načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Obyčejné životy (spisy-svazek 25) – Josef Škvorecký

Obyčejné životy (spisy-svazek 25)

Elektronická kniha: Obyčejné životy (spisy-svazek 25)
Autor: Josef Škvorecký

Román s autobiografickými prvky vypráví životní příběhy spolužáků z náchodského gymnázia, kteří se sejdou po dvaceti letech na maturitním večírku. Setkání mimo jiné ukáže, jak
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Books and Cards
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 158
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Ivo Železný, 2004
ISBN: 978-80-237-3885-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Román s autobiografickými prvky vypráví životní příběhy spolužáků z náchodského gymnázia, kteří se sejdou po dvaceti letech na maturitním večírku. Setkání mimo jiné ukáže, jak se třída pod tlakem doby rozdělila. Spíše než třídně si dřívější dobří přátelé nerozumí ideově. Většina politických zlomů ve střední Evropě dvacátého století se každého z nich tak či onak dotkla. Postavy a události mají pravzor v životě, ale nejsou to ani portréty lidí, ani faktografické reportáže. Poměrně rozsáhlý oddíl autorských vysvětlivek pisatel zdůvodňuje: "Protože mi knihy vycházejí už od roku 1958, víc než čtyři desetiletí, domnívám se, že čtenáři uvítají, když jim v Poznámkách připomenu některé postavy a události v mých románech zachycené, které se zde pouze mihnou a na něž už možná pozapomněli..."

Popis nakladatele

Obyčejné životy přinášejí další osudy celé plejády Škvoreckého hrdinů od let padesátých až po naše dny.

(novela pro stálé čtenáře)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef Škvorecký - další tituly autora:
Timeo Danaos a jiné eseje -- Spisy 30 Timeo Danaos a jiné eseje
Psaní, jazz a bláto v pásech -- Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů (1950-1960) Psaní, jazz a bláto v pásech
Pekařův kluk a jiné hry a scénáře z exilu Pekařův kluk a jiné hry a scénáře z exilu
Tankový prapor Tankový prapor
Setkání v Praze, s vraždou Setkání v Praze, s vraždou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Před třiceti lety ................................................................................7

Po třiceti letech .............................................................................. 69

Poznámky a vysvětlivky ................................................................135

Josef Škvorecký

Obyčejné životy

spisy 25

Books and Cards


Books and Cards


Josef Škvorecký

Obyčejné životy

Novela pro stálé čtenáře

spisy 25


Josef Škvorecký

Obyčejné životy

Novela pro stálé čtenáře

spisy 25


© Josef Škvorecký, 2010 Copyright © Books and Cards, 2010 ISBN 978-80-904186-7-7

Novelu Obyčejné životy jsem dokončil v osmdesáté m roce života. Do

jist é mí ry je to jeho sumář, neboť tí m rokem opravdu začíná stáří . V ětšina

postav a událostí má pravzor v životě, ale nejsou to ani portréty lidí, ani

faktografická reportáž. Na začátku to byla parta spolužáků , potom ji po

chybné společenské inženýrství rozdělilo, a nakonec ji – nebo ty z ní, kteří

zbyli – ubývaj íc í život opět slil do společn é ná doby všeho žijící ho. Příběh

jsem nosil v hlavě řadu let, odkládal jsem jej z roku na rok, až teď, v prv

ní m roce stáří , jsem jej napsal. Ne proto, že bych si myslel, že l íp to nejde,

ale protože nevím, kolik času mi Všemohoucí je št ě dopřeje.

———

Protože mi knihy vycházej í už od roku 1958, víc než čtyři desetiletí, do

mnívá m se, že čten áři uvítaj í, když jim v Poznámkách připomenu některé

postavy a události v mých románech zachycené, které se zde pouze mihnou

a na něž už možn á pozapomněli, a také ně která méně znám á historická

fakta. Snad to uvítaj í i č ten áři, kteří ode mne ješt ě nečetli nic.

V textu jsou takové postavy, události a historická fakta označeny hvěz

dičkou (*) a v Poznámkách je najdete pod příslu šnou stránkou.

5


© Josef Škvorecký, 2010 Copyright © Books and Cards, 2010 ISBN 978-80-904186-7-7

Novelu Obyčejné životy jsem dokončil v osmdesáté m roce života. Do

jist é mí ry je to jeho sumář, neboť tí m rokem opravdu začíná stáří . V ětšina

postav a událostí má pravzor v životě, ale nejsou to ani portréty lidí, ani

faktografická reportáž. Na začátku to byla parta spolužáků , potom ji po

chybné společenské inženýrství rozdělilo, a nakonec ji – nebo ty z ní, kteří

zbyli – ubývaj íc í život opět slil do společn é ná doby všeho žijící ho. Příběh

jsem nosil v hlavě řadu let, odkládal jsem jej z roku na rok, až teď, v prv

ní m roce stáří , jsem jej napsal. Ne proto, že bych si myslel, že l íp to nejde,

ale protože nevím, kolik času mi Všemohoucí je št ě dopřeje.

———

Protože mi knihy vycházej í už od roku 1958, víc než čtyři desetiletí, do

mnívá m se, že čten áři uvítaj í, když jim v Poznámkách připomenu některé

postavy a události v mých románech zachycené, které se zde pouze mihnou

a na něž už možn á pozapomněli, a také ně která méně znám á historická

fakta. Snad to uvítaj í i č ten áři, kteří ode mne ješt ě nečetli nic.

V textu jsou takové postavy, události a historická fakta označeny hvěz

dičkou (*) a v Poznámkách je najdete pod příslu šnou stránkou.

5


Před třiceti lety


Před třiceti lety


Podvečer. Medový a krvavý. Nezávislý na historické situaci národa a města, hovořící ke mně, starému devětatřicet let.

Stál jsem tu dávno, dávno, v pokoji se zlatofialovými tapetami. Na mosazné posteli ležel bassaxofonista, já držel v rukou jeho saxofon, za mnou astmatický dech.

Pokoj opět svítil jako barevný lampión, skrze záclony sahalo dovnitř zlatými paprsky slunce babího léta.

*

Odhrnul jsem záclonu a skryt za žlutou látkou vyhlédl jsem na náměstí. Od autobusové zastávky na druhé straně kostela přicházel Antonín Jebavý, na hlavě čepici, ne proto, že patřila k nedávné uniformě času a historické situace, ale protože přišel z hor. Jako první. Stejně starý jako před dvěma desítkami let, mimo čas, snad i mimo politickou situaci. Z dvojtřídky v Orlických horách, pár kilometrů za Černou horou.

Tyčila se přede mnou, ztmavlá lesem skoro až k restauraci nahoře. Naďa byla mrtvá už sedmnáct let. ——— Vlastně to byla pouť k svaté Nadě.* Pololetní prázdniny, přijel jsem do mrazivého Kostelce, maminka zemřela teprve před třemi týdny, jinak bych byl zůstal v Praze u Lizetky. Ale otec byl v Kostelci sám, bylo mi ho lí to, přece jen. Ve vlaku se netopilo z nějak ých úsporných důvodů, a čkoliv to jsem nechápal, táhla ho parní lokomotiva, snad zima šetřila pá ru. Takové nanicovaté myšlenky a dosud bolest té poslední noci, kdy ješt ě vypadala živá, ale už jenom hlasitě dý chala, a mně trvalo, než jsem si uvědomil, že dech, jako by jí v hrudi praskaly plíce, je to, čemu se v knihá ch říká smrtelné chroptění . N áhle ustalo. Chvíli jsem poslouchal, pak jsem vyšel do mrazivé chodby býval ého sirotčince, na stěnách žlut ě svítily, nebo spíš byly vidět, nočn í lampičky. Šel jsem rychle v té polotmě k sesterně, tam měli opravdu rozsvíceno, zaťukal jsem na dveře. Sestra v čepci s křídly vzhlédla od knihy, asi od povinných denních modliteb, pohlédla na mě skrze skleněnou výplň dveří. Byla to Udelína, * znal jsem ji, před rokem jsem v nemocnici pomáhal, to jsem ješt ě cht ěl na medic ínu. Rychle vstala. „Maminka, myslím... Dokonáno jest,“ pravila nahlas, radostně. To jsem pochopil až ve vzpomínce, v té chvíli mi to př ipadalo kruté.

Pospíchal jsem za vlající m čern ým hábitem sestry Udelíny, otevřený mi dveřmi jsem v dálce viděl žlutou maminčinu tvář, sestra se za

9


Podvečer. Medový a krvavý. Nezávislý na historické situaci národa a města, hovořící ke mně, starému devětatřicet let.

Stál jsem tu dávno, dávno, v pokoji se zlatofialovými tapetami. Na mosazné posteli ležel bassaxofonista, já držel v rukou jeho saxofon, za mnou astmatický dech.

Pokoj opět svítil jako barevný lampión, skrze záclony sahalo dovnitř zlatými paprsky slunce babího léta.

*

Odhrnul jsem záclonu a skryt za žlutou látkou vyhlédl jsem na náměstí. Od autobusové zastávky na druhé straně kostela přicházel Antonín Jebavý, na hlavě čepici, ne proto, že patřila k nedávné uniformě času a historické situace, ale protože přišel z hor. Jako první. Stejně starý jako před dvěma desítkami let, mimo čas, snad i mimo politickou situaci. Z dvojtřídky v Orlických horách, pár kilometrů za Černou horou.

Tyčila se přede mnou, ztmavlá lesem skoro až k restauraci nahoře. Naďa byla mrtvá už sedmnáct let. ——— Vlastně to byla pouť k svaté Nadě.* Pololetní prázdniny, přijel jsem do mrazivého Kostelce, maminka zemřela teprve před třemi týdny, jinak bych byl zůstal v Praze u Lizetky. Ale otec byl v Kostelci sám, bylo mi ho lí to, přece jen. Ve vlaku se netopilo z nějak ých úsporných důvodů, a čkoliv to jsem nechápal, táhla ho parní lokomotiva, snad zima šetřila pá ru. Takové nanicovaté myšlenky a dosud bolest té poslední noci, kdy ješt ě vypadala živá, ale už jenom hlasitě dý chala, a mně trvalo, než jsem

si uvědomil, že dech, jako by jí v hrudi praskaly plíce, je to, čemu se v kni

há ch říká smrtelné chroptění . N áhle ustalo. Chvíli jsem poslouchal, pak

jsem vyšel do mrazivé chodby býval ého sirotčince, na stěnách žlut ě svítily, nebo spíš byly vidět, nočn í lampičky. Šel jsem rychle v té polotmě k sesterně, tam měli opravdu rozsvíceno, zaťukal jsem na dveře. Sestra v čepci s křídly vzhlédla od knihy, asi od povinných denních modliteb, pohlédla na mě skrze skleněnou výplň dveří. Byla to Udelína, * znal jsem ji, před rokem jsem v nemocnici pomáhal, to jsem ješt ě cht ěl na medic ínu. Rychle vstala. „Maminka, myslím... Dokonáno jest,“ pravila nahlas, radostně. To jsem pochopil až ve vzpomínce, v té chvíli mi to př ipadalo kruté.

Pospíchal jsem za vlající m čern ým hábitem sestry Udelíny, otevřený mi dveřmi jsem v dálce viděl žlutou maminčinu tvář, sestra se za

9


stavila u doktorových dveří, hlasitě zať ukala, hlasitě zvolala: „Pane doktore! Paní Smiřick á je exitus!“ a spěchala dál, do pokoje, kde maminčina tvář jako ze slonové kosti ležela na bělostném polšt áři. Sestra Udelína poklekla u postele a začala se modlit, klekl jsem si taky, neovladatelné myšlenky mě zanesly do dávné doby, kdy jsem klečíval u oltáře, př ede mnou velebný pá n Meloun,* tkaničky vesnických podvlíkaček mu př i pozdvihován í koukaly zpod čern ých kalhot, a zase zpět k mrtvé mamince. A k mrtvé Nadě. Nezvládnutelný proud ani ne myšlenek.

Přišel doktor, vzal maminku za ruku ze slonové kosti, puls samo

zř ejmě nec ítil, něco zamumlal k sestře Udelín ě a odešel. Sestra vstala a otevřela okno. Do chladného, ale ne mrazivého pokoje vnikl mráz jako dý ka. Vědě l jsem, proč Udelína otevřela okno. Může v takovém mrazu duše ul étnout vstříc Stvořiteli? Neovladatelné myšlenky.

„Musíš teď pry č, Danny,“ ř ekla Udelína. „Jdi do kaple, je otevřená.

Pomodli se za maminku.“ Ani mi neprojevila soustrast, snad proto, že

tohle byla krásná smrt, maminka byla zaopatřená. Mladý pá ter se mě

potom na chodbě vyptával, kolik je nás v prvním roční ku na filosofii, ze

smutněl, vzdychl, v semináři je jenom sedmnáct noviců...

——— V deset šel otec zase do banky, všechno jsem zařídil já, rakev prostřední jakosti, křížek. Majiteli ústavu jsem však oznámil, že obřad provede důstojný pán Meloun, a šel jsem na faru.

Vš ude bílo, v noci napadl sníh, zdálo se mi, že maminka už je anděl,

duši mi pořád trýznila pozdní lí tost, jíž se už nic nedalo odčinit, nic. Ani jsem si nemohl vzpomenout, čím jsem vlastně mamince ublížil, v uších mi zněl nezněl ý hlas už mrtvé, špendlíčkem budeš hrabat, Daníčku! Ale co konkrétně, už jsem nevědě l. Zanedbávání. Ano. Hlava plná Ireny. Marie. Potom Lizetky,* maminka z ní ú pln ě zmizela. A Lizetka už ani nebyla katolička, ale zbožn á byla, přestoupila na metodismus a věděl jsem, že chce, aby to byla zas ona, jediná jin á, protože kolik metodistů je v Praze? U nich doma bouře. Jenže Lizetka byla jediná dcera. Možná, asi, ani nebyla zbožná, muchlal jsem ji každ é odpoledne, do noci, až s e podívala na hodiny, stáhla si sukni a stroze nařídila dost, Daníčku! Jdi domů. U ž je pozdě. J á jel půlno čn í tramvají v mrazu, na sedadle jsem se svíjel bolestí z nesplněné ho očekávání ž lá z, naště stí jsem v půlno čn í tramvaji byl skoro sám, pár spící ch dělník ů z nějaké pozdní šichty nebo spíš z hospody. Zmrzlý průvodčí mi řekl: „Cejtíš to, mladej? Jako ze sudu!“

10

Myslel jsem jenom na Lizetku, maminka už tu nebyla. V posteli si ke mně

potom lehla Naďa, vědě l jsem, že mrtvá nic neváží , ale od bolesti mi po

mohla. Už jsem se ani nechodil zpovídat, nevědě l jsem, jaký je to vlastně

hřích. Vědě l jsem. Zapomněl jsem na maminku. Cti otce svého a matku

svou. Už jsem na to nemyslel.

———

Z kostela vyšel velebný pán Meloun. Toho se čas a historická

situace dotkly. Zle. Zhubnul, jenom obličej jako měsíc v úplňku

zůstal stejný, ale svraskalý, meloun nad kolárkem okolo vychrt

lého krku, měsíc nad černou uniformou jeho stavu a třídního

zařazení, ošoupanou, visící na pohublých ramenou jako na vě

šáku. Opíral se o hůl, druhou ruku na rameni mladého kaplana,

kterého jsem neznal. Pan kaplan Brejcha po válce do řádu ne

vstoupil, protože velebný pán Meloun se z Buchenwaldu vrátil.

Jenže pan kaplan neustále toužil odčinit, že jako kněz za války

selhal. Dělal to pokáním, půsty a modlitbami ve dne i v noci,

vsugeroval si fanatický denní řád jako Pascal, takže když se octl

na Rovnosti, vypadal, řekl Harýk,

*

který se dostal ven na Velkou

amnestii, jako kdyby na Rovnost přijel z Aušvicu na zotavenou.

Válečné selhání nakonec odčinil. Pomohl nějakému agentu-pro

vokatérovi přes hranice, jenže místo agenta v Německu skončil

pan kaplan na Rovnosti a tam, na samotce, brzo umřel.

Před velebným pánem a jeho novým kaplanem šel, mešní rou

cha přes ruku, mladík, jenž vypadal na přestárlého ministranta,

jako jsem byl kdysi při jedné příležitosti já. Dávno, dávno jsem

jednou taky takhle vypadal. Tenkrát si velebný pán vykračoval

přes náměstí ke kostelu svižně a silným hlasem na mě s výčitkou

volal: „Honem! Honem, Smiřický! Jdete pozdě!“

———

Zaklepal jsem, důstojný pá n Meloun sám pootevřel dveře, a když uviděl

mě , ř ekl tiše:

„Smiřick ý, přijďte za chvíli. Asi za půl hodiny. Já...“

Pootevřenými dveřmi jsem zahlédl Tondu Kratochvíla a nějakou

holku zády ke mně. Trochu se otočila, z profilujsemjipoznal.Dáša,* te ď

už teda ne Sommernitzová.

11


stavila u doktorových dveří, hlasitě zať ukala, hlasitě zvolala: „Pane

doktore! Paní Smiřick á je exitus!“ a spěchala dál, do pokoje, kde maminčina tvář jako ze slonové kosti ležela na bělostném polšt áři. Sestra Udelína poklekla u postele a začala se modlit, klekl jsem si taky, neovladatelné myšlenky mě zanesly do dávné doby, kdy jsem klečíval u oltáře, př ede mnou velebný pá n Meloun,* tkaničky vesnických podvlíkaček mu př i pozdvihován í koukaly zpod čern ých kalhot, a zase zpět k mrtvé mamince. A k mrtvé Nadě. Nezvládnutelný proud ani ne myšlenek.

Přišel doktor, vzal maminku za ruku ze slonové kosti, puls samo

zř ejmě nec ítil, něco zamumlal k sestře Udelín ě a odešel. Sestra vstala a otevřela okno. Do chladného, ale ne mrazivého pokoje vnikl mráz jako dý ka. Vědě l jsem, proč Udelína otevřela okno. Může v takovém mrazu duše ul étnout vstříc Stvořiteli? Neovladatelné myšlenky.

„Musíš teď pry č, Danny,“ ř ekla Udelína. „Jdi do kaple, je otevřená.

Pomodli se za maminku.“ Ani mi neprojevila soustrast, snad proto, že tohle byla krásná smrt, maminka byla zaopatřená. Mladý pá ter se mě potom na chodbě vyptával, kolik je nás v prvním roční ku na filosofii, zesmutněl, vzdychl, v semináři je jenom sedmnáct noviců...

———

V deset šel otec zase do banky, všechno jsem zařídil já, rakev prostřední

jakosti, křížek. Majiteli ústavu jsem však oznámil, že obřad provede důstojný pán Meloun, a šel jsem na faru.

Vš ude bílo, v noci napadl sníh, zdálo se mi, že maminka už je anděl,

duši mi pořád trýznila pozdní lí tost, jíž se už nic nedalo odčinit, nic. Ani jsem si nemohl vzpomenout, čím jsem vlastně mamince ublížil, v uších mi zněl nezněl ý hlas už mrtvé, špendlíčkem budeš hrabat, Daníčku! Ale co konkrétně, už jsem nevědě l. Zanedbávání. Ano. Hlava plná Ireny. Marie. Potom Lizetky,* maminka z ní ú pln ě zmizela. A Lizetka už ani

nebyla katolička, ale zbožn á byla, přestoupila na metodismus a věděl

jsem, že chce, aby to byla zas ona, jediná jin á, protože kolik metodistů je v Praze? U nich doma bouře. Jenže Lizetka byla jediná dcera. Možná, asi, ani nebyla zbožná, muchlal jsem ji každ é odpoledne, do noci, až s e

podívala na hodiny, stáhla si sukni a stroze nařídila dost, Daníčku! Jdi

domů. U ž je pozdě. J á jel půlno čn í tramvají v mrazu, na sedadle jsem se

svíjel bolestí z nesplněné ho očekávání ž lá z, naště stí jsem v půlno čn í tramvaji byl skoro sám, pár spící ch dělník ů z nějaké pozdní šichty nebo spíš z hospody. Zmrzlý průvodčí mi řekl: „Cejtíš to, mladej? Jako ze sudu!“

10

Myslel jsem jenom na Lizetku, maminka už tu nebyla. V posteli si ke mně

potom lehla Naďa, vědě l jsem, že mrtvá nic neváží , ale od bolesti mi po

mohla. Už jsem se ani nechodil zpovídat, nevědě l jsem, jaký je to vlastně

hřích. Vědě l jsem. Zapomněl jsem na maminku. Cti otce svého a matku

svou. Už jsem na to nemyslel.

———

Z kostela vyšel velebný pán Meloun. Toho se čas a historická

situace dotkly. Zle. Zhubnul, jenom obličej jako měsíc v úplňku

zůstal stejný, ale svraskalý, meloun nad kolárkem okolo vychrt

lého krku, měsíc nad černou uniformou jeho stavu a třídního

zařazení, ošoupanou, visící na pohublých ramenou jako na vě

šáku. Opíral se o hůl, druhou ruku na rameni mladého kaplana,

kterého jsem neznal. Pan kaplan Brejcha po válce do řádu ne

vstoupil, protože velebný pán Meloun se z Buchenwaldu vrátil.

Jenže pan kaplan neustále toužil odčinit, že jako kněz za války

selhal. Dělal to pokáním, půsty a modlitbami ve dne i v noci,

vsugeroval si fanatický denní řád jako Pascal, takže když se octl

na Rovnosti, vypadal, řekl Harýk,

*

který se dostal ven na Velkou

amnestii, jako kdyby na Rovnost přijel z Aušvicu na zotavenou.

Válečné selhání nakonec odčinil. Pomohl nějakému agentu-pro

vokatérovi přes hranice, jenže místo agenta v Německu skončil

pan kaplan na Rovnosti a tam, na samotce, brzo umřel.

Před velebným pánem a jeho novým kaplanem šel, mešní rou

cha přes ruku, mladík, jenž vypadal na přestárlého ministranta,

jako jsem byl kdysi při jedné příležitosti já. Dávno, dávno jsem

jednou taky takhle vypadal. Tenkrát si velebný pán vykračoval

přes náměstí ke kostelu svižně a silným hlasem na mě s výčitkou

volal: „Honem! Honem, Smiřický! Jdete pozdě!“

———

Zaklepal jsem, důstojný pá n Meloun sám pootevřel dveře, a když uviděl

mě , ř ekl tiše:

„Smiřick ý, přijďte za chvíli. Asi za půl hodiny. Já...“

Pootevřenými dveřmi jsem zahlédl Tondu Kratochvíla a nějakou

holku zády ke mně. Trochu se otočila, z profilujsemjipoznal.Dáša,* te ď

už teda ne Sommernitzová.

11


„Nebo ne. Jděte do kostela. Do sakristie,“ pravil velebný pá n Meloun.

„Přijdu za váma.“

Otočil jsem se k odchodu. Sestupoval po vydřených dřevěný ch schodech

a ohlédl jsem se, tu tvář jako měsíc jsem ješt ě zahlíd mezi dovíranými dveřmi jako měsí c v úplňku, můj symbol paradoxního, ale přívě tiv ého nebe, na něž jsem věřil. Nebo nevěřil. Proto jsem občas zašel k velebnému pá novi, ačkoliv náboženství jsme měli jen do tercie, a teď už jsem končil kvintu. Jen tak. Na návštěvu. Velebný pá n byl na faře s ám, kaplan mu tenkrát, pár dní př edt ím, než přišli Němci, odjel na nějakou pouť do Říma a už se z pouti nevrátil. Velebný pá n tedy zůstal sám, nového kaplana mu zatím neposlali, ani hospodyni neměl, na stravu chodil do hostince k Součkovům, kde mu dělali cenu.

Šel jsem do sakristie a začal jsem se modlit. Jenže – nezvládnutelné

myšlenky. Brzy jsem byl u Ireny, slyšel jsem hlas, který se vždycky smál, hřiště za sokolovnou, kde holky hrály nějakou hru, měly udeřit p álkou o zem, odhodit ji a utíkat a kluk, který stál proti nim a držel v ruce míček, ho v té chv íli po nich hodil. Když se trefil, než holka doběhla na metu, vypadla ze hry. Zatím vypadly všechny. Na řadu přiš la Irena, v předklonu jako by udeřila pálkou o zem, ale země se nedotkla, klukovi to nedošlo a s chutí po ní mrštil míčkem, trefiljiprudcedostehna,až vyjekla, ale míček odlétl stranou, teprve teď praštila Irena pálkou o zem, elegantně odběhla na metu, kde byla v bezpečí, a na kluka udělala dlouhý nos. Žádnou jinou tohle nenapadlo. Irena je génius, jediná. Pořád jsem se modlil, v duchu jsem říkal slova, ale viděl jsem tu dost nedávnou, zanedbatelnou událost na hřiš ti. Zavřel jsem pevně oč i, abych myslel na modlitbu, a spatřil jsem Naďu, jak provinile stojí před maminkou.*

Si cor not orat, in vanum lingua laborat.

*

——— Velebný pá n p řiš el do sakristie a usedl do prošoupaného křesla, určené ho pro biskupské návštěvy. Ve skříní ch visely dobře vyprané pluviály a komže, ministrantské komže, z nichž jsem nedávno vyrost. Bylo tu šero, skoro tma, nebýt úzkého okna, které tu zbývalo snad z rané gotiky. Důstojný pá n na mě mlčk y hleděl, v šiml si, že jsem nesvůj. To jsem byl. Proč nejsou rádi, že jsou rádi, Dáša s Tondou? Musej lízt za velebným pánem, aby si toho všimnul někdo, kdo si takových věc í v šímá ...

„Proč k vám chodí, velebný pane?“ zeptal jsem se pak váhavě: „Není

– není to trochu – riskantní?“

12

„Neměj obavy, Smiřick ý, “ usmál se velebný pá n. „I v Německu jsou

zatím taková manželství pravoplatná, “ řekl nejistě.

„Jenomže...,“ zarazil jsem se, nechtěl jsem velebnému pánovi přidě

lá vat starosti. Chtěl jsem říct, že jenomže stačí, aby si toho všim někdo,

kdo si všímá , pošlou na faru někoho, kdo se nedá opít mešní m vínem*

– a... To jsem vědě l od Alíka Karpelesa,* jeho bratranec se včas oženil

se všemi sedmi křestními listy doloženou árijkou, jmenovala se Hilde

Schlösser, nikdo nemusel padělat matriky, a stejně si někdo všim. Mezi

soukmenovci ujela Hildě huba a ex post z toho byl kriminální zlo čin

zvaný Rassenschande.

Nezvládnutelný tok myšlenek. Technický termín jsem znal z hodin Die

Deutsche Ideologie, kterou musela, chtíc nechtíc, u čit paní profesorka

Brunnenschattenová, proto nepřednášela, jenom četla ty věci z knížky

s t ím názvem. Z dost tenké knížky; všechno, v co Němci měli v ěřit, se do ní

vešlo, jenom paní profesorka Brunnenschattenová, t řeba že byla Němka,

jak říkal otec, jako poleno, na nic z toho mála nevěřila, už se vlastně ani

nejmenovala Brunnenschattenová, ale Čvančarová, krásné ně mecké

jméno vyměnila za kabaretní česk é, a to se inspektoru Wernerovi nelí

bilo.* Paní profesorka, tedy Čvančarová, pro mě ale pořád Brunnens

chattenová – vlastně Brunnenschatten, bez slovanské koncovky –, četla

monotónním hlasem jako uměl á žena, ačkoliv když cht ěla, uměla před

nášet spatra a se zaujetím poezii Rainera Marii Rilkeho.

„Co bude dál, je v rukou božích, “ pravil velebný pán Meloun.

Božích. Nebo taky v docela jiných rukou. Pokud jich ovšem Bůh nepo

užívá k nějaké zkoušce, které n erozumíme. Tak by to jistě vysvětlil páter

Urbanec,* profesor dogmatiky na teologické fakultě v Praze, který znal

Summu theologie svatého Tomáše Akvinského nazpaměť a byl zpověd

ní kem mého strýce Neumanna. Dovedl vysvětlit všechno. Kdyby mu šlo

věřit.

Bylo už pů l deváté , tma, pozdě na svatého Akvinského. Ovšem, takové

vě ci se projednávaj í ve tmě.

Šel jsem domů.

———

Z Kamenice vyšla na náměstí Nina, od vlaku z Heřmanic. Tvá

řička rovněž měsíčná, povadlá žalem, zdálo se mi. Nic jsem o ní

nevěděl. Taky jsem se nezajímal. Tenká lýtka v horáckých střeví

cích, odřený bleděmodrý kabát, probůh, snad stejný jako v ok

13


„Nebo ne. Jděte do kostela. Do sakristie,“ pravil velebný pá n Meloun.

„Přijdu za váma.“

Otočil jsem se k odchodu. Sestupoval po vydřených dřevěný ch schodech

a ohlédl jsem se, tu tvář jako měsíc jsem ješt ě zahlíd mezi dovíranými dveřmi jako měsí c v úplňku, můj symbol paradoxního, ale přívě tiv ého nebe, na něž jsem věřil. Nebo nevěřil. Proto jsem občas zašel k velebnému pá novi, ačkoliv náboženství jsme měli jen do tercie, a teď už jsem kon

čil kvintu. Jen tak. Na návštěvu. Velebný pá n byl na faře s ám, kaplan

mu tenkrát, pár dní př edt ím, než přišli Němci, odjel na nějakou pouť

do Říma a už se z pouti nevrátil. Velebný pá n tedy zůstal sám, nového kaplana mu zatím neposlali, ani hospodyni neměl, na stravu chodil do hostince k Součkovům, kde mu dělali cenu.

Šel jsem do sakristie a začal jsem se modlit. Jenže – nezvládnutelné

myšlenky. Brzy jsem byl u Ireny, slyšel jsem hlas, který se vždycky smál, hřiště za sokolovnou, kde holky hrály nějakou hru, měly udeřit p álkou o zem, odhodit ji a utíkat a kluk, který stál proti nim a držel v ruce míček, ho v té chv íli po nich hodil. Když se trefil, než holka doběhla na metu, vypadla ze hry. Zatím vypadly všechny. Na řadu přiš la Irena, v předklonu jako by udeřila pálkou o zem, ale země se nedotkla, klukovi to nedošlo a s chutí po ní mrštil míčkem, trefiljiprudcedostehna,až vyjekla, ale míček odlétl stranou, teprve teď praštila Irena pálkou o zem, elegantně odběhla na metu, kde byla v bezpečí, a na kluka udělala dlouhý nos. Žádnou jinou tohle nenapadlo. Irena je génius, jediná. Pořád jsem se modlil, v duchu jsem říkal slova, ale viděl jsem tu dost nedávnou, zanedbatelnou událost na hřiš ti. Zavřel jsem pevně oč i, abych myslel na modlitbu, a spatřil jsem Naďu, jak provinile stojí před maminkou.*

Si cor not orat, in vanum lingua laborat.

*

———

Velebný pá n p řiš el do sakristie a usedl do prošoupaného křesla, urče

né ho pro biskupské návštěvy. Ve skříní ch visely dobře vyprané pluviály

a komže, ministrantské komže, z nichž jsem nedávno vyrost. Bylo tu šero,

skoro tma, nebýt úzkého okna, které tu zbývalo snad z rané gotiky. Dů

stojný pá n na mě mlčk y hleděl, v šiml si, že jsem nesvůj. To jsem byl. Proč

nejsou rádi, že jsou rádi, Dáša s Tondou? Musej lízt za velebným pánem,

aby si toho všimnul někdo, kdo si takových věc í v šímá ...

„Proč k vám chodí, velebný pane?“ zeptal jsem se pak váhavě: „Není

– není to trochu – riskantní?“

12

„Neměj obavy, Smiřick ý, “ usmál se velebný pá n. „I v Německu jsou

zatím taková manželství pravoplatná, “ řekl nejistě.

„Jenomže...,“ zarazil jsem se, nechtěl jsem velebnému pánovi přidě

lá vat starosti. Chtěl jsem říct, že jenomže stačí, aby si toho všim někdo,

kdo si všímá , pošlou na faru někoho, kdo se nedá opít mešní m vínem*

– a... To jsem vědě l od Alíka Karpelesa,* jeho bratranec se včas oženil

se všemi sedmi křestními listy doloženou árijkou, jmenovala se Hilde

Schlösser, nikdo nemusel padělat matriky, a stejně si někdo všim. Mezi

soukmenovci ujela Hildě huba a ex post z toho byl kriminální zlo čin

zvaný Rassenschande.

Nezvládnutelný tok myšlenek. Technický termín jsem znal z hodin Die

Deutsche Ideologie, kterou musela, chtíc nechtíc, u čit paní profesorka

Brunnenschattenová, proto nepřednášela, jenom četla ty věci z knížky

s t ím názvem. Z dost tenké knížky; všechno, v co Němci měli v ěřit, se do ní

vešlo, jenom paní profesorka Brunnenschattenová, t řeba že byla Němka,

jak říkal otec, jako poleno, na nic z toho mála nevěřila, už se vlastně ani

nejmenovala Brunnenschattenová, ale Čvančarová, krásné ně mecké

jméno vyměnila za kabaretní česk é, a to se inspektoru Wernerovi nelí

bilo.* Paní profesorka, tedy Čvančarová, pro mě ale pořád Brunnens

chattenová – vlastně Brunnenschatten, bez slovanské koncovky –, četla

monotónním hlasem jako uměl á žena, ačkoliv když cht ěla, uměla před

nášet spatra a se zaujetím poezii Rainera Marii Rilkeho.

„Co bude dál, je v rukou božích, “ pravil velebný pán Meloun.

Božích. Nebo taky v docela jiných rukou. Pokud jich ovšem Bůh nepo

užívá k nějaké zkoušce, které nerozumíme. Tak by to jistě vysvětlil páter

Urbanec,* profesor dogmatiky na teologické fakultě v Praze, který znal

Summu theologie svatého Tomáše Akvinského nazpaměť a byl zpověd

ní kem mého strýce Neumanna. Dovedl vysvětlit všechno. Kdyby mu šlo

věřit.

Bylo už pů l deváté , tma, pozdě na svatého Akvinského. Ovšem, takové

vě ci se projednávaj í ve tmě.

Šel jsem domů.

———

Z Kamenice vyšla na náměstí Nina, od vlaku z Heřmanic. Tvá

řička rovněž měsíčná, povadlá žalem, zdálo se mi. Nic jsem o ní

nevěděl. Taky jsem se nezajímal. Tenká lýtka v horáckých střeví

cích, odřený bleděmodrý kabát, probůh, snad stejný jako v ok

13


távě, za války. Na vyšisovaných zlatých kadeřích šedivý baret. Šla sama, zmizela mi z dohledu pod dolním rámem okna. ——— V hotelu Bářina otce, v zadní mí stnosti, kde se už se v šema všechno točilo, se ke mně naklonila Bára.

„Proč si jí nevšímáš?“

Podíval jsem se na ni nechápavě, byla zdvojená, ale to chlastem,

tenkrát pan hoteliér n ám na mejdan poskytl soudek rumu. Nikdo jsme nebyli zvyklí pí t, protože za války alkohol byl jen na přídě l pro fabrické hamouny, a pokud doma měli lahvičku, schovávali ji pro strejčka Příhodu, tj. skoro vždycky na úplatek někomu z Arbeitsamtu. D íval jsem se na zdvojenou Báru, nechápavě, snažil jsem se dostat ji do ohniska a tím ji scelit. Nešlo to. Obě Bá ry kývly hlavou, otočil jsem se tam, měs íčná tvářič ka, Nina ji zvedla ke mně, celou vlhkou.

„J á si – vš imám –, “ zakoktal jsem, vzal jsem Ninu kolem krku, poprvé

v ž ivotě jsem na rtech ucítil teplé vlhko dív čí pusy.

Tak začala moje první tak trochu aféra. Proti mé vů li. Proti mým

hollywoodským nárok ům na dív čí krásu. Jak o tom o mnoho, mnoho let později zpíval písni čk ář: „ Není-li tu ta...“

Chodil jsem s ní do lesa, kde jsme se líbali, pak jsem ji provázel na

ná draží. Neovladatelné myšlenky mě odváděly k Ireně, k Marii, Naďa v t é komedii s tragikomickým koncem ješt ě nebyla. Jenom ty dvě, a žádná nechtěla. Líbal jsem Ninu. Pak jsem přestal. Prodělal jsem jenom křest voňavým ohněm rouge na rty, pod sukně jsem jí ani nesahal. Nebyla to Judy Garland,* která mi v noci nahrazovala ty dvě, co nechtěly. Nebo možn á by i chtěly, ale já v jejich přítomnosti ztuhl trémou a dokázal jsem pohybovat jen svaly, které ovládaj í ústa.

A tak pořád ze školy do lesa, to už se vyučovalo odpoledne a v Obchodní

akademii, protože g ympl zabrala Hitlerjugend, v lese na lavičce, o něčem jsme mluvili, mlčeli, nevědě l jsem, jak to skončit, z lesa na nádraží. Mlčeli jsme. Neovladatelný tok myšlenek... Jak jsem čekal na Marii před domem pana Skočdopole, protože tudy chodila do gymplu, všechno s Přemou* domluveno, předstíraná konverzace, objevila se v modrém kabátku, fau fý r fiktoria* na hlavě, protože sněžilo, přistoupil jsem k ní, ale zvedla nos a nespustila jej celou cestu ke škole. Přilepit se na ni po vyučován í jsem ten den nemohl, někudy mi unikla. Konec jedné z těch kapitolek.

A Nina byla samozřejmě moudřejší než já.

14

———

Bývala to nerozlučná kamarádka s Bárou Innemanovou, jenže

ta už dávno nepřistupovala do stejného vlaku v Poříčí, kde Nina

už vyhlížela z okna. Bydlela v Praze. Podle jízdního řádu měl

tu pražský rychlík být dřív než lokálka z Heřmanic, jenže v té

historické situaci se vlaky přestaly řídit jízdním řádem. Jejich

dívčí přátelství zničil vdaný stav. Manželka československého fa

ráře v Heřmanicích nad Ledhují, v domácnosti, manželka rady

Čefelína z ministerstva vnitřního nebo snad zahraničního ob

chodu, snad z té protekce inspektorka škol, to jsem nevěděl. Ale

členka Strany. Hotel jejímu otci už nepatřil. Nevadilo to. Otec

prý vstoupil na Gottwaldovu výzvu, jazyky, snad, patrně zlé,

tvrdily, že se přilepil ke kostelecké partě, kterou pochválil sám

prezident, když se kvůli tomu, k čemu parta vzorně napomohla,

začal upíjet. Nevím. Nic nevadilo.

———

Ví dal jsem paní profesorku Brunnenschattenovou v lese s nějakým

chl ápkem, zřejmě randili, a divil jsem se jí. Paní profesorka byla hezká,

i když Ně mka jako poleno, ští hlá blondýna v dirndlu přes bílou blůzu,

kterou, říkalo se, jí do školy zakázal nosit mravný ředitel Zach. To jsem

byl v primě a nevědě l jsem, že má blůzu zakázanou, aby nevzrušovala

kvintány, snad i kvartány a terciány, ale už v sekundě jsem si to domyslel,

protože bylo léto a paní profesorka ji nosila po městě, v lét ě bez dirndlu.

Do školy chodila v hnědý ch šatech, zpod kterých jí občas koukala růžová

krajka spodničky, holkám to vadilo, tak vyslaly Stázku Anastázovou,

aby jí to na začátku hodiny němčiny pošeptala do ucha. Jak šla Stázka ke

stupínku, viděl jsem, že m á vzadu na sukni díru a pod ní žádnou růžovou

spodničku, ale zřejmě bleděmodré kalhotky. „Aufstehen! Umdrehen!“

nařídila paní profesorka, nedělala s tím dlouhý proces. Celá třída se oto

čila, paní profesorka asi povytáhla spodničku, protože krajka zmizela,

a znova nařídila: „Umdrehen! Setzen!“

Ze školy jsem tehdy chodil se Stázkou, která bydlela v domku u nás na

dvoře, a řekl jsem jí, že má vzadu na sukni díru. Pravila: „To je toho!“

ale den nato, když jsem se k ní po vyučován í př ipojil, držela si oběma

rukama na zadku aktovku. Zlomyslně jsem se jí zeptal, proč to dělá , musí

to přeci být nepohodlné, a ona odsekla: „Protože mám na prdeli díru,

15


távě, za války. Na vyšisovaných zlatých kadeřích šedivý baret. Šla

sama, zmizela mi z dohledu pod dolním rámem okna.

———

V hotelu Bářina otce, v zadní mí stnosti, kde se už se v šema všechno točilo,

se ke mně naklonila Bára.

„Proč si jí nevšímáš?“

Podíval jsem se na ni nechápavě, byla zdvojená, ale to chlastem,

tenkrát pan hoteliér n ám na mejdan poskytl soudek rumu. Nikdo jsme nebyli zvyklí pí t, protože za války alkohol byl jen na přídě l pro fabrické hamouny, a pokud doma měli lahvičku, schovávali ji pro strejčka Příhodu, tj. skoro vždycky na úplatek někomu z Arbeitsamtu. D íval jsem se

na zdvojenou Báru, nechápavě, snažil jsem se dostat ji do ohniska a tím

ji scelit. Nešlo to. Obě Bá ry kývly hlavou, otočil jsem se tam, měs íčná tvářič ka, Nina ji zvedla ke mně, celou vlhkou.

„J á si – vš imám –, “ zakoktal jsem, vzal jsem Ninu kolem krku, poprvé

v ž ivotě jsem na rtech ucítil teplé vlhko dív čí pusy.

Tak začala moje první tak trochu aféra. Proti mé vů li. Proti mým

hollywoodským nárok ům na dív čí krásu. Jak o tom o mnoho, mnoho let později zpíval písni čk ář: „ Není-li tu ta...“

Chodil jsem s ní do lesa, kde jsme se líbali, pak jsem ji provázel na

ná draží. Neovladatelné myšlenky mě odváděly k Ireně, k Marii, Naďa v t é komedii s tragikomickým koncem ješt ě nebyla. Jenom ty dvě, a žádná

nechtěla. Líbal jsem Ninu. Pak jsem přestal. Prodělal jsem jenom křest

voňavým ohněm rouge na rty, pod sukně jsem jí ani nesahal. Nebyla to Judy Garland,* která mi v noci nahrazovala ty dvě, co nechtěly. Nebo

možn á by i chtěly, ale já v jejich přítomnosti ztuhl trémou a dokázal jsem

pohybovat jen svaly, které ovládaj í ústa.

A tak pořád ze školy do lesa, to už se vyučovalo odpoledne a v Obchodní

akademii, protože g ympl zabrala Hitlerjugend, v lese na lavičce, o něčem

jsme mluvili, mlčeli, nevědě l jsem, jak to skončit, z lesa na nádraží. Mlčeli

jsme. Neovladatelný tok myšlenek... Jak jsem čekal na Marii před domem

pana Skočdopole, protože tudy chodila do gymplu, všechno s Přemou*

domluveno, předstíraná konverzace, objevila se v modrém kabátku, fau

fý r fiktoria* na hlavě, protože sněžilo, přistoupil jsem k ní, ale zvedla nos

a nespustila jej celou cestu ke škole. Přilepit se na ni po vyučován í jsem ten

den nemohl, někudy mi unikla. Konec jedné z těch kapitolek.

A Nina byla samozřejmě moudřejší než já.

14

———

Bývala to nerozlučná kamarádka s Bárou Innemanovou, jenže

ta už dávno nepřistupovala do stejného vlaku v Poříčí, kde Nina

už vyhlížela z okna. Bydlela v Praze. Podle jízdního řádu měl

tu pražský rychlík být dřív než lokálka z Heřmanic, jenže v té

historické situaci se vlaky přestaly řídit jízdním řádem. Jejich

dívčí přátelství zničil vdaný stav. Manželka československého fa

ráře v Heřmanicích nad Ledhují, v domácnosti, manželka rady

Čefelína z ministerstva vnitřního nebo snad zahraničního ob

chodu, snad z té protekce inspektorka škol, to jsem nevěděl. Ale

členka Strany. Hotel jejímu otci už nepatřil. Nevadilo to. Otec

prý vstoupil na Gottwaldovu výzvu, jazyky, snad, patrně zlé,

tvrdily, že se přilepil ke kostelecké partě, kterou pochválil sám

prezident, když se kvůli tomu, k čemu parta vzorně napomohla,

začal upíjet. Nevím. Nic nevadilo.

———

Ví dal jsem paní profesorku Brunnenschattenovou v lese s nějakým

chl ápkem, zřejmě randili, a divil jsem se jí. Paní profesorka byla hezká,

i když Ně mka jako poleno, ští hlá blondýna v dirndlu přes bílou blůzu,

kterou, říkalo se, jí do školy zakázal nosit mravný ředitel Zach. To jsem

byl v primě a nevědě l jsem, že má blůzu zakázanou, aby nevzrušovala

kvintány, snad i kvartány a terciány, ale už v sekundě jsem si to domyslel,

protože bylo léto a paní profesorka ji nosila po městě, v lét ě bez dirndlu.

Do školy chodila v hnědý ch šatech, zpod kterých jí občas koukala růžová

krajka spodničky, holkám to vadilo, tak vyslaly Stázku Anastázovou,

aby jí to na začátku hodiny němčiny pošeptala do ucha. Jak šla Stázka ke

stupínku, viděl jsem, že m á vzadu na sukni díru a pod ní žádnou růžovou

spodničku, ale zřejmě bleděmodré kalhotky. „Aufstehen! Umdrehen!“

nařídila paní profesorka, nedělala s tím dlouhý proces. Celá třída se oto

čila, paní profesorka asi povytáhla spodničku, protože krajka zmizela,

a znova nařídila: „Umdrehen! Setzen!“

Ze školy jsem tehdy chodil se Stázkou, která bydlela v domku u nás na

dvoře, a řekl jsem jí, že má vzadu na sukni díru. Pravila: „To je toho!“

ale den nato, když jsem se k ní po vyučován í př ipojil, držela si oběma

rukama na zadku aktovku. Zlomyslně jsem se jí zeptal, proč to dělá , musí

to přeci být nepohodlné, a ona odsekla: „Protože mám na prdeli díru,

15


jaks mě na to včera laskavě upozornil. Ale musela sem smolit matickej úkol, tak sem to nestačila zaštupovat.“ Na zaštupován í byla díra stejně příliš velká.

Chlápek paní profesorky byl nijaký, o něco menší než ona, nazrzlý

a měl brejle. Divil jsem se jí. Pak ohlásila Hrušková z Babí nahlas: „Holky! Brunenšatka chodí s Čvančarou z vokresu!“ Zpráva byla určena jenom pro holky, jenže Hrušková mě la hlas jako trumpetu, takže to sly šeli všichni. Kluky novinka moc nezajímala, já byl výjimka.

„S t ím zrzounem?“ zeptala se Bára. „S tim prťavym?“ zeptala se Pita

šová, a čkoliv sama byla maličká . Ruda Sepp,* který sed ěl za mnou a měl nohy na lavici, pravil: „Bude mít brzo problém!“

Holky zmlkly, kluci zpozorněli. To bylo někdy v únoru, za Druhé re

publiky. V Beránku dal pan Mrština do okna tabulku, napsanou ručně a nedbale, ŽIDUM VSTUP ZAKÁZÁN, a u toho droboučký m písmem: Omlouvám se ctěné mu zákaznictvu. Ale co mělo bejt? Čvančara žid nebyl, natož paní profesorka jako poleno. Stejně jako Ruda Sepp, který navíc mluvil německy dost špatně.

„Jakej problém, sire?“ řekl Lexa.*

„Jestli si ho veme, bude mít brzo problém,“ pravil Ruda. „Řek to včera

muj fotr, a ten má vo těchhle věcech spolehlivý informace.“

„Proč problém?“ opakoval vyzývavě Lexa.

Ruda vyplivl opotřebovanou žvejkačku z domácí ch zásob na mapu

republiky na stěně . Žvejkačka se přilepila na Brno. „Brunenšatka je Volksdeutsche.“

„Co je to?“ zeptal se Jebavý.

„Echt deutsch,“ řekl Ruda.

„To seš ty taky,“ pravila Nina. „Prej.“

„Ponivač se Češi na podzim nebránili, říká fotr, dá fuja* rozkaz a ně

mecká armáda přitáhne ze Sudet sem,“ pravil Ruda.

Pilous zařval:

„Nemaluj čerta na zeď!“

„Myslíš, že sem z toho vedle?“ Ruda si nacpal do pusy čerstvou žvej -

kačku. „Budu mít problém taky.“

„Proč ty?“ řekl vztekle Pilous. „Seš přeci taky Volksdeutsche.“

„Prej,“ pravil Ruda. „A jestli sem, budu se za chvíli místo latinskejch

slovíček učit Paradeschritt.“

Rozhostilo se ticho.

„No průse r, “ pravil Ruda. Do třídy vrazil Bivoj,* matikář, a překva

peně se rozhlédl. Byl zvyklý na rámus, který vž dycky zanikl, teprve když

16

on zařval jako tur. Až donedávna byl jeho vstupní projev: „Jsem tady

v židovské škole či co?“ Od té doby, co v Beránku, kam chodil hrát šachy

s panem Lewithem, pověsil pan Mrští k tu tabulku, řval pouze: „Ticho

tu bude!“

Bylo ticho a měli jsme o čem přemýšlet. Bivoj zabručel a dřepl na židli

za katedrou, až zapraště la. „Anastázová!“ zařval.

Za chvíli měla Stázka kuli z matiky.

———

Od nádraží přicházel voják v ošoupané uniformě. Z kostela vy

šla žena, zamávala na něj. Voják měl černé výložky, ale ženista

to vlastně nebyl. Žena v elegantním semišovém plášti. Dali se

do řeči. Měla ty bohaté černé vlasy jako dávno, dávno, kdy jsem

na vlastní oči uviděl a poprvé si uvědomil bídu. Lezl jsem za ní

po žebříku na rozhlednu na Lipí a spatřil jsem kalhotky, zápla

tované, seprané, ne už bleděmodré, ale šedivé permanentním

zápasem o čistotu. Anka Pitašová.

Berta

*

byl pořád na vojně, muselo to být snad už šestý rok.

Když odvedli mě, ještě v tom mezidobí, jemuž se snad mělo říkat

Třetí republika, ale neříkalo, jeho pro krátkozrakost nevzali. Do

stal modrou knížku, jenže potom, už pěkných pár let po Únoru,

nějaký snaživec zjistil, že Berta nevykonal tzv. radostnou povin

nost každého mladého muže, špatný zrak přestal vadit, knížku

mu sebrali a šel konat tu povinnost.

Jeho holohlavý otec už dům U Města Londýna nevlastnil, po

řád v něm však pracoval, pořád úslužný obchodník, od rána do

večera obsluhoval v krámě paničky, někdy nové, často ty staré.

Nepochopitelně. Právě tak nepochopitelně milostivá paní po

řád seděla v pokladně, pořád s vysokým účesem, pevným tak, že

ani vlásek jí nezabloudil, kam neměl, když odpoledne pražilo

do prodejny slunce. A Berta pořád na vojně, pořád obyčejný

vojcl.

———

Dohodli jsme se, že na svatbu půjdem všichni, i Knobloch, na něhož si

paní profesorka zasedla, že musel dělat reparát, i Ruda, kterému to prý

fotr doma zakázal, dokonce i Ilse Seligerová,* skutečn á Němka, ne jako

17


jaks mě na to včera laskavě upozornil. Ale musela sem smolit matickej

úkol, tak sem to nestačila zaštupovat.“ Na zaštupován í byla díra stejně

příliš velká.

Chlápek paní profesorky byl nijaký, o něco menší než ona, nazrzlý

a měl brejle. Divil jsem se jí. Pak ohlásila Hrušková z Babí nahlas:

„Holky! Brunenšatka chodí s Čvančarou z vokresu!“ Zpráva byla ur

čena jenom pro holky, jenže Hrušková mě la hlas jako trumpetu, takže to

sly šeli všichni. Kluky novinka moc nezajímala, já byl výjimka.

„S t ím zrzounem?“ zeptala se Bára. „S tim prťavym?“ zeptala se Pita

šová, a čkoliv sama byla maličká . Ruda Sepp,* který sed ěl za mnou a měl

nohy na lavici, pravil: „Bude mít brzo problém!“

Holky zmlkly, kluci zpozorněli. To bylo někdy v únoru, za Druhé re

publiky. V Beránku dal pan Mrština do okna tabulku, napsanou ručně

a nedbale, ŽIDUM VSTUP ZAKÁZÁN, a u toho droboučký m písmem:

Omlouvám se ctěné mu zákaznictvu. Ale co mělo bejt? Čvančara žid ne

byl, natož paní profesorka jako poleno. Stejně jako Ruda Sepp, který

navíc mluvil německy dost špatně.

„Jakej problém, sire?“ řekl Lexa.* „Jestli si ho veme, bude mít brzo problém,“ pravil Ruda. „Řek to včera

muj fotr, a ten má vo těchhle věcech spolehlivý informace.“

„Proč problém?“ opakoval vyzývavě Lexa. Ruda vyplivl opotřebovanou žvejkačku z domácí ch zásob na mapu

republiky na stěně . Žvejkačka se přilepila na Brno. „Brunenšatka je

Volksdeutsche.“

„Co je to?“ zeptal se Jebavý. „Echt deutsch,“ řekl Ruda. „To seš ty taky,“ pravila Nina. „Prej.“ „Ponivač se Češi na podzim nebránili, říká fotr, dá fuja* rozkaz a ně

mecká armáda přitáhne ze Sudet sem,“ pravil Ruda.

Pilous zařval: „Nemaluj čerta na zeď!“ „Myslíš, že sem z toho vedle?“ Ruda si nacpal do pusy čerstvou žvej -

kačku. „Budu mít problém taky.“

„Proč ty?“ řekl vztekle Pilous. „Seš přeci taky Volksdeutsche.“ „Prej,“ pravil Ruda. „A jestli sem, budu se za chvíli místo latinskejch

slovíček učit Paradeschritt.“

Rozhostilo se ticho. „No průse r, “ pravil Ruda. Do třídy vrazil Bivoj,* matikář, a překva

peně se rozhlédl. Byl zvyklý na rámus, který vž dycky zanikl, teprve když

16

on zařval jako tur. Až donedávna byl jeho vstupní projev: „Jsem tady

v židovské škole či co?“ Od té doby, co v Beránku, kam chodil hrát šachy

s panem Lewithem, pověsil pan Mrští k tu tabulku, řval pouze: „Ticho

tu bude!“

Bylo ticho a měli jsme o čem přemýšlet. Bivoj zabručel a dřepl na židli

za katedrou, až zapraště la. „Anastázová!“ zařval.

Za chvíli měla Stázka kuli z matiky.

———

Od nádraží přicházel voják v ošoupané uniformě. Z kostela vy

šla žena, zamávala na něj. Voják měl černé výložky, ale ženista

to vlastně nebyl. Žena v elegantním semišovém plášti. Dali se

do řeči. Měla ty bohaté černé vlasy jako dávno, dávno, kdy jsem

na vlastní oči uviděl a poprvé si uvědomil bídu. Lezl jsem za ní

po žebříku na rozhlednu na Lipí a spatřil jsem kalhotky, zápla

tované, seprané, ne už bleděmodré, ale šedivé permanentním

zápasem o čistotu. Anka Pitašová.

Berta

*

byl pořád na vojně, muselo to být snad už šestý rok.

Když odvedli mě, ještě v tom mezidobí, jemuž se snad mělo říkat

Třetí republika, ale neříkalo, jeho pro krátkozrakost nevzali. Do

stal modrou knížku, jenže potom, už pěkných pár let po Únoru,

nějaký snaživec zjistil, že Berta nevykonal tzv. radostnou povin

nost každého mladého muže, špatný zrak přestal vadit, knížku

mu sebrali a šel konat tu povinnost.

Jeho holohlavý otec už dům U Města Londýna nevlastnil, po

řád v něm však pracoval, pořád úslužný obchodník, od rána do

večera obsluhoval v krámě paničky, někdy nové, často ty staré.

Nepochopitelně. Právě tak nepochopitelně milostivá paní po

řád seděla v pokladně, pořád s vysokým účesem, pevným tak, že

ani vlásek jí nezabloudil, kam neměl, když odpoledne pražilo

do prodejny slunce. A Berta pořád na vojně, pořád obyčejný

vojcl.

———

Dohodli jsme se, že na svatbu půjdem všichni, i Knobloch, na něhož si

paní profesorka zasedla, že musel dělat reparát, i Ruda, kterému to prý

fotr doma zakázal, dokonce i Ilse Seligerová,* skutečn á Němka, ne jako

17


Ruda, podle Niny (nejen podle ní) jenom Prejněmec. Ženská vyhrála nad čten ářkou Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei, knihy v hněd é obálce, kam o přest ávce vždycky ostentativně strkala nos, místo aby žvanila s holkama. Lexa se jí zeptal: „Proč neslzíš? To ešt ě nejsou svoji?“, a Ilse odsekla: „J á limonády nečtu. Tohle je od dr. Josefa Goebbelse, a náhodou moc zajímavý. “ Lexa scvakl paty a zahajloval, ale nevadilo nám to. Ilse byla Ilse, zblbla se do fuji, jinak to byla normální holka, tzv. beznadějně zamilovaná do Jarky Pily z kvarty B. Ten citový vztah ani fuja nezrušil. Byla jen pitomá navíc k tomu, jako byly ostatní holky.

Ruda asi Němec byl, i když se to na něm nepoznalo, zato bylo znát, že

ho to netěší . Podle jakési pověsti, ve městě dost rozšíř ené, se jeho dědeček jmenoval Šeptal a dělal hrobníka na židovském hřbitově. Když umřel mocnář Franz Josef a skoro současně s n ím i pan Šeptal, jeho syn si změnil jméno na Sepp. Já jsem legendě moc nevěřil; ale jednou jsme s máti a s otcem seděli na nějaké slavnosti v hospodě Sokolovna, pánové u stolu se hádali o něco, čemu jsem nerozuměl, a pan Sepp, který se nehádal, pouze poslouchal a mlčel, najednou vstal a jal se vojácky zpívat Fest steht und treu die Wacht am Rhein a otec vstal taky a dal mu přes hubu.

Takže pan Sepp Němec byl a já si utvořil soukromou hypotézu, že

dcerou hrobníka na židovském hřbitově je paní Seppová. Jenže ta zas mluvila německy tak perfektně, že manžela sem tam opravovala, a vůbec nejlíp uměla ře č našich, jak říkal otec, tradiční ch nepřátel, její dcera Hannelore. Po Mnichově němčila i v krámech, ačkoliv předt ím tam mluvila česky, a to perfektně. Pan Hernajs, hokynář a česk ý fašista, předstíral, že neví, co chce, a Hannelore si šla stěžovat na radnici.

Jej í brácha Ruda byl podle Niny Prejněmec. To by vysvětlovalo, proč

uměl n ěmecky tak špatně. Lexa tvrdil, že to děl á schválně, doma že mu říš ským jazykem huba jede, jenomže k nim domů nikdo nechodil, žili v jaké msi árijském ghettu. Takže jsme nevědě li.

Ruda, jak jen to šlo, z ghetta vypadnul.

„Myslíte, že můžu jít taky?“ ozvala se nesměle Gerta Wotická.*

„Proč bys nemohla?“ zeptal se Berta. To už s ní začal chodit.

„Vš ak vít e, “ pravila Gerta.

„J á to nevim,“ řekl Vlasák. „Ty to víš, B áro? “ Obrátil se na hoteliérovu

dceru a Nininu nejlepší kamarádku, protože on zase chodil s ní. B ára zavrtěla hlavou. „Kdo ví, “ pravil Vlasák hlasitě, „pro č by Gerta nemohla

jí t Brunenšatce na svatbu?“

Vš ichni zavrtěli hlavama a Gerta pípla:

„Tatínek nesmí ani do kavárny.“

18

„Jdeme do kostela, miláčku, “ řekl Lexa. „Tam smí lid é jakéhokoliv

vyznání . I Seligerová. Jestli Sepp, to nevím, neb mi není jasné, lze-li bez

vyznán í pokládat za vyznání.“

Sem tam se někdo zasmál. Ruda řekl:

„I š bin ajn Tajčr und kenne Kirche gehen!“

„Sehr gute!“ pravil Lexa. „Takže dem všichni. Jakej jim dáme sva

tební dar?“

———

Přema byl v Austrálii. Dozvěděl jsem se to od jednorukého le

gionáře, když ještě žil. Jenže Přema by stejně nepřišel, i kdyby

moh. Nechodil do gymplu.

Před hotel předjel umytý hillman, vylodil Knoblocha v ko

ženém kabátě, s rukavicema na rukou, se sovětskou pokrývkou

hlavy. Od spořitelny se blížila dvojice v hubertusech, Pilousovi.

Knobloch se zastavil, obnažil pravou ruku a vykročil jim vstříc.

Potřásl rukou nejdřív Květě, pak Láďovi, oběma, zdálo se mi,

o poznání srdečněji, než bylo v zemi zvykem. Asi jen zdálo. Stáli

moc daleko, abych slyšel, jestli to bylo Ahoj.

Ivan Vejražka ale nepřijde. Potkal jsem ho v Karlových Va

rech, kam jsem pošetile jel za Bibinou,

*

a sotva jsem spatřil Ivovu

partnerku, na Bibi jsem zapomněl. Zlatovláska. Byl jsem ještě

v tom věku, tak mi hodila kolem krku to neviditelné laso jako

před lety Lizetka a před ní Irena, snad ještě s copy, z nichž to

laso spletla a které si přivezla z Užhorodu a v Kostelci si je brzo

ustříhla.

Tak mě Ivova partnerka držela v lasu, ale jen na chvíli, ne jako

Irena, jako Marie, na dlouhá leta. Huba jí však jela krásně. Laso

kolem krku, s radostí jsem kráčel na Národní výbor za svědka.

Ráno mě v hotelovém pokoji probudila kocovina, v recepci mi

sdělili, že novomanželé už odjeli. Ještě jsem nevěděl, že do Af

riky, novomanželé mi to neřekli, ačkoliv jeli legálně. Z Afriky do

Spojených států, později, ovšem už na vlastní pěst. Poslali mi

aspoň lístek z Casablanky.

———

19


Ruda, podle Niny (nejen podle ní) jenom Prejněmec. Ženská vyhrála nad

čten ářkou Vom Kaiserhof zur Reichskanzlei, knihy v hněd é obálce,

kam o přest ávce vždycky ostentativně strkala nos, místo aby žvanila

s holkama. Lexa se jí zeptal: „Proč neslzíš? To ešt ě nejsou svoji?“, a Ilse

odsekla: „J á limonády nečtu. Tohle je od dr. Josefa Goebbelse, a náhodou

moc zajímavý. “ Lexa scvakl paty a zahajloval, ale nevadilo nám to. Ilse

byla Ilse, zblbla se do fuji, jinak to byla normální holka, tzv. beznadějně

zamilovaná do Jarky Pily z kvarty B. Ten citový vztah ani fuja nezrušil.

Byla jen pitomá navíc k tomu, jako byly ostatní holky.

Ruda asi Němec byl, i když se to na něm nepoznalo, zato bylo znát, že

ho to netěší . Podle jakési pověsti, ve městě dost rozšíř ené, se jeho dědeček

jmenoval Šeptal a dělal hrobníka na židovském hřbitově. Když umřel

mocnář Franz Josef a skoro současně s n ím i pan Šeptal, jeho syn si změnil

jméno na Sepp. Já jsem legendě moc nevěřil; ale jednou jsme s máti a s ot

cem seděli na nějaké slavnosti v hospodě Sokolovna, pánové u stolu se há

dali o něco, čemu jsem nerozuměl, a pan Sepp, který se nehádal, pouze

poslouchal a mlčel, najednou vstal a jal se vojácky zpívat Fest steht und

treu die Wacht am Rhein a otec vstal taky a dal mu přes hubu.

Takže pan Sepp Němec byl a já si utvořil soukromou hypotézu, že

dcerou hrobníka na židovském hřbitově je paní Seppová. Jenže ta zas

mluvila německy tak perfektně, že manžela sem tam opravovala, a vů

bec nejlíp uměla ře č našich, jak říkal otec, tradiční ch nepřátel, její dcera

Hannelore. Po Mnichově němčila i v krámech, ačkoliv předt ím tam mlu

vila česky, a to perfektně. Pan Hernajs, hokynář a česk ý fašista, předstí

ral, že neví, co chce, a Hannelore si šla stěžovat na radnici.

Jej í brácha Ruda byl podle Niny Prejněmec. To by vysvětlovalo, proč

uměl n ěmecky tak špatně. Lexa tvrdil, že to děl á schválně, doma že mu

říš ským jazykem huba jede, jenomže k nim domů nikdo nechodil, žili v ja

ké msi árijském ghettu. Takže jsme nevědě li.

Ruda, jak jen to šlo, z ghetta vypadnul.

„Myslíte, že můžu jít taky?“ ozvala se nesměle Gerta Wotická.*

„Proč bys nemohla?“ zeptal se Berta. To už s ní začal chodit.

„Vš ak vít e, “ pravila Gerta.

„J á to nevim,“ řekl Vlasák. „Ty to víš, B áro? “ Obrátil se na hoteliérovu

dceru a Nininu nejlepší kamarádku, protože on zase chodil s ní. B ára

zavrtěla hlavou. „Kdo ví, “ pravil Vlasák hlasitě, „pro č by Gerta nemohla

jí t Brunenšatce na svatbu?“

Vš ichni zavrtěli hlavama a Gerta pípla:

„Tatínek nesmí ani do kavárny.“

18

„Jdeme do kostela, miláčku, “ řekl Lexa. „Tam smí lid é jakéhokoliv

vyznání . I Seligerová. Jestli Sepp, to nevím, neb mi není jasné, lze-li bez

vyznán í pokládat za vyznání.“

Sem tam se někdo zasmál. Ruda řekl:

„I š bin ajn Tajčr und kenne Kirche gehen!“

„Sehr gute!“ pravil Lexa. „Takže dem všichni. Jakej jim dáme sva

tební dar?“

———

Přema byl v Austrálii. Dozvěděl jsem se to od jednorukého le

gionáře, když ještě žil. Jenže Přema by stejně nepřišel, i kdyby

moh. Nechodil do gymplu.

Před hotel předjel umytý hillman, vylodil Knoblocha v ko

ženém kabátě, s rukavicema na rukou, se sovětskou pokrývkou

hlavy. Od spořitelny se blížila dvojice v hubertusech, Pilousovi.

Knobloch se zastavil, obnažil pravou ruku a vykročil jim vstříc.

Potřásl rukou nejdřív Květě, pak Láďovi, oběma, zdálo se mi,

o poznání srdečněji, než bylo v zemi zvykem. Asi jen zdálo. Stáli

moc daleko, abych slyšel, jestli to bylo Ahoj.

Ivan Vejražka ale nepřijde. Potkal jsem ho v Karlových Va

rech, kam jsem pošetile jel za Bibinou,

*

a sotva jsem spatřil Ivovu

partnerku, na Bibi jsem zapomněl. Zlatovláska. Byl jsem ještě

v tom věku, tak mi hodila kolem krku to neviditelné laso jako

před lety Lizetka a před ní Irena, snad ještě s copy, z nichž to

laso spletla a které si přivezla z Užhorodu a v Kostelci si je brzo

ustříhla.

Tak mě Ivova partnerka držela v lasu, ale jen na chvíli, ne jako

Irena, jako Marie, na dlouhá leta. Huba jí však jela krásně. Laso

kolem krku, s radostí jsem kráčel na Národní výbor za svědka.

Ráno mě v hotelovém pokoji probudila kocovina, v recepci mi

sdělili, že novomanželé už odjeli. Ještě jsem nevěděl, že do Af

riky, novomanželé mi to neřekli, ačkoliv jeli legálně. Z Afriky do

Spojených států, později, ovšem už na vlastní pěst. Poslali mi

aspoň lístek z Casablanky.

———

19




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist