načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Odvetný úder – Nelson DeMille

Odvetný úder

Elektronická kniha: Odvetný úder
Autor: Nelson DeMille

– Vítejte v Custer Hill Clubu – pánském klubu nacházejícím se v luxusní lovecké chatě v národním parku Adirondack. Členy tohoto klubu jsou nejmocnější muži Ameriky, obchodní magnáti, armádní velitelé a vládní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 650
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-9764-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vítejte v Custer Hill Clubu – pánském klubu nacházejícím se v luxusní lovecké chatě v národním parku Adirondack. Členy tohoto klubu jsou nejmocnější muži Ameriky, obchodní magnáti, armádní velitelé a vládní činitelé. Navenek má být klub místem odpočinku se starými přáteli. Ale jednoho podzimního dne se výkonná rada klubu schází, aby jednala o tragédii z 11. září a připravila plán odvety, známý pouze pod krycím názvem Požár. Ve stejné době je nalezen mrtev člen federální protiteroristické jednotky. A nyní je už jen na detektivu Johnovi Coreym a jeho manželce Kate Mayfieldové, agentce FBI, aby odhalili hrůzostrašné spiknutí, jehož nitky vedou z Custer Hill Clubu až k americkým městům ocitnuvším se v zaměřovači jaderné zbraně. Corey a Mayfieldová jako jediní mohou zabránit tomu, aby někdo stiskl tlačítko a rozpoutal celosvětový chaos...

O autorovi

Nelson Richard DeMille (1943) se narodil v New Yorku. V dětství se rodina přestěhovala na Long Island. DeMille studoval tři roky na Hofstra University, poté vstoupil do armády a byl přijat do důstojnické školy. Stal se poručíkem americké armády (1966–1969) a zúčastnil se bojů ve Vietnamu jako velitel pěchotní čety 1. divize kavalerie. Byl vyznamenán Leteckou medailí, Bronzovou hvězdou a Vietnamským křížem za statečnost. Po návratu do Spojených států znovu nastoupil na Hofstra University a dosáhl univerzitního titulu v oboru politických věd a historie. Rané DeMillovy knihy jsou detektivky z prostředí New Yorku. Jeho prvním velkým románem byl titul By the Rivers of Babylon (1978). DeMille je členem amerického Cechu autorů, organizace Mystery Writers of America a americké Menzy. Je držitelem tří čestných doktorátů: doktor humanitních věd z Hofstra University, doktor literatury z Long Island University a doktor humanitních věd z Dowling College. Kniha Zlín připravuje vydání těchto deMillových knih: Plum Island (Ostrov Antrax), The Lion´s Game (Hra se Lvem), Night Fall (Noční pád), Wild Fire (Požár) a The Lion (Lev).

Zařazeno v kategoriích
Nelson DeMille - další tituly autora:
Hra se lvem Hra se lvem
 (e-book)
Panter Panter
Zářivý anděl Zářivý anděl
 (e-book)
Zářivý anděl Zářivý anděl
 (CDmp3 audiokniha)
Noční pád -- Čte Igor Bareš, Dana Černá, Jaroslav Plesl Noční pád
Kubánská aféra Kubánská aféra
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

fleet


Nelson DeMille

Odvetný úder



odvetný úder

NelsoN

deMille


Copyright © 2006 by Nelson DeMille

www.nelsondemille.net

Translation © Marie Čermáková, 2014

ISBN 978­80­7473­238­6 (PDF)


Pro Boba a Joan Dillinghamovy,

kteří mají tak rozkošné dcery



9

Poznámka autora

Když se v románech mísí fakta s fikcí, ne vždy je čtenáři jasné, jak je odlišit. První čtenáři rukopisu knihy Odvetný úder se mě ptali, co je skutečnost a co je výplodem mé fantazie, takže mě napadlo to hned v úvodu na tomto místě upřesnit.

Za prvé – Protiteroristická federální jednotka představená v této knize i v dalších příbězích Johna Coreyho je v podstatě odvozená od skutečné Spojené protiteroristické jednotky, jen s nepatrnými změnami.

Konkrétně v této knize se nachází hodně informací o ELF, což je zkratka něčeho, co naleznete v příběhu. Veškeré informace o ELF jsou přesné, uváděné podle mého nejlepšího vědomí a svědomí.

Pokud jde o tajný vládní plán nazvaný Odvetný úder, vycházím z informací, na něž jsem narazil na různých místech – zejména na internetu – a jež lze interpretovat jako drby, fakta, čiré výmysly, případně od každého trochu. Já osobně věřím, že plán podobný Odvetnému úderu v jisté obměně (a pod jiným názvem) skutečně existuje, a pokud ne, pak by existovat měl.

Pokud jde o další subjekty, o nichž se zmiňuji a na něž se mě lidé ptali – kupříkladu organizace dobrovolníků pátrajících po jaderných zbraních (NEST – Tým pro podporu při jaderném nebezpečí, ozbrojená složka ministerstva energetiky) nebo Vzdušné velitelské stanoviště pro případ celostátní nouzové situace (NEACP – National Emergency Airborne Command Post zvaný hovorově Kneecap) –, ty existují. Pokud to, co čtete, vypadá pravděpodobně, pak to zřejmě pravda bude. Pravda je skutečně podivnější než fikce – a často děsivější.

Naprosto nejčastěji jsem slýchal otázku: „Opravdu existují petardy na plašení medvědů?“ Odpovídám: „Ano, opravdu.“

Tento příběh je zasazen do října roku 2002, tedy přesně rok a jeden měsíc po 11. září 2001, a titulky i články z New York Times, které cituji, jsou skutečné. Podobně je to se zmínkami o bezpečnostních opatřeních americké vlády, případně o jejich neexistenci – alespoň v době, v níž se můj příběh odehrává.

Pár mých čtenářů, kteří pracují v bezpečnostních složkách, se domnívá, že detektiv John Corey má určité problémy s vymezením svých úředních pravomocí a kompetencí. Připouštím, že jsem mu za účelem pobavení čtenáře poskytl značnou volnost. Málokoho by nejspíš bavilo číst si o Johnovi Coreym, který se do puntíku řídí pravidly a všechno dělá přesně podle předpisů.

První čtenáři této knihy mi říkali, že jim Odvetný úder nedal spát ještě dlouho poté, co knihu dočetli. Ano, skutečně jde o děsivý příběh do děsivé doby, ale je to také varování pro celý svět po 11. září 2001.

I. ČÁST

Pátek

New York City

FBI vyšetřuje záležitosti spojené s terorismem bez ohle

du na rasu, náboženství, národnost nebo pohlaví.

Terorismus ve Spojených státech,

publikace FBI vydaná v roce 1997

1. kapitola

Jmenuji se John Corey a jsem bývalý detektiv oddělení vražd newyorské policie, raněný při výkonu služby, postavený mimo službu pro tříčtvrteční neschopnost (což je číslo stanovené pouze pro účely výplatní pásky, protože zhruba devadesát osm procent mé maličkosti plně funguje), nyní ve funkci zvláštního agenta najímaného na smlouvu Federální protiteroristickou jednotkou.

Harry Muller, kolega od protějšího stolu ve společné kanceláři, se zeptal: „Slyšels už někdy o klubu Custer Hill?“

„Ne. Proč?“

„O víkendu tam jedu.“

„Dobře se pobav,“ popřál jsem mu.

„Schází se tam parta bohatých pravičáckých magorů, kterým tahle luxusní lovecká chata na severu v horách patří.“

„Hlavně mi nenos žádnou zvěřinu, Harry. Ani mrtvé ptáky.“

Vstal jsem od stolu a přešel k pultu s kávou. Na zdi nad konvicemi visely fotografie osob hledaných ministerstvem spravedlnosti. Většinu na nich tvořili muslimští džentlmeni včetně hajzla číslo jedna Usámy bin Ládina.

Mezi dvacítkou portrétů byl i jistý Libyjec jménem Asad Chálil alias Lev. Nepotřeboval jsem se příliš soustředit, abych si jeho fotku vryl do paměti. Jeho obličej jsem znal stejně dobře jako svůj, přestože jsem se s ním nikdy formálně nesetkal.

K našemu krátkému seznámení s panem Chálilem došlo asi před dvěma lety, kdy jsem ho sledoval, jenže nakonec se ukázalo, že tomu bylo naopak. On sledoval mě. Utekl a já jsem z toho vyšel se škrábnutím. Jak by patrně prohlásili Arabové: „Je předurčeno, abychom se znovu setkali a rozhodli o svých osudech.“ Těším se na to.

Nalil jsem si poslední zbytky kávy do polystyrénového kelímku a prolétl čerstvé New York Times, které ležely na pultu s konvicemi. Titulky v pátek 11. října 2002 hlásaly: KONGRES ZPLNOMOCNIL BUSHE K POUŽITÍ SÍLY PROTI IRÁKU.

A v podtitulku stálo: Bílý dům informoval, že USA mají plán na okupaci Iráku.

Ukázalo se, že válka je předem hotová věc, a vítězství jakbysmet. Z toho důvodu byl dobrý nápad mít okupační plán připravený předem. Vrtalo mi hlavou, jestli o tom vůbec ví někdo v Iráku.

Odnesl jsem si kávu ke svému stolu, zapnul jsem počítač a pročítal naše interní oběžníky. Už se z nás stala firma, která většinou nepoužívá papír, ale mně se – upřímně řečeno – po parafovaných oběžnících stýská. Měl jsem nutkání podškrábnout se fixem na obrazovku, ale smířil jsem se s elektronickým ekvivalentem téhož. Kdybych tuto organizaci vedl já, všechny oběžníky by se psaly na dětské kreslicí tabulky s magnetickým prachem a dvěma kolečky ovládajícími jehlu, které se smáznou, když se jimi zatřese.

Pohlédl jsem na hodinky. Bylo půl páté a mí kolegové v „šestadvacítce“ – šestadvacátém patře na adrese Federal Plaza číslo dvacet šest – se rychle vytráceli. Měl bych asi vysvětlit, že mí kolegové jsou podobně jako já členové Federální protiteroristické jednotky, která je sice federální, ale my rozhodně žádní přiblblí federálové nejsme – přeberte si to sami.

Žijeme ve světě po jedenáctém září, takže víkendy jsou pro každého z nás v zásadě jen dva další pracovní dny. Ve skutečnosti se uctívaná tradice takzvaného „federálního pátku“ – což znamená, že se to brzy zapíchne – příliš nezměnila, a naši pevnost tudíž o víkendech a svátcích střeží bývalí policisté, kteří nastoupili do protiteroristické jednotky a jsou na takovouhle pracovní dobu zvyklí.

Harry Muller se mě zeptal: „Co budeš dělat o víkendu?“

Díky svátku zvanému Kolumbův den, který se slaví druhé říjnové pondělí, nám totiž začínal třídenní víkend. Jenže při svém štěstí jsem vyfásl v pondělí službu, a tak jsem odpověděl: „Chtěl jsem sice pochodovat ve slavnostním průvodu, ale v pondělí makám.“

„Jo? Fakticky jsi chtěl pochodovat?“

„Ne, ale v tomto duchu jsem si posteskl kapitánovi Paresimu.“ Usmál jsem se. „Řekl jsem mu, že moje matka je Italka a že chci v průvodu tlačit její kolečkové křeslo.“

Harry se rozchechtal. „A sežral ti to?“

„Ne. Ale nabídl se, že mi pomůže tlačit křeslo.“

„Myslel jsem, že tví rodiče bydlí na Floridě.“

„Taky že jo.“

„A že tvá matka je Irka.“

„To víš, že je. Teď musím najít pro Paresiho nějakou italskou matku, aby ji mohl tlačit po Columbus Avenue.“

Harry se znovu rozchechtal a vrátil se k počítači.

Harry Muller dělal – jako většina bývalých policistů u nás v oddělení pro Střední východ – dohled a sledování neboli „sledky“ osob spadajících do sféry zájmu protiteroristické jednotky, což je politicky korektní charakteristika muslimské komunity. Já osobně jsem ale většinou vyslýchal a najímal informátory.

Vysoké procento mých informátorů jsou naprostí lháři a fantastové, kteří baží buď po penězích, nebo po občanství – anebo chtějí někoho v té své uzavřené sešněrované komunitě vytočit. Tu a tam jsem se s nimi dobral ke konkrétní akci, ale v takovém případě jsem se musel o dotyčného podělit s FBI.

Naše jednotka se skládá většinou z agentů FBI, detektivů newyorského policejního sboru plus detektivů ve výslužbě, jako jsem já. Krom toho máme lidi přidělené z jiných federálních složek, kupříkladu z imigračního a celního útvaru, ze státních a předměstských policejních útvarů, přístavní policie a tak dále a tak dále – je jich příliš mnoho, než abych je dokázal zpaměti všechny vyjmenovat.

V naší skupině máme i kolegy, kteří jsou jako duchové, ve skutečnosti neexistují, ale pokud přece ano, pak se jim říká CIA.

Zkontroloval jsem si e-maily a našel tři zprávy. První od mého nadřízeného, Toma Walshe, zvláštního agenta pověřeného velením, který povýšil na šéfa protiteroristické jednotky, když můj původní šéf Jack Koenig zahynul při zřícení Dvojčat. V e-mailu stálo: DŮVĚRNÉ – PŘIPOMÍNÁM! – V PŘÍPRAVĚ NA MOŽNÉ NEPŘÁTELSKÉ AKCE S IRÁKEM MUSÍME VĚNOVAT ZVLÁŠTNÍ POZORNOST RODILÝM IRÁNCŮM ŽIJÍCÍM V CONTUSA.

„CONTUSA“ v překladu znamenalo „kontinentální Spojené státy“. „Nepřátelské akce“ znamenalo „válka“. A zbytek znamenal: „Najděte Iráčana, kterého můžeme spojit s teroristickou hrozbou proti USA, abychom usnadnili život lidem ve Washingtonu, než rozbombardujou celý Bagdád, až se z toho ti Arabáši poserou.“

Text ještě pokračoval: PRIMÁRNÍ HROZBA A DŮRAZ ZŮSTÁVÁ NA UBL S NOVÝM DŮRAZEM NA PROPOJENÍ UBL/SADDÁM. BRÍFINK NA TOTO TÉMA PŘÍŠTÍ TÝDEN, WALSH

Pro nezasvěcence podotýkám, že „UBL“ je „Usáma bin Ládin“, ale správně by to mělo být „OBL“, jenže už od začátku začal kdosi přepisovat jeho arabskou formu jména do latinky jako „Usáma“, což je také přípustné. V amerických médiích se obvykle pro toho hajzla používá přepis „Osama“, nicméně zpravodajské služby ho stále označují zkratkou „UBL“ – a je to pořád tentýž zmetek.

Další e-mail byl od mého druhého šéfa, výše zmiňovaného Vince Paresiho, policejního kapitána přiřazeného k protiteroristické jednotce za účelem dohledu na problematické poldy, kteří někdy se svými kamarády z FBI nehráli rovnou hru. Mezi ně jsem se klidně mohl počítat i já. Kapitán Paresi nahradil kapitána Davida Steina, který – stejně jako Jack Koenig – byl před rokem zabit, nebo přesněji řečeno zavražděn, ve Dvojčatech.

David Stein byl skvělý chlap a každý den se mi po něm stýská. Jack Koenig byl přes všechny své chyby a všechny naše vzájemné problémy pravý profesionál, tvrdý, ale spravedlivý šéf a vlastenec. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Ani tělo Davida Steina.

Další ostatky, které nebyly nikdy nalezeny podobně jako dva tisíce jiných, byly ostatky Teda Nashe, agenta CIA, neskutečného kreténa a arcinepřítele mé maličkosti.

Mrzí mě, že nedokážu vymyslet nic hezkého, co bych o tomto idiotovi mohl říct, ale jediné, co mě napadá, je „zaplaťpánbůh, že je po něm“.

Nash měl navíc nepříjemný zvyk vstávat z mrtvých – tedy přinejmenším jednou už to udělal, takže dokud někdo pozitivně neidentifikuje jeho tělo, nebudu otvírat šampaňské.

E-mail kapitána Paresiho určený všem zaměstnancům protiteroristické jednotky z řad policie zněl následovně: JE TŘEBA ZVÝŠIT DOHLED NAD IRÁČANY. NAJDĚTE TY, KTEŘÍ NÁM BYLI V MINULOSTI NÁPOMOCNI, A PŘIVEĎTE NA VÝSLECHY TY, KTEŘÍ JSOU NA SEZNAMECH SLEDOVANÝCH. ZVLÁŠTNÍ POZORNOST MUSÍTE VĚNOVAT TĚM IRÁČANŮM, KTEŘÍ SE SDRUŽUJÍ S DALŠÍMI ISLÁMSKÝMI NÁRODNOSTMI, NAPŘ. SAÚDCI, AFGHÁNCI, LIBYJCI ATD. PŘISTOUPÍ SE I KE SLEDOVÁNÍ MEŠIT. INFORMAČNÍ BRÍFINK PŘÍŠTÍ TÝDEN. PARESI, KAP. POLICIE

Měl jsem dojem, jako by to psali podle stejného mustru.

Těžko uvěřit – ale nebylo to tak dávno –, že byly časy, kdy jsme se snažili vymyslet, co máme každý den vlastně dělat, a oběžníky byly mnohem pečlivěji formulované, aby to nevypadalo, že snad islámskými teroristy opovrhujeme nebo je nedejbůh jakýmkoli způsobem znepokojujeme. To se změnilo opravdu rychle.

Třetí e-mail byl od mé ženy, která se jmenuje Kate Mayfieldová – a před chvílí jsem ji viděl u jejího pracovního stolu na opačné straně velké přepážky oddělující v šestadvacátém patře policii od FBI. Moje manželka je velmi krásná, ale i kdyby krásou neoplývala, stejně bych ji miloval. Jenže vlastně kdyby nebyla hezká, vůbec bych si jí nevšiml, takže je to diskutabilní.

Psala mi: ZABALME TO DŘÍV, POJĎME DOMŮ, POMILUJEME SE, K VEČEŘI TI UDĚLÁM CHILLI A PÁRKY V ROHLÍKU A NAMÍCHÁM TI PITÍ A TY SE BUDEŠ DÍVAT NA TELEVIZI JEN VE SPODKÁCH.

Vlastně to tak úplně přesně nebylo. Stálo tam: UDĚLEJME SI ROMANTICKÝ VÍKEND S OCHUTNÁVKOU VÍNA NA NORTH FORKU. ZAMLUVÍM PENZION SE SNÍDANÍ. PUSU KATE

Proč bych měl ksakru ochutnávat víno? Vždyť chutná pořád stejně. A penziony se snídaní mi lezou krkem – načančané barabizny s koupelnami z devatenáctého století a postel vždycky vrže. A ráno člověk musí snídat s ostatními hosty, což jsou obvykle aktivní debílci z Upper West Side, kteří si chtějí povídat o něčem, co se dočetli v příloze Timesů zvané Umění a volný čas. Kdykoli zaslechnu slovo „umění“, sahám po koltu.

Hned jsem napsal odpověď: TO ZNÍ SKVĚLE. JSI ZLATO, ŽE NA TYHLE VĚCI MYSLÍŠ. PUSU JOHN

Podobně jako většina mužů bych se radši díval do hlavně samopalu, než abych vytočil manželku.

Kate Mayfieldová je právnička a k tomu profesionální agent FBI a patří do mého týmu, který se skládá z dalšího policisty a ještě jednoho agenta FBI. Občas se k nám podle potřeby přidá někdo další z jiné bezpečnostní složky – z Imigračního a celního útvaru nebo CIA. Naším posledním doplňkem do týmu z řad CIA byl výše zmíněný Ted Nash. Choval jsem vůči němu silné podezření, že měl jakýsi románek s mou (tehdy budoucí) ženou. Což nebylo příčinou toho, že jsem ho neměl rád – pro tohle jsem ho nenáviděl. Neměl jsem ho rád z osobních důvodů.

Všiml jsem si, že Harry Muller si dělá pořádek na stole a dává pod zámek citlivé materiály, aby lidé provádějící úklid – muslimové i nemuslimové – nemohli nic z toho okopírovat nebo odfaxovat do Království spojených pískovišť. Prohodil jsem: „Do zavíračky máš ještě jednadvacet minut.“

Vzhlédl a odpověděl: „Musím si jít vyzvednout nějaké technické vybavení.“

„Proč?“

„Vždyť jsem ti to povídal. Budu dělat sledku v horách na severu. V tom klubu Custer Hill.“

„Myslel jsem, že tě tam pozvali jako hosta.“

„Ne, já jsem nezvaný host.“

„Kdes chytil takový kšeft?“

„Nevím. Mám se ptát? Přiklepli mi ho asi proto, že vlastním obytné auto, pevné nepromokavé boty a čepici s klapkama na uši. Tudíž mám nejvyšší možnou kvalifikaci.“

„Jasně.“ Harry Muller je – jak jsem už říkal – stejně jako já bývalý policajt, který po dvaceti letech ve službě odešel do důchodu, posledních deset strávil v kriminálním zpravodajství a teď ho najali federálové, aby dělal sledovačky a dohled, protože jedině tak mohly naše bílé límečky – tak jsme říkali agentům FBI – provozovat svou duševní práci.

Podivil jsem se: „Prosím tě, co to má být za pravicově-extrémistický kšeft? Myslel jsem, že pracuješ pro nás.“ Těmi „námi“ jsem myslel oddělení pro Střední východ, které momentálně tvořilo zhruba devadesát procent celé protiteroristické jednotky.

Harry pokrčil rameny. „Nevím. Neptám se. Mám za úkol jenom pořídit nějaké fotky, ne s nima jít do kostela.“

„Četls maily od Walshe a Paresiho?“

„Jo.“

„Myslíš, že rukujeme do války?“

„Noo... Počkej, nech mě přemýšlet.“

„Má tahle pravičácká skupinka nějaké napojení na Irák nebo UBL?“

„Nevím.“ Harry pohlédl na hodinky. „Musím skočit na technické, než mi zavřou.“

„Máš čas,“ uklidnil jsem ho. „Jdeš na to sám?“

„Jo. To není problém. Je to neinvazivní sledka.“ Podíval se mi do očí: „Mezi námi děvčaty, Walsh tvrdí, že jde jenom o papírování, aby se spravedlnosti učinilo zadost. Chápeš? Prostě abychom rasisticky nesledovali jenom Arabáše. Máme i naše domácí rizikové skupiny – třeba neonacisty, ozbrojené milice, survivalisty a tak. Před sdělovacíma prostředkama a Kongresem vypadá dobře, když to někdy vyplave na povrch. No ne? Už jsme to párkrát dělali i před jedenáctým zářím. Pamatuješ?“

„Jo.“

„Musím jít. Asi se uvidíme v pondělí. Musím hned ráno o všem zpravit Walshe.“

„On v pondělí dělá?“

„No, nepozval mě zrovna k sobě domů na pivo, tak hádám, že bude tady.“

„Jasnačka. Nashle v pondělí.“

Harry odešel.

To, co říkal Harry o papírování a spravedlnosti, nedávalo valný smysl, protože na takový typ operací jsme měli oddělení pro domácí terorismus. A čmuchání kolem pravičáků, co mají klub na severu v horách, bylo trošičku podivné. Stejně podivné jako to, že Tom Walsh přijde v den Kolumbova svátku do práce, aby vyslechl Harryho zprávu o rutinním úkolu.

Jsem strašně zvědavý – proto jsem také skvělý detektiv –, a tak jsem se posadil k samostatnému počítači stojícímu odděleně mimo přidělené pracovní stoly, který byl připojený na internet, a zadal jsem do vyhledávače „klub Custer Hill“.

Z Googlu mi nic nevypadlo, tak jsem zkusil jen „Custer Hill“. Okamžitě na mě vyskočilo přes 400 000 odkazů a směsice na první stránce – golfová hřiště, restaurace a několik historických odkazů ze Severní Dakoty, které měly co do činění s problémem generála George Armstronga Custera v bitvě u Little Bighornu – naznačovala, že nic z toho nebude relevantní. Nicméně jsem i tak strávil deset minut prohlížením toho, co mi Google nabízel, ale ve spojení se státem New York jsem nenašel nic.

Vrátil jsem se ke svému stolu, kde jsem mohl na počítači použít pracovní heslo, abych měl přístup k interním materiálům v naší počítačové databázi, která byla jakousi verzí Googlu pro potřeby FBI.

Klub Custer Hill jsem našel, ale zjevně jsem neměl mít šanci dostat se s ním pracovně do styku, protože pod nadpisem byly jen řádky křížků. Člověk obvykle něco vymáčkne dokonce i ze složek s omezenou přístupností – třeba datum, kdy byl svazek otevřený nebo kdo se k němu snažil získat přístup nebo alespoň klasifikační stupeň pro danou složku. Tato složka však byla zcela proškrtaná.

Nepodařilo se mi tedy nic víc než na sebe upozornit blbečky z odboru bezpečnosti IT, že jsem čmuchal kolem složky s omezenou přístupností, která nemá nic společného s tím, na čem zrovna pracuju, což jsou Iráčani. Abych těm debilům slídilskejm trochu zamotal hlavu, naťukal jsem do vyhledávače „zbraně hromadného ničení iráckého velbloudího klubu“.

Žádné odkazy.

Vypnul jsem tedy počítač, zamkl stůl, popadl kabát a přešel za Kate na druhou stranu obří kanceláře.

S Kate Mayfieldovou jsme se seznámili v práci, když jsme oba dělali na případu výše zmiňovaného Asada Chálila, hnusného malého zmrda, který přijel do Ameriky, aby zabil hromadu lidí. Což taky udělal, pak se pokusil zabít Kate a mě a následně utekl. Jeho případ nepatří k mým lepším, ale svedl nás s Kate dohromady, takže až ho příště uvidím, pěkně mu poděkuju a pak mu vpálím kulku do těla a budu sledovat, jak hezky pomalu umírá.

Zeptal jsem se Kate: „Můžu tě pozvat na skleničku?“

Vzhlédla a usmála se. „To by bylo milé.“ Nicméně se vrátila k práci na počítači.

Paní Mayfieldová je dívenka z amerického Středozápadu, kterou přeřadili do New Yorku z Washingtonu a původně byla kvůli té změně nešťastná, ale teď je neskonale šťastná, že bydlí v největším městě na zeměkouli s nejbáječnějším chlapem v celém vesmíru. Položil jsem jí záludný dotaz: „Proč odjíždíme na víkend pryč?“

„Protože mi to tady leze krkem.“

To se ve velkých městech stává. Změnil jsem téma: „Na čem pracuješ?“

„Snažím se najít nějaký penzion se snídaní na North Forku.“

„Všechny jsou na ten sváteční víkend asi plné a nezapomeň, že já v pondělí musím do práce.“

„Jak bych mohla zapomenout? Stěžuješ si na to celý týden.“

„Já si nikdy nestěžuju.“

Z nějakého důvodu považovala mou poslední poznámku za směšnou.

Prohlížel jsem si Katin obličej ozářený světlem monitoru. Byla stejně krásná jako v den, kdy jsem se s ní před téměř třemi lety seznámil. Ženy, s nimiž žiju, obvykle stárnou rychle. Má první manželka Robin prohlásila, že naše roční manželství jí připadalo jako deset let. Mávl jsem na Kate: „Počkám na tebe v restauraci Ecco.“

„Nenech se sbalit.“

Prošel jsem slepičárnou skleněných buněk, která už teď byla poloprázdná, a vyšel jsem do chodby k výtahu, u něhož se srocovali kolegové.

Prohodil jsem pár slov s několika lidmi, pak jsem si všiml Harryho a zamířil k němu. Nesl velký stříbrný kufřík, v němž byly dle mého předpokladu fotoaparáty, kamery a objektivy. Nabídl jsem mu: „Pojď na panáka.“

„Promiň, ale musím co nejrychleji vyrazit.“

„Ty jedeš už dnes?“

„Jo. Potřebuju se tam dostat brzo po ránu. Bude tam nějaká akce a mám vyfotit značky aut a lidi, co přijedou.“

„To mi připadá jako sledování davu, co jsme dělávali na svatbách a pohřbech.“

„Jo. Stejná blbost.“

Narvali jsme se do výtahu a sjeli dolů.

Harry se zeptal: „Kde je Kate?“

„Už jde.“ Harry byl rozvedený, ale chodil s jednou holkou, tak jsem se na oplátku zeptal: „Jak to jde s Lori?“

„Je skvělá.“

„Jo, na té fotce na internetové seznamce vypadala moc hezky.“

Rozesmál se. „Ty mizero!“

„Kam máš namířeno? Kde to vůbec je, ten srub?“

„Jakej srub...? Jo tak! Je to kousek od Saranac Lake.“

Vyšli jsme ven na Broadway. Byl chladný podzimní den a na ulicích panoval typický shon, jehož atmosféru dobře vystihovalo heslo „díky bohu, že je pátek“.

Rozloučili jsme se a já zamířil pěšky směrem na jih.

Lower Manhattan je vlastně změť natěsnaných mrakodrapů a mezi nimi úzké uličky, které propouštějí minimum slunečního světla a maximum stresu.

Do této čtvrti patří Lower East Side, kde jsem se narodil a vyrostl, pak Čínská čtvrť, Malá Itálie, Tribeca a Soho. Hlavní průmyslová odvětví jsou zde diametrálně odlišná – Wall Street představuje obchod a finance, Federal Plaza zase vládní záležitosti, jsou tam federální, státní a městské soudy, radnice a vězení; pak je zde i Police Plaza, kde sídlí policie, a tak dále. Nutným doplňkem všeho výše uvedeného jsou advokátní kanceláře – z nichž jedna zaměstnává i mou bývalou manželku, obhájkyni, která zastupuje jen tu nejlepší klasu z řad kriminálníků. To byl jeden z důvodů našeho rozvodu. Druhým bylo to, že vaření a sex pro ni byly dvě španělské vesnice.

Vysoko nahoře zela ohromná díra, volná obloha jako záplata po Dvojčatech. Pro většinu Američanů a dokonce i pro většinu Newyorčanů je absence věží Světového obchodního centra pouze mezerou v siluetě města. Pokud však bydlíte v centru a ty obry jste vídali denně, tak vás jejich nepřítomnost překvapí pokaždé, když vyjdete na ulici.

Cestou k baru jsem přemýšlel o svém rozhovoru s Harrym Mullerem.

Na jednu stranu nebylo na jeho víkendovém pracovním úkolu naprosto nic neobvyklého ani pozoruhodného. Na druhou stranu mi to zkrátka nesedělo. Vždyť jsme se nacházeli na samém prahu války s Irákem, vedli válku v Afghánistánu, hrozili se dalšího teroristického útoku islamistů a na pozadí toho všeho si Harryho vyšlou do hor, aby špehoval účastníky nějakého pravičáckého mítinku, který v dané chvíli ohrožuje naši národní bezpečnost minimálně, spíše nulově.

A navrch ty divné kecy Toma Walshe, které s Harrym vedl o papírování a dobrém obrázku naší „firmy“ v očích Kongresu nebo médií, pokud by se někdo z nich chtěl dozvědět, jestli je protiteroristická jednotka v patách domácím teroristům. Takový přístup by snad mohl dávat smysl před pár lety, ale v období po jedenáctém září byli neonacisté, militantní skupiny a celá tahleta smečka odsunuti do pozadí – a vlastně nadšení z toho, že na nás někdo zaútočil a že se Amerika pěkně vybarvuje, zabíjí zloduchy a zavírá lidi do vězení a tak. A navíc mi

26

v hlavě leželo to předávání hlášení ve zvláštním termí

nu o svátečním pondělku.

No nic, neměl bych to moc nafukovat, jakkoli to by

lo trošičku divné. V zásadě mi do toho nic není a po

každé, když kladu příliš mnoho otázek o záležitostech,

které mi připadají podivné, dostanu se na Federal Pla

za v čísle dvacet šest do potíží. Jak říkávala moje ma

minka: „Johne, Průšvih je tvý druhý jméno...“ A já jsem

jí věřil, dokud jsem nespatřil svůj rodný list, na němž

jako druhé křestní jméno stálo Aloysius. Nicméně si ho

na Průšvih klidně kdykoli změním.

2. kapitola

Odbočil jsem do Chambers Street a vešel do italské restaurace Ecco, v níž panovala příjemná hospodská atmosféra a ve které se snoubilo to nejlepší z obou světů – hospod i restaurací.

Bar byl obležen džentlmeny v oblecích a dámami v kostýmcích. Zachytil jsem spoustu známých tváří a tu a tam jsem se s někým pozdravil.

I kdybych tam neznal nikoho, tak bych jako dobrý detektiv a pozorovatel newyorského života dokázal jednoznačně odlišit dobře placené právníky, státní zaměstnance, lidi z bezpečnostních složek a štiky z finančního byznysu. Občas jsem v restauraci Ecco narazil na svou bejvalku – někdo z nás dvou by sem měl přestat chodit.

Dal jsem si skotskou se sodou a prohodil pár slov s lidmi kolem sebe.

Jakmile dorazila Kate, objednal jsem jí bílé víno, což mi připomnělo můj víkendový problém, a tak jsem se zeptal: „Slyšelas už o plísni hroznů?“

„O jaké plísni?“

„No přece na North Forku. Všechny hrozny se nakazily tou prapodivnou plísní, která je přenosná na člověka.“

Zjevně mě neslyšela, protože prohlásila: „Našla jsem pro nás hezký penzionek v Mattitucku.“ Popsala mi to místo podle nějaké webovky a sdělila mi své dojmy: „Vypadá to tam fakt jako velmi okouzlující místečko.“

Jenže tak vypadá na transylvánských webovkách i Drákulův hrad. Nadhodil jsem: „Slyšelas někdy o klubu Custer Hill?“

„Ne..., to jsem na internetových stránkách North Forku neviděla. Ve kterém městě to má být?“

„No, je to totiž na severu státu New York.“

„Ach tak... Je tam hezky?“

„Nevím.“

„Chceš tam zajet příští víkend?“

„Nejdřív si to tam prověřím.“

Ten název zjevně paní Mayfieldové nic neříkal, a přitom ona někdy ví věci, o kterých přede mnou mlčí. Totiž... jsme sice manželé, ale ona je z FBI a já mám nižší bezpečnostní prověrky než ona, tudíž mám omezený přístup k informacím. Dostávám jen ty nejnutnější. Pokud jde o mé téma, vrtalo mi hlavou, proč si paní Mayfieldová myslela, že „klub Custer Hill“ znamená odkaz na nějaký hotýlek a kupříkladu nikoli na nějakou historickou společnost nebo venkovský klub nebo cokoli. Možná to způsobil jen kontext. Anebo věděla naprosto přesně, o čem mluvím.

Vrátil jsem se pak k oběžníkům o Iráku a chvilku jsme probírali geopolitickou situaci. Zvláštní agent Mayfieldová zastávala názor, že válka v Iráku je nejen nevyhnutelná, ale i nutná.

Takzvaná „Šestadvacítka“ – tedy číslo popisné dvacet šest na Federal Plaza – je jakési orwellovské ministerstvo a vládní pracovníci jsou tam velmi dokonale naladěni na sebemenší změny ve stranické linii. Když je na pořadu dne politická korektnost, mohli byste si splést protiteroristickou jednotku s agenturou společenských služeb pro psychopaty s nízkým prahem sebevědomí. Teď všichni mluví o zabíjení islámských fundamentalistů a vítězství ve válce s terorem – gramaticky správně je ovšem „válce s terorismem“ –, ale to už je svět newspeaku. Paní Mayfieldová, loajální zaměstnanec vlády, má sice i špetku vlastních politických názorů, ale nečiní jí problém jeden den nenávidět Taliban, al-Káidu a UBL a pak ještě o něco víc nenávidět Saddáma Husajna, když přijde rozkaz, že tato nenávist je na pořadu konkrétního dne.

Ale snad jsem nespravedlivý. A neuvažuju zcela racionálně o tématu bin Ládin a al-Káida. Jedenáctého září jsem přišel o spoustu přátel, ale z milosti Boží a díky dopravní zácpě jsme se s Kate nestihli dostat do Severní věže, která padla.

Jel jsem tehdy na služební snídani do 107. patra. Opozdil jsem se a Kate na mě čekala dole. David Stein, Jack Koenig a můj bývalý partner a možná nejlepší kamarád na světě Dom Fanelli přišli včas, stejně jako velká spousta dalších prima lidí a pár mizerů jako Ted Nash. Nikdo z těch, kdo byli v té restauraci, nepřežil.

Mnou jen tak něco neotřese – na mé duševní zdraví jako takové nemělo trvalý účinek ani to, když do mě někdo třikrát vystřelil a já málem vykrvácel přímo na ulici –, nicméně onen zářijový den mnou otřásl víc, než jsem si tenkrát uvědomoval. Vždyť jsem tam stál přímo pod tím letadlem, které budovu prorazilo, a teď kdykoli vidím nad hlavou nízko letící letadlo...

„Johne?“

Obrátil jsem se ke Kate: „Co...?“

„Ptala jsem se, jestli chceš ještě pití.“

Pohlédl jsem do své prázdné sklenky.

Objednala mi druhou.

Matně jsem si uvědomoval, že v televizi na konci baru běží zprávy a reportér hovoří o kongresovém hlasování o Iráku.

V duchu jsem se znovu vrátil k jedenáctému září. Snažil jsem se být nějak užitečný a pomáhal jsem hasičům a policistům evakuovat lidi ze vstupní haly a zároveň jsem hledal Kate.

Pak jsem venku před budovou nesl nosítka a náhodou jsem vzhlédl a viděl lidi skákat z oken a myslel jsem si, že Kate je tam nahoře, měl jsem dokonce dojem, že ji vidím padat... Pohlédl jsem vedle sebe, teď tam stála, dívala se na mě a kroutila hlavou: „Na co myslíš?“

„Na nic.“

A pak druhé letadlo narazilo do druhé věže a později jsem zachytil ten zvláštní rachotivý zvuk praskajícího betonu a oceli, který se nepodobal ničemu, co jsem kdy v životě slyšel, a pořád ještě cítím, jak se mi země chvěla pod nohama, když ta budova padala a z oblohy pršely úlomky skla. A běžel jsem jako o závod jako všichni ostatní. Pořád si nemůžu vzpomenout, jestli jsem ta nosítka pustil nebo jestli je jako první pustil ten druhý chlap nebo jestli jsem vůbec nějaká nosítka nesl.

Myslím, že si už nevzpomenu.

V týdnech po jedenáctém září se pak začala Kate stahovat do sebe, nemohla spát, často plakala a smála se jen málo. Připomínala mi oběti znásilnění, s nimiž jsem měl co do činění a které nepřišly pouze o svou nevinnost, ale i o část své duše.

Citliví washingtonští byrokraté naléhali na všechny, kterých se nějak dotkla tato tragédie, aby vyhledali odbornou pomoc. Já zrovna nejsem typ, který rozebírá své problémy s cizími lidmi, ať jsou to odborníci, nebo kdokoli jiný, ale na Katino naléhání jsem skutečně zašel k jednomu z těch cvokařů najatých federály, kteří měli tu velkou poptávku zvládat. Dotyčný chlápek byl sám trochu cvok, takže jsme na prvním sezení moc velký pokrok neudělali.

Na druhé a všechna další sezení jsem chodil do Dresnerova baru v sousedství, kde barman Aidan prohodil moudře: „Život je svině. Dej si ještě panáka.“

Kate chodila na svá sezení asi půl roku a skutečně jí pomohla.

Něco se s ní však stalo, a to něco se nikdy plně nezahojí. Ale ať se s ní stalo cokoli, možná je to i k lepšímu.

Odjakživa, co ji znám, byla dobrá společnice, chovala se podle pravidel a jen zřídkakdy kritizovala FBI nebo její metody. Vlastně dřív kritizovala mě za to, že kritizuju její FBI.

Navenek je i nyní stále loajální – jak jsem už říkal – a dodržuje partajní linii, ale vnitřně si uvědomuje, že partajní linie udělala obrat o sto osmdesát stupňů, a z tohoto důvodu je nyní cyničtější, kritičtější a víc pochybuje. Pro mě je to dobrá věc a díky tomu máme víc společného.

Někdy mi ovšem chybí ta sportovní fanynka, roztleskávačka s rozzářenýma očima, do níž jsem se zamiloval. Ale mám rád i tuto tvrdší a zkušenější ženu, která stejně jako já pohlédla zlu do tváře a je připravená mu čelit znovu.

A nyní, po roce a jednom měsíci, stále žijeme ve stavu neustálých obav o změnu barevných bezpečnostních kódů označujících stupeň ohrožení USA, kterému se také říká stupeň bdělosti. Dnes je na barvě oranžové. A zítra... kdo ví? Jedním si můžu být stoprocentně jistý. Už nikdy v mém životě se znovu nevrátí na zelenou.

II. ČÁST

Sobota

Sever státu New York

Když žijete v blízkosti draka, nestačí ho jen vynechat

ze svých plánů.

J. R. R. Tolkien

3. kapitola

Detektiv Muller zaparkoval svůj obytný vůz na okraji staré dřevorubecké silnice, posbíral z předního sedadla svou výbavu, pak vystoupil, zkontroloval kompas a zamířil přes les na severozápad. Na sobě měl maskáče s podzimním vzorem a černou pletenou čapku.

V terénu se dalo snadno orientovat, všude rostly borovice dostatečně daleko od sebe a zem pokrýval většinou mech a orosené kapradí. Jak šel, začínalo mezi borovicemi probleskovat denní světlo a odhalilo hustou přízemní mlhu. Ptáci zpívali a v nízkém podrostu se občas mihlo nějaké menší zvíře.

Bylo chladno a Harrymu se srážel dech před obličejem, ale panenský les byl překrásný, takže se cítil spíše šťastně než zoufale.

Přes rameno měl přehozený popruh od dalekohledu, na dalším měl pověšenou malou kameru a ještě velmi kvalitní nový fotoaparát Nikon s třistamilimetrovým objektivem. Měl u sebe i Sibleyho atlas ptáků pro případ, že by se ho někdo vyptával, co tam dělá, a glock devítku zase pro případ, že by se tomu někomu nezamlouvala jeho odpověď.

Na technickém oddělení ho informoval chlápek jménem Ed, že pozemky klubu Custer Hill pokrývají zhruba šest krát šest kilometrů, tedy téměř čtyřicet kilometrů čtverečních soukromých pozemků. Bylo to neuvěřitelné, ale po celém obvodu si majitelé postavili vysoký drátěný plot, což byl důvod, proč mu chlapík z technického dal i štípačky, které si Harry strčil do kapsy.

Ani ne za deset minut dorazil k plotu. Byl vysoký asi čtyři metry, zakončený žiletkovým ostnatým drátem. Snad na každých třech metrech visely na plotě tabulky s nápisem SOUKROMÝ POZEMEK. NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN. (NEUPOSLECHNUTÍ SE TRESTÁ.)

Na další ceduli stálo: POZOR! NEVSTUPOVAT! POZEMEK HLÍDÁN OZBROJENOU STRÁŽÍ A PSY.

Harry ze své bohaté zkušenosti věděl, že podobná varování jsou zpravidla spíše vymyšlená než skutečná. V tomto případě je však bral vážně. Také mu dělalo starost, že Walsh o psech a ozbrojencích buď nevěděl, anebo věděl a nic mu neřekl. Tak či onak si bude muset s Tomem Walshem v pondělí ráno vážně pohovořit.

Vytáhl z kapsy mobil a přepnul ho na vibrace místo zvonění. Všiml si, že mu telefon ukazuje dobrou kvalitu signálu, což bylo v horách trochu zvláštní. Z náhlého popudu vytočil číslo své přítelkyně Lori. Po pěti zazvoněních se dostal do její hlasové schránky.

Harry do telefonu tiše řekl: „Ahoj, kočičko. Tady tvůj miláček. Jsem nahoře v horách, takže teď možná dost dlouho nebudu mít dobrý signál. Ale chtěl jsem tě pozdravit, dorazil jsem okolo půlnoci, vyspal se v autě a teď jsem ve službě nedaleko srubu nějakých potrhlých pravičáckých magorů. Tudíž mi nevolej, ale já ti zavolám později z pevné linky, když nebudu mít signál. Jo? Mám tu nějakou práci na místním letišti buď k večeru, nebo zítra ráno, takže asi budu muset zůstat na noc. Dám ti vědět, až to bude jistý. Ještě zavolám. Pusu!“

Zavěsil, vytáhl štípačky, prostříhal si otvor a prolezl dovnitř. Zůstal stát bez hnutí, rozhlížel se, poslouchal, pak si strčil štípačky znovu do kapsy. Pokračoval dál v chůzi lesem.

Asi po pěti minutách si mezi borovicemi všiml sloupu na telefonní vedení a došel až k němu. Na sloupu byla upevněna skříňka s telefonem, zamčená.

Zvedl zrak a odhadoval výšku sloupu zhruba na deset metrů. Asi ve dvou třetinách výšky na něm spatřil čtyři reflektory a nad nimi pět silných kabelů natažených na příčné tyči. Jeden kabel zjevně napájel telefon a další zase reflektory. Zbývající tři byly skutečně silné. Mohly by přivádět dost velké množství elektřiny.

Harry si všiml čehosi neobvyklého a zaostřil dalekohled směrem k vrcholu sloupu. To, co považoval za stále zelené větve okolních stromů, byly ve skutečnosti jakési větve vyčnívající ven z telefonního sloupu. Věděl, že podobné plastové větve používají mobilní operátoři, aby zamaskovali nebo zkrášlili vysílače na obydlených územích. Hlavou mu vrtalo, k čemu asi slouží zde, uprostřed hlubokých lesů?

Pustil tedy dalekohled, zvedl fotoaparát a udělal pár snímků sloupu. Vzpomněl si, že ho Tom Walsh nabádal: „Krom aut, obličejů a poznávacích značek foť všechno, co vypadá zajímavě.“

Harry se domníval, že zrovna toto vypadá zajímavě a bude se to dobře vyjímat ve zprávě, a tak vytáhl i kameru, natočil deset vteřin a pokračoval v chůzi.

Terén se začal postupně zvedat a namísto borovic se objevily obrovské duby, jilmy a javory, jejichž poslední listy vytvářely zářivé palety červených, oranžových a žlutých odstínů. Půdu pod stromy pokrýval koberec spadaného listí, které pod Harryho nohama šustilo.

Harry si rychle ověřil svou polohu pomocí mapy a kompasu a určil, že srub je přímo před ním, necelý kilometr.

Ulomil si kus výživné tyčinky k snídani a pokračoval v chůzi. Při jídle si vychutnával svěží horský adirondacký vzduch, ale zároveň pozorně sledoval okolí. I když byl federální agent, porušení zákazu vstupu je porušení zákazu vstupu a bez povolení k prohlídce neměl větší právo být na soukromém ohrazeném pozemku než třeba pytlák.

Nicméně když se ptal Walshe na povolení k prohlídce, Walsh ho odbyl: „Nemáme žádný přijatelný důvod ke sledování. Proč se tedy ptát soudce, když odpověď zní ne?“ Případně se dalo říct něco podobného, co měli při obcházení zákonů v oblibě newyorští policisté: „Lepší žádat později o odpuštění než teď o povolení.“

Harry věděl – jako v protiteroristické jednotce každý –, že pravidla se změnila asi tak dvě minuty po nárazu letadla na druhou věž Dvojčat a že pravidla, která se nezměnila, je možné porušit. Díky tomu byla jeho práce obvykle snazší, ale občas – jako například teď – také trochu riskantnější.

Les už prořídl a Harry si všiml množství pařezů v místech, kde byly stromy poraženy a odklizeny, možná z důvodů prevence před lesními požáry, možná kvůli bezpečnosti. Ať byl důvod jakýkoli, bylo zde mnohem méně možností k úkrytu než předtím.

Už před sebou viděl volný prostor a pomalu se k němu blížil řídkým porostem.

Zastavil se pod posledním javorem a bedlivě si prohlížel otevřený prostor dalekohledem.

Přes planinu vedla dlážděná cesta směrem dolů k hlavní vchodové bráně, u níž dalekohledem rozeznával roubený strážní domek. Cestu lemovalo bezpečnostní osvětlení na kovových sloupech a viděl i dřevěné sloupy s pěti kabely vycházející z lesa a pokračující dál přes volné prostranství a silnici znovu do lesa na opačné straně silnice. Předpokládal, že jde o totéž vedení, kterého si všiml u plotu, a zdálo se, že všechny ty sloupy a dráty vedou po obvodu pozemku. Také pochopil, že plot okolo celého rozsáhlého území je osvětlený. V duchu si říkal, že to nemůže být obyčejný lovecký srub.

Pozorně si prohlížel cestu vedoucí nahoru k ohromnému patrovému horskému srubu v adirondackém stylu, který byl zasazen do svahu asi dvě stě metrů přímo před ním. Na trávníku před srubem stál vysoký stožár s americkou vlajkou a pod ní se třepotal nějaký žlutý prapor. Za srubem rozeznával ještě hospodářské budovy a nahoře na kopci se tyčilo cosi, co vypadalo jako anténa buď na rádiové vlny, nebo na mobil. Vyfotil si ji pomocí teleobjektivu.

Srub byl postaven z říčních kamenů, obrovských kulatin a dřevěných šindelů a vchod měl krytý verandou. Ze zelené šindelové střechy trčelo šest kamenných komínků a všechny chrlily do vzduchu šedivý dým. Viděl světla v předních oknech a na velkém štěrkovém parkovišti před domem parkoval černý džíp. Zjevně byl někdo doma a snad očekával hosty. Kvůli nim sem Harry přijel.

Znovu využil teleobjektiv fotoaparátu, aby pořídil pár záběrů parkoviště a srubu, a pak nafilmoval kamerou doplňkové záběry srubu a jeho okolí.

Věděl, že pokud bude chtít fotografovat přijíždějící auta, lidi a poznávací značky, měl by se dostat mnohem blíž. Ed z technické podpory mu ukázal letecký snímek srubu a zdůraznil, že terén je otevřený, ale je v něm dost velkých kamenných výčnělků vhodných pro úkryt.

Harry pohlédl na skalky na svahu kopce a naplánoval si trasu, kudy přeběhne od jedné kamenné formace ke druhé, dokud nenajde ideální pozorovatelnu zhruba sto metrů od srubu a parkoviště. Bylo mu jasné, že odtamtud by bez problémů mohl fotografovat přijíždějící automobily a natáčet na video auta i návštěvníky srubu. Bude zde muset zůstat do pozdního odpoledne – alespoň podle Walshe – a pak se přemístit na místní letiště a zkontrolovat seznamy cestujících, kteří přiletěli, a také smlouvy v půjčovnách automobilů.

Vybavil si, jak pracoval na případu týkajícím se skupiny hochů z Irské republikánské armády, kteří si zřídili nedaleko odsud výcvikový tábor. Adirondacká přírodní rezervace byla stejně velká jako celý stát New Hampshire, vyskytovaly se zde soukromé i státní pozemky a byla zde malá hustota obyvatelstva, takže představovala ideální místo pro lov, túry v přírodě a pokusné střelnice ilegálních zbraní.

Toto sledování se od akce s IRA maličko lišilo v tom, že zde zjevně nebyly páchány žádné zločiny a lidé, kteří žili v tomto velkém srubu, někde patrně měli slušný vliv.

Harry se už už chtěl rozběhnout k prvnímu nejbližšímu velkému balvanu, když tu zpoza srubu vyrazily tři černé džípy a velkou rychlostí přejížděly po volné ploše, nikoli po silnici. Vlastně se blížily přímo k němu. „Do prdele!“

Obrátil se a zamířil znovu k linii stromů, ale pak zaslechl z lesa psí štěkot. „Do hajzlu!“

Tři džípy přijely přímo ke stromům a z každého z nich vystoupili dva muži. Drželi lovecké pušky.

Z lesa za ním vyšli tři muži s vrčícími německými ovčáky přiškrcenými na napjatých vodítkách. Všiml si, že všichni muži mají na boku pouzdra se zbraněmi. Harry nyní spatřil vycházet z lesa čtvrtého chlapa, který kráčel energicky, jako by všem velel.

Harry si uvědomil, že tak přesně mohli jeho polohu určit, jedině pokud mají celou oblast prošpikovanou pohybovými a zvukovými detektory. Tito lidé si na svém soukromí opravdu zakládali.

Pocítil nezvyklé obavy, nicméně strach nikoli. Bude to nepříjemné, ale nijak nebezpečné.

Strážní kolem něj vytvořili kruh, ale udržovali si od něj odstup asi dvaceti metrů. Byli oblečení v maskáčích vojenského typu s americkou vlajkou na pravém rameni. Všichni měli čepici se štítkem a s americkým orlem a každému čouhala z levého ucha anténka.

Muž, který jim velel – chlápek středního věku drsného vzhledu, přistoupil blíž a Harry viděl nad kapsičkou jeho bundy jmenovku jako v armádě. Stálo na ní CARL.

Carl ho tedy upozornil: „Nacházíte se na soukromém pozemku.“

Harry nasadil nechápavý výraz. „Opravdu?“

„Ano.“

„Propáníčka! No, když mi ukážete směr...“

„Jak jste se dostal přes plot?“

„Přes plot? Přes jaký?“

„Přes ten, kterým je obehnán celý pozemek a na němž jsou výstražné nápisy ZÁKAZ VSTUPU.“

„Neviděl jsem žádný... Ach tak, tenhle plot! Omlouvám se, sledoval jsem datla a on to přeletěl, tak jsem našel díru a...“

„Co tady pohledáváte?“

Harry zaregistroval změnu v Carlově tónu. Už nebyl tak zdvořilý. Harry odpověděl: „Já jen pozoruju ptáky.“ Ukázal mu atlas. „Sleduju je.“ Poťukal na dalekohled.

„Proč máte tu kameru a foťák?“

„Já si pořizuju záběry těch ptáků.“ Kreténe. „Takže když mi ukážete, kudy se odsud dostanu ven nebo mě tam odvezete, tak ihned odejdu.“

Carl neodpověděl a Harry vycítil první známku možných potíží.

Pak Carl pronesl: „Tady kolem nás jsou miliony akrů veřejně dostupných pozemků. Proč jste prostříhal díru do plotu?“

„Já jsem žádnou posranou díru nestříhal, kamaráde. Já jsem tu díru našel, kurva. A mimochodem, Carle, můžete jít do hajzlu.“

Harry si spolu se všemi přítomnými uvědomil, že najednou vůbec nemluví jako nějaký pozorovatel ptáků.

Málem už chtěl blýsknout svým odznakem FBI, postavit ty kretény do pozoru a přikázat jim, aby ho odvezli k autu. Nicméně po krátkém rozmýšlení dospěl k závěru, že z toho nebude dělat federální případ. Proč by jim měl prozrazovat, že na ně někdo poslal federálního agenta, aby je špehoval? Walsh by dostal záchvat a byl by průser. A tak Harry couvl: „Už odsud padám.“ A vykročil k lesu.

Zničehonic se zvedly pušky a pistole vyklouzly ven z pouzder. Tři psi zavrčeli a cukali se na vodítkách.

„Stůjte, jinak dostanou rozkaz pustit psy.“

Harry se zhluboka nadechl a zastavil se.

Carl prohlásil: „Dá se to vyřešit dvojím způsobem. Mírněji, nebo natvrdo.“

„Zkuste natvrdo.“

Carl se rozhlédl po devíti ostatních mužích z ochranky, sklopil zrak k psům a nakonec se pohledem vrátil k Harrymu. Promluvil smířlivým tónem: „Máme přísné příkazy. Musíme každého, kdo poruší zákaz vstupu, přivést do srubu, zavolat šerifovi a nechat dotyčného převézt v doprovodu příslušníka nějakých bezpečnostních složek mimo soukromý pozemek. Nebudeme vznášet ani formální obvinění, ale šerif vás bude informovat, že pokud zákaz porušíte znovu, může vás zatknout. Podle zákonů a podle našich bezpečnostních předpisů nesmíte toto území opustit sám a pěšky a my vás odsud neodvezeme. To smí pouze šerif. Je to v zájmu vaší vlastní bezpečnosti.“

Harry o tom přemýšlel. Ačkoli se mu jeho úkol pěkně zvrtnul, může z toho průšvihu ještě něco vytěžit tím, že nahlédne dovnitř do srubu a možná tam nasbírá trochu informací a od místního šerifa se mu dostane něco pouček. Přikývl tedy a podíval se na Carla: „Oukej. Jdeme.“

Carl pokynul Harrymu, aby se obrátil a vykročil k džípům. Harry předpokládal, že ho posadí do některého z nich, ale neudělali to, takže jejich bezpečnostní předpisy byly skutečně přísné.

Džípy ho však doprovázely. Dostal příkaz jít po silnici nahoru na pahorek směrem ke srubu a za ním jela celá kolona.

Cestou se mu honilo hlavou těch deset profesionálů z ochranky se psy, strážnice u vjezdu, drátěný plot, žiletkový drát, reflektory a skříňky s telefony a navíc něco, co byly s největší pravděpodobností detektory pohybu a zvuku. To přece není běžný klub pro myslivce a lovce. Najednou dostal obrovský vztek na Walshe, který ho rozhodně neinformoval přesně, a ještě větší vztek měl na sebe, že nevycítil problémy intuitivně.

Věděl, že by neměl být vyděšený, ale jakýsi instinkt vybroušený za dvacet let práce u policie a pět v protiteroristické jednotce mu napovídal, že se zde vyskytuje jistý prvek nebezpečí.

Chtěl si svůj dojem něčím potvrdit, a tak houkl na Carla, který kráčel za ním: „Hej, proč nezavoláte mobilem tomu šerifovi hned teď? Ušetříte trochu času.“

Carl neodpovídal.

Harry sáhl do kapsy: „Můžete si půjčit můj.“

Carl vyštěkl: „Nechte ty ruce tam, kde na ně vidím, a zavřete klapačku, zatraceně.“

Harryho Mullera zamrazilo.

4. kapitola

Harry Muller seděl v pracovně vysokého štíhlého muže ve středním věku, který se představil jako Bain Madox, prezident a majitel klubu Custer Hill. Není to však moje práce, vysvětloval pan Madox, jen koníček. Bain Madox byl totiž vedle toho prezidentem a vlastníkem velké naftařské společnosti Global Oil Corporation, GOCO, o níž Harry už slyšel. Tato skutečnost vysvětlovala dvě z řady fotografií na stěně – naftového tankeru a hořících naftových polí v jakési poušti.

Madox si všiml Harryho zájmu o fotografie. „To je Kuvajt. Válka v Zálivu.“ S povzdechem dodal: „Nesnáším, když hoří kvalitní ropa – hlavně když mi za ni nikdo neplatí.“

Harry neodpovídal.

Pan Madox měl na sobě modrý blejzr a křiklavou flanelovou košili. Harry Muller naproti tomu zůstal jen v dlouhých zimních spodkách, protože se podrobil ponižující prohlídce, při níž se musel před Carlem a dvěma dalšími příslušníky ochranky svléknout. Měli paralyzéry – elektrické bodce na pohánění dobytka – a varovali ho, že je použijí, bude-li se vzpírat. Carl a jeden z těch dvou nyní stáli za ním a elektrické paralyzéry měli stále v rukou. Šerif se prozatím neukázal a Harry si ani nemyslel, že by byl vůbec na cestě.

Harry sledoval, jak Bain Madox klidně sedí za svým velkým stolem v prostorné pracovně obložené borovým dřevem v prvním patře srubu. Oknem napravo viděl svah za srubem, na jehož vršku si všiml vysoké antény, kterou zahlédl už z lesa.

Pan Madox se svého hosta zeptal: „Nedal byste si kávu? Čaj?“

„Jděte s tím do prdele.“

„To znamená ne?“

„Jděte do prdele.“

Bain Madox na Harryho zíral a Harry neuhýbal pohledem. Harry ho odhadoval tak na šedesátníka v dokonalé kondici, neobvykle opáleného vzhledem k roční době, prošedivělé vlasy sčesané dozadu, dlouhý úzký orlí nos a stejně tak orlí šedé oči – oči dravce. Harryho také napadlo, že ten člověk vypadá jako boháč, ale ne jako přihlouplý boháč. Na Madoxovi bylo cosi, co prozrazovalo sílu, moc a inteligenci. Zosobněná dominance a sebeovládání. A Madox nevypadal kvůli tomu, že unesl federálního agenta a zadržuje ho, ani trošičku nervózně. To nevěstilo nic dobrého. Harrymu to bylo jasné.

Madox vyndal z dřevěné dózy na stole cigaretu a zeptal se: „Bude vám vadit, když si zapálím?“

„Je mi úplně u prdele, jestli celej shoříte. Zavolejte šerifovi. Hned.“

Madox si cigaretu zapálil stříbrným stolním zapalovačem, zamyšleně pokuřoval a po nějaké chvíli se zeptal: „Co vás k nám přivádí, detektive Mullere?“

„Sleduju ptáky.“

„Nechci být neomalený, ale připadá mi to jako poněkud slabošský koníček na chlápka, co dělá v protiteroristickém.“

„Zhruba minuta vás teď dělí od okamžiku, než vás zabásnu.“

„No tak mi tedy dovolte, abych tu minutu moudře využil.“ Madox si prohlížel věci rozložené na stole. Harryho mobilní telefon a pager, které byly teď vypnuté, kroužek s klíči, kamera, digitální fotoaparát, dalekohled, atlas ptáků, podrobná mapa oblasti, kompas, štípací kleště, Harryho průkaz a devítimilimetrový Glock 26, kterému se říkalo dětský glock, protože se dal snadno ukrýt. Všiml si, že Madox odstranil z glocku zásobník, což od něj bylo chytré.

Madox se Harryho zeptal: „Co si mám o tomhle myslet?“

„Myslete si, cokoli chcete, kurva. Dejte mi ty mý sračky a nechte mě odsud do prdele vypadnout, jinak si odkroutíte něco mezi dvaceti rokama a doživotím za únos federálního agenta.“

Madox nasadil výraz, z něhož se dalo vyčíst, že je rozlícen a zmítán netrpělivostí. „Ale no tak, prosím, pane Mullere. Snad jsme si to už vysvětlili. Měli bychom trochu pokročit.“

„Jděte do hajzlu.“

Madox navrhl: „Co kdybych si zahrál na detektiva? Vidím zde dalekohled, malou kameru, velmi drahý fotoaparát s teleobjektivem a atlas ptáků. Z toho bych mohl usoudit, že jste nadšený pozorovatel ptáků. Tak nadšený mimochodem, že máte dokonce i tyhle štípací kleště pro případ, že se mezi vás a ptáka čirou náhodou dostane nějaký plot. Plus glock ráže devět milimetrů, kdyby pták nechtěl zůstat v klidu tak dlouho, abyste ho stihl vyfotografovat.“ Zvedl obočí a zeptal se Harryho: „Jak si vedu?“

„Nic moc.“

„Tak dovolte, ať to zkouším dál. Také zde vidím velmi podrobnou mapu, na níž je červeně vyznačen obvod mého pozemku plus strážnice, tento srub a další stavby. To mi napovídá, že někdo pořídil letecký snímek příslušného území a tyto údaje přenesl na vaši mapu. Je to tak správně?“

Harry neodpovídal.

Madox pokračoval: „Nadto zde na stole vidím odznak a průkaz, podle něhož jste policejní detektiv z New Yorku ve výslužbě. Gratuluji.“

„Vyser si voko.“

„Mnohem více mě však zajímá tento druhý odznak a průkaz, podle něhož jste federální agent protiteroristické jednotky. Nikoli ve výslužbě.“ Upíral pohled střídavě na fotografii a pak na Harryho Mullera a zeptal se: „Jste dnes v práci?“

Harry se rozhodl ještě jednou použít krycí historku čistě pro případ, že by ten chlap chtěl nějaký důvod, proč ho propustit. „Dobrá, tak já vám teda znova vylíčím, co už jsem řekl těm vašim paranoidním nájemným policajtům. Přijel jsem na víkend. Kempovat. Také pozorovat a fotit ptáky. Jsem ovšem federální agent a podle zákona musím u sebe nosit své průkazy a zbraň. Neměl byste si dávat dohromady dvě a dvě a pořád docházet k výsledku pět. Jasný?“

Madox přikývl. „Ano. Ale zkuste si představit sebe na mém místě. A já si zase představím sebe na vašem. Jsem federální agent Harry Muller a poslouchám chlapa, který mi říká, že to všechno, co vidím před sebou – tedy důkazní materiál, důkazy o sledování – lze vysvětlit jako pomůcky k pozorování ptáků. Co udělám? Nechám vás jít? Nebo po vás budu požadovat logičtější a pravdivější vysvětlení? Co byste dělal na mém místě vy?“

„Pardon, ale neslyšel jsem vás, máte moc křiklavou košili, všechno přehlušuje.“

Madox se usmál a otevřel atlas ptáků. Nasadil si brýle a vybral namátkou stránku. „Kde člověk s největší pravděpodobností narazí na potáplici?“

„U jezera.“

„To bylo příliš jednoduché.“ Zalistoval atlasem a položil další otázku: „Jakou barvu má pěnice nachová?“

„Hnědou.“

Pan Madox zavrtěl hlavou. „Nikoli, nikoli, pane Mullere. Nachová znamená červená. Ještě jedna otázka. Když zodpovíte dvě ze tří, prošel jste.“ Znovu zalistoval atlasem. „Jakou barvu má sameček...?“

„Hele, namažte si ten atlas laskavě pořádně vazelínou a strčte si ho do prdele, jo?“

Madox zavřel knihu a odhodil ji stranou. Obrátil se k obrazovce počítače. „Máme tady vaše digitální fotografie. Já na nich žádné ptáky nevidím. Nicméně z nich jasně vyplývá, že jste se zřejmě zajímal o jeden z mých sloupů a... podívejme! Tady máme záběr z teleobjektivu na vysílač za mým srubem... A detail srubu... Helemese, na střeše mi tady sedí nějaký ptáček. Umíte ho pojmenovat?“

„Jestřáb hovnohledavý.“

Madox zvedl kameru, stiskl tlačítko pro přehrávání a v hledáčku sledoval, co na ní je. „A tady znovu sloup..., všiml jste si těch plastových ramen, předpokládám..., znovu srub..., hezký pohled z místa, kde jste stál..., a ten ptáček ulétl. Co to vlastně bylo? Vypadá jako velká modrá volavka, ale ty už se touto dobou odstěhovaly na jih. I když podzim máme neobyčejně teplý. Globální oteplování, pokud těm kecům věříte.“ I kameru poté odložil a ptal se dál: „Víte, jak se dá vyřešit problém globálního oteplování? Ne? Prozradím vám to. Nukleární zimou.“ Rozesmál se. „Starý vtip...“

Madox se pohodlně opřel a zapálil si další cigaretu. Vyfukoval dokonalé kroužky a sledoval je, jak stoupají vzhůru, trhají se a mizí. „To je zapom



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.