načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Odpočívej v pokoji - Lee Child

Odpočívej v pokoji

Elektronická kniha: Odpočívej v pokoji
Autor: Lee Child

Jack Reacher nemá cíl a zbývá mu všechen čas světa, aby k němu dorazil. Zapadlá železniční stanice uprostřed obilných lánů nazvaná Mother’s Rest ho láká, aby se tam na den ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 379
Rozměr: 24 cm
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Iva Harrisová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7559-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jack Reacher nemá cíl a zbývá mu všechen čas světa, aby k němu dorazil. Zapadlá železniční stanice uprostřed obilných lánů nazvaná Mother’s Rest ho láká, aby se tam na den zastavil. Ve Státech existuje spousta míst s podivnými jmény. Proč by mělo být jedinečné Mother’s Rest v zemi, kde se města jmenují Why a Whynot, Accident a Peculiar, Santa Claus a No Name? Reacher očekává, že najde náhrobní kámen z časů prvních osadníků, opuštěný v moři téměř zralé pšenice... místo toho však narazí na ženu čekající na ztraceného kolegu, na záhadnou poznámku o dvou stech mrtvých a na městečko plné mlčenlivých, ostražitých obyvatel. Reacherova jednodenní přestávka na cestě se promění v hledání s otevřeným koncem... v samém srdci temnoty. Román z populární řady vojenských, poněkud westernově laděných thrillerů v hlavní roli s osamělým poutníkem, bývalým vojenským policistou Jackem Reacherem. Další z osamělých měst, do nichž jej jeho cesta zavádí, skrývá hluboké a temné tajemství...

Popis nakladatele

Jack Reacher nemá cíl a zbývá mu všechen čas světa, aby k němu dorazil. Zapadlá železniční stanice uprostřed obilných lánů nazvaná Mother’s Rest ho láká, aby se tam na den zastavil. Ve Státech existuje spousta míst s podivnými jmény. Proč by mělo být jedinečné Mother’s Rest v zemi, kde se města jmenují Why a Whynot, Accident a Peculiar, Santa Claus a No Name?

Reacher očekává, že najde náhrobní kámen z časů prvních osadníků, opuštěný v moři téměř zralé pšenice… místo toho však narazí na ženu čekající na ztraceného kolegu, na záhadnou poznámku o dvou stech mrtvých a na městečko plné mlčenlivých, ostražitých obyvatel.

Reacherova jednodenní přestávka na cestě se promění v hledání s otevřeným koncem… v samém srdci temnoty.

Zařazeno v kategoriích
Lee Child - další tituly autora:
Poslední sbohem Poslední sbohem
Pomsta Pomsta
Odpočívej v pokoji Odpočívej v pokoji
 (audio-kniha)
Jack Reacher: Nevracej se Jack Reacher: Nevracej se
Minulost Minulost
 
K elektronické knize "Odpočívej v pokoji" doporučujeme také:
 (e-book)
Let 305 Let 305
 (e-book)
Hrozba patriotů Hrozba patriotů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 Lee Child

All rights reserved.

Z anglického originálu Make Me

(First published by Bantam Press, Great Britain, 2015)

přeložila © 2015 Iva Harrisová

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-440-9 (pdf)


S díky Darleymu Andersonovi,

který je už dvacet let mým agentem


PRVNÍ KAPITOLA

P

ohnout chlapem velkým jako Keever není snadné. Je to jako

vyndat extra velkou matraci z  vodní postele. Tak ho pohřbili

hned u  domu. Což stejně dávalo smysl. Do sklizně zbýval ještě

měsíc a rozryté pole by bylo vidět ze vzduchu. A v případě chlapa jako Keever by na vzduch určitě došlo. Poslali by pátrací letadla, vrtulníky a možná i drony.

Začali o půlnoci, což považovali za dostatečně bezpečné. Nacházeli se uprostřed deseti tisíc akrů naprosté prázdnoty, jediná lidská stavba na jejich straně horizontu byla železniční trať na východě, večerní vlak projel před pěti hodinami a ranní pojede za sedm hodin. Tudíž žádné zvědavé pohledy. Jejich rypadlo mělo čtyři bodové reflektory na liště nad kabinou, stejné, jakými si kluci vylepšují pick-upy, a ty čtyři paprsky vytvářely širokou kaluž jasného halogenového světla. Takže problém nepředstavovala ani viditelnost. Jámu začali kopat ve výběhu pro prasata, který už byl stejně rozrytý. Prasata váží sto kilo a každé má čtyři nohy. Zanechávají po sobě značnou škodu. Ze vzduchu se nedalo nic zahlédnout, dokonce ani termální kamerou. Záběr by okamžitě zbělel párou vycházející ze zvířat, z jejich exkrementů a z louží močůvky.

Dostatečně bezpečné.

Prasata ráda hrabou, tak tu jámu udělali hlubokou. Ani to nepředstavovalo problém. Rypadlo mělo dlouhé teleskopické rameno s dvoumetrovou lžící, která se zakusovala rytmicky do země, v elektrickém světle se leskly hydraulické válce, motor se namáhal, řval a dělal přestávky a kabina se zvedala a klesala, jak vedle ní dopadaly další a další dávky zeminy. Když byla jáma hotová, zacouvali, otočili rypadlo a pomohli přední radlicí Keeverovi do hrobu. Několikrát ho postrčili, překulili, obalili hlínou, shodili přes okraj a nechali ho zmizet ve stínu elektrických světel.

Zhatila se pouze jedna věc, a to právě v tomhle okamžiku.

Večerní vlak dorazil s pětihodinovým zpožděním. Ráno se ve zprávách v rádiu dozvěděli, že se o sto kilometrů dál na jihu porouchala lokomotiva a způsobila přerušení provozu. V tu chvíli o tom ale neměli tušení. Zaslechli pouze tesklivé zapískání na vzdáleném přejezdu a nemohli udělat nic jiného než se otočit a vytřeštit oči na dlouhou řadu osvětlených vagonů ubíhajících jeden za druhým jako přelud v nekonečném snu. Nakonec se však přehnaly, koleje ještě chvíli zpívaly a pak pohltila zadní světlo vlaku temnota a muži se vrátili ke své práci. Vlak o  třicet kilometrů dál zpomalil, přibrzdil, se zasyčením zastavil, otevřely se dveře a  na betonovou rampu před obilným silem velikosti činžovního domu vystoupil Jack Reacher. Po levém boku měl další čtyři sila, všechna větší než to první, a po pravém boku obrovskou kovovou budovu velkou jako letecký hangár. Temnotu protínaly žluté kužele ze sodíkových lamp rozestavených v  pravidelných odstupech na sloupech. V nočním vzduchu se vznášela mlha jako poznámka v kalendáři. Nastával konec léta. Blížil se podzim.

Reacher zůstal stát a za zády se mu pohnul vlak. Odjížděl bez něj, s námahou a skřípotem, nabíral pomalý rachotivý rytmus a pak zrychlil a do Reachera se opřel vír vzduchu. Kromě něho nikdo nevystoupil. Což nebylo žádné překvapení. Stanice nepatřila k frekventovaným uzlům. Nacházela se v zemědělské oblasti. Pasažérům nenabízela nic jiného než typický nádražní domek s lavičkami a pokladním okénkem, vmáčknutý mezi sila a obrovské skladiště. Byl postavený v tradičním železničním stylu. Vypadal jako dětská hračka dočasně umístěná mezi dva lesklé sudy od oleje.

Ale nápis na ceduli přes celou šířku domku byl důvodem, proč sem Reacher přijel: Mother’s Rest. Matčino spočinutí. Našel to místo na mapě a usoudil, že je to skvělé jméno pro železniční stanici. Napadlo ho, že koleje musí protínat starou stezku, po které jezdily kolony koňmi tažených povozů, přímo tam, kde kdysi k čemusi došlo. Mladou ženu třeba přepadly porodní bolesti. Nemohla pokračovat v cestě. Povozy na dva týdny zastavily. Nebo na měsíc. Někdo si možná na to místo po letech vzpomněl. Třeba potomek. Vznikla rodinná legenda. Možná tam stojí malé muzeum.

Nebo existuje smutnější vysvětlení. Leží tam pohřbená žena. Tak stará, že nemohla dál. V tom případě se tam nachází pamětní kámen.

Tak či onak, Reacher dospěl k závěru, že se to vyplatí zjistit. Stejně neměl nikam namířeno a měl všechen čas světa, tak mu nevadily zajížďky. Proto vystoupil z toho vlaku. Zpočátku s jistým zklamáním. Skutečnost neodpovídala jeho očekávání. Představoval si skupinku zaprášených domků a osamělý koňský výběh. A malé muzeum s jednou místností, otevřené jen půl dne a vedené nějakým dobrovolníkem. Například starcem z některého z domků. Nebo náhrobní kámen, třeba mramorový, ohraničený plotem z tepaného železa.

Nečekal obrovskou zemědělskou infrastrukturu. Mělo ho to ale napadnout. Obilí se setkává se železnicí. Musí se někde naložit. Miliardy bušlů a miliony tun každý rok. Reacher udělal krok doleva a podíval se mezerou mezi budovami. Byla tam tma, ale vycítil nepravidelný polokruh obydlí. S největší pravděpodobností domy pro dělníky ze skladiště. Zahlédl světla a doufal, že vycházejí z motelu, bistra nebo obojího.

Zamířil k východu, čistě ze zvyku obešel kaluže sodíkového světla, ale uvědomil si, že poslední lampě se nevyhne, protože byla usazená přímo nad východem. Tak si ušetřil zacházku a prošel i světlem pod předposlední lampou.

V tu chvíli se vynořila ze stínu jakási žena.

Energicky k němu vyrazila, udělala dva rychlé kroky, nedočkavě, jako by ji těšilo, že ho vidí. Z řeči jejího těla vyzařovala úleva.

Pak pominula. Nahradilo ji zklamání. Žena se zprudka zastavila a řekla: „Ach.“

Byla to Asiatka. Ale ne drobná. Měřila dobrých sto sedmdesát pět centimetrů, možná i víc. A její postava odpovídala výšce. Netrčely z ní kosti. Nebyla to žádná vyhublá tyčka. Muselo jí být kolem čtyřiceti, měla dlouhé černé vlasy a na sobě džíny a tričko pod krátkou bavlněnou bundou. Na nohou šněrovací boty.

Reacher pozdravil: „Dobrý večer.“

Žena se mu podívala přes rameno.

Reacher oznámil: „Jsem jediný cestující.“

Žena mu pohlédla do očí.

Reacher dodal: „Vystoupil jsem jako jediný. Takže váš přítel nepřijel.“

„Můj přítel?“ opáčila žena. S neutrálním přízvukem. Normální americkou angličtinou. Která je slyšet všude.

Reacher se zeptal: „Co jiného byste tady dělala? Přišla jste někomu 7 naproti. Jinak by sem nemělo cenu chodit. O půlnoci tady není nic k vidění.“

Žena neodpověděla.

Reacher pravil: „Neříkejte mi, že tady čekáte od sedmi.“

„Nevěděla jsem, že vlak má zpoždění,“ řekla žena. „Není tady signál mobilu. A nikdo od železnice, kdo by mi poradil. A chlap od Pony Expressu asi dneska onemocněl.“

„Neseděl v mém vagonu. Ani v obou vedlejších.“

„Kdo tam neseděl?“

„Váš přítel.“

„Nevíte, jak vypadá.“

„Je velký,“ usoudil Reacher. „Proto jste ke mně vyrazila. Myslela jste si, že jsem on. Rozhodně na vteřinu. A žádný velký chlap v mém vagonu neseděl. Ani v jednom ze sousedních.“

„Kdy přijede další vlak?“

„V sedm ráno.“

Žena se zeptala: „Kdo jste a proč jste sem přijel?“

„Jsem jenom chlap, který tudy projíždí.“

„Vlak projel. Vy ne. Vy jste vystoupil.“

„Víte něco o tomhle místě?“

„Vůbec nic.“

„Viděla jste muzeum nebo náhrobní kámen?“

„Co tady pohledáváte?“

„Kdo se ptá?“

Žena se na okamžik zarazila a pak odpověděla: „Nikdo.“

Reacher se otázal: „Je tady někde motel?“

„Ubytovala jsem se v něm.“

„Jaký je?“

„Prostě motel.“

„To mi vyhovuje,“ prohlásil Reacher. „Mají volné pokoje?“

„Udivilo by mě, kdyby neměli.“

„Dobře, můžete mi ukázat cestu. Nečekejte tady celou noc. Vstanu brzy. Zaklepu na vás při odchodu na dveře. Doufejme, že váš přítel přijede zítra ráno.“

Žena nic neřekla. Jenom se ještě jednou podívala na tiché koleje a pak se otočila a vykročila k východu. 8

LEE CHILD


DRUHÁ KAPITOLA

M

otel byl větší, než Reacher očekával. Byla to jednopatrová

podkova s celkem třiceti pokoji a spoustou míst na parkování.

Většinou neobsazených. Motel byl víc než poloprázdný. Byl

postavený z  obyčejných kvádrů omítnutých na béžovo, s  železnými schodišti a zábradlími natřenými na hnědo. Nic zvláštního. Ale působil čistě a udržovaně. Svítily všechny žárovky. Reacher už zažil horší.

Recepce se nacházela za prvními dveřmi nalevo v přízemí. Za pultem úřadoval recepční. Malý chlapík s velkým břichem a okem, které vypadalo skleněné. Dal ženě klíč od pokoje 214 a žena beze slova odkráčela. Reacher se zeptal na cenu a recepční sdělil: „Šedesát dolarů.“

Reacher opáčil: „Za týden?“

„Za jednu noc.“

„Nejsem včerejší.“

„Co tím chcete říct?“

„Přespal jsem ve spoustě motelů.“

„A co má být?“

„Nevidím tady nic, co by stálo za šedesát dolarů. Jedině tak za dvacet.“

„Na dvacet nemůžu přistoupit. Ty pokoje jsou drahé.“

„Jaké pokoje?“

„V prvním patře.“

„Bude mi stačit přízemí.“

„Nechcete spát blízko ní?“

„Blízko koho?“

„Své přítelkyně.“

„Nechci,“ odmítl Reacher. „Nemusím spát blízko ní.“

„Padesát dolarů za přízemí.“

„Dvacet. Jste víc než poloprázdní. V podstatě bez zákazníků. Lepší dvacet dolarů než vůbec nic.“

„Třicet.“

„Dvacet.“

„Dvacet pět.“ 9 ODPOČÍVEJ V POKOJI

„Platí,“ přijal Reacher. Vytáhl z kapsy roličku bankovek, oddělil desetidolarovku, dvě pětidolarovky a pět dolarovek. Položil je na pult a jednooký recepční je vyměnil za klíč s dřevěným přívěskem označeným 106, který vyndal s vítězoslavnou okázalostí ze zásuvky.

„V zadním rohu,“ oznámil. „U schodiště.“

Které bylo kovové, což znamenalo, že řinčí, když se po něm chodí. Ne nejlepší pokoj v motelu. Malá pomsta. Reacherovi to však nevadilo. Usoudil, že bude ten večer poslední, jehož hlava spočine na polštáři. Neočekával, že by takhle pozdě ještě někdo přijel. Počítal s klidnou nocí hezky až do rána.

Pravil: „Děkuju,“ a vyšel s klíčem v ruce. Jednooký recepční počkal třicet vteřin, pak vytočil číslo na stolním telefonu, a  když se dovolal, sdělil: „Setkala se s  chlapem, který vystoupil z vlaku. Vlak měl zpoždění. Čekala na něj pět hodin. Přivedla ho sem a ten chlap se ubytoval.“

Ve sluchátku zapraskala otázka a jednooký recepční odpověděl: „Další velký chlap. Pěkný blbec. Otravoval kvůli ceně. Dal jsem mu sto šestku v zadním rohu.“

Další praskavá otázka a další odpověď: „Odtud ne. Jsem na recepci.“

Další zapraskání, ale tentokrát jiný tón a jiná kadence. Pokyn, ne otázka.

Recepční řekl: „Dobře.“

A zavěsil, vyhrabal se na nohy, vyšel z recepce, popadl zahradní lehátko před prázdným pokojem 102 a odtáhl ho na parkoviště, na místo, odkud viděl zároveň na své dveře i na dveře 106. Vidíš na jeho pokoj? zněla otázka a Pohni zadkem a přesuň se někam, odkud na něj celou noc uvidíš, zněl pokyn a jednooký recepční pokyny vždycky poslouchal, i když občas neochotně, jako právě v tu chvíli, kdy poopravil úhel a hodil svým vypaseným tělem na nepohodlný plast. Venku, na čerstvém nočním vzduchu. Ne zrovna oblíbená činnost. Reacher zaslechl ze svého pokoje zaskřípání zahradního lehátka na asfaltu, nevěnoval mu však pozornost. Považoval ho za náhodný noční zvuk, za nic nebezpečného jako cvaknutí střelné zbraně nebo zasviš- 10

LEE CHILD


tění čepele v pochvě, za nic, kvůli čemu by se musel znepokojovat jeho ještěří mozek. A  jediná neještěří možnost byly kroky ve šněrovacích botách venku na chodníku a zaklepání na dveře, protože žena z nádraží vypadala na osobu se spoustou otázek a také očekávání, kterým by mělo být vyhověno. Kdo jste a proč jste sem přijel?

Bylo to však zaskřípání, ne kroky ani zaklepání, tak mu Reacher nevěnoval pozornost. Složil svoje kalhoty, položil je pod matraci a pak ze sebe osprchoval prach z celodenní cesty a vklouzl pod pokrývku. Nastavil budík ve své hlavě na šest ráno, jednou se protáhl, jednou zívl a usnul. Svítání se dostavilo celé zlaté, bez jediného odstínu růžové či nachové. Obloha byla matně modrá jako staré tričko prohnané stokrát pračkou. Reacher se znovu osprchoval, oblékl a  vyšel do nového dne. Spatřil zahradní lehátko, prázdné a podivně umístěné na parkovišti, ale nepřišlo mu podezřelé. Vyšel co nejtišeji po kovovém schodišti a  kladl při tom velice opatrně nohy, aby neřinčelo, ale jen tlumeně dunělo. Našel pokoj 214 a zaklepal na dveře, pevně, ale diskrétně, jak by to asi udělal poslíček v  drahém hotelu. Ranní buzení, madam. Měla zhruba čtyřicet minut. Deset na to, aby se probrala, deset na osprchování, deset na to, aby došla zase na nádraží. Dorazí tam s dostatečným předstihem před ranním vlakem.

Reacher se proplížil zpátky ze schodů a zamířil na ulici, která byla dostatečně široká, aby se dala označit za náměstí. Patrně sloužilo pro zemědělská vozidla, pomalá a neohrabaná, která se tam otáčela a manévrovala, řadila se před mostními váhami, přijímacími kancelářemi a samotnými obilními sily. Do asfaltu byly zapuštěné koleje. Musel tam být velký provoz. Bylo to klíčové místo, patrně pro celou oblast, což v tomhle koutě Ameriky znamená poloměr přes tři sta kilometrů. Což vysvětlovalo ten velký motel. Farmáři přijíždějí ze široka daleka a musí se vyspat před cestou nebo po cestě ze vzdáleného města. Možná přijíždějí všichni najednou, v určitém ročním období. Když se prodává úroda na stojato, například v dalekém Chicagu. Proto těch třicet pokojů.

Široká ulice, náměstí nebo co to bylo, vedla od jihu k severu, že- 11

ODPOČÍVEJ V POKOJI


lezniční trať a lesklé budovy tvořily východní hranici po pravé straně a cosi jako hlavní třída západní hranici nalevo. Stál tam motel, bistro a obchod se smíšeným zbožím. Městečko za nimi se roztahovalo do polokruhu obráceného na západ. Řídká zástavba. Venkovský styl se spoustou prostoru. Tisíc obyvatel, možná ještě míň.

Reacher zamířil po široké ulici na sever a hledal stezku pro povozy tažené koňmi. Usoudil, že mu překříží cestu z východu na západ, což bývalo smyslem kolon povozů. Jdi na západ, mladý muži. Vzrušující doba. Padesát metrů před sebou zahlédl přejezd, za posledním silem. Silnici vedoucí v pravém úhlu přesně z východu na západ. Napravo byla jasně osvětlená ranním sluncem a nalevo ponořená do stínu.

Přejezd neměl závory. Jen červená světla. Reacher se zastavil na kolejích a zadíval se na jih, směrem, odkud přijel. Nezahlédl žádný další přejezd kilometr a půl daleko, což bylo, kam přibližně v bledém světle dohlédl. Žádný další přejezd nezahlédl ani kilometr a půl daleko na severu. Což znamenalo, že pokud Mother’s Rest uplatňuje nárok na svou vlastní komunikaci probíhající z východu na západ, stojí právě na ní.

Byla poměrně široká, lehce vyvýšená, postavená ze zeminy vykopané z mělkých příkopů po stranách. Pokrýval ji silný asfaltový koberec zešedlý věkem, popraskaný vlivem počasí a hrbolatý na okrajích jako ztuhlá láva. Táhla se od horizontu k horizontu, dokonale rovná.

Možnost. Povozy jezdily přímo, když to šlo. Proč by to nedělaly? Nikdo si jen tak pro zábavu zbytečně nezajede. Vedoucí vozka se řídil vzdáleným bodem v krajině, ostatní ho následovali, o rok později našla vyježděné koleje další výprava a o rok později je někdo zanesl do mapy. A o sto let později se nějaké oddělení státních silnic dostavilo s náklaďáky plnými asfaltu.

Na východě nebylo nic vidět. Ani malé muzeum, ani náhrobní kámen. Jen silnice mezi nekonečnými lány téměř zralé pšenice. Ale na druhé straně, západně od železničních kolejí protínala silnice město, víceméně přesně uprostřed, a po obou stranách ji lemovalo šest bloků nízkých domů. Rohový pozemek napravo se rozrostl o sto metrů na sever. Jako fotbalové hřiště. Patřil obchodnímu zastoupení zemědělského vybavení. Stály tam podivné traktory a obrovské stroje, všechny zbrusu nové a nablýskané. Nalevo se nacházel obchod s veterinárními potřebami, v malé budově, která musela bývat obyčejný obytný dům. 12

Reacher zahnul a pokračoval po staré stezce, přes město směrem na západ, v zádech vlažné ranní slunce. Jednooký recepční vytočil v  recepci motelu telefonní číslo, a  když se dovolal, sdělil: „Odešla zpátky na nádraží. Teď čeká na ranní vlak. Kolik chlapů hodlají ještě poslat?“

Odpovědělo mu dlouhé umělohmotné zapraskání, ne otázka, ale ani pokyn. Jemnější tón, možná povzbuzení. Nebo ujištění. Jednooký recepční pravil: „Dobře, jasně,“ a zavěsil. Reacher prošel kolem šesti bloků jedním směrem a  kolem šesti bloků druhým směrem a zahlédl spoustu věcí. Domy, ve kterých se ještě bydlelo, a  domy přeměněné na úřadovny, obchodníka s  osivem, obchodníka s umělými hnojivy a zvěrolékaře specializovaného na velká zvířata. Malou právnickou kancelář. Benzinovou pumpu o blok dál na severu, kulečníkovou hernu, obchod prodávající pivo a  zmrzlinu a  obchod nabízející pouze holínky a  gumové zástěry. Samoobslužnou prádelnu, pneuservis a opravnu obuvi.

Nezahlédl muzeum ani pomník.

Což bylo nejspíš v pořádku. Muzea a pomníky nebývají hned na ráně. Staví se spíš o blok dva stranou, v zájmu zachování úcty a mimo nebezpečí.

Opustil starou stezku pro kolony vozů a vešel do postranní ulice. Ulice tvořily pravoúhlou síť, i když město se rozrostlo do půlkruhu. Některé pozemky byly víc žádoucí než jiné. Jako by obří sila měla svůj vlastní gravitační systém. Nejvzdálenější pozemky zůstaly nezastavěné. Budovy blíž u špičky se mačkaly jedna na druhou. V bloku za stezkou se nacházely jednopokojové byty, které bývaly patrně původně stájemi nebo garážemi, a cosi, co vypadalo jako skládací prodejní stánky pro lidi, kteří vyhradili jeden dva akry ovoci a zelenině. Jeden obchod nabízel služby Western Unionu, MoneyGramu, faxování, fotokopírování, FedExu, UPS a DHL. Vedle sídlila kancelář CPA, ale vypadala opuštěně.

Žádné muzeum a žádný pomník.

Reacher prohledal křížem krážem všechny bloky, jeden po druhém, 13

ODPOČÍVEJ V POKOJI


kolem nízkých domků, opravny dieselových motorů a prázdných pozemků plných plevele jemného jako vlasy. Vyšel na druhém konci široké ulice. Prozkoumal polovinu města. Žádné muzeum a žádný pomník.

Viděl, jak přijíždí ranní vlak. Vypadal horký, netrpělivý a otrávený, že musí zastavovat. Nedalo se poznat, jestli z něj někdo vystoupil. Výhled zakrývala příliš hustá zástavba.

Reacher dostal hlad.

Zamířil rovně dopředu přes náměstí, téměř až tam, kde zahájil svůj průzkum, kolem obchodu se smíšeným zbožím do bistra. Dvanáctiletý vnuk jednookého recepčního vklouzl do obchodu se smíšeným zbožím, k  telefonnímu automatu na stěně hned za dveřmi. Hodil do něj několik mincí, vytočil číslo, a když se ve sluchátku ozval hlas, oznámil: „Prohledává město. Držel jsem se mu v patách. Prohledal úplně všechno. Blok po bloku.“ 14

LEE CHILD


TŘETÍ KAPITOLA

B

istro bylo čisté, příjemné a  hezky zařízené, ale v  první řadě

to bylo pracoviště určené k tomu, aby se tam co nejrychleji smě

ňovaly peníze za kalorie. Reacher si vybral stolek pro dva v zad

ním pravém rohu a  posadil se zády ke sbíhajícím se stěnám, aby měl výhled do celé místnosti. Polovina stolů byla obsazená a většinou u nich seděli lidé, kteří vypadali, že se posilňují na dlouhý den těžké fyzické dřiny. Dorazila servírka, plně zaměstnaná, ale profesionálně trpělivá a  Reacher si objednal opožděnou snídani, která sestávala z  palačinek, vajíček a slaniny, nejdůležitější roli však hrála jako obvykle káva.

Servírka sdělila, že bistro razí politiku neomezeného dolévání.

Reacher tu novinku přivítal s radostí.

Když upíjel z druhého hrnku, objevila se žena z nádraží. Bez doprovodu.

Zůstala na vteřinu stát, jakoby nejistá, a pak se rozhlédla, všimla si Reachera a vykročila přímo k němu. Vklouzla na prázdnou židli naproti. Zblízka a za denního světla vypadala lépe než předešlý večer. Měla živé oči a v obličeji se jí zračilo odhodlání a inteligence. Ale také obavy.

Pravila: „Děkuju za to zaklepání na dveře.“

Reacher opáčil: „Nemáte zač.“

Žena oznámila: „Můj přítel nepřijel ani ranním vlakem.“

Reacher se podivil: „Proč mi to říkáte?“

„Něco víte.“

„Myslíte?“

„Proč byste jinak vystupoval z vlaku?“

„Třeba tady bydlím.“

„Nebydlíte.“

„Třeba jsem farmář.“

„Nejste.“

„Mohl bych být.“

„To bych neřekla.“

„Proč?“ 15

ODPOČÍVEJ V POKOJI


„Vystoupil jste z vlaku bez tašky. To je protipól života zakořeněného po celé generace na jednom kousku země.“

Reacher se na okamžik zarazil a zeptal se: „Kdo vlastně jste?“

„Nezáleží na tom, kdo jsem. Záleží na tom, kdo jste vy.“

„Jsem jenom obyčejný chlap, který projíždí.“

„Budu potřebovat víc.“

„A já budu potřebovat vědět, kdo se ptá.“

Žena neodpověděla. Přišla servírka s Reacherovým talířem. Palačinky, vajíčka, slanina. Na stole stál sirup. Servírka dolila kávu. Reacher se chopil příboru.

Žena z nádraží položila na stůl vizitku. Posunula ji po olepeném dřevě. Byl na ní vládní znak.

Federal Bureau of Investigation. Zvláštní agentka Michelle Changová.

Reacher se otázal: „To jste vy?“

„Ano,“ potvrdila žena.

„Těší mě, že vás poznávám.“

„Nápodobně,“ odvětila žena. „Nebo alespoň doufám.“

„Proč mi klade otázky FBI?“

„Ve výslužbě,“ upřesnila žena.

„Kdo?“

„Já. Už nejsem agentka FBI. Ta vizitka je stará. Vzala jsem si jich pár s sebou, když jsem odcházela.“

„To se smí?“

„Patrně ne.“

„Přesto jste mi ji ukázala.“

„Abych získala vaši pozornost. A abych působila věrohodně. Pracuju teď jako soukromá vyšetřovatelka. Ale ne taková, co fotografuje po hotelích. Potřebuju, aby vám tohle bylo jasné.“

„Proč?“

„Potřebuju vědět, proč jste sem přijel.“

„Marníte čas. Ať už váš problém spočívá v čemkoliv, jsem tady úplně náhodou.“

„Potřebuju vědět, jestli jste sem přijel pracovat. Možná jsme na jedné lodi. Možná oba plýtváme časem.“

„Nepřijel jsem sem pracovat. Nejsem na lodi. Jenom projíždím.“

„Jste si jistý?“ 16

LEE CHILD


„Stoprocentně.“

„Proč bych vám měla věřit?“

„Je mi jedno, jestli mi věříte.“

„Podívejte se na to z mého úhlu.“

Reacher se zeptal: „Co jste dělala, než jste nastoupila k FBI?“

Changová sdělila: „Byla jsem policistka v Connecticutu. V hlídkovém voze.“

„To je dobré. Protože já byl vojenský policajt. Takže jsme bratři ve zbrani. Svým způsobem. Věřte mému slovu džentlmena. Jsem tu náhodou.“

„U jaké vojenské policie jste sloužil?“

Reacher objasnil: „Byl jsem u armády.“

„Co jste pro ni dělal?“

„Většinou to, co mi řekli. Od všeho něco. Nejvíc vyšetřování trestných činů. Podvody, krádeže, vraždy a zrada. Vyšetřoval jsem všechno, čeho se lidé dopouštějí, když je necháte.“

„Jak se jmenujete?“

„Jack Reacher. Dotáhl jsem to na majora. Pracoval jsem u sto desáté jednotky vojenské policie. Také jsem přišel o práci.“

Changová pomalu přikývla a uvolnila se. Ale ne docela. Ještě jednou se zeptala, ale tentokrát mírněji: „Jste si jistý, že tady nepracujete?“

Reacher potvrdil: „Naprosto.“

„Co teď děláte?“

„Nic.“

„Jak to myslíte?“

„Tak jak jsem řekl. Cestuju. Pohybuju se z místa na místo. Rozhlížím se. Namířím si, kam se mi zachce.“

„Neustále?“

„Přesně takhle se mi to líbí.“

„Kde bydlíte?“

„Nikde. Po světě. Právě v tuhle chvíli tady.“

„To nemáte domov?“

„K ničemu by mi nebyl. Nikdy bych se tam neohřál.“

„Byl jste už v Mother’s Rest někdy předtím?“

„Nikdy.“

„Tam proč jste sem teď přijel, když ne za prací?“ 17

ODPOČÍVEJ V POKOJI


„Projížděl jsem okolo. Byl to chvilkový nápad, protože mě zaujalo to jméno.“

Changová se na okamžik zarazila a pak se usmála, z ničeho nic a trochu toužebně.

„Já vím,“ podotkla. „Mám před očima ten film. Na závěr přijde blízký záběr nakloněného kříže zaraženého v zemi, stlučeného hřebíky ze dvou prken, s nápisem vyrytým železem rozpáleným v táborovém ohni, a za ním kolona povozů zmenšujících se v dálce. Potom se rozjedou titulky.“

„Myslíte, že tady zemřela nějaká žena?“

„Tak jsem to pochopila.“

„Zajímavé,“ odtušil Reacher.

„Jak jste to pochopil vy?“

„Nejsem si jistý. Napadlo mě, že tady zastavila mladá žena, aby porodila. Možná se měsíc zdržela a pak pokračovala v cestě. Z toho dítěte se stal senátor nebo něco podobného.“

„Zajímavé,“ odvětila Changová.

Reacher nabodl polotekutý žloutek a zasunul si ho vidličkou do úst.

* * *

O deset metrů dál vytočil muž od podávacího okýnka číslo na telefonu na stěně bistra a oznámil: „Vrátila se sama z nádraží, zamířila přímo k tomu chlapovi z včerejšího večera, dala se s ním do řeči a pletichaří a spřádá plány, dejte na má slova.“ 18

ČTVRTÁ KAPITOLA

B

istro se vyprázdnilo. Nával na snídaně probíhal očividně za

prvního rozbřesku. Farmaření je stejně hrozné jako vojenská

služba. Přišla servírka, Changová si objednala kávu a  kynutou

buchtu s  polevou a  Reacher dojedl snídani. Zeptal se: „Jak tedy tráví soukromá vyšetřovatelka jako vy čas, když nefotografuje po hotelích?“

Changová objasnila: „Nabízíme specializované služby. Průzkum ve firmách, v současné době samozřejmě hodně internetová bezpečnost, ale také zajišťujeme bezpečí fyzických osob. Osobní ochrana. Bohatí bohatnou, chudí chudnou a vydělávají na tom bodyguardi. A zabezpečujeme i budovy. K tomu ještě poskytujeme poradenství, ověřujeme spolehlivost, zjištujeme výši nebezpečí a provádíme také běžné vyšetřování.“

„Co vás přivádí sem?“

„Rozjeli jsme tady operaci.“

„Čeho se týká?“

„To vám nesmím prozradit.“

„Jak velká je ta operace?“

„Máme tady jednoho muže. Nebo jsem si to alespoň myslela. Vyslali mě jako posilu.“

„Kdy?“

„Dorazila jsem včera. Mám teď základnu v Seattlu. Doletěla jsem, co nejdál to šlo, a pak jsem si pronajala auto. Byla to děsná cesta. Zdejší silnice jsou nekonečné.“

„A nenašla jste svého muže.“

„Nenašla,“ potvrdila Changová. „Nebyl tady.“

„Myslíte si, že načas odjel a vrátí se vlakem.“

„Doufám, že to je všechno, co za tím vězí.“

„Co by za tím mohlo ještě vězet? Doba Divokého západu už pominula.“

„Já vím. Patrně se mu nic nestalo. Má základnu v Oklahoma City. Nejspíš ho odvolala jiná práce. Jel vlakem, kvůli těm silnicím. Proto se vrátí vlakem. Musí. Řekl mi, že tady nemá auto.“

„Zkusila jste mu zavolat?“ 19

ODPOČÍVEJ V POKOJI


Changová přikývla. „Našla jsem telefon v obchodě se smíšeným zbožím. Ale doma to u něj nikdo nebere a má vypnutý mobil.“

„Nebo nemá signál. A v tom případě není v Oklahoma City.“

„Pustil by se někam dál? Tady v téhle oblasti? Bez auta?“

„To mi musíte objasnit vy,“ odtušil Reacher. „Je to váš případ, ne můj.“

Changová neodpověděla. Vrátila se servírka a Reacher si objednal jablkový koláč a přešel tím do oběda. S další dávkou kávy. Servírka se zatvářila rezignovaně. Její šéf začínal prodělávat na politice neomezeného dolévání.

Changová si postěžovala: „Měl mi podat zprávu.“

Reacher se otázal: „Kdo? Ten chlapík, který tady není?“

„Kdo jiný?“

„Podat situační zprávu?“

„Měl mi toho povědět ještě víc.“

„Tak kolik toho nevíte?“

„Jmenuje se Keever. Pracuje z naší kanceláře v Oklahoma City. Jsme ale všichni na jedné síti. Vidím, co dělá. Má rozdělaných několik velkých věcí. Ale žádnou tady. Nestojí o tom alespoň nic v jeho počítači.“

„Jak na vás připadla ta žádost o posilu?“

„Byla jsem k dispozici. Osobně mi zavolal.“

„Odtud?“

„Stoprocentně. Přesně mi popsal, jak se sem dostat. Označil tohle městečko za místo svého pobytu.“

„Přišlo vám to jako běžná žádost o pomoc?“

„Naprosto. Držel se zaběhaného postupu.“

„Takže dodržel zaběhaný postup, až na to, že tenhle případ není v jeho počítači?“

„Správně.“

„Což znamená co?“

„Musí to být maličkost. Možná pomáhá kamarádovi nebo dělá něco tak mizerně placeného, že se to nedostalo k šéfovi. Neplynou z toho peníze, žádným směrem. Tak to nestálo za pozornost. Pak ta záležitost ale možná nabrala větší rozměry. Natolik velké, že požádal o posilu.“

„Takže se jedná o maličkost, která se zvětšila? Čeho se týká?“

„Nemám tušení. Keever mi to měl povědět.“ 20

LEE CHILD


„Vůbec žádné tušení?“

„Čemu z toho nerozumíte? Pracuje na případu, který má jako koníčka, soukromě a tajně, a chystal se mě o něm informovat, až sem přijedu.“

„Jak zněl po telefonu?“

„Klidně. Po většinu času. Myslím, že se mu tady moc nelíbí.“

„Řekl to?“

„Nabyla jsem takový dojrm. Když vysvětloval, jak se sem dostat, mluvil skoro omluvně, jako by mě lákal na hrozné a zlověstné místo.“

Reacher nic neřekl.

Changová dodala: „Vojáci vyžadují přesné údaje a nedokážou patrně uvažovat tímhle způsobem.“

Reacher ji opravil: „Ne, chystal jsem se souhlasit. Mně se například nelíbí ten obchod s gumovými zástěrami a celé ráno jsem měl v patách nějakého podivného kluka. Desetiletého až dvanáctiletého. Patrně trochu zaostalého. Nemohl se nabažit neznámého člověka, ale stydí se. Schoval se za roh pokaždé, když jsem se na něj podíval.“

„Nevím, jestli je to divné nebo smutné.“

„Skutečně nemáte vůbec žádné informace?“

„Čekám na Keevera, až mi je podá.“

„Což znamená, že čekáte na vlaky.“

„Dvakrát denně.“

„Za jak dlouho to vzdáte?“

„Hodně necitlivá otázka.“

„Dělal jsem si legraci. Tohle je jedna z nejhorších věcí, která mě kdy potkala, a patrně i vás v hlídkovém voze. Došlo k přerušení komunikace. Nedorazila zpráva. Podle mého názoru. Protože tady není pokrytí pro mobilní telefony. Lidé si bez nich už dneska neumí poradit.“

Changová sdělila: „Dávám tomu dvacet čtyři hodiny.“

„To už budu pryč,“ odpověděl Reacher. „Odjedu večerním vlakem.“ Reacher nechal Changovou v bistru a došel zpátky ke staré stezce, aby prozkoumal zbytek města. Malého kluka nikde neviděl. Zabočil za obchodem s veterinárními potřebami, ještě jednou přejel pohledem levou stranu ulice, všech šest bloků, a  nezahlédl nic zajímavého. Pokračoval rovně dopředu do otevřené krajiny, sto metrů, dvě stě metrů, jenom pro 21

ODPOČÍVEJ V POKOJI


případ, že by železnice proťala městečko východně od centra a památky zůstaly na původním místě. Pokud měla Changová pravdu a  zemřela tady stará dáma, nemusí být její náhrobní kámen vidět z dálky. Možná je nízký, položený naplocho v  zemi, obehnaný čtyřiceticentimetrovým železným plůtkem, usazený v  moři pšenice a  z  okraje silnice k  němu vede vysekaná cestička.

Nenarazil však ani na vysekanou cestičku, ani na kámen, ani na ozdobný plůtek. Ani na žádnou trochu větší budovu. Na žádné muzeum. Na žádnou oficiální tabuli upozorňující na historicky zajímavé místo. Otočil se, došel zpátky a pustil se do pročesávání jižního kvadrantu, blok po bloku, počínaje východozápadní stranou ulice ubíhající za stavbami těsně u železnice, velice podobnou jejímu severnímu protějšku, jen s více garážemi a skladišti o jedné místnosti a s méně ovocnářskými stánky. Bez pamětního kamene a bez muzea. Ne tam, kde by velela logika. Mother’s Rest nebyla vždycky křižovatka. Ne do doby železnice. Byla to náhodná tečka u nekonečných rovných kolejí vyjetých napříč prérií. Město přilákal kámen či legenda. Vyrostlo kolem nich jako perla kolem zrnka písku.

Reacherovi se je však nedařilo najít. Ani kámen, ani muzeum. Ne na místě, kde by měly být. Což znamenalo v uctivé vzdálenosti od původní krajnice. Dost daleko, aby vznikla výletní či poutní atmosféra. Na délku moderního obytného bloku od kraje silnice, nic tam však nestálo.

Reacher pokračoval dál, blok po bloku, stejnou cestou, kudy už šel. Viděl stejné věci a začal jim rozumět. Město se mu samo o sobě představilo, postupně, ulice za ulicí. Bylo to obchodní středisko pro velké a rozptýlené zemědělské společenství. Dováželo nejrůznější technické vybavení a vyváželo obrovské množství plodin. Hlavně obilí. Patřily k němu však i pastviny. Očividně. Z toho důvodu se tady usídlil veterinář pro velká zvířata a veterinární potřeby. A patrně i gumové zástěry. Některým obyvatelům se vedlo dobře a kupovali si nablýskané traktory a jiným se vedlo hůř, a nechávali si proto opravovat dieselové motory a prošlapané boty.

Prostě městečko jako každé jiné.

Byl konec léta, den zůstal zlatý, slunce hřálo, ale nepálilo, tak pokračoval v procházce, šťastný, že je na čerstvém vzduchu. Prohlédl si všechno, co už viděl předtím, a neobjevil nic nového. 22

LEE CHILD


Ani pamětní kámen, ani muzeum.

Nenarazil na divného kluka.

Jeden muž si ho však zvláštně prohlížel.

23


PÁTÁ KAPITOLA

N

arazil na něj dva bloky od staré stezky, v  souběžné

východozápadní vedlejší ulici, která měla pět zastavěných

bloků na jedné straně a čtyři na druhé. Půlkruh se zužoval do

středu. Nacházela se tam bankovní pobočka a družstevní záložna. Malé zavřené dílny, všechny rodinné, brusírna nástrojů, opravna převodovek. A  dokonce i  holičství s  osvětleným označením. A  také prodejna s  náhradními díly k zavlažovacím systémům nejrůznějších značek. Natolik přeplněná, že prodavač se mačkal natěsnaný za pokladnou. Žádný drobeček. Stál obrácený směrem na ulici, a  když kolem něj Reacher procházel, mihlo se mu cosi v očích a sáhl nahoru za sebe po čemsi za ramenem. Reacher nezahlédl, co to je. Pohyb těla ho odnesl mimo dohled. Přední část jeho mozku tomu nevěnovala velkou pozornost. Ozvala se však zadní část mozku. Proč to ten prodavač udělal?

Prosté vysvětlení. Spatřil nový obličej. Neznámého člověka. Neuměl si ho zařadit.

Po čem to sáhl? Po zbrani?

Patrně ne. Náhodný kolemjdoucí nepředstavuje bezprostřední hrozbu. A nikdo neuchovává baseballovou pálku nebo starou pětačtyřicítku vystavené na stěně. Všem na očích. Daleko lepší je schovat je pod pult. Kromě toho, jak nebezpečné je podnikat v zavlažovacích systémech? Pálky a revolvery jsou pro bary, krčmy nebo možná lékárny.

Tam po čem se ten prodavač natáhl?

Nejspíš po telefonu. Po starodávném přístroji připevněném na stěně. Ve výšce ramen většiny lidí, aby se jim pohodlně volalo. Prodavač sáhl za sebe, protože neměl místo, aby se otočil.

Proč by si chtěl zavolat? Bylo pro něj setkání s neznámým člověkem tak neobvyklý zážitek, že se o něj musel okamžitě podělit?

Možná si najednou na něco vzpomněl. Možná že má zavolat zákazníkovi. Nebo poslat balíček.

Nebo mu řekli, aby zavolal, až někoho uvidí.

Koho? 24

LEE CHILD


Neznámého člověka.

Kdo mu to řekl?

Možná i ten divný kluk. Možná se jednalo o pokus o opravdové sledování. Hranice mezi stydlivostí a naprostou neschopností je velice tenká.

Reacher se zastavil na náměstí a rozhlédl se kolem dokola.

Nikde nikdo. Usoudil, že by nezaškodil šálek kávy, tak se vrátil do bistra. Changová tam pořád seděla, u stejného stolu. Pozdní ráno. Přesedla si a seděla teď zády k rohu. Kde předtím seděl on. Reacher prošel místností a posadil se k vedlejšímu stolu vedle ní, tudíž také zády ke stěně. Čistě ze zvyku.

„Hezké ráno?“ zeptal se.

Changová odvětila: „Připadám si jako v neděli v prvním ročníku na škole. Nikdo nevolá, nemám co dělat.“

„Ohlásil se váš známý alespoň v kanceláři?“

Changová začala cosi říkat, ale zarazila se. Rozhlédla se po místnosti a přítomných hostech, jako by počítala případné svědky zahanbujícího přiznání. Pak se zeširoka usmála, napůl neohroženě a napůl smutně, možná i malinko spiklenecky, a pravila: „Trochu jsem přikrášlila naši situaci.“

Reacher se zeptal: „V jakém směru?“

„Naše kancelář v Oklahoma City je Keeverova ložnice pro hosty. Stejně jako naše kancelář v Seattlu je moje ložnice pro hosty. Naše webová stránka hlásá, že máme kanceláře úplně všude. Což je pravda. Všude se najde nezaměstnaný bývalý agent FBI s ložnicí pro hosty a účty, které je třeba platit. Nejsme vícevrstevná organizace. Jinými slovy, nemáme pomocný personál. Keever neměl nikoho, u koho by se mohl ohlásit.“

„Má ale rozdělané velké případy.“

Changová přikývla. „Jsme odborníci a odvádíme dobrou práci. Musíme se ale uživit. Nejdůležitější jsou pro nás nízké náklady. A dobrá webová stránka. Člověk se nikdy přesně nedozví, kdo jste.“

„Čeho by se týkal případ, který by měl jako koníčka?“

„Samozřejmě jsem o tom přemýšlela. Nebyla by to firemní záležitost. Firemní záležitosti nejsou nikdy malé případy. Většinou nemají daleko k povolení tisknout peníze. A objeví se hned v počítači. Je to 25

ODPOČÍVEJ V POKOJI


jako dostat zlatou hvězdu. Tohle musí být soukromý klient, který platí hotově nebo ručně vyplněnými šeky. Ne nutně pochybný případ, ale patrně nudný a možná bláznivý.“

„Až na to, že Keever potřebuje posilu.“

„Jak už jsem řekla, ten případ byl zpočátku malý, ale zvětšil se.“

„Nebo se ukázalo, že není vůbec bláznivý.“

„Nebo se stal z bláznivého šílený.“

Opět přišla servírka a Reacher zahájil druhé kolo neomezeného dolévání kávy. Zaplatil předem, čtyřnásobnou cenu. Měl rád kávu a měl rád servírky.

Changová se zeptala: „Jak proběhlo vaše ráno?“

Reacher sdělil: „Nepodařilo se mi najít hrob té staré ženy ani jakoukoliv informaci o novorozenci.“

„Myslíte, že by tady byly ještě k nalezení?“

„Nepochybuju o tom. Mají tady spousta místa. Nezadláždili by něčí hrob. A vždycky se najde prostor na pamětní destičku. Visí všude možně. Z nějaké slitiny natřené nahnědo. Nevím, kdo je vyrábí. Možná ministerstvo vnitra. Tady jsem ale na žádnou nenarazil.“

„Mluvil jste s místními?“

„Chystám se k tomu.“

„Měl byste začít servírkou.“

„Ta má povinnost dát mi líbivou odpověď. Aby se ta úžasná zpráva rozkřikla a přilákala do bistra turisty.“

„To se jí zatím nepodařilo.“

„Myslíte, že se na to ptá hodně lidí?“

„Nejspíš pět z deseti,“ usoudila Changová. „Až na to, že tolik návštěvníků sem zavítá během jedenácti let. Takže se jich zeptá velké procento, ale ne moc často. Záleží na tom, co pro vás znamená hodně.“

Servírka k nim právě v tu chvíli zamířila s termoskou na kávu, aby poprvé dolila, a Changová se jí zeptala: „Proč se tohle město jmenuje Mother’s Rest?“

Servírka ustoupila a vystrčila bok, tak jak to dělají unavené ženy, termosku v ruce pozdviženou ve výši pasu. Bylo jí něco mezi pětatřiceti až čtyřiceti, měla světlé vlasy v barvě pšenice na okolních polích, červený obličej a postavu, která bývala buď štíhlá a zaoblila se věkem, nebo silná a zhubla prací. Byla ráda, že si může udělat na minutu přestávku, 26

LEE CHILD


protože Reacher už byl stejně její nejlepší kamarád díky spropitnému a protože dostala otázku, která nebyla ani nepříjemná, ani nudná.

Odpověděla: „Ráda si představuju, že vděčný syn z velkého města postavil matce na odpočinek domek na venkově, odměnou za všechno dobro, které pro něj vykonala, a pak přibylo pár obchodů, aby měla kde nakupovat, a pár dalších domů a brzy vzniklo městečko.“

Reacher se otázal: „To je oficiální verze?“

Servírka řekla: „Nemám tušení, zlato. Pocházím z Mississippi. Nechápu, co mě sem zaválo. Zeptejte se chlápka u podávacího okýnka. Myslím, že ten se alespoň narodil v tomhle státě.“

A pak odspěchala, jako každá správná servírka.

Changová se zeptala: „Je to náležitě líbivá odpověď?“

Reacher přikývl a řekl: „Ale po umělecké stránce, ne obchodní. Musela by se přizpůsobit požadavkům. Nebo napsat pro film. Jeden takový jsem viděl. V televizi v motelovém pokoji. Ve dne.“

„Zeptáme se chlápka u okýnka?“

Reacher se podíval k pultu s okýnkem. Muž měl plné ruce práce. „Nejdřív zkusím skutečné domorodce. Při procházce jsem zahlédl pár kandidátů. Pak najdu nějaké místo, kde bych si mohl zdřímnout. Nebo se nechám ostříhat. Možná se uvidíme v sedm na nádraží. Váš kamarád Keever bude vystupovat a já nastupovat.“

„I když nebudete ještě vědět, jak vzniklo to jméno?“

„Není zase až tak důležité. Nemá tady kvůli němu cenu zůstat trčet. Budu se držet své vlastní verze. Nebo vaší. Podle toho jakou budu mít náladu.“

Changová na to nic neřekla, tak Reacher dopil kávu, vysoukal se zpoza stolu a zamířil zpátky ke dveřím. Vyšel ven. Slunce pořád hřálo. Další na seznamu. Skuteční domorodci. Jako první prodavač náhradních dílů k zavlažovacím systémům. 27

ODPOČÍVEJ V POKOJI


ŠESTÁ KAPITOLA

P

rodavač stál pořád namáčknutý za pokladnou. Měl asi

sedmdesát centimetrů místa, což mu nestačilo. Byl přibližně

stejně vysoký a  těžký jako Reacher, ale ochablý a  nafouknutý,

v  tričku velkém jako cirkusový stan, nad neskutečně nízko zapnutým páskem pod břichem velikosti tympánu. Obličej měl bledý a vlasy bezbarvé.

Za pravým ramenem měl telefon. Ne prastarý s kulatým číselníkem a zakroucenou šňůrou, ale moderní bezdrátový s nabíjecí stanicí na podpěrce přišroubované na stěnu a se sluchátkem zastrčeným do stanice. Dalo se po něm snadno hmátnout poslepu, vzít ho do dlaně a zvolit rychle číslo. Nebo vytočit číslo uložené v paměti. Stanice měla plastové okénko s deseti řádky. Pět bylo označených nálepkou a deset nebylo. Nálepky patrně patřily výrobcům náhradních dílů. Telefonní linky pro technickou radu nebo prodejní a servisní čísla.

Prodavač se otázal: „Můžu vám nějak pomoct?“

Reacher opáčil: „My už jsme se někdy setkali?“

„Rozhodně ne. Určitě bych si na to pamatoval.“

„Přesto jste vyskočil málem do stropu, když jsem kolem vás procházel. Z jakého důvodu?“

„Znám vás z vašich starých fotografií.“

„Z jakých fotografií?“

„Z Penn State v roce osmdesát šest.“

„Na Penn State jsem nebyl dost chytrý.“

„Hrál jste za ni fotbal. Byl jste ten linebacker, o kterém všichni mluvili. Dostal jste se do všech sportovních novin. Tenkrát jsem tyhle věci hodně sledoval. Vlastně je pořád sleduju. Vypadáte samozřejmě starší. Jestli vám nevadí, že to říkám.“

„Zatelefonoval jste někomu?“

„Kdy?“

„Když jste viděl, jak jdu okolo.“

„Proč bych to dělal?“

„Zahlédl jsem, jak jste natáhl ruku po telefonu.“ 28

„Možná zazvonil. Zvoní celý den. Lidé chtějí tohle, lidé chtějí tamto.“

Reacher přikývl. Slyšel by, kdyby zazvonil telefon? Patrně ne. Dveře byly zavřené a telefon je plný elektroniky, dá se na něm upravit hlasitost a možná je v tak těsném prostoru nastavená na hodně tiché vyzvánění. Zejména když telefon vyzvání od rána do večera. Tomu prodavači hned u ucha. Hlasité zvonění by mu šlo na nervy.

Reacher se zeptal: „Jak zní vaše teorie o vzniku jména tohohle města?“

Prodavač se podivil: „Moje co?“

„Proč se tohle město jmenuje Mother’s Rest?“

„Pane, vážně nemám tušení. Na divná jména narazíte po celé Americe. Nejenom u nás.“

„Nic vám nevyčítám. Zajímám se o historii.“

„Nikdy jsem nic neslyšel.“

Reacher opět přikývl.

Popřál: „Mějte se hezky.“

„Vy také, pane. A blahopřeju, že jste se dal zase dohromady. Jestli vám nevadí, že to říkám.“

Reacher se protlačil z obchodu a zůstal stát na chvíli na sluníčku. Navštívil ještě dalších dvanáct obchodníků, což dávalo dohromady třináct, a  vyslechl si čtrnáct názorů, včetně toho od servírky. Názory se různily. Osm z nich nebyly ani názory, jen pokrčení rameny a prázdné výrazy, doplněné jistým kolektivním pokusem o sebeobranu. Na divná jména narazíte po celé Americe. Proč vyčlenit Mother’s Rest v zemi, kde se města jmenují Why, Whynot, Accident, Peculiar, Santa Claus, No Name, Boring, Cheesequake, Truth, Consequences, Monkeys Eyebrow, Okay, Ordinary, Pie Town, Toad Suck a Sweet Lips?

Zbývajících šest názorů byly variace na báchorku servírky. A patrně i na Reacherovu. A báchorku Changové. Lidé začínali od jména, postupovali dozadu a vytvářeli pitoreskní scénáře, které se hodily ke jménu. Neexistoval pádný důkaz. Nikdo nevěděl ani o náhrobním kameni, ani o muzeu, ani o pamětní tabulce, a dokonce ani o starém lidovém příběhu. 29

ODPOČÍVEJ V POKOJI


Reacher se vracel po široké ulici a uvažoval: zdřímnu si, nebo se nechám ostříhat? Jako první zavolal prodavač náhradních dílů. Řekl, že si je jistý, že zvládl situaci, za pomoci starého fotbalového triku. Naučil se ho před mnoha lety. Stačí si vybrat dobré vysokoškolské mužstvo v dobrém roce a většina chlapů je natolik polichocená, že nepojmou podezření. Během hodiny podali podobnou zprávu další tři obchodníci. Vyjma fotbalu se všechny zprávy shodovaly. Telefonáty vzal jednooký recepční z motelu, uložil si do paměti vzniklý obraz, vytočil číslo, a když se dovolal, oznámil: „Jdou na to přes jméno. Ten velký chlap chodí po městě a vyptává se.“

Odpovědělo mu dlouhé plastové zapraskání, tiché, medové a uklidňující. Recepční odvětil: „Ano, jistě,“ ale moc jistě nezněl. Potom zavěsil. Holičství mělo dvě křesla a jednoho holiče. Holič byl starý, ale netřásl se, tak Reacher požádal o napaření horkým ručníkem, o oholení a ostříhání, nakrátko vzadu a po stranách a nahoře nechat bez viditelného přechodu delší. Měl pořád stejnou barvu vlasů jako dřív. Trochu mu prořídly, ale ještě o ně nepřišel. Starý holič odvedl dobrou práci. Reacher se podíval do zrcadla na svůj obraz, čisťounký, vymydlený a  krásně upravený. Holič si naúčtoval jedenáct dolarů, což Reacherovi přišlo rozumné.

Pak se vrátil přes široké náměstí a před motelem zahlédl zahradní lehátko, kterého si všiml už ráno, osamělé na asfaltu. Z bílého plastu. Zvedl ho a přenesl k pravému obrubníku, na kousek trávníku u plotu. Nikoho tam nerušilo. Nestálo v cestě. Reacher ho natočil nohou do slunečních paprsků. Posadil se, opřel a zavřel oči. Nasával do sebe teplo. A pak usnul, venku za letního počasí, což byl druhý nejlepší způsob, jaký znal. 30

LEE CHILD


SEDMÁ KAPITOLA

V

ečer vyrazil Reacher v šest na nádraží, o hodinu dřív, čás

tečně proto, že se slunce sklonilo k  západu a  neměl se v  čem

vyhřívat, a částečně proto, že chodil rád brzy. Dostatečně brzy

na to, aby se pořádně připravil. Dokonce i na tak jednoduchou akci jako nastoupení do vlaku.

Sila byla tichá a bez známky činnosti, nejspíš prázdná a připravená na sklizeň. Obří sklad byl zavřený. Koleje mlčely. Sodíkové lampy už svítily, v předstihu před blížícím se soumrakem. Obloha na západě se ještě zlatě třpytila, ale zbytek potemněl. Ještě chvíli, pomyslel si Reacher, a setmí se.

Mrňavý nádražní domek byl otevřený, ale prázdný. Reacher vešel dovnitř. Vnitřek přetékal dřevem a ozdobnými kudrlinkami a stěny pokrývaly nesčetné vrstvy béžové barvy veřejných budov. Voněl jako všechny dřevěné stavby při západu slunce po dlouhém teplém dnu, dusný, zaprášený a rozpálený.

Okénko pokladny bylo vyklenuté, ale malé, a tudíž intimní. Mělo otvor na mluvení. Sklo však zakrývala zevnitř roleta. Hnědá a skládaná. Z nějakého primitivního vinylu. S nápisem Zavřeno, vyvedeným čímsi, co vypadalo jako lístkové zlato.

Krátkou chodbou se vcházelo do čekárny. Se stolem a šest dnů starými novinami. Ze stropu visela světla, mléčné žárovky ve skleněných mísách, chyběl však vypínač. U dveří, na místě, kde by měl být, se nacházela destička oznamující: Požádejte o rozsvícení u pokladny.

Lavice braly dech. Mohly být dobrých sto let staré. Z masivního mahagonu, rovné a strohé, jen nepatrně vytvarované pro lidské tělo a ohlazené častým užíváním do vysokého lesku. Reacher si vybral místo a posadil se. Lavice byly tvrdé a prosté, ale velice pohodlné. Truhlář odvedl dobrou, promyšlenou práci. Nebo dřevo vzdalo boj a místo toho, aby se bránilo, se přizpůsobilo, zformovalo a naučilo se vítat čekající. Podle jejich nejrůznějších tvarů, velikostí, hmotností a teplot. Doslova se napařilo a vylisovalo, jako při průmyslovém postupu, nesmírně pomalu. Je něco takového možné, se dřevem tvrdým jako 31

ODPOČÍVEJ V POKOJI


mahagon? Reacher nevěděl.

Nehybně seděl.

Venku se stmívalo. Proto se stmívalo i uvnitř. Požádejte o rozsvícení u pokladny. Reacher seděl v přítmí a díval se z okna. Tušil, že je tam někde Changová. Ve stínu. Jako to udělala minule. Patrně by se mu ji podařilo najít. Ale proč? Reacher neplánoval žádný dlouhý proslov. A pětiminutovým rozhovorem by se nic nezměnilo. Cestoval. Pohyboval se z místa na místo. Lidé přicházejí a odcházejí. Byl na to zvyklý. Nic zvláštního. Bude stačit zamávat, až bude přistupovat k vlaku. A Changová bude tou dobou stejně zaneprázdněná. Bude si povídat s Keeverem, naslouchat novinkám a zjišťovat, kam, krucinál, zmizel.

Jestli ovšem Keever přijede.

Reacher čekal. Dlouhou minutu před příjezdem vlaku začaly praskat a šeptat kamínky mezi kolejemi. Pak se rozezpívaly samy koleje, nejprve tiše a  kovově a přecházely do stále hlasitějšího nářku. Objevila se přední světla a do Reachera se opřel nápor vzduchu. Potom dorazil zvuk, syčení, klapání a dunění. Nakonec se zjevil vlak, horký a brutální, ale nekonečně pomalý, za skřípění brzd. Zastavil s  lokomotivou daleko z  dohledu a vagony seřazenými podél nástupiště.

Otevřely se dveře.

Reacher zahlédl, jak se po levé straně vynořila ze stínu Changová. Jakoby reflexivně, kvůli vlaku. Ven a zpátky, jako blesk fotoaparátu.

Z vlaku vystoupil jakýsi muž.

Reacher zahlédl na pravé straně prodavače z obchodu s náhradními díly na zavlažování. Vyšel ze stínu, udělal krok dopředu a čekal.

Muž z vlaku vstoupil do louže světla.

Ne obrovský. Ne spolupracovník Changové. Ne Keever. Byl o malinko nadprůměrně vysoký a trochu podprůměrně těžký. Mohlo mu být tak padesát, v mládí býval štíhlý, ale teď začínal působit vychrtle. Měl tmavé, pravděpodobně obarvené vlasy a na sobě oblek a košili bez kravaty. V ruce držel tašku z hnědé kůže, větší než doktorská brašna a menší než torna.

Nikdo jiný z vlaku nevystoupil. 32

LEE CHILD


Dveře byly stále otevřené.

Reacher po své pravé straně zahlédl, jak prodavač náhradních dílů udělal další krok. Muž z vlaku si ho všiml. Prodavač řekl jméno a napřáhl ruku. Na přivítanou, zdvořile, uctivě a poníženě.

Muž z vlaku si s ním potřásl rukou.

Dveře byly stále otevřené.

Ale Reacher zůstal na svém místě ve tmě.

Prodavač náhradních dílů vzal koženou tašku a zamířil s mužem v obleku k východu. Dveře vlaku se zavřely, vagony zanaříkaly a otřásly se a vlak se dal opět do pohybu, pomalu, pomalu, vagon za vagonem.

Prodavač náhradních dílů odvedl muže v obleku z dohledu.

Reacher vyšel na nástupiště a pozoroval, jak v dálce mizí koncová světla.

Changová řekla ze stínu: „Mají namířeno do motelu.“

Reacher se zeptal: „Kdo?“

„Ten chlap z vlaku a jeho nový kamarád.“

Changová vstoupila do světla.

Řekla: „Neodjel jste.“

Reacher opáčil: „Ne, neodjel.“

„Domnívala jsem se, že to uděláte.“

„Já taky.“

„Myslím, že jsem sympatická osoba, ale vím, že jste to neudělal kvůli mně.“

Reacher neodpověděl.

Changová se opravila: „To vyznělo nesprávně. Promiňte. Nemyslela jsem takový důvod. Což by byla stejně domýšlivost. Chci říct, není důvod, abych byla takovým důvodem. A teď to ještě zhoršuju. Chci říct, že jste nezůstal kvůli tomu, abyste mi pomohl. Je to tak?“

„Viděla jste, jak si potřásli rukama?“

„Samozřejmě.“

„Kvůli tomu jsem zůstal.“ 33

OSMÁ KAPITOLA

R

eacher odvedl Changovou do tiché čekárny a  posadili se

vedle sebe ve tmě na lavici. Reacher se zeptal: „Jak byste to

potřesení rukou charakterizovala?“

Changová se otázala: „V jakém smyslu?“

„Slovně. Jak byste ho popsala. Co jste vyčetla z řeči těla.“

„Vypadalo, jako by mladší vedoucí pracovník vítal důležitého zákazníka.“

„Už se někdy setkali?“

„Neřekla bych.“

„Souhlasím. A ten místní chlap to udělal dobře. Nemáte pocit? Šel na to chytře. Byl zdvořilý, ale ne servilní. Kamarádovi určitě třese rukou jinak. Nebo svému tchánovi. Nebo úvěrovému pracovníkovi v bance. Nebo spolužákovi ze střední školy, kterého dvacet let neviděl.“

„Co tím chcete říct?“

„Tenhle místní chlápek má v zásobě širokou škálu potřesení rukou a můžeme předpokládat, že dokáže všechny užívat. Patří k jeho nacvičeným trikům.“

„V čem nám to pomůže?“

„Dneska ráno jsem toho chlápka zahlédl. Prodává v obchodě s náhradními díly k zavlažovacím systémům. Prošel jsem kolem výlohy a on nadskočil a sáhl po telefonu.“

„Proč by to dělal?“

„Vysvětlete mi to.“

„Jak moc mám být paranoidní?“

„Něco mezi zdravým rozumem a lehkou paranoiou.“

Changová řekla: „Nepovažovala bych to za nic zvláštního, kdyby nebylo Keevera.“

„Takže co?“

„Jste Keeverovi podobný. Na první pohled. Keever tady možná čmuchal a obyvatelstvo dostalo pokyn, aby na něj dávalo pozor nebo na někoho jako on.“

Reacher opáčil: „To mě také napadlo. Nepřišlo mi to moc pravdě- 34

LEE CHILD


podobné, stávají se však i nepravděpodobné věci. Tak jsem se o něco později vrátil, abych si to ověřil. Zeptal jsem se toho prodavače, proč tak reagoval. Pověděl mi, že mě poznal z fotbalového mužstva z roku devatenáct set osmdesát šest. Z Pensylvánské státní univerzity. Údajně se moje fotografie objevily ve všech novinách. Řekl, že nikomu nezavolal. Prý možná jenom pohnul rukou, protože zazvonil telefon. Vyzvání od rána do večera.“

„Zazvonil?“

„Neslyšel jsem.“

„Vy jste hrál za Penn State?“

„Ne, studoval jsem ve West Pointu a fotbal jsem hrál jen jednou. Bohužel ne zrovna úspěšně. Rozhodně jsem se nikdy nedostal do novin.“

„Možná se jenom jedná o neškodný omyl. Od roku osmdesát šest uplynulo spoustu času. Hodně byste se změnil. A podle toho, jak vypadáte, jste za Penn State mohl klidně hrát.“

„Došel jsem ke stejnému závěru. V tu chvíli.“

„Ale teď?“

„Teď si myslím, že si kryl záda. Schoval se za vymyšlenou h



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist