načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Oheň a voda – Simona Ahrnstedtová

Oheň a voda
-11%
sleva

Elektronická kniha: Oheň a voda
Autor: Simona Ahrnstedtová

"Komu otevřete svou třináctou komnatu? . – Volné pokračování bestselleru Nepřátelé a milenci  –    – ALEXANDER DE LA GRIP je známý z bulvárního tisku a blogů zaměřených na společenské drby jako bohatý playboy, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  322 Kč 287
+
-
9,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9%hodnoceni - 81.9% 93%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 409
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Irena Lysáčková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9540-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

"Komu otevřete svou třináctou komnatu? .

Volné pokračování bestselleru Nepřátelé a milenci 

  

ALEXANDER DE LA GRIP je známý z bulvárního tisku a blogů zaměřených na společenské drby jako bohatý playboy, dekadentně rozhazující peníze po celém světě. Většinu svých dnů tráví zotavováním se z předcházejících nocí. Na kontě má dlouhý seznam svedených krásek a zdá se, že ho ve skutečnosti nezajímá nic a nikdo. 

ISOBEL SØRENSENOVÁ pracuje jako dobrovolná lékařka pro organizaci Lékaři bez hranic v utečeneckých táborech, válečných zónách i na místech nejhorších katastrof. Právě se chystá odjet do dětské nemocnice v Čadu, kterou provozuje nadace založená jejím dědečkem. 

  

Je zcela oddaná humanitárnímu poslání, a tak ji znechutí, když Alexander, jako jeden z hlavních sponzorů, zadržuje finanční prostředky potřebné pro další chod nadace. Má to být snad odplata za to, že je jedinou ženou, která ho kdy poslala k čertu? Navzdory tomu, že oba představují zcela odlišné, neslučitelné světy, přeskočí mezi Alexandrem a Isabel velmi záhy jiskra přitažlivosti. Když jeden druhého dotlačí až na samý kraj myslitelné hranice, ukáže se, že pravda je mnohem složitější a zdání většinou klame. 

BOLEST, LÁSKA, DŮVĚRA, ZRADA. Co zvítězí, když se z bezpečnosti stane prázdné slovo bez významu? 

  

Svižný román plný skandálních odhalení, jiskřivé erotiky a napínavého děje, který čtenáře zavede do Švédska, New Yorku i afrického Čadu. 

Zařazeno v kategoriích
Simona Ahrnstedtová - další tituly autora:
Nepřátelé a milenci Nepřátelé a milenci
 (e-book)
Nepřátelé a milenci Nepřátelé a milenci
Oheň a voda Oheň a voda
Žár a led Žár a led
 (e-book)
Žár a led Žár a led
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1OHEŇ A VODA

Simona Ahrnstedtová

OHEŇ A VODA

Přeložila

Irena Lysáčková


2 Simona Ahrnstedtová

Copyright © 2015 by Simona Ahrnstedt

First published by Forum, Sweden 2015

Published by arrangement with Nordin Agency AB, Sweden

Translation © Irena Lysáčková, 2017

Czech Edition © Metafora, 2017

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-610-1 (pdf)

Od stejné autorky v češtině dosud vyšlo:

Dohoda s ďáblem

Z donucení

Nepřátelé a milenci (Metafora, 2016)


3OHEŇ A VODA

1. Když se Alexander De la Grip vzbudil, nevěděl, kde je. Podle světla usuzoval, že je ráno, ale ve které je zemi a ve kterém městě a s kým strávil noc, si vybavoval jen mlhavě.

Na druhou stranu na tom nebylo nic tak neobvyklého.

Rychle vyhodnotil, v  jakém je stavu. Nahý. V  cizí posteli. Má kocovinu, ale zase ne až tak brutální. Natáhl ruku a vyhledal telefon. Uviděl, že ještě není ani osm, ale cítil se svěže. Pravidelné pití a večírky přece jen mají nějakou výhodu. Člověk získá docela slušnou toleranci a druhý den je relativně bez následků. I když teď, jak se mu paměť začíná vracet, si vybavuje šampaňské a drinky i ženy ve všech těch klubech, do kterých zavítal, než se nakonec zjevně octl tady.

Jenže kde tady? Alexander lovil v paměti. Začal v Chelsea, pak zašel do Meat Packing, ale ostatní už se mu ztrácí v mlze. Poškrábal se na vousech. Ajajaj, dneska má letět do Stockholmu. Setkat se – jestli ne se všemi svými démony – tak každopádně s částí své rodiny.

Vyklouzl z postele, kde tvrdě spala jeho noční společnice. Vlasy měla rozhozené po polštáři, pleť lehce opálenou. Alexander spočinul pohledem na jejích nahých zádech. Když spolu včera flirtovali na střešní terase, byla krásná. Sexy, tou sršící energií, jakou mívají mladé ženy přicházející do New Yorku hledat štěstí. Švédka, má za to. Imponovalo mu, jak je cílevědomá. A šlapala si na jazyk, což bylo k zbláznění vzrušující. Vlastně pro něj byla asi moc mladá, kdyby si z toho teď měl začít dělat hlavu. Kolem dvaceti, velké oči a pořád Simona Ahrnstedtová se hihňala. V jejím pohledu se občas mihla bezohlednost. Včera měl moc vypito, aby ho to znepokojovalo, ale teď si na to vzpomněl.

Setkali se v  restauraci Romeo’s a dali se spolu do řeči. Byla chytrá, zábavná a myšlenkami vždycky napřed, takže se jejich konverzace z  počátečního hašteření a dobírání brzo rozvinula v něco víc. Má nějaké staré švédské jméno. Linda nebo Jenny a je... Svraštil čelo a pátral očima kolem sebe po svém oblečení. Novinářka? Ne, to ne. Našel spodky a kalhoty, natáhl si je a dopátral se i košile, kožené bundy a bot. Studentka? Fotomodelka? Ne, to taky ne. Je sice dostatečně štíhlá na to, aby byla modelkou, ale Alexander se domnívá, že její práce zahrnuje víc než jen mít dlouhé nohy a trpět poruchami příjmu potravy. Zastrčil si telefon do kapsy, nahmatal, že peněženku má u sebe, přetáhl dívce přikrývku přes záda a namířil ke dveřím. Potichu je otevřel, octl se na ulici a hned se zastavil. No jasně, ta Švédka bydlí v Brooklynu. Nasadil si sluneční brýle a zorientoval se. Nadto v té zaručeně lepší části. Koupil si kafe a ohlížel se po nějakém autě.

Je vděčný, že skončili v Jessičině bytě (Jessica, tak se jmenovala!), a ne v jeho, i když to je k němu domů jen kousek. Ne snad že by měl něco proti tomu vodit si ženy domů. Svůj byt v Upper West miluje a jeho portýři, všechen ten luxus a výhled na Manhattan ohromují dokonce i ty nejblazeovanější návštěvy. Ale teď se musí sbalit, a oba věděli, že to je jen na jednu noc. Takhle je jednodušší zmizet.

Právě když naskočil do taxíku, zazvonil telefon. Podíval se na displej, kdo volá, sevřel ho známý pocit nelibosti a telefonát od matky vymáčkl. Už je prakticky na cestě do Stockholmu a čím déle bude rozhovor s ní oddalovat, tím líp.

Po cestě přes Brooklynský most telefon zazvonil znovu. Tentokrát si přečetl, že volá Romeo, a tak to s radostí vzal:

„Talk to me, baby,“ ozval se bodře a přitom se podíval z okna. Jaro do New Yorku přišlo už před dlouhou dobou, všude kvetly třešně a tulipány. Ranní provoz nebyl nijak nebezpečný a Alexander cítil, že kafe z něj vypudilo poslední dozvuky nočního hýření.

„Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku,“ spustil Romeo Rozzi, kuchař s přídomkem zázračné italské dítě, celebrita OHEŇ A VODA mezinárodního světa restaurací a hospod a Alexanderův nejlepší kamarád.

„A proč bych neměl být v pořádku?“

„Byl jsi totálně namol, když jsi včera odcházel z mé restaurace.“

„To je jeden z mých nejlepších stavů,“ odpověděl Alexander odměřeně. „Víš vlastně, co dělá? Ta holka?“

Romeo na druhém konci hlasitě vzdychl. „Ty si to nepamatuješ? Říkal jsem ti, abys s ní byl opatrný, několikrát jsem to opakoval.“

„Aha, jasně, blogerka, že jo?“

„Vede populární blog zaměřenej na drby. Jeden z  nejhorších. Řekl jsi, že jí poskytneš něco, o čem by mohla psát. Udělal jsi to?“

Alexander si skládal střípky z  noci, kterou se Švédkou, netrpící žádnými zábranami, strávil. Vybavoval si otázky, které mu kladla, a věci, co spolu zkoušeli.

„Nejspíš jo,“ odpověděl.

„Jde jí o rekord v  návštěvnosti. Já tě varoval. Byla jako řízená střela, jakmile tě uviděla. Chceš, abych to zastavil? Můžu promluvit s pár lidmi.“

Alexander se snažil přijít na to, jestli mu vadí, že zase bude figurovat v nějakém bulvárním blogu či něčem takovém.

„Lidmi?“ podivil se naoko, zatímco právě projížděl kolem Central Parku. „Jestli máš na mysli to, co já, tak italskou mafii bychom snad mohli ještě nějakou chvíli vynechat, ne? Je mi to jedno, ať si holka dělá, co chce.“

Znovu těžký povzdech. „Ty nic nebereš vážně?“

„Co blbneš. Svoje flámy beru smrtelně vážně.“

„Ty víš, jak to myslím.“

Alexander zmlkl. Věděl, co tím Romeo míní.

V uplynulém půlroce se odvazoval víc než kdykoli dřív a občas to vypadalo, že o tak velké novinové titulky usiluje jen proto, aby se dostaly až domů do Evropy k rodičům.

Na podzim měl románek s popovou ikonou Zoe Taylorovou. Sotva krátký, ale intenzivní poměr skončil, zpěvačka bezprostředně poté nazpívala píseň My Favorite Swede, která na Spotify dosáhla jistého rekordu. Zůstalo otevřenou otázkou, zda píseň doopravdy byla o Alexandrovi, ale Zoe, jedna z nejznámějších žen na světě, to nepopřela a noviny ho pak Simona Ahrnstedtová štvaly jako zvíře. Zoe teď má vztah se svým bodyguardem, ale My Favorite Swede je dosud jednou z nejhranějších písní všech dob.

„Alessandro. Fakticky mám o tebe starost.“

Alexander věděl, že Romea doopravdy znepokojuje, jak se mu pití, večírky a holky přece jen vymykají z rukou.

Ale ruku na srdce. Vzhledem k tomu, co se stalo – je na tom opravdu něco tak divného? Zadíval se z okna ven. Žluté vozy taxi, novinové stánky a lidi. Jedna ulice za druhou.

Po Zoe si začal s  řadou dalších žen, než potkal Lanu, dědičku realitního impéria. Vydrželi to spolu celých čtyřiadvacet dní. Lana byla nejskandálnější dědičkou ve Státech a její románek s  výlupkem švédské smetánky se dostal na stránky amerických i evropských novin. Má-li být Alexander upřímný, z doby, kdy byli spolu, si toho moc nepamatuje. V jednom kuse pařili, ale pak se těsně před Vánocemi po vzájemné dohodě a v dobrém rozešli. Lana odjela domů na rodinný ranč v Texasu a tam se zasnoubila se svým přítelem z  dětství. Je to jen pár týdnů, co se vzali. Alexander páru dokonce poslal svatební dar. Podařilo se mu získat větší část ansámblu nejnestydatějšího muzikálu, který se kdy hrál na Broadwayi, celému souboru uhradil cestu letadlem, pobyt i exkluzivní vystoupení na svatbě. Umělci, výlučně muži, předvedli jednu z nejskandálnějších písní muzikálu, plnou nadávek, obscénního sexu a rouhání. Co si o představení – Alexander vystupujícím zaplatil sumu navíc za to, že budou oblečení jen v  kravatách a kraťasech – myslela nevěstina hluboce věřící rodina, nevešlo ve známost. Ale Alexander si byl dost jistý (každopádně téměř), že Lana žert ocenila.

Jak Vánoce oslavil sám, to už si příliš nepamatuje. Na Maledivách? Seychelách? V  hlavě se mu míhají nejasné vzpomínky na nahé ženy a luxusní jachty. Nebo to bylo na silvestra?

V okamžiku, kdy auto na jedné z křižovatek zahnulo a v dálce před ním se objevila Upper West Side, se Alexander vrátil do přítomnosti.

„Jsem skoro doma. Můžu ti zavolat, až dorazím do Stockholmu?“

„A jo, ty dneska jedeš domů. Jakej z toho máš pocit?“

Nádhernej, k podělání.OHEŇ A VODA

Podíval se na hodinky. Bude devět. „Takovej, že bych potřeboval panáka.“

„Ten váš švédský princ, mimochodem, je neuvěřitelně sexy. Moc rád bych pro něj vařil.“

„Pokud se s ním setkám, vyřídím mu to,“ slíbil Alexander a zavěsil. Osprchovaný, čerstvě oholený a převlečený Alexander včas dorazil na letiště Newark. Řidič přijal spropitné s úšklebkem a Alexander si bez průtahů nechal odbavit zavazadla. Nikdy s  tím neměl problém. Ať už za přepážkou seděl kdokoli, stačilo, aby se na něj oslnivě usmál, a jeho kufry hladce propluly.

V  odletové hale pro VIP zamrkal na robustní dámu za barovým pultem a sledoval, jak přísný výraz její tváře změkl. Přejela si rukou po vlasech a podala mu vodku s ledem. Newyorské ženy patří k  těm, které je těžké okouzlit, ale vždycky zapojil všechno, co má, a dosud se nesetkal s neúspěchem. Pokaždé to šlo zcela automaticky a vyhrály takříkajíc obě strany: on získal servis, který chtěl, ony měly radost.

Když otevřeli gate a vyhlásili nástup do letadla, dvorně před sebe pustil maminku s nemluvnětem, pomohl jedné starší dámě s taškou a potom vstoupil na palubu. Obklopil ho nevtíraný luxus první třídy. Alexander si před jídlem objednal drink a na větší část letu se mu podařilo usnout. Do Stockholmu obvykle létá touhle linkou, je to v optimální dobu, a pokaždé dbá na to, aby pil tak akorát a mohl usnout.

Brzo ráno po přistání na Arlandě se cítil vyspalý. Se svým švédským pasem prosvištěl celnicí, bez potíží si vyzvedl zavazadla – další výhoda létání první třídou – a mávnutím si přivolal taxi.

„Je zima,“ podotkl k řidiči a ten mu odpověděl zevrubným výkladem o teplotách a hodinách slunečního svitu, které dosud v dubnu měli. Počasí je pro všechny Švédy oblíbeným tématem hovoru. Míjeli stockholmská předměstí. V New Yorku byl Central Park jedním velkým mořem tulipánů a narcisek, ale tady jaro ještě tolik nepostoupilo. Řidičovu monologu jen přizvukoval. Rád poslouchá lidi a má rád Švédsko, ten čistý vzduch a poklidnější atmosféru. Co nemá rád, je vlastní rodina. Pokusí se odložit setkání s ní, na jak dlouho to Simona Ahrnstedtová jen půjde. Možná dokonce až do neděle, kdy mají být křtiny. Rodinným setkáním se mu daří vyhýbat už od podzimu, ale teď budou křtiny a svatba, o něž by sám nerad přišel, a tak nezbývá než zatnout zuby a snést dobré i zlé. Dny stráví tím, že se bude vzpamatovávat z časového posunu, a noci věnuje ženám a alkoholu. Taky se bude muset setkat – vzdychl už jen při pomyšlení na to – se všemi svými lidmi z banky.

Přejeli přes velký kruhový objezd na Roslagstull a pustili se po ulici Birgera Jarla. Ulice se mu zdály tak malé a čisté, lidé pěkně oblečení, deprimující byl jen fakt, že počet žebráků citelně narostl. Rychle prosvištěli kolem náměstí Stureplan a finanční čtvrti. Připadalo mu, že noční kluby a hospody na něj přívětivě mrkají. Tohle je jeho stará známá oblíbená čtvrť. Nehraje roli, že mejdany v New Yorku, Bangkoku nebo v  Londýně ho už neuvádějí do vytržení, Stockholm je v  tomhle ohledu výjimečný. Vyrazí si hned dnes večer, přesně to potřebuje.

Taxi zastavilo před hotelem Diplomat, kde Alexander pobývá pokaždé, kdykoli přijede do Stockholmu. Voda zálivu Nybroviken se třpytila a navzdory ledovému vzduchu se po pobřežní promenádě procházeli lehce odění, na jaro natěšení Švédové. Zvedl jeden kufr a zbývající přenechal hotelovému personálu. Zůstane tu několik týdnů, a tak si sbalil věci pro všechny možné případy. Jakkoli má Stockholm rád, je těžké tady narazit na slušné oblečení, tedy pokud někdo upřednostňuje superkvalitu oděvů šitých na míru. A to on ano.

Vytáhl jednu švédskou bankovku, dal ji žebračce, která seděla na chodníku, zastyděl se za to, jak tlumí své černé svědomí, a vešel do vstupní haly hotelu. Má teď ve Švédsku neteř, opravdu by si měl ve Stockholmu sehnat byt, napadlo ho za poslední měsíce určitě podvacáté. Usmál se na ženu v  recepci a poté, co ho zapsala, jí podstrčil pětistovku. Zčervenala, ale vzala si ji, dobře si vědomá toho, že pokud je v hotelu Alexander De la Grip, jistá pravidla přestávají platit. A jestliže se má Alexander sejít s rodinou, klidně si ještě na chvíli dopřeje volnost.

Netvrdil by, že svou rodinu nenávidí, to přímo ne, a rozhodně ne všechny její členy. Je to... komplikované. A on nemá rád, co je komplikované. Celý život se snaží, navíc celkem OHEŇ A VODA zdatně, komplikacím vyhnout. Osprchoval se, vybalil, vzal si peněženku a telefon a opustil hotel.

Měl samozřejmě v plánu se vrátit, ale jeden nikdy neví. Sundal si sluneční brýle a začal listovat v seznamu kontaktů. Ať si o tom myslí kdo chce co chce, ale Alexander De la Grip je zase ve městě. A Stockholm ho miluje. 2. Isobel Sørensenová uhnula spěchajícímu řidiči a zastavila na červenou v  ulici Valhallavägen. Bylo chladno, ale Isobel doufala, že ji projížďka na kole zahřeje. Na schůzku v Medpaxu jela pozdě, a jakmile naskočila žlutá, šlápla do pedálů a vystřelila.

Zamkla kolo, odepnula si helmu a spěchala po schodech nahoru. Vešla dovnitř a pozdravila Astu, dobrovolnici, která zde vykonávala službu recepční i asistentky zároveň, a pak uviděla Blanche Sørensenovou.

„Bonjour, maman,“ pozdravila Isobel, rozepnula si bundu a dala mamince dva letmé francouzské polibky na tváře.

„Jsi zpocená,“ poznamenala Blanche.

Isobel si odhrnula vlasy, otírala si čelo a pohledem přejela po mamince. Zaznamenala, že její plavé vlasy září novotou a i kostýmek Chanel je nový, jistě z první letošní kolekce. Ale maminka nemá morální předsudky, pokud jde o peníze, které vynakládá na svůj vzhled. „Vypadáš pěkně, zdržíš se na poradu?“

S maminkou člověk nikdy neví. Blanche byla předsedkyní a tváří Medpaxu skoro celých třicet let. Přestože od všech svých oficiálních úkolů před dvěma lety odstoupila, neoficiálně tu dosud má silnou pozici a občas si usmyslí, že se zúčastní pravidelných týdenních schůzí.

Nebývají právě nejproduktivnější.

„Přišla jsem si jen pro poštu.“

Isobel zadržela úlevné vydechnutí. Maminka ve své době bývala oslňující osobnost, intelektuální i společenská kapacita, s níž se dalo počítat, ale poslední roky byly, ehm, neklidné.

„Isobel, tady jsi,“ pozdravila ji Leila, generální tajemnice Simona Ahrnstedtová Medpaxu, přicházející k recepci. Tmavýma očima si změřila Blanche a zvedla černé obočí. „Ráda tě vidím, Blanche. Opět.“ Mluvila dokonalou švédštinou, ale přízvuk jejího chraplavého hlasu prozrazoval perský původ.

„Leilo,“ pokynula jí Blanche odměřeně.

Poté, co Blanche skončila s prací vrchní primářky Huddingeské nemocnice a šla do penze, sama se rozhodla, že oficiálně odejde i z Medpaxu. Neoficiálně ji k tomu přinutilo vedení. Působila tam zkrátka příliš velký zmatek. Toho současně využila a do důchodu odešla i tehdejší ředitelka organizace, letitá dáma, která ponejvíc fungovala jako prodloužená ruka Blanche, a pustila se do pěstování pelargonií. Vedení podalo inzerát, že hledá nového šéfa – a tak do Medpaxu s vervou perského vojevůdce vtrhla Leila Dibahová a od té chvíle nic nebylo jako dřív.

Dvaapadesátiletá psycholožka, která jednou po půl lahvi Rioji před Isobel vybrebentila, že práci v  Medpaxu vzala v  důsledku těžké krize středních let, sama sebe už po několika dnech prohlásila za generální tajemnici. Dále zavedla pravidelné schůze celého personálu jednou týdně a nato se pustila do napravování zmatku, který přivodily roky neprůhledného, absolutistického vedení. Pouze díky Leilině práci Medpax jen o chloupek prošel v mimořádném auditu, který jim byl uložen poté, co sklidili ostrou kritiku ze strany Švédského kontrolního úřadu veřejných sbírek. Jinými slovy, najmout tuto inteligentní psycholožku byl od vedení – dosud poněkud otřeseného, jak nutno přiznat – geniální tah.

„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ pronesla Isobel k Leile, zatímco si obě starší ženy vyměnily chladné pohledy. „V práci byl chaos.“

Blanche nic neřekla, ale Isobel přesně věděla, co si myslí. Že Isobel k sobě chaos přitahuje a že si za to může sama, že se s tím nedokáže vypořádat. Kritika beze slov, v tom byla mistr.

Medpax založil v roce 1984 Henri Pelletier, Isobelin dědeček z matčiny strany. Hlavní kancelář sídlila v Paříži. Ve starém činžovním domě na okraji francouzského hlavního města dosud působila jedna jejich ospalá administrativní jednotka. Isobel tam naposledy byla letos v  zimě. Setkala se se dvěma dámami, které tu byly zaměstnané, pila s nimi OHEŇ A VODA francouzské kafe a poslouchala historky o starých dobrých časech. Dědeček býval vynikající lékař, na svou dobu moderní. Angažoval se ve zlepšování životních podmínek domorodců v  afrických zemích, které jsou, nebo dříve byly, francouzskými koloniemi. Z  tohoto jeho úsilí vzešla humanitární organizace Medpax. Bylo samozřejmé, že dcera půjde v jeho stopách. Isobelina volba poněkud odlišné cesty – jiného lékařského zaměření – a zájem o jiné projekty bývají doteď tématem debat, zaminovaných jako afghánská louka.

„Nejdeš pozdě,“ odpověděla Leila a vrátila Isobel do přítomnosti. „Právě se chystáme začít. Díky za návštěvu, Blanche, opatrujte se. Na shledanou.“

Byla to narážka a Isobel zadržela dech. Střety mezi Blanche a Leilou v poslední době trochu ustoupily, ale napětí mezi oběma ženami bylo patrné a ne vždy se dalo doufat, že se setkání obejde bez scény. Ale Blanche si jen sebrala hromádku své pošty, pronesla ledové na shledanou a vytratila se mahagonovými dveřmi ven.

Leila pevným pohledem pozorovala Isobel. Její tmavé oči vypadaly, jako by už viděly všechny možné lidské újmy, a dosud nedokázaly rozhodnout, zda je život komedie, nebo tragédie. „Můžeme?“ Otevřela a podržela dveře konferenční místnosti, kde již čekala převážná část nepočetné a většinou neplacené pracovní síly Medpaxu. Asta je následovala. Isobel postupně pozdravila Theu Nilsonovou, dvě nakrátko ostříhané studentky politologie, které zde jsou na praxi a obě se jmenují Katarina, a paní von Fersenovou se  šedomodrými vlasy, hlavní organizátorku všech sbírek a vedle toho i obědů, večeří a galavečírků, jež tvoří velkou část (příliš velkou, smí-li se k tomu Isobel vyjádřit) činnosti Medpaxu. Pak se posadila.

Obecně se má za to, že schůzování je neskutečným mrháním času, ale ukázalo se, že jejich nově zavedené týdenní porady jsou překvapivě vitální, a nyní se Isobel pokaždé těší, až se sejde se stejně smýšlejícími lidmi a bude debatovat o humanitární pomoci, práci v terénu a budoucnosti.

Připojil se k nim Sven, chirurg s vlasy do ohonu a kovbojskými botami, a po něm dorazila Lin-Lin, odbornice na otázky veřejného zdraví, kterou se Leile podařilo získat, Simona Ahrnstedtová či ukradnout – podle toho, koho se zeptáte – Lékařům bez hranic. Tím byli přítomni všichni členové personálu Medpaxu.

Zatímco se Leila držela pořadu jednání, Lin-Lin se natáhla pro sušenky na stole. Obě Katariny si horečně zapisovaly a Isobel, která se za celý den nestačila napít, si podala karafu s vodou.

Probírali rozvrh na víkend a výdaje, ale pak se rozpoutala diskuse o etické otázce humanitární pomoci, což brzo přešlo v živou výměnu názorů mezi Svenem a Astou. Dožadovali se, aby i Isobel připojila své mínění, a najednou ji to natolik stimulovalo, že únava po dlouhém pracovním dni byla pryč a pocítila nový příval energie. To miluje. Tyhle jejich vášnivé diskuse. Jak neustále zvažují, zda to, co dělají, je správné.

Asta se zvedla a mluvila o morálce a zodpovědnosti, až jí žhnuly tváře. Isobel souhlasně přikyvovala. Z pomoci potřebným a práce v terénu se nikdy nesmí stát hobby bohatých bílých ze Západu, co mají špatné svědomí.

„Je to otázka moderní humanitární pomoci,“ prohlásila Asta. „Obyvatele těch zemí je třeba pokládat za kompetentní, svéprávné jedince.“

„Ale je to taky otázka ohromné spousty zkušeností,“ namítl Sven.

„Isobel?“ Asta se otočila přímo k ní. „Ty se mnou nesouhlasíš?“

Isobel dobře věděla, že ve světě, kde se hodnota lidí měří počtem a dobou trvání misí, jež absolvovali, je sama takřka unikátní. Málokdo odpracoval v terénu tolik jako ona, už to jí přidávalo na vážnosti. Ale všichni v Medpaxu taky věděli, že je zapálená pro otázky morálky a etiky, ráda o nich debatuje a na tomto poli není ochotná přistupovat na kompromisy. „Dělat dobro nestačí. Musíme taky dělat to, co je správné.“

Asta přikývla, ale Sven se ušklíbl.

„Ne vždycky existuje správně a špatně.“

Isobel vlastně s chirurgem souhlasila. Někdy to prostě je tak, že něco je špatně a něco ještě víc špatně. Vždyť kolik lidí jí v Libérii zemřelo přímo před očima? Kolik dětí nedokázala zachránit, nebo se jich dokonce ani dotknout? Připadala si tam jako v očistci. Žádný z výjezdů do těchto zemí není snadný. Někam vyjet vždycky znamená dostat se OHEŇ A VODA na jedno z nejhorších míst na Zemi, kde se člověk pokouší pomáhat místním lidem. Ale v Libérii jako by se to peklo ještě vystupňovalo.

„Chci říct, že v  dané situaci musíme pokaždé zvažovat, co nás motivuje,“ dovysvětlila. „Je snadné udělat impulzivní rozhodnutí, protože v tu chvíli to člověku připadá správné. Ale musíme vždycky myslet na to, jaké důsledky to přinese dlouhodobě.“

„To může vést ke značně chladnýmu jednání.“

Isobel souhlasila. Hranici mezi racionálním jednáním a nelidskými rozhodnutími není vždycky snadné rozpoznat, pro ni samotnou to platí nejvíc ze všech. Má Sven pravdu? Stane se z toho, kdo má na sebe v otázkách morálky a vlastní integrity velké vnitřní nároky, chladný člověk? Isobel by na to moc ráda znala odpověď.

„Ještě budeme mít příležitost o tom víc mluvit,“ uzavřela to Leila a podívala se na Svena. „Možná až se vrátíš z Čadu?“

V  zářných dobách Medpax provozoval tři dětské nemocnice, v Čadu, Kongu a Kamerunu. V průběhu let dvě z nich přešly pod příslušný stát. Podle Isobel to bylo skvělé, považovala to za přirozený a žádoucí vývoj, ale Blanche to vzala jako osobní urážku, což jí je podobné. Ale bez ohledu, jak se na to kdo dívá, jim už teď zbývala jen jedna dětská nemocnice. Měla čadský personál a pomáhalo tam několik dobrovolníků a někdy lékaři z jiných humanitárních organizací. Avšak provozoval ji Medpax. Od podzimu tam nikdo z nich nebyl, ale teď se tam má Sven vydat, aby si udělal představu, jaká opatření budou do budoucna potřeba, a sepsal plán postupu.

„Jo, když už je o tom řeč,“ promluvil Sven zvolna. „Nemůžu tam jet.“

Kolem stolu se rozhostilo ticho.

„Proč?“ zeptala se Isobel nakonec. Snažila se, aby to neznělo jako výčitka, jenže terénní lékaře, kteří mohou odjet do dětské nemocnice v Čadu, člověk nenajde na každém rohu. Na podzim, než pokračovala dál do Libérie, v Čadu sama byla, a tak věděla, že je tam Sven potřebný. Někdo tam musí zmapovat situaci.

„Moje žena nechce, abych jel.“

Leila naklonila hlavu na stranu. „Určitě?“ Simona Ahrnstedtová

„Je mi líto, ale nic se na tom nedá změnit. Dostal jsem ultimátum a svému manželství dám přednost.“

Isobelino cynické já se podivilo, proč Sven, známý tím, že se vyspal v podstatě s každou zdravotní sestrou, na kterou narazil, teď usoudil, že musí upřednostnit svoje manželství, ale nic neřekla. Každý se musí rozhodnout sám za sebe, zda se vydá pracovat do terénu.

Leila kývla hlavou. „Uvidíme, jestli najdeme jiné řešení. Ale ještě tu mám něco, o čem chci mluvit.“ Vzala si k prasknutí plné desky, které jí Asta podávala. „Máme problémy s jedním dárcem. Vážné finanční problémy.“

Paní von Fersenová, mající na starosti sbírky a dary, dosud seděla tiše a prohlížela si své stříbrně nalakované nehty, ale teď se na všechny dívala s  vážným výrazem. Leila rozdala papíry plné sloupců čísel a Isobel i ostatní je přelétli očima. Isobel naskočila vráska na čele. Není žádná odbornice na ekonomiku, ale...

„Zdá se, že to je nějaký fond.“ Zvedla oči. „To jsme na nich tolik závislí? Na jednom jediném dárci?“

Leila souhlasně kývla hlavou. „Teď ano. Dávali nám hodně peněz, ale pak zčistajasna přestali. O některé dárce jsme přišli, ještě než jsem tu začala, jak víte. Pak nám bylo několik žádostí zamítnuto a deficit jsme nedohnali.“

Po svém nástupu Leila zachránila, co se dalo, ale skutečnost byla taková, že Blanche postupem let o důležité vztahy s dárci pečovala čím dál hůř. Isobel samozřejmě, čistě rozumově, věděla, že ona za to nemůže, ale přesto se na židli ošívala. Věděla, že maminka byla s  věkem tvrdší a tvrdší, stále nekompromisnější a často lidi urážela. Měla Isobel tušit, jak zle na tom jsou? Kdyby maminku poslechla a víc se v Medpaxu angažovala, možná by do toho bývala mohla zasáhnout mnohem dřív. Upřeně hleděla na své kartáčkem vydrhnuté pihaté ruce. Někdy jí připadalo, že ať dělá co dělá, všechno je špatně.

„Nemohli jsme si dovolit o ně přijít,“ pokračovala Leila. „Dost dobře nechápu, proč to skončilo. Nikdo mi nevolá zpátky, přestože jsem jim nechala několik vzkazů.“

Jméno fondu jí nic neříkalo, ale sídlil na jedné z nejdražších ulic Stockholmu, takže jim asi nestálo za námahu volat zpátky psycholožce z nějaké nevýznamné humanitární organizace.OHEŇ A VODA

Isobel dál pročítala sloupce. „Ale kdy přestali?“

„Těsně před Vánocemi.“

To byla v  Libérii. Viděla víc mrtvých lidí, zpustošených vesnic a traumatizovaných pečovatelů o nemocné, než si dokázala zapamatovat. V uprchlických táborech, v zemích, kde se válčí nebo které postihly přírodní katastrofy, začala pracovat už jako dospívající holka. Ale Libérie... Trvalo týdny, než se zbavila těch nejhorších nočních můr.

„Měla jsi něco říct. Jak se dotyčný nebo dotyčná jmenuje?“

„Kdo?“

„Ten, kdo stojí za tím fondem.“

„Tady,“ ukázala Leila ukazováčkem na jedno místo v deskách. „Muž. Alexander De la Grip.“

„To si děláš legraci,“ vyslovila Isobel nedůvěřivě.

Leila zvedla hlavu. „Ty víš, kdo to je?“

Thea, Lin-Lin, Katariny i Asta si spolu vyměnily dlouhé, významné pohledy. Isobel tušila, že ony vědí přesně, kdo tenhle blonďatý král mejdanů Alexander De la Grip je.

Nejlépe oblečení mladí muži. Nejbohatší Švédové pod třicet. Nejkrásnější muži na světě. Isobel by nedokázala spočítat, v  kolika seznamech jeho jméno viděla. V  kolika bulvárních plátcích figuroval. Ne proto, že by jeho jméno vyhledávala, ale proto, že se v novinách vyskytuje jako jeden dlouhý nechutný román na pokračování.

„Jo,“ odpověděla stručně. Kromě toho měla s Alexandrem De la Grip svou vlastní společnou historku.

Setkali se náhodou minulé léto. Tehdy hodně cestovala; New York, Skåne. Čad. A pak Libérie. Pokoušel se s ní flirtovat a ona ho poslala kamsi. Únavou si mnula čelo. Vlastně několikrát. Pravda je, že pokaždé, kdykoli s ní Alexander mluvil, mu odpovídala nevlídně, to sama přiznává. Ale bylo to, jako kdyby ji celý jeho zjev dráždil. Opilý pohled, primadonské způsoby. Je opravdu tak snadné ho urazit? Hloupá otázka, jasně že je, jeho ego je určitě křehčí než oslabený imunitní systém. Urazila ho a on z pomsty přijel domů zastavit přísun peněz do Medpaxu. Je to jednoduché vysvětlení.

Leila si ji zkoumavě prohlížela zpoza černých obrouček brýlí. „Je možné s ním promluvit? Zkusit ho přesvědčit, aby změnil postoj? Třeba při obědě?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.