načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Oheň probuzení - Anthony Ryan

Oheň probuzení

Elektronická kniha: Oheň probuzení
Autor:

První díl nové série Draconis Memoria od autora bestsellerové trilogie Stín krkavce. V rozlehlých oblastech ovládaných Kovolodním obchodním syndikátem neexistuje cennější surovina ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 655
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The waking fire ... přeložil Milan Žáček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7175-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

První díl nové série Draconis Memoria od autora bestsellerové trilogie Stín krkavce . V rozlehlých oblastech ovládaných Kovolodním obchodním syndikátem neexistuje cennější surovina než krev draggů. Po vykrvení v zajetí chovaných či v přírodě ulovených Červených, Zelených, Modrých a Černých draggů lze vydestilovat elixíry, které obdarují závratnými schopnostmi nepočetnou skupinku mužů a žen známých jako Krvožehnaní. Málokdo však ví, že jednotlivé rody draggů chřadnou. Jejich krve se nedostává a válka s Korvantinskou říší se blíží. Poslední naděje Syndikátu se upírají k nejasným zvěstem o existenci dalšího druhu dragga — mnohem mocnějšího, než jsou ostatní — a k hrstce vyvolených, kteří se ho nyní musejí pokusit najít. V příběhu se postupně prolínají osudy tří hlavních hrdinů. Claydon Torcreek, zlodějíček a neregistrovaný Krvožehnaný, se nedobrovolně ocitá ve službě Syndikátu a je vyslán pátrat v neprobádaných pustinách po legendárním tvorovi. Lizanne Lethridgová, prvotřídní agentka a nájemná vražedkyně, riskuje život na výzvědné misi do srdce nepřátelského území. A Corrick Hilemore, podporučík na Kovolodním křižníku, po bitvě s piráty a následně s korvantinskou flotilou dopluje až na kraj světa a do nebezpečí mnohem většího, než mohl tušit. Všichni tři musejí svést neúprosný boj, aby odrazili nástup zničující války, nebo jí padli za oběť. -----   Ryan obratně, realisticky a s nenucenou dovedností balancuje mezi dračí fantasy, špionážním thrillerem a steampunkově námořnickým románem.
- Publishers Weekly Oheň probuzení je úžasné dílo představivosti s množstvím zvratů, osvěžujícím odlišným prostředím a výborně vystavěným světem. Skvělé čtení.
- Mark Lawrence, spisovatel Ryan vytvořil poutavý a magický svět, kterým čtenáře provádí ve skvěle napsaném románu, u něhož je jisté, že se zařadí mezi další fantasy klasiky.
- The Huffington Post Fascinující svět, kterému vládnou korporace a kde velká část moci pochází z dračí krve, poskytuje přitažlivé prostředí pro rozsáhlý epický příběh. Zběsilé tempo a touha dozvědět se víc mohou za to, že je tak působivý.
- Locus Anthony Ryan (nar. 1970) pochází ze Skotska, vystudoval historii, žije a pracuje v Londýně. Dlouho byl zaměstnán v britské státní správě a po úspěchu prvního dílu bestsellerové trilogie Stín krkavce začal psát na plný úvazek. Oheň probuzení je první díl fantasy série Draconis Memoria . Druhý díl The Legion of Flame připravujeme k vydání na jaro 2019.

Zařazeno v kategoriích
Anthony Ryan - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky



º

 

Autor bestsellerové trilogie Stín krkavce

I

OHEŇ

P



BUZENÍ

Anthony Ryan



anthony

ryan

oheň

probuzení




The Waking Fire

Copyright © 2016 by Anthony Ryan

This edition published by arrangement

with The Berkley Publishing Group,

an imprint of Penguin Publishing Group,

a division of Penguin Random House LLC

Cover illustration: Jaime Jones

Designed by Nico Taylor — LBBG

Maps by Anthony Ryan

Translation © Milan Žáček, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-544-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-545-0 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-546-7 (Formát MobiPocket)


Věnováno Paulovi,

protože někdy je jedinou odměnou za dobrý souboj vědomí,

že jsi ho podstoupil.



9

prolog

Příjemce hlášení:

Správní rada

Kovolodní obchodní syndikát

Vnitřní úřad

Feroská podniková sdružení

Hlášení podává: Lodima Bondersilová — dočasná ředitelka carvenport­

ského odboru Arradsiánských kontinentálních sdružení

Datum: 29. settemra 1578 (166. den firemního roku 135 dle korporátního

kalendáře)

Předmět: Okolnosti úmrtí pana Havelica Dunmorna, ředitele carven­

portského odboru Arradsiánských kontinentálních sdružení

Vážení pánové a dámy,

než se Vám do rukou dostalo toto hlášení, bezpochyby jste již

byli prostřednictvím Modrého transu uvědoměni o úmrtí mého

bezprostředního nadřízeného pana Havelica Dunmorna, jakož

i o prvním odhadu souvisejících ztrát na životech a značnémate

riální zkáze, jež onu tragickou událost provázela. Tuto písemnou

zprávu vypracovávám s nadějí a s očekáváním, že učiní přítržveš

kerým nejapným a nezasvěceným zvěstem šířeným konkurencí

nebo zaměstnanci Syndikátu (viz příloha, kde najdete seznam

osob, u nichž doporučuji propuštění z pracovního poměrua ukon

čení pracovní smlouvy). Mám v úmyslu podat jasné a nezaujaté


10

líčení událostí a poskytnout tak lepší podklady pro rozpravy Rady

a pro případné navazující směrnice, jež Rada možná uzná zavhod

né vydat.

Ke zmíněnému incidentu došlo na území a v okolí Vykrvovací

a Přístavní čtvrti města Carvenportu dne 26. settemra. Rada se jistě

pamatuje na zprávu, kterou prostřednictvím Modrého transupo

dal pan Dunmorn dne 12. dimestra a v níž popsal úspěšný odchyt

divokého Černokožce (o nějž se postarala Nezávislá kontraktorská

společnost Řetězníci), který následoval po dlouhé výpravě dojiho

západních končin arradsiánského Vnitrozemí. Radu rovněž odkazuji

na deset předchozích čtvrtletních písemných hlášení našeho odboru,

jež se týkala stále větších úbytků v umělém chovu s tím, že ze všech

druhů se nejkratšího věku dožívají právě Černokožci. Nepochybuji,

že Radě není třeba připomínat stále nižší účinnost produktuzíská

vaného z inbredního a mladého chovu. Odchyt živého a zdravého

divokého Černokožce (první takový odchyt za víc než dvanáct let)

byl proto v řadách zaměstnanců Syndikátu přijat se značnýmnad

šením, neboť nabízí vyhlídku na posílení pokrevních linií a zajištění

kvalitního produktu pro nadcházející léta. Taková očekávání sena

neštěstí záhy ukázala předčasná.

Černokožce, dospělého samce o délce přibližně šestnáct stop,

bylo mimořádně těžké zvládat, byl neustále neklidný, a i podse

dativy a s náhubkem na tlamě se pouštěl do nebezpečných výpadů.

Několik vykrvovačů došlo při zápase s tímto nebezpečným tvorem

k úrazu a jeden zůstal zmrzačený, když se Černokožci podařilo

tohoto muže přimáčknout ke stěně kotce poté, co několik hodin

předstíral ospalost. Na vychytralost různých plemen obývajících tyto

kraje poukazují často jak vykrvovači, tak přírodovědci, ale musím

se přiznat k značnému vnitřnímu neklidu, který ve mně vyvolává

zlomyslná vypočítavost vykazovaná tímto konkrétním exemplářem,

vlastnost, jež za všechna ta léta, co pobývám na tomto světadíle,ne

byla dosud zaznamenána.

Vedle svých častých agresivních projevů se Černokožec rovněž

odmítal spářit s kteroukoli v zajetí chovanou samicí a pokaždé, když

byla nějaká umístěna do jeho blízkosti, reagoval buď přezíravostí,

nebo útokem. Zde je třeba poukázat i na mimořádnou zdráhavost


11

ze strany Černých samic zdržovat se v přítomnosti jejich divokého

bratrance; všechny už jen při pohledu na něj propadaly krajnímu

rozrušení, které doprovázely výraznými hlasovými projevy. Proto

po čtyřech měsících bez vyhlídky na úspěšné spáření a za rostoucích

nákladů na krmení a péči vydal pan Dunmorn příkaz tento exemplář

vykrvit. Přikládám zápis své diskuse s panem Dunmornem, kde se

mé stanovisko v této záležitosti podrobně vyjadřuje a na tomto místě

nevyžaduje opakování.

Pan Dunmorn rozhodl, že se vykrvení pojme jako oslava, akce

k pozvednutí místní morálky, která v nedávné době utrpěla těžkou

ránu poklesem trhu a následným snížením výkupních cen. Bylo proto

nařízeno, že vykrvení se uskuteční stejného dne jako Krvezkouška,

jež se nikde jinde zpravidla nepovažuje za den oslav, ale která se

v těchto odlehlých končinách stala něčím na způsob každoročníve

selice. Představa, že pouhá náhoda pozvedne dítě k blahobytnému

životu, silně rezonuje u lidí, již leckdy zjišťují, že jejich ambice brzdí

tvrdá realita jejich individuálních schopností.

Aby slavnosti ještě víc zpestřil, měl pan Dunmorn v úmyslupa

desátinu získaného produktu vyhradit pro obyvatelstvoprostřed

nictvím tomboly. S ohledem na aktuální tržní cenu neředěné Černé

nepochybuji, že Rada pochopí, s jakým nadšením se toto nařízení

setkalo a že se stalo hlavním důvodem, proč bylo okolí vykrvovací

kádě obklopeno tak početným davem lidí.

osobní vyprávění

Pevně doufám, že Rada pochopí mé přiznání, že se mi nepodařilo

ustavit přesný řetězec událostí vedoucích k závěrečné pohromě.

Navzdory svému největšímu úsilí se tohoto úkolu nedokážuuspo

kojivě zhostit. Řada očitých svědků má již naneštěstí místo v hrobě

a ty, kteří dosud setrvávají naživu, rozum často opustil v mířehra

ničící se šílenstvím. Kontakt s neředěným produktem může mít

nepředvídatelné následky. Pokud jde o mé vlastní líčení, nebyla

jsem přítomna Krvezkoušce ani vykrvení, neboť jsem se rozhodla

zůstat raději na Akademii, abych se popasovala s obrovskou masou

nevyřízené korespondence.


12

Přibližně dvacet minut po čtrnácté hodině mne z práce vytrhlo

rozrušené pokřikování za oknem. Když jsem se vydala zjistit, co se

děje, naskytl se mi pohled na dav lidí, kteří se ulicemi hnali velkou,

ba přímo panickou rychlostí a mezi nimiž byla řada vyděšených,

sinalých či plačících tváří. Ve srocení jsem zahlédla jednu ze svých

studentek, a proto jsem otevřela okno a zavolala na ni. Protože to

bylo chytré a nápadité děvče, jak je u mých svěřenkyň pravidlem,

podařilo se jí z davu vymanit tak, že vyšplhala na školní plot, odkud

na mě zavolala: „Je na svobodě, madam! Černokožec se volněpo

hybuje městem! Spousta lidí je po smrti!“

Musím se přiznat, že v té chvíli jsem propadla ostudnénerozhod

nosti, za niž přirozeně prosím u Rady o odpuštění. Věřím nicméně,

že uznáte, že k takové situaci za celý můj třicetiletý pobyt na tomto

kontinentu nikdy nedošlo. Po neodpustitelné několikavteřinové

prodlevě jsem se nakonec vzpamatovala do té míry, že jsem sedo

kázala své žačky zeptat: „Jak to?“

V dívčině tváři se v onom okamžiku objevil netypický zmatek

a uplynulo půl minuty, než se opět, zajíkavě a nepřesně, zmohla na

slovo: „Krvezkouška... Jedna žena... Žena s dítětem...“

„Ale vždyť je obvyklé, že na Krvezkoušku přicházejí rodičes dět

mi,“ namítla jsem s jistou netrpělivostí. „Podej jasnější hlášení!“

„Ona...“ Tvář mé žačky poté nabyla výrazu, v němž se ve stejné

míře mísil úžas s hrůzou. „Ona skočila.“

„Skočila?“

„Ano, madam. S tím dítětem... Popadla ho a... skočila.“

„Kam skočila?“

„Do té kádě, madam. Zrovna když vykrvovač napíchlČerno

kožce... Skočila do kádě.“

Z nelíčeného zmatku ve tváři své studentky a také z četnýchpo

pálenin a krvavých skvrn, jimiž měla ušpiněné šaty, jsem usoudila,

že žádné další užitečné informace mi již nebude s to podat. Poté co

jsem jí přikázala, aby se odebrala na kolej a zajistila bezpečímlad

ších žaček, vyňala jsem ze sejfu ve své pracovně plnou sadu flakonů

a chvatně jsem se vydala do Vykrvovací čtvrtě. Nechci Radu zatěžovat

vyčerpávajícím popisem zkázy, jíž jsem byla svědkem při cestě, ani

tím, co jsem spatřila, když jsem dospěla na místo, kde mělo dojít


13

k vykrvení Černokožce, ani vypočítávat množství mrtvol, aleome

zím se na prohlášení, že jsem viděla dost na to, abych se přesvědčila

o pravdivosti studentčina líčení.

Káď sama byla zcela rozbitá, třísky pevných dubových desek se

rozletěly do širokého okolí, což platilo i pro Černokožcovu krev.

Ta se v hustých tratolištích rozlévala na dlažbě ulice nebo jí bylypo

třísněny okolní domy, v nichž byla všechna okna dokořán, aby se

lidé mohli pokochat podívanou připravenou panem Dunmornem.

Diváci, kteří nezemřeli na místě po požití krve, se potáceli nebo

svíjeli na zemi, buď šílenstvím, nebo bolestí. Díky odolnosti vůči

účinkům krve jsem dokázala dojít až k pozůstatkům kádě, kde jsem

zahlédla ženské tělo napůl zanořené v nejhlubší louži krve. Nebyla

jsem schopna určit její věk ani totožnost, neboť kůži mělazčerna

lou a zuhelnatělou přímým stykem s produktem, nicméně z jejích

útlých proporcí jsem usoudila, že byla mladá. Jedinou stopou po

Černokožci byly roztříštěné pozůstatky jeho řetězů. Pokud šlo o dítě,

o němž se vyjadřovala má studentka, po něm jsem nikde žádnou

stopu nezaznamenala.

Poté třeskot pušek přitáhl mou pozornost k přístavu, kam jsem

ze své aktuální vyhlídky snadno dohlédla skrze několik po sobě

jdoucích řad domů, jež lemovaly cestu zkázy. Na pozadí střelby bylo

možné rovněž rozlišit zřetelný ryk. V tom okamžiku mi připadalo

vhodné pozřít velkou dávku Zelené, která mi umožnila rychlý přesun

do přístavu, načež jsem poprvé spatřila i ono uprchlé zvíře. Prorazilo

si cestu až na hráz. Sice s každým krokem ronilo krev z napíchnutého

místa na krku, ale navzdory této ztrátě pustošilo se zběsilou energií

dál své bezprostřední okolí. Viděla jsem, jak několika švihnutími

ocasu rozmetalo na kusy dům správce přístavu a poté upřelopozor

nost na plavidla kotvící u hráze. Hned několik jich právě odplouvalo,

jejich posádky se s horečným chvatem snažily vyhledat útočiště na

otevřeném moři, ale šesti z nich pro zdárný přesun do bezpečíoči

vidně chyběli lodníci nebo rozhodnost.

Černokožec vyskočil na robustní příbřežní parník Poctivý podíl,

který potopil jen svou vahou, přičemž tlamou zbavenou náhubku

porafal ve vodě se zmítající lodníky. Poté obrátil pozornost nasou

sední nákladní plavidlo Briteshorských nerostů o výtlaku asi dvou


14

set tun, na němž začal ničit kormidelnu a komíny s neustále dokořán

otevřenou tlamou, z níž se marně snažil vychrlit oheň. Na tomto

místě musím zdůraznit prozíravost vykrvovačů, kteří netvora na úvod

oslabili tím, že mu přeťali naftovody. Pokud by tak neučinili, nechci

si vůbec představovat, jaké by to mohlo mít následky.

V dané chvíli jsem viděla, jak se Černokožec v ohromení zvedá

poté, co ho do boku zasáhl výstřel z pušky, dává průchodnesmír

nému zuřivému ryku a vrhá se na další loď u hráze, zatímco se mu

škubaly kauterizované pahýly křídel, kterými se instinktivněpokou

šel opřít do vzduchu. Záhy se mi podařilo identifikovat i původcevý

střelu. Zahlédla jsem ho na jednom z vyšších, zatím nepoškozených

jeřábů na molu. Díky působení právě pozřené Zelené jsem během

několika vteřin na konstrukci jeřábu vyšplhala a našla na výztuži

muže, který na Černokožce mířil dlouhou puškou. Vystřelil, bylo

vidět, jak se Černokožec opět vzepjal a poté vyskočil dopředu, aby

přistál na široké palubě Kovolodní Zášti dragga, Modrolovce, jenž

se nedávno vrátil z jižních moří. Posádka se neprozíravě rozhodla,

že se útočníkovi postaví, a napadla ho různými střelnými zbraněmi,

které však neměly dostatečně velkou ráži, aby mu dokázaly způsobit

větší tělesnou újmu.

Střelec začal při nabíjení neomaleně a mocně klít, pak zmlkl, když

jsem se k němu vydala po konstrukci. „Tak to se omlouvám, paninko,“

pronesl s přízvukem Starokolonistů. O jeho původu svědčila i snědá

barva jeho pokožky. Na to, abych mu dala přednášku o etiketě, se

mi nedostávalo času. Všimla jsem si jeho obnošeného, ale festovního

šatstva a následně jsem popatřila i na jeho dlouhou pušku:jedno

rannou zbraň značky Vactor-Massin ráže .6 s odsuvným uzávěrem,

již mívají v oblibě úspěšnější kontraktorské společnosti.

„Osobní zbraně, pane, se musí při příjezdu do Carvenportu uložit

u protektorátu,“ řekla jsem.

Střelec odpověděl sotva postřehnutelným úsměvem a poté kývl

na stále běsnícího netvora. „Řekl bych, paninko, že až ho skolím,

mohli by mi to prominout. Kdyby jenom na moment přestal běsnit,

abych se mu trefil do lebky.“

Dívala jsem se, jak Černokožec z paluby Zášti máchnutímoca

su smetl poslední členy posádky a zaklonil hlavu, aby vítězoslavně


15

zaryčel. Přitom mu z ocelového kolíku v krku nepřestávala téct krev.

„Je mnohem živější, než by měl být,“ prohlásil kontraktor, opětza

mířil, pak tlumeně zaklel, když zvíře zase vyskočilo. „Na to, kolik

krve z něj vyteklo.“

„Jak se jmenujete, pane?“ otázala jsem se.

„Torcreek, paninko. Braddon Torcreek, člen Nezávislé skupiny

Dlouhé pušky s pětinovým podílem.“

Vyňala jsem ze svých zásob flakon Červené a Černé a všechno

to vypila, načež jsem si opět řádně přihnula Zelené. „Já vám hopo

držím, pane Torcreeku,“ řekla jsem. „Uvidíme, jestli vám tu milost

přece jen zajistíme.“

Po těchto slovech jsem střelce přeskočila a vyrazila na konec

kon strukce, odkud jsem se vrhla na šikmý stěžeň čnící z paluby

naklánějící se nákladní lodi, která si stále ponechávala plachty jako

pojistku před selháním motoru. Bylo to asi třicet stop daleko, nic,

co by nedokázala překonat Krvožehnaná posilněná Zelenou.Zachy

tila jsem se takeláže a s využitím odstředivé síly jsem se vymrštila za

Černo kožcem, což je základní úkon, který už téměř dvě desetiletí

učím své svěřenkyně. Když jsem se značnou rychlostí hnalak Černo

kožci, povolala jsem na pomoc Červenou, abych ho napadla zezadu.

Kůže mu v důsledku závanu horka přirozeně sežehla, byť z větší části

zůstala nepoškozená, ale stejně jako všichni příslušníci jeho rodu

nebyl schopen ignorovat výzvu.

Přistál na další nákladní lodi, jejíž posádka zareagovala s mnohem

menší agresivitou než lodníci ze Zášti tím, že se chvatně vrhla přes

hrazení, ač jejich úprku mohly napomoct i ohně, které jsem zažehla

přičiněním Červené. Černokožec se prudce stočil v planoucí spleti

lanoví a dřeva, otevřel chřtán, aby vydechl svou ohnivou odpověď,

a pak zavyl roztrpčením, když z něj plamen nevyšel. Tvrdě jsem

přistála na palubě sotva dvacet stop od něj. Vydatná dávka Zelené

zabránila tomu, abych si při dopadu přivodila paralyzující zranění.

V přímé výzvě jsem se mu zadívala do očí, což žádný samec dlouho

nesnese. Opět zařval a vyrazil proti mně. Drápy rozdrásal palubu

na třísky, stočil ocas, aby se jím prudce ohnal, a najednou dokonale

znehybněl, když jsem přivolala Černou, kterou jsem pozřela před

několika málo okamžiky.


16

Bylo nasnadě, že jde o děsivě silné zvíře, ale dosud jsem si naplno

neuvědomovala moc, jakou vládne. Vší silou se vzpíralo v mém

sevření zrozeném z Černé a tak rychle ze mne odčerpávalo zásobu

požitého produktu, že se mi nenadále orosilo čelo potem a máne

trpělivost, kdy pan Torcreek splní svůj smělý slib, narůstala. Je tedy

zvláštní, že v této fázi musím popsat další vjem, jistý vhled mimo

všeobecné pozdvižení a naléhavost dané situace. Zatímco jsem totiž

nepřestávala sledovat Černokožcovy oči, rozpoznala jsem v něm

něco, co překonávalo jeho zvířecí touhu po mase a vítězství: jakousi

hlubokou a sžíravou hrůzu, nikoli však ze mne. V tom okamžiku

jsem si uvědomila, že Černokožec se nepokoušel pomstít za své

zajetí a mučení ani za zavedení ocelového čepu do svého těla. On se

pokoušel uprchnout, usiloval o útěk před něčím mnohem horším,

než byla ta drobná, dvounohá obtížná havěť. Právě když jsem si

v duchu promítala jeho únikovou trasu, od roztříštěné kádě s onou

záhadnou mrtvolou přes stísněné ulice až do přístavu, ukázalo se, že

pan Torcreek není žádný chvástal.

Kulka z pušky při letu nad mou hlavou slabě zasvištěla a uvázla

přesně uprostřed Černokožcova zkoseného čela. Křečovitě sebou

zazmítal, dlouhé tělo se mu od hlavy až po ocas zavlnilo, načež se

s přidušeným zachroptěním zhroutil na částečně zničenou palubu.

závěr

Úplný seznam obětí a přehled škod najde Rada v Příloze číslo 2, kde

se rovněž nachází cenový odhad oprav. Jak již bylo uvedeno výše,

vyhotovit přesnou a nezpochybnitelnou zprávu je nemožné, nic -

méně jistá fakta lze stanovit mimo jakoukoli pochybnost.

Za prvé, na pódium vedle pana Dunmorna, který právě uzavíral

poměrně obšírné pojednání o přednostech firemní loajality, vskutku

vyšplhala jistá žena neznámé totožnosti doprovázená malýmdítě

tem blíže neurčeného pohlaví. Mám-li být upřímná, pan Dunmorn

nebyl obecně považován za toho nejpřesvědčivějšího řečníka, čímž

se možná vysvětluje, že velká část přítomných v kritickém okamžiku

dění nevěnovala pozornost. Navzdory tomu jsem shromáždilaa srov

nala prohlášení šesti různých svědků, charakterních a soudných osob,


17

které potvrdily, že ona neidentifikovaná žena vykročila z řady rodičů

a dětí čekajících na Krvezkoušku a volným krokem vyšla na pódium,

kde si jí nepovšiml ani pan Dunmorn, ani skupinka vykrvovačů, kteří

se chystali zavést čep do Černokožcova krku. Žena je popisována

jako mladá, ale její podrobnější popis se mi nepodařilo získat. Jeden

ze svědků uvedl, že s její fyziognomií a vystupováním se pojila jistá

konvenční přitažlivost, ale viděl ji z příliš velké dálky na to, aby byl

s to poskytnout bližší informace ohledně barvy jejích vlasů nebo

pokožky. Popisy dítěte jsou stejně neurčité, byť s ohledem na jeho

výšku by se dalo usuzovat na osobu ve věku osmi let čili v patřičném

věku na podstoupení Krvezkoušky.

Zdá se, že žena popadla své dítě a skočila do kádě jen několikvte

řin poté, co pan Dunmorn vydal pokyn k zahájení vykrvovacíhopro

cesu. V tomto bodě do většiny líčení, možná pochopitelně, vstupuje

jistý zmatek. Při korelaci různých svědectví jsem nicméně odhalila

několik klíčových společných prvků. Je nepochybné, že káď seroz

tříštila zevnitř a jak pan Dunmorn, tak vykrvovači přišli o život právě

při této explozi. Také vyšlo najevo, že za tento konkrétní akt zkázy

nebyl zodpovědný Černokožec, neboť toho v daném okamžiku

poutaly řetězy k vykrvovacímu rámu. Po zničení kádě a následném

rozptýlení značné části produktu se davu zmocnila všeobecná panika,

avšak tři svědci si zachovali duchapřítomnost do té míry, že když se

produkt snášel k zemi, dosvědčili, že po Černokožcových řetězech

už nebylo ani stopy, načež se tedy pustil do svého zoufalého úprku

z dějiště této pohromy.

Můj závěr je znepokojivý, ale nevyhnutelný: Černokožec se na

svobodu dostal přičiněním Krvožehnané osoby, jíž lze nyní připsat

úmrtí pana Dunmorna a mnoha dalších lidí. Seznam podezřelých,

kteří touží poškodit syndikátní zájmy na tomto světadíle, je dlouhý

a možná největší pozornost si v tomto směru zaslouží Korvantinská

říše. Je mi však zatěžko pochopit, jakou výhodu by z tohotoinci

dentu mohli získat třeba i oni. Mimořádně záhadná rovněž zůstává

spojitost, již tato skrytá osoba mohla mít s onou ženou či jejímzá

měrem. Jak bylo uvedeno výše, tělo dotyčné bylo zajištěno, byť tedy

v neidentifikovatelném stavu, ale dítě, s nímž skočila do kádě, po

jejím boku nalezeno nebylo. Při incidentu přišlo o život několik dětí,


18

povětšinou z řady těch, které se shromáždily na Krvezkoušku, ale

o všechny se přihlásili truchlící příbuzní. Co bylo zač toto dítě nebo

kam se mohlo podít, zůstává možná tou nejznepokojivějšíhádan

kou spjatou s celou neblahou událostí.

Ujišťuji Radu, že mé úsilí přijít těmto otázkám na kloub ještě není

vyčerpáno a budu i nadále vynakládat veškerou nezbytnou energii

k tomu, abych na ně našla potřebné odpovědi.

Do doby příjezdu nástupce pana Dumorna zůstávám, vážení pánové

a dámy, Vaší nejoddanější zaměstnankyní a akcionářkou

Lodima Bondersilová,

dočasná ředitelka carvenportského odboru

Arradsiánských kontinentálních sdružení




i

rudé písky

Co máme na mysli, když používáme pojem „produkt“, to jinakne

vinné označení, které v průběhu předchozího století a s nástupem

doby korporátní zatížil takový význam? Nepochybuji, že většina

čtenářů by odpověděla pouze jedním slovem: „krev“. Případně by

svou definici konkrétněji rozšířili na spojení: „krev draggů“.V pod

statě je to správně, byť se zjevnou tendencí zastřít vskutkuohrom

nou komplexnost tématu, jemuž se věnujeme na stránkách tohoto

skromného svazku. Neboť jak může dosvědčit i ten nejpověrčivější

dalcijský divoch nebo negramotný primitiv z Ostrovů, neexistuje

žádný jeden druh produktu. Milý čtenáři, ušetřím tě přehnaných

technických popisů každé varianty a stále většího seznamu derivátů

získaných z mrtvých těl arradsiánských draggů. Přiléhavější, a možná

zábavnější, mi naopak připadá prostě jen zopakovat mantru, kterou

se učí studentky Kovolodní akademie pro vzdělávání dívek, mezi

něž se hrdě počítám:

Modrá pro mysl.

Zelená pro tělo.

Červená pro oheň.

Černá pro sílu.

Výňatek z Laického průvodce plasmologií od slečny AmoreyFindlestac

kové, Kovolodní nakladatelství — 190. firemního roku (1579. roku

dle mandinorského kalendáře)



23

kapitola i

lizanne

Pan Redsel ji objevil na přídi těsně po západu slunce. Zvykla si zde

prodlévat za příznivého počasí většinu večerů, kochala sepřehlíd

kou hvězd a měsíců, užívala si pocitu, který jí na kůži zanechával

vítr vanoucí od moře, a neutuchajícího rytmického šplouchání dvou

koles Vzájemné výhody. Jejich kadence dnes večer zpomalila, neboť

kapitán snížil rychlost s ohledem na blížící se Bariérové ostrovy se

všemi jejich skrytými nebezpečími. Ráno je budou obklopovatví

řící proudy Úžiny a kolesa se budou točit plnou rychlostí, ale v této

chvíli bylo zapotřebí udržovat klidnější tempo a úzkostlivě se řídit

mapou a kompasem.

Při příchodu pana Redsela se neotočila, ačkoli jeho kroky bylo

i přes rachot koles dobře slyšet. Dál upírala zrak na právě vyšlé měsíce

Serfii a Morvii a myslela si, jaká je škoda, že dnes není vidět i jejich

větší sestra. Nikdy se nemohla nabažit pohledu na bezpočetNelfi

ných údolí a hor, které, na rozdíl od jejích poďobaných a zjizvených

sester, byly z velké části bez kráterů. Výhoda ještě nedávno aktivního

povrchu, jak podotýkal její otec. Pořád je to ale mrtvý svět.

„Slečno Lethridgová,“ pronesl pan Redsel, když za ní zastavil.

Neotočila se, ale věděla, že si bude držet patřičný a zdvořilý odstup.

Pečlivé pozorování v průběhu plavby ji víceméně ujistilo, že je příliš

zkušený na to, aby si v tak klíčové fázi dovolil nějakou neobratnost.

„Zdá se, že jsem vás přistihl pohrouženou do šepotu noci.“

Marsal, řekla si v duchu. Začíná citátem. Poněkud banálním, ale

dostatečně obskurním na to, aby vyvolal dojem učenosti.

„Pane Redsele,“ odpověděla a nechala do svého hlasu proniknout

špetku vlídnosti. „Chápu to dobře, že vám nešly karty?“


24

Ostatní cestující trávili večery různou salonní zábavou, povětšinou

hraním karet a amatérským břinkáním na stařičkou pianoluv pře

pychové, byť prostorově skromné společenské místnosti. Kromě

občasné nezávazné konverzace ji většinou nechávali na pokoji.Akcio

nářský status měl své výhody a nikdo nebyl natolik vysoce postavený

nebo drzý, aby jí vnucoval svou přítomnost. Pan Redsel jí nicméně

věnoval větší pozornost než ostatní, třebaže až do dnešního večera

neprojevil snahu o navázání kontaktu, o jehož nevyhnutelnostivě

děla od okamžiku, kdy se ve Ferosu nalodil.

„Hru Smutní kluci jsem nikdy neměl rád. Slečna Montisováod

lehčila mé peněžence o celých deset kuponů, než jsem dostal rozum,

omluvil se a odešel.“

Nechala mezi nimi chvíli viset ticho, načež se k němu otočilas na

dějí, že ho zdráháním ponoukne k větší sdílnosti. Pan Redsel však

co do mlčenlivosti projevoval úctyhodnou kázeň, byť rozhodnutím

sáhnout do saka pro krátký doutník prokázal jistou netrpělivost.

„Děkuji vám,“ pronesla, když jí nabídl otevřené pouzdro a vyňala

jednu z tenkých, listem obalených delikates. „Dokonce až z Dalcie,“

dodala, zatímco si doutníček otřela o horní ret, aby vdechla jeho

aroma.

„Všechno ostatní mi připadá jako chabá náhražka.“ Škrtl zápalkou

a naklonil se k ní. Když si doutníček přiložila ke rtům a nasála plamen

na list, prsty jí zahalil kouř. Dobyvatel ženských srdcí by možná využil

příležitosti a blízký kontakt by nepřerušoval, možná by se dokonce

pokusil o letmý polibek, ale pan Redsel věděl, co se sluší a patří.

„Člověk by se měl oddávat svým vášním vždy, když je to možné.“

Ustoupil, zapálil si vlastní doutník a dohasínající zápalku odcvrnkl

do tmy za zábradlím. „Nemyslíte?“

Pokrčila rameny a přitáhla si kolem nich šátek. „Kdysi jsem měla

učitelku, která ráda dávala rovnítko mezi požitkářství a slabost.‚Pa

matujte si, děvčata, že cesta do akcionářského úřadu nevede přes

hry, nýbrž přes píli.‘“ Byla to pravdivá historka a vzpomínka, při níž

jí v paměti vytanula povětšinou strohá tvář madam Bondersilové, jí

vyloudila úsměv na rtech. Bude mi potěšením vás opět vidět, madam,

pomyslela si s pohledem na oba měsíce, tetelící se na potemnělých

vlnách. Pokud přežiju dnešní noc.


25

„Zdá se, že jste byla pozorná žačka,“ řekl pan Redsel. Svými slovy

vyjádřila tichý souhlas, aby jí pohledem sklouzl k živůtku, kde se pod

tenkým hedvábím šátku leskla akcionářská brož. „Plnohodnotná

akcionářka v tak mladém věku. Jen málokdo z nás může doufat v tak

rychlý postup.“

„Píle ve spojení s nepokrytým štěstím je mocná kombinace,“od

pověděla, opět zlehka potáhla z doutníčku a ucítila pouze tennej

jemnější dalcijský list. Alespoň to není žádný travič. „V každém případě

o vás bych si myslela, že se takovým ambicím budete vyhýbat. Jste

Nezávislý, že?“

„Přesně tak. V současnosti tvořím syndikát o jednom členu.“

Skromně se uklonil. „Poté co jsem dostál své minulé smlouvě, na-

padlo mě, že by bylo vhodné část zisků investovat a konečně

prozkoumat zemi, z níž přitéká veškeré bohatství a činí nás svými

otroky.“

Další citát, tentokrát z Bidrosinové, pronesený se sardonickým

podtónem, jímž chtěl vyjádřit antipatii k tak neblaze proslulému

korvantinskému radikálovi. „Arradsii jste tedy ještě nikdy neviděl?“

zeptala se.

„Z mé strany jde o mimořádné opomenutí, jež právě hodlámna

pravit. Naopak vy, jak zjišťuji, jste s tímto světadílem obeznámena

více než dobře.“

„Narodila jsem se ve Ferosu, do školy jsem však chodilav Carven

portu a měla jsem možnost navštívit část Vnitrozemí, než mě výbor

povolal na ministerstvo vnitra.“

„Tak to mi musíte být průvodkyní.“ Usmál se a opřel se o hrazení.

„Slyšel jsem totiž, že za několik málo měsíců má dojít k zákrytu

a z Arradsie prý bude nejlíp vidět.“

„Takže jste astronom?“ Do své otázky vdechla špetkupochybo

vačné ironie a popošla, aby stanula po jeho boku.

„Jen vyhledávám spektakulární podívanou,“ odpověděls pohle

dem k měsícům. „Vidět tři měsíce na obloze a planety za nimi,

všech ny na kratičký okamžik dokonale seřazené. Takový pohled

budete v srdci chovat dlouhá léta.“

Kde vás našli? uvažovala, když zrakem klouzala po jeho profilu.

Měl ostře řezané, ale ne ztrhané rysy, byl pohledný, ale ne zženštilý,


26

bystrý, ale ne namyšlený. Skoro bych si myslela, že vás přesně na tohle

vyšlechtili.

„V Carvenportu je astronomická observatoř,“ řekla. „Bohatěvy

bavená všemožnými optickými přístroji. Určitě bych vás tam mohla

nechat představit.“

„Jste velice laskavá.“ Odmlčel se a svraštil čelo ve výrazu mírné

zdráhavosti. „Musím se vás zeptat, slečno Lethridgová, neboťzvě

davost je odjakživa mou nejhorší nectností, jste opravdu vnučkou

Daruse Lethridge?“

Moc chytré, pomyslela si. Nakousnutím tak citlivého tématu kvůli

důvěrnosti riskuje mé pohoršení. Uvidíme, jak zareaguje na dílčí nezdar.

Povzdechla si a vyfoukla proud kouře, který ihned strhl vítr.„A od

haluje se další obdivovatel tohoto velikána,“ prohlásila, odstoupila

od zábradlí a měla se k odchodu. „Nikdy jsem ho nepoznala, zemřel

dřív, než jsem přišla na svět. Proto v souvislosti s ním nemohupo

sloužit žádnými historkami a přeji vám dobrou noc.“

„Já nestojím o žádné historky,“ namítl s pečlivou intonací, jíž chtěl

dát průchod tónu zdvořilé prosby. Přitom se jí postavil do cesty,

ačkoli i v tomto případě si uchoval náležitý odstup. „A omlouvám

se, pokud jsem se vás nechtěně dotkl. Potřebuji totiž znát názor na

jeden nedávný nákup.“

Založila si ruce na hrudi a s doutníčkem těsně před rty tázavě

nadzvedla obočí. „Nákup?“

„Ano. Jde o několik výkresů, u nichž mne prodejce ujišťoval, že je

vlastní rukou vytvořil váš dědeček. Musím se však přiznat, že o tom

mám jisté pochyby.“

Potěšilo ji, jak nechápavě se zatvářil, když se zasmála a zavrtěla

hlavou. „Syndikát o jednom členu. Tímto se tedy zabýváte, vážený

pane? Nákupem výkresů?“

„Nákupem a prodejem,“ opravil ji. „A nejen výkresů, nýbržce

lou škálou ryzího umění a starožitností. A podtrhl bych zde slovo

‚ryzího‘.“

„A domníváte se, že bych vám svým odborným pohledem blízké

příbuzné mohla pomoct při určení původu oněch výkresů.“

„Myslel jsem, že třeba poznáte jeho linku, jeho písmo...“s rozpa

čitým úšklebkem se odmlčel. „Vidím, že to byla bláhová domněnka.


27

Odpusťte prosím, že jsem vás obtěžoval i jestli jsem se váspřípad

ně dotkl.“ V uctivé kajícnosti sklonil hlavu a otočil se, aby odešel.

Nechala ho ujít dobrých dvanáct stop, než pronesla očekávanou

otázku.

„Co je to? Co je to za zařízení?“

Zastavil se uprostřed kroku a otočil se s působivě vykrouženým

výrazem překvapení. „No, to jediné, na němž doopravdy záleží,“

odpověděl a ukázal na pomalu se otáčející kolesa a dvojici komínů

nad kormidelnou, z nichž do noční oblohy stoupala nepotřebná pára.

„Termoplasmatický stroj,“ zašeptala a v hrudi se jí probudilanelí

čená zvědavost. Kam byli při koncipování této pasti ochotni zajít? „Takže

jde o tohle skvělé udělátko,“ dodala už hlasitěji. „Kterou verzi?“

„Hned tu první,“ řekl jí. „Pokud jsou tedy pravé. Velice rád bych

vám je zítra ukázal...“

„Ach, to ne.“ Přistoupila k němu, zavěsila se do něj a přinutila ho

vykročit ke kajutám pro cestující. „Zvědavost je i moje největšíne

ctnost, a když se ve mně probudí, nemohu jí nic odepřít.“

Požitkářství? zeptala se sama sebe o několik hodin později, když pan

Redsel ve zjevném uspokojení spal po jejím boku. Sklouzlapohle

dem po jeho trupu, zastavila u pevného svalstva jeho břicha, které

pokrývala vrstvička potu po jejich nedávných aktivitách. Zjistila, že

v umění tělesné rozkoše je stejně zběhlý jako ve všem ostatním, čímž

naplnil další očekávání. Pochybuji, že madam by tuto konkrétní taktickou

volbu schvalovala.

Když vyklouzla z postele, tato představa jí vyloudila slabý úsměv

na rtech. Z podlahy zvedla pohozený živůtek a vydala sek prádel

níku, kde pro ni pan Redsel po příchodu do kajuty rozmístil výkresy.

Jeho dosti složitý a vynalézavý popis původu těchto listin přerušila

polibkem. Vychutnala si jeho překvapení, stejně jako si vychutnala to,

co následovalo. Jistou dobu si vydržovala milence ve Ferosu, náležitě

diskrétního důstojníka Kovolodního protektorátu s manželkou kdesi

na druhém břehu oceánu a z toho vyplývajícím nezájmem o milostné

pletky trvalejšího rázu. Komandér Pinefield byl však před několika

měsíci převelen na jakousi odlehlou základnu, takže se pro ni s touto

epizodou možná pojil i prvek požitkářství, byť si na jejím základě


28

především rozptýlila drobné pochyby o skutečném důvodu zájmu

pana Redsela o její osobu.

Pochopila ho ve chvíli, kdy se s tváří nad její hlavou blížilk vy

vrcholení; jeho cíl se jasně projevil v soustředěném pohledu, který

upřel do jejích očí. Pohled mu opětovala, ještě pevněji ho sevřela

nohama a rukama, když stále rychleji přirážel, v patřičném okamžiku

vydala patřičné zvuky a dopřála mu dočasnou iluzi, že se mu podařilo

vytvořit požadované pouto. Měla pocit, že mu něco dluží. Zkušený

byl koneckonců náramně.

Otevřeným okénkem proudilo do kajuty světlo obou měsíců silné

natolik, aby si v něm v dostatečné míře mohla prohlédnout nákresy.

Byly tři. Papír už byl mírně nahnědlý a okraje mírně otřepené, ale

precizně vyvedený nákres tohoto největšího světového vynálezu

zůstával zřetelný. Nad první kresbou byla kostrbatým, téměřho

rečným písmem, z něhož čišelo rozrušení nad čerstvě zachyceným

nápadem, napsána slova „Plasmatický pohybový pohon“. Datum

36/04/112 bylo načmárané podobně razantním rukopisem v pravém

dolním růžku. Rozhárané písmo však dokonale kontrastovalos vy

obrazením samotného zařízení. Všechny trubky, kohouty a ventily

byly zachyceny v nádherných detailech, stínování bylo vyvedené

s přesností, jež mohla vyjít pouze z ruky mimořádně zručného

kresliče.

Zadívala se na další výkres, zjistila, že je podobně skvělý, třebaže

zařízení už neslo svůj současný název „Termoplasmatický pohybový

stroj“ a oproti původnímu konceptu bylo bohatší o několikdo

plňků a vylepšení. Tento výkres nesl datum 12/05/112 a jeho soused,

stejně působivé vyobrazení poslední inkarnace stroje, byl datovaný

26/07/112. Dva dny před vydáním patentu, vzpomněla si, zatímco

postupně upírala oči na stejné místo na všech výkresech, na pravý

horní růžek, kde byl tímtéž nezaměnitelným rukopisem vyvedený

drobný monogram DL.

„Co si tedy myslíte?“

Otočila se od prádelníku a uviděla, že pan Redsel, už zcelapro

buzený, sedí na posteli. Kajutu prostoupil slabý přísvit, když sáhl

po petrolejce, upevněné na stěně nad postelí. V tváři se mu zračil

laskavý výraz muže, který se pouští do důvěrného dobrodružství,


29

výraz čerstvého okouzlení. Jaká dokonalost, pomyslela si znovus jis

tým nádechem lítosti.

„Obávám se,“ odpověděla, jen co sáhla po živůtku a vylovilaflako

nek s produktem, který byl ukrytý mezi jeho krajkami, „že musíme

probrat jiné záležitosti.“

Zaslechla slabé cvaknutí něčeho kovového a zpod pokrývek na

posteli vyklouzla jeho ruka svírající malý revolver. Když jím namířil

na její čelo, poznala i jeho značku: šestihlavňový Tulsome ráže .21,

běžně známý jako karetní pepřenka kvůli podobnosti svazku hlavní

s kuchyňskou nádobkou na pepř a oblibě, jíž se těšila u bratrstva

hazardních hráčů. Při zacílení zkušenou rukou to i navzdory malé

ráži byla neomylně spolehlivá a smrtící zbraň.

Na revolver zareagovala mírným nadzvednutím obočí a současně

s tím palcem odstranila uzávěr flakonku, který si ihned přiblížila ke

rtům. Byla to její pohotovostní dávka, směs z jednoho z tajnějších

koutů kovoloďské laboratoře. Účinné mísení různých druhůpro

duktu bylo umění nedosažitelné většině vykrvovačů a umožňovala

je pouze mimořádně trpělivá a náročná manipulace s produktem na

molekulární úrovni a opatrné použití rozličných syntetických pojiv.

K takto precizní práci bylo třeba těch nejsilnějších magnuskopů,

dalšího vynálezu, za nějž svět vděčil její rodině.

„Ne!“ varoval ji a vstal z postele se zbraní již v obou rukou. Svazek

šesti hlavní se ani nepohnul. Z jeho hlasu i pohledu čišelo neochvějné

odhodlání. „Netoužím...“

Vypila obsah flakonku a on o zlomek vteřiny později stiskl spoušť,

avšak na revolveru jen suše cvakl úderník, když narazil na prázdnou

komoru. Po kratičkém zaváhání vyskočil z postele, uchopil zbraň

za hlaveň a napřáhl ruku, aby slečně Lethridgové uštědřil ránu do

spánku. Směs z flakonku jí na jazyku zanechávala trpkou a komplexní

pachuť, načež si v dobře známém přívalu pocitů propálila cestu do

útrob těla. Sedmdesát procent Zelené, dvacet procent Černé a deset

procent Červené. Slečna Lethridgová povolala Zelenou a vymrštila

se jí ruka, jen to svistlo, pana Redsela chytila za zápěstí pouhý palec

od svého spánku a pevně ho sevřela, byť ne natolik silně, aby mu

zanechala stopy na kůži nebo rozdrtila kosti. Podezřelé zhmožděniny

by mohly později vyvolávat různé otázky.


30

Povolala Černou, když napřáhl volnou ruku, aby jí dal pěstí, či

dokonce zasadil smrtící úder, pokud mohla soudit podle uspořádání

kloubů na jeho prstech. Zatřásl se, jakmile dala Černé volný průchod,

znehybnila ho se zaťatou čelistí po jeho marném pokusu vymanit se

z jejího stisku. Za scvaklými zuby drmolil buď nadávky, nebo prosby.

Odstrčila ho na vzdálenost několika stop, ale nepřestávala ho držet,

nechávala ho viset nad postelí. Černá rychle vyprchávala, zbývala jí

jen krátká chvilka.

„S kým jste v Carvenportu v kontaktu?“ zeptala se a povolila stisk

jen natolik, aby se mu uvolnila ústa.

„Dě...“ zachrčel a zalapal po dechu, „... děláte... chybu.“

„Právě naopak, vážený,“ odpověděla, přešla k prádelníku a sáhla pro

kožený váček, který za ním byl schovaný. Uvolnila šňůrkya odkryla ko

lekci čtyř flakonků. „Udělal jste chybu, že jste je dostatečně důkladně

neukryl. Našla jsem je prakticky hned, když jsem vám včera začala

prohledávat kajutu, a v podstatě vzápětí jsem našla i vaši pepřenku.“

Při zkoumavém pohledu nakláněla hlavu, s využitím Černé otáčela

jeho nahým tělem. Po Znamení není ani stopy. Ani na ploskách jeho nohou.

„Nejste příslušníkem Kádru,“ řekla. „Jste pouze najatý.Korvantin

ská říše za mnou vyslala neregistrovaného Krvožehnaného. Císařští

agenti obvykle nebývají tak neprozíraví. Musím se přiznat, že to

vnímám jako jistou osobní urážku. Napadá mě, kdo je vaše obvyklá

oběť. Zámožné vdovy a hloupoučké dědičky?“

„Nebyl jsem... vás vyslán... zabít.“

„O tom nepochybuji, pane Redsele. Po našich bezpochybypokra

čujících důvěrnostech v Carvenportu byste svým zaměstnavatelům

poskytl dost informací na to, abyste dvanáctkrát ospravedlnil svou

odměnu.“

Tehdy se mu ve tváři objevila určitá odevzdanost a jeho očividné

rozhodnutí už o nic neprosit kvitovala s jiskřičku obdivu. Položil jí

naopak otázku: „Jak... jsem se... prozradil?“

„Až příliš jste se mi zamlouval.“ Obdiv potlačila, opět zesílila stisk.

„Ať už se necháváte, či nenecháváte najímat, vykonáváte stejnoupro

fesi jako já a nijak zvlášť vás netoužím vidět trpět. Takže se vás zeptám

ještě jednou a důrazně vám radím, abyste mi odpověděl: s kým jste

v kontaktu v Carvenportu?“


31

Velkou část obličeje už měl strnulou a pouze rty dokázal vyjádřit

emoce, když procedil: „Měli si mě... najít... žádné jméno... jsem...

nedostal.“

„Poznávací heslo.“

„Pravá láska.“

Navzdory okolnostem nebyla s to potlačit pobavené odfrknutí.

„Jak nádherně případné.“ Cítila, jak v ní Černá ochabuje, a s tím,

jak jí slábla v krevním řečišti, se vystupňoval prudký žár. „A pokud

na tom záleží,“ dodala, když kývla směrem k výkresům. „Jsou to

podvrhy. Můj dědeček používal výhradně mandinorský kalendář.

V druhé polovině života mu navíc ruce ochromila artritida, což se

svou hrdostí a ješitností skrýval.“

Rty se mu křivily do něčeho, co mohl být úsměv nebo dalšíúškle

bek, a vtom mu posledním zbytkem Černé zastavila srdce. Trhl sebou

ve vzduchu a zhroutil se na postel; nádherně vybroušené tělo rázem

bezvládné a bez života.

Při snídani k ní přišel první důstojník a s veškerou formálnostía ucti

vostí jí sdělil smutnou zprávu o skonu pana Redsela. „Ale to jepří

šerné!“ zvolala, odložila opečený chléb a natáhla ruku, aby si dopřála

posilňujícího doušku čaje. „Říkáte, že to byla zástava srdce?“

„Podle lodního lékaře, slečno. U muže jeho věku je to neobvyklé,

ale zjevně ne zcela neslýchané.“ Jeden člen posádky je viděl, jak spolu

rozmlouvali na přídi, a první důstojník jí nyní musel položit několik

otázek. Jak se dalo očekávat, nebyl to nijak důsledný vyšetřovatel:

jakmile prohlásila, že o politováníhodné a předčasné smrti pana

Redsela neměla tušení, žádný syndikátní zaměstnanec kterékolivý

zvědné služby se nemohl u akcionářky dožadovat dalších informací.

Jakmile se s ní důstojník rozloučil, pokračovala ve snídani, ačkoli

chuť k jídlu jí vzal hysterický výbuch od jednoho ze sousedních stolů,

k němuž také dospěla zpráva o Redselově úmrtí. Paní Jackmorovou,

vnadnou, asi čtyřicetiletou ženou, zmítalo hluboké zoufalství,za

tímco její sinalý manžel, oblastní ředitel výrazně vyššího věku, jen

mlčky a zkoprněle přihlížel. Paní Jackmorovou, která nepolevovala

v křiku a pláči, nakonec její vlastní služka vyvedla z jídelny. Ostatní

cestující se snažili skrývat rozpaky či pobavení, když pan Jackmore


32

poté sám dojídal snídani, se stoickým odhodláním se prokousával

slaninou, vajíčky a dvěma porcemi opékaných chlebů.

Takovému dodatečnému tréninku jsem přece nemohla odolat, nemys­

líte? zeptala se přízraku pana Redsela, když vstala od stolu, aniždo

snídala. Přemýšlela jsem, zda budu mít důvod litovat svého počínání. Teď

jsem přesvědčená, že ho lze snadno zařadit mezi Nutné ztráty.

Odebrala se do své kajuty pro výkresy a poté opět zamířila na

příď. Protože už byli v Úžině, kolesa se otáčela trojnásobnourych

lostí. Krvožehnaní ve strojovně bezpochyby vypili a spotřebovali

nejméně dva plné flakony Červené, aby mohli motory pohánětnej

vyšším možným tempem. Byla to její třetí plavba Úžinou a pohled na

okolní vody ji pokaždé zneklidnil. Všeobecná absence vln v takové

vzdálenosti od pevniny působila zvláštně a s neustálým vířením

a kroužením proudů se pojilo cosi zlověstného. Celá tato podívaná

se jí jevila jako vizuální ozvěna oné mocné přírodní síly, která před

dvěma staletími prorazila Bariérovými ostrovy tak obrovský kanál.

Zvedla výkresy, aby si je naposledy prohlédla. Jaká škoda, když

byly tak umně nakreslené. Ale pan Redsel v úsilí vytvořit si novou

totožnost po sobě mohl zanechávat stopy, a ať to byly podvrhy, či

nikoli, zvěsti o pouhé jejich existenci budou vždy přitahovatpo

zornost, k níž je lepší nezavdávat příčiny. Mohla je nechat v jeho

kajutě, ale to by jen vyvolalo další otázky ohledně jejich přítomnosti

na palubě lodi, na níž se pozoruhodnou shodou okolností plavila

i vnučka jejich domnělého autora. Škrtla zápalkou, přidržela ji

u růžku každého výkresu, nechala plameny strávit dvě třetiny plochy,

načež list darovala moři.

Nevysvětlila jsem vám, jaké největší chyby se padělatel dopustil, že, pane

Redsele? zeptala se při pohledu na ohořelé útržky, snášející se dozví

řené vody před lodí, odkud je proudy odnášely do pěny pod kolesy.

Ačkoli on sám ji nemohl odhalit. Víte, to skvělé udělátko navrhl můj otec,

když mu bylo sotva patnáct let, byť poté sledoval, jak mu ho krade můj

dědeček. To můj otec je stvořitelem tohoto úžasného věku, mužem vyznaču­

jícím se mimořádným nadáním a vizí, který si sotva může dovolit inkoust

pro své náčrty.

Dovolila myšlenkám, aby se letmo vrátily k poslednímu setkání

s jejím otcem. Došlo k němu den předtím, než ve Ferosu nastoupila


33

na loď. Našla ho v jeho dílně, obklopeného nejrůznějšími novotami,

s rukama umaštěnýma od kolomazi a s brýlemi na špičce nosu. Vždy

žasla nad tím, jak se mu na tak ošidném místě dokážou udržet.Po

hyboval se s takovou neposedností, že to snad ani nebylo možné,

a přesto za celý svůj život ani jednou neviděla, že by spadly. Tavzpo

mínka jí byla milá bez ohledu na slova, která při ní zazněla. Pracuješ

pro bandu zlodějů, řekl, aniž pořádně vzhlédl od své mechanické práce.

Ukradli ti tvé rodné právo.

Opravdu, otče? odpověděla. Vždycky jsem si myslela, že děda tam byl

první.

V průběhu následujících týdnů jí stále víc vadila dotčenost, která

mu v té chvíli zahalila tvář. Přivolala další vzpomínku, na denKrve

zkoušky, kdy jí z vykrvovačské pipety na ruku odkápla krůpějpro

duktu, která ji, na rozdíl od jiných dětí, jež kolem ní popotahovaly

nebo nahlas brečely, okamžitě nepopálila ani po sobě nezanechala

zčernalý strup. Nikdy předtím ho neviděla smutného a přemýšlela,

proč se neusmál, když pozvedla ruku, neposkvrněnou s výjimkou

mléčně bílého flíčku na dlani. Podívej, otče, nebolelo to. Podívej, podívej!

Když potom vzpomínku zapudila, opět upřela pozornost na moře.

Úžina se směrem na jih zmenšovala, na horizontu byly vidět zelené

tečky Bariérových ostrovů, což znamenalo, že od Carvenportu ji

dělily necelé dva dny cesty. Carvenport, pomyslela si a rty jí zkřivil

úsměv. Kde najdu Pravou lásku.


34

kapitola ii

clay

Cralmoorova pěst zasáhla Claye do boku s takovou silou, že seza

potácel a pak vztekle zamručel, když jeho urostlejší protivník ucukl

před jeho pomalým protiúderem a sám mu uštědřil přímý kopanec

do hrudi. Kopnutí se Clayovi podařilo zblokovat zkříženýma rukama,

ale bylo tak prudké, že zacouval do lidí. Svět se na chvíli proměnil

v nepřehledný a zběsilý příval pošklebků, nadávek, opileckých slin

a hned několika ran. Musel se z něj probít ven, pěstmi a loktyodrá

žel tváře opilců, až se mu nakonec podařilo opět dostat do křídou

vyznačeného kruhu, kde na něj čekal Cralmoor. Ostrovan stáls ru

kama v bok, potetovaná hruď se mu sotva zvedala a bílá hradba zubů

se mu skvěla v prohnaném úšklebku. Pouliční rvačky z tebe neudělají

zápasníka, kamaráde, sděloval Clayovi. Už šlapeš vodu.

Clay své rty v žádném úšklebku úmyslně nestahoval, protože se

bál, že by jím mohl projevit podezřelou sebejistotu, a pustil se do

řady nacvičených pohybů. Tratter jim říkal Markevova kombinace,

série kopanců a úderů pěstí, kterou vymyslel právě tento starobylý

a nejslavnější mistr dalcijského bojového umění. Clayovi trvalomě

síc, než si ji osvojil, pod Tratterovým zkušeným a nekompromisním

dohledem se doslova propotil jejími jednotlivými kroky, až o něm

mistr prohlásil, že lépe připravený už být nemůže. „Když ji provedeš

správně, nakonec bys z toho mohl vyjít i se ctí,“ řekl mu starý trenér

se souhlasným mrknutím.

„Platím vám, abyste mi tuhle záležitost pomohl vyhrát,“ odpověděl

mu Clay. Vzpomínka na starcův dlouhý smích mu vytanula na mysli

právě ve chvíli, když Cralmoor hladce a elegantně vykryl všechny

jeho údery, načež ho zasáhl do pravého oka krátkým direktem, po


35

němž Clay několikrát zamrkal a skácel se dozadu. Jen matně siuvě

domoval, že ještě než dopadl na zem, zacinkal zvonec a jeho hruď

sevřely Derkovy paže a odtáhly ho ke stoličce, přičemž bosýmipa

tami rozryl na kolbišti písek. K plnému vědomí se vrátil, když mu

Derk na hlavu vychrstl polovinu kýble s vodou.

„Jsem přesvědčenej, že jsme dospěli do správnýho okamžiku,“ řekl

Derk, sáhl do tlumoku se dvěma polními láhvemi, jednouopatře

nou jednoduchým uzávěrem, druhou označenou vyrytým křížkem.

Clay zavrtěl hlavou, až mu z oholené hlavy odstříkla voda. „Ještě

jedno kolo.“

„Na další kolo už nemáš síly.“

„Je moc brzo,“ namítal Clay a sykl, když mu Derk přiložil kus látky

na krvavý šrám pod okem. „Zvonil jenom třikrát. Keyvine to pozná.

Do prdele, to by poznala i Keyvinova matka.“

Všiml si Derkova bezděčného pohledu na vyvýšené pódium

v zadní části rozlehlého pijáckého doupěte. U Kolonistů se každý

venasdek konala Noc rváčů a majitel podniku si nenechal ujít jediné

její klání. Keyvine seděl sám na pódiu, na stolku po ruce lampičku

a láhev vína. Štíhlá, nehybná silueta, kterou vykresloval pouze odlesk

stříbrné draggovy hlavy na vrcholu hole, jež mu spočívala nakole

nou. Na vzdálenost napřažené paže nemá strážce ani zbraň, pomyslel si

Clay a cítil, jak v něm sílí už dlouho bublající žárlivost. A přesto je to

Král čepelí a kurev.

Žárlivost však byla užitečná, rozněcovala v něm zlost a tlumila

bolest. Několika hlty vypil vodu z láhve s bílým uzávěrem a postavil

se o dost dříve, než zazněl zvonec. Markeva ať jde do prdele, pomyslel

si, když před blížícím se Cralmoorem zvedl pěsti. A do prdele ať jde

i Tratter.

Souboj měl pravidla: žádné kousání, vrážení palců do očí nebo

dupání patami, jinak se ale zápasníci mohli bez použití zbranímasa

krovat podle libosti. Clayovi se nicméně vždycky dařilo proměňovat

ve zbraně slova a věděl, jak hluboko dokážou tnout, nebopřinej

menším rozptýlit pozornost.

„Až vyhraju, rozdám si to s tvojí starou, jasný?“ prohodil keCral

moorovi konverzačním tónem, když jen o vlásek uhnul před jeho

čerstvým krátkým direktem. „Nebo máš snad starýho?“


36

„Mám oba,“ opáčil zvesela Ostrovan, vykryl levý hák a zasadil

Clayovi další ránu do žeber. „Ale pochybuju, že by ses na ně zmoh.“

Ustoupil z dosahu Clayova zvedáku, prudce mu ruku odrazil, načež

se do něj opět pustil nohama, po hlavě se mu ohnal obloukovým

kopem, který Clay zblokoval spíš se štěstím než záměrně. „Bez

urážky.“

„Jasně, zapomněl jsem,“ odpověděl Clay s předstíranýmpocho

pením a vrhl se na Cralmoorovu hlavu s další marnou pěstnítroj

kombinací. „Tví duchové tě nutí strkat ptáka do všeho, co dýchá.“

Usmál se nad nevraživým výrazem, který Ostrovanovi znenadání

opanoval obličej. Zmínka o duších z úst bezvěrce je vždyckydoká

zala vydráždit k nepříčetnosti.

„Tak to pozor, hochu,“ varoval ho Cralmoor. Zaujal soustředěnější

postoj a ještě víc zaostřil pohled. „Zatím jsem tě šetřil. Pan Keyvine

má u Braddona dluh.“

V nevyhnutelné reakci na zmínku o svém strýci se začal rozohňovat

i Clay. „Jo? Duchové tě nutí nastavovat zadek i jemu...?“

Cralmoor se přikrčil a vyrazil kupředu příliš rychle na to, aby mu

Clay uhnul. Ramenem vrazil Clayovi do břicha a současně s tím ho

zachytil a pevně sevřel kolem pasu. Těch několik kratičkých vteřin,

než ho Cralmoor zvedl do vzduchu a poslal na zem, Claykolo

hnátovi bušil do hlavy a do zad. Pak ho ale Ostrovan svou drtivou

vahou složil, až mu vyrazil dech, udeřil ho čelem do nosu, odtáhl

se a okamžitě zvedl pěsti, aby ho zasypal dalšími údery, zjevně aniž

si uvědomoval, jaké se dopustil chyby.

Tohle Clay dobře znal, tohle už nebyl zápas s pravidly ani série

trénovaných pohybů. Tohle už byla pouliční rvačka. A znal ulici

někdo lépe než on?

Pod Ostrovanem se zkroutil, švihl pravou nohou, zaklesl ji pod

protivníkovo levé podpaží a škubl dostatečně silně na to, aby ho

odtlačil do strany. Se zvířecí rychlostí se vymrštil, vydrápal se na

Cralmoora a otevřenou dlaní ho udeřil do ucha, což byla rána, o níž

dobře věděl, jak umí omračovat. Cralmoor bezděčně zařvala vy

třeštil oči v důsledku nenadálého zášlehu bolesti v uchu, Clay díky

tomu získal potřebné dvě vteřiny, aby mu zaryl kolena do ramen

a přimáčkl ho k zemi. Zběsile ho pak začal zasypávat dalšími ranami,


37

v napjaté kůži na kloubech mu šlehala bolest, když se Ostrovanovi

pod jeho náporem zaškubala hlava a s hlasitým křupnutím se mu

zlomila lícní kost.

Clay s útokem přestal, až když ho rozbolely paže. Nakonecv prs

tech sevřel Cralmoorovu bradu a napřáhl pěst k závěrečnému úderu.

Kdo by potřeboval další láhev...

Cralmoor mu uštědřil kopanec do týlu a Clayovi před očima

zašlehl ohňostroj hvězd. Když pohasl, už opět ležel na zádech,

Ostro van mu do krku vrážel koleno a shlížel na něj s neúprosnými

a vražednými záblesky v očích. I když se rozezněl zvonec, dál tlačil,

drtil Claye se stále větší silou. Povolil, až když rámus pročíslo další

zazvonění: slabý rytmický cinkot kovu o sklo.

Clay chrčivě natáhl vzduch do plic, jen co se z něj Cralmoor

zvedl a otočil se ke Keyvinovu potemnělému pódiu. Král čepelí

a kurev hlavou stříbrného dragga na konci své hole v pravidelném,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist