načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Odkladiště náručí - Iva Tajovská

Odkladiště náručí

Elektronická kniha: Odkladiště náručí
Autor:

Ve své páté knize autorka vypráví příběh o zneužití lidské důvěry a lásky, o tom, co znamená setkání s někým, kdo bezskrupulózně a cíleně využívá citů toho druhého k ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 149
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0922-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Absolventka vysoké školy a úspěšný manažer se seznámí na internetové seznamce. Společně budují nový domek, cestují po světě a plánují si budoucnost. Romantická láska, kterou zažívají tisíce jiných párů, začne brzy dostávat povážlivé trhliny, ovšem jiného druhu, než s jakými se potýká většina zamilovaných. Vyústění je trpké: okradení, ponížení a zoufalství, pád do dluhů, ztráta životních perspektiv a marná snaha dovolat se spravedlnosti. Příběh autorka rozehrává ve více vrstvách, všímá si nejen oběti, ale i vnitřního světa pachatele. Milostný i společensko-kritický román o krutě zklamané lásce.

Popis nakladatele

Ve své páté knize autorka vypráví příběh o zneužití lidské důvěry a lásky, o tom, co znamená setkání s někým, kdo bezskrupulózně a cíleně využívá citů toho druhého k vlastnímu obohacení.
Absolventka vysoké školy a úspěšný manažer se seznámí na internetové seznamce. Společně budují nový domek, cestují po světě a plánují si budoucnost. Romantická láska, kterou zažívají tisíce jiných párů, začne brzy dostávat povážlivé trhliny, ovšem jiného druhu, než s jakými se potýká většina zamilovaných. Vyústění je trpké: naprosté okradení jednoho z partnerů, následné ponížení a zoufalství, pád do dluhů, ztráta životních perspektiv a marná snaha dovolat se v dnešní společnosti aspoň zdání spravedlnosti.
Dramatický příběh, jehož předlohou byly skutečné události, autorka rozehrává ve více vrstvách, všímá si nejen oběti, ale i vnitřního světa pachatele, snaží se vysvětlit a porozumět negativním a nízkým lidským pohnutkám. Věnuje se i tomu, zda se v někom takovém může probudit svědomí a zda je možná jeho náprava. Přes všechnu bezútěšnost a zklamání knížka nevyznívá pesimisticky. Člověk vždy nachází sílu, aby se s těžkou životní situací vyrovnal a pokračoval na své cestě dál.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2


3

Iva Tajovská

Odkladiště náručí

Eroika


4


5

Iva Tajovská

Odkladiště náručí

Eroika | Praha | 2013


6

© Iva Tajovská, 2013

© Eroika, 2013

Cover picture © Zdeněk Šašek, 2013

ISBN 978-80-87409-22-0


7

Nebe

Let

Vzbudilo mě zhoupnutí a zakolísání doposud monotónního

zvuku motoru. Dělí nás jen pár centimetrů. Dívá se na mě.

Krásně. Zamilovaně. Jak jsem vypadala? Neotevřela se mipusa? Usmívá se. Hladí mě. Šátrám po žvýkačce. Zlobím se na

sebe, chtěla jsem si užít každou minutu, ne spát.

Pustil mě k okénku. Sotva jsme se odpoutali od země, přitiskl si hlavu na moji a ukazovali jsme si, co vidíme dole. Zpočátku jsem ještě občas něco poznala, ale pak už jsem viděla jen nějaké domy, nějakou vodu, lesy. On pojmenovával města, řeky, hory, země. Čím déle jsme letěli, tím víc jsem si připadala jako hlupák. Ještě že je můj Jarmil taktní,naovídal mi nebo ukazoval na mapě místa, nad kterými jsme právě letěli. Teď se ta pestrá nádhera pod námi mění v oceán. Díváme se na modř prokvetlou ostrůvky a loděmi. Spojují se v jednolitou masu.

Začínají roznášet jídlo. Jsem překvapená, myslela jsem, že letušky musí být jenom mladé a atraktivní. Těmhle táhne na čtyřicítku. Nohy hrozný, jedna je má hubený jako koza, druhá má křečáky. V obličeji taky nic moc. Ta menší je dokonce při těle, nabrat ještě pár kilo, nevejde se do uličky. Těší mě to. Co kdyby se na ně Jarmil se zalíbením díval? Nesnesla bych náznak, gesto, které by prozradilo, že ho nějaká z nichzaujala. Sakra, proč mě pronásledují takové myšlenky? Vždycky jsem se považovala za velkorysou a tolerantní, teď tu žárlím na potenciální možnost. Jarmil si přitahuje moji ruku kústům a pak ji tiskne k tváři. Nejraději bych se mu omluvila za svou odpornou, nevyřčenou podezíravost. Vrací mi ruku do klína a svou proplétá za mými zády. Přitahuje si mě k sobě ještě blíž. Hlava mi padá na jeho rameno a závrať se mi zase

pokouší zavřít oči. Připadám si jako na tobogánu. Řítím se

prostorem, všechno kolem je rozmazané, barvy, čas a události

se mísí do opojného celku.

Za zamlženým okénkem probleskuje neskutečně čistěmodrá obloha tu a tam ozdobená načechranými oblaky. Bílá se

vpíjí do blankytu. Nejkrásnější kombinace barev. Jsem, ne,

jsme v nebi. Mrkám a uchechtávám se, abych zamaskovala

dojetí. Ničeho si nevšiml – má stále úsměv v očích a rozšířené

panenky. Další zhoupnutí. Tisknu ruku k žaludku. Starostlivě

se na mě dívá, hladí mě po vlasech a balí do lehké, červené

deky. Každý jeho dotyk je hedvábný. Hřejivý. Vždycky přesně

ví, co ve kterou chvíli potřebuju. Pokaždé řekne nebo udělá

to pravé. Neexistuje slovo, pohyb, čin, ani náznak něčeho, co

by se mi u něj nelíbilo. Jestli je možné zhmotnění lásky adokonalosti, sedí vedle mě. Ještě miligram tohoto krystalického

štěstí navíc a už ho neunesu.

Předposlední semestr dálkového studia jsem zakončovala

reflexí na téma existence ráje. Vybrala jsem si ho pro jeho

abstraktnost. Vyhovovalo mi, že se nemusím zdržovatsháněním podkladů a teoretickou přípravou. Ačkoliv psaníseminárek, úvah, recenzí i reflexí mně šlo snadno a z celého studia nejlépe, psala jsem s nechutí. Na poslední chvíli. Zamyšlení jsem shrnula v posledním odstavci: „To, co věřící označují slovem ‚ráj‘, existuje pouze v mlhavých představách adohadech těch, kteří nezvládají těžkosti života. Je to berlička pro

nepřemýšlející, zmanipulované a slabé.“

Teď mi osud tím nejkrásnějším způsobem ukazuje, jak

jsem se mýlila. Ráj existuje. A ne až potom.

w w w

Kde by mě ještě před čtyřmi měsíci napadlo, že buduchodit po jiném kontinentu? Že na něj vstoupím s ním? Říkal,

že v New Yorku ještě nebyl, přesto se okamžitě zorientoval.

Zatímco já tu stojím s otevřenou pusou, on bravurně zvládá

všechny formality na letišti i při vypůjčení auta. S přehledem

projíždí spletitými ulicemi přímo k hotelu.

Stojím pod horkou sprchou. Drhnu se, až se mi sloupávají roličky pokožky. Jsem celá rudá. Ale snesla bych ještě vřelejší vodu. I tak mám pocit, že pro něj ještě nejsem dost čistá a voňavá. Vyhlazuju na sobě sklady noční košilky a vycházím z koupelny.

Jarmil sedí u notebooku. Usmívá se na mě a pokouší se o káravý hlas: „Zuzanko, víš, co jsi mamince slíbila. Na skypu není, tak jsem napsal e-mailovou zprávu. Pojď se na toalesoň podívat, když to píšeš ty.“

„Vždyť tam teď mají dvě v noci,“ sama slyším, jak je tahle výmluva ubohá. Vždycky mě zahanbí. Myslí na moji neurotickou mámu, která se před naším odjezdem přestala ovládat a jako sopka kolem sebe chrlila všechny svojestrachy. Teď, místo toho, abych o sobě dala vědět, se rochním ve sprše, promazávám tělo a vyčesávám vlasy do účesu, ve kterém se mu tolik líbím. Ani esemesku jsem jí po přistání neposlala.

„Myslela jsem na ni, ale nechtěla ji budit,“ lžu. Sedám si na zahřáté místo u notebooku a čtu zprávu o šťastném doletu a podrobnosti o ubytování.

„Dík,“ snažím se, aby to neznělo zahanbeně. Mojepovznesená nálada vyprchává. Teď si určitě myslí, jak jsem sobecká a bezohledná. Jenže můj taktní Jarmil mě zbavuje rozpaků.

„Musíš být unavená, pelíšek čeká,“ střídá mě u notebooku, dopisuje moje jméno a zprávu odesílá.

w w w

Ujeli jsme další stovky kilometrů. Stojím ve sprše dalšího

hotelu. Jarmil sedí u notebooku. Tentokrát píše za oba, aby

nemusel lhát:

Dobré ranko, dneska jsme se probrali o dost dříve, asi jsme se ještě nesrovnali s časovým posunem, takže chodíme spát v osm a vstáváme v pět. Jsme právě v Cape May. Přijeli jsme večer,

zajistili si ubytováni v Country Motelu v Rio Grande, a pak padli

díky celodenní procházce New Yorkem, mrazu a 300km cestě

směr jih. Dnes už to snad bude lepší, v půl osmé bychom měli být


10

na trajektu směr Lewes a pak pokračovat po pobřeží směrNorfolk. Ozveme se zase zítra. Přejeme krásný den. Zuzka a Jarmil.

Máma odepisuje okamžitě. Její krátké zprávy jsou vrozporu s její hovorností.

Děkuji, dávejte na sebe pozor, zase napište. Jana

Každý následující den podobná odpověď. Jako by jekopírovala.

w w w

Líbí se mi, jak Jarmil pravidelně, stručně a přitom výstižně

píše mámě, co jsme zažili. Nepamatuju si názvy míst, kterými

jsme projížděli, a i kdyby, ani bych je neuměla správně napsat.

Čím větší obdiv k němu pociťuju, tím víc se stydím za svoji

neschopnost. Je mi smutno. Všechno je tak báječné a já si to

kazím svými náladami. A teď ke všemu mě ještě zachvacuje

strach. Panika. Jsme v Jacksonvillu. Čekám v hotelové hale.

Jarmil šel zařídit výběr hotovosti z bankomatu. Nevrací se.

Přece jenom jsem něco od mámy pochytila – můj mozek plive

snůšku obav, strachů, představ tragédií, katastrof, neštěstí.

Přilétá myšlenka, zabodává se do mě jako šíp do kruhu s desítkou. Co když se mu moje intenzivní přítomnost začala zajídat a potřebuje si ode mě odpočinout? Nebo dokonce co když přede mnou utekl?

Nesmysl, jo, určitě, nesmysl. Můj organismus se začalbránit. Je to jen reakce na přesycenost vším pozitivním, kterého se mi dostává v tak obrovských dávkách. Ne, ne, nic zlého se neděje... Ale co když ano? Čím já mu můžu vracet to krásný, co nachystal na naši první společnou cestu? Všechno zajistil, platí, stará se, řídí stovky kilometrů, dojednává, překládá, čemu nerozumím. Takže překládá všechno. Stydím se za svoji mizernou, tady nepoužitelnou němčinu. V druháku jsem z ní jen tak tak udělala zkoušku. Napotřetí. Kdybych se alespoň stihla naučit víc než tři první lekce angličtiny pro samouky. Jenže poslední měsíce jsem se chystala na státnice, stejně je zázrak, že jsem ve svém rozpoložení školu dodělala.

Nikdy, ani v nejmenším mi Jarmil nedal najevo, že ví o mých nedostatcích. Naopak, vždycky mě umí pochválit, zvednout sebevědomí. „Obdivuji tě, že tak perfektně zvládáš svoji práci, zajišťuješ stavbu svého domu a ještě u tohostuduješ. To já bych nezvládl.“

Zvládala jsem, ale nepřiznala mu, že poslední státnici jsem musela opakovat a se stavbou domu mi pomáhá máma. To ona zařizuje většinu věcí a postupně rozpouští mizernédědictví po otci, protože se děsí nárůstu hypotéky, které jsem se upsala. V práci to zvládám hlavně kvůli šéfovi, který pro mě má slabost. Ne že bych pro něj byla atraktivní jakopotenciální milenka, ale prý mu připomínám dceru, se kterou se po rozvodu nemůže stýkat. A vejšku jsem prolezla s tím nejhorším prospěchem, s jakým ji je možný projít. Díkyvytrvalosti, štěstí a ochotě riskovat. A možná taky kvůli slabosti některých obstarožních zkoušejících na hezký, mladý ženy. To ze mě nemluví sebevědomí, jsou to jen závistivá slova mé kolegyně, uhoněné mámy puberťáků, která jako já musela začít studovat, aby nepřišla o slušnýho fleka.

„To já bych nezvládl,“ mazlím se s větou, kterou mi často v různých situacích a obměnách opakuje. Potřebuju ji zase slyšet.

Kde je? Přecházím od recepce do haly a zpět. Proč sezdržel? Usedám do křesla. Moje nohy vydupávají do sešlapaného koberce nervózní pochod.

Nemohlo se mu nic stát. On si vždycky poradí.

Trápí mě, že mu nemůžu být rovnocenným partnerem. Dokonce tak ani nedokážu působit. Umí cizí jazyky. Mápřehled a úžasnou slovní zásobu. Mluví spisovně, ale přesto to z jeho úst nezní nepřirozeně. Taky tak mluvím, ale nejsem důsledná, zamotávám se do toho a působím trapně. Jarmil toho tolik dokázal – v Anglii vystudoval architekturu a teď řídí svoji firmu. Vlastní golfová hřiště a realitní kancelářprodávající a pronajímající nemovitosti v zahraničí. Nechlubí se, jen občas mezi řečí se zmíní o něčem dalším a já žasnu, co všechno zvládá a umí.

Co já mu nabízím? Jenom svou přítomnost. Možná pohádkové noci, alespoň to tak říká. A pak už jenodložení nádobí v hotelové restauraci po snídani, zastlané lůžko, pomoc při sbalení jeho cestovní tašky. Na cestách nanejvýš podanou mapu, foťák, pití. Bude mu to stačit za rok, deset, až budeme spolu každý den v našem společném domku, tak malém a úsporném, původně jen pro mě? Domu na kraji města poblíž chemičky na nejlevnějším pozemku, který se dal sehnat? Nebude se jednou stydět, až si bude do nějpotřebovat přivést obchodní partnery nebo návštěvu?

Od narození jsem bydlela s mámou v garsonce.Nesnášela jsem ten stísněný, nemoderní prostor, absenci soukromí

umocněnou pohledem na život postav z protějšího paneláku.

Moje nespokojenost se obracela proti mámě. Možná onatrpěla tím samým, jen o tom nemluvila. Jenže s ní to bylo knevydržení. Hned jak to bylo možné, jsem se odstěhovala do

podnájmu – malé místnosti na opačném konci Prahy. Spříslušenstvím společným pro další dva podnájemníky. Výhled

na parkoviště a popelnice. Pomohla jsem si jen od ulpívající

přítomnosti mámy. Už jsem nemusela poslouchat její litanie

proplétající se s kouřem z cigarety, která se třepala v jejích

nervózních rukách. Zbavila jsem se keců o tom, že nemám

pořádnou známost proto, že jsem příliš krásná a muži se bojí

mého odmítnutí. Na tyhle úvahy jsem byla obzvlášťalergická, stejně jako na všechny zmínky týkající se mého způsobu

života. Máma mi se svou typickou absencí taktu tvrdila, že

jsem trapná, když se snažím opříst image ženy, která serozhodla žít single a dělá, že si to užívá. Později svoji pozornost

nasměrovala na moje bydlení. Její spolužák z gymplu jí více

než z dávné studentské náklonnosti, ale spíše zezvědavosti, jak nejlevnější dům je možné navrhnout a postavit, za

symbolickou cenu zpracoval projekt – jednoduchý domek za

jeden a půl milionu. Cena bez pozemku. Nejvyšší částka, na

kterou jsem si mohla v hypotéce troufnout. Pozemekzaplatila máma. Dostala jsem se do role vděčné dcerunky, která

musí držet hubu. Máma vyhledávala a dojednávala nejlevnější

dodavatele, vyžívala se v tom a radovala se z každé ušetřené koruny. To, co se dalo zvládnout, jsme dělaly na stavbě samy. Dvě uprášené ženské ve starých riflích. Ulámané nehty sostrůvky oprýskaného laku. Z vlasů slepená helma. V dálce za domem barevná oblaka nad komínem chemičky.

Nerada na to vzpomínám. Ten známý projektant nebyl žádné eso, udělal si z nás zkušební králíky. Do experimentu za údajný milion a půl se nedalo finančně vejít, ani kdybych s mámou plácala cihly z jílu. I přes nejúspornější čerpáníhyotéky mi do kolaudace zbývalo už jen necelých tři sta tisíc, a to jsem ještě neměla zaplacenou střechu ani okna.

V té době jsem se seznámila s Jarmilem.

„Vždycky přijde to, co v danou chvíli potřebuješ k tomu, aby ses posunula dál,“ říkává moje rozvedená kamarádka Pavlína lačnící po jakékoliv informaci, která by rozbila její životní stereotyp. V kabelce nosí tarotové karty. „Nikdynelžou,“ opakuje svou oblíbenou hlášku hlubokým,vševědoucím hlasem. „Vím o tom,“ řekla, když jsem před ní rádoby ledabyle položila letenky do New Yorku, které Jarmil večer před tím stejně ledabyle položil přede mě. Pavlína sáhlanaučeným pohybem do kabelky a začala míchat balíček tarotů. „Ostatně o tý tvý velký lásce jsem věděla, ještě než jste se vy dva potkali. Seš přiblblá jako moucha v lednu. Kdy mi ho ukážeš?“ Na stole se objevilo pět karet. „Tak to teda bude pěknej frčák, ty mrcho, máš kliku, užij si to.“

Poslední měsíce byly hutné, není v nich škvírka, kdy by se něco intenzivního nedělo. S Jarmilem to bylo úžasné hned od prvních řádků přes internetovou seznamku. Psali jsme si týden. Další týden jsme elektronickou poštu doplnili fotkami. Pak následovaly esemesky a telefonáty. Po třech týdnech jsme se setkali. Posílal mi rozesmáté smajlíky. Těšil se na můj sluníčkový úsměv. Za deset dní po naší první schůzce se přistěhoval ke mně do podnájmu. Jeho luxusní byt v centru Prahy vytopil dementní dědek bydlící v podkroví a zničil, co se dalo. Proč by měl bydlet v hotelu, než mu vyměnípodlahy a vymalují? Nastěhoval se s taškou značkového oblečení,

slunečnicí na uvítanou a s notebookem. Šťastný člověk, který


14

může pracovat z domu. Žádné dojíždění, šéf, klábosivé,neřející kolegyně, nudné porady, kniha docházky. Obchodovat

s nemovitostmi i řídit podřízené je možné na dálku a sklienty se dají domluvit schůzky v restauraci. A to všechno za

příjem, o kterém se mi ani nezdá.

Obdivuju ho, toužím se taky tak vypracovat. Moc jsem se

snažila a snažím, abych taky něco dokázala. Aby si mě měl

za co vážit. Začaly mi být lhostejné manýry šéfa. Ve srovnání

s tím, co dokáže můj Jarmil, je nicka, která umí jen házet

rameny a přitom nemá ani za mák schopností nebo přirozené

autority. Přestala jsem poslouchat pořád stejné řeči kolegyň

a porady si jen odseděla. Vymýšlela jsem, co cestou domůnakoupím, uvařím, jak Jarmila potěším. Chtěla jsem mu udělat

radost, přestalo se mu dařit.

Bála jsem se, aby ho nenapadlo, že mu nosím smůlu.

Nejdřív vytopený byt, potom mu někdo naboural auto, a aby

toho nebylo málo, obchodní partner mu včas neproplatilfakturu za čtyři sta tisíc zrovna v době, kdy se naskytla možnost

odkoupit pro jeho maminku byt jen za sto tisíc. Jenže tumožnost bylo potřeba využít do týdne, taková šance se neopakuje.

Naštěstí jsem ty peníze ještě měla, fakturu za okna a dveře

i doplatek za střechu bylo prostě možné zaplatit později. Však

oni se nezblázní. Dodavatel taky nedodržel termín a o měsíc

se zpozdil. Zálohu měl, tak co. Jarmil si ty peníze ode mě

nechtěl vzít, musela jsem ho přesvědčovat. Opatrně, taktně,

pomalu, aby se necítil ponížený a zavázaný. Přece si na pár

dní nebude brát půjčku od cizích a platit nehorázné úroky!

Přemluvila jsem ho, ale bylo to těžké.

Uhladila jsem a naskládala bankovky do obálky. Nezalepila

jsem ji. Bylo v ní všechno, co potřeboval, přitom byla tak

tenká. Vzal si ji ode mě až pod podmínkou, že mi příští týden

místo sto tisíc vrátí o dvacet víc. Nejsem žádný lichvář.Urazilo mě to. Ale copak jsem to mohla dát najevo? Pak by peníze

odmítl. Nepřepočítal si je. Jen mi v objetí šeptal, jak si váží

mojí velkorysosti a důvěry. Za tři týdny mi ukázal výpisy ze

svého účtu – nejenže vyřídil reklamaci s dodavatelem střechy a zaplatil doplatek faktury za okna, ale objednal a uhradil zálohu na dřevěné, točité schody za sedmdesát tisíc, které jsme si nedávno společně prohlíželi na internetu, když jsme plánovali dostavbu domu. Je neuvěřitelné, jak je pozorný. Reagoval na to, že jsem se kdysi mezi řečí zmínila, že se mi takový typ schodů líbí. Ani se mi nesnilo, že ve svém, našem, domě budu mít dřevěné, na zakázku zpracované schody.

„Zase se začalo dařit, vyšlo mi pár slušných obchodů vzahraničí,“ řekl, když jsem se mu snažila vysvětlit, že mu typeníze za schody nemám z čeho vrátit. „Ber to jako dárek a víc

o tom nebudeme mluvit,“ přitiskl mě k sobě a jeho objetí mi

nedovolilo cokoliv říct.

Nemohla jsem se dočkat, až zatelefonuju mámě. Co jsem

si jen musela vyslechnout řečí o tom, že jsem se musela

zbláznit, když jsem mu jen tak, bez ničeho, půjčila peníze.

Tolik peněz! Když se Jarmil zpozdil se splátkou, bylo to s ní

k nevydržení. Že jsem před ní nedržela pusu! Jako bych ji

neznala. Jenže stejně bych to neututlala, měla příliš velký

přehled o mých výdajích. Pravidelně kontrolovala, jestlipeníze už vrátil. Zpočátku jsem každý hovor naštvaně zahajovala

slovy „ještě ne“. Byla neodbytná. Telefonovala mi několikrát

denně. Do práce i domů. Přestala jsem reagovat. Nedošlo jí

to. Tak jsem jí nakonec z vypůjčeného mobilu zavolala, že mi

můj někdo ukradl. Koupila mi nový. V akci. V supermarketu.

Za pětistovku. Hanbou bych se propadla, kdybych ten šunt

musela vytáhnout před Jarmilem. Co jsem ale mohla čekat od

velešetrné soudní zapisovatelky s průvanem v hlavě, kterou

osm hodin denně protékají snůšky cizího neštěstí, lží aosočování? Od podezíravé písařky s pokřiveným pohledem na svět?

Co pamatuju, hustila do mě, že chtěla být učitelka. Chlubila

se, že se dobře se učila. Jenom prý nemohla studovat, protože

ji rodiče hnali do práce, aby co nejdřív přispívala nadomácnost. Jediné, co zbylo z jejích ambicí, je její bezchybná,přeslušnělá spisovná mluva. Podle ní i slovo „sranda“ je sprostý.

Každému tím leze na nervy. Vlastně jsem to od ní taky tak

trochu pochytila. Hustila to do mě celé dětství.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist