načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ocelové srdce - Brandon Sanderson

Ocelové srdce

Elektronická kniha: Ocelové srdce
Autor:

Den, kdy osmiletý David Charleston vstoupí se svým otcem do banky, mu jednou provždy. Svět už několik let není takový, jak jej známe - s příchodem zářící rudé hvězdy jménem Kalamita ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  178
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 382
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Steelheart
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Petr Miklica
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7547-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Země se nachází deset let po hrozivé Katastrofě. Vše dříve známé se proměnilo a nikoliv k lepšímu. Apokalypsa navíc některé lidi obdařila nadpřirozenými schopnostmi, ovšem směrem k bezcitnosti a cílenému zlu. Tito superlidé nazývající se Výjimeční se chopili vlády nad všemi a udělali obyčejným lidem ze země peklo. Svou zkušenost s nimi má i osmiletý David Charleston, kterému před jeho očima zabili otce. Svůj vztek si s sebou David nese i do dospělosti a v osmnácti letech vstoupí mezi Zúčtovatele - jediné nepolapitelné bojovníky stavící se proti Výjimečným. David má však navíc jedno eso v rukávu. Poznal jistou slabost vůdce Výjimečných Ocelového Srdce a hodlá toho využít a konečně se pomstít. Úvodní díl dobrodružné postapokalyptické sci-fi série Zúčtovatelé, určené především mládeži, od populárního autora fantastiky.

Popis nakladatele

Den, kdy osmiletý David Charleston vstoupí se svým otcem do banky, mu jednou provždy. Svět už několik let není takový, jak jej známe - s příchodem zářící rudé hvězdy jménem Kalamita se začali objevovat Výjimeční, superlidé, kteří se postupně stali vládci planety a jejichž mimořádné schopnosti udělaly většině lidí ze života peklo. Den, kdy David vešel do banky a stal se svědkem vraždy svého otce Ocelovým Srdcem, však současně stál u zrodu zapáleného bojovníka proti všem Výjimečným. Vládce Newcaga, Ocelové Srdce, se stává Davidovým úhlavním nepřítelem. V osmnácti letech David vstoupí mezi Zúčtovatele, neohrožené bojovníky proti Výjimečným. V postavě jejich vynalézavého vůdce Profesora nachází svůj vzor, a v jedné ze svých spolubojovnic, Megan, svou budoucí lásku. Newcago, přeměněné v ocelové město, i jeho podzemní labyrinty se stávají dějištěm nelítostného boje mezi člověkem a krutými superlidmi.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OCELOVÉ

SRDCE

BRANDON SANDERSON

TALPRESS


Pro Dallina Sandersona,

který svým úsměvem den co den

bojuje proti zlu

Copyright © 2013 by Dragonsteel Entertainment, LLC

Translation © 2015 by Petr Miklica

Cover © Trilabit 2015

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-639-4 (pdf)


Prolog

V

iděl jsem Ocelové Srdce krvácet.

Stalo se to před deseti lety, bylo mi osm. S otcem jsme se

vydali do First Union Bank v Adamsově ulici. Tehdy, před

Anexí, jsme ještě používali staré názvy ulic.

Banka byla obrovská. Jediná rozlehlá hala s bílými sloupy a podlahou z mozaikových dlaždic, vzadu byly široké dveře směřující do nitra budovy. Na ulici ústily dvoje velké otáčivé dveře s menšími, klasickými vchody po stranách. Dovnitř i ven proudili muži a ženy, jako kdyby hala představovala srdce jakési obrovské příšery, v jejímž krevním řečišti obíhají lidé a peníze.

Klečel jsem obráceně na židli, která pro mě byla příliš velká, a sledoval proud lidí. Rád jsem pozoroval lidi. Různé obličeje, účesy, oblečení, výrazy. V té době existovalo mezi lidmi ještě tolik rozdílů. Bylo to vzrušující.

„Davide, otoč se, prosím,“ řekl mi otec. Měl příjemný hlas. Nikdy jsem neslyšel, že by ho zvedl, snad s jedinou výjimkou, kterou představoval matčin pohřeb. Při vzpomínce na jeho utrpení ztoho dne se chvěju dodnes.

Rozmrzele jsem se obrátil. Nacházeli jsme se na okraji hlavní bankovní haly, v jednom zboxů, kde pracovali lidé zabývající

5


se hypotékami. Náš box měl skleněné stěny, takže nepůsobil

tak stísňujícím dojmem, ale pořád vypadal uměle. Na stěnách

visely malé fotografie rodinných příslušníků v dřevěnýchrámech, na stole stála miska s levnými bonbóny a na kartotéce

váza s vybledlými umělohmotnými květinami.

Byla to napodobenina domova. Stejně tak jako bylnapodobeninou úsměv, kterou měl na tváři muž před námi.

„Kdybychom měli větší záruku...“ pronesl muž z oddělení hypoték a ukázal v úsměvu zuby.

„Všechno, co vlastním, máte tady,“ řekl otec a ukázal napaír ležící na stole před námi. Ruce měl plné mozolů a jeho kůže byla opálená, jak trávil celé dny na slunci. Máma by asi pěkně vyváděla, kdyby viděla, že se vydal na důležité jednání vpracovních džínsech a starém tričku s postavičkou zkomiksu.

Aspoň si učesal vlasy, i když už mu začínaly řídnout. Na rozdíl od jiných mužů to nijak neprožíval. „Nemusím tak často k holiči, Dave,“ říkával mi a smál se, když si projížděl prsty prořídlý porost. Neupozornil jsem ho, že se mýlí. Pořád musel chodit k holiči stejně často, alespoň do té doby, než mu vlasy vypadají úplně.

„Myslím, že s tím nemůžu nic dělat.“ konstatoval muž zoddělení hypoték. „Už jsem vám to přece říkal.“

„Podle toho druhého člověka by to mělo stačit,“ odpověděl otec a sepnul ruce před tělem. Vypadal ustaraně. Opravdu ustaraně.

Muž zoddělení hypoték se dál usmíval. Poklepal nahromadu papírů na svém stole. „Svět je dnes stále nebezpečnějším místem, pane Charlestone. Banka se rozhodla nepodstupovat rizika.“

„Nebezpečným?“ opáčil otec.

„No, to víte, Výjimeční...“

„Ale ti nejsou nebezpeční,“ řekl otec odhodlaně. „Výjimeční nám chtějí pomoc.“

A je to tu zas, pomyslel jsem si.

Úsměv muže z oddělení hypoték konečně zmizel, jakokdyby ho odvál hlas mého otce.

6


„Nechápete to?“ pokračoval otec a naklonil se dopředu. „Tohle není nebezpečná doba. Je to úžasná doba!“

Muž zvedl hlavu. „Nezničil váš předchozí dům náhodou Výjimečný?“

„Kde jsou padouši, tam budou i hrdinové,“ řekl otec. „Jen počkejte. Oni přijdou.“

Věřil jsem mu. Spousta lidí tehdy měla stejný názor. Od okamžiku, kdy se na obloze objevila Kalamita, uplynuly pouhé dva roky. A jeden rok od chvíle, kdy se začali obyčejní lidé měnit. Měnili se na Výjimečné – byli jako bájní superhrdinové.

V té době jsme stále žili v naději. A v nevědomí.

„Víte,“ navázal muž z oddělení hypoték a sepjal ruce na stole hned vedle fotky v rámečku, na níž byly usmívající se děti, „naše pojistné instituce s vašimi závěry nesouhlasí. Budete muset...“

Pokračovali v hovoru, ale já jim přestal věnovat pozornost. Můj pohled se vrátil zpátky k davům a znovu jsem se obrátil a klekl si na židli. Můj otec byl příliš zabraný do hovoru, než aby mě za to peskoval.

Proto mi neuniklo, že do banky vešel Výjimečný. Všiml jsem si ho okamžitě, ačkoliv nevypadalo, že by mu někdo dalšívěnoval pozornost. Většina lidí tvrdí, že Výjimečného odběžného člověka nepoznáte do okamžiku, kdy začne používat své schopnosti, ale mýlí se. Výjimeční mají jiné držení těla. Je v něm sebevědomí a nenápadný nádech sebeuspokojení. Vždycky jsem je dokázal poznat.

Už jako kluk jsem věděl, že u tohohle chlapíka je něco jinak. Měl na sobě nepřiléhavý, ale dobře padnoucí oblek s béžovou košilí be zkravaty. Byl vysoký a štíhlý, ale jako spoustaVýjimečných dobře stavěný. Svalnaté a pevné tělo se rýsovalo i přes volnější oblečení.

Dlouhými kroky došel doprostřed místnosti. Z náprsníkapsy mu vykukovaly sluneční brýle, které si s úsměvem nasadil. Pak zdvihl prst a ukázal naprosto obyčejným gestem nakolemjdoucí ženu.

Ta se rozplynula v prach, a zatímco její šaty hořely, přepadla

7


kostra dopředu a s rachotem se složila na podlahu. Její náušnice

a snubní prsten ale nezmizely. Upadly na zem s tak výrazným

cinknutím, že jsem ho slyšel i v hlučném prostředí místnosti.

Hala ztichla. Lidé ztuhli hrůzou. Konverzace ustala, jen muž zoddělení hypoték dál tlachal a poučoval mého otce.

Nakonec, když se začal ozývat křik, zmlknul i on.

Už si nevybavuju, co jsem cítil. Není to zvláštní? Vzpomínám si na osvětlení – ty nádherné lustry nad námi, které házely po hale odlesky odraženého světla. Vybavuje se mi tacitronovočpavková vůně čerstvě vyleštěné podlahy. Stejně tak dobře si vzpomínám na pronikavé výkřiky hrůzy, šílený zmatek, jak se lidé drali jeden přes druhého ke dveřím.

Nejjasněji se mi vybavuje Výjimečný, který se zeširoka – téměř posměšně – usmíval, když ukazoval na kolemjdoucí a přeměňoval je pouhým gestem na popel a kosti.

Sledoval jsem to jako u vytržení. Asi jsem byl v šoku. Držel jsem se opěradla židle a díval se na ta jatka s vytřeštěnýma očima.

Někteří lidé poblíž dveří uprchli. Každý, kdo se dostal příliš blízko k Výjimečnému, zemřel. Několik zaměstnanců aklientů se choulilo na zemi za stoly. V místnosti bylo podivné ticho. Výjimečný stál, jako kdyby tu byl sám, vzduchem létaly kousky papíru a kolem něj byly na podlaze rozeseté kosti a černý popel.

„Jmenuji se Okamžik Smrti,“ pronesl. „Připouštím, že to není nijak inteligentní jméno. Ale podle mě se dobřepamatuje.“ Jeho hlas byl až hrozivě přátelský, jako kdyby si povídal s kamarády nad skleničkou.

Pak se vydal napříč halou. „Ráno mě napadla taková věc,“ řekl. Hala byla dostatečně rozlehlá, aby se jeho hlas mohl vracet ozvěnou. „Sprchoval jsem se a vtom mi to blesklo hlavou. Okamžiku Smrti, proč bys dneska nemohl vyloupit banku?“

Ležérním pohybem ukázal na dva zaměstnancebezpečnostní agentury, kteří se krčili v rohu haly hned vedle boxuoddělení hypoték. Muži se proměnili v prach a jejich odznaky,

8


přezky opasků, zbraně i kosti dopadly na podlahu. Slyšel jsem,

jak kosti narážely jedna o druhou. Nikdy mě nenapadlo, že je

v lidském těle tolik kostí. Když padaly, dělaly rámus. Podivný

detail, který mi připomíná tu strašlivou scénu. Ale pamatuji si

ho přesně.

Rameno mi sevřela čísi ruka. Otec byl přikrčený za svou židlí a pokoušel se mě stáhnout dolů, aby mě Výjimečný neviděl. Já jsem se ale nemohl pohnout a otec mě nemohl sundat, aniž by na nás přitom neupozornil.

„Tohle jsem plánoval celé týdny,“ pronesl Výjimečný. „Ale až dnes ráno jsem se nad tím opravdu zamyslel. Proč? K čemu mi bude vyloupit banku? Stejně si můžu vzít všechno, co chci! Je to absurdní!“ Přeskočil přes boční stranu jedné zpřepážek a úřednice, která se tam skrývala, vykřikla. Ani jsem ji pořádně neviděl, choulila se na podlaze.

„Pochopte, že pro mě peníze nic neznamenají,“ řeklVýjimečný. „Jsounaprosto bezcenné.“ Ukázal prstem. Žena seproměnila na popel a kosti.

Výjimečný se otáčel dokola, ukazoval na různá místa po celé hale a zabíjel lidi, kteří se pokoušeli uprchnout. Pak, nakonec, ukázal přímo na mě.

Konečně jsem něco ucítil. Strach.

Na stůl za mnou dopadla lebka, odrazila se a pak s rachotem přistála na podlaze, kde rozvířila popel. Výjimečný nemířil na mě, ale na úředníka zoddělení hypoték, který se schovával u svého stolu za mnou. Pokoušel se ten muž utéct?

Výjimečný se obrátil zpět k úředníkům za přepážkou.Otcova strnulá ruka mi dál svírala rameno. Cítil jsem, jak se o mě bojí. Jako kdyby to byl proud, který probíhal zjeho ruky až do mého ramene.

Tehdy jsem pocítil hrůzu. Čistou, ochromující hrůzu.Zhroutil jsem se na židli, začal kňourat, třást se, pokoušel jsem se vypudit z mozku příšerné obrazy smrti, kterých jsem byl právě svědkem.

Můj otec odtáhl ruku. „Nehýbej se,“ řekl téměř neslyšně.

9


Přikývl jsem, příliš vyděšený, než abych dokázal udělatcokoliv jiného. Otec se rozhlédl kolem. Okamžik Smrti mluvil s úředníky. I když jsem je neviděl, slyšel jsem padání kostí. Popravoval jednoho po druhém.

Výra zmého otce potemněl. Pak se podíval k okraji haly. Myslel na útěk?

Ne. Bylo to místo, kde padli muži zbe zpečnostní agentury. Přes skleněnou stěnu boxu jsem viděl, že na zemi leží pistole. Hlaveň byla zasypaná popelem, část rukojeti spočívala najednom ze žeber. Otec se na ni díval. Když býval mladší, sloužil v Národní gardě.

Nedělej to! pomyslel jsem si v záchvatu paniky. Otče, ne! Ale nedokázal jsem vydat ani hlásku. Chtěl jsem promluvit, ale jen se mi chvěla brada a drkotaly mi zuby, jako kdyby mnou otřásala zimnice. Co když mě Výjimečný uslyší?

Nemohl jsem dovolit otci, aby udělal takovou šílenost! Zbyl mi jenom on. Neměl jsem žádný domov, rodinu, matku.Zavrtěl jsem na něj hlavou a pokoušel se vymyslet něco, co by ho mohlo zastavit. „Prosím,“ podařilo se mi zašeptat. „Tihrdinové. Říkal jsi, že přijdou. AS ho zastaví oni!“

„Jednou, chlapče,“ řekl otec a vyprostil se ze sevření mých prstů, „budeš muset hrdinům pomáhat.“

Podíval se na Okamžik Smrti a pak po čtyřech dolezl do sousedního boxu. Ani jsem nedýchal a velmi opatrněnakukoval přes okraj židle. Chtěl jsem to vidět. I když jsem se bál a třásl, musel jsem to vidět.

Okamžik Smrti přeskočil přepážku a dopadl na druhoustranu. „Ale ono je to stejně jedno,“ pronesl stále tím samým, přátelským tónem a vydal se napříč halou. „Z vyloupení banky bych měl peníze, ale já si nepotřebuju kupovat věci.“ Zdvihl vražedný prst. „Je to dilema. Naštěstí mě ve sprše napadlo ještě něco: zabíjet lidi, kdykoliv chci, je poněkud nepohodlné. Stačí, abych všechny vyděsil, ukázal jim svou moc. Jen tak se mi v budoucnu nikdo nepostaví, až si budu chtít něco vzít.“

Skokem se přenesl kolem sloupu na druhou stranu banky

10


a překvapil tam ženu, která držela v náručí dítě. „Ano,“pokračoval, „vyloupení banky kvůli penězům by nemělo smysl – ale

ukázat, co dovedu... to je už je jiná věc. Proto jsem takyuskutečnil svůj plán.“ Namířeným prstem zabil dítě a vyděšená žena

zůstala stát s hromadou kostí a popela v náručí. „Nemáteradost?“

Zíral jsem na ten obra zs ústy dokořán. Vystrašená žena se snažila pevně sevřít peřinku, ale dětské kosti klouzaly a padaly na podlahu. V té chvíli mi všechno začalo připadat mnohem skutečnější. Hrozivě skutečné. Najednou se mi udělalo špatně.

Okamžik Smrti k nám stál otočený zády.

Můj otec se vyplížil zboxu a natáhl ruku po pistoli. Dva lidé, kteří se schovávali za nedalekým sloupem, vyrazili k nejbližším dveřím. Proběhli kolem otce v takovém spěchu, že ho málem srazili na zem.

Okamžik Smrti se otočil. Můj otec tam stále klečel a snažil se zdvihnout pistoli. Prsty mu klouzaly po popelem pokrytém kovu.

Výjimečný zvedl ruku.

„Co to tady děláš?“ zahřměl silný hlas.

Výjimečný se obrátil. Já také. Řekl bych, že všichni v hale se museli otočit za tím hlubokým, silným hlasem.

Ve vchodových dveřích stála postava. Vyzařovalo z ní světlo, díky jasnému slunci v zádech to byla jen něco víc než silueta. Úžasná, hrůzu nahánějící silueta Herkula.

Asi jste už viděli Ocelové Srdce na fotce, ale musím vám říct, že to, jak ho zobrazují, je naprosto nepřesné. Žádná fotografie, videozáznam ani malba nikdy nemůžou toho člověka zachytit. Byl oblečený celý v černé. Košile mu těsně obepínala nelidsky široký a silný hrudník. Kalhoty byly volnější, ale ne plandavé. Neměl masku, kterou někteří zprvních Výjimečných nosívali, ale vlál za ním nádherný stříbrný plášS.

Nepotřeboval masku. Ten muž neměl důvod se skrývat. Rozpřáhl ruce a vítr za ním zabouchl dveře. Popel se rozletěl po podlaze a papíry se zatřepotaly. Ocelové Srdce se vznesl pár centimetrů do vzduchu, plášS za ním vlál. Začal se přesunovat

11


do středu místnosti. Paže jako ocelové traverzy, nohy jako

hory, krk jako kmen stromu. Přesto nebyl neforemný, ani

neohrabaný. Byl majestátní se svými uhlově černými vlasy,

hranatou čelistí, neuvěřitelnou tělesnou konstitucí a výškou

přes dva metry.

A ty oči. Pronikavý, vyzývavý, nekompromisní pohled.

Zatímco Ocelové Srdce elegantně plul halou, OkamžikSmrti rychle zdvihl prst a ukázal na něj. Na kousku košileOcelového Srdce to zasyčelo, jako kdybyste uhasili cigaretu o látku, ale nijak nezareagoval. Snesl se po schodech a lehce přistál na podlahu malý kousek od Okamžiku Smrti. Jeho dlouhý plášS se nařasil kolem něj.

Okamžik Smrti na něj se zběsilým výrazem ukázal. Další neškodné zasyčení. Ocelové Srdce vykročil k druhémuVýjimečnému, nad kterým se tyčil jako věž.

Věděl jsem, že je to okamžik, na který můj otec čekal. Tohle byl ten hrdina, v jehož příchod všichni doufali. Ten, který vyváží špatnou povahu i činy ostatních Výjimečných. Tenhle muž nás přišel zachránit.

Ocelové Srdce se natáhl a popadl Okamžik Smrti, který se pokoušel na poslední chvíli zmizet. Okamžik Smrti se zarazil uprostřed pohybu a jeho sluneční brýle s rachotem dopadly na zem. Bolestně vyhekl.

„Na něco jsem se ptal,“ řekl Ocelové Srdce hlasem, který hřměl jako bouře. Přitáhl Okamžik Smrti k sobě a podíval se mu do očí. „Co tady děláš?“

Okamžik Smrti sebou trhnul. Vypadal vyděšeně. „Já... já...“

Ocelové srdce zdvihl druhou ruku a ukázal prstem vzhůru. „Mně patří tohle město, mrňousi. Je moje.“ Udělal pauzu. „A já mám právo podrobit si zdejší lidi, ne ty.“

Okamžik Smrti zvedl hlavu.

Cože? pomyslel jsem si.

„Zdá se, že máš sílu, mrňousi.“ pokračoval Ocelové Srdce a rozhlédl se po kostech roztroušených po hale. „Přijmu tě jako pomocníka. Budeš mi věrný, nebo zemřeš.“

12


Nemohl jsem uvěřit tomu, co Ocelové Srdce řekl.Ochromilo mě to stejně jako vraždy Okamžiku Smrti.

Tenhle přístup – služ mi, nebo zemři – se stal jeho základním pravidlem. Rozhlédl se po místnosti a pronesl hromovýmhlasem. „OdteU jsem vládcem tohoto města. Budete měposlouchat. Patří mi tahle země. Patří mi tyhle budovy. Když budete platit daně, půjdou ke mně. Jestli neposlechnete, zemřete.“

To není možné, pomyslel jsem si. Tenhle už ne. Nedokázal jsem se smířit s tím, že ta neuvěřitelná bytost je stejná jako všichni ostatní Výjimeční.

A nebyl jsem jediný.

„Takhle už to dál nejde,“ pronesl můj otec.

Ocelové Srdce se otočil, zjevně překvapený tím, že se ozval hlas jednoho ztěch zbabělých, ufňukaných červů.

Můj otec vykročil dopředu, pistoli držel u boku. „Ne,“ řekl. „Ty nejsi jako ostatní. Já to poznám. Jsi lepší než oni.“ Kráčel dál a zastavil se jen kousek před oběma Výjimečnými. „Přišel jsi nás zachránit.“

V hale bylo ticho, ozývaly se jen vzlyky té ženy, která stále svírala, co zbylo z jejího dítěte. Jako šílená se marně snažila posbírat všechny kosti, aby na zemi nezůstal ani jediný obratel. Oblečení měla pokryté popelem.

Než jeden zVýjimečných stačil odpovědět, dveře se rozletěly. Do banky vtrhli muži v černých neprůstřelných vestách a zahájili palbu.

Stalo se to ještě předtím, než vláda rezignovala. Stále se snažili s Výjimečnými bojovat, podřídit je zákonůmsmrtelníků. Od začátku bylo jasné, že pokud jde o Výjimečné, nesmíte váhat a vyjednávat. Objevíte se před nimi se zbraněmi a budete doufat, že Výjimečný, na kterého jste narazili, se dá zastřelit obyčejnými náboji.

Otec se rozeběhl na opačnou stranu. Instinkty staréhovojáka mu velely, aby se ukryl za sloup, který stál nejblížprůčelí banky. Ocelové Srdce se otočil s nepřítomnýmvýrazem na tváři, zatímco ho obklopil příliv střel. Odrážely

13


se mu od kůže, a i když mu trhaly oblečení, neměl jediný

škrábanec.

Výjimeční jako on byli tím důvodem, proč Spojené státy přijaly Zákon o kapitulaci, který poskytoval všem Výjimečným naprostou imunitu. Střelné zbraně Ocelovému Srdci nemohou ublížit – rakety, tanky, ani ty nejlepší zbraně mu neudělají ani škrábanec. I kdyby se ho podařilo zajmout, žádné vězení ho by neudrželo.

Vláda nakonec označila lidi jako Ocelové Srdce za přírodní síly, něco na způsob hurikánů či zemětřesení. Jakýkoliv pokus přesvědčit Ocelové Srdce, že si nemůže vzít, co chce, by byl asi stejně zbytečný, jako kdybyste chtěli prosadit zákon, který by zakazoval větru foukat.

Toho dne v bance jsem na vlastní oči viděl, proč se tolik lidí rozhodlo Výjimečným neodporovat. Ocelové Srdce zdvihl ruku a zté začala vy zařovat studeným žlutým světlem energie.Okamžik Smrti se ukryl za ním, chránil se tak před střelbou. Zdálo se, že na rozdíl od Ocelového Srdce se bojí, aby ho nezasáhli. Ne všichni Výjimeční dokážou odolat střelným zbraním, jen ti nejsilnější.

Ocelové Srdce vypustil zruky vlnu žlutobílé energie askuina vojáků zmizela. Vypukl chaos. Vojáci hledali úkryt, kde se dalo. Vzduch zaplnil kouř a odštěpky mramoru. Jeden zvojáků odpálil ze své zbraně raketu, ale ta proletěla kolemOcelového Srdce, který dál vypouštěl na své nepřátele proudenergie, a dopadla v zadní části banky. Tam její exploze otevřela trezor.

Hořící bankovky vyletěly ven. Mince se rozprskly vevzduchu a jako déšS dopadaly na zem.

Křik. Řev. Šílenství.

Vojáci zemřeli rychle. Já jsem se dál choulil na své židli a rukama si zacpával uši. Všude bylo tolik hluku.

Okamžik Smrti pořád stál za Ocelovým Srdcem. Díval jsem se, jak se usmál a pak zdvihl ruce. Natáhl je po krku Ocelového Srdce. Netuším, co měl v plánu. Pravděpodobně skrýval ještě

14


druhou schopnost. Většina Výjimečných, kteří byli tak silní

jako on, měla více schopností.

Možná by to i stačilo na zabití Ocelového Srdce, ačkoliv o tom pochybuji. Každopádně se to už nikdy nedozvíme.

Ozvalo se jedno jediné lupnutí. Hlasitá exploze mě ohlušila natolik, že jsem byl sotva schopen rozeznat výstřel. Vrozptylujícím se dýmu po výbuchu jsem uviděl svého otce. Stál se zdviženýma rukama kousek před Ocelovým Srdcem, zatímco zády byl otočený ke sloupu. V obličeji měl odhodlaný výraz a držel zbraň, kterou mířil na Ocelové Srdce.

Ne. Ne naOcelové Srdce. Na Okamžik Smrti, který stál těsně za ním.

Okamžik Smrti se zhroutil, uprostřed čela průstřel. Bylmrtvý. Ocelové Srdce se rychle otočil a podíval se na druhéhoVýjimečného. Pak se otočil zpátky k mému otci a dotkl se svého obličeje. Na tváři Ocelového Srdce, těsně pod okem, bylakrvavá šmouha.

Nejprve jsem si myslel, že je krev Okamžiku Smrti. Ale když si ji Ocelové Srdce otřel, krvácení pokračovalo.

Můj otec vystřelil na Okamžik Smrti, ale kulka nejprve proletěla kolem Ocelového Srdce – cestou ho škrábla.

Tenhle projektil Ocelové Srdcezranil, přestože střely vojáků se od něj odrážely.

„Mrzí mě to,“ řekl otec s úzkostí v hlase. „Natahoval se po tobě. Chtěl...“

Ocelovému Srdci se rozšířily oči. Zvedl ruku před sebe a díval se na svou vlastní krev. Tvářil se ohromeně. Podíval se rychle na trezor za sebou a pak na mého otce. V usazujícím se oblaku dýmu a prachu proti sobě stály dvě postavy – obrovský, majestátní Výjimečný a malý muž be zdomova v nemožném tričku a obnošených džínsech.

Ocelové Srdce se vymrštil ohromující rychlostí kupředu, jeho ruka vystřelila energii do hrudi mého otce a odhodila ho na bílý, kamenný sloup. Zapraštěly kosti a zotcových úst se vyřinula krev.

15


„Ne!“ vykřikl jsem. Můj vlastní hlas mi zněl zkresleně, jako kdybych byl pod vodou. Chtěl jsem se k němu rozeběhnout, ale měl jsem příliš velký strach. Dodnes myslím na svouzbabělost a je mi zní zle.

Ocelové Srdce udělal krok stranou a zdvihl zbraň, kterou můj otec upustil. S očima planoucíma hněvem zamířil Ocelové Srdce mému otci přímo na prsa a pak do už poraženého muže vypálil jedinou střelu.

Takhle to dělá. Ocelové Srdce rád zabíjí lidi jejichvlastními zbraněmi. Stal se ztoho jeden zjeho charakteristických znaků. Má neuvěřitelnou sílu a dokáže ze svých rukouvyzařovat proudy energie. Ale ve chvíli, kdy jde o zabití někoho konkrétního, dává přednost použití jeho vlastní zbraně.

Ocelové Srdce nechal mého otce padnout vedle sloupu a zbraň mu hodil k nohám. Pak začal vystřelovat proudyenergie všemi směry a ty ničily židle, stěny, přepážky i všechno ostatní. Když jeden zásah udeřil nedaleko ode mě, vymrštilo mě to ze židle a já se skutálel na podlahu.

Exploze vystřelovaly do vzduchu dřevo i sklo a otřásalycelou halou. Během několika okamžiků vyvolal Ocelové Srdce takovou destrukci, že vedle ní vypadalo vražedné šílenství Okamžiku Smrti téměř neškodně. Ocelové Srdce pustošil halu, srážel sloupy a zabíjel každého, koho uviděl. Netuším, jak jsem přežil a odplazil se přes střepy skla a kusy rozštípaného dřeva, omítky a prachu, které létaly kolem mě.

Ocelové srdce vydal výkřik plný hněvu a rozhořčení. Sotva jsem ho slyšel, ale cítil jsem, jak se rozbilo těch pár oken, která ještě zbyla, a jak se třesou stěny. Pak se od něj začalo něco šířit, jakási vlna energie. A podlaha kolem něj měnila barvu apřetvářela se na kov.

Začala transformace a valila se halou neuvěřitelnourychlostí. Podlaha pode mnou, stěna vedle mě, kousky skla na zemi – to všechno se měnilo v ocel. V té chvíli mi došlo, že hněv Ocelového Srdce mění neživé objekty kolem něj, ale živé tvory a všechno v jejich blízkosti míjí.

16


Než jeho výkřik dozněl, větší část banky se změnila v ocel, ačkoliv na velkém kusu stropu ještě zůstalo dřevo a omítka, stejně jako na jedné části zdi. Ocelové Srdce se najednouvymrštil do vzduchu a proletěl stropem a několika patry k obloze.

Klopýtal jsem k otci a doufal, že něco udělá, že nějak zastaví to šílenství. Když jsem k němu došel, svíjel se v křeči. Měl krev na obličeji a krvácel ze střelného zranění na prsou. V panice jsem se ho chytil za ruku.

I když to bylo neuvěřitelné, podařilo se mu promluvit, ale neslyšel jsem, co říkal. Natolik jsem byl v té chvíli ohlušený. Otec natáhl paži a jeho chvějící ruka se dotkla mé brady. Řekl ještě něco, ale já jsem ho pořád neslyšel.

Otřel jsem si oči rukávem a pak jsem se jej snažil taháním za ruku postavit, aby se mnou utekl. Celá budova se třásla.

Otec mě chytil za rameno a já jsem se na něj podíval se slzami v očích. Pronesl jediné slovo – slovo, které jsem dokázalodečíst zpohybu jeho rtů.

„Běž.“

Pochopil jsem. Právě se stalo něco nečekaného, něco, co zranilo Ocelové Srdce, něco, co ho vyděsilo. Do té doby to byl nový Výjimečný. Ve městě nebyl příliš znám, ale už jsem o něm slyšel. Všichni si mysleli, že je nezničitelný.

Ta střela ho zranila a všichni viděli, že není nezranitelný. Nemohl nás nechat naživu – musel chránit své tajemství.

Slzy mi tekly proudem po tvářích, opustit otce mi připadalo jako vrchol zbabělosti. Otočil jsem se a utíkal. Budova se dál otřásala výbuchy, stěny praskaly, zmizely celé kusy stropu. Ocelové Srdce se snažil zničit celou banku.

Lidé vybíhali předním vchodem, ale tam je Ocelové Srdce zabíjel ze shora. Jiní utíkali bočními dveřmi, ale ty vedly do nitra banky. Tyto ubožáky rozdrtily kusy padající budovy.

Ukryl jsem se v trezoru.

Rád bych vám tvrdil, že šlo o plán, ale v té chvíli jsem byl naprosto mimo. Matně si vzpomínám, jak jsem se odplížil do temného kouta a schoulil se do klubíčka a jak jsem plakal,

17


zatímco se zbytek budovy hroutil. Protože většinu hlavní haly

přeměnil Ocelové Srdce svým hněvem na kov a trezor byl

zoceli už předtím, tyto části se na ro zdíl od zbytku budovynerozpadaly.

O pár hodin později mě vytáhla z trosek jedna zezáchranářek. Když mě vyhrabali, byl jsem zmatený, sotva při vědomí a světlo mě oslepovalo. Místnost, ve které jsem se nacházel, se částečně propadla a nahnula ke straně, ale jinak zůstalapodivuhodně zachovalá. Stěny a většina stropu teU byly z oceli. Ze zbytku banky zůstaly jen trosky.

Záchranářka mi něco pošeptala do ucha. „Dělej, že jsimrtvý.“ Pak mě přenesla do řady těl a hodila přese mě deku.Tušila, co by mohl Ocelové Srdce udělat s těmi, kdo přežili.

Jakmile se vydala zpátky hledat další přeživší, zachvátila mě panika a vyhrabal jsem se zpod deky. Venku byla tma, i když mohlo být teprve pozdní odpoledne. Dorazil Vládce Noci. Nadvláda Ocelového Srdce započala.

Klopýtal jsem do jedné ze zadních uliček. To mi zachránilo podruhé život. Krátce poté, co jsem uprchl, se vrátil Ocelové Srdce. Proletěl kolem reflektorů záchranářů a přistál vedle trosek. Někoho si přivedl s sebou, štíhlou ženu, která měla vlasy vyčesané do drdolu. Později jsem zjistil, že to bylaVýjimečná, které říkali Tektonika, a dokázala pohybovat zemí. I když se jednou Ocelovému Srdci postaví, tehdy mu sloužila.

Mávla rukou a země se začala otřásat.

Utíkal jsem, zmatený, vyděšený, plný bolesti. Za mnou se otevírala země a pohlcovala zbytky banky – spolu s mrtvolami padlých, s těmi, kdo přežili a které se zdravotníci pokoušeli zachránit, i se samotnými záchranáři. Ocelové Srdcezahlazoval stopy. Nařídil Tektonice, aby všechny pohřbila stovky metrů pod zem, a zabila tak každého, kdo by snad mohlvyrávět o tom, co se odehrálo v bance.

Kromě mě.

Téhož dne večer uskutečnil Velkou proměnu, úděsnoudemonstraci síly, při které přeměnil větší část Chicaga – budovy,

18


auta, ulice – v ocel. K tomu přidal i značný kus Michiganského

jezera, jež se změnilo v hladkou desku z černého kovu. Právě

tam si vybudoval svůj palác.

Vím líp než kdokoliv jiný, že nejsou hrdinové, kteří by nás přišli zachránit. Nejsou žádní dobří Výjimeční. Nikdo násnespasí. Moc člověka kazí a absolutní moc ho zkazí úplně.

Žijeme s nimi. Snažíme se existovat jim navzdory. Jakmile vstoupil v platnost Zákon o kapitulaci, většina lidí přestala bojovat. V některých oblastech vznikly Roztříštěné státy, stará vláda tady má omezenou moc. Nechají Výjimečné dělat, co chtějí, a snaží se dál řídit rozvrácenou společnost. Většinu oblastí ale zachvátil chaos, kde neplatí žádné zákony.

Na několika málo místech, ke kterým patří i Newcago, žije jediný Výjimečný, samovládce, který si hraje na boha. Ocelové Srdce tady nemá soupeře. Každý ví, že je nezranitelný. Nic mu nemůže ublížit: ani střely, ani exploze, ani elektřina. V raných dobách se ho ostatní Výjimeční pokoušeli svrhnout, dělali si nároky na jeho trůn. Pokusila se o to i Tektonika.

Všichni jsou mrtví. Dnes už jsou podobné pokusy vzácností.

Ale jestli existuje nějaká jistota, je to tahle: každý Výjimečný má slabinu. Něco, co ruší jeho schopnosti, něco, co znich znovu udělá obyčejné lidi, i kdyby jen na okamžik. Ocelové Srdce není výjimkou a události onoho dne v bance jsou toho důkazem.

V mé hlavě se skrývá klíč k tomu, jak je možné Ocelové Srdce zabít. Souvisí to s bankou, s tou situací, se zbraní, nebo přímo s mým otcem, který nějakým způsobem narušilnezranitelnost Ocelového Srdce. Mnoho zvás možná vidělo tu jizvu, co má Ocelové Srdce na tváři. Jsem jediný žijící člověk, který ví, jak k ní přišel.

Viděl jsem Ocelové Srdce krvácet.

A zase ho krvácet uvidím.

19


ČÁST PRVNÍ


1

S

eběhl jsem po schodišti a pod nohama mi zakřupal štěrk.

Zhluboka jsem se nadechl a rozeběhl se jednou z tmavých

podzemních ulic Newcaga. Od smrti mého otce uběhlo deset

let. Ten osudný den se do vědomí většiny lidí zapsal jako Anexe.

Měl jsem oblečenou koženou bundu a džíny a přes rameno přehozenou pušku. Ulice byla tmavá, i když to byla jedna z těch nehlubokých podzemních ulic, ze které bylo skrze mříže a otvory vidět nebe.

V Newcagu panuje neustále tma. Vládce Noci byl jedním zprvních Výjimečných, kteří Ocelovému Srdci odpřisáhlivěrnost, a patřil k okruhu jeho nejbližších. Kvůli Vládci Noci nevychází slunce a neobjevuje se ani měsíc, na obloze panuje dokonalá temnota. Je to tak pořád, každý den. Jediné, co můžete tam nahoře vidět, je Kalamita, která vypadá trochu jako zářivě rudá hvězda nebo kometa. Kalamita začala zářit o rok dřív, než se lidé začali přeměňovat na Výjimečné. Nikdo neví, proč nebo jak neustále prozařuje temnotu. Samozřejmě taky nikdo neví, proč se začali objevovat Výjimeční, ani jakým způsobem jsou spojeni s Kalamitou.

Utíkal jsem a proklínal se, že jsem nevyrazil dřív. Světla na stropě podzemní ulice pomrkávala, jejich kryty jim dodávaly

23


modrý nádech. Podzemní ulice byla plná typických zoufalců:

na rozích narkomani, v průchodech dealeři nebo ještěhorší existence. Kradmo se tu plížilo několik skupin dělníků, kteří

se vraceli zpráce, v teplých kabátech a s vyhrnutými límci,

aby jim nebylo vidět do obličeje. Šli nahrbení, s pohledyupřenými do země.

Strávil jsem větší část posledního desetiletí mezi lidmi jako oni. Pracoval jsem v místě, kterému jsme jednoduše říkaliTovárna. Zčásti sirotčinec, zčásti škola. Většinou šlo o způsob, jak vykořisSovat děti neplacenou prací. Alespoň mi v Továrněposkytli po většinu ztěch deseti let ubytování a stravu. Bylo to lepší než žít na ulici a ani na chvilku mi nevadilo, že musím kvůli jídlu pracovat. Zákony zakazující práci dětí se stalypřežitkem, lidé se o tyhle věci nestarali.

Proklestil jsem si cestu kolem skupiny dělníků. Jeden mi nadával jazykem, který zněl zhruba jako španělština. Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, kde jsem. Většina křižovatek byla označena jmény nastříkanými sprejem na lesklých kovových stěnách.

Když Velká proměna způsobila, že se ze značné části Starého města stala ocel, postihlo to stejně tak hlínu a skály, desítky – a možná i stovky – metrů pod zem. V průběhu raných let své vlády předstíral Ocelové Srdce, že je shovívavý – i kdyžbezohledný – diktátor. Jeho Raziči vytvořili několik úrovnípodzemních ulic, včetně budov, a do Newcaga začali přicházet lidé za prací.

Život tu byl těžký, ale všude jinde vládl chaos. Výjimeční mezi sebou bojovali o teritoria a stejně tak si na různá území činily nárok různé polovládní či státní vojenské skupiny.Newcago bylo jiné. Tady vás sice mohl zabít Výjimečný, kterému se nelíbilo, jak jste se na něj podívali, ale aspoň tu bylaelektřina, voda a jídlo. Lidé se přizpůsobí. Jsou už takoví.

S výjimkou těch, kteří takoví být odmítnou.

Musím si pospíšit, pomyslel jsem si, když jsem se podíval na mobil, který jsem nosil v úchytu na předloktí, abych zjistil, kolik

24


je hodin. Přešel jsem zrušenou traS s kolejemi vyhozenými do

povětří. Vzal jsem to další zkratkou, proběhl jsem zadní uličkou.

Bylo tu šero, ale když žijete deset let v trvalém přítmí, zvyknete

si na to.

Prošel jsem kolem schoulených postav spících žebráků, pak přeskočil jednoho, který byl na konci uličky natažený napříč, a vyšel jsem do Siegelovy ulice. Byla to širší silnice o něco lépe osvětlená než ostatní. Tady, jednu úroveň pod zemí, vyhloubili Raziči místnosti, které se používaly jako obchody.Momentálně byly zavřené, ale před některými z nich postávali hlídači s puškou. Teoreticky střežila podzemní ulice policieOcelového Srdce, ale ta zřídkakdy někomu pomohla, snad s výjimkou těch nejhorších případů.

Původně Ocelové Srdce hovořil o velkém podzemnímměstě, které mělo mít dvanáct úrovní. To bylo ještě dřív, než Raziči zešíleli a než Ocelové Srdce přestal předstírat, že mu na lidech v podzemních ulicích záleží. Přesto horní patra nebyla tak hrozná. Alespoň zde byl náznak organizace a spoustavyhloubených děr, které se daly použít jako domov.

Světla na stropě tu byla mdle zelená a žlutá. Barvy se střídaly. Pokud jste znali barevný systém, snadno jste se díky němu mohli v podzemních ulicích orientovat. Přinejmenším v horníchúrovních. Těm nižším se vyhýbali dokonce i starousedlíci. Říkalo se jim ocelové katakomby a bylo opravdu snadné v nich zabloudit.

Dva bloky před Schusterovou ulicí jsem se podíval stropem k osvětleným, zářícím mrakodrapům. Ještě dva bloky jsem utíkal a pak jsem se přikrčil, abych se mohl vydat vzhůru po schodišti. Moje nohy dopadaly na ocelové schody, kteréodrážely matně svítící a jen zčásti fungující světla.

Vydrápal jsem se na kovovou ulici a okamžitě zmizel v jedné zbočních uliček. Spousta lidí říkala, že nad zemní ulice nejsou tak nebezpečné jako ty podzemní, ale já jsem se tu nikdy necítil dobře. Upřímně řečeno jsem se nikde necítil v bezpečí,dokonce ani v Továrně s ostatními studenty. Ale tady nahoře... tady nahoře žili Výjimeční.

25


Nosit s sebou pušku v podzemních ulicích bylo běžné, ale tady mohla vzbudit pozornost vojáků Ocelového Srdce nebo kolemjdoucího Výjimečného. Nejlepší bylo zůstat v úkrytu. Přikrčil jsem se vedle několika beden v průchodu a lapal po dechu. Podíval jsem se na mobil, prošel si pár Suknutímizákladní mapu okolí a pak zvedl hlavu.

Přímo přede mnou, na opačné straně ulice, stála budova s červenými neonovými písmeny. Reevovo divadlo. Sledoval jsem, jak lidé proudí ven. Úlevou jsem vydechl. Přece jen jsem stihnul konec představení.

Všude postávali lidé, muži v tmavých oblecích a ženybarevných šatech. Někteří mohli patřit mezi Výjimečné, ale většinou šlo o obyčejné lidi. Spíš to byli ti, kteří v životě dosáhli úspěchu. Snad je Ocelové Srdce odměnil za práci, kterou pro něj udělali, nebo se jednoduše narodili bohatým rodičům. Ocelové Srdce si mohl vzít, co chtěl, ale aby stál v čele impéria, potřeboval lidi, kteří mu pomohou vládnout. Úředníky, důstojníky pro svou armádu, účetní, specialisty na obchod, diplomaty. Stejně jako ta nejvyšší vrstva v diktaturách ze staré školy i tito lidé žili zdrobků, které za sebou Ocelové Srdce nechával.

To znamenalo, že nesli téměř stejnou vinu jako Výjimeční, kteří nás utlačovali, ale necítil jsem vůči nim žádnou větší zášS. Současný svět už byl takový – aby člověk přežil, dělal to, co musel.

Měli na sobě oblečení, které se nosilo před několikadesítkami let – takový byl současný trend. Muži měli klobouky, ženy byly v šatech, které jsem viděl na obrázcích z časů prohibice. To vše výrazně kontrastovalo s moderními ocelovýmibudovami i se vzdáleným rachotem helikoptéry Vymahačů Zákona.

Zámožní lidé najednou začali uhýbat z cesty a uvolňovali prostor muži v zářivě červeném proužkovaném obleku sčerveným plstěným kloboukem a v rudo-černém plášti.

Přikrčil jsem se ještě víc. Byl to Prediktor. Výjimečný, který měl schopnost předvídat. Dokázal například uhodnout, jaká čísla padnou při házení kostkou, nebo předpovídat počasí.

26


Stejně tak dokázal vycítit nebezpečí, a to ho řadilo dokategorie Vyšších Výjimečných. Někoho jako je on jste nemohli zabít

jen tak střelou zpušky. Věděl by, že to přijde, a uhnul by dřív,

než byste stačili zmáčknout spoušS. Jeho schopnosti bylyvyvinuté natolik, že se dokázal vyhnout palbě z kulometu asoučasně by taky poznal, že jste mu otrávili jídlo nebo že je jeho

dům prošpikovaný náložemi.

Vyšší Výjimeční. Ty je zatraceně těžké zabít.

Prediktor patřil k těm trochu významnějším členům vlády Ocelového Srdce. Neřadil se ale do okruhu jeho nejbližších, v němž byli Vládce Noci, Ohniboj či Souběh. Na druhoustranu byl dostatečně silný, aby se ho bála většina méněvýznamných Výjimečných v tomhle městě. Měl protáhlý obličej a orlí nos. Kráčel po chodníku před divadlem, zapaloval si cigaretu a za ním se valili další návštěvníci. Z každé strany do něj byla zavěšená jedna žena v elegantních šatech.

Měl jsem nutkání sundat zramene pušku a vystřelit na něj. Prediktor byl sadistická zrůda. Tvrdil, že jeho schopnostifungují nejlépe, když provádí činnost nazvanou extispicie –věštění zvnitřností mrtvých živočichů, díky níž odhalujebudoucnost. Prediktor často předpovídal s pomocí lidských vnitřností a měl je rád čerstvé.

Ovládl jsem se. V okamžiku, kdy bych se rozhodl vystřelit, by se aktivovaly jeho schopnosti. Prediktor se osaměléhoostřelovače bát nemusel. Pravděpodobně se domníval, že se nemusí bát vůbec ničeho. Pokud jsem dostal správné informace, příští hodina mu měla dokázat, že se mýlil.

No tak, pomyslel jsem si. Te- je ten nejlepší okamžik, kdy se mu postavit. Mám pravdu. Určitě mám pravdu.

Prediktor potáhl zcigarety a pokynul pár kolemjdoucím. Neměl žádné tělesné strážce. K čemu by mu taky byli? Přestože bohatství pro něj nic neznamenalo, na prstech se mu blýskaly prsteny. I kdyby mu vláda nastolená Ocelovým Srdcemnezaručovala právo vzít si, co chce, mohl Prediktor vyhrátobrovské bohatství v jakémkoliv kasinu, které by si vybral.

27


Nic se nedělo. Zmýlil jsem se? Byl jsem si tak jistý. Bilkovy informace bývaly obvykle přesné. V podzemních ulicích se povídalo, že se do Newcaga vrátili Zúčtovatelé. Prediktor byl Výjimečný, na kterého měli spadeno. Věděl jsem to. Podle svého zvyku – bral jsem to možná i jako poslání – jsem si o Zúčtovatelích něco nastudoval. A...

Kolem Prediktora prošla žena. Vysoká, štíhlá a plavovlasá, bylo jí asi tak dvacet. Měla na sobě tenké červené šaty shlubokým výstřihem. I když měl Prediktor vedle sebe dvě krásky,otočil se a zíral na ni. Zaváhala, a pak mu pohled opětovala.Usmála se a šla k němu. Boky se jí houpaly ze strany na stranu.

Neslyšel jsem, co říkají, ale nakonec nová příchozí nahradila obě ženy. Vedla si Prediktora po ulici, šeptala mu něco do ucha a smála se. Zbylé dvě ženy postávaly na ulici za nimi sezkříženýma rukama a neodvažovaly se cokoliv říct. Prediktorneměl rád ženy, které mu odmlouvaly.

To bylo určitě ono. Chtěl jsem se dostat před ně, ale na hlavní ulici se to provést nedalo. Místo toho jsem tedy prošel několika bočními uličkami. Tuhle oblast jsem perfektně znal, studium map okolí divadla bylo tím důvodem, proč jsemmálem přišel pozdě.

Ve spěchu jsem proběhl zezadu kolem nějaké budovy,ponořil se do stínů a vyloupl se v další zadní uličce. Odsud jsem viděl na hlavní ulici, ale zjiného úhlu. Prediktor pomalu šel po ocelovém chodníku.

Celá oblast byla osvětlena lampami zavěšenými napouličních světlech. Ty se během Proměny přeměnily v ocel – včetně elektroniky a žárovek. Už tedy nefungovaly, ale představovaly příhodné místo pro zavěšení luceren.

Tyhle lampy vytvářely na zemi kruhy světla a kráčející pár se pohyboval od jednoho ke druhému. Zadržel jsem dech a soustředěně je pozoroval. Prediktor nosil pro jistotu zbraň. Oblek měl ušitý tak, aby se vyboulení skrylo v podpaždí, ale já jsem přesto poznal, kde se pouzdro s pistolí ukrývá.

Prediktor neměl žádné zvláštní bojové schopnosti, ale to

28


vlastně nevadilo. To, že dokázal předvídat, znamenalo, že

nikdy neminul cíl, i když na náhodného pozorovatele mohla

jeho střelba působit poněkud podivně. Pokud se rozhodl vás

zabít, měli jste na reakci jen pár vteřin. Jinak bylo po vás.

Nezdálo se, že by ta žena měla zbraň, i když jistý jsem si být nemohl. Na jejích šatech se nacházela spousta záhybů. Že by třeba měla zbraň připevněnou ke stehnu? Když vcházeli do dalšího kruhu světla, lépe jsem si ji prohlédl. Přistihl jsem se, že než abych hledal zbraň, zírám na ni. Byla úchvatná. Zářící oči, výrazně rudé rty, zlaté vlasy. A ten hluboký výstřih...

Trhnul jsem sebou. Pitomče, pomyslel jsem si. Máš úkol. Ženy tvé poslání mohou jenom překazit.

Jenže před touhle ženou by se zastavil a v úžasu zíral idevadesátiletý slepý kněz. Pokud by tedy nebyl slepý. Pitomá metafora, napadlo mě. Na tomhle ještě budu musetzapracovat. Metafory mi moc nejdou.

Soustře- se. Zdvihl jsem pušku. Neodjistil jsem ji, ale použil jsem zaměřovač jako dalekohled. Kde na něj chtějí zaútočit? Ulice odsud vedla přes několik bloků ponuré temnoty, kterou narušovaly jen lucerny. Následovala křižovatka s Burnleyovou ulicí. Zde bylo sídlo zábavní čtvrti. Ta žena pravděpodobně lákala Prediktora, aby s ní šel do nějakého klubu. Nejrychlejší cesta vedla právě tou tmavou, vylidněnou ulicí.

Prázdná ulice bylo dobré znamení. Zúčtovatelé zřídkakdy zaútočí na Výjimečného na veřejném místě, kde jsou lidé. Nechtějí nevinné oběti. Zdvihl jsem pušku a zadíval sezaměřovačem k mrakodrapům. Část oken, která se kdysi přeměnila v ocel, byla vyříznuta a znovu nahrazena sklem. Díval se tam seshora někdo?

Pronásledoval jsem Zúčtovatele celá léta. Byli jediní, kdo se ještě bránil. Skupina lidí, která pronásledovala, chytala azabíjela mocné Výjimečné. Zúčtovatelé byli hrdinové. Ne takoví, jaké si představoval můj otec – neměli schopnostiVýjimečných, neměli barevné kostýmy. Nebojovali za pravdu,americké ideály, ani za žádný podobný nesmysl.

29


Pouze zabíjeli Výjimečné. Jednoho po druhém. Jejich cílem bylo zlikvidovat všechny Výjimečné, kteří si mysleli, že se mohou stavět nad zákon. A protože to byl víceméně každý Výjimečný, měli spoustu práce.

Pokračoval jsem v prohlídce oken. Jak by mohli zabítPrediktora? Existovalo jen pár způsobů, jak to provést. Mohli by se pokusit dostat ho do situace, ze které není možné uniknout. Jeho schopnosti předvídat by ho vedly po těchnejbezpečnějších cestách, které mu zajistí, že přežije. Pokud ale vytvoříte situaci, kdy každ áz cest povede ke smrti, mohli byste ho zabít.

Říká se tomu šach-mat, ale jeho příprava je velmi obtížná. Je pravděpodobnější, že Zúčtovatelé znají některou zPrediktorových slabin. Každý Výjimečný má alespoň jednu – nějaký předmět, stav mysli, druh činnosti – a ta vám umožní na chvíli zrušit jeho schopnosti.

Támhle je, pomyslel jsem si a srdce mi poskočilo, když jsem skrze zaměřovač spatřil temnou postavu v okně ve třetím patře budovy na protější straně ulice. Nedokázal jsem rozeznatpodrobnosti, ale pravděpodobně i on sledoval Prediktorazaměřovačem vlastní zbraně.

Je to tady. Usmál jsem se. Tak jsem je přece jen našel. Po všem tom tréninku a pátrání jsem je našel.

Dál jsem sledoval situaci a byl jsem ještě nedočkavější. Ten ostřelovač mohl být jen jednou zčástí scénáře na zabitíVýjimečného. Začaly se mi potit ruce. Jiné lidi vzrušují nebezpečné sporty nebo akční filmy. Já ale nemám na uměle vyvolané vzrušení čas. Ovšem tohle... to je příležitost vidět Zúčtovatele v akci, vidět jejich zásah na vlastní oči... Bylo to doslova splnění mého největšího snu, a to i přesto, že šlo pouze oprvní fázi mých plánů. Nepřišel jsem totiž jen proto, abych se podíval, jak zabijí Výjimečného. Než skončí noc, měl jsem v úmyslu vymyslet něco, co přiměje Zúčtovatele, aby měpřijali mezi sebe.

„Prediktore!“ zakřičel něčí hlas.

Rychle jsem sklonil pušku a stáhl se k okraji boční uličky.

30


O chvilku později proběhla kolem postava. Byl to zavalitý muž

v saku se širokými klopami a v pohodlných kalhotách.

„Prediktore!“ zakřičel znovu. „Počkej!“ Znovu jsem zdvihl zbraň, abych si přes zaměřovač prohlédl nově příchozího. Byla to součást pasti na Prediktora?

Ne. Byl to Donny „Točeňák“ Harrison, méně významný Výjimečný, který měl jedinou schopnost. Dokázal střílet zpistole, aniž by mu kdy došly náboje. Byl to tělesný strážce a zabiják v organizaci Ocelového Srdce. Nebylo možné, aby byl součástí plánu Zúčtovatelů – ti s Výjimečnýminespolupracovali. Nikdy. Zúčtovatelé Výjimečné nenáviděli. Zabíjeli jen ty nejhorší znich, ale nikdy by nedovolili, aby se některý připojil k jejich týmu.

Potichu jsem zaklel a sledoval, jak Točeňák doběhlPrediktora a tu ženu. Tvářila se ustaraně, plné rty semknuté anádherné oči zúžené. Měla strach. Určitě patřila k Zúčtovatelům.

Točeňák začal mluvit, cosi vysvětloval, a Prediktor se mračil. Co se to děje?

Znovu jsem zaměřil svou pozornost tu ženu. Něco z nívyzařuje..., pomyslel jsem si a nemohl zní spustit oči. Bylamladší, než jsem původně předpokládal, asi tak osmnáct nebodevatenáct. V očích ale měla výraz, který ji dělal starší.

Ovládla se a ustaranost nahradil podle mého názoruzáměrně duchaprázdný obličej, se kterým se obrátila k Prediktorovi a ukázala dopředu. AS už to byla jakákoliv past, potřebovala, aby po té ulici šel dál. Dávalo to smysl. Dostat do léčkyněkoho, kdo vidí do budoucnosti, je náročné. Pokud jeho smysl na vycítění nebezpečí zachytí jen náznak jakékoliv pasti, stáhne se. Musela znát jeho slabinu, ale pravděpodobně ji nechtěla využít, dokud nebudou o samotě.

Ani pak to nemuselo vyjít. Prediktor byl pořád ozbrojený avědělo se že u spousty Výjimečných je obtížné najít jejich slabinu.

Dál jsem je sledoval. Nevím, co měl Točeňák za problém, ale zdálo se, že s tou ženou nijak nesouvisí. Gesty ukazoval zpátky k divadlu. Jestli přesvědčí Prediktora, aby se vrátil...

31


Past by nikdy nesklapla. Zúčtovatelé by se museli stáhnout, zmizet, vybrat si nový cíl. Mohl bych strávit další rokyhledáním podobné příležitosti.

To jsem nemohl dopustit. Zhluboka jsem se nadechl, sklonil pušku a přehodil si ji přes rameno. Pak jsem vyšel na ulici a vydal se směrem k Prediktorovi.

Přišel čas, abych Zúčtovatelům ukázal, co dovedu.

32


2

S

pěchal jsem po ocelovém chodníku temnou ulicí aprocházel střídavě kruhy světla.

Bylo pravděpodobné, že jsem se odhodlal k něčemuopravdu hloupému. Stejně hloupému, jako když se zakousnete do masa, které prodávají pochybní obchodníci v podzemníchulicích. Možná ještě hloupějšímu. Zúčtovatelé plánovali svévraždy nesmírně pečlivě. Neměl jsem v úmyslu zasahovat – pouze sledovat a pak se pokusit přimět je, aby mě vzali mezi sebe. Tím, že jsem vyšel zpostranní uličky, jsem všechno změnil. Ocitl jsem se uprostřed jejich plánu, aS už byl jakýkoliv. Pořád existovala možnost, že všechno probíhá tak, jak má – že se s Točeňákem počítalo.

Ale třeba taky ne. Žádný plán není dokonalý a dokonce i Zúčtovatelé občas neuspěli. Někdy se stáhli a nechali svůj cíl naživu. Bylo lepší ustoupit než riskovat zajetí.

Netušil jsem, jaký byl tohle případ, ale musel jsem se alespoň pokusit jim pomoct. Kdybych propásl tuhle příležitost,proklínal bych se do konce života.

Běžel jsem k nim a všichni tři – Prediktor, Točeňák i tanebezpečně vypadající kráska – se ke mně obrátili. „Donny!“ řekl jsem. „Potřebujeme vás v Reevově divadle!“

33


Točeňák se ke mně obrátil a podíval se na mou zbraň. Sáhl pod sakem po té svojí, ale nevytáhl ji. Prediktor ve svémčerveném obleku a tmavorudém plášti na mě pohlédl spozdvihnutým obočím. Pokud bych představoval nebezpečí, jehoschopnosti by ho varovaly. Neměl jsem ale v úmyslu mu v příštích několika minutách cokoliv provést, takže ho jehoschopnosti neupozornily.

„Co jsi zač?“ zeptal se Točeňák.

Zarazil jsem se. „Co jsem zač? Zatraceně, Donny! Už tři roky dělám pro Spritzera. Stalo by se něco, kdybyste sepřemoh a zapamatoval si pár jmen?“

Srdce mi bušilo, ale snažil jsem se tvářit jako by nic. Spritzer byl chlapík, který šéfoval v Reevově divadle. NebylVýjimečný, ale Ocelové Srdce mu platil – tak jako každému, kdo měl v tomhle městě nějaký vliv.

Točeňák si mě podezřívavě měřil, ale já jsem věděl, žebezvýznamným kriminálníkům ve svém okolí nevěnujepozornost. Nejspíš by ho šokovalo, kdyby tušil, kolik toho o něm vím, stejně jako o většině Výjimečných v Newcagu.

„Tak co?“ zeptal jsem se. „Půjdete?“

„Neotevírej si na mě hubu, kluku. Co jsi zač, portýr?“

„Loni v létě jsem byl při tom zátahu v Idolinu,“ řekl jsem a zkřížil ruce na hrudi. „Stoupám vzhůru, Donny.“

„Oslovuj mě pane, pitomče,“ odsekl Točeňák a ruka mu sjela dolů. „Kdybys stoupal vzhůru, tak bys nedělal poslíčka. Co je to za pitomost, že se mám vrátit? Říkal, že chce odPrediktora nějakou předpověU.“

Pokrčil jsem rameny. „Neřekl mi důvod, prostě mě pro vás poslal. Údajně se spletl a nemáte kvůli tomu Prediktoraobtěžovat.“ Podíval jsem se na Prediktora. „Myslím, že Sprit zasi nevěděl, že... ehm... máte plány, pane.“ Pokývl jsem napozdrav ženě.

Následovala dlouhá, nepříjemná pauza. Byl jsem taknervózní, že bych o svůj roztřesený hřbet ruky klidně mohl stírat losy. Nakonec si Prediktor odfrkl. „VyřiU Spritzovi, že mu tentokrát

34


odpouštím. Ale aS si dá pozor – nejsem jeho osobníkalkulačka.“ Obrátil se, nastavil ženě paži a pokračoval dál s očividným

předpokladem, že se do něj okamžitě zavěsí.

Když se otáčela, aby ho následovala, podívala se na mě. Dlouhé řasy se jí zatřepotaly nad hlubokýma modrýma očima a já se přistihl, jak se usmívám.

Pak mi došlo, že pokud jsem zmátl Prediktora, zmátl jsem pravděpodobně i ji. To znamenalo, že ona – i Zúčtovatelé – mě teU považovali za jednoho z poskoků Ocelového Srdce. Vždycky si dávali pozor, aby neohrozili civilisty, ale sejmout pár goril nebo lumpů jim nedělalo nejmenší problém.

Průšvih,pomyslel jsem si.Měl jsem na ni mrknout! Proč jsem na ni nemrkl?

Vypadalo by to hloupě? Nikdy jsem mrkání nenacvičoval. Dalo se na tom něco zkazit? Byla to jednoduchá věc.

„Máš něco s okem,“ řekl Točeňák.

„Ehm, mám tam řasu,“ odpověděl jsem. „Pane. Pardon. Ehm, měli bychom se vrátit.“ Představa, jak Zúčtovatelé v té chvíli líčí past, aby současně se svým hlavním cílem jako bonusdostali Točeňáka – i mou maličkost – mě opravdu znervózňovala.

Spěchal jsem po chodníku a s čvachtáním prošel několik louží. V temnotě se dešSová voda nevypařovala tak rychle a na ocelovém podloží neměla kam odtékat. Raziči vyhloubili pár odvodňovacích šachet, když pokládali ventilační potrubí, aby mohl do podzemních ulic proudit vzduch, ale jejich následné šílenství překazilo všechny další plány a svou práci nikdynedokončili.

Točeňák šel umírněným tempem za mnou. Zpomalil jsem a srovnal svůj krok s jeho. Bál jsem se, že by ho mohlnapadnout nějaký důvod, proč se vrátit zpátky k Prediktorovi.

„Kam ten spěch, hochu,“ zavrčel.

Daleko od nás se ta žena s Prediktorem zastavili pod lampou a pustili se do vzájemného prozkoumávání svých úst jazyky.

„Přestaň na ně zírat,“ utrousil Točeňák, když mě míjel. „Může nás oddělat a nemusí mířit. Neštěkl by po nás ani pes.“

35


Měl pravdu. Prediktor byl natolik schopný Výjimečný, že mohl

dělat, co ho napadlo. Stačilo jen, aby se to nekřížilo s plány

Ocelového Srdce. Točeňák žádnou velkou imunitu neměl.

S jeho schopností musel být neustále ve střehu. Ocelovému

Srdci by bylo jedno, kdyby nějakému méně významnémuVýjimečnému někdo vrazil nůž do zad.

Odvrátil jsem pohled a připojil se k Točeňákovi. Ten si za chůze zapálil cigaretu. Ve tmě zazářil oheň a pak před ním ve vzduchu zasvítila jako žhavý uhlík špička cigarety. „Zatracenej Spritz,“ ucedil. „Mohl za Prediktorem poslat některýho ze svých poskoků. Nesnáším, když vypadám jako idiot.“

„Víte přece, co je Sprit z zač,“ pronesl jsem nepřítomně. „Myslel si, že když pošle vás, bude to pro Prediktora míňurážlivé, protože jste Výjimečný.“

„Řekněme, že je to pravda.“ Točeňák potáhl zcigarety. „U koho jsi v týmu?“

„U Eddieho Macana,“ vypálil jsem jméno jednoho zpěšáků Spritzovy organizace. Ohlédl jsem se přes rameno. Ještě pořád v tom pokračovali. „To on mě poslal za vámi. Nechtěl jít sám. Měl spoustu práce s balením jedný ztěch holek, co tamPrediktor nechal stát. To je parchant, co?“

„Eddie Macano?“ řekl Točeňák a obrátil se ke mně. Špička cigarety ozařovala jeho zmatený obličej a dodávala mučervenooranžový nádech. „Ten předevčírem umřel v tý šarvátce. Byl jsem tam...“

Ztuhl jsem. Jejda.

Točeňák sáhl po zbrani.

36


3

P

istole mají před puškami jednu velkou výhodu – jsou rychlé.

Ani jsem se nepokoušel na něj vytáhnout pušku. Uskočil

jsem stranou a utíkal, co nejrychleji to šlo, k jedné zbočních ulic.

Někde poblíž kdosi vykřikl. Prediktor, pomyslel jsem si. Viděl, že utíkám? Ale já jsem nestál ve světle a on se nedíval. Bylo to něco jiného. Ta past určitě...

Točeňák po mně začal střílet.

Problém pistolí spočívá v tom, že se s nimi špatně míří. I vycvičení a zkušení profesionálové víckrát minou než trefí. A pokud střílíte od boku – jako kdybyste si mysleli, že jste v nějakém pitomém akčním filmu – budete mít zásahů ještě méně.

A přesně to dělal Točeňák. Záblesky z jeho zbraněprozařovaly temnotu. Jeden z nábojů kousek ode mě narazil na zem a jeho křísnutí o ocelový chodník rozvířilo rej jisker. Vklouzl jsem do uličky a přitiskl se ke zdi, abych se dostal mimoTočeňákovu palebnou linii.

Střely dál zasahovaly zeU. Neodvážil jsem se moc rozhlížet kolem, jen jsem slyšel, jak Točeňák řve a nadává. Byl jsem příliš rozrušený, než abych počítal výstřely. Do zásobníku, jaký měl on, se vejde asi tak dvanáct nábojů...

37


No jistě, pomyslel jsem si. M ápřece svou schopnost. Ten chlap může střílet a nikdy mu nedojdou náboje. Nakonecobejde roh a dostanu přímý zásah.

Můžu udělat jedinou věc. Zhluboka jsem se nadechl, nechal pušku sklouznout z ramene a popadl ji do rukou. Na kraji jedné zuliček jsem poklekl na jedno koleno, a i když jsem se tím vystavoval riziku, zvedl jsem zbraň. Hořící cigareta mi osvěcovala Točeňákův obličej.

Kulka zasáhla stěnu za mnou. Připravil jsem se na zmáčknutí spouště.

„Nech toho, pitomče!“ ozval se něčí hlas za Točeňákem. Ve chvíli, kdy jsem vystřelil, se mezi námi ve špatném osvětlení objevila postava. Minul jsem. Byl to Prediktor.

Sklonil jsem zbraň, zatímco se odněkud z výšky ozval další výstřel. Ostřelovač. Kulka zasáhla zem vedle mě. TéměřPrediktora trefil, ale ten na poslední chvíli uskočil. Mohla za to jeho schopnost vycítit nebezpečí.

Prediktor podivně běžel, a když se přiblížil ke světlu, uviděl jsem proč. Měl spoutané ruce. Pořád ale utíkal. Nevím, jaký měli Zúčtovatelé plán, ale vypadalo to, že selhal.

Letmo jsme na sebe s Točeňákem pohlédli. Ten se stáhl, aby následoval Prediktora. Vystřelil ještě párkrát nazdařbůh mým směrem. Nekonečná zásoba nábojů z něj ovšem neudělalalepšího střelce, všechny rány šly mimo.

Postavil jsem se a podíval se opačným směrem, kde by měla být ta žena. Nestalo se jí nic?

Ve vzduchu se ozvalo hlasité prasknutí, Točeňák vykřikl a dopadl na zem. Usmál jsem se, ale v tu chvíli zazněl druhý výstřel a od stěny vedle mě se odrazil roj jisker. Zaklel jsem a stáhl se zpátky do uličky. O vteřinu později do ní vklouzla žena v elegantních červených šatech. V rukou držela maloupistoli a mířila mi přímo do tváře.

V průměru platí, že lidé, kteří střílejí z ručních zbraní ze vzdálenosti nad deset kroků, minou. Ale v případě pistole, kterou jsem měl nějakých čtyřicet centimetrů od obličeje, jsem

38


si statistikou nebyl příliš jistý. Taková situace asi není pro cíl

nijak příznivá.

„Počkej!“ vykřikl jsem, zdvihl ruce a nechal zbraňsklouznout podél těla, zavěšenou na řemenu. „Snažím se ti pomoct! Copak jsi neviděla, jak po mně Točeňák střílel?“

„Pro koho pracuješ?“ zeptala se mě ta žena.

„Pro Havendarkovu Továrnu,“ odpověděl jsem. „Ale dřív jsem jezdil s taxíkem, takže...“

„Pitomče,“ řekla. Pořád na mě mířila a současně zdvihla ruku k hlavě. Prstem se dotkla ucha. Zahlédl jsem sluchátko, které bylo pravděpodobně propojené s mobilem. „TadyMegan. Tio, odpal to.“

Poblíž se ozvala exploze a já jsem sebou trhnul. „Co to bylo?!“

„Reevovo divadlo.“

„Vyhodili jste do vzduchu Reevovo divalo?“ podivil jsem se. „Myslel jsem, že Zúčtovatelé neubližují nevinným!“

Zarazilo ji to. Zbraní pořád mířila na mě. „Jak víš, kdo jsme?“

„Lovíte Výjimečné. Kdo jiný byste byli?“

„Ale...,“ Zarazila se, tiše zaklela a znovu zvedla prst. „Není čas. Abrahame, kde je cíl?“

Neslyšel jsem odpověU, ale očividně ji nepotěšila. V dálce se ozvaly další výbuchy.

Podívala se na mě, ale já měl pořád zdvižené ruce a určitě viděla, jak po mně Točeňák střílí. Viditelně došla k závěru, že nepředstavuji hrozbu. Sklonila zbraň a rychle se natáhla dolů, aby si utrhla jehlové podpatky. Pak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist