načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Oběti ráje - Kristina Ohlsson

Oběti ráje
-11%
sleva

Elektronická kniha: Oběti ráje
Autor: Kristina Ohlsson

Na palubě plně obsazeného Boeingu 747 letícího ze Stockholmu do New Yorku je krátce po startu nalezen výhružný dopis adresovaný švédské i americké vládě. Pokud v něm nadiktované ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209 Kč 186
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 405
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Paradisoffer
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Luisa Robovská
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.5
PDF velikost (MB): 1.7
MOBI velikost (MB): 0.8
Nakladatelské údaje: Zlín, Kniha Zlin, 2014
ISBN: 9788074732225
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na palubě plně obsazeného Boeingu 747 letícího ze Stockholmu do New Yorku je krátce po startu nalezen výhružný dopis adresovaný švédské i americké vládě. Pokud v něm nadiktované požadavky nebudou splněny, letadlo vybuchne.Únoscům jde o to zabránit vyhoštění muže, jehož švédská Bezpečnostní policie shledala nebezpečným. Vláda se musí rozhodnout, zda zachrání život čtyřem stovkám cestujícím, kteří jsou v desetitisícové výšce drženi jako rukojmí, nebo zda vyhoštění dokoná.Únos dostane na starost kriminální inspektor Alex Recht spolu s energickým Edenem Lundellem z Protiteroristické jednotky Bezpečnostní policie. Prostředníkem mezi vládou a policií se stane Fredrika Bergmanová, která toho času působí na Ministerstvu spravedlnosti a která je do vyhoštění také zapletená Brzy však všichni zúčastnění pochopí, že plán únosců je mnohem krutější, než si dokázali představit.Čas letí a Fredrika s Alexem si s rostoucím úděsem uvědomují, že brzy propásnou poslední možnost, jak cestující zachránit. Boj proti času se současně stává i bojem proti strachu amerických úřadů z teroristického útoku.A letadlu zatím začíná docházet palivo…

O autorovi

Kristina Ohlssonová (1979) žije ve Stockholmu. Vystudovala politologii a pracovala mimo jiné jako analytička v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE), na švédském Ministerstvu zahraničních věcí a na švédském Policejním prezidiu. V minulosti publikovala odborné texty na téma izraelsko-palestinského konfliktu a zahraniční politiky EU. Svou literární kariéru zahájila v roce 2009 detektivním románem Askungar (Nechtění). Její druhý román Tusenskönor (Sedmikrásky) získal cenu Stabilopriset a byl v roce 2010 nominován na nejlepší švédský detektivní román roku. V letech 2011 a 2012 vyšly autorce další dvě díla: Änglavakter (Andělé strážní) a Paradisof er (Oběti ráje).

Zařazeno v kategoriích
Kristina Ohlsson - další tituly autora:
 (e-book)
Klamstvá, ktoré hovoríme Klamstvá, ktoré hovoríme
 (e-book)
Pochované klamstvá Pochované klamstvá
 
K elektronické knize "Oběti ráje" doporučujeme také:
 (e-book)
Tajemství Tajemství
 (e-book)
Andělíčkářka Andělíčkářka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

FLEET


Kristina Ohlssonová

Oběti ráje



kristina ohlssonová


Copyright © Kristina Ohlsson, 2012

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Luisa Robovská, 2014

ISBN 978­80­7473­247­8 (PDF)


7

Washington, D.C., USA

Jednoho brzkého večera směřuje k pobřeží USA let číslo 573. Pod řídicí věží, v níž čeká Bruce Johnson, se do nedohledna táhnou přistávací dráhy. Ve věži panuje ticho. Bruce si téměř ani neuvědomuje, že zadržuje dech. Zatím nedostali zprávu. Dosud nevědí, zda letadlo bude smět přistát.

Podél přistávacích drah stojí zástupy policejních aut, sanitek a hasičských vozů.

Nikdo netuší, jak drama skončí. Zda dojde na nejhorší. Černě oděné členy zásahové jednotky není vidět, Bruce však ví, že čekají ve tmě se zbraněmi v  rukou. Hlavou mu bleskne:

Zastřelíme rukojmí. To je pravidlo číslo jedna.

Jak ho to jenom napadlo? Střílení rukojmích samozřejmě nikdy pravidlem nebylo. FBI by se nikdy nedopustila něčeho tak kontraproduktivního. Pravidlo číslo jedna zní: Za žádných okolností s  teroristy nevyjednávat.

Což také dodržují. Od samého začátku, kdy letadlo vzlétlo ze stockholmského letiště Arlanda, se řídili zásadou nepřistupovat za žádnou cenu na kompromisy. Do Stockholmu se chtěl Bruce už dlouho podívat, ale nejspíš na to nikdy nedojde. Proč by člověk, jako je on, jezdil do Švédska?

Na palubě Jumbo Jetu se nachází více než čtyři sta cestujících. Letounu začalo docházet palivo a kapitán požádal o povolení k přistání.

Bruce netuší, jak se situace vyvine. Stále čeká na pokyny svého nadřízeného. Ve Švédsku bude za půl hodiny půlnoc. Moc dobře ví, co dokáže s člověkem udělat nevyspání, a  snaží se podle toho řídit. Jeho kolegové ve Švédsku určitě uvažují podobně, jenže nemají na vybranou. Celý den komunikoval se stejnými lidmi. Při takovém spádu událostí nebyl na střídání čas. Někdo poznamenal cosi v tom smyslu, že Švédům stačí méně spánku, dokonce i teď na podzim, jelikož je ve Švédsku dlouho světlo v létě. Třeba je to pravda. Kdo ví.

Vzdušný prostor nad letištěm je prázdný. Veškeré přílety byly odkloněny do jiných měst a všechny odlety byly odloženy. Novinářům je přístup na letiště zakázán, Bruce je však tuší daleko za policejními zátarasy a ví, že drží teleobjektivy, s nimiž by dohlédli až do Číny. Novináři cvakají fotoaparáty jako o závod ve snaze ulovit co nejvíc rozmazaných snímků.

Vtom zazvoní telefon a Bruce sebou trhne. Volá jeho nadřízený.

„Je rozhodnuto. Vybrali si nejhorší možnost.“

Bruce odloží telefon a natáhne se po druhém přístroji. Chvíli ho váhavě svírá v ruce, než vytočí číslo, které se naučil nazpaměť.

Je rozhodnuto. Letadlo nedoletí do cíle.

Rozhodli se postupovat podle neexistujícího pravidla.

To znamená jediné – smrt rukojmích.

O den dříve

Pondělí 10. října 2011

1

Stockholm, 12:27

Nevinnost zmizela v nenávratnu.

Kolikrát jen ho ta myšlenka napadla? Celé to začalo pokusem o teroristický útok v centru Stockholmu během předvánoční nákupní horečky. Ve Švédsku se poprvé odpálil sebevražedný atentátník, což otřáslo celou společností. Co bude následovat? Přiřadí se Švédsko k zemím, jejichž obyvatelé se ze strachu před teroristy neodvažují vycházet na ulici?

Nikoho ta událost neznepokojila tak jako předsedu švédské vlády.

„Jak se s  tím naučíme žít?“ zeptal se jednou pozdě večer, když si v setmělé budově Úřadu vlády nalil společně s kolegy sklenku koňaku.

Co na to lze odpovědět?

Sebevražedný útok měl zničující důsledky. Především morální. Rozbil napadrť spoustu hodnot. Novopečený ministr spravedlnosti s  podivem sledoval, jak otřesení občané v zájmu zvýšení bezpečnosti požadují zpřísnění zákonů. To byla voda na mlýn xenofobní strany, která se pouhých pár měsíců před útokem dostala do parlamentu a teď hlasitě volala po zjednání pořádku.

„Boj proti terorismu se musí stát naší prioritou,“ prohlásila ministryně zahraničí na jedné z prvních schůzí vlády po útoku. Jako by to ostatním nebylo jasné.

Všichni pošilhávali po novém ministru spravedlnosti, který nastoupil do funkce pouhých pár týdnů nato.

Muhammad Haddád.

Někdy se sám sebe ptal, zda všichni věděli, co bude následovat, a proto do funkce jmenovali právě jeho. Z alibismu. On jediný mohl provést potřebné kroky, aniž by ho kdokoli mohl nařknout z rasismu. První muslim na postu švédského ministra spravedlnosti. Nová posila strany. Za svou krátkou politickou kariéru dosud nemusel čelit žádné kritice. Až se mu to občas hnusilo. Dobře si uvědomoval, nakolik ho jeho původ a náboženské vyznání zvýhodňují. Na druhou stranu se však nedalo říct, že by si své úspěchy nezasloužil. Byl skvělý právník a  už v  mládí se rozhodl pro dráhu advokáta v  oblasti trestního práva.

Jeho klienti ho nazývali kouzelníkem. Nespokojoval se jen s výhrou, požadoval i nápravu. Do Švédska přišel v patnácti letech. Teď, o třicet let později, věděl, že se do rodného Libanonu už nikdy nevrátí.

Ozvalo se zaklepání a do dveří nahlédla sekretářka.

„Volali z tajné policie. Budou tu za půl hodiny.“

Ministr telefonát očekával. Zaměstnanci policie chtěli prodiskutovat jednu bezpečnostní záležitost a  Muhammad Haddád jim jasně vysvětlil, že by se schůzky rád osobně zúčastnil, ač je to neobvyklý postup.

„Kolik jich bude?“

„Tři.“

„I Eden Lundellová?“

„I ta.“

Toto sdělení ministra uklidnilo.

„Zaveďte je do velkého zasedacího sálu a ostatní informujte, že se tam sejdeme pět minut před začátkem.“

2

12:32

„Za chvíli musím jít. Mám se zúčastnit jedné důležité schůzky.“

Fredrika Bergmanová pohlédla nejprve na hodinky a poté na svého bývalého nadřízeného Alexe Rechta.

Ten pokrčil rameny.

„Nevadí. Sejdeme se jindy, až budeme mít víc času.“

Fredrika mu věnovala srdečný úsměv.

„Vždycky tě ráda uvidím.“

Jednou z  nevýhod změny Fredričina působiště byl i nedostatek dobrých restaurací v okolí její kanceláře, kam by se dalo zajít na oběd. Teď seděli v průměrné asijské restauraci na pěší třídě Drottninggatan, kterou vybral Alex. Fredrika by tam jinak nikdy nezašla.

„Příště vybereš podnik ty,“ slíbil jí Alex, jako by jí četl myšlenky.

Což vlastně dovedl. Fredrika před ním nikdy nedokázala zakrýt, co si myslí.

„Tady není moc na výběr,“ pokrčila rameny a odstrčila talíř. Za půl hodiny jí začínala porada a chtěla být v kanceláři s předstihem.

U stolu se rozhostilo ticho. Pročpak? uvažovala Fredrika. Možná už stihli probrat všechno, co měli na srdci. Jednoduchá témata nevedoucí ke zbytečně bolestným diskusím. Alexovu novou práci u státní policie i  Fredričino nové místo na ministerstvu spravedlnosti. Její druhou mateřskou dovolenou se synem Isakem v New Yorku, kde Fredričin manžel Spencer pracoval na univerzitě.

„Mělas nám říct, že se budete brát. Aspoň bychom vám poslali gratulaci,“ zopakoval Alex už podruhé nebo potřetí.

„Brali jsme se potají,“ vymlouvala se Fredrika. „Na svatbě nebyli ani moji rodiče.“

To jí matka ještě neodpustila.

„Američani se tě nepokusili zlákat?“ usmál se Alex.

„Myslíš newyorskou policii?“

Alex přikývl.

„Bohužel. To by byla pořádná výzva.“

„Kdysi jsem byl v New Yorku na školení. Jsou to normální policajti jako všichni ostatní. Na něco jsou machři a na něco zase míň.“

K  tomu Fredrika neměla co říct. V  New Yorku nepracovala ani hodinu. Celý její život se tam točil kolem dvou dětí a Spencerova psychického stavu. Poté, co ho před dvěma lety jedna studentka obvinila ze znásilnění, nebylo nic jako dřív. Když zjistili, že Fredrika čeká druhé dítě, nejprve se oba shodli na potratu.

„Další dítě nezvládneme,“ prohlásil Spencer.

„Teď na to není správný čas,“ souhlasila Fredrika.

Potom se na sebe dlouze zadívali.

„Necháme si ho,“ pronesl Spencer.

„Samozřejmě,“ přikývla Fredrika.

Alex s  cinknutím odložil hrneček od kávy na podšálek.

„Čekal jsem, že se vrátíš k policii,“ poznamenal.

„Myslíš po návratu z New Yorku?“

„Jo.“

Fredrice najednou začalo vadit hlučení lidí u  okolních stolů.

Promiň, chtěla říct. Promiň, že jsem tě nechala čekat, ačkoli jsem od začátku věděla, že už se nevrátím.

Přes rty jí však nepřešlo ani slovo.

„Ale samozřejmě chápu, že nabídka z  ministerstva spravedlnosti se neodmítá,“ doplnil Alex. „Taková šance se člověku nenaskytne každý den.“

Nešlo o nabídku. O to místo jsem se sama ucházela. Věděla jsem, že návrat k  vám na Kungsholmen bych psychicky nezvládla.

Odhrnula si z čela pramen vlasů a přikývla.

„To je fakt.“

Nebylo co dodat. Po případu němé spisovatelky a  hrobu v  Midsommarkransenu, který Alexův tým vyšetřoval na jaře roku 2009, bylo všechno ztraceno. Verdikt vedoucí personálního oddělení Margarety Berlinové o  rozpuštění Alexova speciálního týmu, jemuž Alex několik let velel, nebyl pro nikoho překvapením. Tým přestal vykazovat výsledky, Alex vkládal veškerou energii do svého nového vztahu s  Dianou Trolleovou a Fredrika navíc otěhotněla.

„Neozval se ti Peder?“

Alex sebou při zvuku kolegova jména trhl.

„Ne. Tobě jo?“

Fredrika smutně zavrtěla hlavou.

„Naposledy jsem s ním mluvila, když si v práci balil věci. Ale slyšela jsem..., že na tom není moc dobře.“

„To já taky.“ Alex si odkašlal. „Minulý týden jsem potkal jeho manželku. Trochu se rozpovídala.“

Fredrika se pokusila představit si peklo, kterým si Peder musel projít, ale nešlo to. Ani nevěděla, kolikrát už se o to pokoušela, nicméně pokaždé to bylo stejně nemožné.

Některé rány se nikdy nezahojí. Ať děláme, co děláme.

Věděla ovšem, že Alex je jiného názoru. Měl za to, že by se Peder měl sebrat a jít dál. Proto se o něm také nezmínila dřív.

„Musí se přestat chovat, jako by měl monopol na smutek,“ prohlásil Alex a  použil přitom stejná slova jako vždycky, když na Pedera přišla řeč. „Na světě je spousta lidí, kteří ztratili někoho blízkého.“

Alexovi před pár lety zemřela manželka na rakovinu, tudíž důvěrně znal všechny temné propasti smutku. Fredrika však byla toho názoru, že mezi umíráním na rakovinu a vraždou je podstatný rozdíl.

„Myslím, že Peder teď nedokáže svoje pocity ovládat,“ namítla opatrně, vážíc slova. „Smutek se změnil v nemoc.“

„Vždyť chodil k psychologovi.“

Oba zmlkli. Raději do té debaty nechtěli hlouběji zabředávat. Věděli, že by se nejspíš zase pohádali.

„Už musím jít,“ pronesla Fredrika a začala si sbírat věci. Kabelku, šátek, bundu.

„Víš, že u mě máš vždycky dveře otevřené.“

Fredrika se zarazila. To nevěděla.

„Díky.“

„Jako kriminalistka jsi byla skvělá, Fredriko.“

Fredrice se rozhořely tváře a zamlžil se jí pohled.

Alex se tvářil, jako by chtěl ještě něco dodat, Fredrika ho však přerušila tím, že vstala. Venku na rušné pěší třídě ji Alex objal.

„Taky mi chybíš,“ pošeptala mu Fredrika.

S těmi slovy se rozešli. Kriminální komisař Alex Recht měl za sebou dlouhou a  úspěšnou kariéru. V  roce 2007 byly jeho zdary korunovány tím, že byl pověřen sestavením speciálního vyšetřovacího týmu čítajícího několik málo špičkových policistů, jimž v případě potřeby pomáhaly externí posily. Jako prvního si Alex vybral mladého a ambiciózního Pedera Rydha, z něhož se vyklubal velmi schopný, ačkoli trochu výbušný vyšetřovatel trpící občasnými excesy. Alex si zpětně kladl otázku, zda sám také nenese vinu na předloňské tragédii, která Pedera stála služební průkaz. Vinu však necítil. Ten příšerný případ se podepsal na všech. Nejvyšší cenu za něj ovšem zaplatil Pederův bratr Jimmy.

Alex věděl, že by se tím případem, který ho o  tolik připravil, neměl zaobírat donekonečna. Po náhlé ztrátě Pedera to šlo s  týmem rychle z  kopce. Fredrika Bergmanová, jediná vyšetřovatelka, kterou si Alex sám nevybral, nýbrž která mu byla přidělena, ztratila pověstnou jiskru, a když navíc podruhé otěhotněla, její přínos pro tým klesl na nulu.

Alex musel uznat, že si zpočátku vůbec nepadli do noty. Fredrika nebyla policistka, nýbrž civilní zaměstnankyně, a  především teoretička, která podle něj neměla zájem o  policejní práci ani nadání k  ní. Dlouho se ji proto snažil obcházet a svěřoval jí jen nejsnadnější úkoly. Až jednoho dne zjistil, že se mýlil. Ukázalo se, že Fredrika má pro práci vyšetřovatele mimořádný talent. Horší to bylo se zájmem. Alex jasně cítil, že se jí u policie nelíbí, a to bylo těžké změnit. Musela by sama chtít. Jednoho dne se však všechno obrátilo.

Když pak Alexův tým dostal na starost případ zavražděné Rebecy Trolleové, vrátila se Fredrika předčasně z  mateřské dovolené. Toho jara byl jejich tým na vrcholu sil.

Alex nyní sebral ze stolu prázdný hrnek a  šel si do kuchyňky dolít kávu. V současné době působí u státní policie. Je to dobrá práce v dobrém týmu. Řeší zajímavé případy brutální a organizované kriminality. Přesto se mu stýská po dřívějším životě. Po době, než to s týmem začalo jít od desíti k pěti. Dnešní oběd s Fredrikou mu připomněl, oč všechno přišel.

Bylo mu samozřejmě jasné, že Fredrika chtěla tým opustit a místo na ministerstvu si našla sama. Těžko jí to mohl zazlívat. Schopní lidé jako ona nikdy nevydrží na jednom místě dlouho. Nevěděl, co teď Fredrika přesně dělá. Pochopil, že nějak spolupracuje s  tajnou policií, ale raději se do toho tématu nechtěl pouštět podrobněji.

Měl plnou hlavu jiných myšlenek.

A především lidí, o něž tak či onak přišel.

„Nemůžeš pořád všechno v  hlavě takhle přemílat,“ kladla mu předešlého dne na srdce Diana. „Musíš udělat za minulostí tlustou čáru.“

Diana Trolleová.

Bez ní by byl ztracený.

Stejně dobře jako on věděla, co znamená smutek a jak dokáže bolet. Občas přemýšlel, jestli by se do sebe vůbec zamilovali, nebýt zoufalství, které jim bylo společné.

A nebýt smutku.

Stesku.

Bolesti.

Samozřejmě vždycky věděl, že těžké rány existují a člověk s nimi musí počítat. Patří k životu. Nebo snad ne? Vzpomněl si na Pedera a znovu se v duchu rozčilil. Měl by se už sebrat. To se chce ve smutku utápět celý život, nebo co?

Kdyby se s minulostí dokázal vyrovnat, mohl zůstat u policie. Spolu s ním a s Fredrikou. A o to vlastně šlo. Alex nedokázal přenést přes srdce ztrátu kolegy, s nímž se mu tak skvěle spolupracovalo. Věděl, že je nespravedlivý, ale nedokázal mu to prominout.

Z  myšlenek ho vytrhl jeho nadřízený, který nahlédl do dveří.

„Máme tu vyhrožování bombovým útokem,“ oznámil.

„Beru si to na starost,“ přikývl Alex rychle a vstal.

Bombový útok. Domy rozmetané na kusy. Stejně tak lidé. Zlo v nejčistší podobě.

O chvíli později už byl s případem blíže obeznámený. Nejednalo se o jednu, nýbrž hned o čtyři potenciální bomby v  různých částech Stockholmu. Mimo jiné i v budově Úřadu vlády.

Alex nevěřil vlastním uším.

Čtyři bomby? Co to má sakra znamenat?

3

12:32

Odkud se bere všechen ten hněv?

Eden Lundellová na tu otázku marně hledala odpověď. Protože byla velitelkou protiteroristické jednotky tajné policie, očekávalo se od ní, že bude mít na každý případ, který dostane na starost, jasný názor. Jí však myšlenkové pochody vedoucí k  nejšílenějším činům připadaly nepochopitelné.

Právě teď měla na stole několik případů a  musela rozhodnout, na který se zaměří jako první. Rozpočet nebyl nafukovací a Eden chtěla vidět výsledky. Trpělivost nikdy nebyla její silnou stránkou a u tajné policie se to nijak nezlepšilo.

Kdybychom jen dokázali pochopit původ hněvu, jeho zdroj.

Hněvu, který zbavuje mladé lidi úcty k životu a který plodí násilí jen proto, aby takoví lidé prosadili změny, jež jsou podle nich nezbytné. Hněvu, který vede k teroristickým útokům. Eden si mnohokrát kladla otázku, co by se asi muselo stát, aby sama překročila onu pomyslnou hranici. Co by ji přimělo sáhnout po zbrani a použít ji proti obyvatelům vlastního státu, k nimž dosud necítila žádnou antipatii?

Co by mě dohnalo ke spáchání nejhoršího ze všech hříchů?

Pravděpodobně láska k vlastní rodině. Kdyby jejím rodinným příslušníkům hrozilo nebezpečí nebo je postihlo neštěstí.

Bože chraň, aby mě k tomu něco dohnalo. To bych neznala slitování.

Ovšem hněv, s nímž se Eden během své práce setkávala, obvykle nepramenil z osobních pohnutek. Nenávist klíčila v  mladých lidech ze zcela jiného důvodu. Vysvětlovat celý jev pouze jediným faktorem by bylo přinejmenším neseriózní, ačkoli právě po tom mnozí volají.

Eden systematicky procházela nejnovější materiály jistého případu. Byla to velice útlá složka. Tajné informace, které se jim podařilo získat, byly zcela jednoznačné. Skupina podezřelých mladíků financující přípravy teroristických útoků v  Kolumbii. Informace ovšem nebylo možné použít u soudu, a pokud by měli být mladíci odsouzeni, musela by si tajná policie opatřit vlastní důkazy.

Bohužel se často stávalo, že mezi neoficiálními informacemi a oficiálními důkazy byl diametrální rozdíl, což vždy vedlo k  jedinému výsledku: státní zástupce prohrál – ať už u soudu, nebo ještě před začátkem trestního řízení –, což vzbuzovalo dojem, že tajná policie je slabá a neschopná. Jako by pořád dokola pronásledovala nevinné lidi, kteří nikomu nezkřivili ani vlásek.

Eden nechápala, proč se okolo toho vždycky nadělá tolik humbuku. U státní policie, kde působila dřív, se zdaleka nezabývala jen případy, které byly úspěšně vyřešeny, a přece tyto nevyřešené záležitosti nepřitahovaly zdaleka tolik pozornosti médií ani veřejnosti. Po sebevražedném útoku ve Stockholmu se nicméně mnohé změnilo. Veřejnost i  média začaly klást na policii vyšší nároky. Kdyby Eden nevyhrála poslední soudní případ, měla by teď nejspíš ze života peklo.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Eden zavolala „dále“ a  dovnitř vešel Sebastian, šéf analytického oddělení. Eden mu přistrčila složku ležící na stole.

„Co si o tom myslíš?“

„Pořád totéž. Na ty kluky nic víc nenajdeme. Nech to plavat.“

Eden zamyšleně přikývla.

„A  co ty peníze, které posílají teroristům v  Jižní Americe?“

Sebastian pokrčil rameny.

„Pokaždé nemůžeme vyhrát.“

Eden hodila desky do skříně a zabouchla dvířka. Ve chvíli, kdy jí případ zmizel z očí, se pro ni stal minulostí. Raději se zaměří na Zakaríju Chalífího, který byl na rozdíl od svých kumpánů zproštěn obžaloby.

„Kdy máme být na ministerstvu?“

„Za půl hodiny. Říkal jsem si, že bychom mohli jít pěšky.“

S tím Eden souhlasila. Aspoň by si stihla cestou zapálit a  promyslet si argumenty, aby ministr spravedlnosti pochopil, že Alžířana Zakaríju Chalífího musejí vyhostit ze země.

Téhož názoru byl mimochodem i  Vrchní imigrační soud, a navíc měli dostatek důkazů, takže by to nemělo být tak těžké. Jen co Chalífí opustí Švédsko, budou moct za operací Ráj definitivně udělat tlustou čáru. Schůzka se konala v odlehlé chodbě ministerstva v zasedací místnosti, která poskytovala dostatek soukromí. Kromě ministra spravedlnosti se jí zúčastnili také jeho náměstek, odborný poradce a několik úředníků. Mezi poslední jmenované patřila i Fredrika Bergmanová.

Zástupci tajné policie se na ministerstvo spravedlnosti dostavili s žádostí, aby bylo jistému cizímu státnímu příslušníkovi odebráno povolení k pobytu, jelikož by mohl představovat pro zemi vážné bezpečnostní riziko. Případ putoval z imigračního úřadu k Vrchnímu imigračnímu soudu a teď leží na ministerstvu.

Fredrika si nemohla nevšimnout zasedacího pořádku u stolu. Zástupci ministerstva na jedné straně, příslušníci tajné policie na straně druhé. Všichni policisté se představili a uvedli svou pozici. Ve všech případech se jednalo o  vedoucí posty: velitelka oddělení, velitel jednotky, šéf analytického oddělení. Velitelka protiteroristické jednotky, která se představila jako Eden Lundellová, páchla cigaretovým kouřem. Měřila nejméně metr osmdesát a  měla tak medovou barvu vlasů, že Fredrika ihned vyloučila, že by mohla být přirozená. Zápach kouře ji překvapil. Tak hezké a upravené ženy obvykle nekouří.

„Začneme,“ rozhodl ministr. „Máme na to půl hodiny.“

Vedoucí analytického oddělení položil na stůl aktovku s  notebookem. Naučeným pohybem ji otevřel, počítač vytáhl a zapnul ho. Eden se natáhla a připojila laptop ke kabelu na stole.

„Můžete zapnout projektor?“ požádala Fredriku.

Hovořila sípavě s těžko definovatelným přízvukem. Prsty měla dlouhé a  štíhlé, s  nenalakovanými nehty. Kdyby si je nechala narůst a  nalakovala si je narudo, žádný muž by ji neodmítl, pokud by ho pozvala k sobě domů. Fredrika si také všimla, že dotyčná má na levém prsteníčku prstýnek. Buď je zasnoubená, nebo vdaná. To bylo stejně překvapivé zjištění jako to, že kouří.

„Jistě,“ přikývla Fredrika a dvěma stisknutími dálkového ovladače zapnula projektor zavěšený pod stropem.

Analytik spustil prezentaci. Na plátně se objevila první stránka. Modré pozadí, v pravém horním rohu logo tajné policie složené z  množství bílých teček. Nadpis byl jednoduchý:

Případ Zakaríja Chalífí

Následovala další stránka:

Úvod

Slova se ujala Eden Lundellová:

„Jak všichni víte, Zakaríja Chalífí figuroval v jednom případu, o  němž minulý týden rozhodl vrchní soud. Státní zástupce usiloval o Chalífího odsouzení za přípravu teroristického činu, nicméně nakonec byl Chalífí zproštěn obžaloby a propuštěn na svobodu.“

Velitel oddělení a nadřízený Eden Lundellové si odkašlal. Eden pokračovala:

„V tomtéž případě jsme ale dosáhli odsouzení dvou hlavních aktérů, původem ze severní Afriky. Dokázali jsme jim, že se několik měsíců před svým zatčením zabývali přípravami velkého útoku na švédský parlament. Během zatýkání jsme u nich našli téměř hotovou bombu a materiál na výrobu minimálně dvou dalších. Myslíme si, že útok hodlali uskutečnit v den velké parlamentní debaty o integraci přistěhovalců, na kterou se už tak dlouho čeká.“

„Ta debata se uskuteční zítra dopoledne,“ podotkl ministr spravedlnosti.

Při té zmínce se Fredrika bezděčně otřásla. Po debatě o  integraci přistěhovalců volali jen xenofobové a rasisté. Že by právě tato událost měla být cílem dvou mužů odsouzených za přípravu teroristického útoku? V tom případě by útok museli plánovat hodně dlouho předem a čekat na vhodnou příležitost, jelikož o debatě se nyní vědělo jen pár týdnů.

„Jsme přesvědčeni o tom, že oba odsouzení byli jediní pachatelé. Nasvědčují tomu všechny naše analýzy a nevidíme důvod je zpochybňovat. Proto jsme v parlamentu před debatou nepožadovali zvýšení bezpečnostních opatření oproti původnímu plánu. Kolegové z kriminální policie podnikli rozsáhlá opatření, aby debata proběhla v klidu.“

No ovšem, pomyslela si Fredrika. Pokud chce člověk odstranit demokracii, ale hraje podle demokratických pravidel hry, bezpečnostní složky mu ještě pomohou.

Velitel oddělení projev své podřízené přerušil.

„Jsme rádi, že vrchní soud ty dva odsoudil. Naší prioritou bylo včas zmařit teroristický útok. Pořád nám někdo vyčítá, že děláme příliš, nebo naopak málo, moc pozdě, nebo naopak moc brzy.“

Fredrika přesně věděla, jak to velitel oddělení myslí. Jakmile tajná policie dostala nějaký případ až k  soudu, který ale podezřelé zprostil obžaloby, čelila často zdrcující kritice. Nemluvě o těch případech, kdy se jí ani nepodařilo dosáhnout trestního stíhání zatčeného. Fredrika si mnohokrát říkala, na jak tenkém ledě se tajná policie musí pohybovat, a v duchu se ptala, jestli by sama vůbec dokázala vykonávat tak nevděčnou práci.

Jenomže potom došlo k teroristickému útoku na ulici Drotninggatan a  karta se obrátila. Titíž novináři, kteří dříve policisty kritizovali za příliš tvrdý postup, jim náhle vyčítali nemístnou pasivitu. Jak to, že policie o sebevražedném atentátníkovi, který se odpálil v centru Stockholmu, nic nevěděla? Vždyť měl účet na Facebooku!

Kdo by chtěl žít v zemi, kde tajné služby monitorují Facebook? pomyslela si tehdy Fredrika. Takových lidí bylo ale zřejmě dost.

Eden Lundellová pokračovala a  Fredriku napadlo, k čemu tak může mít policie s sebou analytika. Asi ne jenom na nošení počítače.

„Vrchní soud sice minulý týden odsoudil jen dva pachatele, ovšem v  jejich okolí jsme identifikovali další podezřelé osoby,“ pokračovala Eden Lundellová. „Mezi nimi i Zakaríju Chalífího.“

Prstem ukázala na fotografii na promítacím plátně.

„Proti němu jedinému jsme měli dostatek důkazů, abychom ho mohli vzít do vazby a zahájit proti němu trestní stíhání.“

Ministr spravedlnosti naklonil hlavu k rameni.

„Odsoudit někoho za terorismus je ve Švédsku složité, což je podle mého názoru dobře.“

„To jistě.“

Chvíle ticha.

„Jsme tady kvůli Zakaríjovi Chalífímu,“ vysvětlila Eden Lundellová.

Ostatní pozorně poslouchali.

4

13:12

Zakaríja Chalífí přišel do Švédska v roce 2008. Žádost o azyl odůvodnil tvrzením, že ho v rodné zemi pronásleduje rodina jeho zesnulé manželky. Uvedl, že jeho ženu, kterou ještě před svatbou přivedl do jiného stavu, zabila její vlastní rodina a že jeho by jistě stihl podobný osud, kdyby v Alžírsku zůstal.

„Na jaře jsme zachytili určité náznaky, že ve Švédsku probíhá příprava několika teroristických útoků a že dotyčné skupiny jsou napojené na teroristy z  jiných evropských zemí. Pouze v  jednom případě však bylo možné brát tyto informace vážně.“

Na plátně se objevila další stránka prezentace zobrazující fotografie tří mužů, jejichž tváře Fredrika znala z  médií. Dva z  nich minulý týden odsoudil vrchní soud, třetím byl právě propuštěný Zakaríja Chalífí.

„Na Chalífího jméno jsme narazili poměrně pozdě, ale pak se najednou začalo objevovat kolem hlavních podezřelých nápadně často. Během jednoho odposlouchávaného telefonátu jeden z odsouzených řekl, cituji: Dojeď pro to, o  čem jsme včera mluvili, načež Chalífí vyzvedl zásilku obsahující důležité látky, které, jak jsme později zjistili, byly součástí připravované bomby.“

„Chalífí před soudem vypověděl, že netušil, co zásilka obsahuje,“ namítl náměstek ministra.

„To je sice pravda, ovšem na záběrech kamer je z jeho chování patrná velká nervozita. Než vešel do obchodu, několikrát se rozhlédl na všechny strany, a totéž udělal, než pak došel s balíkem k autu. Když usedal za volant, úplně z  něj crčel pot. Jeden z  odsouzených navíc při výslechu přiznal, že jim Chalífí pomáhal.“

„Výpověď vzal ovšem později zpátky, ne?“ poznamenal ministr.

„Ano,“ přikývla Eden Lundellová. „Musíme přiznat, že nás to překvapilo. Před začátkem soudních jednání popisoval dotyčný Chalífího roli zcela jednoznačně. Upřímně řečeno nevíme, proč se pak u soudu začal tak cukat. Snažili jsme se zjistit, jestli mu někdo nemohl vyhrožovat, ale odmítl nám odpovídat na otázky. Jediné, co jsme z něj dostali, bylo tvrzení, že si popletl dva různé lidi a  řekl nám špatné jméno. Tomu ale nikdo z nás nevěří. U výslechu mluvil pravdu a před soudem lhal.“

Ministr spravedlnosti mlčky naslouchal a Eden Lundellová pokračovala:

„Navíc se ukázalo, že Chalífí nebyl v kontaktu s osobami podezřelými z  terorismu poprvé. Zpětně jsme zjistili, že jeho jméno figurovalo už v jednom případu z  roku 2009, tedy z  téhož roku, kdy mu bylo uděleno povolení k pobytu. Udržoval tehdy kontakty s několika osobami podezřelými z financování terorismu v zahraničí. Případ jsme ale bohužel museli odložit pro nedostatek důkazů.“

Na plátně se objevil další snímek.

Fredrika i ostatní se na něj se zájmem zadívali.

„Chalífího osobní údaje se nám podařilo získat díky jisté tajné operaci mapující kontakty teroristů. V  seznamu jsme měli několik neidentifikovaných telefonních čísel. Později se ukázalo, že jedno z  nich patří Chalífímu. Tehdy jsme taky zjistili, že jeho číslo navíc figurovalo i  v  jedné operaci, kterou jsme zahájili začátkem roku po těch výhrůžkách teroristickými útoky ve Francii.“

Ministr spravedlnosti se zatvářil ustaraně.

„Do toho byl taky zapletený?“

„Jistě to nevíme, ale před těmi útoky byl v  úzkém kontaktu s  jedním z  pachatelů, kterého letos na jaře Francouzi odsoudili. Tehdy jsme ovšem ještě nevěděli, komu to číslo patří.“

Fredrika zpozorněla. Odposlechy telefonních hovorů a monitorování volaných a volajících čísel byly mocné nástroje. Poznala to na vlastní kůži v podstatě u všech případů, na nichž kdy u policie pracovala. Stačí jen pochopit, jak spolu nejrůznější telefonní čísla souvisejí, ačkoli to samozřejmě není vždycky snadné.

„Co vám k těm kontaktům a k tomu starému případu řekl Chalífí?“ otázala se.

„Tvrdil, že tehdy to ještě nebyl jeho telefon. Prý si ho koupil až letos v únoru nebo březnu.“

„Můžete to vyvrátit?“ zeptal se náměstek.

„To ani není potřeba. Nedokázal říct, kdy přesně si telefon koupil, od koho ani za kolik. Je jasné, že si to vymyslel.“

„Dobře,“ přikývl ministr, který se chtěl posunout dál. „Jenže vy tomu Chalífímu, kterého minulý týden vrchní soud osvobodil, chcete teď odebrat povolení k pobytu?“

„Přesně tak,“ přikývla Eden Lundellová. „Na základě právě předložených faktů vás žádáme o  odebrání povolení k trvalému pobytu, abychom ho mohli vyhostit zpátky do Alžírska. Jeho jméno figuruje celkem ve třech případech příprav teroristických útoků. A  jeden odsouzený terorista ho navíc při výslechu označil za spolupachatele.“

Ministr se opřel do židle.

„Existují nějaké překážky bránící jeho vyhoštění?“

„Vrchní imigrační soud došel k závěru, že ne. Alžírské tajné služby se v jeho případě nijak neangažovaly a  samy nemají důvod ho zatknout. Tudíž mu nehrozí trest smrti ani mučení.“

Do debaty se vložil náměstek ministra:

„A co důvody, na jejichž základě mu byl udělen azyl?“

„Ty už pominuly,“ zavrtěla hlavou Eden Lundellová. „Otec i bratr Chalífího zesnulé manželky se před časem zabili v autě a zdá se, že zbytek rodiny o jeho potrestání nijak neusiluje.“

Fredrika mlčela. Tohle byl pro ni nový svět.

„Čím se ten Chalífí živí?“ zeptal se ministr.

„Pracuje jako vychovatel v družině.“

Fredrika si vzpomněla, jak domnělého teroristu prezentovala média. Jako dobrého člověka hovořícího plynně švédsky a jdoucího příkladem dětem, které si jen obtížně hledají cestu do švédské společnosti. Filantrop, nebo terorista? Tyhle dva obrázky se podle Fredriky zcela vylučovaly.

Ministrova židle zavrzala o podlahu.

„Jak to bude vypadat v médiích?“ zeptal se s vráskou na čele. „Chalífího právě osvobodil vrchní soud, ale tajná policie a vláda stejně rozhodnou o jeho vyhoštění?“

„Máme jinou možnost?“ opáčila Eden Lundellová. „Chcete ho tu nechat a  dát ho sledovat? Riskovat, že se stane vzorem pro děti přistěhovalců? Hrdinou, který by mohl inspirovat další lidi k  ozbrojenému boji? To pochopitelně můžeme. Ale v tom případě bychom se všichni dopustili závažného profesního pochybení. Naším úkolem je dohlížet na to, aby si Švédsko nehřálo na prsou hady představující potenciální bezpečnostní riziko.“

Eden Lundellová zavrtěla hlavou a pokračovala:

„Takový dominový efekt nemůžeme riskovat. Musíme být nekompromisní. Bez několika kritických článků se to sice neobejde, to je jasné, ale lidem, jako je Chalífí, tím vyšleme jasný signál: Se švédskou demokracií si není radno zahrávat.“

Ministr se tvářil zamyšleně a Fredriku napadlo, odkud asi Eden Lundellová pochází. Takhle by se totiž žádný Švéd nevyjádřil a také to vypadalo, že šéf oddělení se za její projev trochu stydí.

Mlčení, které nastalo, přerušilo až hlasité pípání telefonu.

„Pardon, zapomněla jsem si vypnout zvuk,“ omluvila se Eden Lundellová a vytáhla telefon z kapsy.

Fredrice neuniklo, jak ji kolegové zpražili pohledem.

Lundellovou však očividně názor ostatních nezajímal. Nerušeně si přečetla textovou zprávu a oznámila:

„Na policii volal někdo, kdo tvrdil, že ve Stockholmu vybuchne několik bomb. Mimo jiné i tady na Úřadu vlády.“

Do minuty bylo po schůzce. Příslušníci tajné policie opustili místnost tak rychle, až se zdálo, jako by se snad vypařili.

5

13:35

Alex Recht kdysi nesnil o ničem jiném než o práci u tajné policie. Nebyl však sám a  vyvolených bylo málo. Rok za rokem čekal na ten zázračný telefonát, který by mu změnil život. Na hlas oznamující, že je o něj zájem, že bude jedním z mála poctěných.

Nakonec se skutečně dočkal. Byla neděle a Alex s Lenou právě natíral plot. Nepředstavili se. Ani nemuseli. Alex přesto věděl, kdo volá. Sdělili mu jen čas a místo schůzky, na kterou se dostavil s pětiminutovým zpožděním a informací, že o nabídku nemá zájem. Do té doby už totiž stihl poznat několik příslušníků tajné policie a všichni podle jeho názoru působili strašně znuděně. Což samozřejmě jako důvod odmítnutí neuvedl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ho jeho současná práce naplňuje a rád by v ní setrval.

„Mohl byste se kdykoli vrátit,“ namítl jeden z nich.

Tím si ovšem Alex nebyl tak jistý. Kdyby opravdu nastoupil k  tajné policii, hrozilo by, že by tam už zůstal, a tato představa ho ani v nejmenším nelákala.

Poté, co lukrativní nabídku odmítl, už druhou šanci nedostal. Ne snad že by na ni čekal, ale protože si postupem času získal pověst jednoho z  nejlepších švédských kriminalistů, dalo by se předpokládat, že ho tajná policie osloví znovu. Jenže neoslovila.

Snad tušila, že stále nemá zájem.

Alex nyní seděl mlčky ve své kanceláři a  přemýšlel. Čtyři údajné bomby na čtyřech různých místech v centru Stockholmu: v Národní knihovně, na hlavním nádraží, v  obchodním domě Åhléns a nakonec v Rosenbadu, kde sídlil Úřad vlády a několik ministerstev. Proto se také ve věci začala angažovat tajná policie. Alexovi jeho nadřízený sdělil, že jen co tajní provedou analýzu situace, spojí se s ním.

Situace vyžadovala okamžitou akci. Alex usoudil, že jde pravděpodobně o  falešný poplach. Někdo se nejspíš strašlivě nudí a snaží se vyvolat chaos. Je však nutné postupovat opatrně. Švédsko si nemůže dovolit další teroristický útok, a už vůbec ne pochybení ze strany policie.

Podle slov volajícího měla být první bomba odpálena v pět hodin odpoledne téhož dne, druhá ve čtvrt na šest a  další dvě se čtvrthodinovými rozestupy. Přitom nebylo jasné, které místo se má stát terčem útoku jako první, ani to, kdo za údajnými útoky stojí.

Jisté bylo jen to, že mezi pátou a šestou hodinou budou příslušná místa plná lidí.

Tajná policie se samozřejmě snažila volajícího identifikovat, jenže všechny hovory přišly z  anonymních SIM karet a  volající navíc použili pozměňovač hlasu. Alex překvapeně povytáhl obočí. To bylo nanejvýš neobvyklé, až směšné. O  něčem podobném slyšel naposledy někdy v osmdesátých letech.

Byl přesvědčený, že autorem všech výhrůžek je tentýž člověk. Přesto zažádal o rychlou lokalizaci hovorů pomocí záznamů z telefonních vysílačů. Jednotlivé hovory od sebe dělily pouhé tři minuty, takže pokud byl volající jen jeden, nebude těžké to zjistit.

Na stole zazvonil telefon a  ve sluchátku se ozval ochraptělý ženský hlas:

„Eden Lundellová, tajná policie. Volám kvůli těm bombám. Dostala jsem na vás telefon od Hjärpeho.“

Hjärpe byl Alexův nadřízený. Pokud o  hovoru věděl, bylo všechno v pořádku. Podle praskání v telefonu Alex usoudil, že volající se zřejmě nachází někde venku.

„Čekal jsem, že zavoláte,“ řekl Alex. „Co pro vás můžu udělat?“

Tajná policie. Tak blízko, a  přece tak daleko. Jako samostatný uzavřený vesmír.

„Potřebuju s vámi mluvit osobně. Mohl byste přijít k nám?“

Alex s tajnou policií nikdy nespolupracoval. Pochopitelně věděl, že se podílí na velkých případech, jako byla například vražda ministryně zahraničí Anny Lindhové v  obchodním domě NK v  centru Stockholmu, ale sám něco takového nikdy nezažil.

„Samozřejmě. Rád přijdu,“ slíbil.

„Výborně. Vyzvednu vás dole u dveří na Promenádě.“

Promenáda bylo vžité označení pro dlouhou chodbu protínající všechny ohyzdné budovy tvořící architektonický komplex Kronoberg, v němž sídlila státní, stockholmská i tajná policie.

„Budu tam za pět minut.“

„Radši za deset. Jsem teprve na cestě. Byla jsem na poradě na Úřadu vlády.“ Nebylo v pořádku, aby někdo vyhrožoval Úřadu vlády bombovým útokem den před tím, než se měla v  parlamentu konat debata o  integraci přistěhovalců. Tím méně necelou hodinu poté, co Eden Lundellová osobně ujistila ministra spravedlnosti, že debata nevyžaduje zvýšená bezpečnostní opatření.

„Nemusí jít o nic vážného,“ pokrčil rameny vedoucí analytik Sebastian, jehož Eden potkala u výtahu. Stihla si hodit do kanceláře kabelku a  nyní právě mířila dolů, kde měla vyzvednout Alexe Rechta.

Od podezřelého teroristy k bombové výhrůžce. Člověk se zaměstnáním, jaké měla Eden Lundellová, by jen těžko mohl prohlašovat, že na světě je krásně.

„Můžeme to risknout?“ zeptala se Eden.

Sebastian se zatvářil nešťastně.

„To samozřejmě ne.“

Eden netrpělivě tiskla tlačítko pro přivolání výtahu.

„Nechci vidět to haló, až evakuujeme hlavní nádraží a Úřad vlády.“

Vrchní analytik souhlasně přikývl.

„Ale kdybychom je neevakuovali, asi by nám nikdo nepoděkoval.“

Eden se suše zasmála.

„To máš pravdu.“

Vzápětí zvážněla. Dveře výtahu se otevřely a Eden se obrátila na kolegu.

„Proč zrovna Úřad vlády? Vždyť ta debata bude v parlamentu. A navíc až zítra.“

„Protože tady o žádnou debatu nejde.“

„A o co tedy?“

„To netuším. Třeba se jenom někdo nudí. Nebo nás zkouší.“

Eden nastoupila do výtahu, avšak ještě strčila ruku do zavírajících se dveří.

„Mimochodem, nevíš něco o Alexi Rechtovi? Pracuje pro státní policii.“

„Je ti podobný.“

„Jak to myslíš?“

„Je opředený pověstmi.“

Eden ruku stáhla a dveře se zavřely. Fredrika Bergmanová dostala za úkol vyhodnotit potenciální důsledky vyhoštění Zakaríji Chalífího, což v praxi znamenalo, že se za žádnou cenu nesmí opakovat podobná situace jako před několika lety, kdy byli dva vyhoštění Egypťané ve své vlasti podrobeni mučení. Jak tomu však předejít? V  tom jí nikdo nedokázal poradit. Věděla jen, že kdyby se akce nezdařila, padaly by hlavy. Myšlenky jí stále zabíhaly k výhrůžkám bombovými útoky, o nichž se těsně před odchodem zmínila Eden Lundellová. Napadlo ji, jestlipak s tajnou policií spolupracuje i Alex.

Proč mě to vlastně zajímá? zeptala se sama sebe. Už nejsme kolegové a já mám dost vlastních starostí.

Opřela si hlavu do dlaní a pustila se do čtení Chalífího výpovědi podané v souvislosti s žádostí o azyl.

Na jaře 2006 potkal Zakaríja Chalífí svou velkou lásku. Byla sice z úplně jiné rodiny, než do jaké by se měl podle otcova přání přiženit, avšak otec nakonec přimhouřil oko a popřál oběma zamilovaným hodně štěstí.

Až potud bylo všechno v pořádku. Dokonce i dívčini rodiče měli zpočátku pro mladou zamilovanou dvojici pochopení. Zakaríja pocházel ze slušné a  spořádané rodiny, studoval na několika univerzitách a dalo se očekávat, že si obstará dobré zaměstnání. Jeho milá byla také vzdělaná. Snoubenci se shodli na tom, že po svatbě začnou oba pracovat. Dívka požádala svou matku, jestli by jí v budoucnu mohla pomoct s případnými vnoučaty, a ta souhlasila.

Happy end se však jako v  tolika podobných případech nekonal. Dívčin otec se totiž náhle rozhodl, že dceru raději provdá za syna svého obchodního partnera. Požadoval po ní, aby se na čas přestala stýkat se svým milým a  dala šanci muži, kterého jí vybral otec. Na to ovšem dívka odmítla přistoupit, což v rodině vyvolalo velké rozbroje. Podle Chalífího výpovědi spolu milenci utekli a usadili se v jiném městě, kde ovšem nemohli sehnat práci a  třeli bídu s  nouzí. Tehdy také zjistili, že čekají dítě. Na imigračním úřadu Chalífí vypověděl, že se na potomka moc těšili, ale zároveň měli strach z  reakce svých rodin, jelikož ještě nebyli svoji. Proto narychlo uspořádali svatbu. Jenže dívčiným rodičům se přece nějak doneslo, že jejich dcera otěhotněla ještě za svobodna, a byl oheň na střeše. Chalífího manželka se zabila v autě v pátém měsíci těhotenství.

Chalífí tvrdil, že mu zavolal její nejstarší bratr s tím, že havárii sám naaranžoval, a že jen co se mu naskytne vhodná příležitost, zabije i svého švagra. K vraždám ze cti dochází na mnoha místech na světě, někdy dokonce i  v  Alžírsku. Chalífí uprchl ze země jen pár týdnů po manželčině smrti.

Nyní, o  pouhých pár let později, figuruje v  nejnovějším případu tajné policie a  hrozí mu vyhoštění ze země. Navzdory tomu, že má trvalý pobyt, stálou práci i  přítelkyni. Pokud jde o  bezpečnost země, má státní aparát dalekosáhlé pravomoci.

Fredrika se snažila zachovat chladnou hlavu, ale bylo to těžké. Vyhostit někoho, komu byl udělen azyl, byla vážná věc a  dotyčnému by obrátila život vzhůru nohama. Proto také tajná policie této možnosti využívala nanejvýš sporadicky. Podobné případy byly zcela výjimečné.

Na druhou stranu ovšem nebylo možné ignorovat okolnosti případu. Strach z terorismu byl během posledních deseti let ochromující. A  ruku v  ruce se strachem kráčela i  opatření, která by dříve nepřipadala v  úvahu. Jak ale zajistit, aby k úhoně nepřišel nikdo nevinný?

Pořádkové síly vždy stály před dilematem. Ať se jednalo o  jakoukoli trestnou činnost, vždy existovalo riziko, že budou potrestáni nevinní lidé. V  případech podezření z  terorismu však byla situace ještě naléhavější. Důsledky špatného rozhodnutí mohly být zcela zničující.

Fredriku práce tajné policie vždy fascinovala, avšak od té doby, co sama začala pro policii pracovat, zjistila, že ji provází nezaslouženě dramatická pověst. A možná si za to mohla sama. Navzdory tomu, že tajná policie hlásala strategii maximální otevřenosti, Fredrice připadalo, že se spíš čím dál tím víc uzavírá do sebe.

Ozvalo se zaklepání na dveře a  dovnitř nahlédl Fredričin kolega.

„Novináři se úplně pominuli.“

„Kvůli těm bombám?“

„Jo. Chtějí vědět, jestli vláda bere situaci vážně a jestli ty výhrůžky nemohou nějak souviset s těmi odsouzenými teroristy nebo se zítřejší parlamentní debatou.“

Fredrika si z celého srdce přála, aby tomu tak nebylo.

Přesto jí ta souvislost připadala poměrně jasná. Problémy se šířily jako kruhy na hladině. Bylo jich čím dál víc.

Pokud je tohle začátek něčeho nového, jak to asi skončí?

6

14:01

Sešli se v  zasedací místnosti v  patře, kde sídlila tajná policie. Vyšetřovatelé, analytici a  Alex Recht. Poradu vedla Eden Lundellová. Alex stručně shrnul, k  čemu během krátkého vyšetřování dospěl. Čtyři anonymní SIM karty, čtyři telefonáty, pravděpodobně jeden volající. To bylo všechno.

„Kdy bude hotová lokalizace těch hovorů?“ zeptala se Eden Lundellová, která rázem zapomněla na případ Zakaríji Chalífího. Momentálně existovalo jen tady a teď. Čtyři potenciální bomby, čtyři možné terče útoku.

„Během pár hodin,“ odpověděl Alex.

Času nebylo nazbyt. Pokud mají brát výhrůžky vážně, musí okamžitě jednat.

Eden Lundellové se Alex zamlouval, což bylo s podivem. Jen málokdy jí byl někdo na první pohled sympatický. Vůči cizím lidem bývala obvykle ostražitá. S Alexem Rechtem to však bylo jiné. Vedoucí analytik Sebastian poznamenal, že je jí Alex podobný, a možná na tom bylo něco pravdy.

„Jaký navrhujete postup?“ obrátila se Eden na Alexe. „Co byste dělal, kdyby mezi potenciálními terči útoku nebyl Úřad vlády a byl by to jen váš případ?“

Alex svraštil čelo. To bylo Eden také sympatické. Znamenalo to, že nejdřív přemýšlí a  teprve potom mluví, ačkoli jsou všichni pod tlakem. Panika jen málokdy něčemu prospěje a Eden vždycky iritovalo, jak málo lidí, s nimiž se během své kariéry setkala, to chápe.

„Nelíbí se mi, že výhrůžka obsahovala konkrétní časy, kdy mají být bomby odpáleny, ani to, že útoky ohlásily čtyři různé telefonáty a  volající měnil hlas. Navíc mi není jasné, jak může někdo vyhrožovat bombou na tak odlišných místech, jako je obchodní dům a Národní knihovna.“

„Jaký z toho vyvozujete závěr?“ vložil se do hovoru Sebastian.

Alex vzhlédl.

„Navrhuju všechna čtyři místa okamžitě evakuovat. V nejhorším riskujeme jen to, že půjde o planý poplach.“

„Souhlasím,“ přikývla Eden Lundellová a  ukázala prstem na jiného kolegu.

„Vezmi si evakuaci na starost. A snaž se o co největší diskrétnost.“

Alex se usmál.

„Obávám se, že diskrétnost je v tomhle případě vyloučená. Musíme se připravit na šílený cirkus.“

Sebastian zvedl ruku na znamení, že chce něco říct.

„Ano?“ vyzvala ho Eden.

„Můžeme vyloučit, že se jedná o krycí manévr?“

„Jak to myslíš?“

„Zítra v  půl desáté začne v  parlamentu nejkontroverznější debata roku a  my jsme právě předelegovali všechny síly na vyšetřování čtyř potenciálních bombových útoků na úplně jiných místech.“

Do okenní tabulky za Eden hlasitě bubnoval déšť, nevnímala ho však. Jak mi mohlo uniknout něco tak evidentního? ptala se v duchu.

„Nic mi do toho není,“ ozval se Alex, „ale nebylo by na místě debatu zrušit? Nebo aspoň posunout? Dokud nezjistíme, oč tu vlastně jde.“

Sebastian položil Eden ruku na rameno.

„Souhlasím. Ještě před pár hodinami jsme ujišťovali ministra spravedlnosti, že debata nevyžaduje žádná zvýšená bezpečnostní opatření, jenže to teď samozřejmě neplatí. Musíme tu debatu zrušit, nebo aspoň odložit.“

Eden Sebastianovu ruku setřásla.

„O tom musí rozhodnout generální. My mu jen můžeme říct svůj názor.“

Výrazem generální myslela generálního ředitele tajné policie Bustera Hanssona.

„To jistě,“ přikývl Sebastian.

Eden pohlédla na hodinky. Čas příšerně letěl. Přála si, aby mohla zběsile se pohybující ručičky přibrzdit. O  pouhou čtvrthodinu později rozhodl nejvyšší šéf stockholmské policie spolu s  generálním ředitelem tajné policie o evakuaci všech čtyř potenciálních terčů útoku. Stockholmská policie dostala na starost praktickou stránku věci. Alex spěchal dlouhou chodbou zpátky do své kanceláře a cítil, jak se mu zrychluje tep. Být tu teď Peder Rydh, byl by ve svém živlu. Ten takové tempo miloval. A být tu Fredrika, nabádala by nás naopak k rozvážnosti.

Výhrůžky čtyřmi bombovými útoky zastínily veškeré ostatní zprávy. Novináři kladli stovky otázek, na něž ovšem policie neznala odpověď. Mezi evakuacemi oněch čtyř míst nastal krátký časový prostoj, který policie využila k evakuaci zaměstnanců parlamentu a k propátrání budovy s  pomocí psů vycvičených na hledání výbušnin. Po čtvrté hodině to novináři zjistili a budovu parlamentu doslova oblehli.

Všechny pochopitelně zajímalo, zda bude debata odložena. Eden Lundellová měla pravdu v  tom, že to nespadá do její kompetence. Alex předpokládal, že k případnému odložení muselo vypracovat analýzu jiné oddělení tajné policie a  rozhodnout o  něm musel generální ředitel.

Co já o tom vlastně vím? přemítal Alex. Jednou jsem práci u tajné policie odmítl a nevidím do toho. Podezření, že by byl útok namířen proti parlamentu, sice znělo logicky, ale na druhou stranu tomu nic nenasvědčovalo.

Alex nedokázal přestat myslet na Eden Lundellovou. Znal ji samozřejmě podle jména, avšak teprve teď se s ní poprvé setkal osobně. Jak je možné, že se nesetkali dřív? Vždyť několik let pracovala u státní policie.

Eden nebyla vzděláním policistka, absolvovala však speciální program pro vedoucí pracovníky a  měla takové zkušenosti a reference jako málokdo jiný. Bylo na ní vidět, že se nebojí ušpinit si ruce. Nebyla to v žádném případě typická šéfka bazírující na administrativě a  vzdálená realitě. Právě naopak. Alex se přistihl při myšlence, že by se mu líbilo s ní spolupracovat.

Zaběhl si do pracovny pro bundu a  vydal se ven. Neměl nejmenší chuť sedět v kanceláři. Chtěl být tam, kde se něco děje. Zašel za svým nadřízeným a oznámil mu, že jede do parlamentu. Ne snad, že by potřeboval všechno kontrolovat, ale chtěl být tam, kde se něco děje. Díky tomu třeba snáz pochopí, oč tu vlastně jde.

Služební auto stálo v  ulici Polhemsgatan. Alex odemkl a usedl za volant. Přestože k autu skoro utíkal, stihl promoknout.

Vtom si všiml, že se ve zpětném zrcátku mihla Eden Lundellová. Také vyběhla ze dveří policejní stanice, přeběhla přes ulici a  pokračovala k  vozu zaparkovanému o  kousek dál. Že by taky jela do parlamentu? V tom případě by ji snad Alex mohl svézt. Eden však byla rychlejší. Než se Alex nadál, nastartovala a vyrazi

43

la. Třeba má namířeno někam úplně jinam, řekl si a na

chvíli se zamyslel.

Koho napadlo, že by cílem útoku mohl být i parla

ment? přemítal. Za nastalý zmatek si policisté mohou

sami. Otočil klíčkem v  zapalování a  uvědomil si, že

přesně o tohle možná někomu jde. Způsobit chaos.

7

16:03

Bylo evidentní, že bombové výhrůžky vyvolaly strach. Fredrika Bergmanová a  její kolegové z  ministerstva spravedlnosti, kteří měli kanceláře v  Rosenbadu, byli evakuováni. Fredrika si sbalila nejdůležitější papíry a  dostala přidělené provizorní místo v  budově ministerstva zahraničí v ulici Fredsgatan, kde mohla pokračovat v práci na případu Chalífí. Ve vzduchu byla cítit nervozita. Zavolala několika kolegům. Nikdo neslyšel nic nového, nikdo nevěděl, oč jde. Fredrika pokračovala v  práci na případu Chalífí. Vyřizovala telefonáty, mimo jiné volala na imigrační úřad, Vrchní imigrační soud a  na policii. Nikde žádné polehčující okolnosti. Chalífí musí být vyhoštěn.

Poslouží jako odstrašující případ pro ty, které by napadlo zneužívat principy demokracie a  otevřené společnosti. Třeba i pro toho idiota, co dnes Stockholmu vyhrožuje hned čtyřmi bombami.

Fredrika byla jako na trní. Jak to, že ji úkoly, které dostala na starost, nikdy nebaví? Proč si vždycky přeje být někde jinde?

Občas ji napadlo, že snad nikdy nenajde práci, která by ji plně uspokojovala. Hon za štěstím však poněkud utlumilo narození dětí. Ty brzdily její hlad a touhu po vyšších metách, za což jim byla vděčná. Měla pocit, že dospěla.

Prstem přejela po fotografii syna, kterou měla před sebou na stole. Tolik se podobal tatínkovi. Kéž by se Spencer dožil vysokého věku, aby jeho syn neztratil otce příliš mladý.

Myšlenky na Spencerův věk ji vždycky dokázaly rozrušit. Proto raději otevřela webový prohlížeč a přečetla si několik článků referujících o  údajně nastražených bombách. Tyto zprávy během pouhé hodiny paralyzovaly celé centrum Stockholmu.

Uprostřed jednoho textu narazila na Alexovo jméno.

Kriminální komisař Alex Recht se odmítl vyjádřit k otázce, jak policie posuzuje výhrůžky bombovými útoky. Veřejnost nicméně ujistil, že státní, stockholmská i  tajná policie úzce spolupracují a přijmou veškerá potřebná bezpečnostní opatření.

Fredrika poprvé od chvíle, kdy u  policie skončila, pocítila cosi jako stesk. Alex byl s  přehledem nejlepší šéf, pro kterého kdy pracovala. Bezmyšlenkovitě se natáhla po mobilu.

Alex telefon zvedl po třetím zazvonění.

„Nevím, kde mi hlava stojí, Fredriko.“

„Já vím. Chtěla jsem jen...“

Co vlastně chtěla? Na co myslela, než mu zavolala? Vůbec na nic.

„Chtěla ses zeptat na ty výhrůžky?“

„Jo.“

Hlas měla tak tichý, a Alex tak sebejistý.

„Nevím, co ti mám říct. Je to šílenství. Bomby po celém městě.“

V telefonu se ozývalo praskání. Alex je zřejmě někde venku.

Fredrika pohlédla z okna. Pršelo. Jako obvykle v tuhle roční dobu. Alexův hlas ji uklidňoval. Pokud má ty bomby na starosti on, určitě to dobře dopadne.

„A co parlament?“

„Zatím nevíme nic jistě, ale je možné, že ty výhrůžky jsou jen zástěrka, jak od něj odpoutat pozornost a vyhodit ho do vzduchu.“

„Panebože.“

„Pokud to někdo opravdu vymyslel takhle, je to ďábelský scénář.“

Fredrika se zadívala na monitor počítače.

„Jestli se ta debata zruší, bude to voda na mlýn všech rasistů.“

„Ještě se nezrušila,“ namítl Alex. „Ale možná se bude muset přesunout. Předseda parlamentu pěkně zuřil, když za ním byla tajná policie. Trvá na tom, že debata musí za každou cenu proběhnout zítra.“

Předseda parlamentu byl proslulý zejména dvěma věcmi: temperamentem a  vřelým humorem. Fredrika neznala nikoho, kdo by ho neměl rád, bez ohledu na stranickou příslušnost.

„Musím končit,“ prohlásil Alex.

„Kdyby něco, klidně zavolej.“

Ve sluchátku slyšela Alexův dech.

„Stýská se ti po policii?“

Fredrika se zamyslela.

„Ne, vůbec ne. Jsem na ministerstvu moc spokojená. Spousta papírování a hlášení. Znáš mě, to mi vyhovuje.“

„Myslel jsem, že jsme se nakonec shodli na tom, že jsi jako všichni ostatní a baví tě spíš práce v terénu.“

Na to Fredrika nezareagovala, Alex proto hovor uzavřel:

„Dávej na sebe pozor a brzy zase na viděnou.“

Zavěsil a Fredrika odložila telefon. Bylo za deset minut pět. Brzy má vybuchnout první bomba. Eden Lundellové se začaly vlhkem vlnit vlasy a déšť jí uhasil cigaretu. Zatracené počasí, zaklela v duchu, nedokouřenou cigaretu odhodila a vešla do budovy parlamentu.

„Promiňte, ale sem teď nesmíte,“ zastavil ji uniformovaný policista ve dveřích.

Eden vytáhla z  kapsy služební průkaz a  policista ustoupil.

Když Eden před chvílí oznámila Sebastianovi, kam se chystá, zadíval se na ni, jako by se úplně pomátla na rozumu.

„Velíš teď celé jednotce. Takové výjezdy by sis měla odpustit.“

Myslel to zřejmě dobře soudě podle tónu, jímž obvykle rodiče mluví s malými dětmi. Eden na rozdíl od většiny lidí se svými dětmi vždycky hovořila stejným tónem, jakým se bavila s dospělými.

„Kašlu na to, co si myslí ostatní.“

Sebastian se zatvářil podrážděně.

„Jestli tam pojedeš, měla by sis aspoň vzít někoho k ruce. Třeba některého z mých analytiků.“

Eden nedokázala skrýt pohrd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist