načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ochráním tě - Peter May

Ochráním tě

Elektronická kniha: Ochráním tě
Autor: Peter May

- Nespoutaná a drsná krása ostrova Lewis se prolíná s oslnivým světem pařížské módy. - Peter May se v novém detektivním románu vrací do prostředí bestsellerové trilogie z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 412
Rozměr: 21 cm
Úprava: 1 mapa
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu I’ll keep you safe ... přeložil Filip Drlík
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7800-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nespoutaná a drsná krása ostrova Lewis se prolíná s oslnivým světem pařížské módy.

Peter May se v novém detektivním románu vrací do prostředí bestsellerové trilogie z ostrova Lewis.

Manželé Niamh a Ruairidh Macfarlaneovi vlastní hebridskou luxusní oděvní značku Ranish Tweed. Když se společně vypraví na služební cestu do Paříže, Niamh se nečekaně dozví o manželově poměru s ruskou módní návrhářkou. Vzápětí se stane svědkem toho, jak Ruairidh i s milenkou zahyne při výbuchu bomby. Zatímco se pařížští policisté a jejich skotští kolegové pouštějí do vyšetřování, Niamh se v žalu vrací domů na ostrov Lewis.

Niamh se začne probírat vzpomínkami na svůj život s Ruairidhem a zoufale se snaží odhalit, kdo by proti jejímu manželovi mohl něco mít. Francouzská policie mezitím vyloučí možnost teroristického útoku a přikloní se k vraždě. Hlavní podezřelé se na ostrov Lewis vydává sledovat vyšetřovatelka Sylvie Braqueová.

Jedna žena se zaobírá minulostí, druhá je ponořena do vyšetřování. Obě se však postupně přibližují k nepříteli s vražednými úmysly.

Díky autorovu vybroušenému smyslu pro detail nám postavy ožívají před očima. Prostředí Hebrid je opět vylíčeno velmi intenzivně a podmanivě.
Kirkus Reviews

Autor v živých barvách vykresluje textilní průmysl, gaelštinu a hebridskou kulturu.
Publishers Weekly

Netradiční kriminální příběh, jehož atmosféra se rázem promění, když autor začne vyprávět o původu vzájemné nesnášenlivosti dvou klanů – shakespearovské a děsivé. 
Coast NZ

Zařazeno v kategoriích
Peter May - další tituly autora:
Skála Skála
Muž z ostrova Lewis Muž z ostrova Lewis
 (e-book)
Muž z ostrova Lewis Muž z ostrova Lewis
Zpětný ráz Zpětný ráz
Zpětný ráz Zpětný ráz
Ochráním tě Ochráním tě
 
K elektronické knize "Ochráním tě" doporučujeme také:
 (e-book)
Smrtící tajnosti Smrtící tajnosti
 (e-book)
Clona Clona
 (e-book)
Mnich, který zmizel Mnich, který zmizel
 (e-book)
Dívka ve tmě Dívka ve tmě
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PETER MAY | OCHRÁNÍM TĚ


PETER MAY | OCHRÁNÍM TĚ


OCHRÁNÍM TĚ

BRNO 2019 OCHRÁNÍM TĚ

BRNO 2019

OCHRÁNÍM TĚ

BRNO 2019

I’ll Keep You Safe © Peter May, 2018

Map art copyright © Jamie Whyte Translation © Filip Drlík, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-775-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-776-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-777-5 (Formát MobiPocket) Věnováno Danielle Dastugueové

Harris Tweed je jediná tkanina na světě

chráněná výnosem britského parlamentu.

V zákoně z roku 1993 je popsána následovně:

„Ručně tkané zboží vyráběné obyvateli

ostrovů na Vnějších Hebridách, které se

dokončuje na Vnějších Hebridách a tká

se z nové stříže ovčí vlny barvené a česané

na Vnějších Hebridách.“

VÝSLOVNOST

(hláska „ch“ se vyslovuje jako ve slově „loch“, tedy velice

blízko českému „ch“)

GAELŠTINA

Amhuinnsuidhe Avansúj

Anndra Aoundra

Bilascleiter Bilisklejčr Bodach Botach Bothag Bouheg Breasclete Bríasklič

Cianalas Kýanalas

Cuishader Kúišádur Eachan Jachan Linshader Línušádur

Niamh Nýv Ranish Reniš Róisín Rošín Ruairidh Rúari

Seonag Šonag

Taigh ’an Fiosaich Tajenfiséch Uilleam Uiliam

FRANCOUZŠTINA

Braqueová Braková Faubert Fóbér

Gilles Žíl

13

PROLOG

Slyší jen zvonění v uších. Pronikavý tinnitus přehlušu

je všechny ostatní zvuky. Chaos, který ji obklopuje, je

nereálný, neuchopitelný. Z noční oblohy stále padají

hořící úlomky po výbuchu a na betonu kolem leží těla.

Přes prostranství se k ní natahují stíny postav prchají

cích před plameny, mihotají se jako monochromatické

obrazy na displeji.

Mezi plameny ještě rozeznává kostru auta a před

stavuje si, že vidí obrysy řidiče i spolujezdce, pořád při

poutané k sedadlům. Jak by někdo mohl takový výbuch

přečkat v celku?

Provoz na Boulevard de Magenta pokračuje dál, bizar

ně, nevhodně a pomalu, jako řeka srážející se krve. Ve

tmě pořád svítí neonové poutače. Poslední chvíle nor

mality zmrazené v čase. Ale naděje, že by ještě mohla

zachránit svoje manželství, už je pryč. Protože už s na

prostou jistotou a pocitem nekonečné prázdnoty a smut

ku ví, že její muž je mrtvý.

1 .

KAPITOLA

Poslední hodiny jejich společného života se znovu pře

hrály v bolestivé, zamlžené vzpomínce. Opravdu se mění lidé kolem nás, nebo se mění jen to, jak je vnímáme?

A když už, dá se vlastně říct, že jsme je kdy vůbec znali?

Ke změnám ve vztahu dochází pomalu; nejdříve si

jich vůbec nevšimnete. Jako přechod mezi jarem a létem,

mezi létem a podzimem. A najednou je zima a vy se mů

žete jenom ptát, jak vás období úpadku mohlo schvátit

tak nenápadně a rychle.

Zima však ještě nepřišla. Vztahy mezi nimi zase to

lik neochladly. Ale ve vzduchu bylo cítit jemné mrazení, předzvěst arktického vichru. A když se prodírali mezi davy opouštějícími Parc des Expositions, Niamh se za

chvěla, přestože vzduch toho zářijového večera byl pořád jemný a teplý. Přicházející podzim prozrazovalo pouze

ubývající denní světlo.

V RER už byla jenom místa ke stání a vlak kloko

tal při průjezdu severovýchodními předměstími Paříže.

Villepinte, Sevran Beaudottes, Aulnay-sous-Bois, místa,

kde nikdo nevystupoval ani nenastupoval. Bylo jí úzko

z těl, mužských i ženských, která se tísnila kolem ní.

Pachy česneku v nakyslém dechu, potu na umělé tkani

ně, vyčpělého parfému, gelu na vlasy. Snažila se dýchat

co nejméně a klouby prstů měla úplně bílé, jak svírala

chromový sloupek, aby neupadla při věčném zpomalování a zrychlování kolem stanic.

15

Ruairidh byl zaklíněný; na jedné straně stál vysoký

muž s oranžovým obličejem, namalovaným obočím

a nanesenou rtěnkou a na straně druhé byla dívka po

tetovaná snad na každém viditelném centimetru kůže.

Černě obarvené vlasy a piercingy v obličeji vypadaly ob

starožně. Goth. Retro. Niamh sledovala, jak si Ruairidh

vráží ruku do kapsy a vytahuje svůj iPhone. Jeho obli

čej na okamžik osvítila obrazovka přístroje a Ruairidh

zamračeně svraštil kůži mezi očima. Dlouho jen hleděl

na displej, ale potom zničehonic znejistěl, nervózně po

hlédl na Niamh a strčil telefon zpátky do kapsy.

V Gare du Nord přišel masivní odliv pasažérů, ale

hned po něm se dovnitř z přeplněného nástupiště na

hrnula další vlna čerstvých těl. Na tu jeho zvláštní reakci

se ho tak mohla zeptat až potom, co vystoupili v Châte

let les Halles. „Nějaké špatné zprávy?“

Podíval se na ni, když vycházeli po schodech na ulici,

a opět nakrčil kůži mezi očima. „Jaké špatné zprávy?“

„Ten tvůj e-mail. Nebo to byla textovka?“

„Aha. Tohleto. Ne, to nic.“ Rozpačitě pokrčil rameny.

„Zavoláme si taxi?“

Okna Whisky Shopu Paris propouštěla světlo na Place

de la Madeleine a okolní stromy vrhaly stíny do přítmí.

Uvnitř bylo nepřirozeně jasno. Zavěšené koule ozařova

ly bílé stěny a na skleněných policích jantarově žhnuly

lahve whisky. Nasládlá vůně prostupovala vzduchem

jako parfém. Uvaděčka pod schodištěm si od nich vzala

kabáty a dvojice pokračovala k recepci v prvním patře.

Firma Harris Tweed Hebrides pozvala dva mladé

ostrovany, kteří měli na starost keltskou kulturní vložku.

16

Stáli v rohu a plnili místnost zvuky houslí a akordeonu.

Atmosféra připomínala whisky a domov. V srdci fran

couzské metropole působili nezvykle.

Ruairidh si vzal koktejl z whisky, ale Niamh na pití

neměla náladu. Pak oba stáli rozpačitě mezi kupci, ná

vrháři a agenty a připadali si podivně cize. Jejich hosti

telé byli přece jen pořád i jejich konkurence, přestože

se tak sami nevnímali a rádi se s Ranish Tweed podělili

o prostor v Première Vision. Vždyť jsou to všichni Sko

ti, nebo snad ne? Ostrované. Prodávají Hebridy stejně

jako jejich tkaninu.

Jen na různých trzích.

Ruairidh opět koukal do telefonu. „Až se vrátíme do

hotelu, budu muset ještě zajít do kanceláře YSL.“

„Proč?“ Kolem Niamhina srdce se obtočila chladná

mlha.

„Zapomněl jsem parafovat smlouvy,“ řekl. „Centrála

je jinak nezpracuje. A zítra na to už nebude čas. Letíme

hodně brzo.“ Jako kdyby to nevěděla. Tak či onak mu

nevěřila ani slovo. Ruairidh si v průběhu dne zašel na

oběd s kupcem z Yves Saint Laurent, nebo jí to alespoň

řekl, než ji na stánku nechal samotnou. Byl to důležitý

obchod. Jeden z několika, které na letošním pařížském

textilním veletrhu uzavřeli. Že by zapomněl pa ra fovat

smlouvy? Rozhodla se, že ho vyzkouší.

„Chceš, abych šla s tebou?“

„Ne.“ Odpověděl podezřele rychle. Pokusil se to za

mluvit. „Nebude mi to trvat dlouho. Budu hned zpátky.“

Strávili tam tolik času, kolik považovali za zdvoři

lé, a pak se rozhodli odejít. Už stáli u schodiště, když

je píárista zavolal zpátky. „Hele, vy dva, ještě neodchá

17

zejte,“ řekl. „Zrovna jsme se chystali losovat tombolu.“

Lístky dostali hned při příchodu. A k tomu se dozvěděli,

že majitel vítězného losu taženého z klobouku vyhraje

překrásnou fotografickou knihu From the Land Comes

the Cloth od Iana Lawsona, vizuální vyprávění o tom, jak

se barvy a vzory tvídu z Harrisu inspirovaly krajinou už

od první chvíle, kdy ostrované tkaninu začali vyrábět.

Byla to obrovská, těžká bichle, která se prodávala ve spe

ciálních edicích zhruba za dvě stě eur. Zástupci Harris

Tweed Hebrides si očividně přáli, aby skončila v rukou

oblíbeného zákazníka, ale ze zdvořilosti museli do sou

těže zahrnout všechny hosty.

Proto se také většina přítomných usmívala strojeně,

když organizátor z klobouku vytáhl Ruairidhovo číslo.

Niamh se svoje rozpaky pokusila zamaskovat a navrhla,

aby knihu přenechali dalšímu šťastlivci z následujícího

losování. To však samozřejmě všichni odmítli. Niamh

s Ruairidhem se tak potom usadili po bocích vyhrané

ho fasciklu, který se stal fyzickou připomínkou bariéry,

jež se mezi nimi zdánlivě vytvořila. Ruairidh řekl: „Jsem

rád, že si ji nevzali zpátky. Vždycky jsem tu knížku chtěl.“

Mohl si ji koupit už stokrát, ale z nějakého důvodu se

k tomu za celou tu dobu nedostal. Nakonec mu ji do

rukou přihrála štěstěna. Tatáž štěstěna, která ho za ne

celou hodinu poté opustila.

Když je taxi dovezlo před hotel Crowne Plaza na Place

de la République, byla už tma a u chodníku už se začala

tvořit noční řada policejních vozidel a antonů. Strážní

ci v neprůstřelných vestách a s automatickými zbraněmi

v rukou postávali ve skupinkách a kouřili. V chladném nočním ovzduší byl cítit kouř a taky tlak rozporuplných

emocí nudy a strachu, který je obklopoval jako duchové

teroristů i jejich obětí, jejichž krev potřísnila ulice po

celé čtvrti. Nedalo se předpovědět, kdy se něco stane.

Taková byla životní realita ve Městě světla.

Výtahem do druhého patra vyjeli beze slova. Niamh se

pokradmu podívala na svého muže, ale ten byl duchem někde jinde. Někde, kde ona podle všeho už nebyla vítaná. Najednou jí připadal starší, vypadal na víc než čtyři

cet dva let. Krátké tmavé kadeře kolem spánků protkané

šedinami, stíny pod modrýma očima, které se těm jejím

v posledních několika týdnech většinou jen vyhýbaly.

A ona se trápila bolestivým pocitem ztráty. Co se jim to

přihodilo? Celoživotní láska, deset let manželství se jí vypařovaly před očima jako déšť na horkém asfaltu. Při

šlo jí to nemožné. Úplně všechno. A o to odhodlaněji se

před ním snažila uchránit svoje tajemství. Když jí otvíral dveře do apartmá, všimla si, že tenký balíček v hnědém papíru pořád leží na toaletním stolku, kde ho předtím nechala. Rychle přešla na druhou stranu pokoje a str

čila si ho do tašky, aby si ho nemohl všimnout a zeptat

se, co v něm je. „Jdu se osprchovat,“ řekl, hodil sako na

postel a zamířil rovnou do koupelny.

Cákání tekoucí vody jen zdůrazňovalo ticho v míst

nosti a její pocit samoty. A proto zapnula televizi, jen

aby navodila iluzi života. Normality. Došla k oknu a podívala se na prostranství dole. Hosté seděli u stolů pod rozložitými čtvercovými slunečníky, jedli a pili, nad

šeně se bavili. Jemným nočním vzduchem se k ní nesl

i smích, který jako by ji káral za její neštěstí. Jakmile

Ruai ridh vyšel z koupelny zabalený v ručníku, neotoči


19

la se. Jen poslouchala, jak se prohrabuje kufrem a hle

dá čisté tričko a spodní prádlo. Následně zase zmizel

v koupelně. Ozvalo se stříkání deodorantu a plácnu

tí dlaní s vodou po holení o tváře. Když se potom vy

nořil, ucítila ho. Nakonec se otočila. Právě si nataho

val černou polokošili a pročesával si nevysušené vlasy

prsty. „Parádíš se pro svou přítelkyni?“ Nedokázala si

pomoct.

Zarazil se s rukama zabořenýma do vlasů. Zamračil

se, stejně jako dvakrát předtím. „O čem to mluvíš?“

„O Irině.“

„Cože?“ Zatvářil se a řekl to tak nevěřícně, že by mu

to skoro i uvěřila.

„Ale no tak, Ruairidhu. Mluvím o Irině Větrovové. Máš

s ní poměr už od loňského jara. Když jsi tehdy přijel do

Paříže uzavřít dohodu, že jí Ranish dodá tvíd na příští

kolekci.“

Málem se jí vysmál. Neznělo to však úplně přesvědči

vě. „Irina Větrovová? Ty si myslíš, že s ní mám poměr?“

Niamh věděla, že lidi běžně opakují svá obvinění, když

hrají o čas a snaží se vymyslet nějakou odpověď. Ona ji

však nepotřebovala slyšet. Místo toho přešla rychle ke

skříni, otevřela dveře a dřepla si k trezoru. Původně Ruai

ridha vůbec konfrontovat nechtěla, ale už se tomu ne

mohla dál vyhýbat. Vytáhla iPad a otevřela kryt. Čtyř

ciferným kódem probrala úvodní obrazovku a několika

přejetími se dostala k e-mailům. Píchla prstem do ob

razovky a přidržela ji před ním.

Přišel k ní s nejistým výrazem, vzal si iPad a pro

hlédl si displej. Věděla, co čte. Ta slova měla vyrytá v pa

měti. Sama je přečetla. Opakovaně, několikrát dokola.


20

Tvůj manžel má poměr s Irinou Větrovovou. Zeptej se ho

na to. Pozorně sledovala, jak její muž za reaguje. Zvedl

hlavu. Už se nemračil, ale přímo nevraživě šklebil.

„Ježišikriste, co to má sakra znamenat?“

„Myslím, že je celkem jasné, co to znamená.“ Tak jistá jako na začátku si však už nebyla. On opět sklopil hlavu a nahlas přečetl: „tvuj.dobrodinec.xx@gmail.com?“

Potom se jí podíval do očí. „Kdo to kurva je?“

„To mi řekni ty.“ Okamžitě si uvědomila, jak hloupá

a zbytečná reakce to byla, protože to očividně nevěděl.

Odhodil její iPad na postel. Vyřízená záležitost.

„Je to úplná kravina, Niamh. Prostě to není pravda.

Vůbec nechápu, že tomu věříš.“

„A čemu mám podle tebe věřit? Poslední dobou hrozně tajnůstkaříš. Plánuješ si beze mě schůzky a dostaveníčka. A ženuška mezitím čeká v krámku.“

„Proboha, Niamh!“

„Takže to popíráš?“ Uvědomila si, že začíná ječet.

„Že mám poměr s Irinou?“

„Ano!“

„To jsem snad popřel už před chvílí.“

„Tak proč mi někdo psal, že s ní poměr máš?“

„To se asi budeš muset zeptat toho neznámého dobro

dince, protože já nemám nejmenší tušení.“ Tvářil se

ublíženě. Podíval se na hodinky a řekl: „Musím jít.“

„Kam?“ Otočila se, a když kolem ní procházel, chytila

ho za paži. Vykroutil se jí.

„Už jsem ti to říkal.“

„YSL?“

„Ano.“

„Nevěřím ti.“

21

Dlouze a přísně se jí podíval do očí. „Říká se, že když

zmizí důvěra, umře láska. Nečekej na mě a jdi klidně

spát sama.“

Zabouchl za sebou dveře. Niamh zůstala stát a v útro

bách jí začal vřít kotel smíšených pocitů. Teď k tomu

všemu měla ještě pocit viny. Jako kdyby to byla její chy

ba. Jako kdyby nedůvěra, kterou teď otevřeně projevila,

byla neopodstatněná. Ale byla oprávněná, nebo snad

ne? Jak se celý jejich vztah nedávno změnil. To jeho

zvláštní, provinilé chování.

Ten e-mail.

Posadila se na kraj postele a přemohla nutkání plakat.

Takovou satisfakci mu dát nehodlala. Potom si uvědo

mila, že on by se o tom stejně nedozvěděl. Avšak ona by

to věděla. A byla odhodlaná nepodlehnout.

Displej iPadu po její levici už lehce ztmavl, ale text

e-mailu byl pořád zřetelně čitelný. Tvůj manžel má poměr

s Irinou Větrovovou. Zeptej se ho na to. To zrovna udělala

a přineslo jí to jen bolest a ještě větší zmatek. Nečekej

na mě a jdi klidně spát sama, řekl na odchodu. Jak si ale

mohl vůbec jenom myslet, že by mohla jít spát potom,

co mezi nimi právě proběhlo? Potom, co to odmítl jak

koli řešit?

Seděla tam zdánlivě celé hodiny, ale ve skutečnosti

uběhlo jen několik minut. Pak se zvedla a odšourala se

k oknu. Dole pořád seděli, jedli, pili a veselili se další

hosté. Tolik si přála být jedním z nich. Aby se všechno

vrátilo do stavu, v jakém to bylo předtím. Ona a Ruairidh

toho společně prožili tolik — a všechny zkoušky a úkla

dy osudu je jenom posílily. Nebo si to přinejmenším

myslela.

Ztuhla a cítila, jak se jí s mrazením napřimují chloup

ky v zátylku. Ruairidh zrovna vyšel z baru na prostran

ství se sklenicí piva v ruce. Usadil se u prázdného stolu

a položil na něj nedotčené pivo. Potom se předklonil

s položenými lokty na kolenou a na chvíli svěsil hlavu do dlaní. Když ji pak zase zvedl, opřel se, zkřížil ruce na prsou, natáhl nohy a sledoval šumící jantarovou

tekutinu před sebou. Ale očividně se vůbec nechystal

napít.

Niamh ho dlouho a bolestivě sledovala. Kolik jen

mezi nimi bylo kouzelných chvil a šílenství. Tolik vzpomínek. Byla v pokušení sejít dolů a posadit se vedle něj. Omluvit se mu, že o něm pochybovala. Zeptat se, co se

za poslední dobu pokazilo a jak by to mohli napravit.

A potom od baru přišla Irina. Chvíli se rozhlížela, za

hlédla Ruairidha a vydala se k němu. Byla menší než Niamh, štíhlá jako proutek, měla dlouhé kaštanové vla

sy a rovnou ofinu, která jí nad očima visela jako opona. Mandlové oči, téměř šikmé. Tak tmavé, až se zdálo, že pohlcují veškeré světlo. Každý kousek její osobnosti vyzařoval ženskost. Způsob chůze, držení rukou, ele

gantní dlouhé štíhlé prsty. Svůdný a lehce chraplavý

hlas. Niamh se s ní osobně setkala jen jednou, ale připadala si v její přítomnosti velká a neohrabaná, což podle normálních měřítek rozhodně nebyla. Vysoká, to

ano. Měřila přes sto sedmdesát centimetrů, ale nad

váhou rozhodně netrpěla. Její dlouhé štíhlé nohy jí

záviděly všechny kamarádky na Nicolsonově institutu.

A díky hustým, po ramena střiženým blonďatým ka

deřím působila dojmem ženy kolem třicítky, rozhodně ne čerstvé čtyřicátnice. Vedle drobné Iriny si přesto

připadala obrovská a právě teď ji pozorovala s rostou

cí závistí.

Ruairidh vstal, hned jak si Iriny všiml, a na uvítanou ji

políbil na obě tváře. Prohodili spolu pár slov a Niamh

v té chvíli litovala, že neumí odezírat ze rtů. Pak se oto

čili a společně odešli do baru, přičemž jeho pivo nechali

na stole nedotčené.

Niamh zalila vlna beznaděje. A hned nato i zoufal

ství. Bála se, že když ho teď nechá odejít, vyjít z hotelu

s Irinou Větrovovou, nechá ho odejít z vlastního života.

Navždy.

Spontánně popadla svoje sako Ranish Tweed z opěra

dla, kabelku a ke dveřím pokoje skoro doběhla. Rychle

prošla chodbou a přitom si natahovala sako. Hned za

vysokými obloukovými okny s výhledem na prostranství

zabočila doprava. Několikrát stiskla tlačítko na přivolá

ní výtahu a už přemýšlela, že seběhne po schodech, ale

vtom se výtah najednou objevil. Když dorazila do vstupní haly, Ruairidh a Irina už v hotelu nebyli. Niamh se

podívala skrz skleněné dveře na náměstí a zahlédla je nastupovat do Irinina auta, bílého mercedesu třídy A.

Jeho výstražná světla zablikala.

Niamh se rozběhla halou a zadýchaná se musela dva

krát zastavit před posuvnými dveřmi. Jakmile se vyří

tila na chodník, obklopilo ji tisíc pachů, vůní a zvuků

v chladném nočním vánku. Mercedes už ujížděl pryč

kolem kordonu policejních vozů, směrem ke křižovatce na opačném konci náměstí.

Na pohled klasicistní budova v bloku za Crowne Plaza

byla obalená lešením a zlověstně se skrývala za síťovanou plachtou. Podél chodníku před stavbou parkovala

řada na noc opuštěných pracovních dodávek a kontej

nerů.

Niamh vyběhla doprostřed ulice, kolem klasického

otočného sloupu s kopulí na vrcholu. Uváděl reklamu na reprízu Le Fusible v Théâtre des Bouffes Parisiens. Několik ozbrojených policistů zbystřilo a otočilo se k ní. Ona je však vůbec neviděla. Brzdová světla mercedesu červeně zazářila a vůz zastavil před semaforem za dodávkami dělníků. Hned potom se rozblikal levý blinkr. Niamh se podívala na druhou stranu náměstí, za devítimetrovou

sochu Marianne ozářenou světlem reflektorů v symbo

lických barvách — červené, bílé a modré. Pomyslela si,

že když se rozběhne úhlopříčně přes dlažbu, dorazí na

druhou stranu náměstí dříve a nenechá auto ujet. Za předpokladu, že na semaforu vydrží svítit červená.

Proběhla kolem posprejovaných červených kontej

nerů u chodníku, minula Marianne a schody sbíhající dolů k Métro République. Jen matně vnímala večerní

strávníky u zelených kovových stolků v Café Fluctuat Nec

Mergitur nalevo od ní. Kavárna byla v roce 2015 zničena při požáru a po znovuotevření do svého jména přijala motto Paříže po dalších útocích ve stejném roce. Vlny s ní kymácejí, ale nikdy ji nepotopí. Jedna taková vlna se právě blížila.

Niamh si všimla, že na semaforu zasvítila zelená

a mer ce des odbočil doleva. Vtom náhle oslepla. Spalují

cí žhnoucí světlo proniklo úplně vším. A necelou vteřinu poté ji srazila k zemi rázová vlna. Jakmile dopadla na

zem, zrak se jí vrátil. Viděla, jak z rozbitých oken Fluctuat

Nec Mergitur létají střepy a jak se stolky i židle kutálejí do všech stran po náměstí. Když se přetočila, mercedes

25

byl ještě ve vzduchu. Od té chvíle si i v budoucnu bude

pamatovat, že se vznášel nejméně tři metry nad zemí. Ve

skutečnosti však povyskočil pravdě podobně jenom zhru

ba o půl metru. Ohnivá koule vozidla dopadla na zem

a Place de la République zasypal déšť hořících úlomků.

Zrak se jí sice vrátil, ale sluch ne. Zvonění bylo ohlu

šující. Náhle se však vedle tinnitu ozval něčí křik. Chvíli

jí trvalo, než si uvědomila, že to křičí ona sama. Zvedla

se na kolena, ale na to, aby se postavila, neměla sílu.

Opřela se o ruce a jako v transu sledovala hořící vůz na

cestě. Někde na okraji jejího vidění a vnímání běžely

nocí tmavé postavy, dlouhé mihotající stíny odražené

světlem hořícího auta.

Cítila, že pořád ještě ječí. Opakovaně, hystericky, po

dávkách. Pochopila, že do noci křičí jeho jméno. Ucíti

la, jak ji po obou stranách chytají něčí paže. Muži v uni

formách a černých neprůstřelných vestách ji zvedli na

nohy. Jeden z nich na ni něco křičel. Hýbala se mu ústa,

ale ona ho neslyšela. Potom se před ní objevila nějaká

žena. Žena s dlouhými tmavými vlasy spočívajícími na

ramenou zakrytých hedvábím. K tomu šátek, pouzdrová

sukně a lodičky. Vytáhla z kabelky peněženku a ukáza

la ji mužům, kteří drželi Niamh. Kvůli požáru za jejími

zády Niamh neviděla ženě do obličeje. Ale její hlas se

kupodivu prořízl vším okolním hlukem. Důrazný, roz

kazující hlas zatěžkaný obavami.

Niamh cítila, jak se jí do tváří vpalují cestičky od slz.

Přestala křičet, aby se zhluboka nadechla. Slova už slyše

la, ale nerozuměla jim. Beznadějně zavrtěla hlavou. Pak

zničehonic všechno vnímala jasněji. Žena na ni mluvila

anglicky.

26

„Jste Angličanka?“ ptala se.

Naprosto jistě si tím chtěla jen potvrdit, že jí Niamh

rozumí. Niamh o sobě však nikdy takovým způsobem

nesmýšlela. „Skotka,“ zachraptěla. Pomyslela si, že v tom

to okamžiku to byl naprosto absurdní rozdíl.

„Běžela jste za tím autem.“

„Ano.“

„Proč?“

„Ruairidh...“ Stačilo jen vyslovit jeho jméno a sevře

lo se jí hrdlo a z očí jí vytryskly čerstvé slzy. Chvíli lapala

po dechu. „Můj manžel.“

„Váš manžel byl v tom autě?“

Niamh rázně přikývla. „A Irina.“

„Irina?“

„Větrovová. Ta módní návrhářka.“ Tentokrát se ženiny

oči rozjasnily. „Jsou mrtví, že?“

Žena přikývla.

Niamh se opět zhroutila. Rozplakala se a kvůli vzly

kání se málem nedokázala nadechnout.

Žena jí konejšivě položila ruku na rameno. „Proč jste

za tím autem běžela?“ Niamh to ještě nevěděla, ale právě

z této otázky se později stal refrén, který se v následu

jících hodinách neustále opakoval.

„Oni byli...“ Při tom šoku a zmatení jí chvíli trvalo, než

našla to správné slovo. „Milenci.“ Přerušovaně se při

pláči nadechla. „Celou tu dobu, a já o tom vůbec nevě

děla.“ Prohlédla si světlo v očích, které si ji prohlížely,

a hledala v nich... co vlastně? Soucit? Vysvětlení? „Teď

už se ho nikdy nezeptám proč.“

27

2 .

KAPITOLA

Podle všeho tady seděla už celé hodiny. Ale čas jako by

zdánlivě přestal existovat. Možná to bylo jen několik

minut. Její ponětí o uplynulé době však bylo mnohem

delší.

Místnost měla úplně holé stěny. Podlaha byla vydláž

děná špinavě béžovými kachli. Zdi byly někdy v minu

losti natřené světle žlutou barvou, ale teď už byly úplně

vybledlé, ohmatané, oškrábané a otlučené od nekoneč

ného procesí policistů a zločinců, kteří tady spolu jed

nali. Stůl s dřevěnou deskou stál na válcovitých nohách

odřených a zašpiněných časem. Její skládací dřevěná

židle byla tvrdá a nepohodlná. Před ní čekaly dvě prázd

né židle.

Vysoko na stěně naproti dveřím bylo zamřížované

okénko do noci plné světel. Ta se však v jasu stropní

zářivky téměř ztrácela. Stěnu za prázdnými židlemi po

krývalo tmavé okno v dřevěném rámu. Viděla v něm

pouze vlastní výsměšný odraz. Byla si jistá, že ji někdo

z druhé strany pozoruje.

Kupodivu však vůbec nic necítila, jako kdyby nějaká

droga utlumila její tělo a připravila ji o smysly. Čekala,

že bude plakat. Ale slzy nepřišly.

Zírala na ruce sepjaté před ní na stole. Ruce, které se

ho dotýkaly, hladily ho, milovaly ho. Ruce, které dříve

držel v dlaních. Připadaly jí teď ztracené, zbytečné, jako

oddělené.

Když se otevřely dveře, málem se polekala. Dovnitř

rychle vešel muž kolem padesátky s obarvenými černými vlasy, šedým ztrhaným obličejem a hnědým kufříkem.

Byl navlečený do malinko těsnějších džín, než se k němu

hodilo. Bílá košile zakasaná za opaskem obepínala podivně vystouplé břicho na jinak hubeném těle. Hned

za ním do místnosti vstoupila i žena z náměstí. Šátek

už neměla a její rozhalenka tak odhalovala decentní výstřih. Perlový náhrdelník, pouzdrová sukně a lodičky působily dost nepatřičně — jako kdyby nevcházela do výslechové místnosti, ale do restaurace na roman

tickou schůzku. Niamh si teď všimla, že žena je pravděpodobně jen o rok až dva mladší než ona. Jemné lesklé vlasy rámovaly obličej, který nebyl nijak zajímavý, avšak

ani nepohledný.

Posadili se na židle naproti Niamh a muž na stůl před

sebe položil útlou složku. Ale neotevřel ji. Sehnul se

a vytáhl z aktovky malý digitální záznamník a umístil ho vedle složky. Stiskl tlačítko na boku a na přístroji se rozsvítila červená kontrolka.

Niamh z jeho oblečení, ale také ze zatuchlého dechu,

který k ní vypouštěl z protější strany stolu, cítila cigarety.

Povšimla si zašlé nálepky Défense de Fumer na stěně za

jeho zády a pak si prohlédla oranžové skvrny od nikotinu na jeho prstech. Snad aby ještě oddálila vzpomínání na události té noci, zamyslela se, jestli teď musel kouřit venku v zimě a dešti. Zakouřené výslechové místnosti

už byly dávno minulostí.

Potom se do jejího vědomí postupně vplížil jeho hlas.

„Tohle je poručice Sylvie Braqueová,“ řekl. „Ze soudní

policie. Z kriminálního oddělení.“ Mluvil anglicky s vý

razným přízvukem. Niamh očima zabloudila krátce

k Braqueové a pak zase zpátky ke kuřákovi. „A já jsem velitel Frédéric Martinez z SDAT.“ Odmlčel se. „Víte, co to je?“

Zakroutila hlavou.

„Sous-direction anti-terroriste. Ředitelství protiterori

stického útvaru. Který také spadá pod soudní policii.“

Niamh se poprvé zděšeně probrala z otupělé neteč

nosti. „Terorismus? Vy myslíte, že šlo o teroristický útok?“

„Madam, Francie je po nedávných událostech stále

v pohotovosti. Všechny podobné incidenty se považují za potenciální atentát.“ Zmlkl a pořádně se nadechl. Niamh napadlo, že by si možná místo vzduchu raději přál vtahovat do plic kouř. „Jsou tu však i důvody, proč prošetřujeme i další příčiny. Do značné míry taky proto,

že exploze byla namířena vzhůru, aby záměrně způso

bila co největší újmu osobám ve vozidle.“

Niamh zaťala zuby ve snaze přemoct třas. Copak ne

chápe, že mluví o jejím Ruairidhovi?

Očividně mu to bylo jedno. „Nálož umístěná teroris

ty by byla navržena pro co největší krveprolití. Šrapnely po výbuchu by se rozletěly do všech stran. A v takovém případě byste tady dnes v noci vůbec neseděla. Kdežto

tady byly vedlejší škody nějakým zázrakem minimální. Nikdo jiný nezemřel.“ Pak už konečně otevřel složku

a prohlédl si pár stránek v ní. „Ověřili jsme, že vůz sku

tečně patřil Irině Větrovové, a několik očitých svědků

nám potvrdilo, že ona a váš manžel do něj nastoupili

a společně odjeli. Nevíme ale, proč pod něj někdo na

stražil bombu.“ Zvedl hlavu k Niamh a v mléčně hně

dých očích se ta otázka promítla znovu.

30

Niamh málem nedokázala odpovědět. „Netuším.“

Přikývl a vytáhl propisku. „Můžeme si upřesnit pár

podrobností do záznamu? Váš manžel se jmenoval...“

Zaváhal. „Rú... Rúaj...“

„Bude pro vás jednodušší, když řeknete jenom Rory,“

pronesla Niamh. „Je to skotská gaelština. V anglické

výslovnosti je to Rory.“ Kolikrát jen za ty roky museli

totéž vysvětlovat v podstatě kdekomu na potkání. A to

v případě jmen obou z nich. „A pokud vás to zajímá,

moje jmé no se vyslovuje jako Nýv.“ Následně obě jmé

na vyhláskovala.

Martinez to vzdal a zapsal si slova foneticky. Potom

opatrně dodal: „Macfarlane.“ Přikývla. „A co jste vy

a... Rory... dělali tady v Paříži?“

„Navštívili jsme Première Vision v Parc des Exposi

tions.“

Nechápavě se zamračil. „A to je co?“

„To je největší textilní veletrh na světě, veliteli,“ řekla

unaveně. Všechno jí připadalo tak zbytečné. Irelevantní.

Ruairidh byl po smrti. „Přední módní návrháři a výrobci

oděvů z celého světa se dvakrát do roka sjíždějí do Pa

říže, aby nakoupili látky, které se v další sezoně objeví

na přehlídkových molech a v obchodech.“

„A proč jste tam byli?“

Niamh zavřela oči a pokusila se najít vůli k zodpově

zení kuřákových otázek. V tom smutku jen těžko doká

zala uvažovat. „Ruairidh a já jsme nebyli pouze životní

partneři. Byli jsme také obchodní partneři. Vlastníme

malý tkalcovský podnik na skotských Vnějších Hebri

dách. Ranish Tweed.“

„Takže něco jako Harris Tweed?“

31

Niamh neustále udivovalo, kolik lidí po celém světě

znalo Harris Tweed. Tkaninu, kterou vyráběla hrstka

tkalců ve svých domovech na ostrůvku na nejzazším

severozápadě Evropy. Zesláble se pousmála. „Něco jako

Harris Tweed. Ale trochu jiný.“

32

3 .

KAPITOLA

Když mi Ruairidh poprvé popsal plán, že chce začít s vý

robou tvídu, vůbec jsem to nečekala.

V té době už jsem přijala zdánlivě nevyhnutelný osud,

i když jsem mu odolávala dost dlouho. A doteď vlastně

nevím, proč jsem se vzdala kariéry ve prospěch péče

o domácnost a mateřství. Jen vím, že se to ode mě celý

život očekávalo.

Po univerzitě jsem pracovala v Glasgow a Londýně,

potom pro firmu Johnstons of Elgin. Tkalcovna John

stons stála v Morayi na severovýchodě Skotska. Vyrá

běla nejkrásnější tkaniny, bohaté na kašmír. Právě tam

jsem našla práci v prodeji a marketingu, na kterou jsem

se celý dosavadní život připravovala studiem. Práci, díky

které jsem poprvé mohla roztáhnout křídla. Já, děvče

narozené a vychované v malinké vesničce Balanish na

západní straně ostrova Lewis, jsem zařizovala objednáv

ky v Paříži, Frankfurtu nebo taky Miláně.

Svou práci jsem milovala.

Milovala jsem ale i Ruairidha. A když mě požádal

o ruku, bez zaváhání jsem se vzdala skvělé práce v John

stons a vrátila se na náš rodný ostrov budovat hnízdo

pro naši budoucí rodinu. Připadalo mi to jako ta úplně

nejpřirozenější věc na světě.

Kdybych tehdy bývala věděla, že se mu na ostrově ne

podaří najít práci a že já budu sama celé týdny a měsíce

renovovat starou chalupu u farmy jeho rodičů, byl by to

33

docela jiný příběh. Jako většina kluků z Lewisu se nikdy

nechtěl vzdálit moc daleko od své mamaidh. Jeho rodi

če pořád žili v novém domě v horní části pozemku, co

by kamenem dohodil od chalupy, ve whitehousu, který

postavili jeho prarodiče z otcovy strany, když se těsně

před válkou odstěhovali ze svého starého blackhousu.

A navíc asi nepomohlo, že jsem se s Macfarlaneovými

neshodla skoro na ničem. Na ostrovech lidem historie

setrvává v paměti dlouho. A tak jsem trávila většinu času

v domě svých rodičů na druhé straně vesnice.

Měli radost, že jsem zpátky na ostrově, ale doma se

o Ruairidhovi mlčelo, ostatně jako celé roky předtím.

A tak jsme o něm vůbec nemluvili. Když jsem jim řekla,

že se budeme brát, skončilo to hádkami, slzami a obvi

ňováním ze zrady. Nakonec prohlásili, že na svatbu ne

přijdou. Přesně toho jsem se bála. A tak jsme se s Ruai

ridhem raději vzali na matrice v Aberdeenu v doprovodu

dvou náhodných svědků z ulice, než abych doma risko

vala ostudu.

Myslím, že mi to jeho rodiče nikdy neodpustili.

Ruairidh se měl ten týden vrátit domů. Říkal, že bude

pryč jen pár dní. Já jsem ale počítala každou hodinu

a pak i každou minutu. Chyběl mi. Lačnila jsem po něm.

Po svatbě jsme spolu strávili hrozně málo času, a tak

ani nebylo divu, že naše první dítě bylo pořád v nedo

hlednu. Ale novinky, které mi tehdy přinesl, mě opravdu

zaskočily.

Myslím, že tvíd jsem v krvi měla asi odjakživa. V black

housu za naší farmou jsme měli starý zaprášený Hatter

sleyho tkalcovský stav. Můj otec nad domem postavil novou plechovou střechu, rezavě červenou, a používal ho

jako skladiště. Jeho otec po většinu života pracoval jako

tkadlec. Otročil za sprostou almužnu v tkalcovnách ve

Stornowayi a nekonečné hodiny v tom tmavém starém

baráku tkal látku. Jako malá jsem si během dětských her

občas představovala, že slyším ozvěnu jeho poletujících

člunků z minulosti. V těch dobách se na ostrově skoro

nedalo projít vesnicí, aniž člověk slyšel cvakání člunků

z přístřešků a garáží.

Po jeho smrti se toho starého stavu nikdo ani nedotkl.

Až do doby, kdy můj otec odešel z radnice do důchodu

a sám začal tkát. Zprovoznil ho za několik týdnů. Vědo

mí, že se mu podařilo stařičkého Hattersleyho oživit,

mě hřálo u srdce.

Oba bratři mojí matky byli tkalci. Měli společnou

dílnu pár kilometrů od našeho domu. Když jsme u nich byli na návštěvě, běhávala jsem s bratrancem a sestře

nicí donekonečna kolem stavů v boudě, dokud nás

některý ze strýců neokřikl a nevyhnal.

Moje matka skvěle pletla. Za škaredého počasí, což

bylo často, sedávala hodiny v křesle, přitápěla rašeli

nou a pletla mně a mým bratrům šály, svetry, rukavice

a bůhvíco ještě. Jedna věc je jistá — o teplé oblečení

jsme nikdy neměli nouzi.

Mě pletení nikdy moc nebavilo, přestože jsem se

samozřejmě plést už v raném věku naučila — jedno

hladce, jedno obrace. Ale raději jsem sedávala u sto

lu s kouskem látky a vymýšlela jsem módní obleč

ky pro svoje panenky. Když jsem začala šít oblečení

pro sebe samotnou, moje matka mě začala brávat

do Storno waye pro látku v Knit & Sew nebo na příleži

35

tostné trhy s látkami, které organizovali prodejci na ces

tách v hotelu Seaforth. Takže bylo naprosto pochopitel

né, že jsem pak v Nicolsonově institutu vynikala v nauce

o vedení domácnosti a následně jsem šla studovat tex

tilní vysokou školu na pevnině.

Když se tehdy Ruairidh vrátil, foukal příšerný vichr.

Nejspíš to bylo v březnu nebo na začátku dubna. A déšť

se hnal z jihozápadu po rovnodenním větru. Úzký pruh

Macfarlaneovic půdy se svažoval až k pobřeží a byl na

točený na západ. Dívala jsem se, jak se déšť žene přes

zátoku. Rozbouřené moře za výběžkem stoupalo jako

spřežení bílých koní, kteří se hnali přes černé a růžo

vé rulové rozsedliny a balancovali na pomalých, tmavě

zelených vlnách od Atlantiku. Jakmile jsem zaslechla

auto, vyběhla jsem do deště. Líbali jsme se a drželi se

v náručí pod náporem živlů a bylo nám úplně jedno,

že prší, že je zima, že by nás mohl vítr povalit. Do dom

ku jsme se vrátili rozesmátí a promočení na kost. Na

vrhla jsem, že bychom si mohli nalít pár panáků. Ale

on posmutněl a já okamžitě pochopila, že něco není

v pořádku.

Odvrátil se a nechtěl se mi podívat do očí. „Vyhodili

mě, Niamh.“ Měla jsem pocit, že se náš svět zhroutil.

Bylo mi jasné, že se budu muset vrátit do práce. Byla

jsem ale pořád udivená.

„Proč, Ruairidhu? Vždyť cena ropy od finanční krize

pořád roste.“ Nedávalo to smysl.

Pokrčil rameny. „Když jdou obchody dobře, firmy

si občas myslí, že můžou vyhazovat lidi. Říkají tomu

racionalizace. Nicméně nejde o firmu v Aberdeenu, ale

o její mateřskou společnost v Americe.“

36

„To se za tebe nemohl Donald přimluvit?“ Donald byl

Ruairidhův o pár let starší bratr, který tam pracoval na

vysoké vedoucí pozici. Byl to právě Donald, kdo Ruai

ridhovi práci domluvil.

Ruairidh se ušklíbl. „Zkusil to. Nebo mi to tak ales

poň řekl. Všichni se teď ale bojí ozvat, promluvit, aby

náhodou neletěli jako další.“

Pamatuju si, jak jsem se sklesle posadila na kuchyň

skou židli a rozhlédla se kolem sebe. Po žalostném mís

tě, na kterém jsem se posledních pár měsíců pokoušela

vybudovat naši společnou budoucnost. Koordinování

řemeslníků, uklízení a čištění. Nekonečné čištění. A ma

lování. Připadalo mi to najednou jako naprostá ztráta

času. „Co budeme dělat?“

Měla jsem vědět, že Ruairidh má nějaký plán. Ruai

ridh měl vždycky plán. Když jsem zvedla hlavu, pobave

ně, až rozpustile se usmíval. „Niamh, za každým mra

kem...“ Kývl hlavou k oknu a už se zubil od ucha k uchu.

„Kdo jiný by to mohl znát líp než my, co jsme vyrůstali

tady?“ Věděla jsem, co tím myslí. Nehledě na to, jak

byla obloha zamračená, vítr ji neustále trhal, a slunce

za ní bylo vždycky připravené zalít stříbrné moře zla

tem a olemovat kraje mraků. Řekl: „Nabídli mi hodně

velkorysé odstupné.“

Což mi náladu vůbec nezlepšilo. Je jedno, kolik pe

něz máte — když nepřicházejí další, hrozně rychle vám

zmizí. Všiml si, jak zoufale se tvářím. Vzal mě za ramena

a zvedl mě. Zahleděl se mi do očí. Těma tmavýma vý

mluvnýma očima, které mi vždycky připadaly tak ne

odolatelné.

„Chci je investovat do naší budoucnosti.“

37

Kůži kolem očí jsem měla pořád ještě zvrásněnou

úzkostí. „Jak?“

„Mám už nějakou dobu takový nápad...“

„No to je mi překvapení. A že jsi ho za celou tu dobu

ani jednou neprobral se mnou.“ Podívala jsem se na něj

s povytaženým obočím. Zasmál se.

„Předtím to byl jen sen,“ řekl. „Vůbec mě nenapadlo,

že bych ho mohl uskutečnit. Až doteď.“

Ucítila jsem osten zklamání. „Sny jsou od toho, aby

se o ně člověk dělil, Ruairidhu.“

„A to přesně teď dělám, nebo snad ne?“ Opět se za

zubil. „Běž se nachystat, vyrazíme ven. A potřebujeme

udělat dobrý dojem.“

Celou cestu podél pobřeží ke Garynahine na naše auto

dorážel vítr ze západu. Potom nás zavedl na východ po

silnici na Leurbost. Napravo od nás se táhla obrovská

tmavá pláň posetá jezery, která odrážela poslední zbytky

světla. Mizela v nedohlednu na jihu a nakonec stoupala

k černým horám Uig, jejichž vrcholky se téměř ztrácely

v mracích. U cesty se krčila vesnice Achmore a za ní

se vypínal televizní vysílač. Byla to jediná usedlost na

ostrově, která neležela u moře. Ruairidh během cesty

nepromluvil ani slovo. Když jsem se už trochu vztekle

zeptala, kam jedeme, jen se zase záhadně usmál a řekl:

„Uvidíš.“

Za Leurbostem a Crossbostem se terén začal svažo

vat k Ranishi u moře a vítr trochu ustával. Kolem nás

se objevily mokřady poseté stříbrně šedými kameny,

porostlými ohnivě červenými zimními trávami. Místo

bylo kryté před prudkými větry od Atlantiku a cesta se

38

příjemně vlnila k zubatému pobřeží, kde černá skalis

ka měnila moře v bílou pěnu.

V zakrytých dolinách stály farmářské usedlosti, nato

čené směrem k Minchi. Když byl jasný den, dalo se přes

nespočet ostrovů dohlédnout na tmavý obrys ostro va

Skye na obzoru. Ruairidh zaparkoval na odpočívadle

na skalnatém výběžku a oba jsme vystoupili do větr

ného odpoledne. Už sice nepršelo, ale v obličeji mě ští

paly švihance od vlastních vlasů. „Je to tam dole,“ řekl

a ukázal k obílené chalupě mezi skalnatými výchozy.

Pod ní se svažovalo prudké, chaluhami zanesené po

břeží. Starý, rozbitý betonový skluz mizel v černé vodě,

jež za lepšího počasí jinak byla zářivě modrá. Nahoře

na skluzu byla vytažená oloupaná šedá rybářská loďka,

která už pamatovala lepší časy. K zrezivělému kovovému

kruhu ji poutalo tlusté lano. Za domem stála dlouhá

úzká budova s nabílenou fasádou a zelenou plechovou

střechou.

Otočila jsem se a podívala se na Ruairidha z druhé

strany auta. Právě mi došla trpělivost. „Dobře, teď už

mi ale řekni, co tady děláme.“

Tváře měl od větru ošlehané dorůžova a zářily mu oči.

„Tam dole žije jeden pán. Jmenuje se Richard Faulkner.

Přijeli jsme sem za ním.“

„Proč?“

Bylo mu úplně jedno, že jsem rozčílená. „Odstěho

val se sem skoro před dvaceti lety. Předtím měl podle

všeho velmi úspěšný podnik na jihu Anglie. Naučil se

sám tkát a založil podnik o jednom člověku. Pojme

noval ho Ranish Tweed. Není to Harris Tweed, je leh

čí, měkčí. Používá ovčí vlnu, kašmír a další jemnější

39

příze. Ale vy padá to jako Harris Tweed a těží to z jeho

reputace.“

Pokrčila jsem rameny. Pořád jsem netušila, kam tím

směřuje. „O tom jsem nikdy neslyšela.“

Ruairidh se usmál. „To většina lidí. Alespoň těch na

ostrově. Ale jeho tkanina si vysloužila obrovské uznání

mezi nejlepšími krejčími na Savile Row. Mám bezpečně

potvrzené, že za ním pravidelně jezdí zákazníci a od

borníci z Londýna, probírají s ním design a objednáva

jí si od něj osobně. A taky to vypadá, že saka Ranish si

oblíbila i královská rodina. A tím si získala popularitu

i mezi dalšími příznivci. Kteří se, jak dobře víme, velice

rádi po královské rodině opičí.“ Svoje republikánské řeči

podtrhl jízlivým úsměvem. „Ale ne že bych jim to měl

za zlé. Zvlášť jestli to znamená, že jim budu moct pár

kusů prodat.“

Zamračila jsem se. „Proč bys prodával saka královské

rodině? Nebo vlastně komukoli?“

„No, kdyby mi patřil Ranish Tweed, tak bych se jich

snažil prodat určitě co nejvíc.“

Kéž bych tak tehdy mohla vidět vlastní obličej, proto

že Ruairidha rozhodně rozesmál. Obešel auto, vzal mě

do náruče a odhrnul mi pramen vlasů z očí.

„Niamh. Ranish může být náš. Faulkner ho prodává.

Podnik i značku. Už je mu přes sedmdesát a kvůli artri

tidě už kolem stavu nebude moct skákat moc dlouho.

Neprodá ho ale jen tak někomu.“

„Ale Ruairidhu...“ zavrtěla jsem hlavou. „Ani jeden

z nás neumí tkát.“

„To ne, ale já se to můžu naučit. A můj otec tkát umí.

Tvůj taky. Moje máma dřív pracovala jako asistentka designéra v carlowayské tkalcovně.“ Usmál se. „Niamh,

a ty jsi byla ta nejlepší obchodní zástupkyně a marke

ťačka, kterou kdy Johnstons of Elgin měli.“

Musela jsem se zasmát. „Myslím, že to by se lidem

v John stons nemuselo líbit.“ Ale jeho nadšení bylo nakažlivé a já už začínala cítit první záchvěvy vzrušení.

Byl by to sen, kdybychom s Ruairidhem mohli pracovat

společně. Provozovat vlastní podnik. Tkát vlastní tex

tilii, tkaninu, kterou nosí králové a dvořané. „Můžeme

si to dovolit?“

„Moje odstupné by na koupení podniku mělo stačit.

Budeme ho ale muset přesvědčit, že by ho měl pro

dat zrovna nám.“ Odmlčel se, políbil mě a přitom vzal

moji tvář do dlaní. Potom se na mě podíval, se stej

ně nakažli vým nadšením. „A ty jsi nejspíš naše tajná

zbraň.“

Když jsme scházeli po nerovném schodišti ke kůlně za

domem, slyšeli jsme, že stav je zapnutý. Okamžitě jsem poznala, že to je Hattersley. Vyrůstala jsem s jeho charakteristickou hudbou v uších. Byl to doprovod k mému dětství. A na nějakou dobu se z něj úplně vytratil, když

trh s Harris Tweedem upadl a slavná tkanina téměř zanikla. Na druhé straně ostrova se už ale začínalo inves

tovat do letitých tkalcoven a tvíd čekalo znovuzrození. Nicméně staré Hattersleyovy stavy, na kterých se tkanina na ostrovech vyráběla už více než celé století, byly nahrazovány novými dvojitými Griffithovými stavy. Jejich hudba mi ale v porovnání s romantickými časy mládí

zněla jako druhořadý rap. Proto jsem byla ráda, když

jsem se dozvěděla, že se Ranish pořád vyrábí na Hatter

41

sleyovi. Jakmile jsme vešli do kůlny, starý pan Faulkner

zvedl hlavu od stroje. V košíku u dveří do té doby ležela

stočená jeho kolie. Ihned vyskočila a začala štěkat na

nezvykle páchnoucí nově příchozí.

„Ticho, Tammy,“ pokáral stařík psa a Tammy okamžitě

sklopila uši a vrátila se na deku.

Faulkner zpomalil a nakonec úplně přestal šlapat

a dřevěný člunek přerušil svoji nekonečnou cestu z jed

noho kraje k druhému. V následujícím tichu bylo slyšet

hvízdání větru mezi trámy. Na těch visely provazy, příze

a celé metry tkaniny. Stěna za jeho zády byla pokrytá

dalšími pestrobarevnými přízemi. Mezi kameny stál

přitlučený starý bicykl a na letitém dřevěném ponku

byly rozházené nástroje, olejničky a plechovky s čisticím

roztokem. A kolem nich se jako duny vlnily hromady

vzorových schémat s naškrábanými poznámkami, které

kromě Faulknera nikdo jiný přečíst nedokázal. Podlaha

byla vydlážděná kostkami a chlad z ní pronikal až do

kostí. Na takovém místě bych nepracovala úplně nej

raději. Faulkner si Ruairidha zvědavě prohlédl.

„Takže jste se vrátil.“

Podívala jsem se na Ruairidha, ale ten se mému po

hledu pečlivě vyhýbal. „Už mám ty peníze, pane Faulk

nere,“ řekl. „A napadlo mě, že byste možná měl poznat

moji manželku a snad i budoucí obchodní partnerku

v Ranishi.“

Předstoupila jsem a potřásla si s ním. Jeho veliká mo

zolnatá dlaň moji ruku málem rozdrtila. „Pěkné děvče,“

pronesl. „Ale co vy můžete vědět o tvídu?“

„Mám titul MSc. s vyznamenáním z oděvního mana

gementu a o Harris Tweedu jsem psala i disertaci.“

Tázavě povytáhl obočí. „No tohle, vážně?“

„Ano.“

„Mezi teorií a praxí je ale veliký rozdíl, abyste věděla,

mladá dámo.“

„To já vím dobře,“ řekla jsem a usmála se. „Prodávala

jsem kašmír Johnstons v Anglii, Itálii a Francii.“

Pokožku barvy pergamenu pod rozcuchanými bílý

mi vlasy zvrásnil úsměv. Muž si tenkými dlouhými prs

ty projel vousy připomínající pramen koňských žíní

vylézající z matrace. Světlé, šedé oči si mě pobaveně

prohlédly a potom se stočily k Ruairidhovi. „Pojďme si

dát šálek čaje.“

V domě byl stejný chaos jako v kůlně se stavem. Na

příjezdové cestě parkoval obouchaný starý landrover. Tammy šla za námi. Uvnitř byla zima a zatuchlá vlhkost

a k tomu ještě nějaký nepříjemný pach, který jsem si

nedokázala tak úplně zařadit. Oheň v krbu byl dávno

vyhaslý a ošoupaný kobereček před ním byl pokrytý

vrstvou psích chlupů.

Přes opěradla křesel a gauče — velmi staré sedací

soupravy — bylo přehozené oblečení, ručníky a látky.

Vypadalo to spíše jako squat než domov úspěšného pod

nikatele na zaslouženém odpočinku. Jedinou výjimkou byly obrazy na stěnách. Překrásné barevné krajinomalby

z ostrovů. Při východu a západu slunce. Bouřky, sluneč

né jarní dny, kdy machair ožívá květinami. Lodě v bičo

vaných zátokách pod dramatickým nebem a uvázané

v přístavišti, pohupující se v tyrkysové vodě. Originály

podepsané umělcem. Husté nánosy barvy z plátna vy

stupovaly jako žíly. Byla jsem si jistá, že takové obrazy

by v galeriích na pevnině vydělaly hodně peněz.

43

Faulkner odešel do kuchyně v zadní části domu po

stavit vodu na čaj. „Ty vaše obrazy jsou nádherné,“ za

volala jsem na něj.

„Taky si myslím,“ volal zpátky. „Krajina na těchto ostro

vech je obrovským zdrojem inspirace.“

„Dokonce i pro tvíd,“ řekla jsem, zatímco se objevil

ve dveřích do kuchyně. Zvedla jsem kus tkaniny z opě

radla. „Je tohle Ranish?“ Přikývl. Byla to měkká, lu

xusní tkanina, a když jsem ji pohladila, jako kdyby mě

přes špičky prstů sváděla. Nejvíc mě však zaujaly její

barvy. „Tohle je nádhera. Připomíná mi to vyřezávání

rašeliny na Pentland Road za slunečného dne. Všech

ny ty odstíny. První nové rostlinky pod zimní trávou.

Zelená a červená. A hnědá od kořínků vřesu. A modrá

obloha odrážející se ve všech těch malinkých vodních

plochách.“

Když jsem k němu zvedla hlavu, jeho šedé oči mě

pozorovaly se zalíbením. „Mluvíte přesně jako moje

manželka.“ Kývl potom hlavou k obrazům zaplňujícím

každý centimetr okolních stěn. „To ona je malovala.“ Na

chvilku se zamyslel. „Ostrovy úplně milovala. Měla mi

pak za zlé, že jsem ji tolik let držel pryč od nich.“

Vzhledem k tomu, že o ní mluvil v minulém čase a že

viditelně zesmutněl, jsem pochopila, že už je po smrti.

„Co se stalo?“

„Ale.“ Povzdechl si. „Nic neobyčejného. Rakovina. Celé

ty roky žijeme, bojujeme o přežití, za svůj úspěch, za

svoje štěstí. A všechno to stejně jednou skončí v prdeli.

Jako špatná pointa dlouhého vtipu.“

Konvice začala vřít a stařec se vrátil do kuchyně. Já

a Ruairidh jsme se na sebe podívali.

44

Hlas majitele domu k nám přicházel až do obývacího

pokoje: „Isabella zemřela před šesti měsíci. Proto jsem

se rozhodl Ranish prodat.“ Slyšeli jsme cinkání porcelá

nu, zvuk vody nalévané do šálků. Potom se zase objevil

ve dveřích. „Lidem říkám, že je to kvůli artritidě v kole

nou. Že podnik prostě prodat musím. Ale tak to vůbec

není. Od chvíle, co mě Isabella opustila, nemám vůli

pokračovat. Byli jsme svoji nějakých padesát let. Byli

jsme vlastně jedna bytost. Bez ní nemám žádný důvod

v tom pokračovat.“

45

4 .

KAPITOLA

Niamh přemýšlela, kde najde sílu žít dál bez Ruairidha.

Byli jsme vlastně jedna bytost, jak řekl starý pan Faulk ner

o sobě a svojí milované Isabelle. V mnoha ohledech to

stejné platilo i pro Niamh a Ruairidha.

Poručice Braqueová promluvila mírně, bez obviňování

a náznaků. Ale i přesto sledovala Niamh velmi pozorně.

„Na Place de la République jste uvedla, že Irina Větrovo

vá a váš manžel byli milenci.“ Niamh si pomyslela, že

to snad ani nestojí za odpověď. Nebyla to otázka, ale

prohlášení. Dotaz přišel až vzápětí. „Jak jste to věděla?“

Niamh sklopila hlavu a zadívala se dolů. Prsty na ru

kou se jí kroutily a proplétaly. Odrážely její vnitřní boj.

„On... my...“ začala, aniž věděla, co chce říct. „Poslední

dobou to mezi námi nebylo v pořádku.“

„Jakým způsobem?“ Další otázka od Braqueové.

Niamh mírně pokrčila jedním ramenem a zavrtěla

hlavou. „To se těžko vysvětluje. Celou dobu s někým

nějak jste a pak se něco změní. Konkrétně se to popsat

nedá. Jen můžu říct, že se ke mně začal chovat divně.

Začal se vymlouvat, chodit na schůzky sám, beze mě.

Nejdřív jsem si nic ani nedomýšlela, ale pak...“ Její hlas

zvadl a nastalo dlouhé ticho.

„Pak co?“ dožadovala se odpovědi Braqueová.

„Pak přišel ten e-mail.“ Pořád si hleděla na ruce, tak

že spíše jen cítila, jak se vyslýchající podívali jeden na

druhého.

„Jaký e-mail?“ zeptal se tentokrát Martinez.

„Dostala jsem e-mail od... Nevím od koho. Od neznámého dobrodince.“ Pomyslela si, jak ironické to vlastně je. Když vám někdo pošle takový e-mail, tak vaše dobro je to poslední, co ho zajímá. „Psalo se v něm, že

Ruairidh a Irina mají poměr.“ Zvedla hlavu a podívala

se jim do očí. „A že se ho na to mám zeptat.“

„A zeptala jste se?“ Braqueová ji sledovala bez mrknutí oka.

„Ano.“

„Kdy?“

„Dnes večer. Těsně předtím, než odešel na schůzku v YSL.“

„YSL?“ Martinez se nechápavě zamračil.

„Yves Saint Laurent. Žádnou schůzku tam ale neměl. Měl rande s Irinou Větrovovou. Viděla jsem je

oba dole na nádvoří z hotelového pokoje. Když jsem

se dostala do vstupní haly, její auto zrovna odjíždělo

od ho telu.“

Martinez řekl: „A potom jste je pronásledovala přes

náměstí.“

„Ano.“

„Proč?“

Niamh přemýšlela, jak by jim vůbec mohla říct něco,

co si sama nedokázala vysvětlit. „Já nevím, já... Měla

jsem pocit, že pokud je nechám odjet, bude to konec mého manželství. Že už se ke mně nevrátí. Myslela jsem

si, že... Nevím, co jsem si myslela.“ Podívala se na ně,

jako kdyby jí mohli poradit. „Snad že když zastavím to

auto, tak tomu zabráním.“ Beznadějně zavrtěla hlavou.

„Byla to ode mě hloupost.“ Z jejich očí bylo poznat, že jí


47

nevěří. Jak by jim vůbec mohlo něco tak iracionálního

dávat smysl?

Martinez k ní natáhl otevřenou dlaň. „Máte tady svůj

telefon?“

Niamh se podívala na nastavenou ruku a potom do

mužových neproniknutelných očí. Z nějakého důvodu

měla pocit, že by se měla bránit. „Na co chcete můj tele

fon?“

„Předpokládám, že v něm najdeme ten e-mail.“

„Ano,“ připustila neochotně Niamh.

„Pak bych se na něj rád podíval.“

Sehnula se pro kabelku, chvíli v ní hledala svůj iPhone

a potom ho posunula po desce stolu.

„Budu potřebovat váš PIN.“

A to už jí připadalo jako skutečný zásah do sou kro

mí. Byla pohmožděná a zbitá, fyzicky i psychicky. A teď

k tomu další újma. Odmítnout však jednoduše nemohla.

„Čtyři, pět, devět, pět, čtyři, pět.“

Zvedl telefon, naťukal do něj kód a následně přešel

rovnou do e-mailové schránky. „Jaký má ten e-mail

předmět?“

„Něco, co bys měla vědět.“ Niamh si v tu chvíli přála,

aby to „něco“ dokázala jednoduše vymazat z hlavy, jako

by tím snad mohla Ruairidha oživit. Dívala se, jak Marti

nez našel e-mail a přečetl si ho. S netečným výrazem

předal přístroj Braqueové. Ta si zprávu také přečetla,

krátce se podívala na Niamh a pak na Martineze.

Ten si od ní telefon vzal, vypnul ho a strčil si ho do

kapsy. Poznačil si PIN. Niamh chtěla něco namítnout.

Ale neřekla ani slovo. Martinez prohlásil: „Máme tady

lidi, kteří se na to budou chtít podívat. Až budou hotoví,


48

telefon vám vrátíme.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist