načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Obrazy ze života M. – Svetlana Žuchová

Obrazy ze života M.
-4%
sleva

Elektronická kniha: Obrazy ze života M.
Autor: Svetlana Žuchová

Sugestivní, přemýšlivý román pracuje s formou jakéhosi myšlenkového deníku mladinké Marisy, která se právě ocitá na rozhraní dospívání a dospělosti a musí se vyrovnat s mnoha ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 95
+
-
3,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 149
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.7
PDF velikost (MB): 0.9
MOBI velikost (MB): 1.1
ISBN: 9788026706557
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sugestivní, přemýšlivý román pracuje s formou jakéhosi myšlenkového deníku mladinké Marisy, která se právě ocitá na rozhraní dospívání a dospělosti a musí se vyrovnat s mnoha životními těžkostmi. Její matka umírá, Marisa se vrací z Vídně na Slovensko a začíná pracovat jako zdravotní sestra. Její život, podobně jako životy většiny lidí, nabízí chvilky stereotypu střídané výjimečnými či komplikovanými okamžiky. Zajímavá slovenská spisovatelka a lékařka využila svých profesních znalostí a popsala náročné okamžiky mladé ženy, která po ztrátě životních jistot musí hledat novou rodinu, přátele i nové zakořenění. Zajímavá psychologická novela o problematice moderní mladé ženy, která se musí vyrovnávat s umíráním své maminky i se ztrátou dosavadních životních jistot.

Popis nakladatele

Životní příběh hlavní hrdinky Marisie, která se po smrti matky rozhodla vrátit z Vídně na Slovensko a pracuje jako zdravotní sestra. Každodenní banální život se střídá s výjimečnými událostmi, hrdinka vzpomíná na matku, na svého partnera a obtížnou integraci do jeho rodiny, na příčiny rozpadu jejich vztahu, a nevyhýbá se ani palčivým otázkám, které řeší v zaměstnání. Setkává se i s nevlastním bratrem, o jehož existenci neměla ani tušení. A protože je velmi racionální, neustále "rozumně" vysvětluje všechno, co ji potká.

Zařazeno v kategoriích
Svetlana Žuchová - další tituly autora:
Zlodeji a svedkovia Zlodeji a svedkovia
Obrazy zo života M. Obrazy zo života M.
Dulce de Leche Dulce de Leche
 (e-book)
Zlodeji a svedkovia Zlodeji a svedkovia
Zloději a svědkové Zloději a svědkové
 (e-book)
Obrazy zo života M Obrazy zo života M
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obrazy ze života M.

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.moto.cz

www.albatrosmedia.cz

Svetlana Žuchová

Obrazy ze života M. – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí


Tc h ov i m u

„One life. Live it well.“

Holmes Place Praha



7

Noční práce

V nemocnici se nespí a nebdí podle slunce. Tak jako

se v  nemocnici v  noci nespí, smí se v  nemocnici

spát přes den. Nikdo se nediví, když řeknu, že si na

chvíli lehnu. Všichni si na chvilku leháme. Zavřu

dveře a zhasnu světlo. Nejsou ještě ani čtyři hodiny,

ale venku je zamračeno, a tak je brzy tma. Přikryju

gauč bílou dekou, kterou se přikrývám jenom já. Na

gauč si lehá kdokoli, kdo si na chvíli lehne nebo kdo

tu v noci spí. Nedbáme na to a spíme ve společných

peřinách, které jsou teď srolované v odkládacím pros­

toru pod gaučem. Spím bez polštáře, ale polštář si

někdy dávám za záda, když si na gauči čtu a opírám

se o zeď. To si ho pak vložím za záda a občas z něj

cítím vůně jiných lidí. Když si někdy večer lehám

na tenhle gauč do erárních peřin, nedbám na stopy,

které na nich zanechali kolegové. Jsem vždycky hod­

ně unavená a lehla bych si kamkoli. Jako při dlou­

hých cestách autobusy mezinárodních linek, kdy si

někteří cestující lehají do uliček mezi sedadly. Ane­


8

bo na letišti, kdy lidé vyčerpaní časovými posuny

a suchým vzduchem na palubách letadel polehávají

na podlaze v odletových halách. Ospalost je někdy

tak naléhavá, že lidé odloží hygienické návyky a leh­

nou si, kde je zrovna místo.

Časem jsem se ale přece jen naučila několik pra­

videl. Na rozdíl od interkontinentálního letu není

noční služba výjimečná situace. Když nás bylo na

oddělení málo, sloužili jsme i každý třetí den. Při

prvních službách jsem se chovala jako pes, který si

lehne kdekoli. Prý než si pes lehne, několikrát se

otočí. Údajně je to pozůstatek z dob ve stepi, kdy

si musel před ulehnutím připravit místo ve vysoké

trávě. Při prvních službách jsem si na podlahu míst­

nosti rozložila spací pytel, lehla si na něj a přikry­

la se dekou. Někdy jsem si lehala oblečená, abych

neztrácela čas, kdyby v noci zazvonil telefon. Ráno

jsem lůžko neskládala, abych si na něj mohla lehnout

i přes den. Nesprchovala jsem se, jenom jsem si nad

umyvadlem na dámských toaletách vyčistila zuby

a opláchla obličej. Jsem zvyklá často si mýt vlasy

a v den po službě jsem se cítila špinavá. Neumyté

vlasy byly na pohmat nepoddajné. Paní uklízečka,

která nám chodí každé ráno vytírat podlahu, sro­

lovala můj spací pytel i s dekou do kouta místnosti


9

a zespoda bylo vidět na umělém černém materiálu

prach a vlasy ze země. Zvedla hrnek s nedopitým

čajem, který byl ještě od večera na zemi u  mého

lůžka, a postavila ho i se zbytkem studeného čaje

a  čajovým sáčkem na stůl. Čajový sáček z  hrnku

nikdy nevyndávám, aby byl silnější. Přestože mě

lidé upozorňují, že do čaje se potom vyluhují i třís­

loviny, vyzkoušela jsem si, že zelený čaj má silnější

povzbuzující účinky, když v něm sáček zůstane.

Když jsem takhle sloužila i  několikrát do týdne,

byla jsem každý den buď po službě, nebo před ní.

Buď špinavá a  nevyspalá, nebo opatrná, abych se

dobře vyspala i  na zítřek. Všechno jsem plánova­

la podle toho, jestli sloužím, budu po službě nebo

před službou.

Proto jsem si stanovila pravidla, aby se ze služeb sta­

la součást života a nenarušovaly tok času. Z nepra­

videlnosti se musela stát součást vzorku. Domluvila

jsem se, že ve službě můžu spát v místnosti s gau­

čem. Vždycky mě překvapovalo, že i psi chápou, že

ležet na vyvýšeném místě je lepší než ležet na zemi.

Psům by to přece mohlo být jedno, jsou zvyklí lehat

si na stepní trávu. Psi přece přirozeně nesedí na žid­

lích a nekladou věci na stůl, jejich život se odehrá­


10

vá na zemi. A přece i pes, který žije v bytě, dává

přednost ležení v křesle nebo na gauči. Přestože má

na zemi měkké místo k ležení, i pes chápe, že lepší

je ležet někde nahoře než v pelechu na zemi. Prý

je to pradávný biologický archetyp, že výše je lepší

než níže. Proto jsem se dohodla, že smím sloužit

v místnosti, v níž je postel. Přestože spací pytel byl

měkký a teplý, vstávat z postele je méně únavné než

vstávat ze země.

Druhé pravidlo, které pečlivě dodržuju, je každo­

denní sprchování. Ráno si radši přivstanu, třebaže

ve službě se někdy počítá každá minuta spánku.

Navzdory tomu se radši budím o chvíli dřív, vez­

mu telefon i ručník a odemknu sprchy, které jsou na

chodbě. Z místnosti, v níž spím, přecházím pouze

v teplácích a bosá chodbou a někdy potkám kolegy,

kteří ráno přicházejí do práce. Ale v nemocnici se

tomu nikdo nediví. Jsme zvyklí vidět se s otiskem

polštáře na tváři nebo v bílých pantoflích na bosých

nohou. Ve sprše za sebou zamknu, protože sprchy

slouží všem, kteří ráno vstávají po službě. Ospr­

chuju se jako každý den. Dbám na to, abych žádný

úkon nevynechala a celý den mi potom nechyběl.

Oholím si nohy, umyju vlasy šamponem i kondicio­

nérem, utřu se a použiju deodorant. Zvykla jsem si


11

nosit do služby šaty na převlečení. To je další věc.

Do služeb chodím v kalhotách, které se dají v noci

rychle obléct, ale po službě si někdy obléknu pun­

čochy a sukni. Začíná nový den, jsem osprchova­

ná a mám na sobě nové oblečení. Nemaluju se, ale

kdybych se malovala, udělala bych to.

Dodržování těchto pravidel mi velmi pomohlo. Uvě­

domila jsem si, že jsou prvořadá a je zapotřebí na ně

pečlivě dbát. Někdy, když je služba špatná a téměř

celou noc nespím, zvažuju, že se ráno neosprchuju.

Přece se však vždycky přinutím a věnuju chvíli ran­

nímu rituálu. Dosud jsem měla štěstí, zatímco jsem

byla ve sprše, telefon nikdy nezvonil. Telefon musím

mít ve službě vždycky s sebou a za každých okol­

ností ho musím zvednout. Při sprchování pokaždé

spěchám a odhaduju, v kterém okamžiku by bylo

zvonění nejhorší. Nejhorší by bylo, kdyby telefon

zazvonil, když mám na vlasech šampon, protože

s pěnou na hlavě bych ze sprchy vyběhnout nemohla.

Doteď se to však nikdy nestalo, vždycky jsem měla

dost času spláchnout z  těla a  vlasů pěnu, utřít se,

dokonce se i obléct. To však neznamená, že se to

jednou nestane a nebudu muset improvizovat. Kou­

pila jsem si i malý fén, abych si mohla vlasy vysušit.

S mokrými vlasy jsem už jednou utíkala na ambu­


12

lanci, ale to až tolik nevadí. V nemocnici je teplo,

topení je nastavené na nejvyšší stupeň.

Při službách jsem dlouho nemohla vůbec jíst. Noční

služby jsou nejlepší redukční dieta. Po službě jsem

vždycky měla minimálně o kilo míň. Druhý den se

mi však točila hlava a byla jsem ospalá nejen z nedo­

statku spánku, ale i z hladu. Když jsem vstala od

stolu, zatmělo se mi před očima a musela jsem se

rychle předklonit, abych získala rovnováhu. Když

jsem přece jen jedla, bylo to hlavně pečivo, někdy

rohlíky, jindy povidlové taštičky nebo buchty balené

po šesti. Jedla jsem v divných časech, které nebyly

určené na jídlo, někdy i v noci, když mě vzbudilo

zvonění telefonu. Oblékla jsem se, a než jsem odběh­

la na ambulanci, ukousla jsem si kousek buchty.

Potom jsem začala dbát na to, abych obědvala, sva­

čila a večeřela. Nutím se, abych šla v době oběda

před službou aspoň do jídelny na teplé jídlo, a večer

si občas objednám pizzu. Když má Oto čas, přijde

za mnou a přinese jídlo z čínského bufetu. Přinese

i lahev vody, abych kromě zeleného čaje pila i jiné

tekutiny. Mám na stole lahev minerálky a připomí­

nám si, že musím dodržovat pitný režim.

~ ~ ~


13

Tato pravidla pečlivě dodržuju jako stárnoucí člo­

věk, který jde každé odpoledne na zdravotní pro­

cházku. Důležité je jít bez ohledu na počasí podle

hesla, že neexistuje špatné počasí, je pouze špatné

oblečení. Při dešti je třeba vzít si deštník a  v  zi­

mě ušanku, důležité je jít. Když máma žila sama,

zapsala se na univerzitu třetího věku a na přednáš­

ky chodila i tehdy, když ji téma zrovna nezajímalo.

Stačí si jednou poležet o něco déle a z výjimky se

stane zhoubné pravidlo.

Dlouho jsem vyznávala i pravidlo, že nespím přes

den. Ve dne se bdí a v noci se spí, jinak člověk neví,

jestli má spát nebo bdít. Po celonoční cestě autobu­

sem je lepší být celý den jako mátoha a počkat do

večera. Tohle pravidlo jsem ale při dlouhých víken­

dových službách opustila. V  nemocnici se nebdí

a nespí podle slunce, a když jsem se ani následující

noc nemohla vyspat, naučila jsem se lehat si i ve dne.

O víkendové službě je zapotřebí využít ke spánku

každou chvíli. Zavřít dveře, zhasnout světlo, telefon

položit k hlavě a na chvilku si lehnout.

Takhle se noční služby i dny po službách začlenily

do každodennosti. Staly se součástí tkaniny. Tka­

nina je sice občas na pohmat drsná, ale aspoň v ní


14

nejsou díry a  uzly. Čemu se však nelze vyhnout,

je únava. I únava je součástí běžného života, a tak

jako prý Eskymáci mají mnoho slov na pojmeno­

vání různých druhů bílé, naučila jsem se rozlišovat

různé formy únavy. Nejen únavu z tělesné námahy

a únavu z přemýšlení. Únava je někdy spíš tělesný

pocit. Potí se mi dlaně a  cítím, jak mi bije srdce.

I když se ráno osprchuju a převleču do čistého, cítím

se špinavá a někdy mě bolí svaly i kůže. Jindy jsem

unavená takovým způsobem, že mě při pohledu do

stran bolí svaly pohybující očima. Někdy se únava

projevuje neutišitelným hladem, někdy mám pocit,

jako bych měla v žaludku písek. Občas se nesoustře­

dím, ale někdy se mi díky únavě naopak přemýšlí

snadno. Někdy podupávám nohou, přecházím z mís­

ta na místo, jindy mi všechno vadí a  všechno mě

dráždí. Cestou na zastávku autobusu mi vadí lidé,

co zcela každodenně kráčejí přede mnou. Nikdo se

mi neplete pod nohy, mám kolem sebe dost místa,

můžu zrychlit krok. Navzdory tomu bych nejraději

do každého narážela a odstrkovala každého z ces­

ty. Kleju a používám silná slova. Nejlepší je únava,

která je jako nepřekonatelná ospalost. Tedy tahle

únava je nejlepší, když mám možnost spát. Trvalo

mi dlouho, než jsem objevila jednoduchou zákoni­

tost, že na hlad je nejlepší jídlo a na únavu spánek.


15

Dlouho jsem se snažila zahánět únavu pohybem,

soustředěním, jídlem nebo kávou. Chvíli fungoval

zelený čaj. Potom jsem zjistila, že spánek je proti

únavě nejúčinnějším prostředkem. Takováhle úna­

va je na nočních službách to nejhezčí. Skoro bych

řekla, že vedle peněz sloužím noční služby přede­

vším kvůli této únavě. Když si pak konečně lehnu,

zavřu oči a jediné, na čem záleží, je spánek. Všech­

no ostatní zmizí, nic není důležité. Myslím, že bych

usnula, i kdyby kolem mě hořelo, přestože – samo­

zřejmě – nikdy nehoří.

Kromě únavy je na nočních službách příjemná inti­

mita, která se pojí s noční prací. Více ji cítím v zi­

mě, kdy se brzy stmívá. V létě je na ni třeba čekat

do setmění, ale potom je stejná. Na odděleních se

rozsvítí, ale chodby nemocnice jsou tmavé. Většinu

dveří zamknou a  všude se lze dostat pouze s  klí­

čem. V některých místnostech je tiše puštěné rádio

a  na počítačích se někteří dívají na filmy. Každý

máme svoje úkoly, které plníme v souhře výrobní

linky, kde každý zná svůj drobný pohyb, ale řetěze­

ním pohybů vzniká hezký výrobek. Na shledanou,

zdravíme se navzájem, protože víme, že se tu noc

ještě uvidíme.

~ ~ ~


16

Někteří věří pověře, že popřát si klidnou službu při­

náší smůlu a  práci v  noci. Nic vám nebudu přát,

říkají někteří s  vševědoucím úsměvem. Někdy si

připomeneme, že je úplněk, námraza, státní svátek.

Všechno může ovlivnit, kolikrát se v noci potkáme,

třebaže každá noční služba je jako loterie a nedá se

předvídat.

Jsem ranní typ. Skřivánek, nikoli sova. Dokud jsem

nesloužila, vstávala jsem svěží brzy ráno. Budívala

jsem se s očekáváním, v podstatě s radostí z nového

dne. Málokdy jsem potřebovala budík. Samozřejmě

se mi občas nechtělo vstávat, ale snadno jsem se pře­

konala a noční ospalost se rychle rozplynula v den­

ních činnostech. Když teď několik dní nesloužím,

postupně se vrátím ke svému přirozenému rytmu.

Oto je naopak noční pták, typická sova. Uléhá nad

ránem a ráno by spal až do oběda. Ale moje citlivost

na denní dobu se nočními službami úplně setřela.

Vždycky jsem spala dobře, nespavost jsem neznala.

A teď usnu kdykoli, v mezerách mezi úkoly a čin­

nostmi. Spánek je přestávka v bdění, bdění je pře­

stávka ve spánku. Budím se v různou denní dobu, za

světla i za tmy. Někdy si i přes den v práci na chvíli

lehnu. Zavřu dveře, zhasnu světlo a gauč přikryju

bílou dekou, protože přes den jsem citlivější a chci


17

ležet ve svém. Lehnu si oblečená a během chvilky

spím. Mám talent na spánek. Občas se mi okamžitě

zdá živý sen. Můj mozek musí dohánět tvrdý spánek,

spím tedy intenzivně. Potom se budím při zvonění

telefonu nebo klepání na dveře, když mě kolegyně

upozorňuje, že je čas vrátit se do práce. Budím se

rychle a někdy hned nevím, kde jsem. Spávám v růz­

ných místnostech, s různě uspořádaným nábytkem

a při různých příležitostech, a chvilku trvá, než se

zorientuju. Obouvám se, češu a dívám se do zrca­

dla. Někdy mám na tváři obtisknutou pokrývku, na

níž jsem ležela. Na první pohled je vidět, že jsem

spala. Otisky zůstávají na obličeji dlouho, nedají se

smýt. Podávám komusi ruku a něco říkám, zatímco

mám na tvářích otisky přikrývky. Kolegyně se na

mě spiklenecky usmívá a potichu se mě ptá, jestli

mi má uvařit kafe. Věří na vitaminy a ptá se, jestli

nechci béčko nebo hořčík. Vždycky jí odpovím, že

raději kokain. Je to takový náš vtip.

Při nočních službách a  ve dnech po nich zaniká

rozdíl mezi ránem a večerem. A když několik dní

nesloužím, začnu znovu objevovat vlastnosti kaž­

dé části dne. Dokonce si jich teď všímám víc než

předtím, kdy byly samozřejmé. Dokážu si uvědo­

movat atmosféru rán, která se vlévá do dopoledne


a  vrcholí polednem. Vnímám, jak den odpoledne

klesá k  dlouhé cílové rovince, kdy se většina lidí

vrací domů z práce. A jak se mění síla světla a tma

zpomaluje svět. Kdysi tma svět zrychlovala. Ve tmě

často působil alkohol a nikotin, ve tmě se uzavíra­

ly nejdůležitější smlouvy, nejrychleji jsme kráčeli

z místa na místo, abychom do svítání všechno stih­

li. Teď se snažím všechno stihnout do setmění, pro­

tože si cením večerů, kdy si smím po setmění leh­

nout. Někdy ležím a nechci spát, abych si vychutnala

večer a noc. V mé mysli se večer mění v noc v deset.

Většinou se snažím bdít, ale usnu a noc zmeškám.

Oto si jde lehnout mnohem později. Někdy se vzbu­

dím, když vyjde z koupelny a obléká se u postele.

Podívám se na mobil, který si na noc nechávám na

nočním stolku, a  vidím, že jsou dvě hodiny ráno.

Občas mám chuť vstát a tvářit se, že už je den. Ale

naučila jsem se vážit si spánku a většinou hned zase

usnu. To je další věc, kterou mám na nočních služ­

bách ráda. Naučila jsem se všímat si členění dne.

Stejně jako mě moje zahrada na balkoně učí všímat

si opět ročních období. Protože největší radost mi

tohle léto dělá moje zeleninová zahrada.


19

Pohyb

Včera večer jsme si šli s Otem zaběhat. Koupili jsme

si nové boty. Mají velmi tenkou podrážku. Je to nový

trend v  běžecké obuvi. Jako by běžec běžel bosý.

Nejlepší je prý běhat úplně naboso. Při běhu po štěr­

ku z toho však můžou bolet chodidla. Kromě toho

může člověk šlápnout na něco ostrého a poranit si

nohu. My s Otem však běháme na běžeckém pásu ve

fitcentru. Tam, kde bydlíme, bychom museli běhat

kolem bloku domů nebo podél frekventované silni­

ce. Proto chodíme radši do fitcentra a  běháme na

pásu, kde si můžeme navíc nastavit rychlost i změřit

uběhnutou vzdálenost. Když jsme se dočetli o běhá­

ní naboso, zkoušeli jsme běhat bosi nebo jen ve froté

ponožkách. Vždyť guma běžeckého pásu je hladká,

můžeme si být jistí, že nešlápneme na nic nebez­

pečného. Už po chvíli nás však začala pálit chodi­

dla a po čase se na nich vytvořily puchýře. Nejdřív

jsme si říkali, že bolest chodidel patří k věci a že je

pouze třeba vydržet. Předpokládali jsme, že je to


20

náš nezvyk, kůže musí na místech, kde se dostává

do kontaktu se zemí, zhrubnout, a možná nám taky

musí zesílit některé svaly. Ale už po několika minu­

tách běhu byla palčivá bolest při každém kroku tak

silná, že jsme doběhli jen s vypětím všech sil a po

běhu jsme stěží mohli chodit. Když jsme si sundali

ponožky, na spodní straně chodidel jsme měli ploché

puchýře. Proto jsme se nakonec rozhodli koupit si

tento nový druh běžeckých bot. Jejich podrážka je

tak tenká, že pouze chrání nohu před poraněním,

ale při běhu se zapojují stejné svaly, jako by běžec

běžel naboso. Boty mají pět prstů, jako rukavice na

nohy. Dost těžko se obouvají a přezouvání nám trvá

déle než do běžných tenisek. Někteří běžci je nosí

bez ponožek, ale nechtěli jsme je propotit, proto

si do nich obouváme stejné pětiprsté ponožky. Při

běhu v takovýchto botách se prý trénují jiné, do té

doby nepoužívané lýtkové a stehenní svaly a zpev­

ňuje se klenba. Běžci se prý může zmenšit noha

a  začne si kupovat menší boty. Nohy se nám sice

zatím nezmenšily, ale lýtka nás po běhu bolí více.

Já jsem si koupila modré, Oto černé. A včera jsme

je byli vyzkoušet. Vyvětrala jsem si při běhu hlavu

a už jsem nemusela myslet na mámu.

~ ~ ~


21

Běhat jsem začala někdy potom, co umřela máma.

Do té doby jsem často plavala. Plavala jsem v dvou­

dílných plavkách a nosila jsem plavecké brýle, ale

i tak jsem měla oči červené od chloru. A ještě dlou­

ho po plavání jsem měla kolem očí otisky brýlí. Na

plovárně jsem si nesušila vlasy a často jsem chodila

s mokrou hlavou. Když jsem cestovala na víkendy

za mámou do Bratislavy, trávila jsem na plovárně

většinu dne. Chvíli jsem plavala, pak jsem si sedla

na tribunu k bazénu a četla si. Jakmile se oteplilo,

rozprostírala jsem si ručník na kachličkách terasy

u bazénu a sedávala jsem tam. Někdy ještě pofukoval

větřík a musela jsem si přes ramena přehodit tričko,

ale kachličky bývaly později teplé od slunce. Když

jsem si lehla na záda, i přes ručník mě hřály. Z dru­

hé strany bazénu patřil k plovárně kousek trávníku

a někteří lidé si rozkládali deky a ručníky na trávě.

Ale než jsem na plovárnu přišla, byl trávník většinou

už plný lidí, takže jsem našla místo jenom na terase.

U bazénu otevřeli i bufet, v němž jsem si k obědu

kupovala smažený sýr s  opékanými bramborami

nebo zákusek a kávu z automatu. I v práci si kupuju

kávu z automatu. Mohla bych si dělat kávu do své­

ho hrnku jako většina kolegyň, ale mně sladká káva

z automatu chutná. Na plovárně jsem vždycky upla­

vala deset bazénů a potom si sedla na ručník a četla


22

jsem si. Uplavat deset bazénů znamenalo přeplavat

desetkrát tam a zpátky, takže jsem vlastně uplavala

dvacetkrát celou délku padesátimetrového bazénu.

Po uplavaném kilometru jsem se vždycky předklo­

nila, abych si protáhla svaly na stehnech. Špičkami

prstů jsem se dotkla země a chvíli jsem cítila napětí

na zadní straně nohou. Pak jsem se postavila zády

ke zdi a horní polovinou těla jsem se ke zdi otočila

obličejem, abych si protáhla záda, nejdřív napravo,

potom nalevo. Když jsem vylézala z bazénu, posta­

vila jsem se na jednu příčel hliníkového žebříku až

úplně na špičky prstů a celou váhu těla jsem přenesla

na paty, abych pocítila napětí v lýtkách. Ve Vídni

jsem nikdy nechodila plavat a  v  sobotu po celém

týdnu a po cestě vlakem jsem mívala svaly ztuhlé

a bolavé. Ale po prvním uplavaném kilometru a po

takovémto krátkém cvičení napětí povolilo a cítila

jsem se pružná a ohebná. Někdy jsem si taky sedla

na ručník s nohama nataženýma před sebou a hla­

vu jsem si položila až na kolena. Nikdy jsem příliš

nesportovala, ale jsem ohebná a nebylo to pro mě

těžké. Potom jsem četla vleže na břiše, dokud mě

nerozbolela záda. Zase jsem šla plavat nebo jsem si

v bufetu koupila jídlo.

~ ~ ~


23

Mobil jsem tehdy nenechávala zamčený ve skříň­

ce, ale nosila jsem ho s  sebou k  bazénu. Párkrát

za den jsem poslala mámě esemesku a chvíli jsem

čekala, jestli mi odpoví. Kolem oběda jsem mámě

i zavolala. Někdy to sice nezvedla, ale věděla jsem,

že kdyby se něco dělo, z  nemocnice by zavolali.

Zatímco jsem plavala, nechávala jsem si telefon při­

krytý ručníkem na okraji bazénu a při plavání jsem

se snažila občas se podívat, jestli tam ještě je. Mož­

ná jsem měla jen štěstí, ale telefon mi nikdy nikdo

neukradl, ani z  nemocnice mi na plovárnu nikdy

nevolali. Tak kolem třetí jsem z  plovárny odešla

a  znovu šla navštívit mámu. Do nemocnice jsem

přicházela s ještě vlhkými vlasy a otlaky od brýlí

kolem očí. Vy jste byla zase plavat, vítaly mě ses­

třičky při vstupu na oddělení. Máma si toho už tehdy

nevšímala, třebaže kdysi by jistě nezapomněla při­

pomenout, že je zima a prochladnu. Ty chodíš takhle

s mokrou hlavou, řekla by. Sestřičky si o mě nedě­

laly starosti. Jistě si myslely, že jsem mladá a plná

sil, proč bych nechodila s  mokrými vlasy. Už mě

znaly, takže mi jen pokynuly, abych šla rovnou do

mámina pokoje. Nemusela jsem se u nich zastavit

a nahlásit se. Na oddělení, kde máma ležela, byla

většina těžce nemocných pacientů hospitalizovaná

dlouho a sestřičky znaly téměř všechny příbuzné.


24

Odpoledne roznášely pacientům kávu a vždycky se

ptaly, jestli mají nalít i mně. Byla to instantní káva

bez kofeinu, dostala jsem malý červený hrneček a do

kafe jsem si nalila i  trochu mléka. Chodila jsem

za mámou jako do cukrárny. Příbuzní vcházeli do

pokojů a vycházeli z nich, někteří na chvíli otvíra­

li okna, ale opravdu jen na chvíli, aby se vyvětra­

lo, ale nebyla zima. Ke konci byla máma na pokoji

sama, ale když ji přijali, ležela na vedlejší posteli

starší paní. Pod klíční kostí měla do těla zavedený

port, takže jí zpod noční košile vycházela průsvitná

hadička. Byla napojená na malý přístroj, který do

portu v pravidelných intervalech dávkoval lék. Při

každé dávce přístroj tiše zašuměl jako metronom.

Mámina spolubydlící vypadala zdravější než máma.

Sice taky nemohla vstávat, protože dávkovač léku

měla připevněný k rámu postele, ale často seděla,

popíjela kafe od sestřiček a povídala si s manželem,

který za ní chodil každé odpoledne. Nevím, jestli ji

později propustili nebo přestěhovali na jiný pokoj,

protože po čase byla máma na pokoji sama a i dru­

hou postel sestřičky z pokoje odstěhovaly.

Odpoledne po plavání jsem měla obvykle lepší nála­

du než ráno. Studená voda i pohyb mě aktivovaly.

Máma se naopak odpoledne cítila hůř. Dnes už vím,


25

že těžce nemocní lidé jsou večer a v noci často zma­

tení a neklidní. Máma i při rozhovoru usínala nebo

se – naopak – nedala uklidnit. Pokoušela se vstávat

z postele, přikazovala mi, abych jí podala obleče­

ní, a říkala, že je čas jít domů. Její slabý hlas zněl

rozzlobeně a  v tom hněvu byla úplně stejná jako

kdysi. Tón rozzlobeného hlasu si zachovala, byl asi

uložený hluboko v jejím mozku, tak hluboko, že ani

těžká nemoc se k němu nedostala a nevymazala ho.

Pojď, musíme si pospíšit, drmolila. Rychle mi podej

punčochy, je čas jít. Pokoušela se přehodit nohy přes

pelest postele a posadit se, přestože neměla sílu, aby

se zvedla. Někdy šmátrala rukama po přikrývce,

jako by drobnými pohyby odstraňovala drobky. Zpo­

čátku jsem jí domlouvala, opakovala jsem, že domů

jít nemůže, a snažila jsem se jí nabídnout sklenici

s vodou, abych její pozornost zaměřila na něco jiné­

ho. Později jsem mámě jen držela ruce a vyslovo­

vala věty klidným hlasem. Snažila jsem se ji utišit,

ale často se mi to nedařilo, a když přišla sestřička,

přidala mámě do infuze lék na uklidnění. Ani ty

léky však moc nezabíraly. Poznamenal to i doktor

při našem rozhovoru. Že dávají mámě tiapridal, ale

přesto se jim nedaří tlumit neklid, takže někdy musí

přistoupit k omezení. Tehdy jsem vůbec nevěděla,

co je to tiapridal, a  kdybych dnes nepracovala na


26

neurologii, určitě bych si název léku nezapamato­

vala. Dneska hlavně z nočních služeb vím, že tia­

pridal se dává zmateným a neklidným pacientům.

Paní doktorka rozepíše do dekurzu tiapridal, jednu

až dvě ampule při noční zmatenosti, až do tisíce

miligramů denně. Nevím, kolik tiapridalu máma

dostávala, sestřička vždycky jen něco nastavila na

monitoru, jistě měla pokyny od lékaře. Ale máma se

málokdy utišila. Když jsem z nemocnice odcházela,

často jsem se nemohla s mámou ani rozloučit, pro­

tože vnímala jen zastřeně a opakovala, ať jí pomůžu,

že si vezme jenom kabát a hned půjdeme. Sestřičky

mi někdy říkaly, že se později uklidní a možná bude

lepší, když půjdu. V sobotu jsem se vždycky vráti­

la do mámina bytu a v troubě jsem si zapekla dvě

housky se sýrem. Každou sobotu jsem večeřela dvě

zapečené housky se sýrem, protože to bylo rychlé

jídlo, po kterém nezůstávalo moc nádobí. Nůž a talíř

jsem opláchla pod tekoucí vodou a nechala okapat

vedle dřezu. Máminu kuchyň jsem neznala, a ani se

mi nechtělo vymýšlet k večeři něco jiného. Potom

jsem ležela na gauči a dívala se na televizi, protože

ve Vídni jsme televizor nikdy neměli a v mámině

bytě jsem stejně neměla co dělat.

~ ~ ~


27

Dneska mě někdy překvapuje, s jakou lehkostí jsem

to nesla. S umíráním jsem neměla žádné zkušenosti.

V naší rodině nikdo nikdy neumíral. Otec zemřel

ze dne na den při železničním neštěstí, když mi

ještě nebyly tři roky. Na otce ani na jeho smrt si

nepamatuju. Otec byl o téměř patnáct let starší než

máma a jeho rodiče umřeli dřív, než jsem se naro­

dila. Otec prý cestoval z Prahy a vlak vykolejil na

trase Praha – Poprad. Bylo to známé vlakové neštěs­

tí a  máma prý měla schované výstřižky z  novin,

v nichž o něm potom psali. Otec byl učitel stejně

jako máma, poznali se na gymnáziu, kde máma uči­

la španělštinu a otec matematiku a zeměpis. Gym­

názium je tam dodnes, u hřbitova a evangelického

kostela. Já jsem na gymnázium nešla i  proto, že

v té době tam máma ještě učila, a v našem městě

jiné gymnázium nebylo. Proto jsem šla na obchodní

akademii, třebaže s obchodem jsem nikdy nechtěla

mít nic společného a škola mě moc nebavila. Ale

chodit na gymnázium, kde pracovala máma, jsem

nemohla. Přestože máma později z gymnázia ode­

šla, otevřela si obchod a španělštinu doučovala už

jen soukromě v naší jídelně. Stejně je gymnázium na

nic, říkala máma, po gymnáziu nemůžeš nic dělat,

na obchodní akademii se aspoň něco naučíš. Teď

lituju, že jsem nešla na zdravotní školu, ale to jsem


28

tehdy nemohla vědět. O otci mi máma říkala, že se

málem stal zástupcem ředitele. Otec spolu s kolegy

z  jiných středních škol pracoval na nových učeb­

nicích zeměpisu a byl v redakční radě pedagogic­

kého časopisu. I ten den jel do Prahy na zasedání

redakční rady a cestou domů vlak vykolejil. Máma

obvykle poznamenala, že kdyby se do všeho nepletl

a nechtěl dělat kariéru, tak by se to nestalo. Kdy­

by se necpal do redakčních rad a  vykašlal se na

učebnice, mohl spokojeně učit jako všichni ostatní

a dodnes by žil.

Když máma umřela a lidé mi projevovali soustrast,

někteří říkali, že nejvíc bolí smrt rodiče, který ode­

jde poslední. Odejde, říkali taktně. Nepoužívali slo­

vo umře. Lidé se pochopitelně snažili být taktní, ale

někteří poukázali na to, že jsem teď sirotek. Jako

by chtěli říct, že mámina smrt je zvlášť bolestivá,

protože už nemám ani otce. Kdoví jak by to bylo,

kdyby otec tehdy neumřel. Kdyby se, jak říkávala

máma, nepletl do věcí, do nichž mu, podle mámy,

nic nebylo. Do zbytečností, jako je příprava učeb­

nic a  vydávání vědeckého časopisu. A  kdyby ne ­

umřel, jak lidé často říkali, v nejlepších letech. Otec

byl skoro o patnáct let starší, a kdoví kdy by umřel,

kdyby tehdy neseděl ve vlaku, který na trase Pra­


29

ha – Poprad vykolejil. Samozřejmě to nelze vědět.

Kdyby bylo kdyby, byli bychom v  nebi, mávli by

lidé rukou. Chtěli by tím říct, že teď nemá smysl se

tím zaobírat. Já jsem však na to po mámině smrti

myslívala. Myslívala jsem na to, když někteří známí

dávali najevo, že to mám teď těžké. Že jsem sirotek.

Já sama jsem to nepovažovala za zvlášť podstatné.

Třebaže je pravda, že v  mém věku má ještě vět­

šina lidí oba rodiče. Máma se nedožila ani vnou­

čat, i  to několik lidí připomnělo. S  Janutem jsme

o dětech nikdy nemluvili a máma umřela dřív, než

jsem poznala Ota. A kdoví jestli by otec vůbec ještě

žil. Kdyby se nepletl do vydávání učebnic a časopi­

sů a nezemřel v nejlepších letech, ty nejlepší roky

by ne trvaly navždy. Existuje tisíc chorob, kterými by

mohl otec později onemocnět, a na mnohé z nich

by mohl umírat. Takhle jsem si otcovu smrt nepama­

tovala. Nepamatovala jsem si, jak se máma o vyko­

lejeném vlaku dozvěděla, ani jak mě prý vzala k dět­

ské doktorce a ptala se jí, jestli mi to má povědět.

Dětská doktorka údajně řekla, že jsem naštěstí ještě

malá a máma si nemusí dělat starosti. Že je třeba

dodržovat každodenní rituály, večerní koupání, čte­

ní před spaním a totéž kakao k snídani. Řekla, že

v mém věku není nic víc třeba a máma se nemusí

znepokojovat. A měla zřejmě pravdu. Otcovu smrt


30

jsem tedy přežila bezbolestně a  bylo to vyřízené

jednou provždy. Nemusela jsem si dělat starosti, bát

se o otce a vidět ho umírat.

Moje zkušenosti s umíráním byly tedy velmi omeze­

né. Četla jsem pár knih a viděla pár filmů o příbuz­

ných, kteří celé dny seděli u umírajícího v nemoc­

nici a  drželi ho za ruku. I  proto jsem se potom

obávala, co si o mně myslí sestřičky na oddělení,

kde máma ležela. Když jsem za mámou chodíva­

la jen o  víkendech, a  i tehdy jsem trávila vlastně

většinu času na plovárně. Nedožadovala jsem se

rozhovorů s ošetřujícím lékařem a přicházela jsem

na návštěvu s mokrými vlasy a otlaky od plavec­

kých brýlí. Kromě několika knih a filmů jsme však

s umíráním neměly žádné zkušenosti. Ani já, ani

máma. V naší rodině se neumíralo. Otec zemřel ze

dne na den v nejlepších letech. A babička umřela

velmi stará, poté co si zlomila stehenní kost. Podle

rentgenového snímku prý měla těžkou osteoporó­

zu, ale doktor mámě řekl, že u žen jejího věku je to

normální. Zakopla o roh koberce, který byl na par­

ketách v předsíni, a upadla na zem. Stihla se ještě

zachytit stolku s  telefonem, takže dopadla lehce.

Prý se asi pokoušela vstát, a  když to nedokázala,

sama si zavolala sanitku. Po operaci dostala zápal


Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist