načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Objevování světa -- Od Marka Pola po Humboldta - Jürgen Sarnowsky

Objevování světa -- Od Marka Pola po Humboldta

Elektronická kniha: Objevování světa -- Od Marka Pola po Humboldta
Autor:

Známí i neznámí cestovatelé před érou velkých objevů                                      ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 210
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace, mapy, portréty, plány, faksimile
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu Die Erkundung der Welt ... přeložil Jan Hlavička
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9816-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Známí i neznámí cestovatelé před érou velkých objevů                                        Cestování, objevování nových zemí a neznámých míst patří k lidským dějinám odpradávna. Kniha profesora středověkých dějin na hamburské univerzitě přibližuje objevitelské cesty evropských cestovatelů od pozdního středověku až po počátek moderní éry. V této době, před velkými objevitelskými cestami moderní doby, expanze evropských zemí teprve začínala. Pozdní středověk byl obdobím velké mobility, značná část tehdejších obyvatel byla v pohybu po pozemních i vodních cestách. V tomto dynamickém období sledujeme cesty benátských a janovských kupců, poutníků, misionářů a dobrodruhů zlákaných bohatstvím a divy Asie. Záběr knihy je skutečně široký: plavby podél pobřeží Afriky, pronikání do Indie, objev „Indií“ na západ od evropského světa, první obeplutí světa i pátrání po tajemném jižním kontinentu, Japonsko uzavírající se západnímu světu i hledání cesty Severním ledovým oceánem. Sarnowsky nabízí nejen líčení známých i méně známých objevitelských cest, ale ve světle dobových cestovních deníků, cestopisů a kronik otvírá také pohled do neméně fascinujícího vnitřního světa tehdejších obyvatel Evropy, jejich představ, snů a fantazií.

Další popis

Evropané a jejich "dobývání" světa. Cesta proti času do dob, kdy Evropané ještě netušili, jaké národy, jaká nebezpečí a jaká bohatství skrývají zámořské kraje a jiné vzdálené končiny země. Na podkladě mnoha cestovních deníků a dalších písemných záznamů z pěti staletí se před námi rozvíjí příběh poznávání světa, za nímž stojí zvědavost, touha po dobrodružství a řevnivost objevitelů, kteří navzájem soupeřili o země a jejich poklady. Příběh, který čtenáře vede od středověkých cest do Asie a k západním břehům Afriky přes výpravy Vaska da Gama, Kryštofa Kolumba a Cortése k plavbám Magalhaesovým a Cookovým a nakonec jihoamerickým výpravám Alexandera von Humboldt v 19. století. Čtivě napsaná kniha se soustředí nejen na historická líčení významných objevitelských cest, ale přibližuje také mentalitu objevitelů a skrze ni též mentalitu jejich doby.



Předmětná hesla
* 13.-19. století
* 1234-1804
Objevné cesty -- Země světa -- 13.-19. století
Geografický výzkum -- Země světa -- 13.-19. století
Cestovatelé -- Země světa -- 13.-19. století
Zařazeno v kategoriích
Jürgen Sarnowsky - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jürgen Sarnowsky

OBJEVOVÁNÍ

S V Ě TA

Od Marka Pola

po Humboldta



VYŠEHRAD

JÜRGEN SARNOWSKY

Od Marka Pola

po Humboldta

O B J EVOVÁN Í

S V Ě TA


Z německého originálu Die Erkundung der Welt.

Die grossen Entdeckungsreisen von Marco Polo bis Humboldt

vydaného nakladatelstvím Verlag C.H.Beck oHG

v roce 2016 (druhé vydání) přeložil Jan Hlavička

Obál ku, vaz bu a gra fic kou úpra vu na vrhl Vladimír Verner

Odpo věd ný re dak tor Filip Outrata

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1650. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 180 Kč

Nakla da tel ství Vy še hrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Jürgen Sarnovsky

Die Erkundung der Welt.

Die grossen Entdeckungsreisen von Marco Polo bis Humboldt

Copyright © Verlag C.H.Beck oHG, München 2016

Translation © Jan Hlavička, 2017

ISBN 978-80-7429-871-4

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


OBSAH

ÚVOD

Cestování a zpravování ............. 11

1. VÁBENÍ

Bohatství a divy Asie .............. 17

Mezi zbožností a zvídavostí:

poutníci do Jeruzaléma v pozdním středověku..... 17

Benátští a janovští kupci u Černého moře,

v Levantě a na Dálném východu........... 21

Nejen Marco Polo: misionáři a vyslanci

u Mongolů a Indů ................. 26

Dobrodruzi v Přední Asii, Indii

a v jihovýchodní Asii................ 36

2. TAJEMSTVÍ

Pobřeží Afriky.................. 41

Dobrodruzi hledají „Zlatou řeku“

a cestu kolem světadílu............... 41

První evropské opěrné body v Atlantiku ....... 44

Volání zlata: z Ceuty k Riu d’Ouro.......... 50

Na jih k mysu Dobré naděje............. 53


3. PRONIKÁNÍ

Kolem mysu Dobré naděje do Indie ....... 61

V Indickém oceánu ................ 61

Vasco da Gama v Kalikutu:

nedorozumění a zklamání.............. 65

Portugalská Indie ................. 69

Rané zprávy o Indii a jihovýchodní Asii ....... 77

4. PŘEKVAPENÍ

Nový svět na západě............... 81

Dlouhé hledání: západní cesta do Indie........ 81

Čtyři plavby Kryštofa Kolumba ........... 84

Španělští dobyvatelé v „říších Indijců“ ........ 89

Amerigo Vespucci a další „objevují“ Ameriku ..... 95

5. OBEPLOUVÁNÍ SVĚTA

Po všech mořích................. 101

Magalhães a objevení jihozápadního průjezdu..... 101

Ve službách španělské koruny: poprvé kolem světa... 104

Angličané a Nizozemci, kteří obepluli svět ...... 109

6. PRŮZKUMY

Záhady jižní polokoule ............. 115

Boj o „ostrovy koření“ ............... 115

Pepř, muškát a děla: Nizozemci v jihovýchodní Asii .. 119

Hledání Terry australis a průzkum Pacifiku...... 124

James Cook a magie Jižního moře .......... 128


7. MEZNÍ ZKUŠENOSTI

Kouzlo Dálného východu ............ 137

Distance a respekt: obchodníci a jezuité v Číně .... 137

Japonsko mezi otevřením a uzavřením se světu .... 142

Nové perspektivy v Indii .............. 147

Vitus Bering, Sibiř a severovýchodní průjezd ..... 152

8. BÁDÁNÍ

Divy Nového světa ............... 157

Do Kanady a na Newfoundland:

průzkum atlantického pobřeží............ 157

Severozápadní průjezd: Angličané a Francouzi

v Severním ledovém oceánu............. 161

Humboldt a vědecký průzkum Jižní Ameriky ..... 165

EPILOG

Objevování, dobývání, poznávání ........ 175

Časová tabulka .................. 183

Prameny a literatura ................ 189

Vyobrazení .................... 198

Rejstřík míst a osob ................ 199



11

ÚVOD

Cestování a zpravování

Člověk cestoval odedávna, usedlý způsob života je jev historicky

spíše pozdější. K cestování jej často hnala už snaha přežít, a to buď

proto, že ve svém sídlišti již nenacházel dostatek potravy, nebo že

mu kontakt s  jinými lidskými společenstvími sliboval výhody, ať

materiální či nemateriální. Vedle obchodu a směny jej k tomuv průběhu času vedly též různé formy uspořádání společnosti a vlády, jež

mohly probíhat násilně nebo pokojně. Hovoříme-li o „objevných

cestách“, musíme alespoň ve  třech starých světadílech, v  Africe,

Asii a Evropě, vycházet z toho, že ledacos už bylo nějak známo a že

se lidé jen zřídka vydávali zcela novými cestami. Tito „objevitelé“

byli spíše ti, kdo jako první zanechali o svých cestách písemnásvědectví, případně jejichž cesty jsou dnes známy díky jiným autorům.

Většinou si vědomě volili určité cíle, aby se o nich dozvěděli něco

bližšího, nebo plnili politicko-ekonomická zadání těch, kdo jim

cesty financovali.

Objevné cesty stále znovu vyvolávaly zájem badatelů, ale jenzřídka ve shrnujícím, strukturovaném podání a s koncentracína jednotlivé cestovatele. Navíc stály v popředí cesty moderní doby, které jsou přístupnější a známější. A proto se tato práce soustředí na vybrané evropské cestovatele od pozdního středověku až po počátekmoderní doby. Ačkoli tyto cesty je třeba chápat i v kontextu jejich doby – a další tradice –, zde použijeme především jednu skupinu pramenů, a to cestopisné zprávy.

Takové zaměření umožňuje zcela nový přístup k tématu. Nejde zde ani tolik o „technické“ aspekty cesty, jako financování,vypravení, trasu, dopravní prostředky, ale spíš o vnímání jiných světů, jež

ÚVOD12

se průběžně měnilo, též podle předpokladů a představ, s jakýmicestovatelé vyráželi, i v závislosti na jejich motivech a cílech. Chceme

tak osvětlit počátky globalizace především z perspektivy dějinpředstav. Tím můžeme zřetelně ukázat, jak se Evropa – i přessetrvávající předsudky a mýlky – postupem času otevírala a obracela k jiným

kulturním okruhům.

Cestopisné zprávy jako pramen je však třeba používat s velikou opatrností. To příkladně demonstruje jeden z  ústředních pozdně středověkých „cestopisných bestsellerů“, který se zachoval ve  více než 250 rukopisech, četných překladech a také v prvotiscích: je to Mandevillův cestopis. Dílo se člení na  dvě části. V  první se popisují poutě do  Jeruzaléma, svatá místa a  Káhira, ve  druhé pak cesty do Afriky, na Blízký východ, do Indie, Číny, jihovýchodní Asie a do fiktivního království kněze Jana. Právě důraz na podivuhodné příběhy i na fantastické a nezvyklé prvky ve druhé části uždokládá literární, fiktivní charakter cestopisu. Zatímco první část ještě mohla vycházet z osobní zkušenosti, druhá se jeví jako kompilace cestopisných zpráv (Vilém z  Boldensele, Odorik z  Pordenone...), encyklopedií (Vincent z Beauvais, Petr Comestor...), literárních děl (román o Alexandrovi), historických děl (Flavius Josephus, Jacques de Vitry, Albert z  Cách...) a  dalších. Sporné je i  jeho autorství. Jean de Mandeville nebo John Mandeville byl rytíř z  anglického St. Albansu doložitelný na  kontinentu v  roce 1322, avšak kronikář Jean d’Outremeuse uvádí jako možného autora lékaře Jeana de Bourgogne (Bourgoigne).

Vidíme tak, že tento domnělý cestovatel byl vzdělaný muž, který na základě celé řady jiných děl přetavil vlastní – nebo snad i cizí – zkušenosti z cest v literární dílo. To Mandevillovu cestopisu nijak neubírá na  ceně jako prameni. I  tak ukazuje představy své doby, na nichž se spolupodílel a které zároveň ovlivňoval. V tétosouvislosti je zajímavé, že text mimo jiné dál šíří zcela běžnou představu Země jako koule a  dokonce poukazuje na  úlohu pólů, jakkoli zejména ve fiktivní části stojí v popředí legendární říše, bájnázvířata, divy, zázraky a netvoři.

CESTOVÁNÍ A ZPRAVOVÁNÍ 13

Toto zjištění lze generalizovat. Žádný cestovatel zážitky z  cest

nepředával bez úprav. Pokud nepřevzal dodatečné informace ze

starších předloh nebo nevčlenil do vlastního díla cizí texty – dřívější

staletí plagiát v moderním smyslu slova neznala –, potom bylolíče

ní dáno jeho původem a úrovní vzdělání, předchozími znalostmi,

předsudky a  subjektivním vnímáním. Cestopis tudíž podává pře

devším pohled regionu svého původu na cizí země a kultury,rov

něž však reflektuje nový žitý svět, jejž cestovatelé vstřebávali. A tak

cestopisné zprávy podávají i „autentické“ informace, kterév navští

vených zemích mezitím zanikly a již se netradují. To znamená, že

k pramenům musíme přistupovat kriticky, abychom z nich vytěžili

představy autorů a jejich světa a poté jejich sdělení a dojmy správně

zařadili.

V  průběhu dějin necestovali samozřejmě jenom Evropané,

ale i  představitelé jiných kultur. Avšak objevné plavby Evropanů

měly nejdalekosáhlejší důsledky – v neposlední řadě v následném

vojenském dobytí a hospodářském ovládnutí objevených zemí, ale

i v dějinách recepce textů. I když budeme věnovat pozornosti ces

tám jiných národů, přesto hlavním tématem této knihy zůstávají

Evropané. Hrozí tím sice nebezpečí eurocentrického podání, tomu

ale zabraňuje přístup z hlediska dějin představ. Omezení na období

od pozdního středověku po počátek moderní doby, tedy na začátky

evropské expanze, dává dostatečně široký záběr, neboť dochované

cestopisy jsou relativně homogenní. Pomineme-li jejich literární

charakter, pozorujeme v  nich, tolik lze říci už předem, stále větší

vědecký, geograficko-etnologický zájem, jenž však dosáhnevrcho

lu až Alexanderem von Humboldtem. Na  následujících stranách

tak představíme epochu až do  časného 19.  století, přičemž vyjde

me z  raných zpráv cestovatelů, kteří opouštěli latinskou Evropu

ve 13. století.

rovník

Dobré naděje

Hoornský

mys

Magalhãesův průliv

Tichý oceán

lanský

oceán

lanský oceán

‚io de Janeiro

€oý msterdam

ˆlymouth

ˆaříž

€antes

Œisabon

Œos ˆalos

Tahiti

ainův ostrov

isaniola

San Salvador

 u­a

€sland

Ne‚oundƒ

land

 anárské

ostrovy

 averdy

…olynésie

Trasy objevných plaveb

Severní

Amerika

Jižní

Amerika

rónsko Äquator

mys

Dobré naděje

Tichý oceán

Indický oceán

Kryštof Kolumbus ana María  ­€– ­ƒ„

Vasco da Gama ão …abriel  ­†– ­‡„

Fernando Magellan / Fernão de Magalhães ˆicoria ‰­–‰€„

Juan Sebastián Elcano ˆicoria ‰€–‰€€„

bel asman Šeehaen a Heemskerck ‹ €–‹ ƒ„

James oo ŒndeavoŽr †‹‡–††„

Sir Francis rae …olden Hinde ‰††–‰‡‘„

Viingoé­ €addod / Gardar Saarsson / Eri ‚udý /

„…arni †er…ólfsson asi ‡‹‘–­‡‹„

Káhira

ˆeing

ˆaříž

Kanton

Mogadišo

Kaliut

Malindi

Mombasa

Fidži

Šalomounovy

ostrovy

Cookovy

ostrovy

Ostrovy koření

(Moluky)

Samoa

Nová uinea

†áva

Nový ˆéland

Tasmánie

Filiíny

Afrika

Asie

NOVÉ

H OLANDSKO

(AUSTRÁLIE)

INDIE

ARÁBIE

rovník

17

1. VÁBENÍ

Bohatství a divy Asie

Mezi zbožností a zvídavostí:

poutníci do Jeruzaléma v pozdním středověku

Abychom pochopili rané evropské objevy, musíme se nejdříve

věnovat cestovatelům pozdního středověku. Středověk je v popu

lárním chápání považován za epochu nepatrné mobility, lečneprá

vem. Právě v pozdním středověku se relativně velká část populace

nějakým způsobem pohybovala po  tehdejších pozemních a vod

ních cestách. Rolníci, řemeslníci a  kupci mířili na  trhy směňovat

naturálie a výrobky; panovníci a šlechtici táhli s družinami z místa

na místo, aby ve svém panství dávali najevo svou přítomnost;členo

vé duchovních řádů, magistři a vaganti putovali do jiných klášterů

a vzdělávacích zařízení, aby se ve svých společenstvích ujali nových

úkolů, zprostředkovávali své vědomosti druhým nebo si je naopak

prohlubovali a doplňovali; diplomaté a zástupci stavů a městcesto

vali na jednání a shromáždění, kde hledali společná řešenípolitic

kých a hospodářských problémů; dále tu byli ti nejchudší, kteří jako

„kočovný lid“ ustavičně táhli za obživou.

Nadto byli na  cestách příslušníci všech sociálních vrstev, aby

něco vykonali pro svůj potomní život, pro spásu své duše, nebo aby

se káli za spáchané hříchy. Cíle těchto poutníků byly velice různé.

Vzhledem k tomu, že takové cestování si vyžadovalo značnénákla

dy, těšily se značné oblibě zejména regionální poutní cíle, napří

klad Canterbury v Anglii a Wilsnack v severním Německu. Vedle

středních cílů, jako byl Thann v Alsasku, existovaly především tři

velké poutní cíle, peregrinationes maiores, a  to Řím, Santiago de 1. VÁBENÍ

Compostela a  Jeruzalém a  s  ním Svatá země a  hora Sinaj. Hledáme-li počátky objevných cest, potom významná role přísluší právě

těmto poutníkům a jejich zprávám, a to bez ohledu na jejich zcela

jinou motivaci.

Četné zprávy po sobě zanechali zvláště pozdně středověcípoutníci do Jeruzaléma, v německém, nizozemském a francouzském, ale

i  v  italském, anglickém a  španělském jazyce. Nákladnost a náročnost takové cesty dovolovaly vydat se na  pouť do  Jeruzaléma jen

málokterým  – většinou bohatým měšťanům, vysoce postaveným

duchovním nebo šlechticům. Byli z  této skupiny cestovatelů také

jediní, kdo opouštěli evropskou půdu a vydávali se do jinéhokulturního okruhu – islámského. Jejich zprávy však mají pouze částečně

osobní ráz a odráží se v nich jen málo vlastního pozorování; spíše

často stavějí na starších předlohách a omezují se na stereotypnísoudy. V  souladu s  duchovním cílem cesty se autoři často soustředili

pouze na svatá místa a na Boží odpuštění, kterého se jim tam mělo

dostat. Cizí země a jejich obyvatele nebrali skoro na vědomí –anebo je vnímali pouze jako překážky v cestě za spásou své duše.

Přitom většinou značně reglementovaný průběh těchto poutí

dával plnou možnost pro reflexi vlastních zážitků. Pokud poutník

do Svaté země necestoval z Benátek přes Alexandrii a Sinajskýpoloostrov, což se dělo výjimečně, obvykle uzavřel v Benátkách smlouvu

s nějakým patronem a ten se už postaral o detaily cesty. Přes možné

zastávky, jakými byly například Rhodos a Kypr, se plulo do Jaffy, kde

se poutníků ujaly úřady pánů země, mamlúků vládnoucích v Eg yptě

a Sýrii. Zástupci této vojenské kasty provázeli poutníkydo Jeruzaléma a ke svatým místům. V Jeruzalémě samém existoval od roku

1336 klášter františkánů, již se poutníků ujímali a  během jejich

pobytu na  ně dohlíželi, provázeli je a  podporovali. Na  sklonku

15. století měl kvardián františkánů právo pasovat nejvýšepostaveného poutníka u Božího hrobu na rytíře Řádu rytířů Božího hrobu.

Pokud poutníci nechtěli pokračovat ještě ke klášteru svaté Kateřiny

na  Sinajském poloostrově, vrátili se do  Jaffy a  nastoupili zpáteční

plavbu do Benátek.BOHATSTVÍ A DIVY ASIE

Dodatečné prvky do  svých zpráv častěji zařazovali především ti poutníci, kteří přicestovali přes Eg ypt, centrum mamlúckého sultanátu. K  nejstarším známým cestovatelům po  pádu Akkonu a po ztrátě posledních křižáckých držav ve Svaté zemi v roce 1291 patří dva Němci, Vilém z Boldensele (vlastně Otto von Nigenhus, ministeriál kláštera v  Brémách) a  farář Ludolf ze Sudheimu, již zaniklé vestfálské vesnice, a  to kolem roku 1330, respektive mezi roky 1336 a  1341. Vilém cestoval přes Konstantinopol, Krétu a Kypr do Týru, dále přes Akkon a Gazu do Eg ypta a nakonec se přes Sinajský poloostrov, Svatou zemi a Bejrút vrátil do Evropy. Ludolf jej ve své poutní zprávě místy přesně následoval, ale navzdory jeho závislosti na  Vilémovi nacházíme u  něj i  samostatná pozorování, kterými jeho líčení nabývá na ceně.

Příkladem jsou zprávy o Alexandrii a Akkonu. Alexandriipopisuje jako „nadmíru krásnou a chráněnou vysokými věžemia nedobytnými hradbami“ (De itinere Terrae Sanctae, str. 36), píše, žeměsto samo je velice čisté a celé bíle omítnuté a vodu že v něm rozvádějí

potrubím. Kromě křesťanského patriarchy zde vyzdvihuje kostel

překrásně zdobený mozaikami a mramorem, ve kterém Benátčané

denně sloužili mši. Přechod Alexandrie z křesťanskýchdo muslimských rukou, k němuž došlo již dávno, zmiňuje bez emocí. Oproti

tomu líčení Akkonu, druhého hlavního města křižáckého Jeruzalémského království, začíná poznámkou, že je mu do pláče, neboť

„kdo má natolik srdce z kamene, aby jej nedojalo zničení a pádtakového města?“ (tamtéž, str. 39). Pominulá krása Akkonu se oproti

popisu Alexandrie jeví mnohonásobně umocněna. Zdi domů byly

zbudovány z  pravidelně otesaných kvádrů, okna krášlena sklem

a  malbami, ulice vynikaly čistotou a  na  ochranu před sluncem se

nad nimi táhly plachty, početné tvrze šlechticů chránily vysoké

věže, pevné zdi a  železná vrata. Město bylo dobyto v  roce 1291,

srovnáno se zemí a ponecháno svému osudu. Ludolf přidává zprávu

o jeho dobytí, hlavní vinu však spatřuje v nesvorných křesťanech.

Ludolf a jiní autoři byli tak sice ve svých zprávách zcela zaujatí, nicméně lze u  nich občas pozorovat jistou vstřícnost nebo aspoň 1. VÁBENÍ

neutralitu vůči muslimům. Tak tomu bylo i v patnáctém a v raném

šestnáctém století. Zatímco německý dominikán Felix Fabri, který roku 1480 a  v  letech 1483 –1484 podnikl cesty do  Svaté země

a  napsal o  nich několik zpráv, zůstával navzdory veškerému individuálnímu pozorovacímu talentu a pozitivním osobním dojmům

naladěn vůči islámu nepřátelsky. Jiní cestovatelé, jako dolnorýnský

šlechtic Arnold von Harff (1496 –1498), se cizímu prostředíotevírali více. Arnold von Harff přicestoval přes Alexandrii do Káhiry jako údajný obchodník a zřejmě delší pobyt v Káhiře zastírávymyšlenou okružní cestou ze Sinajského poloostrova do Indie,na Madagaskar, do  Etiopie a  k  pramenům Nilu, během níž se mimo jiné

údajně dostal – v převleku za muslima – do centra islámu, Mekky,

a do dalších mešit. Harff, který ze svých cest přivezl slovníčky pro

každodenní použití, například arabský a  hebrejský, věnuje Káhiře větší prostor než Jeruzalému. V  Káhiře měl kontakty s mamlúky, zejména se dvěma konvertity německého původu, s  jedním

z Gdaňsku a jedním z Basileje, kteří jej seznámili s islámskými zvyky

a náboženstvím. Přes jisté předsudky – například ohledně„lehkověrnosti“ muslimů, jež by tak šlo snadno obrátit na křesťanství – je

na rozdíl od Fabriho veskrze věcný.

Těchto pár příkladů ilustruje, že dálkové cestovatele mezipoutníky pozdního středověku hnala už nejen zbožnost a touhapo dosažení spásy duše, nýbrž i sklony k dobrodružství a zvědavost na cizí

světy. Klasické poutnické cíle, tamní svatá místa a získáníodpustku, zde sice i nadále stály v popředí, Arnolda von Harffanevyjímaje, ale měly být pro čtenáře a tím pro možné pozdější poutníky co

nejpřesněji, takřka dokumentaristicky, popsány a zachyceny.Vložené prvky, jako líčení Alexandrie a Akkonu u Ludolfa ze Sudheimu

nebo fiktivní část cesty u Arnolda von Harffa, přesto ukazují, že šlo

rovněž o vyprávění o novém a o zprávy o dalekých zemích. Užpoutnické zprávy tak přispívaly k šíření vědomostí o světě za hranicemi

Evropy latinského křesťanství.

21BOHATSTVÍ A DIVY ASIE

Benátští a janovští kupci u Černého moře,

v Levantě a na Dálném východě

Individuální cesty obchodníků, kteří za  pozdního středověku na

vštěvovali vzdálené země, lze mnohem hůře zmapovat než cesty

poutníků, neboť se často dají doložit pouze nepřímo. Zvláštní roli

zde sehrávalo Středomoří s jeho starými, intenzivními kulturními

a hospodářskými styky. Na křesťanské straně nabývala od 10. století

stále více na významu italská pobřežní města, především Pisa,Be

nátky a Janov. Neomezovala se pouze na směnu zboží s cizímikup

ci, nýbrž si v jižním a východním Středomoří a ještě dále vytvářela

opěrné body, jež jim sloužily za východiště obchodních cest.Vze

stup těchto pobřežních měst zpočátku příznivě ovlivňovalyi křížo

vé výpravy, které jim umožňovaly etablovat se ve Svaté zemi. A tak

se Pisané a  Janované podíleli už na  prvních křížových výpravách,

zatímco Benátčané se do  dění zapojili až roku 1100 potopením

pisánských lodí u Rhodu. Poté mělo každé z těchto tří měst svou

čtvrť v  pobřežních městech Jeruzalémského království. Jejich vliv

v byzantské říši oslabené četnými krizemi sílil. V roce 1182 byliIta

lové sice z Konstantinopole vyhnáni, ale už v 90. letech 12. století

se vrátili. Dramatické změny pak přinesla čtvrtá křížová výprava, jež

skončila roku 1204 dobytím Konstantinopole. Pisa se dlouhodobě

neprosadila, zato Benátkám se podařilo vybudovat vlastníkoloni

ální říši.

Tento vývoj nastal už roku 1202 dobytím Zary (dnešní Zadar).

Když se v roce 1204 zrodilo na území Byzance Latinské císařství,

Benátčané si zajistili důležité body při námořní cestědo Konstan

tinopole, Jónské ostrovy, Modon a Koron na Peloponnésu,Kyklad

ské ostrovy (vévodství Naxos), ostrov Euboiu (Negroponte) a jednu

větší čtvrť v Konstantinopoli. Navíc mezi lety 1207 a 1236 dobyli

Krétu (Candia), kterou se jim i přes častá povstání, trvající do roku

1299, podařilo udržet. Kréta byla osidlována z Benáteka podrobe

na tuhé koloniální nadvládě. Konstantinopol Benátčanům sloužila 1. VÁBENÍ za  výpadiště do  Černého moře. Od  roku 1204 se benátští kupci nacházejí v Soldaii (dnešní Sudak) na Krymu, kolem roku 1300 se usadili v Taně na Donu (dnešní Azov), poté od roku 1319na základě smluv s nástupnickým státem byzantské říše v Trapezuntu.

Benátkám se tak sice podařilo Janovany po roce 1204 zatlačit, ale Janované se opět vzpamatovali po  obnovení byzantské říše v  roce 1261. Janov získal v  Konstantinopoli zpět svou čtvrť Peru a  brzy se silně zaměřil na obchod s Černomořím. Roku 1280 se Janované usadili v Kaffě na Krymu (dnešní Feodosija) a udrželi se v ní i přes jistou nestabilitu a  navzdory mongolským nájezdům. V  janovské expanzi často hrály podstatnou roli přední rodiny města. Taknapříklad roku 1267 získala rodina Zaccariových privilegium na těžbu kamence v maloasijské Fókaii; Chiu se v roce 1304 zmocnila jedna janovská obchodní společnost (maona) a po krátké ztrátě jej v roce 1346 znovu dobyla, později ho spolu s  Fókaiou ovládala maona Giustinianiových, a Lesbos se sousedními ostrovy se po roce 1355 dostal pod nadvládu Gattilusiových.

Benátčané a Janované si konkurovali také na Kypru, který roku 1192 dobyl anglický král Richard  I. Lví srdce, prodal jej templářům a  ti zase bývalému jeruzalémskému králi Guyovi z Lusignanu. Význam Kypru vzrostl se ztrátou Akkonu roku 1291, a tak se Benátčané a  Janované dostávali do  ustavičných konfliktů. Roku 1372 byli Janované vyhnáni, ale už brzy nato se s  pomocí maony z  Famagusty na  Kypr vrátili a  učinili z  něj navzdory trvající vládě Lusignanů janovský protektorát. Obrat přinesl až delší spor o  kyperský trůn v  roce 1464, a  to sňatkem Jakuba  II. s Benátčankou Kateřinou Cornarovou, jež po něm v roce 1474 usedla na trůn. Kypr se tak dostal pod kontrolu Benátek a v roce 1489 dokonce pod jejich přímou vládu.

Ve 13. a 14. století italští kupci prodlužovali trasy jak na západ, tak na  jih a  východ. Například Janované nejpozději od  70. let 13. století proplouvali Gibraltarským průlivem do Atlantiku a od roku 1317 pluly benátské galéry každoročně do  Flander. Benátky BOHATSTVÍ A DIVY ASIE

vypravovaly ve  14.  století rok co rok státní konvoje do Konstantinopole, Bejrútu a  Alexandrie. A  Alexandrie umožňovala přes

Rudé moře přístup k obchodu v Indickém oceánu a s Čínou.Prvním dokladem směny se vzdálenějšími končinami je čínské hedvábí

doložené v Janově od roku 1255; v roce 1264 sepsal Benátčan Pietro

Villoni závěť v Tabrízu a již před rokem 1300 lze prokázat janovské

lodi v Kaspickém moři.

Ze vzestupu mongolského ílchanátu, který založil chán Hülegü (1256 –1265), těžili zejména Janované. Zatímco latinský Západ

měl zájem o spojence proti muslimům, ílchanát hledal zase podporu

proti mamlúkům. Ílchán Argun vyslal v roce 1285 a 1287k papeži a  k  západním panovníkům dvě poselstva vedená nestoriánskými křesťany, nejdříve Ísou Kelemeči, poté Rabbanem bar Saumou.

Pestrost vztahů mezi regiony Starého světa se odráží u  Rabbana

bar Saumy, nestoriánského křesťana ujgurského původunarozeného v Pekingu, jehož s poctami přijal papež Mikuláš IV. Vše vylíčil

v deníku napsaném v perštině. Zimu 1287–1288 strávil v Janově,

u Tomassa de Anfussis, který provázel první Argunovo poselstvo,

tudíž byl zjevně už předtím na ílchánově dvoře.

Jiný Janovan, Buscarel de Giuzulfis, dovezl v létě 1289Argunovy dopisy papeži, francouzskému králi Filipu IV. a anglickému králi

Eduardu I. Buscarelovy úzké osobní vztahy s ílchánem jsou zřejmé

i z toho, že svého syna pojmenoval po ílchánovi Argone. Buscarel

se už koncem roku 1290 dostavil k Eduardovi I. kvůli dalšíArgunově misi a  na  podzim 1291 odcestoval s  anglickým vyslancem

Geoffreym z Langley do Tabrízu. Spolupráce s Janovany se natolik

vyvíjela, že Argun vzal v roce 1290 do služby devět set janovských

námořníků, kteří měli postavit dvě galéry, jimiž chtěl narušovat

eg yptský obchod v  Indickém oceánu. Tento plán nakonec zhatilo znesvěcení jedné bagdádské mešity, po kterém museli Janované

uprchnout do  Basry, kde už spolu bojovala mocenská seskupení

italských měst, guelfové a  ghibellini. Přesto však zůstal v  paměti

potomního světa. O podobných plánech se krátce před rokem 1318 1. VÁBENÍ zmiňuje francouzský dominikán Vilém Adam (Guillaume Adam, Guillelmus Adae), jenž byl v roce 1322 ustanoven arcibiskupem pro perskou Sultáníji. Píše o třech až čtyřech galérách a tisíci dvou stech Janovanech. A arabský mořeplavec Ahmad ibn Mádžid o stoletípozději tvrdí, že se v Indickém oceánu skutečně plavily janovské lodě.

Janované a Benátčané využívali své opěrné body na Krymuk cestám do  vnitrozemí a  na  jih Asie. Janované tak například pronikli

ke Kaspickému moři a k Aralskému jezeru a dováželi lehkýorgantýn z  Urgenče. V  roce 1315 se dva Janované, Percivalle Stancone

a Benedetto Vivaldi, vypravili do Indie, kde Benedetto zemřel před

rokem 1322. Pro tuto dobu potvrzuje i misionář Jordan Katalánský

( Jordanus Catalanus) pravidelnou přítomnost evropskýchobchodníků na  jihoindickém Malabarském pobřeží. Roku 1338 navíc

cestovala z  Urgenče do  Dillí společnost šesti benátských kupců,

mezi nimi tři členové rodiny Loredanových, a  navzdory nutnosti

Náhrobní kámen Catariny

Vilioniové (1342)v Jangčou dokládá dlouhodobou

přítomnost italských kupců

v Číně. Neznámý čínský

umělec na něm ztvárnil

martyrium svaté Kateřiny.BOHATSTVÍ A DIVY ASIE značných úplatků a  smrti dvou společníků dosáhla vysokých zisků. Benátští kupci dospěli, možná i díky misi Polových, nejpozději na sklonku 13. století do Číny. Ve 30. a 40. letech 14. století tam mimo jiné pobýval jistý Franceschino Loredano a čínskými umělci zhotovené náhrobní kameny sourozenců Catariny a AntoniaVilioniových, pohřbených v Jang-čou v červnu 1342 a v listopadu 1344, dokládají dlouhodobou přítomnost rodiny v  Číně. Jejich otec Domenico Viloni by mohl být potomkem Pietra Villonihodoloženého v roce 1264 v Tabrízu. I přes četné mezery v tradování jepatrné, že tu zjevně existovaly značně silné rodinné tradice.

Se zhroucením mongolského panství v  Íránu a  s  pronikáním mamlúků na jih Malé Asie od roku 1337 se rámcové podmínky pro janovský a  benátský obchod zhoršily. Tak například v  roce 1339 byl v  Almalyku, dnes na  hranici Číny a  Kazachstánu, zavražděn jeden Janovan a v roce 1343 přišli o život západní kupci na Krymu. Janované sice svou obchodní kolonii v Tabrízu po roce 1344vzdali, po Velkém moru se však vrátili do Kaffy a v ní zůstali až do roku 1475; rodina Giuzulfiových se v Mantreze při Černém moři udržela dokonce až do roku 1482. Rovněž Benátčané zůstali v Černém moři aktivní až do osmanského dobytí Trapezuntského císařství a Tany na Krymu (1461–1471).

Zatímco Benátky ovládaly lukrativní obchod s  mamlúckým sultanátem, Janov vedly problémy v  Levantě k  silnější orientaci na západ a na jih. Janované už dlouho udržovali intenzivníobchodní styky s muslimským Španělskem a se severní Afrikou, od 12. sto- letí s almohadskou říší a později s emirátem Granadou.Obchodovali s africkým zlatem, s kamencem z Malé Asie a čínským hedvábím a mají značnou zásluhu na pěstování cukrové třtiny z východního Středomoří na Sicílii a v Algarve, později na Madeiře, Kapverdách a  v  Guineji. Ačkoli o  jednotlivých cestách a  zkušenostech kupců toho víme jen velice málo, lze je už pro jejich ekonomickoumotivaci a ustavičné pronikání do dalších končin považovat za předchůdce objevitelů.

26 1. VÁBENÍ

Nejen Marco Polo:

misionáři a vyslanci u Mongolů a Indů

Mongolská říše, která vznikla na počátku 13. století, a jejístředo

asijské následnické státy představovaly pro latinskou Evropu dvojí

výzvu. Jednak vytvářely konkrétní hrozbu, jak ukázaly pustošivé

mongolské vpády do Uher a Polska v letech 1241–1242. Z nich se

zrodily negativní stereotypy, jež Mongoly líčily jako ukrutný národ

neznající právo, zákony a  náboženství, jako netvory a  lidožrouty,

a spojovaly je s apokalyptickými národy Gógem a Magógem, jakož

i s antickým podsvětím, Tartarem. Na druhou stranu Západzáro

veň doufal, že v těch „Tartarech“, Mongolech, najde spojence proti

muslimům, aby po  ztrátě Jeruzaléma v  roce 1244 mohl lépe hájit

poslední křesťanské výspy ve Svaté zemi. Papež Inocenc IV. se proto

v roce 1245 snažil o navázání kontaktu a vypravil do mocenských

středisek Mongolů současně několik poselstev. V  čele stáli bratři

žebravých řádů, dominikáni a františkáni, kteří se svým vzděláním

a asketickým životem pro takové poslání obzvláště hodili.

K prvnímu setkání s Mongoly vedl už úmysl maďarskýchdomi

nikánů obrátit na  křesťanství obyvatele maďarské pravlasti, zvané

„Magna Hungaria“, a sousední národy. Na přelomu let 1234 –1235

dospěli „bratr Julianus“ a  jeho společníci po  jistých obtížích sku

tečně do cíle, avšak přestože se s tamními lidmi dobředorozumě

li, dosáhli toho jen málo. Když se pak od  jednoho mongolského

vyslance dozvěděli, že se nedaleko ležící mongolské vojsko chystá

ke vpádu do Evropy, vydali se co nejrychleji na zpáteční cestu.Julia

nus pak koncem roku 1236 odcestoval k papežské kurii a už na jaře

roku 1237 vyrazil opět na východ. Ale mezitím si MongolovéMag

nu Hungarii a  sousední národy podrobili, rovněž ruská knížectví

byla ohrožena, takže se Julianus zase vrátil. Jeho chvatně sepsaná

zpráva líčí legendární původ Mongolů a také podává obrazmongol

ského dobývání Povolží a Ruska, který se značně blíží realitě. Tak

například uvádí, že byli povražděni všichni vládci a šlechticiporo

bených národů, „o nichž se dalo soudit, že by někdy kladli odpor“ BOHATSTVÍ A DIVY ASIE

(Der Mongolensturm, str. 106), a že válečníci a bojeschopní rolníci

byli přinuceni ke  službě v  mongolském vojsku. Rolníkům ponechaným k  obdělávání polí bylo však „nařízeno, aby se označovali

za Tatary“ (tamtéž).

Též na  základě výpovědi jakéhosi Rusa jménem Petr, jehož se

v červnu 1245 na koncilu v Lyonu dotazovali na Mongoly, rozhodl

se pak Inocenc IV. pro vyslání poselstev. První poselstvo vedl italský

františkán Jan de Plano Carpini, který o Velikonocích 1245odcestoval k velkému chánovi se dvěma dopisy Inocence IV. a s úkolem

zjistit bližší podrobnosti o  mongolské vládě. Přes Vratislav, Kyjev

a  po  kontinentální hedvábné stezce spojující Čínu se Západem

dosáhl jednoho ležení, zřízeného kvůli uvedení na trůn novéhovelkého chána Güjüka. Této ceremonii, jíž se účastnila početnáknížata a vyslanci, byl Carpini přítomen. Líčí ji jako velkolepou událost,

chán ho nicméně přijal až po třech měsících. Předtím musel mimo

jiné projít mezi dvěma ohni a  poklonit se před obrazem prvního

velkého chána Čingise.

Naděje v alianci proti muslimům či dokonce v obráceníMongolů na křesťanství se zhroutila, protože velký chán hodlalpokračovat v dobyvačné politice svých předchůdců. A tak se Jan de Plano

Carpini vrátil v srpnu 1247 do Lyonu s Güjükovými dopisyvyzývajícími papeže a krále, aby se osobně dostavili podrobitmongolskému dvoru. Své dojmy shrnul v díle Ystoria Mongolorum, v první

samostatné evropské zprávě o  Mongolech, jež doznala značného

rozšíření i díky dílu Vincenta z Beauvais Speculum historiale. V této

zprávě upozorňuje, že Mongolové dostali od Čingischána za úkol

podrobit si svět, a proto plánují vpád do Evropy. Carpinipřistupoval k Mongolům veskrze nedůvěřivě a zdrženlivě. V souladus běžnými předsudky je popisoval jako násilnické, prchlivé, prohnané

a chtivé. K jejich mravům a stolovacím zvykům se stavěl odmítavě.

Inocenc IV. poté vyslal po jiných trasách dominikány Ascelina

z Cremony (též z Lombardie), Simona ze Saint-Quentinua Ondřeje z Longjumeau. Ascelin a Simon zastihli mongolskéhovojevůdce Bajdžua v  ležení v  údolí řeky Araks v  dnešní Arménii, dlouho

o

b

r

a

t

n

ík

R

a

k

a

Řím

Benátky

Lyon

Nil

Eufrat

Indus

Tigris

Volha

ral

on

Ob

ÍLCHANÁT

ARÁBIE

MAMLÚCKÝ

SULTANÁT

LITVA

SVATÁ

ŘÍŠE ŘÍMSKÁ

ŘÁD NĚM

RTÍŘŮ

LATÁ

HORDA

Středozemní moře

Rudé moře

Balchašské

jezer o

Ar alské

jezer o

Kaspické moře

erský

záli

Arabské moře

Baltské moře

S‰›‰˜ ‰€—

T‰š €Š

OŠ˜‰˜

B‡‹Œ‰˜‰

Ší˜áŸ

K˜›á€

Hormuz

Bharúč

Kábul

Trapezunt

Tiflis (Tbilisi

Tabríz

Bau

osul

Starý Sara

 o­ý Sara

€sfahán

er­

Bag‚á‚

ƒle„an‚rie

Káhira

…amaše

‡eruzalém

e‚ína

ea

Kon‰a

Si­as

Konstantinopol

Šstřihom

Krao­

Halič

 eapol

K‰e­

 o­goro‚

 orimber

Œazaň

Kazaň

Kaffa

Čembalo

(Balala­a

ƒon

Tana

Sarato­

T­er

os­a

Bu‚a

‘ešť

Balch

Láhaur

“rgenč

”hi­a

Teginabá‚

ƒror (Suur

Herát

arco ‘olo €‚ƒ„‚–‚ƒ†‡ˆ

–ilém z Œubruu €‚ƒ‡ƒ–‚ƒ‡‡ˆ

‡an ‚e ‘lano ”arpini €‚ƒ‰‡–‚ƒ‰„ˆ

‘ra­‚ěpo‚obné tras‰

–elá čínsá zeď

™ š™™ ›™™ œ™™ ž™™ Ÿ™™™ m

sever

po

rn

í

k

ru

h

(dobyta do roku 1276)

Jenisej

Aldan

Indus

Ganga

Brahmaputra

Jang-c’-ťiang

Chuang-che

Lena

Amur

Lena

Ob

DILLÍSKÝ

SULTANÁT

TIBET

ŘÍŠE

VELKÉHO CHÁNA

ČAGATAJSKÝ

CHANÁT

ŘÍŠE

JIŽNÍ

SUNG

KOREA

JAPONSKO

KHMÉRSKÁ

ŘÍŠE

ČAMPA

ANNAM

BARMA

hašské

Benálský záli

ihočínské

moře

Bajkalské

jezero

­luté

moře

P ­€‚ƒ

H„…†­€ƒ

L‡„…ˆ‰€‚

K‰€Š„€

T‰…Š‹Œ‡€‚

K‹Œ‰ˆ…Ž€‚

CŒá€’‰†­ 

N‰€…ť­€‚

CŒ‰€‚…脇

ȋŒü‰€…脇

–‡…脇

CŒ„‡€‚…—‡„€‚

P‰‚‰€

A€‚ „˜

Š‰€‚…Š‡ K„—ž„€‚

N­€‚…š­‰

J‰˜ €—

Lan-čou

Si-an

Čcheng-tu

or (Suur

…illí

Lhasa

”hotan

ƒlmal‰

Karaorum

Liao-ang

Kašgar

‡ün-nan

Sittaung

Marco Polo, Rubruk a Carpini

30 1. VÁBENÍ

se jim dostávalo ponižujícího jednání, protože se zdráhali předat

dary nebo projevovat Bajdžuovi běžné pocty. Nakonec jim opět

předali dopis, který vyzýval papeže, aby se osobně podrobilvelké

mu chánovi. Ondřej z Longjumeau cestoval s papežským dopisem

přes Aleppo do Tabrízu, kde narazil na jednoho mongolskéhoveli

tele. Nějaký čas pobyl v Persii a tam potkal dva orientální křesťany,

Davida a  Marka, jež Mongolové vyslali k  Ludvíku  IX. Francouz

ského krále zastihli v  prosinci 1248 na  Kypru a  Ondřej, který si

v  Persii prohloubil jazykové znalosti, tlumočil zprávu, již předali

David a  Markus, jako nabídku spojenectví Mongolů proti mus

limským vládcům v Sýrii. Francouzský král ho nato vyslal v lednu

1249 se svým dopisem i s dopisem papežského legáta a s bohatými

dary k velkému chánovi. Güjük však právě zemřel. Vyslance přijala

Güjükova vdova, převzala dary a  předala jim odmítavý dopis pro

Ludvíka IX. Odcestovali ještě před zvolením nového velkéhochá

na Möngkeho. Ondřej se roku 1251 vrátil do Palestiny, kde podal

Ludvíkovi zprávu.

Cesta Ondřeje z  Longjumeau je známa především ze zprávy

dalšího cestovatele, vlámského františkána Viléma z Rubruku,kte

rý v  roce 1248 odcestoval s  Ludvíkem  IX. do  Svaté země a  roku

1253 se přes Konstantinopol vydal do  Střední Asie. Měl s  sebou

sice dopis francouzského krále, ale považoval se spíše za misionáře

a doufal, že se mu podaří přední Mongoly na dvoře velkého chána

obrátit na křesťanství. Při jednáních v Karakorumu, hlavním městě

mongolské říše, byl přesto ochoten převzít odpověď velkého chána

Möngkeho králi Ludvíkovi, dal ji přeložit a nakonec ji předalpří

jemci. Na rozdíl od Jana de Plano Carpiniho, jenž byl jakopapež

ský vyslanec na  oficiální misi, Vilém mohl zapůsobit jedině svou

osobností a učeností. Byl to rovněž dobrý pozorovatel, který se ne -

omezoval na kritiku stolovacích zvyků a pitek u dvora, nýbrž nabyl

o mongolském světě i dobrý dojem a sbíral navíc informace o Číně,

její řeči, písmu, papírových penězích a lékařství. Ačkoli v jednédis

putaci s nestoriány, buddhisty a muslimy hájil učení římskéhokřes

ťanství, přesto projevoval zájem o jiná náboženství. Své zkušenosti BOHATSTVÍ A DIVY ASIE pak po návratu do Akkonu v roce 1255 sepsal, zprávu podali osobně v Paříži v roce 1257. Kolovala v učených kruzích i díky tomu, že ji anglický františkán Roger Bacon zařadil do svého díla Opus maius, ale netěšila se takovému ohlasu jako Carpiniho zpráva.

Rozšíření mongolského panství do  Číny, formálně dovršené za chána Kublaje, který se nechal roku 1271 provolat císařema založil tak dynastii Jüan, dalo křesťanským misionářům a  vyslancům konečně možnost působit i v tomto prostoru. První, kdo toho vy - užili, nebyli misionáři, nýbrž kupci, kteří převzali úlohu vyslanců, a to členové rodiny Polových. Benátčané Niccolò a Maffeo Polovi odcestovali v  roce 1260 přes Konstantinopol do  mongolské Zlaté hordy v Povolží, poté pobývali tři roky v Buchaře a nakonec se dostali až na  dvůr chána Kublaje. Tam byli pověřeni diplomatickou misí k papeži, jíž se však při návratu v roce 1269 nemohli kvůli sedisvakanci zhostit. Když počátkem roku 1271 stále ještě nebyl zvolen nový papež, vyrazili znovu z Benátek, tentokráti s Niccolovým synem Markem. Polové snad měli ještě možnost setkat se s  budoucím papežem Řehořem  X., který byl zvolen v  září 1271 a při svém zvolení pobýval jako legát ve Svaté zemi. Po dlouhécestě přes Persii, Afghánistán a poušť Gobi dorazili kolem roku 1275 do Kublajova sídla Chánbaliku (dnešní Peking ). Marco Polo, jeho otec a strýc pobyli u císařova dvora asi sedmnáct let. Vraceli se až v letech 1291–1295 s mongolským poselstvem „námořníhedvábnou stezkou“ Malackým průlivem a  kolem jižní Indie do  Persie a odtud přes Trapezunt a Konstantinopol do Benátek.

Marco Polo brzy po návratu upadl po střetu benátskéhoa janovského loďstva do janovského zajetí (1296 –1299). O této jistěnejslavnější středověké cestě do  Asie se dozvídáme z  jeho líčení, jež diktoval spoluvězni Rustichellovi z  Pisy. Dílo zapsané francouzsky, ale brzy přeložené do mnoha jazyků s titulem Divisament dou monde („Rozdělení světa“), též Libro delle meraviglie del mondo („Kniha o divech světa“) nebo Il Milione („Milion“) doznalo brzy značného rozšíření. Cesty Polových jsou v  něm stručně popsány jen v úvodu. Marco se veskrze identifikuje s vládnoucími Mongoly,

32 1. VÁBENÍ

nikoli však s  Číňany, kteří v  mongolském třídním systému zaují

mali až třetí, případně čtvrté místo, a zpravuje zejména o úspěších

mongolské vlády. Zvláště pozitivní obraz podává o chánu Kublajovi

a jeho dvoru. Přesto pozoroval i ledacos ze všedního života, ačkoli

to nedokázal vždy správně zařadit. Například krátce hovořío čín

ském písmu a zmiňuje čínské ženy chodící drobnými krůčky, aniž

ví, že důvodem je zmrzačení chodidel ovazováním. Všiml si praktik

lidového náboženství, aniž se hlouběji zajímal o buddhistické nebo

konfuciánské učení. Rovněž si nedokázal správně zařadit zprávy

o sebevraždách pro obnovení cti. U Číňanů chválí příkladnévystu

Niccolò a Maffeo Polovi v poušti mezi Kermajnem a Kobinanem (Írán).

Ilustrace z jednoho pařížského rukopisu Libro delle meraviglie del mondo

(dílna Mistra Boucicauta, kolem roku 1412, Paris,

Bibliothèque Nationale, Ms. fr. 2810, fol. 15 v).



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist