načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Odsouzený - Jana Mayer

Odsouzený

Elektronická kniha: Odsouzený
Autor:

Bára je obyčejná sedmadvacetiletá žena, která vede nudný život účetní. Je poznamenaná z předešlého vztahu, ve kterém ji její přítel vyměnil za její nejlepší kamarádku, trpí ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 207
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-000-4331-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bára je obyčejná sedmadvacetiletá žena, která vede nudný život účetní. Je poznamenaná z předešlého vztahu, ve kterém ji její přítel vyměnil za její nejlepší kamarádku, trpí nízkým sebevědomím a bojí se znovu zamilovat. Kvůli své neopatrnosti, při které mohla přijít o život, se seznámí s Danem. Dan je velice hezký mladý muž, který si zrovna odpykává trest ve valdickém vězení. Bára si s ním z vděčnosti, že jí pomohl, začne dopisovat. Danovi se podaří díky šikovnosti jeho právníka zajistit si vycházky, takže dostane možnost se s Bárou setkat. Oba se do sebe zamilují. Avšak na Dana tam venku čeká krásná přítelkyně Bela, která se ho nehodlá vzdát bez boje. Bára má o jejich možném vztahu pochybnosti, nejen kvůli krásné Bele, ale i kvůli faktu, že jí Dan nejprve neřekne, že ho za pár měsíců pustí na podmínku, a nechá ji v domnění, že mu zbývají tři roky.

Související tituly dle názvu:
Bible ve světle mystiky Bible ve světle mystiky
Weinfurter Karel
Cena: 167 Kč
Postižení plic u imunokompromitovaných nemocných Postižení plic u imunokompromitovaných nemocných
Mayer Jiří, Skřičková Jana, Vorlíček Jiří
Cena: 337 Kč
Odsouzené město Odsouzené město
Strugačtí Arkadij a Boris
Cena: 209 Kč
Odsouzeni k modernitě Odsouzeni k modernitě
Keller Jan
Cena: 225 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Odsouzený

Jana Mayer

2

Copyright (c) 2013 Jana Mayer

Cover design (c) 2013 Jan Tomášek

ISBN 978-80-7486-000-3 (ePUB)

ISBN 978-80-7486-001-0 (Mobi)

ISBN 978-80-7486-002-7 (PDF)

3

Tento příběh je smyšlený. Všechny postavy, instituce a události

popisované v knize jsou výplodem autorčiny představivosti nebo

byly použity fiktivním způsobem. 1.   Už zase ji bolelo břicho. Bolest v pravém podbřišku ji trápila nejméně dva měsíce a ona za celou tu dobu nebyla schopná navštívit lékaře. Nejraději by šla hned teď z práce domů, ostatně hodiny ukazovaly deset minut po páté hodině a oficiální pracovní doba končila ve čtyři, jenže neměla splněné úkoly, které si na ten den určila, a ona nikdy neodcházela od rozdělané práce.

Konečně těsně před šestou naťukala do programu poslední číslice, rychle naházela věci do kabelky, zamkla kancelář a vydala se směrem k východu. Všimla si, že šéfová je ještě u sebe, tupé píchnutí v břiše jí připomnělo, že by zítra místo do práce měla zajít k doktorovi. Zaklepala na pootevřené dveře kanceláře a bez vyzvání vstoupila.

„Ahoj Andreo, ty jsi ještě tady?“ zeptala se ženy sedící za monitorem počítače u velkého dřevěného stolu, který byl celý zaplněn hromádkami papírů.

„Ahoj, jo jo, už skoro končím. Mám toho moc, zítra bych s něčím potřebovala pomoct. V kolik přijdeš?“

Žena ve dveřích se na chvilku zamyslela: „Právě jsem ti chtěla říct, že zítra... ehm... že zítra tady budu od půl sedmé, tak kdybys něco potřebovala, tak není problém.“

„Výborně, Báro, to se mi moc hodí. Tak hezký večer,“ rozloučila se spokojeně Andrea se svou podřízenou a zahleděla se zpátky do údajů v počítači.

„Ahoj,“ odpověděla jí žena a zavřela dveře od šéfčiny kanceláře.

Celou cestu z práce nadávala vlastní neschopnosti říct si o to, co chce, co potřebuje. Místo aby řekla šéfové, že zítra přijde později, protože jde k lékaři, ještě se nabídne, že přijde dřív, aby jí pomohla. Jako by toho už teď neměla dost sama. Holka, ty jsi nána, říkala si v duchu.

Báře táhlo na třicet a sebe sama by charakterizovala jako úplně obyčejnou holku. Výška asi sto sedmdesát, zelenohnědé oči, hnědé delší vlasy, které nosila buď rozpuštěné, nebo stáhnuté gumičkou do culíku, v obličeji docela hezká, postava trochu oplácaná, oblékala se nevýrazně, většinou do riflí a trička. Zkrátka nebylo na ní nic, co by člověka na první pohled nějak zvlášť zaujalo. K jejím hlavním problémům, se kterými se potýkala již od dětství, patřila bázlivost a nízké sebevědomí. I když coby vystudovaná inženýrka ekonomie předčila svým vzděláním a výší příjmů mnoho svých vrstevníků, sama se cítila nespokojená. Věděla, že by měla na víc než na práci v lokální účetní firmě, málokdo v jejím věku měl takové schopnosti jako ona, její povaha však pro ni znamenala brzdu, kterou zatím v cestě za lepší kariérou nedokázala překonat. Andrea si cenila zaměstnanců jako Barbora. Byla pracovitá, spolehlivá, nikdy jí neřekla ne, i když se jednalo o práci o víkendu nebo pozdě do noci. Jednou se dokonce stalo, že ji Andrea nevědomky zaúkolovala na dovolené. Ani tehdy Bára neprotestovala a úkol splnila jako vždy přesně a včas. Když se nad ní Andrea zamyslela, zjistila, že o ní vlastně skoro nic neví. Na společné obědy s ostatními zaměstnanci firmy chodila Bára zřídka, a když už, vystupovala hlavně v roli posluchače. Jediné, co Andrea s jistotou věděla díky osobnímu dotazníku, který vyplňoval na začátku pracovního poměru každý zaměstnanec, bylo, že je Bára svobodná a bezdětná. Jako osobu blízkou uvedla svou matku, z čehož Andrea usoudila, že je ještě navíc nezadaná. Zkrátka ideální zaměstnanec. Druhý den přišla Barbora přesně, jak slíbila, v půl sedmé ráno. Dokončila v rychlosti výpočty mezd pro všechny čtyři firmy, jejichž účetnictví měla na starost, a vrhla se na úkoly zadané Andreou. Odpoledne, když si šla do kuchyňky uvařit kávu, narazila tam na hlouček bavících se kolegů včetně jejich šéfové.

Jeden z kolegů byl zrovna uprostřed vyprávění: „Představte si, že on si dává do účetnictví účtenky za párky v rohlíku a píše si k tomu občerstvení na obchodním jednání.“

„Výborně, takže až s ním příště půjdu na schůzku, objednejte mi hamburgery, to bude luxusní pohoštění,“ reagovala šéfová pobaveně. „A dost lelkování, zpátky do práce.“

Všichni se začali pomalu rozcházet do svých kanceláří. Bára chvíli postávala a pak se rozhodla zajít za Andreou. Stihla ji ještě na chodbě.

„Andreo,“ zavolala na ni nesměle.

„Ano, Báro?“ otočila se na ni ještě stále rozesmátá šéfka.

„Potřebovala bych na zítra volno, jdu k lékaři.“

„Žádný problém, dovolenku mi potom dej na stůl.“

Bára uvažovala: Co když mi nebude jeden den na doktora stačit, co když mě budou posílat na nějaká vyšetření? Vyjednala si proto volno pro jistotu i na další dva dny.

Pak se vrátila do své kanceláře, vypsala si dovolenky a začala

hledat na internetu ordinační hodiny svojí lékařky. Výjimečně už ve

čtyři odešla z práce. Stavila se v trafice a nakoupila si nějaké

časopisy, předpokládala, že si u doktorky pobude.

Doma na ni čekala máma s večeří. Barbora bydlela s matkou už

skoro rok, vlastně od té doby, co se rozešla s přítelem a opustila

jejich společné bydlení a práci v Praze. Brala to jako dočasnou

variantu, než si najde něco vlastního, což si často opakovala, hlavně

když jí matka lezla na nervy.

Bydlely spolu v třípokojovém panelákovém bytě kousek od centra Jičína, jen matka, ona a pes, takže každá měla vlastní pokoj. Bára vstávala většinou krátce po šesté, matka až na osmou, tudíž co se týkalo využívání koupelny, v tomto směru se nijak neomezovaly. Matka coby důchodkyně se starala jen o sebe a psa, občas pohlídala děti starší dcery, která žila o pár bloků dál. Matka vařila, prala a uklízela, Bára nakupovala a platila většinu nákladů jejich společné domácnosti.

„Ahoj mami, jsem doma,“ zavolala Bára ve dveřích. „Co je k večeři?“

„Ahoj, máš to v mikrovlnce,“ odpověděla matka od televize, nejoblíbenější její činnosti.

Barbora otevřela mikrovlnku, aby zkontrolovala její obsah, než ji zapne. „Ach jo, zase cuketa,“ povzdychla si nad talířem brambor se směsí cukety, rajčat, cibule a slaniny.

„Mami, proč tam dáváš tu slaninu, podívej, jak je to mastný,“ ukazovala Bára matce ohřáté jídlo.

„Ale prosím tě, vždyť je jí tam jen tak pro chuť,“ ohradila se matka bez toho, aby přestala sledovat právě se odehrávající seriálovou vraždu. „Co v práci?“

„Dobrý. Zítra ráno jdu k doktorovi, tak mě prosím tě nebuď, budu vstávat o trochu později,“ oznámila matce.

„Jdeš s tím břichem? Tak ať ti to pořádně vyšetří, nenech se odbýt,“ kladla matka dceři na srdce.

„Jo, mami, neboj se. Jdu k sobě,“ řekla a šla do svého pokoje. Chvíli brouzdala po internetu, pustila si dva díly oblíbeného seriálu a pak šla spát.

 


8

2.   Budík zazvonil v půl sedmé. Bára vstala a šla do koupelny. Při čištění zubů koketovala s myšlenkou vykašlat se na doktora a jít do práce, ale bolest břicha se připomněla hned při sprše a to ji utvrdilo v tom, že je opravdu na čase s tím něco udělat.

Do čekárny ordinace doktorky Slámové dorazila pět minut po čtvrt na osm. Kupodivu v čekárně nikdo neseděl a přede dveřmi stály jen jedny zuté boty, což bylo nyní na začátku března, kdy řádila jarní nachlazení, dost nezvyklé. Bára ani nedosedla na lavici a už ji sestra zvala dovnitř.

Bára se svěřila doktorce se svým problémem, doktorka jí prohmatala břicho a sdělila jí, že může jít o zánět slepého střeva. Na doporučení doktorky měla Bára navštívit chirurga v jičínské nemocnici. Na chirurgii byla poprvé, se zdravím nikdy nemívala problémy, občas dostala chřipku, ale tu léčila většinou svépomocí. V budově chirurgie se nejprve zaregistrovala na recepci, zaplatila regulační poplatek a slečna v okénku ji nasměrovala hned do první ordinace vpravo v přízemí.

Hodiny ukazovaly skoro osm hodin a čekárna byla narvaná k prasknutí. Několik lidí sedělo dokonce i na lavicích na chodbě před čekárnou. Báře se ulevilo, když zjistila, že čekárna slouží pro pacienty ze tří ordinací a že pacienti jsou postupně voláni, v tom zmatku by ani nešlo poznat, kdo přišel poslední, a Bára se svou neprůbojností by se zcela jistě nechala od někoho předběhnout.

Posadila se na lavici v chodbě a čekala. V čekárně běžela sice televize, ale ta ji nijak nezajímala. Vytáhla jeden z včera zakoupených časopisů a pustila se do čtení. Asi po tři čtvrtě hodině sestra vyvolala její jméno. Šla do ordinace doktora Prokopa, vedoucího lékaře chirurgické ambulance, jak se během čekání dočetla na prosklených dveřích oddělujících chodbu a čekárnu.

Tak super, ten bude určitě hned vědět, když tu dělá šéfa, pomyslela si Bára při vstupu do ordinace.

„Dobrý den,“ pozdravila docela sympatického doktora ve středních letech.

„Dobrý. Tak proč jste přišla?“ zeptal se doktor, aniž by na ni pohlédl. Příjemný první dojem byl v tu ránu pryč.

„Bolí mě břicho. Vpravo dole,“ odpověděla Bára.

Doktor otočil hlavu směrem k ní: „A dál?“

Bára nechápala jeho otázku, jak dál, co dál, bolí ji břicho a tím to končí. Několik vteřin na doktora jen koukala a potom povídá: „Dál už nic, jen to břicho.“

Doktor se na ni podíval, jako kdyby byla úplně hloupá, otočil oči ke stropu a začal vyjmenovávat otázky, které mu měly pomoci stanovit správnou diagnózu. Následně pokyvem hlavy naznačil, že výčet otázek skončil a očekává odpovědi.

Barbora si připadala jak při zkoušení na základní škole, začala se nepříjemně potit a bylo jí zle. Snažila se zodpovědět všechny položené otázky, ale doktor nevypadal příliš spokojeně. Poté ji vyzval, ať si lehne na lehátko a stejně jako doktorka ráno jí prohmatal břicho.

„No, na zánět slepého střeva, jak vám řekla paní doktorka Slámová,“ neodpustil si doktor poznámku na účet praktické lékařky, „to nevypadá. Vezmeme vám krev, zkontrolujeme moč a uvidíme.“

Doktor nechal Báru ležet na lehátku a šel zapisovat zprávu do počítače. Báry se zatím ujala sestra. Prozkoumala žíly na rukou, usoudila, že levá ruka bude vhodnější a nasadila Báře obinadlo. Ještě že jsem ráno nesnídala, pomyslela si Barbora. Tušila, že na odběr krve dojde. Byla to jedna z věcí, kterou naprosto nesnášela. Nevadil jí ani tak samotný odběr, jako to, když si musela hned po odběru na propíchnutém místě držet vatičku, cítila, jak jí pulzuje krev a z toho se jí už od malička dělalo zle. Když byla menší, chodila s ní na krev matka a vatičku jí přidržela, ale teď v Bářiných skoro osmadvaceti letech by to bylo poněkud trapné, vodit si s sebou maminku. Nezbývalo jí nic jiného, než požádat o pomoc sestru, jinak by zaručeně omdlela, tím si byla jistá.

Postarší sestra byla evidentně zvyklá na různé rozmary a přání pacientů, a tak když nabrala dostatečné množství červené tekutiny, podržela Báře vatičku na ráně.

„Je vám dobře?“ zeptala se pro jistotu. Když Bára souhlasně kývla, pokračovala: „Teď si počkáte asi půl hodiny v čekárně na výsledky, já si vás potom zavolám. A tady,“ podala Barboře plastový kelímek, „mi doneste moč. Až to budete mít, tak na mě klepněte tady na ty zadní dveře,“ ukázala sestra na dveře vedoucí z ordinace přímo na chodbu.

Bára si poslušně vzala kelímek a šla s ním na záchod. Jelikož ráno nic nepila, čůrat se jí vůbec nechtělo. Musela chvíli sedět na míse, než se jí podařilo dostat ze sebe pár kapek a ještě se přitom trefit do malého kelímku. Záviděla mužům, že takové problémy řešit nemusí. Vyšla z toalet a zamířila ke dveřím, na které ji navedla sestra. Přede dveřmi však stálo několik mužů v uniformách, kteří jí blokovali cestu.

„S dovolením,“ požádala Bára toho, který stál přímo před vstupem do ordinace.

Muž se ani nehnul, jen pozdvihl zbraň, kterou předtím držel na úrovni pasu, na prsa.

„S dovolením,“ zopakovala Bára a přidala na hlasitosti.

„Paní, běžte si laskavě sednout do čekárny,“ řekl ozbrojený muž nevrle.

„Ale já potřebuju za sestřičkou,“ namítla Bára.

„Paní, běžte do čekárny, my tady hlídáme vězně, jestli nevidíte!“

Bára se rozhlédla kolem, až nyní si všimla v hloučku dozorců muže sedícího na vozíku, který jediný uniformu neměl. Otočila se zpátky k muži přede dveřmi: „No ale já nesu moč a sestřička mi řekla, že to mám hned přinést a mám si tu zaťukat,“ nevzdávala se Bára. Pokud šlo o přesné plnění zadaných instrukcí, dokázala být i přes svou plachost velmi urputná. Několik dozorců se začalo potichu pochechtávat. Zpozorněl i muž na vozíku, který si do té doby dění kolem sebe moc nevšímal.

„Paní,“ spustil na ni znovu bachař, větu však nedokončil, protože ho přerušil nadřízený stojící dosud v pozadí.

„Zavolejte na sestru, nebudeme se tu přece dohadovat kvůli kelímku,“ rozkázal.

„Ano, pane,“ odpověděl dozorce a zaklepal na dveře. Dveře otevřel další muž v uniformě. „Co se děje?“ zeptal se zpoza otevřených dveří.

„Paní nese moč.“

„Cože?“ podivil se dozorce, který o divadle, které se před chvílí odehrálo na chodbě, neměl ponětí.

„Řekni sestře, že paní nese moč,“ zopakoval první dozorce důrazněji. Teď už o obsahu kelímku v Bářiných rukou nemohl nikdo na chodbě pochybovat.

„Jo takhle,“ došlo ne příliš bystrému bachaři. Další konverzaci utnula pohotová sestra, která se vmáčkla mezi dveře a od studu červené Barbory přebrala kelímek: „Běžte se posadit, já si vás zavolám,“ usmála se na ni povzbudivě.

Bára se beze slova otočila a dle pokynu sestry si šla sednout do čekárny. Obsadila jediné volné místo na lavici hned vedle prosklených dveří, takže měla „ty blbce“, jak si dozorce v duchu pojmenovala, přímo na očích. Paní s močí, paní s močí, opakovala si pořád dokola. Takový trapas, paní s močí. Nejdřív jeden pitomec v ordinaci – měla na mysli arogantního pana doktora – a teď ještě tihle blbci na chodbě. To je den, že já radši nešla do práce. Každej je tady důležitej, co mi je do toho, že oni hlídají nějakýho vězně. Když je vězeň, tak má sedět ve vězení a ne aby se s ním tady producírovali po chodbách nemocnice, láteřila si sama pro sebe.

Koukla na hodinky, bylo už skoro tři čtvrtě na deset, tou dobou by měly být krevní rozbory hotové, ale sestra ji stále nevolala. Zanedlouho z ordinace vyšli dva dozorci spolu se spoutaným vězněm, následoval je doktor se sestrou.

„Mají sváču,“ zaslechla bachaře, jak mluví k ostatním kolegům.

No super, tak to tady budu nejmíň další půlhodinu, pokračovala Bára v hudrování. Čekat ji nikdy nebavilo, časopisy měla prolistované, televize ji nezaujala, a tak očima pátrala kolem, čím by se zabavila.

Nejprve začala zkoumat ostatní pacienty. Muž se zlomenou nohou, vedle něj zřejmě jeho manželka, malá holčička s ovázanou ručičkou doprovázená matkou a babičkou, starší pán o holi, dvě náctileté, neustále si něco šuškající holky, mladý pár s malým děckem, starší paní se zlomenou rukou. Nic zajímavého, zhodnotila osazenstvo čekárny. To na chodbě byly daleko zajímavější věci. Nejdříve se dívala na chodbu skrz prosklené dveře jen tak po očku, ale když zjistila, že jí nikdo z chodby nevěnuje pozornost, začala s podrobným průzkumem.

V prostorách chodby napočítala šest dozorců, další hlídal vstup do pavilonu chirurgie. Celkem dost lidí na dva vězně, pomyslela si. Vzápětí si uvědomila, že jsou určitě z Valdic, a Valdice, to je věznice pro vrahy a podobně, vždyť tam sedí dokonce i Kajínek.

Dozorci měli slušnou výstroj, za opasky se jim pohupovaly obušky, pouta a v pouzdrech vyčkávaly nabité pistole. Tři z nich, kteří střežili vchody, byli vyzbrojeni brokovnicí, kterou svírali před sebou, prst na spoušti, připraveni vystřelit v případě nebezpečí. Ostatní čtyři na Báru moc ostražitě na rozdíl od jejich kolegů nepůsobili, spíš tak lelkovali kolem. Bára pokračovala zkoumáním samotných vězňů.

Ten, který vyšel z ordinace, byl poměrně malý, značně prošedivělý pán. Mohlo mu být pětapadesát, možná jen padesát, šedé vlasy mu přidávaly hodně let. Měl na sobě bleděmodré kalhoty a šedou mikinu, na nohou obyčejné botasky. Na rukou i na nohou se mu blyštěla pouta vzájemně spojená pevným ocelovým řetízkem, která mu znemožňovala jakékoli pohyby většího rozsahu. Nevypadal nebezpečně, ale mohlo to být jen jeho stářím. Zdálo se, že má pár stehů na hlavě, jiná viditelná zranění na něm Bára neviděla.

Druhý vězeň, ten na vozíku, byl daleko mladší. Možná, že byl dokonce i Bářina věku. Při té představě Barboru lehce zamrazilo. Tak mladý člověk, tak hezký a tráví život ve vězení, a ještě je na vozíku.

13

Ano, teprve teď si Bára uvědomila, jak je muž na vozíku pohledný a

že na něj zírá už dobrých deset minut v kuse. Těžko se dalo

odhadovat, jak je vysoký, Bára tipovala, že nejméně sto devadesát.

Přes modrobílý, dost ošuntěný pruhovaný župan se rýsovala mužná

ramena. Měl neuvěřitelně husté hnědé vlasy, rovné, nakrátko

střižené. Na tváři mu rašilo strniště, ani dlouhé, ani krátké, přesně

akorát, jako má mít každý správný drsňák. A ty jeho oči. Jasně

modré, zdůrazněné tmavým lemem řas a obočí. Bára se nemohla od

těch očí odtrhnout, když v tom si uvědomila, že ty oči se dívají do

jejích. Okamžitě sklopila zrak a rychle vyhledala obrazovku televize.

Muž si Bářina zájmu samozřejmě všiml, jak by taky ne, civěla na něj

nehorázně dlouho. Za normálních okolností, tedy kdyby tam neseděl

jako mukl, ale jako obyčejný člověk, řekl by té ženské s chutí

„nečum“. To si ale ve své situaci nemohl dovolit. Děsně ho štvali

lidé, kteří si ho prohlíželi, jak kdyby byl nějaká atrakce. Nemít kolem

sebe ozbrojenou eskortu, ani by si ho ta ženská nevšimla. I když tato

se na něj dívala jinak než ostatní lidé. U většiny lidí pohled na něj

jako na kriminálníka vyvolával odpor, pohrdání, občas i strach, u této

ženy však cítil, že se na něj dívá s lítostí a to ho děsilo. Můžou se mě

bát, můžou mě zatracovat, ale litovat mě? To už je ze mě taková

troska? říkal si v duchu. Z dumání ho vyrušil dozorce, který pohnul

vozíkem směrem k otevřeným dveřím ordinace.

Barboře bylo muže skutečně líto. Co asi provedl, že skončil ve

vězení? A na vozíku. Stalo se mu to až tam? Moc nebezpečný asi

nebude, když mu ani nedali pouta. Ale na co by mu dávali pouta,

vždyť na vozíku by jim stejně neutekl. Z proudu myšlenek Báru

vytrhla sestra, která volala její jméno.

Bára vešla do ordinace. Doktor ještě chvíli zapisoval do

počítače, načež si vzal papír s Bářinými rozbory, zkoumal je, kroutil

při tom hlavou a nakonec oznámil: „Krev máte v pořádku, žádný

zánět tam nevidím. Takže zítra si dojdete zpátky k vaší lékařce a ta

vám napíše ultrazvuk, dojděte si taky na gynekologii. K nám přijďte 4 příští týden zase ve středu. Kdyby se ta bolest zhoršila nebo kdyby vám něco našli na tom ultrazvuku, tak přijďte samozřejmě hned.“

Bára opustila ordinaci. Ještě že si vzala tři dny volna. V čekárně zkontrolovala hodinky. Za dvacet minut jedenáct, doktorka má do dvanácti, na co budu čekat do zítra, půjdu hned, rozhodla se a rázně vykročila k východu.

Na chodbě už bylo prázdno, bachaři odešli. Když vycházela ven z pavilonu, zahlédla na parkovišti dodávku vězeňské služby a ještě naposledy její osazenstvo. Spatřila i muže na vozíku, ale byl k ní otočený zády.

Nezabývej se blbostma a rychle k doktorce, napomenula se, když si uvědomila, že stojí před vchodem a zase zírá.


15

3.   Bára byla spokojená, nejen že v ten samý den stihla zajít k doktorce, ale dokonce se jí podařilo objednat se na ultrazvuk hned na druhý den. Bylo krátce po poledni a Bára přemýšlela, zda má jít na odpoledne do práce. Nakonec to zavrhla, dá si volno. Doma si snědla oběd, šla na hodinku ven se psem, pomohla matce s úklidem a najednou byl skoro večer.

„Že taky nejdeš někam ven? Pořád sedíš doma, takhle si nikoho nenajdeš,“ spustila matka, když spolu sledovaly večerní zprávy, ohranou písničku.

„A s kým mám chodit ven? Všichni buď mají děti, nebo...“ zarazila se Bára, „nebo jiný starosti,“ dokončila větu trochu jinak, než původně zamýšlela.

Ve skutečnosti Barbora v Jičíně neměla žádné přátele, alespoň ne žádné takové, se kterými by se mohla chodit večer bavit. Kamarádky, se kterými chodila do školy, většinou už měly děti a scházely se dopoledne nebo odpoledne, kdy Bára musela sedět v práci. Večer zůstávaly radši doma se svými manžely a víkendy trávily po návštěvách u rodičů a prarodičů nebo na rodinných výletech.

Jednou udělala Bára tu chybu a přijala pozvání od jedné z těchto mamin na výlet do pražské zoo. Výletu se účastnily tři manželské páry, jejich pět dětí a ona. Když se maminy nebavily o tom, kde sehnat nejlevnější sunar, nebo nerozebíraly úrazy a nemoci svých ratolestí, křičely na odrostlejší neposlušné děti. Jejich manželé se snažili co nejvíc stranit ženského kolektivu, takže využívali každého občerstvení po cestě, aby si dali pivo. Každý si dovede představit, jak na konci takového dne vypadali. Aspoň že cesta domů byla klidná, děti po namáhavém dni spaly a maminy, protože byly naštvané na své partnery, celou cestu nepromluvily.

Potom tu byla ještě druhá skupina kamarádek – ty bezdětné. Chodívaly ven každý víkend, někdy i v týdnu. Vyrážely na lov do barů nebo jen tak posedět do jičínských hospůdek. S těmi by Barbora ráda trávila svůj volný čas, ale byl tu jeden problém – tyhle holky kamarádily s NÍ. Ne že by o NÍ Bára mluvila často, ale když už, nikdy ji nenazvala jejím jménem, byla to pro ni jen ONA nebo TA KRÁVA.

TA KRÁVA se ve skutečnosti jmenovala Iveta a skoro před rokem přebrala Báře jejího přítele, se kterým Bára chodila čtyři roky. Bára to dodnes nepochopila. Ani od něj ani od NÍ. S Ivetou chodila na střední školu, seděly spolu v jedné lavici, byla to její nejlepší kamarádka. Po střední se jejich cesty rozdělily, každá studovala vysokou školu v jiném městě, ale jejich kamarádství fungovalo i nadále, přestože se nevídaly tak často jako dřív. Jenže pak Bára potkala Marka. Studovali oba ekonomku, sice každý jiný obor, ale základní předměty měli společné. Marek byl rodilý Pražák a byl na to patřičně hrdý. Ze začátku jejich vztahu s Bárou každý druhý víkend jezdil do Jičína za Bářinou mámou a jejími kamarády. Jenže brzy ho to omrzelo. Nechápal, proč by měl trávit víkend v titěrném panelákovém bytě, když v Praze měli k dispozici vilu s bazénem. Jičín se mu také nelíbil, proti Praze se mu zdál malý a nudný. A už vůbec se mu nelíbili Bářini přátelé.

„Musíme s nima dneska chodit?“ ptal se pokaždé, když měli jít večer někam ven.

„Jo, chceš tu snad celej večer sedět s mojí mámou?“ odpovídala mu Bára.

„To je fakt, to si člověk nepomůže,“ ušklíbal se na to Marek a diskuze byla uzavřena. Večer pak většinou otráveně proseděl se sklenicí piva v ruce.

Marek postupem času přestal s Bárou do Jičína jezdit, čímž udělal Bářiným kamarádům ohromnou radost. Toho náfuku přímo nesnášeli. Bohužel tento stav nevydržel dlouho, Marek byl dost žárlivý, a tak do Jičína přestala jezdit i Barbora. Ne že by přestala vídat svou matku, ale její návštěvy se zkrátily na jednodenní, takže večery trávila s Markem už zase pěkně v Praze. Z Marka se tak stal v podstatě jediný její přítel, protože kamarádi s ní pomalu přestávali být v kontaktu. Zůstala jí jen Iveta, se kterou si sem tam napsala přes facebook.

Když Marek s Bárou dokončili vysokou školu, přenechali jim Markovi rodiče byt po prarodičích, který do té doby pronajímali. Marek sehnal místo účetního u prestižní poradenské společnosti, kam nebylo snadné se dostat. Práce ve firmě vyžadovala vysoké nasazení, na druhou stranu dovedli snahu náležitě finančně ocenit.

Barbora takové štěstí neměla, přijala místo administrativní pracovnice v menší firmě, která poskytovala služby sledování vozidel. Starala se tam v podstatě o veškeré záležitosti, které se týkaly účetnictví, fakturací, personalistiky či komunikace s úřady. Práce ji bavila, i když platově se s Markem nemohla srovnávat, což jí často předhazoval. Chtěl, aby se ucházela o místo v jeho firmě, ale ona nechtěla. Snad se bála, že by ji nepřijali a tím by klesla v Markových očích, možná se i bála toho, že by ji vzali a ona by musela trávit s Markem celé dny i v práci, takto měla alespoň trochu volnosti. Někdy kolem Vánoc si Bára zase po delší době napsala s Ivetou. Iveta si stěžovala, že po škole nemůže nic pořádného sehnat. Vystudovala podobně jako Bára s Markem ekonomickou školu, ale v Hradci Králové. V Jičíně bylo pro vysokoškoláky volných míst málo, a tak se Iveta rozhodla, že také zkusí štěstí v Praze.

„Baru, u vás by něco volného nebylo?” zeptala se Iveta poté, co se Báře svěřila, že už si našla v Praze bydlení.

„Ivet u nás ne, my jsme malá firma. Zkusím se zeptat Marka, u nich shánějí pořád někoho.”

Večer, když se Marek vrátil z práce, Bára se ho opatrně začala vyptávat: „Marku?”

„Ano, zlato, copak chceš?” Marek už znal tón hlasu, který jeho partnerka nasazovala, když od něho něco potřebovala.

„Chci se jen zeptat, jestli u vás zrovna někoho nehledáte.”

Marka dotaz udivil: „Ty chceš k nám? Co tak najednou? Nikdy jsi nechtěla ani přijít na pohovor, když jsem ti to nabízel.”

„To by nebylo pro mě, Iveta se stěhuje do Prahy a hledá místo,” zklamala Marka Bára.

„Aha, no tak to nevím. Co ona vystudovala? Nějakou školu ve vidlákově. Tak to fakt nevím.”

„Ježíši Marku, každý nemůže mít diplom z Harvardu. Tak zkusit to snad může, ne?”

„Dobře, uklidni se, zítra ti pošlu seznam volných míst,” řekl odevzdaně Marek.

Bára mu vlepila pusu na tvář: „Děkuju.”

V tu chvíli ještě netušila, co všechno se jí tímto podařilo pro Ivetu do budoucna zajistit. Jak Marek slíbil, druhý den poslal Báře volná místa. Bára je hned přeposlala Ivetě, která okamžitě začala psát na příslušná oddělení žádosti o zaměstnání.

Asi dva týdny nato zazvonil Báře telefon. Volala Iveta. „Ahoj Baru, tak si představ, že mě vzali.“

„Nekecej. A kam?“

„No přece k Markovi do oddělení. Marek byl i v komisi, která mě vybírala. On ti to neříkal?”

„Ne, asi na to zapomněl,” odpověděla Bára, ale v duchu přemýšlela, proč jí to Marek zatajil.

Večer, když přišel Marek domů, schválně se o telefonátu od přítelkyně nezmínila. Čekala, že ji bude informovat, ale Marek mlčel.

„Co v práci?” nevydržela nakonec.

„Dobrý,” odpověděl Marek a dál se věnoval časopisu, který právě pročítal.

„Volala mi Iveta. Že prý má to místo u vás a že ti mám poděkovat, že jsi jí pomohl se tam dostat,” sdělila mu Bára.

„No jo, vzali ji. Líbila se šéfovi,” snažil se říct nezúčastněně, načež vstal a oznámil, že jde do sprchy. Víc už se o tom nebavili. Další měsíce ubíhaly ve stejné rutině, na jakou už si Marek i Barbora zvykli. Ráno do práce, večer doma u televize, o víkendu občas do kina, do restaurace nebo s Markovými kamarády do vinárny, kde dokázal Marek s ostatními hodiny debatovat o tom, jestli je dobře, že k nám vozí z Polska levné mléko nebo máslo, samozřejmě na vysoce vědecké úrovni. Jednou za dva týdny jezdila Bára za matkou, sem tam se přidal i Marek. Ne že by mu potenciální tchýně tak chyběla, navštěvoval ji spíše ze slušnosti.

Na jaře si Bára všimla změny. Marek začal chodit z práce opravdu hodně pozdě, sváděl to na možné povýšení, které mu slíbili za dobré výsledky. Najednou mu nevadilo, že by Bára odjela za matkou na celý víkend, dokonce ji k tomu pobízel.

„Víš, možná bys tam měla zůstat do neděle, ať si tě máma trochu užije,” říkával, když Barbora v sobotu ráno odjížděla. Většinou jeho přání ráda vyslyšela a vrátila se až v neděli večer.

Jednou, bylo to v půlce dubna, se s matkou v sobotu pohádala tak, že se rozhodla odjet už hned v sobotu po obědě. Nepohodly se v podstatě kvůli hlouposti, matka Báře vyčítala, že o sebe nepečuje, nenamaluje se, ke kadeřnici nechodí, obléká se do riflí a trička, místo aby si vzala pěkné šaty nebo sukni.

Matka byla na svůj věk štramanda, bez nalíčení by nešla ani s odpadkovým košem a tenhle dceřin postoj nedokázala pochopit. Bára se na střední škole fintila a líčila, někdy až moc, a teď, když už byla starší a trochu pomoci od make-upu by jí prospělo, nepoužívala ani řasenku.

„Tak pěkná holka by z tebe byla. Počkej, on ti ten chlap uteče za mladší,” mluvila matka k dceři z vlastní zkušenosti.

Když se Bára odpoledne vracela autobusem do Prahy, dívala se na sebe do kapesního zrcátka a prohlížela se: Není to nejhorší, mohla bych se trochu namalovat, musím si obarvit vlasy, už to mám dost odrostlé. Mohla bych trochu zhubnout, od té doby, co jsem s Markem, jsem trochu přibrala. Ale zmalovaná chodit nebudu, Markovi se takhle líbím, sám mi říkal, když jsme se seznámili, že se líčím moc, že se mu líbím víc nenamalovaná. A delší vlasy mám taky kvůli němu, nakrátko jsem se mu nelíbila. A dlouhé nalakované nehty se mu taky nelíbí, uklidňovala sama sebe Bára, když jí pohled sklouzl na kraťoučké okousané nehty bez jakékoli úpravy.

Cestou z nádraží domů se rozhodla, že ještě zaskočí do cukrárny v ulici pro pár zákusků a udělá Markovi malé překvapení. Místo toho ale čekalo překvapení na ni. Když odemkla dveře, uslyšela hlasitou hudbu, která vycházela přímo z ložnice. To ji udivilo, Marek hlasitou hudbu, navíc rockovou, nesnášel. Jediné, co si spolu pouštěli, bylo rádio, které hrálo české písničky, a to ještě tak potichu, že skoro nebylo rozumět, co interpreti zpívají. Bára pokračovala dál ke dveřím ložnice. Když je otevřela, nevěřila svým očím. V posteli seděl Marek s Ivetou a nějakou neznámou dívkou. Popíjeli víno a smáli se. Báře se udělalo zle. Otočila se ve dveřích a odešla. Marek se ji ani nesnažil zadržet, jen tam seděl a zmohl se akorát na větu: „Tak to je v prdeli.” Bára se vrátila domů až večer, do té doby seděla v parku na lavičce a jedla zákusky, které koupila. Do cukrárny se dvakrát vrátila pro další. Marka našla v kuchyni u stolu se skleničkou vodky v ruce.

„Baru já...,“ začal, když ji uviděl stát ve dveřích. Barbora ho však přerušila.

„Nic mi neříkej, já se odstěhuju. Do týdne,” oznámila mu nekompromisně. V parku hodně přemýšlela, proč to asi Marek udělal. Vzpomněla si na rozhovor s matkou a na to, co jí matka řekla ohledně jejího vzhledu. S Ivetou se nemohla srovnávat. Iveta chodila vždy upravená, nalíčená, o chlapy neměla nouzi, skoro každý se za ní otočil. Teď bohužel i její Marek. Zhodnotila, že proti Ivetě nemá cenu bojovat, jen by se trápila.

Marka Bářina reakce nejprve zaskočila, čekal, že bude plakat, prosit ho, aby s ní zůstal, ale ona ne, vzdala to bez boje. Ale co čekal? Bára nebyla bojovný typ, dá se říct, že boj většinou vzdávala ještě před startem. Ale že nezabojuje ani o něj? Markovi začala nabíhat rozčilením žíla na čele.

„To snad nemyslíš vážně. Víc mi k tomu neřekneš? Prostě se odstěhuješ a hotovo? A co ty roky, co jsme spolu strávili? To je jen tak zahodíš?”

„Já jsem nic nezahodila, to ty,” odpověděla Bára smutně.

„Co od tebe vlastně chci,” pokračoval Marek. „Ty jsi totiž ten náš vztah vzdala už dávno.”

„Co to tady povídáš? Já jsem nic špatného neudělala, tak o co se to tady snažíš? Ještě mi řekni, že za to můžu já.”

„A víš, že vlastně ano? Tak se na nás podívej, jak žijeme. Jsme jak důchodci. Do práce, z práce, večeře, televize a jít spát. Jak dlouho jsme spolu nespali? Ani nevíš, viď? Tak já ti to řeknu. Měsíc a půl! Já se chci bavit, chci chodit do baru, občas se opít, zatancovat si s pěknou ženskou. Kdy naposled ses hezky oblékla nebo namalovala? Kdy ses snažila být pro mě sexy? Ty už to snad ani neumíš.”

„Ale takhle sis to zařídil ty! To ty jsi nechtěl, abych se líčila a hezky oblékala, to kvůli té tvojí žárlivosti, aby ti mě někdo nepřebral,” rozplakala se Bára.

„No tak toho jsem se opravdu nebál, že by mi tě někdo přebral. Se na sebe podívej. Jsi nudná, šedá myš.”

„A proč jsi mi to nikdy neřekl?”

„A co jsem ti měl říct? Že se s tebou stydím chodit ven? Že mě to s tebou nebaví? Že jsi v posteli jak leklá ryba? Že bych chtěl přibrat do postele ještě jednu holku? Už tě vidím, jak by ses na to tvářila. Asi vážně bude lepší, když se odstěhuješ, protože s tebou je život jak čekání na smrt,” uzavřel Marek a kopl do sebe nalitého panáka.

Tu noc Barbora probrečela. Přemýšlela o tom, co jí Marek řekl, o tom, jak jí to mohla Iveta udělat, a co bude dělat dál. S Markem zůstat nechtěla, a tak se rozhodla, že se vrátí zpátky do rodného města.

S Ivetou přestala jakkoli komunikovat, ani Iveta neměla zájem se s ní bavit. Styděla se za to, co provedla kamarádce, ale na druhou stranu si říkala, že na nevěru musí být vždycky dva. A byl to Marek, který jí tenkrát nabídl místo u nich ve firmě za to, když se s ním vyspí. Respektive s ním a s jeho kolegyní. Iveta se, pokud šlo o sex, nikdy experimentování nebránila a to Marek dobře věděl, proto si vybral právě ji.

Jak se Bára později dozvěděla od kamarádek, Marek po jejich rozchodu zůstal s Ivetou a pravidelně spolu trávili víkendy v Jičíně. Najednou to šlo, najednou Markovi Jičín, ani společní Bářini a Ivetini kamarádi nevadili. Nechtěla se jimi víc zabývat, a tak se přestala stýkat i s lidmi, kteří se s Ivetou vídali. Nechtěla už ani o jednom z nich slyšet.


23

4.   Ve čtvrtek ráno si Bára skočila ke gynekologovi, žádný problém u ní neobjevil. Nechala si alespoň předepsat antikoncepci, aby návštěvy u něj nějak využila, ne že by ji potřebovala kvůli zabránění otěhotnění, s nikým od rozchodu s Markem nechodila ani nespala, ale vyhovovalo jí, že díky práškům přesně věděla, kdy dostane menstruaci. Po vyšetření na gynekologii šla na ultrazvuk. Lékař na ultrazvuku také nic zvláštního nenašel, vše bylo normální.

Ach jo, nemůžu mít prostě slepáka? Zase musím mít něco speciálního, co nebudou moct odhalit. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu, naříkala si. Protože ani u gynekologa, ani na ultrazvuku nic nezjistili a bolest břicha zůstávala neměnná, přišla Barbora na kontrolu k doktorovi Prokopovi do chirurgické ambulance přesně po týdnu, jak se spolu domluvili.

Čekárna byla stejně jako minule přeplněná. Báře nezbývalo než se opět posadit na lavici v chodbě. Neseděla ani deset minut, když se ve vstupu do pavilonu chirurgie objevili muži ve známých uniformách. Nejprve vešli dva dozorci, zkontrolovali chodbu, a když uznali situaci za dobrou, zavolali další kolegy. Dva z nich přivedli spoutaného vězně, další bachař tlačil vozík s vězněm, se kterým se Bára v nemocnici potkala již minulý týden. Asi má taky kontrolu po týdnu, možná ho sem vozí každý týden, aspoň budu mít na co koukat, pousmála se pro sebe. Ani muži na vozíku přítomnost Báry neunikla. Vzpomínal si na ni, to byla ta ženská s kelímkem, co na něj minule zírala. Dozorci zaparkovali jeho vozík tak, že seděl v úhlu, kdy si ji mohl nenápadně prohlédnout.

Věk tipoval lehce pod třicet, prsa trojky, docela pěkný obličej, ale jinak nic převratného. Na stupnici od jedné do deseti, kde deset je nejlepší, by dostala sedmičku, kdyby se sebou něco udělala, mohla by to být možná i devítka.

Muž si často ženy sám pro sebe bodoval, tedy když byl na svobodě, nyní moc příležitostí potkat se se ženou neměl, prakticky jen při ošetřeních v nemocnici. I kdyby od něj žena v subjektivním hodnocení získala devítku, tam venku by o ni nestál, on vyžadoval jen to nejlepší. Desítka, nebo spíše desítka s hvězdičkou, to byla jeho Běla, na tu jen tak nějaká ženská neměla. Bohužel teď byl ve vězení a Běla bůhví kde a bůhví s kým. I kdyby mu přivedli do cely devítku, osmičku nebo i trojku, po nuceném sexuálním půstu by nejspíš nepohrdl. Nyní mu nezbývalo nic jiného, než pomoct si sám.

Druhý vězeň zřejmě bez sexuálního vyžití trpěl mnohem více. Očumoval ženy v chodbě, nakukoval do čekárny, co to šlo, a když šla nějaká žena okolo něho, zálibně pohvizdoval. Tohoto muže by Bára potkat nechtěla, vůbec se jí nelíbil, šel z něj strach. Jeho oči plály, pořád se podivně poškleboval a bezdůvodně pochechtával. Mohlo mu být kolem dvaceti a evidentně byl vyšinutý. Když ho zavolali do ordinace, místo aby šel normální chůzi, spoutaný tam doskákal. Když vyšel, na ukazováčku pravé ruky měl sádru, se kterou se všem kolemjdoucím chlubil. Barboru si pozvali do vedlejší ordinace jen okamžik poté, co přišel na řadu vězeň na vozíku. Bára předala doktorovi výsledky z ultrazvuku a gynekologie, doktor je prostudoval, pak Báře zkontroloval břicho a rozhodl se vzít ještě jednou krev.

„Jestli vás to takhle pořád bolí, může to být klidně chronický zánět slepého střeva. Bohužel to je jev patologický a jeho diagnózu ověříme jedině, když slepé střevo vyndáme,” vysvětloval doktor Báře, zatímco jí sestra odebírala krev. Po odběru jí sestra přitiskla na vpich gázu a přikázala: „Můžete si jít do čekárny, pár minut si to držte.” Pak zmizela i se zkumavkou za plentou, takže Barboře nedala žádnou šanci protestovat. Bára se tedy poslušně zvedla, už ve dveřích cítila přes prsty, které držely vatu, pulsující krev. Začalo se jí dělat nevolno. Musím ven, musím na vzduch, opakovala si v hlavě, zatímco se hnala k východu z pavilonu. Jak pospíchala, ani si nevšimla, že předhonila vězeňskou eskortu, která už byla na odchodu. Když vyšla ven před pavilon, zastavila se a zhluboka se nadechla. Její stav se však nijak nezlepšil, mdloby šly na ni čím dál víc.

Tenhle stav znala, věděla, že si musí co nejrychleji lehnout a dát nohy nahoru, jinak omdlí. Naproti přes silnici uviděla lavičku. Tam se položím, řekla si a zamířila k ní. Začalo se jí dělat černo před očima, na mysli měla jen jedinou věc. Lavička. Hučelo jí v hlavě, takže ani nezaznamenala houkající záchranku, která se řítila po silnici ležící mezi ní a lavičkou, nebezpečnou rychlostí. Vkročila do silnice. Udělala dva kroky a pak nastalo temno. Vězně na vozíku ošetřil lékař jako obvykle. Do nemocnice jezdil jednou týdně něco přes měsíc. Při neopatrném seskakování z pryčny patrové postele se mu podařilo natrhnout si kolenní vazy a poté do toho dostal ještě celkem slušný zánět. Noha musela zůstat v klidu, takže mu bylo doporučeno, aby se pohyboval pouze o berlích nebo na vozíku, to však nebyl důvod, aby ho převezli z jeho cely na marodku. Samozřejmě že na marodce by to bylo pohodlnější.

Tento týden absolvoval ošetření v nemocnici snad naposledy. Dnes proběhla návštěva nemocnice rychle, jen co je ještě s druhým vězněm přivezli, šli na řadu. Druhému vězni nasadili sádru, jemu jen zkontrolovali koleno, píchli injekci a mohli jít.

Když opouštěli pavilon chirurgie, předehnala je ta žena s kelímkem. Spíše než předehnala, by se mělo říci, že je předpotácela. Vypadala, jako kdyby jí právě řekli rozsudek smrti, byla celá bílá a motala se, jako kdyby vypila pět piv. Před vchodem do budovy se zastavila a zhluboka dýchala. Vězni a jejich ostraha se zastavili vedle ní, čekali, až projede vůz záchranky, aby mohli pokračovat přes silnici k jejich vozidlu. Žena zničehonic vstoupila do silnice. Zdálo se, že se každou chvíli skácí k zemi přímo pod kola blížícího se auta. Nikdo z dozorců si toho nevšiml, zabývali se právě šaškujícím vězněm v poutech, takže ani nezaregistrovali, když se druhý vězeň zvedl z vozíku a přiskočil k ženě v silnici. Zachytil ji, právě když padala na zem, a strhl ji zpátky na chodník.

Bachaři se vzpamatovali, až když uslyšeli jekot ženy, která celou situaci sledovala z protější strany silnice. Dva z nich se vrhli na vězně a začali ho mlátit obušky. Další se srotili kolem, mířili na něj zbraněmi a řvali: „Okamžitě ji pusť!”

Vězeň však nemohl nic dělat, jak ženu strhl na chodník, pod její vahou se zamotal a spadl. Žena dopadla na jeho ruce, které teď nemohl nijak vyprostit. Hluk přivolal pozornost sestry, která právě venku kouřila. Vběhla do hloučku dozorců a rázně rozkázala: „Přestaňte, nevidíte, že ta žena potřebuje pomoct?”

Dozorci konečně přestali mlátit uprchlíka a nechali sestru přistoupit k ženě v bezvědomí. Sestře se Báru podařilo po chvilce probrat. Barbora nechápala, co se děje. Nad ní se skláněla sestra a vedle ní ležel vězeň z vozíku a měl pod ní ruce. Chtěl ji snad přepadnout a vzít jako rukojmí? Co se sakra stalo?

„Co... co se stalo?” zeptala se roztřeseně.

„Nebojte se, jen jste omdlela,” odpověděla jí sestra. „Můžete vstát?”

„Myslím, že ano. Ale proč jsem tu takhle?“ zeptala se, zatímco se zvedala na nohy, a kývla směrem k muži.

Do věci se vložila žena, která vše pozorovala: „Paní, málem jste sebou sekla přímo pod kola auta, tenhle pán vás zachránil.”

„Aha, tak to vám mockrát děkuju,” otočila se Bára na vězně, který ještě stále ležel na zemi.

Muž jen kývl hlavou, moc do řeči mu nebylo. Cítil příšernou bolest v levé ruce, pravděpodobně mu ji Bára zlomila, když na něj spadla. Dozorci ho navíc za tu chvilku stačili pěkně zbít. Bolelo ho pod žebry a do oka mu tekla krev z rozbitého obočí.

Sestra se obrátila k dozorcům: „Pánové, tak snad tady pánovi pomůžete. A pojďte rovnou se mnou, potřebuje zašít ránu nad okem.”

Dozorci neochotně zvedli muže ze země a posadili ho zpátky na vozík. Druhého vězně dění kolem evidentně pobavilo, chechtal se na celou pusu. Umlčel ho až obušek podrážděného bachaře vražený do břicha: „A ty už drž hubu,” zasyčel na něj. Bára po ujištění sestry, že je v pořádku, usedla na lavičku. Přemýšlela. Tak on mi pomohl a co z toho má? Vždyť on mi možná zachránil život. Co by bylo, kdyby mě nechyti? Zastavilo by to auto? Vyhnulo by se mi? Mohla jsem skončit v márnici, v horším případě jako mrzák.

Cítila se být muži zavázaná, chtěla pro něho něco udělat. Ale co. Řekla si, že mu půjde ještě jednou poděkovat a koupí mu třeba bonboniéru. Zašla do nemocenské kantýny, výběr sladkostí nebyl příliš velký, koupila Raffaello a vydala se hledat vězeňskou službu.

Nemusela pátrat dlouho, muže zavezli do stejné ordinace jako předtím. Asi byl zrovna uvnitř, protože na chodbě stáli jen dozorci s druhým vězněm. Bára nervózně přešlapovala, nevěděla, co mu má říct. Konečně muže vyvezli z ordinace. Nad pravým okem měl sešitou ránu a na levé ruce sádru. Panebože, tak já jsem mu zlomila ruku, došlo Báře. Chtěla jít k němu, ale cestu jí zatarasil jeden z dozorců.

„Já... já bych chtěla pánovi jen poděkovat,” řekla zamračenému dozorci.

„Paní, není dovoleno mluvit s vězni.“

„Ale já bych jen...”

„Paní, není dovoleno mluvit s vězni,” zopakoval dozorce důrazněji. „Jestli chcete, pošlete mu děkovný dopis,” řekl posměšně.

„Můžete mu dát aspoň tohle?” podala Bára dozorci bonboniéru.

Dozorce převzal krabičku: „Tak teda dobře, ale teď už běžte,” řekl a pokračoval k východu, ostatní ho následovali.

Bára se smutně podívala na muže na vozíku, trápily ji výčitky za to, co mu způsobila. On se však díval do země, ani se na ni neotočil. Bára se nedivila, musel na ni být pořádně naštvaný.

Šla se posadit zpátky na lavičku v čekárně a počkala si na výsledky, které opět nic neukázaly. Doktor jí doporučil, že pokud ji bolest bude trápit i nadále, vyjmou jí pro jistotu slepé střevo. K další kontrole si ji pozval až za tři týdny.

Bára se nemohla zbavit myšlenky na vězně a na to, že se mu musí

nějak odvděčit. Poslat mu děkovný dopis, no jasně, ale jak, když

nezná jeho jméno. Ona ne, ale sestra ho zná určitě, napadlo ji. Začala

spřádat plán.

Když šla sestra na oběd, zastavila ji, postěžovala si na dozorce a na to, že nemohla muži za svou záchranu ani poděkovat, a požádala ji o jeho jméno. Sestra jí nejprve nechtěla vězňovo jméno prozradit, ale po chvíli Bářina naléhání a slibování, že se to nikdo nedozví, se slitovala: „Dobře, řeknu vám to, ale ode mě to nemáte. Jmenuje se Daniel Maxa.” Daniel Maxa, Daniel Maxa, opakovala si Bára cestou domů. Úplně zapomněla na to, že chtěla jít odpoledne do práce. Doma sedla k počítači a začala vymýšlet, co mu napíše.

Zarazila se hned na začátku.

„Sakra, jak mám začít? Dobrý den? Ne, to je blbý, to se do dopisu nehodí. Milý Danieli. To je taky blbý, vždyť ho vůbec neznám. Mám mu vůbec vykat?” uvažovala nahlas. Na internetu si našla adresu věznice a v instrukcích si přečetla, že adresa by měla obsahovat kromě jména také datum narození odsouzeného, aby nemohlo dojít k záměně. To ale neznala, doufala, že tam není více mužů stejného jména. Nakonec začala psát bez oslovení: Doufám, že tento dopis drží v rukou ta správná osoba.

Dnes jsi mi před nemocnicí pomohl a já jsem Ti ani neměla možnost pořádně poděkovat. Tímto Ti tedy ještě jednou mockrát děkuji. Je mi moc líto zranění, která máš kvůli mně. Doufám, že jsi v pořádku a moc Tě to nebolí. Ráda bych se Ti nějak revanšovala, ... „Co mu můžu nabídnout? Co se tak posílá do vězení? Cigarety? Alkohol? To asi bude zakázané.”

Pokračovala: Ráda bych se Ti nějak revanšovala, napiš mi, co bys potřeboval a já Ti to pošlu.

B.

Neodvážila se podepsat celým jménem, i když k dopisu stejně

musela připojit celou svou adresu, jinak by jí neměl kam odepsat.

Doufala, že pokud jí odpoví, nebude na obálce uvedeno, že je dopis

odesílán z valdické věznice. To kdyby matka viděla, zbytečně by se

vyptávala.

Dopis byl napsán. S výsledkem sice nebyla stoprocentně spokojená, ale nic lepšího nevymyslela. Zbývala ještě jedna věc, a to rozhodnout se, zda dopis opravdu odeslat, nebo ho zahodit do koše.

Co se týkalo pracovního života, Barbora si vždy věděla rady, dokonce ostatní kolegové za ní často chodili pro pomoc, ale v osobním životě byla váhavá a nejistá. Svoje rozhodnutí proto často nechávala na osudu, jak říkala. To spočívalo v tom, že si prostě hodila korunou. Pro tyto účely měla v peněžence schovanou starou československou korunovou minci. Naposledy korunu použila, když se rozhodovala, zda zůstat s Markem, nebo ne. Tenkrát jí padla panna, která znamenala, že ho má opustit.

„Když padne orel, dopis pošlu,” řekla si.

Hodila korunou. Koruna se několikrát protočila ve vzduchu a poté jí dopadla do dlaně. Bára ji přiklopila druhou rukou a zavřela oči. Po chvíli ruku zvedla a podívala se na nataženou dlaň. Orel. Osud dopisu byl zpečetěn.


30

5.   Pro dobrotu na žebrotu. Tak zhodnotil dnešní den Daniel. Zachránil tu ženu z nemocnice před úrazem, možná i před smrtí, a co si za to vysloužil? Zlomenou ruku, naražená žebra, dva stehy nad okem a spoustu modřin. Nezlobil se na ni. Kdyby mohl vrátit čas, udělal by to znovu. Jen ho zase dostala reakce dozorců. Vrhli se na něj jako psi. Ale čemu se divil? Dozorci využívali každé příležitosti jak nějakého vězně pořádně zbít, tak co čekal? Že mu budou skládat oslavné básně?

Kdyby nebyl zraněný, stoprocentně by ho ještě ten den strčili do díry. Doktor mu však nakázal odpočinek a klid na lůžku a tuto definici prkenná postel na kázeňáku rozhodně nesplňovala. Ve vězení se historka rychle rozšířila a nikdo mu teď neřekl jinak, než „Rafaelo”. Samozřejmě, že z bonboniéry nedostal ani kousek, dozorci ji snědli ještě v autě při cestě zpátky do věznice.

Ruka ho dost bolela, žebra cítil při každém nadechnutí, ještě že mu doktor dal pár prášků na bolest. Vzal si je hned při návratu do cely a za chvilku po náročném dni usnul. I druhý den téměř celý prospal, prášky měly uspávací účinek. Z odpoledního spánku ho vzbudil bachař, který roznášel poštu.

„Rafaelo, máš tu dopis.“

„Dopis?” podivil se Dan.

„Jo, dopis. Vidíš snad, že bych rozvážel hamburgery?” zahulákal na něj vztekle dozorce a hodil mu dopis na postel.

Dan přemýšlel, od koho to může být. Matka mu psala jednou měsíčně, od té už tento měsíc dopis dostal, a prakticky nikdo jiný mu nepsal. Prohlížel si jemu neznámé písmo na obálce a jméno odesílatele: Barbora Jahodová.

„Co to je za blbost?” zamumlal a dopis nervózně vyndal z obálky.

V rychlosti přečetl jeho obsah. To by opravdu nečekal, že mu ta žena napíše. Jak zjistila jeho jméno? Že by jí ho řekli v nemocnici?



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist