načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře – Eva Večerková

Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
-4%
sleva

Elektronická kniha: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
Autor: Eva Večerková

Kniha popisuje roční lidové obyčeje a slavnosti se zaměřením na venkovské prostředí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240 Kč 230
+
-
7,7
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 508
Rozměr: 22 cm
Úprava: 40 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Folklor. Lidové tradice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 18.2
PDF velikost (MB): 15.9
MOBI velikost (MB): 27.3
ISBN: 9788074296277
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha popisuje roční lidové obyčeje a slavnosti se zaměřením na venkovské prostředí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Popis nakladatele

Jak se veselili naši předkové a jak slavíme lidové tradice dnesKulturní dědictví a sváteční současnost

Publikace podává ucelený etnologický a kulturně historický pohled na lidové obyčeje a slavnosti v českých zemích, vázané na roční období a data v kalendáři. Výroční obyčeje jsou mnohovrstevnaté kulturní jevy dlouhého trvání. Výrazně je proměnilo křesťanství, které je připoutalo k církevnímu kalendáři a jeho svátkům a překrylo staré mýty a rituály z archaických pohanských dob. Proměnlivá soustava obyčejové tradice se měnila s dobou a s novými hospodářskými vazbami, životním způsobem lidí a nakonec i s cílenými snahami o zachování projevů lidové kultury. Kniha předkládá plastický obraz výročních obyčejů v časových proměnách a v regionální rozrůzněnosti se zaměřením na venkovské společenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Seznamuje s obyčeji o Velikonocích a Svatodušních svátcích, při Památce zemřelých, v adventu a v období Vánoc a Nového roku, představuje staré a nové tradice v předjaří o masopustu, při stavění májí a pálení obřadních ohňů v podletí a v čase letního slunovratu, při oslavách sklizně a posvícení v období léta přecházejícího do podzimu, přibližuje zvyky, které se připoutaly k svátkům křesťanských světců. Autorka využívá poznatků z písemných pramenů a literatury převážně z 19. a 20. století a z vlastních výzkumů, jež přinášejí svědectví o současné podobě obyčejové tradice. Vedle pramenů písemné povahy jsou v publikaci využity jako pramenné zdroje obrazová dokumentace a artefakty hmotné povahy. Kniha není jen historickou reminiscencí, ale představuje rovněž živou tradici sváteční kultury našich současníků založenou na přímých kontaktech lidí a na jejich aktivní účasti, a to i jako protipól k masové kultuře šířené prostředky technické komunikace. Spojuje kulturní dědictví i sváteční současnost.Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Eva Večerková - další tituly autora:
Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury
Obchodní korporace a nekalá soutěž Obchodní korporace a nekalá soutěž
Ochrana spotřebitele proti nekalým obchodním praktikám podnikatelů Ochrana spotřebitele proti nekalým obchodním praktikám podnikatelů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obyčeje

a slavnosti

v české lidové

kultuře



eva večerková

Obyčeje

a slavnosti

v české lidové

kultuře

Vyšehrad


obálka a grafická úprava vladimír verner,

s použitím návrhu Magdaleny Říčné

e-knihu ydalo nakladatelství vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2016 jako svou 1441. publikaci

vydání v elektronické podobě první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena e-knihy 240 kč

Nakladatelství vyšehrad, spol. s r. o.,

Praha 3, víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Předložená práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury

v rámci institucionálního financování na dlouhodobý koncepční rozvoj

výzkumné organizace Moravské zemské muzeum (Dkrvo, Mk000094862)

Lektorovali: PhDr. alexandra Navrátilová, CSc.

PhDr. karel altman, CSc.

Copyright © PhDr. eva večerková, CSc., 2015

ISBN 978 -80 -7429 -676-5

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Práce byla vydána za finančního přispění

z programu Podpora tradiční lidové kultury

Ministerstva kultury čr


Obsah Úvodem  11 Předjaří – masopust  15 Hromnice (2. 2.)  16 Žákovská koleda na den svatého Blažeje (3. 2.)  18

Současná blažejská obchůzka v Dluhonicích u Přerova Voda a chléb o svátku svaté Agáty (5. 2.)  26 Příběh svaté Doroty v obchůzkových hrách (6. 2.)  28 Světci se jménem Valentin (14. 2.)  31 Konec masopustu  32

Voračka / Obchůzky maškar / Masky a maskování / Pohřebenář a obyčej

na hřeben / Ostatkové právo / Zábavy a hry / Tance a taneční hry /

Placení na muziku / Vláčení klátu / Reduty, merendy, šibřinky, věnečky

a bály / Pochovávání masopustu / Popeleční středa / Masopust

v Sumrakově Jaro a podletí – od Velikonoc k letnicím  79 Matěja, k vesnu náděja (24. 2.)  80 Řehořští vojáci (12. 3.)  82 Svátek svatého Josefa (19. 3.)  87 O šesti postních nedělích  89

Černá, pučálková, liščí / Kýchavná, pražná i suchá / Družebná / Smrtná /

Květná neděle Velikonoce  122

Velikonoční třídení: od Zeleného čtvrtku do Velikonoční neděle / Dřevěné

zvonění a honění Jidáše / Vynášení Pámbučka na Hané / Velikonoční

jízdy / Velikonoční prut a velikonoční vejce / Skřivánek a zajíc /

Velikonoční obchůzky s Jidášem na Zábřežsku Svatý Juří trávu búří, zem otvírá (24. 4.)  179 Prosebné procesí o svátku svatého Marka (25. 4.)  183 Pálení čarodějnic a májové slavnosti (1. 5.)  185

Čarodějnice odjímají užitek / Pálení čarodějnic / Máje / Kravská muzika Svatý Florián, ochránce před požárem (4. 5.)  204 O svátku svatého Jana Nepomuckého (16. 5.)  205 Letnice  208

Zelené svátky / Královské obyčeje / Čištění studánek Slavnost Těla a Krve Páně, Boží Tělo  235

Božítělová posejpka Svatý Antonín, pomocník při výběru dobrého životního partnera (13. 6.)  241 Na svatého Víta celou noc svítá (15. 6.)  243 Léto a podzim – od letního slunovratu k adventu  247 Svatojánský svátek 24. června: byliny, voda a oheň  248

Svatojánské koření a postýlka svatého Jana / Svatojánská rosa a voda /

Svatojánský oheň / Praženc a pražmo Ochránci před bouří svatí Jan a Pavel (26. 6.)  264 Svátek svatých Petra a Pavla (29. 6.)  266 Patron horníků svatý Prokop (4. 7.)  267 Ohlas cyrilometodějského milénia v lidovém prostředí  269 Památka upálení Mistra Jana Husa (6. 7.)  272 Shazování kozla o svátku svatého Jakuba Staršího (25. 7.)  275 Anenské poutě, oslavy a zábavy (26. 7.)  279 Svatý Vavřinec, první podzimec (10. 8.)  281 Mariánské svátky v pozdním létě  282

Obyčeje vinařů / Věneček pro Petrolínku Svatý Bartoloměj létu hlavu zlomí (24. 8.)  287 Dožínky  289 Oslavy a slavnosti na den svatého Václava (28. 9.)  299 Posvícení  302

Posvícení, hody, krmáš, pouť / Hodování a taneční zábavy /

Dary, výslužky a platby / Vzpomínka na zemřelé a pěkná hodinka /

Hodová chasa, stárci a stárky / Hodové právo stárků / Hodová máje /

Skládka a hodový věnec / Obřadní zabíjení zvířat. Závěr hodování /

Hodová slavnost v Loučkách u Tišnova Svátek Všech svatých a Dušiček (1. a 2. 11.)  332 Martinské účtování a hodování (11. 11.)  339 Svatá Kateřina, patronka žen a dívek (25. 11.)  344 Noc před svátkem svatého Ondřeje (30. 11.)  346 Zimní slunovrat a Nový rok – advent a Vánoce  349 Advent  349

Adventní novéna anebo hledání noclehu Dny v adventu zasvěcené křesťanským světcům: začíná se dnem svaté Barbory (4. 12.)  354

Současné barborky na Třebíčsku Mikuláš a matička  361

Svatý Mikuláš vládne nad vodami / Dárce Mikuláš / Obchůzky /

Mikulášské desatero / Mikulášské zábavy / Matička / Mikulášská

obchůzka ve Štítné nad Vláří Ambrož honí děti (7. 12.)  382 Svatá Lucie noci upije...  382 Svatý Tomáš a dlouhá noc (21. 12.)  393 Vánoce  394 Štědrý den  397

Zázračná svatá noc / Ochranná magie / Domácí zvířata / Stromy v sadu /

Kult zemřelých / Štědrovečerní stůl / Vánoční sláma / Hádání budoucnosti /

Vánoční dar a koleda / Pastýřská koleda a obřadní zeleň / Honění oveček

do Betléma / Štědrovečerní nadílka a vánoční strom / První vánoční

strom republiky Boží Hod  445

První návštěvník O svátku svatého Štěpána (26. 12.)  447

Štěpánův patronát koní / Štěpánování / Na vagace, podávání kalhot

a dívčí koleda / Obchůzky se štěstím / Koleda s fanfrnochem Víno svatého Jana (27. 12.)  457 Svátek Mláďátek betlémských (28. 12.)  459 Silvestr a Nový rok  461

Novoroční výslužkový koláč / Vánoční a novoroční obchůzky

maskovaných žen – perchta a báby Na Tři krále (slavnost Zjevení Páně)  473

Tříkrálová znamení, lístky a medaile / Voda, sůl, křída, věštění a magie /

Zázračná noc a věštby / Tříkrálové koledování

Poznámka na závěr  483

Výběr z literatury a pramenů  485

Seznam vyobrazení  493

Zusammenfassung  499

Customs and Festivities in Czech Folk Culture  504

 11Úvodem

Úvodem

rok, astronomicky doba oběhu Země kolem Slunce, je přirovnáván ke kruhu. rok je úsekem času, v němž se opakují události v životě jednotlivce a společnosti. Patří k nim svátky zaznamenané v kalendáři a s nimi obyčeje a slavnosti, které se při nich odehrávají. v etnologické literatuře se nazývají výroční nebo kalendářní. obyčejová tradice kalendářního cyklu, komplex obřadů, zvyků a slavností, je kulturním ekvivalentem přírodního času (václav Frolec). v historii lidského vnímání času se projevuje přechod od tzv. cyklického času k lineárnímu, k chápání času jako plynulého pohybu vpřed. vzorem cyklickému času, jak to připomíná u starobylých společenství religionista Mircea eliade, byla pravidelná každoroční regenerace přírody a tak, jako se příroda na jaře oživuje do nové svěžesti, tak se i lidská společnost v očistných rituálech obnovuje a zbavuje nánosu všeho špatného.

Podle nejstaršího způsobu dělení roku se rozlišovala dvě období, chladné a teplé, zima a léto, ohraničená přibližně jarní a podzimní rovnodenností, což určovalo zaměření a povahu dávných rituálů a slavností. v nejstarších dobách se začátek ročního cyklu spojoval s opětným obnovením vegetace. Lidské zachytávání toku času vedlo k členění na časové úseky, tři, pak čtyři roční období. v kalendářích pozdního středověku byl rok dělen i na šest období po dvou měsících, jak je to v kalendáři Mikuláše Bakaláře z roku 1498. Dělení roku na dvanáct měsíců převzali křesťané z juliánského slunečního kalendáře, který byl po reformě papeže Řehoře XIII. v roce 1582 nazván gregoriánským.

výroční obyčeje a slavnosti jsou mnohovrstevné kulturní jevy velmi dlouhého trvání. Patří mezi nejstarobylejší ve struktuře tradiční lidové kultury. křesťanství mnohé pohanské rituály transformovalo a překrylo novými významy, připoutalo je k církevnímu kalendáři a jeho svátkům, jiné zakazovalo a vykořenilo. Do 5. století se ustanovily tři velké svátky, velikonoce, Letnice a vánoce. vedle těchto svátků souvisejících s udá

lostmi ze života kristova (temporál) jsou od druhé poloviny 5. století

uváděny jako sváteční dny také výroční dny křesťanských světců (sank

torál). Dny svátků vytvářely pevné časové body pro hospodářskou praxi  Úvodem v agrárním prostředí, k nim se vztahovaly pranostiky a lidová rčení a byla to i pevná data právních činností a odvádění plateb, byl s nimi spojován začátek ročního období. Jména křesťanských světců jsou dávána dětem a tak se svátky světců staly i jejich svátky, svátky jmenin. ke svátkům se pojilo zprvu omezení, později zákaz některých pracovních činností. Církevní svátky se staly příležitostí k různým světským slavnostem. Byly vždy záležitostí společenskou.

osu ročních svátků dnes určuje jak křesťanská, tak s postupem doby vznikající občanská tradice svátků na paměť významných historických událostí a osob.

Na svátky církevního kalendáře navazuje cyklus lidových výročních obyčejů, či jak se někdy uvádí, zvykoslovný rok. Příznačným rysem obřadů a obyčejů je jejich synkretická povaha. Překrývají se v nich prvky vzniklé v různých historických obdobích, často nám velmi vzdálených, a stejně tak i prvky různého obsahu, religiózního, magického, právního i prosté zábavy. Spojují se v nich do jednotného útvaru také různé výrazové prostředky, slovo, zpěv, pohyb, gesto a hmotné artefakty, které spoluvytvářejí sdělnost, smysl obyčeje. Stavění máje, tanec pod májí, obchůzka maskovaných postav, průvod dětí s figurou smrtky či se stromkem, dívek s výslužkovým koláčem, chlapců s velikonočním prutem jsou příklady takového obyčejového chování.

obyčej je v etnologické literatuře obvykle užíván jako shrnující výraz pro obřady a zvyky, slavnost je kulturní fenomén širšího společenského charakteru s různým ideovým zaměřením (církevní, národní, folklorní), oslavným připomenutím významné události, památky, výročního dne.

v prostředí, v němž existují, plní obyčeje různé funkce, socionormativní, komunikační, zábavné a kdysi utilitární a ochranné, realizované většinou na principech magie. Původním smyslem a cílem starých rituálů obsahujících obětní prvky, věštebné a magické úkony, zejména v přelomových obdobích hlavních svátků kalendáře a tzv. osudových dnů, bylo zabezpečení hospodářské prosperity a vitálních sil člověka. Pro lidovou religiozitu, tak jak se projevuje i v obyčejích ročního cyklu, je příznačné propojení oficiálního křesťanského učení s jeho lidovým pojímáním, v němž křesťanští světci pomáhají v různých oblastech života a svěceniny mají sílu zabezpečit lidem zdraví a vitalitu, ochránit úrodu před přírodními pohromami. Starší i současní badatelé religionisté hovoří o tzv. „selském náboženství“ nebo „žitém náboženství“. v symbióze křesťanství a lidových obřadů a obyčejů kalendářního cyklu se vyvíjely vztahy posvátného a světského.

 13Úvodem

Svébytné obyčejové projevy mělo urbánní prostředí, cechovní obyčeje, soutěživé hry na trzích, slavnostní střílení na ptáka, obchůzky žáků – studentů, turnaje, karnevalové zábavy či korunovační slavnosti.

kalendářní cyklus obyčejů a slavností je fenoménem historickým a současným. Hlavním atributem obyčejů je tradičnost, která znamená kontinuitu, trvání v čase. Lidové obyčeje se vyznačují poměrnou stabilitou, předávaly se prostřednictvím tradice, což vedlo k zachování kontinuity, současně však působily tendence opačné, vedoucí ke změnám. obyčejová tradice se měnila s dobou a s novými hospodářskými vazbami, s proměňujícím se životním způsobem lidí a konečně i s cílenou snahou jednotlivců, neformálních sdružení a spolků o zachování lidové kultury.

Tradice a inovace či aktualizace se ve vývoji obyčejů prolínají a spojují.

Sběratelé lidových tradic, a tedy i lidových obyčejů, soustředili v 19. a 20. století rozsáhlý materiálový fond, publikovaný v č eském lidu a v četných regionálních monografiích. Z nich velkou část shrnul kulturní historik a národopisec čeněk Zíbrt do svého rozměrného díla. Na ně navázaly ve druhé polovině 20. století výzkumy vědeckých a muzejních institucí v terénu a v archivech. Pramenný fond záznamů lidové obyčejové tradice a interpretace tohoto fenoménu v etnologických studiích je základem našeho pojednání. Nelze v něm obsáhnout vše. Podáváme je jako skromný vhled do neobyčejně bohaté a stále živé oblasti české lidové kultury.

 15Předjaří – masopust

Předjaří – masopust

v širším pojetí je masopust obdobím od svátku Tří králů do Pope

leční středy, která vyznačuje začátek jarního půstu křesťanů, v užším konec tohoto období. Ten je závislý na datu velikonoc a končí v rozmezí od poloviny února do začátku března. Z hlediska přírodního času je to doba pozdní zimy a předjaří, jehož konec se kryje s počátkem velkého vegetačního období. v prvním tištěném kalendáři Mikuláše Bakaláře z roku 1498 jsou měsíce únor a březen označovány jako jaro.

1

Podle toho,

na který den připadla Popeleční středa, byl masopust krátký nebo dlouhý. Podle etymologa václava Machka znamenal masopust původně půst od masa, že se maso musí opustit, případně i jinak, že je maso dopuštěno.

2

Masopustem se nazývá také maskovaná postava, vystupující v lidových obyčejích a hrách. Slovo mjasopust je doloženo ve velkomoravských pramenech 9. století.

3

v prostředí vesnice a města znamená masopust období tanečních

zábav, bálů, rozverných obchůzek maškar a v dobách, kdy se předlo a dralo peří, i časem společenských setkávání na přástkách a dračkách, jejichž konec se oslavoval pohoštěním a zábavami (rozhonky, dopřadná aj.). Byl to čas zabijaček, hodování, namlouvání a svateb, ale i příprav rolníků na jarní polní práce. Uvolněný ráz masopustu vrcholil posledními dny před Popeleční středou, pro které jsou charakteristické taneční zábavy a průvody překypující bujarým veselím, jejichž účastníci vystupují v rozličném přestrojení, a nadměrné požívání sytých jídel a alkoholu.

Podle církevního kalendáře se jedná o první liturgické mezidobí,

v němž je zařazena, vedle svátku Uvedení Páně do chrámu (Hromnic), památka svatých mučedníků Blažeje a agáty, a před druhým vatikánským koncilem byli v tomto období připomínáni další světci, kteří se v patronátech a legendách usadili v lidových tradicích. 1

Tento první český tištěný kalendář dělí rok na šest období. Jsou to zima (prosinec a leden), jaro (únor a březen), podletí (duben a květen), léto (červen a červenec), poletí (srpen a září), podzim (říjen a listopad). Naše řeč 24, 1940, s. 242. 2

Machek, václav: etymologický slovník jazyka českého. Praha 1997, s. 353. 3

Pauliny, eugen: Slovesnost a kultúrny jazyk veľkej Moravy. Bratislava 1964, s. 166.

Předjaří – masopust16 

Hromnice (2. 2.)

Lidové pojmenování katolického svátku Uvedení Páně do chrámu je připo

mínkou událostí ze života Svaté rodiny, popsaných v Lukášově evangeliu

(Lk 2, 22– 40). Maria a Josef přinesli Ježíše čtyřicet dní po jeho narození

do jeruzalémského chrámu, aby splnili příkazy Mojžíšova zákona, podle

něhož byl Ježíš jako prvorozenec zasvěcen Bohu. Maria podle židovské

tradice měla obětí v chrámu (beránka a holubice) uzavřít své čtyřicetidenní

očišťování po porodu. V chrámě se setkali Maria a Josef se Simeonem

a prorokyní Annou, kteří v Ježíšovi poznali očekávaného Mesiáše. Tyto tři

události, vykoupení Ježíše, Mariino očišťování a setkání Simeona s Mesi

ášem, jsou podkladem tří různých názvů, pod kterými byl svátek v církvi

slaven. Původně se nazýval hypapanté (řec. setkání, zasvěcení, přijetí),

tedy setkání Simeona s Pánem. Simeon nazval Ježíše světlem k osvícení

národů a z tohoto proroctví o Ježíši-světle se ujalo procesí se svícemi

a svěcení svíce. – V Římě byl zaveden z podnětu papeže Gelasia svátek

Očišťování Panny Marie 2. 2. s procesím (r. 494) jako protiváha pohanským

lustračním obřadům v únoru zvaným lupercalia.

4

Církevní svěcení svící je

doloženo do 10. století.

5

 – Dnešní název Uvedení Páně do chrámu byl za

veden při reformě kalendáře v roce 1969. Do reformy končil svátek vánoční

období a teprve v tento den se odnášely betlémy z kostelů a ze světnic.

v původním významu je slovo hromnice (hromice) názvem pro posvěcenou svíci, kterou církev doporučuje věřící Boží ochraně. v tomto smyslu měla v lidovém prostředí široké použití. Staří čechové zpočátku nazývali svátek Svíčky nebo Den svíček, latinsky festum candelarum.

6

když

pak byly svěcené svíce užívány proti hromu (vlastně blesku) a dostaly jméno hromniční, hromnice, přenesl se tento lidový název na celý den a na křesťanskou slavnost. výraz hromnice pro svíci používá Tomáš Štítný a vymezuje její smysl, přijatý v jeho době: na památku úvodu Panny Marie, na ochranu proti ďáblu a hromu, pro šťastné skonání.

7

víra

4

Římští kněží luperci obětovali božstvům kozy a psy, z jejich kůží nařezali řemeny a běha

jíce po ulicích, bili kolemstojící, zejména ženy. Součástí luperkálií byly průvody, jejichž účastníci nesli zapálené svíčky. Smyslem šlehání a nošení hořících svíček byla magická očista zvaná februatio (očista od poskvrny), zejména ženy se tomu dobrovolně poddávaly s vírou, že budou ochráněny před uhranutím a neplodností. Z tohoto slova je odvozený i název měsíce února (februatius). 5

Franz, adolph: Die kirchlichen Benediktionen im Mittelalter. erster Band. Graz 1960,

s. 445. 6

von reinsberg-Düringsfeld, o.: Fest-kalender aus Böhmen. Prag 1864, s. 39.

7

„Hromnice světie, aby lidé nesli je ke cti svaté královny, úvod její pamatujíc; a jest


 17Hromnice (2. 2.)

v ochrannou moc hromnice po další věky nezeslábla, rozsvěcovala se při

bouři, obnášela se kolem nemocného a umírajícího a používala se i při

jiných činnostech. Před setím pokropil hospodář pšenici svěcenou vodou

a zastrčil do ní rozžatou hromničku, aby pšenice nebyla snětivá, po mši obcházel s hořící svící a s modlitbou třikrát včelín, aby ho ochránil před

zloději a včely měly hojně medu. Užívalo se jí i v léčitelských praktikách,

např. se pomocí hromniční svíce mohlo ulevit bolavým očím.

8

Svíce se

ozdobovaly obrázky Panny Marie, křížky, pentličkami a květinami. Při

nášely se často z poutí.

Součástí římskokatolické liturgie je průvod s rozžatými svícemi, které

kněz požehná.

9

ve starší literatuře a také v lidové tradici se zdůrazňoval

mariánský ráz svátku a tak průvod se svícemi patřil ženám. obcházely

s rozžatými svícemi kolem oltáře podobně jako při úvodu rodičky.

ve Studénkách na severní Moravě se říkalo ženský chodijó k óvodu.

10

Druhý únor byl zasvěceným svátkem a provázel jej zákaz ženských

prací, např. předení či šití a dalších činností. kdo šije na Hromnice, sebe

rou se mu prsty (Poděbradsko), toho hrom při první bouřce zabije (Haber

sko), kdo o Hromnicích tancuje, umře beze světla (Mnichovohradišť

sko). Ještě dnes, v roku 1926, zakazují staré babičky děvčatům mladým

na Hromnice šíti, vůbec jehlu do ruky bráti, aby se jim prsty nesbíraly,

píše kronikář obce Míchova na Žďársku.

11

Na Hlinecku v ten den nikdo

nekonal domácí práci, aby hrom neuhodil, lidé se nečesali, neumetli svět

nici podle přesvědčení, že kdo na hromice pracuje, toho hrom zabije.

12

Pořekadlo na Hromnice půl krajíce a půl píce

13

nebo na hromice měj

sedláče polovice píce a někdy ještě více

14

má hospodáři připomenout, že

zima nekončí a k výhonu dobytka ven na pastvu je daleko: je třeba mít

ve stodole ještě alespoň polovic zásoby sena pro domácí zvířata.

po všem křesťanstvu zvláštnie prosba za ty, ktož je ponesú v svú rukú nábožně. a také prosí kostel svatý: kde by koli kdy byly rozejženy v domiech v kútiech, aby tu neměl i žádné moci ďábel. Protož když hřímá, slušie je rozžieci, aby pro kostelní prosbu ráčil Hospodin obrániti, aby tu nic hrom nemohl uškoditi“. Tomáše ze Štítného knížky šestery o obecných věcech křesťanských. v Praze 1852, s. 309.

8

Tomíček, David: víra, rozum a zkušenost v lidovém lékařství pozdně středověkých čech.

acta Universitatis Purkynianae 153, Univerzita J. e. Purkyně v Ústí nad Labem 2009, s. 130.

9

adam, adolf: Liturgický rok. Praha 1997, s. 148.

10

rýznar, václav: Národopisné prvky v Horních Studénkách. In: Severní Morava. vlas

tivědný sborník. Sv. 21, Šumperk 1971, s. 41.

11

kronika obce Míchova, s. 51. Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou, fond obecních

kronik.

12

adámek, karel v.: Lid na Hlinecku. v Praze 1900, s. 273.

13

Lábek, Ladislav: Zvykosloví Plzeňska a přilehlých oblastí. Plzeň 1930, s. 8.

14

adámek, karel v.: Lid na Hlinecku, s. 273.


Předjaří – masopust18 

Žákovská koleda na den svatého Blažeje (3. 2.)

Svatý Blažej působil jako biskup v Sebastě v Arménii (dnes Sivas v Tu -

recku) a za císaře Lucinia podstoupil roku 316 mučednickou smrt. Další

údaje o jeho životě se opírají o vyprávění z legend. Podle jedné přivedla

k Blažejovi zbožná vdova svého syna, kterému se v hrdle vzpříčila rybí kost

a on se dusil. Blažej ho modlitbou a požehnáním uzdravil.

15

Jiná legenda

vypráví, že chudá žena přinášela biskupovi do vězení svíce jako poděko

vání za to, že jí zachránil selátko, ohrožované vlkem. Kult světce se šířil

od 11. století. Legenda měla vliv na vznik liturgického obřadu udělování

svatoblažejského požehnání se dvěma zkříženými svícemi a modlitbou.

K atributům sv. Blažeje patří svíce, železný hřeben (mučicí nástroj), vlk

a hlava prasete. Patří mu patronát nad obuvníky, krejčími, tkalci, koželuhy,

kameníky, česáči vlny, lékaři, ochraňuje před nemocemi, zejména bolestmi

v krku, je uctíván jako patron dobytčích stád (podle legendy žil v jeskyni

a pečoval o zraněná zvířata). O stáří blažejského kultu u nás svědčí např.

zaniklý kostel sv. Blažeje z 11.–12. století ve Starém Plzenci či někdejší

kostel sv. Blažeje z 11. století na Blažejském náměstí v Olomouci.

Památka sv. Blažeje je v liturgii provázena udělením svatoblažejského požehnání proti nemocem krku; církevní rituál je doložen v 16. století.

16

Lidé si pomáhali i jinak, např. třít se hromničkou na krku o svátku sv. Blažeje, aby v něm nebolelo (Mnichovohradišťsko).

17

obětování svíček

a žehnání vody a chleba ve jménu sv. Blažeje pro zdraví lidí a zvířat je staršího data.

18

Z arciděkanského kostela sv. Bartoloměje v Plzni je v pra

menech připomínán starý obřad svěcení chleba a vody na den sv. Blažeje podle řádu z konce 17. století.

19

Den sv. Blažeje se na venkově držel jako poloviční svátek, odkládaly se těžší práce a ženy předení. osoby, které se tomuto nepsanému nařízení nepodřídily, žily ve vyprávěních: To byl takovej paličák čeledín od Krejčů a ten naschvál na Blažeje nadíval předivo na řebínky a kramploval – 15

Tento patronát je známý už ze 6. století. Z té doby je uváděn byzantský lékař aetius

amidenus, jenž užil k odstranění kosti z krku zažehnávání jménem sv. Blažeje. – Blasiussegen. Handwörterbuch des deutschen aberglaubens I., Berlin-Leipzig 1927, sl. 1364. 16

Franz, adolph: Die kirchlichen Benediktionen im Mittelalter. ester Band. Graz 1960,

s. 459. 17

Mencl, Jaroslav: rok pořekadel, pověr, pranostik a zvyků na Mnichovohradišťsku.

od Ještěda k Troskám 3, 1924/1925, II., s. 55. 18

Franz, adolph: Die kirchlichen Benediktionen im Mittelalter. ester Band. Graz 1960,

s. 202, 271. 19

kšk.: Den sv. Blažeje. český západ. časopis pro kulturu a život 11, 1918, č. 5, s. 4.


Žákovská koleda na den svatého Blažeje (3. 2.)  19

do roka byl pryč. – Vypravovala Kysílková ze Skochovic.

20

Na Podluží

se vůbec nemělo pracovat, neboť by jinak bolelo v krku.

21

v Podkrkonoší se víry v „blažejský chléb“ po svém zmocnily pod

nikavé ženy. Téměř všecky prodavačky housek, zvláště na venkově, kde

v nich podomní obchod vedou, ten den přijdou s plným košem housek

do kostela, aby je daly posvětiti. Hned po odbytém svěcení vyhrnou se z kostela, aby o závod od domu k domu běhaly, a jistě ani z jednoho domu i té nejbídnější chatrče neodcházejí, aby několik housek neodbyly. Vždyť to jsou housky Blažejové, které chrání proti bolení v krku. Kdo koupí brzy, má větší jistotu, že koupil svěcené.

22

v Manětíně na Plzeňsku pekl

pekař maultašky, běžné houskové pečivo, posvěcené a před kostelem prodávané. Šlo dobře na odbyt, prý proti bolení v krku.

23

v agrárním prostředí bylo významné světcovo patronství zvířat.

k Blažejovi se obraceli pastýři při výhonu dobytka na pastvu, aby jim stádo ochránil před divokou zvěří. v jednom z textů zaklínání, které zapsal kazatel Bohumír Bílovský (1784), vybízí pastýř sv. Blažeje, aby třemi klíči od Panny Marie zamkl tlamy všem vlkům – vlčicím, rysům – rysicím, hadům – hadicím, štírům – štířicím, sršním devaternicím, čarodějníkům, čarodějnicím, aby toho dobytka necítili, neslyšeli, kůže nedrali, chlupů nedrasili, masa nežrali, krve nechlamali, kostí nelámali, ani toho Božího stáda neviděli.

24

Dobytek na pastvě měla před vlky ochránit pas

týřova hůl, do níž byla zastrčena cedulka se jménem světce.

25

Za sv. Bla

žejem patrně stojí slovanský bůh Veles (Volos), ochránce stád skotu.

26

Den sv. Blažeje byl v české lidové kultuře jedním ze žákovských

svátků. Blažejské koledování se vyvinulo ze středověkých obchůzek učitelů a žáků, kteří v jednotlivých domech vybírali naturálie, tvořící kdysi součást příjmů učitele. Je zmiňováno spolu s názvem svátku Hromnic a sv. agáty v cisiojanu z 13. století Již Hrom, Blažej, Hat šli 20

čečetka, F. J.: od kolébky do hrobu. Lidopisné obrázky z Poděbradska. v Praze 1900, s. 127. 21

Bartoš, František: Podluží a Podlužáci. Národopisný obrázek z jižní Moravy. In: Lid a národ. Sv. druhý. ve v elkém Meziříčí 1885, s. 32. 22

v . H. – J. F.: Některé obyčeje a pověry v severovýchodních čechách, zvláště v okolí vysokého. Světozor 9, 1875, s. 414. 23

Bukačová, Irena – Dienstpierová, Jana – Fák, Jiří: od adventu do Hromnic: křesťanské tradice a lidové zimní obyčeje na severním Plzeňsku. Mariánská Týnice 2009, s. 56. 24

vlastivěda Slezská. Díl I. Sešit 6. Podání lidu. v opavě 1889, s. 207. Ze sbírky kázání barokního kazatele Bohumíra Josefa Bilovského Coelum vivum (opava 1724). 25

Blasiussegen. Handwörterbuch des deutschen aberglaubens I. Berlin-Leipzig 1927, sl. 1364. 26

váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, s. 77.

Předjaří – masopust20 

spolkem do školy zpívat.

27

Z čech o něm relevantních zpráv nemáme,

naproti tomu se s ním setkáváme v 19. a zčásti ještě v první polovině 20. století na střední, jižní a jihovýchodní Moravě. „Blažejácie“ známe ze slovenské tradice.

o svátku obcházeli školáci po domech, zpívali nebo recitativně odříkávali text písně a dostávali od lidí do pytle a do koše mouku, hrách, vejce, klobásky a uzené maso na rožeň, atribut obchůzky, který pozdní lidová tradice interpretuje jako nástroj k usmrcení mučedníka Blažeje. Naturálie sbírali pro svého učitele, později pro sebe. vystupovali v jednoduchých převlecích, nejčastěji v bílých košilích, přepásaných širokým papírovým pásem, a vysokých papírových čepicích na hlavách; někde měli i biskupa Blažeje. Při zpěvu poskakovali jednoduchými tanečními kroky v rytmu po kruhu. v písních oslovovali hospodáře, aby obdarovali žáky a učitele,

28

přidávali popěvky známé z masopustních koled,

i s výhrůžkami, aby nebyli odbyti. Samostatnou částí verbálního vystoupení jsou krátké texty říkadlového typu. ráz obchůzkové hry zvýraznilo ustrojení a monology ve vystoupení v domě. Zvláštností blažejských obchůzek jsou jednoduché řetězové tance. obchůzka měla pevný, tradicí určený řád podle věku účastníků jako při velikonočním „dřevěném zvonění“, a reflektovala i prvky organizace dospělé chasy. vedli ji nejstarší z chlapců, kteří určovali úlohy ostatním, tedy kdo ponese pokladničku, kdo koš na vejce, kdo pytel na obilí.

v Blatnici v okolí veselí nad Moravou byli blažejáci vyzbrojeni dřevěnými šavlemi. Utvořili kolo, zvedli šavle vzhůru a položili je na ramena, jakoby do řetězu. velitel dal znamení a hoši začali chodit po kruhu, spojeni šavlemi, a zpívali:

Učitela velkého a Blažeja svatého,

kdo své dítky miluje, vede jich k dobrému:

Pak-li žáka nemáte, na papír nám dejte,

pro jeden groš nebo pro dva málo zchudobnete.

Nakonec přidávali žertovný popěvek, i jinde na Moravě rozšířený, a to i při obchůzkách masopustních: 27

Zíbrt, čeněk: Žákovské slavnosti na sv. Blažeje. český lid 6, 1897, s. 86 –87.

28

v Tečovicích u Malenovic vyzývali hospodáře verši Strýčku a tetičko, pan rechtor nemá

políčko, nemá kde naset obilíčko:dejte mu pšenici i žito, aby mu to nebylo líto! Na sv. Blažeje. Zahrada Moravy 1, 1924, s. 30.

Žákovská koleda na den svatého Blažeje (3. 2.)  21

Vlk s kozú tancuje,

húser jim bubnuje,

liška pivo vaří,

kohút hospodaří vesele!

29

v Blatci na olomoucku šli v čele zástupu tři hoši, prostřední z nich nesl rožeň a dva po jeho boku byli označeni pestrým šátkem přehozeným šikmo přes hruď a uvázaným na boku. Za nimi následovali nosiči s pokladnou a nádobami na potraviny a průvod uzavírali chlapci s farolemi ve tvaru dřevěné vařečky. když přišli do dvora statku, utvořili kruh kolem hocha s rožněm (měl připomenout biskupa Blažeje), chodili po kruhu a při tom tloukli farolemi jeden druhému zlehka na záda a zpí

vali jinou blažejskou:

Dneska je svatýho Blažeja den,

žáci chodijó s rožněm,

hledají si živnosti,

podle starý zvyklosti.

k obdarování slaniny vyzývali hospodáře verši:

Hospodáři na svou čest,

dej nám slanin jako pěsť.

Jestli nám ho nedáte, na svých hrncích poznáte,

jak vám budou lítati.

30

v Pravčicích na kroměřížsku v roce 1885 byla skladba aktérů a jejich vystoupení členitější. Hoši si zvolili pokladníka (nesl dřevěnou truhličku), řezníka (měl šavli na slaninu) a kuchaře s košem. Po písni, k níž v závěru hoši přidali poskoky ve dvojicích do rytmu, následovaly veršované promluvy jednotlivých aktérů: pokladník vinšuje a oznamuje účel

návštěvy (chtějí se poveselit a připravit hostinu), řezník žádá o slaninu

z komory a kuchař vejce, aby mohl připravit něco smaženého.

31

29

Marek, Jan: Zvyky na Moravském Slovácku. Moravsko-slezská revue 8, 1912, s. 383.

30

Dokoupil, ant.: „Na sv. Blažeje“. Národopisný věstník československý 20, 1927,

s. 154 –156. 31

v yhlídal, Jan: rok na Hané. v olomouci 1906, s. 16 –17.


Předjaří – masopust22 

Také jiná blažejská píseň, kterou zaznamenal slovenský pramen z roku 1799,

32

byla rozšířena v moravských krajích. Takto ji zpívali blažejáci

na Hustopečsku:

Dneskaj je svatýho Blažeje den,

zachovává se obyčej ten,

dyž školáci s rožněm chodí po domech,

u dobrých lidí živnosti sobě hledají

podle navyklosti starý.

Šlo vlastně o druh služby. Blažejská koleda úzce souvisela s učiteli a jejich postavením ve feudální a postfeudální společnosti a podíl učitelů či jejich spoluúčast byla jak přímo v obchůzce, tak v dětských zábavách po výkonu koledy, v organizování hostin přímo ve škole, nebo ve tvorbě nových, podle jejich názoru vhodnějších textů pro koledníky. Bylo zvykem, někde až do pozdního 19. století, že se obchůzky učitel účastnil spolu se svými žáky. v Ladné na Podluží, podle kronikářské zprávy z poloviny sedmdesátých let 19. století, děti z místní dvoutřídky chodívaly po vesnici se svým učitelem. Ten obchůzku vedl, hrál na housle a děti pro něj vybíraly po domech naturálie a peníze. k večeru pak měly ve škole zábavu za doprovodu houslí a harmoniky.

část vybraných potravin použila učitelova žena na občerstvení pro děti. veselice (trachta, školácké bál), při níž děti tancovaly za doprovodu harmonikáře, anebo sám učitel vzal housle a dětem zahrál, se konala ve školní třídě, později v domě některého z hochů, kde jim pohoštění z vybraných potravin připravila hospodyně. Sestávalo obyčejně z polévky a pečiva. když se později dětské zábavy přestaly pořádat, „blažejáci“ směnili u obchodníka vybrané naturálie za peníze, které si pak dělili asi tak, jak to bylo zvykem při velikonočním „dřevěném zvonění“.

Takto popisuje závěr obchůzky emil Pátek, učitel v Heršpicích u Slavkova. Hoši obcházeli s „Blažejem“, chlapcem ustrojeným za biskupa, dostávali v domech maso, které si nastrčili na vojenskou šavli, a do měchů, košů a hrnců obilí, brambory, mouku i sádlo. Dary odnesli do školy. Učitelova žena jim uvařila bramborovou polévku a z přinesené mouky napekla vdolky, beleše. Zatím si každé dítě přineslo z domu talíř se lžící a posedaly si ve třídě do lavic. Přišly všechny, i ty, které po Blažeju nechodily. Každému se dostalo talíře polévky a po dvou třech beleších. Masa nedostaly, leda malý drobek z toho, co se vařilo s polév- 32

Zíbrt, čeněk: Žákovské slavnosti na sv. Blažeje. český lid 6, 1897, s. 86.


Žákovská koleda na den svatého Blažeje (3. 2.)  23

kou. Všecky ostatní dary ponechala si paní učitelová pro svoji kuchyni.

Beleše byly pomaštěné a pomakované. Obojího druhu obilí sešlo se asi

po jedné čtvrti. Po hostině snesl pan učitel všecky lavice na hromadu

k jedné stěně třídy, uchopil housle a hrál písně do skoku, pobízeje děti,

by po páru, chlapec s dívkou, tančily. Obyčejně dívky samy si tanečníky

vybraly a který se jim nelíbil, že se neuměl točit, toho odstrčily, nebo i ven

vyhnaly. – Tak se děti bavily až do večera, kdy se rozešly. Slavnost tato

skončila za učitele Soldána.

33

Podnětem k zanikání blažejského koledování byl říšský školský

zákon z roku 1869 (tzv. Hasnerův) stanovující pevné platy učitelů a tak

i odstoupení učitele z účastí a podílu na koledách. Mladší generace

vesnických pedagogů, jejichž životní situace se zlepšila, už považovala

koledu za nepatřičnou a vystupovala proti dřívějším hostinám a zábavám

s tancem ve škole. Záznamy ve školních kronikách nasvědčují, že šlo

nezřídka o bujnou zábavu dětí a jejich rodičů ve škole. Tak je zapsáno i v kronice Boršic u Blatnice. Všechny nasbírané potraviny se prodaly, za stržené peníze koupilo se kořalky a napeklo se pečiva a večer nastala zábava. Lavice ze školy se poházely na hromadu a z učírny byl připra

ven taneční sál. Přišli hudebníci, žáci a žačky i jejich matinky, jakož

i představenstvo obce a popíjeli všichni. Žactvo pak tančilo a matinky

se zalíbením pohlížely na své děti, jak dovedně se v kole otáčejí. Taková

zábava trvala dlouho do noci a bývala prý velmi hlučná. Při jedné takové

zábavě i kamna byla zbořena. Učitel, který roku 1882 psal tento zápis,

dále poznamenal, že byl od občanů nucen, aby blažejské koledování

trvalo podle zvyku i následující roky. on však s podotknutím, že se to

neshoduje s posláním školy a příčí se mravnosti, koledování zakázal.

34

Současná blažejská obchůzka v Dluhonicích u Přerova

koledování školáků na den sv. Blažeje na Moravě zanikalo už na

sklonku 19. století a do následujícího věku přešlo jen ve zlomku bývalé

tradice. v Dluhonicích u Přerova se obchůzka udržela do dnešních dnů

a v kronikářských a publikovaných zprávách je doložena nepřetržitě

od konce 19. století.

obchůzka má poměrně jednoduchou formu. Školáci od šestiletých

po čtrnáctileté, v roce 2002 jich bylo deset, se sejdou u kostela vyba

veni kastrolky, ešusy a lžičkami, jeden z nich nese železný rožeň, druhý

33

Pátek, emil: obec Heršpice u Slavkova. Slavkov u Brna 1928, s. 120 –121. – karel

Soldán učiteloval v letech 1858 –1879.

34

václavík, antonín: výroční obyčeje a lidové umění. Praha 1959, s. 112.


Předjaří – masopust24 

plechovou krabici od kávy na peníze (nahradila starší donedávna používanou pokladničku). Před několika lety nosili ještě košík na vejce. Chlapci se zastaví před domem, zazvoní, a když vyjdou domácí, hned spustí blažejskou koledu: text zpěvavě skandují a doprovázejí hlasitým cinkáním lžícemi o plechové nádobky do rytmu. Při obchůzce plní toto náčiní jakýsi „hudební“ doprovod, po jejím skončení se použije k původnímu účelu, když se chlapci sejdou k společnému pohoštění.

Svatého Blažeje je dnes

přinášíme vám radost, ples.

Jako svatý živ přebýval

lidu požehnání dával.

My vám tady zvěstujem,

že od vás dřív nepudem,

až nám něco dáte

kus masa nebo klobásu.

Dáte-li nám peníze

všechno nám to pomůže.

Sýkora se ohřebila na krakovským mostě

pět synů porodila

a šestý židovče.

Vlk s kozó tancuje,

houser jim bubnuje,

kozel pivo vaří,

liška hospodaří.

Naše paní Veselá

spadla s hůry do sena

ještě byla veselá.

Text dluhonické blažejské koledy, tak jak jej zapsal (kromě druhého dvojverší) do školní kroniky v roce 1897 učitel František Zikmund, se téměř nezměnil. Smysl popěvku je však dětem už málo srozumitelný, kromě žádosti o dárek. Poslední trojverší bývalo adresné, dluhonická hospodyně veselá prý zahrozila prstem, ale chlapce vždy obdarovala, vzpomínají pamětníci. Návštěva koledníků je v domech zpravidla očekávána, lidé chlapce vyslechnou a někteří živě komentují, hlavně muži, kteří se před lety obchůzky zúčastňovali. Připomenou, že blažejáci dnes nemají správnou kasičku, že se chodilo až odpoledne a že v jejich době mívali uzenou polévku atd. Zvláště u malých je vidět, s jakým zájmem a radostí prožívají společné počínání. Jak hoši obcházejí od domu k domu, rožeň

Žákovská koleda na den svatého Blažeje (3. 2.)  25

se zvolna zaplňuje napíchnutými klobáskami a krabice mincemi. až

obejdou celou vesnici, sejdou se v domě některého z nich, ke klobáskám

přibude zelí a blažejská polévka (uzená s kroupami) s chlebem a peníze

se rozdělí spravedlivě za účasti některého z dospělých. v uspořádání

pohoštění se rodiny chlapců střídají.

Starší zprávy informují o dalších prvcích, které obchůzku dotvářely,

v běhu století se však měnily a zanikaly. Na udržení tradice měla pod

statný vliv podpora se strany dluhonických učitelů. Chlapci si chodili

k řídícímu učiteli o povolení, zda jim dovolí „jít za blažeje“. To se dělo

ještě v osmdesátých letech minulého století, když byla škola v Dluho

nicích zrušena a obec přešla pod administrativní správu města Přerova;

uvolnění z výuky dostávaly děti od školní inspektorky. Díky učitelům

vešla obchůzka v širší známost. v roce 1923 vystupovali dluhoničtí bla

žejáci na národopisné slavnosti Hanácký rok v Přerově, tehdy o ní napsal

do regionálního tisku učitel antonín Suchánek a někdy ve čtyřicátých

letech byla zfilmována. Do povědomí obce se vžila jako tradiční školský

svátek. Učitelé obyčej nejen podporovali, ale snažili se uplatnit vlastní

náměty. Tak chtěl dluhonický učitel albert Jeřábek (1866 –1942) nahradit

stávající text novým, převzatým z „Našich dětí“ Františka Bartoše. Děti

se ho prý musely naučit, ale v tradici se neudržel. Chlapci zazpívali panu

řídícímu „tu jeho“, ale jak zašli za roh, pokračovali postaru. Z obchůzky

Blažejská koleda v Přerově-Dluhonicích, 2002

Předjaří – masopust26 

vymizel tanec, či spíše taneční pohyb: při popěvku Sýkora se ohřebila ... se hoši postavili ve dvojici proti sobě, dali si ruce na ramena a snožmo poskakovali do taktu. Tak tomu bylo ještě v generaci dnešních osmdesátníků. Dnes si chlapci berou lžíce a kastrolky s sebou, jejich dědové si pro ně odběhli domů, když se obchůzka chýlila ke konci. Do uzené polévky se dříve zavařila prosná kaše a při obcházení chlapci zavolali „proso!“ tam, kde věděli, že je mají, jinde „maso!“, či „špeku!“, jak připomněli nejstarší pamětníci. koncem 19. století se už tradiční pohoštění připravovalo v některé rodině, ale nedlouho předtím to měla na starosti „panimáma učitelka“ a děti jedly přímo ve školních lavicích. Místní hospodští prý k hostině darovali po dvou lahvích piva.

Blažejská obchůzka patří dodnes k tradici Dluhonic, je součástí života dnešních i minulých generací. Tak je vnímána občany i samotnými aktéry. rovněž vědomí toho, že všude jinde už obyčej zanikl, tradici posiluje.

35

Voda a chléb o svátku svaté Agáty (5. 2.)

Svatá Agáta, česky Háta, byla patronkou kojných a hladovějících, ochrán

kyní žen při onemocnění prsů a přímluvkyní při každém nebezpečí. Je uctí

vána jako patronka sicilského města Catania, kde podlehla jako křesťanka

krutému mučení (asi r. 251). Atributem sv. Agáty jsou ňadra na tácu, bývá

znázorňována také s kleštěmi a pánví se žhavým uhlím (martyrologické

atributy), se svící a s bochníkem chleba. Bochník chleba ji označuje jako

ochránkyni před hladomorem. Připisovala se jí i ochrana polí před obilní

snětí a hmyzem. Do českých zemí se úcta ke sv. Agátě rozšířila od 12. sto-

letí. Jméno světice pochází z řeckého slova agathé, dobrá (odtud české

Dobromila, Dobruše).

v lidové víře platila sv. agáta za ochránkyni před škodlivými silami, nepřízní a nebezpečím ohně. ohňový patronát, který světice dlouho sdílela se sv. vavřincem, v 18. století přešel na sv. Floriána. Proti nebezpečí požáru a škůdcům, k nimž se smysl ochranného působení světice v pozdní tradici posunul a zdůraznil, sloužily svěcená voda, chléb a tzv. agátiny cedulky. Jako prostředek proti ohni je zmiňován v roce 1516 agátský chléb, který se házel do plamenů, agátiny cedulky s nápisy nebo 35

Text s úpravami byl převzat z článku: večerková, eva: Blažejská obchůzka v Dluhoni

cích u Přerova. vlastivědný věstník moravský 56, 2004, s. 196 –198.

 27Voda a chléb o svátku svaté Agáty (5. 2.)

s vyobrazením světice.

36

v Plzni v chrámu sv. Bartoloměje se světily

zvláštní chlebíčky, které si lidé přinášeli; měly chránit před nebezpečím ohně.

37

rezidua starého ohňového patronátu sv. Háty se uchovala ve Slezsku.

v opavě-vávrovicích pojedli domácí lidé z chleba sv. Agáty střídku a kůrku nastrkali do čtyř rohů stavení, aby oheň z žádné strany nepovstal. vodou sv. agáty vykropili pec, aby z ní oheň nevyšel, požehnali

oheň v peci.

38

Na den sv. Háty žehná či světí se v katolických chrámech tzv. Hátová

voda. Množství lidu přináší nádoby s vodou a staví je na stupínek oltáře, kde bývá voda knězem žehnána. Hospodyně již den před tím vymetla všecky kouty od pavučin, prachu a nyní, když je přinesena Hátová voda, kropí v celém stavení kosinkou neb věchýtkem slámy kouty celého stavení, což prý čistí dům od všelikého hmyzu. Tak se dělo počátkem 20. století na čáslavsku

39

a tak na dalších místech; obyčej doznal v kato

lickém prostředí téměř obecného rozšíření. vodou sv. agáty se kropila také pole, zahrada i sklepy, ba i obilí určené k setí, aby hmyz a havěť neškodily. ochranné účinky měla konzumace chleba sv. Agáty. v jihočeském Soběnově měl každý sníst kousek z posvěceného chleba a napít se svěcené vody, aby byl po celý rok zdráv. Zbytek se dal dobytku se stejným účelem.

40

Na Frýdecku hospodyně kropila „agátskou“ vodou

na úvrati nejbližšího pole, neboť se věřilo, že tak bude úroda ochráněná před krupobitím, a posvěcenou vodu a chléb dala kravám, aby dobře dojily a ne onemocněly.

41

v oldřišově na opavsku při pojídání požehna

ného chleba nebo pití vody lidé vyslovovali zaříkání Svata Agatko zavři svoje zviřatko, aby pokoj dalo a nas neštipalo.

42

kousek požehnaného

chleba, z něhož každý v rodině měl okusit, se dával za trám i za krov, aby chránil před bleskem (Žďársko, velkomeziříčsko). v rajnochovicích na Holešovsku si ukrojili z přineseného posvěceného bochníku velký krajíc, z něhož si pak každý člen rodiny kousek ulomil, aby se ochránil před hadím uštknutím. k agátinu patronátu polí se vztahuje obyčej 36

agathe. agathenzettel. In: Handwörterbuch des deutschen aberglaubens. Band I. Berlin-Leipzig 1927, sl. 210 a 211. 37

kšk.: Den sv. Blažeje. český západ. časopis pro kulturu a život 11, 1918, č. 5, s. 4. 38

v yhlídal, Jan: Naše Slezsko. v Praze 1903, s. 30. 39

v čem hledají lidé štěstí. Lidové pověry z čáslavska. čáslavský kraj 2, 1908, s. 26. 40

v ančík, František: kalendářní obyčeje z jihočeského Soběnova. Praha 1969, s. 48. 41

Sulitka, andrej: Zvykoslovné a poverové reálie Frýdecka v pozostalosti J. vochalu. český lid 67, 1980, s. 89. 42

v yhlídal, Jan: čechové v Pruském Slezsku. v Praze 1899, s. 34.

Předjaří – masopust28 

z Hlučínska: zbožné hospodyně kropily svěcenou vodou zahrady, aby chrobačky neškodily, a rozhazovaly k tomu hrst chlebových drobků.

43

ke dni sv. agáty se vázaly zákazy prací, jejichž překročení znamenalo pro člověka nešťastný krok. Zákaz předení je zaznamenán v 18. století: Na svátek sv. Háty nepřede přízi ani hospodyně ani služka, aby se koně nepotili.

44

v Nové Lhotě na Horňácku ženy neměly příst, stlát postele,

zametat (jinak by se do domu, do světnice, do postele dostali hadi), na Podluží prát, nosit vodu, chleba péct. Žádný nejde na zelí do bečky, ani na zemáky do sklepa, ani na mouku do komory ... a z téže příčiny toho dne neperou, vody nenosí, chleba nepekou, hnoje nekydají, ale choďá říkat do sklepa: Hady, hady, ščůry sem, sv. Háto vyžeň ven, aby sa žúžel nerozplodila.

45

ve v yžicích na Chrudimsku se lidé zdržovali veškeré

práce. Jsou totiž celoročně živí „od lesa“ a bojí se, aby je tam za trest, že den sv. Háty zneuctili, něco jedovatého neuštíplo. Za tím účelem se omývají také ve svatohátské vodě.

46

Příběh svaté Doroty v obchůzkových hrách (6. 2.)

Příběh sv. Doroty, patronky zahradníků, květinářů, pivovarníků, nevěst,

těhotných žen a šestinedělek, spočívá na legendě.

47

Podle ní se narodila

kolem roku 290 za panování císaře Diokleciána v Cézareji/Kayseri (v Ka

ppadokii v Malé Asii) jako dcera křesťanských rodičů. Odmítla pohanského

místodržícího Apricia (Sapricia), který se o ni ucházel. Dal ji proto mučit

a nakonec ji odsoudil k smrti stětím. Když Dorota kráčela na popraviště,

mluvila o tom, že se těší do ráje, kde kvetou květiny a zraje ovoce. To zasle

chl úředník Theofil a v žertu Dorotu požádal, aby mu poslala květy a ovoce

z ráje, pak že i on uvěří v Ježíše. Poté přistoupilo k Dorotě neznámé dítě

(anděl) a podalo jí košík plný ovoce a květů. A tak Theofil uvěřil v Krista.

Místodržící ho dal rovněž stít mečem. Dorotin příběh se stal oblíbeným

námětem divadelních her ve středověku. Podle legendy bývá světice zob

razována s květinami a ovocem a s malým chlapcem. 43

Hořká, Ludmila: Národopisné paběrky z Hlučínska. opava 1948, s. 7.

44

Ulmann, Marian: alt Mähren. Zweeter Theil. Brünn 1762, s. 501.

45

Bartoš, František: Podluží a Podlužáci. In: Lid a národ. Sv. druhý. ve v elkém Meziříčí

1885, s. 33. 46

Chrudimsko a Nasavrcko. Díl III. obraz kulturní. v Chrudimi 1912, s. 440.

47

v římskokatolické církvi měla svátek do r. 1969. v českém liturgickém kalendáři již

není uváděna.

 29Příběh svaté Doroty v obchůzkových hrách (6. 2.)

Staročeská verze legendy byla sepsána ve středověku podle latin

ské předlohy ve spisu Jakuba de voragine Legenda aurea. kontinuita dorotské legendy trvá v české literatuře od středověku do baroka a tvoří ji epické veršované skladby, lyrické písně i dramatické hry. Z ní také vyrůstá tradice folklorní, reprezentovaná jednak oblíbenou písňovou legendou, jednak neméně rozšířenými obchůzkovými hrami, jež předváděly skupiny koledníků po domech v době jejího svátku.

48

Nejstarší

autentický text hry o sv. Dorotě je zapsán ve sborníku Jiřího evermonda košetického. vznikl před rokem 1686, kdy již hra byla známa a hojně provozována.

49

Hra o sv. Dorotě byla uváděna v klášterech augustinián

ského řádu, který se podílel na šíření kultu sv. Doroty. Lidové dorotské hry se odvinuly ze žákovských obchůzkových her, mají středověké a raně barokní kořeny.

Dorotský svátek provázely ve městech a na vesnicích hry různého

rozsahu, od jednoduchých útvarů (tzv. malé dorotské hry) k rozsáhlejším produkcím (velké dorotské hry). Děj her zachycuje událost spojenou s úmrtím světice, jak byla zaznamenána v legendě: milostné návrhy pohanského vladaře, Dorotino odmítnutí, mučení a úmrtí, obrácení Theofila na křesťanskou víru. v některých textech se objevují dvě sestry z legendy, které měly přemluvit Dorotu k odstoupení od víry. Písňová legenda Byla svatá Dorota

50

byla často použita jako epilog představení.

Malé obchůzkové hry (říkalo se jim chodění s Dorotou, chodit po

Dorotě, po Dorotkách) vycházejí z písňové legendy ze 14. století, která žila také v kramářských tiscích. koledníci (doroťáci) píseň, resp. její místní variantu, sborově přednášeli anebo si rozdělili jednotlivé pasáže jako herecké party. aktéři v úzké i širší sestavě, král (Apricius, Fabricius, Simpricius), Theofil (Doufil), Dorotka, kat, lokaj, anděl, někdy čert (čerti) a další postavy, scénku předváděli v domech a v hospodách a jako herecká skupina zacházeli i do vzdálenějších obcí.

v případě velkých dorotských her jde o rozvinuté dramatické útvary se

zpěvoherní stavbou, replikami zpívanými anebo kombinovanými s přednesem a s četnými hereckými postavami. Tak v dorotské hře z Milevska, která byla provozována do konce šedesátých let 19. století, vystupovali král Fabricius, panna Dorota, rytíř, sekretář, Theofil, kat ve službě krále, anděl, čert, nosička.

51

v obchůzkové hře „chození s Dorotou“ v Chrasti

48

Sirovátka, oldřich: „komedie o svaté panně Dorotě“ a lidové dorotské hry. český lid

57, 1970, s. 129 –134.

49

Dějiny českého divadla. I. Praha 1968, s. 317. 50

Horák, Jiří – Svolinský, karel: české legendy. Praha 1950, s. 236. 51

Dvořák, Štěpán: Hra o sv. Dorotě. český lid 18, 1909, s. 188 –198.

Předjaří – masopust30 

u Chrudimi obcházeli výrostci v počtu až devíti aktérů (Dorotka, král, Teofil, legát, kat, páže, čert, někdy i dva čerti); čerti v některých hrách představují moment žertu i odplaty. Uzavírají legendární příběh, odnášejí si pohanského monarchu do pekla.

52

Texty her vznikly v prostředí rek

torském, kněžském i žákovském. autoři her jsou vesměs neznámí. Malé i velké hry byly zaznamenány v mnoha textových variantách. Na Moravě z Doubravníku, valašských klobouk, z kojetína, kyjova, kroměříže, rousínovce a z dalších míst je v době, kdy se ještě na venkově hrály, sesbíral a publikoval Julius Fejfalik.

53

Mnohé další záznamy jsou roz

troušeny v archívních pramenech a v časopisech.

k zániku her přispěla sociální motivace obchůzky, tedy nízký soci

ální status nositelů a aktérů hry. Z tohoto prostředí pocházely herecké skupiny, provozující vánoční a dorotské hry.

54

koledou získaná odměna

byla vítaným příspěvkem do chudé domácnosti. Tak v Litomyšli byly dorotské obchůzky už v devadesátých letech 19. století zakázány, když se jich ujala mládež nepěkné pověsti ze zanedbaných částí Litomyšle, a když chlapci strojili se do dívčích šatů a holky opět přestrojovaly se za hochy.

55

v zjednodušené formě koledy chudých dětí se dorotské obchůzkové

hry udržely až do poloviny 20. století. Tak vzpomíná František černý: V polovině třicátých let, když jsem jezdíval k babičce do Náchoda, vídal jsem na Plhově, zaniklém již lidovém předměstí tohoto krásného města, hru o sv. Dorotě. Hrávaly ji vždy na jaře chudé děti z dělnické kolonie jako koledu. Koledníci byli čtyři: Kat, Dorotka, Král, Úředník (Ministr). Dorotka byla bílá, přepásaná řízou, měla červené tvářičky. Král nosil korunu a plachtu kolem sebe. Kat byl hrůzyplný raubíř. Dvořan se kostýmoval jako zámecký pan Franc, měl kabátek s červenou podšívkou navrch. Hru hrály chudé děti do čtrnácti let. Nosily s sebou pokladničku, do níž vybíraly, a o peníze se pak dělily. Hrávalo se v hlavní seknici a (zároveň kuchyni) dřevěné chalupy, u dveří.

56

52

Paulus, v.: Lidové hry na den sv. Doroty. český lid 1, 1892, s. 508 –511. 53

Fejfalik, Julius: volksschauspiele aus Mähren. v olomouci 1869. 54

„Této hry chopila se nyní chudina učinivši z ní živnosť svobodnou, jíž se byla z koledování přiučila a z níž se tak vydatně dalo kořistiti. Též společnost z Brodku od Prostějova, představující pastýře k Betlému pospíchající a sv. tři krále, která nás dříve návštěvou svou byla poctila, chodila později opět dům od domu provozujíc znamenitou truchlohru nábožensko-národní: Stínání svaté Doroty“. S. L.: Národní obyčeje a zvyky. Hvězda 5, 1863, s. 68. 55

Nováková, Tereza: Lidové zvyky na venkovských městech v létech sedmdesátých. Národopisný věstník českoslovanský 3, 1908, s. 148. 56

černý, František: Za divadlem starým i novým. (vzpomínky na setkání s naším i zahraničním divadlem 1945 –1968). Praha, Univerzita karlova, 2005, s. 286 –287.

 31Světci se jménem Valentin (14. 2.)

Jako obchůzka s písní o sv. Dorotě (někdy ve zdramatizované formě) se tradice dorotských her vyskytovala ještě před druhou světovou válkou v podání dětí staršího školního věku na Uherskohradišťsku a jižním valašsku a takové zprávy jsou i ze Ždánic, z vizovic, z kojetína, ba i z brněnského předměstí. v některých případech se dívka Dorotka připojovala k obchůzkám tří králů. – Dnes se s hrou o Dorotě setkáme v programech dětských folklorních souborů. Světci se jménem Valentin (14. 2.)

Kněz a mučedník sv. Valentin Římský je nejspíše ten, který je uctíván jako

patron mladých lidí a jejich lásky. Žil za panování císaře Claudia II. Gothica

(268 –270) v Římě. Podle legend byl lékařem (údajně navrátil zrak slepé

dívce) a také tajně sezdával, proti vůli císaře, zamilované dvojice.

57

Byl

často zaměňován s jinými nositeli a světci toho jména, s biskupem Valen

tinem z Terni v Umbrii a také s Valentinem, biskupem v Pasově a v Réciu

(Raetii) z 5. století, ochráncem proti dobytčímu moru, padoucnici a křečím,

který je v kalendáři připomínán 7. ledna.

58

V lidových tradicích došlo k pro

pojení patronátů světců se jménem Valentin.

valentýnský svátek (Valentýn) se slaví v anglosaských zemích, a také ve Francii a v Belgii, každoročně 14. února jako svátek lásky mezi partnery. Je to den, k



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.