načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Objevy pod vrstvami času - Vladimír Socha

Objevy pod vrstvami času
-6%
sleva

Kniha: Objevy pod vrstvami času
Autor:

Když byly na počátku 19. století poprvé vědecky popsány fosilní pozůstatky dinosaurů, ptakoještěrů a dalších velkých obratlovců, otevřely se najednou lidstvu dveře do dávných ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9%hodnoceni - 82.9% 98%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014-05-07
Počet stran: 208
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 208 stran : ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2014-20
ISBN: 9788026403708
EAN: 9788026403708
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dějiny předvědeckých i vědeckých objevů zkamenělin. Populárně-naučná publikace. Knížka vypravuje přístupnou formou příběh odkrývání tajemného světa pravěku, zejména historii objevování zkamenělin dinosaurů. Popisuje proměny lidského vztahu k dokladům života pravěkých zvířat. Možná je překvapující, že i před vědeckým zkoumáním zkamenělin, které započalo v 1. polovině 19. století v souvislosti se vznikem geologických věd, měly pozůstatky dávno vyhynulých organismů pro lidi velký význam. Pro jejich neobvyklou velikost či bizarní tvar byly přisuzovány fosiliím magické vlastnosti. Knížka se snaží odpovědět na celou řadu otázek, např. proč sbírali zkameněliny již pravěcí lidé, jak vznikla pověst o Gryfovi či jaké zkameněliny byly zničeny za první a druhé světové války. Představeny jsou také průkopníci a významné osobnosti dějin světové paleontologie.

Popis nakladatele

Když byly na počátku 19. století poprvé vědecky popsány fosilní pozůstatky dinosaurů, ptakoještěrů a dalších velkých obratlovců, otevřely se najednou lidstvu dveře do dávných geologických období, o kterých do té doby nemělo ani tušení. Právě o fascinující historii předvědeckých i vědeckých objevů zkamenělin, které nás přivedly až k současnému stavu poznání, pojednává tato kniha.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KAPITOLA 4

Obři antického světa

V

  Evropě, která je na  fosilní pozůstatky dinosaurů podstatně chudší než

třeba Čína, se starověká a středověká mytologie rozvíjela na pozadíobjevů zkamenělin jiných vyhynulých živočichů, především velkýchpleistocénních savců (mamutů, nosorožců srstnatých, jeskynních medvědů apod.). Již staří Řekové a Římané v písemných pramenech mnohokrát zaznamenaliobjevy zkamenělin mohutných obratlovců a  ve  výjimečných případech se nám o tom dochovaly zprávy až do současnosti. Ne vždy můžeme přesně určit, zda šlo skutečně o fosilie dávných zvířat, některé záznamy jsou ale natolikvýmluvné, že sotva dovolují jakoukoliv odlišnou interpretaci. Jak ukazuje podrobný rozbor historických písemných záznamů, znalosti a  četnost objevů velkých zkamenělin byly v  antice mnohem lepší a  rozsáhlejší, než bychom byli ještě donedávna ochotni připustit.

Začněme nám časově bližším obdobím starověkého Říma. Tak například

římský státník a  vojevůdce Quintus Sertorius (123–72 př. n. l.) byl v  roce

81 př. n. l. na území současného Maroka (Tingis, dnešní Tanger) informován

o  existenci obří kostry neznámého zvířete o  údajné délce asi 24 metrů. Tato

data je však třeba brát se značnou rezervou – i tehdejší objevitelé rádipřeháněli a rozměry často mnohonásobně zveličovali. Na zmíněné obří kostiupozornili Římana místní obyvatelé, kteří je považovali za  pozůstatky obra Antaia,

jenž byl zároveň legendárním zakladatelem jejich města. K původu ostatků se

později vyjádřili také historici Gabinius a Strabon, kteří udávají, že obr bylpohřben u města Lixus (dnes Larache) asi sedmdesát kilometrů jižně od Tingisu

na atlantickém pobřeží. Slavný římský přírodovědec Plinius klade pozůstatky

Antaia také do Lixu, odmítá ale uvádět jakékoliv související legendy, a toz velmi prozaického důvodu – slova v  místním jazyce totiž pokládá za  prakticky

nevyslovitelná. Komu tedy patřila kostra, považovaná za pozůstateklegendár>


Objevy pod vrstvami času42

ního obra? Adrienne Mayorová odhaduje, že skelet byl ve  skutečnosti mno

hem menší, měřil snad jen tři metry. V okolí starověkých měst Tingis a Lixus

se nacházejí poměrně bohatá naleziště neogénních (mladotřetihorních) se

dimentů s  množstvím fosilií velkých chobotnatců a  žirafovitých kopytníků,

ve starších sedimentech pak nalezneme dokonce pozůstatky velkých kytovců,

přičemž tyto dávné velryby měřily i přes dvacet metrů. Možná právě některý

ze zmíněných pravěkých savců mohl poskytnout záminku ke vzniku pověstí

o hrobu legendárního Antaia.

Zkamenělé pozůstatky ryb zamotaly hlavu nejednomu učenci v období starověku istředově

ku. Byly objevovány v lomech, stržích i na vysokých kopcích, značně vzdálených od pobřeží.

Někteří starořečtí fi lozofové proto již správně usuzovali, že na místě tehdejší pevniny bylo

dříve moře.)

V roce 58 př. n. l., kdy slavný Gaius Caesar začal dobývat Galii, zase římský

politik a  válečník Marcus Aemilius Scaurus veřejně vystavil kostru „netvo

ra z  Joppy“ (dnes izraelská Jaff a): jeho páteř údajně měřila více než dvanáct

metrů na délku a půl metru na šířku; žebra pak byla vyšší než tatáž část těla

u slona indického. Místní dokonce věřili, že by se mohlo jednat o pozůstatky

obludy vystupující v příběhu o Perseovi a krásné Andromedě (dnes jej známe

spíše z fi lmu Souboj titánů). I Římané zjevně prahli po senzacích, jak ukazuje

další průběh událostí. Scaurus totiž nechal obří kostru naložit na loď a odeslal

ji do přístavního města Ostia, odkud pak po souši putovala až do Říma. Tam

byla znovu sestavena a nějakou dobu patřila k obdivovaným „zázrakůmz Ju

deje“, jakési dobové výstavě kuriozit. Pozdější přírodovědci se nejspíš správně

domnívali, že v  tomto případě mohlo jít o  recentní (geologicky současnou)


Obři antického světa 43

kostru velryby z Palestiny. Slavný antický přírodovědec Plinius Starší (23–79

n. l.), kterému se stala osudnou zvídavost při erupci sopky Vesuv (ježpohřbi

la města Pompeje a Herkulaneum), zase ve svém sedmatřicetisvazkovém díle

Naturalis historia zmiňuje objev jiného obra. Pozůstatky záhadného netvora

měřícího asi dvacet metrů odkryl sesuv půdy při zemětřesení. Ještě ve 3. století

pak píše římský spisovatel a historik Gaius Julius Solinus o náhodnémobje

vu zhruba patnáctimetrové kostry, odhalené při zhroucení břehu po opadnutí

povodňových vod. Řecký cestovatel a zeměpisec Pausanias (asi 110–180 n. l.)

zaznamenává zhruba k  roku 180 popis kostry bájného hrdiny trojské války

Aiase. Ve skutečnosti však mohlo jít spíše o fosilie mastodonta nebopravěké

ho nosorožce.

Také klevetný historik Gaius Suetonius Tranquillus (asi 69–122 n. l.) se

ve svých De vita caesarum libri (česky Životopisy dvanácti císařů) letmozmi

ňuje o zkamenělinách. Uvádí totiž, že první římský císař Augustus (63 př. n. l.

až 14 n. l.) měl ve své honosné vile na ostrově Capri jakési muzeum v podobě

celé sbírky obřích kostí. Některé byly přitom tak velké, že nejspíš muselypat

řit pleistocénním obratlovcům (mamutům nebo srstnatým nosorožcům). Již

v roce 31 př. n. l., na počátku své vlády, nechal císař vyrabovat Athénin chrám

v  řeckém městě Tegea a odtamtud převézt do  Říma „kly“ legendárního ka

lydonského kance. Téměř jistě šlo přitom o  velké kly pravěkého chobotnat

ce, objeveného dříve v pleistocénních vrstvách v okolí města. Ještě aktivnější

byl však v tomto ohledu Augustův následovník na trůnu, císař Tiberius (vládl

14–37 n. l.), který se živě zajímal o všechny neobvyklé přírodní úkazy a nechal

si posílat kuriozity ze všech končin své obrovské říše. Řecký autor Phlegon

z Trallu (dnes Aydin v Turecku) napsal o sto let později, že právě v doběTibe

riovy vlády nastala velmi ničivá zemětřesení, která zdevastovala mnoho měst

v  tehdejší Malé Asii. V  následně vzniklých zemských průrvách objevili oby

vatelé poničených měst velké kostry, které považovali za ostatky obrů, hrdinů

a  legendárních předků. Proto se obvykle báli fosilie blíže zkoumat, nebo je

dokonce vyprošťovat ze země. Výjimkou se stal případ, kdy obyvatelé Pon

tu na jihovýchodním pobřeží Černého moře zaslali do Říma na ukázku obří

zub měřící více než třicet centimetrů. Tiberia vzorek údajného legendárního


Objevy pod vrstvami času44

hrdiny nadchl. Když se jej ale vyslanec Pontu zeptal, zda si přeje spatřiti zbytek kostry, z  obavy před znesvěcením hrobu císař odmítl. Místo toho si prý

raději nechal zhotovit hliněný nebo voskový model hlavy a poprsí v příslušné

velikosti – přesné proporce podle velikosti zubu prý spočítal jakýsi geometr

jménem Pulcher. Tiberius poté spokojeně odeslal zub zpět na  místo objevu

s  pokynem, že má být znovu pietně pohřben. Dnes je jisté, že nešlo o  obří

zub člověka, nýbrž o stoličku velkého pleistocénního chobotnatce nebo jiného

mohutného savce.

Zmíněný Phlegon, který působil na dvoře římského císaře Hadriána (tedy někdy v  letech 117–138 n. l.) sepsal známé dílo Kniha divů, ve  kterém se celá jedna kapitola věnuje právě objevům obřích kostí, považovaných kdysi za  pozůstatky legendárních obrů. Svým způsobem jde vlastně o  první paleontologickou publikaci, byť o tom nemohl mít její autor ani nejmenší tušení. Phlegona a další paradoxografy (jak jsou někdy starořečtí autoři podobných děl označováni) kritizovali pozdější historikové pro domnělou nevěrohodnost jejich záznamů. Dnes se nám však mnohé události, jež zachytili, jeví naopak pravděpodobné, byť snad trochu přikrášlené. Jde o  další zajímavou skupinu pramenů, doplňující naše povědomí o  přírodovědných znalostech císařů i obyvatel antických měst. Jak Phlegonovo dílo názorně ukazuje, zkameněliny pravěkých savců byly dobře známé již téměř před třemi tisíciletími na území Řecka, Malé Asie (dnešní Turecko), v Itálii, severní Africe i jinde. Jednalo se přitom o dávné druhy živočichů, jejichž pravou podstatu se podařilo rozeznat teprve po vzniku vědecké paleontologie v 19. a 20. století.

Objevování zkamenělin ovšem neustalo ani v  pozdní antice. Například byzantský císař Anastasios I. (430–518 n. l.) si ve  svých komnatách také vystavil velké zkamenělé kosti, které byly objeveny přímo při stavbě jeho paláce. Samozřejmě dnes nemůžeme s jistotou říct, zda alespoň některé z nichpatřily dinosaurům (s  výjimkou severoafrických objevů pravděpodobně nikoliv), přesto se jedná o velmi cenné a zajímavé záznamy. O pozůstatcích z dávných dob nám zanechal svědectví další významný muž upadajícího římskéhoiméria, sám církevní otec svatý Augustin (Aurelius Augustinus; 354–430 n. l.).


Obři antického světa 45

Ve svém díle O boží obci se zmiňuje o existenci obřích tvorů v dávnéminu

losti. Augustin samozřejmě hájil biblické dogma, přičemž četné objevy vel

kých kostí (o nichž nejen slýchal, ale sám i některé viděl) pro nějpředstavo

valy podporu zmínek o obrech v Písmu svatém. Někteří autoři dokonce tvrdí,

že Augustin sám zkameněliny aktivně vyhledával a  sbíral; to ale není jisté.

Ve zmíněném díle sám cituje texty starších řeckých a římských autorů, kteří

o kostech obrů psali také: začíná již Homérem, pokračuje Vergiliema nevyne

chává samozřejmě ani Plinia. Augustin konstatuje, že většina jeho současníků

nevěří v  dávnou existenci obrů, ale hmatatelný důkaz vykopaný ze země je

vždy dokáže přesvědčit. Sám Augustin objevil u severoafrického města Utica

v dnešním Tunisku obří zub, který byl přinejmenším stonásobně objemnější

než lidské stoličky. Zřejmě šlo ve skutečnosti o zub velkého dávnéhochobot

natce. Jak sám církevní otec správně poznamenává, zuby a kosti se mohoudo

chovat velmi dlouho, mnohem déle než měkké tkáně. Velké kosti objevované

po staletí v zemi představují podle něj jasný důkaz, že v předchozích epochách

existovaly „rasy obrů“, proti nimž jsme jen trpaslíky.

Jako poměrně překvapivé se může jevit zjištění, že o zkameněliny se živě zajímal také jeden

z církevních otců, Svatý Augustin. Ve své severoafrické domovině se tento fi lozof a teolog

setkával například s velkými zuby a kostmi pravěkých zvířat.


Objevy pod vrstvami času46

Řečtí autoři se v ještě starších dobách setkávali spíše s fosiliemi ryb nebo

bezobratlých živočichů a  nad jejich původem si někteří z  nich hodně lámali

hlavu. K nesmyslným vysvětlením, která po Aristotelovi přejala celá Evropa až

do období osvícenství, patřila i tajemná tvořivá síla, jež měla stát za zrodem

těchto tajuplných hříček přírody. Někteří řečtí učenci, jako napříkladXenofa

nes z  Kolofonu (570–480 př. n. l.), Anaximandros z  Milétu (610–546 př. n. l.)

nebo Empedokles z Akragantu (490–430 př. n. l.), se naopak ve svých tezích již

značně přiblížili skutečnosti. Xenofanes například jako první odvodilz pozo

rování zkamenělých mušlí, že nynější pevnina byla kdysi dávno pod vodou.

Xenofanes se ostatně stal možná prvním obyvatelem Evropy, kterýzkameněli

ny zaregistroval a zanechal o nich písemné svědectví. Všiml si totiž pozůstatků

měkkýšů a ryb v syrakuských lomech, fosilních otisků ryb ve skaláchna ost

rově Paru i zkamenělých měkkýšů na Maltě. Vzhledem k tomu, že se vesměs

jednalo o mořské živočichy, odvodil již tehdy, že značnou část souše muselo

kdysi pokrývat moře. Díky tomuto skvělému a nadčasovému pozorování bývá

někdy Xenofanes dokonce považován za průkopníka, či dokonce zakladatele

geologických věd, to by však bylo velmi přehnané tvrzení. Také Anaximan

dros z Milétu se v rámci své fi lozofi e zabýval myšlenkou vzniku světa, zvířat

i člověka. Jeho učení pak rovněž vykazuje jisté hrubé rysy nastiňující možnost

postupného vývoje tvorstva. Představoval si, že kdysi žily v  oceánech velké

ryby, které po přechodu na souš ztratily šupiny a přeměnily se v jiná zvířata

a postupným vývojem dokonce až v člověka. Asi nejdále ze všech klasických

autorů Řecka došel ve svém učení Empedokles z Akragantu. Jako vůbec první

učenec zřejmě vyslovil názor, že zkameněliny představují pozůstatky živoči

chů dnes již nikde nežijících, tedy vyhynulých. Dokonce uvažoval o  tom, že

jde o  pozůstatky dávných předchůdců dnešních živočichů. Například fosilie

trpasličího mamuta druhu Elephas mnaidriensis, který byl příbuzný dnešní

mu slonu indickému a jehož fosílie byly v hojném počtu objevovány na Sicílii,

však označoval za pozůstatky obrů. Ostatně není divu – víra v obry se udržela

ještě celá dvě tisíciletí, a  myšlenka úplného vyhynutí živočichů se prosadila

dokonce až 22 století po jeho smrti.


Obři antického světa 47

Lebka slona afrického z Botswany. Velmi dobře je zde vidět nosní otvor uprostřed lebky. Ten

mohli starověcí Řekové považovat za očnici, čímž vznikly legendy o jednookých obrechKyklo

pech. Inspirací byly zřejmě lebky pleistocénních chobotnatců.

Poněkud nešťastným se ukázalo již zmíněné dlouho vyznávané učeníAris

totela ze Stageiry (384–322 př. n. l.), vychovatele úspěšného vojevůdce Ale

xandra Velikého a zakladatele mnoha přírodovědných odvětví. Bohužel právě

v oblasti paleontologie se Aristoteles velmi mýlil. Zkameněliny totižnevysvět

loval jako pozůstatky dávných organismů, nýbrž pouze coby výsledek tzv.vol

ného novotvoření (generatio aequivoca), kdy za vhodných podnebnýchpod

mínek vyvstávají u živých tvorů podobné tvary jaksi samy od sebe. Aristoteles

tvrdil, že ústrojné tělo může za určitých podmínek vzniknout i bez oplození

samovolně z hlenu a vodního kalu. Tuto nesmyslnou teorii poté přejalii ně

kteří další významní učenci starověku a středověku (například arabský vědec

a  lékař Avicenna) a  dále ji rozpracovali. I  kvůli Aristotelovi tak zřejmě pod

statně déle přetrvaly staré a nesprávné názory o vzniku a povaze zkamenělin

– mnohé dokonce až do 18. století. Zajímavý je v této souvislosti také vznik

pověsti o jednookých obrech Kyklopech, známých dobře z homérských eposů.

Již v roce 1914 vyslovil rakouský paleontolog Othenio Abel (1875–1946)do

mněnku, že pověst o tomto mytologickém obrovi se mohla zrodit na základě

objevů lebek trpasličích slonů druhu Elephas falconeri, kteří žili na některých

středomořských ostrovech snad ještě na  počátku  historické doby (nejmladší

kosterní pozůstatky jsou dle odhadů staré jen asi 4500 let). Jejich lebky jsou

celkově asi dvakrát větší než lidské a jediný nosní otvor uprostřed mohlista


Objevy pod vrstvami času48

rověcí pozorovatelé snadno zaměnit za očnici. Výsledkem této nesprávnéinterpretace je obří lidská hlava s jediným velkým okem uprostřed. Doslechl se

tedy Homér o „svých“ Kyklopech od cestovatelů, kteří se v jeskyníchstředomořských ostrovů setkali s lebkami dávného trpasličího slona?

Stejného pozoruhodného omylu se dopustil také Empedokles, a dokonce ještě v průběhu 14. století také proslulý italský básník Giovanni Boccaccio (1313–1375), autor oblíbeného Dekameronu. Slavný Ital se zcela vážně domníval, že při vykopávkách jakési dávné kostry narazil na pozůstatkybájného obra – kyklopa Polyfema. Ale zpět do antiky. O zkamenělinách pravěkých měkkýšů se dočteme rovněž v  dílech Herodota, Th eofrasta nebo Strabona. Podle jejich záznamů nacházeli egyptští poutníci na  své cestě k  orákulu Dia Amona četné mořské lastury. Autoři z  toho vyvozují závěr, že Egypt musel být kdysi dávno zalit mořem. Co však mohlo způsobit takovou zásadnízměnu prostředí, o tom zřejmě antičtí autoři ještě neměli žádnou jasnoupředstavu. Řecký zeměpisec Strabon se ve svém díle věnoval také otázce „zkamenělé čočky“, která byla dle jeho názoru podávána jako strava otrokům při stavbě pyramid v  egyptské Gíze. O  čočku se však samozřejmě nejednalo – domnělou luštěninou diskovitého tvaru byly drobné zkamenělé schránky jednobuněčných živočichů dírkovců. Tito tzv. numuliti vytvářeli v období eocénu (asi před 55–34 miliony let) vápenité sedimenty, které Egypťané dlouhodoběpoužívali například i při stavbě pyramid. Velké bloky usazené horniny se těžily v obřích lomech na úpatí pohoří Mokattam. Postupným zvětráváním vápence se v něm uložené schránky dírkovců průběžně uvolňovaly a ve velkémmnožství padaly na  zem v  bezprostředním okolí pyramid. Země jimi byla údajně přímo posetá, proto je nemohl přehlédnout ani Strabon.

Obecně však římští autoři v  případě zkamenělin spíše přejímali názory Řeků. Například i  proslulý básník Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17/18 n. l.) vkládá ve  svých Proměnách (15, 262) do  úst Pythagorových tato slova: „Viděl jsem, že moře je, co kdysi bylo pevninou. Viděl jsem, že z vodníhladiny vznikla souše a daleko od oceánu ležely mořské lastury a stará kotva byla nalezena na  vysokém vrcholu hory.“ Je však otázkou, zda si Ovidius vůbec


Obři antického světa 49

uvědomoval, jaké z  této myšlenky mohou vyplývat závěry. V  té době byli

také pojmenováni amonité, velmi významná a početná skupina prvohorních

a druhohorních hlavonožců. Tito měkkýši s točitými schránkami jsouv po

době zkamenělin velmi nápadní a  často byli objevováni již před tisíciletími.

V  době římského učence Plinia Staršího už nesli díky svému tvaru zmíněný

název Ammonites, neboť se podobají zatočeným „beraním“ rohům egyptského

božstva Amona. Plinius o nich píše, že patří k nejposvátnějším drahokamům

Etiopie a  že dokážou vzbuzovat věštecké sny. Důvodem byl nejspíš fakt, že

orákulum Dia Amona se nacházelo v Libyjské poušti, přičemž zkameněliny

amonitů se v okolí tohoto místa vyskytovaly poměrně hojně.

Spirálovíté schránky druhohorních hlavonožců amonitů byly dobře známé i starýmEgypťa

nům. Právě podle zatočených beraních rohů boha Amona dostali již ve starověku svůj název.

Největší z nich měli průměr schránky téměř tři metry, obvykle ale byli mnohem menší.

K  oblíbeným objektům zájmu starověkých učenců zejména v  antickém

Řecku a Římě patřil také jantar, tedy směs zkamenělých pryskyřic pravěkých

(zejména třetihorních) jehličnatých stromů. Jeho využití v  podobě šper

ků a amuletů se datuje již do období neolitu. V Evropě byly nejvýznamnější


Objevy pod vrstvami času50

lokality s  tímto nerostným materiálem situovány u  Baltského moře, odkud

po mnoha obchodních trasách v podobě „jantarových stezek“ směřovalace

něná surovina na jih do Středomoří. Pro staré Řeky a Římany šlo o kouzelný

kámen, který se dal používat více způsoby. Pokud jej nosili na krku v podobě

náhrdelníku, odvracel údajně šílenství, léčil oční a ušní nemoci a působilbla

hodárně také na kvalitu zubů. Věřilo se rovněž, že účinkuje proti pakostnici

a  voleti (chorobně zvětšené štítné žláze). Jantar rozdrcený na  prášek se zase

někdy podával jako prostředek proti žaludečním chorobám.

Pokud se u starých Římanů setkáváme s množstvím zpráv o objevechgi

gantických kostí, pak u starých Řeků je jich ještě podstatně více. Mnohá větší

řecká města totiž uchovávala obří kosti svých legendárních hrdinů a předků

- zakladatelů (například Oresta, Pelopa), které zřejmě nebyly ničím jiným než

velkými kostmi předvěkých chobotnatců. Řecké pověsti a  písemné záznamy

jsou plné událostí souvisejících se snahou obyvatel měst či městských států

získat do  svého vlastnictví kosti mytických postav kolosálních rozměrů. Dá

se dokonce říct, že každé významné město muselo mít své ostatky nadlid

ských proporcí. Pokud obyvatelé takové nikde v  okolí nenašli a  nevykopali,

museli je obvykle koupit, ukrást nebo získat násilnou vojenskou akcí. Mnohé

kosti mamutů, srstnatých nosorožců a další zkameněliny tak dřívepředstavo

valy záminku pro diplomatická jednání, vyhrožování a  v  nejhorším případě

i krveprolití. Podobným způsobem si velké kosti legendárních „předků“opat

řovali například i obyvatelé obávané Sparty. Nevíme jistě, zda alespoň někteří

tehdejší učenci pochopili, že obří kosti nepatří velkým bytostem podobným

člověku, ale zcela jiným a  dávno vyhynulým živočichům; pokud ano, pak se

jejich myšlenky bohužel nedochovaly. Jisté však je, že také v  klasické antice

sehrály zkameněliny významnou roli v oblasti náboženské, mytologické nebo

jako obdivované kuriozity chrámů, muzeí a císařských paláců.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist