načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Obrana masochismu - Anita Phillipsová

-6%
sleva

Elektronická kniha: Obrana masochismu
Autor:

V této provokativní knize Anita Phillips inteligentně zachraňuje masochismus před klinickým diskurzem, který jej nazývá patologickou chorobou, a navrací jej do kontextu odlišné lidské ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 227
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Daniel Micka
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1298-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V této provokativní knize Anita Phillips inteligentně zachraňuje masochismus před klinickým diskurzem, který jej nazývá patologickou chorobou, a navrací jej do kontextu odlišné lidské zkušenosti a uměleckého vyjádření. Výsledkem je neotřelý a fascinující moderní náhled na touhu, zvědavost a erotično.Od té doby, co Baron Richard von Krafft-Ebing začal v devatenáctém století termín „masochismus“ razit, byl mylně pojímán jakožto slabší protějšek sadismu, avšak Anita Phillipsová, redaktorka britského akademického časopisu Interstice (Škvíra), tento mýtus vyvrací a tvrdí, že masochismus je „hluboce autonomní“. Umění, jak ztvárnit masochistické fantazie, píše, je „být zraňován tím správným způsobem a v ten pravý čas, a to podle sofistikovaného, člověkem vytvořeného scénáře“. Phillipsová jde zpátky k Freudovi, Jungovi, Foucaultovi a Leu Bersanimu, aby vytvořila novou definici masochismu, přičemž zkoumá populární kulturu, aby demonstrovala jak jeho nutnost, tak mocný vliv, jaký měl na západní kulturu – od Modrého sametu Davida Lynche k Zázraku růže Jeana Geneta, jakož i k obrazům umučeného Krista v Novém Zákoně. Ukazuje, že masochismus je zdravou součástí lidské psychiky, jež si užívá tajné rozkoše při vytrvalém imaginárním či reálném utrpení z rukou jiného člověka, který je zpraven o tom, že konečným výsledkem je uspokojení. Podle autorky nelze masochismus ztotožnit jen s pudem smrti – má totiž více společného se životem. Ve svém asi nejpůsobivějším argumentu se zaměřuje na vztah mezi kreativitou a masochismem, při němž spojuje složitost tvůrčího přetavení s komplikovaností masochistické touhy. Všichni umělci, odvažuje se Anita Phillipsová tvrdit, jsou v podstatě mistři v masochismu. Dle její definice se výraz masochismus ani tak moc netýká sexuální praktiky jako spíše touhy po sebezničujícím zážitku, po čemkoliv, co zbourá hranice ega a uvolní v jedinci cestu k jakési blaženosti či extázi. A právě masochisté jsou podle ní zběhlí v hledání takových zkušeností, přičemž si dokážou namíchat přímo koktejl ze života a smrti: strádání, bolest, rozkoš, rozpolcenost, trans. I když Anita Phillipsová vykládá velmi stylizované rituály sadomasochistických hrátek, jejím cílem je pouze zdůraznit jejich symbolický význam, nikoliv zredukovat masochismus na nějakou přijatelnou formu laskavosti. Chce pouze odejmout pejorativní osten, který slovo masochismus má, a zkoumá způsob, jakým by mohl masochismus zásobovat jedince nepřebernými možnostmi. Úchvatně dokazuje moc masochismu, který v sobě zahrnuje eros i thanatos, temnotu i světlo, touhu i její nevyhnutelnou ztrátu. Anita Phillipsová odhaluje odvěký vztah mezi bolestí a romantickou láskou. Svou studii završuje skvělým pohledem na souvislost mezi spiritualitou a sexualitou. Bravurně dává do souvislosti představy náboženského sebeumrtvování a masochismu. Kniha je psána s vtipem a znalecky a jistě vyvolá napjatou diskusi o tom, jaká je vlastně povaha sexuality. Anita Phillipsová je redaktorkou literárního časopisu Interstice a napsala řadu článků o současné sexualitě a umění jakož i o románové tvorbě. Žije v Londýně.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Anita Phillipsová
Obrana mas Ochismu





translation © Daniel Micka, 2016
Published by arrangement with
Kristin Olson Literary Agency s. r. o.

ISBN 978-80-7511-298-9
ISBN 978-80-7511-299-6 (epub)
ISBN 978-80-7511-300-9 (pdf )
Anita Phillips
a Defence Of masOchism





Mé matce a otci





5
ÚV OD
Večírek už téměř končil, když ke mně přistoupil svět -
lovlasý mladý právník ze Skotska, který náhodou
zaslechl, že píšu knihu o  masochismu. Přiopilý a  zaujat
mým nápadem mi řekl, že je přesvědčen, že ženy jsou
všechny masochistky a  muži sadisti. Byl to fakt, který
nikdo nepřipouštěl, každý jej tajil, a on si o něm chtěl se
mnou – jediným člověkem na světě, jenž zjistil, že tato
skutečnost je (zdá se, že si to myslel) nepopiratelnou,
zásadní pravdou – popovídat. Nakonec si ho jeho přátelé
se smíchem odvedli pryč.
V  kavárně poblíž Regent’s  Parku jsem se jednoho
odpoledne setkala s  důvěrnou přítelkyní z  univerzity,
která vypadá jako chlapecká verze Nicole Kidmanové.
Obě jsme dokončily doktorát přibližně ve stejné době,
ale nyní, jak mi sdělila, má problémy s hledáním práce.
Důvodem je její „silný masochismus“. Sarkasticky se
zasmála, jako by byla v rozpacích.
To jsou jen dva příklady široce odlišných významů,
jež tomuto termínu lidé připisují, a  velmi rozdílných
způsobů, jakými s ním spojují svou zkušenost.
V následující debatě se svou přítelkyní jsem vyslovila podezření,





6
že je přímo posedlá tím, nacházet ve svých těžkostech
jakýsi masochistický původ. Tyto problémy by se jistě
daly přisoudit pochopitelným emocionálním reakcím,
jež následují po doktorské práci, jako jsou ambivalence
a pochybnosti o sobě. Ve svém krátkém, žertovném roz -
hovoru s oním právníkem jsem se snažila zpochybnit to,
co jsem pokládala za jeho zjednodušený názor, a řekla
jsem mu, že masochismus jakožto termín byl vymyšlen
proto, aby popsal nikoliv ženskou, nýbrž mužskou
sexuální tendenci.
Jedním z  cílů této knihy je porozumět tomu, co je
skutečně masochistické a  co by mělo být ponecháno
stranou a zváženo v jiném světle. Masochismus se stal
výhodným slovem pro všehochuť a  používá se k 
popsání obrovského množství hříchů, jakož i  dobrých
mravů. Řekla bych, že chybné chápání
masochistického chování je široce rozšířené a že důvody pro to jsou
převážně historické. V  průběhu času, jak se postupně
mění úzus, teoretické redefinice a  dochází k  novému
přisvojování, se původní významy ztrácejí. To je
matoucí pro každého.
Moje premisa zní, že náš obraz masochismu je
mimořádně zkreslený. V této knize se masochismu zastávám.
Vypadá-li to jako nějaký pochybná, neuvěřitelná
myšlenka, je to kvůli vágní a zcela mylné víře, že masochisté mají
potěšení z násilí a že násilí, včetně toho intelektuálního,
přijímají za své. Naopak, masochismus před násilím





7
prchá a vytváří neobyčejný a podmanivý scénář, který je
třeba pochopit, aby se s ním dalo pracovat. Je to velmi
inteligentní perverze.
Tato kniha chce masochismus zachránit před kli -
nickým diskurzem, který jej nazývá jakousi nemocí,
propůjčuje mu identitu čehosi patologického a  navrací
jej zpátky do kontextu odlišné lidské zkušenosti
a umělecké tvořivosti, z níž původně vzešel. Přála bych si, aby
tato kniha byla povzbudivá a  občerstvující, a  nikoliv
jen analytickým pojednáním, které se pokouší stanovit
normy chování.
Protože nikdo neví přesně, co masochismus znamená,
mnozí lidé své vlastní chování, touhy a jednání chápou
nesprávně a vysvětlují je možná nešikovně a úzkostlivě.
Například právník na večírku zřejmě doufal, že
potvrdím jeho názor, že všechny ženy chtějí být ovládány,
třeba proto, aby ulehčil svým pocitům viny z  toho, že
mu přináší potěšení být dominantní. Svou roli tu mohou
hrát také obavy ze zženštilosti. Většina mužů nechce
mít nic společného s nepřípustnou touhou podrobit se,
neboť ohrožuje jejich představu mužství tím, že je dává
napospas a činí je výlučným majetkem opačného
pohlaví. V  této knize tvrdím, že na mužském masochismu
není nic zženštilého ani není nic neetického na mužské
sexuální dominanci (kromě případů vynuceného sexu či
znásilnění, jež porušují křehkou úmluvu mezi sexuálními
partnery).





8
Moje přítelkyně z univerzity samu sebe popisuje ja -
kožto masochistickou ze zcela jiných důvodů, ačkoliv
se domnívám, že i  zde přichází ke slovu vina. Chtěla
by, a může si to dovolit, dělat kariéru jako autorka
píšící o  literatuře a  lidské zkušenosti, ale ještě si zcela
nevybudovala sebedůvěru a smysl pro autonomii.
Masochismus pojímaný negativně lze používat jako
slovo trestající naše self, jako způsob, jak být na sebe zlý,
když nesplňujete svá vlastní měřítka. A má přítelkyně
má měřítka sebehodnocení velmi vysoká.
Masochismus však není jen o bolesti, ale je to také jedna z cest
k  intenzivní radosti a  obnově sil. Sexuální
masochismus nabízí východisko pro lidi, kteří se příliš přepínají,
již dosahují lepších výsledků než ostatní a kteří nejsou
nikdy dost dobří; poskytuje jakousi alternativu pro
nemožnou radu brát život s  lehkostí. Chci ukázat, jak
může být sexuální bolest psychologicky léčivá, jestliže
přemění vnitřní strádání na něco, co může vaše tělo
přijmout a vydržet.
Zde uvádím některé příklady dalších věcí, které
lidé považují za masochistické, přičemž všechno mi
lidé sdělili mimoděk během stovek rozhovorů na toto
téma, jež vyplynuly spontánně v  celé řadě souvislostí
(například u jídelního stolu, na studentském semináři,
v  důvěrném rozhovoru s  přítelem) od doby, kdy jsem
se svým výzkumem začala. Které z  nich jsou opravdu
masochistické?





9
.
Běžet londýnský maraton.
.
Oblažovat se představou znásilnění od fašisty.
.
Dát si v restauraci vindaloo, jídlo tak pálivé pro citlivý
jazyk, že vám vyrazí pot na celém těle, a  přesto cítíte
potřebu celý zážitek za několik týdnů zopakovat.
.
Udělat si titul Ph.D. (tento příklad uvedlo hned několik
lidí).
.
Být tak citlivý, že se vždy cítíte být přímo drceni silou vůle
ostatních lidí.
.
Nechat si šlápnout na hruď ženou s jehlovými podpatky
tak, že vám vtlačí bradavky dovnitř.
.
Být vášnivě zamilován do někoho, kdo neví, že existujete.
.
Zaplavat si v kanálu La Manche koncem listopadu.
.
Představit si, jaké by to bylo milovat se se zápasníkem
sumo a být přitom vespod.
Doufám, že když se zaměřuji na masochismus, snad
zabráním tomu, aby se ho užívalo jako jakéhosi
emocionálního a  sexuálního odpadkového koše, jako zásuvky
na drobnosti lidského chování, na věci, které si sami
nedokážou vysvětlit, ale přesto je silně prožívají.
Přestaneme-li masochismus vnímat jako odpadkový koš, vyjde
najevo, že se dá zkoumat ze svého vlastního hlediska.





10
Rozhodně by neměl být spojován s vinou (ani chválou).
Masochismu bychom se neměli příliš rychle zříkat, jako
v případě právníka, ale ani ho příliš snadno akceptovat,
jako v případě mé přítelkyně z univerzity.
V  této knize chci zdůraznit dva důležité principy.
Zaprvé masochismus není o tom, co lidé dělají o samo -
tě, ale jedná se o  něco, co musí zahrnovat další osobu,
i když se objevuje jen v představách. Maratonského běžce,
plavce, člověka potřebujícího pálivé jídlo jako drogu
a tvrdě studujícího, zbídačeného postgraduálního studenta
můžeme tedy ihned vyloučit. Všichni kromě třetího
případu mají skutečně něco společného s  masochisty,
a to je jejich asketismus, téma, k němuž se ještě vrátím.
Avšak masochismus se vždy hlavně týká nějaké formy
touhy či pocitu spjatého s jiným člověkem.
Druhým principem je sex. Podle mě existuje jakási
forma masochismu obsaženého v  umění, ale
masochismus je v  zásadě záležitostí sexuální. Začlenit sem
tedy můžeme fantazie o znásilnění, neopětovanou lásku,
touhu po zápasnících sumo nebo špičatých podpatcích.
Určitá dobrovolná přecitlivělost by rovněž jakožto
extenze sexuálního chování spadala do nespecializované
oblasti sociální interakce.
Doufám, že čtenáři této knihy získají lepší představu
o tom, z čeho se masochismus skládá, jak a proč jsou lidé
masochističtí svým vlastním konkrétním způsobem.
Možná pocítí úlevu nebo neklid. Přála bych si, aby zažili





11
pocit, že mají hlubší vhled do sebe samých než kdy dříve
a  že dokážou lépe zvládat výzvy sexuality. Lidé se mě
občas ptají, jestli jsem tedy sama masochistka. Vždycky
odpovídám, že ano, ale taková otázka mě irituje. Je to
totiž podobné, jako kdyby mě chtěli označit za člověka,
který patří k nějakému vzácnému druhu, druhu, jehož
přepadnou televizní kamery dychtící natočit bizarní ri -
tuály dvoření pro potěšení přirozených milenců po celé
zemi. Nejsem masochistka, když zrovna žehlím nebo
obědvám s  přítelem; není to něco, co denuje, kdo já
jsem, co mi dává jakousi identitu. Není to tak totalitní.
Těšit se například z  toho, že jste sexuálně
ovládáni, vám nezabraňuje si zároveň užívat, že máte navrch.
Vlastně vám to nebrání ani užívat si všech druhů
ostatních sexuálních možností. Masochismus může být něco,
co chcete ve svém životě dělat v  určitou dobu z 
určitých důvodů. Můžete si z  něj vzít to, co chcete, a  jít
dál. Může být součástí vysoce rozmanitého sexuálního
života, něčím, co je částečkou široké škály alternativ
nebo alternativou preferovanou. Nebo může být jakousi
imaginární eventualitou, odrazovým můstkem pro
uměleckou a duchovní aktivitu. Myšlenka, že některé lidi lze
označit za masochisty, nevypovídá zcela beze zbytku
o tom, jak to vše funguje. Masochismus vyžaduje
odlišné hledisko od, řekněme, homosexuality, kterou gayové
a  lesbičky mají tendenci pociťovat jako permanentní,
explicitní rys a  významný zdroj identity. My všichni





12
jsme masochisté – alespoň občas v nějaké formě, protože
na tom závisí významným způsobem pocit našeho já.
(„Mohu-li být napaden nebo si představit, že to stalo,
určitě existuji.“)
S  příchodem sexuologie ke konci minulého století
se objevil násilný jazyk sexuality a  perverze a  tato řeč
(nikoliv však masochistická) pak sestoupila mezi nás
a  nalezla si cestu do populárního chápání sexuálního
života, takže místo abychom se jednoduše těšili z toho
či čerpali rozkoš z onoho, přisuzujeme si toto „chování“
či onu „tendenci“. Jestliže lidé věří sexuologům a jejich
slovům, co je normální a co abnormální, musejí se prav -
děpodobně buď přizpůsobit a vést katastrofálně nudné
životy, zejména jde-li o sex, nebo jednat tajně či rebelsky.
Nic z  toho není ovšem nutné. Nemusíte se uchylovat
k  misionářské pozici jednou týdně v  neděli večer, ani
naproti tomu absolvovat celé to propichování bradavek,
svazování a SM subkulturu. Mezi tím vším existuje ještě
spousta dalších možností.
Masochismus je poměrně mladé slovo. Tím chci říci,
že před koncem devatenáctého století neexistovalo žádné
slovo označující rozmanité touhy a skutky, jež jsou dnes
přiřazovány pod společný název  – masochismus. Dát
něčemu jméno s sebou přináší všechny druhy separací,
rekonstrukcí, redefinicí a vytrhávání z kontextu.
Pojmenování masochismus bylo nepříznivé, nešikovné a  pro
člověk, jehož jméno bylo takto označeno, ničivé. To je





13
jeden z důvodů pro kombinaci poznání i zmatku, který
má tento termín sklon vyvolávat.
„Masochismus“ označuje poruchu objevenou či zfor -
mulovanou sexuologem devatenáctého století, baronem
Richardem von Krat-Ebingem: jako klinický pojem je
jen něco málo přes sto let starý, v anglicky mluvícím světě
se objevil kolem roku 1890 nebo 1892. V současném úzu
pro něj nemáme žádné alternativní pojmy, ač existoval
raně klinický výraz „algolagnie“ s významem touha po
bolesti a  jedno slovo s  široce rozdílnými konotacemi
v  románech Sacher-Masocha „nadsmyslnost“. Ani
jeden z těchto termínů však nepřežil svou dobu. Takový
nedostatek v  terminologii je něco, co si samo o  sobě
zasluhuje pozornost. Na rozdíl od klinického termínu
„invert“, který je používán k  označení homosexuálů,
žádný jiný slovník nelze znovu oprášit. Nemáme žádné
ekvivalenty povznesenějšího slova „sapcký“ ve smyslu
lesbický ani slova z  ulice „teplý“ (queer) označujícího
gaye. Snad je to proto, že žádná historická protikultura
důsledně neoslavuje masochistickou rozkoš (neexistuje
žádné Hnutí za osvobození masochistů a je jasné proč).
Podle explicitně masochistických zásad nejsou ani
organizovány celé společnosti, jako tomu bylo v 
případě starověkých Řeků s  homosexualitou. Masochismus
v sobě jakožto termín nese jakousi smyšlenou, falešnou
atmosféru. Významně selhal, když se denoval jako
nějaká lidská tendence, přičemž se vzpírá rekultivaci,





14
generalizaci a  odolává zplnomocňujícím a  integračním
pohybům, které transformovaly a rozšiřovaly názory po
celé století; dosud stojí mimo tyto osvobozující vlny, a buď
odmítá, nebo je neschopen vyjevit se jakožto autentický
modus zkušenosti.
Sto let po Krafft-Ebingovi je masochismus stále ještě
definován jako perverze a masochisté tak sdílejí svou po -
chybnou odlišnost se smíšenou skupinou lidí od nekrofilů
po zvířecí fetišisty. Jen z tohoto důvodu, když jednoho
dne objevíte své masochistické sklony nebo na ně budete
jemně, avšak rozhodně upozorněni přáteli, kteří to s vámi
myslí dobře, to pro vás bude pravděpodobně trochu šok.
Ocitnete se náhle na špatné straně cesty a asi budete na
všechna svá hlavní životní rozhodnutí hledět v  novém
světle. Neudělali jste náhodou nějakou vážnou profesní
chybu kvůli svým masochistickým tendencím?
Zamilováváte se kvůli masochismu neustále do nesprávných lidí?
Byl by váš život úspěšnější, zdravější, kdybyste s takovými
perverzními myšlenkami a činy přestali?
Odpověď na všechny tyto otázky je pravděpodobně
záporná. Existuje mnoho dobrých důvodů, proč dělat věci,
které se zdánlivě jeví jako špatné. Například zamilovat
se do nesprávné osoby můžete proto, že nejste připraveni
usadit se, ale rádi k někomu pociťujete vášnivou lásku.
Velká profesionální chyba může být vlastním cílem, který
odkryje touhu po změně práce, již si sice tajně přejeme,
avšak nemáme nervy na to, abychom o ni usilovali přímo.





15
A pokud jde o úspěch, ten není cílem každého, zvláště
tehdy, znamená-li to vzdát se života ve fantazii.
Naopak předpokládejme, že se rozhodnete žít se svý -
mi výstřednostmi a těžkostmi. Jste-li skutečně aktivně
masochističtí (vzhledem k vysokému stupni nepochopení
existuje velká šance, že se váš přítel či přítelkyně mýlí),
je možné, že pro vás neexistuje žádná alternativa. A po
chvilce začnete třeba cítit, že máte na nějakou malou
neškodnou úchylku právo. Možná si dokonce začnete
klást otázku, proč by něco, co bylo zcela úctyhodné pro
Shakespeara (ono „milencovo štípnutí, jež zabolí a přece
milé jest“), mělo v  této údajně liberální době mít tak
špatnou pověst. Jakou verzi normálnosti máme přijmout
za svou? Kdo jsou oni cenzoři, proti jejichž autoritě
potřebuje být masochismus obhajován? Jaký druh mentality
vytváří jeho negativní obraz?
Myslím, že se zvětšuje prostor pro pozitivnější
interpretaci masochismu, který jsem zde předložila,
interpretaci, jež vychází spíše z umění než z vědy. Domnívám
se, že by takovýto výklad mohl vzejít jedině z umění, že
masochismus nelze nikdy posuzovat z vědeckého
hlediska, ačkoliv vědec integrity (například Freud) si nemohl
pomoci a  musel učinit závěr, že existuje něco, co on či
ona postrádají.
Při provádění výzkumu a psaní této knihy jsem
poznala jen pár lidí, kterým bylo toto téma lhostejné. Většina
lidí se dokázala, když vynaložila velké úsilí, k nějakému





16
tomu nepatrnému osobnímu masochismu přiznat. Moje
zubařka, již jsem podezírala z inklinování k sadismu, mi
řekla, že podle ní jsou tyto věci „kořením života“. Jedna
důvěrná přítelkyně byla přímo uchvácena myšlenkou,
že by se její obětní extremismus ohledně lásky, práce
a umění dal považovat nikoliv za sebedestruktivní, nýbrž
masochisticky asertivní. Když jsme o  tom diskutovali,
v  některých lidech se uvolnilo jakési napětí mezi tím,
co neustále dělali, a  tím, co si myslí, že by dělat měli.
Rozhovor se soustředil na součást jejich já, kterou jim
nikdo neumožnil popsat, která zůstala jakoby vně, na
ohrožení jejich vlastní hodnoty a zlost na ni.
Jistě, objevilo se také nějaké to zvednuté obočí, pře -
kvapivý smích či požadavek, abychom více pracovali
s  obrázky. Jeden přívětivý, belhavý americký básník se
nervózně odtáhl a řekl, že je to „nebezpečná věc, na niž
se lidé děsí jenom pomyslet“. Ozvalo se také několik
vskutku škrobených odpovědí. Alespoň mezi těmi
lidmi, které jsem poznala, se však zdá, že masochismus již
není pokládán za odpudivou a  nepřirozenou tendenci
nebo za něco, co by mělo být odděleno od charakteru
člověka kvůli pozvednutí sebevědomí. Zkrátka pro ty,
kdo mají otevřenou mysl, není třeba masochismus bránit,
ale vysvětlit.
Přesto existuje mnoho lidí, kteří potřebují slyšet více
argumentů. Pro ně je masochismus neodvolatelně spojen
se zvrhlostí. „Zvrhlý“ (sleaze) je nový název pro poměrně





17
starobylý seznam institucí, jaké v Británii ilustrují kon -
zervativní členové parlamentu číhající jako Priapus za
keři či v bordelech ve zchátralých částech jižního Londýna
nebo prominentní členové systému trestního práva, již
pomalu jezdí podél chodníků a vyhledávají prostitutky.
To nemá co dělat s masochismem ani jakoukoliv jinou
perverzí, ale rozhodně to souvisí se sexuálním
a morálním pokrytectvím. Masochismus může být špinavý, ale
není zvrhlý.
Záměna jednoho s druhým vychází z obecné touhy
zůstat respektovaným, zatímco jsme zároveň
uspokojováni a vzrušováni kvazi sexuálním způsobem a rozechvělí
natolik zprostředkovaně, že se naše svědomí vůbec
neozve. Tuto touhu bezostyšně uspokojují populární noviny.
Vzpomínám si, že když mi bylo asi deset let, navštívila
jsem jednu tetu, která jedny z  těchto novin odebírala
a  četla je se směsicí hrůzy a  úžasu  – každý druhý
příběh byl o znásilnění nebo sexuální vraždě. Teprve jako
dospělí pochopíme, že takovému dráždivému tématu
se dostane ještě krátkého, žurnalisticky objektivního
komentáře, aby byl čtenář ušetřen vědomí, že je sám
vzrušený.
Sexualita je zvrhlá jen tehdy, když je tajnůstkářská
a záludná, když předstírá, že tu není, zatímco podloudně
hledá svůj cíl – osahávač v metru, který zmizí dříve, než
se otočíte, a  zjistíte, že jste obklopeni mdlými obličeji
s neškodným výrazem. Zvrhlost hodně souvisí s tím, že





18
se nějaký sexuální aspekt vyloučí z něčí normální osob -
nosti. Sexuální dobrodružství je zcela jinou záležitostí.
Vychází ze schopnosti vytvořit si pro sebe život, který
stojí opravdu za to žít – a ne se přizpůsobovat
převládající ortodoxii do té míry, že se stanete bezcitní a budete
potřebovat zástupné, nepřijatelné vzrušení, abyste každý
den vůbec přežili.
O  mnoho lepší to není ani s  monogamií. Sexuální
dobrodružství se může odehrávat v párech, nikoliv jen
ve speciálních druzích subkultur a skupin, které „si
vyměňují sexuální partnery“ (swing). Vytvoření nových
forem úchylek od velkého množství sexuálních zážitků
prokázalo jen málo lidem nějakou službu. Kráčet po
přímé a úzké cestě sexuální „normálnosti“ pravděpodobně
nepřinese zásadní pocit, že žijete naplno a opravdu, pocit,
který každý v životě někdy měl, jenž je však pro některé
jen vzdálenou vzpomínkou. Opakujete-li neustále tutéž
„normální“ polohu, asi vám to nezničí zdraví, ale život
brzy zešediví.
Vezmeme-li v úvahu názory na sex, v posledních dvou
desetiletích lidé ušli dlouhou cestu. Existují příručky
a  filmy, které vám řeknou, jak z  něj vytěžit co nejvíce,
a ujistí vás, že sex je dobrý pro vaše zdraví a pohodu, a to
ještě více než hnědá rýže s klíčky. Je to něco, co si máme
dopřávat v pravidelných, mírných dávkách. Woody Allen
však říká, že sex není vůbec dobrý, pakliže není špinavý.
Ti, kdo pěstují praktiky SM, by s ním souhlasili. Zároveň





19
s  tím, jak se rozrůstají informace o  sexuálních způso -
bech a  zvycích, rozkvétá jakýsi subkulturní svět, který
se okázale chlubí svými sexuálními prohřešky v podobě
sadomasochismu, svazování a fetišismu.
Sadomasochismus jakožto subkultura má velký vliv
a existuje již od doby, kdy jej Lou Reed a Rolling
Stones převzali od čistotných populárních skupin a  kdy
být charismaticky špatným se stalo populárnější než
být řádně dobrým. To už je hodně dávno, avšak móda
pořád nahlíží do truhly se sadomasochistickými šaty
a vylepšuje a předělává lesklou přizpůsobivou a těsnou
gumu na konfrontační oděv. SM je již běžnou,
přijímanou praktikou, součástí image bank, již nešokuje
buržoazní dobrý vkus jako v minulosti, ale nabízí mrazení
po těle z něčeho temného a zvráceného.
Móda je však – alespoň ta ženská – základnou pro
soutěživé vlivy a na opačném konci módy blyštivé kůže
a  jehlových podpatků stojí návrat volných květinových
potisků a dlouhých vlasů zakadeřených do nevinné
prostoty. To, co měnivá schopnost módy ukazuje, je, že
nikdy nechceme zahodit obraz sebe samých, svou vlastní
image, k níž bychom se možná později vrátili. S tímto
experimentalismem, představou – ať již potlačenou, či
potenciální, která se chce zviditelnit – jiných self rovněž
válčí ideologie a  touha prezentovat se určitým
způsobem. Přehnaně ženské oblečení způsobuje, že člověk má
k  opačnému pohlaví jiný druh vztahu, že dává najevo





20
spíše zdrženlivou, narcistickou smyslnost než přímou,
vyzývavou erotičnost.
Sadomasochismus jakožto módní vliv je jakýmsi styli -
stickým vyjádřením boje mezi pohlavími, boje síly
a svádění. Avšak jako popis toho, co dva lidé dělají v posteli
(nebo na podlaze či proti zdi), je označením nesprávným.
Existuje sadismus a existuje masochismus a oboje se moc
v lásce nemá. Markýze de Sade a Leopolda von
Sacher-Masocha, byť oba aristokraty, od sebe dělilo nejen jedno
století, ale také výrazně odlišné sexuální názory. Sadista
a masochista jsou proto nemožnou dvojicí.
Dáme-li sadistu a  masochistu dohromady, bude
to pravděpodobně způsobeno nějakým vzájemným
nepochopením a  chybnou interpretací. Volba bude
neobvyklá  – každý z  partnerů může poznat, že ten
druhý není jeho obvyklý typ –, a  možná právě to je
bude motivovat.
Sadista musí vědět, že má doslova navrch, kdežto
masochista je sofistikovanější, je jakýmsi
manipulátorem. Oba chtějí představení řídit, první silou, druhý
přemlouváním. Jednou jsme měli v domě, kde jsem dříve
bydlela, novoroční večírek, na nějž skupinka hostů
přivedla svého přítele, vysokého, tmavého, zachmuřeného
intelektuála s pohledem Heathcliffa z románu Na větrné
hůrce, na který obvykle nereaguji, avšak tentokráte ano.
Vypili jsme spoustu šampaňského a  v  klasickém stylu
jsme spolu vypadli. Ovšem následný sexuální styk se





21
ukázal neuspokojivým pro každého z nás: z něj se stal
hulvát, já byla teatrální, a první leden byl dnem kocoviny,
nikoliv vášně.
Sadismus a masochismus se k sobě mají různě, jen se
vzájemně nedoplňují – hrají zcela rozdílné hry. Sadismus
je charakterizován nevlídnou, rozčilenou apatií přerušo -
vanou výbuchy sebelítostného vzteku, v Sadeově případě
namířeného proti Bohu a  jeho tchyni. Má představa
Sadeova hnacího pudu je představou násilí
vysněného jakožto kompenzace za pocit, že jsem převálcována
nějakou utlačující postavou. Jako by se pocit, že jsem
stvořitelem, vždy zhroutil do pocitu, že jsem pouhý pěšák
ve hře někoho jiného. Je tedy zapotřebí jakési vynalézavé
vraždy, která znamená tvůrčí akt sám o  sobě a  musí
se nekonečněkrát opakovat a  obměňovat. Sadismus je
příběhem velkého patosu, a dokonce i neúspěchu v tom,
že násilí nikdy nedosáhne svého cíle, a tím je uvolnění
prostoru pro čin, pro intervenci do dějin.
Vysoce autonomní vady masochisty jsou marnivost
a přetvařování. Zatímco sadista hledá oběť a je
odpuzován masochistovou schopností radovat se, která tu jeho
vlastní umenšuje, masochista si chce najít kamaráda.
Opačným typem je někdo, koho lze přesvědčit či
nadchnout pro přijetí role mučitele, nikoliv brutální těžké
váhy: proto jeden masochista poznamenal, že „dobrého
sadistu je těžké najít“. Žádný sadista masochistovi
nevyhovuje, neboť oba spolu nemohou koexistovat. Každý





22
se totiž chová jinak. Perfektní volbou může tedy být jiný
masochista.
Druh sexu, který obvykle nazýváme sadomasochis -
tickým, je dobrovolný, konsenzuální, a proto řízený spíše
masochistickými než sadistickými zájmy. Sadistické
pudy nejsou spolupracující, ale svou účinnost zkoušejí
na vůli druhé osoby. Masochismus potřebuje tajnou
dohodu vzhledem k  nebezpečí, jež odevzdání se
přináší. Nemůže vzniknout bez nějaké formy vztahu, bez
jakéhosi smluvního pouta či vzájemného porozumění,
jakkoliv efemérního.
Sadismus jde rovnou na věc: rozkoš musí být dosažena
násilím páchaným na druhém člověku nebo jeho
podmaněním. Velmi dlouhou tradici odpovědí na požadavek
sadistické radosti mají hollywoodské filmy, které tak činí
s rafinovaným humorem, například ve filmu Quentina
Ta r a n t i n a Pulp Fiction.
Masochisté nejsou se sadisty slučitelní, ačkoli binární
dualismus je tak jasný a oslnivý, tak atraktivně přátelský,
že bylo výhodné smířit se s  myšlenkou, že spolu mo -
hou kooperovat. Masochismus je o jiném druhu logiky,
o  atmosféře nebezpečného svádění, o  prohlubující se
schopnosti být uchvácen. Třeba můžete hledat někoho,
kdo ztělesňuje všechno, co se zdá větší než vy, co se zdá
hodno uctívání. Můžete si občas představovat, jak jste
nepatrní a bezvýznamní. Jeden jungiánský analytik cituje
případovou historii ženy, která byla ve své kariéře stále





23
úspěšnější, ale také stále více cítila potřebu podrobení
se, svázání za účelem sexuálního ukojení a  rituálního
ponížení. Není to jenom klišé, když vysocí veřejní činitelé
vyhledávají soukromý výprask, někdy z rukou prostitu -
tek: mají už prostě dost toho mít navrch.
Otřepaný vtip praví, že jediný způsob, jak ublížit
masochistovi, je odmítnout mu ublížit. To znamená
odmítnout se angažovat v imaginárním partnerství
s masochistou, odmítnout vstoupit do jeho světa. Nejedná se ale
jen o koncept ubližování. Jde o to být zraněn přesně tím
správným způsobem a ve správný čas, v rámci nějakého
propracovaného, uměle vytvořeného scénáře.
S většinou ostatních lidí mají masochisté společné to,
že si nepřejí být zraňováni trestným systémem. V případě
„Klíč“ z  roku 1991 bylo pět mužů účastnících se
konsenzuálního sadomasochistického sexu uvězněno podle
zákona o trestném činu proti osobě. Přes svou
diskrétnost tento případ ukazuje, že masochistický sex může
stále ještě vést k soudnímu stíhání či veřejné viktimizaci.
Zdálo by se podivné, kdyby nějaká žena obhajovala
masochismus, jestliže by byl zamýšlen tak, že ženy v sexu
milují mužské násilí či mužské týrání a  masochisticky
na ně reagují. Všechno, co vím, včetně svých vlastních
zkušeností, ukazuje na to, že tomu tak není. Být
masochistou a být obětí je rozdíl, dokonce protiklad. Oběť je
donucena být tím, kdo to schytá proti své vůli, zatímco
masochista iniciuje vysoce kontrolovanou situaci, která





24
zahrnuje svazování a  pseudodominanci. Feministky
občas používají výraz „masochistka“ jakožto hanlivou
zkratku ve významu „takové ženy, která jedná v  tajné
dohodě s  patriarchátem“. Ženskou služebnost ovšem
nelze připisovat masochismu. Tyto ženy možná reagují
na zevšeobecňované násilí, jaké mužská nadvláda před -
stavuje, přičemž se předem (a tajně) domluví, zatímco se
ve skutečnosti cítí pod nátlakem.
Hlavní problém obou pohlaví nespočívá v  tom, že
mají potěšení z něčího masochismu, neboť bez potěšení
zůstává člověk podrážděný a sebelítostný. Aby si jej však
člověk užil, musí se naučit ho ovládat, nechat se vzrušit,
aniž by ztratil sám sebe, musí umět poznat své hranice
a být se svým milým kreativní. Výzkum ženských
specifických sexuálních schopností, tužeb a fascinací náleží
spolu s výzkumem ženského fetišismu a nárůstem ženské
erotiky k feministické agendě. Neuznávaný masochismus
mužů zůstává však jakýmsi nepoznaným kontinentem.
Uznání a přijetí masochismu oběma pohlavími by tedy
mohlo napomoci k  jakési více stimulující a  radostnější
dynamice, k příjemnější hře mocenských zápasů
a k rozptýlení paranoie.
Tato kniha je psána velice subjektivně. Neformuluje
předem existující systém myšlení, i když jsem do ní
pochopitelně vnesla názory významných myslitelů na toto
téma. Nakonec to, co mě zajímá nejvíce, je prožitá
zkušenost, přičemž myšlení je jen jednou z jejích komponent.





25
Zkušenost je mimo jiné upatlaná, špinavá, bolestivá, am -
bivalentní, těžko uchopitelná, matoucí, nepředvídatelná
a  patetická. Masochismus není příběhem o  heroismu;
abychom mu porozuměli, musíme být ochotni vkročit
do odporné a  ostudné schrány sebe samých. Bonmot
Woodyho Allena inspiroval francouzského romanopisce
Jeana Geneta, který si myslí, že dělat umění vyžaduje
nutně ponořit se do špíny. Právě to vždy dělají masochisté
a to také dělám já na těchto stránkách.





26
1.
Jak se z umění
stane nemOc
Případ pohřešovaného romanopisce
Leopold von Sacher-Masoch se narodil v Galicii, která
je dnes součástí Polska, v roce 1836 jako syn šéfa policie
a aristokratické matky. Ve škole měl vynikající výsledky,
začal studovat práva, ale přešel na dějiny a  ve dvaceti
již přednášel na Univerzitě ve Štýrském Hradci, v Ra -
kousku. Protože byl zklamaný z přijetí své první knihy,
akademické práce, rozhodl se psát místo toho beletrii.
Stal se z něj velmi známý a vychvalovaný spisovatel, jehož
práce byly okamžitě přeloženy do francouzštiny a který
byl v Paříži odměněn prestižní literární cenou.
Jako redaktor jednoho literárního časopisu si začal
poměr s Fanny von Pistor, autorkou krátkých příběhů,
pro niž sepsal nelegální smlouvu, díky níž se stal na šest
měsíců jejím otrokem za to, že bude nosit kožešinu. Oba
spisovatelé pak společně odcestovali do Itálie, přičemž
Leopold se přejmenoval na Gregora a dělal Fanny sluhu.
Poměr skončil stejně jako smlouva, ale Sacher-Masocha
inspiroval k  nejznámějšímu románu Venuše v  kožichu
vydanému roku 1870.





27
Dva roky po vydání románu přijel do Štýrského Hrad -
ce doktor Richard von Krat-Ebing, aby převzal místo
vedoucího katedry psychiatrie a  neurologie na zdejší
univerzitě. Sacher-Masoch tu přestal učit a oba pánové
se již neměli nikdy setkat. Nicméně je víc než
pravděpodobné, že psychiatr slýchal o  spisovateli časté zvěsti
díky svým kontaktům s místní buržoazií.
Romanopiscovo manželství rok po Krat-Ebingově příjezdu s další
nadějnou spisovatelkou, která si vzala jméno Wanda po
ktivní hrdince z Venuše v  kožichu, následovalo model
započatý poměrem s Fanny von Pistor.
Psychiatr pracoval ve Štýrském Hradci sedmnáct let
a  pak odjel na Vídeňskou univerzitu, kde vydal knihu
o sexuální psychopatologii, v níž dal název
„masochismus“ nově objevené perverzi u mužů. Spojil jej se stávající
tendencí sadismu a  popsal jej jakožto ženský a  hnaný
morbidními přáními. Jméno Sacher-Masocha bylo
zkráceno, zredukováno na malá písmena, přičemž složitost
a riziko jeho erotických dobrodružství byly omezeny na
jednoduchou, zevšeobecněnou kvantitu. Jak prohlásil
Bernard Michel, jeho francouzský životopisec, toto
pojmenování učinilo ze Sacher-Masocha v každém jazyce
cosi banálního a poškodilo ho coby spisovatele.
Sacher-Masoch Krat-Ebingovo zjednodušení svého
jména odmítl, ale své stanovisko nikdy nezveřejnil v tisku.
Jestliže si myslel, že je to bouře ve sklenici vody, historie
ho brzy přesvědčila o  omylu. Krat-Ebingovy knihy,





28
včetně encyklopedie perverzí Psychopathia Sexualis, kam
své výzkumy masochismu začlenil, byly velmi populární.
Perverzity v knize popisované odrážejí témata evokovaná
v dekadentní literatuře období fin de siècle – Huysmanse,
Wilda, Baudelaira – a jdou ještě dále. Jeho zkoumání je
však odosobněné, což je zásadní rozdíl mezi tvůrčí
literaturou oné doby a touto první sexuologickou knihou.
Jeho encyklopedie sexuality pod rouškou uspokojení
seriózně hledaného poznání mluví oderotizovaným
jazykem a uzákoňuje jakousi pseudorepresi těch, pod jejichž
ochranou pojednává o  divoce exotické škále témat na
způsob bojovníků proti pornografii, kteří musejí trávit
všechen čas čtením toho nejzvrácenějšího materiálu.
Hlavní argument je zde zcela prostý: „To ne já, ale oni
jsou zvrhlí“ neboli „Já si jen dělám svou práci“.
Tím, že se masochismus dostal do obecného
povědomí, diskurz sexuologie změnil veřejné vnímání
Sacher-Masochova díla. Má zde však cenu něco zachraňovat?
Řekla bych, že by se přinejmenším dva aspekty jeho
tvorby měly uznávat a obdivovat: aspekt žité fikce
a zadruhé, nikoliv však v  kontradikci, aspekt specifického
přepracování literární tradice.
V románech Sacher-Masocha je jistě něco z oné
klasické kvality, co Ezra Pound nazývá „nezkrotnou svěžestí“,
možná proto, že jejich autor chtěl svou práci žít a o svém
životě psát. Hranice mezi obojím se tu navzájem
nemísí: jedno naopak pozitivně posiluje a podněcuje druhé,





29
a oboje tak funguje v jakési oboustranné dynamice, jež
je hravá, vážná, výjimečně plodná a  možná poněkud
vyčerpávající. Proto Fanny von Pistor, nadějná autorka,
kontaktovala Sacher-Masocha, kterého znala z  četby
a jehož dílo obdivovala: jejich poměr sleduje ktivní linii
příběhu, který se mezi nimi odvíjí, a to do té míry, že si
vezmou jména kvazi ktivních postav, sehrají ktivní
vztah paní a  služebníka a  děj zasadí do vzrušujícího
cizího pozadí Itálie. Jako zásadní prvek, jím je rival, je
vyžadována třetí, mužská postava, neboť zrada je pro
toto lascivní vyprávění velmi důležitá.
Zatímco je život Sacher-Masocha prožíván jako lite -
ratura, protože tak to má autor v plánu, jeho literatura
čerpá ze života. Venuše v kožichu je zbeletrizované líčení
poměru Fanny a  Leopolda ze skutečného života. Stojí
za to připomenout, že jeho manželka Wanda (která si
své reálné jméno, Aurora, změnila na jméno hrdinky
románu) byla rovněž autorkou povídek  – vlastně svůj
literární talent po smrti svého exmanžela použila k tomu,
aby bezohledně těžila z  jeho jména a  renomé. Z  toho
všeho by mělo být jasné jedno: Sacher-Masoch je v každé
rovině ktivní a  jeho život je promyšlenou, odvážnou
manipulací s  realitou. I  jeho masochistická zkušenost
je žitá kce, nikoliv sexuologický chorobopis: jakýkoliv
jiný výklad se míjí s  jejím ktivním jádrem, podstatou
a je výkladem nesprávným či doslovným. Masochista je
vědomý manipulátor, nikoliv oběť.





30
V enuše v  kožichu je toho ukázkou. Ať již se hrdina
Severin jakkoliv vyznává ze svého amatérismu a  děsu
z  Wandy, ať již jakkoliv koktá, pochybuje nebo je
paralyzován, cílevědomě jde za svým vlastním potěšením
a systematicky Wandu přetváří do podoby dominantní
ženy, kterou potřebuje k  naplnění své touhy. Většina
románu je psána ve formě dialogu mezi milenci a během
těchto rozhovorů Severin neustále opakuje svou touhu
po krutém zacházení z rukou ženy, konkrétně Wandy.
„My jsme takové protiklady, které stojí proti sobě
téměř nepřátelsky, proto pociťuji tu lásku, která je zčásti
nenávistí, zčásti strachem. V takovém vztahu může ale
být jen jeden kladivem a druhý kovadlinou. Já chci být
kovadlinou. Nemohu být šťastný, když shlížím na svou
milovanou. Chci ženu zbožňovat, a to mohu jen tehdy,
je-li ke mně krutá.“ V tomto a v mnoha dalších
monolozích předkládá Severin svou vizi lásky, která postupně
Wa nd u o m á m í .
Následuje proces masochistického svádění, jehož
stadia jsou následující: Severin Wandě vypráví o svých
dřívějších pletkách – včetně svedení tety oděné do norka,
která ho bila, když byl ještě malý chlapec – a Wanda
začíná být dojatá. Říká mu, že roznítil její představivost, že je
„mužem, který dokáže ženu od základů zkazit!“. Majíc na
sobě sobolí kožešinu vstoupí v noci do jeho pokoje, načež
Severin před ní prosloví učenou přednášku o extatických
krutostech mučednictví a  nakonec jí padne k  nohám





31
a nabídne jí vztah, v němž by dělal otroka. Druhého dne
ho požádá, aby s ní už nikdy o takových věcech nemluvil,
varujíc ho přitom dvakrát o  nebezpečích jeho návrhů.
Záhy se vzdává a stále více je vtahována do role mučitelky,
avšak pokaždé prosí, aby od ní byla osvobozena.
Wanda, domina, za sebou vláčí smrt v  podobě čet -
ných hlodavců, které stáhli z kůže kvůli jejímu kožichu,
a  jednoho krátce oplakávaného manžela. Tato krásná,
zámožná vdova se má pro snaživého, zajíkajícího se
Severina stát dokonalou trýznitelkou: ovšem role lovce
a kořisti je neobyčejně obtížné přidělit. A je-li tu někdo
sadista, pak to rozhodně není Wanda.
Kdybychom měli přehodnotit masochismus v podání
spíše Sacher-Masocha než Krat-Ebinga a jeho
stoupenců, v mysli by nám vytanul vědomě plánovaný riskantní
podnik zahrnující výchovu (neboli přesvědčování či
kažení) druhého člověka, který by byl pravděpodobně také
masochistický. Masochisté vštěpují názory ostatním
a rozněcují v nich fantazii, aby je vtáhli do svých vlastních
erotických představ, takže je jim vlastní silná schopnost
formulovat, vymýšlet zápletky a charakterizovat – a to
jsou prvky pro psaní románů zásadní.
Ačkoliv jeho život činí tuto četbu poutavou a  jeho
schopnost představivosti mu jistě pomáhala uvědomit
si své masochistické touhy, nebyl Leopold von
Sacher-Masoch původcem tématu kruté ženy: takovéto téma
bylo běžným jevem v romantismu, a zvláště v dekadentní





32
literatuře té doby. Literární historik Mario Praz ukázal,
že bláznivá láska k dominantní ženě, která vyvolává hrů -
zu nahánějící okouzlení, je hlavním tématem ve spisech
mnoha autorů té doby, a to v dílech Swinburnea,
Baudelaira, Huysmanse či D’Annunzia. Toto téma je zejména
oblíbené ve francouzské tradici, což možná vysvětluje,
proč si Sacher-Masocha považují v Paříži a proč o něm
s velkým porozuměním píší myslitelé, jako je Gilles
Deleuze. Sacher-Masoch, jehož Vídeň nepochopila, se stal
opět čtenářsky oblíbeným ve francouzském literárním
kontextu, kde byl už za svého života asi nejlépe přijímán.
Jak dalece si byl jeho antagonista, doktor Richard von
Krafft-Ebing, rozšířených a hluboce zakořeněných
literárních tradic, ze kterých rakouský romanopisec ve svých
popisech nadsmyslnosti čerpal vědom? Byl přístupný
skutečnosti, že to, co pojmenovává masochismus, bylo
v kultuře obecně přijímáno? Zdá se, že německý
romantismus se ve srovnání s Itálií, Anglií a Francií dokázal před
sexuálními, dekadentními tématy relativně uchránit.
Krafft-Ebing by byl musel číst současnou cizojazyčnou
beletrii, aby pochopil, odkud Sacher-Masoch vycházel.
Ale i kdyby si tyto souvislosti uvědomil, nebyl připraven
s  těmito autory polemizovat jinak než na základě své
vlastní tvrdošíjně zjednodušené terminologie.
Pro Krafft-Ebinga je Sacher-Masoch mužem stiženým
jakousi sexuální anomálií, a  to jak ve svém životě, tak
ve své práci. „Co se týče jeho práce, trpěl jakožto autor





33
vážnou poruchou. Avšak pokud a  kdykoliv ze svých
literárních snah vyloučil svou perverzi, byl nadaným
spisovatelem, a jako takový by byl dosáhl skutečné veli -
kosti, kdyby byl poháněn normálními sexuálními pocity.“
Psychiatr se tu staví do pozice soudce, který hodnotí
relativní cenu básníkova díla. Mohl by být
romanopisec lepší, kdyby býval potlačil své sexuální sklony? Jeho
nejoslavovanější dílo je Venuše v  kožichu, jež explicitně
pojednává o jeho sexuálním otroctví vůči ženě.
Tento argument je zbožným přáním. Bylo by snad
Sadeovo dílo zajímavější, kdyby byl méně poblázněn
krutostí, nebo dílo Geneta větší, kdyby v  něm
negurovaly kriminalita a  homosexualita? Sexuální obsese
a zvláštnosti spisovatelů, jak dokazuje literární historie,
jsou zásobárnou energie dodávající nevyčerpatelnou sílu
jejich produkci a formující povahu vznikajícího
literárního díla. Problémy a posedlost spisovatele jsou zrníčkem
písku v ústřici, z něhož nakonec vzniká perla. V každém
případě by určitá verze tohoto tvrzení mohla být, a také
byla, obrácena proti Krat-Ebingovi samotnému.
Tématem jeho knih je zohavování mrtvol, zvířecí
fetišismus, znečišťování soch, satyriáza a mnoho dalších
vzácných sexuálních sklonů, z nichž většina dnes patří
do propadliště dějin. Ani jeho práce nebyly tehdejšími
čtenáři přijímány s  vědeckou nestranností. Jeden
psychiatrův kolega poznamenal, že sedm vydání
Psychopathia Sexualias během šesti let lze přisuzovat jedině





34
jakémusi pornografickému zájmu ze strany veřejnosti.
Britský lékařský časopis z  roku 1893 zpochybnil, zda
by jeho práce měla být vůbec přeložena do angličtiny.
Na psychiatrovo prohlášení, že zvolil titul „pochopitel -
ný pouze pro učence“ a  že považuje za nezbytné
rovněž „podat určité, zvlášť odporné části v latině, nikoliv
v němčině“, časopis odpověděl, „že by bylo bývalo lepší
celou knihu napsat v  latině, a  tak ji skrýt v  decentní
temnotě mrtvého jazyka“.
Krafft-Ebing pro své téma vyraboval literaturu a poté
ukázal básníka jako patologický objekt. A  tak
nebylo zacházeno jen se Sacher-Masochem: i  z  Baudelaira
a Rousseaua se staly případové historie.
Tito literáti a  myslitelé ovšem nebyli pacienti, kteří
by psychiatra navštěvovali a prosili ho o pomoc. Ti, kdo
za ním chodili, se stali podivně anonymními objekty
Krafft-Ebingových klasifikací, známými pouze podle
povolání, sexuální náchylnosti a  nezvyklých
fyziologických drobností. Baudelaire a  Rousseau byli tvůrci
významných básnických či filosofických děl, díky nimž
jsme získali hluboké a přesné povědomí o překvapivých,
paradoxních a relativně neprobádaných oblastech
lidského chování. Věděli, že jsou komplikovaní, a ve své
vlastní proměnlivosti nacházeli jakési narcistické a  vědomé
potěšení. Když je Krafft-Ebing zobrazuje jako
psychiatrické případy, sleduje podobný model jako v  případě
Sacher-Masocha, tedy rétoricky sofistikovaný, poeticky






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist