načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ochlazení -- Špionážní thriller z blízké budoucnosti - Michael Žantovský

Ochlazení -- Špionážní thriller z blízké budoucnosti

Elektronická kniha: Ochlazení -- Špionážní thriller z blízké budoucnosti
Autor:

Titul Ochlazení, sci-fi thriller z blízké budoucnosti, není míněn pouze v přeneseném smyslu – v tomto případě se ochlazují vztahy mezi Ruskem, Evropskou unií a NATO –, ale i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  174
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 379
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání druhé, pod vlastním jménem autora vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0326-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Evropská unie uvalila hospodářské a politické sankce na Bělorusko, kde na rozkaz autoritativně vládnoucího prezidenta brutálně zasáhla policie proti demonstrantům v Minsku. Představitelé opozice, které se nakonec podařilo převzít moc, požadují členství země v Unii a vstup do NATO. Nedávno zvolený ruský prezident Anatolij Voroněnko na vzniklou situaci reaguje vojenským zásahem. V Radě bezpečnosti vetuje rezoluci, požadující odchod ruských jednotek. Napětí v Evropě se stupňuje, když NATO rozmístí letecké síly v pobaltských zemích. Rusko odpovědělo přerušením dodávek zemního plynu a později i ropy do zemí Evropské unie. Voroněnko obvinil z krize sionistické kruhy. Do řešení krizové situace se zapojuje i česká zpravodajská služba. Nebezpečným úkolem je pověřen stárnoucí agent, podplukovník K., bývalý velitel prezidentovy ochranky. Skeptický muž se vydává do USA a Izraele, aby odhalil souvislost mezi smrtí čtyř Čechů, kteří zemřeli za nejasných okolností, a tajemnou minulostí ruského prezidenta. Špionážní thriller se odehrává v blízké budoucnosti, kdy Evropa čelí energetické krizi.

Popis nakladatele

Titul Ochlazení, sci-fi thriller z blízké budoucnosti, není míněn pouze v přeneseném smyslu – v tomto případě se ochlazují vztahy mezi Ruskem, Evropskou unií a NATO –, ale i doslovně. Rusko přestává Evropě dodávat ropu a plyn.
Příběh vypravěče K., který ve službách české zpravodajské služby začíná svou pouť v Bělorusku v kapitole uvozené slovem Proměna, pokračuje obloukem přes Čechy (Zámek), Ameriku a Izrael (Amerika) a končí v Rusku (Proces). Odkaz na dílo Franze Kafky má své opodstatnění. Svět kafkovských hrdinů není úplně odlišný: nejistota je součástí nejen jejich okolí, ale i jejich vnitřního ustrojení.
V prostředí současných zpravodajců, bývalých operativců ministerstva vnitra a spolupracovníků KGB z doby normalizace či samotných agentů KGB si vypravěč nemůže být ničím jistý, je neustále v ohrožení života. Musí jednat rozhodně, odhadovat přesně situaci a pečlivě promýšlet každý další krok. Současně však žije v přízračném světě zrcadel, v němž nikdo nedůvěřuje nikomu, ba ani sobě samému, jak káže zásada zpravodajské práce.
Na začátku románu ruské tanky potlačí v Bělorusku, bojujícím za demokracii, jak lidská práva, tak „kontrarevoluci“. Tato událost, která má mnohé shodné rysy s rokem 1968 v Československu i s následnou normalizací, k nimž se autor v retrospektivě vrací, přerůstá v mrazivý, děsivý příběh. Nadějí zůstává jen láska, bezpodmínečná, nic neočekávající.
Nové vydání románu Michaela Žantovského Ochlazení nelze nazvat doslovně „špionážním thrillerem z blízké budoucnosti“, jak uvádí podtitul knihy. Ochlazení je už dnes svým způsobem thrillerem z horké současnosti. Sám autor pak nové vydání tohoto románu mírně upravil a také doplnil osobně laděným doslovem.

Zařazeno v kategoriích
Michael Žantovský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Michael Žantovský

Ochlazení

Špionážní thriller z blízké budoucnosti

PROSTOR


5

PROSTOR | PRaha | 2016

michael

Žantovský

ochlazení

Špionážní thriller z blízké budoucnosti


6

© Michael Žantovský, 2008, 2016

© PROSTOR, 2016

Cover photo © shutterstock/isifa, 2016

ISBN 978-80-7260-326-8


7

Obludě


9

Tento příběh se odehrává v blíže neurčené, leč blízké budoucnos­

ti. Nemusí se odehrát přesně tak, jak je líčen, a může se odehrát

i podstatně jinak. Není však úplně vyloučeno, že by se mohl ode­

hrát i nějak takto. Jeho postavy i konkrétní události jsou nicméně

smyšlené a jejich podobnost se žijícími postavami a skutečnými

událostmi je čistě náhodná.

V textu je použito krátkých citací či parafrází z novelyProměna a románů Zámek, amerika a Proces Franze Kafky, z básní

Ukolébavka, Září 1938 a Na paměť W. B. Yeatse W. H. Aude­

na, z románového memoáru Příběh o lásce a tmě Amose Oze

a z písní Vladimíra Vysockého. Když jsem psal v letech 2007–2008 tuto knihu, působil jsem jako velvyslanec v české zahraniční službě. Nechtěl jsem se ani omezo­

vat v tom, co si myslím a píšu o situaci v některých zemích a o je­

jich vůdcích, ať už smyšlených či skutečných, ani přenášet odpo­

vědnost za výplody mých úvah a fantazie na stát a vládu, kterým

jsem sloužil. Jediným řešením (kromě sešrotování rukopisu) bylo

vydat knihu pod pseudonymem. Jméno jsem si s mírnou korekcí

vypůjčil od Daniela Volfa, nadaného českého diplomata a mého

spolupracovníka z našeho zastupitelského úřadu v Tel Avivu. Za to, že neprotestoval, mu patří můj dík.

Když jsem na podzim 2015 českou zahraniční službu po 23 le­

tech opustil, získal jsem zpátky svoji nezávislost i jméno. Ačkoliv

se historie v posledních sedmi letech nezastavila, skryté i zjevné

hrozby a konflikty, které můj smyšlený příběh uvedly do pohybu,

nejen nezmizely, ale projevují se čím dál častěji a s větší intenzitou.

Odtud naděje, že tak jako jiné smyšlené příběhy pomůže i tento

vrhnout paprsek světla na skutečné dění kolem nás.

11

Kdo zachrání jediný život, jako by zachránil celý svět.

Sanhedrin 4:5

proMĚnA

Ze tmy se ozývalo neodbytné vrnění. Nebyl to ani zvonek,

ani bzučák, ani klakson, bylo to něco, co snad mělo znít

lidskému uchu lahodněji, ale v téhle chvíli působilo stejně

protivně jako obsílka od daňového úřadu. Chvíli šmátralkolem sebe, aby zdroj toho zvuku našel a zastavil, alepodařilo se mu jedině shodit mobilní telefon na zem, kde přístroj

pokračoval ve vrnění. Posadil se na posteli a hlava se mu

roztočila tak, že si musel zase lehnout. Budík v mobilním

telefonu přestal vrnět.

K. otevřel oči a chvíli pozoroval, jak se paprsky zreflektorů aut, pronikající zvenku štěrbinami v žaluziích, posunují po stropě směrem na západ. Znamenalo to, že lidé jedou do města do práce. Protože bylo ještě šero, muselo být brzyráno a on zase nemohl dospat. Přesněji to určit nedovedl,protože čas odečítal z mobilního telefonu, a ten ležel na zemi.

Naprázdno polkl a ucítil v krku ocásek včerejší vodky. Znovu zašátral na nočním stolku vedle sebe a tentokrát se mu podařilo nahmatat sklenici vody, aniž ji převrhl.Opatrně se vysoukal po polštáři nahoru a napil se. Trochu to pomohlo.

V místnosti bylo ještě něco, co tam nepatřilo. Nedokázal

to hned identifikovat, ale bylo to cosi, co tam nemělo být,

co ho rušilo a zneklidňovalo. Nejspíš právě proto se probudil

tak brzy. Rozhlížel se kolem očima, které už přivykly šeru,

ale neviděl nic než knihy a sklenici vody na nočnímstolku, šatstvo poházené na židli a příšernou erární grafiku na

protější zdi. Kromě zvuků motorů a pneumatik automobilů

projíždějících pod okny venku na ulici neslyšel vůbec nic.

Pak to ucítil a znovu se ho zmocnila lehká nevolnost.Kromě povědomého pachu noci, s kterým se obyčejně probouzel, se v místnosti vznášel i nasládlý koktejl vůně parfému,vychladlého potu a ženského těla.

Telefon se opět rozvrněl. K. vstal z postele a bosou nohou přišlápl červené tlačítko. Opláchl si obličej studenou vodou, uvařil si kávu a stále ještě v pyžamu se v obývacím pokoji posadil k počítači. OPOZICE A VLÁDA SE BLÍŽÍ K ČELNÉMU STŘETU Minsk, 25. dubna. Od našeho zvláštního zpravodaje (ASA). Den před výročím černobylské katastrofy v roce 1986, která je pro běloruskou opozici tradiční příležitostí k demonstracím za demokracii a lidská práva, připomíná tato poslední výspa sta­ linismu v Evropě obležené město. Mladí lidé přijíždějící vlaky a autobusy z venkova jsou zadržováni na nádražích a autobu­ sových stanicích ozbrojenými policejními hlídkami, surově na­ háněni do připravených policejních antonů a odváženi desít­ ky kilometrů zpátky na venkov, kde jsou vysazováni uprostřed polí navzdory teplotám, které v noci stále ještě klesají pod bod mrazu. V centru města hlídkují zvláštní policejní jednotky vy­ bavené obrněnými transportéry, hasičskými vozy a metr a půl dlouhými holemi. Prezident Pavlušenka obvinil z organizování demonstrací „imperialistické kruhy Západu“, snažící se vnutit Bělorusku svoji verzi „zkorumpované a zdegenerované demo­ kracie“. „Komu se nelíbí náš svobodně zvolený politický sys­ tém, může táhnout,“ prohlásil Pavlušenka v projevu v bělorus­ ké televizi. „Kdo ale pozvedne ruku proti našemu lidu, tomu ji urazíme.“

Běloruská opozice se odmítá nechat zastrašit výhrůžkami bývalého předsedy kolchozu, který vládne zemi železnou rukou za pomoci tajných služeb rekrutujících se z příslušníků KGB. „Bělorusko patří do Evropy,“ prohlásil Andrej Michalčuk, vůd­ ce běloruské demokratické opozice, která se po letech vzá­ jemných třenic a rozmíšek sjednotila do jediného mohutného proudu. „Nechceme nic víc a nic míň, než na co má právo půl miliardy Evropanů od Dublinu až po Kyjev. Červenobílá revo­ luce (nazývaná podle Pavlušenkou zakázané tradiční běloruské vlajky) zvítězí.“

Ve večerních hodinách byl v Minsku klid. Na ulici bylo míň

chodců než obvykle. Obchody, které zde dodržují otevírací ho­ diny z časů socialismu, jsou zavřené. Zmizeli i těžkooděnci pohotovostních jednotek. Jenom šedivé pancíře transportérů a hasičských vozů rozmístěných na strategických křižovatkách naznačují, že jde o klid před bouří. Průvod vyrazil v pravé poledne od katedrály Panny Marie po třídě Maxima Bahdanoviče, běloruského básníka, k jehožnárodně romantickému odkazu přispěla i skutečnost, že zemřel v pětadvaceti letech na tuberkulózu. V jeho čele kráčelipředstavitelé demokratického hnutí, studentští disidenti,pravoslavný pop i katolický farář. Průvod čítající více než třicet tisíc

převážně mladých lidí nesl zakázané běloruské vlajky atransarenty s hesly o svobodě a demokracii. Na mostě přes řeku

Svislač mu zahradily cestu zvláštní jednotky běloruské policie.

Průvod se zastavil. V té chvíli z postranní ulice před mostem vyrazila jednotka těžkooděnců a zahradila cestu zpět. Z věže velitelského transportéru na druhé straně mostu se vysoukal obtloustlý major a s uspokojením přehlédl svoje dílo. Pak dal

rozkaz zahájit palbu. První řada průvodu padla. Ostatní se

vrhali na zem, skákali z mostu do řeky nebo se tlačilizpátky. Ty z posledních řad, kterým se podařilo z mostu ustoupit,

srážely k zemi obušky milicionářů ze zadního voje.Bezvládná, zkrvavená těla házeli přes postranice čekajících nákladních

vozů. Palba trvala necelou půlminutu. Na mostě zůstalo ležet

šestatřicet mrtvých a přes stovku zraněných. Dalších dvanáct

lidí našlo smrt po skoku z mostu. Čtyřicet pět lidí si takpřivodilo lehčí či těžší zranění, většinou fraktury pánve a dolních

končetin. Protože ambulance čekaly na pobřežní komunikaci

pod mostem, mohli tito zranění vlastně mluvit o štěstí.Mrtvá těla naházeli policisté do pohřebního antonu. Vodní děla

hasicích vozů, původně určená k nekrvavému zásahu protidemonstrantům, spláchla krev z vozovky. Za hodinu nebylo po

demonstraci ani stopy. Jen zkrvavená červenobílá vlajka,která se při pádu svého nositele zaklesla do konstrukce mostu,

připomínala, že zde došlo k hromadné vraždě.

Velvyslancovu psu byly dva roky a stále ještě běhal každou

nohou jiným směrem. K. ho tu a tam zahlédl v březovém

hájku na břehu řeky, ale pak mu Buddy zase zmizel z očí.

Občas se rozběhl k vodě, prudce zabrzdil na samém břehu,

nadzvedl přední část těla, vzepjal se na zadních jakonepovedený kůň a vzápětí omočil obě přední pracky ve vodě. Když

ucítil, jak je ledová, prudce uskočil a zamířil podél řeky po

proudu i proti proudu zároveň. Pak náhle ztratil o řekuzájem a vrhl se do křoví, z kterého se prudce vznesl párek

koroptví. Buddy se postavil na zadní a sledoval jejich odlet

s vyplazeným jazykem a nenapodobitelným psím úsměvem.

„Buddy,“ zavolal K., „k noze.“ Buddy uposlechl až napotřetí

a ne nadlouho. Chvíli šlapal s hlavou na úrovni kolena K., ale postupně zrychloval, až se najednou rozběhl vpřed, kde tušil psí louku.

Když na ni K. trochu udýchaně dorazil, ještě zahlédl, jak

Buddy nevšímavě proběhl kolem slintajícího boxera, krátce

se pozdravil s irským setrem, čenichem a tlapkou odehnal

dva dorážející jezevčíky a pak se v plném trysku zabořil do

boku zhruba stejně staré feny zlatého retrívra, podle rodové

podoby možná sestřenice, ne-li přímo sestry, a už se oba dva

zmítali v klubku zlatých chlupů, které se náhle vymrštilo,

rozpůlilo ve dví a začalo zběsile kroužit po louce vezmenšující se spirále, až opět skončilo na zemi jako jediné vrčící,

chňapající a smějící se vřeteno čirého štěstí.

„Dora, ke mně,“ marně volal vyzáblý starý muž schoulený

do zimníku s kožešinovým límcem, jako by se nemohl zahřát ani koncem dubna. „Dora!“

„Jen je nechte,“ řekl K. rusky. „Jak k tomu malérumohlo dojít?“

„asi začíná hárat, neměli bychom riskovat,“ odpovědělstařec. „Zbláznil se, prostě se zbláznil, ten durak,“ rozhorlil se

vzápětí. „Měli bychom je vzít na vodítko.“

„Dobrá,“ souhlasil K. „Buddy! K noze!“ Zrovna tak dobře

mohl poroučet větru. „Kdo k tomu dal rozkaz?“

„Ke mně, Dora! No tak, bude to?! Vždyť říkám, ten durak

samotný, lezlo to na něj už nejmíň čtrnáct dní, čekal jsem,


17

že to někdo schytá, ale ne takhle, takhle ne. No tak, Dora!

Vy víte, Josefe Karloviči, že na demokracii moc nedám,klidně bych to naše samoděržaví vydržel do smrti, a lid také, lid

nebyl tak nešťastný, ale až budu umírat, nechci mít narukou krev, i když ví pánbu, že nevěřím na nic. Dora, no tak

bude to, pajdi, děvočka, pajdi!“

UZI Praha

BLESK! 27. dubna 140427PT

PAVLUŠENKA SE ZBLÁZNIL

Podle Pavlušenkova (P.) blízkého spolupracovníka (X.) trpí

P. již několik let obdobími bezmoci a deprese, střídanými ná­

hlými návaly energie provázenými radikálními a neracionálními

kroky. Rozkaz ke střelbě do demonstrujícího davu, který nebyl

tento rok o nic početnější ani radikálnější než při předchozích

výročích Černobylu, vyšel podle X. přímo od P. a byl formu­

lován jednoznačně a vulgárně. „Pastreljať etu svoloč,“ pravil

prý P. během přímého telefonického spojení s předsedou bě­

loruské KGB. Možná se jedná o jediné očité svědectví před­

stavující důkaz o přímé účasti P. na včerejším masakru. Hned

příští rozkaz se podle X. týkal likvidace veškeré dokumentace

o zásahu včetně záznamů telefonických rozhovorů a rádiového

spojení na štábní i operační úrovni.

Běloruská opozice je v šoku. Poté, co byli zastřeleni tři

z pěti vůdců opozičních stran, se oba zbývající, Vladimir Šuš­

kanič a Bogdan Plech, uchýlili do ilegality. Odborářský vůd­

ce Grigori Gončar nalezl úkryt na německém velvyslanectví

v Minsku a požádal zde o azyl.

Většina zdejších evropských diplomatů je nelíčeně zděše­

na; dokonce i ruská diplomacie je vůčihledně znechucena tu­

postí svého klienta. Velvyslanec Alexandrov odcestoval vzápětí

po incidentu do Moskvy a ruští diplomaté se vyhnuli i včerej­

ší recepci u příležitosti návštěvy íránského ministra zahraničí.

Jeden ruský diplomat, pravidelný návštěvník nočního podni­

ku Ninočka, se ale vyjádřil o nejvyšším představiteli spřátele­

ného státu jako o „chuji“. Novému ruskému prezidentovi Vo­

roněnkovi, který se navzdory některým svým kontroverzním


18

výrokům zatím vyhýbal dalšímu ochlazování vztahů mezi Rus­

kem a Západem, značně pochroumaných za jeho předchůdců,

se běsnění P. nemůže hodit do krámu. K.

MINSK KONEC K. seděl v kanceláři se sluchátky na uších, s nohama na stole a s očima na televizní obrazovce, kde se kolem dokola opakovalo pár záběrů, které se kameramanům CNNpodařilo natočit na mostě přes řeku Svislač. Vzrušený komentář jižanské blondýny s účesem, jehož nehybně dokonalé vlnyvyadaly jako z laminátu, již dávno vypnul, neboť se takéopakoval a na rozdíl od živých záběrů střelby do demonstrantů postrádal jakýkoli hypnotický účinek.

Právě když kameraman ve znovu nastartované smyčcepomalu přibližoval dosud mírumilovnou scénu na mostě z ptačí perspektivy okna některého z věžáků v okolí, ozvaly se ve sluchátkách zkusmé, jakoby trochu rozpačité akordy klavíru. Z věže transportéru se vysunul odporný tlusťoch s tupou, nemyslící tváří a K. zavibroval do uší monotónní basový riff, pa-pa-ram-paa ram-pa,pa-pa-ram-paa ram-pa,pa-pa-ram-pa-pa ram-pa. Zatímco se na obrazovce začaly objevovatobláčky kouře od ústí hlavní samopalů a lidé na mostě se začali potácet a padat v groteskně zkroucených pozicích, přidalo se k basové lince nejdřív piano a pak trubka s trombonem vironickém dvouakordovém komentáři. Pá-vum, pá-vum,vyprávěly saxofony a pro nechápavé to zopakovaly o kvartu výš,pá-vum, pá-vum, vysmívaly se těm, kdo si hrají napřekvapené naivky, pá-vum, pá-vum, ohrnovaly nos nad těmi, kdo

nechtějí vidět, i těmi, kdo vidí a odvracejí zrak, pá-vum,

pá-vum, lámaly hůl nad těmi, kdo se vydrží dívat anedokážou uvěřit.

„Viděl jste to?“ Velvyslanec stál ve dveřích kanceláře anechápavě třeštil oči na obrazovku. „To přece není možné!“

„a co má být?“ vyštěkl K. a prudce si strhl sluchátka z uší. Vzápětí zalitoval toho výpadu vůči slušnému, byťtrochu zmatenému šedesátníkovi, který přece opravdu za nic nemohl. „Co jsme čekali? Že se polepší? Že se půjde léčit? Tři roky tady píšu, že je psychopat, vy píšete čtyři roky, že je psychopat, tak proč by se teď neměl chovat jako psychopat?“

„Tohle mu přece nemůže projít! Musíme ho zastavit!Naíšu telegram,“ rozohnil se velvyslanec a K. se téměřrozesmál.

„Já už ten svůj napsal. Myslíte, že ho to zastaví?“

„Tak jsem to nemyslel,“ bránil se bělovlasý muž v brýlích s tlustými skly a s trochu nepřítomným výrazem roztržitého

profesora. „Ministr bude potřebovat podklady pro FaC a FaC

tomu vrahounovi dá co proto! Měli jsme to udělat už dávno.

Evropa si tohle líbit nenechá, to vám zaručuju!“

A kolik má papež divizí? vzpomněl si K. na nesmrtelný výrok Josifa Vissarionoviče. Nahlas však řekl: „Doufám, že máte pravdu.“

Velvyslanec si odkašlal. „Vím, že se to teď nehodí, a asi to všechno zruším, ale původně jsem za vámi chtěl zajít kvůli něčemu jinému. Vlastně bych tam asi měl jít, je to nauniverzitě, od studentů a profesorů se toho můžu spoustudozvědět, mám tam kontakty, jaké má málokdo.“

„Nepochybně,“ neodpustil si K., ale nemyslel to tak zle, jak to znělo.

„Chápejte, je to sympozium o fonetice staroslověnštiny, jedné z mála oblastí, v kterých je jejich výzkum na světové úrovni, a já se tím zabýval patnáct let.“

„Pane velvyslanče, máte pravdu, určitě byste tam měl jít.“ Neměl žádný důvod toho člověka trápit a měl nejeden důvod se před ním stydět, ale nemohl si pomoct. Jedinoualternativou bylo mrštit těžkým popelníkem z broušeného skla do televizní obrazovky, kterou by musel zaplatit a kromě toho ji potřeboval.

„No víte, vlastně jsem vás chtěl poprosit, tedy nechci ztoho dělat zvyklost, ale kdybyste výjimečně mohl...“

„Sám tohle potřebuju trochu vydýchat,“ ukázal K. neurčitě směrem k televizi. „Rád Buddyho vezmu.“

„To jste opravdu moc hodný. Ono to asi bude trvat trochu déle, vrátím se až večer, ale moje paní bude určitě doma, až toho budete mít s Buddym dost. Ráda vás uvidí.“

20

K. přikývl a opět si nasadil sluchátka na uši. Pá-vum,pá

-vum, doznívaly zvuky Milesovy trubky, když se na obrazovce

opět objevila nalaminovaná blondýna. a co má být?

EU SE SCHÁZÍ, ABY ODSOUDILA MASAKR

Brusel, 27. dubna. Jean­Claude van Werts (ASA). Necelých

24 hodin po brutálním zásahu pohotovostních jednotek bělo­

ruské policie proti pokojné demonstraci v Minsku, při němž

zahynulo více než 40 lidí, se sešlo zvláštní zasedání Rady Ev­

ropské unie na úrovni ministrů zahraničních věcí, aby posou­

dilo situaci. „Evropa se nesmíří s tím, aby se na jejím území

děla taková zvěrstva,“ prohlásil vysoký představitel Unie pro

zahraniční věci. Návrh prohlášení, který má zasedání posoudit,

ostře odsuzuje „nevyprovokovaný masakr bezbranných demon­

strantů“ jako „nepřijatelný“ a „neslučitelný s evropskými hod­

notami“. Do této chvíle není nicméně jasné, jaká, pokud vůbec

nějaká, opatření hodlá EU přijmout proti Pavlušenkovu reži­

mu. Názory mezi členskými zeměmi se různí, od diplomatické­

ho odsouzení přes politickou izolaci až po ekonomické sankce.

„Pokud jde o slova, jsme zajedno,“ prohlásil vysoký evropský

diplomat, který si nepřál být jmenován. „Pokud jde o skutky,

nejsem si až tak jist.“

FaC zasedl k diskusi o Bělorusku na neformálním obědě,

pouze za přítomnosti ministrů zahraničí. Předsednictvoudě

lilo nejprve slovo vysoké představitelce EU. Italskádiplomat

ka, která sice postrádala exaktní vzdělání Javiera Solany, ale

snadno předčila jeho poněkud znavený šarm, shrnula průběh

událostí a zdůvodnila návrh společného prohlášení.„Evrop

ská unie zmrazí veškeré politické kontakty s běloruskouvlá

dou, a to na prezidentské, vládní i parlamentní úrovni.Po

žadujeme ustavení nezávislé komise, která vyšetří, jak došlo

k tomuto bezprecedentnímu masakru, a potrestání viníků

bez ohledu na jejich postavení. Vyzýváme běloruskou vládu,

aby zajistila dodržování lidských práv, k němuž se zavázala

sukcesí helsinských dohod a vstupem do OBSE,“deklamo

vala vysoká představitelka a pak se dramaticky odmlčela. Ministři upíjeli ze sklenic vodu, ignorujíce nalité víno, jelikož se jednalo o pracovní oběd, a zamyšleně přikyvovali. Dlouho

nikdo nic neříkal.

„a to má být všechno?“ ozval se najednou ženský hlas. Polská ministryně, kterou všichni znali jako zajíkavouobrýlenou introvertku, zrudla, jako by ohromila sama sebe.

„ano, to je všechno,“ potvrdil vysoký představitel.

„ale to je přece nepřijatelné,“ pokračovala Polka teď jižostřejším hlasem. „Tohle je výsměch těm mrtvým a Pavlušenka bude první, koho to rozesměje. Žádné politické kontakty už stejně neudržujeme. Tohle mu nesmí projít. Musíme hozasáhnout tam, kde to bolí. Musíme zavést tvrdé ekonomické sankce. Musíme podat žalobu k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Musíme...“

„ale paní kolegyně,“ namítl švédský ministr. „Takhlenemůžeme postupovat. Návrh rezoluce byl pod tichouprocedurou do dnešních dvanácti hodin dopoledne a žádnáčlenská země, včetně vaší, nevznesla námitky. Kdybychom teď začali do textu prohlášení zasahovat, znamenalo by tovelmi vážné porušení procedurálních pravidel Rady a nedobrý precedens pro příště. Otevírat znovu text v této chvíli také znamená, že tady budeme do večera.“

„Pane kolego,“ nadýchla se Polka, „v tomto případě mi zajisté prominete, když řeknu, že se jedná o velmi vážnou věc, a pokud bude nutné, abychom tu byli až do zítřka do rána, měli bychom tak učinit. Tichá procedura trvala všeho všudy šestnáct hodin. Je pravda, že dosud máme, a tonejenom my, ale i někteří další novější členové, určitétechnické komunikační problémy mezi Bruselem a ústředím, a ve chvíli, kdy jsem v sedm ráno nastupovala ve Varšavě doletadla, byli jsme sice již s textem seznámeni, ale nebyloprostě v lidských silách zpracovat naše připomínky do uplynutí tiché procedury. Mou vládu to velmi mrzí a omlouvám se za naši liknavost. Domnívám se ale, že zaujetí principiálního stanoviska k tomuto zvěrstvu, ano zvěrstvu, v bezprostředním sousedství mé země a celé Evropské unie má prioritu před procedurálními ohledy.“

„Paní ministryně,“ vmísila se řecká ministryně, „pokud jste nestačili ani dostatečně zanalyzovat a zpracovat textnávrhu společného prohlášení, jak si můžete být jistí, že jste dostatečně zpracovali a zanalyzovali průběh událostí, abyste mohli navrhovat tak radikální závěry, jako jsou ekonomické sankce, a označovat viníky? My přece se stoprocentní jistotou nevíme, zda ten střet vyprovokovali demonstranti, anebosíly v běloruské tajné službě, které nejsou pod Pavlušenkovou kontrolou a které se tímto způsobem snaží destabilizovatsituaci. Podle mého názoru je návrh prohlášení dostatečnou první reakcí a můžeme se k němu vrátit, až budemepřesně vědět, co se vlastně stalo. V této chvíli to ale nevíme.“

„Mýlíte se, paní ministryně, s prominutím řečeno,“podotkl suše český ministr zahraničí, který až do této chvíle budil dojem, že podřimuje. „Máme k Bělorusku o něco blíž než vaše země, historicky, kulturně i geograficky, a máme tam i vlastní zdroje informací, důvěryhodné zdroje, jestli chápete, co myslím. Národní klasifikace ,Přísně tajné‘ mi zde bohužel brání v distribuci příslušného dokumentu, ale byl jseminformován, že relevantní informace jsou k dispozici členským zemím, s nimiž máme bilaterální dohodu o spolupráci avýměně informací ve zpravodajské oblasti. Podle těchtoinformací můžeme prakticky s určitostí tvrdit, že rozkaz k zahájení střelby do demonstrantů vydal osobně Pavlušenka.“

Účinek jeho slov na společnost kolem stolu se rovnaldělostřeleckému šrapnelu. Všichni přestali jíst, ba dokonce upíjet ze sklenic. Jenom francouzský ministr zahraničí zřejmě došel k závěru, že už nemá smysl si dále něco odpírat, a mohutně upil ze své sklenice bordeaux. „alors, ç’a change lasituation, n’est-ce pas?“

Nikdo mu neodporoval. EU UVALILA TVRDÉ SANKCE NA BĚLORUSKO Brusel, 28. dubna. Heinz Buchhalter (ASA). Po celodenní de­ batě, díky níž se plánovaný oběd ministrů zahraničí protáhl do pozdní noci, se EU rozhodla uvalit na Bělorusko dosud nejpřís­ nější hospodářské a politické sankce ve své historii. Členské státy EU odvolají své velvyslance z Běloruska na protest proti brutálnímu zásahu běloruských bezpečnostních sil proti neo­ zbrojeným demonstrantům. EU zmrazí veškeré běloruské vklady v evropských bankách, uvalí embargo na dovoz výpočetní tech­ niky, automobilů, ocelářských a strojírenských výrobků. Vízová opatření budou zpřísněna, vysocí představitelé běloruského re­ žimu nebudou mít vstup na území Unie. EU se obrátí na Mezi­ národní trestní tribunál, aby zahájil stíhání osob, které jsou za masakr zodpovědné. Vzhledem k tomu, že Bělorusko nepode­ psalo smlouvu o Mezinárodním trestním tribunálu, hodlá EU iniciovat zřízení zvláštního tribunálu pro Bělorusko po vzoru tribunálů, které přivedly k zodpovědnosti viníky zločinů v bý­ valé Jugoslávii a Rwandě. EU trvá na nezávislém vyšetření ce­ lé události, na propuštění více než 600 osob, které byly během zásahu zatčeny, a na ukončení porušování lidských práv. „Dá­ váme jasně najevo, že nám došla trpělivost,“ prohlásil ministr zahraničí České republiky. „Chce­li se Pavlušenka chovat jako Milošević, budeme s ním zacházet jako s Miloševićem.“ Náměstí s obrovským Leninovým památníkem se začalo plnit již dopoledne, jakmile se roznesla zpráva o prohlášeních EU a Spojených států, které volily ještě tvrdší slova nežEvroané. Lidé postávali v hloučcích a nervózně se rozhlíželi po

početných hlídkách milicionářů, kterým však očividněchyběly rozkazy. Během odpoledních hodin, kdy skončilapracovní doba, přicházeli další a k večeru k nim přibyly tisíce lidí

z venkova. Proslýchalo se, že dělníci ve strojírenskémpodniku Gomselmaš přerušili práci a vstoupili do stávky. V šest večer bylo na náměstí přes sto tisíc demonstrantů. Na výzvy z amplionů policejních aut, aby se rozešli, reagovali pískotem a bučením. V sedm hodin se na náměstí objevila jednotka příslušníků policie. Dav odpověděl voláním „Gestapo,gestao“ a začal postupovat dopředu. Těžkooděnci za vítězného pokřiku demonstrantů vyklidili náměstí.

Padla noc, ale dav se nerozešel. Naopak, lidí stále přibývalo.

Odněkud sehnali zesilovací aparaturu. Jeden řečník za druhým

šplhal na podstavec Leninova pomníku a vybízel k solidaritě,


24

k pevnosti, k zachování klidu. „Bělorusové, nastal čas,“ vyzval

přítomné šedovlasý muž, který se představil jako Vasil Bilčuk,

předseda Koordinačního výboru běloruské opozice „Kokobop“.

„Když zůstaneme jednotní a odvážní, dosáhneme toho, čeho

dosáhli ve Varšavě, v Praze i v Kyjevě. Nejsme hodni svobody

o nic méně než oni. Konec diktatuře! Svobodu!“

Reportáže z demonstrace přinesly ve večerním vysílání CNN, BBC i Sky News. Druhý den ráno zastavila práci více nežpolovina minských podniků. V Brestu začala stávka generální. Na centrálním náměstí v Minsku bylo již půl milionu lidí. Mávali zakázanými běloruskými vlajkami, objímali se, zpívali a volali: „Svoboda, svoboda.“ Z druhé strany řeky jepozorovali vojáci a milicionáři z konvoje desítek nákladníchautomobilů, džípů a obrněných vozidel. Některé demonstrantky pohled na čekající vojáky zaujal a vydaly se směrem k nim na menší ideologickou diverzi. „Jste naši, pojďte s námi.“ Vojáci vrtěli hlavou, ale usmívali se a někteří se s dívkami i na dálku seznamovali, vyměňovali si čísla mobilů a posílali si textové zprávy. Město se zastavilo a demonstrace se začala proměňovat v karneval. UZSI PRAHA BLESK IHNED PŘEDAT!!! 28. dubna 190428T PAVLUŠENKA ZTRÁCÍ KONTROLU Více než milion lidí demonstruje v Minsku, další statisíce v ji­ ných městech. Šířící se stávka má charakter generální. Policie a armáda jsou přítomny v Minsku ve velkých počtech, ale ne­ zasahují. Podle X. odmítli nejvyšší představitelé běloruské ar­ mády Pavlušenkův rozkaz k ozbrojenému zásahu proti demon­ strantům. Pavlušenka se tak již může spolehnout pouze na úzký okruh činitelů běloruské KGB, která sama není jednotná ohledně dalšího postupu. Příštích 24 až 48 hodin bude zřej­ mě kritických. Nebezpečí krveprolití trvá nadále. „Dodělávající svině nejvíc kope,“ domnívá se jeden z vůdců opozice. Metafo­ ra je to kontaminovaná, ale jinak docela přesná. K.

MINSK KONEC V odpoledních hodinách se dav obrátil proti parlamentu, chráněnému, jak odpovídalo vážnosti, které se těšil,nikoli elitními pohotovostními jednotkami, ale oddílem minské městské milice. Střetnutí bylo krátké a nerovné. První řady davu, hnané dopředu neúprosným tlakem půl milionu lidí, protrhly policejní kordon a unášely jeho zbytky s sebou.Během pár desítek sekund nedobrovolné stometrové cesty mezi bránou a vchodem do budovy se v mnohých z milicionářů probudil revoluční duch a stali se ze třtin unášených vichrem mas jejich součástí. Dav vyrazil dveře a proudil dovnitř.Parlamentní personál kvapně opouštěl budovu zadním vchodem.

Zhruba ve stejné chvíli dobyly jiné oddíly demonstrantů

budovu státní televize a rozhlasu. Na rozdíl od parlamentu

se tento střet, tentokrát s příslušníky KGB, neobešel bez

krve. Jednomu kágébákovi, který byl buď fanaticky oddaný

režimu, anebo šílený strachem, se podařilo vystřelit, než se

přes něj převalila lidská vlna. Na dlažbě zůstala spolu sjeho znetvořeným tělem ležet Galja Marina Klučevská, kterou

výstřel zasáhl do krku. Vykrvácela dřív, než se k ní podařilo

proklestit cestu ambulanci.

V zasedacím sále parlamentu se mezitím ujal vedení výbor

KKBOP a Vasil Bilčuk. V 19 hodin přednesl Bilčuk z tribuny

parlamentu projev přenášený běloruským rozhlasem i televizí,

v němž informoval národ, že prezident-uzurpátor byl svržen

a bude postaven před soud. Běloruský parlament bylrozpuštěn. Moci se ujala Rada národní obnovy složená zpředstavitelů Kokobopu. Rada pověřila Bilčuka, aby zahájil jednání

o sestavení nové vlády se všemi představiteli opozice anárodu věrných Bělorusů. „Jsme zavázáni památce 47 mrtvých

z 26. dubna i památce dnes zavražděné Galji Klučevskézajistit běloruskému národu svobodu, která je mu už po staletí

upírána. Tentokrát si ji už upřít nedáme.“

Kdyby byl Bilčuk skončil v tomto bodě, mohla se historie

vyvíjet jinak. Z nějakého důvodu však cítil poněkud předčasnou

potřebu seznámit všechny Bělorusy s prioritami novéhoBěloruska. První z nich bylo obnovení demokratického řádu, zrušení

cenzury, obnovení činnosti všech demokratických politických


26

stran a potrestání zločinů starého režimu. Do půl roku semě

ly konat svobodné demokratické volby za účasti všech stran,

z kterých by vzešel nový parlament a nový prezident. K dalším

prioritám patřilo otevření země navenek, zajištění vládyzáko

na a pořádku, zajištění nedotknutelnosti soukromého majetku,

ekonomické reformy a privatizace. „Ztratili jsme dvacet let,“

prohlásil Bilčuk. „Proto musíme nyní postupovat rychleji ara

dikálněji než jiné země, abychom ztrátu dohnali. Užnechce

me být Sibiří Západu, ale Dublinem Východu.“ Demonstranti

v sále reagovali bouřlivými ovacemi, ale Bilčuk ještěneskon

čil. „Těmto prioritám musí být podrobena i naše zahraniční

politika. Chceme dobré, přátelské a intenzivní styky se všemi

sousedními zeměmi. Naše zeměpisná poloha na rozhraníZá

padu a Východu je faktem, s kterým se nedá nic dělat. Naše

srdce ale leží na Západě. Vydáme se stejnou cestou jakona

ši polští, čeští a litevští přátelé. Chceme být členy Evropské

unie do deseti let. Ještě důležitější je ale zajistit naši svobodu

a bezpečnost proti všem, kdo by si přáli obnovu starýchpo

řádků. Naším prvořadým cílem proto bude vstup Běloruska

do Severoatlantické aliance. Za pět let to můžeme zvládnout!“

UZI PRAHA

BLESK IHNED PŘEDAT!!! 29. dubna 032904PT

BĚLORUSKU HROZÍ RUSKÁ INTERVENCE

Včerejší téměř nekrvavé převzetí moci běloruskou opozicí da­

lo zdejším událostem prudký až chaotický spád. Pavlušenka se

nadále ukrývá ve svém paláci pod ochranou elitních jednotek

bezpečnostních sil, které mu zůstaly věrné. Oddíly ozbrojených

civilistů zatím pátrají ve městě po představitelích bývalého re­

žimu. Došlo k ojedinělým případům lynčování. Na předměstí

Zavodzky byl omylem zlynčován důchodce, který se jmenoval

stejně jako šéf běloruské KGB. Předseda Rady národní obnovy

Bilčuk vyzval západní země k poskytnutí naléhavé humanitár­

ní pomoci zemi, neboť kvůli generální stávce přestala fungovat

veřejná doprava, začíná docházet k přerušování dodávek elek­

trické energie a v obchodech se začíná nedostávat základních

potravin.


27

Podle diplomatických kruhů v Minsku považuje ruský pre­

zident Voroněnko včerejší Bilčukův projev za přímý políček.

Ruský velvyslanec Alexandrov dnes opět odjel z Minsku do

Moskvy. Po odjezdu velvyslanců Evropské unie, USA a někte­

rých dalších zemí tak zůstává nejvyšším představitelem mezi­

národního společenství v Minsku zvláštní vyslanec OBSE, Ně­

mec Reinhard Schuster.

Vojenský přidělenec USA dnes informoval diplomaty spo­

jeneckých zemí o soustřeďování ruských jednotek na hranici

s Běloruskem. Má se to údajně týkat několika desítek tisíc vo­

jáků Západního okruhu, včetně příslušníků letectva a speciál­

ních jednotek. V celém Západním okruhu byly zrušeny vycház­

ky a dovolené.

Ruský prezident Voroněnko je u moci teprve několik měsí­

ců, takže si zřejmě nemůže dovolit být obviněn ze ztráty po­

zic, které jeho předchůdce tak úspěšně obnovil. Bilčukova slo­

va o vstupu do NATO jsou pro něj hozenou rukavicí, kterou

nemůže nezvednout. Zda se tak bude dít cestou politického

a hospodářského nátlaku a aktivizací početného kontingentu příslušníků ruských zpravodajských služeb v Bělorusku či ces­ tou přímé vojenské intervence, nelze v této chvíli odhadnout.

Situaci nicméně hodnotíme jako mimořádně vážnou. Nebez­

pečí ruského vojenského zásahu během příštích 48 hodin vidí­

me jako reálné. K.

MINSK KONEC

Vyhodil nedojedený zbytek špaget do odpadkového koše,

opláchl talíř a odnesl si sklenici piva na stolek u křesla

v obývacím pokoji. Přepínal mezi CNN a běloruskoustátní televizí, kterou zachvátil revoluční chaos a byla najednou

v přinášení nejnovějších událostí dvakrát rychlejší než CNN,

a také dvakrát nepřesnější. Jen během posledních dvouhodin odvysílala běloruská televize tři nové zprávy týkající se

osudu nenáviděného diktátora Pavlušenky. Podle jednéspáchal prezident sebevraždu, podle druhé se uchýlil na palubu

vojenské helikoptéry směřující do ruského Smolenska a podle

další padl do rukou revolučních sil. ačkoliv se tyto tři zprávy vzájemně vylučovaly, televize každou z nich odvysílala, aniž považovala za nutné ostatní dementovat. Možná to aninutné nebylo; tak jako tak to s Pavlušenkou nevypadalo dobře.

Když se ozvalo zazvonění, unaveně si povzdechl, rychle narovnal přehoz na posteli a shrábl kupku špinavého prádla do skříně. K jeho překvapení však za dveřmi stál velvyslanec a rozpačitě držel v ruce láhev Château haut-Brion,Pessac-Léognan, ročník 1998. Nevěděl, jestli má svoji mimořádnou vnímavost, díky níž v jediné sekundě dokázal určit obsahláhve a zároveň si všimnout, že velvyslanec má rozepnutýknoflíček u košile, povolenou kravatu a na nohou jakési trepky, přičítat zpravodajskému výcviku anebo náhlému zbystření chuťových buněk, neboť velvyslanec byl vyhlášený znalecvína a sám to o sobě rozhlašoval jako svou jedinou smyslnou neřest. K. by si byl někdy přál, aby se jeho šéf neomezoval jen na jedinou.

„Můžu dál?“ otázal se velvyslanec. Byla to tak trochuformalita, protože musel vědět, že si přinesl nezpochybnitelnou akreditaci. K. se však podobná starosvětská zdvořilostdocela zamlouvala.

„Pojďte,“ řekl. „Zatím nic.“ Vytáhl dvě skleničky, kterévyadaly docela čisté, a z příborníku vývrtku.

„Vy jste mladý,“ řekl velvyslanec. „Nevíte, co to bylo za trauma. Nikdy jsem si nemyslel, že to zažiju ještě jednou.“

„Nejsem tak mladý,“ namítl K. „Pamatuju si každouhodinu.“

„Jistě, tak jsem to nemyslel,“ omlouval se starší muž po svém zvyku. „ale neměl jste rodinu, kariéru. Pro vás to byl vlastně začátek. Pro mě to byl konec. Měl jsem za sebou právě kandidátskou obhajobu. Vyhodili mě z univerzity ze dne na den, ani jsem si nesměl sbalit věci. Měl jsem hrozné štěstí, že jsem skončil v Ústavu české literatury jakoskladník. Ředitel byl sice známá normalizační krysa, ale takyzbabělec, takže si pro jistotu pořizoval Židy do sklepa. Kdyby se byl dožil devětaosmdesátého, byl by to určitě nějakvykličkoval, a já pitomec bych se ho ještě zastával. Jenže se mu tak zalíbilo na Dobříši ve společnosti jemu podobných, že

se uchlastal k smrti ještě pět let před revolucí. Na zdraví,“

řekl najednou docela radostně.

„Na zdraví,“ přitakal K. Víno bylo tak suché, že na špičce

jazyka působilo úplně nenápadně, ale na půnebí se náhlezakulatilo a nabylo na objemu, začalo promlouvat sametovými

tóny skořice a zralých třešní a nakonec vyprávělo o tymiánu a ostružinách. K. se nemohl se svým šéfem poměřovat ani

jako znalec vína, ani pokud šlo o kupní sílu, ale vínopodle svého gusta a nad své poměry dokázal rozpoznat docela

dobře. Na běloruských recepcích si dával pro jistotu jenom

skleničku piva.

„Jak to odhadujete?“ zeptal se velvyslanec vážně.

„Osmdesát devadesát procent. Tohle prostě nemůžou přejít.

Všechno by se jim rozsypalo. Ukrajina je beztak naspadnutí a Rusku taky jednou dojdou peníze, když bude cena ropy

dál klesat. Jediná otázka je, jestli jim na to stačí jejich pátá

kolona tady, anebo jestli budou muset zasáhnout zvenčí. Já

bych řekl, že zvenčí.“

„Budou se bránit?“

„asi jako my. Nemají se čím bránit ani jak bránit. Varmádě je pravda rozvrat a sama by proti vlastním lidemnešla, ale celý jejich generální štáb je z Frunzeho akademie.

Nebudou střílet na spolužáky, protože s nima mají vypito,

a navíc vědí, co by s nima spolužáci udělali. Policie tosamé, o KGB ani nemluvě. Ta by mohla tu ruskou FSB cvičit.

Nejspíš ji taky cvičí.“

„a Evropa? američané?“

„To mi řekněte vy. Osobně mě docela příjemně překvapilo,

jak jsme se v Bruselu pochlapili. Jestli na tom má zásluhu

ten váš telegram, tak všechna čest stranou.“

„Promiňte, nerozuměl jsem,“ řekl velvyslanec s kamennou

tváří.

„To byl takový vtip starý,“ řekl K., a když se velvyslanec

dál tvářil nechápavě, dodal: „Všechna čest stranou. Klobouk

nahoru. Jako ten váš telegram.“

Velvyslanec zíral do skleničky, jako by z ní chtěl vyčístprůběh příštích událostí. „Žádný jsem neposlal,“ řekl nakonec.


30

„Pohádali jsme se. Prý se tu se mnou unudí k smrti. asi

má pravdu. Stejně to v Praze měli rychleji z agentur atelevize, nemyslíte?“

„Určitě,“ řekl K., vděčný za změnu tématu. „Takženormalizace? Pod Pavlušenkovým vedením?“

„Pochybuji. Z ruského hlediska selhal. Neudržel situaci pod kontrolou a dělá ostudu. Možná ho nechají udělatšpinavou práci, ale pak přijde někdo jiný. I kvůli mezi národnímu společenství. Pavlušenka je prostě moc vykřičený.“

„a jede se dál, močálem černým kolem temných skal.“

„Přesně tak.“ Velvyslanec si dolil prázdnou skleničku a K. si všiml, že se mu trochu třese ruka. „Já nevím, tohle pro mě není. Je mi to všechno odporné, cizí. Necítím se tu dobře. ani jeden se tu necítíme dobře.“

„Tak proč jste do toho šel?“

Velvyslanci bylo už přes šedesát, když vstoupil dodiplomatických služeb.

„abych vás všechny trochu ředil,“ usmál se smutně. „Pro samý Brusel a Washington někdy zapomínáte, kdo jsme aodkud jsme. Já to chápu, máte pocit, že ta druhá strana nemá co nabídnout. ale etnicita je osud. Možná jsme trochuodrodilí Slované, ale pořád jsme Slované, na to já věřím.Představoval jsem si to jinak. Trochu je pochopíme a trochu jimpomůžeme, a oni pochopí nás a trochu se od nás něco naučí. Jenže tohle pochopit nemůžu, tohle já už nikdy nepochopím. Jsem přece jenom starší... Mohl bych vám nabídnout tykání?“

K. neřekl nic a trochu zděšeně pozoroval, jak velvyslanec zvedá skleničku ve slavnostním gestu. V té chvíli zabzučel K. mobil s textovou zprávou. RUSKO VOJENSKY ZASÁHLO V BĚLORUSKU (ASA) FLASH0045 Na letišti v Minsku se dnes krátce po půlnoci vysadily zvláštní jednotky ruských vojenských sil a začaly obsazovat strategic­ ké body. „Omluvte mě,“ řekl K. „Musím do práce.“ RUSKÁ ARMÁDA OBSAZUJE BĚLORUSKO Minsk, 30. dubna. Od našeho zvláštního zpravodaje (ASA). Na letišti v Minsku se dnes po půlnoci vysadily zvláštní jed­ notky ruských vojenských sil. Za pomoci lehkých obrněných transportérů a džípů vybavených kulomety začaly obsazovat hlavní město. V této chvíli jsou již rozmístěny kolem palá­ ce běloruského prezidenta a běloruského parlamentu, který je dosud pod kontrolou běloruské demokratické opozice. V čas­ ných ranních hodinách překročily hranice Běloruska v okolí Vitebsku početné vojenské jednotky Západního okruhu. Ruské jednotky nenarážejí na organizovaný odpor. Nejnapjatější je si­ tuace před běloruským parlamentem, který chrání desetitisíce ne ozbrojených demonstrantů. Když se K. té noci probudil z nepokojných snů, shledal ve své posteli, že mu do očí svítí prudké světlo a že ruce inohy mu svírají jakási černá chapadla. „Nebraňte se, nemá to smysl,“ řekl někdo rusky. K. neměl v úmyslu se bránit. Bylo mu hodně přes padesát, měl nadváhu a ulehl do posteleúplně vyčerpaný v půl čtvrté ráno. Do té doby kličkoval v autě s diplomatickou značkou postranními uličkami a snažil se odhadnout rozsah ruské invaze. Věděl, že je to marná práce. Jednotky vysazené na minském letišti byly předsunutéoddíly rychlého nasazení, určené k obsazení strategických bodů a k jejich obraně do příchodu hlavních sil, kterépostupovaly od pozemní hranice s Ruskem. Podle odhadu K. měly do

hlavního města dorazit někdy před rozedněním.

Spolu s kolegy ze členských států Evropské unie a NaTO

a s nejméně pěti televizními štáby a desítkami reportérů se

Josef K. snažil na hlavním náměstí poskytnout jakous takous ochranu rozvášněným demonstrantům. Rusové zůstávali na perimetru náměstí, kde vytvořili hradbu z obrněnýchtransortérů. Ukrývali se v nich nebo za nimi, s výjimkou velitelů, kteří občas vykoukli z věží. Jakmile se objevila ruskáuniforma, ozval se hromový pokřik a pískot. Poklopy ve věžích se většinou rychle zavřely.

Rusové se sice nesnažili proniknout dovnitř, ale bránili


32

každému pokusu demonstrantů dostat se ven. Dovnitřneouštěli nikoho. až intervencí u majora, který zjevně jednotce

velel, se podařilo vyjednat odchod diplomatů společně sněkolika ženami a dětmi. Byl mezi nimi i K. Slovenský kolega

zůstal na náměstí s několika dalšími diplomaty jako hlídka.

K. napadlo, co se s ním asi nakonec stalo.

Vezli ho liduprázdnými ulicemi přes křižovatky, z nichž na

každé stál osamocený transportér. Byla ještě tma, ale jejínašedlost dávala tušit blížící se úsvit. hodinky mu vzalistejně jako diplomatický pas, kterým se pokoušel argumentovat.

Odhadoval, že je něco po páté. Uslyšel sílící hukot, dunění

a ucítil, jak se chvěje země. auto zastavilo před křižovatkou a čekalo, dokud nepřejede kolona tanků. hlavní síly dorazily.

Dveře cely za ním zaklaply. Musela to být tranzitní cela.

Nebyl v ní jediný kousek nábytku, dokonce ani toaleta.Posadil se na bobek a zavřel oči. Když za hodinu uslyšelstřelbu, nepřekvapilo ho to.

RUSKÁ ARMÁDA STŘÍLÍ DO DEMONSTRANTŮ

FLASH0615

Minsk, 1. května. Od našeho zvláštního zpravodaje (ASA).

Výsadkové jednotky ruské armády zahájily střelbu z kulometů

a samopalů do demonstrantů snažících se jim zabránit v pří­

stupu k běloruskému parlamentu. Počet obětí jde do stovek.

„Tak jste skončil, pane Bonde,“ řekl mu v poledne vysoký

elegán v obleku od armaniho.

„Jmenuji se Karásek. Josef Karásek,“ odpověděl K.

„Víte, co se za války dělá se špiony? Měli bysme vászastřelit.“

„Nejsem špion a není válka,“ řekl K. „Jsem řádněakreditovaný kulturní přidělenec zastupitelského úřadu Českéreubliky v Bělorusku. Vídeňská úmluva...“

„Jebať Vídeňskou úmluvu,“ opáčil nevzrušeně elegán.„Tuhle válku jste začali vy už před léty. Platili jste každého chuje

z opozice, abyste z téhle země udělali předsunutou výspu, kterou nás budete držet v šachu. Polovině z těch chujů jsme platili i my, takže se neměli nejhůř. Nemá to smysl. Prohráli jste, přiznejte to. Podepište, že jste měl za úkol financovat a spoluorganizovat protiběloruskou a protiruskou činnost, a můžete být pozítří v Praze.“

„Nikoho jsem neorganizoval,“ řekl Josef K. „Pořádal jsem výstavy a zajišťoval promítání filmů o Praze.“

„Napínáte mou trpělivost. Když to nepodepíšete, může to s vámi dopadnout bídně. Naposledy vás viděli na náměstí. Mohl jste tam také zůstat. Než identifikují všechny mrtvé v márnicích, můžete být dávno tuhý.“

„Kolik jich je, těch mrtvých?“ zeptal se Josef K.

„Stovky, tisíce... Nevím. Co na tom záleží? Za jejich smrt

můžete vy, protože jste jim slibovali něco, co nemohli dostat,

ti psi. Znáte Golubova?“

„Trochu.“ Poradce prezidenta pro politické otázky nemohl

být v diplomatických kruzích neznámou osobou. „Představili

mi ho na recepci. Párkrát jsme spolu mluvili.“

„O čem? O promítání filmů o Praze? O vaší příští výstavě?“

„O všem možném, o čem se mluví na recepcích. O počasí, o hokeji, o terorismu...“

„Jenže vy jste s ním nemluvil jen na recepcích.“ Nafotografiích, které ten frajírek hodil na stůl, poznával klubko zlatých labradorských retrívrů a sebe s X. na procházce po břehu řeky.

„ano, jednou dvakrát jsme se potkali se psy v parku.Chvíli jsme se procházeli spolu.“

„Jo, jednou tady 11. února a pak taky dvakrát 2.března a ještě jednou tady 23. března, potom jednou 13.dubna, každé tři neděle a pak najednou naléhavě jednou tady 23. dubna a podruhé 27. a to bylo taky naposled. Musel už být z toho všeho procházení dost unavený, protože dneska ráno nám na procházce spadl do řeky, no a teď je na tom takhle...“

Tvář na fotografii byla bez výrazu. Mrtvé oči odráželyjenom nevýslovné zklamání. Golubov nebyl žádný hrdina ažádný liberál. Poznal ale v životě dost šílenců na to, aby věděl,

s kým má tu čest. „Vaše přiznání nepotřebujeme. Mámejeho. Chcete ještě něco říct, než vás odvezeme do Brestu?“

„Ne... ano. Co se stalo s tou fenou?“

Elegán se rozesmál. „Co je po ní, po mrše. Jaký pán,takový krám. Běhala po břehu. Je vaše, ta zavšivená čubka,

jestli ji chcete.“ a tak K. vypověděli z Běloruska se zlatým

labradorským retrívrem Dorou, jejíž pán, poradce prezidenta

Pavlušenky Golubov, známý také jako zdroj X., byl vším již

tak unaven, že při ranní procházce spadl do řeky a utopil se.

V MINSKU JE MRTVÝ KLID

Minsk, 1. května. Od našeho zvláštního zpravodaje (ASA).

Opoziční hnutí v Bělorusku, ještě včera oslavující vítězství, by­

lo dnes utopeno v krvi pod pásy ruských tanků. Běloruské or­

gány nevydaly žádnou zprávu o počtu obětí ranního masakru

na Okťjabrském náměstí. Podle útržkovitých zpráv z minských

nemocnic si zásah vyžádal více než 1400 zraněných, z nichž

nejméně 200 je v kritickém stavu. Počet zabitých lze odhad­

nout na 300 až 500.

Zvláštní jednotky ruské armády v doprovodu příslušníků bě­

loruské KGB zatýkají po celém městě představitele bělorus­

ké inteligence a každého podezřelého ze styků s opozicí. Podle

nepotvrzených informací byla již řada zatčených popravena na

břehu řeky Njamihy.

Osud ani místo pobytu běloruského diktátora Pavlušenky

nejsou v této chvíli známy. V celé zemi byl vyhlášen výjimečný

stav. V Minsku platí zákaz vycházení po osmé hodině večer.

Běloruské úřady dnes vypověděly ze země šest západních di­

plomatů pro „činnost neslučující se s diplomatickým posláním“.

Diplomaté Velké Británie, Spojených států, Německa, Polska,

Holandska a České republiky nedostali obvyklých 48 hodin na

opuštění země, ale byli eskortováni běloruskou KGB na hranice

s Polskem v Brestu. „Bělorusko bylo dnes vymazáno z mapy ci­

vilizovaného světa,“ prohlásil vypovězený chargé d’affaires Spo­

jených států Bernard Drury. „Odjíždíme, a ne jsme poslední.“

V běloruských věznicích se nachází také nejméně dvacet zá­

padních novinářů, kteří podávali zpravodajství o událostech


35

posledních dnů. Podle nepotvrzených zpráv přinejmenším šest

novinářů zahynulo při masakru na Okťjabrském náměstí. Mezi

nimi má být i zpravodajka CNN Katherine Lewisová.

V deset hodin večer projela bránou důkladně opevněného

sídla běloruského diktátora tmavošedá cisterna. Závora vbe

tonových blocích se před ní zvedla a do země se spustila

červenobíle pruhovaná železobetonová bariéra. Za prvníza

táčkou z pomalu jedoucího vozu vyskočil muž v uniformě,be

ze spěchu zamířil zpátky k bráně, ukázal průkazku a zmizel

ve tmě. Cisterna pokračovala v pomalé jízdě směrem kpre

zidentskému paláci. Drtila pod koly kaménky písečnýchpě

šinek, zválcovala pár záhonů růžových keřů, otiskla drážky

obrovských pneumatik na červený koberec pro nejvzácnější

hosty, prorazila dveře z dubového dřeva z Braslavi a vybuchla

plnou silou dvou tun semtexu, které vezla. Výbuch totálně

zdemoloval palác i přilehlé hospodářské budovy, odneslpři

stavený pancéřovaný mercedes prezidenta do leknínovéhoje

zírka v parku rezidenčního komplexu a vyrazil okenní tabulky

v kruhu o poloměru jeden a půl kilometru, v jehož středu se

nacházelo Pavlušenkovo sídlo. Z prezidenta se nezachovaly

ani zubní plomby. V paláci zahynulo také 67 zaměstnanců,

příslušníků ochranky a nejbližších prezidentovýchspolupra

covníků, a jistá sedmnáctiletá studentka, která před měsícem

zvítězila v televizní soutěži „Poznej našeho prezidenta“, v níž

první cenou bylo osobní seznámení s Pavlušenkou. atentát

byl prohlášen za sebevražedný a připsán prozápadnímse

paratistickým extremistům z teroristické organizaceKoko

bop, snažícím se pomstít smrt svých kolegů-teroristů, kteří

z mírumilovného davu vítajícího ruskou pomoc nanáměs

tí Okťjabrskoje zahájili nečekaně střelbu proti příslušníkům

ruské armády, jíž padly za oběť stovky civilistů. Prezidentu

Pavlušenkovi, „velkému představiteli bratrskéhoběloruské

ho národa“ a „příteli všech slovanských národů“, jak stálo

v soustrastném telegramu prezidenta Voroněnka, bylvypra

ven státní pohřeb s jednadvaceti dělovými salvami. Telegram

končil: „Čest jeho památce.“


36

Mrtví z náměstí Okťjabrskoje takové štěstí neměli. Uprostřed

noci s nimi čtyři skříňové antony doprovázené ozbrojenoues

kortou včetně obrněného transportéru zamířily na jihovýchod

k ukrajinským hranicím, do dvacetikilometrovéhozakázané

ho pásma kolem Černobylu. Tam je ozbrojenci ve speciálních

kombinézách a maskách chránících před účinky ionizujícího

záření naházeli do nepřístupné bažiny, která měla podleod

hadů fyziků zůstat nepřístupná ještě nejméně dalšíchčtyři

cet šest let. Demokracii v Bělorusku tak potkal stejný konec

jako jaderné reaktory voroněžského typu. Na obojí bylonej

lépe zapomenout.


37

záMek

„Vítejte u nás na zámku,“ byla první slova muže vmyslivecké kamizole. „Odložíte si?“

Zámek se nalézal kousek za Čáslaví. Pozdně barokníbudova pamatovala posádku pétépáků, dívčí internát, muzeum

zemědělských strojů a sklad Knižního velkoobchodu. Skaždou novou funkcí zchátrala o něco více a na to, že přežije

komunismus, by nikdo nesázel. Dva roky po listopadu se

však vrátila do rukou potomka české baronské šlechty,který předtím strávil v kanadském exilu dlouhá léta jakovážený profesor bezpečnostních studií a neúspěšný autoršpionážních románů z gottwaldovského Československa. Jakmile

se mu podařilo opravit krov a položit novou střechu, začal

na zámku, poplaten své dvojí odbornosti, pořádat semináře

bezpečnostních studií pro diplomaty, analytiky a pracovníky

bezpečnostních služeb. Díky romantickému prostředí,hostitelově značné erudici a dobře vybavené knihovně, stejnějako jeho slabosti pro večerní povídání nad dobrým vínem, si

semináře získaly značnou popularitu a baron se stalneoficiálním patronem mnoha mladých českých zpravodajců. Když

v sedmdesátém pátém roce věku ukončil svou kariéru i život pádem z koně v zámeckém parku, zjistili jako vždy nicnetušící zpravodajci, že baron na ně pamatoval v poslední vůli a zámek odkázal Úřadu. Ve skutečnosti měla tato instituce název o mnoho delší, ale o to méně říkající, takže Úřadnarosto postačoval.

Byl konec května, ale prakticky mrzlo. Dlouhá místnost

v přízemí, která musela být kdysi pro čeleď kuchyní ajídelnou zároveň, byla studená a vlhká. Kromě kalhot si K. mohl

odložit jedině sako, ale ani ho to nenapadlo. Kufřík stoaletními potřebami, pyžamem a rezervním prádlem, který si sbalil po upozornění, že jednání se může protáhnout přes noc, mu už někdo odnesl do jednoho ze zámeckých pokojů. Ten někdo zřejmě nepočítal s tím, že se jednání neprotáhne.

„Děkuji,“ řekl a bez vyzvání se posadil na jedinou židli uprostřed místnosti, čelem ke stolu, za nímž seděl muž vkamizole společně s mladší ženou v příliš těsné blůze ajakýmsi ochmýřeným cápkem.

„Četli jsme vaši zprávu,“ řekla mladá žena. „Muselo to být

dost tvrdé. Měl jste strach?“

„Moc ne,“ odpověděl Josef K. Mladý ochcápek pozdvihl obočí. Jak někomu takovému vysvětlit, že strach uprostřed masakru, tak jako uprostřed války, je nepřímo úměrný počtu obětí? Jakmile se smrt stane spíše normou než jedinečnou událostí, strach nezmizí, ale zředí se počtem mrtvých, vyčerpá všechen adrenalin, přestává stimulovat a stává se sedativem.

„Jak jste si mohl být jistý, že vám neublíží?“ ptal seochcáek. Ta otázka prozrazovala, že jde o kontrazpravodajce.Zpravodajec by se prostě zeptal: „Byl jste si jistý, že vám neublíží?“

„Nebyl jsem si jistý,“ odpověděl. Nikdy si nebyl ničím jistý. Když ráno zářilo slunce, počítal s tím, že do večeranasněží. Když jel tramvají, čekal, že vykolejí. Když měl s někým schůzku, nebyl si jistý, jestli přijde, a když spal s ženskou, nevěděl, jestli to není naposled. V téhle chvíli si nebyl jistý, jestli nebude do týdne nezaměstnaný.

„Viděl jste ho někdy předtím? Toho od armaniho?“

„Ne.“

„Víte to určitě? Na jedno setkání jste ho popsal dokonale.“ Proboha živýho, tím se přece živím, pomyslel si K. akromě toho, když mi někdo vyhrožuje smrtí, dávám si dvakrát záležet, abych si ho dobře zapamatoval pro případ, že by se úlohy obrátily a mohl bych mu nakopat prdel.

„Byl to Rus, nebo Bělorus?“ Teprve teď si všiml, žemladík trochu ráčkuje.

„Nevím, mluvil rusky, ale pas mi neukazoval. MožnáBělorus, protože nás sledoval už měsíce. Jenže tam člověk nikdy neví. Polovina běloruské KGB jsou stejně Rusové. Polovina generálního štábu taky.“

„hodnost? Jméno? Funkce?“

„Co takhle jeho životopis? Nevím, měl oblek odarmaniho a hodinky od heuera... a boty nevím od koho, ale byl to stejně prachmizernej fízl, protože nosil bílý ponožky jako všichni kágébácký fízlové. Tohle se nikdy neodnaučej,protože jim kdysi dávno, když ještě chodili v teplákách, někdo nakukal, že frajeři nosí bílý ponožky, a od té doby si je snad ti smradi nesvlíkli z nohou. Nevím.“

„Vy jste svobodný?“ zeptala se mladá žena a značně tím u K. klesla v očích, protože buď svou práci nedělalapořádně, anebo se ptala na něco, o čem musela vědět, že on ví, že ona ví. a tak dále. Nicméně si všiml, že je alespoňhezká. Dost hezká.

„Rozvedený.“ a aby jí ušetřil další dotazy, na které znala anebo měla znát odpověď, dodal: „Už šest let. Děti jsmeneměli. Vzala si Junu.“ Junů samozřejmě existovala řada. Jen jeden ale nepotřeboval křestní jméno, protože jeho telecíobličej denně obšťastňoval každou českou domácnost vevečerních zprávách, soutěžních pořadech a reklamních šotech. Kdysi na něj žárlil, ale během let se ta žárlivost slila spolu s ostatními city v neurčitou tupou bolest za víčky, která ho málokdy opouštěla.

„Vídáte se s ní?“ Zavrtěl hlavou. Vlastně to byla pravda jenom napůl. On ji v české televizi vídal, a dokonce dostčasto, jak v doprovodu telecí hlavy navštěvuje vernisáže, recepce, premiéry a dobročinné večery. Když byl na dovolené nebo pracovně v Praze, párkrát ho napadlo, že jí zavolá, ale nikdy to neudělal. O čem by mluvili? O výstavách, které pořádá on, anebo o premiérách, které navštěvuje ona? Jehoskutečná práce i jejich skutečné životy, alespoň to, co z nich zbylo, byly hájemstvím noci a nesnášely denní světlo a nezávaznou konverzaci. Chtěl si ji pamatovat takovou, jaká byla původně, z tajných schůzek, konspiračních večírků, milování v polích. Juna byl na obrazovce už tenkrát.

„Máte známost?“ Čekal tu otázku s nevrlostí. Když řekne, že ne, představuje bezpečnostní riziko, lacinou kořist prokaždou nájemnou děvku ve službách kterékoli cizí služby, nebo snad dokonce hrozbu, že u něj propuknou skrytéhomosexuální sklony. Když řekne, že ano, budou chtít vědět s kým. Když řekne, že nic vážného, budou chtít věd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist