načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Odpovědnost umělce - Jacques Maritain

Odpovědnost umělce

Elektronická kniha: Odpovědnost umělce
Autor: Jacques Maritain

Úvahy francouzského filozofa o vztahu filozofické estetiky a etiky. Základem textu byly přednášky, které Maritain proslovil v roce 1951 na univezitě v Princetonu. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 108
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Responsabilité de l’artiste
Spolupracovali: přeložil Karel Šprunk
Skupina třídění: Umění
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triáda, 2011
ISBN: 978-80-872-5646-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Úvahy francouzského filozofa o vztahu filozofické estetiky a etiky. Základem textu byly přednášky, které Maritain proslovil v roce 1951 na univezitě v Princetonu.

Popis nakladatele

Poezie a umění tvořily důležitou součást života francouzského myslitele Jacquesa Maritaina (1882–1973). Jeho žena Raïssa byla básnířka, měl mnoho přátel mezi umělci a básníky (mj. Ch. Péguy, G. Rouault, M. Chagall aj.). Rozsáhlou a originální část svého filosofického díla věnoval teoretickým otázkám umění. Odpovědnost umělce (1961) je poslední Maritainovou větší publikací z této oblasti; jejím základem byly přednášky na universitě v Princetonu. Po stránce obsahové se v knize Odpovědnost umělce stýkají dvě samostatné disciplíny, filosofická estetika a filosofická etika. Maritain ovšem neřeší obecné problémy estetiky nebo obecné problémy etiky. Vychází ze svébytných pojetí teorie umění a teorie mravnosti a na tomto základě pojmenovává vzájemný vztah obou oblastí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jacques Maritain - další tituly autora:
Stavy lidstva a svatosti Stavy lidstva a svatosti
O filosofii dějin O filosofii dějin
 (e-book)
O filosofii dějin O filosofii dějin
 (e-book)
Sedm lekcí o jsoucnu Sedm lekcí o jsoucnu
 (e-book)
Člověk a stát Člověk a stát
Situace poezie Situace poezie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIÁDA / EDICE DELFÍN

SVAZEK STÝ TŘINÁCTÝ



JACQUES

MARITAIN

ODPOVĚDNOST

UMĚLCE


PŘELOŽIL KAREL ŠPRUNK

© Cercle d’Études Jacques et Raïssa Maritain, 1961

Translation & epilogue © Karel Šprunk, 2011

© Nakladatelství Triáda 2011, 2016

ISBN tištěné knihy 978-80-87256-46-6

ISBN (pdf) 978-80-7474-165-4

ISBN (epub) 978-80-7474-166-1

ISBN (mobi) 978-80-7474-167-8


5

PŘEDMLUVA

Tato knížka vznikla z šesti přednášek, které jsem proslovil na univerzitě v Princetonu pod záštitou Centra pro humanitní studia v roce 1951.

Námět této práce vyžadoval, abych se vrátil k některým tématům, jimž jsem se již věnoval v knihách Art et Scolastique a Creative Intuition in Art and Poetry (L’Intuition créatrice dans l’Art et dans la Poésie), ale má studie se netýká jen estetiky, patří totiž také, a to hlavně, do morální filosofie.

Jaký je u básníka, spisovatele a vůbec u člověka, který se věnuje nějakému tvůrčímu umění, vztah mezi požadavky poezie a intelektuální tvořivosti a požadavky mravních pravidel, jež se týkají správného užívání lidské svobody? Jakou mravní odpovědnost má umělec vůči druhým lidem a vůči sobě samému? Když usiluje o dokonalost svého díla, žádá se od něho, aby usiloval také o dokonalost své duše? A je toho přitom schopen?

Tyto problémy klade sama činnost básníka a umělce a chtě nechtě si je každý musí tak či onak sám vyřešit. Nelze se jimi samozřejmě zabývat bez vztahu k estetice, ale týkají se podstatně toho, co můžeme nazvat etikou umění.

Jsou to otázky velmi spletité, neboť nemají vztah jen k umění, ani pouze k etice, ale k oběma zároveň. Filosof, který se jimi zabývá, musí mít na zřeteli jak důstojnost a požadavky mravního života, tak důstojnost a svobodu umění a poezie. Hrozí mu, že se nebude líbit nikomu. Podařilo se mi přes nevyhnutelná napětí ukázat na základě přirozenosti věcí určitou rovnováhu mezi oběma světy, které jsem musel konfrontovat? Alespoň jsem se o to pokusil.

Rád bych vyjádřil svou vděčnost profesoru Whitneymu Oatesovi a Radě pro humanitní studia, jakož i svým posluchačům v Princetonu, jejichž velkodušné sympatie mi dodaly odvahu publikovat tuto studii. Velmi srdečně děkuji také paní E. B. O. Bergerhoffové za její ochotu a porozumění, s nimiž mi pomáhala při přípravě této knihy.

JACQUES MARITAIN

Princeton, N. J., leden 1960


ODPOVĚDNOST UMĚLCE byla napsána v anglič

tině [pod názvem The Responsibility of the Artist]. [Autorizo

vanou] francouzskou verzi tohoto díla [La responsabilité de

l’artiste] pořídili Georges a Christiane Brazzolovi. Vím, ja

kou kompetenci a oddanost taková práce vyžaduje. Oběma

bych chtěl vyjádřit svou upřímnou vděčnost.

J. M.

Kolbsheim, srpen 1961


9

k a p i t o l a p r v n í

UMĚNÍ A MRAVNOST

1

Má to, co se píše, nějaký význam? To, co píšeme, nemá žádný důsledek. To bylo heslo těch, kdo před třiceti či čtyřiceti lety hlásali takzvanou „úplnou volnost“. André Gide po Ernestu Renanovi řekl: „Abychom mohli svobodně myslet, je nutno mít jistotu, že to, co píšeme, nebude mít žádný důsledek.“

1

A po

kračuje: „Umělec přichází na scénu po jídle. Jeho funkcí není sytit, ale opájet.“

2

A také v dialogu se smyšleným partnerem

říká: „Zajímají vás otázky mravnosti? — Samozřejmě. V našich knihách se mluví jen o nich. — Ale co je podle vás mravnost? — Odvětví estetiky.“

3

Tak byl bez obalu zformulován problém umění a mrav

nosti. Je marné se snažit vyhnout jeho mimořádné obtížnosti. Umění a mravnost totiž svou povahou tvoří dva autonomní světy, které nejsou navzájem přímo a vnitřně podřízené. Jejich podřízenost je vnější a nepřímá. Tuto vnější a nepřímou 1

Chroniques de l’Ermitage, Œuvres complètes, Paris, N. R. F., 1933, sv. IV, s. 385. 2

De l’Importance du Public, ibid., s. 193. 3

Chroniques de l’Ermitage, ibid., s. 387.

10

podřízenost neuznává anarchický požadavek naprosté neod

povědnosti umělce: to, co píšeme, nemá žádný důsledek — prostě se

popírá jakákoli podřízenost umění mravnosti; nepopírá ji

však ani opačný extrém, totalitní požadavek, aby umělec byl

zcela oddán službě lidem: to, co se píše, musí být kontrolováno stá

tem — prostě se popírá fakt, že podřízenost je pouze vnější

a nepřímá. V obou případech se popírá, že oblast umění a ob

last mravnosti tvoří dva autonomní světy, ale uvnitř jednoty

lidského subjektu.

2

Ještě než se začnu zabývat oblastí umění, chtěl bych říci, že

když mluvíme o umění, mluvíme o umění v umělci, v duši

a v tvůrčím dynamismu umělce, o umění jako zvláštní ener

gii, vitální síle, kterou musíme nepochybně zkoumat v ní

samé a ukázat její povahu, jež však existuje v člověku a jíž

člověk užívá, aby vytvořil dobré dílo. Neužívá jen svých ru

kou, ale tohoto vnitřního a specifického principu činnosti,

který se rozvíjí v jeho duchu. Podle Aristotela a Tomáše Ak

vinského je umění zběhlost neboli habitus

4

— jinými slovy na

prosto správná síla rozvinutá v nitru. Umění je habitus prak

tického rozumu, jeho zvláštní habitus, který se týká vytváření

objektů jakožto produktů činnosti.

4

Habitus (zběhlost) je vlastnost, která svůj subjekt trvale disponuje tak, aby si

ve své činnosti počínal dobře (správně) nebo špatně (nesprávně). Poznámka

překladatele.

11

Dokonalostí praktického rozumu je také uvážlivost (ro

zumnost, prudentia). Umění se od ní liší tím, že se týká

dobra díla, kdežto uvážlivost se týká dobra člověka. Staří

filosofové tento rozdíl rádi zdůrazňovali, když srovnávali

umění s mravními habity neboli ctnostmi. Když řemeslník

vytváří krásný truhlářský předmět nebo klenot, málo záleží

na tom, že sám je třeba nevrlý nebo rozmařilý. Nebo když

nám matematik svými důkazy předvádí nějakou geometric

kou pravdu, málo záleží na tom, že je žárlivý nebo hněvivý.

Z tohoto hlediska, jak říká Tomáš Akvinský, se umění podo

bá habitům spekulativního rozumu: umění působí, že člo

věk si počíná správně ne co do užívání lidské svobody, ale

co do správnosti zvláštní operativní síly. Dobrem, které

umění sleduje, není dobro lidské vůle, nýbrž dobro vytváře

né věci. Umění proto nevyžaduje jako předběžnou podmín

ku správnost vůle neboli apetitivní schopnosti, pokud jde

o její vlastní přirozenost, její dynamismus a její vlastní cíle —

lidské neboli mravní —, krátce řečeno v linii lidského údělu.

Oscar Wilde byl dobrým tomistou, když napsal: „To, že je

někdo travič, nedokazuje nic proti jeho próze.“ Co o tom

říká Tomáš Akvinský? „Dobrem, které sleduje umění, není

dobro vůle neboli lidské apetitivní schopnosti [vlastní dob

ro člověka], nýbrž dobro vytvářených děl neboli výtvorů

umění. Proto umění nepředpokládá správnost chtění [v linii

lidského dobra].“

5

5

Sum. theol., I—II, 57,4.

Tak je formulován jeden ze základních principů, které jsou klíčové pro řešení problémů, jimiž se máme zabývat. Tomuto principu je třeba dobře rozumět a dobře ho aplikovat. Není to jediný princip, který tu platí. Vyvažují ho jiné základní principy, jež pocházejí z oblasti mravnosti. Zvláště pak musí být doplněn konstatováním, že umělec není samo Umění nebo personifikace Umění, jež sestoupila z jakéhosi platónského nebe, nýbrž člověk. Umělec je člověk, který užívá umění.

Zmíněný princip přesto zůstává v platnosti a nikdy na něj nesmíme zapomenout. Umění samo o sobě směřuje k dobru díla, nikoli k dobru člověka. Umělec má na prvním místě odpovědnost za své dílo.

Je třeba říci, že umělec slouží kráse a poezii, slouží tedy absolutnu, miluje absolutno, je v zajetí absolutna láskou, jež vyžaduje celou jeho bytost, tělo i duši. Nemůže souhlasit s žádným rozdělením. Kousek nebe skrytý v temném příbytku jeho ducha — mám tu na mysli tvůrčí neboli poetickou intuici — je prvním pravidlem, jemuž musí věnovat veškerou svou věrnost, poslušnost a pozornost.

Dodejme mimochodem, že tvůrčí intuice neznamená, že pravidla rozumu jako výkonného nástroje jsou zbytečná. Tato intuice naopak požaduje, abychom jich užívali jako nezbytného prostředku. Když jako nástrojů tvůrčí intuice užíváme zdrojů diskursivního rozumu a pravidel, která na nich závisejí — jsou to pravidla druhotná —, pak tato pravidla vytvářejí nezbytnou výbavu uvážlivosti, důvtipu a vynalézavosti života umění. Na tuto citlivost a na tuto trpělivou lstivost naráží Degas, když říká: „Takový obraz, to je něco, co vyžaduje stejně prohnanosti, obmyslnosti a neřestnosti jako spáchání zločinu.“

6

Jde tu snad o úlohu ďábla, o níž mluvil

Gide, když prohlašoval, že na každém uměleckém díle spolupracuje démon? Nikoli. Gide měl na mysli něco docela jiného; budeme se tím zabývat později. Zatím máme v každém případě co činit s démonem jen velmi nevinným, s démonem vynalézavosti a důvtipu, které je třeba uplatnit při používání pravidel.

3

Řekl jsem, že umění jako takové směřuje k dobru díla, nikoli k dobru člověka, a že jeho transcendentním cílem je krása, absolutno, jež nestrpí rozdělení.

Nyní si musíme uvědomit rub mince, druhou stránku našeho problému. Nikoli oblast umění, nýbrž oblast mravnosti. Nikoli řád zhotovování, ale řád jednání. Ne už praktickou činnost rozumu, nakolik se týká dobra díla, které má být vytvořeno, ale praktickou činnost rozumu, nakolik se týká dobra lidského života, jehož se má dosáhnout užíváním svobody.

Jaké jsou základní složky oblasti mravnosti? Prvním pojmem je pojem mravního dobra.

Dobro pojaté v celé šíři patří do řádu transcendentálií. Dobro je transcendentálie stejně jako jsoucno a dobro má stejný rozsah (extenzi) jako jsoucno. Všechno, co existuje, je 6

Citováno Etiennem Charlesem in: Renaissance de l’Art Français, duben 1918. Srov.

Art et Scolastique, Paris, Louis Rouart et fils, 4. vyd., 1947, s. 71. dobré v té míře, v jaké je, v jaké má bytí. Neboť dobro neboli to, co je žádoucí, je plnost bytí.

Pojem, který jsem uvedl, je pojem dobra metafyzického neboli ontologického — nikoli pojem dobra mravního.

Mravní dobro je druh dobra, který je specifický pro člověka, lidský život a pro užívání lidské vůle. Tento druh dobra působí, že člověk je dobrý, prostě a jednoduše dobrý.

Ihned se přirozeně ptáme: co je určujícím faktorem, který působí, že člověk je prostě a jednoduše dobrý?

Člověk může být bohatý, může mít úspěch, moc, může být dobrým obchodníkem, dobrým politikem, dobrým zemědělcem, a zároveň může být špatným člověkem.

Člověk může být nadán výjimečnou inteligencí, může mít velmi rozsáhlé vědomosti, být velkým vědcem nebo velkým filosofem, a zároveň být špatným člověkem.

Člověk může být velkým umělcem a špatným člověkem.

Člověk je prostě a jednoduše dobrý dobrotou svých skutků, pokud vyjadřují jeho vůli: je to skutek, který naplňuje jeho bytí a vychází z něho jakožto člověka, tj. jakožto osoby, jež je pánem sama sebe a dokáže brát do rukou svůj vlastní osud, neboli jakožto svobodného činitele.

Když myslíme na člověka, který riskuje svůj život, aby zachránil lidi ve velkém nebezpečí, nebo na člověka, který je pronásledován, protože se nechce podílet na nějaké nespravedlnosti, nebo na člověka, který se raději nechá hanobit a ostouzet, než by prozradil tajemství, jež mu bylo svěřeno, vzbuzuje to naši úctu, tomu člověku závidíme, chtěli bychom jednat stejně jako on. Možná toho nejsme schopni — ve stejné situaci bychom třeba selhali. (Lidé žijící špatným životem přesto ctnost obdivují a někdy jsou velmi nároční na ctnosti těch druhých.) Ať je tomu jakkoli, takového člověka obdivujeme, myslíme si, že je to člověk dobrý a řádný. Tehdy jsme postihli pojem mravního dobra.

A zároveň se před námi vynořuje a zjevuje řád, který je odlišný od veškerého řádu fyzického či metafyzického: nový řád, nový vesmír, řád či vesmír mravnosti. Kdyby byly lidské skutky jen přírodní události vyplývající z konstelací příčin působících ve světě, existoval by pouze svět přírody — neexis toval by svět etiky, svět mravnosti. Ale lidské skutky vstupují do světa jako výsledek svobodné determinace, jako něco, co závisí na iniciativě nepřevoditelné na kauzální spojení působící v celém světě a co je pojato do jiného celku, jímž jsem já sám, má vlastní osoba, odpovědná za tuto iniciativu. Já sám jsem sám od sebe původcem svého skutku, ať je dobrý nebo špatný.

Přejděme teď k jinému bodu. Co je určující kvalitou, která působí, že můj skutek je dobrý? Dobro znamená plnost bytí. Ale něco dosahuje plnosti svého bytí, je-li formováno podle formy požadované jeho přirozeností. Člověk je živočich obdařený rozumem, a proto formou, jež je esenciálně požadována jeho přirozeností, aby jeho skutky měly plnost bytí, je forma rozumu. Lidský skutek je dobrý, prostě a jednoduše dobrý, neboli mravně dobrý, je-li formován rozumem neboli odměřován podle rozumu. Shoda s rozumem či souhlas s rozumem, tj. shoda s tím, co činí člověka člověkem, působí, že lidský skutek je dobrý.

A tak to, že lidský skutek je dobrý nebo špatný, tvoří jeho vnitřní mravní hodnotu. Pojem mravní hodnoty nemá nic společného s pojmem hodnoty estetické neboli umělecké.

16

Ctnost je duchovně krásná a Řekové označovali mravní dob

ro jediným slovem kalokagathos, krásný-a-dobrý. Ale tato vnitř

ní krása neboli noblesa mravně dobrého skutku se nevztahu

je k dílu, jež má být vytvořeno, vztahuje se k užívání lidské

svobody. Na druhé straně takový skutek není dobrý jako pro

středek k nějakému cíli, je dobrý sám o sobě — staří filosofové

to označovali jako bonum honestum neboli dobro jako správ

nost, kvalita skutku dobrého pro lásku k dobru. Nejde tu

o good state of affairs, o výhodný nebo užitečný stav věcí, jde

o dobrotu, krásu či noblesu, kterou lidskému skutku dává

shoda s rozumem. A ta je cílem o sobě, dobrem o sobě.

Umělecká hodnota a mravní hodnota patří do dvou roz

dílných oblastí. Umělecká hodnota se vztahuje k dílu, mravní

hodnota se vztahuje k člověku. Hříchy lidí mohou být námě

tem či látkou uměleckého díla a umění z nich může čerpat

estetickou hodnotu — jinak by neexistovali romanopisci.

Zkušenost s morálním zlem může dokonce živit habitus umě

ní — chci říci: nahodile, per accidens, nikoli jako nutná potře

ba umění samého. Wagnerova smyslnost je působením jeho

hudby tak sublimovaná, že Tristan evokuje už jen obraz čisté

esence lásky. Je pravda, že kdyby Wagner nebyl okouzlen lás

kou k Mathildě Wesendonckové, Tristana bychom patrně ne

měli. To neznamená, že svět by na tom byl nepochybně hůře,

Bayreuth není nebeský Jeruzalém. Umění i tak využívá vše

ho, i hříchu. Počíná si jako bůh, myslí jen na svou slávu. Ať se

malíř třeba zatratí, malířství na to nedbá, jen když se na ohni,

v němž malíř hoří, upeče krásné chrámové okno.

7

7

Srov. Réponse à Jean Cocteau, Paris, Stock 1926, s. 30—31.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist