načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Obřezaná republika - Adam B. Bartoš

Obřezaná republika
-15%
sleva

Kniha: Obřezaná republika
Autor:

Tato kniha představuje soubor autorových článků či komentářů, které publikoval v průběhu posledních let na různých webových portálech. Zajisté se jedná o zajímavý studijní ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  259 Kč 220
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59%hodnoceni - 59% 60%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Bodyart Press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 201406
Počet stran: 209
Rozměr: 211,0x148,0x13,0 mm
Vydání: 1. vyd.
Hmotnost: 0,274kg
Jazyk: česky
ISBN: 978-80-87525-24-1
EAN: 9788087525241
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha představuje soubor autorových článků či komentářů, které publikoval v průběhu posledních let na různých webových portálech. Zajisté se jedná o zajímavý studijní materiál člověka, který se od jedné strany odvrátil, aby zakotvil na té odlišné, zcela opačné té původní. Avšak i na této straně zcela zarputile hájí své myšlenky, často až do krajnosti. Vzhledem k tomu, že patří mezi nejznámější zastánce těchto myšlenek, představuje tato kniha skutečně zajímavý studijní materiál úvah a myšlenek této skupiny lidí. Jen pochopením jejich myšlenkových pochodů a postojů dokážeme s těmito bojovat a nalézat vhodnou argumentaci pro to, aby i běžní občané pochopili, o co se jedná a kde je skutečná pravda. (chystá se v Česku nový Izrael?)

Další popis

Mýtus o šesti milionech byl publikován anonymně v roce 1969 společností THE NOONTIDE PRESS, Newport Beach, Kalifornie. Kniha byla okamžitě rozebrána. Byla digitalizována a zobrazena na webových stránkách. Existuje společné vědomí, že autor této průkopnické knížečky byl David Hoggan (1923-1988). V tomto druhém vydání je přidán nejužitečnější komentář ke knize podle Arthura R. Butze, autora Mystifikace dvacátého století, prvně publikované v roce 1976. Dílo slouží předně ke studijním účelům.



Zatímco v USA mají na zpracovávání politiků k proizraelským postojům vlivné lobbyistické organizace jako AIPAC (pozitivní motivace), případně ADL (negativní motivace), u nás to zvládáme bez nátlakových organizací. Své proizraelské kroky podnikáme dobrovolně, bez donucení, z lásky k Izraeli, z nostalgie po sionismem prosáklé první republice a z romantického okouzlení časy, kdy rabi Löw uplácával Golema. Proč tomu tak je a je šance, že bude česká domácí i zahraniční politika někdy sebevědomá a nezávislá? A jde skutečně o autentický postoj vyjadřující názor většiny Čechů, nebo jsme proizraelští jen proto, že drtivou většinu vlivných pozic v našem státě obsadili naši spoluobčané židovského původu?


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Adam B. Bartoš - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Obřezaná republika" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OBŘEZANÁ REPUBLIKA

ŽIDOVSKÁ STOPA V MODERNÍCH ČESKÝCH DĚJINÁCH

O vztahu Židů k českému státu a jejich vlivu na politiku, kulturu a hospodářství

Díl I.

T. G. Masaryk a Židé

Adam B. Bartoš

1

Object 1Object 2Object 3Object 4Object 5


Úvod

„Nestal se veliký tím, že hájil nějakého Žida,

nýbrž proto, že sloužil židovskému národu v rozhodující hodině.“

newyorský rabín Stephen S. Wise o T. G. Masarykovi, 1930

Před časem jsem se sérií článků

1

pokusil otevřít téma až příliš blízkého vztahu mezi

Českou republikou a Izraelem, který v poslední době vyústil v nezvykle úzkou kooperaci obou

vlád a dokonce v jejich společné, pravidelné zasedání, které se má stát jakousi novou tradicí

vzájemných diplomatických vztahů.

Na základě informací z několika na sobě nezávislých zdrojů jsem také v těchto textech vyslovil domněnku, že by těmito vládami mohlo být krom jiného domlouváno poskytnutí azylu pro obyvatele židovského státu v případě chystaného útoku na Írán, který bude mít jistě pro Izrael i zpětné následky a nejspíše pro něj může – v íránské odvetě po izraelském napadení – znamenat i vlastní ohrožení.

V širších souvislostech může jít o složitou geopolitickou hru, ve které by mohl být současný blízkovýchodní stát Izrael samotnými židovskými vládci obětován v příštím velkém jaderném konfliktu jako jednak zdiskreditovaný (a poškozující obraz Židovstva po celém světě) a jednak už překonaný koncept a nahrazen buď opětovným odchodem Židů do světové diaspory nebo vybudováním nového sionistického centra (či center) v některé ze zemí, které pracovně nazývám „jewish–friendly“ a ke kterým řadím i Českou republiku coby pokračovatelku prosionistických tradic prvorepublikového Československa.

V takovém případě by jednání české a izraelské vlády bylo vyjednáváním o plánu na poskytnutí – v první fázi – bezpečného útočiště pro ohrožené obyvatele Izraele a – v druhé fázi – možná i vyjednáváním o jakémsi židovském znovuosídlení České republiky a o vytvoření zde takového zázemí, které by alespoň částečně nahradilo současný blízkovýchodní stát.

Oficiálně ale samozřejmě nic takového veřejnosti oznámeno být nemůže (alespoň v této chvíli) a my jsme tak – chceme-li se dozvědět více – odkázáni na pouhé čtení mezi řádky, na výklad různých indicií a na analytické rozvažování vztahů, událostí a souvislostí.

Paralelně s tím, jak je vhodné tuto otázku zkoumat z čistě investigativního úhlu pohledu, kontaktovat proto různé státní instituce a s až detektivním úsilím hledat důkazy i motiv pro taková chystaná opatření, můžeme zároveň hledat odpověď i v naší novodobé historii.

Právě zmíněná tradice prožidovských postojů českého státu táhnoucí se od dob první republiky, trochu skrývaných v době komunistického režimu a naplno opět propuknuvších v době po listopadu 1989, může být pro nás jakýmsi vodítkem, jak rozumět současným událostem. Výše naznačený plán by totiž nebyl možný bez dlouhodobě (až historicky) výborných vztahů mezi oběma zeměmi/národy, což platí i opačně – leckdy až neomezená podpora Izraele (či sionistických myšlenek v době, kdy stát Izrael ještě neexistoval) ze strany českých zemí má svůj logický vývoj a sílící tendenci a umožňuje politické garnituře současného Izraele rozvíjet podobné úvahy jako případné krizové plány, byť nakonec ani nemusejí být využity, nebo mohou existovat ve vícero verzích (viz podobné úvahy o Ukrajině).

2

1 http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/z–vlady/bude–valka–schwarzenberg–pry–slibil–azyl–zidum/

http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/praha––novy–jeruzalem/

http://abbartos.wordpress.com/2012/05/22/bibi–opet–v–cr–co–tu–ti–izraelci–porad–domlouvaji

http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/1818–ohlednuti–za–navstevou–z–izraele–co–dohodla–

bibiho–parta–se–servilni–ceskou–vladou.aspx

2 BOLYNSKIJ, Ales: K čemu je Evropě dobrý vlastní Knesset? (I),(II), česky vyšlo na www.zvedavec.org

2


Proto není nezajímavé podívat se na dané téma více do hloubky, nevystačit si s povrchním konstatováním, že obě země si jsou historicky i svými osudy blízké. Když podrobně prozkoumáme dějiny vzájemných vztahů, možná pak objevíme nejednu překvapivou skutečnost.

Pokud se na naše nedávné dějiny podíváme právě tímto prizmatem, zjistíme, že úvahy o případné pomoci českého státu státu izraelskému nejsou nikterak nadnesené, že bychom našli podobné historické předobrazy a že už byla v našich dějinách údobí, kdy nejenom Československo poskytovalo vojenskou, technickou, diplomatickou a morální podporu ohroženému státu Izrael, ale že dokonce už jednou jako jakási země zaslíbená pro židovské etnikum fungovalo.

3

Ba co víc, zjistíme, že se téměř žádná významnější historicko–politická

událost v dějinách naší země neobešla bez silné židovské, či chcete-li izraelské stopy, že tedy

vliv představitelů tohoto etnika či vliv blízkovýchodních událostí na události v naší zemi jsou

neoddiskutovatelné a že leckdy můžeme nabýt dojmu, jakoby tyto dva národy žily v jakési

zastřené či utajené symbióze, ať už si o ní myslíme cokoli a ať už ji hodnotíme jakkoli.

Pojal jsem proto v úmysl alespoň stručně tento židovský vliv na novodobý český stát shrnout, abychom si zodpověděli otázku, zda by případné chystané (ve smyslu vnucené) soužití Čechů a Izraelců v něm mělo nějaký reálný historický základ, precedens, nějaký hmatatelný vzor a příklad.

V prvním díle této rozsáhlejší práce se chci zaměřit na období první republiky, klíčovou pozornost chci ale věnovat především postavě prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, bez něhož by – jak je nám předkládáno – neexistovala. Zřejmě to je i pravda, pak ale bude nejspíše pravdivé i tvrzení, že u zrodu Československa stál i židovský element. Masaryk a židovský element totiž patří neoddělitelně k sobě. A jak si ukážeme, dost možná byl Masaryk sám členem vyvoleného národa... Masarykovo stýkání se Židy

Prozkoumáme-li patřičnou životopisnou literaturu a Masarykovy vlastní texty, které se věnují jeho vzpomínkám na mládí, zjistíme, že o židovské problematice údajně přemýšlel od útlého věku. Podnětů měl k tomu dostatek, protože byl obklopen celou řadou svých vrstevníků židovského původu

4

a zároveň vyrůstal v silně antisemitsky laděném prostředí.

Masaryk vzpomíná, že jeho matka byla přísně věřící katolička, která děti vedla od mládí ke zbožnosti a učila je modlitbám, avšak součástí její víry byl i odpor k ostatním vírám a k judaismu zvláště.

5

I proto Masaryk dle svých vzpomínek vyrůstal v „antisemitských

předsudcích“, které přibližuje například líčením svého tehdejšího přesvědčení o tom, že Židé

provádějí rituální vraždy křesťanských panen a pijí jejich krev, pročež sám byl navyklý se

Židům automaticky dívat na prsty rukou, zda jim pod nehty tato neulpívá. Tento způsob

argumentace, u Masaryka často opakovaný, mající upozornit na nesmyslnost podobných

http://www.zvedavec.org/komentare/2012/06/5019–k–cemu–je–evrope–dobry–vlastni–knesset–i.htm

http://www.zvedavec.org/komentare/2012/06/5023–k–cemu–je–evrope–dobry–vlastni–knesset–ii.htm

3 JACOBI, Walter (ve skutečnosti SMÍCHOVSKÝ, Jiří Arvéd): Země zaslíbená, Orbis, Praha, 1943.

4 Průmysl byl v Hodoníně a v hodonínském okrese až do převratu výhradně v rukou Židů (stejně jako živnost

hostinská). Znamenal rozmach regionu a vtiskl mu jeho pozdější podobu, vysvětluje Donath (s. 121) a

popisuje, jak zde v době, kdy Masaryk žil v Hodoníně, bydlelo celkem 65 židovských rodin, které výslovně

jmenuje (s. 123). Neopomene uvést ani Marka Füchsela (alias pana Fixla), o kterém pak Masaryk napsal

krátké pojednání, na kterém vysvětloval svůj dětský poměr k Židům.

5 Je otázka, zda šlo o tradičně sdílený církevní xantijudaismus, nebo o osobní zkušenost ze služby v židovských

panských rodinách, včetně nechtěného otěhotnění – viz Masarykův možný židovský původ.

3


pověr, je však až přespříliš cítit jakousi pozdější autorskou licencí, ježto se jeví být málo

pravděpodobným. Zvláště tehdy, když Masaryk tento svůj „zlozvyk“ u sebe údajně pozoroval i

v pozdějších letech a dokonce i při studiu ve Vídni, kdy mu bylo už více než dvacet let. Celé

toto líčení tak mnohem spíše připomíná Masarykův literární pokus zesměšnit lidový

antisemitismus a vysvětlit čtenáři původ svého filosemitismu přijatelným způsobem.

6

„Židů, těch jsem se bál. Věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději

zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože

jsem trochu uměl německy, ale já ne. Teprve později jsem se se Židy jak tak smířil,“

vypravuje v Hovorech.

7

Stejný pocit nepravděpodobnosti a přehánění vzbuzují i další Masarykovy texty na

téma rozchodu s předsudky – tedy popis pozitivních momentů, které údajně změnily jeho

poměr k Židům – vztah k oblíbenému židovskému podomnímu obchodníkovi panu Fixlovi

(kterého si rodina, zvláště kvůli dětem, oblíbila, ačkoli se nijak nelišil od ostatních židovských

podomních prodejců, ale děti si ho zkrátka oblíbily), nebo dojetí nad modlitbou židovského

spolužáka Leopolda Prilisauera, při které ho Masaryk s dalšími studenty přistihl a byl tak

zaskočen jeho „vroucí zbožností“. Masaryk dokonce tento zážitek ze školního výletu na

Pálavské kopce označuje za zlom ve svém pohledu na Židy:

„Na zpáteční cestě zdrželi jsme se na svačině v hospodě v Dunajovicích; pilo se víno,

pivo, starší kouřili, profesoři dováděli s námi a terčem vtipů byl Leopold. Slunko zapadlo –

Leopold zmizel od stolu, až byla po něm sháňka; našli ho; stojí prý za vraty, s řemínky na

čele

8

prý se modlí. Hoši odbíhali, aby ho viděli a škádlili ho i při modlitbě. Šel jsem se na

něho také podívat. Nezapomněl jsem nikdy, jak mne Leopold zarazil: stál za vraty, na místě

nečistoty, patrně proto, aby nebyl viděn, tam že by ho nikdo nehledal. Klaněl se, modlil.

Rázem nebylo mně do vtipů. My jsme skotačili a Leopold nezapomněl na svou modlitbu. Od

toho okamžiku byl můj antisemitism podvrácen, třebaže ještě ne překonán, ale byl

podvrácen nábožensky.“

9

Masaryk tvrdí, že se jeho vztah k Židům zlepšoval spolu s tím, jak se seznamoval s

dalšími a dalšími členy této minority. „Poznáváním a srovnáváním jsem postřehl, že jsou

Židé a Židé, jako jsou křesťané a křesťané. Ze známosti vyklíčilo přátelství věrné, pěkné. V

Brně, ve Vídni kruh mých známých Židů se rozšiřoval, předsudky mizely, třebaže zvyk z

dětství se občas přihlašoval; a zvyk je mocný, hrozný...“ píše Masaryk (a opět zde vidíme až

podivně přehnanou zmínku o jeho zvyku dívat se Židům na prsty – opravdu tak činil ve chvíli,

kdy se ve Vídni v urozených rodinách kamarádil se židovskými vrstevníky? Není to spíše

součást legendy, jak běžnému lidu osvětlit svou až příliš nápadnou náklonnost k tomuto

etniku?)

Svého antisemitismu se prý zříkal jen velmi těžko: „A vidíte, po celý život jsem se snažil

dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo, že s nimi držím. Kdy že

jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem;

6 „Doma od matky slýchával, že Židé jistojistě pijí křesťanskou krev. Zakazovala mu proto i jen se přiblížit k

Lechnerovic dětem, ač ty by si s ním byly rády hrály, protože uměl německy. Ale Masaryk se jim vyhnul již z

daleka, a nikoli jen z poslušenství matce. Měl z nich sám hrůzu, jako z každého Žida i dlouho potom dívaje se

všem na prsty, nemají-li tam krev,“ píše Nejedlý (I., s. 178). Připomíná také postavu kněze Sátory, který

Masaryka a další děti v antisemitismu upevňoval v rámci hodin náboženství. 7 Hovory, s. 17. 8 Masaryk se zde mýlí, píše Nejedlý, zde zmíněná modlitba – odpolední, tzv. mincha, neprobíhá za použití

modlitebních řemínků, to se děje jen při večerní modlitbě. 9 Nejedlý I., s. 195. 4 vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře,“ vysvětluje Masaryk Čapkovi.

10

Ze životopisných knih o Masarykovi také víme, že setkání se Židy nebylo nikterak

zřídkavé, ale že jimi byl více než obklopen, a to už od školních let. Zatímco na reálce v

Hustopeči byl z deseti žáků Žid jen jeden, zmíněný už Prilisauer z Mikulčic,

11

na gymnáziu v

Brně se už podstatná část jeho spolužáků hlásila k židovské víře,

12

tím spíše později ve Vídni,

kde bylo akademické gymnázium, na kterém Masaryk studoval, Židy silně navštěvováno.

Nejenže v maturitním ročníku tohoto vídeňského gymnázia bylo z 50 žáků 21 Židů,

13

byla to ale navíc „zázračná třída“, kterou Masaryk ve Vídni navštěvoval – alespoň co se týče

vlivných a prestižních postů, které později její absolventi zastávali. Tak například Robert

Meyer byl později prezidentem ústřední statistické komise a rakouským ministrem financí,

Max Vladimír svobodný pán z Becků byl ministerským předsedou, František Klein proslulý

právník a ministr spravedlnosti v Beckově kabinetu, Jan Traidler generální šéf auditor c. a k.

armády, Leo Burgenstein profesor školského zdravotnictví na vídeňské univerzitě a Max Pohl

se stal členem berlínského královského dvorního divadla.

Jindřich Steger byl advokát a hudebník, navíc Masarykův přítel až do jeho skonu v roce

1929 (často ho navštěvoval na Hradčanech), Šalamoun Manfred Singer vůdčí vídeňský

průmyslník a člen několika správních rad různých společností. Vilém Trentschiner se stal

stenografem na říšské radě, pak redaktorem listu „Neues Wiener Tagblatt“. A Alfred Berger,

Masarykův soused v poslední lavici, byl později advokátem ve Vídni a mnoho let členem

představenstva a užšího výboru židovské obce vídeňské. Donath dále vyjmenovává dalších 18

Masarykových židovských spolužáků a jejich profese.

14

Když pak Masaryk o něco později učil na leopoldovském gymnáziu, bylo ve třídě ještě

více Židů, než kolik zažil on sám na gymnáziu akademickém, takže i zde měl hojnou příležitost

studovat mezi svými žáky židovský element, připomíná Donath.

Ten, když vyjmenovává Židy, kteří prošli Masarykovým studentským životem a tu více,

tu méně ho ovlivnili, nezapomíná vyzdvihovat i Masarykovy učitele (například Theodor

Gomperz)

15

, spolustudující (například v Lipsku později proslulý filosof Edmund Husserl z

Prostějova) či jednoho z nejbližších kamarádů, Josefa Brandejse, filologa a studenta

orientalistiky, jehož předčasnou smrt Masaryk velice těžce nesl. „Jako vysokoškolák už nebyl

Žid, ale o jeho židovském původu nelze pochybovat,“ píše o Brandejsovi Donath.

16

Židé byli i mezi jeho posluchači – Isidor Flesch z Brna, Zikmund Münz z Lipníka na

Moravě či Josef Penížek, který později Masarykovi vydatně pomůže.

10 Nejedlý (I., s. 179) z toho vyvozuje, že Masaryk „svůj antisemitismus nepřekonal v sobě ani pak vlastně docela

již nikdy. Jen rozumem se jej naučil ovládat, ale citově zůstal v podstatě tím, čím byl tehdy – pudovým,

slováckým antisemitou,“ píše. A připomíná také hovor Masarykův s J. S. Macharem o názorech na Židy.

Machar prý Masaryka vybídnul, aby sepsal své názory a zkušenosti. „Nenapíšu, řekli by mně, že jsem

antisemitou,“ odvětil Masaryk podle Nejedlého. A Nejedlý dodává: „Napsal však potom ́Náš pan Fixl ́, v

němž opravdu zní spodní tón antisemitsky, při vší opačné tendenci...“ 11 V Hodoníně Masaryk poznal zdejší židovské město, kde žilo přes 200 Židů. „Rodiče dostali se tenkrát zpět do

Hodonína a měl jsem příležitost poznat židovské město a seznámil jsem se s více Židy; ghetto předsudků se

zkušeností rozbořilo...“ (Náš pan Fixl). Nemáme zde sice zmínky o židovských spolužácích, ale Donath

vyjmenovává (s. 131) Masarykovy židovské vrstevníky narozené v letech 1848–1852. 12 Ve II. A třídě na gymnáziu v Brně měl Masaryk mezi 70 spolužáky 14 židovských kamarádů (Donath s. 132),

ve III. třídě z 52 žáků bylo Židů 13, ve IV. třídě bylo 10 Židů, v V. třídě, nerozdělené, bylo 11 Židů. 13 Nejedlý I., s. 311. Podle Donatha jich bylo dokonce 23. 14 Donath, s. 137. 15 Theodor Gomperz (1832 Brno – 1912 Baden), profesor filosofie vídeňské univerzity, člen rakouské panské

sněmovny, čestný doktor několika univerzit, člen několika učených společností a autor četných vědeckých

spisů. 16 Donath, s. 142. 5

Dveře do velkého světa vzdělanosti, politiky a rakouské byrokracie mu nicméně otevřel

(v letech 1865–69 brněnský, posléze vídeňský) policejní ředitel německého původu Anton Le

Monnier (1819 Frankfurt nad Mohanem – 1873 Vídeň), do jehož rodiny byl Masaryk

doporučen za učitele coby spolužák a přítel Monnierova syna Franze na brněnském gymnáziu.

Sám Masaryk Le Monniera nazývá „skoro největším pánem v Brně“. Ačkoli Le Monnier Žid s

největší pravděpodobností nebyl (alespoň o tom literatura mlčí), uvádíme ho zde přesto proto,

že měl – jak dokládá historik Milan Machovec – na Masaryka nebývale velký vliv (však si také

Masaryk po jeho skonu stěžoval, že přišel o člověka nesmírně blízkého, takřka člena rodiny) a

také nad ním držel ochranou ruku. O smělosti tohoto žáka, jakkoli měl nejeden konflikt s

autoritou, nenajdeme totiž jediný policejní záznam – Masaryk měl Le Monnierovu protekci,

připomíná historik tento méně známý fakt.

17

Něčím podobným se může pochlubit o něco

později i Edvard Beneš.

18

Nebyli to ale jen spolužáci–Židé, se kterými Masaryk mohl navazovat kontakt, ale celé

židovské panské rodiny, do kterých Masaryk docházel, když doučoval méně zdatné synky. Ve

Vídni (mezi sedmou a osmou třídou) tak byl například v kontaktu se „židovskou patricijskou

rodinou Sternových“, když soukromě doučoval jejich syna Richarda. V takové společnosti

Masaryk získával rozhled a vychování a vstupoval do prostředí společenské smetánky. „Paní

domu, Mme Sara Sternová (...) dovedla shromáždit ve svém salonu nejvýznamnější muže

vídeňského světa učenců a umělců. Také Masaryk tam docházel. Tam poznal různé veličiny

vídeňské společnosti a s rodinou Sternových též strávil prázdniny mezi septimou a oktávou na

jejím zámečku Baltavar na Blatenském jezeře,“ píše Donath.

19

„Rakouský liberalismus byl vůči Židům krajně blahovolný. Pomohl jim k postavení

dosud nevídanému. Noviny byly téměř zcela v jejich rukou. Pomocí vídeňské, židovské

plutokracie dostali se Židé též do parlamentu, do rady městské. Mezi toto vzrůstající a

vzmáhající se Židovstvo, jehož měšťanská vrstva stála na velmi vysoké duševní úrovni, našel

Masaryk přístup. Jemu měl mnohé co děkovat. V židovských salonech vyvinuly se jeho

společenské schopnosti, zde našel dostatek duševní vzpruhy,“ cituje k tomu Donath

Nejedlého.

20

Ještě užší vztah navázal Masaryk s Alfredem Schlesingerem, dalším synkem ze

zámožné rodiny vídeňského bankovního ředitele (generálního rady anglo–rakouské banky)

Rudolfa Schlesingera, na jejichž panství Josef Masárik pracoval. Alfredovi, který ho

zbožňoval,

21

Masaryk opět poskytoval soukromé hodiny, pročež se k rodině roku 1873

17 Nikoho dosud nenapadlo spojit s tímto faktem ony naopak velmi známé historky z Masarykova mládí,

hovořící o jeho provokacích, sporech či dokonce fyzických konfliktech s profesory. „Mohlo by nás velmi

snadno napadnout, že Masaryk si troufal provokovat malé byrokraty, protože byl kryt velkým,“ píše Machovec

a dále tuto úvahu rozvádí (s. 38–39). 18 I Beneš totiž žil v rodině mocného policejního ředitele v Praze, Oliče. Olič měl dceru Annu a nemanželskou

dceru Hanu (původně také Annu), se kterou se později Beneš oženil (v literatuře se sice uvádí, že její rodné

jméno bylo Vlčková, ale šlo o zastírací manévr – důležité bylo, že bydlela v Oličově domácnosti). Na popud

Anny se novomanželé Benešovi usadili v Oličově domě a starý Olič později pomáhal Maffii. To, že Beneš

bydlel v rodině takto vysokého policejního úředníka, ho činilo imunním proti různým podezřením. Olič

Benešovi pomáhal, například mu obstaral pas, když Beneš potřeboval narychlo odjet za Masarykem do

Švýcarska. (Hitchcock, s. 99). 19 Donath, s. 138, cituje Nejedlého. 20 Donath, s. 135. 21 Alfred byl také vybrán za člena Masarykova úzkého kruhu přátel, který vznikl v létě 1876 a který se řídil

Baconovým heslem „Knowledge is power“ a českým výrokem „Pravdou k právu“. Měl za cíl zavázat své členy k

blahodárnému působení a po 14 letech se měli všichni sejít ve Vídni a podat zprávy o svých příbězích a skládat

účty z toho, co vykonali pro lid a tím i pro blaho všeho lidstva. Kromě Schlesingera, Masaryka a jeho bratra

Ludvíka byli členy také Šimon Hájek, Tomáš Weigner, Všetečka, Kamarýt, Herbert a Sojka. (Donath, s. 141). 6 nastěhoval a žil s ní až do roku 1876, kdy studia dokončil. Kromě plné penze dostával Masaryk také 100 zlatých měsíčního platu, na tu dobu – slovy Zdeňka Nejedlého – královský obnos, který ho zbavil existenčních těžkostí.

22

U Schlesingerů Masaryk dle svého vzpomínání poznal,

jak žijí bohatí a jak prý vlastně peníze člověka ve své podstatě nemohou učinit šťastným.

Masaryk později přemluvil Schlesingera ke studiu v Lipsku a byl to opět Schlesinger, kdo se

stal svědkem na Masarykově svatbě s Američankou Charlottou Garrigue. Když Alfréd vychodil

školy, byl pak do Masarykovy péče svěřen jeho bratr Max.

Po příchodu do Prahy, kterého se Masaryk obával, protože šlo o pro něj dosud neznámé

prostředí, kde neměl dosud žádné známé, se „přátelsky stýkal“ alespoň s prof. Kleinem z

německé univerzity, než se okruh jeho blízkých postupně začal rozšiřovat.

23

Charlotta Garrigue

Se svojí budoucí ženou se Masaryk potkal v Lipsku v rodině Goerringů, kde bydlel

během svého zdejšího ročního studia. Tehdy sedmadvacetiletá Američanka pobývala u přátel

v Německu na prázdninách a s Masarykem si hned padli do oka – Masaryka přitahovala její

neobyčejná intelektuální zdatnost a aristokratické chování.

O setkání obou mladých lidí a o tom, jak došlo k jejich manželství, píše podrobně

Nejedlý,

24

stejně jako o staré a pohnuté historii celé rodiny.

25

Charlotta byla potomkem

starobylých rodů z obou stran – po otci pocházela z hugenotské rodiny uprchlé pro svou víru

do Dánska a později Německa, po matce pak z rodiny amerických pionýrů Západu, potomků

pasažérů památné lodi Mayflower mířící do Nového světa. Masaryk byl tímto význačným

rodinným zázemím přímo uchvácen.

Otec Charlotty Rudolph Garrigue byl nejprve knihkupcem, který z Německa odešel do

USA hledat nové odbytiště pro své knihy, nakonec zde ale založil pojišťovací společnost

„Germania Fire Insurance Company of New York“, jednu z největších amerických pojišťoven.

Byl jejím prvním sekretářem, později viceprezidentem a pak až do konce života prezidentem.

Měl celkem jedenáct dětí, kterým „ponechával plnou svobodu víry, takže tam za jedním

rodinným stolem sedávalo osm nebo devět sekt. Charlie, třetí z dětí, byla unitářka,“ vzpomíná

Masaryk v rozhovoru se životopiscem Ludwigem.

26

Nejedlý pak výslovně zmiňuje, že Charlottin otec byl „horlivým svobodným

zednářem“.

27

Podle některých zdrojů (Příhoda, druhorepublikový tisk) byla Charlotta Garrigue

židovského původu. Protože v jednom z rodokmenů její rodiny se až překvapivě často

objevovala tradiční starozákonní židovská jména, zvláště protektorátní tisk o ní psal jako o

Židovce. Také některé fyziognomické rysy v její tváři by tomu napovídaly, stejně jako rysy v

tváři jejího syna Jana Masaryka, který ostatně o sobě tvrdil, že v něm „koluje něco ze židovské

22 Téměř symptomatické je, že panství Klobouky, kde Masarykův otec pracoval a které předtím patřilo

Augustovi a Ignátovi rytířům z Neuwallu, získala roku 1863 akciová společnost, jejímž hlavním společníkem

byla Anglobanka, tedy táž banka, jejímž generálním radou byl Rudolf Schlesinger. Předchozí majitelé totiž

panství prohospodařili, a tak se stalo majetkem banky. Když se proto mladý Masaryk chystal roku 1875 domů

na prázdniny k rodičům, poslali Schlesingerovi svého Alfréda, aby nebyl od svého milého učitele odloučen, do

Klobouk spolu s Masarykem. Oba mladí muži tak bydleli na zámku, kde jim byl upraven jako byt červený

pokoj, kdežto Masarykovi rodiče žili na nádvoří v domku pro služebnictvo (Nejedlý I., s. 431). 23 Herben, Masaryk a židovství, s. 249. 24 Nejedlý II., s. 516–562. 25 Viz i rodokmen – Nejedlý II., s. 526–527. 26 Ludwig, s. 20. 27 Nejedlý II. s. 542. 7 krve“. Podle Příhody uměl také Jan Masaryk údajně hebrejsky, což by nejspíše ukazovalo opět na rodinné zázemí.

V literatuře se ale běžně dočteme, že Charlotta Garrigue byla unitářského vyznání, tedy patřila k liberální větvi amerického protestantismu.

Unitáři odmítají víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, pokládají ho za pouhého člověka a proroka, dávají ho tedy na stejnou úroveň s Buddhou a dalšími náboženskými vůdci – jde tedy o jakýsi relativismus v duchu New Age, který už nemá s křesťanskou vírou pranic společného. Naopak, vycházíme-li ze striktní definice víry, jak ji najdeme v Bibli,

28

nacházíme v tomto náboženství jednoznačně ducha Antikrista. Z

Masarykových zmínek pak víme, že i on chápal Ježíše přesně takto – jako mravně velikého

člověka hodného následování, ale jen a pouze jako člověka, nic více. Ježíš mu byl vzorem,

prorokem, ale ne Bohem. „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok,“ říká Masaryk

Ludwigovi.

Literární historik Martin C. Putna

29

tvrdí, že pozdější specifický Masarykův postoj k

náboženství se utvářel právě pod vlivem jeho manželky unitářského vyznání. „Masaryk byl

jako téměř jediný český intelektuál od mladých let v úzkém kontaktu s unitářstvím,“ píše a

připomíná, že podporovatelem (byť ne členem) této denominace byl i třetí americký prezident

Thomas Jefferson, ke kterému Masaryka připodobňuje, protože smýšlení a chování obou

mužů co do jejich veřejně proklamované zbožnosti bylo prý shodné. „Masaryk přináší do

českého prostředí jak unitářský směr náboženského myšlení, tak jeffersonovský model

prezidenta intelektuála, prezidenta-náboženského myslitele, prezidentaodporovatele

moderních liberálních křesťanských proudů – který se však sám církevně neangažuje.“

30

I proto Masaryk, dodává Putna, později podpořil snahy Čechoameričana Norberta Čapka zasadit unitářství pod názvem „Svobodné bratrství“ do českého prostředí, stejně jako podporoval na unitářské kruhy navázanou liberálně protestantskou organizaci YMCA.

Jakkoli byla oddanou unitářkou, v Praze však Charlotta přestoupila ke kalvinistům a spolu s ní i její manžel a děti – prý proto, aby mohli být pohřbeni v duchu víry co nejvíce se podobající víře unitářské. Už v roce 1903 ale z kalvínské církve vystoupila s odůvodněním, že se příčí jejímu názoru na život. K žádné další církvi se pak už nepřimkla a četné náboženské prvky si místo toho začala promítat do svého členství v sociálně demokratické straně, kam vstoupila o Vánocích roku 1904.

31

Charlotta Masaryková byla na svou dobu velice progresivní

– angažovala se nejen v boji za emancipaci dělnictva, ale i za emancipaci ženskou a

podporovala rovné tajné právo hlasovací.

Masarykova rodina

Je vůbec příznačné, že Masaryk nejen smýšlel kosmopolitně, ale že kosmopolitní byla v podstatě celá jeho rodina. Za manželku si vzal Američanku a podobně se zachovaly i jeho děti. Syn Herbert

32

si ještě vzal za ženu vdovu po svém známém, malíři Antonínu Slavíčkovi a dcera

28 Například 1. Janova 4,3: „Ale žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista přišlého v těle, není z Boha a to je ten

duch Antikrista, o kterém jste slyšeli, že přichází, a už teď je na světě.“

29 Putna, Duchovní portrét Václava Havla, s. 56.

30 Putna, Duchovní portrét Václava Havla, s. 57.

31 Kosatík–Kolář, s. 18.

32 Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Herbert zemřel roku 1915 poté, co se nakazil skvrnitým tyfem, když

pomáhal haličským uprchlíkům (Čapek, Hovory ––– Doležal, s. 142 – Světová revoluce, s. 54). Mezi uprchlíky

z Haliče převažovali Židé. Mohla Herbertova pomoc těmto uprchlíkům vycházet i z jakési solidarity s etnikem,

které mu bylo osobně blízké?

8


Alice

33

zůstala do konce života svobodná, ale další dcera Olga

34

se provdala za švýcarského

lékaře Henri Revillioda a žila v Ženevě. Zajímavé je, že nábožensky se přimkla k tzv. Christian

Science, tedy k tomu, co dnes označujeme spíše jako scientologie a co je podle všech měřítek

jednoznačně sektářsky vedená denominace, s křesťanstvím opět nemající nic co do činění až

na slovo ve svém názvu. Syn Jan si vzal nejprve rozvedenou dceru Američana Cranea Frances

Leatherbeeovou, později se stýkal s další Američankou, Marcií Davenportovou.

Právě vztah Jana Masaryka k židovskému etniku je zajímavý. Jak si ukážeme ve

druhém díle, Jan Masaryk se velmi angažoval ve prospěch Židů, jak během druhé světové

války, tak i po ní, kdy pomáhal s uznáním státu Izrael a ještě později s jeho zprvu legálním,

později však už ilegálním, vyzbrojováním. Masaryk se údajně podílel (těsně před 15. březnem

1939) na záchraně pěti tisíc Židů z československého území, což později pokládal za

„nejvznešenější čin svého života“.

35

Práce pro Židy ho prý naplňovala a byla pro něj náhradním

smyslem politické kariéry, když se po Mnichovu jeho vlastní svět zhroutil. Kolář–Kosatík píší,

že takovou intenzitu, kterou věnoval této otázce, nevěnoval žádné jiné činnosti.

Podobně jako jeho otec si i Jan Masaryk v mládí odbyl svou periodu antisemitismu,

když byl poslán na zkušenou do USA. Otci odsud před 1. světovou válkou píše: „Smutné

faktum je, že Židé začínají držet New York. Je jich tu zatím 600 tisíc, ale každý druhý člověk,

kterého potkáš v obchodní čtvrti, je Žid. Jsem den ode dne větší antisemita, poněvadž vidím,

že jediná zbraň proti Židům je zašlápnout je. Žid totiž, jakmile se cejtí, je nejsurovější a

nejdrzejší utlačovatel. V real estatu mají Židi tři čtvrtiny všeho v rukou a zde s nimi přijdu

nejvíc dohromady a nenávidím je. Je základní chybou Američanů, že jsou příliš pohostinní

vůči cizincům, a ti toho až příliš využitkují. Poněvadž New York je pánem celé Ameriky,

budou Židé za 50 let pány celých USA.“

36

Na sklonku svého života si ale Masaryk uvědomuje, že nejspíše i on v sobě nosí část

židovské krve. Podle Koláře–Kosatíka

37

se od roku 1945 začal s tímto svým přesvědčením

svěřovat svým přátelům.

„Gesto, výraz nebo tón hlasu mě občas přinutily, abych se na Jana zadívala a

přemítala, zda nemá v žilách židovskou krev, neboť některé z jeho menších a letmých rituálů

byly velmi semitské. Chápal moje nevyslovené myšlenky tak dobře, že jsem je vůbec

nestačila vyslovit nahlas, obvykle se usmál, pokrčil rameny a řekl: Samozřejmě!,“ píše

33 Alice Masaryková (1879 Vídeň – 1966 Chicago) byla zakladatelka a první předsedkyně Československého

červeného kříže, kteroužto funkci vykonávala 20 let. Snažila se o pozvednutí české ošetřovatelské služby. Na

její pozvání přišli do Československa coby první země střední Evropy zástupci Rockefellerovy nadace (PAGE,

Benjamin B.: První kroky: Rockefellerova nadace v raném Československu). Po smrti své matky se věnovala

vedení „prezidentské“ domácnosti, figurovala především jako první dáma ČSR. Úzce také spolupracovala s

architektem Josipem Plečnikem na úpravách Pražského hradu. V roce 1948 odešla do emigrace a od roku

1950 žila v USA. 34 Olga Masaryková (1891 Praha – 1978 Londýn), nejmladší dcera manželů Masarykových. Roku 1913 se vdala

za advokátního koncipienta Vendelína Halíka, po krátkém trvání manželství se rozvedla a přijala příjmení za

svobodna. První odchod do exilu prožila po boku svého otce, se kterým za 1. světové války působila během

odboje jako jeho osobní tajemnice, s ním se také roku 1918 vrátila do vlasti. O rok později odešla do ciziny

znovu a v roce 1920 se provdala podruhé za švýcarského lékaře Henri Revillioda. Na počátku druhé světové

války uprchla Olga i se svou rodinou do Velké Británie. Oba její synové, Leonard i Herbert, v průběhu druhé

světové války ve Velké Británii tragicky zahynuli. Po válce ještě několikrát Československo navštívila, ale po

smrti bratra Jana Masaryka do vlasti už nikdy nezavítala. Žila ve Francii, Švýcarsku a Velké Británii, kde také

v roce 1978 zemřela. 35 Kolář–Kosatík, s. 149. 36 Citováno v Kolář–Kosatík. Podle autorů šlo ale mnohem spíše o projev vzdoru vůči otci, „jehož prožidovský

postoj byl v té době široce znám“. 37 Kolář–Kosatík, s. 263. 9 například Janova pozdější partnerka a spisovatelka Marcia Davenportová, sama též židovského původu.

38

Masaryk si ji zase se vší vážností dobíral, že ona pro svůj zájem o české reálie bude mít jistě v žilách něco z krve české – Jan Masaryk se v takové chvíli jal vysvětlovat, že díky míšení genů (které způsobily válečné konflikty a přesuny vojsk napoleonských armád, které byly směsicí všech evropských národností) si nikdo nemůže být jist svým skutečným původem. „Nesmysl. Nejsi o nic víc čistokrevná, než jsem já. Já mám v sobě něco židovského, i když oficiální životopis to neuvádí. A ty! Jak můžeš, k čertu, vědět, kdo jsi?“

39

Pro Židy toho Jan Masaryk vykonal zřejmě velmi mnoho, protože se roku 1948 dočkal toho, že jeho jméno bylo, vedle jména Edvarda Beneše a českého velvyslance v Jeruzalémě Kratochvíla, zaneseno do Zlaté knihy židovského národa za zásluhy o vytvoření židovského státu.

O židovské otázce Jan Masaryk obšírněji vypráví v knize Viktora Fischla „Hovory s Janem Masarykem“.

40

Židé pomáhají Masarykovi

Nebyly to ale jen osobní vztahy s lidmi židovského původu, které by podněcovaly Masarykův pozitivní vztah k tomuto etniku, ale i jejich služby, přímluvy a výpomoci, které mu pomáhaly umést cestu za slibnější kariérou a které nejspíše zapříčinily i jeho pozdější recipročně kladný přístup k židovským požadavkům v době, kdy měl už na veřejnosti jistý vliv, nebo ještě později, kdy v rukou třímal už skutečnou politickou moc.

To, jak se Masaryk zasazoval o židovské zájmy, mohlo být dáno tím, že se mnoha zástupcům této minority cítil být osobně zavázán. Množství případů, kdy mu vlivní Židé na cestě životem pomáhali, je ale natolik zarážející, že by bylo daleko spíše vysvětlitelné ve chvíli, kdy bychom si připustili jeho vlastní přináležitost k židovské rase (jak se v závěru pokusíme doložit) – pak by totiž šlo o tradiční soudržnost a vzájemnou solidaritu, která v tomto etniku existuje, a celý příběh by byl snáze pochopitelný. To zároveň nevylučuje jakékoli závazky (ve smyslu splátky dluhu) v politické rovině.

Masaryk mohl být vděčen hned několika Židům, kteří ho finančně podporovali či mu pomohli získat potřebné uplatnění – a to několikrát během jeho života.

Například jeden z jeho žáků na přednáškách o sebevraždě, brněnský Žid Isidor Flesch, zanechal svému profesorovi poté, co si vzal život, 60 tisíc zlatých, takže byl Masaryk tímto nečekaným dědictvím „náhle zbaven všech tíživých starostí hmotných.“

Někteří autoři (např. Příhoda) ale považují tuto historku za pouhou kouřovou clonu, jakousi legendu, mající zakrýt to, že Masaryk byl ve skutečnosti sponzorován židovským kapitálem a příhoda s nečekaným dědictvím měla být způsobem, jak jeho okolí (a později i čtenářům životopisu) Masarykovo nezvykle vysoké finanční zázemí přirozeně vysvětlit. Příhoda totiž správně poznamenává, že Flesh mohl mít v době své sebevraždy jen něco málo přes 20 let a jakožto student odkázaný sám na podporu druhých stěží mohl disponovat takovými prostředky, které by pak odkázal svému učiteli. Buď jak buď, Masaryk peníze zužitkoval, část dokonce věnoval bratrovi Ludvíkovi, aby si mohl v Hustopeči koupit 38 Marcia Davenportová (1903–1995), americká spisovatelka a žurnalistka. Narodila se v New Yorku jako dcera

operní zpěvačky Almy Gluckové, byla přítelkyní Jana Masaryka, v letech 1945–48 žila v Praze. Pracovala jako

novinářka listů New Yorker, Saturday Evening Post a Reader ́s Digest. V letech 1934–39 byla hudební

kritičkou časopisu Stage. Viz Encyklopedie významných osobností ve víru židovského osudu, s. 251.

39 Davenportová, s. 58–59.

40 FISCHL, Viktor: Hovory s Janem Masarykem, Mladá fronta, Praha, 1991.

10


knihtiskárnu a v Praze otevřít vinárnu – tiskárnu pak Masaryk často využíval pro tisk svých

pamfletů a ve vinárně se skupinka jeho souputníků pravidelně scházela.

„Měl jsem ve Vídni žáka, Flesch se jmenoval, syn známého továrníka v Brně. Ten přišel za mnou do Prahy a chodíval ke mně, byl to takový melancholický hoch. Potom přešel do Berlína a tam se zastřelil; mne odkázal peníze. Já se vyrovnal s jeho rodinou a dědil jsem asi šedesát tisíc zlatých nebo kolik. To mne udrželo nad vodou: mohl jsem zaplatiti své dluhy, pomoci rodičům, zaříditi bratru Ludvíkovi v Hustopečích tiskárnu, vydávat ‚Atheneum‘ – dlouho ty peníze nevydržely. Tehdy se říkalo, že jsem dostal peníze od sebevraha, protože prý sebevraždy hájím. Já jsem měl s penězi zvláštní zkušenost: když bylo nejhůř, přišly odněkud,“ vzpomíná Masaryk v Čapkových Hovorech s TGM.

41

Také druhorepubliková literatura, která si Masaryka často brala na paškál, nemohla tuto epizodu z jeho života přejít bez mlčení. Zmiňuje se o tom, že o odkázané jmění se s Masarykem soudila mladíkova rodina, která platnost závěti nechtěla uznat a která nakonec z původní částky 100 tisíc zlatých určených pro TGM dostala 38 tisíc. I tak ale Masarykovi zbylo zmiňovaných 62 000 zlatých, což bylo v přepočtu na prvorepublikovou měnu asi milion dvě stě tisíc korun. Masaryka prý tehdy stálo hodně námahy, aby tyto peníze dostal, protože pozůstalí se soudně hájili tím, že profesor měl na Isidora Flesche veliký vliv a svými výklady ho prý k sebevraždě dohnal. Masaryka tehdy obhajoval advokát a zemský poslanec dr. Bedřich Hoppe, jehož syna Viktora učinil Masaryk po propuštění prvního hradního ceremoniáře dr. Gutha–Jarkovského jeho nástupcem.

Podobných případů, kdy byl Masaryk Židům vděčen za pomoc, bylo více. „Starosti o chleba se ještě zhoršily, když jsem o druhých prázdninách onemocněl tyfem a do Vídně se vrátil opožděně; ale dostal jsem lekce pomocí paní Berty Hartmannové, vdovy po našem revolučním německém spisovateli Moritzi Hartmannovi,“ vykládal Masaryk o finančních těžkostech Čapkovi.

42

Masaryk také doučoval jejího syna Ludo Hartmanna, který se později

stal historikem a rakouským velvyslancem v Berlíně. „Mezi jiným jsem přednášel v kruhu

dam v domě známého chirurga Billrotha,“ vzpomínal také Masaryk.

Také výše zmíněný Masarykův židovský posluchač Josef Penížek

43

si zase mohl přičíst

za zásluhu, že svému učiteli upravil cestu na nově zřízenou českou univerzitu do Prahy. Na

jeho popud totiž Masaryk přednášel v Akademickém spolku o hypnotismu a pro velký zájem

tento svůj referát vydal tiskem, přičemž Penížek Masarykovi provedl potřebné stylistické

úpravy a korektury, protože Masaryk neuměl dostatečně česky.

44

Díky tomuto spisu si pak v

Praze Masaryka všimli.

Jindy zase Židé pomohli Masarykovi k jeho učitelské stolici v Oxfordu – bylo to v době jeho odboje během 1. světové války, což mu v začátcích jeho britského pobytu zajistilo existenci.

45

Židé se také přimlouvali za Masarykovu profesuru

46

v Praze – a nejen přimlouvali, ale

41 Hovory, s. 89.

42 Hovory, s. 75, též Donath.

43 Josef Penížek (23. 2. 1858 – 3. 8. 1932), vlastním jménem Münzer, spisovatel, překladatel, parlamentní

zpravodaj a vedoucí politický redaktor Národních listů, pomocník a žák říšského poslance Gustava Eima, po

jeho smrti převzal vídeňské zpravodajství Národních listů, po válce ustanoven šéfem parlametního a

politického zpravodajství Národních listů.

44 O Masarykově problémech s češtinou podrobně píše Nejedlý (II., s. 297nn).

45 Zmiňuje se o tom rabín Alexandr Štern v textu, který vyšel ve Slovenské Národní Jednotě dne 1. února 1923 a

který vypočítává zásluhy Židů na vzniku první republiky.

46 Malou poznámku chci učinit u výběru profese, které se Masaryk po akademické linii věnoval. Byl sociologem a

zakladatelem československé vědy sociologické. Sociologie měla ale dlouhou dobu pověst ryze židovské vědy a

dlouho také nebyla jako věda uznávána. Mnoho předních propagátorů a duchovních otců sociologie, stejně

11


prováděli i praktické kroky, jak ji pro Masaryka vymoci. Svědectví o tom vydal ještě před

válkou básník a Masarykův souputník, tehdy úředník vídeňské hypotéční banky, J. S. Machar

v článku v Masarykově „Čase“ z 28. ledna roku 1912. V něm vzpomíná, jak byl požádán dr.

Siegfriedem Lipinerem, aby ho navštívil v parlamentní knihovně „v naléhavé záležitosti“.

Ministr vyučování Gautsch si totiž vyžádal od Lipinera zvláštní memorandum o Masarykovi,

které by podpořilo jeho jmenování řádným profesorem v Praze, proti kterému se stavěl

arcibiskup Schönborn. Šlo o to vyvrátit o Masarykovi panující zlá slova a obvinění a přesvědčit

císaře, aby s jeho jmenováním souhlasil. Machar s Lipinerem pracovali od čtyř hodin

odpoledne do půlnoci, aby sepsali dobrozdání, které druhého dne Gautsch císaři předal.

Machar na to ve zmiňovaném článku vzpomíná: „Siegfried Lipiner byl rodem polský

Žid, národnostním cítěním Polák, kulturou Němec a vzácný člověk. Takto byl bibliotekářem

parlamentní knihovny, měl šarži vládního rady, několik řádů a vysokých uznání (...) – Byli

přáteli se sekčním šéfem Halbanem Blumenstockem, též polským Židem, který Gautschovi,

tehdy ministrovi vyučování, komponoval řeči. (...) Nešlo o nic jiného, než sestavit

memorandum pro císaře. Pražský arcibiskup Schönborn namluvil císaři, že Masaryk je

petrolejník, nihilista, kazitel universitní mládeže, horovatel pro sebevraždu atd. Když byl

Masaryk povolán z Vídně na mladou pražskou universitu, bylo mu slíbeno, že bude co

nejdříve jmenován profesorem řádným. A nyní již čekal čtrnáct roků. Ministr bar. Gautsch

zasazoval se vší silou, aby jmenování to konečně prosadil, marně. (...) Onen hodnosta mi

tehdy řekl: Sestavíme memorandum, kterého Gautsch potřebuje pro císaře. Od čtyř hodin

odpoledne do půlnoci objasňovali jsme Masarykův názor na revoluci vůbec, na stát, mládež,

náboženství, sebevraždu, dokládali vše citáty z Masarykových spisů, druhého dne putoval

elaborát náš ke Gautschovi a potom dále. A když se arcibiskup dověděl, že je zle, zajel honem

do Vídně k audienci. Ale monarcha přetrhl jeho výklady větou: ,Jsem líp zpraven než vy ́ a

Masaryk byl jmenován konečně řádným profesorem. – A ten státní hodnosta byl Siegfried

Lipiner.“

47

A byli to opět Židé, kdo pomohl Masarykovi k samostatné politické existenci poté, když

o něm české politické strany nechtěly ani slyšet a Masaryk neměl za koho kandidovat. Bylo

tudíž potřeba založit novou stranu speciálně pro Masaryka a ideje, které šířil. Tak vznikla na

přelomu března a dubna 1900 tzv. Česká strana lidová, později zvaná pokroková a ještě

později realistická.

48

Původně se měla jmenovat Česká jednota bratrská.

49

V ní našla útočiště

řada českých Židů, kteří ji pomáhali financovat, stejně jako financovali masarykovský týdeník

Čas, později transformovaný v deník stejného jména (denně začal vycházet 1. října 1900). Obě

události přitom spadají do bouřlivého období hilsneriády.

Masaryk pomáhá Židům

Židovská výpomoc Masarykovi byla vzájemná, oboustranná. Byl-li Masaryk mnoha

Židům za mnohé vděčen, pak se zároveň snažil vycházet jim vstříc, kde mohl. Na jednotlivé

epizody se tak můžeme dívat z obou těchto úhlů – pomohli-li například Židé Masarykovi se

jako řadových sociologů, pochází ze židovského prostředí. To, že si tento směr Masaryk vybral, je tedy také do

jisté míry příznačné. (viz BAKALÁŘ, Petr: Tabu v sociálních vědách, Votobia, Praha, 2003, str. 183nn). 47 Citováno v Donath, s. 146. 48 Realistickou (neboli Českou stranu lidovou, později přejmenovanou na stranu pokrokovou), založil Masaryk

na přání svých přívrženců v roce 1900. Jednalo se o jednu z nejmenších a nejvíce okrajových stran. V

parlamentních volbách v roce 1907 získala jen dva mandáty, v roce 1911 už jen jeden – Masarykův. A to ještě

díky tomu, že po dohodě se sociálními demokraty a dalšími stranami nestavěly tyto své protikandidáty. 49 Herben, s. 90. 12 založením jeho vlastní strany a s jejím financováním, pak tato Masarykova strana zase pomáhala Židům a hájila jejich zájmy.

U realistické strany, jak se masarykovcům říkávalo, ještě na malou chvíli zůstaňme. O

tom, že u její kolébky stála po hilsneriádě řada českých Židů, není pochyb – bezděčně to

připouštějí i sami židovští historici.

50

I proto reflektovala židovské zájmy. „V českožidovském hnutí, pokud spočívá na

pokrokové základně, vidíme správné řešení tzv. židovské otázky u nás,“ píše se v roce 1912 v

programu Masarykovy strany.

51

Masarykovým realistům bylo proto často vyčítáno, že jsou příliš prožidovští a leckdy se

strana musela potýkat i s nálepkou strany vyloženě židovské – tyto námitky přitom

nepřicházely jen ze strany odpůrců, ale často i od zaskočených sympatizantů.

„Co do počtu nebylo jich tehdy mnoho, těch českožidovských členů v české straně

pokrokové, ale jména a váha byla tak pronikavá, že straně se dostalo – zajisté k její veliké

škodě – predikátu židovská a sežidovštělá,“ píše Jaroslav Rokycana ve sborníku Masaryk a

židovství.

52

A už zmíněný Albert Pražák, který s Masarykem vedl debaty o židovské otázce, otevřeně

přiznává, že jemu samotnému byl příliš silný židovský vliv v Masarykově straně proti mysli:

„Organizoval jsem se v realistické straně Masarykově jakoby na protest Kramářova

kupování duší. Neznamenalo to však, že jsem byl ortodoxním realistou. Měl jsem četné

námitky. Strana byla hodně židovská. Třeba jsem byl dalek všeho antisemitismu, přece jsem

se národohopodářsky díval na Židy kriticky, mimo to mne znepokojoval vídeňský příklad,

kde tisk měl semitskou povahu,“ říká otevřeně Albert Pražák ve svých pamětech a rozepisuje

se dále o svých výtkách vůči realistům.

53

A byl to opět Masaryk a jeho realistická strana, okolo které se roku 1907 utvořil Svaz

českých pokrokových Židů, který měl rozhodující význam pro českožidovské asimilační hnutí.

V tomto Svazu se velmi angažoval Žid Adolf Stránský, o kterém bude řeč ve druhém díle.

Ostré slovo na adresu Masarykovy strany také pronesl sám veliký František Ladislav

Riegr, když v rozhovoru s katolickým modernistou Karlem Dostálem–Lutinovem v roce 1901

řekl, že „Masarykova strana svou nenávistí ke katolicismu vnáší do národa rozklad, což je

vlastností židovskou. Dějiny nám dotvrzují, že Židovstvo nikdy nepůsobilo scelivě, nýbrž

vždy rozkladně.“

54

Společenství českých akademiků–Židů uspořádalo tehdy v návaznosti na

Riegrův výrok v jedné z pražských restaurací diskuzní večer na téma „Jsou-li židé elementem

rozkladným". Schůze se účastnil i Masaryk, který během svého vystoupení formuloval své

postoje k Židům a k židovské otázce.

50 Soukupová, Židovská menšina ve 20. letech, s. 118.

51 Stačí jen pohlédnout na některá jména zakládajících členů této Masarykovy strany, abychom zjistili, že v nich

židovský element ne-li převažoval, pak alespoň značil velký vliv. Herben připomíná, že „o programu

pracovali a sjezdu se účastnili: dr. Körner, dr. Gruber, prof. Horáček, prof. Drtina, dr. Taussig, dr. Bouček,

dr. E. Lederer, dr. Veselý, J. M. Podhorský, dr. Maysl, prof. Jakubec, dr. Krouska, dr. Weinfurter, učitel K.

Štech, Čeněk Dušek, dr. Tobolka, Th. Kratochvíl, učitel Konrád Pospíšil, prof. Rubeška, prof. Jokl, učitel V.

Beneš, dr. Kraicz, učitel Nigrin, dr. Šikl, MUdr. Kalandra, prof. Kraus, dr. Vogl, žurnalisté Hevera a Šašek,

dr. Joachim... (...) Pozdravy ke sjezu poslali advokát Pinsker z Votic, lékař Kudrna z Netolic, ředitel dr.

Jičínský z Jindřichova Hradce, úředník Franz z Rosic, lékař Šípka z Fryštáku, evangeličtí faráři Lát, Miler a

Hrejsa, advokát Holý ze Sušice, lékař Drož ze Žďáru, notář Lederer z Jemnice, velkostatkář Schwarz z

Lidkovic, učitel Šindelář z Jihlavy, dr. Seidl z Brna, dr. Eisner z Velvar, učitel Breiter ze Svojanova...“

(Herben, s. 92). 52 ROKYCANA, Jaroslav: Přátelé v nouzi; in: Masaryk a židovství. 53 PRAŽÁK, Albert: Politika a revoluce, s. 23. 54 FRANKL, s. 301. 13

Zajímavostí, která by poukazovala na další nesrovnalost v Masarykově vzpomínání, je

celkem přesný popis průběhu tohoto shromáždění, jak jej zachytil Jan Herben.

55

Ten píše, že

debaty se účastnil i Jindřich Kohn, jedna z hlavních postav českožidovského asimilačního

hnutí, jehož „vývody Masaryk se zájmem sledoval, činil si poznámky“ a nakonec prý prohlásil,

že si „opatří řadu knih, na něž dr. Kohn upozornil – a že si je prostuduje.“ Herben mezi jinými

zmiňuje také knihu H. L. Stracka proti pověře o rituální vraždě a mnohé další tituly.

56

Na tom

by nebylo nic zvláštního, kdyby se tato přednáška neodehrála až roku 1901, kdežto Masaryk na

jiném místě

57

vysvětluje, že to byla právě tato Strackova kniha, kterou četl ještě před

hilsneriádou a díky které si o židovské rituální vraždě učinil vlastní názor ještě dříve, než

vstoupil do debaty o Hilsnerovi. To ukazuje buď na chatrnou Masarykovu paměť nebo opět na

nesrovnalosti v jeho „legendě“ – jakoby až dodatečně hledal zdůvodnění pro svůj vstup do

hilsneriády a odvolával se při té příležitosti na knihu, kterou bude číst až několik let poté.

Často vysmívaný a kritizovaný Jan Rys shrnuje: „Nikdo neprokázal Židovstvu v

poslední době takové služby jako právě Masaryk. Jeho horlivost, s kterou se dával do bojů

za zájmy židovské, se nedá vysvětlit pouze příčinami zevního rázu, jako jsou žádostivost

peněz, kariéry a věhlasu. Pro takové věci se neriskuje vědecká i mravní pověst nebo osobní

čest, jak to vidíme u Masaryka, který na obhájení Židů toto všecko obětoval. Pro

Masarykovu účast v boji pro židovské zájmy nutno hledat vysvětlení v jiných příčinách, než

zevních, a jednou z hlavních příčin této činnosti Masarykovy je jeho plemenná přináležitost

k Židovstvu.“

58

A když psal Antonínu Švehlovi svoji zdrcující kritiku Masaryka bývalý prezident Svazu

československých spolků na Rusi V. Vondrák, uvedl v ní následující slova: „V důsledku své

abnormální ctižádosti a ješitnosti vyvinul v sobě takovou průbojnost a takový smysl pro

práci organizační, že nemůže se mu v republice rovnat nikdo. Jeho silná vůle a bezohlednost

v dosažení cíle je skutečně podivuhodná a myslím, že tvoří vzácnou výjimku v slovansky

měkkém prostředí českém. Je to jistě vliv krve cizí, snad slovenské, která obsahuje více vůle,

temperamentu a sebevědomí. Bohužel, tyto své organisační schopnosti Masaryk postavil v

Americe cele do služeb bolševických.“

59

Masarykův vztah k židovské víře

Oboustranná výpomoc, kterou Židé poskytovali Masarykovi a kterou Masaryk poté

oplácel, je nejlépe vidět v okamžiku jeho zahraničního odboje a poté během jeho prezidentské

kariéry. Než se na toto období podíváme blíže, bylo by ale záhodno udělat malou odbočku a

věnovat pár řádek popisu Masarykova vztahu k židovské víře jako takové.

Masaryk se velice záhy rozešel s římskokatolickou církví a spíše z čistě rozumové úvahy

se obrátil k protestantismu, když se 31. 8. 1880 nechal zapsat do reformované (kalvinistické)

církve, která po vzniku ČSR přešla s církví luteránskou do Církve českobratrské.

55 HERBEN, Jan: Masaryk o Židech a antisemitismu; in: Masaryk a židovství.

56 HERBEN, Masaryk a židovství, s. 276.

57 V rozhovoru s Emilem Ludwigem: „Já jsem znal velmi dobrou knihu berlínského profesora Stracka, která

nesmyslnost židovské rituální vraždy dávno vyvrátila. Pro mne to bylo vyřízeno. Ale neviděl jsem, proč

bych měl vystoupit, už proto, že celá věc byla řízena německými antisemity z Vídně. Tu za mnou z Vídně

přijede jeden z mých bývalých žáků, spisovatel Münz: ,Jak můžete strpět, aby se něco takového dělo? Musíte

se do toho pustit! ́Řeknu ovšem ne, jsem zaměstnán jinými věcmi,“ bránil se údajně Masaryk svému zatažení

do hilsneriády. To se ale psal rok 1899. 58 Rys, s. 231. 59 Memorandum, s. 26. 14

Celý život (s výjimkou krátkého prokatolického zahoření v době studií, kdy se mu svojí horlivostí dokonce podařilo na katolickou víru obrátit i protestantskou ženu svého kovářského mistra) vystupoval proti katolické církvi a proti tomu, co souhrně nazýval klerikalismem. Římskokatolickou církev nazýval „církví modloslužebného slovíčkářství a národnostního fanatismu“.

Později měl sice i k protestantismu mnohé výhrady, které leckdy veřejně formuloval, ale na adresu židovské věrouky či praxe židovského náboženského života nikdy žádnou kritiku nepronesl. Naopak, v době, která byla kritikou Židů prodchnutá, o židovské víře mluvil velice příznivě a ohleduplně.

Masaryk se židovskou otázkou zabýval ve svém díle několikrát. Poprvé se na toto téma vyslovil ve své polemice s dílem Ernesta Renana „Židé jako rasa a národ“, kterou uveřejnil ve Sborníku historickém (I. 1883) a kde Renanův spis podrobně kritizoval.

Podle židovského publicisty a filosofa Friedricha Thiebergera (1888 Golčův Jeníkov – 1958 Jeruzalém) Masaryk v této své úvaze otázku židovského náboženství převádí na otázku národní a vyzývá k překlenutí národnostních rozporů mei Židy a Nežidy.

60

Židovství, pokračuje Thieberger, Masaryk také často pojí s liberalismem a proto tam, kde ve svých spisech mluví o liberalismu, často používá příkladu liberálního Žida, což patrně odpovídá jeho osobním zkušenostem, kterých nabyl v židovských vídeňských kruzích, domnívá se Thieber



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist