načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Odysseus – Václav Šorel

Odysseus

Elektronická kniha: Odysseus
Autor: Václav Šorel

Oblíbený komiksový sci-fi příběh, který byl v sedmdesátých letech kultovní událostí, vychází nyní v románové podobě a jako trilogie. Populární série, která původně zdobila zadní stranu časopisu ABC, se uzavírá právě Odysseem. Příběhem dvou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 235
Rozměr: 22 cm
Úprava: barevné ilustrace
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5184-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Oblíbený komiksový sci-fi příběh, který byl v sedmdesátých letech kultovní událostí, vychází nyní v románové podobě a jako trilogie. Populární série, která původně zdobila zadní stranu časopisu ABC, se uzavírá právě Odysseem. Příběhem dvou astronautů a dívky MA, kteří prolétli červí dírou, aby nalezli Zemi. Nikdo z této posádky však netuší, co je na Zemi, původní kolébce veškeré civilizace, vlastně čeká. Zda se dočkají pomoci při obnově planety zdevastované zmutovaným hmyzem. Tento příběh vychází poprvé, předtím nevyšel ani v komiksové podobě. Bonusem je oživení ilustracemi Michala Kociána.

Popis nakladatele

Knihou Odysseus se uzavírá kultovní trilogie Vzpoura mozků. Příběh dvou astronautů a dívky MA vychází vůbec poprvé knižně a nikdy předtím nevyšel ani jako komiks. Místo ilustrací Františka Kobíka, se kterými jsou příběhy Václava Šorela neodmyslitelně spojeny, doprovázejí text ilustrace Michala Kociána.

Astronauti Petr a Jan a dívka MA, vyslankyně planety JIŘ, prolétnou červí dírou ve snaze nalézt Zemi. Nikdo z posádky hvězdoletu Galaxia však netuší, co je čeká na planetě, která je kolébkou lidstva. Pomohou Pozemšťané Jiřanům obnovit planetu, kterou zničil zmutovaný hmyz, nebo budou potřebovat sami pomoct?

Zařazeno v kategoriích
Václav Šorel - další tituly autora:
Zlatá kniha komiksů Zlatá kniha komiksů
 (e-book)
Tvrz Tvrz
Prokletí -- Pátrání po původu záhadného artefaktu Prokletí
 (audio-kniha)
Vzpoura mozků Vzpoura mozků
Vrabec Vrabec
Vzduch je naše moře -- Historie českého a československého letectví v komiksu Vzduch je naše moře
 
K elektronické knize "Odysseus" doporučujeme také:
 (e-book)
Galaxia Galaxia
 (e-book)
Vzpoura mozků Vzpoura mozků
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÁCLAV ŠOREL

ODYSSEUS



Václav Šorel Václav Šorel

ODYSSEUSODYSSEUSODYSSEUSODYSSEUSODYSSEUSODYSSEUS



DCEŘI MAGDALÉNCE


Obálka, grafi cká úprava a sazba Roman Křivánek, ART007

Vytiskl Finidr, s.r.o., Lípová1965, Český Těšín

Vydalo nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media a.s.

Na Pankráci 30/1618, 140 00 Praha 4, číslo publikace: 23 146

tel.: 234 633 200, e-mail: info@xyz-knihy.cz

www.xyz-knihy.cz

Člen skupiny Albatros Media a.s.

Knihy NAKLADATELSTVÍ XYZ

zakoupíte také prostřednictvím e-shopu: www.albatrosmedia.cz

© Václav Šorel, 2015

Illustrations © Michal Kocián, 2015

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2015

ISBN 978-80-7505-184-4


« 9 »

MÍSTO PROLOGU

Hvězdolet PROMÉTHEUS se vracel k  Zemi z  výpravy do  hlubin

vesmíru. Už když se blížil k hranicím Sluneční soustavy, jeho po

sádka tušila, že není vše v pořádku. Jak se později ukázalo, v po

řádku nebylo vůbec nic. Planety, které v minulosti lidstvo koloni

zovalo, byly mrtvé. Země byla obalena neznámým růžovým polem,

a  hlavně vůbec neodpovídala na  výzvy vysílané z PROMÉTHEA.

Zpráva nalezená na  Měsíci, kterou zde zanechal pozemský vědec

Ol Jensen, ledacos vysvětlovala. Větší část Země okupovala umělá

inteligence – roboti, kteří zahájili boj s  lidstvem, neboť se chtěli

zmocnit celé planety.

V době, kdy k Zemi dorazila posádka PROMÉTHEA, byl boj

mezi roboty a lidmi do jisté míry na vážkách. Schylovalo se však


Václav Šorel

k  rozhodujícímu střetnutí. Lidé žijící v  místech bývalé Evropy pod gigantickým silovým polem, které je před roboty chránilo, se na toto střetnutí pečlivě připravovali. Věděli totiž, že z vesmíru se mají vrátit dvě výpravy, desátá s PROMÉTHEEM a jedenáctá s ODYSSEEM, a jejich zbraně by měly převážit misku vah na stranu lidí.

První se navrátil PROMÉTHEUS. Přes potíže v podobě zkolabování hlavního robota se posádce PROMÉTHEA podařilo spojit s lidmi a společně roboty porazit.

Lidstvo se opět chopilo vlády nad svou planetou. Lidé dokázali zbavit Zemi ekologické zátěže, která zde zůstala po robotech, a jakmile se situace stabilizovala, začali opět uvažovat o průzkumu okolního vesmíru. Už také proto, že jedenáctá výprava s hvězdoletem ODYSSEUS se dosud nevrátila.

Světová rada, která se po  válce postavila do  čela přeživšího lidstva, chtěla, aby astronauti z PROMÉTHEA vytvořili základ velitelského týmu nového hvězdoletu s  názvem GALAXIA, který by se opět vydal do  vesmíru. U  většiny astronautů z  posádky PROMÉTHEA však neuspěla. Do nové výpravy se přihlásil jen bývalý první pilot Petr, jenž se následně stal velitelem nové expedice.

« 11 »

001

KAPITOLA PRVNÍ

SAGITTARIUS A

Čerň, černější než okolní vesmír, vytvářela v  této jeho části obrovský kruhový útvar. Pozemští vědci ho nazývají černou dírou

1

.

S  jistými rozpaky ale připouštějí, že se může jednat o díru červí

2

,

nebo dokonce o  něco jiného. Oproti tomu existenci černých děr už astronomové ze Země prokázali a  v  přesvědčení, že ve  středu naší galaxie se skutečně černá díra nachází, nazvali ji Sagittarius A. O existenci červích děr se však dosud vedou spory. 1

Černá díra je objekt ve vesmíru s tak silným gravitačním polem, že jeho

oblast nemůže opustit žádný objekt, dokonce ani světlo. 2

Červí díra je objekt podobný černé díře, avšak je průchozí. Existence

červích děr na rozdíl od černých však dosud nebyla prokázána.

Václav Šorel

« 12 »

Je proto možné, že prozkoumat nejzáhadnější útvary ve známém vesmíru se lidstvu nikdy nepodaří. Černá díra vše pohlcuje, všechno včetně světla. Nahlédnout do  ní tudíž nelze. Není tedy vyloučeno, že člověk černým dírám nikdy úplně neporozumí, natožpak aby je mohl prozkoumat. Musí se o to ale pokoušet, neboť je člověkem.

K Sagittariu A  byla vyslána expedice GALAXIA

3

, která měla

za úkol dostat se co nejblíže k horizontu událostí, což je kulová plocha obklopující hmotu černé díry. Horizont událostí je tedy jakýmsi předpokojem černé díry, ze kterého lze ještě za určitých okolností uniknout, aniž by ho černá díra nenávratně pohltila.

Letící předmět ovšem musí být schopen dosáhnout únikové rychlosti rovnající se rychlosti světla nebo vyšší. V opačném případě, kdy se k horizontu událostí přiblíží rychlostí menší, než je rychlost světla, silné gravitační pole černé díry mu zabrání v úniku, a to platí i o světelném záření. Z toho vyplývá, že cokoli může přes horizont událostí do černé díry propadnout, ale nikdy tomu nemůže být naopak. Ledaže by se snad nejednalo o černou díru, nýbrž o tu pomyslnou díru červí. Astronauti expedice GALAXIA měli za  úkol posbírat z  bezprostřední blízkosti černé díry co nejvíce poznatků, aniž by se ovšem do ní přes horizont událostí propadli. Svá pozorování měli uskutečnit za pomoci průzkumných sond, které stejně jako jejich hvězdolet byly schopny letět nadsvětelnou rychlostí. Astronauti navíc do- 3

Viz druhý díl trilogie VZPOURA MOZKŮ.

ODYSSEUS

« 13 »

stali svolení „obětovat“ černé díře tolik sond, kolik bude potřeba, ve snaze získat poznatky z měření do posledního okamžiku, než je Sagittarius A nenávratně vtáhne do sebe.

Druhotným úkolem expedice pak měla být snaha navázat kontakt s  inteligentními bytostmi, pakliže na  ně u Sagittaria A nebo cestou k němu narazí. Navíc se ještě měli, jen tak „mimochodem“, poohlédnout po  kosmické lodi ODYSSEUS, sesterské lodi PROMÉTHEA

4

, která již dříve zamířila do středu galaxie, ale dosud se

na Zemi nevrátila. GALAXIA byla zajímavá loď. Konstruována pro stočlennou posádku patřila k největším kosmickým tělesům, jaká kdy člověk vytvořil. Její posádka sestávala z několika vědeckých týmů. Odborníků zabývajících se studiem černých děr, inženýrů-techniků, kteří se měli za pomoci hlavního robota OSKARA vypořádat s každou nepředvídatelnou situací. Nad tím vším měl spolu s hlavním robotem bdít oddíl námořní pěchoty s úkolem zajistit bezpečnost posádky i  celého plavidla. Vlastní loď sestávala ze tří navzájem spojených hvězdoletů, přičemž každý z nich mohl operovat samostatně a samostatně i sám vypouštět nadsvětelné průzkumné sondy.

Mělo to však jeden háček. GALAXIA byla vybavena takzvanou skokovou technologií, což znamená, že byla schopna mnohem rychlejšího přesunu, než jaký umožňovala rychlost přesahující třeba stonásobek rychlosti světla. Díky tomu mohly spojené hvězdo- 4

Kosmická loď z prvního dílu trilogie VZPOURA MOZKŮ.

Václav Šorel

« 14 »

lety překonávat obrovské vzdálenosti v neuvěřitelně krátkém čase.

Samozřejmě za pomoci účinných kompenzátorů setrvačnosti, ne

boť přechody z normálního prostoru do nadprostoru a obráceně by

v bdělém stavu organismus na bázi uhlíku, tedy organismus lidský,

jen těžko zvládl. Některé lékařské týmy ovšem zastávaly názor, že

v tomto případě se jedná o přehnanou opatrnost. V mikroklimatu

těžkého skafandru by lidem nic hrozit nemělo. Podle jejich názoru

se posádka daleko víc vystavuje nebezpečí při uložení do hiberna

ce, když loď řídí umělá inteligence. Tým, který připravoval expedi

ci GALAXIA, už ale rozhodl. Odvolával se na zkušenosti expedice

PROMÉTHEUS, kdy umělá inteligence naopak výpravu zachránila.

Posádka GALAXIE byla během letu uložena k  hibernačnímu

spánku, což mělo platit především pro skokové přechody. V  té

době řídil spojené hvězdolety hlavní robot, a jak se následně ukáza

lo, oponenti měli pravdu. Přestože hlavní robot OSKAR, který v té

době GALAXII řídil, byl dokonalým výtvorem lidské IT techniky,

nezabránil havárii na její palubě. To mělo za následek smrt většiny

lidí v hibernačních kójích, a dokonce i konec jeho samotného.

Co však vedlo lidstvo k tomu, vysílat do hlubin vesmíru další lodě?

Lidé na Zemi se nechtěli smířit s poznatky astronautů z expedice

PROMÉTHEUS, z nichž vyplývalo, že inteligentní život je ve ves

míru jakousi anomálií a  nikde jinde než na  naší planetě pravdě

podobně neexistuje. Astronauti z  PROMÉTHEA měli za  úkol

zmapovat oblasti po obvodu naší galaxie a hledat přitom známky

inteligentního života. Žádný nenalezli. Část Světové rady se však

ODYSSEUS

přikláněla na  stranu těch vědců, kteří namítali, že prozkoumat

obvod galaxie nestačí. Neodradila je ani skutečnost, že hvězdolet

ODYSSEUS, vypuštěný jen několik měsíců po PROMÉTHEOVI, se

na Zemi dosud nevrátil. Měl totiž za úkol prozkoumat naši galaxii

poblíž středu, ale o  osudu výpravy dosud nebylo nic známo. Při

tom expedice ODYSSEUS měla k průzkumu větší předpoklady než

předešlá výprava. Zatímco PROMÉTHEUS měl posádku čítající

pouhých šest astronautů – když si samozřejmě odmyslíme umělou

inteligenci v  podobě EVY –, v  hibernačním sálu ODYSSEA bylo

uloženo sto lidí.

Oponenti nového průzkumu v oblasti kolem středu galaxie na

mítali, že další expedice by měla být vyslána až po návratu ODY

SSEA, hlavně ale až po zhodnocení všech rizik. Nemohli však nic

namítnout proti skutečnosti, že spojené hvězdolety systému GALA

XIA jsou něco úplně jiného než historické dvojče PROMÉTHEA.

Nakonec byla stočlenná výprava ke středu galaxie přece jen vyslá

na, ale i na její návrat lidé dosud marně čekají. Stejně jako na ná

vrat expedice ODYSSEUS.

« 16 »

002

KAPITOLA DRUHÁ

NÁVRAT?

Černá díra, nebo co ten temný útvar uprostřed galaxie vlastně před

stavuje, zírala do okolního vesmíru netečně. Kdyby to bylo možné,

nezúčastněný divák by viděl, jak se do té matné temnoty valí přes

horizont událostí světlo. Jako by to byla voda padající do obřího vo

dopádu. Dokonce i  prostor se zde zakřivoval. Kdo by to ale mohl

pozorovat? Snad jen Bůh, ale proč by to zrovna on dělal? Ví pře

ce o  vesmíru všechno, neboť je jeho dílem. Proč by ho tedy měl

Sagittarius A zajímat právě nyní? Náhle se uprostřed té černi za

blesklo. Nebyl-li to zrakový klam, pro pozemské vědce to bude zna

menat, že musejí z gruntu změnit názor na existenci černých děr.

Dlouho se nic nedělo, ale pak se záblesk objevil znovu. Ještě

se sice několikrát ztratil, ale nakonec zůstal středu té matné čer

ODYSSEUS

« 17 »

ni věrný jako jakási zářící tečka. Tečka se pozvolna zvětšovala, až začala dostávat podobu přídě hvězdoletu. GALAXIA, jakou jsme už poznali, to ale nebyla, i když hranatá a zkosená příď její siluetu připomínala. Kokpit hvězdoletu mírně fluoreskoval odrazem od palubních displejů, jejichž záře se odrážela i na průhledných přilbách tří astronautů sedících uvnitř. Evidentně se jednalo o  lidské bytosti, dva muže a ženu. Urostlý brunet sedící na postu prvního pilota upřeně hleděl na centrální displej, stejně jako zbylí dva členové posádky. Na rozdíl od čelní stěny zhotovené z čirého keramoplastu měl displej schopnost zvětšovat obraz, a  tím posádce přiblížit dění před hvězdoletem.

Fúzní reaktor pracoval na plný výkon a udržoval loď ve středu tunelu, což bylo důležité. Astronauti totiž už jednou zaznamenali meteor letící v protisměru. Naštěstí opisoval spirálu podél stěn, takže ke srážce nedošlo.

Blonďák na pravém sedadle druhého pilota, který měl za úkol ovládat zbraňové systémy, sice možné nebezpečí srážky zpozoroval v dostatečném předstihu, neodvážil se ale na meteor vystřelit. Nikdo z posádky totiž nevěděl, co by mohla v červí díře napáchat antihmota. Přesto měl pro jistotu ruku položenou na  příslušném displeji. Kdyby se nějaký předmět objevil ve středu tunelu, musel by zasáhnout bez ohledu na případné následky.

Dívka sedící za oběma piloty jako by do posádky nepatřila. Ne pro svou olivovou pleť, ale pro jasně zelené vlasy, byť ostříhané

Václav Šorel

« 18 »

na krátko. Jmenovala se MA, a kdyby chtěla, mohla by se honosit titulem vyslance planety Jiř

5

pro planetu Zemi. Spíš ale připomína

la vyděšené děvče, které se s  oběma astronauty vydalo do  neznámého vesmíru a teď toho začíná litovat.

Ten první, sedící na  postu prvního pilota a  kapitána hvězdoletu, se jmenoval Petr. Druhým pilotem byl Jan, operátor zbraňových systémů. Tito dva byli jediní, kteří přežili katastrofu na prostřední lodi spojených hvězdoletů GALAXIA. Nyní se snaží proletět červí dírou do známého vesmíru, vedeni snahou nalézt svou rodnou planetu. Hlavním cílem dívčiny mise zase je získat pomoc Pozemšťanů pro svoji planetu, kterou si nyní uzurpuje obrovský zmutovaný hmyz jako důsledek neuvážených pokusů, jež v minulosti na planetě prováděli vědci.

Astronauti Petr a Jan zachránili asi padesát zelenovlasých Jiřanů, což byli poslední lidé žijící na planetě Jiř, kterou objevili po průletu červí dírou. Zdejší lidé žili v  područí zmutovaných pavouků a čekal je neodvratný konec. Petr a Jan se s pavouky pustili do boje a nakonec se jim podařilo zbylé Jiřany přepravit na orbitální stanici pocházející z  doby, kdy jejich předci ještě byli dominantním druhem na planetě. Dalším dívčiným úkolem bylo ověřit možnost přestěhování Jiřanů na Petrovu a Janovu domovskou planetu – jestliže ji ovšem vůbec naleznou. V důsledku relativistických efektů mohla na Zemi uběhnout staletí, nebo dokonce tisíciletí. Navíc nebylo vůbec jisté, zda se oba Pozemšťané ještě mohou začlenit do  společ- 5

Mimozemšťanka z druhého dílu trilogie VZPOURA MOZKŮ.

ODYSSEUS

« 19 »

nosti, kterou na Zemi najdou. O Jiřanech nemluvě. To je však zatím otázkou budoucnosti, nyní musejí astronauti řešit jiné problémy.

Petr krátce pohlédl na svého kopilota, přestože jeho hlavní pozornost stále patřila čelnímu displeji.

„Honzo, to byla klika s  tím meteorem. Kdyby letěl středem jako my, tak jsme se proměnili ve  světlo a  teplo. Člověče, tady v  tom tunelu musejí platit zákonitosti, o  kterých nemá nikdo na Zemi ani šajn!“

„Jak by taky mohl,“ zabručel Jan a  obrátil se na  svého kolegu, který stále ještě byl velitelem expedice GALAXIA. „I my jsme se museli takhle motat podél stěny, když jsme do té zatracené díry spadli

6

.

Naštěstí jsme byli v limbu, a tak jsme o žádném nebezpečí nevěděli.“

„Máš pravdu. To bezvědomí bylo milosrdné,“ konstatoval Petr a  dál upřeně pozoroval čelní displej. „GALAXIA musela v  té díře pořádně rotovat. Pamatuješ, jak jsme ve spojovací šachtě lítali jako nudle v bandě? Tedy než to s námi praštilo o dno. Kdo ví, jak dlouho ještě poletíme, když jsme to všechno zaspali...“ Černá barva tunelu se poznenáhlu změnila na indigovou. Zpočátku sice byla změna téměř nepostřehnutelná, ale pak se vpředu objevily zářící body.

„To jsou hvězdy!“ vykřikl Jan a ukazoval dopředu na čelní kryt hvězdoletu, zhotovený z průhledného keramoplastu. „A nikde žád- 6

První průlet hvězdoletu GALAXIA červí dírou, odehrávající se v  dru

hém dílu trilogie VZPOURA MOZKŮ.

ODYSSEUS

« 21 »

né růžové mléko jako na druhé straně. Skutečně se vracíme do našeho vesmíru,“ konstatoval radostně a  obrátil se na  dívku. „MA, podívej!“

Dívka však nevěděla, má-li se radovat, nebo truchlit. GALAXIA, respektive levý hvězdolet komplexu, právě opouští její vesmír, a ona se tak definitivně odpoutává od rodné planety. Kdoví, jestli ji ještě někdy vůbec uvidím, pomyslila si smutně.

Duševní rozpoložení se jí zřejmě zračilo ve tváři, neboť Jan natáhl ruku a konejšivě se dívky dotkl. „Neboj se,“ chlácholil ji. „Ta díra je průchozí a už víme, že se jí dá prolétnout i z druhé strany. Určitě se sem vrátíme a pomůžeme tvým lidem.“

„Honzo, pozor!“ zasáhl do jejich hovoru Petr. „Podívej! Do díry vlétl další meteor... za ním druhý! Člověče, to je celý roj! Naštěstí se zase formují podél stěn...“

„Jo, cestu máme volnou a hvězdy jsou už taky jasnější. Za chvíli z toho zřejmě vypadneme...“

PÁTÁ HODINA DVACÁTÁ MINUTA PALUBNÍHO ČASU, ŠESTÝ DEN

LETU

7

. BLÍŽÍME SE K ÚSTÍ ČERVÍ DÍRY. VELITEL EXPEDICE PETR,

DRUHÝ PILOT JAN, VYSLANEC PLANETY JIŘ, DÍVKA MA. DALŠÍ ZÁ

ZNAM PROVEDU PO VSTUPU DO ZNÁMÉHO VESMÍRU. PETR, PRO

PALUBNÍ DENÍK. KONEC.

7

Astronauti měří palubní čas od  doby, kdy se náhodně probudili v  hi

bernačním sálu hvězdoletu GALAXIA. Viz druhý díl trilogie VZPOURA

MOZKŮ.

Václav Šorel

« 22 »

Hvězdolet vylétl z  matné černě, zanechávaje za  sebou zbytek meteorického roje, který se již ztrácel v hloubce červí díry. Oběma astronautům bylo jasné, že to, co lidé na  Zemi považovali za černou díru, je ve  skutečnosti díra červí bez ohledu na  to, že ji nazývají Sagittarius A. Je dokonce možné, že každá černá díra je branou do  jiné části vesmíru, ve  které platí úplně jiné zákonitosti.

Nyní se ale posádka GALAXIE DVA zřejmě dostala z  deště pod okap. K obrovské kruhové černi se blížil další meteorický roj a po kruhové dráze rozhodně neletěl.

„Honzo, bacha! Na dvanáctce letí další smetí... a některé kusy jsou pořádně velké. I  když náš displej zvětšuje, některé ty šutry musejí být vážně obrovské!“

„Jo, připomínají malé planetky. Podívej! Ten vpravo má dokonce krátery,“ ukazoval Jan. „Ty největší jsou naštěstí ještě daleko. Můžeme je odklonit raketami a to, co zbude, zlikvidujeme antihmotou...“

To už se Janovy prsty míhaly po  přístrojových panelech, jak aktivoval automatické navádění.

V  přední části hvězdoletu se začaly otevírat palebné šachty, ke  kterým palubní robot přisouval rakety s  nukleárními hlavicemi. Také hlavně denihilátorů s  antihmotou už byly v  pohotovosti. Petr snižoval rychlost hvězdoletu ve  snaze udržet mezi GALAXIÍ a  přilétávajícími tělesy co největší vzdálenost. Nakonec musel prudce brzdit, a  v  závěrečné fázi manévru dokonce zařadil zpětný tah. Naštěstí kompenzátory setrvačnosti všechno zvládly a posádka prudké manévry vůbec nepocítila. Bylo nača

ODYSSEUS

« 23 »

se. Největší asteroid se nacházel na kolizní dráze a nezadržitelně směřoval ke GALAXII.

„Honzo, vypal na tu velkou skálu před námi a zbav nás i těch šutrů okolo!“

Jan určil pořadí cílů a palubní počítač začal vypouštět rakety. Současně zneprůhlednil příď hvězdoletu a zatemnil i čelní displej. Přesto si oba astronauti ještě zatemnili přilby, neboť blízké nukleární výbuchy by jim mohly natrvalo poškodit zrak. Do  největšího z  asteroidů se zakously první dvě rakety. Hlavice o síle pouhých několika kilotun ho sice nemohly rozdrobit na malé úlomky, ale po přesném zásahu začal asteroid rotovat. Změnil dráhu a začal narážet do okolních těles. Před GALAXIÍ se odvíjel děj, jako by se hvězdolet stal součástí gigantického kulečníku. Sestava asteroidů mířících do červí díry se rozpadla. Jednotlivá tělesa začala měnit směr, takže po několika dodatečných zásazích antihmotovými náboji vystřelenými z hvězdoletu bylo před GALAXIÍ volno. Palubní počítač opět uvedl čelní stěnu keramoplastového pláště do průhledného stavu, rozzářil se i hlavní a průhledový indikátor. Petr zvýšil výkon fúzních motorů a hvězdolet se dostal do bezpečí. Tedy alespoň pro tuto chvíli.

„Jsme z toho venku,“ konstatoval Petr a obrátil se na zbylé dva astronauty.

„Jasně,“ přidal se Jan. „Nemá cenu se tu poflakovat a čekat, až přiletí nějaký nový šutr. Navolíme souřadnice Sluneční soustavy a přeskočíme domů.“

Václav Šorel

« 24 »

„Ne tak hrr,“ krotil jeho nadšení Petr. „Až sem jsme se přece i s GALAXIÍ dostali v hibernačním spánku, pamatuješ? A také jistě víš, že podle vědců nemusíme v bdělém stavu skok přežít. A to nemluvím o MA,“ a obrátil se na dívku. Ta úplně nechápala, o co v rozhovoru jde, a dožadovala se vysvětlení. Ujal se ho Jan.

„Hibernace je umělý spánek, ve kterém jsme doletěli až do této části vesmíru, zatímco náš hvězdolet se řítil zakřiveným prostorem více než stonásobkem rychlosti světla. Naši vědci tvrdili, že člověk musí být hibernován, aby zvládl přechody z podsvětelné na nadsvětelnou rychlost a obráceně...“

„Honzo, to je ale jen část pravdy!“ zasáhl do  hovoru Petr. „Vzpomeň si na postuláty profesorů Petersona a Hui-Fena. Ti tenhle názor nesdílejí. Zejména Hui-Fen tvrdí, že je možné absolvovat skok v bdělém stavu.“ Na chvíli se odmlčel a obrátil se na světlovlasého kolegu.

„Jak jen to bylo v té zprávě pro Světovou radu...?“

„Jo, taky jsem o tom slyšel,“ přitakal Jan.

„Před skokem si má člověk píchnout nějaký stimulant a může bez obav skočit,“ odpovídal Petr.

„Víš ale, jak se ten sajrajt jmenuje? A  máme ho vůbec na  palubě? Člověče, i  kdyby nakrásně na  palubě byl, dosud ho nikdo nepoužil! To bychom přece věděli, a dělat pokusného králíka se mi zrovna nechce!“

„Asi nám nic jiného nezbude,“ mračil se Petr. „Tedy, budeme-li mít ten stimulant vůbec k dispozici. Zadej do počítače vyhledávací program a navol heslo skok. Do podprogramu ještě přidej medical.“

ODYSSEUS

« 25 »

SKOKOVÝ STABILIZÁTOR Jan se na  Petra udiveně podíval. Zakroutil hlavou, ale poslechl. Jaké však bylo jeho překvapení, a nejen jeho, když se na průhledovém indikátoru objevil text vysvětlující teorii skokové technologie s  připojenými výpočty a  zakončený simulací průletu zakřiveným prostorem. Pak výukový program přešel do  podprogramu medical a na průhledovém indikátoru se objevil obraz hibernační kóje s údaji o vlastní hibernaci a chemickém složení hibernačního plynu, včetně nejrůznějších roztoků, které mají po hibernačním spánku přivést astronauta k životu.

„Tak to vidíš...“ neudržel se Jan. „Že by nám říkali něco nové

ho, to tedy ne. Jen samá teorie. O nějakém podpůrném prostředku pro skok není vidu, natožpak slechu... Ale počkej!“ zvýšil hlas a nevěřícně zíral na čelní sklo. „Tady něco je!“

Text, grafy i  schematické kresby zmizely a  na  jejich místě se

objevil blikající nápis SKOKOVÝ STABILIZÁTOR. Pak zmizel i ten a oba astronauti začali číst nový text. Bohužel, jak se ale dalo předpokládat, připomínal spíš důrazné varování než návod k použití.

POZOR! POZOR! POZOR! SKOKOVÝ STABILIZÁTOR JE STIMULANT,

KTERÝ MÁ POSÁDCE UMOŽNIT ZŮSTAT PŘI LETOVÉM SKOKU V BDĚ

LÉM STAVU. POZOR! POZOR! POZOR! STIMULANT DOSUD NEBYL PŘI

SKOKU VYZKOUŠEN! JE MOŽNÉ JEJ APLIKOVAT VÝHRADNĚ JAKO

NOUZOVÉ ŘEŠENÍ! POZOR! POZOR! POZOR!

Václav Šorel

« 26 »

Pod hlavním textem byly dále uvedeny informace, ze kterých vyplývalo, že přípravek byl sice ověřován na  dobrovolnících, ale jen při zkušebních letech v  rámci podzvukové rychlosti. Následovaly údaje o způsobu jeho aplikace, spolu s dalším důrazným varováním před neuváženým použitím přípravku. Pak se na  průhledovém indikátoru objevily souřadnice místa, kde byl stabilizátor uložen. Na  závěr realizační tým projektu GALAXIA opět zdůraznil, že stabilizátor lze použít jen ve  stavu nejvyšší nouze, kdy nepřipadá v úvahu standardní řešení v podobě hibernace.

„Tak to bychom měli,“ kabonil se Jan. „A že nás nikdo na ten sajrajt předem neupozornil!“

„Asi nás nechtěli pokoušet,“ uvažoval Petr nahlas. „I když člověk neví. Kdyby alespoň jeden člen posádky GALAXIE zůstal při skoku v bdělém stavu, mohl se pokusit zabránit zkáze prostřední lodi, dát příkaz k oživení posádky a nezůstali bychom jen my dva

8

...“

„No jo. Nespadli bychom ale do  té díry, neobjevili planetu Jiř a neměli na palubě naši MA,“ usmál se Jan na dívku a ta jeho úsměv opětovala.

Na  Petrovi bylo vidět, jak intenzivně přemýšlí. Zdálo se však, že jeho myšlenky nepatří k  nejveselejším. Studoval údaje zobrazující se na průhledovém indikátoru, až nakonec došel k řešení. 8

Havárie hvězdoletu GALAXIA popisovaná ve  druhém dílu trilogie

VZPOURA MOZKŮ.

ODYSSEUS

« 27 »

„Jak jsem řekl, nezbývá nám nic jiného než stabilizátor použít,“ a pokračoval: „Vezme si ho jen jeden z nás. Zbylí dva se uloží k hibernačnímu spánku.“

V kokpitu se na okamžik rozhostilo napjaté ticho, přerušované vrněním klimatizačních jednotek, přístrojů či šumem ventilátorů, který astronauti už dávno nevnímali.

Mlčení, které po Petrově rozhodnutí na palubě GALAXIE DVA zavládlo, přerušil Jan.

„Co chceš udělat s MA? Doufám, že zrovna na ní nebudeš ten sajrajt zkoušet?!“ strachoval se.

„Buď klidný, MA se uloží k  hibernačnímu spánku stejně jako ty.“ Zamyšleně dodal: „I když nevím, co je pro ni lepší...“ Obrátil se na dívku se starostlivým pohledem.

„Děvče, nemáme čas experimentovat a musíme riskovat. Před skokem se uložíš do hibernační kóje. Nechci ti ale nic tajit. Existuje možnost, že se už neprobudíš...“

Jan začal prudce gestikulovat, neboť se mu nelíbilo, že by se měl z dívky stát pokusný králík. Pak se ale zarazil, když si uvědomil, že MA bude pokusným králíkem v každém případě, a nešťastně se obrátil na Petra.

„Může přece s  námi letět v  kokpitu a stimulátor si vezmeme všichni tři,“ vyhrkl.

Petr se nyní zachoval jako skutečný velitel. Bylo mu jasné, že nemůže připustit diskusi k  tak zásadní otázce. Navíc nebylo času nazbyt, další meteory se mohly objevit každou chvíli.

Václav Šorel

« 28 »

„Tak dost! Pořád jsem ještě velitelem expedice GALAXIA já!

K hibernačnímu spánku se uložíte vy dva. Při skoku zůstanu v bdělém stavu sám, a konec diskuse!“

Na Janovi bylo vidět, že se mu Petrovo rozhodnutí nelíbí. Chys

tal se zase začít odporovat, Petr však získal nečekaného spojence v podobě samotné dívky.

„Petr má pravdu. Musíme se přesvědčit, je-li hibernace možná

i pro někoho z planety Jiř. Co když bude potřeba přesunout na vaši Zemi i ostatní Jiřany?“

Její otázka zůstala viset ve vzduchu jako nějaký opar. Byla tak

průzračně logická, že ani Jan se nezmohl na další námitku. Vždyť bez hibernace a skokové technologie by cesta od středu galaxie trvala stovky let. Lidé by se v budoucnu sice mohli k Sagittariu A vrátit a červí dírou doletět k planetě Jiř, ale co Jiřané? Budou ještě naživu? Navíc jejich případná cesta k Zemi by byla bez použití skokové technologie prakticky nemožná. Do  cíle by dorazila bůhví jaká jiřanská generace. Janovi nakonec nezbylo nic jiného než Petrovy důvody přijmout. Nebylo jiného řešení než hibernaci na dívce vyzkoušet, aby skok přečkala ve spánku.

ŠESTÁ HODINA DVANÁCTÁ MINUTA PALUBNÍHO ČASU, ŠESTÝ DEN

LETU. ROZHODL JSEM SE KE SKOKU SMĚREM KE SLUNEČNÍ SOU

STAVĚ. DRUHÝ PILOT JAN A VYSLANEC PLANETY JIŘ, DÍVKA MA,

SE ULOŽÍ K HIBERNAČNÍMU SPÁNKU. PROVEDU SKOK V BDĚLÉM

STAVU ZA POUŽITÍ SKOKOVÉHO STABILIZÁTORU. V PRVNÍ FÁZI LETU

ODYSSEUS

« 29 »

HVĚZDOLET PROVEDE KRATŠÍ SKOK ZA HRANICI MLÉČNÉ DRÁHY

SMĚREM K ZEMI. PO PŘECHODU DO NORMÁLNÍHO PROSTORU SE

ROZHODNU, ZDA POKRAČOVAT V LETU DALŠÍM SKOKEM. V PŘÍPA

DĚ, ŽE SE SKOKOVÝ STABILIZÁTOR PROJEVÍ JAKO NEÚČINNÝ A JÁ

PO JEHO APLIKACI NEBUDU SCHOPEN DALŠÍHO LETU, JMENUJI VE

LITELEM EXPEDICE GALAXIA DRUHÉHO PILOTA JANA. ROZHODNUTÍ

O ZPŮSOBU DALŠÍHO LETU NECHÁVÁM NA NĚM. VELITEL EXPEDICE

GALAXIA PETR, PRO PALUBNÍ DENÍK. KONEC. Hibernační sál levé průzkumné lodi expedice GALAXIA byl do jisté míry kopií hibernačního sálu hlavní lodi. Jak ale víme z předešlých událostí, ten už dávno přestal existovat

9

. I  v  průzkumných

lodích se v čele hibernačního sálu nacházel velký displej rozdělený do jednotlivých políček podle počtu hibernačních kójí. Kontrolky života zde zatím žhnuly namodralým světlem, což se mělo zakrátko změnit.

K čelnímu panelu směřovaly dvě postavy, Jan a MA. Oděni byli

do  lehkých skafandrů, přilby měli v  podpaží. Každý z  nich ještě nesl objemnou tašku, lépe řečeno velký pytel. Pásy se zbraněmi měli přehozené přes rameno, jako by se chystali na  průzkumnou výpravu, což v  daném případě vlastně nebylo daleko od  pravdy. Oba procházeli hibernačním sálem a  blížili se k  čelnímu displeji. 9

Astronauti museli hibernační sál prostřední lodi komplexu GALAXIA

odhodit do vesmíru. Viz druhý díl trilogie VZPOURA MOZKŮ.


Václav Šorel

« 30 »

Z toho nyní mizely údaje o hibernačních kójích a objevila se velká Petrova hlava. Prostorem sálu se rozlehl Petrův hlas.

„Vidím, že už jste na místě. Palubní automat ukazuje, že je vše v pořádku. U mě svítí všechny kontrolky zeleně...“

Jan přelétl pohledem panel mechanického ovládání hibernace a  zadíval se na  nahoru na  Petrovu tvář. „Mechanické ovládání hibernace je v pohotovostním režimu, takže kontrolky jsou dosud modré. To se změní, až se uložíme ke  spánku. Hibernaci budeš ovládat z  kokpitu.“ Rozhlédl se po  obou bočních stěnách, kde se nacházely jednotlivé kóje.

„Petře, nebudeme nic vymýšlet. Vezmeme si kóje číslo jedna a dva.“ Trochu se ještě zamyslel a nakonec dodal: „Nejlepší by bylo, kdybychom mohli ležet v  kóji spolu.“ Když spatřil Petrův potutelný úsměv, zakabonil se a  otráveně zakroutil hlavou. „Na  co ty nemyslíš! Chtěl bych mít MA pod dohledem. Je tak těžké pochopit, že se o ni bojím?“

Dívka Janovi konejšivě položila ruku na rameno a usmála se.

„Také bych byla raději s  tebou, ale říkal jsi, že kóje je jen pro jednoho a oba se do ní nevejdeme...“

Jan přikývl a i s dívkou se vypravil na pravou stranu hibernačního sálu, kde se kóje s  čísly jedna a dva nacházely. Lehce se dotknul kontaktního displeje u druhé kóje a krycí panel, zhotovený z čirého keramoplastu, se poslušně zvedl. Na tak složité zařízení, jaké kóje představovaly, vypadaly docela jednoduše. Základ tvořilo speciální lůžko, které se vždy vytva

ODYSSEUS

« 31 »

rovalo podle postavy a  váhy astronauta. Bylo tedy jedno, který člen posádky dostal tu či onu kóji k dispozici. Na levé stěně se nacházelo několik zahloubených a tvarovaných polic, kam si astronauti ukládali přilby s dalšími předměty, které se rozhodli mít po ruce. U Jana a MA však bylo zřejmé, že všechny zbraně, které si přinesli, se do poliček nevejdou. Na základě dřívějších zkušeností bylo ještě potřeba umístit do kóje mobilní zásobu kyslíku, neboť ta se běžně do  kójí neukládala. Petr s  Janem ale nechtěli nic riskovat.

Samotné kóje připomínaly lůžkové oddělení jednotky intenzivní péče. Za hlavou astronauta byly vidět koncovky hadic od nejrůznějších roztoků, které měly za úkol usnadnit astronautovi přechod z  hibernačního spánku do  bdělého stavu. Displej v  úrovni nohou byl zase astronautovým pojítkem s  řídícím střediskem a  na  stropě ještě byly vidět žaluzie, kterými bude proudit hibernační plyn a naopak po skončení hibernace ho zase budou odvádět mimo hvězdolet.

Jan uložil dívku na lůžko, které se podle jejího těla poslušně vytvarovalo. Do  polic zasunul přilbu, náhradní zásobu kyslíku a  část zbraní. Ty zbylé pečlivě složil po  obou stranách dívčina těla. Bylo na něm vidět, jak se všemožně snaží oddálit chvíli, kdy bude muset MA opustit, což dívce samozřejmě nemohlo uniknout. Přitáhla si Jana k  sobě, zářivě se na  něj usmála a  políbila ho. Bylo potěšitelné vidět, že jiřanský polibek se od toho pozemského zase tak moc neliší. To nakonec potěšilo i Petra, i když lépe na tom byl samozřejmě Jan.

Václav Šorel

« 32 »

„Nechcete si něco nechat až napotom?!?“ naoko zahartusil Petr, který dění v kóji sledoval na jednom z bočních displejů. Ve skutečnosti byl ale rád, že dívka Honzovi usnadňuje přechod do  hibernace. Obdivoval ji čím dál tím víc a začínal si uvědomovat, jakým budou nakonec Jiřané pro lidstvo přínosem – pokud se jim dvěma nakonec podaří Zemi najít. Tyto obavy si však raději nechával pro sebe. Nechtěl nyní neznepokojovat dívku ani Jana. Stěny obou kójí se uzavřely. Díky čirému krytu bylo vidět, jak hibernační plyn proudí dovnitř. Petr to bedlivě sledoval na pravém bočním displeji. S uspokojením zaznamenal, že modré poblikávající kontrolky se postupně mění na zelené. Co však bylo nejdůležitější, křivky srdeční a  mozkové aktivity se u  obou rovnoměrně utlumovaly, až přešly do spánkového režimu. Jako by v kójích leželi dva Pozemšťané a ne Pozemšťan s Jiřanem.

„Jiřané se nám zřejmě podobají víc, než jsme si zatím s Janem mysleli,“ uvažoval Petr nahlas a ještě jednou si ověřil dění v hibernačním sálu. Zkontroloval okolí hvězdoletu, který se nyní zvolna pohyboval od Sagittaria A.

Nezaujatý divák by mohl podlehnout dojmu, že hvězdolet stojí na místě, což zase byla ideální výchozí poloha ke skoku. Také by ale uviděl, jak se k Sagittariu A i ke GALAXII DVA blíží další shluk meteorů. Bylo zřejmé, že zanedlouho bude hvězdolet opět ohrožovat.

Petr už nemohl se skokem otálet. Sáhl po stabilizátoru, který měl připravený na  odkládacím pultu. Na  první pohled vypadal docela obyčejně. Tvarem připomínal normální injektor, který už

ODYSSEUS

« 33 »

dávno nahradil staré injekční stříkačky. Tvořila ho malá podlouhlá krabička, jejíž dvě protilehlé stěny byly zhotoveny z měkkého materiálu, takže je bylo možné zmáčknout. V tom okamžení se ze dna vysunula jehla o průměru pouhých několika mikronů, takže člověk neměl šanci vpich vůbec ucítit. Samozřejmě nepostřehl ani sérum či jinou látku, která mu byla právě dávkována do těla. Znělo to sice jednoduše, ale zase tak jednoduchý injektor nebyl. Jehla s lékem se totiž vysunula jen tehdy, když si člověk přiložil injektor k pokožce. Jinak mohl stěny mačkat sebevíc, a jehla nevyjela.

Volbu místa k aplikaci látky, která by astronauta měla ochránit při skoku, měl Petr zjednodušenou. Byl sice ustrojen do  těžkého skafandru, ale dosud neměl nasazenou přilbu, takže jediné volné místo k aplikaci bylo na krku.

Poněkolikáté zkontroloval hibernační sál, i když se dalo předpokládat, že zde je vše v pořádku. Starosti mu ale dělal roj meteorů, jenž se nezadržitelně blížil. Sice byl ještě daleko, ale rozhodně se už nedalo otálet. Přiložil si injektor ke krku, zmáčkl boční stěny... a... nic se nedělo. Nejenže necítil vpich, což samozřejmě předpokládal, ale vůbec nezaznamenal nějakou reakci organismu.

„Tak to bychom měli,“ pomyslil si. „Kdoví, jak dlouho byl ten sajrajt v lodi uložený. Zřejmě už má dávno po expiraci... co se ale dá dělat,“ povzdechl si.

„Poletíme!“ Nasadil si přilbu a  začal na  přístrojovém panelu zadávat souřadnice pro první část skoku.

Jak bylo patrné ze zprávy pro palubní deník, při prvním skoku se měla GALAXIA k Zemi jen přiblížit. Přesněji řečeno, za Mléč

Václav Šorel

nou dráhu při pohledu od středu galaxie. Petr ještě pro jistotu naplánoval probuzení obou astronautů, jakmile se GALAXIA dostane po skoku do klidového režimu.

„To kdybych ten zatracený skok nepřežil,“ bručel pod vousy. „Vždycky to můžu zrušit a nechat je spát třeba až k zemské orbitě.“

Aktivoval vnější záznamové zařízení a  naposledy se podíval do  hibernačního sálu. „HOTOVO, SPÍ JAKO SNĚHURKY. TAK TEDY JEDEME!“

« 35 »

003

KAPITOLA TŘETÍ

SKOK

GALAXIA DVA zrychlovala. Trysky motorů žhnuly namodralým

světlem, ale úplně jinak než při letu podsvětelnou rychlostí. Na

jednou výfukové trysky prudce vzplály, jako by na zádi hvězdoletu

došlo k nekontrolovanému výbuchu.

GALAXIA DVA zmizela. Jen v  místech, kde se ještě před ně

kolika okamžiky nacházela, zůstala obrovská kola, rozšiřující se

od  středu do  okolního vesmíru. Jako by to byla hladina rybníka,

do které někdo hodil kámen. Vesmír ohraničený kruhy se součas

ně propadal směrem do  středu vln, což zase připomínalo úplav

za prolétnuvším letounem v zemské atmosféře. Jak se ale vlny kol

postupně zmenšovaly, vesmír se od jejich středu vyrovnával, až na

byl původní podoby. Co však vidět nebylo, byl prostor, který se

Václav Šorel

« 36 »

před letícím hvězdoletem zakřivoval. Vytvářel gigantický oblouk, díky čemuž se zkracovala vzdálenost z  bodu A  do  bodu B, přičemž bod A byl místem, odkud GALAXIA DVA zahájila skok, bod B cíl skoku. Z logiky věci vyplývalo, že hvězdolet se mezi body A a B nyní pohyboval nadprostorem po přímce, přičemž do normálního prostoru se vrátí bezprostředně před dosažením cíle, tedy před dosažením bodu B.

Při pohledu z  kokpitu letěl hvězdolet v  jakémsi světelném tunelu, což do jisté míry připomínalo průlet červí dírou, kterou lidé nazývají Sagittarius A. Ovšem při průletu červí dírou byly stěny tunelu od  GALAXIE DVA dost vzdáleny. Navíc působily dojmem převalujících se hustých mraků nebo vnitřní stěny nějaké měkké výplně gigantické ohebné hadice.

Tunel, jímž se nyní GALAXIA řítila a  jehož průměr byl podstatně menší než u Sagittaria A, se naopak jevil jako šroubovice, jejíž závity neustále měnily barvu, tvar a sršely z nich výboje směrem ke středu tunelu. Žádný však GALAXII nezasáhl. Světelná podívaná se totiž odehrávala před hvězdoletem. V tunelu zřejmě panovala vysoká hodnota magnetismu, díky čemuž se některé spirály hroutily směrem ke hvězdoletu a  vytvářely dojem sršících blesků. Jiné naopak jakoby sublimovaly do prostoru. Je však možné, že se jednalo jen o zrakový klam.

To vše zřejmě působilo i  na  vnitřní prostory GALAXIE. Naštěstí měl Petr na  sobě těžký skafandr, který podobné anomálie odstínil, nebo je alespoň ztlumil na  přijatelnou hodnotu. O  největší tlak se zase postaraly kompenzátory setrvačnosti, které při

ODYSSEUS

« 37 »

skoku pracovaly na maximální výkon. K ochraně posádky přispíval samozřejmě i plášť hvězdoletu.

Petr měl nasazenu přilbu, takže byl před vnějšími vlivy chráněn dvojnásob. Přesto ho celé tělo pálilo, jako by se nacházel uprostřed rozžhavené pece. Letmý pohled na vnitřní přístroje skafandru ho ale ujistil, že klimatizace pracuje, a  přístroje umístěné na  vnitřní straně límce ho ubezpečovaly, že uvnitř skafandru panuje normální teplota.

„Sakra! Proč je mi ale takové horko? A ještě k tomu ten hrozný tlak v hlavě...“ žehral v duchu. Potlačil snahu chytit se oběma rukama za hlavu, neboť by to stejně bylo zbytečné a sundat přilbu se neodvážil. Na dovršení útrap se mu ještě začal zvedat žaludek.

„Proboha, přece se nevyzvracím do skafandru!“

I  když s  takovou možností konstruktéři počítali a  případné zvratky byly okamžitě odsávány, aby vnitřní část skafandru zůstávala čistá, zápachu by se už astronaut nezbavil.

Tlak na  Petrovu hlavu sílil a velitel výpravy začínal ztrácet vědomí. Naštěstí zatím jen přerušovaně a  nakrátko, ale to se mohlo kdykoli změnit k horšímu. Jak jinak. Pak se s Petrem vše zhouplo a  celý jeho mikrosvět, sestávající z  kokpitu, se i  s  ním zatočil. S  posledním zbytkem vědomí zaznamenal, že sršící spirála za okny hvězdoletu mizí a před GALAXIÍ DVA se zase objevil normální vesmír. Hvězdolet zůstal stát bez pohybu. Tedy alespoň tak to vypadalo zvenčí. Přístroje sice ukazovaly mírný pohyb vpřed, ale i to Petrovi

Václav Šorel

« 38 »

umožnilo vzpamatovat se. Pro všechny případy zkontroloval palubní displeje, odložil přilbu a zhluboka se nadechl. Recyklovaný vzduch, který byl v kokpitu a na palubách, byl v každém případě lahodnější než ten uvnitř skafandru.

Když Petr opět přišel zcela k sobě, jeho první pohled patřil hi

bernačnímu sálu. Do kójí, v nichž byla uložena MA s Petrem, sice nebylo pro hibernační plyn vidět, ale zelené kontrolky i křivky života vypovídaly, že je s oběma vše v pořádku.

Také bylo potřeba ověřit současnou polohu hvězdoletu. Disple

je mapující zadní polosféru ukazovaly na shluk kosmického plynu, prachu a hvězd, splývajících v lehce zářící bílý pás, který lidé nazývají Mléčnou dráhou. A protože i prostorové souřadnice souhlasily, Petrovi bylo jasné, že Mléčnou dráhu skutečně nechali za sebou.

DVACÁTÁ HODINA TŘICÁTÁ DRUHÁ MINUTA PALUBNÍHO ČASU, SED

MÝ DEN LETU. PRVNÍ SKOK PROVEDEN. NACHÁZÍME SE V PROSTO

RU MEZI MLÉČNOU DRÁHOU A ZEMÍ. SKOKOVÝ STABILIZÁTOR JE

ÚČINNÝ. SKOK SICE VYVOLÁVÁ ZÁVRATĚ A ORGANISMUS SE PŘE

HŘÍVÁ, Přípravek LZE ALE I NADÁLE POUŽÍVAT. ROZHODL JSEM

SE KE DRUHÉMU SKOKU, TENTOKRÁTE AŽ K DRÁZE JUPITERA.

PETR, PRO PALUBNÍ DENÍK. KONEC. „Fajn...“ s  uspokojením konstatoval, když byla zpráva uložena. Než se ale mohl soustředit na další úkony, rozzářil se kokpit jasně

ODYSSEUS

« 39 »

červeným přerušovaným světlem a  palubní počítač začal strojovým hlasem hlásit:

HIBERNAČNÍ SÁL JE PŘIPRAVEN K OŽIVENÍ POSÁDKY. HIBERNAČ

NÍ SÁL JE PŘIPRAVEN K OŽIVENÍ POSÁDKY. ZAČÁTEK OŽIVOVÁNÍ

ZA 059, 058, 057, 056, 055... Petr na zprávu palubního počítače okamžitě zareagoval, neboť podle jeho názoru by bylo oživení MA předčasné. Uvažoval vzbudit jen Jana, který by mu pomohl zvládnout závěrečnou fázi dalšího skoku. Došel totiž k  závěru, že nejlepší bude přeskočit rovnou k pásu asteroidů, konkrétně dovnitř mezi oběžnou dráhu Jupitera a  pás asteroidů, a  nechat se navézt k  Zemi službou letového provozu. Chtěl se tak vyvarovat nebezpečí kolize s nákladními loděmi a těžebními stroji společností, které v pásu asteroidů působily. Moc dobře si pamatoval, jak je centrální dispečink při startu GALAXIE varoval a nakonec i pracně naváděl ve snaze zabránit nenadálé kolizi. Nejen kvůli hustému provozu, ale i četným montážním a hutním podnikům, které se zde vyskytovaly. Tehdy mohla GALAXIA způsobit pěknou pohromu a dnes na tom rozhodně nebyla lépe.

„Počítači, proveď oživení kóje jedna!“ vydal rozkaz a pro jistotu

ještě zablokoval přístup ke kóji dva, kde ležela dívka.

„Honza bude nejspíš prskat, ale pro MA to takhle bude lepší,“

přesvědčoval sám sebe. „Když ji přivedeme k vědomí až na zemské

Václav Šorel

« 40 »

orbitě, obklopeni pozemskou péčí, nebude to takový risk. Navíc, co kdyby byl s jejím oživováním nějaký problém? Ani nevíme, jak by reagovala na ten zatracený stabilizátor. Křivky života má zatím v normálu, ať to tak raději zůstane...“

Pohlédl na  displej a  spatřil, že Janovo oživování už se rozběhlo. Ventilátory z jeho kóje odsávaly hibernační plyn a odváděly ho mimo loď. Honza už měl v  ústech jednu z  hadic a  její roztok ho přiváděl k životu. Dokonce několikrát pohnul víčky, což bylo dobré znamení a  jedním z  ukazatelů, že vše probíhá normálně. Jakmile Jan přišel k  životu, bylo na  něm vidět, že neztratil nic ze své formy. Nečekal ani na všechny posthibernační úkony, posadil se a  současně vydal příkaz k  otevření kóje. Zřejmě už se nemohl dočkat, až se opět shledá s MA. To mu ale Petr musel ke své lítosti překazit.

„Honzo, nešil!“ ozvalo se nejen z centrálního displeje v čele hibernačního sálu, ale i  z  displeje umístěného v  kóji. „Zatím jsme jen v půli cesty a já tě potřebuju tady v kokpitu. MA ještě necháme spát. Neboj se, životní funkce má v pořádku. Přesvědč se sám...“

To už ale Jan stál u dívčiny kóje a kontroloval její srdeční i mozkovou činnost. Skutečně, vše se zdálo být v pořádku, i když pohled dovnitř kóje zakrýval hibernační plyn. Srdce dívky sice pracovalo s menší frekvencí, ale to bylo u hibernace normální. Mozkové křivky zase vykazovaly hluboký spánek.

ODYSSEUS

« 41 »

„Řekneš mi, co se to zase děje?“ S  tázavým pohledem se Jan obrátil na centrální displej.

„Nic hrozného. Přeskočili jsme Mléčnou dráhu a  všechno se zdá být v pořádku. Nechal jsem palubního provést nový výpočet. Při druhém skoku se chci vynořit někde u pásu asteroidů a víš, jaký je tam provoz. Na to, abych GALAXII bezpečně ukočíroval, bych musel mít ještě jedny ruce. A  to i  když do skoku nakrásně zapojím palubního robota. Je tu reálné nebezpečí, že do něčeho vletíme. Proto tě potřebuju tady. Ve dvou to zvládneme. Napřed se ale převlékni do těžkého skafandru. Při skoku ho budeš potřebovat!“

Jan se neochotně odvrátil od  čelního displeje a  s  přilbou v podpaží se vydal směrem ke spojovacím dveřím do transportní kabiny.

„Ten těžkej krám si navlíknu až v kokpitu,“ bručel si pro sebe. Na palubní desce spojovací kapsle navolil kokpit a neochotně si nasadil přilbu, neboť bez ní by ho automat nepustil dál. Tím krámem, který si měl navléknout, samozřejmě myslel těžký skafandr.

Petra v kokpitu zastihl, jak nahrává zprávu pro řízení letového provozu ve Sluneční soustavě.

„Co to tam kutíš?“ dotazoval se.

„Chci jim dát vědět, že se vracíme domů. Snad nám ten blázinec u pásu asteroidů odsunou trochu stranou. Nerad bych do něčeho vletěl. Pilotují to tam automaty, a když si zapneme automatickou obranu, nic se nám stát nemůže, jeden ale nikdy neví. Nechci blízko Země způsobit větší zmatek, než bude nutné.“

Václav Šorel

« 42 »

„Proboha, ty si myslíš, že zpráva má šanci dorazit před námi?“ ptal se nevěřícně Jan.

„Odpálím ji až v závěrečné fázi skoku a dám jí nejvyšší prioritu. Je nadsvětelná, měla by nás předběhnout.“ Trochu se zamyslel a dodal: „Snad jim ta chvilka postačí a udělají nám místo.“

Jan jen nevěřícně zakroutil hlavou, ale to už ho Petr vybízel, aby si píchnul stabilizátor.

„Nelekej se. Bude ti trochu horko, ale dá se to přežít.“ Když pak viděl, s jakým odporem si Jan skokový stabilizátor aplikuje, opětovně si ho píchnul sám. Oba si nasadili přilby a na Petrův pokyn se připravili ke skoku.

„Moc se nevyděs. Poletíme takovou šroubovicí, ve  které odevšad srší blesky. Taky nás to trochu zmáčkne, ale s  tím si poradí kompenzátory setrvačnosti. Nejhorší bude závěr skoku, kdy jsem začal ztrácet vědomí. Proto tě tady potřebuju. Jak jsem říkal, nechci do něčeho vlítnout. Když budeš vidět, jak se do něčeho řítíme, zasáhneš antihmotou!“

„Proboha, Petře, a co lidi?!“ skočil mu do řeči Jan.

„Buď klidný, už za  nás to tam řídily automaty, takže žádného člověka neohrozíme. Ostatně, než začneme ztrácet vědomí, vyšlu zprávu o  našem příletu. Snad nám uhnou,“ zakončil debatu Petr a položil ruku na skokový displej. Druhý skok GALAXIE DVA probíhal stejně jako ten první. Vně hvězdoletu opět došlo k zakřivení prostoru a v tunelu k dříve popsaným světelným efektům. Také uvnitř GALAXIE na  oba astro

ODYSSEUS

« 43 »

nauty působil zvýšený tlak, což se zejména v počáteční fázi skoku dalo vydržet. Pravděpodobně i díky tomu, že Petr už věděl, co přijde, a Jana při tom druhém doslova podržel.

Nejhorší byla stejně jako při prvním skoku vysoká teplota, kterou oba astronauti museli přetrpět, neboť i nyní na ně udeřila neztenčenou měrou.

Skok nyní lépe snášel Petr než Jan, což bylo do  jisté míry překvapující zjištění. Dalo by se totiž předpokládat, že u dvou skoků provedených krátce po sobě se budou nepříjemné účinky kumulovat, než aby díky prvnímu skoku získal astronaut nějakou odolnost. Logickým vysvětlením by mohlo být, že na Petra ještě působila první dávka stabilizátoru a druhá jeho odolnost zvýšila.

„To musím dát do záznamu,“ říkal si v duchu Petr. „Dávku stabilizátoru bude potřeba zvýšit,“ prohlásil a po očku pozoroval Jana, na kterém se už začaly projevovat účinky skoku. Dokonce to vypadalo, jako by začal ztrácet vědomí.

„Honzo, přepni mi sem ovládání zbraňového systému!“

Jan k němu malátně pootočil hlavu a snažil se zaostřit zrak.

„HONZO, PŘEPNI KE MNĚ ZBRANĚ! HNED!“

Jan ztěžka položil dlaň na displej ovladače, a sotva se mu podařilo zbraňový systém přesměrovat na místo prvního pilota, zhroutil se do křesla.

Petrovi sice spadl kámen ze srdce, ale protože už i on začal pociťovat, že na něj jdou mrákoty, odeslal nadsvětelnou zprávu o příletu GALAXIE a pro jistotu aktivoval automatickou obranu.

Václav Šorel

« 44 »

PÁS ASTEROIDŮ GALAXIA DVA opět stála bez pohybu. Palubní počítač pátral po nebezpečných předmětech v nejbližším okolí hvězdoletu, veden snahou nalézt vhodný cíl. Hlavně denihilátorů se však otáčely zbytečně. Před hvězdoletem bylo prázdno. Po  nějakém provozu tu nebylo vidu ani slechu. Žádné továrny na zpracování nerostů, slévárny či automatizované montážní závody. Po kosmických tahačích či lodích jakbysmet. Prázdno, prázdno, prázdno. Jen se zdálo, že větší či menší asteroidy, doprovázené kameny různých velikostí, se GALAXII vysmívají. Neexistoval ani koridor, kterým bylo možné pásem dříve proletět.

První přišel k téměř úplnému vědomí Petr.

„Můj Bože, kde to jsme?“ vyhrkl a ještě napůl v mrákotách se snažil probudit i  Jana. Ten se sice už také začínal probouzet, ale jeho vědomí bylo dosud zastřené.

„Honzo, probuď se,“ naléhal na něj Petr. „PRŮŠVIH! Podívej se ven nebo na displeje. Podle souřadnic máme být blízko Země, ale snad jsme v nějakém paralelním vesmíru či v jiné dimenzi!“

To Jana probudilo úplně.

„Co šílíš? Mrkni na čelní sklo. Podle souřadnic na průhledovém indikátoru jsme skutečně přeskočili k pásu asteroidů. A támhle ty šutry jsou!“ Ukazoval na jeden z displejů. Translokátorem asteroidy přiblížil, což nakonec vytvořilo dojem, že se GALAXIA DVA nachází bezprostředně před nimi.

„A kde máš továrny?!?“ nedal se Petr.

„No jo,“ hlesl Jan a  bezděčným pohybem ruky se uhodil do přilby, jako by si tím chtěl pročistit hlavu.

ODYSSEUS

« 45 »

„Nikde žádná doprava ani to nádherné skleněné řídící středisko, které by tu mělo být. Pamatuješ? Bylo chráněno silovým polem, aby ho některý šutr nezlikvidoval...“

„Přesto bychom měli být doma. Podívej, za  zády nám právě vychází Jupiter a na jeho orbitě by měly být tři stálé stanice.“

Skutečně, mohutný Jupiter se vynořil v zadní polosféře GALAXIE, ale žádné orbitální stanice vidět nebyly. Jen obrovská Jupiterova skvrna netečně rotovala, jako by se jim vysmívala.

Oba astronauti se na  sebe podívali s  napětím v  obličeji. Jan pokrčil rameny, ale Petr začal jednat.

„Vyšleme zprávu Zemi. Ta nadsvětelná sem sice už určitě dorazila, ale jak je vidno, není tu nikdo, kdo by ji převzal. Snad to na Zemi bude lepší.“

VOLÁ EXPEDICE GALAXIA, VOLÁ EXPEDICE GALAXIA. VRACÍME SE

DOMŮ, OPAKUJI, VRACÍME SE DOMŮ. SDĚLTE NÁM KOORDINÁTY

PRO ZAPARKOVÁNÍ GALAXIE NA ZEMSKÉ NEBO MĚSÍČNÍ ORBITĚ.

ZPRÁVU POSÍLÁME NADSVĚTELNOU RYCHLOSTÍ. PROSÍM, ODPO

VĚZTE. GALAXIA, KONEC.

„Honzo, jak to tak vypadá, cestu pásmem si budeme muset prostřílet a i tak se budeme k Zemi jen ploužit. O dalším skoku nemůže být řeči. Vzbudíme MA. Sjeď dolů a pomoz jí s probuzením. Já vás budu jistit odtud.“

Václav Šorel

« 46 »

Jan se nenechal dvakrát pobízet. Zanedlouho bylo na displejích vi

dět, jak přistupuje k dívčině kóji a obrací hlavu k centrálnímu displeji.

„Petře, můžeš to spustit...“

Petr si přiblížil dívčinu kóji, aby dobře viděl, aktivoval oživo

vací proces a  s  napětím čekal na  první známky pohybu. Byl sice přesvědčen, že se dívce vrátí vědomí stejně jako dříve Janovi, ale stín pochybností přece jen zůstával.

Zatím vše vypadalo normálně. Mohutné ventilátory odsávaly hi

bernační plyn a odváděly ho mimo hvězdolet. MA dostala povzbuzující roztok, ale skutečně si Petr oddychl, až když dívka pohnula víčky. Jan dále na nic nečekal. Odsunul kryt kóje a vzal dívku do náručí.

„Honzo, co blázníš?!“ neudržel se Petr, když viděl, jak dívce

otírá ústa od povzbuzujícího roztoku a pomáhá jí do sedu.

„Neboj, MA je v pořádku,“ ohradil se Jan. „Za chvíli budeme

u tebe v kokpitu.“

TŘETÍ HODINA, ŠESTNÁCTÁ MINUTA PALUBNÍHO ČASU, OSMÝ DEN

LETU. NACHÁZÍME SE U PÁSU ASTEROIDŮ. V POSLEDNÍ FÁZI SKO

KU JSEM VYSLAL NADSVĚTELNÝ SIGNÁL O NAŠEM PŘÍLETU. ZŮ

STAL BEZ ODPOVĚDI. V PÁSU ASTEROIDŮ JSME NENALEZLI ŽÁDNÉ

ZPRACOVATELSKÉ ZÁVODY SUROVIN ANI ŘÍDÍCÍ STŘEDISKO ZDEJ

ŠÍHO PROVOZU. ROZHODL JSEM SE VZBUDIT I VYSLANCE PLANETY

JIŘ, DÍVKU MA, A POKRAČOVAT K ZEMI PODSVĚTELNOU RYCHLOSTÍ.

PETR, PRO PALUBNÍ DENÍK. KONEC.

ODYSSEUS

« 47 »

SMĚR ZEMĚ Petr, Jan i MA seděli na svých místech, takže hvězdolet byl připraven ke startu. GALAXII nyní čekal časově náročný let. Petr měl dvě možnosti: zvolit průlet mezi asteroidy, z nichž některé připomínaly menší planetky, nebo pás asteroidů obletět. Přestože byl pás široký šestnáct světelných minut a  vysoký sedm, zdánlivě nejrychlejší by mohl být přímý průlet. Protože po závodech na zpracování nerostů, slévárnách nebo montážních střediscích nebyla ani stopa a neexistoval ani uměle vytvořený koridor mezi asteroidy, hvězdolet by se musel proplétat mezi jednotlivými tělesy nebo si cestu uvolnit antihmotou. To by ale s největší pravděpodobností porušilo zdejší rovnováhu a v konečném důsledku by možná poslalo některý z asteroidů k Zemi.

Nikde nebyly ani známky po  kyvadlové dopravě z  oblasti Saturnových měsíců, které byly v době odletu GALAXIE vyhledávaným rekreačním místem Pozemšťanů. V takovém případě by GALAXIA využila zmíněný koridor a za pomoci řídícího střediska by pásem jednoduše proletěla.

„Člověče, co se tu jen mohlo stát?“ nahlas uvažoval Jan. „Slévárna přece není peříčko, aby z  ničeho nic uletěla,“ pokračoval v úvahách a obrátil se na Petra. Ten se ale jen mračil, i když nakonec ticho přece jen prolomil.

„Nechci malovat čerty na zeď, ale připomíná mi to náš návrat s PROMÉTHEEM. Tehdy také bylo v pásu asteroidů prázdno, tedy až na ty šutry. Hal

10

nám sice ukazoval nějaké trosky, ale ty tu také

10

Hal – velitel expedice PROMÉTHEUS z prvního dílu trilogie VZPOURA

MOZKŮ.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.