načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Obrazy ze života M. - Svetlana Žuchová

Elektronická kniha: Obrazy ze života M.
Autor:

Životní příběh hlavní hrdinky Marisie, která se po smrti matky rozhodla vrátit z Vídně na Slovensko a pracuje jako zdravotní sestra. Každodenní banální život se střídá s ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 149
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0655-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Životní příběh hlavní hrdinky Marisie, která se po smrti matky rozhodla vrátit z Vídně na Slovensko a pracuje jako zdravotní sestra. Každodenní banální život se střídá s výjimečnými událostmi, hrdinka vzpomíná na matku, na svého partnera a obtížnou integraci do jeho rodiny, na příčiny rozpadu jejich vztahu, a nevyhýbá se ani palčivým otázkám, které řeší v zaměstnání. Setkává se i s nevlastním bratrem, o jehož existenci neměla ani tušení. A protože je velmi racionální, neustále „rozumně“ vysvětluje všechno, co ji potká.

Zařazeno v kategoriích
Svetlana Žuchová - další tituly autora:
Zlodeji a svedkovia Zlodeji a svedkovia
Žuchová, Svetlana
Cena: 226 Kč
Obrazy zo života M. Obrazy zo života M.
Žuchová, Svetlana
Cena: 205 Kč
Obrazy ze života M. Obrazy ze života M.
Žuchová, Světlana
Cena: 169 Kč
Yesim Yesim
Žuchová, Svetlana
Cena: 145 Kč
Obrazy zo života M Obrazy zo života M
Žuchová, Svetlana
Cena: 200 Kč
Zloději a svědkové Zloději a svědkové
Žuchová, Svetlana
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Obrazy ze života M.
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.moto.cz
www.albatrosmedia.cz
Svetlana Žuchová
Obrazy ze života M. – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.










Přeložili Miluše Krejčová a Tomáš Krejčí





Tc h ov i m u
„One life. Live it well.“
Holmes Place Praha










7
Noční práce
V nemocnici se nespí a nebdí podle slunce. Tak jako
se v  nemocnici v  noci nespí, smí se v  nemocnici
spát přes den. Nikdo se nediví, když řeknu, že si na
chvíli lehnu. Všichni si na chvilku leháme. Zavřu
dveře a zhasnu světlo. Nejsou ještě ani čtyři hodiny,
ale venku je zamračeno, a tak je brzy tma. Přikryju
gauč bílou dekou, kterou se přikrývám jenom já. Na
gauč si lehá kdokoli, kdo si na chvíli lehne nebo kdo
tu v noci spí. Nedbáme na to a spíme ve společných
peřinách, které jsou teď srolované v odkládacím pros­
toru pod gaučem. Spím bez polštáře, ale polštář si
někdy dávám za záda, když si na gauči čtu a opírám
se o zeď. To si ho pak vložím za záda a občas z něj
cítím vůně jiných lidí. Když si někdy večer lehám
na tenhle gauč do erárních peřin, nedbám na stopy,
které na nich zanechali kolegové. Jsem vždycky hod ­
ně unavená a lehla bych si kamkoli. Jako při dlou­
hých cestách autobusy mezinárodních linek, kdy si
někteří cestující lehají do uliček mezi sedadly. Ane­





8
bo na letišti, kdy lidé vyčerpaní časovými posuny
a suchým vzduchem na palubách letadel polehávají
na podlaze v odletových halách. Ospalost je někdy
tak naléhavá, že lidé odloží hygienické návyky a leh ­
nou si, kde je zrovna místo.
Časem jsem se ale přece jen naučila několik pra­
videl. Na rozdíl od interkontinentálního letu není
noční služba výjimečná situace. Když nás bylo na
oddělení málo, sloužili jsme i každý třetí den. Při
prvních službách jsem se chovala jako pes, který si
lehne kdekoli. Prý než si pes lehne, několikrát se
otočí. Údajně je to pozůstatek z dob ve stepi, kdy
si musel před ulehnutím připravit místo ve vysoké
trávě. Při prvních službách jsem si na podlahu míst­
nosti rozložila spací pytel, lehla si na něj a přikry­
la se dekou. Někdy jsem si lehala oblečená, abych
neztrácela čas, kdyby v noci zazvonil telefon. Ráno
jsem lůžko neskládala, abych si na něj mohla lehnout
i přes den. Nesprchovala jsem se, jenom jsem si nad
umyvadlem na dámských toaletách vyčistila zuby
a opláchla obličej. Jsem zvyklá často si mýt vlasy
a v den po službě jsem se cítila špinavá. Neumyté
vlasy byly na pohmat nepoddajné. Paní uklízečka,
která nám chodí každé ráno vytírat podlahu, sro­
lovala můj spací pytel i s dekou do kouta místnosti





9
a zespoda bylo vidět na umělém černém materiálu
prach a vlasy ze země. Zvedla hrnek s nedopitým
čajem, který byl ještě od večera na zemi u  mého
lůžka, a postavila ho i se zbytkem studeného čaje
a  čajovým sáčkem na stůl. Čajový sáček z  hrnku
nikdy nevyndávám, aby byl silnější. Přestože mě
lidé upozorňují, že do čaje se potom vyluhují i třís ­
loviny, vyzkoušela jsem si, že zelený čaj má silnější
povzbuzující účinky, když v něm sáček zůstane.
Když jsem takhle sloužila i  několikrát do týdne,
byla jsem každý den buď po službě, nebo před ní.
Buď špinavá a  nevyspalá, nebo opatrná, abych se
dobře vyspala i  na zítřek. Všechno jsem plánova­
la podle toho, jestli sloužím, budu po službě nebo
před službou.
Proto jsem si stanovila pravidla, aby se ze služeb sta­
la součást života a nenarušovaly tok času. Z nepra­
videlnosti se musela stát součást vzorku. Domluvila
jsem se, že ve službě můžu spát v místnosti s gau­
čem. Vždycky mě překvapovalo, že i psi chápou, že
ležet na vyvýšeném místě je lepší než ležet na zemi.
Psům by to přece mohlo být jedno, jsou zvyklí lehat
si na stepní trávu. Psi přece přirozeně nesedí na žid­
lích a nekladou věci na stůl, jejich život se odehrá­





10
vá na zemi. A přece i pes, který žije v bytě, dává
přednost ležení v křesle nebo na gauči. Přestože má
na zemi měkké místo k ležení, i pes chápe, že lepší
je ležet někde nahoře než v pelechu na zemi. Prý
je to pradávný biologický archetyp, že výše je lepší
než níže. Proto jsem se dohodla, že smím sloužit
v místnosti, v níž je postel. Přestože spací pytel byl
měkký a teplý, vstávat z postele je méně únavné než
vstávat ze země.
Druhé pravidlo, které pečlivě dodržuju, je každo ­
denní sprchování. Ráno si radši přivstanu, třebaže
ve službě se někdy počítá každá minuta spánku.
Navzdory tomu se radši budím o chvíli dřív, vez­
mu telefon i ručník a odemknu sprchy, které jsou na
chodbě. Z místnosti, v níž spím, přecházím pouze
v teplácích a bosá chodbou a někdy potkám kolegy,
kteří ráno přicházejí do práce. Ale v nemocnici se
tomu nikdo nediví. Jsme zvyklí vidět se s otiskem
polštáře na tváři nebo v bílých pantoflích na bosých
nohou. Ve sprše za sebou zamknu, protože sprchy
slouží všem, kteří ráno vstávají po službě. Ospr­
chuju se jako každý den. Dbám na to, abych žádný
úkon nevynechala a celý den mi potom nechyběl.
Oholím si nohy, umyju vlasy šamponem i kondicio­
nérem, utřu se a použiju deodorant. Zvykla jsem si





11
nosit do služby šaty na převlečení. To je další věc.
Do služeb chodím v kalhotách, které se dají v noci
rychle obléct, ale po službě si někdy obléknu pun ­
čochy a sukni. Začíná nový den, jsem osprchova­
ná a mám na sobě nové oblečení. Nemaluju se, ale
kdybych se malovala, udělala bych to.
Dodržování těchto pravidel mi velmi pomohlo. Uvě­
domila jsem si, že jsou prvořadá a je zapotřebí na ně
pečlivě dbát. Někdy, když je služba špatná a téměř
celou noc nespím, zvažuju, že se ráno neosprchuju.
Přece se však vždycky přinutím a věnuju chvíli ran­
nímu rituálu. Dosud jsem měla štěstí, zatímco jsem
byla ve sprše, telefon nikdy nezvonil. Telefon musím
mít ve službě vždycky s sebou a za každých okol­
ností ho musím zvednout. Při sprchování pokaždé
spěchám a odhaduju, v kterém okamžiku by bylo
zvonění nejhorší. Nejhorší by bylo, kdyby telefon
zazvonil, když mám na vlasech šampon, protože
s pěnou na hlavě bych ze sprchy vyběhnout nemohla.
Doteď se to však nikdy nestalo, vždycky jsem měla
dost času spláchnout z  těla a  vlasů pěnu, utřít se,
dokonce se i obléct. To však neznamená, že se to
jednou nestane a nebudu muset improvizovat. Kou­
pila jsem si i malý fén, abych si mohla vlasy vysušit.
S mokrými vlasy jsem už jednou utíkala na ambu­





12
lanci, ale to až tolik nevadí. V nemocnici je teplo,
topení je nastavené na nejvyšší stupeň.
Při službách jsem dlouho nemohla vůbec jíst. Noční
služby jsou nejlepší redukční dieta. Po službě jsem
vždycky měla minimálně o kilo míň. Druhý den se
mi však točila hlava a byla jsem ospalá nejen z nedo ­
statku spánku, ale i z hladu. Když jsem vstala od
stolu, zatmělo se mi před očima a musela jsem se
rychle předklonit, abych získala rovnováhu. Když
jsem přece jen jedla, bylo to hlavně pečivo, někdy
rohlíky, jindy povidlové taštičky nebo buchty balené
po šesti. Jedla jsem v divných časech, které nebyly
určené na jídlo, někdy i v noci, když mě vzbudilo
zvonění telefonu. Oblékla jsem se, a než jsem odběh­
la na ambulanci, ukousla jsem si kousek buchty.
Potom jsem začala dbát na to, abych obědvala, sva­
čila a večeřela. Nutím se, abych šla v době oběda
před službou aspoň do jídelny na teplé jídlo, a večer
si občas objednám pizzu. Když má Oto čas, přijde
za mnou a přinese jídlo z čínského bufetu. Přinese
i lahev vody, abych kromě zeleného čaje pila i jiné
tekutiny. Mám na stole lahev minerálky a připomí­
nám si, že musím dodržovat pitný režim.
~ ~ ~





13
Tato pravidla pečlivě dodržuju jako stárnoucí člo ­
věk, který jde každé odpoledne na zdravotní pro­
cházku. Důležité je jít bez ohledu na počasí podle
hesla, že neexistuje špatné počasí, je pouze špatné
oblečení. Při dešti je třeba vzít si deštník a  v  zi­
mě ušanku, důležité je jít. Když máma žila sama,
zapsala se na univerzitu třetího věku a na přednáš­
ky chodila i tehdy, když ji téma zrovna nezajímalo.
Stačí si jednou poležet o něco déle a z výjimky se
stane zhoubné pravidlo.
Dlouho jsem vyznávala i pravidlo, že nespím přes
den. Ve dne se bdí a v noci se spí, jinak člověk neví,
jestli má spát nebo bdít. Po celonoční cestě autobu­
sem je lepší být celý den jako mátoha a počkat do
večera. Tohle pravidlo jsem ale při dlouhých víken­
dových službách opustila. V  nemocnici se nebdí
a nespí podle slunce, a když jsem se ani následující
noc nemohla vyspat, naučila jsem se lehat si i ve dne.
O víkendové službě je zapotřebí využít ke spánku
každou chvíli. Zavřít dveře, zhasnout světlo, telefon
položit k hlavě a na chvilku si lehnout.
Takhle se noční služby i dny po službách začlenily
do každodennosti. Staly se součástí tkaniny. Tka­
nina je sice občas na pohmat drsná, ale aspoň v ní





14
nejsou díry a  uzly. Čemu se však nelze vyhnout,
je únava. I únava je součástí běžného života, a tak
jako prý Eskymáci mají mnoho slov na pojmeno ­
vání různých druhů bílé, naučila jsem se rozlišovat
různé formy únavy. Nejen únavu z tělesné námahy
a únavu z přemýšlení. Únava je někdy spíš tělesný
pocit. Potí se mi dlaně a  cítím, jak mi bije srdce.
I když se ráno osprchuju a převleču do čistého, cítím
se špinavá a někdy mě bolí svaly i kůže. Jindy jsem
unavená takovým způsobem, že mě při pohledu do
stran bolí svaly pohybující očima. Někdy se únava
projevuje neutišitelným hladem, někdy mám pocit,
jako bych měla v žaludku písek. Občas se nesoustře­
dím, ale někdy se mi díky únavě naopak přemýšlí
snadno. Někdy podupávám nohou, přecházím z mís­
ta na místo, jindy mi všechno vadí a  všechno mě
dráždí. Cestou na zastávku autobusu mi vadí lidé,
co zcela každodenně kráčejí přede mnou. Nikdo se
mi neplete pod nohy, mám kolem sebe dost místa,
můžu zrychlit krok. Navzdory tomu bych nejraději
do každého narážela a odstrkovala každého z ces­
ty. Kleju a používám silná slova. Nejlepší je únava,
která je jako nepřekonatelná ospalost. Tedy tahle
únava je nejlepší, když mám možnost spát. Trvalo
mi dlouho, než jsem objevila jednoduchou zákoni­
tost, že na hlad je nejlepší jídlo a na únavu spánek.





15
Dlouho jsem se snažila zahánět únavu pohybem,
soustředěním, jídlem nebo kávou. Chvíli fungoval
zelený čaj. Potom jsem zjistila, že spánek je proti
únavě nejúčinnějším prostředkem. Takováhle úna ­
va je na nočních službách to nejhezčí. Skoro bych
řekla, že vedle peněz sloužím noční služby přede­
vším kvůli této únavě. Když si pak konečně lehnu,
zavřu oči a jediné, na čem záleží, je spánek. Všech­
no ostatní zmizí, nic není důležité. Myslím, že bych
usnula, i kdyby kolem mě hořelo, přestože – samo­
zřejmě – nikdy nehoří.
Kromě únavy je na nočních službách příjemná inti­
mita, která se pojí s noční prací. Více ji cítím v zi­
mě, kdy se brzy stmívá. V létě je na ni třeba čekat
do setmění, ale potom je stejná. Na odděleních se
rozsvítí, ale chodby nemocnice jsou tmavé. Většinu
dveří zamknou a  všude se lze dostat pouze s  klí­
čem. V některých místnostech je tiše puštěné rádio
a  na počítačích se někteří dívají na filmy. Každý
máme svoje úkoly, které plníme v souhře výrobní
linky, kde každý zná svůj drobný pohyb, ale řetěze­
ním pohybů vzniká hezký výrobek. Na shledanou,
zdravíme se navzájem, protože víme, že se tu noc
ještě uvidíme.
~ ~ ~





16
Někteří věří pověře, že popřát si klidnou službu při ­
náší smůlu a  práci v  noci. Nic vám nebudu přát,
říkají někteří s  vševědoucím úsměvem. Někdy si
připomeneme, že je úplněk, námraza, státní svátek.
Všechno může ovlivnit, kolikrát se v noci potkáme,
třebaže každá noční služba je jako loterie a nedá se
předvídat.
Jsem ranní typ. Skřivánek, nikoli sova. Dokud jsem
nesloužila, vstávala jsem svěží brzy ráno. Budívala
jsem se s očekáváním, v podstatě s radostí z nového
dne. Málokdy jsem potřebovala budík. Samozřejmě
se mi občas nechtělo vstávat, ale snadno jsem se pře­
konala a noční ospalost se rychle rozplynula v den­
ních činnostech. Když teď několik dní nesloužím,
postupně se vrátím ke svému přirozenému rytmu.
Oto je naopak noční pták, typická sova. Uléhá nad
ránem a ráno by spal až do oběda. Ale moje citlivost
na denní dobu se nočními službami úplně setřela.
Vždycky jsem spala dobře, nespavost jsem neznala.
A teď usnu kdykoli, v mezerách mezi úkoly a čin­
nostmi. Spánek je přestávka v bdění, bdění je pře­
stávka ve spánku. Budím se v různou denní dobu, za
světla i za tmy. Někdy si i přes den v práci na chvíli
lehnu. Zavřu dveře, zhasnu světlo a gauč přikryju
bílou dekou, protože přes den jsem citlivější a chci





17
ležet ve svém. Lehnu si oblečená a během chvilky
spím. Mám talent na spánek. Občas se mi okamžitě
zdá živý sen. Můj mozek musí dohánět tvrdý spánek,
spím tedy intenzivně. Potom se budím při zvonění
telefonu nebo klepání na dveře, když mě kolegyně
upozorňuje, že je čas vrátit se do práce. Budím se
rychle a někdy hned nevím, kde jsem. Spávám v růz ­
ných místnostech, s různě uspořádaným nábytkem
a při různých příležitostech, a chvilku trvá, než se
zorientuju. Obouvám se, češu a dívám se do zrca­
dla. Někdy mám na tváři obtisknutou pokrývku, na
níž jsem ležela. Na první pohled je vidět, že jsem
spala. Otisky zůstávají na obličeji dlouho, nedají se
smýt. Podávám komusi ruku a něco říkám, zatímco
mám na tvářích otisky přikrývky. Kolegyně se na
mě spiklenecky usmívá a potichu se mě ptá, jestli
mi má uvařit kafe. Věří na vitaminy a ptá se, jestli
nechci béčko nebo hořčík. Vždycky jí odpovím, že
raději kokain. Je to takový náš vtip.
Při nočních službách a  ve dnech po nich zaniká
rozdíl mezi ránem a večerem. A když několik dní
nesloužím, začnu znovu objevovat vlastnosti kaž­
dé části dne. Dokonce si jich teď všímám víc než
předtím, kdy byly samozřejmé. Dokážu si uvědo­
movat atmosféru rán, která se vlévá do dopoledne





a  vrcholí polednem. Vnímám, jak den odpoledne
klesá k  dlouhé cílové rovince, kdy se většina lidí
vrací domů z práce. A jak se mění síla světla a tma
zpomaluje svět. Kdysi tma svět zrychlovala. Ve tmě
často působil alkohol a nikotin, ve tmě se uzavíra ­
ly nejdůležitější smlouvy, nejrychleji jsme kráčeli
z místa na místo, abychom do svítání všechno stih­
li. Teď se snažím všechno stihnout do setmění, pro­
tože si cením večerů, kdy si smím po setmění leh­
nout. Někdy ležím a nechci spát, abych si vychutnala
večer a noc. V mé mysli se večer mění v noc v deset.
Většinou se snažím bdít, ale usnu a noc zmeškám.
Oto si jde lehnout mnohem později. Někdy se vzbu­
dím, když vyjde z koupelny a obléká se u postele.
Podívám se na mobil, který si na noc nechávám na
nočním stolku, a  vidím, že jsou dvě hodiny ráno.
Občas mám chuť vstát a tvářit se, že už je den. Ale
naučila jsem se vážit si spánku a většinou hned zase
usnu. To je další věc, kterou mám na nočních služ­
bách ráda. Naučila jsem se všímat si členění dne.
Stejně jako mě moje zahrada na balkoně učí všímat
si opět ročních období. Protože největší radost mi
tohle léto dělá moje zeleninová zahrada.





19
Pohyb
Včera večer jsme si šli s Otem zaběhat. Koupili jsme
si nové boty. Mají velmi tenkou podrážku. Je to nový
trend v  běžecké obuvi. Jako by běžec běžel bosý.
Nejlepší je prý běhat úplně naboso. Při běhu po štěr ­
ku z toho však můžou bolet chodidla. Kromě toho
může člověk šlápnout na něco ostrého a poranit si
nohu. My s Otem však běháme na běžeckém pásu ve
fitcentru. Tam, kde bydlíme, bychom museli běhat
kolem bloku domů nebo podél frekventované silni­
ce. Proto chodíme radši do fitcentra a  běháme na
pásu, kde si můžeme navíc nastavit rychlost i změřit
uběhnutou vzdálenost. Když jsme se dočetli o běhá­
ní naboso, zkoušeli jsme běhat bosi nebo jen ve froté
ponožkách. Vždyť guma běžeckého pásu je hladká,
můžeme si být jistí, že nešlápneme na nic nebez­
pečného. Už po chvíli nás však začala pálit chodi­
dla a po čase se na nich vytvořily puchýře. Nejdřív
jsme si říkali, že bolest chodidel patří k věci a že je
pouze třeba vydržet. Předpokládali jsme, že je to





20
náš nezvyk, kůže musí na místech, kde se dostává
do kontaktu se zemí, zhrubnout, a možná nám taky
musí zesílit některé svaly. Ale už po několika minu ­
tách běhu byla palčivá bolest při každém kroku tak
silná, že jsme doběhli jen s vypětím všech sil a po
běhu jsme stěží mohli chodit. Když jsme si sundali
ponožky, na spodní straně chodidel jsme měli ploché
puchýře. Proto jsme se nakonec rozhodli koupit si
tento nový druh běžeckých bot. Jejich podrážka je
tak tenká, že pouze chrání nohu před poraněním,
ale při běhu se zapojují stejné svaly, jako by běžec
běžel naboso. Boty mají pět prstů, jako rukavice na
nohy. Dost těžko se obouvají a přezouvání nám trvá
déle než do běžných tenisek. Někteří běžci je nosí
bez ponožek, ale nechtěli jsme je propotit, proto
si do nich obouváme stejné pětiprsté ponožky. Při
běhu v takovýchto botách se prý trénují jiné, do té
doby nepoužívané lýtkové a stehenní svaly a zpev­
ňuje se klenba. Běžci se prý může zmenšit noha
a  začne si kupovat menší boty. Nohy se nám sice
zatím nezmenšily, ale lýtka nás po běhu bolí více.
Já jsem si koupila modré, Oto černé. A včera jsme
je byli vyzkoušet. Vyvětrala jsem si při běhu hlavu
a už jsem nemusela myslet na mámu.
~ ~ ~





21
Běhat jsem začala někdy potom, co umřela máma.
Do té doby jsem často plavala. Plavala jsem v dvou ­
dílných plavkách a nosila jsem plavecké brýle, ale
i tak jsem měla oči červené od chloru. A ještě dlou­
ho po plavání jsem měla kolem očí otisky brýlí. Na
plovárně jsem si nesušila vlasy a často jsem chodila
s mokrou hlavou. Když jsem cestovala na víkendy
za mámou do Bratislavy, trávila jsem na plovárně
většinu dne. Chvíli jsem plavala, pak jsem si sedla
na tribunu k bazénu a četla si. Jakmile se oteplilo,
rozprostírala jsem si ručník na kachličkách terasy
u bazénu a sedávala jsem tam. Někdy ještě pofukoval
větřík a musela jsem si přes ramena přehodit tričko,
ale kachličky bývaly později teplé od slunce. Když
jsem si lehla na záda, i přes ručník mě hřály. Z dru­
hé strany bazénu patřil k plovárně kousek trávníku
a někteří lidé si rozkládali deky a ručníky na trávě.
Ale než jsem na plovárnu přišla, byl trávník většinou
už plný lidí, takže jsem našla místo jenom na terase.
U bazénu otevřeli i bufet, v němž jsem si k obědu
kupovala smažený sýr s  opékanými bramborami
nebo zákusek a kávu z automatu. I v práci si kupuju
kávu z automatu. Mohla bych si dělat kávu do své­
ho hrnku jako většina kolegyň, ale mně sladká káva
z automatu chutná. Na plovárně jsem vždycky upla­
vala deset bazénů a potom si sedla na ručník a četla





22
jsem si. Uplavat deset bazénů znamenalo přeplavat
desetkrát tam a zpátky, takže jsem vlastně uplavala
dvacetkrát celou délku padesátimetrového bazénu.
Po uplavaném kilometru jsem se vždycky předklo ­
nila, abych si protáhla svaly na stehnech. Špičkami
prstů jsem se dotkla země a chvíli jsem cítila napětí
na zadní straně nohou. Pak jsem se postavila zády
ke zdi a horní polovinou těla jsem se ke zdi otočila
obličejem, abych si protáhla záda, nejdřív napravo,
potom nalevo. Když jsem vylézala z bazénu, posta­
vila jsem se na jednu příčel hliníkového žebříku až
úplně na špičky prstů a celou váhu těla jsem přenesla
na paty, abych pocítila napětí v lýtkách. Ve Vídni
jsem nikdy nechodila plavat a  v  sobotu po celém
týdnu a po cestě vlakem jsem mívala svaly ztuhlé
a bolavé. Ale po prvním uplavaném kilometru a po
takovémto krátkém cvičení napětí povolilo a cítila
jsem se pružná a ohebná. Někdy jsem si taky sedla
na ručník s nohama nataženýma před sebou a hla­
vu jsem si položila až na kolena. Nikdy jsem příliš
nesportovala, ale jsem ohebná a nebylo to pro mě
těžké. Potom jsem četla vleže na břiše, dokud mě
nerozbolela záda. Zase jsem šla plavat nebo jsem si
v bufetu koupila jídlo.
~ ~ ~





23
Mobil jsem tehdy nenechávala zamčený ve skříň ­
ce, ale nosila jsem ho s  sebou k  bazénu. Párkrát
za den jsem poslala mámě esemesku a chvíli jsem
čekala, jestli mi odpoví. Kolem oběda jsem mámě
i zavolala. Někdy to sice nezvedla, ale věděla jsem,
že kdyby se něco dělo, z  nemocnice by zavolali.
Zatímco jsem plavala, nechávala jsem si telefon při­
krytý ručníkem na okraji bazénu a při plavání jsem
se snažila občas se podívat, jestli tam ještě je. Mož­
ná jsem měla jen štěstí, ale telefon mi nikdy nikdo
neukradl, ani z  nemocnice mi na plovárnu nikdy
nevolali. Tak kolem třetí jsem z  plovárny odešla
a  znovu šla navštívit mámu. Do nemocnice jsem
přicházela s ještě vlhkými vlasy a otlaky od brýlí
kolem očí. Vy jste byla zase plavat, vítaly mě ses­
třičky při vstupu na oddělení. Máma si toho už tehdy
nevšímala, třebaže kdysi by jistě nezapomněla při­
pomenout, že je zima a prochladnu. Ty chodíš takhle
s mokrou hlavou, řekla by. Sestřičky si o mě nedě­
laly starosti. Jistě si myslely, že jsem mladá a plná
sil, proč bych nechodila s  mokrými vlasy. Už mě
znaly, takže mi jen pokynuly, abych šla rovnou do
mámina pokoje. Nemusela jsem se u nich zastavit
a nahlásit se. Na oddělení, kde máma ležela, byla
většina těžce nemocných pacientů hospitalizovaná
dlouho a sestřičky znaly téměř všechny příbuzné.





24
Odpoledne roznášely pacientům kávu a vždycky se
ptaly, jestli mají nalít i mně. Byla to instantní káva
bez kofeinu, dostala jsem malý červený hrneček a do
kafe jsem si nalila i  trochu mléka. Chodila jsem
za mámou jako do cukrárny. Příbuzní vcházeli do
pokojů a vycházeli z nich, někteří na chvíli otvíra ­
li okna, ale opravdu jen na chvíli, aby se vyvětra­
lo, ale nebyla zima. Ke konci byla máma na pokoji
sama, ale když ji přijali, ležela na vedlejší posteli
starší paní. Pod klíční kostí měla do těla zavedený
port, takže jí zpod noční košile vycházela průsvitná
hadička. Byla napojená na malý přístroj, který do
portu v pravidelných intervalech dávkoval lék. Při
každé dávce přístroj tiše zašuměl jako metronom.
Mámina spolubydlící vypadala zdravější než máma.
Sice taky nemohla vstávat, protože dávkovač léku
měla připevněný k rámu postele, ale často seděla,
popíjela kafe od sestřiček a povídala si s manželem,
který za ní chodil každé odpoledne. Nevím, jestli ji
později propustili nebo přestěhovali na jiný pokoj,
protože po čase byla máma na pokoji sama a i dru­
hou postel sestřičky z pokoje odstěhovaly.
Odpoledne po plavání jsem měla obvykle lepší nála­
du než ráno. Studená voda i pohyb mě aktivovaly.
Máma se naopak odpoledne cítila hůř. Dnes už vím,





25
že těžce nemocní lidé jsou večer a v noci často zma ­
tení a neklidní. Máma i při rozhovoru usínala nebo
se – naopak – nedala uklidnit. Pokoušela se vstávat
z postele, přikazovala mi, abych jí podala obleče­
ní, a říkala, že je čas jít domů. Její slabý hlas zněl
rozzlobeně a  v tom hněvu byla úplně stejná jako
kdysi. Tón rozzlobeného hlasu si zachovala, byl asi
uložený hluboko v jejím mozku, tak hluboko, že ani
těžká nemoc se k němu nedostala a nevymazala ho.
Pojď, musíme si pospíšit, drmolila. Rychle mi podej
punčochy, je čas jít. Pokoušela se přehodit nohy přes
pelest postele a posadit se, přestože neměla sílu, aby
se zvedla. Někdy šmátrala rukama po přikrývce,
jako by drobnými pohyby odstraňovala drobky. Zpo­
čátku jsem jí domlouvala, opakovala jsem, že domů
jít nemůže, a snažila jsem se jí nabídnout sklenici
s vodou, abych její pozornost zaměřila na něco jiné­
ho. Později jsem mámě jen držela ruce a vyslovo­
vala věty klidným hlasem. Snažila jsem se ji utišit,
ale často se mi to nedařilo, a když přišla sestřička,
přidala mámě do infuze lék na uklidnění. Ani ty
léky však moc nezabíraly. Poznamenal to i doktor
při našem rozhovoru. Že dávají mámě tiapridal, ale
přesto se jim nedaří tlumit neklid, takže někdy musí
přistoupit k omezení. Tehdy jsem vůbec nevěděla,
co je to tiapridal, a  kdybych dnes nepracovala na





26
neurologii, určitě bych si název léku nezapamato ­
vala. Dneska hlavně z nočních služeb vím, že tia­
pridal se dává zmateným a neklidným pacientům.
Paní doktorka rozepíše do dekurzu tiapridal, jednu
až dvě ampule při noční zmatenosti, až do tisíce
miligramů denně. Nevím, kolik tiapridalu máma
dostávala, sestřička vždycky jen něco nastavila na
monitoru, jistě měla pokyny od lékaře. Ale máma se
málokdy utišila. Když jsem z nemocnice odcházela,
často jsem se nemohla s mámou ani rozloučit, pro­
tože vnímala jen zastřeně a opakovala, ať jí pomůžu,
že si vezme jenom kabát a hned půjdeme. Sestřičky
mi někdy říkaly, že se později uklidní a možná bude
lepší, když půjdu. V sobotu jsem se vždycky vráti­
la do mámina bytu a v troubě jsem si zapekla dvě
housky se sýrem. Každou sobotu jsem večeřela dvě
zapečené housky se sýrem, protože to bylo rychlé
jídlo, po kterém nezůstávalo moc nádobí. Nůž a talíř
jsem opláchla pod tekoucí vodou a nechala okapat
vedle dřezu. Máminu kuchyň jsem neznala, a ani se
mi nechtělo vymýšlet k večeři něco jiného. Potom
jsem ležela na gauči a dívala se na televizi, protože
ve Vídni jsme televizor nikdy neměli a v mámině
bytě jsem stejně neměla co dělat.
~ ~ ~





27
Dneska mě někdy překvapuje, s jakou lehkostí jsem
to nesla. S umíráním jsem neměla žádné zkušenosti.
V naší rodině nikdo nikdy neumíral. Otec zemřel
ze dne na den při železničním neštěstí, když mi
ještě nebyly tři roky. Na otce ani na jeho smrt si
nepamatuju. Otec byl o téměř patnáct let starší než
máma a jeho rodiče umřeli dřív, než jsem se naro ­
dila. Otec prý cestoval z Prahy a vlak vykolejil na
trase Praha – Poprad. Bylo to známé vlakové neštěs­
tí a  máma prý měla schované výstřižky z  novin,
v nichž o něm potom psali. Otec byl učitel stejně
jako máma, poznali se na gymnáziu, kde máma uči­
la španělštinu a otec matematiku a zeměpis. Gym­
názium je tam dodnes, u hřbitova a evangelického
kostela. Já jsem na gymnázium nešla i  proto, že
v té době tam máma ještě učila, a v našem městě
jiné gymnázium nebylo. Proto jsem šla na obchodní
akademii, třebaže s obchodem jsem nikdy nechtěla
mít nic společného a škola mě moc nebavila. Ale
chodit na gymnázium, kde pracovala máma, jsem
nemohla. Přestože máma později z gymnázia ode­
šla, otevřela si obchod a španělštinu doučovala už
jen soukromě v naší jídelně. Stejně je gymnázium na
nic, říkala máma, po gymnáziu nemůžeš nic dělat,
na obchodní akademii se aspoň něco naučíš. Teď
lituju, že jsem nešla na zdravotní školu, ale to jsem





28
tehdy nemohla vědět. O otci mi máma říkala, že se
málem stal zástupcem ředitele. Otec spolu s kolegy
z  jiných středních škol pracoval na nových učeb ­
nicích zeměpisu a byl v redakční radě pedagogic­
kého časopisu. I ten den jel do Prahy na zasedání
redakční rady a cestou domů vlak vykolejil. Máma
obvykle poznamenala, že kdyby se do všeho nepletl
a nechtěl dělat kariéru, tak by se to nestalo. Kdy­
by se necpal do redakčních rad a  vykašlal se na
učebnice, mohl spokojeně učit jako všichni ostatní
a dodnes by žil.
Když máma umřela a lidé mi projevovali soustrast,
někteří říkali, že nejvíc bolí smrt rodiče, který ode­
jde poslední. Odejde, říkali taktně. Nepoužívali slo­
vo umře. Lidé se pochopitelně snažili být taktní, ale
někteří poukázali na to, že jsem teď sirotek. Jako
by chtěli říct, že mámina smrt je zvlášť bolestivá,
protože už nemám ani otce. Kdoví jak by to bylo,
kdyby otec tehdy neumřel. Kdyby se, jak říkávala
máma, nepletl do věcí, do nichž mu, podle mámy,
nic nebylo. Do zbytečností, jako je příprava učeb­
nic a  vydávání vědeckého časopisu. A  kdyby ne ­
umřel, jak lidé často říkali, v nejlepších letech. Otec
byl skoro o patnáct let starší, a kdoví kdy by umřel,
kdyby tehdy neseděl ve vlaku, který na trase Pra­





29
ha – Poprad vykolejil. Samozřejmě to nelze vědět.
Kdyby bylo kdyby, byli bychom v  nebi, mávli by
lidé rukou. Chtěli by tím říct, že teď nemá smysl se
tím zaobírat. Já jsem však na to po mámině smrti
myslívala. Myslívala jsem na to, když někteří známí
dávali najevo, že to mám teď těžké. Že jsem sirotek.
Já sama jsem to nepovažovala za zvlášť podstatné.
Třebaže je pravda, že v  mém věku má ještě vět ­
šina lidí oba rodiče. Máma se nedožila ani vnou­
čat, i  to několik lidí připomnělo. S  Janutem jsme
o dětech nikdy nemluvili a máma umřela dřív, než
jsem poznala Ota. A kdoví jestli by otec vůbec ještě
žil. Kdyby se nepletl do vydávání učebnic a časopi­
sů a nezemřel v nejlepších letech, ty nejlepší roky
by ne trvaly navždy. Existuje tisíc chorob, kterými by
mohl otec později onemocnět, a na mnohé z nich
by mohl umírat. Takhle jsem si otcovu smrt nepama­
tovala. Nepamatovala jsem si, jak se máma o vyko­
lejeném vlaku dozvěděla, ani jak mě prý vzala k dět­
ské doktorce a ptala se jí, jestli mi to má povědět.
Dětská doktorka údajně řekla, že jsem naštěstí ještě
malá a máma si nemusí dělat starosti. Že je třeba
dodržovat každodenní rituály, večerní koupání, čte­
ní před spaním a totéž kakao k snídani. Řekla, že
v mém věku není nic víc třeba a máma se nemusí
znepokojovat. A měla zřejmě pravdu. Otcovu smrt





30
jsem tedy přežila bezbolestně a  bylo to vyřízené
jednou provždy. Nemusela jsem si dělat starosti, bát
se o otce a vidět ho umírat.
Moje zkušenosti s umíráním byly tedy velmi omeze ­
né. Četla jsem pár knih a viděla pár filmů o příbuz­
ných, kteří celé dny seděli u umírajícího v nemoc­
nici a  drželi ho za ruku. I  proto jsem se potom
obávala, co si o mně myslí sestřičky na oddělení,
kde máma ležela. Když jsem za mámou chodíva­
la jen o  víkendech, a  i tehdy jsem trávila vlastně
většinu času na plovárně. Nedožadovala jsem se
rozhovorů s ošetřujícím lékařem a přicházela jsem
na návštěvu s mokrými vlasy a otlaky od plavec­
kých brýlí. Kromě několika knih a filmů jsme však
s umíráním neměly žádné zkušenosti. Ani já, ani
máma. V naší rodině se neumíralo. Otec zemřel ze
dne na den v nejlepších letech. A babička umřela
velmi stará, poté co si zlomila stehenní kost. Podle
rentgenového snímku prý měla těžkou osteoporó­
zu, ale doktor mámě řekl, že u žen jejího věku je to
normální. Zakopla o roh koberce, který byl na par­
ketách v předsíni, a upadla na zem. Stihla se ještě
zachytit stolku s  telefonem, takže dopadla lehce.
Prý se asi pokoušela vstát, a  když to nedokázala,
sama si zavolala sanitku. Po operaci dostala zápal






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.