načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie - Prof. RNDr. Stanislav Komárek Dr.

Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie

Elektronická kniha: Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie
Autor: Prof. RNDr. Stanislav Komárek Dr.

Odborná publikace představuje souborné vydání autorových textů k biologické antropologii, jejím dějinám i dějinám biologie vůbec, které vznikaly v rozmezí posledních patnácti let. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ACADEMIA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 325
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Fyzická antropologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Academia, 2008
ISBN: 978-80-200-1592-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Odborná publikace představuje souborné vydání autorových textů k biologické antropologii, jejím dějinám i dějinám biologie vůbec, které vznikaly v rozmezí posledních patnácti let. Kniha je rozdělena do tří částí - první je věnována dějinám biologie od starověkých civilizací přes středověk, renesanci a baroko, až po biologii 19. a 20. století. Druhá část publikace obsahuje eseje věnované obrazu lidské přirozenosti v dílech některých význačných biologů 19. a zejména 20. století. V třetí části najdeme drobné eseje k tématu biologické antropologie v širším slova smyslu. Kniha je doplněna historickými biologickými ilustracemi. Soubor textů a esejů z biologické antropologie a dějin biologie.

Popis nakladatele

Kniha je souborným vydáním autorových textů k biologické antropologii a jejím dějinám, s přihlédnutím k dějinám biologických disciplín vůbec. Vzhledem k tomu, že tyto práce a eseje vznikaly v období skoro dvaceti let (1995–2007), rozhodl se autor uchovat jim určitou míru „autonomie“ v tom smyslu, že se nepokoušel spojit dva nejdůležitější z nich, Malé dějiny biologie a Obraz člověka v dílech některých význačných biologů 19. a 20. století, ale ponechal je oddělené jako samostatné celky.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Prof. RNDr. Stanislav Komárek Dr. - další tituly autora:
 (e-book)
Mandaríni Mandaríni
 (e-book)
Zápisky z Orientu Zápisky z Orientu
 (e-book)
Zápisky z Okcidentu Zápisky z Okcidentu
 (e-book)
Příroda a kultura Příroda a kultura
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Stanislav Komárek

ACADEMIA

2008

Obraz člověka a přírody

v zrcadle biologie


KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Komárek, Stanislav

Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie / Stanislav

Komárek. – Vyd. 1. – Praha : Academia, 2008. – 328 s. : il. – (Galileo ; sv. 16) ISBN 978-80-200-1592-1 (váz.) 572.5/.7 * 57/59(091) * 57/59-051 * 599.89 - fyzická antropologie – dějiny

- biologie – dějiny

- biologové – 19.–20. stol.

- člověk

- eseje

572 – Antropologie [1]

© Stanislav Komárek, 2008

ISBN 978-80-200-1592-1

Tato publikace vznikla v rámci řešení výzkumného z áměru FHS UK Praha

Antropologie komunikace a lidské adaptace (MSM0021620843)


5

Obsah

PŘEDMLUVA 7

MALÉ DĚJINY BIOLOGIE 9

Úvod 11

I. ZÁKLADNÍ POJMY 13

II. BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI PŘÍRODNÍCH NÁRODŮ

A STARÝCH CIVILIZACÍ 18

III. ANTIKA 27

IV. STŘEDOVĚK 41

V. RENESANCE 48

VI. BAROKO A OSVÍCENSTVÍ 60

VII. OBDOBÍ „NÁRODNÍCH ŠKOL“ V BIOLOGII 71

Francouzská biologie 73

Anglická biologie 77

Německá biologie 85

Genetika 102

Mikrobiologie 110

Ekologie a ochrana přírody 113

Literatura 116

OBRAZ ČLOVĚKA V DÍLECH NĚKTERÝCH VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ

19. A 20. STOLETÍ 117

Úvod 119

Ekleziomorfní struktury 120

Sociomorfní modelování 131

Lidské a mimolidské 137

Charles Darwin (1809–1882) 147

Alfred Russel Wallace (1823–1913) 170

Edward O. Wilson (nar. 1929) 173

Adolf Portmann (1897–1982) 188

Konrad Lorenz (1903–1989) 218


6

Irenäus Eibl-Eibesfeldt (nar.1928) 231

Závěr: lidská přirozenost a jak s ní naložit 243

Literatura 250 ESEJE O ČLOVĚKU A DĚJINÁCH BIOLOGIE 255

Biologové za Hitlera 257

Šedá zóna 260

Zvířata ve Třetí říši 263

Ve výběhu 268

Leprosárium 271

Přírodní výběr 273

Svaz chovatelů aneb o pozitivní eugenice 275

Být naklonován 283

Přítel mloků 288

Staré kosti 291

... šlechtí člověka 293

Biologie a humanitní vzdělanost 295

Metamorfózy mužnosti 299

Tmel instituce 304

Čím je člověku zvíře? 307

K znovuvydání Rádlových Dějin biologických teorií v novověku 310

Dvě variace na téma kachna pižmová 314

1. O užitku a škodlivosti obírání se historií 314

2. Indicie pro úmyslné falšování cestovních zpráv

Kryštofem Kolumbem 319

Jmenný rejstřík 323


Předmluva

Tato kniha je souborným vydáním mých textů k biologické antropologii a jejím dějinám, s přihlédnutím k dějinám biologic

kých disciplín vůbec. Vzhledem k tomu, že tyto práce a eseje

vznikaly v období skoro dvaceti let (1995–2007), rozhodl jsem

se uchovat jim určitou míru „autonomie“ v tom smyslu, že

jsem se nepokoušel spojit dvě nejdůležitější z nich, Malé dě

jiny biologie (vyšlé v nakl. Vesmír r. 1997 pod názvem Dějiny biologického myšlení) a Obraz člověka v dílech n ěkterých význačných biologů 19. a 20. století (rozšířené vydání v nakl.

Nadace Univ. Masarykiana, 2003, jemuž tímto nakl. Academia děkuje za laskavé postoupení nakladatelských práv, původní vydání v nakl. Vesmír, 1998, pod názvem Lidská přirozenost), ale ponechal je oddělené jako samostatné celky. Drobnější eseje k tématu biologické antropologie v nejširším slova smyslu a dějinám biologie vůbec jsou zařazeny za ně. I zde nebyla

souborná redakce textů, vzniklých č asto s odstupem mnoha let a určených k samostatné publikaci, vždy lehká a jisté dotykové body i lehké překryvy musely být ponechány. Malé dějiny biologie, jakožto text rámující všechny ostatní části, jsou zařazeny na začátek knihy a byly v nich ponechány pro pochopení celku i ty pasáže, které jsou na jiných místech knihy rozvedeny mnohem podrobněji, aby byla zachována „panoramatičnost“ jejich pohledu. Kniha je pro oživení opatřena řadou historických biologických ilustrací, zejména z Aldrovandiho knihy Monstrorum historia (1642) a z dalších renesanč

ních děl.

V Praze, v adventu 2007 StanislavKomárek

7



MALÉ DĚJINY BIOLOGIE



Úvod

Dějiny biologie, stejně jako kteréhokoli jiného oboru, mají vý

znam pouze tehdy, zařazují-li příslušnou faktografii do dobo

vého kulturně-historického kontextu. Stejně tak jsou jednotli

vosti školsky tradované biologie vlastně blíže pochopitelné jen

jako výsledek mnohasetletého vývojového procesu celé nauky

(jinak mají povahu víceméně „zjevených“ pravd bez historic

kého kořene). Bez těchto dvou aspektů se stávají dějiny bio

logie samoúčelnou a pro nezasvěceného absurdní sekvencí za

sloužilých „starců“ a jejich činů a jejich školní význam by tkvěl

nanejvýš v testování paměti a trpělivosti zájemců o vysoko

školské studium. Účelem je mimo jiné i dodat podnět k pře

mýšlení demonstrací nesamozřejmosti dnešního pohledu na

živý svět ukázkou minulých historických situací a možností

sledovat genezi dnešních pojmů. Problematika historických

posunů biologických paradigmat by měla poukázat na jejich

úzkou provázanost s k ulturními dějinami v nejširším slova

smyslu a odpoutat čtenáře od přežitého osvícenského koncep

tu lineárního pokroku, nechávajícího vyvstávat minulost pou

ze jako konglomerát zaostalosti, hlouposti a zlovůle. Text je poněkud etnocentricky zaměřen na dějiny biologických dis

ciplín v evropském kulturním okruhu, což koneckonců odpovídá původu čtenářů. Rovněž je větší pozornost věnována evropské „kontinentální“ tradici, k níž česká biologie od svých

počátků patřila a jejíž kvality a myšlenková východiska byly

překryty jednoznačnou dominancí angloamerické větve bio

logických koncepcí v posledních desetiletích (přes všechny

deklarace o ryzí nadnárodnosti vědy je toto východisko klam

né – existují výrazné vědecké tradice národů či kulturních

okruhů, už strukturou jazyka, v němž je nauka provozována

a prezentována). Tento historický přehled končí zhruba rokem

1950, a to ze dvou důvodů. Jednak zná každý pracovník n o

vější dějiny svého užšího oboru, jednak je historická distance

příliš malá, aby bylo možno rozlišit, který počin byl významný

11


a který pouze všedně rutinní (cílem této práce je ostatně spíše připomenout skutečnosti ohrožené zapomněním, a nikoli ty obecně známé). Navíc dnes pracuje ve světě více biologů než v průběhu celých dosavadních dějin dohromady, ale doba potřebná k fruktifikaci je zatím příliš krátká, máme-li jejich činy zvážit takříkajíc „po ovoci“. V současnosti má náš čtenář pro doby od počátku novověku do přelomu 19. a 20. století k dispozici nesrovnatelně detailnější a obsáhlejší R ádlovo (2006) dílo v českém překladu s komentáři. Důvod reedice tohoto stručného textu, vzniklého původně v polovině devadesátých let jako skriptum k mé přednášce „Dějiny biologie“, je právě a jen umožnění četby „kondenzované“ podoby historie biologických disciplín pro ty, jimž se nedostává času, popřípadě sil

prokousat se osmi sty stranami Rádlova textu či kteří by chtě

li vidět „drama biologie“ i z poněkud jiného úhlu pohledu, než je jeho (vzhledem k tomu, že se jedná o u čební text, jsou zde

vynechány i literární odkazy k jednotlivým poznatkům, které by činily text zcela nepřehledným, naopak připojuji na rozdíl

od jiných částí tohoto svazku i český překlad k názvům histo

rických biologických publikací pro snazší přehled čtenáře-za

čátečníka). 12


I. ZÁKLADNÍ POJMY

Paradigma

T. Kuhnem zavedený pojem paradigmatu ve vědě je poměrně mladý (šedesátá léta 20. stol.), ač slovo samo je podstatně

starší. Řecké slovo paradeigma původně znamenalo grama

tický vzor, precedens, podle něhož se analogicky řeší všechny

případy, které mohou nastat. Ve svých studiích dějin vědec

kých revolucí poukázal Kuhn na nutnost změny paradigmatu,

nějaké vůdčí, dominantní koncepce či myšlenky, která ovládá

celý obor, pro podstatnou proměnu a nový rozvoj této disci

plíny. Své myšlenky dokládá nejdetailněji na příkladu „koper

níkovského obratu“ v astronomii, tj. obratu od ptolemaiov

ského geocentrismu k heliocentrismu. Za typický pokládá

zejména fakt, že pomocí jakéhokoli paradigmatu, které je v ty

pickém případě přijímáno samozřejmě a bez pochybností, lze

vysvětlit kterýkoli jev, pouze interpretace některých jevů je mi

mořádně „kostrbatá“ a násilná. Paradigma není možno porazit

žádným pozorováním či měřením, ale pouze novým paradig

matem, které je postupně vytlačí, přičemž tento konflikt na sebe bere nezřídka podobu spíše generačního sporu. Biologie

má jako každá jiná nauka svá paradigmata, někdy více a někdy méně jasně formulovaná (kamenem úrazu se stávají zejména ty části paradigmatu, které zůstanou neformulovány jaksi „v obecném povědomí“). Některé změny paradigmatu byly

izvnějšího pohledu velmi dramatické, například posun od osvícenského k reacionismu k vývojové teorii v lamarckovské a posléze darwinovské podobě. Známé „dogma“ molekulární biologie o výlučnosti toku informací od genotypu k fenotypu a nikoli naopak patří také do kategorie paradigmatických

výroků stejně jako darwinovský (či neodarwinovský) předpo

klad, že žádný živý organismus (nověji gen) nevykazuje žádný

způsob chování, který by mu nepřinášel přímo či nepřímo nějaký prospěch, v posledku chápaný jako maximální rozšíření

ZÁKLADNÍ P OJMY/ 13


sebe sama v co největším počtu kopií. Samozřejmě do sebe

biologie zahrnuje i celou řadu dalších paradigmatických vý

chodisek, jen zřídka slovně ventilovaných a společných pro

všechny přírodní vědy (např. že informace získané vlastním bá

dáním jsou lepší než ty z jiných zdrojů – sen, básnická inspi

race, zjevení aj., že svět je v dostatečné míře poznatelný a toto

poznání je žádoucí atd.). Vzhledem k velmi intenzivnímu cito

vému navázání většiny lidí na paradigmata má velký v ýznam

o jejich existenci a funkci vědět: střety mezi paradigmaty, ne

senými různými osobami, patří k nejintenzivněnším a nejne

příjemnějším zážitkům, v nichž namísto ideálu vědy jakožto odtažitého pozorování světa, sineiraetstudio, nastupují emo

cionální potenciály v minulosti prožívané například v nábo

ženských válkách. Jakkoli jsou paradigmata pro rozvoj nauk nezbytná a od nich neodmyslitelná, je dobře mít neustále na paměti jejich relativitu a skutečnost, ž e svými nositeli jsou vždy

bedlivě obrňována proti jakékoli polemice.

Sociomorfní modelování

Sociomorfním modelováním se nazývá způsob nazírání živé

ho světa, který společenské vztahy a skutečnosti projikuje do

přírody. Člověk má ze své přirozenosti tendenci chápat se jako

bytost náležející k celému kosmu a spatřovat určitou podob

nost a souvztažnost mezi sebou a celkem světa (staré autority

hovořily o člověku jakožto mikrokosmu). Tento způsob vzta

hování přežívá i v našich dobách, byk ve formě ne plně vyjá

dřené a poněkud zastřené. Vždy bývá spatřována souvislost

a analogie mezi způsobem fungování společnosti a způsobem

fungování i světa jako celku. Pouze ta společnost, jež funguje ve shodě s pravidly, kterými se řídí kosmos, je legitimní a má „právo“ existovat. Ač snad jakási hloubková analogie mezi způ

sobem chodu společnosti a světa existuje, rozhodně není tak zjevná a prvoplánová, jak by si lidské očekávání žádalo. Pr oto

dochází k projekci struktury a společnosti do světa mimo ni

azobrovské „samoobsluhy“ jevů, kterou funkce poskytuje,

14 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE


jsou vybrány právě ty, které danou společenskou strukturu a principy jejího fungování „potvrzují“. Ty jsou pak dále tradovány jako konstituující principy celého kosmu. Zejména zřetelně jsou tyto způsoby interpretace patrny na výkladech živé přírody: statická a hierarchicky uspořádaná středověká společnost viděla tyto principy i v živém světě, Cuvier, současník a aktivní využivatel Francouzské revoluce, učinil z náhlého převratu (révolution) zemské kůry, kataklyzmatu, základní moment konstituující geologické dějiny Země. Darwin spatřil v přírodě jako zásadní ty momenty, které hýbaly raně kapitalistickou viktoriánskou Anglií: konkurenci, přežívání schopnějších a odumírání špatně přizpůsobených, zápas o nedostatkové zdroje, populační explozi a nadprodukci potomstva. Není vůbec náhodou, že lysenkovská éra v SSSR veškeré „tvůr

čí“ aspekty konkurence i její samu existenci v přírodě popírala a důraz kladla na a ktivní přizpůsobení se. Je typické, že sou

časná informační společnost a její koncepce sobeckého genu (Dawkins) a sociobiologie (Wilson) představují živý svět jako

bojiště velkého množství zcela egocentricky orientovaných in

formačních jednotek, zaměřených pouze na sebeprosazení ja

kýmikoli prostředky (těla jsou zde pouze jejich epifenomény).

Typické je, že (snad s výjimkou stalinského SSSR) nebyla nikdy biologická doktrína upravována podle doktríny s polečenské úmyslně, naopak bylo spatření konstituujících principů společnosti v živém světě prožíváno vždy jako nahlédnutí a odhalení jeho skutečné podstaty. Tím větší byla radost, že oba

světy, lidský i přírodní, fungují na stejném principu, a tento náhled mohl dále sloužit k legitimizaci společenské struktury a společenských procesů jako „přírodě odpovídajících“. Nemá tím být řečeno, že veškeré výklady živé přírody jsou pouze pro

jekcemi sociálního světa, a le zdá se, že mnohé vztahy je možno na rovině živé přírody rozeznat teprve v okamžiku, kdy se objeví nějaká jejich analogie na rovině společenské (zároveň jiné vztahy, považované dříve za významné, ztratí na ceně či „zmizí pod obzor“). I u sociomorfního pohledu na živý svět

ZÁKLADNÍ POJMY / 15


(bez tohoto aspektu se asi žádný biologický koncept neobejde) platí výše zmíněná maxima, že jeho vědomou reflexí je možno se ubránit i jeho nejkřiklavějším a nejtvrdším aplika

cím.

Cesta k pramenům

Každé vážnější zabývání se dějinami biologie, které patří či by

měly patřit k reflexi jakéhokoli speciálního oboru, se neobej

de bez studia pramenů, tj. původní literatury. Každé, byk sebelépe psané kompendium z dějin biologie (jako samostatná disciplína se konstituovaly a ž v 19. století) nutně přináší jen určitý

průřez a výběr z nepřehledné změti uplynulých jednotlivostí,

jak to ten který autor považoval za smysluplné. Podle toho pak vypadá výběr fakt, kterým je věnována pozornost. V zásadě ve více či méně vědomé formě každý autor prezentuje dějiny svého oboru jako historii a postupný růst toho myšlenkového směru, jehož je sám příznivcem – varovný je v této souvislosti příklad knihy E. Mayra The growth of the biological thought, dnes a si nejznámějšího přehledného díla, ústící v podstatě do jen málo zakryté sebeadorace. Proto je nezbytné, aby se každý, kdo usiluje o poznání dějin biologie na hlubší než jen žur

nalistické rovině, sám ponořil do historických biologických děl

z různých dob, ak už v originále či alespoň v reedicích. Je to

činnost značně namáhavá i časově náročná, zvláště bez běžné průpravy historika (o dějiny biologie se z pochopitelných příčin zajímají v drtivé většině hlavně biologové, h istorikům zde schází dostatečné věcné znalosti a většinou i motivace). Záhy lze jednak „na vlastní kůži“ zažít výrazně jinou myšlenkovou atmosféru časově odlehlých dob (to jsou v zásadě všechny už řekněme od 70. let 20. století zpět) a výrazně jiné typy diskurzů pro výpovědi o živém světě, který se za posledních dva a půl tisíce let sám o sobě změnil sotva znatelně. Rovněž zře

telně vyplyne, že navzdory deklaracím o kontinuitě pokroku

vědy značná část informací, ač v e své době známá a řádně pu

blikovaná, časem „klesne pod obzor“ a namnoze nepřežije dal- 16 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE


ší přeorganizování knihoven. Už samotná změna jazyka vědy (např. vymizení řečtiny, latiny, němčiny, francouzštiny jako jazyků vědecké komunikace) má nedozírné následky, pokud se týká „umrtvení“ velmi značné části vědeckého písemnictví. Obvyklá představa o tom, že k mizení poznatků či jejich detailů dochází jen velkými katastrofami typu zničení alexandrijské knihovny, je zcela zavádějící. Vzhledem k obvyklému způsobu uchovávání starých vědeckých písemností j e většina těchto „ztracených světů“ pro běžného vědce zcela uzavřena a i pro specialistu v oblasti dějin biologie nalezitelná jen metodami často ne nepodobnými archeologickým. Už tím momentem, kdy se znalosti dříve přítomné „v lidech“ přesunou pouze do knih či publikací, je učiněn první krok k jejich „klesnutí pod

obzor“. Každá současná vědecká disciplína tvoří cosi jako ten

kou slupku na útvaru, jehož nitro je pro drtivou většinu těch,

kdo se na ní podílejí, v zásadě n epřístupné. Ač vděčí za vznik svým hlubším vrstvám, už je zná jen zprostředkovaně či vůbec ne. Tato či jiná publikace o dějinách biologie nemůže nahra

dit aktivní samostudium – může k němu dát jen smysluplný

podnět a záchytné body.

ZÁKLADNÍ POJMY / 17


II. BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ Archaické myšlení Příslušníci lovecko-sběračských i předstátních zemědělských kultur „neolitického“ typu nejsou s lidmi naší civilizace či jiných „pokročilejších“ kultur v mnoha aspektech souměřitelní, a to ani ne tak pro menší technologickou vyspělost, jako pro výrazně jiný typ vztahování se ke světu včetně světa živého (pěknou sondou do duševního světa archaických kultur je kniha E. Bioccy Yanoama / 1961, česky Sama mezi indiány/, jehož informátorka Helena Valero neměla žádné antropologické vzdělání, tudíž nevěděla, podle jaké doktríny své zážitky deformovat). Pro tyto kulturní okruhy s „archaickými“ formami vědomí je typické hluboké zasazení v mýtu, život v něm a chápání světa skrze mýtus, dále neostré rozlišení mezi snem

a skutečností, jedincem a společenstvím, psychickými procesy

probíhajícími v člověku a událostmi ve vnějším světě. Celý

vnější s vět je chápán jako oživený duchy a démony či později

bohy klasických mytologií – to lze vnímat jako projekci vlastních duševních hnutí do světa mimo sebe. Svět lidí, zvířat a du

chů od sebe není jasně oddělen a existují jak přechodové for

my, tak metamorfózy jedné a téže bytosti v nejrůznějších

směrech. Jakkoli je většina duševních schopností příslušníků

archaických národů zcela srovnatelná s poměry v naší společ

nosti a nejrůznější duševní hnutí, city a jejich projevy, h umor atd. jsou pozoruhodně podobné našim, celkový způsob vztahování se k životu a světu je velmi odlišný. Tato jinakost spočívá zejména v komplexním pocikování vlastní „kosmicity“, provázanosti, většinou osudového charakteru, s jinými lidmi a dalšími bytostmi a věcmi ve světě i ve větší spontaneitě, při níž se člověk víceméně „děje“. Schopnost stálé kontroly sebe samého vůlí v evropském slova smyslu, vědomí vlastní individuality a schopnost udržet dlouhou d obu tutéž linii jednání 18 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE


jsou asi nejvýraznější aspekty, které odlišují náš duševní svět

od světa archaických národů. Ty se jeví evropským pozorova

telům pro svůj „měkčí“, dynamičtější a proměnlivější způsob

chování často jako „lstivé“, „nevypočitatelné“, „prolhané“ atd.,

což svědčí spíše o nekompatibilitě obou způsobů prožívání

světa i sebe samých než o oprávněnosti moralistního odsudku

(tato přezíravost se může, zejména v novější době, změnit v ne

kritický obdiv, což je jen rubovou stránkou t éhož). Setkání

s kulturou „státního“ typu, zejména pak v její industriální po

době, je pro většinu etnik s archaickým způsobem myšlení, zej

ména lovecko-sběračských, velmi ohrožující a vede nezřídka

k rychlému rozpadu původních hodnot a přímému ohrožení

bytí jednotlivých jejich příslušníků. Už přechod k zemědělství

toto nebezpečí mezikulturního kontaktu výrazně snižuje,

právě nejarchaičtější etnika (např. Tasmánci) podlehla vlivu

pokročilých kultur n ejrychleji.

Značný objem znalostí o živých organismech, zejména pak

jejich použití pro přípravu léků a jedů, mají archaičtí intelek

tuálové, šamani, představující kombinaci role kněze, léčitele

a do určité míry i umělce. Disponovaní jedinci se do této role

buq sami vpraví, nebo jsou nějakým již úřadujícím šamanem

„zaškoleni“. K běžným šamanským praktikám patří zejména

„šamanské lety“ do světa duchů, podsvětí či nebe pod vlivem

drog či v extázi navozované rytmickými p ohyby či zvuky, při

čemž tyto vize neslouží jen k uspokojení vlastní zvědavosti či

předvídání budoucích věcí, ale i k léčení, zejména hledání

„ztracených duší“ pacientů či nacházení potřebných léků. Tyto

praktiky, pro provozovatele samy o sobě namáhavé a doprovázené například časově omezenou psychickou disociací, mají na pacienty někdy pozoruhodný léčebný účinek, ak už jej lze interpretovat z hlediska novověké vědy jakkoli. Je pozoruhodné, že jihoameričtí š amani věděli například o praktických účin

cích lidského Rh-faktoru a preventivních opatřeních proti

němu, celá řada neolitických kultur minulosti úspěšně prová

děla trepanace lebek (příčina hojnosti těchto operací v mno

BIOLOGIKCKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ... / 19


ha kulturách není zcela jasná) aj. Reakce evropských návštěv

níků na tyto archaické intelektuálně-manipulační praktiky se

pohybovala od roviny nenávisti k „exponentům qáblovým“

(éra konkvisty) přes opovržení a skepsi k rafinovaným podvod

níkům (osvícenství až začátek 20. století) až po obdiv, mnoh

dy nekritický (současnost). Obecně lze říci, že každá společnost má takový systém teoretických a praktických nauk, který je jejímu způsobu fungování úměrný a tvoří u zavřený a smys

luplný celek. Přenos evropské techniky do nitra pralesů i ša

manských praktik do západní kultury tudíž představuje čin

nost značně rizikovou.

Lovecko-sběračská etnika

Lovecko-sběračské kmeny mají samozřejmě velmi detailní po

vědomost o živé přírodě okolo sebe, což vzhledem ke stálému kontaktu s ní a vzhledem k absolutní ekonomické závislosti na ní není udivující. Četné etnozoologické a etnobotanické výzkumy ukázaly, že množství živočišných a r ostlinných forem

rozlišovaných lovecko-sběračskými etniky je zcela srovnatelné

s repertoárem znalostí profesionálních zoologů či botaniků –

namnoze hodně přes tisíc forem nese samostatné pojmeno

vání, což poukazuje na to, že „se vyplatí“ je rozlišovat. Etno

zoologická či etnobotanická pojmenování vždy neodpovídají

novověké taxonomické představě – od důležitých živočišných či rostlinných druhů jsou různě pojmenována odlišná vývojová stadia, barevné odchylky, r ůzně velcí jedinci atd., pro množ

ství méně významných taxonů jsou nezřídka užívána „sběrná“

pojmenování analogická asi českému „žoužel“. Mezi různými

druhy často vidí příslušníci archaických národů příbuznost

analogickou lidské příbuznosti rodové (datel je bratrancem tu

kana), což zajímavým způsobem předjímá pozdější descen

denční teorie v biologii. Rovněž jsou někdy různé živočišné či

rostlinné druhy vnímány jako samčí a samičí pohlaví druhu

jednoho. J akýsi intuitivní pojem druhu lovecko-sběračské ná

rody mají, jde však spíše o cosi jako „rozeznatelný a pojme

20 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE


novatelný morfotyp“, přičemž pojmenování z tohoto pojetí druhu jak vyplývá, tak jej i konstituuje. Některé udivující detaily znalostí hnízdní biologie, hmyzí metamorfózy, etologie atd. různých druhů se pestře proplétají s myticko-poetickým chápáním přírody, s úzkým propletením světa živých organismů, světa lidí i světa duchů. Zejména jsou významné úlohy zvířat jakožto kulturních heroů (např. kolibřík naučil indiány kmene Yanoama příst bavlnu, netopýr pěstovat t abák atd.) a přímých předků (myšlenka nejrůznějších proměn zvířat v lidi

a lidí ve zvířata je v archaickém světě zcela běžná a má své odezvy ještě v antické mytologii či evropských pohádkách). K těm

to proměnám dochází někdy spontánně, jindy za trest, zejmé

na pod tíhou viny za porušení nějakého tabu. Je zajímavé, že primáti a zejména lidoopi jsou interpretováni vždy jako degradovaní lidé, tu byli zapuzeni do lesů pro nějaké provinění,

tu se tam stáhli z lenosti a bojí s e veřejně mluvit, ač umějí. Prakticky nikdy není tento vztah obrácen – k tomu dochází až v 19. století v klasickém darwinismu. Lovecké, sběračské a později i zemědělské praktiky jsou doprovázeny celou řadou praktik magických, spočívajících většinou na pocitu souvztažností a analogií ve světě – například při lovu na tapíra je vhodné pomazat se rostlinou, jež má cibuli podoby tapířího oka, při sázení kukuřice je nutno používat rovnou hůl, aby stébla nebyla ohnutá, a td. Tento způsob chápání světa, spočívající na afinitě a analogii, je typický ostatně pro všechny kultury až do karteziánského obratu. Podobnost mezi dvěma objekty zde naznačuje vnitřní spřízněnost, příbuznost, věcnou souvislost – renesance později tuto koncepci nazývá signatura rerum (např. květy rostliny rodu Dicentra se podobají srdci, bude se tudíž hodit k léčbě srdečních chorob). U loveckých národů celý důmyslný systém různých tabuových zákazů (chápaný jako religiózní, nikoli praktické předpisy) reguluje dobu lovu či sběru různých zvířat či plodin, pokročilejší kultury mají i samostatná ochranná božstva jednotlivých druhů zvířat, která je nutno respektovat a usmiřovat. Porušení loveckých tabu

BIOLOGIKCKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ... / 21


(např. zabíjení mláqat) může mít za následek například nepřízeň počasí, neúspěch v dalším lovu aj. Vyskytují se i náhledy o biologické rovnováze v systému dravec–kořist a docenění významu masožravců v ekosystému (pro Evropu až poznatek

19. stol.). Lovná zvěř byla i prvním objektem „intelektuálního“

zájmu a manipulací člověka, o nichž zůstala svědectví v podobě jeskynních maleb mladšího paleolitu (ca před 30 000 až 10 000 lety). U motivací těchto úžasných svědectví r aného myšlení i umění stěží rozlišíme nábožensko-magické pohnutky od fascinace zobrazovanými zvířaty a hravosti (jen ozdobný charakter maleb lze z jejich situování v nitru temných jeskyní vyloučit). Zatímco paleolitické obrazy zachycují většinou jednotlivá zvířata v různých situacích a jen výjimečně lidi ve zvířecích

maskách (či se jedná o démony?), neolitické kresby jsou pře

vážně dějové, často představují lovecké scény s množstvím zví

řecích a lidských p ostav. Domestikace zvířat Velmi zajímavým fenoménem je domestikace zvířat a rostlin

v počátcích neolitické revoluce. Zatímco u pěstovaných rostlin bylo možno od samého počátku hovořit o jakémsi ekonomic

kém efektu, u raných zvířecích domestikantů je takovýto přínos diskutabilní (snad kromě možnosti v době nouze zvíře zabít a sníst). Podnes dochází u řady archaických národů k do

mestikačním náběhům a celá řada savců a ptáků je pravidelně chována v zajetí, většinou p o odchování mláqat vybraných v přírodě. Tito jedinci mají ve společnosti postavení jaksi uprostřed mezi domácími miláčky evropského typu a „vyslanci“ dotyčného druhu u lidí s religiózními kontexty. Až na výjimky nebývají nikdy zabíjeni a konzumováni (spíše jim je někdy oškubáváno pestré peří k výrobě ozdob) a po smrti jsou nezřídka i pohřbíváni jako lidé. Tyto tendence nebyly cizí ani staré Evropě: například nálezy pohřbených koster většinou už starých zajíců, j elenů a vlků z osady Stillfried (Rakousko, doba

bronzová), kde jeden skelet laně nese stopy zápřahu a dva vlčí 22 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE


skelety vykazují přes třicet vyhojených fraktur, dobře dokumentují les otazníků kolem raných domestikačních jevů. Zatímco třeba u národů subsaharské Afriky byla vlastní domesti

kační invence vzhledem k pestrosti „nabídky“ divokých forem

velmi malá, v tropické Americe je naopak záliba v tomto „pro

todomestikačním“ chovu zvířat značná. Vzhledem k tomu, že

většina jakž takž užitkových plemen domácích zvířat je pro

duktem dlouhodobé zacílené selekce (zvýšení fertility, p rodukce mléka, vajec, srsti, schopnost zápřahu, pomoc při lovu atd.), lze s velkou pravděpodobností tvrdit, že primární pohnutkou pro většinu domestikací byla prostá záliba v jejich chovu kombinovaná se zvědavostí a často i kultovními účely. Velice úzký vztah k chovaným i raně domestikovaným zvířatům, blízký vztahu k lidem a projevující se například i kojením jejich mláqat, nic nevypovídá o soucitu se zvířaty u těchto

etnik obecně (vztah ke všem bytostem, k teré nejsou blízké,

včetně lidských nepřátel, může být neobyčejně brutální) – sna

ha po ochraně zvířat je ryze novověkým jevem. Zatímco ně

které druhy svou etologií po domestikaci přímo volají (divoká

husa), je do značné míry nejasné, jak vůbec mohlo dojít k za

ložení úspěšného chovu velkých a rychlých stepních býložrav

ců (koní, velbloudů) v zajetí.

Zemědělství a staré civilizace

Neolitická zemědělská revoluce nejen zásadně změnila lidské

možnosti a osudy, a le zcela jinak rozvrhla i lidské vztahování

se k okolní přírodě. I v krajině dochází k oddělení přírodního (např. les) od kulturního (osady, pole, pastviny). Latinské

slovo cultura (v původním smyslu to, co má být pěstováno) se

ostatně primárně vztahovalo na kultury polní. Zatímco kultur

ní plodiny a domácí zvířata se stávají centrem pozornosti, péče

a nezřídka i předmětem pýchy a společenské prestiže a pro

označení jejich variet a různých stadií je používáno mnoho

pojmů, s lovník pro jevy okolní přírody chudne a její znalosti

se obecně vzato snižují. Les či jiný „mimolidský“ biotop se

BIOLOGIKCKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ... / 23


stává z čehosi sice kouzelného a potenciálně nebezpečného, avšak v zásadě známého čímsi jednoznačně nepřátelským, úkrytem šelem ohrožujících stáda a svou expanzí ohrožujícím pracně vydobytá políčka (ohlasy tohoto vztahu k lesu jsou dobře patrné třeba ještě v pohádkách bratří Grimmů). Pro neolitického (a předtím i paleolitického) člověka je rozmnožování a plodnost čímsi tajemným, co tvoří předmět kultu a je jedním z centrálních témat mytologického uchopení i magických p raktik. S vytvořením státních útvarů bronzové éry (některé z nich, např. Čína a Egypt, si udržely četné archaické rysy i po zavedení železa) vzniká celá řada fenoménů, potenciálně umož

ňujících rozvoj vzdělanosti (zejména pak užívání písma a vyhotovování písemností nejdříve pro potřeby státní správy) a existence diferencované kněžsko-intelektuální vrstvy. Biologie v pozdějším slova smyslu však nevznikla v žádném z nich, byk praktické poznatky, zejména v o blasti lekařství, byly mnohdy značné. Všechny tyto říše se chápaly kosmicky a panovník byl nejen správcem věcí lidských, ale i světa jako celku, a nezřídka i vtěleným božstvem. Prakticky u všech těchto kultur bylo běžné vnímání světa jako složeného ze čtyř či více živlů nebo prvků. Rovněž všechny chápaly člověka a jeho kulturu jako mikrokosmos v rámci makrokosmu, spojené s vnějším světem tisíci afinitami a souvztažnostmi. Obecně byla pěstována astrologie, vycházející z předpokladu, že různé časové úseky mají různou kvalitu (čas válek, čas pohrom, čas moudrých vládců atd.) a že tyto časové kvality mají své koreláty v postavení nebeských těles. Umění číst toto „písmo nebes“ bylo pokládáno za základní ve věci predikce budoucnosti společenstva a zaujetí adekvátního postoje k přítomným problémům (astrologie zaměřená na jedince se objevuje až později). Do kompetence kněžských kolegií náležela i interpretace dalších znamení, k terá měla poukazovat k budoucím či přítom

ným (někdy i minulým) událostem. Zejména to byl výskyt zrůd

(monstrum od lat. monstrare – ukazovat) poukazující ke ka

tastrofám či neblahým vládcům, věštění z tahu či chování ptáků 24 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE


(ještě v pozdním Římě, který si udržel některé archaické rysy,

ovlivňovala ochota či neochota posvátných kuřat zobat obětní

koláče události vysoké politiky) nebo vnitřností obětních zvířat – archeologové na území Babylónie nalezli několik hlině

ných modelů jater s precizní lokalizací změn a jejich význa

mem (jakkoli tyto koncepce působí dnes archaicky, v mírně

pozměněné formě jsou mnoha lidmi podnes pocikovány jako

platné: výskyt zrůd po havárii jaderného reaktoru z načí jak bu

doucí obtíže, tak daremnou vládu, která nechala k neštěstí do

jít). Z hlediska praktického vztahu k živé přírodě je pro tyto staré kultury typická zejména vyspělá agrotechnika spojená nezřídka se zavlažováním či hnojením, dále panovnické zvě

řince či obory a existence prvních okrasných zahrad a zahrad

pro pěstování léčivých rostlin.

Pro starou Čínu a její kulturní okruh (Japonsko, Korea) je

typické zejména vykládání světa včetně toho živého jako interakce dvou principů – jang a jin, mužského a ženského –, které se vydělují z původní nediferencované energie čchi, a zdůraznění synchronicity ve světě na rozdíl od kauzality v novověkém evropském kontextu. Pro celý tento okruh je typické intenzivní estetické prožívání přírody, odrážející se v zakládání okrasných a meditačních zahrad, lyrické poezii aj. Typická je určitá záliba v patologickém a násilně deformovaném – od stromků bon

sai přes závojnatky po deformované n ohy čínských dam. Známá je i tradiční čínská medicína, využívající kromě rostlinných léčiv hojně i živočišná, akupunkturu se svébytným teoretickým zázemím atd. Pro některé staré civilizace byly příznačné dlouho přežívající zvířecí kulty (Egypt), spojené s balzamováním zvířecích kadaverů (obdobně jako u lidských mrtvol). Velmi silně se v podobném směru vyvíjelo i povědomí staré Indie, vedoucí přes reinkarnační teorii k naprostému šetření všech zvířat a v p osledku i k posvátné úctě k některým z nich (hovězí dobytek, opice). Pro kultury starého Mexika bylo

pozoruhodné velké množství domestikovaných užitkových i okrasných rostlin, záliba v květinách jako motivu zobrazování

BIOLOGIKCKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ... / 25


a rituálně-mytologické hry provozované se zvířaty byly typické

pro starou Krétu.

Žádná z těchto civilizací však nevytvořila vědu v našem slova

smyslu, nýbrž spíše nahromadění empirie, byk třeba čínská

kultura byla v některých aspektech komplexnější než evrop

ská. Teoretické výklady se soustřeqovaly spíše na medicínu, z níž zejména právě čínská, indická a egyptská byly velmi po

kročilé. 26 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE


III. ANTIKA

Řecko

Kulturní a duchovní prostředí starého Řecka tvořilo v rámci

tehdejšího světa významné specifikum. Je dobrý důvod k do

mněnce, že právě specifická struktura řeckého mýtu (zejména

mýtu apollonského a orfického) umožnila v posledku mýtus

logizací překonat – paradoxně se tak stalo postupným usku

tečňováním nároku, který na člověka tento mýtus klade.

Oproti jiným starým civilizacím byla pro Řecko typická značná organizační rozvolněnost – kromě podobného j azyka, náboženství a vědomí pospolitosti zde až do Alexandrových časů nebyla síla, která by jednotlivé městské státy, polis, nezřídka demokraticky spravované, politicky a mocensky sjednotila. Rovněž zajímavý je nepoměr počtu obyvatelstva k duchovním výkonům, které řecká civilizace přinesla – všechny ostatní říše

Východu byly nesrovnatelně lidnatější. Vzhledem k tomu, že

řecký myšlenkový odkaz je pro pozdější Evropu i pro vývoj

její vědy zcela klíčovým, není n a škodu poněkud blíže popsat

prostředí, v němž vznikal. Řecká kultura rané a klasické doby je typickou představitelkou tzv. hyletického kulturního okruhu (od řec. hýlé – nejdříve listnatý les, později stavební dříví, nakonec ve filosofii látka). Valná většina hyletických kultur (řecká, staroindická, staroperská, keltská aj.) byla nesena indoevropskými jazyky a vyvinula se v oblastech pásma listnatých lesů či mediteránních hájů (kult stromů k těmto kulturám n edílně patří). Typický je pro ně akcentovaný smysl pro tvar, jeho optické vnímání a zobrazování ve výtvarném umění. Optická orientace se promítá i do každodenní metaforiky (vysvětlit něco, objasnit, je nabíledni atd.). Tím se hyletické kultury nejvýrazněji liší od kulturního okruhu eremiálního (od řec. erémos – poušk, pustina), který byl nesen jazyky semitskými a vyvíjel se v polopouštním pásmu Středního východu (kromě židovské a arabské kultury sem patřila s j istými odlišnostmi

ANTIKA / 27


i kultura fénická). Základní orientace eremiálního kulturního okruhu ve světě je akustická (slyš, Izraeli...) a mluvené i psané slovo má zcela enormní význam (historicky zcela ojedinělý vynález hláskového písma je ostatně fénickým objevem – myšlenka „naporcování“ slova na jednotlivé fonémy je zcela netriviální). Zatímco tvarovost a její změny nehrají v eremiálním okruhu na rozdíl od hyletického téměř žádnou roli (židovská i arabská tradice zakazovala i zobrazování ž ivých bytostí, ale v zemích s hyletickou tradicí – Persie, Indie – islám příznačně výtvarné umění nepotlačil), je pro eremiální kultury charakteristický neobyčejný důraz na přesný lineární zápis posvátných textů. Z této linearity výpovědi se posléze vyvinulo i lineární chápání času, časové osy (hyletické kultury neměly poměr k písemným záznamům zdaleka tak vřelý, některé, např. Keltové, přes značnou pokročilost nebyly vůbec kulturou literární). Splynutím o bou tradic v pozdní antice, zejména pak v křeskanství, vznikla teprve evropská kulturní tradice tak, jak ji známe dnes, a je dobrý důvod k domněnce, že mimořádný úspěch evropské kultury byl podmíněn možností osci- 28 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE

Harpyje antických bájí

v představách Aldrovandiho.


lace mezi oběma těmito prvky myšlenkového dědictví. Oba

typy uvažování se promítají podnes do biologického myšlení – například srovnávací morfologie a anatomie, zabývající se tvary a jejich transformacemi, navazují zcela evidentně na hyletické myšlenkové dědictví, molekulární biologie, operující s představou lineárního genetického zápisu, jeho kopírování a povstávání tvaru jeho interpretací (cosi vzdáleně podobného biblickému „tvoření slovem“), navazuje n aopak na dědictví

eremiální.

Řecká kultura, až do helénistické éry výrazně hyletická, ope

rovala ve vztahu k živým organismům jak v lidovém jazyce, tak ve filosofii od nejstarších dob s pojmem fysis (od fyó – rostu,

vzrůstám). Pojem fysis lze do češtiny přeložit buq slovem pří

roda, nebo přirozenost (celá biologie až do konce renesance

se ptá především po přirozenosti jednoho každého živého or

ganismu). Do řádu fysis patří vše, co se nějakým způsobem

rodí, vzniká a poté o pět zaniká, tedy především živé organismy (abstraktní pojmy a geometrická jsoucna, zákony a zvyky, lidské výrobky atd. sem nepatří). Jedna ze základních charakteristik řádu fysis je proměnlivost, uplývavost, neuchopitel

nost (představa sbírky brouků v novověkém slova smyslu by byla pro Řeka, i kdyby se jimi chtěl zabývat, zcela cizí – usuše

ným exemplářům chybí totiž právě to zásadní, co je na nich

podstatné – bytí v proměně, v řádu fysis). Fysis jedné každé

živé b ytosti se projeví v podmínkách, které toto projevení umožňují – ak už jsou to podmínky přirozené (zvíře ve svém obvyklém biotopu), či umělé (léčivá rostlina aplikovaná jako medikament). Svou přirozenost mají nejen všechny rostliny a zvířata, ale i lidé – jak jednotlivci, tak lidstvo jako celek. Do latiny byl pojem fysis posléze překládán výrazem natura (doslova to, co má být zrozeno: od nasco – rodím se), což posléze přešlo do většiny evropských jazyků jako pojem pro p řírodu či lidskou přirozenost – náturu. Opakem k tomu byl latinský

výraz cultura (doslova to, co má být pěstováno: od colo – pěs

tit, uctívat). Tento výraz se původně vztahoval na polní kultu

ANTIKA / 29


ry, později i na veškeré hmotné i nehmotné artefakty vůbec

(pro Řeky byly opakem přírozených jsoucen, fysei, zákony, tra

dice či zvyky, nomoi).

Řecký svět se vyznačoval ve srovnání s okolními etniky krom

obyčejnou zvědavostí a zvídavostí, spojenou s obchodním duchem a široce rozvětveným zámořským obchodem (právě moře a jeho fauna hrály v řecké tradici podstatně důležitější roli než vnitrozemí – přičemž zajímavé bylo právě pobřežní rozhraní moře a pevniny). Rovněž řecká f ilosofie jakožto samostatný způsob myšlení přeměňující tvořivě mýtus představovala naprosté unikum – a právě z ní se posléze vydělily jednotlivé vědy, mezi nimi i biologie. Řecká kultura, na rozdíl od římské, kladla relativně malý důraz na zemědělství, které rozhodně nepředstavovalo prestižní obor činnosti. Rovněž měli Řekové jen relativně velmi malý smysl pro krásu květin (na rozdíl třeba od staré Kréty), spíše se pozornosti těšilo okrasné ptactvo a „prestižní“ domácí zvířata typu koní a psů. V dílech

řeckých filosofů od nejstarší doby lze zaznamenat nejrůznější

pozorování dějů v živé přírodě a spekulace o nich. Pro potře

by tohoto textu jsou vybráni pouze autoři nejdůležitější, které

lze nějakým způsobem označit z dnešního hlediska za biolo

gické badatele. Obecně lze o řecké filosofii a vědě říci, že je

jich cílem nebyla praktická aplikace či dokonce vědotechnika,

ale poznání pro poznání samo. Nazírání skutečnosti, t heóreia (od theos – bůh – nazírání s odstupem, bez praktické zainte

resovanosti, tak jak to činí bohové), bylo hlavním cílem, bios theórétikos, život tímto nazíráním naplněný, byl chápán jako život nejplnější a nejlépe využitý. Řecké poznání bylo mnohem bezprostřednější a méně instrumentální než dnešní; existovaly sice jednoduché experimenty a později i pitvy živočichů, ale v mnohem menší míře než v novověké biologii – pozorování bylo základní metodou. Antická v ěda si povšimla nejrůznějších

jednotlivostí, na něž bylo namnoze navázáno až v novověku, jeden novověký pojem ale vůbec neznala – byl to pojem evoluce. Určitý obraz o historičnosti a odlišnosti minulých věků 30 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE


a přítomné doby antika sice měla, ale představa pokroku v živém světě v lineárním čase jí byla zcela cizí – chod světa chá

pala spíše cyklicky.

Na biologické bádání, včetně novověkého, mělo značný ne

přímý vliv učení filosofa a mystika Pýthagory ze Samu (asi

570–497 př. Kr.) a jeho žáků, ač se živých objektů týkalo jen

okrajově. Pýthagoras a jeho následovníci spatřovali v číslech, zejména celých, základ všeho kosmického řádu, konstituující princip pohybu nebeských těles, t varu pozemských objektů, člověka a jeho duchovních produktů, zejména geometrie

a hudby. Na rozdíl od dnešního pojetí přisuzovali pýthagorej

ci číslům nejen kvantitativní, ale ještě i kvalitativní hodnotu.

Pozdější ozvuky této duchovní tradice se promítají do zrození

dnešní vědy v raném novověku, kdy se číslo stává opět konsti

tutivním prvkem světa, tentokrát jako naměřená experimen

tální veličina, jako převod kvalitativních (neměřitelných) vlast

ností n a měřitelné. Inspiraci v číselné mystice nalezly nejen

exaktní disciplíny biologie, navazující na metody fyziky a chemie, ale i systematika (např. Linnéův systém rostlin) a naturfilosofie německého romatismu.

Biologii a zejména medicínu pozdějších období výrazně

ovlivnil Hippokrates z Kóu (asi 460–370 př. Kr.) a jeho žáci,

jejichž dílo se zachovalo v obsáhlém později sestaveném sou

boru, známém pod názvem Corpus Hippocraticum. Jde o sou

bor medicínských, fyziologických, filosofických a mysticko-náboženských textů (hranice mezi těmito disciplínami nebyla v zmiňované době pocikována jako ostrá a Hippokrates sám byl knězem boha Asklépia). Dílo obsahuje mnoho postřehů týkajících se nemocí, jejich prognózy a terapie, dietetických a duševně-hygienických předpisů, zvířat a rostlin využitelných v medicíně či v potravě atd. Pozdější dobu ovlivnily zejména představy o nutnosti rovnováhy čtyř škáv ve zdravém lidském těle: k rve, hlenu, žluté žluči a černé žluči. Jejich vzájemný ne

poměr vyvolává chorobné stavy a ovlivňuje i temperament.

Hippokratovská škola se zabývala také dědičností a právě krev

ANTIKA / 31


viděla jako jejího hlavního nositele. Tato myšlenková schéma

ta, stejně jako zásady lékařské etiky vypracované Hippokratem,

ovlivnila evropskou medicínu a fyziologii dlouho do novově

ku a některé současné představy, zejména endokrinologické,

na ně v pozměněné formě navazují.

Do biologických disciplín zasáhlo podstatnou měrou zej

ména nejvýznamnější intelektuální centrum klasického Řecka,

athénská Akadémie. Její zakladatel, Platón (427–347 př. Kr.),

se sice b iologickým disciplínám nevěnoval, ale četné jeho

představy, jež velmi silně zasáhly pozdější řeckou i celoevrop

skou filosofii, tak nepřímo ovlivnily i biologii. Zejména pak to

byla jeho nauka o idejích, jejichž svět zůstává stále stejný, jed

notlivé věci viditelného světa jsou jejich obrazem a poukazují

k nim. Podobné představy byly později často aplikovány při diskusích o povaze druhu v živém světě – řecké slovo eidos, v zásadě synonymum pro ideu, značí zároveň i d ruh, latinské

species označuje současně druh i pohled (podobně třeba rus

ké vid). Souvislost vnějšího vzhledu s povahou věcí a jejich po

znávání „nahlížením“ představují výrazný hyletický prvek v řec

kém a později celoevropském myšlení.

Platónův žák Aristoteles ze Stageiry (384–322 př. Kr.) byl,

kromě své velmi mnohostranné filosofické činnosti, i zdaleka

nejvýznamnějším antickým biologem, jehož dílo bylo překo

náno až v novověku. Pro vznik novověké vědy m ěla velký vý

znam i Aristotelova logika a jeho systém logických dichotomií,

podnes používaný například v určovacích klíčích (dihairese –

dělení pojmu v dva podpojmy jemu podřazené). Ač se značná

část Aristotelových děl zachovala, za ztracené lze mít zejména

jeho spisy o rostlinách. V evropské novější tradici bývá zvykem

citovat Aristotelova díla (i díla dalších řeckých autorů) názvy jejich latinských překladů, ač originály jsou samozřejmě v řečtině. Této praxe, j akkoli dnes už málo účelné, se pro snazší

orientaci podržíme i zde. Z Aristotelových zoologických spisů

je třeba jmenovat Historia animalium (Přírodopis zvířat), De

generationeanimalium (O rozmnožování zvířat), Departibus

32 / MALÉ DĚJINY BIOLOGIE




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist