načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Obrana masochismu - Anita Phillipsová

Obrana masochismu

Elektronická kniha: Obrana masochismu
Autor:

V této provokativní knize Anita Phillips inteligentně zachraňuje masochismus před klinickým diskurzem, který jej nazývá patologickou chorobou, a navrací jej do kontextu odlišné lidské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 227
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Daniel Micka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1298-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha ukazuje masochismus v novém pojetí - ne jako patologický jev, nemoc, ale jako přirozenou součást lidské sexuality i umělecké tvorby. Podle Phillipsové je masochismus zdravou součástí lidské psychiky, užívání si rozkoší při imaginárním či reálném utrpení z rukou jiného člověka, který je zpraven o konečném výsledku - uspokojení. Autorka zkoumá rozličné stránky masochistické zkušenosti, její odlišnou povahu pro muže a ženy, ukazuje masochismus ve světle náboženských zážitků či umění, zvláště vybraných literárních děl. Jejím cílem je oprostit masochismus od zkresleného pojetí hříchu, umrtvování, radosti z násilí, ale naopak se jej naučit přijímat jako plnohodnotný aspekt života. Pojednání o masochismu se snaží osvobodit tento jev od klinického diskurzu, v němž je považován za nemoc, a vrací ho zpět do kontextu odlišné lidské zkušenosti a umělecké tvořivosti.

Popis nakladatele

V této provokativní knize Anita Phillips inteligentně zachraňuje masochismus před klinickým diskurzem, který jej nazývá patologickou chorobou, a navrací jej do kontextu odlišné lidské zkušenosti a uměleckého vyjádření. Výsledkem je neotřelý a fascinující moderní náhled na touhu, zvědavost a erotično.Od té doby, co Baron Richard von Krafft-Ebing začal v devatenáctém století termín „masochismus“ razit, byl mylně pojímán jakožto slabší protějšek sadismu, avšak Anita Phillipsová, redaktorka britského akademického časopisu Interstice (Škvíra), tento mýtus vyvrací a tvrdí, že masochismus je „hluboce autonomní“. Umění, jak ztvárnit masochistické fantazie, píše, je „být zraňován tím správným způsobem a v ten pravý čas, a to podle sofistikovaného, člověkem vytvořeného scénáře“. Phillipsová jde zpátky k Freudovi, Jungovi, Foucaultovi a Leu Bersanimu, aby vytvořila novou definici masochismu, přičemž zkoumá populární kulturu, aby demonstrovala jak jeho nutnost, tak mocný vliv, jaký měl na západní kulturu – od Modrého sametu Davida Lynche k Zázraku růže Jeana Geneta, jakož i k obrazům umučeného Krista v Novém Zákoně. Ukazuje, že masochismus je zdravou součástí lidské psychiky, jež si užívá tajné rozkoše při vytrvalém imaginárním či reálném utrpení z rukou jiného člověka, který je zpraven o tom, že konečným výsledkem je uspokojení. Podle autorky nelze masochismus ztotožnit jen s pudem smrti – má totiž více společného se životem. Ve svém asi nejpůsobivějším argumentu se zaměřuje na vztah mezi kreativitou a masochismem, při němž spojuje složitost tvůrčího přetavení s komplikovaností masochistické touhy. Všichni umělci, odvažuje se Anita Phillipsová tvrdit, jsou v podstatě mistři v masochismu. Dle její definice se výraz masochismus ani tak moc netýká sexuální praktiky jako spíše touhy po sebezničujícím zážitku, po čemkoliv, co zbourá hranice ega a uvolní v jedinci cestu k jakési blaženosti či extázi. A právě masochisté jsou podle ní zběhlí v hledání takových zkušeností, přičemž si dokážou namíchat přímo koktejl ze života a smrti: strádání, bolest, rozkoš, rozpolcenost, trans. I když Anita Phillipsová vykládá velmi stylizované rituály sadomasochistických hrátek, jejím cílem je pouze zdůraznit jejich symbolický význam, nikoliv zredukovat masochismus na nějakou přijatelnou formu laskavosti. Chce pouze odejmout pejorativní osten, který slovo masochismus má, a zkoumá způsob, jakým by mohl masochismus zásobovat jedince nepřebernými možnostmi. Úchvatně dokazuje moc masochismu, který v sobě zahrnuje eros i thanatos, temnotu i světlo, touhu i její nevyhnutelnou ztrátu. Anita Phillipsová odhaluje odvěký vztah mezi bolestí a romantickou láskou. Svou studii završuje skvělým pohledem na souvislost mezi spiritualitou a sexualitou. Bravurně dává do souvislosti představy náboženského sebeumrtvování a masochismu. Kniha je psána s vtipem a znalecky a jistě vyvolá napjatou diskusi o tom, jaká je vlastně povaha sexuality. Anita Phillipsová je redaktorkou literárního časopisu Interstice a napsala řadu článků o současné sexualitě a umění jakož i o románové tvorbě. Žije v Londýně.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Anita Phillipsová

Obrana masOchismu


translation © Daniel Micka, 2016

Published by arrangement with

Kristin Olson Literary Agency s. r. o.

ISBN 978-80-7511-298-9

ISBN 978-80-7511-299-6 (epub)

ISBN 978-80-7511-300-9 (pdf )

Anita Phillips

a Defence Of masOchism


Mé matce a otci


5

ÚVOD

Večírek už téměř končil, když ke mně přistoupil svět

lovlasý mladý právník ze Skotska, který náhodou za

slechl, že píšu knihu o  masochismu. Přiopilý a  zaujat

mým nápadem mi řekl, že je přesvědčen, že ženy jsou

všechny masochistky a  muži sadisti. Byl to fakt, který

nikdo nepřipouštěl, každý jej tajil, a on si o něm chtěl se

mnou – jediným člověkem na světě, jenž zjistil, že tato

skutečnost je (zdá se, že si to myslel) nepopiratelnou,

zásadní pravdou – popovídat. Nakonec si ho jeho přátelé

se smíchem odvedli pryč.

V  kavárně poblíž Regent’s  Parku jsem se jednoho

odpoledne setkala s  důvěrnou přítelkyní z  univerzity,

která vypadá jako chlapecká verze Nicole Kidmanové.

Obě jsme dokončily doktorát přibližně ve stejné době,

ale nyní, jak mi sdělila, má problémy s hledáním práce.

Důvodem je její „silný masochismus“. Sarkasticky se

zasmála, jako by byla v rozpacích.

To jsou jen dva příklady široce odlišných významů,

jež tomuto termínu lidé připisují, a  velmi rozdílných

způsobů, jakými s ním spojují svou zkušenost.V násle

dující debatě se svou přítelkyní jsem vyslovila podezření,


6

že je přímo posedlá tím, nacházet ve svých těžkostech

jakýsi masochistický původ. Tyto problémy by se jistě

daly přisoudit pochopitelným emocionálním reakcím,

jež následují po doktorské práci, jako jsou ambivalence

a pochybnosti o sobě. Ve svém krátkém, žertovnémrozhovoru s oním právníkem jsem se snažila zpochybnit to,

co jsem pokládala za jeho zjednodušený názor, a řekla

jsem mu, že masochismus jakožto termín byl vymyšlen

proto, aby popsal nikoliv ženskou, nýbrž mužskou sexuální tendenci.

Jedním z  cílů této knihy je porozumět tomu, co je skutečně masochistické a  co by mělo být ponecháno stranou a zváženo v jiném světle. Masochismus se stal výhodným slovem pro všehochuť a  používá se k posání obrovského množství hříchů, jakož i  dobrých mravů. Řekla bych, že chybné chápánímasochistického chování je široce rozšířené a že důvody pro to jsou převážně historické. V  průběhu času, jak se postupně mění úzus, teoretické redefinice a  dochází k  novému přisvojování, se původní významy ztrácejí. To je matoucí pro každého.

Moje premisa zní, že náš obraz masochismu jemimořádně zkreslený. V této knize se masochismu zastávám. Vypadá-li to jako nějaký pochybná, neuvěřitelnámyšlenka, je to kvůli vágní a zcela mylné víře, že masochisté mají potěšení z násilí a že násilí, včetně toho intelektuálního, přijímají za své. Naopak, masochismus před násilím prchá a vytváří neobyčejný a podmanivý scénář, který je třeba pochopit, aby se s ním dalo pracovat. Je to velmi inteligentní perverze.

Tato kniha chce masochismus zachránit před klinickým diskurzem, který jej nazývá jakousi nemocí, propůjčuje mu identitu čehosi patologického a  navrací jej zpátky do kontextu odlišné lidské zkušenostia umělecké tvořivosti, z níž původně vzešel. Přála bych si, aby tato kniha byla povzbudivá a  občerstvující, a  nikoliv jen analytickým pojednáním, které se pokouší stanovit normy chování.

Protože nikdo neví přesně, co masochismus znamená, mnozí lidé své vlastní chování, touhy a jednání chápou nesprávně a vysvětlují je možná nešikovně a úzkostlivě. Například právník na večírku zřejmě doufal, žepotvrdím jeho názor, že všechny ženy chtějí být ovládány, třeba proto, aby ulehčil svým pocitům viny z  toho, že mu přináší potěšení být dominantní. Svou roli tu mohou hrát také obavy ze zženštilosti. Většina mužů nechce mít nic společného s nepřípustnou touhou podrobit se, neboť ohrožuje jejich představu mužství tím, že je dává napospas a činí je výlučným majetkem opačnéhopohlaví. V  této knize tvrdím, že na mužském masochismu není nic zženštilého ani není nic neetického na mužské sexuální dominanci (kromě případů vynuceného sexu či znásilnění, jež porušují křehkou úmluvu mezi sexuálními partnery).

8

Moje přítelkyně z univerzity samu sebe popisujeja

kožto masochistickou ze zcela jiných důvodů, ačkoliv

se domnívám, že i  zde přichází ke slovu vina. Chtěla

by, a může si to dovolit, dělat kariéru jako autorkapí

šící o  literatuře a  lidské zkušenosti, ale ještě si zcela

nevybudovala sebedůvěru a smysl pro autonomii.Ma

sochismus pojímaný negativně lze používat jako slo

vo trestající naše self, jako způsob, jak být na sebe zlý,

když nesplňujete svá vlastní měřítka. A má přítelkyně

má měřítka sebehodnocení velmi vysoká. Masochis

mus však není jen o bolesti, ale je to také jedna z cest

k  intenzivní radosti a  obnově sil. Sexuální masochis

mus nabízí východisko pro lidi, kteří se příliš přepínají,

již dosahují lepších výsledků než ostatní a kteří nejsou

nikdy dost dobří; poskytuje jakousi alternativu prone

možnou radu brát život s  lehkostí. Chci ukázat, jak

může být sexuální bolest psychologicky léčivá, jestliže

přemění vnitřní strádání na něco, co může vaše tělo

přijmout a vydržet.

Zde uvádím některé příklady dalších věcí, které

lidé považují za masochistické, přičemž všechno mi

lidé sdělili mimoděk během stovek rozhovorů na toto

téma, jež vyplynuly spontánně v  celé řadě souvislostí

(například u jídelního stolu, na studentském semináři,

v  důvěrném rozhovoru s  přítelem) od doby, kdy jsem

se svým výzkumem začala. Které z  nich jsou opravdu

masochistické? .

Běžet londýnský maraton. .

Oblažovat se představou znásilnění od fašisty. .

Dát si v restauraci vindaloo, jídlo tak pálivé pro citlivý

jazyk, že vám vyrazí pot na celém těle, a  přesto cítíte

potřebu celý zážitek za několik týdnů zopakovat. .

Udělat si titul Ph.D. (tento příklad uvedlo hned několik

lidí). .

Být tak citlivý, že se vždy cítíte být přímo drceni silou vůle

ostatních lidí. .

Nechat si šlápnout na hruď ženou s jehlovými podpatky

tak, že vám vtlačí bradavky dovnitř. .

Být vášnivě zamilován do někoho, kdo neví, že existujete. .

Zaplavat si v kanálu La Manche koncem listopadu. .

Představit si, jaké by to bylo milovat se se zápasníkem

sumo a být přitom vespod.

Doufám, že když se zaměřuji na masochismus, snad zabráním tomu, aby se ho užívalo jako jakéhosiemocionálního a  sexuálního odpadkového koše, jako zásuvky na drobnosti lidského chování, na věci, které si sami nedokážou vysvětlit, ale přesto je silně prožívají.Přestaneme-li masochismus vnímat jako odpadkový koš, vyjde najevo, že se dá zkoumat ze svého vlastního hlediska. Rozhodně by neměl být spojován s vinou (ani chválou). Masochismu bychom se neměli příliš rychle zříkat, jako v případě právníka, ale ani ho příliš snadno akceptovat, jako v případě mé přítelkyně z univerzity.

V  této knize chci zdůraznit dva důležité principy. Zaprvé masochismus není o tom, co lidé dělajío samotě, ale jedná se o  něco, co musí zahrnovat další osobu, i když se objevuje jen v představách. Maratonského běžce, plavce, člověka potřebujícího pálivé jídlo jako drogua tvrdě studujícího, zbídačeného postgraduálního studenta můžeme tedy ihned vyloučit. Všichni kromě třetího případu mají skutečně něco společného s  masochisty, a to je jejich asketismus, téma, k němuž se ještě vrátím. Avšak masochismus se vždy hlavně týká nějaké formy touhy či pocitu spjatého s jiným člověkem.

Druhým principem je sex. Podle mě existuje jakási forma masochismu obsaženého v  umění, ale masochismus je v  zásadě záležitostí sexuální. Začlenit sem tedy můžeme fantazie o znásilnění, neopětovanou lásku, touhu po zápasnících sumo nebo špičatých podpatcích. Určitá dobrovolná přecitlivělost by rovněž jakožto extenze sexuálního chování spadala do nespecializované oblasti sociální interakce.

Doufám, že čtenáři této knihy získají lepší představu

o tom, z čeho se masochismus skládá, jak a proč jsou lidé

masochističtí svým vlastním konkrétním způsobem.

Možná pocítí úlevu nebo neklid. Přála bych si, aby zažili


11

pocit, že mají hlubší vhled do sebe samých než kdy dříve

a  že dokážou lépe zvládat výzvy sexuality. Lidé se mě

občas ptají, jestli jsem tedy sama masochistka. Vždycky

odpovídám, že ano, ale taková otázka mě irituje. Je to

totiž podobné, jako kdyby mě chtěli označit za člověka,

který patří k nějakému vzácnému druhu, druhu, jehož

přepadnou televizní kamery dychtící natočit bizarníri

tuály dvoření pro potěšení přirozených milenců po celé

zemi. Nejsem masochistka, když zrovna žehlím nebo

obědvám s  přítelem; není to něco, co denuje, kdo já

jsem, co mi dává jakousi identitu. Není to tak totalitní.

Těšit se například z  toho, že jste sexuálně ovládá

ni, vám nezabraňuje si zároveň užívat, že máte navrch.

Vlastně vám to nebrání ani užívat si všech druhůostat

ních sexuálních možností. Masochismus může být něco,

co chcete ve svém životě dělat v  určitou dobu z urči

tých důvodů. Můžete si z  něj vzít to, co chcete, a  jít

dál. Může být součástí vysoce rozmanitého sexuálního

života, něčím, co je částečkou široké škály alternativ

nebo alternativou preferovanou. Nebo může být jakousi

imaginární eventualitou, odrazovým můstkem proumě

leckou a duchovní aktivitu. Myšlenka, že některé lidi lze

označit za masochisty, nevypovídá zcela beze zbytku

o tom, jak to vše funguje. Masochismus vyžadujeodliš

né hledisko od, řekněme, homosexuality, kterou gayové

a  lesbičky mají tendenci pociťovat jako permanentní,

explicitní rys a  významný zdroj identity. My všichni


12

jsme masochisté – alespoň občas v nějaké formě, protože

na tom závisí významným způsobem pocit našeho já.

(„Mohu-li být napaden nebo si představit, že to stalo,

určitě existuji.“)

S  příchodem sexuologie ke konci minulého století

se objevil násilný jazyk sexuality a  perverze a  tato řeč

(nikoliv však masochistická) pak sestoupila mezi nás

a  nalezla si cestu do populárního chápání sexuálního

života, takže místo abychom se jednoduše těšili z toho

či čerpali rozkoš z onoho, přisuzujeme si toto „chování“

či onu „tendenci“. Jestliže lidé věří sexuologům a jejich

slovům, co je normální a co abnormální, musejí seprav

děpodobně buď přizpůsobit a vést katastrofálně nudné

životy, zejména jde-li o sex, nebo jednat tajně či rebelsky.

Nic z  toho není ovšem nutné. Nemusíte se uchylovat

k  misionářské pozici jednou týdně v  neděli večer, ani

naproti tomu absolvovat celé to propichování bradavek,

svazování a SM subkulturu. Mezi tím vším existuje ještě

spousta dalších možností.

Masochismus je poměrně mladé slovo. Tím chci říci,

že před koncem devatenáctého století neexistovalo žádné

slovo označující rozmanité touhy a skutky, jež jsou dnes

přiřazovány pod společný název  – masochismus. Dát

něčemu jméno s sebou přináší všechny druhy separací,

rekonstrukcí, redefinicí a vytrhávání z kontextu.Pojme

nování masochismus bylo nepříznivé, nešikovné a  pro

člověk, jehož jméno bylo takto označeno, ničivé. To je


13

jeden z důvodů pro kombinaci poznání i zmatku, který

má tento termín sklon vyvolávat.

„Masochismus“ označuje poruchu objevenou čizfor

mulovanou sexuologem devatenáctého století, baronem

Richardem von Krat-Ebingem: jako klinický pojem je

jen něco málo přes sto let starý, v anglicky mluvícím světě

se objevil kolem roku 1890 nebo 1892. V současném úzu

pro něj nemáme žádné alternativní pojmy, ač existoval

raně klinický výraz „algolagnie“ s významem touha po

bolesti a  jedno slovo s  široce rozdílnými konotacemi

v  románech Sacher-Masocha „nadsmyslnost“. Ani je

den z těchto termínů však nepřežil svou dobu. Takový

nedostatek v  terminologii je něco, co si samo o  sobě

zasluhuje pozornost. Na rozdíl od klinického termínu

„invert“, který je používán k  označení homosexuálů,

žádný jiný slovník nelze znovu oprášit. Nemáme žádné

ekvivalenty povznesenějšího slova „sapcký“ ve smyslu

lesbický ani slova z  ulice „teplý“ (queer) označujícího

gaye. Snad je to proto, že žádná historická protikultura

důsledně neoslavuje masochistickou rozkoš (neexistuje

žádné Hnutí za osvobození masochistů a je jasné proč).

Podle explicitně masochistických zásad nejsou ani or

ganizovány celé společnosti, jako tomu bylo v přípa

dě starověkých Řeků s  homosexualitou. Masochismus

v sobě jakožto termín nese jakousi smyšlenou, falešnou

atmosféru. Významně selhal, když se denoval jako

nějaká lidská tendence, přičemž se vzpírá rekultivaci,


14

generalizaci a  odolává zplnomocňujícím a  integračním

pohybům, které transformovaly a rozšiřovaly názory po

celé století; dosud stojí mimo tyto osvobozující vlny, a buď

odmítá, nebo je neschopen vyjevit se jakožto autentický

modus zkušenosti.

Sto let po Krafft-Ebingovi je masochismus stále ještě

definován jako perverze a masochisté tak sdílejí svoupo

chybnou odlišnost se smíšenou skupinou lidí od nekrofilů

po zvířecí fetišisty. Jen z tohoto důvodu, když jednoho

dne objevíte své masochistické sklony nebo na ně budete

jemně, avšak rozhodně upozorněni přáteli, kteří to s vámi

myslí dobře, to pro vás bude pravděpodobně trochu šok.

Ocitnete se náhle na špatné straně cesty a asi budete na

všechna svá hlavní životní rozhodnutí hledět v  novém

světle. Neudělali jste náhodou nějakou vážnou profesní

chybu kvůli svým masochistickým tendencím?Zamilo

váváte se kvůli masochismu neustále do nesprávných lidí?

Byl by váš život úspěšnější, zdravější, kdybyste s takovými

perverzními myšlenkami a činy přestali?

Odpověď na všechny tyto otázky je pravděpodobnězá

porná. Existuje mnoho dobrých důvodů, proč dělat věci,

které se zdánlivě jeví jako špatné. Například zamilovat

se do nesprávné osoby můžete proto, že nejste připraveni

usadit se, ale rádi k někomu pociťujete vášnivou lásku.

Velká profesionální chyba může být vlastním cílem, který

odkryje touhu po změně práce, již si sice tajně přejeme,

avšak nemáme nervy na to, abychom o ni usilovali přímo.


15

A pokud jde o úspěch, ten není cílem každého, zvláště

tehdy, znamená-li to vzdát se života ve fantazii.

Naopak předpokládejme, že se rozhodnete žít sesvými výstřednostmi a těžkostmi. Jste-li skutečně aktivně masochističtí (vzhledem k vysokému stupni nepochopení existuje velká šance, že se váš přítel či přítelkyně mýlí), je možné, že pro vás neexistuje žádná alternativa. A po chvilce začnete třeba cítit, že máte na nějakou malou neškodnou úchylku právo. Možná si dokonce začnete klást otázku, proč by něco, co bylo zcela úctyhodné pro Shakespeara (ono „milencovo štípnutí, jež zabolí a přece milé jest“), mělo v  této údajně liberální době mít tak špatnou pověst. Jakou verzi normálnosti máme přijmout za svou? Kdo jsou oni cenzoři, proti jejichž autoritěpotřebuje být masochismus obhajován? Jaký druh mentality vytváří jeho negativní obraz?

Myslím, že se zvětšuje prostor pro pozitivnějšíinterretaci masochismu, který jsem zde předložila, interretaci, jež vychází spíše z umění než z vědy. Domnívám

se, že by takovýto výklad mohl vzejít jedině z umění, že

masochismus nelze nikdy posuzovat z vědeckéhohlediska, ačkoliv vědec integrity (například Freud) si nemohl

pomoci a  musel učinit závěr, že existuje něco, co on či

ona postrádají.

Při provádění výzkumu a psaní této knihy jsempoznala jen pár lidí, kterým bylo toto téma lhostejné. Většina lidí se dokázala, když vynaložila velké úsilí, k nějakému tomu nepatrnému osobnímu masochismu přiznat. Moje zubařka, již jsem podezírala z inklinování k sadismu, mi řekla, že podle ní jsou tyto věci „kořením života“. Jedna důvěrná přítelkyně byla přímo uchvácena myšlenkou, že by se její obětní extremismus ohledně lásky, práce a umění dal považovat nikoliv za sebedestruktivní, nýbrž masochisticky asertivní. Když jsme o  tom diskutovali, v  některých lidech se uvolnilo jakési napětí mezi tím, co neustále dělali, a  tím, co si myslí, že by dělat měli. Rozhovor se soustředil na součást jejich já, kterou jim nikdo neumožnil popsat, která zůstala jakoby vně, na ohrožení jejich vlastní hodnoty a zlost na ni.

Jistě, objevilo se také nějaké to zvednuté obočí,překvapivý smích či požadavek, abychom více pracovali s  obrázky. Jeden přívětivý, belhavý americký básník se nervózně odtáhl a řekl, že je to „nebezpečná věc, na niž se lidé děsí jenom pomyslet“. Ozvalo se také několik vskutku škrobených odpovědí. Alespoň mezi těmi lidmi, které jsem poznala, se však zdá, že masochismus již není pokládán za odpudivou a  nepřirozenou tendenci nebo za něco, co by mělo být odděleno od charakteru člověka kvůli pozvednutí sebevědomí. Zkrátka pro ty, kdo mají otevřenou mysl, není třeba masochismus bránit, ale vysvětlit.

Přesto existuje mnoho lidí, kteří potřebují slyšet více argumentů. Pro ně je masochismus neodvolatelně spojen se zvrhlostí. „Zvrhlý“ (sleaze) je nový název pro poměrně

17

starobylý seznam institucí, jaké v Británii ilustrujíkon

zervativní členové parlamentu číhající jako Priapus zake

ři či v bordelech ve zchátralých částech jižního Londýna

nebo prominentní členové systému trestního práva, již

pomalu jezdí podél chodníků a vyhledávají prostitutky.

To nemá co dělat s masochismem ani jakoukoliv jinou

perverzí, ale rozhodně to souvisí se sexuálníma morál

ním pokrytectvím. Masochismus může být špinavý, ale

není zvrhlý.

Záměna jednoho s druhým vychází z obecné touhy

zůstat respektovaným, zatímco jsme zároveňuspokojo

váni a vzrušováni kvazi sexuálním způsobem a rozechvělí

natolik zprostředkovaně, že se naše svědomí vůbecneo

zve. Tuto touhu bezostyšně uspokojují populární noviny.

Vzpomínám si, že když mi bylo asi deset let, navštívila

jsem jednu tetu, která jedny z  těchto novin odebírala

a  četla je se směsicí hrůzy a  úžasu  – každý druhý pří

běh byl o znásilnění nebo sexuální vraždě. Teprve jako

dospělí pochopíme, že takovému dráždivému tématu

se dostane ještě krátkého, žurnalisticky objektivního

komentáře, aby byl čtenář ušetřen vědomí, že je sám

vzrušený.

Sexualita je zvrhlá jen tehdy, když je tajnůstkářská

a záludná, když předstírá, že tu není, zatímco podloudně

hledá svůj cíl – osahávač v metru, který zmizí dříve, než

se otočíte, a  zjistíte, že jste obklopeni mdlými obličeji

s neškodným výrazem. Zvrhlost hodně souvisí s tím, že se nějaký sexuální aspekt vyloučí z něčí normálníosobnosti. Sexuální dobrodružství je zcela jinou záležitostí. Vychází ze schopnosti vytvořit si pro sebe život, který stojí opravdu za to žít – a ne se přizpůsobovatpřevládající ortodoxii do té míry, že se stanete bezcitní a budete potřebovat zástupné, nepřijatelné vzrušení, abyste každý den vůbec přežili.

O  mnoho lepší to není ani s  monogamií. Sexuální dobrodružství se může odehrávat v párech, nikoliv jen ve speciálních druzích subkultur a skupin, které „sivyměňují sexuální partnery“ (swing). Vytvoření nových forem úchylek od velkého množství sexuálních zážitků prokázalo jen málo lidem nějakou službu. Kráčet popřímé a úzké cestě sexuální „normálnosti“ pravděpodobně nepřinese zásadní pocit, že žijete naplno a opravdu, pocit, který každý v životě někdy měl, jenž je však pro některé jen vzdálenou vzpomínkou. Opakujete-li neustále tutéž „normální“ polohu, asi vám to nezničí zdraví, ale život brzy zešediví.

Vezmeme-li v úvahu názory na sex, v posledních dvou desetiletích lidé ušli dlouhou cestu. Existují příručky a  filmy, které vám řeknou, jak z  něj vytěžit co nejvíce, a ujistí vás, že sex je dobrý pro vaše zdraví a pohodu, a to ještě více než hnědá rýže s klíčky. Je to něco, co si máme dopřávat v pravidelných, mírných dávkách. Woody Allen však říká, že sex není vůbec dobrý, pakliže není špinavý. Ti, kdo pěstují praktiky SM, by s ním souhlasili. Zároveň s  tím, jak se rozrůstají informace o  sexuálních způsobech a  zvycích, rozkvétá jakýsi subkulturní svět, který se okázale chlubí svými sexuálními prohřešky v podobě sadomasochismu, svazování a fetišismu.

Sadomasochismus jakožto subkultura má velký vliv a existuje již od doby, kdy jej Lou Reed a RollingStones převzali od čistotných populárních skupin a  kdy být charismaticky špatným se stalo populárnější než být řádně dobrým. To už je hodně dávno, avšak móda pořád nahlíží do truhly se sadomasochistickými šaty a vylepšuje a předělává lesklou přizpůsobivou a těsnou gumu na konfrontační oděv. SM je již běžnou,přijímanou praktikou, součástí image bank, již nešokuje buržoazní dobrý vkus jako v minulosti, ale nabízí mrazení po těle z něčeho temného a zvráceného.

Móda je však – alespoň ta ženská – základnou pro soutěživé vlivy a na opačném konci módy blyštivé kůže a  jehlových podpatků stojí návrat volných květinových potisků a dlouhých vlasů zakadeřených do nevinnéprostoty. To, co měnivá schopnost módy ukazuje, je, že nikdy nechceme zahodit obraz sebe samých, svou vlastní image, k níž bychom se možná později vrátili. S tímto experimentalismem, představou – ať již potlačenou, či potenciální, která se chce zviditelnit – jiných self rovněž válčí ideologie a  touha prezentovat se určitým způsobem. Přehnaně ženské oblečení způsobuje, že člověk má k  opačnému pohlaví jiný druh vztahu, že dává najevo spíše zdrženlivou, narcistickou smyslnost než přímou, vyzývavou erotičnost.

Sadomasochismus jakožto módní vliv je jakýmsistylistickým vyjádřením boje mezi pohlavími, boje sílya svádění. Avšak jako popis toho, co dva lidé dělají v posteli (nebo na podlaze či proti zdi), je označením nesprávným. Existuje sadismus a existuje masochismus a oboje se moc v lásce nemá. Markýze de Sade a Leopolda vonSacher-Masocha, byť oba aristokraty, od sebe dělilo nejen jedno století, ale také výrazně odlišné sexuální názory. Sadista a masochista jsou proto nemožnou dvojicí.

Dáme-li sadistu a  masochistu dohromady, bude to pravděpodobně způsobeno nějakým vzájemným nepochopením a  chybnou interpretací. Volba bude neobvyklá  – každý z  partnerů může poznat, že ten druhý není jeho obvyklý typ –, a  možná právě to je bude motivovat.

Sadista musí vědět, že má doslova navrch, kdežto masochista je sofistikovanější, je jakýmsi manipulátorem. Oba chtějí představení řídit, první silou, druhý přemlouváním. Jednou jsme měli v domě, kde jsem dříve bydlela, novoroční večírek, na nějž skupinka hostůpřivedla svého přítele, vysokého, tmavého, zachmuřeného intelektuála s pohledem Heathcliffa z románu Na větrné hůrce, na který obvykle nereaguji, avšak tentokráte ano. Vypili jsme spoustu šampaňského a  v  klasickém stylu jsme spolu vypadli. Ovšem následný sexuální styk se

21

ukázal neuspokojivým pro každého z nás: z něj se stal

hulvát, já byla teatrální, a první leden byl dnem kocoviny,

nikoliv vášně.

Sadismus a masochismus se k sobě mají různě, jen se

vzájemně nedoplňují – hrají zcela rozdílné hry. Sadismus

je charakterizován nevlídnou, rozčilenou apatiípřerušo

vanou výbuchy sebelítostného vzteku, v Sadeově případě

namířeného proti Bohu a  jeho tchyni. Má představa

Sadeova hnacího pudu je představou násilí vysněné

ho jakožto kompenzace za pocit, že jsem převálcována

nějakou utlačující postavou. Jako by se pocit, že jsem

stvořitelem, vždy zhroutil do pocitu, že jsem pouhý pěšák

ve hře někoho jiného. Je tedy zapotřebí jakési vynalézavé

vraždy, která znamená tvůrčí akt sám o  sobě a  musí

se nekonečněkrát opakovat a  obměňovat. Sadismus je

příběhem velkého patosu, a dokonce i neúspěchu v tom,

že násilí nikdy nedosáhne svého cíle, a tím je uvolnění

prostoru pro čin, pro intervenci do dějin.

Vysoce autonomní vady masochisty jsou marnivost

a přetvařování. Zatímco sadista hledá oběť a jeodpuzo

ván masochistovou schopností radovat se, která tu jeho

vlastní umenšuje, masochista si chce najít kamaráda.

Opačným typem je někdo, koho lze přesvědčit či nad

chnout pro přijetí role mučitele, nikoliv brutální těžké

váhy: proto jeden masochista poznamenal, že „dobrého

sadistu je těžké najít“. Žádný sadista masochistovi ne

vyhovuje, neboť oba spolu nemohou koexistovat. Každý se totiž chová jinak. Perfektní volbou může tedy být jiný masochista.

Druh sexu, který obvykle nazývámesadomasochistickým, je dobrovolný, konsenzuální, a proto řízený spíše

masochistickými než sadistickými zájmy. Sadistické

pudy nejsou spolupracující, ale svou účinnost zkoušejí

na vůli druhé osoby. Masochismus potřebuje tajnou

dohodu vzhledem k  nebezpečí, jež odevzdání se přináší. Nemůže vzniknout bez nějaké formy vztahu, bez

jakéhosi smluvního pouta či vzájemného porozumění,

jakkoliv efemérního.

Sadismus jde rovnou na věc: rozkoš musí být dosažena násilím páchaným na druhém člověku nebo jehopodmaněním. Velmi dlouhou tradici odpovědí na požadavek sadistické radosti mají hollywoodské filmy, které tak činí s rafinovaným humorem, například ve filmu Quentina Ta r a n t i n a Pulp Fiction.

Masochisté nejsou se sadisty slučitelní, ačkoli binární dualismus je tak jasný a oslnivý, tak atraktivně přátelský, že bylo výhodné smířit se s  myšlenkou, že spolu mohou kooperovat. Masochismus je o jiném druhu logiky, o  atmosféře nebezpečného svádění, o  prohlubující se schopnosti být uchvácen. Třeba můžete hledat někoho, kdo ztělesňuje všechno, co se zdá větší než vy, co se zdá hodno uctívání. Můžete si občas představovat, jak jste nepatrní a bezvýznamní. Jeden jungiánský analytik cituje případovou historii ženy, která byla ve své kariéře stále úspěšnější, ale také stále více cítila potřebu podrobení se, svázání za účelem sexuálního ukojení a  rituálního ponížení. Není to jenom klišé, když vysocí veřejní činitelé vyhledávají soukromý výprask, někdy z rukouprostitutek: mají už prostě dost toho mít navrch.

Otřepaný vtip praví, že jediný způsob, jak ublížit masochistovi, je odmítnout mu ublížit. To znamenáodmítnout se angažovat v imaginárním partnerstvís masochistou, odmítnout vstoupit do jeho světa. Nejedná se ale jen o koncept ubližování. Jde o to být zraněn přesně tím správným způsobem a ve správný čas, v rámci nějakého propracovaného, uměle vytvořeného scénáře.

S většinou ostatních lidí mají masochisté společné to, že si nepřejí být zraňováni trestným systémem. V případě „Klíč“ z  roku 1991 bylo pět mužů účastnících se konsenzuálního sadomasochistického sexu uvězněno podle zákona o trestném činu proti osobě. Přes svoudiskrétnost tento případ ukazuje, že masochistický sex může stále ještě vést k soudnímu stíhání či veřejné viktimizaci.

Zdálo by se podivné, kdyby nějaká žena obhajovala masochismus, jestliže by byl zamýšlen tak, že ženy v sexu milují mužské násilí či mužské týrání a  masochisticky na ně reagují. Všechno, co vím, včetně svých vlastních zkušeností, ukazuje na to, že tomu tak není. Býtmasochistou a být obětí je rozdíl, dokonce protiklad. Oběť je donucena být tím, kdo to schytá proti své vůli, zatímco masochista iniciuje vysoce kontrolovanou situaci, která

24

zahrnuje svazování a  pseudodominanci. Feministky

občas používají výraz „masochistka“ jakožto hanlivou

zkratku ve významu „takové ženy, která jedná v  tajné

dohodě s  patriarchátem“. Ženskou služebnost ovšem

nelze připisovat masochismu. Tyto ženy možná reagují

na zevšeobecňované násilí, jaké mužská nadvládapřed

stavuje, přičemž se předem (a tajně) domluví, zatímco se

ve skutečnosti cítí pod nátlakem.

Hlavní problém obou pohlaví nespočívá v  tom, že

mají potěšení z něčího masochismu, neboť bez potěšení

zůstává člověk podrážděný a sebelítostný. Aby si jej však

člověk užil, musí se naučit ho ovládat, nechat se vzrušit,

aniž by ztratil sám sebe, musí umět poznat své hranice

a být se svým milým kreativní. Výzkum ženskýchspe

cifických sexuálních schopností, tužeb a fascinací náleží

spolu s výzkumem ženského fetišismu a nárůstem ženské

erotiky k feministické agendě. Neuznávaný masochismus

mužů zůstává však jakýmsi nepoznaným kontinentem.

Uznání a přijetí masochismu oběma pohlavími by tedy

mohlo napomoci k  jakési více stimulující a  radostnější

dynamice, k příjemnější hře mocenských zápasůa k roz

ptýlení paranoie.

Tato kniha je psána velice subjektivně. Neformuluje

předem existující systém myšlení, i když jsem do nípo

chopitelně vnesla názory významných myslitelů na toto

téma. Nakonec to, co mě zajímá nejvíce, je prožitázku

šenost, přičemž myšlení je jen jednou z jejích komponent.

25

Zkušenost je mimo jiné upatlaná, špinavá, bolestivá,am

bivalentní, těžko uchopitelná, matoucí, nepředvídatelná

a  patetická. Masochismus není příběhem o  heroismu;

abychom mu porozuměli, musíme být ochotni vkročit

do odporné a  ostudné schrány sebe samých. Bonmot

Woodyho Allena inspiroval francouzského romanopisce

Jeana Geneta, který si myslí, že dělat umění vyžaduje

nutně ponořit se do špíny. Právě to vždy dělají masochisté

a to také dělám já na těchto stránkách.

26

1.

Jak se z umění

stane nemOc

Případ pohřešovaného romanopisce

Leopold von Sacher-Masoch se narodil v Galicii, která

je dnes součástí Polska, v roce 1836 jako syn šéfa policie

a aristokratické matky. Ve škole měl vynikající výsledky,

začal studovat práva, ale přešel na dějiny a  ve dvaceti

již přednášel na Univerzitě ve Štýrském Hradci,v Ra

kousku. Protože byl zklamaný z přijetí své první knihy,

akademické práce, rozhodl se psát místo toho beletrii.

Stal se z něj velmi známý a vychvalovaný spisovatel, jehož

práce byly okamžitě přeloženy do francouzštiny a který

byl v Paříži odměněn prestižní literární cenou.

Jako redaktor jednoho literárního časopisu si začal

poměr s Fanny von Pistor, autorkou krátkých příběhů,

pro niž sepsal nelegální smlouvu, díky níž se stal na šest

měsíců jejím otrokem za to, že bude nosit kožešinu. Oba

spisovatelé pak společně odcestovali do Itálie, přičemž

Leopold se přejmenoval na Gregora a dělal Fanny sluhu.

Poměr skončil stejně jako smlouva, ale Sacher-Masocha

inspiroval k  nejznámějšímu románu Venuše v  kožichu

vydanému roku 1870.

Dva roky po vydání románu přijel do ŠtýrskéhoHradce doktor Richard von Krat-Ebing, aby převzal místo vedoucího katedry psychiatrie a  neurologie na zdejší univerzitě. Sacher-Masoch tu přestal učit a oba pánové se již neměli nikdy setkat. Nicméně je víc než pravděodobné, že psychiatr slýchal o  spisovateli časté zvěsti díky svým kontaktům s místní buržoazií.Romanopiscovo manželství rok po Krat-Ebingově příjezdu s další nadějnou spisovatelkou, která si vzala jméno Wanda po ktivní hrdince z Venuše v  kožichu, následovalo model započatý poměrem s Fanny von Pistor.

Psychiatr pracoval ve Štýrském Hradci sedmnáct let

a  pak odjel na Vídeňskou univerzitu, kde vydal knihu

o sexuální psychopatologii, v níž dal název„masochismus“ nově objevené perverzi u mužů. Spojil jej se stávající

tendencí sadismu a  popsal jej jakožto ženský a  hnaný

morbidními přáními. Jméno Sacher-Masocha bylozkráceno, zredukováno na malá písmena, přičemž složitost

a riziko jeho erotických dobrodružství byly omezeny na

jednoduchou, zevšeobecněnou kvantitu. Jak prohlásil

Bernard Michel, jeho francouzský životopisec, totopojmenování učinilo ze Sacher-Masocha v každém jazyce

cosi banálního a poškodilo ho coby spisovatele.

Sacher-Masoch Krat-Ebingovo zjednodušení svého jména odmítl, ale své stanovisko nikdy nezveřejnil v tisku. Jestliže si myslel, že je to bouře ve sklenici vody, historie ho brzy přesvědčila o  omylu. Krat-Ebingovy knihy, včetně encyklopedie perverzí Psychopathia Sexualis, kam své výzkumy masochismu začlenil, byly velmi populární. Perverzity v knize popisované odrážejí témata evokovaná v dekadentní literatuře období fin de siècle – Huysmanse, Wilda, Baudelaira – a jdou ještě dále. Jeho zkoumání je však odosobněné, což je zásadní rozdíl mezi tvůrčíliteraturou oné doby a touto první sexuologickou knihou. Jeho encyklopedie sexuality pod rouškou uspokojení seriózně hledaného poznání mluví oderotizovanýmjazykem a uzákoňuje jakousi pseudorepresi těch, pod jejichž ochranou pojednává o  divoce exotické škále témat na způsob bojovníků proti pornografii, kteří musejí trávit všechen čas čtením toho nejzvrácenějšího materiálu. Hlavní argument je zde zcela prostý: „To ne já, ale oni jsou zvrhlí“ neboli „Já si jen dělám svou práci“.

Tím, že se masochismus dostal do obecnéhopovědomí, diskurz sexuologie změnil veřejné vnímáníSacher-Masochova díla. Má zde však cenu něco zachraňovat? Řekla bych, že by se přinejmenším dva aspekty jeho tvorby měly uznávat a obdivovat: aspekt žité fikcea zadruhé, nikoliv však v  kontradikci, aspekt specifického přepracování literární tradice.

V románech Sacher-Masocha je jistě něco z onéklasické kvality, co Ezra Pound nazývá „nezkrotnou svěžestí“, možná proto, že jejich autor chtěl svou práci žít a o svém životě psát. Hranice mezi obojím se tu navzájemnemísí: jedno naopak pozitivně posiluje a podněcuje druhé,

29

a oboje tak funguje v jakési oboustranné dynamice, jež

je hravá, vážná, výjimečně plodná a  možná poněkud

vyčerpávající. Proto Fanny von Pistor, nadějná autorka,

kontaktovala Sacher-Masocha, kterého znala z  četby

a jehož dílo obdivovala: jejich poměr sleduje ktivní linii

příběhu, který se mezi nimi odvíjí, a to do té míry, že si

vezmou jména kvazi ktivních postav, sehrají ktivní

vztah paní a  služebníka a  děj zasadí do vzrušujícího

cizího pozadí Itálie. Jako zásadní prvek, jím je rival, je

vyžadována třetí, mužská postava, neboť zrada je pro

toto lascivní vyprávění velmi důležitá.

Zatímco je život Sacher-Masocha prožíván jakolite

ratura, protože tak to má autor v plánu, jeho literatura

čerpá ze života. Venuše v kožichu je zbeletrizované líčení

poměru Fanny a  Leopolda ze skutečného života. Stojí

za to připomenout, že jeho manželka Wanda (která si

své reálné jméno, Aurora, změnila na jméno hrdinky

románu) byla rovněž autorkou povídek  – vlastně svůj

literární talent po smrti svého exmanžela použila k tomu,

aby bezohledně těžila z  jeho jména a  renomé. Z  toho

všeho by mělo být jasné jedno: Sacher-Masoch je v každé

rovině ktivní a  jeho život je promyšlenou, odvážnou

manipulací s  realitou. I  jeho masochistická zkušenost

je žitá kce, nikoliv sexuologický chorobopis: jakýkoliv

jiný výklad se míjí s  jejím ktivním jádrem, podstatou

a je výkladem nesprávným či doslovným. Masochista je

vědomý manipulátor, nikoliv oběť.

Venuše v  kožichu je toho ukázkou. Ať již se hrdina Severin jakkoliv vyznává ze svého amatérismu a  děsu z  Wandy, ať již jakkoliv koktá, pochybuje nebo je paralyzován, cílevědomě jde za svým vlastním potěšením a systematicky Wandu přetváří do podoby dominantní ženy, kterou potřebuje k  naplnění své touhy. Většina románu je psána ve formě dialogu mezi milenci a během těchto rozhovorů Severin neustále opakuje svou touhu po krutém zacházení z rukou ženy, konkrétně Wandy. „My jsme takové protiklady, které stojí proti sobě téměř nepřátelsky, proto pociťuji tu lásku, která je zčásti nenávistí, zčásti strachem. V takovém vztahu může ale být jen jeden kladivem a druhý kovadlinou. Já chci být kovadlinou. Nemohu být šťastný, když shlížím na svou milovanou. Chci ženu zbožňovat, a to mohu jen tehdy, je-li ke mně krutá.“ V tomto a v mnoha dalšíchmonolozích předkládá Severin svou vizi lásky, která postupně Wa nd u o m á m í .

Následuje proces masochistického svádění, jehož stadia jsou následující: Severin Wandě vypráví o svých dřívějších pletkách – včetně svedení tety oděné do norka, která ho bila, když byl ještě malý chlapec – a Wandazačíná být dojatá. Říká mu, že roznítil její představivost, že je „mužem, který dokáže ženu od základů zkazit!“. Majíc na sobě sobolí kožešinu vstoupí v noci do jeho pokoje, načež Severin před ní prosloví učenou přednášku o extatických krutostech mučednictví a  nakonec jí padne k  nohám a nabídne jí vztah, v němž by dělal otroka. Druhého dne ho požádá, aby s ní už nikdy o takových věcech nemluvil, varujíc ho přitom dvakrát o  nebezpečích jeho návrhů. Záhy se vzdává a stále více je vtahována do role mučitelky, avšak pokaždé prosí, aby od ní byla osvobozena.

Wanda, domina, za sebou vláčí smrt v  podobě četných hlodavců, které stáhli z kůže kvůli jejímu kožichu, a  jednoho krátce oplakávaného manžela. Tato krásná, zámožná vdova se má pro snaživého, zajíkajícího seSeverina stát dokonalou trýznitelkou: ovšem role lovce a kořisti je neobyčejně obtížné přidělit. A je-li tu někdo sadista, pak to rozhodně není Wanda.

Kdybychom měli přehodnotit masochismus v podání spíše Sacher-Masocha než Krat-Ebinga a jehostoupenců, v mysli by nám vytanul vědomě plánovaný riskantní podnik zahrnující výchovu (neboli přesvědčování čikažení) druhého člověka, který by byl pravděpodobně také masochistický. Masochisté vštěpují názory ostatním a rozněcují v nich fantazii, aby je vtáhli do svých vlastních erotických představ, takže je jim vlastní silná schopnost formulovat, vymýšlet zápletky a charakterizovat – a to jsou prvky pro psaní románů zásadní.

Ačkoliv jeho život činí tuto četbu poutavou a  jeho schopnost představivosti mu jistě pomáhala uvědomit si své masochistické touhy, nebyl Leopold von Sacher-Masoch původcem tématu kruté ženy: takovéto téma bylo běžným jevem v romantismu, a zvláště v dekadentní literatuře té doby. Literární historik Mario Praz ukázal, že bláznivá láska k dominantní ženě, která vyvoláváhrůzu nahánějící okouzlení, je hlavním tématem ve spisech mnoha autorů té doby, a to v dílech Swinburnea,Baudelaira, Huysmanse či D’Annunzia. Toto téma je zejména oblíbené ve francouzské tradici, což možná vysvětluje, proč si Sacher-Masocha považují v Paříži a proč o něm s velkým porozuměním píší myslitelé, jako je GillesDeleuze. Sacher-Masoch, jehož Vídeň nepochopila, se stal opět čtenářsky oblíbeným ve francouzském literárním kontextu, kde byl už za svého života asi nejlépe přijímán.

Jak dalece si byl jeho antagonista, doktor Richard von Krafft-Ebing, rozšířených a hluboce zakořeněnýchliterárních tradic, ze kterých rakouský romanopisec ve svých popisech nadsmyslnosti čerpal vědom? Byl přístupný skutečnosti, že to, co pojmenovává masochismus, bylo v kultuře obecně přijímáno? Zdá se, že německýromantismus se ve srovnání s Itálií, Anglií a Francií dokázal před sexuálními, dekadentními tématy relativně uchránit. Krafft-Ebing by byl musel číst současnou cizojazyčnou beletrii, aby pochopil, odkud Sacher-Masoch vycházel. Ale i kdyby si tyto souvislosti uvědomil, nebyl připraven s  těmito autory polemizovat jinak než na základě své vlastní tvrdošíjně zjednodušené terminologie.

Pro Krafft-Ebinga je Sacher-Masoch mužem stiženým jakousi sexuální anomálií, a  to jak ve svém životě, tak ve své práci. „Co se týče jeho práce, trpěl jakožto autor

33

vážnou poruchou. Avšak pokud a  kdykoliv ze svých

literárních snah vyloučil svou perverzi, byl nadaným

spisovatelem, a jako takový by byl dosáhl skutečnéveli

kosti, kdyby byl poháněn normálními sexuálními pocity.“

Psychiatr se tu staví do pozice soudce, který hodnotí

relativní cenu básníkova díla. Mohl by být romanopi

sec lepší, kdyby býval potlačil své sexuální sklony? Jeho

nejoslavovanější dílo je Venuše v  kožichu, jež explicitně

pojednává o jeho sexuálním otroctví vůči ženě.

Tento argument je zbožným přáním. Bylo by snad

Sadeovo dílo zajímavější, kdyby byl méně poblázněn

krutostí, nebo dílo Geneta větší, kdyby v  něm negu

rovaly kriminalita a  homosexualita? Sexuální obsese

a zvláštnosti spisovatelů, jak dokazuje literární historie,

jsou zásobárnou energie dodávající nevyčerpatelnou sílu

jejich produkci a formující povahu vznikajícíholiterární

ho díla. Problémy a posedlost spisovatele jsou zrníčkem

písku v ústřici, z něhož nakonec vzniká perla. V každém

případě by určitá verze tohoto tvrzení mohla být, a také

byla, obrácena proti Krat-Ebingovi samotnému.

Tématem jeho knih je zohavování mrtvol, zvířecífe

tišismus, znečišťování soch, satyriáza a mnoho dalších

vzácných sexuálních sklonů, z nichž většina dnes patří

do propadliště dějin. Ani jeho práce nebyly tehdejšími

čtenáři přijímány s  vědeckou nestranností. Jeden psy

chiatrův kolega poznamenal, že sedm vydání Psycho

pathia Sexualias během šesti let lze přisuzovat jedině jakémusi pornografickému zájmu ze strany veřejnosti. Britský lékařský časopis z  roku 1893 zpochybnil, zda by jeho práce měla být vůbec přeložena do angličtiny. Na psychiatrovo prohlášení, že zvolil titul„pochopitelný pouze pro učence“ a  že považuje za nezbytné rovněž „podat určité, zvlášť odporné části v latině, nikoliv v němčině“, časopis odpověděl, „že by bylo bývalo lepší celou knihu napsat v  latině, a  tak ji skrýt v  decentní temnotě mrtvého jazyka“.

Krafft-Ebing pro své téma vyraboval literaturu a poté ukázal básníka jako patologický objekt. A  tak nebylo zacházeno jen se Sacher-Masochem: i  z  Baudelaira a Rousseaua se staly případové historie.

Tito literáti a  myslitelé ovšem nebyli pacienti, kteří by psychiatra navštěvovali a prosili ho o pomoc. Ti, kdo za ním chodili, se stali podivně anonymními objekty Krafft-Ebingových klasifikací, známými pouze podle povolání, sexuální náchylnosti a  nezvyklých fyziologických drobností. Baudelaire a  Rousseau byli tvůrci významných básnických či filosofických děl, díky nimž jsme získali hluboké a přesné povědomí o překvapivých, paradoxních a relativně neprobádaných oblastechlidského chování. Věděli, že jsou komplikovaní, a ve svévlastní proměnlivosti nacházeli jakési narcistické a  vědomé potěšení. Když je Krafft-Ebing zobrazuje jako psychiatrické případy, sleduje podobný model jako v  případě Sacher-Masocha, tedy rétoricky sofistikovaný, poeticky



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist