátko v mém uchu bylo bezdrátově připojené kmobilu. Malá kamera na něm Tie umožňovala, aby viděla totéž, co já. Sluchátko bylo natolik citlivé, že zachytilo každé slovo, dokonce i když jsem šeptal.

„Dívej se dál,“ ozvala se na lince Tia. „Podle Codyho by se Profesor i cíl měli pohybovat tvým směrem.“

„Je tu klid,“ zašeptal jsem. „Jsi si jistá...“

Střecha v mé blízkosti vybuchla. S heknutím jsem se převalil na záda. Celá budova se otřásla a exploze rozhodila do všech stran úlomky kovu. U Kalamity! Tohle byla pořádná rána.

„Zatraceně!“ zařval Cody na druhé straně linky. „Proklouzla kolem mě, synku. Objeví se někde severně od tebe...“

Jeho hlas zanikl v dalším energetickém výboji. Vyšlehl odkudsi zezdola a odtrhl kus střechy poblíž místa, kde jsem se skrýval.

„Utíkej!“ vykřikla Tia.

Nemusela mi to říkat dvakrát. Dal jsem se do běhu. Po mé pravici se ze světla zhmotnila postava. Elektra si oblékla černou kombinézu a tenisky. Završila to maskou ve stylu nindži a dlouhýmčernýmpláštěm.Někteří Výjimeční brali svoje „nadlidské schopnosti“ vážněji než ostatní. Upřímně vám řeknu, že ja ktam ta knamodrale zářila a celé tělo jí ob klopovaly pras kající energetické záblesky, vypadala směšně.

Všechno, čeho se dotkla, se změnilo v energii a ona se tak dokázala pohybovat. Nejednalo se o skutečnou teleportaci, ale bylo to blízko. Čím byla látka vodivější, tím dál se dokázala přemístit, takže město z oceli pro ni bylo skutečným rájem. Spíš mě udivovalo, proč jí cesta sem trvala ta kdlouho.

Aby toho nebylo málo, kromě teleportace jí schopnost pracovat s elektřinou zaručovala nezranitelnost většinou zbraní. Světelné show, které předváděla, ji proslavily. Osobně jsem ji nikdy neviděl, ale vždycky jsem toužil sledovat ji při používání schopností.

12


Jen ne takhle zblízka.

„Změna plánu!“ nařídila Tia. „Profesore? Jone! Ohlas se! Abrahame?“

Poslouchal jsem je jen na půl ucha, zatímco kolem mě prolétla elektřinou praskající koule. Skluzem jsem zabrzdil a vydal se úprkem na opačnou stranu. Místem, kde jsem před chvílí stál, proletěla druhá koule. Ta zasáhla hřeben střechy a vyvolala další explozi. Zavrávoral jsem. Do zad mě udeřily kovové střepiny, ale v té chvíli jsem se už plazil ko kraji střechy.

Pa kjsem s kočil.

Nepadal jsem dlouho, brzy mě zastavil náraz o balkón jednoho z ateliérů. S bušícím srdcem jsem vtrhnul dovnitř. Na druhé straně dveří na mě čekal umělohmotný chladicí box. Sundal jsem víko a sáhl dovnitř. Pokoušel jsem se zachovat klid.

Elektra přišla do Newcaga na začátku týdne. Okamžitě začala zabíjet – šlo o náhodné oběti, nebyl v tom žádný plán. Stejně ta kto na samém počát ku udělal Ocelové Srdce. Pa kse obrátila na občany, aby vydali Zúčtovatele a ona je mohla předvést před spravedlnost.

Před pochybnou spravedlnost Výjimečných. Sami zabíjeli a ničili dle libosti, ale odveta pro ně představovala nepochopitelný zločin. Vša kjí brzy u kážeme. Náš plán na její odstranění se sice zatím nevyvíjel zrovna dobře, ale jsme Zúčtovatelé. Připraveni na neočekávané.

Vytáhl jsem z chladicího boxu balóne knaplněný te kutinou.

Tohle, pomyslel jsem si, bude fungovat.

Spoustu dní jsme s Tiou debatovali o Elektřiných slabinách. Každý Výjimečný měl přinejmenším jednu a obvykle šlo o nějakou drobnost. Bylo třeba projít minulost konkrétního Výjimečného – věci, kterým se vyhýbal – a pokusit se přijít na to, jaká látka či situace by mohla oslabit jeho schopnosti.

Co se týkalo Elektřiných slabin, představoval náš nejlepší tip tenhle balónek. Otočil jsem se, jednou rukou ho zdvihl a s puškou v té druhé jsem sledoval dveře a čekal, až si pro mě přijde.

13


„Davide?“ ozvala se Tia ve sluchátku.

„Jo?“ zašeptal jsem znepokojeně, s balónkem připraveným khodu.

„Proč se díváš na balkón?“

Proč se...

No jistě. Elektra přece umí procházet stěnami.

Připadal jsem si jako pitomec. Uskočil jsem dozadu ve stejném okamžiku, kdy Elektra proplula stropem. Kolem ní sršela elektřina. Dopadla na podlahu na jedno koleno a natáhla ruku. V mžiku se v ní vytvořila elektrická koule, která vrhala po stěnách roztřesené stíny.

Hodil jsem po ní balóne ka cítil při tom příval adrenalinu. Zasáhl Elektru přímo do prsou a mohutná vlna energie, která z ní vycházela, se se zasyčením rozplynula. Červená kapalina z balónku se rozstříkla po stěnách a podlaze kolem ní. Na krev byla příliš řídká, jednalo se o starý dobrý sladký ovocný nápoj naředěný vodou. Pamatoval jsem si ho z dětství.

A ten byl její slabinou.

S bušícím srdcem jsem sejmul pušku z ramene. Elektra zírala na své oblečení, ze kterého odkapávala šPáva, jako by byla v šoku, ačkoliv přes černou masku, kterou měla nasazenou, jsem její výraz neviděl. Kolem těla se jí stále kroutily elektrické výboje, vypadaly jako malí, zářící hadi.

Zamířil jsem na ni puškou a zmáčkl spoušP. Rána výstřelu v uzavřené místnosti mě ohlušila, kulku jsem však poslal Elektře přímo do tváře.

Náboj explodoval ve chvíli, kdy prošel jejím energetickým polem. Bez ohledu na malinovku její ochrana stále fungovala.

Podívala se na mě a její elektrické jiskření získalo zuřivější a nebezpečnější podobu. Místnost se rozzářila, jako kdybyste v ní odpálili piroh naplněný dynamitem.

A jéje...

14


2

V

yplazil jsem se na chodbu a v té chvíli se vchod do místnosti

za mnou otřásl výbuchem. Tlaková vlna mě narazila na

stěnu a já uslyšel křupnutí.

Na jednu stranu se mi ulevilo. Křupavý zvu kznamenal, že je Profesor naživu – schopnosti, které jako Výjimečný měl, mi poskytovaly ochranné pole. Na druhou stranu mě ovšem pronásledoval zlý a naštvaný vraždící stroj.

Odstrčil jsem se od stěny a sprintoval jsem kovovou halou. Osvětloval ji jen mobil připevněný na mé paži. Lanovka,na- padlo mě v rychlosti. Kde je? Asi doprava.

„Našel jsem Profesora,“ ozval se ve sluchátku Abrahamův hlas. „Je zavřenej v nějaký energetický bublině. A vypadá naštvaně.“

„Chrstni na ni malinovku,“ poradil jsem mu a zahnul do vedlejší chodby ve chvíli, kdy ji za mnou začaly ničit elektrické výboje. Krucinál. Byla vážně naštvaná.

„Ruším akci,“ promluvila Tia. „Cody, snes se dolů a vyzvedni Davida.“

„Rozumím,“ odpověděl Cody. V pozadí jeho komunikátoru byl slyšet hlu k– zvu krotorů heli koptéry.

„Tio, ne!“ zakřičel jsem, to už jsem vbíhal do další místnosti.

15


Hodil jsem si pušku přes rameno a popadl batoh plný vodních balónků.

„Náš plán selhal,“ vysvětlovala Tia. „Návnadou měl být Profesor, Davide, ne ty. Navíc jsi právě dokázal, že balónky nefungují.“

Vytáhl jsem jeden z batohu a otočil se. Chvilku jsem počkal, než se na jedné ze stěn začala objevovat elektřina ohlašující Elektřin příchod. O vteřinu později se objevila ona sama a já po ní hodil balónek. S nadávkou uskočila do strany a po zdi se rozstříkla červená tekutina.

Otočil jsem se a utíkal – protáhl jsem se dveřmi do ložnice a pa kse přesunul kbal kónu. „Ona se tý malinov ky bojí, Tio,“ vysvětloval jsem. „Můj první balóne knarušil energetic ký výboj. Tu slabinu jsme uhodli.“

„I ta ktvoji střelu zastavila.“

To je pravda. Vyšel jsem na balkón a rozhlížel se po lanovce.

Nebyla tam.

Tia ve sluchátku zaklela. „Tak proto jsi tam utíkal? Ta lanovka je o dvě patra níž, ty trumbero.“

Zatraceně. Na mou obranu ovšem nutno poznamenat, že chodby i pokoje jsou si dost podobné, když je všechno z oceli.

Zvu kheli koptéry se blížil, Cody už byl téměř u mě. Zatnul jsem zuby, vyhoupl se na zábradlí a pa kse vrhl na sousední balkón. Zachytil jsem se zábradlí a s puškou houpající se na jednom a s batohem na druhém rameni jsem se vytáhl nahoru.

„Davide...,“ ozvala se Tia.

„Hlavní past pořád funguje?“ zeptal jsem se a přelezl pár zahradních křesílek přeměněných v ocel. Dostal jsem se na druhou stranu balkónu. „Tvoje mlčení beru jako ano,“ pokračoval jsem a odrazil se ke skoku.

Náraz byl tvrdý, přistál jsem na ocelovém zábradlí vedlejšího balkónu. Zatímco jsem svíral jednu z jeho tyčí, podíval jsem se dolů – visel jsem se ve vzduchu dvanáct pater nad zemí. Potlačil jsem úzkost a s úsilím se vydrápal nahoru.

Na vedlejším balkóně vykoukla Elektra. Vyděsil jsem ji. Bylo

16


to dobře a špatně zároveň. K další části našeho plánu jsem potřeboval, aby byla neopatrná. K tomu jsem ji teQ bohužel musel vyprovokovat.

Vyhoupl jsem se na balkón, vylovil jeden z balónků a obloukem ho hodil jejím směrem. Pak, aniž bych se podíval, jestli zasáhl cíl, jsem vyskočil na zábradlí a sevřel madlo visuté lanovky. Kopnutím jsem se odrazil.

Balkón explodoval.

Lanovka byla naštěstí uchycená ke střeše, nikoliv k balkónu, vodicí lano tedy zůstalo nepoškozené. Kousky roztaveného kovu proletěly temnotou kolem mě, zatímco já jsem se rozjížděl a nabíral rychlost. Mrakodrapy po obou stranách se slily v jedinou šmouhu. Měl jsem pocit, že skutečně padám.

Vydral se ze mě napůl zděšený, napůl nadšený pokřik, ale v té chvíli se se mnou svět zhoupnul a já přistál na zemi. Párkrát jsem se překulil na chodníku.

„Au,“ vykřikl jsem a zvedal se ze země. Bolelo mě rameno. Při nárazu jsem slyšel křupnutí, i když nebylo nijak hlasité. Ochranné pole, které mi poskytl Profesor, sláblo. Dokázalo snést jen určité množství destrukce, pak ho bylo třeba obnovit.

„Davide?“ ozvala se Tia. „Kruci. Elektra jedním ze svých výbojů přetrhla lanovku. Proto jsi spadl.“

„Balóne kfungoval,“ ozval se na lince nový hlas. Profesor. Měl silný hlas, drsný, ale příjemný. „Jsem venku. Dřív jsem se hlásit nemohl, ta energetická bublina rušila signál.“

„Jone,“ řekla mu Tia, „ty jsi s ní neměl bojovat.“

„Stalo se,“ odsekl Profesor. „Davide, jsi naživu?“

„Víceméně,“ odpověděl jsem a namáhavě se postavil na nohy. Současně jsem zvedl batoh, který mi při tom pádu sklouzl. Z jeho dna vytékal červený sladký nápoj. „U balónků si ale moc jistý nejsem. Je možný, že tady bude pár obětí.“

Profesor zabručel. „Zvládneš to, Davide?“

„Ano,“ odpověděl jsem pevně.

„Ta kutí kej khlavní pasti.“

„Jone,“ vložila se do toho Tia. „Jestli jsi mimo...“

17


„Elektra si mě nevšímala,“ pronesl Profesor. „Je to stejné jako předtím s Mitotikem. Nechtějí bojovat se mnou, chtějí celý tým. Musíme ji zlikvidovat dřív, než se dostane k ostatním. Pamatuješ si cestu, Davide?“

„Samozřejmě,“ řekl jsem a začal hledat pušku.

Ležela rozbitá opodál, přelomená uprostřed předpažbí. Jejda. Vypadá to, že jsem zlikvidoval i lučík spouště. Z téhle zbraně si hned ta knezastřílím. Z kontroloval jsem pouzdro s pistolí na stehně. Zdálo se v pořádku. Tedy alespoň tak v pořádku, jak může být pistole. Nesnášel jsem je.

„Výboje v oknech toho bytového komplexu se pohybují směrem dolů,“ promluvil Cody z helikoptéry. „Teleportuje se po vnější stěně, směřuje kzemi. Pronásleduje tě, Davide.“

„Nelíbí se mi to,“ poznamenala Tia. „Asi bychom to měli odvolat.“

„David si myslí, že to zvládne,“ řekl Profesor. „A já mu věřím.“

Bez ohledu na hrozící nebezpečí jsem se usmál. Než jsem nastoupil ke Zúčtovatelům, neuvědomoval jsem si, jak osaměle žiju. Takže, když jsem uslyšel tahle slova...

Měl jsem z toho dobrý pocit. Opravdu dobrý.

„Jsem návnada,“ pronesl jsem do komunikátoru. Přesouval jsem se na pozici, kde budu čekat na Elektru, a hrabal přitom v batohu, abych našel nepoškozené balónky. Vcelku zůstaly jen dva. „Tio, nasměruj naše vojáky na pozici.“

„Rozumím,“ odpověděla váhavě.

Běžel jsem se po ulici. Lucerny, které visely ze starých, zbytečných pouličních lamp, mi svítily na cestu. Současně jsem postřehl pár obličejů vykukujících z oken. Nebyla zasklená, byly na nich nasazené jen staromódní dřevěné okenice.

Zabitím Ocelového Srdce Zúčtovatelé prakticky vyhlásili válku všem Výjimečným. Někteří lidé uprchli z Newcaga, protože se báli odplaty. Většina z nich ale zůstala a dorazila spousta dalších. Během měsíců, které uběhly od pádu Ocelového Srdce, se počet obyvatel Newcaga téměř zdvojnásobil.

18


Pokývl jsem přihlížejícím. Nezaháněl jsem je zpátky do bezpečí. My, Zúčtovatelé, jsme byli jejich hrdinové – ale jednoho dne se tihle lidé budou muset Výjimečným postavit sami. Chtěl jsem, aby se dívali.

„Cody, máš vizuální kontakt?“ zeptal jsem se do mobilu.

„Ne,“ zareagoval Cody. „Každou chvíli by se ale měla objevit...“ Nad hlavou mi přeletěl černý stín helikoptéry. Vymahači – původně policie Ocelového Srdce – teQ patřili nám. Pořád jsem si nebyl jistý, co si o tom myslet. Vymahači se při mnoha příležitostech opravdu snažili, aby mě zničili. Přes něco takového se člověk jen tak nepřenese.

Kromě toho zabili Megan. Zotavila se z toho. Víceméně. Sáhl jsem znovu na pistoli v pouzdře. Byla to jedna z těch jejích.

„Přesouvám se s vojákama na pozici,“ ohlásil Abraham.

„Davide? Nějaké stopy po Elektře?“ zeptala se Tia.

„Ne,“ odpověděl jsem, když jsem se rozhlédl po ulici. Ulice bez lidí, osvětlená jen několika osamělými lucernami, působila jako za časů Ocelového Srdce. Pustá a temná. Kde byla Elektra?

Dokáže se teleportovat skrz stěny, napadlo mě. Co bych udělal na jejím místě? Měli jsme tenzory, které nám umožňovaly vytvořit tunel, kdekoliv nás napadlo. Co bych dělal, kdybych je s sebou měl?

OdpověQ byla jasná. Šel bych do podzemí.

Nacházela se pode mnou.

19


3

„S

táhla se do podzemních ulic!“ vyhrkl jsem a vytáhl zbý

vající vodní balónky. „Určitě se objeví někde poblíž a po

kusí se mě překvapit.“

Jen co jsem to dořekl, proletěl přes ulici blesk a ze země se vynořila a zhmotnila zářící postava.

Hodil jsem balóne ks malinov kou a pa kse dal na útě k.

Slyšel jsem, ja kpras kl, a hned potom, ja kEle ktra nadává. Na okamžik se mě nepokoušel usmažit žádný energetický výboj, takže jsem usoudil, že jsem se trefil.

„Já tě zničím, ty červe!“ zařvala za mnou Elektra. „Roztrhám tě na kusy, jako když se list papíru dostane do hurikánu!“

„Ou,“ okomentoval jsem to, zatímco jsem dorazil na křižovatku a schoval se za starou poštovní schránkou.

„Co je?“ zeptala se Tia.

„To byla dost dobrá metafora.“

Ohlédl jsem se po Elektře. Kráčela po ulici a zářila. Přibližovala se a svítící paprsky narážely do země, do blízkých sloupů luceren i do stěn budov. To je síla. Byl by Edmund – který dodával energii Newcagu – něčím podobným, kdyby neustále nerozdával své schopnosti?

20


„Odmítám uvěřit tomu,“ zakřičela, „že jsi zabil Ocelové Srdce!“

Mitotik tvrdil totéž, pomyslel jsem si. To byl další Výjimečný, který nedávno dorazil do Newcaga. Nedokázali se smířit s tím, že jednoho z nejmocnějších Výjimečných – kterého se i oni sami báli – zabili obyčejní lidé.

Vypadala velkolepě, celá v černém, s rozevlátým pláštěm, elektřina z ní sršela v podobě jisker a blesků. Já ji bohužel ale nepotřeboval velkolepou. Potřeboval jsem ji naštvanou.Pár příslušníků Vymahačů se skrývalo za nedalekou budovou, na zádech měli pušky a v rukou balónky s malinovkou. Ukázal jsem jim rukou k jedné z postranních uliček. Přikývli a stáhli se, aby tam na mě počkali.

Byl čas tuhle Výjimečnou vyprovokovat.

„Nezabil jsem jen Ocelové Srdce!“ zakřičel jsem na ni. „Zabil jsem desítky Výjimečných. Tebe zabiju taky!“

Do poštovní schránky udeřila energetická vlna. Uskočil jsem, abych se schoval za budovou. V tu chvíli udeřil další výboj do místa jen pár centimetrů od mě. Protože jsem se dotýkal rukou země, otřes mi prošel až do ní. S nadávkou jsem se opřel zády o zeQ a protřepával si ruku. Pak jsem vykoukl zpoza budovy. Elektra běžela ke mně.

Paráda! A taky hrůza.

Vydal jsem se sprintem přes ulici do jednoho z vchodů. Elektra se vynořila zpoza rohu v okamžiku, kdy jsem vcházel do budovy. Uvnitř byla vyklizená cestička skrz cosi, co snad byl autosalón. Proběhl jsem na druhou stranu a Elektra mě následovala – rychle se teleportovala.

Probíhal jsem v rychlosti jednou místností po druhé a držel se nacvičené trasy. Zahnout vpravo, vběhnout do místnosti.

Zahnout doleva a pa kběžet dál po chodbě.

Zahnout vpravo.

Při vytváření dveřních otvorů jsme využili další z Profesorových schopností – maskovanou jako technologii v podobě tenzorů. Elektra se držela těsně za mnou a procházela stěnami

21


jako světelné záblesky. Nikdy jsem nezůstal v jejím zorném poli dostatečně dlouho, aby se jí podařilo mě zasáhnout. Perfektně nám to vycházelo. Ona...

...ona slábla.

Zastavil jsem se vedle dveří, které vedly ven ze zadní části budovy. Elektra mě přestala pronásledovat. Stála na konci dlouhé chodby a elektřina z ní sršela do ocelových stěn.

„Tio, vidíš to?“ zašeptal jsem.

„Jo. Zdá se, že ji něco vyděsilo.“

Zhluboka jsem se nadechl. Zdaleka to nebylo ideální, ale... „Abrahame,“ zašeptal jsem, „přiveQ sem vojáky. Zahájíme útok.“

„Souhlasím,“ pronesl Profesor.

Vojáci Vymahačů, kteří doteQ leželi ve vyčkávacích pozicích, vtrhli přes autosalón do budovy. Další sbíhali po schodech, slyšel jsem dusot jejich kroků. Elektra se ohlédla, zatímco do chodby vrazili dva vojáci v plné výstroji, s helmami a pancéřováním. Snad jen skutečnost, že nesli oranžové balónky naplněné tekutinou, trochu kazila celý dojem.

Elektra položila ruku na stěnu za sebou a splynula s ocelí tak, že zmizela. Balónky bezcílně dopadly na podlahu chodby.

Elektra se znovu vynořila a vystřelila energetické výboje. Když zasáhly oba vojáky, zavřel jsem oči, ale slyšel jejich křik.

„To je to nejlepší, co dokážou proslulí Zúčtovatelé?“ zakřičela Elektra, zatímco se objevili další vojáci a házeli balónky všemi směry. Přinutil jsem se na to podívat. Současně jsem vytáhl pistoli. Elektra mezitím zmizela v podlaze.

Vynořila se za skupinou vojáků. Jakmile muže zasáhla elektřina, začali křičet. Stiskl jsem pevně rty. Kdyby přežili, Profesor by je dokázal uzdravit – opět pod záštitou „technologie Zúčtovatelů“.

„Ty balónky nefungují,“ ozvala se Tia.

„Fungujou,“ sykl jsem a sledoval, jak jeden z nich zasáhl Elektru. Její síla kolísala. Vypálil jsem po ní, stejně jako tři střelci Vymahačů ze vzdálenější strany chodby.

22


Všechny čtyři náboje ji zasáhly, ale byly zachyceny jejím energetickým polem a zničeny. Ty balónky fungovaly, ale ne tak, jak jsme potřebovali. Ne úplně.

„Všechny jednotky na jižní straně chodby,“ ozval se Abrahamův hlas, „stáhněte se. Okamžitě.“

Vyběhl jsem ze dveří, zatímco budovu roztřásl příval střel. Abraham na vzdálenějším konci chodby, za střelci od Vymahačů, vytáhl svůj gravatonický minikulomet XM380.

Popadl jsem mobil a napojil se na Abrahamův videozáznam. Viděl jsem teQ z jeho perspektivy, jak střely z kulometu prozařují temnotu a ja kse náboj za nábojem odráží od ocelových stěn a odkazují jiskry. Každý, který dorazil k Elektře, však zůstal uvězněn v jejím elektrickém poli, případně se od něj odrazil. Skupina mužů a žen za Abrahamem házela balónek za balónkem. Další vojáci otevřeli ve stropě propadlo a chrstli dolů celý kbelík malinovky.

Elektra uskočila, aby se jí vyhnula. Krůček po krůčku ustupovala před tou cákající tekutinou. Bála se jí, ale úplně to nefungovalo. Slabina Výjimečných měla za následek, že nebudou moct používat své schopnosti, ale tohle se nestalo.

Byl jsem si docela jistý, že znám důvod.

Elektra vypustila celou lavinu energetických výbojů směrem kAbrahamovi i ostatním vojá kům. Abraham za klel a zalehl, ale jeho ochranné pole, které mu daroval Profesor maskované jako speciální bundu, zajistila bezpečí pro něj i pro lidi za ním. Zaslechl jsem na lince výkřik, ale nic jsem neviděl. Odpojil jsem se.

„Nejste nic!“ zařvala Elektra.

Připevnil jsem si mobil kpaži a vstoupil zpát ky do chodby právě včas, abych viděl, ja kposílá vlnu ele ktřiny vzhůru s krz strop na lidi, kteří tam byli. Znovu se ozval křik.

Zdvihl jsem poslední balóne ka pa kho hodil. Pras kl jí za zády. Elektra se ke mně otočila. A kruci! Vyšší Výjimečná v plné síle, energie z ní jen tryskala... Mohl se někdo divit, že chtěli vládnout? Plivl jsem jí knohám, pa kse otočil a vyběhl zadními dveřmi ven.

23


Pronásledovala mě a křičela.

„Horní jednotky, Haven Street,“ ozvala se mi v uchu Tia, „připravte se ka kci.“

Na střeše budovy, kterou jsem právě opustil, se objevili lidé a začali vrhat dolů balónky, zatímco Elektra běžela za mnou. Nevšímala si jich a dál mě pronásledovala. Pokud už ty padající balónky k něčemu byly, tak ji jen ještě víc rozzuřily.

Jakmile však začaly vybuchovat v její blízkosti, přestala křičet.

Jasně, pomyslel jsem si, a celý zpocený jsem se vydal do budovy na protější straně ulice. Jednalo se o menší bytový komplex. Proběhl jsem vchodem a vrazil do prvního bytu.

Elektra mě pronásledovala v oblaku elektřiny a vzteku. Stěny ji nezastavily, procházela jimi v podobě světelných záblesků.

Ještě o kousek dál! řekl jsem si tiše, když jsem zabouchl dveře. Tenhle komplex byl obydlený a spoustu z přeměněných ocelových dveří jsme nahradili novými dřevěnými.

Elektra prošla stěnou ve chvíli, kdy jsem přeskakoval ocelový gauč a běžel do sousední místnosti. Vládla tam naprostá tma. Zabouchl jsem dveře.

Jakmile Elektra vstoupila dovnitř, oslepilo mě to. Udeřil mě její energetický výboj a ten šok, který jsem utrpěl před chvílí, mi najednou připadal zanedbatelný. Výboj mnou projel a způsobil, že jsem zeslábl a dostal křeče. Natáhl jsem se, abych stiskl tlačítko na zdi, ale ruce mě neposlouchaly.

Ta kjsem do něj narazil hlavou.

Pa kjsem se zhroutil, zcela jsem podlehl šo ku z její energie. Strop malé, temné místnosti, která kdysi byla koupelnou, se otevřel a dopadly na nás litry malinovky. Nad tím vším se objevily sprchové hlavice, ze kterých stříkala rudá tekutina.

Elektřino energetické pole se začalo rychle vytrácet. Elektrické výboje jí probíhaly pažemi, vypadaly jako stužky, které se stále zkracovaly. Natáhla se ke dveřím, ale ty se za mnou zabouchly. S nadávkou sevřela ruku v pěst, snažila se nastřádat energii kteleportaci, ale nepřetržitě dopadající kapalina narušovala její schopnosti.

24


S námahou jsem poklekl.

Otočila se ke mně a vykřikla. Pak mě chytla za ramena.

Natáhl jsem ruce, chytil její masku a pak ji škubnutím sundal. Vepředu se nacházel plastový díl, který jí přesně seděl na nose i ústech. Nějaký filtr?

Pod maskou jsem uviděl ženu ve středním věku s kudrnatými hnědými vlasy. Tekutina na ni pršela dál a stékala jí v proudech po tvářích a přes rty. Přímo do úst.

Její energetické výboji úplně ustaly.

S heknutím jsem se vydrápal na nohy. Elektra začala v panice křičet. Bouchala na dveře, lomcovala s nimi, snažila se je otevřít. Ťuknul jsem na obrazovku mobilu a celou místnost zalilo bílé světlo.

„Je mi to líto,“ řekl jsem a přiložil jí k hlavě Meganinu pistoli.

Elektra se na mě podívala s vytřeštěnýma očima.

Stiskl jsem spoušP. Tentokrát se kulka neodrazila. Výjimečná dopadla na zem a kolem ní se začala šířit louže tmavší červené barvy, než měla tekutina, co na ní pršela. Ruka s pistolí mi poklesla.

Jmenuji se David Charleston.

A zabíjím Výjimečné, lidi se super schopnostmi.

25


4

O

demkl jsem dveře a vypotácel se z koupelny. Odkapával ze

mě ovocný nápoj. V sousední místnosti stála skupina vojáků

s namířenými zbraněmi. Jakmile mě uviděli, sklopili hlavně. Gestem jsem ukázal přes rameno a Roy – kapitán týmu Vymahačů – poslal dva vojáky zkontrolovat tělo.

Byl jsem promočený a třásl jsem se. Zandat Meganinu pistoli zpět do pouzdra se mi podařilo až na druhý pokus. Neřekl jsem ani slovo a pár vojáků mi cestou ven zasalutovalo. Dívali se na mě se směsicí hrůzy a obdivu. Jeden zašeptal: „Ocelokat.“ Za necelý rok, co jsem byl u Zúčtovatelů, jsem osobně zabil skoro tucet Výjimečných.

Co by asi říkali, kdyby věděli, že za svou pověst z většiny vděčím schopnostem jiného Výjimečného? Silovému poli, co mě chrání před zraněním, i léčivým dovednostem, které mě vrátily zpátky ze zápraží smrti... to všechno patřilo mezi Profesorovy schopnosti, které dovedně maskoval jako špičkovou technologii. Byl dárcem, Výjimečným, který může půjčovat své schopnosti ostatním. Z nějakého důvodu na něj jeho schopnosti neměli žádný negativní dopad – tedy pokud je používal někdo jiný. Když je ale využil on sám, hrozilo, že se z něj stane bezcitný zabiják.

26


Jen hrstka lidí věděla o Profesorovi pravdu. K nim ale obyčejní obyvatelé Newcaga, kterých se před budovou shromáždil slušný dav, nepatřili. Stejně jako vojáci mě sledovali s obdivem i trochou zděšení. Pro ně jsem byl celebrita.

Sklonil jsem hlavu a prodíral se davem. Jejich pohledy mi byly nepříjemné. Zúčtovatelé se vždycky drželi ve stínu a já jsem se knim nepřidal proto, abych se proslavil. Momentálně ale bylo nutné, aby nás viděli při práci. Aby si uvědomili, že někdo bojuje. Doufali jsme, že je to bude inspirovat. Zažíval jsem pernou chvilku, protože jsem o žádný obdiv rozhodně nestál.

Za skupinou čumilů jsem zahlédl povědomou postavu. Tmavá pleP a pevné svaly. Abraham si oblékl uniformu s černošedou kamufláží, která byla pro ocelové město příhodná. Oblečení bylo potrhané a odřené. Věděl jsem dost, abych poznal, že ochranné pole, které mu poskytl Profesor, dosáhlo hranice svých možností. Abraham mi ukázal vztyčený palec a pak kývl hlavou ksousední budově.

Vydal jsem se tím směrem, zatímco za mnou Roy a jeho tým nesli mrtvou Výjimečnou, aby mohli ukázat lidem tělo. Bylo důležité, aby lidé viděli, že Výjimeční jsou smrtelní, ale já jsem její smrt neoslavoval. Alespoň ne tak, jako kdysi.

Vypadala na konci tak vyděšeně, pomyslel jsem si.Mohla být jako Megan, Profesor nebo Edmund... prostě normální člověk, kterého to všechno pohltilo. Přinucená k dělání hrozných věcí nadpřirozenými schopnostmi, o které se nikoho neprosila.

Vědomí, že tyhle schopnosti skutečně Výjimečné ničí, měnilo můj pohled na celou situaci. Hodně.

Vešel jsem do budovy a vydal se po schodech. Nakonec jsem vešel do jedné z místností ve druhém patře, kterou osvětlovalo jediné světlo v rohu. Ja kjsem předpo kládal, našel jsem tu Profesora. S rukama zkříženýma na hrudi se díval z okna. Měl na sobě tenký laboratorní plášP, který mu dosahoval k lýtkům, a v kapse zastrčené ochranné brýle. Na druhé straně místnosti čekal Cody, štíhlá silueta ve flanelové košili s ustřiženými rukávy a s ostřelovačskou puškou zavěšenou přes rameno.

27


Profesor alias Jonathan Phaedrus, zakladatel Výjimečných. Bojovali jsme proti Výjimečným. Zabíjeli jsme je. A přesto nás jeden z nich vedl. Když jsem to zjistil, byl to šok. Uctíval jsem Zúčtovatele už od dětství a a stejně ta kjsem nenáviděl Výjimečné. Zjištění, že Profesor je obojí... to bylo, jako když odhalíte, že Santa Claus je ve skutečnosti nacista.

Nakonec jsem se s tím vyrovnal. Kdysi dávno mi otcova myšlenka, že jednou přijdou dobří Výjimeční, připadala k smíchu. TeQ, když jsem se už setkal ne s jedním, ale hned se třemi dobrými Výjimečnými... se svět změnil. Anebo byl možná pořád stejný – jen jsem ho vnímal jinak.

Došel jsem kProfesorovi stojícímu u o kna. Měl vyso kou postavu, prošedivělé vlasy a ostře řezané rysy. Působil nezničitelně, když tam tak stál – připomínal městské budovy. Když jsem kněmu došel, zvedl ru ku, stis kl mi rameno a pa kpo kýval hlavou. Znamení respektu a souhlasu.

„Dobrá práce,“ pronesl.

Ušklíbl jsem se.

„Ale vypadáš, jako kdyby ses vydrápal z pekla,“ dodal.

„Pochybuju, že je v pekle tolik malinovky,“ odpověděl jsem.

Zabručel a podíval se znovu z okna. Lidí přibývalo, někteří nám provolávali slávu. „Nikdy by mě nenapadlo,“ ozval se potichu Profesor, „ja kochranitels ký vztah si ktěmhle lidem vypěstuji. Zůstat na jednom místě, hlídatměsto. Potřeboval jsem to, abych si uvědomil, proč tohle všechno vlastně děláme. Díky, žes nám dodal odvahu. Udělal jsi tu obrovský kus práce.“

„Ale...?“ zeptal jsem se, protože jsem zachytil podtón v Profesorově hlase.

„Ale teQ dáme těm lidem to, co jsme jim slíbili. Bezpečí. Normální život.“ Otočil se ke mně. „Nejprve Mitotik, pak Instabam, teQ Elektra. V jejich útocích je určitý řád a já mám pocit, že se někdo snaží upoutat mou pozornost. Někdo, kdo ví, co jsem zač, a kdo posílá Výjimečné, aby útočili na můj tým místo na mě.“

„Kdo?“ Kdo by mohl vědět, že je Profesor Výjimečný? Ani

28


většina Zúčtovatelů o tom neměla ponětí. Jen tým tady v Newcagu, znal jeho tajemství.

„Mám jisté podezření,“ řekl Profesor. „Ale teQ není vhodné chvíle na to se o něm bavit.“

Přikývl jsem. Bylo mi jasné, že kdybych v daný okamžik naléhal, aby mi řekl víc, nebylo by mi to nic platné. Proto jsem se místo toho podíval dolů, kde se nacházel dav lidí a mrtvá Výjimečná. „Elektra vás chytila do pasti, Profesore. Jak se to stalo?“

Zakroutil hlavou. „Chytila mě přímo do té elektrické bubliny. Věděls, že umí tyhle věci?“

Zavrtěl jsem hlavou. Netušil jsem to.

Profesor zabručel: „Abych se osvobodil, musel bych použít své schopnosti.“

„Ou,“ řekl jsem. „No tak... jste je možná měl použít. Třeba bychom měli trénovat a zjistit, jestli dokážete být Výjimečný, a přitom... vždyP víte. Když ty schopnosti rozdáváte, nic to s vámi nedělá, takže možná existuje nějaké tajemství, jak je sám používat. Megan...“

„Megan není tvá kamarádka, chlapče,“ přerušil mě Profesor tiše, ale pevně. „Je jednou z nich. Vždycky byla.“

„Ale...“

„Ne.“ Profesor mi stiskl rameno. „Tohle musíš pochopit, Davide. Jakmile Výjimeční dovolí, aby je jejich schopnosti zkazily, zařadí se tím mezi nepřátele. A takhle se na ně musíme dívat. Cokoliv jiného by vedlo k šílenství.“

„Ale vy jste použil své schopnosti,“ oponoval jsem, „abyste mě zachránil. V boji proti Ocelovému Srdci.“

„A v obou případech mě to téměř zničilo. Musím na sebe být přísnější a opatrnější. Nemohu dovolit, aby se z výjimky stalo pravidlo.“

Polkl jsem a přikývl.

„Vím, že jsi to vždycky dělal pro pomstu,“ pokračoval Profesor. „To je silná motivace a jsem rád, že se ti ji podařilo ovládnout, hochu. Ale já je nezabíjím ze msty, teQ už ne. To, co

29


děláme... je pro mě, jako když někdo utratí prašivého psa. Je to milosrdenství.“

Ze způsobu, jakým to pronesl, se mi udělalo zle. Ne proto, že bych mu nevěřil nebo že by se mi to nelíbilo – jeho motivace byla rozhodně méně sobecká než ta moje. Důvodem bylo vědomí, že teQ mluví o Megan. Myslel si, že ho zradila, a upřímně řečeno měl na to právo. Jenže Megan nebyla zrádkyně. Netušil jsem zatím, co byla, ale měl jsem v úmyslu to zjistit.

Dole vedle davu zastavilo auto. Profesor na ně zběžně mrkl. „Běž to s nimi vyřídit,“ pronesl. „Sejdeme se v úkrytu.“

Otočil jsem se. Z auta vystupovala starostka spolu s několika členy městské rady.

Skvělý, pomyslel jsem si.

Opravdu bych se teQ raději postavil dalšímu Výjimečnému.

30


5

V

yšel jsem z budovy v okamžiku, kdy vojáci udělali prostor

starostce Briggsové. Měla na sobě bílý kalhotový kostým

a barevně ladící klobouk, podobně jako ostatní členové městské rady. Jednotné oblečení, stylový vzhled. Na rozdíl od obyčejných lidí, kteří na sobě měli... no, prakticky cokoliv.

Během prvních dnů v Newcagu bylo strašně náročné sehnat oblečení. Všechno, co lidé tehdy neměli na sobě, se během Velké proměny přeměnilo v ocel. Za tu spoustu let však týmy hledačů proslídili předměstí a vyprázdnili skladiště, staré obchodní domy i opuštěné budovy. V současnosti jsme tedy už měli něco na sebe – ale byla to podivná směsice různých stylů.

Vyšší třída vša kchtěla vypadat lépe. Vyhýbala se pra ktic kému oblečení, jako byly džíny, které vydržely překvapivě dlouho, když jste na ně tu a tam dali záplatu. Během vlády Ocelového Srdce si lidé z vyšších vrstev nechávali oblečení šít a volili styl čtyřicátých let. Doba, kdy vše mělo úroveň, nebo to alespoň takhle říkávali. To nebylo oblečení, které byste mohli jen ta kně kde najít.

Rozhodli jsme, že se stanu prostředníkem mezi Briggsovou a zbytkem týmu. Byl jsem mezi Zúčtovateli jediný z Newcaga a chtěli jsme omezit přístup kProfesorovi. Zúčtovatelé New

31


cagu nevládli – my jsme ho chránili. Tenhle rozdíl všichni považovali za důležitý.

Prošel jsem davem a nevšímal si lidí, kteří šeptali mé jméno. Ta pozornost mi vadila. Všichni mě uctívali, ale sotvasi pamatovali lidi, jako byl můj otec, kteří zemřeli v bojiproti Výjimečným.

„Vypadá to na váš rukopis, Charlestone,“ řekla starostka Briggsová a šPouchla nohou do mrtvoly na zemi. „Ocelokat si může udělat další zářez na pažbu své pušky.“

„Má puška je rozbitá,“ odpověděl jsem. Trochu příkře. Starostka byla mocná žena a odvedla skvělou práci při organizaci města. Spíš se jednalo o to, že byla jednou z nich – za časů Ocelového Srdce patřila mezi vyšší třídu. Čekal jsem, že nakonec všichni ze svých úřadů vyletí, ale Briggsová se nějakým způsobem – pomocí politických manévrů, které jsem nedokázal sledovat – dostala do vedení města, místo toho, aby odešla do vyhnanství.

„Jsem si jistá, že vám dokážeme sehnat novou pušku.“ Přejela mě pohledem, neusmívala se. Ráda používala „pragmatický“ přístup. Mně připadal „neosobní“.

„PojQte se se mnou projít, Davide,“ řekla Briggsová a vydala se pěšky pryč. „Nevadí vám to, že ne?“

Vadilo mi to, ale napadlo mě, že je to jedna z těch otázek, na kterou je lepší neodpovídat. I když jsem si nebyl úplně jistý. Nebyl jsem žádný vědátor, ale strávil jsem velkou část svého dospívání studiem Výjimečných, což vedlo ktomu, že jsem měl omezené zkušenosti v komunikaci s normálními lidmi. Můj kontakt s nimi vypadal asi podobně, jako když se pokoušíte utopit pytel plný hrabošů v kýblu s barvou.

„Vašeho vůdce,“ pokračovala Briggsová, když jsme se trochu vzdálili od davu, „jsem už pěkně dlouho neviděla.“

„Profesor má spoustu práce.“

„To si umím představit. A musím říct, že si opravdu vážíme ochrany, kterou vy i vaši lidé poskytujete tomuto městu.“ Podívala se přes rameno na mrtvolu a pa kpozvedla obočí. „Ale nemohu říci, že bych chápala váš plán.“

32


„Prosím?“ zeptal jsem se.

„Váš vůdce umožnil, aby mě soukolí politiky dostalo do čela Newcaga, ale nevím nic o tom, jaké plány mají Zúčtovatelé s tímhle městem – vlastně s celou zemí. Bylo by hezké vědět, co máte v plánu.“

„To je snadné,“ odpověděl jsem. „Zabíjet Výjimečné.“

„A když se skupina Výjimečných spojí a zaútočí společně na město?“

Jo. To by byl problém.

„Elektra,“ navázala, „nás terorizovala pět dní, zatímco vy jste zuřivě plánovali. Pět dní je dlouhá doba na to, aby město trpělo zvůlí dalšího tyrana. Pokud by se pět nebo šest silných Výjimečných spojilo a přišli sem s úmyslem nás zničit, neumím si představit, ja kbyste nás ochránili. Jistě byste je na konec jednoho po druhém zlikvidovali, ale než by k tomu došlo, z Newcaga by zbyly jen ruiny.“

Briggsová se zastavila a obrátila se ke mně. TeQ už ji ostatní nemohli slyšet. Podívala se mi do očí a já v tom výrazu něco spatřil. Byl to... strach?

„Proto se ptám,“ pronesla potichu, „jaký je váš plán? Po letech, kdy se Zúčtovatelé skrývali a útočili na nepříliš důležité Výjimečné, se odhalili a zlikvidovali přímo Ocelové Srdce.To znamená, že máte nějaký cíl, ne? Vyhlásili jste válku. Znáte tajemství, které vám ji pomůže vyhrát, viQte?“

„Já...“ Co jsem měl na to říct? Tahle žena, která přežila vládu jednoho z nejmocnějších Výjimečných na světě a která po jeho pádu převzala otěže, se na mě dívala s prosbou na rtech a strachem v očích.

„Ano,“ odpověděl jsem. „Máme plán.“

„A...?“

„A možná jsme našli způsob, ja kje zastavit všechny, paní starostko,“ řekl jsem. „Jakéhokoliv Výjimečného.“

„Jak?“

Usmál jsem se a doufal, že jí tím uklidním. „ Pomocí slabin Výjimečných, paní starostko. Musíte mi věřit. Víme, co dělá

33


me. Nikdy bychom nezačali válku, kdybychom předpokládali, že prohrajeme.“

Přikývla a vypadala klidněji. Vrátila se zpět k věcnému chování a teQ, když jsem se jí plně věnoval, mě žádala, abych se zeptal Profesora na spoustu věcí – ve většině případů to působilo snahou udělat z něj i ze Zúčtovatelů politický nástroj. Její vliv mezi newcagskou elitou by výrazně vzrostl, pokud by se mohla pochlubit Profesorem coby přítelem. To byl ten důvod, proč jsme se drželi opodál.

Poslouchal jsem ji, ale znepokojovalo mě to, co jsem řekl. Měli Zúčtovatelé skutečně nějaký plán? Pochyboval jsem o tom.

Ale já ho měl.

Nakonec jsme se vrátili k místu, kde leželo Elektřino tělo. Dav ještě vzrostl, přidalo se kněmu i pár zaměstnanců nedávno vzniklého tisku, kteří pořizovali fotky. Bohužel párkrát vyfotili i mě.

Prošel jsem davem a poklekl vedle mrtvoly. Ona byla vzteklým psem, o kterém mluvil Profesor. Její zabití skutečně představovalo milosrdenství.

Přišla si pro nás, napadlo mě. A už jako třetí v pořadí se vyhýbala Profesorovi. Mitoti kpřišel do města v době, kdy tu Profesor nebyl. Instabam se při pronásledování snažil Profesora zbavit a střílel po Abrahamovi. Elektra Profesora zajala a pa kho tam nechala, aby mohla jít po mně.

Profesor měl pravdu. Něco se dělo.

„Davide?“ ozval se Roy. Klečel vedle mě a měl na sobě černošedé pancéřování Vymahačů.

„Jo?“

Royova ruka v černé rukavici něco držela. Okvětní lístky neznámé květiny hrály úžasnými duhovými barvami – každý lísteče kměl tři nebo čtyři barvy, ja ko kdybyste je namíchali na paletě.

„Tohle měla v kapse,“ řeklRoy. „Nic jiného jsme u ní nenašli.“

Mávl jsem na Abrahama. Když přišel, okvětní plátky jsem mu ukázal.

34


„Jsou z Babilaru,“ pronesl. „Z města, kterému se dřív říkalo New York.“

„Pracoval tam i Mitotik, než sem přišel,“ zauvažoval jsem potichu. „Je to jen náhoda?“

„To těžko,“ opáčil Abraham. „Asi bysme to měli jít ukázat Profesorovi.“

35


6

S

tále jsme měli tajnou základnu ukrytou v podzemí Newca

ga. I když jsem každý den docházel do jednoho z bytů na

hoře, abych se osprchoval, spal jsem dole, stejně jako ostatní. Profesor nechtěl, aby lidé věděli, kde nás najdou. Vzhledem ktomu, že poslední Výjimeční přišli do města s cílem nás zabít, to bylo dobré rozhodnutí.

Vydali jsme se s Abrahamem pěšky dlouhou, skrytou chodbou, která byla vyřezána přímo do kovové země. Stěny tunelu měly typický hladký vzhled vytvořený tenzory. Pokud měl jeden z nás zapůjčené Profesorovy schopnosti, dokázali jsme přeměňovat pevný kov, skálu nebo dřevo na prach. To vyvolávalo pocit, jako kdybychom v oceli vyhloubili chodbu holýma rukama.

Vchod do úkrytu hlídal Cody. Vždycky po akci jsme drželi hlídky. Profesor předpokládal, že jeden z Výjimečných, který se objeví, bude jen návnada – a až ho zabijeme, mnohem silnější Výjimečný nás bude sledovat a bude se pokoušet najít náš úkryt. To se klidně mohlo stát.

Co bychom udělali, pokud by se skupina Výjimečných rozhodla dobýt město? O tom jsem rozechvěle přemýšlel, když jsme s Abrahamem vcházeli do úkrytu.

36


Jednalo o několik ocelových místností střední velikosti osvětlených žlutými žárovkami našroubovanými přímo do stěn. U stolu na vzdálenější straně místnosti seděla Tia, zrzka středního věku s brýlemi, v bílé halence a v džínách. Její stůl byl nehorázně drahý dřevěný kousek, který si pořídila před pár týdny. Připadal mi jako znamení, že tu zůstaneme.

Abraham došel kní a hodil na stůl o květní plát ky. Tia zdvihla obočí. „Kde jste to našli?“ zeptala se.

„V Elektřině kapse,“ řekl jsem.

Tia je posbírala.

„To je třetí Výjimečný, který sem přišel a pokoušel se nás zabít,“ pokračoval jsem. „A každý z nich měl vazbu na Obnovený Babylon. Tio, co se to děje?“

„Nejsem si jistá,“ zaváhala.

„Profesorto asibude vědět,“ dodal jsem s nadějí. „Před chvílí mi toho spoustu řekl, ale neposkytl mi k tomu žádné vysvětlení.“

„Řeknu mu, aby ti to vysvětlil, až bude připravený,“ přislíbila mi. „A mimochodem máš tady na stole složku. Tu, o kterou sis řekl.“

Snažila se odvést mou pozornost. Shodil jsem batoh na zem – vyčnívaly z něj kousky mé pušky – a zkřížil ruce na prsou. Přistihl jsem se ale, že zírám na stůl, na kterém byla složka s mým jménem napsaným navrchu.

Tia vešla do Profesorovy přemýšlecí místnosti a nechala mě a Abrahama v hlavní síni. Usadil se na židli u pracovního stolu a svou zbraň položil s žuchnutím na něj. Gravatonická čidla ve spodní části zeleně zářila, ale zdálo se, že jedno je rozbité. Abraham ze stěny sundal několik nástrojů a pustil se do rozebírání zbraně.

„Co nám tají?“ zeptal jsem se a vzal si složku z Tiina stolu.

„Spoustu věcí,“ odpověděl Abraham. Jeho nenápadný francouzský přízvuk měl za následek, že působil přemýšlivým dojmem. „Je to ta ksprávně. Kdyby jednoho z nás dostali, nemůže prozradit to, co neví.“

37


S heknutím jsem se opřel o ocelovou stěnu za Abrahamem. „Babilar... Obnovený Babylon. Byl jsi tam někdy?“

„Ne.“

„Nikdy?“ zeptal jsem se a probíral se stránkami, které mi tu Tia nechala. „Ani když se mu ještě říkalo Manhattan?“

„Nikdy jsem tam nebyl,“ zopakoval Abraham. „Bohužel.“

Mrkl jsem na Tiin stůl. Hromada spisů na něm vypadala povědomě. Jednalo se o mé staré složky o Výjimečných. Naklonil jsem se a otevřel jednu z nich.

Regalia, stálo na první stránce. Původně Abigail Reedová. Výjimečná, která v současnosti vládne Babilaru. Vytáhl jsem foto starší Afroameričanky s distingovaným výrazem. Zdála se mi povědomá. Nebyla před lety soudkyní? Ano, byla... a potom účinkovala ve vlastní televizní reality show. Soudkyně Regalia. Listoval jsem stránkami a oživoval si vzpomínky.

„Davide...,“ varoval mě Abraham,kdyžjsem obracel stránku.

„Jsou to moje poznámky,“ řekl jsem.

„Na Tiině stole.“ Pokračoval v čistění své zbraně, aniž by se na mě podíval.

Povzdechl jsem si a zavřel složku. Místo toho jsem se pustil do čtení poznámek, které tu pro mě Tia nechala. Byla to jen jedna stránka. Poslal ji Tie jeden z jejích kontaktů, lorista – což je výraz, který Zúčtovatelé používají pro lidi, co studují Výjimečné.

Bývá často náročné dohledat, čím byli Výjimeční před svou transformací, zejména ti první, stálo ve složce. Ocelové Srdce je toho dokonalým příkladem. Nejenže jsme přišli o většinu informací, které byly kdysi uveřejněny na internetu, ale aktivně likvidoval každého, kdo ho znal ještě před Kalamitou. Te;, když známe jeho slabinu – díky vašemu mladému příteli – domníváme se, že chtěl odstranit všechny, kdo ho znali, pro případ, že by se ho nebáli.

Přesto se mi podařilo najít pár informací. Jmenoval se Paul Jackson, na střední škole patřil mezi sportovní hvězdy. Také ale šikanoval své spolužáky, což vedlo k tomu, že – navzdory tomu,

38


jak často vyhrával – nezískal stipendium na žádné univerzitě. Zapletl se do několika incidentů. Nenašel jsem podrobnosti, ale myslím, že několika spoluhráčům z týmu způsobil zlomeniny.

Po střední škole dostal práci jako noční hlídač v jedné továrně. Strávil celé dny psaním příspěvků na různá fóra s konspiračními teoriemi, kde spekuloval o nevyhnutelném pádu země. Nemyslím si, že by to bylo jasnovidectví – šlo prostě jen o skupinu podivínů, kteří nebyli spokojeni s životem ve Spojených státech. Často tvrdil, že nevěří, že by obyčejní lidé byli schopni volit ve svém nejlepším zájmu.

To je zhruba vše. Musím však připustit, že by mě zajímalo, proč chcete znát minulost mrtvého Výjimečného. Jakým výzkumem se to zabýváte, Tio?

Pod tím, naškrábána Tiiným rukopisem, stála slova: Ano, Davide, jsem taky zvědavá, na co se snažíš přijít. Přij; mi to říct.

Svěsil jsem ruku s papírem a vydal se směrem k Profesorově místnosti. V úkrytu jsme nepoužívali dveře, ale jen látkové závěsy. Zevnitř jsem zaslechl hlasy.

„Davide...,“ ozval se Abraham.

„V těch poznámkách je napsáno, že jí mám něco říct.“

„Pochybuju, že myslela teQ hned.“

U vchodu jsem zaváhal.

„... tyhle květiny jsou jasným znamením, že je do toho zapletená Abigail,“ říkala Tia tichým hlasem. Sotva jsem ji slyšel.

„To je možné,“ odpověděl Profesor. „Ale ty okvětní lístky jsou dost okaté. Přemýšlím, jestli se některý konkurenční Výjimečný nepokouší obrátit pozornost na ni, nebo...“

„Nebo co?“

„Nebo jestli se nás ona sama nepokouší donutit, abychom za ní přišli. Nemůžu si pomoct, ale připadá mi to jako hozená rukavice, Tio. Abigail chce, abych se jí postavil – a bude dál posílat Výjimečné, kteří se budou snažit zabít můj tým, dokud

39


se tam nevydám. To je jediný důvod, který mě napadá jako vysvětlení, proč zaměstnala zrovna Ohniboje.“

Ohniboj.

Megan.

Vtrhl jsem do místnosti a nevnímal Abrahamův rezignovaný povzdech. „Megan?“ zeptal jsem se. „Co je s Megan?“

Tia a Profesor stáli tváří v tvář a oba se ke mně otočili, jako kdybych byl kus nudle na čelním skle, který tam přistál po kýchnutí. Zdvihl jsem bradu a opětoval jim pohled. Byl jsem právoplatným členem týmu, mohli mě tedy zapojit...

Kruci. Že ti dva ale umějí zírat. Zjistil jsem, že se potím. „Megan,“ zopakoval jsem. „Vy jste, hm, ji našli?“

„Zabila jednoho z týmu Zúčtovatelů v Babilaru,“ pronesl Profesor.

Ta slova byla jako úder do žaludku. „To nebyla ona,“ řekl jsem rozhodně. „Nevím, co se tam stalo, ale nemáte veškerá fakta. Megan taková není.“

„Jmenuje se Ohniboj. Osoba, kterou jsme označovali za Megan, byla jen iluze, co vytvořila, aby nás zmátla.“

„Ne,“ bránil jsem ji. „To bylo její skutečné já. Viděl jsem to. Já ji znám. Profesore, ona...“

„Davide,“ odsekl hněvivě Profesor. „Ona je jednou z nich.“

„Ta kja ko vy!“ vy kři kl jsem. „Myslíte si, že můžeme po kračovat v tom, co děláme? Co se stane, až dorazí Výjimeční jako Úmor nebo Vyhlazovač? Někdo, kdo – aby nás zabil – zničí celé město?“

„Proto jsme nikdy nezašli takhle daleko!“ vykřikl Profesor. „Proto jsme pracovali v tajnosti a v tichosti a nikdy jsme neútočili na Výjimečné, kteří byli příliš silní! Jestli tohle město skončí v troskách, bude to tvoje chyba, Davide Charlestone. Desetitisíce mrtvých padnou na tvou hlavu!“

Ustoupil jsem v šoku, protože mi došlo, co právě dělám. To se opravdu hádám s Jonem Phaedrusem, šéfem Zúčtovatelů? S Vyšším Výjimečným? Když na mě křičel, připadalo mi, že se kolem něj tetelí vzduch.

40


„Jone,“ ozvala se Tia a zkřížila ruce na hrudi. „Tohle nebylo fér. Tys souhlasil, že na Ocelové Srdce zaútočíš. Všichni neseme svůj díl viny.“

Podíval se na ni a část hněvu mu zmizela z očí. Zabručel: „Musíme najít způsob, ja kz toho ven, Tio. Po kud bychom měli bojovatveválceproti Výjimečným, budemepotřebovatzbraně.“

„Další Výjimečné,“ ozval jsem se hned, ja kse mi vrátil hlas.

Profesor se na mě podíval.

„Nejspíš má pravdu,“ přidala se Tia.

Profesorův pohled se zaměřil na ni.

„To, čeho jsme dosáhli,“ pokračovala Tia, „se nám podařilo díky tvým schopnostem. Ano, Ocelové Srdce dostal David, ale nikdy by nepřežil dost dlouho, aby to zvládl, bez tvého štítu. Možná přišel čas, abychom si začali pokládat nové otázky.“

„Megan mezi námi strávila několik měsíců,“ vypadlo ze mě, „a nikdy se proti nám neobrátila. Viděl jsem, jak používá své schopnosti, a ano, byla potom trochu vykolejená, ale nebyla zlá, Profesore. A během boje s Ocelovým Srdcem zase přišla ksobě, když mě uviděla.“

Profesor zavrtěl hlavou. „Nepoužila proti nám své schopnosti, protože pracovala pro Ocelové Srdce jako špiónka a nechtěla se odhalit,“ namítl. „Připouštím, že ji to možná změnilo klepšímu. Ale teQ už nemá důvod nepoužívat své schopnosti. A ty schopnosti ji zničí, Davide.“

„Ale...“

„Davide,“ řekl Profesor, „ona zabila Zúčtovatele.“

„Jsou na to svědci?“

Profesor zaváhal. „Nemáme ještě všechny informace. Vím, že existuje nahrávka, kterou pořídili, když se utkala s jedním z našich. A pa kho našli mrtvého.“

„Nebyla to ona,“ namítl jsem a pa kjsem se rychle rozhodl. „Pojedu do Babilaru a najdu ji.“

„To ani náhodou,“ zareagoval Profesor.

„Co jinýho můžeme dělat?“ zeptal jsem se a obrátil se kodchodu. „To je jediný plán, který máme.“

41


„Tohle není plán,“ ohradil se Profesor. „To jsou hormony.“

Zastavil jsem se ve dveřích, krev se mi hrnula do tváří. Pak jsem se otočil. Profesor posbíral okvětní lístky, které Tia položila na stolek. Potom se na ni podíval. Tia tam pořád stála se zkříženýma rukama. Pokrčila rameny.

„Pojedu do Obnoveného Babylonu,“ nakonec řekl Profesor. „Mám tam nějaké vyřizování s jedním starým přítelem. Můžeš mě doprovodit, Davide. Ale ne proto, že bys knám chtěl přibrat Megan.“

„Proč teda?“ zeptal jsem se.

„Protože jsi jeden z nejschopnějších průzkumníků, které mám, a budu tě potřebovat. To nejlepší, co můžeme momentálně udělat pro ochranu Newcaga, je zabránit Výjimečným, aby sem přicházeli. Svrhli jsme jeho vládce a tím jsme vyslali zprávu: dny tyranů z řad Výjimečných jsou pryč a žádný z nich – bez ohledu na to, ja kje mocný – si před námi nemůže být jistý. TeQ musíme tenhle slib dodržet. Musíme jim nahnat strach, Davide. Musíme zajistit, aby se ke vzpouře přidal celý kontinent.“

„Proto svrhneme vládce i z jiných měst,“ dovtípil jsem se a přikývl. „A začneme od Regalie.“

„Jestli to zvládneme,“ uvažoval Profesor. „Ocelové Srdce byl pravděpodobně tím nejsilnějším Výjimečným, ale můžu ti garantovat, že Regalia je tím nejúskočnějším – a díky tomu je stejně ta knebezpečná. Možná ještě víc.“

„Posílá sem Výjimečné,“ poznamenal jsem, „aby se pokusili zabít Zúčtovatele. Má z vás strach.“

„Možná,“ přitakal Profesor. „Každopádně tím, že sem poslala Mitotika i ostatní, nám vyhlásila válku. Ty a já ji za to zabijeme – stejně jako jsme zabili Ocelové Srdce. Stejně, jako jsi dnes zabil Elektru. Stejně, jako zabijeme každého Výjimečného, co se nám postaví.“

Naše pohledy se střetly.

„Megan není jako ostatní,“ ohradil jsem se. „Uvidíte sám.“

„Možná,“ řekl Profesor. „Ale jestli mám pravdu, chlapče,

42


chci, abys tam byl a abys tu spoušP stiskl ty sám. Protože jestli už ji má někdo zabít, měl by to být přítel.“

„Milosrdenství,“ pronesl jsem a cítil, ja kmi vyschlo v ústech.

Přikývl. „Sbal si věci. Dnes večer vyrazíme.“

43


7

P

ojedeme z Newcaga.

Vlastně jsem... ještě nikdy...

Ještě nikdy jsem nikam nejel.

A před chvílí jsem řekl, že pojedu. Bylo to okamžité rozhodnutí. Když Tia a Profesor vyšli z místnosti, zůstal jsem stát ve veřejích a začínalo mi docházet, co jsem právě provedl.

Nikdy jsem neopustil město. Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že bych opustil město. Ve městě byli Výjimeční, ale mimo něj vládl chaos.

Nic jiného než Newcago jsem nikdy nepoznal. A teQ jsem ho měl opustit.

Abych našel Megan, blesklo mi hlavou. Přinutil jsem se ovládnout strach a vydal se za Profesorem a Tiou do hlavní síně. Bude to jenom na chvilku.

Tia došla ke svému stolu a začala shromažQovat poznámky – vypadalo to, že jestli jede do Babilaru Profesor, pojede taky. Profesor začal dávat Codymu a Abrahamovi rozkazy. Chtěl, aby zůstali v Newcagu a dohlíželi na město.

„Jo,“ řekl jsem. „Sbalím si věci. Odjedu z města. Samozřejmě. Přesně to jsem měl v úmyslu. Vypadá to jako zábava.“

Nikdo mi nevěnoval pozornost. Tak jsem se, celý rudý, pustil do balení. Moc jsem toho neměl. Své poznámky, které

44


Tia pro jistotu okopírovala. Dvoje náhradní oblečení. Svou bundu. Svou pušku...

Svou pušku. Položil jsem batoh na podlahu a vytáhl z něj rozbitou zbraň. Pa kjsem přešel kAbrahamovi a podával mu ji, jako kdyby to bylo zraněné dítě a on byl lékař.

Prohlédl si ji a pa kse na mě podíval. „Dám ti jednu ze svých náhradních.“

„Ale...“

Položil mi ruku na rameno. „Je to stará zbraň a dobře ti posloužila. Ale nemyslíš si, že bys měl mít lepší, Davide?“

Podíval jsem se na rozbitou pušku. P31 byla úžasná zbraň, vycházela ze starého typu M14, jedné z nejlepších pušek, jaké kdy byly vyrobeny. Šlo o solidní zbraně, jejichž design vznikl ještě předtím, než věci začaly vypadat moderně, efektně a sterilně. P31 se vyráběli ještě v dobách, kdy jsem byl kluk. Byly robustní a byl na ně spoleh.

Ale Ocelové Srdce tyto zbraně neměl pro své vojáky. Puška P31 byla určena na prodej. Ocelové Srdce nechtěl poskytovat moderní a účinné zbraně potenciálním nepřátelům.

„Jo,“ přitakal jsem. „Souhlasím.“ Položil jsem starou zbraň. Tedy ne že bych kní měl něja ké pouto. Byl to jen nástroj. Opravdu.

Abraham mi soucitně stiskl rameno a odvedl mě do místnosti s výstrojí, kde se začal prohrabovat bednami.

„Budeš potřebovat něco na střední vzdálenost. Takže 5.56, ano?“

„Asi jo.“

„AR-15?“

„Hm. AR-15? Nechci, aby se mi každý druhý týden rozsypala.“ Kromě toho každý zoufalec i jeho pes dneska mají její variantu M16 nebo M4.

„G7.“

„Není dost přesná.“

„FAL?“

„7,62? Možná,“ řekl jsem. „I když ty spouště nesnáším.“

45


„Vybíravej jako ženská, když kupuje boty,“ zamručel Abraham.

„Hej,“ ohradil jsem se. „To se mě dotýk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.