načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ocelový polibek - Jeffery Deaver

Ocelový polibek

Elektronická kniha: Ocelový polibek
Autor: Jeffery Deaver

Amélie Sachsová pronásleduje muže podezřelého z vraždy. Jde mu v patách až do nákupního centra, a zatímco podezřelý v klidu popíjí kávu, Sachsová přivolá posily a přemýšlí, jak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 655
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The steel kiss ... přeložil Dalibor Míček
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8175-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Amélie Sachsová pronásleduje muže podezřelého z vraždy. Jde mu v patách až do nákupního centra, a zatímco podezřelý v klidu popíjí kávu, Sachsová přivolá posily a přemýšlí, jak ho zatknout, aniž by vyvolala rozruch. Její snaha ale přijde vniveč: centrem se vzápětí rozlehne zoufalý křik, protože kohosi rozdrtil porouchaný eskalátor, a v nastalém zmatku podezřelý uprchne. Zpočátku to vypadalo jako nešťastná shoda okolností s tragickým následkem. Brzy se ale začnou vynořovat skutečnosti, které smrt z eskalátoru staví do zcela jiného světa. Ne, nebyla to náhoda, ale první ze série vražedných útoků. Zdá se, že vyšetřovatelé mají co do činění s nadmíru inteligentním zabijákem, který za své vražedné zbraně zvolil předměty každodenní potřeby. V pořadí již dvanáctý případ volné detektivní série s vyšetřovateli Lincolnem Rhymem a Amélií Sachsovou.

Popis nakladatele

Vražednou zbraní se může stát cokoli. Když to umíte náležitě použít.

Amélie Sachsová pronásleduje muže podezřelého z vraždy. Jde mu v patách až do nákupního centra, a zatímco podezřelý v klidu popíjí kávu, Sachsová přivolá posily a přemýšlí, jak ho zatknout, aniž by vyvolala rozruch. Její snaha ale přijde vniveč: centrem se vzápětí rozlehne zoufalý křik, protože kohosi rozdrtil porouchaný eskalátor, a v nastalém zmatku podezřelý uprchne.
Zpočátku to vypadalo jako nešťastná shoda okolností s tragickým následkem. Brzy se ale začnou vynořovat skutečnosti, které smrt z eskalátoru staví do zcela jiného světa. Ne, nebyla to náhoda, ale první ze série vražedných útoků. Zdá se, že vyšetřovatelé mají co do činění s nadmíru inteligentním zabijákem, který za svou vražednou zbraň zvolil předměty každodenní potřeby.
Je zcela zjevné, že pachatel plní jakousi záhadnou misi. Co chce světu krvavě sdělit? Kolik lidí ještě bude muset zemřít, než Amélie Sachsová a Lincoln Rhyme odhalí jeho úmysly a identitu?

Zařazeno v kategoriích
Jeffery Deaver - další tituly autora:
Prázdné křeslo Prázdné křeslo
Tak trochu šílení Tak trochu šílení
Říjnový seznam Říjnový seznam
Hodinář Hodinář
Ocelový polibek Ocelový polibek
Hra na nikdy Hra na nikdy
 
K elektronické knize "Ocelový polibek" doporučujeme také:
 (e-book)
Sběratel kůží Sběratel kůží
 (e-book)
Ruka/Wallanderův svět Ruka/Wallanderův svět
 (e-book)
Sova Sova
 (e-book)
Dvanáctá karta, 3. vydání Dvanáctá karta, 3. vydání
 (e-book)
Kamenná opice Kamenná opice
 (e-book)
Tři metry vášně Tři metry vášně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2016


Copyright © 2016 by Gunner Publications, LLC

Translation © 2016 by Dalibor Míček

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE STEEL KISS,

vydaného nakladatelstvím Hodder & Stoughton, Londýn 2016,

přeložil Dalibor Míček

Jazykový redaktor: Martin Pilař

Korektura: Iveta Muchová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský

Obálka: Rajka Marišinská

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava,

v říjnu 2016

ISBN 978-80-7498-176-0


Willu a Tině Andersonovým a chlapcům...



Nepřítel je uvnitř hradeb; musíme se utkat se svou vlastní

rozmařilostí, se svou vlastní hloupostí, se svou vlastní

zločinností.

– CICERO



ÚTERÝ

I

ÚDER TUPM PREDMETEM

ˇ ˇ



11

KapiTola 1

Někdy se vám podaří průlom.

Amélie Sachsová projížděla ve svém Fordu Torino barvy tepenné krve komerční sekcí Henry Street v Brooklynu, ru­ tinně sledovala provoz a dávala pozor na chodce, když vtom spatřila podezřelého.

Jaké má možnosti?

Do karet jí hrála skutečnost, že se Podezřelý 40 vyznačo­ val dosti neobvyklým zjevem. Vysoký a hodně hubený muž vyčníval z davu. To by však samo o sobě nestačilo, aby si ho v takové tlačenici všimla. Ale tehdy v noci před dvěma týdny, když umlátil oběť k  smrti, oznámil svědek, že pachatel měl na sobě bledě zelenou kostkovanou sportovní bundu a base­ ballovou čepici s emblémem klubu Atlanta Braves. Sachsová vložila tuto informaci do  systému – nutný, leč beznadějný úkon – a věnovala se jiným aspektům vyšetřování tohoto pří­ padu ... a dalším případům. Detektiv z oddělení závažných trestných činů se má hodně co ohánět.

Jenomže před necelou hodinou pochůzkář z  84. okrsku, JEFFERY DEAVER 12 který hlídkoval v  okolí Brooklyn Heights Promenade, spat­ řil osobu, jejíž oděv odpovídal popisu, a zatelefonoval Sach­ sové, hlavní vyšetřovatelce tohoto případu. K  vraždě došlo pozdě v noci na opuštěném staveništi a pachatel pravděpo­ dobně nevěděl, že ho někdo viděl, takže usoudil, že si může bez rizika obléct tytéž věci. Pochůzkář ho v  tlačenici ztratil z očí, ale Sachsová se přesto rozjela na udané místo a požá­ dala o  posily. Tato část města se vyznačovala živelnou zá­ stavbou a poskytovala útulek desítce tisíc duší, které se raději skrývaly před světem, a  Amélie odhadovala šanci, že pana Čtyřicítku najde, na  prakticky nulovou. A  to v  tom lepším případě, dodala v duchu sarkasticky.

No a vidíte – tamhle si to rázuje. Vysoký, kost a kůže, ze­ lená bunda a baseballová čepice, i když zezadu Sachsová sa­ mozřejmě neviděla, zda je ozdobena emblémem nějakého sportovního klubu.

Šlápla na brzdu a zastavila nadupaný sportovní vůz z še­ desátých let v pruhu určeném pro autobusy, hodila na palub­ ní desku oficiální kartičku zaměstnance NYPD a  vystoupi­ la z auta, přičemž dávala pozor na sebevražedného cyklistu, který jen o vlásek unikl kolizi. Ohlédl se po ní, ale ne vyčí­ tavě, usoudila Sachsová, spíš si chtěl lépe prohlédnout atrak­ tivní vysokou rusovlásku, která se kdysi živila jako modelka a teď se soustředěným pohledem v očích a pistolí u boku na­ pínající černé džínsy pronásledovala zločince.

Na chodník a vzhůru za zabijákem.

Poprvé spatřila kořist. Čahoun kráčel velmi rychle; měl dlouhá, ale úzká chodidla (a Sachsové neuniklo, že si vzal běžecké boty, pro sprint na vlhkém dubnovém betonu mno­ hem vhodnější než její obuv s  koženou podrážkou). Myslí

OCELOVÝ POLIBEK

13

jí blesklo přání, aby pronásledovaný projevil větší opatrnost a ohlédl se – pak by alespoň letmo zahlédla jeho obli čej, do­ sud neznámý. Ale kdepak, zabiják pokračoval svým divným klátivým krokem, dlouhé paže svěšené podél boků, přes jed­ no svěšené rameno přehozený popruh ruksaku.

Napadlo ji, jestli v  tom batohu nemá vražednou zbraň: klempířské kladívko s kulatým nosem, určené pro vyrovnává­ ní plechů anebo rozklepávání nýtů. Při vraždě použil právě tuto stranu s  půlkulovým koncem, ne tu protější, zahnutou a  vidlicovitě rozeklanou. Nástroj, jenž způsobil proražení lebečních kostí a  jejich proniknutí do  mozku, určili pomo­ cí databáze, kterou Lincoln Rhyme vytvořil pro potřeby newyor ského policejního sboru a úřadu soudního patologa. Příslušná složka nesla název Účinek chladných zbraní na lidské tělo, oddíl třetí: Trauma způsobené tupým předmětem.

Byla to Rhymova databáze, avšak Sachsová byla nucena provést analýzu sama. Bez Rhyma.

Při té vzpomínce jako by pocítila slabý úder do  břicha. Donutila se ho ignorovat.

Znovu si v duchu vybavila smrtelná zranění. Devětadva­ cetiletý obyvatel Manhattanu před smrtí dost trpěl, když ho neznámý pachatel umlátil kladivem a  pak okradl nedaleko klubu s  celonočním provozem, který nesl jméno 40 stupňů severní šířky. Sachsová zjistila, že je to odkaz na rovnoběžku, na níž leží East Village, kde se klub nachází.

Podezřelý 40 – jeho přezdívka byla odvozena od  názvu klubu – právě přecházel ulici. Na zelenou. To je ale fakt divná postava. Měřil nejmíň metr devadesát, ale nemohl vážit víc než pětašedesát kilo.

Sachsová viděla, kam míří, a požádala dispečink, ať infor­ JEFFERY DEAVER 14 muje posily, že Podezřelý 40 vchází do  pětipodlažního ná­ kupního centra na Henry Street. Spěchala za ním.

Pan Čtyřicítka – následovaný stínem držícím se v  dis­ krétní vzdálenosti – proplouval davem nakupujících. V tom­ to městě byli lidé soustavně v pohybu jako kmitající atomy. Davy lidí obojího pohlaví a všeho věku, velikosti a barvy ple­ ti. New York se řídí vlastním časem, a přestože hodina oběda dávno minula, úředníci a studenti, kteří měli sedět v kance­ láři a  ve  škole, se houfovali a  hemžili tady, utráceli peníze a jedli, nahlíželi do výloh, psali textovky a telefonovali.

A podstatně ztěžovali Amélii Sachsové plány na dopade­ ní pachatele vraždy.

Čtyřicítka zamířil do  prvního patra. Cílevědomě kráčel jasně osvětleným nákupním centrem, tak standardizovaným a  uniformním, že se klidně mohlo nacházet v  Paramusu, Austinu nebo Portlandu. Ve vzduchu se vznášel pach žhavé­ ho oleje a cibule ze sekce restaurací a bufetů a vůně parfémů od pultů v blízkosti otevřených dveří parfumerií. Sachsovou napadlo: Co tu asi Čtyřicítka hledá? Co si chce koupit?

Ale možná teď nemá v plánu nakupovat, nýbrž občerstvit se, neboť v příští vteřině vešel do Starbucks.

Sachsová se skryla za nosným sloupem vedle eskalátoru, asi šest metrů od vchodu do kavárny. Opatrně se držela z do­ hledu a potřebovala se ujistit, zda podezřelý netuší, že je sle­ dován. Nezdálo se, že by nosil střelnou zbraň – jak ví kaž­ dý policista, který kdy šlapal chodník, pistole za pasem nebo v kapse se téměř vždy projeví na ostražitější, strnulejší chůzi a na držení těla. To však v žádném případě neznamenalo, že není ozbrojený. Co kdyby se k  ní najednou naklonil zpoza sloupu a začal střílet? Masakr.

OCELOVÝ POLIBEK

15

Bleskurychle nahlédla do kavárny. Podezřelý zašel k pultu s jídlem, vzal si dva sendviče a pak si zřejmě objednal nápoj. Nebo možná dva. Zaplatil a ztratil se Sachsové z očí, zřejmě čekal na kapučíno nebo moka. Něco exkluzivnějšího. Filtro­ vanou kávu by mu nalili rovnou.

Hodlá se najíst tady, nebo hned odejde? Dva sendviče. Čeká společnost? Nebo sní jeden na místě a druhý si schová na později?

Sachsová se zamyslela. Kde ho tak nejlíp sbalit? Nebu­ de lepší sebrat ho až venku na ulici? Anebo zde v nákupním centru, případně rovnou v kavárně? Ano, nákupní centrum i kavárna jsou plné lidí, ale na ulici se pohybují přímo davy. Žádné místo není pro zatčení ideální.

Uplynulo několik minut a  sledovaný se pořád zdržo­ val ve Starbucks. Nápoj už musí být dávno hotový, ale on se k odchodu nechystá. Sachsová usoudila, že si zašel na pozdní oběd. Otázka, zda na někoho čeká, však zůstávala nezodpo­ vězená.

Náročné zatčení se stávalo ještě obtížnějším.

Sachsové zazvonil mobilní telefon.

„Amélie, tady Butt Everett.“

„Ahoj,“ pozdravila tiše strážníka z 84. okrsku, s nímž se dobře znala.

„Jsme venku. Já a Dodd. Na cestě je další auto s třemi ko­ legy.“

„Je ve Starbucks. První patro.“

V té chvíli spatřila poslíčka, který kolem ní projel s vozí­ kem naloženým krabicemi opatřenými logem řetězce Star­ bucks, mořskou pannou s dlouhými rozpuštěnými vlasy. To znamená, že kavárna nemá zadní východ. Čtyřicítka uvázl JEFFERY DEAVER 16 ve slepé uličce. Ano, uvnitř se nacházeli lidé, potenciální di­ váci, ale nebylo jich tolik jako v samotném nákupním centru nebo na ulici.

„Chci ho sbalit tady,“ oznámila Everettovi.

„Uvnitř, Amélie? Tak jo.“ Krátká pauza. „Myslíš, že je to tak nejlepší?“

Nemá kam utéct, pomyslela si. „Ano. Pojďte sem. Hned.“

„Už jdeme.“

Rychlé nahlédnutí do kavárny a hned zpátky do krytu za sloupem. Pořád ho neviděla. Musí sedět někde vzadu. Přesu­ nula se doprava a přiblížila se ke klenutému vchodu do pod­ niku. Jestliže nevidí ona jeho, nemůže ani on vidět ji.

Počká na posily, pak ho obklíčí...

Sachsová zalapala po dechu, když se blízko za ní ozval vý­ křik. Hrozivý jekot člověka trpícího strašnou bolestí, tak vy­ soký, tak syrový, že nepoznala, zda ho vydal muž, nebo žena.

Zvuk přicházel od  vrchní části eskalátoru, který spojuje přízemí s prvním patrem.

Proboha svatého...

Horní panel eskalátoru, na který cestující došlapují, když opouštějí pohyblivé schody, se otevřel a  jakýsi člověk jím propadl do roztočeného soukolí.

„Pomoc! Bože, ne! Prosím prosím prosím!“ Mužský hlas. Pak slova znovu přešla v neartikulovaný řev.

Zákazníci i  zaměstnanci obchodního centra se otáčeli za  děsivým zvukem, někteří sami vykřikli. Lidé na  porou­ chaném eskalátoru, který stále jel nahoru, vyskakovali nebo sbíhali do  přízemí. Seskakovali i  cestující na  vedlejších po­ hyblivých schodech, které směřovaly dolů – zjevně se obá­ vali, že dopadnou stejně jako onen nešťastník. Na podlaze se vršila hromada těl.

OCELOVÝ POLIBEK

17

Sachsová se ohlédla ke kavárně.

Po podezřelém ani stopa. Zahlédl její zlatý odznak upev­ něný na  opasku nebo služební zbraň, když se jako všichni ostatní podíval za zdrojem křiku?

Zavolala Everettovi, informovala ho o  neštěstí, požáda­ la, ať to oznámí na dispečink, a přikázala, aby policisté kry­ li východy. Čtyřicítka si jí mohl všimnout a teď je na útěku. Rozběhla se k eskalátoru a postřehla, že někdo stiskl nouzové tlačítko. Pohyblivé schody zpomalily a zůstaly stát.

„Zastavte to! Zastavte to!“ ječel muž uvězněný v šachtici pod horní částí eskalátoru.

Sachsová si stoupla vedle zvednutého poklopu a nahlédla dovnitř. Muž středního věku – mezi pětačtyřiceti a padesáti – spadl do  převodového soukolí za  motorem, upevněného na betonové podlaze asi půldruhého metru pod hliníkovým panelem, který se nečekaně otevřel směrem nahoru. Navzdo­ ry zmáčknutému tlačítku Stop motor stále běžel a Sachsová usoudila, že nouzový spínač pouze uvolnil spojku mezi pře­ vodovkou a pohyblivými schody. Ubožáka zachytilo soukolí v úrovni pasu. Ležel na boku nad vražedným mechanismem a bezmocně mával rukama. Zuby se mu zakously hluboko do těla. Krev prosákla oděvem a stékala na podlahu eskalátoro­ vé šachtice. Muž měl na sobě bílou košili se jmenovkou nad kapsičkou, zřejmě prodavač z některého obchodu.

Sachsová se ohlédla na  shromážděné čumily. Byli mezi nimi zaměstnanci nákupního centra a  několik příslušníků ochranky, ale nikdo neudělal nic, aby pomohl. V  obličejích se zračil šok. Zdálo se, že někteří volají 911, ale většina vy­ táhla mobilní telefony a cvakala obrázky, případně filmovala na video. JEFFERY DEAVER 18

Zavolala na  zraněného: „Záchranka už je na  cestě. Jsem z NYPD. Slezu za vámi.“

„Bože, to bolí!“ Další zmučený křik a  Sachsová pocítila na prsou chvění.

Ze všeho nejdřív je nutno zastavit krvácení. A ty jsi jedi­ ná, kdo to může udělat. Tak sebou pohni!

Zatlačila otevřený panel ještě více dozadu. Amélie Sach­ sová neměla ve  zvyku zdobit se šperky, ale ten jediný, kte­ rý nosila – prstýnek s  modrým kamenem – si teď sundala z prstu v obavě, že by jí mohl vtáhnout ruku mezi ozubená kola. Nešťastník sice jednu polovinu převodovky zablokoval vlastním tělem, ale druhá, která poháněla schody směřující dolů, se otáčela dál. Amélie se snažila ignorovat klaustrofo­ bii a spouštěla se do úzké šachtice. Příčky uzounkého žebří­ ku, který používali údržbáři, byly postříkané krví. Ubožák se pravděpodobně řízl o  ostrou hranu přístupového pane­ lu, když padal do jámy. Sachsová položila nohu na spodněj­ ší příčel a pevně se chytila rukama té nahoře. Kdyby uklou­ zla, spadla by buď na zraněného muže, nebo na roztočenou převodovku. Jednou jí podrážka opravdu podklouzla a sjela z žebříku. Držela se tak pevně, až se jí svaly roztřásly v kře­ či. Noha v kožené botě se otřela o ozubené kolo, které vyrylo vrub do podpatku a zatahalo za lem nohavice džínsů. Škubla nohou do bezpečí.

Krátce vydechla a pokračovala v sestupu... Drž se, drž se. Netušila, zda to říká nahlas, nebo jen v duchu, ale povzbuze­ ní bylo určeno oběma.

Nešťastníkův křik slábl. Popelavou tvář měl staženou bo­ lestí, pokožka se leskla potem.

„Prosím, ach bože, ach bože...“

OCELOVÝ POLIBEK

19

Opatrně se vyhnula běžící části převodovky, i  když jí na  krvavém povrchu dvakrát podjela bota. Zraněný mimo­ děk vykopl nohou a  tvrdě ji zasáhl do  boku. Sachsová pře­ padla nad roztočená ozubená kola.

Podařilo se jí zadržet pád těsně předtím, než se obličejem dotkla kovu. Znovu uklouzla a  zachytila se. „Jsem policej­ ní důstojník,“ opakovala. „Záchranáři dorazí každou chvíli.“

„Je to zlé. Moc zlé. Hrozně to bolí. Bože, taková bolest.“

Zvedla hlavu a zařvala: „Někdo z údržby! Někdo z vede­ ní! Zastavte ten zatracený krám! Ne schody, motor! Vypněte proud!“

Kde jsou sakra hasiči? Sachsová si prohlížela rozsáhlá zranění a netušila, co má dělat. Stáhla si bundu a přitiskla ji k rozsekané tkáni na mužově břiše a podbřišku. Proud krve zeslábl jen neznatelně.

„Ach, ach, ach,“ sténal zraněný.

Hledala dráty, které by přeřezala – v  zadní kapse kalhot nosila velmi nezákonný, leč velmi ostrý vystřelovací nůž –, ale nikde žádný kabel neviděla. Jak může někdo vyrobit ta­ kový mechanismus a  nevybavit ho vypínačem? Kristepane. Taková neschopnost!

„Moje žena,“ zašeptal muž.

„Pssst,“ konejšila ho Sachsová. „Všechno bude v  pořád­ ku.“ Věděla však, že nic v pořádku nebude. Měl tělo na cucky, a i kdyby přežil, zranění zanechá trvalé následky.

„Moje žena. Je... Zajdete za ní? Můj syn. Povězte jim, že je miluju.“

„Povíte jim to sám, Gregu.“ Přečetla si jmenovku.

„Jste policistka.“ Zalapal po dechu.

„Správně. A brzy tu budou záchranáři.“ JEFFERY DEAVER 20

„Dejte mi pistoli.“

„Dát vám...“

Hlasitý nářek. Po tvářích mu stékaly slzy.

„Prosím vás, dejte mi svou zbraň. Jak se z ní střílí? Řek­ něte mi to.“

„To nemůžu, Gregu.“ Položila mu ruku na paži a druhou dlaní mu setřela pot z obličeje.

„Strašně to bolí... Já to nevydržím.“ Bolestný výkřik hla­ sitější než předchozí. „Chci s tím skoncovat!“

Ještě nikdy neviděla v ničích očích takovou beznaděj.

„Prosím vás, smilujte se, dejte mi svou zbraň!“

Amélie Sachsová chvíli váhala, pak sáhla k opasku a vy­ tasila glock.

Policajtka.

To není dobré. To není dobré.

Ta vysoká ženská. Černé džínsy. Hezká tvář. A ty rusé vla­ sy, ach...

Policajtka.

Nechal jsem ji u eskalátoru a teď se prodírám davem v ná­ kupním centru.

Neví, že jsem si jí všiml, alespoň myslím, ale já ji viděl. Ach ano. Viděl jsem ji pěkně zřetelně. Výkřik muže, který zmizel v  neúprosných čelistech stroje, přinutil všechny pří­ tomné otočit se za zvukem. Ji však ne. Ona se otočila ke mně, když jsem seděl v té příjemné kavárně.

Všiml jsem si pistole i  odznaku, které nosí na  opasku. Není soukromé očko, ani nepatří k ostraze, je to opravdová policajtka. Nefalšovaná policajtka. Taková...

Ale? Co to bylo?

OCELOVÝ POLIBEK

21

Výstřel. Na zbraně si moc nepotrpím, ale z pistole už jsem střílel. Tohle byla bezpochyby rána z krátké bouchačky.

To je divné. Jo, jo, něco tady nehraje. Měla ta policistka – budu jí říkat Zrzka, podle těch vlasů – v plánu zatknout někoho jiného? Těžko říct. Mohla jít po mně, koneckonců toho mám dost na svědomí. Možná kvůli těm mrtvolám, co jsem před časem pohřbil do  bahnitého jezírka nedaleko Newar­ ku, zatížených činkami, jaké si kupují tlusťoši, kteří si s nimi pětkrát šestkrát zacvičí a  potom je navěky odloží do  skří­ ně. V novinách se o tom incidentu nepsalo, jenom, že se to stalo v  New Jersey. A  to místo slouží jako pohřebiště. Další mrtvola? O  tom ani nemá cenu psát, Mets přece vyhráli o sedm bodů! Takže tak. Anebo po mně mohla jít kvůli té ro­ zepři, k níž došlo krátce poté na Manhattanu a která skonči­ la proříznutým hrdlem. A možná kvůli staveništi za klubem 40°, kde jsem nechal krásný dáreček v podobě další roztříš­ těné lebky.

Že by mě někdo na  některém z  těch míst poznal, když jsem tam řezal nebo rozbíjel?

Je to možné. Jsem dost nápadný, při své výšce a váze.

Předpokládejme tedy, že jsem to já, koho chce Zrzka do­ stat. Je třeba hrát na  jistotu... Musím se odsud ztratit. To znamená držet hlavu dolů, přikrčit se. Samozřejmě je snazší deset centimetrů výšky ztratit, než o ně vyrůst.

Ale co ten výstřel? Co ten měl znamenat? Že by šla po ně­ kom ještě nebezpečnějším, než jsem já? Později si to ověřím ve zprávách.

Všude kolem jsou teď lidé, rychle se pohybují. Ale větši­ na z  nich se na  mě nedívá. Nevšímají si vysokého hubené­ ho muže s dlouhými chodidly a dlouhými prsty. Chtějí pryč, JEFFERY DEAVER 22 chtějí utéct od  výkřiků a  střelby. Obchody se vyprazdňují, stejně tak bufety a  restaurace. Lidi se bojí teroristů, bojí se šílenců v  maskáčích, kteří se ohánějí noži nebo samopaly a  jsou vzteklí na  celý svět nebo mají vymyté mozky. Islám­ ský stát. Al­Káida. Ozbrojenci. Všichni jsou krajně nervózní.

Zabočím sem, mezi ponožky a spodní prádlo. Pánské.

Henry Street. Východ číslo čtyři je přímo přede mnou. Mám ho použít?

Raději počkám. Zhluboka se nadechnu. Teď nesmím nic uspěchat. Měl bych se zbavit té zelené bundy a čepice. Koupit si jiné oblečení. Vklouznu do jakéhosi levného butiku a za­ platím hotově za nějaký v Číně vyrobený italský modrý blej­ zr. Paráda, mají moje číslo v  delším provedení, taková veli­ kost se obtížně shání. Kluk původem ze Středního východu markuje prodej a současně píše textovku. Taková nevychova­ nost. Nejraději bych mu rozbil lebku. Aspoň že se na mě ne­ dívá. To je fajn. Starou bundu uložím do batohu. Tu zelenou. Patří mému bratrovi, proto ji nevyhodím. Sportovní kšiltov­ ka jde také do tlumoku.

Hippík v čínskoitalském blejzru opouští obchod a vrací se do arkády. Tak kudy uniknout? Na Henry Street?

Ne. To by nebylo chytré. Venku bude spousta policajtů.

Rozhlížím se. Všude, do všech koutů. Vida, služební vý­ chod. A za ním určitě nákladová rampa. Jsem si tím jistý.

Proklouznu dveřmi, jako kdybych tam patřil. Odtlačím je klouby prstů, ne dlaní (samozřejmě kvůli otiskům), a nevší­ mám si cedulky Jen pro zaměstnance. Výstraha teď neplatí.

Jak šťastné načasování, myslím si, s tím eskalátorem. Zrz­ ka stála hned vedle něj, když zazněly výkřiky. Mám prostě štěstí.

OCELOVÝ POLIBEK

23

Jdu klidným krokem, hlavu skloněnou. V chodbě mě ni­ kdo nesleduje.

A  hele, tady visí na  háčku plátěná bunda. Odepnu za­ městnaneckou jmenovku a  připínám si na  hruď naleštěný obdélníček. Teď jsem Mario, člen týmu služby zákazníkům. Moc jako Mario nevypadám, ale s tím se nedá nic dělat.

Ze dveří přede mnou právě vycházejí dva dělníci. Oba mladí, jeden hnědý, druhý bílý. Kývnu na  ně. Oni kývnou na mě.

Doufám, že jeden z nich není Mario. Nebo jeho nejlepší kamarád. Jestli ano, budu muset sáhnut do batohu. A všich­ ni víme, co to znamená: rozbité lebeční kosti úderem shora. Míjím je.

Dobře.

Nebo špatně. „Hej!“ volá na mě jeden z dvojice.

„Ano?“ ptám se s rukou u kladiva.

„Co se to tam stalo?“

„Loupež, aspoň myslím. V klenotnictví. Možná.“

„Ti pitomci nezaměstnávali ochranku. Co jiného čekali?“

Jeho kolega: „Vždyť prodávaj akorát levný cetky. Zirkony a tak. Kdo by si nechal ustřelit prdel kvůli zirkonu?“

Vidím ceduli Dodavatelé a  poslušně zamířím ve  směru š ipky.

Před sebou slyším hlasy. Zastavím se a vykouknu za roh. Jeden černý strážný, vyzáblý jako já, ale malý, takový prou­ tek. Mluví do  vysílačky. S  kladivem v  ruce bych ho snadno přemohl. Rozmlátil bych mu ksicht na cucky. Ale potom...

Ach ne. Proč je život tak těžký?

Objevují se dva další. Jeden bílý, jeden černý. Oba váží dvakrát tolik co já. JEFFERY DEAVER 24

Krčím se za rohem. A pak se situace ještě zhorší. Za sebou slyším další hlasy. Přicházejí od dveří, jimiž jsem před chvil­ kou prošel. Třeba je to Zrzka, která si přivedla posilu a  teď pátrá zrovna tady.

A jedinou únikovou cestu přede mnou blokují tři nájem­ ní strážní, kteří se nemůžou dočkat, až taky někomu rozmlátí kosti... Případně použijí taser nebo slzný plyn.

Uvízl jsem v pasti, z které není úniku.

KapiTola 2

„Kde je?“

„Pořád pátráme, Amélie,“ odpověděl Buddy Everett, po­ chůzkář z 84. okrsku. „Šest týmů. Kryjeme všechny východy, buď my, nebo soukromá ochranka. Někde tu musí být.“

Ubrouskem ze Starbucks si setřela krev z  boty. Lépe ře­ čeno se o to neúspěšně pokusila. Sako uložené v plastovém pytli na odpadky, který si rovněž vzala z kavárny, možná ne­ utrpělo nenapravitelné škody, ale Amélie neměla nejmenší chuť nosit oděv nasáklý krví. Mladý policista zaznamenal její ruce se skvrnami od krve a ustaraný pohled. I policajti jsou jenom lidé. Časem přijde imunita, ale u některých se dostaví později než u jiných a Buddy Everett byl pořád ještě mladý.

Brýlemi s červenými obroučkami se zadíval na přístupo­ vý panel. „Jak je...?“

„Nezvládl to.“

Přikývnutí. S očima sklopenýma k podlaze sledoval stopy zakrvácené obuvi Amélie Sachsové směřující od eskalátoru.

„Máš ponětí, kudy odešel?“ zeptal se. JEFFERY DEAVER 26

„Netuším.“ Povzdechla si. Mezi okamžikem, kdy si jí Po­ dezřelý 40 možná všiml, a  rozmístěním policistů uplynulo pouze několik minut. Zřejmě to však stačilo, aby se stal nevi­ ditelným. „Tak jo, budu hledat s tebou.“

„V  suterénu budou potřebovat pomoc. Tam dole je to samá chodba.“

„Jasně. Ale ať někdo taky vyslechne případné svědky. Jest­ li si mě všiml, měl dost času odsud rychle vypadnout.“

„Jistě, Amélie.“

Mladý policista v  brýlích barvy zasychající krve přikývl a odkvačil.

„Detektive?“ ozval se za ní mužský hlas.

Otočila se k  asi padesátiletému drobnému Latinoameri­ čanovi v tmavě modrém proužkovaném obleku a žluté košili. Kravatu měl bělostnou jako padlý sníh. Taková kombinace se moc často nevidí.

Přikývla.

„Kapitán Madino,“ představil se muž.

Potřásla mu rukou. Prohlížel si ji tmavýma očima s  při­ mhouřenými víčky, svůdně, ale ne sexuálně, podmanivý, jak už mocní muži – a některé ženy – bývají.

Madino s největší pravděpodobností pracuje na 84. okrs­ ku a  určitě nemá nic společného s  případem Podezřelého 40, který vyšetřuje oddělení závažných trestných činů. Přišel kvůli tomu neštěstí na  eskalátoru, i  když z  něj místní poli­ cie rychle vycouvá, pokud ovšem nedošlo k  závažnému za­ nedbání údržby zařízení, což je trestný čin, ačkoliv se to stává jen velmi zřídka. Ale budou to Madinovi kluci a holky, kdo bude vyšetřovat místo činu.

„Co se tu stalo?“ zeptal se jí.

OCELOVÝ POLIBEK

27

„Přesněji než já by vám to popsali hasiči. Sledovala jsem podezřelého z  vraždy. Vím jen tolik, že se nějak porouchal eskalátor a muž středního věku spadl mezi ozubené převody. Dostala jsem se k  němu a  pokusila se zastavit krvácení, ale moc se toho udělat nedalo. Nějakou dobu se ještě držel při životě, ale nakonec stejně skončil jako NMM.“

Na místě mrtvý.

„Nouzový vypínač?“

„Kdosi ho stiskl, ale zastavuje jen schody, motor běží dál. Takže se točila i  převodovka. Ozubená kola mu rozpárala břicho a podbřišek.“

„Bože.“ Kapitán sevřel rty, přistoupil k  otevřené šach­ tě a nahlédl do ní. Neprojevil žádnou reakci. Přidržel si bě­ lostnou kravatu, aby se nezhoupla dopředu a  neumazala se od  zábradlí. I  tam se totiž dostala krev. Bez emocí se otočil zpátky k Sachsové. „Vy jste byla tam dole?“

„Byla.“

„To muselo být hodně tvrdé.“ Soucit v jeho očích působil upřímně. „Povězte mi o té střelbě.“

„To kvůli motoru,“ vysvětlovala Sachsová. „Nemohla jsem najít vypínač. Ani dráty, které bych přeřízla. A nemohla jsem opustit zraněného, abych je hledala, nebo vylezla naho­ ru a  řekla někomu, ať vypne proud. Snažila jsem se omezit krvácení. Nezbývalo mi než vytáhnout pistoli a střelit do vi­ nutí statoru. Kdybych to neudělala, ozubené kolo by toho chudáka rozřízlo vejpůl. Ale v  té době už stejně bylo skoro po něm. Podle záchranářů ztratil osmdesát procent krve.“

Madino přikyvoval. „Dobrý pokus, detektive.“

„Bohužel nevyšel.“

„Nic jiného jste udělat nemohla.“ Ohlédl se k otevřenému JEFFERY DEAVER 28 přístupovému panelu. „Musíme svolat komisi pro vyšetření střelby, ale při tomto scénáři to bude jen formalita. Nedělejte si starosti.“

„Děkuji, kapitáne, vážím si toho.“

Navzdory tomu, co vídáváme na obrazovkách a filmovém plátně, ochránci zákona střílí ze služební zbraně jen zřídka a  každá taková událost se musí náležitě prošetřit. V  zásadě může policista vystřelit pouze v případě ohrožení života – ať už vlastního, nebo náhodných kolemjdoucích – nebo k  za­ stavení prchajícího ozbrojeného zločince. A  sílu může apli­ kovat proto, aby zabil, ne zranil. Pistoli tedy nelze používat místo francouzského klíče k  zastavení porouchaného me­ chanismu.

Jestliže policista vystřelí ze služební zbraně – a  nezáleží, zda ve službě, nebo mimo ni –, dostaví se na místo činu do­ zorčí důstojník z okrsku, na jehož území ke střelbě došlo, aby zajistil místo a  prověřil policistovu zbraň. Poté svolá okrs­ kovou komisi pro vyšetřování střelby, jíž musí velet kapitán. Vzhledem k tomu, že nebyl nikdo usmrcen ani zraněn, ne­ musela Sachsová podstoupit test na  přítomnost omamných a  návykových látek ani nastoupit povinnou třídenní admi­ nistrativní dovolenou. A  protože se nedopustila  trestného činu, nemusela odevzdat služební zbraň, stačilo předložit ji dozorčímu důstojníkovi ke  kontrole a  zapsání výrobního čísla.

Právě to nyní udělala. Obratně vysunula zásobník a  za­ tažením závěru vyhodila z  komory náboj, který pak zvedla z podlahy, načež podala prázdnou pistoli kapitánovi. Madino si zapsal sériové číslo a zbraň jí vrátil.

„Sepíšu hlášení o použití zbraně,“ dodala.

OCELOVÝ POLIBEK

29

„Žádný spěch, detektive. Nějakou dobu potrvá, než se komise sejde, a řekl bych, že máte na práci důležitější věci.“ Madino znovu nahlédl do  šachty. „Bůh vám žehnej, detek­ tive. Tam dolů by se moc lidí nevydalo.“

Sachsová zaklapla zásobník do  pažby a  nacvičeným po­ hybem zasunula náboj do  komory. Policisté z  84. okrsku uzavřeli přístup na oba eskalátory, takže se otočila a spěcha­ la do suterénu, aby se zapojila do pátrání po Podezřelém 40. Zastavila se však, protože k ní přistoupil Buddy Everett.

„Je pryč, Amélie. Dostal se z  budovy.“ Tmavočervené obroučky jeho brýlí nápadně bily do očí.

„Jak?“

„Přes nákladovou rampu.“

„Domnívala jsem se, že to tam hlídáme. Buď přímo my, nebo ochranka.“

„Vykřikl, teda jako ten podezřelý. Zakřičel zpoza rohu u rampy, že se pachatel skrývá ve skladu a ať si přinesou pou­ ta a  slzný plyn, prostě cokoliv. Znáš lidi z  ochranky, rádi si zahrajou na  opravdový policajty. Všichni se jako na  povel rozběhli do  skladu a  náš podezřelý klidně odkráčel. Máme ho na videu – nová bunda, sportovní, tmavé barvy, a měkký klobouk. Sestoupil po žebříku z rampy a ztratil se přes par­ koviště náklaďáků.“

„Kam šel?“

„Netuším. Kamera má úzký záběr.“

Pokrčila rameny. „Metro? Autobus?“

„Na uzavřeném televizním okruhu nic není. Možná ode­ šel pěšky nebo si vzal taxi.“

A odjel na jedno z pětaosmdesáti milionů míst.

„Říkáš tmavá sportovní bunda?“ JEFFERY DEAVER 30

„Prošli jsme butiky a obchody s textilem, ale nikdo si ne ­ všiml, že by někdo s  podobnou postavou něco kupoval. A jeho obličej nemáme.“

„Myslíš, že bychom mohli získat jeho otisky z toho žebří­ ku u rampy?“

„Bohužel. Na  videu je vidět, že si před sestupem natáhl rukavice.“

Chytrý, ten chlap je chytrý.

„Ještě jedna věc. Nesl si kelímek a jakési pomačkané pa­ píry, nejspíš obaly od jídla. Dívali jsme se, ale nezjistili jsme, kde je zahodil.“

„Pošlu techniky, ať se po těch věcech podívají.“

„Jo, a jak to šlo s kapitánem Bílou šlajfkou? Ach, opravdu jsem to řekl?“

Usmála se. „Jestlis to řekl, já to neslyšela.“

„Ten už plánuje, jak si zařídí svou kancelář v  guvernér­

ském paláci.“

To vysvětlovalo přepychový ohoz. Lampasák s politický­

mi ambicemi. Je dobré mít ho na své straně.

Bůh vám žehnej...

„A šlo to dobře. Zdá se, že mě ohledně té střelby podrží.“

„Je to slušnej chlap. Akorát mu musíš slíbit, že pro něho

budeš hlasovat.“

„Pokračuj v hledání svědků,“ přikázala kolegovi.

„Provedu.“

K Sachsové přistoupil inspektor hasičského záchranného

sboru a  podal jí hlášení o  nehodě na eskalátoru. O  dvacet

minut později dorazil z velké budovy kriminalistického od­

dělení NYPD v Queensu tým pro ohledávání místa činu při­

dělený k vyšetřování případu Podezřelého 40. Pozdravila se


OCELOVÝ POLIBEK

31

s dvo jicí afroamerických techniků, mužem a ženou něco přes třicet, s níž občas spolupracovala, a sledovala pohledem, jak táhnou k eskalátorům těžké kufry na kolečkách.

„Haló,“ zavolala za  nimi. „Ta m t o byla nehoda. Tu bude řešit vyšetřovací oddělení v koordinaci s osmdesát čtyřkou. Vás potřebuju ve Starbucks. Projděte tam rošt.“

„Co se tam stalo?“ chtěla vědět technička a ohlédla se ke kavárně.

„Závažný zločin,“ nadhodil její parťák. „Předražené frap­ puccino.“

„Náš neznámý podezřelý se tam zastavil na pozdní oběd. Seděl u  stolku někde vzadu, budete se muset zeptat. Vyso­ ký, hubený, zelená kostkovaná bunda a baseballová kšiltovka Atlanta Braves. Ale moc tam toho nenajdete. Pohárek a obaly si odnesl.“

„Nesnáším, když nám pachatelé nezanechají DNA.“

„To je pravda.“

„Ale doufám, že ty odpadky zahodil někde poblíž,“ do­ dala Sachsová.

„Máš ponětí kde?“ zeptala se žena.

Amélie přelétla očima osazenstvo kavárny a  dostala ná­ pad. „Možná, ale nebude to tady v nákupním centru. Prově­ řím to sama. Vy se postarejte o Starbucks.“

„Tebe člověk nemůže nemilovat, Amélie. Nás vždycky po­ šleš do mlhavého tepla a sama si vezmeš na starost studenou tmu.“

Sachsová se sklonila a  z  kufru, který jeden z  kriminalis­ tických techniků právě otevřel, vytáhla modrou tyvekovou kombinézu.

„Standardní pracovní postup, viď, Amélie? Všechno sba­ lit a odeslat k Lincolnovi domů, že?“ JEFFERY DEAVER 32

„Ne, pošlete všechno do Queensu,“ odvětila s kamennou tváří. „Povedu případ z centra.“

Oba technici si vyměnili krátký pohled a  zadívali se na Sachsovou. „Je v  pořádku?“ zeptala se žena. „Myslím Rhyme.“

„Aha, takže vy jste to ještě neslyšeli,“ odpověděla Sach­ sová. „Lincoln už pro NYPD nepracuje,“ vysvětlila stručně.

KapiTola 3

„Ta odpověď tam je.“

Následovala odmlka, do níž zněla ozvěna slov odrážející se od stěn barvy akademické zeleně. To znamená žlučovité.

„Ona odpověď může být zcela zřejmá. Například zakrvá­ cený nůž pokrytý pachatelovými otisky prstů a DNA, který má střenku ozdobenou intarzovanými iniciálami pachatele a citátem z jeho oblíbené básně. Anebo skrytá, ne víc než tři neviditelné ligandy – a co je ligand? Ví to někdo?“

„Olfaktorická molekula, pane.“ Roztřesený mužský hlas.

„Řekl jsem skrytá,“ pokračoval Lincoln Rhyme. „Odpo­ věď může spočívat ve  třech olfaktorických molekulách. Ale je tam. Spojení mezi vrahem a obětí nás může přivést k pa­ chatelovým dveřím a  přesvědčit porotu, aby ho nechala na dvacet nebo třicet let nastěhovat do nového bydliště. A nyní mi někdo vysvětlete Locardův princip.“

Z přední řady zazněl pevný ženský hlas: „Při každém zlo­ činu dochází k přenosu materiálu mezi zločincem a místem činu, nebo mezi zločincem a obětí, s největší pravděpodob­ JEFFERY DEAVER 34 ností pak k oběma typům přenosu. Francouzský kriminalista Edmond Locard použil termín prach, ale běžněji se používá výraz materiál. Jinými slovy stopový důkaz.“ Žena, která od­ pověděla, naklonila hlavu a odhodila z čela dlouhé kaštanové vlasy, které jí rámovaly obličej tvaru srdce. „Paul Kirk tento poznatek dále rozvedl,“ dodala. „Fyzický důkaz nemůže sám o  sobě vypovídat křivě. Je vždycky přítomný. Jeho hodnotu může umenšit pouze lidská neschopnost tento důkaz objevit, prozkoumat a pochopit.“

Lincoln Rhyme přikývl. Správné odpovědi lze kvitovat, ale nikdy chválit, pochvala je vyhrazena pro proniknutí do pod­ staty věcí, které svou hloubkou přesahuje obvyklý standard. Dívka na něj nicméně zapůsobila, protože studentům dosud nedoporučil žádnou odbornou publikaci, která by o velkém francouzském kriminalistovi pojednávala. S  tázavým výra­ zem v očích přejel pohledem po tvářích posluchačů. „Zapsali jste si všichni, co řekla paní Archerová? Zdá se, že někteří ne. Nechápu dost dobře proč.“

Tužky začaly přičinlivě běhat po  papíru, rozklapaly se klávesnice notebooků, prsty se roztančily nad dvourozměr­ nými tlačítky tabletů.

Tohle byla teprve druhá hodina předmětu nazvaného „Úvod do  analýzy místa činu“ a  pravidla hry mezi vyuču­ jícím a  studenty nebyla dosud pevně stanovena. Paměť po­ sluchačů bude zajisté pružná a  v  dobré kondici, leč nikoli neomylná. Kromě toho záznam informací na papír nebo do elektronických obvodů znamená jejich osvojení, ne jen pou­ hé pochopení.

„Ta odpověď tam prostě je,“ zopakoval Rhyme, nu ano, profesorsky. „Pro kriminalistiku – forenzní vědu – neexistuje

OCELOVÝ POLIBEK

35

jediný zločin, který by se nedal vyřešit. Je to pouze otázka zdrojů, vynalézavosti, důvtipu a úsilí. Jak daleko jste při iden­ tifikaci pachatele ochotni zajít? A ano, Paul Kirk to v pade­ sátých letech minulého století skutečně řekl.“ Podíval se na Juliettu Archerovou. Zatím znal jména jen několika studentů a Archerová byla první.

„Kapitáne Rhyme?“ ozval se mladík ze zadní části učeb­ ny, v  níž se sešlo asi třicet posluchačů ve  věku od  dvaceti do  čtyřiceti let s  převahou těch mladších. Navzdory stylo­ vým bodlinám na hlavě a hipíkovskému vzhledu měl ten stu­ dent v sobě něco z úspěšného policisty. Životopisy pedagogů v univerzitním katalogu – nemluvě o desítkách tisíc interne­ tových odkazů – samozřejmě uváděla Rhymovu hodnost, jíž dosáhl, než jej před několika lety devastující zranění páteře donutilo odejít ze sboru, ale nebylo zrovna pravděpodobné, že by si někdo, kdo není ve spojení s NYPD, tuto informaci vyhledal.

Jemným pohybem pravé ruky natočil profesor svůj tech­ nicky dokonalý motorizovaný invalidní vozík ke studentovi. Rhyme byl kvadruplegik, od krku dolů v podstatě paralyzo­ vaný s výjimkou levého prsteníku. Nyní, po náročné operaci, mohl hýbat i pravou paží a rukou. „Ano?“

„Něco mě napadlo. Locard mluvil o prachu nebo materiálu, že?“ Krátce pohlédl k Archerové, usazené na levém okraji první řady.

„Správně.“

„Nemůže docházet i k psychologickému přenosu?“

„Jak to myslíte?“

„Řekněme, že pachatel vyhrožuje oběti, že ji bude mu­ čit, než ji zabije. Oběť je nalezena s výrazem hrůzy v obličeji. JEFFERY DEAVER 36 Z toho můžeme dedukovat, že pachatel je sadista. Tento fakt můžeme doplnit do psychologického profilu a tím zúžit pole podezřelých.“

Správné použití slova dedukovat, povšiml si Rhyme. Čas­ to se zaměňuje s termínem implikovat. Řekl: „Jedna otázka. Líbily se vám knihy o Harrym Potterovi? A co filmy?“ Kul­ tura ho zpravidla příliš nezajímala – pokud mu nemohla po­ moci vyřešit zločin, což se prakticky nestávalo. Ale Potter je koneckonců Potter.

Mladík přimhouřil tmavé oči. „Ano, jistě.“

„Ale víte přece, že to je fikce, že žádná škola čar a kouzel v Blbovicích neexistuje, nebo snad ano?“

„V Bradavicích. A samozřejmě vím, že je to fikce.“

„A připustíte, že čarodějové, černokněžníci, woodoo, du­ chové, telekineze a  vaše teorie o  přenosu psychologických elementů na místě činu...“

„Jsou podle vás blboviny?“

Posluchárnou zazněl nesmělý smích.

Rhyme svraštil obočí, ovšem nikoli kvůli přerušení. Ne­ měl nic proti drzosti, pokud nepřesáhla jisté meze, a  rád si hrál se slovíčky. Měl však podstatnou námitku. „Vůbec ne. Chtěl jsem ovšem říct, že všechny tyto teorie dosud čekají na empirický důkaz. Předložte mi objektivní studie, které opakovaně potvrdí vámi naznačovaný psychologický přenos a budou obsahovat statisticky významné vzorky jednoznač­ ně dokazující uvedenou teorii, a já ji přijmu za prokázanou. Osobně bych však na  ni nikdy nespoléhal. Soustředění se na nehmotné, abstraktní stránky vyšetřování odvádí pozor­ nost od důležitějšího úkolu na místě činu, kterým je?“

„Sběr důkazů.“ Opět Julietta Archerová.

OCELOVÝ POLIBEK

37

„Místo činu se mění stejně rychle jako odkvetlá pampe­ liška pod závanem větru. Ty tři ligandy jsou vše, co zbylo z milionů molekul přítomných ještě před okamžikem. Deš­ ťová kapka může odplavit částečku vrahovy DNA a tím nám jednou provždy znemožnit jakoukoliv šanci objevit ho v da­ tabázi CODIS a získat jeho jméno, adresu, telefonní číslo, čís­ lo sociálního pojištění a třeba velikost košile.“ Rhyme přejel pohledem obecenstvo. „S  tou košilí to byl žert.“ Lidé měli tendenci věřit všemu, co Lincoln Rhyme řekl.

Nadějný policista se vzhledem hipíka pokýval hlavou, ale nezdálo se, že by ho Rhyme přesvědčil. Na  kriminalistu to zapůsobilo. Uvažoval, zda se student opravdu chce tímto tématem hlouběji zabývat. Doufal, že ano. Na  té jeho teorii mohlo koneckonců něco být.

„Za  několik týdnů se budeme prachu Monsieur Locar­ da – to znamená stopovým důkazům – věnovat podrobně­ ji. Dnes je naším cílem zajistit, abychom měli dostatek pra­ chu k analýze. Tématem této hodiny je ochrana místa činu. Především mějte na  paměti, že nikdy nenarazíte na  panen­ ské místo činu. Nic takového neexistuje. Vaším úkolem bude postarat se, aby místa činu byla co nejméně kontaminována. A nyní, jaký kontaminant byste označili za číslo jedna?“ Bez čekání na  odpověď pokračoval: „Ano, kolegové policisté – často, možno říci nejčastěji, policejní důstojníci. Jak vyso­ kým důstojníkům, kteří usilovně vyhledávají televizní kame­ ry, aby se ocitli ve zpravodajství, zabránit v kontaminaci mís­ ta činu a současně nepřijít o práci?“

Smích postupně utichl a přednáška doopravdy začala.

Lincoln Rhyme tu a  tam vyučoval už několik let. Ne že by se mu pedagogická práce bůhvíjak líbila, ale pevně věřil JEFFERY DEAVER 38 v  účinnost ohledávání místa činu a  v  jeho nezastupitelnou úlohu při řešení zločinů. Chtěl se tedy postarat, aby krimina­ lističtí technici pracovali podle těch nejvyšších standardů – to znamená podle jeho standardů. Mnozí zločinci vyvázli bez trestu, nebo byli odsouzeni k mnohem menším trestům, než odpovídalo jejich provinění. A  na  druhé straně končili za mřížemi nevinní. Lincoln Rhyme slíbil sám sobě, že učiní vše, co bude v jeho silách, aby vycepoval novou generaci kri­ minalistů k dokonalosti.

Před měsícem se tedy Rhyme rozhodl, že právě toto bude jeho nové poslání. Vyřešil všechny zbývající případy a požá­ dal o  místo na  Škole trestního práva Johna Marshalla, kte­ rá se nacházela pouhé dva bloky od  jeho domu na  Central Park West. Ve skutečnosti ani nemusel žádost podávat. Jed­ nou večer se nad drinkem svěřil svému příteli, okresnímu státnímu zástupci, že má v  úmyslu pověsit kriminalistické řemeslo na  hřebík a  začít učit. Státní zástupce utrousil tu a  tam slovo, kromě jiného i  na  Marshallově škole, kde učil na částečný úvazek. Krátce poté se Rhymovi ozval samotný děkan fakulty. Lincoln předpokládal, že hlavním důvodem byla jeho reputace – slavný kriminalista přitáhne pozornost médií a  přiláká nové studenty, což se zajisté projeví v  růstu příjmů ze školného. Podepsal smlouvu a zavázal se, že kromě úvodního kurzu bude učit i  předmět „Pokročilá chemická a fyzikální analýza látek často nacházených na místech zloči­ nů, včetně elektronové mikroskopie“. Dostatečným důkazem jeho pověsti byla skutečnost, že se druhý kurz naplnil stejně rychle jako ten první.

Většina studentů, pokud u  policie nepracovali, se chtěla policejní práci věnovat po absolutoriu, ať už na místní, státní

OCELOVÝ POLIBEK

39

nebo federální úrovni. Někteří zamíří do komerčního sekto­ ru a  budou provádět kriminalistické analýzy pro soukromé detektivy, právníky nebo firmy. Mezi posluchači však bylo i  několik žurnalistů, a  dokonce jeden spisovatel, který chtěl psát faktograficky správně. (Rhyme jeho přítomnost vítal, sám totiž vystupoval v několika románech, které čerpaly ná­ mět z jeho případů, a při nejedné příležitosti autorovi písem­ ně vytkl, že skutečnou práci na  místě činu popsal zavádějí­ cím způsobem. „Musíte se za každou cenu hnát za senzací?“)

Po podrobném přehledu problematiky ochrany místa či­ nu si Rhyme všiml, kolik je hodin, a ukončil přednášku. Stu ­ denti se zvedli k odchodu a kriminalista zajel vozíkem k ram­ pě, která vedla z nízkého pódia.

Než sjel na podlahu posluchárny, všichni studenti už zmi­ zeli za dveřmi – s jednou výjimkou.

Julietta Archerová zůstala sedět v  první řadě. Tato asi pěta třicetiletá žena měla vskutku pozoruhodné oči a Rhyme byl jimi ihned uchvácen, když je minulý týden v učebně po­ prvé spatřil. Lidská duhovka ani oční mok neobsahují modré barvivo, tento odstín způsobuje přítomnost melaninu v epi­ telu v  kombinaci s  Raleyighovým rozptylem. Oči Julietty Archerové měly barvu nebeské modři.

Dojel k ní. „Locard. Studovala jste literaturu. Moji knihu. Parafrázovala jste moje slova.“ Svou vlastní učebnici studen­ tům nedoporučil.

„Onehdy jsem potřebovala něco na  čtení – k  večeři a vínu.“

„Aha.“

„Nuže?“ vybídla ho.

Nebylo třeba otázku dále rozvíjet, pouze by opakovala JEFFERY DEAVER 40 žádost z  minulého týdne..., stejně jako několik následných vzkazů na telefonním záznamníku.

Zářící modré oči se pevně upíraly do jeho.

„Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad,“ odvětil.

„Není to dobrý nápad?“

„Nepomůže. Myslím jako vám.“

„Nesouhlasím.“

Rozhodně neměla problém se vyjádřit, ale nechala ti­ cho vzklíčit. Pak se rty beze stopy rtěnky roztáhly v úsměvu. „Prověřil jste si mě, že?“

„Prověřil.“

„Bál jste se, že jsem špicl? Že se chci vetřít do  vaší příz­ ně a potom vám ukrást tajemství případů, které vyšetřujete, nebo tak něco?“

Ne že by ho to nenapadlo. Rhyme pokrčil rameny, což bylo gesto, které zvládl i  při svém postižení. „Jen ze zvěda­ vosti.“ Ve skutečnosti se o Juliettě Archerové dozvěděl spou­ stu věcí. Získala magisterský titul v  oboru veřejného zdraví a  biologie, pracovala jako terénní epidemiolog pro odděle­ ní přenosných chorob Newyorského zdravotnického institu­ tu ve  Westchesteru a  teď zatoužila po  profesní změně a  za­ čala studovat kriminalistické soudní vědy. Momentálně žila v  SoHo, umělecké čtvrti nedaleko centra na  dolním Man­ hattanu. Její jedenáctiletý syn zahájil slibnou kariéru fotba­ lové hvězdy. Ona sama získala několik cen v tanečních sou­ těžích pořádaných na  Manhattanu a  ve  Westchesteru. Před rozvodem bydlela v Bedfordu, stát New York.

„Ne, špicl ne.“

Stále mu hleděla do očí.

Rhyme podlehl náhlému impulzu, což bylo u  něj velmi neobvyklé. „Tak dobře,“ vyhrkl.

OCELOVÝ POLIBEK

41

Formální úsměv. „Děkuji. Můžu začít ihned.“

Odmlka. „Zítra.“

Archerová vypadala pobaveně a čtverácky naklonila hla­ vu. Jako by si byla moc dobře vědoma, že by se jí snadno podařilo vyjednat dřívější datum nástupu, ale necítí potřebu tlačit na pilu.

„Mám vám dát adresu?“ zeptal se Rhyme.

„Znám ji.“

Místo podání ruky na  sebe kývli a  zpečetili dohodu. Archerová se usmála a  pak se pravým ukazovákem dotkla touch padu na  ovládacím panelu vlastního invalidního vo­ zíku, stříbrného Storm Arrow, stejného modelu, jaký done­ dávna používal Rhyme. „Na shledanou zítra.“ Otočila vozík a zamířila uličkou ke dveřím.

KapiTola 4

Samostatně stojící domek byl postaven z tmavočervených cihel. Barva připomínala brýle strážníka Buddyho Everetta, byla to barva krve zasychající na  vyhřezlých vnitřnostech. Nemohlo vás to nenapadnout. Za daných okolností.

Amélie Sachsová vyčkávala, její oči vnímaly teplé osvět­ lení zevnitř, které občas probliklo, jak množství návštěvníků proplouvalo mezi lampou a  oknem. Téměř stroboskopický efekt. Dům byl malý a hostů mnoho.

Smrt svolává na  jedno místo i  lidi s  nejmlhavějším vzá­ jemným spojením.

Vyčkávala.

Během let v  policejní službě přinesla Sachsová špatné zprávy o ztrátě někoho blízkého desítkám rodinných přísluš­ níků. Byla v  tom dobrá a  moc se nedržela textů, které učili psychologové na  akademii. („Přijměte mou upřímnou sou­ strast.“ „Máte někoho, kdo by vám v těžkých chvílích poskytl útěchu?“) Při takto napsaném scénáři musí člověk nutně im­ provizovat.

OCELOVÝ POLIBEK

43

Dnešní večer se však od předchozích odlišoval. Sachsová totiž věděla, že dosud nikdy nebyla přítomna u oběti přesně ve  chvíli, kdy se přestaly pohybovat elektrony mezi nervo­ vými buňkami, nebo, pokud jste jiného založení, kdy duše opustila tělo. V  okamžiku smrti držela Grega Frommera za paži. A přestože by se tohoto úkolu mileráda zřekla, uza­ vřela dohodu. Neporuší ji.

Posunula pouzdro s pistolí na opasku dozadu, aby ho ne­ bylo vidět. Připadalo jí to jako projev slušnosti, i když by ne­ uměla vysvětlit proč. Dalším ústupkem byla krátká návštěva u sebe v bytě, který se rovněž nacházel v Brooklynu a ne moc daleko, kde se osprchovala a převlékla. Kdybyste na ní chtěli najít stopy krve, potřebovali byste luminol a zdroj alternativ­ ního světla.

Vyšla po schodech a zazvonila.

Dveře jí otevřel vysoký muž v  havajské košili a  oranžo­ vých šortkách. Něco přes padesát. Toto samozřejmě nebyl pohřeb, ten přijde na  řadu později. Dnes se narychlo shro­ máždili příbuzní a přátelé, aby podpořili pozůstalé, přinesli něco k jídlu a nabídli rozptýlení, které uleví smutku.

„Zdravím,“ řekl na  uvítanou. Oči měl červené, stejného odstínu jako proužek na krku papouška, který zdobil předek jeho košile. Frommerův bratr? Podoba byla zarážející.

„Jsem Amélie Sachsová. Z  NYPD. Mohla by mi paní From merová věnovat minutku nebo dvě? Ráda bych si s  ní promluvila,“ požádala laskavým tónem zbaveným vší ofi­ ciality.

„Jistě. Pojďte prosím dál.“

Domek rozhodně neoplýval nábytkem a  jednotlivé kusy, notně poznamenané stářím, k  sobě neladily. Několik JEFFERY DEAVER 44 obrázků na stěně nejspíš pocházelo z Walmartu nebo Targe­ tu. Sachsová si zjistila, že Frommer pracoval za  minimální plat v jedné prodejně obuvi v nákupním centru. Zaregistro­ vala televizor s malou obrazovkou a jen základní model set top boxu. Nikde žádná herní konzole, i když Amélii neunik­ lo, že v rodině žije nejméně jedno dítě – v protějším rohu stál opřený otlučený skateboard vyspravovaný izolační páskou. Na podlaze vedle poškrábaného stolku leželo několik japon­ ských komiksových knížek.

„Jsem Gregův bratranec. Bob.“

„Je mi moc líto, co se stalo.“ Člověk někdy vypadne z role.

„Nemohli jsme tomu uvěřit. Žijeme s manželkou v Sche­ nectady. Přijeli jsme, jak nejrychleji jsme mohli.“ Navzdory tropickému kostýmu působil Bob impozantně. „Za tohle ně­ kdo zaplatí. To se nikdy nemělo stát.“

Několik dalších hostů na Sachsovou kývlo a prohlédlo si její pečlivě vybraný oděv. Tmavě zelená sukně do půli lýtek, černá halenka a sako. Oblékla se jako na pohřeb, i když ne­ úmyslně. Tohle byla její typická uniforma. V tmavém obleče­ ní nepředstavujete tak snadný cíl jako ve světlejším.

„Přivedu Sandy.“

„Díky.“

Na  druhé straně místnosti stál asi dvanáctiletý chlapec a  u  něho muž a  dvě ženy, jejichž věk Sachsová odhadla na pětapadesát. Kulatý obličej posetý pihami měl zarudlý od pláče, vlasy divoce rozcuchané. Napadlo ji, že před rodin­ ným shromážděním určitě ležel v  posteli, zdrcený zprávou o otcově smrti.

„Ano, přejete si?“

Sachsová se otočila. Popelavě bledý obličej štíhlé blon­

OCELOVÝ POLIBEK

45

dýny tvořil znepokojující kontrast k ostře zarudlým víčkům a pokožce pod očima. K strašidelnému dojmu přispívaly ná­ padně zelené duhovky. Žena měla na sobě modré letní šaty, hodně pomačkané, a její boty byly sice stylové, ale každá pat­ řila k jinému páru.

„Jsem Amélie Sachsová, pracuju na policejním oddělení.“

Odznak neukázala. Nebylo to třeba.

Je divné, o co je snazší namířit glock na vyděšeného pa­ chatele, který na vás míří svou zbraní ze čtyřiceti kroků, nebo přeřadit ze čtyřky na  dvojku v  osmdesátikilometrové rych­ losti a  poslat ručičku otáčkoměru hluboko do  červeného pole, jen aby vám ten zatracený zločinec neunikl.

Musíš se obrnit. Zvládneš to.

Sandy Frommerová nasměrovala Amélii k  zadní části domu. Prošly obývacím pokojem do malé místnosti a Sach­ sová si hned při vstupu všimla, že je zařízená jako chlapcův pokoj – nasvědčovaly tomu plakáty komiksových superhrdi­ nů na stěnách, džínsy, trička a teplákové soupravy srovnané do komínků i rozházená postel.

Sachsová zavřela dveře. Sandy zůstala stát a zničeně se za­ dívala na návštěvnici.

„Náhodou jsem byla u toho, když váš manžel zemřel. Byla jsem s ním.“

„Ach, bože.“ V  očích se jí objevil zmatený výraz a  pak znovu zaostřila na  Sachsovou. „Přišel mi to oznámit jeden policista. Slušný člověk. On v nákupním centru nebyl, když se to stalo. Někdo mu musel zavolat. Slouží na místním okrs­ ku. Vypadal jako Asiat. Neznáte ho?“

Sachsová zavrtěla hlavou.

„Bylo to hodně zlé, že?“ JEFFERY DEAVER 46

„Ano, bylo.“ Amélie nemohla nijak přikrášlovat, co se stalo. Neštěstí se už dostalo do zpráv, které samozřejmě ne­ zmiňovaly hrůzné detaily, ale paní Frommerová nakonec uvidí lékařské záznamy a  dozví se, jakou hrůzou její man­ žel v posledních minutách svého života prošel. „Chtěla jsem vám jen říct, že jsem byla s ním. Držela jsem ho za ruku a on se modlil. A požádal mě, abych se u vás zastavila a vyřídila vám, že vás a syna moc miloval.“

Jako kdyby najednou plnila životně důležitý úkol, Sandy přikročila k synovu psacímu stolu, na němž stál starý model počítače, vedle něj dvě plechovky od limonády, jedna zmač­ kaná. Téměř prázdný balíček chipsů s  příchutí barbecue. Zvedla plechovky a hodila je do koše. „Měla jsem si obnovit řidičský průkaz. Platí mi už jen dva dny. Nedostala jsem se k tomu. Pracuju u úklidové služby. Pořád máme spoustu prá­ ce. Řidičák mi za dva dny propadne.“

To znamená, že bude mít zanedlouho narozeniny.

„Máte někoho, kdo by vás zavezl na  dopravní inspekto­ rát?“

Sandy si našla další artefakt, láhev od ledového čaje. Byla prázdná a  i  ona putovala do  odpadkového koše. „Nemuse­ la jste sem chodit. Někteří lidé by to neudělali.“ Každé slo­ vo jako by ji bolelo. „Moc vám děkuju.“ Neskutečné oči se otočily k Sachsové a pak se sklopily k podlaze. Žena zvedla hromádku triček a hodila je do pytle se špinavým prádlem. Pak vylovila z kapsy džínsů papírový kapesník a utřela si nos. Sachsová si všimla, že ty kalhoty jsou od Armaniho, ale hod­ ně obnošené a seprané – ovšem ne tak, jako přicházejí nové kusy z  továrny. (Jako bývalá modelka měla pro podobně zbytečné módní trendy málo pochopení.) Buď si je koupila

OCELOVÝ POLIBEK

47

v  secondhandu, usoudila, nebo pocházejí z  dřívějšího, pří­ jemnějšího období v životě její rodiny.

Zřejmě platila druhá možnost. Nad psacím stolem totiž visela zarámovaná fotografie – chlapec mladší o  několik let stál se svým otcem u  soukromého letadla. Před nimi leželo na zemi rybářské vybavení a v pozadí se tyčily vrcholky ka­ nadských nebo aljašských hor. Na  dalším záběru seděla ro­ dinka v lóži na tribuně v cílovém prostoru automobilového závodiště, pravděpodobně 500 mil Indianapolis.

„Mohu pro vás něco udělat?“

„Ne, policistko. Nebo detektive? Nebo...?“

„Amélie.“

„Amélie. Hezké jméno.“

„Jak se s tím vyrovnává váš syn?“

„Bryan... Já vlastně nevím. Teď je myslím naštvaný. Nebo spíš otupělý. Ob



Jeffery Deaver

JEFFERY DEAVER


6. 5. 1950

Jeffery Deaver je americký autor detektivních románů.

Jeffery Deaver se narodil 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaver, která píše romány pro mládež. Deaver napsal svou první knihu, když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem dvaceti tří románů a dvou sbírek povídek. Proslavil se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist