Kniha: Odkaz slunečnice - Mikuláš Štefan

Mikuláš Štefan

K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Štefan, Mikuláš

Odkaz slunečnice / Mikuláš Štefan ; ze slovenštiny přeložil Tomáš Stejskal. -

První vydání v českém jazyce. -- Praha: Maitrea, 2016. -- 204 stran

ISBN 978-80-7500-123-8 (brožováno)

615.8 * 577.337 * 615.8:577.337 * 615.851 * 13

– léčitelství

– energetický systém člověka

– energetická medicína

– psychoterapie -- duchovní aspekty

– příběhy

– pojednání

615.8 - Fyzioterapie. Psychoterapie. Alternativní lékařství [14]

Mikuláš Štefan

Odkaz slunečnice

Copyright © Mikuláš Štefan, 2014

Translation © Tomáš Stejskal, 2014

Illustration © Renata Oppeltová, 2015

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2016

ISBN 978-80-7500-123-8

Modlitba, kterou vyjadřuji dík, se týká

vás všech: „Děkuji Ti, Stvořiteli za lásku,

kterou mi dáváš skrze lidi a všechno

živé, a děkuji, že mi dovolíš dávat jim

Tvou léčivou milující energii.“

OBSAH

Předmluva ...................................... 1

Záda ...................................... 3

HIGHLANDER ANEB Horal ...................................... 7

Egypt .................................... 17

Svíčka .................................... 20

Můj otec .................................... 24

Júlie .................................... 30

Praha .................................... 37

Rozvod .................................... 47

Lesní procházka .................................... 54

Veveřička .................................... 67

Setkání – vyrovnání .................................... 70

Slunečnice .................................... 75

Sofie a Michaela .................................... 79

Můj syn .................................... 85

Bezvýhradná láska .................................... 91

Nemajetnická láska .................................... 95

Zuzana .................................... 98

Píseň o Bohu .................................. 103

Francie .................................. 108

Moji bratři .................................. 116

Peťko a Ľubka .................................. 121

Nechat odejít .................................. 128

Úsměv .................................. 137

Odkaz rakoviny .................................. 146

Statistika a genetika .................................. 149

Co zmůže odpuštění .................................. 160

Pizza .................................. 170

Vztahy .................................. 176

Naši blízcí

– jak začít den a tvořit .................................. 185

Odkaz zrcadla .................................. 189

Civilizace .................................. 191

Úspěch .................................. 193

Závěr .................................. 204

1

PŘEDMLUVA

RUKOPIS TÉTO KNIHY ležel dlouhá léta v  ordinaci a  já ne

měl v úmyslu jej vydat. Šlo o úvahy, myšlenky a hlavně odpovědi na otázky, které mi pokládali pacienti. Později jsem úryvky z textu předčítal příbuzným, přátelům, některým pacientům a blízkým lidem a měl jsem za to, že jej třeba nechám vydat v malém nákladu jen pro pacienty. Ale všichni ti lidé mě podporovali, abych knihu nechal vydat ve velkém – prý již četli spousty knih s podobnou tematikou, ale když je jim těžko, rádi by si přečetli text, jako je ten můj. A také tvrdili, že by se kniha měla dostat i mimo okruh mých pacientů. Lidé mají přece podobné otázky a já na ně několikrát denně odpovídám. Chtěl jsem, aby lidé tyto odpovědi v mé knize našli.

Občas se otázky nakupily jako sníh, napsal jsem hned několik kapitol naráz, ale potom přišlo nadlouho ticho. A  zajímavé bylo, že když bych býval chtěl, Oni mi nenadiktovali ani řádku. Někdy jsem si vzal volno a  odhodlaně odešel do hor vyčistit si myšlenky, abych dokázal psát dál. Tehdy nepřišla ani čárka. Ani slovo, ani  tečka. A  pak za několik měsíců se mě na něco zeptal pacient nebo mi kamarád řekl nějaké slovo, a to nastartovalo několik dalších kapitol. Kniha se rodila tak intenzivně, že jsem ani nemohl pořádně jíst, spát a  věnovat se každodenním činnostem. Myslím, že se tento proces psaní odrazil i  na samotné formě. Někdy má text tvar příběhu, někdy vzpomínky či podobenství, někdy se zde prolíná několik časových rovin, mnohdy se znovu objevují a mizí postavy. Tato kniha se podobá řečišti, v němž všechny pramínky míří ke společnému cíli. I čtenář si může vybrat, kterým pramínkem se kdy nechá vést.

Leckdy jsem pochyboval, či má vůbec smysl tuto knihu vydat, říkal jsem si, že už na tomto světě žilo mnoho mistrů, kteří řekli spoustu moudrých věcí, už bylo vydáno mnoho knih filosofů, léčitelů, psychologů, psychiatrů, mnoho učenců se pokoušelo přebrat lidstvo a ukázat mu cestu. Nebyl jsem si jistý, zda opravdu knihu vydat, zda bude mít skutečně význam. Ale dnes to vidím jinak. Pokud někoho probudím, byť by to byl jeden jediný, pokud náhle při čtení pochopí, že je skutečně krásná, svobodná duše propojená s veškerenstvem, která nikdy nezanikne, pokud pochopí, proč jsme na Zemi, jaký to má všecko význam, pak mělo smysl tuto knihu napsat, vydat a rozšířit mezi lidi.

Mnohokrát jsem si v ordinaci říkal, zda má moje práce smysl, když se mne tíž pacienti ptali po určité době na totéž, ač jsem jim vše opakovaně vysvětloval a věnoval jim svůj čas. Vyplatí se vůbec někomu něco říkat? Není to zbytečné plýtvání mou energií, pozorností a hlasivkami? Pokaždé se mi potvrdilo, že ne. Lidé potřebují čas. A potřebují okamžiky, při nichž byť na zlomek vteřiny dokážou být tady a teď a uvědomí si ne v hlavě, ale hluboko v srdci, kým jsou. V onu chvíli se spojí se svou duší a pochopí, kdo jsou, proč jsou tu a jaká je jejich úloha na této planetě.

Postavy v této knize nejsou reálné, kromě hlavní, ta denně plní své poslání na Zemi. Pokud se v ní někdo pozná  a těší ho to, ať si to vychutná.

Předkládám vám tuto knihu s láskou a přeji vám, abyste zůstávali ve světle. Když se cokoliv, kdokoliv nebo jakákoliv životní situace objeví v našem životě, je to v souladu s naším plánem. Ať už je to jakkoliv těžké, protože jsme si to objednali, máme také dostatek prostředků a  sil to řešit. Strach, beznaděj a  obavy spálí tolik energie, že nevidíme řešení.

Odkaz slunečnice

3

ZÁDA

BYLO ráno, něco přes sedmou, a já se chystal do práce. Byl jsem

dětským lékařem, specialistou na plicní choroby. Miloval jsem své povolání, miloval jsem kontakt s lidmi, předávání lásky, humoru a vibrací. Hrozně rád jsem se na lidi usmíval a těšilo mě, když mi úsměv vraceli. Těšilo mne dennodenně dávat radost. A miloval jsem děti – to zaměstnání bylo tak pro mne v podstatě zaměstnáním snů. Když jsem zamykal, upadly mi klíče, sehnul jsem se pro ně a zády mi projela ukrutná bolest. Byla tak strašlivá, že jsem se nedokázal pohnout ani o píď. Poznal jsem tu bolest. Byla mi důvěrně známá. Prožil jsem ji před pěti sty šedesáti čtyřmi lety, když mi meč přesekl páteř. Navzdory takřka nesnesitelné trýzni jsem se donutil pohnout, narovnal jsem se a krok za krokem se šoural do práce. Nějaký čas jsem bolest vydržel. Nic jsem s tím nedělal, nešel jsem ani na vyšetření. Prostě jsem dál pracoval. Věděl jsem, odkud se bere, věděl jsem, že se tímto způsobem ozývá minulost.

Paradoxní nicméně je, že pacienty a  lidi kolem sebe učím, že  minulost neexistuje, neboť vše je tady a  teď. V  tomto smyslu ale minulost existuje. Lidské zákony je možné obejít, máte-li štěstí, ale duchovní ne. Všechno, co jste kdy vyslali, se vám vrátí. Tělo emocionální, astrální, mentální i  karmické tělo si pamatuje své minulé bolesti a rány a pomalu je přenáší do každého dalšího fyzického těla. Pracoval jsem ještě měsíc, ale poté mě neutuchající utrpení donutilo jít na vyšetření. Kolega neurolog mě okamžitě poslal domů a zakázal mi pracovat.

Za dva týdny se objevil člověk z vedení nemocnice i s právničkou a  položil přede mě prázdný papír k  podpisu. Měl jsem dát výpověď, prý bude lepší, když to udělám já, a ne nemocnice. Nešlo jen o  moji chorobu, byly tam i  další okolnosti, jako třeba léčení,

4

věděl jsem, že se mne už delší dobu chtějí zbavit. Po osmi letech

jsem zase o všechno přišel, o všechno, co miloval, co mne naplňo

valo a čemu jsem věřil. Přišel jsem o zaměstnání, o vztahy a zdraví.

Bylo zajímavé pozorovat, jak se opakují dějiny – ačkoliv jsem věděl,

že v  podstatě nic takového neexistuje. Přišel jsem o  všechno, co

mne naplňovalo. O osm let dříve jsem ztratil práci, zázemí a přáte

le, spolužáky, rodinu a za pár měsíců i člověka nejmilovanějšího –

svého otce. Nyní se odehrálo totéž během pár měsíců. Ztratil jsem

nadto svoji babičku, která mě odmalička vychovávala, a když jsme

neměli čím topit, zahřívala mě vlastním tělem.

Jsme tu již milióny let, abychom pomáhali lidem, jemně je

usměrňovali a dávali jim, co si přejí. Lidé jsou ale majetnič

tí, chamtiví, nenasytní, nespokojení, nevděční, nepřátelští,

vedení příliš silným egem. A my to víme a víme i proč. Chá

peme, že jsou v těchto tělech, aby se učili a vyvíjeli. Navzdory

času, který jsme zde prožili, navzdory tomu, že vidíme, vní

máme a známe jejich charakter a reakce, vždy nás bolí a za

rmucuje, když zažíváme další a  další důkaz toho, že tomu

tak skutečně je.

Můžete si vychutnávat a  užívat vše, co vám bylo dáno,

a  radovat se z  toho, ale mějte na zřeteli, abyste tím neome

zovali druhé, neranili je, nebo jim tím neubližovali. Myslete

na svou svobodu, ale i na svobodu jiných, na svou integritu,

ale také na integritu jiných, na svou intimitu, ale i na inti

mitu jiných, na svou identitu, ale rovněž na identitu jiných.

Myslete na své zájmy a  radost, ale nezapomínejte na zájmy

a radost jiných.

Odkaz slunečnice

5

Proste o  to, co si přejete, tak, aby se stalo to nejlepší pro

všechny zúčastněné. A  nerozhodujte se za jiné, nerozhodujte

o  tom, co je pro ně to nejlepší, protože to nevíte. A  myslet si

je málo. Akceptujte a respektujte jejich svobodnou vůli, jejich

potřeby a  názory. Možná se mýlí a  ublíží si, možná nechtíc

i  vám. Oni však tuto zkušenost potřebují, jako ji potřebujete

i  vy. Právě tato zkušenost a  vzpomínky na ni vás možná na

příště zastaví, když se budete snažit někoho ovládat, vlastnit,

vnucovat mu své názory, očekávat, že s  vámi musí souhlasit,

a pokud tak neudělá, hledat chybu a vinu v něm bez toho, abys

te se zamysleli sami nad sebou.

Záda

HIGHLANDER ANEB HORAL

MÉ ZDR AVĚ SVALNATÉ, krásně formované tělo se tyčilo vyso

ko nad člověkem, který klečel přede mnou skloněný. Třímal jsem meč, který měl více než patnáct kilo, držel jsem jej jednou rukou a obratně s ním nakládal. Byl jsem mistrem umění cesty meče. Věděl jsem, že teď už stačí mžikem celou věc ukončit. Stačilo jednou máchnout zbraní. Ten člověk už dlouho působil bolest mně, mé rodině i mému lidu. Problesklo mi hlavou, jak jsme spolu trávili dětství, prožili nespočet krásných chvil a bývali nejlepšími přáteli. Až do chvíle, kdy se můj přítel náhle změnil, obrátil se proti mně a stal se mým úhlavním nepřítelem. Kdybych švihnul mečem, mohlo by to být u konce. Lidé kolem mě očekávali, že provedu svůj obvyklý pohyb a vše rázně skončím.

Hlavou mi proběhly myšlenky na odpuštění, jak se má odpouštět, nechat jít a vykročit dál, i na to, co mi říkával otec – násilí vždy plodí další násilí, ale někdy není jiná možnost. Představil jsem si, jak bych spustil meč a nechal toho člověka jít. Možná by se všechno změnilo. Možná by přestal být mým nepřítelem a znovu bychom byli kamarádi jako před lety. Napadlo mne, že když to ukončím, válka bude pokračovat. Jeho syn bude pronásledovat mého syna, a tak to půjde až donekonečna.

Pomalu, velmi pomalu jsem svěsil meč. Naklonil jsem se k muži pode mnou a pravil: „Mám tě radši, než si myslíš.“ Otočil jsem se k němu zády, podíval se na svůj lid a usmál se.

Díky svému daru jsem přesně věděl, co se v  té chvíli přihodí. Ten dar mám už celá staletí, tisíciletí. Dar číst lidem myšlenky a vnímat, co se stane. A také dar najít, vnímat příčinu onemocnění lidí a  změnit ji tak, aby se uzdravili. Celou věčnost svých schopností využívám a pomáhám tak lidem. V lidech to vyvolává smíšené pocity ‒ někteří mne za to uctívají, jiní se mne strašlivě bojí.