načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Oheň srdce - Kate A. Boormanová

Oheň srdce

Elektronická kniha: Oheň srdce
Autor:

Oheň srdce jasně zaplane. Emmeline a její přátelé konečně dorazili do Matisina údolí, ale strasti je neopouštějí ani tady. Z neznámých důvodů tu lidé umírají na krvácení a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 355
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Heartfire ... přeložila Markéta Polochová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7179-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Oheň srdce jasně zaplane.

Emmeline a její přátelé konečně dorazili do Matisina údolí, ale strasti je neopouštějí ani tady. Z neznámých důvodů tu lidé umírají na krvácení a zdá se, že tajemství, které jim po generace zajišťovalo mír, je ohroženo. Co hůř, vojáci Dominia se snaží zabrat jejich území a používají při tom tak brutální zbraně, že jim Matisini lidé nejspíš nedokážou čelit. Aby získali převahu a mohli si opět vyjednat mír, budou muset Dominiu nabídnout něco výjimečného: lék na smrtící chorobu, který je doposud chránil — alespoň Matisa i Emmeline jsou o tom přesvědčené.

Sny obou dívek však odhalí nečekané řešení, které dovede Em zpátky na místo, odkud se snažila celý život uniknout. Se sílící válečnou hrozbou na obzoru se Emmeline musí postavit své minulosti a riskovat život pro vytouženou budoucnost.

Kate A. Boormanová je spisovatelka z kanadských prérií. Narodila se v Nepálu a vyrůstala v malém městečku Rimbey v provincii Alberta, kde jsou dlouhé zimy a jarní tání je vysoce očekávanou událostí. Magisterské vzdělání získala v oboru divadelní teorie a kritika a věnovala se řadě zaměstnání od květinářky až po asistentku výzkumu. V současné době žije se svou rodinou v Edmontonu v provincii Alberta a svůj volný čas tráví posezením s přáteli pod oblohou plnou hvězd a plánováním cest do vzdálených zemí. Je autorkou úspěšné fantasy trilogie. Po prvním dílu Smrtná zima (Winterkill), který byl zároveň autorčinou prvotinou, za niž v roce 2016 získala Cenu R. Rosse Annetta za literaturu pro děti a mládež, vyšla kniha Temná tání (Darkthaw). Oheň srdce (Heartfire) je třetím a posledním dílem série.

Zařazeno v kategoriích
Kate A. Boormanová - další tituly autora:
Smrtná zima Smrtná zima
Temná tání Temná tání
 (e-book)
Temná tání Temná tání
Winterkill Winterkill
Oheň srdce Oheň srdce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

oheň srdce

oheň

srdce

host

Kate A. Boormanová

Kate A. Boormanová

oheň srdce jasně zaplane

Emmeline a její přátelé konečně dorazili do Matisina údolí, ale

strasti je neopouštějí ani tady. Z neznámých důvodů tu lidé

umírají na krvácení a zdá se, že tajemství, které jim po generace

zajišťovalo mír, je ohroženo. Co hůř, vojáci Dominia se snaží

zabrat jejich území a používají při tom tak brutální zbraně, že

jim Matisini lidé nejspíš nedokážou čelit. Aby získali převahu a mohli si opět vyjednat mír, budou muset Dominiu nabídnout něco výjimečného: lék na smrtící chorobu, který je doposud

chránil — alespoň Matisa i Emmeline jsou o tom přesvědčené.

Sny obou dívek však odhalí nečekané řešení, které dovede

Em zpátky na místo, odkud se snažila celý život uniknout. Se

sílící válečnou hrozbou na obzoru se Emmeline musí postavit své minulosti a riskovat život pro vytouženou budoucnost.

Oheň srdce je závěrečným dílem fantasy trilogie Smrtná zima.

Snažím se ze všech sil zažehnout oheň srdce, které pro něj kdysi

tak jasně a zářivě plálo, až jsem si myslela, že shoří na popel.

Fanoušci této série mohou s potěšením sledovat, jak Em dospívá

a jak se z utlačované dívky žijící v dystopické společnosti stává silná vůdkyně komunity. Působivé, jasné a stále aktuální je téma přijetí v rámci různých společenství a kultur. — School Library

Journal

329 KČ

isbn 978-80-7577-179-7

#YoungAdult #Fantasy #Romance #Dystopia

kapitola první

kapitola druhá

kapitola třetí

kapitola čtvrtá

kapitola pátá

kapitola šestá

kapitola sedmá

kapitola osmá

kapitola devátá

kapitola desátá

kapitola jedenáctá

kapitola dvanáctá

kapitola třináctá

kapitola čtrnáctá

kapitola patnáctá

kapitola šestnáctá

kapitola sedmnáctá

kapitola osmnáctá

kapitola devatenáctá

kapitola dvacátá

kapitola dvacátá první

kapitola dvacátá druhá

kapitola dvacátá třetí

kapitola dvacátá čtvrtá

kapitola dvacátá pátá

kapitola dvacátá šestá

kapitola dvacátá sedmá

kapitola dvacátá osmá

kapitola dvacátá devátá

kapitola třicátá

kapitola třicátá první

kapitola třicátá druhá

kapitola třicátá třetí

kapitola třicátá čtvrtá

poděkování

o autorce

oheň srdce

Kate A. Boormanová

brno 2017

Kate A. Boormanová

oheň srdce

Copyright © 2016 by Kate Boorman

Cover photo credit: autumn color of leaves by whity

(www.flickr.com/photos/whitefield_d/5211692092/in/

album-72157625352492589/), CC BY 2.0, modified

Translation © Markéta Polochová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

isBn 978-80-7577-358-6 (Formát PDF)

isBn 978-80-7577-359-3 (Formát ePub)

isBn 978-80-7577-360-9 (Formát MobiPocket)

7

kapitola

první

Les hladoví.

Rozevírá čelisti a celé nás polyká.

Stromy se slévají jeden do druhého, do jediné šmouhy.

Stíny krvácejí, jsou temné a černé. Není odsud vidět slun

ce ani nebesa. Jenomže kromě hrozeb — praskání větviček

a  vrče ní neviděných šelem  — nám temný les nabízí ještě

jedno:

Možnost utéct.

Svaly se napínají, plíce hoří. Obíhám propletenec křo

visek a schovávám se pod zelené větve stromů. Nemocnou

nohu táhnu za sebou. Ve spáncích mi buší.

Cítím za sebou pronásledovatele. Jako by mi někdo hor

ce dýchal na krk. Když se dostanu přes spadlý kmen, tenká

větvička mě prudce uhodí do tváře. Musím se kousnout do

rtu, abych nevykřikla.

Spatřím namodralý záblesk po své levici. Chlapec při

bližně mého věku — snad někdo z Matisiných lidí — prchá

stejně jako já.

Na zlomek vteřiny spatřím jeho oči — jsou jasné a odhod

lané, jako by si byl jistý, že se mu podaří uprchnout. A teď,

jako by snad chtěl dostát mým myšlenkám, přidá do kroku

kapitola první

8

a zmizí. Chci ho následovat, ale ne, to by byla hloupost. Ne

jsem zdaleka tak rychlá jako on. Jenom bych je přivedla na

jeho stopu.

Klopýtnu, zastavím se a  znovu promýšlím plán útěku.

Mohla bych se dostat zpátky k Matisině vesnici a někde se

v ní schovat? Zamířím na severozápad. Chystám se obkroužit

široký oblouk a vrátit se po vlastní stopě. Náhle se těsně za

mnou ozve nějaký zvuk.

Otočím se, ale nespatřím nic, jen řadu stromů. V hloubi

duše to však vím: viděli mě.

Pospěš si.

Zoufale se rozhlédnu po lese, který mě obklopuje.

Mokřad po mé pravici několik kroků ode mě ustupuje

a země se svažuje do prudké rokliny. Ke svahu se tiskne sku

pinka smrků s nízkými hustými větvemi. Není kam dál běžet,

svah je příliš příkrý, a kdybych se zřítila dolů, něco bych si

zlomila, to je jisté. Když se tam schovám, ocitnu se v pasti.

Nemám už čas.

Vrhnu se za stromy, klesnu k  zemi a  snažím se s  ní sply

nout, aby mě nebylo vidět.

Přinutím se ovládnout splašený dech.

Ticho.

Pot mi stéká čúrkem po krku a  také pod vlasy, i  dlaně

mám vlhké a ulepené. Otřu si je do mechu a opatrně se na

dechnu. Horečný tlukot srdce konečně polevuje a přechází

z trysku do klusu.

Nic než ticho.

Proběhl kolem?

Chci to zjistit a trochu nadzvednu hlavu.

„Seš mrtvá.“

oheň srdce

9

Srdce se mi zastaví. Kde —? Zvednu se na kolena a pozor

ně zkoumám okolní stromy. Potom koutkem oka zachytím

pohyb.

Tom se na mě dívá skrz hledí své milované pušky. Nestojí

ani deset kroků ode mě.

„Prásk,“ řekne a usměje se na mě.

Při pohledu do jeho jasně modrých očí se zamračím. „Ne

měl by ses mě dotknout?“

„Vidím tě přímo před sebou. Dotek nebude třeba.“

„Vždyť beztak není ani nabitá.“

„Jasně že není. A stejně seš mrtvá.“

Zakleju a vyhrabu se na nohy. Z rukou si opráším hlínu

a jehličí. „Na tuhle hru nejsem dost rychlá.“

„To teda nejsi,“ souhlasí Tom, přestane na mě mířit a skloní

zbraň. „Ale pohybovala ses tiše. Musel jsem jít po tvé stopě.“

Podívám se na pochroumanou nohu. Ten hoch, který

mě předběhl, bude pro svého pronásledovatele představo

vat daleko obtížnější cíl. Ale hádám, že už to, že mě nebylo

slyšet, je vlastně pochvala.

Vzpomínám si, jak jsme se před třemi lety podobně pro

háněli kolem naší pevnosti. Jenomže pak, toho dne, kdy

se všechno změnilo, jsem se vydala do lesů hledat Matisu.

Prodírala jsem se křovím, které mi trhalo kůži i  oblečení,

jako když kroupy pronikají dýňovými květy. A Matisa se mi

neustále vzdalovala, pohybovala se neslyšně jako sluneční

paprsek. Ale život s  jejími lidmi, osanaskisiwak, mě během

posledních pár týdnů naučil pohybovat se v lese daleko tišeji.

A  naučila jsem se také daleko lépe naslouchat a  pozorovat.

Ovšem na to, abyste se mohli stát jedním z jejich váleční

ků, potřebujete také sílu a rychlost.

kapitola první

10

Proderu se smrkovými větvemi a zamířím ke svému nej

lepšímu kamarádovi. Tváře mu hoří, ale bude to spíš vzru

šením ze hry než námahou, nedostala jsem se totiž daleko.

„Díky,“ řekne Tom. „Bylo to fajn cvičení.“

Odfrknu si. „To těžko.“

„Každá troška praxe pomůže.“ Říká to s takovou vážností.

Trochu nakloním hlavu. „Nejsem si jistá, jestli tohohle

Toma ještě vůbec poznávám.“

„Jakého Toma?“

„Toho, který je posedlý svými bojovými dovednostmi.“

„Jenom si je chci prověřovat. Ale samozřejmě doufám, že

je nebudu muset nikdy skutečně použít.“

„To ti tak budu věřit,“ dobírám si ho a na rtech mi pohrává

úsměv.

„Vážně. Už té smrti kolem nás bylo za poslední dobu víc

než dost.“

A můj úsměv je ten tam.

Mluví o  krvácení  — nemoci, která přežívá v  „menších

tekoucích vodách“. Jenom tohle léto si vyžádala životy více

než dvanácti Matisiných lidí.

„Zvěsti, které se šíří, nabývají na síle,“ dodá měkčím hla

sem.

V hrudi se mi okamžitě rozlije známé znepokojení.

Když jsme před několika týdny společně s Matisou, Isim

a  Tomem dorazili do vesnice a  přinesli zprávu, že Domi

nium — lidé, kteří vládnou na východě — se chystá na cestu

sem, okamžitě vypukly přípravy na možnou bitvu. Matisini

lidé si už delší dobu uvědomovali přítomnost skupiny, která

přemohla a povraždila První národy na východě. Dosud však

měli páku, která měla nájezdníky zastavit: lék proti krvácení.

oheň srdce

11

Léčitelský okruh, do něhož Matisa patřila, strážil lék dlou

hé roky. Měli v plánu vyjednat s jeho pomocí mír, až se ná

jezdníci jednoho dne objeví. Byla to jejich nejlepší a jediná

možnost proti brutálním zbraním v rukou Dominia. Tomu,

aby ochránili tajemství tohoto léku, zasvětili všichni členové

okruhu vlastní život.

Nedávná úmrtí způsobená krvácením měla dvě možná

vysvětlení: buď oběti lék neužívaly, anebo je něco pravdy na

zvěstech, o nichž právě mluvil Tom, a lék přestal účinkovat.

Pokud by platila druhá možnost, k žádnému vyjednávání by

nedošlo a Tom by své schopnosti nakonec přece jen musel

prokázat v krvavé válce.

Všichni bychom museli bojovat.

Změním téma. „Co bude následovat?“

„Po tomhle? Procvičování střelby na cíl.“

Protočím panenky. „Jako bys něco takového potřeboval

procvičovat.“

Tom se uculí. „No tak pojď,“ řekne a popadne mě za paži.

Zamíříme ke hřebenu, vyšplháme nahoru a  vydáme se

zpátky do vesnice. Soustředíme se, abychom si horu, jejíž

tvar připomíná krunýř želvy, neustále drželi těsně před

pravým ramenem  — přesně tak, jak nás to učili obyvatelé

vesnice. Lesy jsou tady uprostřed rozsedliny hodně husté,

a  jakmile se člověk odchýlí od správného směru, mohl by

se snadno ztratit. Navíc tady číhají různá nebezpečí: droli

vé útesy i  velcí dravci. Přesto tu téměř nedochází k  neho

dám, Matisini lidé se totiž ve svém kraji velmi dobře vyznají.

Jenže my s Tomem jsme tady noví a zabere nám daleko víc

času než jen jedno léto, abychom si znalost místní krajiny

dokonale osvojili.

kapitola první

12

Matisin bratr Nishwa už čeká na planinách, kde se bude

procvičovat střelba. Když se vynoříme mezi stromy, jenom

zvedne tázavě obočí: „Jste zpátky tak brzy?“

„Tom by potřeboval rychlejší kořist.“

„Aha.“ Nishwa si rukou přejede po částečně vyholené hla

vě. Tento střih značí jeho novou funkci: stal se z něj cvičitel.

Tuto pozici si vysloužil, když se mu podařilo dojet domů

včas a  zastavit lovce osanaskisiwak, kteří už se chystali vyra

zit na každoroční výpravu. Varoval je před blížícím se ne

bezpečím a přiměl je zůstat ve vesnici a raději bránit údolí.

Díky oholené hlavě by teď měl vypadat divoce a nebezpečně,

ale jeho kulatá tvář je až příliš přátelská a  úsměv přehnaně

bezstarostný. „Tak dobře. To znamená, že se můžete utkat

s ostatními.“ Jeho slova mě nechala chladnou. Vždycky budu

příliš pomalá a neohrabaná na to, aby se ze mě stala válečnice.

Pohled upírám k  jezeru. Podél břehu se k  nám na kou

řově šedém koni blíží osamocený jezdec. Eisu, Matisin bra

tranec.

Dloubnu do Toma loktem. „Příště můžeš cvičit s Eisuem.“

Tomův pohled se stočí k pohlednému jezdci, ale okamži

tě se zase odvrátí. Pokouším se skrýt úsměv. Tom se totiž do

Eisua zakoukal. Nic mi sice neřekl, ale to ani nemusel.

„Byl by to pro tebe o dost rovnocennější soupeř,“ naléhám

dál.

Teď už vidím i Matisu. Vynořila se zpoza linie stromů na

vzdálenější straně plání. Rukou si stíní oči proti zapadajícímu

slunci a mává na mě.

„Uvidíme se později?“ loučím se s Tomem.

„Ještě jednou díky, Em.“ Jeho pohled je však pevně při

kovaný k Eisuovi.

oheň srdce

13

Otočím se, a  tentokrát už se mi nepodaří úsměv skrýt.

Dobře vím, co Tom cítí. Vím, jaké to je, když se vás někdo

dotkne a vy máte kůži na celém těle okamžitě jako v plame

nech. Když vysloví vaše jméno a vám se srdce rázem rozbuší

jako zvon... Zadržím dech a potlačím náhlou vzpomínku na

Kanea i na to, kolikadenní cestu bych musela urazit, abych

k němu doputovala.

Namísto toho se soustředím na Matisu. Když se k ní při

blížím, všimnu si zvířete, které se skrývá kousek od ní ve

stínu stromů. Je to pohublý pes, samé žebro a povislá kůže.

Matisa natáhne ruku. Něco v  ní má. Pes se rychle přiblíží,

popadne to do tlamy a stejně rychle zase odběhne.

Držím se v uctivé vzdálenosti. „Čí je to pes?“ Psi jsou pro

mě zatím noví a  tak moc se podobají vlkům, že se v  jejich

blízkosti stále ještě necítím příliš bezpečně.

Matisa pokrčí rameny. „Zdá se, že nemá domov. Je to

fenka, možná že utekla od smečky.“

Sleduji, jak fena rozkousává zbytek jídla, který jí Matisa

podala. Potom zvedne hlavu, podívá se na Matisu a olízne

si tlamu. „To nemáš strach, že tě kousne?“

„Ale ona mě nekousne,“ namítne Matisa. „Jenom hledá

přítele.“ Potom vytáhne další jídlo a  hodí ho fence. Ta ho

zachytí ve vzduchu. Srdce mi poskočí. „Přítele, který bude

mít něco k snědku.“

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“

„Ano,“ odpoví. Fenka se znovu přiblíží, ale Matisa už pro

ni nic nemá. „Potřebujeme další léčivou mast.“

„Vážně?“ Míchám sice masti na rány, které bojovníci utrží

během cvičení, ale jsou tu i další, kteří je mohou nachystat.

Nikdy to tolik nespěchá.

kapitola první

14

„A chtěla jsem ti povyprávět svůj sen.“

Aha.

Snažím se, aby se myšlenky, které se mi honí hlavou, ne

zrcadlily i v mém výrazu. V nitru ale cítím, že už jsem vyčer

paná a mám toho dost. Fenka nakloní hlavu.

„Tenhle mi připadá jiný,“ odváží se Matisa.

Připadá jiný.

Potlačím hlasitý povzdech. Matisa věří, že my dvě jsme

ty dívky, o  nichž vypráví legenda: dvě snící bytosti z  růz

ných dob, které dokážou její lid ochránit před katastrofou.

To proto loni na podzim vyhledala naši pevnost, to proto

jsme se společně vydaly na cestu k jejím lidem. Navíc to, že

nás naše sny svedly dohromady tehdy a potom znovu, když

se naše cesty nuceně rozdělily, mě přimělo uvěřit, že má

prav du. Domnívala jsem se, že když přijdeme sem, náš cíl

a úkol se konečně vyjeví.

Jenomže od našeho příchodu uplynuly celé týdny a její

sny se neustále opakují: běží lesem, něco hledá a všude ko

lem se nachází spousta zavražděných lidí z  jejího kmene.

Mně se zase pořád dokola zdá, jak Matisu pohřbívám do

země kousek od naší pevnosti.

Vypadá to, že naše sny předpovídají smrt, takže nemů

žu přijít na to, jak by nám měly pomoct zabíjení a umírání

zabránit.

Matisa čeká na moji odpověď.

„Samozřejmě, pověz mi o něm.“ Přinutím se k úsměvu, ale

ona jenom tázavě pozvedne obočí  — vždycky totiž pozná,

co si myslím — a v jejích očích se mihne záblesk zoufalství.

Píchne mě u srdce. Od chvíle, kdy se loni na podzim zjevila

u naší pevnosti, se Matisa hodně změnila. Tehdy se vynořila

oheň srdce

15

odnikud, bojovnice s  jiskrným pohledem plná tajemství

i nových možností. Teď ji ale přemáhají těžkosti a tlačí jí ra

mena k zemi.

V  duchu si spílám, že jí teď ke všemu přidělávám starosti

i  já. Narovnám se a  natáhnu k  ní ruku. „Chci o  něm slyšet

všechno.“

Napjaté rysy v její tváři se okamžitě uvolní. „Je čas na ve

čeři.“ Chytí mě za ruku a ukáže k vesnici. „Můžeme si pro

mluvit u jídla.“

Koutkem oka sleduji fenku, která zůstala kousek za námi.

Pak se však připlížila blíž a ostražitě, přesto ale s nadějí po

nás pokukovala. Někoho mi tím připomněla...

Myšlenka na něj však okamžitě zmizí, protože si všimnu,

že se k nám blíží dva chlapci na koních. Projedou kolem nás

rychlým klusem. Zastavím se a otočím se za nimi. Sleduji, jak

podpatky bodají koně do slabin a pobízejí je k trysku. Řítí se

přes pláně směrem k jezeru. Tak silní. Tak rychlí.

Matisa si mě pozorně prohlíží. Otočím k ní hlavu. „Co

je?“

„Přemýšlela jsem,“ řekne. Fenka se k ní přiblíží, čumák jí

vrazí až k ruce a začne ji očichávat, až jí nakonec olizuje sůl

z dlaně. „Možná bys to měla znovu zkusit.“

„Myslíš jezdit na koni?“ Na jaře, než jsme se vydali na ces

tu k jejímu domovu, se mě to Matisa ještě u nás v pevnosti

pokoušela naučit. Tehdy jsem si byla jistá, že to dokážu.

Vlastně jsem si tehdy byla jistá spoustou věcí: že naše cesta

bude dobrodružná a vzrušující a že právě začíná můj nový

život po boku Kanea. Jenomže výprava se změnila v jedno

velké neštěstí. Kane se teď stará o své malé brášky, kteří přišli

kapitola první

16

cestou o mámu, v bezpečí vesnice nových přistěhovalců —

celé dny cesty odsud a ve společnosti růžolící dívky jménem

Genya. Věci se nakonec nevyvinuly tak, jak jsem si je vysnila.

Takže to, že neumím jezdit na koni, je ještě ten nejmenší ze

všech nezdarů.

„Předtím jsme měli hodně naspěch,“ řekne Matisa. „Moh

la by ses učit na mírnějším koni a  od lepšího učitele, než

jsem já.“

Přemýšlím o tom. Miluji ta zvířata: jejich dokonale hlad

ké linie, silné svaly, příjemně zemitou vůni a  laskavé oči.

Vzpomínám si, jak plná života jsem se cítila, když jsme se na

koních tryskem řítili kaňonem a  pokoušeli se ujet blížící

mu se dešti. Zároveň si ale vybavuji, jak jsem nadskakovala

na Matisině kobyle a po dvou dnech cvičení měla úplně bo

lavé vnitřní strany stehen. Vzpomínám si i na to, jak naštvaný

byl na svoji milovanou Matisu Isi, když se nechtěla vzdát

a učila mě dál. Stali se z nás přátelé a už na sebe nevrháme

podezíravé pohledy, ale jeho poznámka, že jakákoli snaha

na učit mě jezdit je bezvýsledná, mi v hlavně zní dodnes.

Povzdechnu si. „Nejsem si jistá, jestli by mi někdo nebo

něco dokázalo pomoct.“

„Matiso!“ Otočíme se směrem, odkud se zvolání ozvalo.

Mladá dívka spěchá rovnou k nám. Zastaví se, chvíli popadá

dech, ale potom na Matisu okamžitě něco vychrlí v  jejich

jazyce. Matisa zaujatě naslouchá a  přitom očima zkoumá

pláně i říční břehy.

„Co se děje?“ zeptám se.

„Onemocněla další dívka.“

Ani se nemusím ptát, jestli jde o  krvácení. Naléhavost

v hlase i očích té mladé dívky hovoří jasně.

oheň srdce

17

„Ostatní z vnitřního okruhu léčitelů jsou dnes venku a sbí

rají byliny,“ vysvětlí Matisa. „Jistě by rádi přišli, ale nemám

čas je svolávat.“

Nemůžu jí nabídnout, že bych je shromáždila já. Všich

ni z okruhu jsou venku na tajných místech a sbírají léčivou

rostlinu, která by Matisin lid měla chránit před krvácením.

Jakmile ji sklidí, smíchají ji s dalšími bylinami, aby tak ochrá

nili své tajemství. Ujišťují se tím, že se jejich znalost  — ať už náhodou, nebo něčím úmyslem  — nerozšíří mezi nově příchozí. K nimž se počítám i já.

Matisa se kousne do rtu. „Ta dívka nezůstane moc dlouho

při vědomí.“

„Půjdu s tebou.“ Sice mi nedovolí, abych nemocnou na

vštívila, ale chci tam být aspoň pro Matisu.

„Musíme vyrazit ihned,“ nařídí Matisa. „Vzali ji na místo

nerušeného odpočinku.“

Zoufale se s nimi snažím držet krok. Jdu kousek za Mati

sou. Míříme vstříc zapadajícímu slunci, které zalévá vrcholky hor krvavě červenou září. Kůže mě brní očekáváním. Nebo

možná strachy.

Umírat na krvácení je rychlý, ale strašlivý proces. Většinou

netrvá déle než půl dne nebo noci. Matisa nespěchá, aby dívku vyléčila, ani aby zmírnila její utrpení. Spěchá, protože pokud si s ní bude moct promluvit dřív, než dívka podlehne bolesti a  horečce a  upadne do bezvědomí, budeme moct

snáze odhalit zdroj její nákazy. Navíc zjistíme, jestli je pravda

to, čemu chce věřit okruh léčitelů — tedy že neužívala lék —,

nebo jestli nás lék přestal chránit.

Myšlenky mi víří hlavou v rytmu splašeně tlukoucího srd

ce. Šplháme nahoru za umírající dívkou.

kapitola první

18

Zvěsti, které se šíří, nabývají na síle, vybaví se mi Tomova

slova.

Po zádech mi přejede mráz.

Modlím se k Všemohoucímu, aby to nebyla pravda.

kapitola

druhá

Les se rozestupuje a dělá místo skalnatým útesům. Před se

bou vidíme malou chatku stlučenou z  kusů dřeva s  vykle

nutou střechou. Připomíná úl — stejně jako ostatní stavení

na úpatí kopce. Místa nerušeného odpočinku pro ty, kdo potřebují trochu ticha a  soukromí. Nejsme ani pět minut od neustálé vřavy vesnice. Ozývá se odtamtud smích, zpěv,

výkřiky dětí i  štěkání psů a  ve vzduchu je cítit hutná vůně

páleného dřeva, opékaného masa, koní i  mokré trávy. Ale

tady nahoře to člověku připadá na hony vzdálené.

Mladý muž  — bratr nebo snad bratranec té nemocné

dívky — stojí venku, jako by na nás už čekal. Košile, kterou

má na sobě, je barvy nebeské modři. Tu mají místní lidé ve

zvláštní oblibě. Na obou rukávech má lemování, které se leskne v zapadajícím slunci. Vlasy nosívají Matisini lidé větši

nou spletené do copu, někdy dokonce proplétané barevnými pruhy kůže nebo zdobené pery. On je má ale rozpuštěné

a dlouhé, což je znak truchlení. Také on dobře ví, že Matisa

sem nepřichází, aby dívce pomohla.

Vymění si několik vět ve svém jazyce. Když pak Matisa

otevře dveře, spatříme světla a v nich i postavu ležící uvnitř

na kůžích a kožešinách.

kapitola druhá

20

Třese se po celém těle.

Najednou jsem vlastně ráda, že mi není dovoleno vstou

pit dovnitř.

Matisa se na mě obrátí. Z jejího obličeje není možné nic

vyčíst.

„Počkám tady venku,“ ujistím ji a položím jí ruku na paži.

Beze slova zmizí uvnitř. Když se za ní zabouchnou dveře,

zase nás obklopí snášející se soumrak.

Podívám se na muže stojícího před stavením a  pozdra

vím ho v jejich řeči: „Tansi.“ On na oplátku pouze zdvořile

pokývne hlavou a potom odvrátí zrak. Podívám se stejným

směrem jako on: dolů po stezce, kterou jsme sem s Matisou

před chvílí vyšplhaly.

Odlesky vesnice jsou nad špičkami stromů vidět až sem.

Na úpatí těchto neskutečných, vysokých hor se nacházejí do

movy několika tisíc lidí. Na vzdálenějším konci údolí jsou

k nalezení obdělaná pole a záhony. Vedle nich se třpytí hla

dina jezera. Pro cizince, který tuto krajinu nezná, představují

hory trčící do výšky v podstatě nepřekonatelnou překážku.

Východní vstup do údolí navíc stráží několik hlídek. Zdálky

je tohle místo obrazem síly a nádhery.

Když se ale podíváte zblízka, zjistíte, že je v  nebezpečí.

Nemoc napadá jednoho člověka za druhým.

Zpoza dveří se ozývá změť šeptajících hlasů. Představuji

si tu dívku, jak se snaží promluvit i přes napuchlý, krvácející

jazyk. A najednou bych si ze všeho nejraději zacpala uši a roz

běhla se zpátky do údolí.

Jenže potom mě zalije vlna studu. Můj strach totiž ni

čemu nepomáhá.

oheň srdce

21

A přesto jsou dny, kdy mě prostoupí, zastíní mi myšlenky

a já jako bych najednou nevěděla, kde je nahoře a kde dole.

Právě v těch dnech mi strašlivě chybí Kane. Mám pocit, jako

by mi vyrvali část mě samé a  hodili ji napospas poryvům

větru. V těch dnech se probírám vzpomínkami na něj: zoufa

le se snažím vybavit si jeho tvář, zvuk jeho hlasu i dotek jeho

rukou. Snažím se ze všech sil zažehnout oheň srdce, které pro něj kdysi tak jasně a zářivě plálo, až jsem si myslela, že

shoří na popel.

Začnu si mnout ruce, ani ne proto, abych se zahřála, spíš

abych se zabavila nějakou činností, na niž se můžu soustředit.

V  tichosti stojím vedle toho muže. Říkám si, a  není to roz

hodně poprvé, že musím působit dost hloupě. V  Matisině

řeči neumím víc než několik jednoduchých slov a  taky se

stále ještě podivuji zvykům místních lidí. Jde o směsici dvou

různých národů, stejně jako v  naší pevnosti, ale navzájem

se naučili svou řeč, což my jsme nikdy neudělali. Ne všichni

tady sice umějí dokonale anglicky, většina je ale schopná se dorozumět. Když se osanaskisiwak naučili znát jazyk a zbraně

Dominia, pomohlo jim to pochopit nebezpečí, před kterým

je varovaly jejich sny. A to, že znají ochranu proti krvácení, jim mělo zaručit přežití.

Dívám se na světélkující údolí a  snažím se znovu nabýt

pocit klidu.

Nemůžu na něj ale dosáhnout, uniká mi jako utržený list

unášený poryvem větru.

Uplyne snad celá věčnost. Matisa se objeví na zápraží. Po

loží dlaň na paži toho muže, pohledem mu vyjádří upřím

nou soustrast a pokývne na mě, abych ji následovala.

kapitola druhá

22

Jakmile se znovu ocitneme v lese z jeho doslechu, zasta

víme se, abychom si mohly promluvit. V  pološeru leží na Ma ti si ných očích stín. Dodává jí to ztrápený výraz.

„Včera vyšla z vesnice, aby našla své mladší bratry, protože

zrovna v rokli lovili kozy,“ začne vysvětlovat. „Zapomněla si

vak s vodou, a tak se napila z malého potůčku.“

„A co její bratři?“

„Ti měli vaky naplněné vodou odsud.“

„Nenapili se ze stejného potůčku jako ona?“

„Ne.“

„Takže to proběhlo stejně jako u  všech ostatních úmrtí.“ Rodiny, s nimiž jsme mluvily, potvrdily, že předtím než se

ně kdo z jejich milovaných nakazil, byl v lesích mimo vesnici.

„Ne,“ namítne Matisa. „Není to stejné jako v předchozích

případech. Její matka mě ujistila, že všichni užívají lék pra

videlně každý den.“

„Všichni příbuzní obětí nám přece tvrdili, že lék užívají

každý den. Lidé z léčitelského okruhu věří, že to říkají jenom

proto, aby si zachovali tvář.“

„Zeptala jsem se přímo jí. A oheň v jejích očích prozrazoval, že mluví pravdu — ona mi nelhala.“

„Ale...“ Do srdce se mi zabodne osten strachu. Lék už

nemá ochrannou moc. „Jak se to mohlo stát? Když vaši lidé

před dávnými časy ten lék objevili a přinesli s sebou až sem,

zajistil vám přežití. A říkala jsi, že i mí lidé v pevnosti ten lék

nevědomky užívali — a díky tomu jsme přežili my.“

„Tak to také bylo.“

„Ale jak potom —?“

Matisa zavrtí hlavou a  na několik dlouhých chvil se od

mlčí.


oheň srdce

23

„Můj sen, ten ze včerejší noci,“ promluví nakonec. Hlas

se jí zadrhává, jako by těžko nacházela slova. „Jsem v  lese,

klečím na všech čtyřech a něco hledám, stejně jako předtím.

Potom spatřím obrovský oheň. Léčivé rostliny jsou všechny

v plamenech a shoří na popel.“ Matisa zavře oči. „A potom

mě pohřbívají do hlíny poblíž vaší pevnosti.“ Zadržím dech.

Právě to jsem viděla ve svých snech i  já. „A  ten pocit, který

mám, když mě pohřbívají...“

„No?“

Matisa znovu otevře oči a zpříma se na mě zadívá. „Cítím

smíření.“

Kousnu se do rtu. „Nemusí to znamenat to, co si myslíš.“

Ale hlas se mi chvěje. Už celé týdny mám obavu, že moje sny

předpovídají Matisinu smrt.

Ta se na mě chabě usměje.

Vezmu ji za ruku a pevně ji stisknu. „Přijdeme na to, co

ten výjev znamená,“ ujistím ji urychleně.

Přikývne, vyvlékne svoji ruku z  mého sevření a  vydá se

z kopce dolů k vesnici.

Následuji ji: míříme domů, abychom si mohly konečně

lehnout.

Já však dobře vím, že Matise se dnes v  noci usnout ne

podaří.

Mrtví v  řece zpívají. Natočím hlavu a  zadívám se na třpyti

vou vodní hladinu. Sluneční paprsky se od ní odrážejí tak

jasně, že mě skoro oslepí. Chtěla bych je umlčet, zacpat si uši,

abych neslyšela jejich píseň, ale nedokážu se ani pohnout.

Zdi pevnosti vrhají dlouhé stíny na strážní pláně, kde

stojím. Zahlédnu postavu ležící v prachu na zemi.


kapitola druhá

24

Je to Matisa. Pokožku má skvrnitou a plnou modřin. Ob

ličej odulý a podlitý krví.

V ruce svírá léčivou rostlinu. Rozdrtí ji na prach a ten ne

chá pomalu propadnout mezi ochablými prsty.

Padnu na kolena vedle ní a  hrabu v  zemi: vytahuji celé

hrsti hlíny a sypu je na ni. Snažím se Matisu pokrýt zeminou.

Potom se ozve dusot koňských kopyt. Výstřely. Koně. Ryk

a volání.

Hlasy mrtvých mě volají.

Smiř se s tím.

Paprsky ranního slunce prostupují do pokoje oknem ve zdi

přímo nade mnou, zrnka prachu tančí v dlouhém pásu svět

la a potom usedají na dřevěnou podlahu. Odrhnu jemnou

přikrývku z  bizoní kůže na stranu a  posadím se na posteli.

Matisina postel je prázdná, vím to, aniž bych se podívala.

Jsem tady sama.

Pokaždé když se z toho snu probudím, cítím nepříjemné

pálení po celém těle. Dnes ráno mě však přepadne ryzí děs.

Obuji si mokasíny a  rychle se převléknu. V  pokoji, kde

společně s  Matisou spíme, jsou postele naproti sobě. Na

opačné straně místnosti je nezapálený, zvláštně vyhlížející

krb. Jeho komín tvoří dlouhý válec a oheň hořívá v kovové

schránce za malými, těžkými dvířky.

Matisu vychovávali tady, v  léčitelském domě, takže vy

růstala odděleně od rodiny. Noví členové uzavřeného léči

telského okruhu jsou totiž vybíráni už v útlém věku. Starší

léčitelka potom vždy vychovává pouze jedno dítě. Matisu

vychovávala Sokayawin, její teta a  léčitelka v  jedné osobě.

Často jsou noví členové příbuzní někoho z vnitřního okruhu,


oheň srdce

25

protože pokrevní pouto má zajistit loajalitu. Avšak skuteč

nost, že vás pro tak čestný úkol vyberou již v  raném věku, je přinejmenším stejnou zárukou oddanosti. A  tak všichni

členové okruhu svůj slib oddaně střeží.

Všichni až na Matisu.

Když jsme odcházeli z pevnosti, prozradila mi tajemství

léku. Dobře věděla, že pokud bych neměla jistotu, že jsou

mí lidé před krvácením chráněni, nikdy bych pevnost neopustila. Byla však skálopevně přesvědčená, že musíme

zůstat pospolu. Vlastně už tehdy, když se mě vydala hledat, neuposlechla nařízení okruhu. Oni totiž její sny nesdíleli, a proto se Matisa vydala na cestu na vlastní pěst. Bylo to

vzpurné rozhodnutí, ale ne nepodobné Matise. Dokonce už

jako malá zkoušela trpělivost léčitelského okruhu: vyptávala

se na každou maličkost a odcházela pryč, aby mohla v klidu popřemýšlet o odpovědích, které dostala, čímž se vyhýbala

svým povinnostem.

Sokayawin Matisu z hloubi srdce miluje, a tak jí její své

hlavost vždycky odpouštěla. Je jasné, že Matisa měla už od útlého věku svoji hlavu. I když to znamenalo, že u některých lidí upadne v nemilost.

Možná právě proto mám pocit, jako bychom byly spříz

něné. Proto se mi zdá, že mezi námi existuje spojení.

Najdu ji venku, jak pozoruje řeku. Spala jsem dlouho,

slunce už vystoupalo nad kopce.

Postavím se kousek od ní a vrhnu na ni stín.

„Řekla jsi okruhu léčitelů o té dívce?“ zeptám se jí.

Matisa zvedne oči a přikývne. „Meyoni se postará o rychlý

pohřeb. Není to sice správné, ale jinak to teď nejde.“ Okruh léčitelů je posvátný, a  tak právě oni dohlížejí na obřady,

kapitola druhá

26

jakým je i posílání mrtvých na věčnost. Matisa mi prozradila,

že některé rituály původně trvaly i několik dní. Poslední do

bou ale počty úmrtí narostly a dodržovat je už není možné.

„Ale co říkali na lék?“

Matisa zavrtí hlavou a postaví se. „Sokayawin tam nebyla,

a  já bych si chtěla promluvit nejdřív s  ní.“ Zvednu tázavě

obočí. Mezi členy úzkého okruhu je totiž zvykem, že důleži

té záležitosti se projednávají za přítomnosti všech. „A chtěla

bych, abys šla se mnou.“ S těmi slovy Matisa vyrazí.

Když dojdeme asi do poloviny vesnice, spatříme Toma

a Eisua. Kráčejí těsně u sebe, Tom je otočený k Eisuovi a po

zorně poslouchá. Eisu má dlouhé, tmavé vlasy stažené doza

du, takže ještě víc vynikne jeho pohledný obličej, a výrazně

gestikuluje.

Nevšimnou si nás, dokud do nás skoro nevrazí.

„Eisu mi chce ukázat místo v jezeře, kde se dá chytit siven,“

řekne Tom rychle, než se stihnu zeptat, kam mají namířeno.

Zvednu obočí, což Tomovi okamžitě vžene nach do

tváří.

„Hlavně se postarej, aby mušku nehodil až do stromů na

druhé straně jezera,“ řekne Matisa. „Pokud teda sám víš, jak

na to,“ dobírá si ještě Eisua.

Ten se na ni jenom pobaveně usměje. „Tom hází výborně,“

poznamená. „Takže s  mířením nebude mít problém.“ Tom

potěšeně pokývne hlavou.

Matisa obrátí oči v  sloup. „Tak padejte, než začne být

vedro.“ Sledujeme, jak odcházejí pryč, a sotva jim zmizíme

z  dohledu, Matisa se na mě obrátí s  vědoucím pohledem.

Počkám, dokud si nejsem jistá, že už nás nemůžou slyšet.

„Myslíš, že Eisu...?“

oheň srdce

27

Matise se zalesknou oči. „Ještě nikdy jsem neviděla, že by

někomu prozradil svoje tajné místo na chytání ryb.“

Sokayawin najdeme, jak kontroluje trojnožky podpírající

rostliny v zahradách nedaleko pole. Zemědělská půda se za

ní rozléhá do dálky a stojany i různé podpůrné konstrukce jsou obtěžkány všemožnými druhy zeleniny. Matisa říkala, že toto údolí je zvláštní: na většině půdy v  horách prý podobné plodiny vypěstovat nelze. Tady je však léto delší

a  smrtná zima tu nebývá tak drsná. Během nejkrutějších

měsíců la prise se do těchto míst stahují zvířata a hledají tu úkryt.

Kdysi se Matisini lidé pohybovali po okolních prériích.

Následovali stáda a  sbírali potravu v  lesích i  na travnatých

pláních. Když se pak spojili se skupinami na jihu a  přesu

nuli se do těchto míst, kompletně změnili způsob života:

začali se dělit o  nápady a  nacházeli nový způsob živobytí.

Spoustu rostlin, které tady běžně pěstují, jsem nikdy předtím

neviděla. Také nástroje, které používají, jsou pro mě nové.

U nás v pevnosti jsme tahali vědra s vodou z řeky, abychom

mohli zavlažovat malinké zahrádky. Tady ale vodu z  řeky odvádějí pomocí jakéhosi kola a  s  využitím soustavy struh ji přivádějí přímo na pole až k  žíznivým rostlinám. Vlastní

i  jakési stroje, s  jejichž pomocí sázejí i  sklízejí  — podobají

se těm, které jsme viděli i v Genyině vesnici. Mají i nástroje k oddělení semen od nečistot a kamení, a budovu, ve které

shromažďují úrodu a očišťují ji před uskladněním. Některé

z těchto nástrojů pracují samostatně: pohání je řeka, případ

ně — jak se mi Matisa pokoušela vysvětlit — voda, která se proměňuje ve vzduch.

kapitola druhá

28

Rytmické zvuky všech těch pracujících strojů mě zpočát

ku děsily. Připadalo mi nepřirozené, aby přístroje pracovaly

samy, aniž by je ovládala lidská ruka nebo tahalo zvíře. Ale

za pár týdnů jsem jejich pravidelnému hluku přivykla.

Všechny jejich postupy i způsob života jsou pro mě nové:

jiné, ale přínosné.

Zahrady, které se v ranním slunci třpytí zelenavými a zla

tavými odlesky, jsou tak odlišné od chabých políček u nás

v pevnosti.

Když nás Sokayawin uvidí přicházet, narovná se.

Přejdeme přes měkkou půdu a  do vzduchu se vznese

opojná vůně zelenajícího se listí a čerstvé zeminy. V Matisi

ně vesnici existují vybrané skupiny lidí, které mají na starosti

právě pěstování plodin, opečovávání zahrad a později i skli

zeň. Sokayawin mezi ně sice nepatří, ale miluje pobyt tady

venku a baví ji starat se o zeleninu.

„Ty dýně vypadají moc dobře,“ poznamená Matisa — v ang

ličtině, abych rozuměla i já. „Tohle místečko jim svědčí.“

Stará paní souhlasně zamlaská. „Rozhodně tady rostou

líp.“

„Změnili jste místo, na kterém pěstujete dýně?“ zeptám se.

„Když se v  půdě každý rok pěstuje jedna a  ta stejná plo

dina, rychleji se unaví. Proto přesunuli dýně ze západního

kouta zahrady sem.“ Sokayawin vytáhne z  opasku kousek

zeleninového kořene.

Matisa pokývne k  rozprostírajícím se plodinám. „Brzy

už nebudeme mít úrodu kde uskladňovat.“

Sokayawin se na ni tázavě podívá. „Na to jsem zvyklá,“

podotkne. Matisa předstírá, že se zájmem zkoumá úrodu.

Sokayawin si povzdechne. „Ale ty sis sem za mnou určitě

oheň srdce

29

nepřišla povídat o  dýních.“ A  vloží si kousek kořenové ze

leniny do úst.

„Meyoni dostala na starost další pohřeb,“ začne Matisa.

„Dívka přibližně v mém věku.“

Sokayawin mlčí a žvýká kořen.

„Lék pravidelně užívala.“

Po těch slovech se ženiny čelisti okamžitě zastaví. „Jsi si

tím jistá?“

„To jsem.“

Stará žena se Matise zadívá dlouze do očí. Potom se po

dívá na mě. Jako by se právě k něčemu rozhodla. Nakonec

máchne rukou směrem k jezeru. „Pojďme se posadit.“

30

kapitola

třetí

Opustíme zahrady a najdeme si místo, z něhož máme výhled

na jezero. Vítr silně fouká a vzdouvá na neskutečné zeleno

modré hladině obrovské bílé vlny. Slunce nám praží na hlavu

a holé paže.

Sokayawin se usadí a  vyčkává, dokud Matisa znovu ne

promluví.

„Zvěsti, které se šíří mezi lidmi, jsou pravdivé,“ spustí Ma

tisa. „Ta dívka užívala lék pravidelně a přesně podle našich

instrukcí. Přesto ji neochránil. Pokoušela jsem se přijít na to,

jak je něco takového možné.“ Matisa zadrží dech. „Myslím

si, teto, že nákaza se proměnila.“

Podívám se na Matisu. „Proměnila?“

„Mám za to, že je teď znatelně silnější. To proto ji náš léči

vý přípravek už nedokáže porazit.“

Sokayawin nakloní hlavu, jako by Matisina slova zva žo

vala. Na tváři se jí objeví ustaraný výraz.

„Jak by se nákaza mohla zničehonic proměnit?“ ze

ptám se.

„Spousta věcí se v průběhu času mění jenom proto, aby

přežily.“ Matisa máchne rukou kolem sebe a snaží se mi to

vysvětlit. „Jako například vysoká zvěř, která žije tady nahoře

oheň srdce

31

v horách. Jeleni žijící na pláních jsou kropenatí, aby se v pří

padě nebezpečí mohli skrýt před predátory ve vysoké trávě.

Ale tady v horách má jejich srst spíše našedlou barvu, to aby

lépe splynuli s  okolními skalami. Změnili se, aby se mohli

účinněji skrývat. A v případě nákazy mohlo dojít k něčemu

podobnému.“

Zamračím se ještě víc. „Takže nákaza je zvíře?“

„Ne tak úplně.“ Matisa si rukou přejede po čele. „Ale je to

živý organismus — můžeme ho zabít, když převaříme vodu,

v níž přežívá. Navíc spousta živoucích organismů se změni

la pouze za účelem přežití. Takže nemoc mohla jednoduše

udělat totéž.“

„Nákaza se ale chová jako kdykoli předtím,“ uvažuje So

kayawin nahlas. „Ani na léku se nic nezměnilo. Od té doby,

co jsme přišli do tohoto údolí, tu bylina roste a daří se jí.“

„Ať už se chová, jak chce, něco se změnit muselo,“ namít

ne Matisa. „Cestou sem měla Em sen o tom, že drtím léčivou

rostlinu na prach a potom ji zahazuji, jako by byla k ničemu.

Myslím si, že její sen jen předpovídal naše potíže.“

Sokayawin se na mě zadívá. Mně se zatím vybaví i  zby

tek snu, o  němž Matisa mluví: její tělo plné podlitin ležící

v hlíně kousek od naší pevnosti. Přikývnu, ale žaludek mám

nepříjemně stažený.

„Musíme to říct našim lidem, teto.“

Sokayawin znovu zamlaská. „Prozradit jim, že lék pravdě

podobně ztratil účinnost, by mohlo být nebezpečné. Mohli

by ztratit víru, podobně, jako se to stalo sohkâtisiwak.“

Při zmínce o  skupině vyvrženců mi naskočí husí kůže.

Opustili vesnici před rokem, měli už totiž dost všech tajnos

tí kolem léku. Z  nám  dosud neznámých příčin pak začali

kapitola třetí

32

pronásledovat Matisu. Na cestě sem se nám jim podařilo je

nom o vlásek uniknout.

„Nemáme na vybranou. Musíme jim to říct,“ oznámí Ma

tisa. Vtom ji přeruší nějaký pohyb na břehu jezera.

Kolem vodní plochy projíždí skupina jezdců v  sedlech.

Když se k nám dostanou blíž, poznám podle kožených ná

prsních krunýřů a  chráničů na zápěstí, že jsou to válečníci.

Huritt, jejich vůdce, jede vpředu. Je to urostlý muž oděný

v tmavé kůži, dlouhé vlasy má stažené z obličeje a na vyso

kém černém koni působí úctyhodně a mohutně.

„Cvičí dnem i nocí,“ zašeptá Sokayawin a sleduje, jak se

ženou k západu, kde se do jezera vlévá řeka.

„Ale proti Dominiu nebudou naše bojové dovednosti sta

čit,“ namítne Matisa. „A  pokud nebudeme mít nic, co by

nám pomohlo vyjednat mír, válka, o níž se mi zdávalo, nás

úplně zničí.“ Rozhostí se zasmušilé ticho. Sledujeme jezdce

řítící se podél pobřeží, dokud z nich nezůstanou pouhé teč

ky na obzoru.

„Přemýšlela jsem o  pevnosti, kde žila Em  — o  tom, v  ja

kém stavu byla, když jsem ji našla,“ pokračuje Matisa a  na

okamžik se odmlčí. „Kvůli tajnostem žili její lidé v  zajetí

a neustále s něčím bojovali.“

Zvednu tázavě obočí a přemýšlím, co Matisa naznačuje.

Vytváří paralelu mezi jejich vesnicí a naší pevností. Tajemství

jednoho muže u nás udržovalo lidi ve strachu po celá deseti

letí. Chránili jsme zdi pevnosti proti domnělému přízraku

a  mezitím jsme trestali jeden druhého za porušení ctností.

„Ale to přece není totéž,“ namítnu. „Tajemství v naší vesni

ci mělo chránit zájmy jediného člověka. A nakonec ho zniči

lo.“ Vidím před sebou tvář našeho vůdce, bratra Stockhama,

oheň srdce

33

v  okamžiku, kdy jsem všem obyvatelům pevnosti vyjevila

jeho zradu. Jen o  chvíli později si vzal život. „Vaši léčitelé

se uchýlili k  tajemství, protože se tím pokoušeli ostatní ochránit.“

„Obě tato rozhodnutí byla aktem zoufalství.“

„Jenomže to vaše bylo alespoň zamýšleno pro dobro

všech,“ namítám.

„Bez ohledu na to, z  jakého vznikla popudu, mohou ta

jemství způsobit mnoho zlého,“ pronese Matisa.

V pohledu Sokayawin probleskne známka neklidu. „Měla

bys nám říct všechno, co máš na srdci.“

Matisa se zhluboka nadechne. „Teto, říkáváš mi, že naše

pochopení sebe samých i naše schopnost vidět jasně vlastní cestu vychází z příběhů a legend, které se předávají z gene

race na generaci. Jenže co se stane, pokud příběhy někdo

změnil — co když pravdu někdo skryl? Nikomu z vnitřního okruhu léčitelů se přece naše cesta nevyjevila ve snech už celé roky.“ Matisa se podívá na mě. „A já si myslím, že když jsem našla Em a zjistila, že to bylo právě tajemství, co drželo jejich lidi ve strachu a zoufalství tak dlouhou dobu, bylo to

varování. Považovali jsme své tajemství za nutné pro dobro

našich lidí. Ale myslím, že nám brání vidět věci jasně. Možná

že kdybychom konečně prozradili všem pravdu, mnozí z nás

by zase začali snít a  my bychom pochopili, kam se máme ubírat dál. Musíme našim lidem říct, co je lék a proč jsme to před nimi po celou tu dobu tajili.“

Opatrně se podívám na Sokayawin. Její výraz je sice mírný,

oči jí však žhnou.

„Přeješ si zničit náš léčitelský okruh,“ řekne.

„To ne...“


kapitola třetí

34

„Vzhlížejí k nám jako k vůdcům, protože máme své meto

dy, jak naše lidi ochránit. Pokud bychom je vyzradili ostat

ním, všechno by se tím změnilo.“

Matisa mlčí.

Sokayawin vzhlédne a zadívá se k jezeru. Když se otočí

zpátky k nám, je její výraz vážný, ale ne rozzlobený. Potom

promluví k Matise v jejich jazyce, otočí se a vydá se zpátky

do vesnice.

Podívám se na Matisu.

„Řekla, že si musím promluvit s  ostatními,“ vysvětlí mi

Matisa.

„Myslím, že ostatním se představa rozbití léčitelského

okruhu nebude moc zamlouvat,“ podotknu.

Matisa pokrčí nohy, obejme si kolena pažemi a chvíli jen

tak mlčky sedí. „Přemýšlela jsem o sohkâtisiwak,“ promluví

potom. „Svým způsobem měli vlastně pravdu.“

„Pravdu v tom, že tě opustili a nechali napospas nepříteli?“

„Ne. Když věřili, že okruh naše lidi ve skutečnosti nechrá

ní.“

„Ale ty ano. Chci říct — snažíš se o to ze všech sil.“

„Ale nedaří se nám to, selháváme.“

„To ale ještě neznamená, že měli pravdu,“ namítnu prudce.

„Věří v  nesmysly. Domnívají se, že lesy kolem naší pevnos

ti jsou zapovězené, protože se v  nich skrývá něco silného

a mocného, co jim váš okruh zatajil.“

„Ale léčivá rostlina pochází právě z těch lesů. A my jsme

jim ji zatajili,“ podotkne Matisa. „Takže měli znovu svým

způsobem pravdu.“

„Ty lesy jsou zapovězené, protože v nich před mnoha lety

zmizeli vaši zvědové. Když jste mě našli, zjistili jsme přece


oheň srdce

35

společně pravdu  — za jejich smrt byl zodpovědný vůdce

naší pevnosti. Nemělo to co do činění ani s krvácením, ani

s léčivou bylinou.“

„To já vím.“ Matisa si povzdechne. „Stejně si ale nemůžu

pomoct a říkám si...“

„Co?“

„Jestli za tím, že se nás sohkâtisiwak rozhodli opustit, ne

bylo něco víc než pouhá nedůvěra.“ Matisa se kousne do

rtu. „Protože mě přiměla opustit naše údolí jedna jediná věc.“

Mluví o  svých snech. „Matiso,“ řeknu. „Vždyť tě pro

následovali —“

„A my stále nevíme proč.“

Mlčím.

„Jenom by mě zajímalo, jestli za tím není něco víc.“ Po

těch slovech vstane a opráší si ruce. „O podobné myšlenky se

ale s léčitelským okruhem dělit nehodlám. Pro dnešek bude

bohatě stačit, když jim povím svůj názor na naše tajemství.“

Sleduji, jak dohání Sokayawin, a srdce se mi prudce sevře.

Nedaří se mi přesně pochopit její úvahy o sohkâtisiwak, ale

s tím, jak její postava mizí v dálce, se mi vybaví slova, která

pronesla o něco dřív.

Tajemství mohou způsobit mnoho zlého.

Aniž bych ji záměrně vyvolávala, vybaví se mi představa

Kanea stojícího na kopci, kde jsme si dali sbohem. Když jsem

mu neřekla vše, co vím o  krvácení, snažila jsem se ho tím

ochránit před strašlivým tajemstvím. Ale kdybych k  němu

byla upřímnější, byli bychom teď rozděleni?

Koutkem oka zahlédnu stín. Je to ta fenka z dřívějška, kte

rá se ukrývala za nejbližší skálou. Když se na ni podívám, na

straží uši. Matisa mi říkala, že dříve se psi využívali k nošení


kapitola třetí

36

věcí, ale od chvíle, kdy se její lidé usadili tady v  údolí, je

chovají jako svoje společníky.

Pane na nebesích.

„Žádné jídlo nemám,“ řeknu jí a ukážu prázdné ruce.

Fenka zavrtí ocasem.

„Kšá,“ zavolám na ni.

Ona se ale plíží směrem ke mně. Břicho drží hodně nízko

u  země. Je strašně vychrtlá  — vlastně jsou to jenom kosti

potažené kůží s ostrůvky slepených chlupů. Je celá urousaná.

Připomíná mi někoho, koho jsem znávala.

Připomíná mi, že i mě kdysi soudili zejména podle toho,

jak jsem vypadala.

Charlie, vyděděnec z naší pevnosti, který nás cestou sem

zradil a my jsme kvůli němu málem upadli do otroctví, vy

padal stejně zranitelně a zdrchaně jako tahle hladovějící fena.

Když jsem mu dala šanci a  dovolila mu, aby se on a  jeho

rodina vydali na cestu s  námi, bylo to hlavně kvůli pocitu

viny, který zastínil můj úsudek. Potom mě ovládl hněv, když

jsem ho potrestala za to, že nás zradil, a nechala jsem ho při

poutaného ke stromu. Měl mizivou šanci na přežití. Zůstal

tam sám...

Potlačím myšlenky na Charlieho a vykročím vpřed. Fena

přede mnou sice bojácně ustoupí, ale  — ať se nade mnou

bůh smiluje — potom se na mě zase zadívá s nadějí v očích.

„Tak už běž,“ pobídnu ji znovu.

Vracím se zpátky do vesnice. Když dospěji k jejímu okra

ji, ohlédnu se a zjistím, že mě fena nenásleduje. Procházím

kolem spousty budov, sleduji, jak děti dovádějí, míjím ženy

i  muže, kteří společně posedávají na slunci a  přitom vyko

návají nejrůznější činnosti: připravují pokrmy z vysoké nebo


oheň srdce

37

spravují svršky. Někteří jsou oděni v  kůži, což znamená,

že buď právě skončili s bojovým výcvikem, nebo se na něj

zrovna chystají. Několik lidí zvedne hlavu a  pozorují mě,

jak procházím kolem. Sice mě to trochu znervózňuje, ale

už před pár týdny jsem si uvědomila, že jejich pohledy jsou

plné zvědavosti, nikoli nedůvěry.

Přesto mi jejich zájem připomíná, že jsem ve vesnici po

řád cizinka, a navíc jsem jim dosud nepřinesla ani žádný uži

tek. Stisknu zuby. Musím začít něco dělat. Cokoli.

Projdu kolem nablýskaných stavení, zbudovaných z ob

rovských kamenů a trámoví, a zamířím ke koňským stájím.

Stojí u nich tři muži. Isiho rozeznám podle držení těla —

je vzpřímený a  hrdý. A  dokud ho nepoznáte lépe, můžete

mít také často dojem, že je pěkně dopálený. Já jsem však ráda,

když spatřím jeho tvář. Když přijdu blíž, ostré hrany jeho

sevřených čelistí trochu povolí.

„Emmeline,“ osloví mě.

Kývnu na pozdrav i dalším dvěma chlapcům, kteří si zrov

na kontrolují jezdeckou výstroj.

„Někam se chystáte?“ zeptám se Isiho.

Ten zavrtí hlavou. „Jenom mažeme výstroj olejem,“ řekne

a  máchne rukou před sebe k  sedlu a  dalším koženým sou

částem. „Všechno musí být v co nejlepším stavu.“ Tím myslí:

neustále připravené pro okamžité použití bojovníky. „Co tě

trápí, ankwaca?“ Právě mě oslovil bláznivá. Zjevně nabyl do

jmu, že jsem duchem nepřítomná. Zamračím se. Zalétnu po

hledem k Matisinu koni — tomu, jehož Kaneův malý bráška

Daniel pojmenoval Tečka. Kobyla stojí v samém středu stáda.

Matisa přece říkala, že bych potřebovala mírnějšího koně...

„Chtěla by ses projet?“ zeptá se mě Isi.


kapitola třetí

38

„Já jenom... no, Matisa má zrovna dost práce, ale měla

dojem, že by stálo za to, abych to s koňmi zkusila ještě jed

nou. Prý bych se měla pokusit naučit jezdit na koni. Měla

pocit, že...“

„Aha,“ přeruší mě chápavě Isi. „Měla pocit, že bys potře

bovala lepšího učitele.“

„Nejsem si sice úplně jistá, že právě v  tom tkví můj pro

blém. Ale ano.“

„Takže jdeš za mnou.“ Otočím se. U  brány výběhu pro

koně stojí vysoká dívka.

„Tansi, Leo,“ pozdraví ji Isi. „Přesně tak, Em jde za tebou.“

Důkladně si ji prohlížím — je o hlavu vyšší než já a vypadá

i o něco starší. Vlasy má sčesané dozadu a stažené do copu,

její oči mají barvu havraní černi, pohled má pichlavý. Vypadá,

že kdyby chtěla, dokáže mě během vteřiny roztrhnout jako

hada.

Pokývne bradou ke koním. „Pokud chceš ovládnout jízdu

na koni, můžu tě učit.“

„Lea nemá stání,“ vysvětlí mi Isi. „Chybí jí lov.“

Lov. Každý rok po skončení tání vyrážejí ti nejrychlejší

a  nejsilnější osanaskisiwak v  hojném počtu na lov velikých

stád a  zůstávají pryč celé léto. Mají sice i  jiné zdroje potra

vy, lov je však ceněnou — a posvátnou — výpravou, na níž

mohou navíc procvičovat všechny své dovednosti. Letos se

ovšem lovci kvůli zprávám ohledně  Dominia museli zdržet

v údolí, aby chránili své lidi.

„Kolikrát už jsi vyrážela na lov?“ zeptám se Ley.

„Letos to mělo být potřetí.“

„Takže nutně potřebuje odpovídající výzvu,“ vstoupí nám

do hovoru Isi. „A tohle je ideální.“


oheň srdce

39

Střelím po něm pohledem. Jenom se uculí a já zakroutím

hlavou. „Už jednou jsem to zkoušela,“ vysvětlím Lee. „Nejsem si jistá, jestli mě to někdo dokáže naučit.“

„Každý to nakonec zvládne.“ Při těch slovech Lea pokrčí

rameny, jako by to bylo něco, co vědí všichni. Prohlédne si

mě od hlavy k patě a já cítím, jak mi do tváří okamžitě vstoupí horko



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist