načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Odkaz slunečnice – Mikuláš Štefan

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Odkaz slunečnice

Elektronická kniha: Odkaz slunečnice
Autor: Mikuláš Štefan

Příběh Samuela, který si pamatuje všechny své životy a schopnosti v nich nabyté. Pohybuje časem (od současnosti až do pradávné minulosti), prostorem a děním. Popisuje události, které sám zažil, duchovní zákonitosti a energie. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  225
+
-
7,5
bo za nákup

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 204
Rozměr: 21 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: ze slovenštiny přeložil Tomáš Stejskal
Skupina třídění: Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 388. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0123-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh Samuela, který si pamatuje všechny své životy a schopnosti v nich nabyté. Pohybuje časem (od současnosti až do pradávné minulosti), prostorem a děním. Popisuje události, které sám zažil, duchovní zákonitosti a energie.

Popis nakladatele

Tato kniha vznikla na základě otázek a odpovědí autora a jeho klientů. Je to příběh Samuela, který si pamatuje všechny své životy a schopnosti v nich nabyté. V jednotlivých kapitolách se pohybuje časem (od současnosti až do pradávné minulosti), prostorem a děním. Popisuje události, které sám zažil, duchovní zákonitosti a energie a hlavně schopnosti pomáhat druhým. Věnuje se i správnému směru vnímání a pojetí mezilidských vztahů a řešení těžkých životních situací. Čtenáře, kteří se cítí nejistí, nerozumí těžkým životním situacím, jako je smrt blízkého člověka, rozvod, ztráta práce, nemoc, nefungující vztahy, nasměruje jak najít kontakt se svou duší a jak pochopit, proč toto vše zažívá a jak to co nejméně bolestivě překonat. Tato kniha má velikou hloubku, je psaná od srdce a již tím, že ji budete číst, vás bude léčit.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Mikuláš Štefan


K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Štefan, Mikuláš

Odkaz slunečnice / Mikuláš Štefan ; ze slovenštiny přeložil Tomáš Stejskal. -

První vydání v českém jazyce. -- Praha: Maitrea, 2016. -- 204 stran

ISBN 978-80-7500-123-8 (brožováno)

615.8 * 577.337 * 615.8:577.337 * 615.851 * 13

– léčitelství

– energetický systém člověka

– energetická medicína

– psychoterapie -- duchovní aspekty

– příběhy

– pojednání

615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]

Mikuláš Štefan

Odkaz slunečnice

Copyright © Mikuláš Štefan, 2014

Translation © Tomáš Stejskal, 2014

Illustration © Renata Oppeltová, 2015

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2016

ISBN 978-80-7500-298-3 (Epub)

ISBN 978-80-7500-299-0 (Mobi)

ISBN 978-80-7500-297-6 (PDF)


Modlitba, kterou vyjadřuji dík, se týká

vás všech: „Děkuji Ti, Stvořiteli, za lásku,

kterou mi dáváš skrze lidi a všechno živé,

a děkuji, že mi dovolíš dávat jim Tvou

léčivou milující energii.“


O B S A HOBSAH

Předmluva ...................................... 1

Záda ...................................... 3

HIGHLANDER ANEB Horal ...................................... 7

Egypt .................................... 17

Svíčka .................................... 20

Můj otec .................................... 24

Júlie .................................... 30

Praha .................................... 37

Rozvod .................................... 47

Lesní procházka .................................... 54

Veveřička .................................... 67

Setkání – vyrovnání .................................... 70

Slunečnice .................................... 75

Sofie a Michaela .................................... 79

Můj syn .................................... 85

Bezvýhradná láska .................................... 91

Nemajetnická láska .................................... 95


Zuzana .................................... 98

Píseň o Bohu .................................. 103

Francie .................................. 108

Moji bratři .................................. 116

Peťko a Ľubka .................................. 121

Nechat odejít .................................. 128

Úsměv .................................. 137

Odkaz rakoviny .................................. 146

Statistika a genetika .................................. 149

Co zmůže odpuštění .................................. 160

Pizza .................................. 170

Vztahy .................................. 176

Naši blízcí

– jak začít den a tvořit .................................. 185

Odkaz zrcadla .................................. 189

Civilizace .................................. 191

Úspěch .................................. 193

Závěr .................................. 204


1

P Ř E D M L U V APŘEDMLUVA

RUKOPIS TÉTO KNIHY ležel dlouhá léta v  ordinaci a  já ne

měl v úmyslu jej vydat. Šlo o úvahy, myšlenky a hlavně odpovědi na otázky, které mi pokládali pacienti. Později jsem úryvky z textu předčítal příbuzným, přátelům, některým pacientům a blízkým lidem a měl jsem za to, že jej třeba nechám vydat v malém nákladu jen pro pacienty. Ale všichni ti lidé mě podporovali, abych knihu nechal vydat ve velkém – prý již četli spousty knih s podobnou tematikou, ale když je jim těžko, rádi by si přečetli text, jako je ten můj. A také tvrdili, že by se kniha měla dostat i mimo okruh mých pacientů. Lidé mají přece podobné otázky a já na ně několikrát denně odpovídám. Chtěl jsem, aby lidé tyto odpovědi v mé knize našli.

Občas se otázky nakupily jako sníh, napsal jsem hned několik kapitol naráz, ale potom přišlo nadlouho ticho. A zajímavé bylo, že kdybych býval chtěl, Oni mi nenadiktovali ani řádku. Někdy jsem si vzal volno a odhodlaně odešel do hor vyčistit si myšlenky, abych dokázal psát dál. Tehdy nepřišla ani čárka. Ani slovo, ani  tečka. A  pak za několik měsíců se mě na něco zeptal pacient nebo mi kamarád řekl nějaké slovo, a to nastartovalo několik dalších kapitol. Kniha se rodila tak intenzivně, že jsem ani nemohl pořádně jíst, spát a věnovat se každodenním činnostem. Myslím, že se tento proces psaní odrazil i  na samotné formě. Někdy má text tvar příběhu, někdy vzpomínky či podobenství, někdy se zde prolíná několik časových rovin, mnohdy se znovu objevují a mizí postavy. Tato kniha se podobá řečišti, v němž všechny pramínky míří ke společnému cíli. I  čtenář si může vybrat, kterým pramínkem se kdy nechá vést.

Leckdy jsem pochyboval, zda má vůbec smysl tuto knihu vydat, říkal jsem si, že už na tomto světě žilo mnoho mistrů, kteří řekli spoustu moudrých věcí, už bylo vydáno mnoho knih fi losofů,


2 léčitelů, psychologů, psychiatrů, mnoho učenců se pokoušelo vzít lidstvo pod svou ochranu a  ukázat mu cestu. Nebyl jsem si jistý, zda opravdu knihu vydat, zda bude mít skutečně význam. Ale dnes to vidím jinak. Pokud někoho probudím, byť by to byl jeden jediný, pokud náhle při čtení pochopí, že je skutečně krásná, svobodná duše propojená s veškerenstvem, která nikdy nezanikne, pokud pochopí, proč jsme na Zemi, jaký to má všecko význam, pak mělo smysl tuto knihu napsat, vydat a rozšířit mezi lidi.

Mnohokrát jsem si v ordinaci říkal, zda má moje práce smysl, když se mne tíž pacienti ptali po určité době na totéž, ač jsem jim vše opakovaně vysvětloval a věnoval jim svůj čas. Vyplatí se vůbec někomu něco říkat? Není to zbytečné plýtvání mou energií, pozorností a hlasivkami? Pokaždé se mi potvrdilo, že ne. Lidé potřebují čas. A potřebují okamžiky, při nichž byť na zlomek vteřiny dokážou být tady a teď a uvědomí si ne v hlavě, ale hluboko v srdci, kým jsou. V onu chvíli se spojí se svou duší a pochopí, kdo jsou, proč jsou tu a jaká je jejich úloha na této planetě.

Postavy v této knize nejsou reálné, kromě hlavní, ta denně plní své poslání na Zemi. Pokud se v ní někdo pozná  a těší ho to, ať si to vychutná.

Předkládám vám tuto knihu s láskou a přeji vám, abyste zůstávali ve světle. Když se cokoliv, kdokoliv nebo jakákoliv životní situace objeví v našem životě, je to v souladu s naším plánem. Ať už je to jakkoliv těžké, protože jsme si to objednali, máme také dostatek prostředků a  sil to řešit. Strach, beznaděj a  obavy spálí tolik energie, že nevidíme řešení.

Odkaz slunečnice


3

Z Á D AZÁDA

BYLO ráno, něco přes sedmou, a já se chystal do práce. Byl jsem

dětským lékařem, specialistou na plicní choroby. Miloval jsem své povolání, miloval jsem kontakt s lidmi, předávání lásky, humoru a vibrací. Hrozně rád jsem se na lidi usmíval a těšilo mě, když mi úsměv vraceli. Těšilo mne dennodenně dávat radost. A miloval jsem děti – to zaměstnání bylo tak pro mne v podstatě zaměstnáním snů. Když jsem zamykal, upadly mi klíče, sehnul jsem se pro ně a zády mi projela ukrutná bolest. Byla tak strašlivá, že jsem se nedokázal pohnout ani o píď. Poznal jsem tu bolest. Byla mi důvěrně známá. Prožil jsem ji před pěti sty šedesáti čtyřmi lety, když mi meč přesekl páteř. Navzdory takřka nesnesitelné trýzni jsem se donutil pohnout, narovnal jsem se a krok za krokem se šoural do práce. Nějaký čas jsem bolest vydržel. Nic jsem s tím nedělal, nešel jsem ani na vyšetření. Prostě jsem dál pracoval. Věděl jsem, odkud se bere, věděl jsem, že se tímto způsobem ozývá minulost.

Paradoxní nicméně je, že pacienty a lidi kolem sebe učím, že minulost neexistuje, neboť vše je tady a teď. V tomto smyslu ale minulost existuje. Lidské zákony je možné obejít, máte-li štěstí, ale duchovní ne. Všechno, co jste kdy vyslali, se vám vrátí. Tělo emocionální, astrální, mentální i karmické si pamatuje své minulé bolesti a  rány a  pomalu je přenáší do každého dalšího fyzického těla. Pracoval jsem ještě měsíc, ale poté mě neutuchající utrpení donutilo jít na vyšetření. Kolega neurolog mě okamžitě poslal domů a zakázal mi pracovat.

Za dva týdny se objevil člověk z vedení nemocnice i s právničkou a  položil přede mě prázdný papír k  podpisu. Měl jsem dát výpověď, prý bude lepší, když to udělám já, a ne nemocnice. Nešlo jen o  moji chorobu, byly tam i  další okolnosti, jako třeba léčení,


4

věděl jsem, že se mne už delší dobu chtějí zbavit. Po osmi letech

jsem zase o  všechno přišel, o  všechno, co jsem miloval, co mne

naplňovalo a čemu jsem věřil. Přišel jsem o zaměstnání, o vztahy

a  zdraví. Bylo zajímavé pozorovat, jak se opakují dějiny – ačko

liv jsem věděl, že v  podstatě nic takového neexistuje. Přišel jsem

o všechno, co mne naplňovalo. O osm let dříve jsem ztratil práci,

zázemí a přátele, spolužáky, rodinu a za pár měsíců i člověka nejmi

lovanějšího – svého otce. Nyní se odehrálo totéž během pár měsíců.

Ztratil jsem nadto svoji babičku, která mě odmalička vychovávala,

a když jsme neměli čím topit, zahřívala mě vlastním tělem.

Jsme tu již milióny let, abychom pomáhali lidem, jemně je

usměrňovali a dávali jim, co si přejí. Lidé jsou ale majetnič

tí, chamtiví, nenasytní, nespokojení, nevděční, nepřátelští,

vedení příliš silným egem. A my to víme a víme i proč. Chá

peme, že jsou v těchto tělech, aby se učili a vyvíjeli. Navzdory

času, který jsme zde prožili, navzdory tomu, že vidíme, vní

máme a známe jejich charakter a reakce, vždy nás bolí a za

rmucuje, když zažíváme další a  další důkaz toho, že tomu

tak skutečně je.

Můžete si vychutnávat a  užívat vše, co vám bylo dáno,

a  radovat se z  toho, ale mějte na zřeteli, abyste tím neome

zovali druhé, neranili je, nebo jim tím neubližovali. Myslete

na svou svobodu, ale i na svobodu jiných, na svou integritu,

ale také na integritu jiných, na svou intimitu, ale i na inti

mitu jiných, na svou identitu, ale rovněž na identitu jiných.

Myslete na své zájmy a  radost, ale nezapomínejte na zájmy

a radost jiných.

Odkaz slunečnice


5

Proste o  to, co si přejete, tak, aby se stalo to nejlepší pro

všechny zúčastněné. A  nerozhodujte se za jiné, nerozhodujte

o  tom, co je pro ně to nejlepší, protože to nevíte. A  myslet si

je málo. Akceptujte a respektujte jejich svobodnou vůli, jejich

potřeby a  názory. Možná se mýlí a  ublíží si, možná nechtíc

i  vám. Oni však tuto zkušenost potřebují, jako ji potřebujete

i  vy. Právě tato zkušenost a  vzpomínky na ni vás možná na

příště zastaví, když se budete snažit někoho ovládat, vlastnit,

vnucovat mu své názory, očekávat, že s  vámi musí souhlasit,

a pokud tak neudělá, hledat chybu a vinu v něm bez toho, abys

te se zamysleli sami nad sebou.

Záda



7

H I G H L A N D E R A N E B H O R A LHIGHLANDER ANEB HORAL

MÉ ZDR AVĚ SVALNATÉ, krásně formované tělo se tyčilo vyso

ko nad člověkem, který klečel přede mnou skloněný. Třímal jsem meč, který měl více než patnáct kilo, držel jsem jej jednou rukou a obratně s ním nakládal. Byl jsem mistrem umění cesty meče. Věděl jsem, že teď už stačí mžikem celou věc ukončit. Stačilo jednou máchnout zbraní. Ten člověk už dlouho působil bolest mně, mé rodině i mému lidu. Problesklo mi hlavou, jak jsme spolu trávili dětství, prožili nespočet krásných chvil a bývali nejlepšími přáteli. Až do chvíle, kdy se můj přítel náhle změnil, obrátil se proti mně a stal se mým úhlavním nepřítelem. Kdybych švihnul mečem, mohlo by to být u konce. Lidé kolem mě očekávali, že provedu svůj obvyklý pohyb a vše rázně skončím.

Hlavou mi proběhly myšlenky na odpuštění, jak se má odpouštět, nechat jít a vykročit dál, i na to, co mi říkával otec – násilí vždy plodí další násilí, ale někdy není jiná možnost. Představil jsem si, jak bych spustil meč a nechal toho člověka jít. Možná by se všechno změnilo. Možná by přestal být mým nepřítelem a znovu bychom byli kamarádi jako před lety. Napadlo mne, že když to ukončím, válka bude pokračovat. Jeho syn bude pronásledovat mého syna, a tak to půjde až donekonečna.

Pomalu, velmi pomalu jsem svěsil meč. Naklonil jsem se k muži pode mnou a pravil: „Mám tě radši, než si myslíš.“ Otočil jsem se k němu zády, podíval se na svůj lid a usmál se.

Díky svému daru jsem přesně věděl, co se v té chvíli přihodí. Ten dar mám už celá staletí, tisíciletí. Dar číst lidem myšlenky a vnímat, co se stane. A také dar najít, vnímat příčinu onemocnění lidí a  změnit ji tak, aby se uzdravili. Celou věčnost svých schopností využívám a pomáhám tak lidem. V lidech to vyvolává smíšené pocity ‒ někteří mne za to uctívají, jiní se mne strašlivě bojí.


8 Mám respekt, a proto na mě útočí. Je pro mne vždy těžké na tyhle impulzy reagovat, rozhodnout se, jak se mám zachovat. V té chvíli jsem však byl přesvědčený, že jsem se zachoval správně. Spustil jsem meč, otočil se a pomalu jsem kráčel od těla, od člověka, který tam klečel skloněný a zraněný. Přesně jsem věděl, co se stane.

Hlavou mi blesklo, že syn už je připravený. Předal jsem mu vše, aby mohl ochránit matku, sebe a svůj lid. Předal jsem mu tajemství léčení, předvídaní, komunikace s anděly, duchem země, vzduchu a vody, naučil jsem ho ovlivňovat počasí, zvěř i myšlení lidí. Syn to koneckonců přirozeně zdědil po mně. Nepotřeboval jsem ho učit příliš, jen jsem ho trošku usměrnil a ukázal mu možná úskalí a ta největší nebezpečí. Vysvětlil jsem mu, jak si při pomoci druhým neublížit, jak se očistit od nepotřebných energií, jak se znovu nabít a  neočekávat, že se  mu lidé odvděčí. Vyložil jsem mu, jak v lidech vidět víc, než mu ukazují, jak je poznat víc, než oni poznají sami sebe, i to, jak navzdory jejich přístupu zůstat sám sebou a  s  láskou jim odevzdávat svůj dar. I  já jsem v  tom člověku před sebou viděl víc, než mi ukazoval. Věděl jsem, že mne má rád, že jsme kamarádi od malička a že ani jemu se nelíbí, co se mezi námi stalo. Ale věděl jsem, že ho vede ego, nespoutané, agresivní, násilnické ego. Chtěl mi ukázat, že je silnější, lepší a schopný sebrat mi vše, co mám. Ale k čemu je sebrat někomu vše, co má? To přece nikdo nedokáže. Můžete si to nakrátko vychutnávat, ale pak o  vše přijdete tak jako tak. Dříve či později o to přijdete určitě.

To všechno se mi honilo hlavou a věděl jsem, že ani ne za vteřinu ucítím ukrutnou bolest v zádech způsobenou člověkem, kterému jsem dříve naprosto důvěřoval. A přesně to se stalo. Za necelou vteřinu jsem ucítil úžasnou bolest v zádech. Cítil jsem, jak mi meč pronikl do těla. Navzdory masívnímu, dobře stavěnému,

Odkaz slunečnice


9

krásnému tělu projel meč až k  páteři. Přeťal ji. I  přes hrozivou

bolest jsem se ještě byl schopen otočit a ukončit to, co jsem neu

končil před pár vteřinami. Teď už jsem neměl na vybranou, mu

sel jsem to vykonat. Můj přítel měl za to, že když mne sekne do

páteře, znemožní mi se hýbat, a  bude konec. Ale já použil svůj

typický chvat, který jsem sám vymyslel. Obratem jsem si přehodil

meč do levé ruky a provedl, co jsem nechtěl, co odporova lo mému

přesvědčení. Ukončil jsem to.

Přítel klesl mrtvý na zem a  já vnímal, jak i  ze mě vyprchává

život. Vnímal jsem, jak mě drží moji blízcí a  doufají, že přežiju.

Dosud jsem si vždycky poradil, dostal jsem se z každého zranění,

pomohl jsem vždy sám sobě tak, jako jsem pomáhal druhým. Ten

tokrát však meč vniknul příliš hluboko, věděl jsem, že pro tento

život tu končím. Byl jsem klidný, vyrovnaný a  vděčný za vše, co

jsem dosud stihnul a  zažil, vděčný za všechny zkušenosti. Urči

tě jsem napáchal i chyby, ale ty mne jen posilnily, poučil jsem se

z nich a vedly mne na cestě dále. Získal jsem zkušenosti, které mě

v  příštím životě chránily. Klesl jsem na zem a  cítil, jak opouštím

tělo. Viděl jsem lidi kolem sebe, strach i bolest v jejich očích, viděl

žal a smutek a vnímal jsem je – můj dar, díky kterému jsem vždy

věděl, co cítí druzí, ještě stále fungoval. Vždy jsem vnímal atmo

sféru kolem sebe. Navzdory bolesti jsem se usmál a řekl to, co už

mnohokrát předtím: „Mám vás radši, než si myslíte.“

Naráz jsem otevřel oči a  došlo mi, kde jsem. Mé krásně formo

vané, štíhlé a zdravě svalnaté tělo leželo vysoko v horách na trávě

a  všude kolem bylo absolutní ticho. Uvědomil jsem si, že za pár

hodin už budu opět pomáhat lidem. Rozhlížel jsem se a  vnímal

úžasnou krásu přírody kolem. Vždy jsem miloval přírodu a  hory

a  vždy jsem rád chodil tam, kam patřím. Odnepaměti jsem žil

Highlander aneb Horal


10 vysoko v  horách, a  proto jsem dostal i  své jméno – Horal. Moje křestní jméno bylo Samuel, ale přátelé mne vždy oslovovali Horal nebo Highlander. Vždy jsem byl velmi citlivý, jemný a zranitelný a zároveň příliš tvrdý na sebe i své okolí.

Přemýšlel jsem o lidech, kteří mě za pár hodin měli potřebovat. Přesně jsem věděl, co přijde a koho to o čtvrté odpolední uvidím.

Věděl jsem, že to bude žena, s níž mne spojuje opravdová nadčasová láska, taková, co přežije století, tisíciletí, dokonce i miliony let. Věděl jsem, že ji znovu spatřím. Od chvíle, kdy jsem opustil tělo, uplynulo přesně pět set šedesát čtyři let. Nechal jsem tehdy po sobě manželku a syna. Byl jsem si jist, že se oba o sebe navzájem postarají. Proto jsem umíral spokojeně a s úsměvem na rtech. Ležet ve vysokých horách u modrého jezera a připravovat se na to setkání bylo nádherné. Věděl jsem, že je na tom zle – duchovně, duševně i tělesně. Věděl jsem, že mne bude stát hodně úsilí pomoct jí, posbírat ji a znovu ji dát na cestu, jako už tolikrát v předešlých životech. Vzpomínal jsem na všechno pěkné, co jsme spolu zažili, pomyšlení na naše nadcházející setkání bylo vzrušující. Naučil jsem ji mnoho věcí, mnoho z daru, který jsem měl. Byl jsem zvědavý, zda si z toho bude něco pamatovat, či si vůbec něco bude pamatovat. Pro lidi je lepší si nic nepamatovat. Když se všechno vymaže, mohou pokračovat čistí dál, a  netuší, kdo jsou lidé, kteří je obklopují v  tomto životě. Někdy může být velmi těžké setkat se s  někým, koho jste měli rádi a komu jste věřili a on vás zabil, ale potkáte ho. Dřív či později se určitě setkáte, až dokud nenastane vyrovnání. S tou ženou jsem si neměl co vyrovnávat. Milovali jsme se vroucně tisíce let, a  tak jsem byl plný očekávání, zda si bude na naši společnou historii pamatovat.

A byl jsem také trošku zmatený, nevěděl jsem, jak se zachovat, jak se ovládnout, abych ji neobejmul, nepolíbil a neřekl: „Neumíš

Odkaz slunečnice


11

si představit, jak jsem šťastný, že se setkáváme i  v  tomto životě.“ Někdy je těžké vidět, vědět, a mlčet a nereagovat. Vzpomněl jsem si, jak jsem se ptal otce: „Jak se dokážeš ovládnout, když na tebe útočí, provokují tě a ubližují ti? Když vykládají lži, nespravedlnosti, a ty jen mlčíš.“

Odpovídal mi pokaždé stejně: „Když nejvíc cítíš, že bys měl promluvit, musíš zůstat zticha.“

Můj otec se tehdy choval jako rozený buddhista, byť jsem si byl jistý, že o buddhismu nemá ani tušení. V době a v místě, kde žil, byly totiž podobné věci nejen neznámé, ale dokonce zakázané a cenzurované. A stejně tak i lidé s darem, jaký mám já. Otec však myslel, cítil, žil a choval se přesně podle principů buddhismu. Měl jsem ho neskutečně rád, obdivoval ho a respektoval, a to ačkoliv na mne nikdy nevztáhl ruku ani mi nic nezakazoval, ani nepřikazoval. Jen mi ukázal cestu, tak jako já lidem kolem sebe. Ukážu vám cestu, naučím vás chodit, ale jít musíte sami.

Bylo načase se zvednout a vyrazit dolů do civilizace. Miluju to místo, naprosté ticho ve výšce nad dvěma tisíci metry, kde už nejsou ani ptáci. Miluju pocity, které ve mně probouzí, a sílu, již zde načerpám a s láskou odevzdávám lidem a všemu živému. Miluju to, co dělám, a dělám to s láskou. Když jsem byl ještě dítě, jeden mistr mě varoval: „Lidé ti často ublíží svým nepochopením. Připrav se na to, zvykni si a pak to bude méně bolet.“ Je velmi těžké zvyknout si na ústrky nejbližších, v podstatě i všech ostatních. Pomalu jsem vstal, ještě jednou se rozhlédl kolem a jako vždy jsem poslal textovku těm, které mám rád a na které mám kontakt. Psal jsem, jak je miluju, jak na ně myslím a jak je mi líto, že nemohou být se mnou. Je to paradoxní – zbožňuji samotu, a přitom nejsem rád sám. Nedokážu si vychutnat přírodu, jídlo, hudbu ani atmosféru, pokud to není s kým sdílet. V dnešní době už to je snadné, díky textovkám,

Highlander aneb Horal


12 emailu a jiným vymoženostem můžu být sám, a přece ve společnosti lidí. Zvolna jsem sestupoval do údolí. Tam jsem nasedl do auta a vyrazil k domovu.

Bylo za pět minut čtyři, za pět minut mi měla jedna známá ‒ profesorka ‒ přivést dvě krásky. Jedna z  nich měla být právě ta, s kterou jsme spojení už tisíce let a kterou jsem velmi mnoho naučil. Byl jsem připravený, věděl jsem, že mne potřebuje víc, než sama tuší. Ještě stále jsem nevěděl, jak se zachovám, ale neopouštěl mne humor, koneckonců moje spontánní reakce vždy ostatní bavily. Někdy došlo k  nedorozumění, dokonce si někdy ženy myslely, že s nimi fl irtuju. Jsem však opravdu naivní a věřím, že je správné zpříjemnit druhým den tím, co jim povíme a  jak jim to povíme. Jsem otevřený, spontánní a  plný lásky a  miluju lásku odevzdávat lidem okolo sebe a každému, s nímž se setkám. A toho dne jsem ji chtěl odevzdat těm třem ženám, které potřebovaly moji pomoc, a jí zvláště. Byl jsem připraven a věděl jsem, že budu reagovat přesně, jako mám reagovat, že zase přijde to nejlepší. Tak to říkám i pacientům – nic není náhoda, vše se děje ve správný čas a správným způsobem. Věděl jsem, že se stane to nejlepší. Byl jsem připravený.

Ozvalo se zaklepání, otevřel jsem dveře a vešly tři dívky. Jedné z  nich jsem se zahleděl hluboko, hluboko do očí a  vnímal ji. Byl jsem si jist, že už v tu chvíli ke mně cítí opravdovou lásku. Usmál jsem se a prohodil: „Vidím, že nás čeká pět zajímavých dní.“

Profesorka na tu kočku ukázala a řekla: „Dej ji do kupy, máš na to pět dní.“

Usmál jsem se a řekl: „To zvládneme.“ Tuto větu jsem pověděl už nespočetněkrát. Pokud všechny okolnosti a všechny související faktory dovolily, vždycky jsem to dodržel. Koneckonců, nezáleželo jen na mně. A to učím lidi ‒ má to být vždy spolupráce.

Odkaz slunečnice


13

Lidé odjakživa obdivovali můj pohled a mé oči. Od dětství tvrdili, že jde o mou nejsilnější část, že když na ně pohlédnu, jako bych jim viděl až do hloubi duše. Jako bych je provrtával, věděl o nich první poslední. Raději jsem vždy o  tom mlčel, protože kdybych jim prozradil, že to není jakoby, ale že je to skutečnost, vím, jak by reagovali. Smíšeně. Někteří by to uvítali, obdivovali a potřebovali, ale jiní by se mne báli. Lidé se z různých důvodů bojí být otevření a upřímní. Třeba proto, že na upřímnost mnohokrát doplatili a bolelo je to natolik, že se někdy v  dětství naučili skrývat své pocity a potlačovat svou spontaneitu.

Tomu dobře rozumím. Dělávám koneckonců totéž. Nikdy nehovořím o svém daru otevřeně a nikdy ho nevnucuju jiným, ale věřím a  potvrzuje se mi to tisíciletí, že se vždy děje jen to nejlepší. A jak to náhle někdo potřebuje, vytvoří se okolnosti a podmínky, abych mu to mohl odevzdat. Ale v mém kraji v té době to nikdo neuznával, právě naopak. Vždyť je známo, že z  podobných darů měli lidé ohromný respekt od nepaměti, pálili čarodějnice, pronásledovali lidi, jako jsem já, a přitom vyhledávali a potřebovali jejich pomoc. Pět set šedesát čtyři let, to bylo něco...

Znovu jsem se potměšile usmál a  řekl: „Tak kdo bude první.“ Lehla si na lůžko a já věděl, že nás oba zasáhl příliv energie. Úžasná síla znásobená láskou trvající tisíciletí. A byl jsem si jist, že za pět dní bude děvče v pořádku. Dítě se nadšeně, se skutečným zájmem podívalo do mých hluboce modrých, láskyplných, a přece pronikavých očí a řeklo: „Je tak vzrušující, když mi odhaluješ tajemství tohoto světa a  jiných světů. Pověz mi prosím nějaké další tajemství.“

Highlander aneb Horal


14

Usmál jsem se a vážným hlasem odvětil: „Tajemství neexis

tují, Bůh před námi nic neskrývá. Existují odkazy. Bůh chce,

abyste si vychutnali a těšili se ze všeho, čím vás obdařil a po

žehnal. Otázka je, zda jste dost bdělí a otevření tyto odkazy za

chytit, pochopit, přijmout, a dokonce konat v souladu s nimi.

Odkazy přicházejí vždy, bez ustání, a Oni s vámi chtějí s lás

kou spolupracovat. Buďte bdělí a otevření. Nemusíme si hrát

na mystické tajemství dostupné jen vyvoleným, protože jsou

dostupná všem, co jsou otevření, připravení, dozráli, a  je to

pro ně to nejlepší. Nejsou lepší a horší, jsou zralí a méně zralí.

Prací na sobě, přijetím situace, lekcí, s radostí a láskou stoupá

me a jsme stále zralejší a zachycujeme stále víc odkazů. Když

podle nich konáme, protože je chápeme a  přijímáme, sami se

otevřeme a rozšíříme kanály.“

Odkaz slunečnice



17

E G Y P TEGYPT

STÁL JSEM NAD NÍ a  vzpažil svoje svalnaté ruce, abych

jako  již nesčetněkrát přivolal pomoc a  energie a  odevzdal je li

dem, všemu živému i  neživému a  životním událostem. Vnímal

jsem ji i její myšlenky, horečně přemítala, odkud mne může znát.

Vidí mne přece poprvé v  životě. Odkud se tedy berou ty silné

pocity zamilovanosti, vroucné lásky, oddanosti a citů, které pře

konaly tisíciletí? Dotknul jsem se jí, a v té chvíli jako bychom se

posunuli tisíciletími nazpátek. Musel jsem se pousmát, vnímal

jsem její myšlenky a v nich představu dlouhého, krásného, něž

ného, a  přece vášnivého milování. Snažila se ten obraz zahnat,

říkala si, nemysli na to, povídali ti přece, že umí číst myšlenky.

V ten moment došlo k obrovskému přenosu energií a já si byl jist,

že tato žena bude za pět dní v pořádku. Přemístili jsme se takřka

o dva tisíce let nazpátek...

Býval jsem tehdy veleknězem a  zasvěcoval lidi. Zasvěcoval

jsem je do tajů léčení, vnímaní myšlenek a  pocitů, nacházení

příčin onemocnění a ovlivňování počasí a událostí ve světě. Za

svěcoval jsem vyvolené. Moje postavení mne zavazovalo nemít

vztahy. Ona byla mladá, nesmírně krásná a přitom moudrá, in

teligentní, vzdělaná, talentovaná a lačná vědění. Celé roky jsem

ji učil a  zasvěcoval. Odhaloval jsem jí tajemství, která běžným

lidem nejsou přístupná. Ne však z důvodu, že by to byla skutečná

tajemství. Opravdová tajemství neexistují, existují odkazy, které

buď vnímáme, nebo ne. Utajované to je jen kvůli tomu, aby to

nebylo nikdy zneužité proti lidstvu. Dívka byla dcerou faraona,

a tím se stala automaticky vyvolenou. Když jsem na ni vložil dla

ně, vnímal jsem všechno, co jsme spolu dříve prožili, a bylo mi

jasné, že ona to vnímá také. Neuměla si ale jasně vzpomenout,

odkud to přichází, jak to, že na to myslí, a jak to, že se jí v hlavě


18 zjevují ty obrazy a  scény, dokonce i  atmosféra, jež mezi námi byla. Byla to vroucná, oddaná, skutečná láska, nesobecká, která překoná tisíciletí.

Dotknul jsem se jí a vnímal její tělo, tak silný vztah jsem dosud s  žádným pacientem nevnímal. Když se pacientů dotýkám, přestávám být člověkem, vnímám jejich bolest, myšlenky, choroby a trápení. Ale už v nich nevidím muže ani ženy. Znovu jsem se ale usmál, protože ona se stále pokoušela zaplašit myšlenky na vroucné a divoké milování.

Před dvěma tisíci let jsem ji toho opravdu hodně naučil. Celé hodiny se ptala a já dlouze a co nejobsáhleji odpovídal. Učil jsem ji dlouhá léta a  náš vztah pozvolna přerůstal ve fyzickou lásku. Nikdy jsme spolu nemohli být jako jiné páry, ale právě to naší lásce dodávalo zvláštní vibrace a  napětí. Jako velekněz jsem připravoval vyvolené lidi po každé stránce na to, aby zvládli svou úlohu. Možná právě to dávalo našemu vztahu ten neobyčejný lesk, vibrace a napětí. Když jsem dostal ke vzdělávání devítiletého chlapce, kterého jsem připravoval na úlohu v tomto životě, vychovávali a připravovali jsme ho společně, jako by to byl náš syn. Připravoval jsem je mentálně, emocionálně, duchovně a fyzicky. Učil jsem je a cvičil v  tom, co dnes známe jako tai-či, čchi-kung, kung fu, aikido a jógu. Byly to krásné hodiny, dny a roky, strávené spolu. A napětí mezi námi, které způsoboval její obdiv a úcta ke mně, dodávalo našemu vztahu často erotický náboj. A když dítě zaspalo, v ychutnávali jsme si společné chvíle naplno. Oba jsme měli dokonale pružná, svalnatá, ladná těla. Ona představovala ženskou krásu, moudrost a sebejistotu a já mužskou sílu, rozvážnost, čestnost, statečnost, sebeovládání a odvahu. Požitek znásobovala nejen naše krásná těla, ale hlavně vroucné a oddané city, které nás spájely. O tomto období dítěte nemá svět žádné záznamy, jen domněnky. Pro nás tři to bylo

Odkaz slunečnice


19

nejhezčí – nejvroucnější období. Měli jsme ho jedenadvacet let. Až

do doby, kdy byl úplně připraven splnit svou úlohu na této zemi.

Oba jsme ho vroucně milovali. Dítě i ona měly mnoho otázek a já

jim vždy s láskou, trpělivě a moudře odpovídal. Věděl jsem, že to

všecko má smysl.

Ona představovala ženskou božskost a já mužskou. Když se na

nás někdo podíval, viděl v  nás ideální pár. Navzdory tomu jsme

nebyli pár v lidském slova smyslu. Střetávali jsme se znova a znova,

v  každé inkarnaci. Ne, neměli jsme si co vyrovnávat, spájela nás

vroucná, skutečná, hluboká láska.

Zvenku může být tma, světlo má vycházet z nás a vyzařovat do

našeho okolí.

Egypt


20

S V Í Č K ASVÍČKA

SEDĚLI JSME SPOLU v hlavním chrámu velekněze. Desetileté

dítě se mi zahledělo hluboko do očí a zeptalo se: „Když děláš to

nejlepší a dáváš ze sebe to nejlepší a navzdory tomu jsou k tobě

lidé nevrlí, nevděční, hrubí, urážejí tě a útočí na tebe, jak se s tím

vyrovnáš? Jak v  takových chvílích myslet a  jak se chovat, aby

nám to neublížilo? Tebe to nebolí? Nezlobíš se na ně?“ Zahleděl

jsem se na nesčetné množství svíček v chrámě uložených ve svíc

nech, podíval jsem se dítěti do očí a  z  mých hluboce modrých

očí sálala čistá láska. Když jsem promluvil, hlas jsem měl vážný

a přece plný lásky.

„Ano, na chvíli mě to zarmoutí. Ale podívej se, jak se cho

vá svíčka. Má se svíčka neustále bát, že ji zapálí? Co když při

jde den, kdy si někdo vzpomene, že ji potřebuje? Byla stvořená

a vymyšlená, aby přinášela světlo, teplo a naději. Dokonce může

i očistit negativní energie v místnosti, zalepit obálku a posloužit

jako pečeť. A měla by hořet vždy, když někomu pomáháme, při

léčeních a  vždy, když mluvíme o  duchovních věcech. Pokud si

může vybrat emoce, je lepší, vybere-li si radost, spokojenost a za

dostiučinění. Když shoří, splnila svou úlohu, vykonala ji nejlépe,

jak mohla, navzdory nebo díky podmínkám, v  kterých svítila.

Ať už byl kolem úplný klid nebo průvan, pořád dávala světlo,

teplo a naději. Má být smutná nebo ublížená, že shoří? Má snad

nenávidět toho, kdo ji zapálil, toho, kdo ji použil na to, nač byla

stvořená? Ano, může. Ale tím si jen znepříjemní čas, dokud hoří.

Anebo může s láskou a radostí poskytnout to, co od ní očekávají.

Dokonce muže být vděčná, že její služby byly potřebné a mohla

je poskytnout s  láskou. Možná těsně před koncem, když zjistí,

že shořela s hněvem, bude jí to líto. Bude si přát vrátit čas a ho

řet s  láskou a  vděkem za to, že byla zapálená. Pak se naučila,


21

jak právně hořet. A pokud ještě bude mít možnost, řekne ostatním svíčkám, jak krásné je hořet s láskou. Pokud to neodevzdá, nejen že si nebude pamatovat to, co se naučila, ale nikdy se už nevrátí. Další svíčky budou ulité z jiného, dalšího vosku.

Je zdravé si uvědomit a  neustále se ptát ‒ Jak hoří moje svíčka? Jak hoří dnes? Jak hoří teď? – a  pokud ne s  láskou, oddaně a s radostí, změnit to, dokud ještě vůbec hoří. Někdo kolem projde a rozvíří vzduch, otevře okno nebo dveře a udělá průvan, křičí, je nespokojený, vyvolává konfl ikt a ruší náš plamen. Zvolme si i tehdy plamen lásky, radosti a spokojenosti a nechme ho hořet dál, dokud nedokončí své poslání.“ Podíval jsem se na něj láskyplným, pro mne typickým pronikavým pohledem, při němž víte, že vidím nejen do hloubky vaší duše, ale že ten pohled přestupuje věky, a pokračoval jsem:

„A  co svícen? Má být smutný a  plný strachu a  beznaděje, protože v něm neustále shoří další a další svíčka? Má s nimi cítit, plakat nad každou svíčkou, neboť on ví, jak skončí? Má být dokonce nahněvaný, protože vždy shoří a  takto ho opustí? Nebo je má s láskou a radostí držet vzpřímené, držet je pohromadě a poskytnout jim prostor, aby hořely až do konce. A říct si – pomohl jsem další svíčce shořet důstojně až do konce. Oddaně, s láskou, radostí a vděkem posloužit a naučit se při tom vybrat si tyto pocity. To je to, co si svícen trénuje, vždy když do něj vloží další svíčku a zapálí ji. Na to byl přece vymyšlený a stvořený.

Pokud je stále klid, bezvětří, svíčka nikdy nezjistí, že dokáže hořet i v průvanu a nadále plnit své poslaní, navzdory tomu, že se hýbe vzduch. Nikdy nezjistí a  nenaučí se, že je dost silná a že její plamen je plný lásky a tepla, navzdory tomu, že se změnily podmínky. Shoří a nemá tušení o svých možnostech, schopnostech

Svíčka


22

a síle. Úplné bezvětří ji nenaučilo, jak se přizpůsobit a změnit směr,

ohnout se, když je průvan. Když se vzduch nehýbe, nečistí se, ne

odfouknou se staré nánosy a nepřijde nic nového, ke svíčce nepřijde

kyslík. Pokud hoří dost dlouho, spotřebuje ten starý a zhasne před

časně, protože jí kyslík došel. Proud vzduchu donese svíčce další

kyslík, naučí plamen přizpůsobit se a živí ho a umožní svíčce hořet

dál až do úplného konce, tak jak si to svíčka přála. Pokud se pla

men nepřizpůsobí a klade proudu vzduchu odpor, nezesílí, zhasne

předčasně a svíčka nesplní svoje poslání. Možná ji vyhodí, možná

ji zapálí znovu a  bude mít možnost použít naučené, přizpůsobit

se, neklást vzduchu odpor a splnit své poslání. Jen pokud se naučí,

poučí a přijme proud vzduchu jako to nejlepší pro ni a přizpůsobí

svůj plamen.“

Podíval jsem se na dítě a uviděl, jak se mu po tváři kutálejí slzy

dojetí.

Odejde-li náhle milovaná osoba, navzdory tomu, že je těžké to

přijmout, nejlepší cesta je vyrovnat se s  tím a  uvědomit si, že

to byla volba a  cesta její duše. To její duše si vybrala všechny

podmínky této inkarnace ‒ od křestního jména, místa naroze

ní, rodičů a prarodičů, přes partnery, školky, školy a povolání,

až po způsob opuštění svého těla. A každá smrt nás učí, jak žít,

pokud jsme naživu. Pomůže nám, když si uvědomíme, že duše

je konečně tam, kam patří a kde toužila být. Nás to bolí jenom

proto, že jsme toho ještě tolik chtěli říct, zažít a sdílet s tou oso

bou, a v tomto životě a v tomto těle to už bohužel není možné.

Je to těžké, v těchto chvílích nám pomůže jen to přijmout, smí

řit se s  tím a  s  láskou nechat duši odejít. Tím,  že  ji neustále

Odkaz slunečnice


23

oplakáváme, je nám líto, že tady není, díváme se na její fotky a  videa a  vzpomínáme, ji neustále voláme zpět a  bráníme jí odejít do světla. Není to lehké, ale těšme se, že již má klid, mír a  zažívá čistou lásku. A  mysleme na to s  radostí, potkáme se v dalších a dalších životech. Láska mezi námi nám to zabezpečí.

Vychutnejte si každičkou chvíli. Ať už jste sami, nebo s někým, ať děláte cokoliv, buďte bdělí a  přítomní, neboť to trvá opravdu jen chvíli. Když je to pryč, bolí nás to a  chybí nám to, a  to nejen proto, že to už nemáme, ale především proto, že je nám líto, že jsme si to neuvědomovali a dost nevychutnali, když jsme to ještě měli.

Paradoxem je, že čas neexistuje, ale přesto jej potřebujeme nejvíc.

Svíčka


24

M Ů J O T E CMŮJ OTEC

BYLO ZA PĚT MINUT PŮL DEVÁTÉ. Seděl jsem na lavičce

v  nemocnici a  cítil strašlivou bolest na hrudi, v  celém těle, duši,

v každičké buňce. Když mi před třemi hodinami kolegyně řekla,

že je otec stabilní, odešel jsem si jen na chvilku odpočinout domů.

Byl jsem po noční unavený, vyčerpaný a vystrašený ze zprávy, kte

rou jsem dostal ‒ že mám jít domů, protože otec odpadl. Snažil

jsem se uvolnit a odpočinout si, ale nešlo to, tak jsem se vrátil do

nemocnice. Na chodbě mi doktorka oznámila, že přes veškerou

snahu otec skonal. Během okamžiku mě opustila všechna síla a se

sunul jsem se na lavičku. Navzdory dobře trénovanému, svalnaté

mu tělu jsem se neudržel na nohách. Rozhostilo se prázdné, boles

tivé a šokující ticho. Byla neděle večer, chodba byla jako vymetená,

všechny návštěvy už byly pryč. Všude bylo pusto. Vedle mě stála

teta a její manžel, s nimiž jsem měl krásný milující vztah, a drželi

mě za ruku. Já ale necítil nic než šokující prázdno. Už jsem ne

vnímal ani to, když se mě doktorka ptala, zda ho ještě chci vidět,

a říkala, že leží na posteli v pokoji, kde zemřel. Jen jsem tupě zavrtěl

hlavou. V hlavě se mi velmi živě přemílalo všechno, co jsme spolu

zažili od mého dětství až doteď. Jak mě brával v neděli na dlouhé

procházky do lesa, do polí a kopců, jak mě učil, z kterých mraků

zaprší. Jak se snažil chránit mne před zlobou a lidskou závistí, jak

velmi se trápil, když jsem onemocněl.

Byl jsem pro otce vším a nesmírně jsem ho miloval. Snažil

jsem se myslet na to, co jsem říkával pacientům už celou věčnost

– jak přijmout, co je, smířit se s tím, naučit se, získat zkušenost

a nechat odejít. Vzpomněl jsem si na večer před dvěma tisíci let,

když jsem o tom mluvil v chrámu. Učit jiné bylo příjemné, ale má

vlastní zkušenost mi rozdírala duši, bezmocnost bolela o to víc.

Za všechna tisíciletí jsem pomohl miliónům lidí. Používal jsem


25

své oči, ruce, vyzařoval jsem léčebnou sílu celým svým tělem

a svou přítomností a vždycky to pomohlo. Ovládal jsem všechny

čtyři živly tohoto světa – vodu, oheň, zemi i vzduch, a nadto jsem

byl lékařem, vždycky jsem věděl, co, kdy a v jakém množství pa

cientům podat. Teď bylo jen děsivé prázdno a ukrutná hluboká

bolest ze ztráty a bezmocnosti. Proč mé schopnosti teď nefungují?

Proč nefungují u mého vlastního otce, člověka s velkým Č, kte

rému jsem byl vděčný za tolik věcí, které mi docházely až v onu

chvíli? Vždyť jsem věděl, že otec opakovaně tvrdil, že odejde ve

třiasedmdesáti.

Pár měsíců před smrtí mi vyprávěl, že se mu nikdy nezdálo

o  otci, ale noc předtím ho viděl na zahradě, jak ho volá k  sobě.

Dobře jsem věděl, co to znamená, ale nemohl jsem, nesměl jsem za

sáhnout. Je správné respektovat svobodnou volbu duše. Věděl jsem,

že jakmile se objeví naši milovaní, co už jsou po smrti, znamená

to, že nám přišli pomoct odejít do světla. Přicházejí nás uklidnit,

usměrnit a doprovodit, kam patříme, když opustíme své tělo.

Jsou to vždy duše našich milovaných, kteří už zemřeli. Přijdou si

pro nás v takové formě, v jaké si je pamatujeme z našich nejhezčích

společných časů. Jsou to vždy lidé, kteří jsou nám v tomto životě

nejbližší. Bylo mi proto jasné, že otec brzy skoná. Jakže to učím

lidi? Vždy se děje jen to nejlepší, to, co potřebujeme, jak to potře

bujeme a kdy to potřebujeme. Ale v dané chvíli tomu nerozumíme

a neumíme to přijmout.

Vždy jde o  dohodu mezi dušemi. Prožijeme spolu jisté ob

dobí, vyměníme si city a  zkušenosti, a  až přijde čas, přesu

neme se do jiných dimenzí. Přesuneme se tam, kam patříme

– domů. Tento okamžik bychom měli oslavovat, ne oplakávat.

Konečně jsme doma, všemu porozumíme a  odhalí se nám celý

Můj otec


26 plán a smysl toho, co jsme v životě udělali i neudělali. Toto prozření nás osvobodí od bolesti, trápení, výčitek svědomí a  strachu; tím jsme svobodní a zažijeme pravou lásku. Takovou, jakou jsme v těle a omezeném trojdimenzionálním světě nikdy prožít nemohli. Lásku, která není z  tohoto světa. Proto často opakuji svým pacientům: „Nevíte, co je láska, neboť na tomto světě jste ji neprožili. Pletete si ji s množstvím jiných pocitů, ale dokud jste na tomto světě a v tomto těle, nevíte, co láska je.“ Lidé se často urazí, berou to osobně, neboť nechápou hloubku a smysl mých slov. Tehdy jim pravím: „Nekritizuju vás, neponižuju, ani vás nechci urážet, chci vás probudit. To však pochopíte až v okamžiku smrti a  smrt ve vašem pojetí z  tohoto světa neexistuje. Nic nekončí, jen se dostanete na hranici s mnohem krásnějším místem. Dojdete domů, kam patříte a kde se vám vše otevře.“ Další události a zkušenosti nám ukážou, jaký mělo všechno cíl a smysl a kam nás to vedlo.

Myslel jsem na slunečnici, svíčku a svícen, nutil jsem se myslet na všechno, co učím druhé. Ale bylo tu prázdno a ticho. Pomalu jsem vstal a vyrazil s tetou a jejím mužem k autu. Přijeli jsme domů a já vše oznámil matce. Když se rozplakala a začala se třást, dotknul jsem se jí, abych jí pomohl, uklidnil ji a dodal sílu, ale nefungovalo to. Ani mé oči, ani ruce, ani já sám jsem už nevyzařoval žádnou sílu. Po staletích bylo prázdno.

Zavolal jsem do nemocnice, abych požádal o tři dny volna na zařízení pohřbu. Následující hodiny, dny a noci jsem jako tělo bez duše jen přežíval, organizoval, odmítnul pitvu a dal vědět přátelům, kdy je pohřeb. Každý večer jsem přišel k tělu a pohladil studenou tvář ostatku mého otce. Stál jsem nad hrobem, sešlo se zde mnoho lidí, protože otec byl laskavý, milý a vždy uměl ochotně

Odkaz slunečnice




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.