načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Oběť 2117 – Jussi Adler-Olsen

Oběť 2117

Elektronická kniha: Oběť 2117
Autor: Jussi Adler-Olsen

Kriminalisté se tentokrát při vyšetřování dalšího komplikovaného případu budou muset vydat napříč celým kontinentem. Jejich primárním cílem je zastavit všehoschopného iráckého ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 526
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z dánského originálu Offer 2117 ... přeložila Kristina Václavů
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 893. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0137-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kriminalisté se tentokrát při vyšetřování dalšího komplikovaného případu budou muset vydat napříč celým kontinentem. Jejich primárním cílem je zastavit všehoschopného iráckého teroristu Gháliba, pro což jsou všichni, a především Asad, ochotni riskovat cokoli. Vydají se po jeho stopách a budou se pokoušet dostatečně rychle odhalit nebezpečný plán, jehož cílem jsou tisíce mrtvých. Z počátku netuší, jak s tím vším souvisí nález mrtvého uprchlíka a jeho tajemná přezdívka. Kdo je Oběť 2117? Minulost nedává Asadovi spát a pomalu se ukazuje, že přízraky z ní, jsou nečekaně blízko.

Popis nakladatele

V osmém dílu detektivní řady o oddělení Q autor odhaluje Asadovu pohnutou minulost .

Na břehu Středozemního moře se najde tělo uprchlíka. Noviny o něm píšou jako o „Oběti 2117“ a jeho smrt vyvolá sled nečekaných událostí, které přivedou Asada na pokraj zhroucení. Musí čelit démonům z minulosti vyvolaným články španělského novináře a současně se spolu s Carlem dostává do neúprosného závodu s časem, aby zabránili nevyhnutelné katastrofě uprostřed Evropy. Tu připravuje irácký terorista Ghálib. 

Asada známe jako člověka se svérázným smyslem pro humor, který si dokáže poradit v každé situaci. Jeho temná minulost nám však prozatím zůstávala skryta. Jaký je jeho skutečný příběh?

 ––––

Adler-Olsen naprosto přesně vystihl, co nás fascinuje na propojení dětinskosti a cynismu, dobra a zla.
– Weekendavisen 

Jussi Adler-Olsen opět prokázal, jak mistrovsky dokáže zobrazit zlo, postupně vyvolávat frustraci a nakonec nechat vše vybuchnout.
– Ekstra Bladet 

Zařazeno v kategoriích
Jussi Adler-Olsen - další tituly autora:
Žena v kleci Žena v kleci
Zabijáci -- Druhý případ komisaře Carla Morcka Zabijáci
Vzkaz v láhvi -- Třetí případ komisaře Carla Morcka Vzkaz v láhvi
Nesmírný -- Šestý případ Carla Morcka z oddělení Q Nesmírný
Malé pikantní vraždy Malé pikantní vraždy
Oběť 2117 Oběť 2117
 
K elektronické knize "Oběť 2117" doporučujeme také:
 (e-book)
Malé pikantní vraždy Malé pikantní vraždy
 (e-book)
Kanibal z Nine Elms Kanibal z Nine Elms
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JUSSI ADLER OLSEN

OBĚŤ 2117

Kriminální román



OBĚŤ 2117

JussiJussi

Brno 2019


Off er 2117 © Jussi Adler-Olsen and JP/Politikens

Hus A/S 2019 in agreement with Politiken

Literary Agency

Cover pictures by Stephen Mulcahey / Arcangel

Images Limited and tankist276 / Shutterstock.com

Cover design by Zero Werbeagentur,

München and dtv

Translation © Kristina Václavů, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0185-4 (Formát PDF)

ISBN 978-80-275-0186-1 (Formát ePub)

ISBN 978-80-275-0187-8 (Formát MobiPocket)


Věnováno Sandře



Prsty utonulých

Život

rukou

utonulých

je

delší než náš příběh

daleko odsud

a z těsné blízkosti

je vidět

jejich touhu po životě, klidu a míru

v moři

jsou vidět špičky prstů

a mizí

každý den

jenže naše oči se odnaučily

vnímat prsty

noří se z vody

natahují se po nebi

už nejsou mokré

prsty utonulých

uschly navždy.

Falah Alsufi  — irácký básník a uprchlík

v rámci povolených kvót



PROLOG

Týden před odjezdem rodiny z  města Sab’ ábár vzal otec

Asada s sebou na sobotní trh plný stánků s cizrnou, graná

tovými jablky, kořením křiklavých barev a kdákající drůbeže, připravené pod nůž. Chytil ho za útlá ramínka a vážně se mu zahleděl do očí.

„Teď mě dobře poslouchej, synku,“ řekl. „O tom, co tady

dnes prožíváš, budeš brzy jen snít, a než ztratíš naději, že ty

známé vůně a zvuky znovu ucítíš a uslyšíš, zažiješ takových nocí spoustu. Tak se dívej, dokud můžeš, a všechno si pořádně zapamatuj, protože jedině tak o to nikdy nepřijdeš. Vezmi si mou radu k srdci, rozumíš?“

Asad otci pevně stiskl ruku, přikývl a zatvářil se, že ro

zumí.

Ale nikdy to nepochopil.




1 ) Joan

Joan Aiguader nebyl věřící. Naopak, pokaždé když se Ram

blou valilo velikonoční procesí černě oděných katolíků v kut

nách, prchl z města, a dokonce sbíral komické fi gurky pape

žů a tří králů trůnících na záchodě. Přesto se v posledních

dnech navzdory svým rouhačským sklonům několikrát pokřižoval, protože kdyby Bůh existoval, musí s ním být přece jen zadobře, vzhledem k tomu, jak se věci mají.

Když mu ranní poštou konečně přišla dlouho očekáva

ná úřední obálka, pokřižoval se Joan ještě jednou, protože

věděl, že její obsah rozhodne o jeho osudu.

Tři hodiny poté, co si dopis přečetl, seděl v  kavárně

městské části Barceloneta a třásl se v horku naprosto zni

čený a bez špetky chuti do života. Třiatřicet let žil v bláhové

naději, že se na něho jednoho dne usměje štěstí, jenže teď

už neměl sílu dál čekat. Před osmi lety si jeho otec omotal

kolem krku kabel elektrického vedení a oběsil se na vodo

vodní trubce v domě, ve kterém dělal správce. Malá rodina

byla zdrcená, nedovedli jeho čin pochopit, přestože tatínek

nebyl bezstarostný člověk. Joan a jeho o pět let mladší sestra

najednou zůstali na všechno sami, jen s maminkou, která se

z  otcovy sebevraždy už nikdy nevzpamatovala. Joan se za

ně za všechny bil, jak jen uměl. V té době mu bylo pouhých

čtyřiadvacet let a při studiu žurnalistiky dřel do úmoru v ne

dostatečně placených drobných zaměstnáních, jen aby všech

no fi nančně zvládli. Jenže za další rok se jeho život defi nitivně

změnil. Matka spolykala prášky na spaní a sestra udělala za

několik dní totéž.

Teprve když začal vzpomínat, uvědomil si, proč vlastně

nemůže dál. Rodinu Aiguaderových postupem času opustila veškerá naděje a jednoho po druhém je všechny pohltila



tma. Brzy dojde i na něho. Takže až na krátké chvíle štěstí

a  drobná vítězství se Joanův život odvíjel ve znamení bez

naděje. Za poslední měsíc se s ním rozešla přítelkyně a práci

mu spláchli do kanálu.

Čert aby to spral! Ale proč by se trápil, když to vůbec

nemělo smysl?

Joan strčil ruku do kapsy a zašilhal po číšníkovi za ba

rovým pultem.

Kéž bych se mohl rozloučit se životem alespoň trochu

důstojně a měl na zaplacení, napadlo ho a tupě se zahleděl

na poslední lok kávy na dně šálku. Jenže kapsa byla prázdná a před očima mu v nekonečné smyčce defi lovaly nesplněné

sny a ztroskotané plány. Přehlížet své ubohé poměry a věčně

se snižující životní úroveň se najednou ukázalo jako nemožné.

Dospěl na dno.

Před dvěma lety, když ho také sužovala těžká deprese,

mu nějaká jasnovidka z Tarragony předpověděla, že jednoho krásného dne, a to zanedlouho, bude mít na kahánku, ale že ho zachrání světlo za bílého dne. Věštkyně působila velmi

přesvědčivě a Joan se k její předpovědi dosud upínal, jenže kam se to světlo ksakru podělo? Nemůže se ani důstojně

zvednout ze židle v kavárně. Nemá ani těch pár drobných,

aby zaplatil za cortado. Na espresso by se složili i špinaví žeb

ráci, kteří posedávají na chodníku před obchodním domem

El Corte Inglés a nastavují dlaň kolemjdoucím, no ano, do

konce i ti chudáci, kteří uléhají na dlažbu se svými psy a spí

v rozedraných šatech u vchodů do honosných bank, i ti by

měli na zaplacení.

Takže i když ho věštkyně svedla uhrančivým pohledem

a dala mu naději do budoucnosti, ve skutečnosti to byl jen

přelud a teď nepochybně nadešla doba zúčtování.



S povzdechem přejel očima po hromádce obálek ležících na kavárenském stolku jako po usvědčujícím důkazu, že si s ko

nečnou platností naběhl. Úřední obálky u sebe doma mohl klidně přehlížet, vzhledem k  tomu, že katalánské zákony o bydlení byly sepsané naprosto šíleně a nikdo ho stejně ne

mohl vystěhovat, i když už měsíce neplatil nájemné. A proč

by si měl dělat starosti s účty za plyn, když si od Vánoc ne

uvařil žádné teplé jídlo? Ne, to tyto čtyři obálky před ním

na stole mu zasadily poslední ránu.

Své bývalé přítelkyni Joan zas a  znovu sliboval stabi

litu, přísahal, že se všechno zlepší, ale nikdy nic nevydělal.

Nakonec už měla všeho dost, nechtěla ho pořád vydržovat

a požádala ho, aby se sbalil a šel. V následujících týdnech

si udržel dotěrné věřitele od těla jen díky ujišťování, že jim

všem bude moct krásně zaplatit, až mu přijdou honoráře

za poslední čtyři eseje. Neměl snad v úmyslu napsat sbírku

geniálních textů? Tak proč by s nimi nemohl dopředu po

čítat?

Jenže teď před ním na stole ležela zamítnutí, která ne

byla ani váhavá, vágní, vyhýbavá nebo snad vyřčená nepří

mo, byla nemilosrdná a precizní, jako když matador v tercio

de muerte zabodne býkovi kord do srdce.

Joan zdvihl šálek ke rtům, aby si vychutnal poslední

doušek kávy, a očima zavadil o palmy a hloučky pestře odě

ných lidí na pláži. Stále ještě neuplynulo mnoho vody od

doby, kdy celá Barcelona strnula kvůli šílené jízdě nějakého

pomatence po Ramble. A kdy policisté vyslaní ústřední vlá

dou brutálně napadli obyčejné občany před volebními míst

nostmi. A přesto se zdálo, že všechno je zapomenuto, pro

tože pohled, který se Joanovi naskytl ve vzduchu tetelícím

se vedrem, ukazoval hromadu spokojených človíčků. Všem jim šla hlava kolem z  bezstarostného povykování a  křiku,



těl osvěžených koupáním a  roztoužených pohledů. Město

se na chvíli zdálo být jako znovuzrozené a téměř se mu vy

smívalo, jak tu marně trčel a vyhlížel jasnovidčinu zářivou hvězdu, za kterou by se mohl vydat.

Vzdálenost mezi kavárnou, ve které Joan seděl, a hrající

mi si dětmi na okraji pláže byla lákavě zanedbatelná. Ani ne

za minutu by mohl proběhnout kolem vyznavačů sluneční

koupele a hup do vody, potopit se do zpěněných vln a rychle a naposledy se několikrát nadechnout. V tom mumraji na

pláži si nikdo nevšimne pošuka, který se vrhl do vody celý oblečený. A za méně než minutu a půl by mohl mít život za

sebou.

Navzdory divoce tlukoucímu srdci se Joan při tom pomyšle

ní sladkobolně pousmál. Lidé, kteří ho znali, budou děsně

zmatení. Že by byl takový posera jako Joan Aiguader s to

sáhnout si na život? Ta šedá myš, ta nedomrlá novinářská

nicka, která neměla ani koule na to, aby se nějak zviditelnila ve společenských debatách?

Joan potěžkal obálku v  ruce. Jen několik set gramů

extra ponížení, přiložených navrch ke všemožnému jinému hnoji, který na něho život nakydal. Tak proč nad nimi ronit krokodýlí slzy? Vždyť se přece rozhodl. Za vteřinu obsluze

poví, že nemá na zaplacení, a pak se přes veškeré protesty

číšníků rozběhne ke břehu a provede, co si předsevzal.

Napjal lýtkové svaly a chystal se zmizet, když vtom se

několik hostů v plavkách nečekaně zvedlo, až se jim za zády

převrátily barové stoličky.

Joan se po nich ohlédl. Jeden tupě civěl na televizní

obrazovku visící na stěně a  druhý bedlivě sledoval situaci

na pláži.

„Zesilte to!“ vykřikl ten u obrazovky.




„Podívej se! Vždyť stojí přímo tamhle na promenádě,“

zavolal ten druhý a namířil prstem na hlouček lidí, který

se tam shro máždil.

Joan se podíval směrem, kterým muž ukazoval, a uviděl

televizní štáb. Ten se zastavil na promenádě před tři metry

vysokým ukazatelem, jejž tam před několika lety nechala

vztyčit místní radnice. Spodní část stožáru byla kovová, ale

nahoře svítily na digitálním displeji čtyři číslice. Joan si už

dávno přečetl, k čemu sloup slouží — udával počet ubohých

uprchlíků, kteří toho roku utonuli ve Středozemním moři.

Štáb s  kamerou přitahoval návštěvníky pláže v  plav

kách a kraťasech jako magnet a několik místních kluků si

to k tomu divadýlku namířilo rovnou z Carrer del Baluard.

Možná ho zahlédli v televizi.

Joan obrátil pozornost k číšníkovi, který stál za barem,

utíral sklenice jako robot a celý se upínal k televizní obra

zovce. Titulky oznámily breaking news, a tak Joan vstal ze

židle a  nechal se nenápadně unášet davem na promenádu.

Přece jen byl pořád ještě naživu — a k tomu novinář.

Peklo bude muset chvilku počkat.




2 ) Joan

Reportérka stála před vysokým stožárem a nevšímala si kon

dičních běžců, lidí na kolečkových bruslích ani rozruchu ko

lem sebe. Byla si dobře vědoma svého atraktivního vzhledu.

Několikrát pohodila hlavou, navlhčila si rty a  přidržela si

před ústy mikrofon. Chlapci a muži na ni zírali s otevřenou

pusou a nemohli odtrhnout oči od jejího vnadného poprsí.

Takže zprávy si nejspíš poslechnout nepřišli.

„Nevíme přesně, kolik osob utonulo při útěku do Evro

py, která pro tyto chudáky představuje svobodu a  ráj na

zemi,“ řekla. „Ale v  posledních letech se počet vyšplhal

na několik tisíc a jen v letošním roce už dosáhl více než dvou

tisíc mrtvých.“

Pootočila se a ukázala vzhůru na číslice svítící na digi

tálním displeji.

„Tady nahoře můžete vidět čísla, která nám prozrazují,

kolik uprchlíků se ve Středozemním moři utopilo od začát

ku roku až doteď. Minulý rok touto dobou bylo utonulých

ještě víc a v následujícím roce to pravděpodobně bude stejně

zlé. Je zarážející, že jakkoliv jsou ta hrozná čísla nepochopi

telná, dokud tito mrtví zůstanou naprosto anonymní, svět —

vy i já — se k nim může docela bezstarostně otočit zády.“

Silně nalíčenýma očima zvýrazněnýma černou linkou

se podívala přímo do kamery. „A neděláme to snad spolu se

zbytkem světa hlavně my? Prostě je ignorujeme. Ano, a pro

to jsme se rozhodli jednat, dalo by se říct skoro na protest,

a v dalších reportážích TV11 se chceme soustředit výhradně

na jednoho konkrétního člověka, a sice muže, který zahynul

docela nedávno a jehož tělo moře vyplavilo na kyperském po

břeží ve východní části Středozemního moře. Chceme uká zat,

že tento uprchlík byl skutečný člověk z masa a kostí.“




Sklopila oči a zahleděla se na náramkové hodinky po

sázené brilianty. „Ani ne před hodinou si moře pohráva

lo s  tělem toho nebožáka a  příboj ho vynesl na pláž mezi

dobře naladěné turisty oddávající se letním radovánkám,

stejně jako tady kolem nás na Platja de Sant Miquel.“ Ru

kou mávla směrem k opalujícím se návštěvníkům, aby bylo

vidět, koho myslí.

„Milí diváci, mladý muž, o  kterém mluvím, byl první,

jehož tělo dnes ráno moře vyvrhlo na populární kyperské

pláži v Agii Napě, a počet mrtvých zde na tabuli za mnou

stoupl na dva tisíce osmdesát. Tolik lidí zemřelo jen v  le

tošním roce.“ Udělala dramatickou pauzu a zahleděla se na

velké svítící číslice. „Je jen otázkou času, kdy se jejich po

čet opět zvýší. Ale první obětí se dnes ráno stal snědý muž,

vlastně ještě skoro chlapec, ve dvoubarevné mikině Adidas

a obnošených botách. A proč musel přijít o život ve Středo

zemním moři? Když se rozhlédnete po klidných, azurově

modrých vlnách tady v Barceloně, dokážete si představit, jak

může totéž moře tisíc kilometrů odsud zničit nadějeplné sny

uprchlíků o lepším životě?“

Přerušila své vyprávění a  režie prostřihla několik zá

běrů z  Kypru. Lidé na  pláži je mohli sledovat na monito

ru postaveném vedle kameramana. Při pohledu na ně oka

mžitě ustal veškerý šum. Na videu bylo vidět mladíkovo

tělo, jak se tváří dolů vznáší ve vodě u  okraje pláže, do

kud ho nějací záchranáři nevyvlekli na břeh a neobrátili na

záda. Potom režie střihla zpět na reportérku v  Barceloně.

Stála několik metrů od monitoru a  chystala se příspěvek

zakončit.

„Za pár hodin se o něm dozvíme víc. Kdo to je, odkud

pochází a co se mu stalo. Případu se budeme věnovat i po re

klamním vstupu. Číslo za mými zády mezitím stále stoupá.“




Reportáž ukončila tím, že ukázala na svítící čísla a  vážně

se zahleděla do kamery, dokud jí kameraman nepoděkoval.

Joan se rychle rozhlédl kolem a zaradoval se. Tohle by

mohla být senzace! Ale copak mezi tou stovkou obličejů za

ním vážně nebyl ani jediný zástupce médií a tisku kromě něj a  televizního štábu? Že by se projednou ocitl ve správnou

chvíli na správném místě? Opravdu tu má kauzu, ze které

by se mohla vyklubat velká reportáž?

Tak silné tušení dosud nikdy neměl.

Kdo by si takovou příležitost nechal ujít?

Joan zvedl oči ke světelné tabuli.

Ještě před chvilkou udával displej počet dva tisíce osm

desát utonulých, ale teď už tam stálo dva tisíce osmdesát jedna. Joan zůstal, kde byl, stejně jako mladíci, kteří dál

strnule zírali na reportérčina prsa, zatímco ona si zapálila a bavila se s kameramanem.

Před deseti minutami byl Joan defi nitivně rozhodnu

tý přispět do statistiky utonulých ve Středozemním moři,

jenže teď stál pod svítícími číslicemi jako přikovaný. Jejich hrozivý dopad byl natolik skutečný a tolik se ho dotýkal, až

se mu z toho zatočila hlava a udělalo špatně. Vysedával si tu

zahleděný sám do sebe, utápěl se v sebelítosti a chtěl všech

no vzdát, zatímco tam venku na moři lidé bojovali o život.

Oni bojovali! To slovo ho trklo a najednou pochopil, co za

žil a  součástí čeho se stal. No ovšem, málem se rozplakal,

jak se mu ulevilo. Ocitl se blízko smrti, přesně jak předpo

věděla věštkyně, a tu se objevilo světlo, které ho zachránilo.

Světlo, které v  něm probudilo chuť do života. Díky němu

našel důvod, proč žít, díky světlu digitálních číslic, které

po tvrzovalo neštěstí druhých a otevíralo dosud nepopsanou,

fantastickou kapitolu jeho života. To všechno si v ten oka

mžik uvědomil.



A  jak mu předpověděla jasnovidka, vrátil se, když už

stál jednou nohou v hrobě.

Následující hodiny byly pro Joana hektické, protože pro

mýšlel a ladil plán, který mu měl zachránit kariéru a také

položit základ jeho budoucí existence a celého následující

ho života.

Ověřil si lety na Kypr a  zjistil, že letadlem do  Athén

v  16.46 by mohl stihnout pravidelný spoj dál na larnacké

letiště na Kypru a dostat se na pláž Agia Napa kolem půl

noci.

Na okamžik se zahleděl na cenu letenky. Skoro pět set

eur za jednu cestu, což byla přesně ta částka, kterou neměl.

Proto si půl hodiny poté, co se rozhodl, zjednal přístup do

zelinářství své bývalé přítelkyně. Otevřel si zadní vchod klí

čem, o který ho jeho expřítelkyně v posledních týdnech uhá

něla, a cíleně se vydal k malé pokladně s bankovkami, scho

vané pod pultem za několika košíky na zeleninu.

Za dvacet minut se dívka vrátí ze siesty a přečte si dluž

ní úpis, který jí položil na pult, a za stejných dvacet minut

bude už on na letišti se skoro šestnácti stovkami v  kapse.

Z okraje kyperské pláže v Agii Napě, hustě osázené refl ek

tory, které osvětlovaly i zpěněné vršky vln, černé jako uhel,

se ozývaly výkřiky. Několik metrů od skupinky uniformova

ných záchranářů ležela v písku vyrovnaná řada těl s obliče

ji přikrytými šedými vlněnými dekami. Byl to smutný, ale

v novinářových očích zároveň fascinující pohled.

O patnáct metrů dál na souši policie bedlivě sledovala

hlouček dvaceti až třiceti vyplašených a sklíčených lidských

postav v  bídném stavu. Chvěly se zimou, i  když byly zaba

leny ve stejném druhu dek, jako byly ty, jež zakrývaly tváře



mrtvých. Otřásal jimi tichý, zoufalý pláč, který byl důsled

kem nedostatku milosti v jejich životě.

„Tamhle stojí ti šťastnější z nich,“ pronesl někdo, když

si všiml Joanova pátravého pohledu. „Měli na sobě záchranné vesty a lodě je vylovily z moře pěkný kousek odsud. Je to sotva půl hodiny, co je naši lidi našli semknuté k sobě jako

hejno ryb, aby je proud neodnesl od ostatních.“

Joan přikývl a popošel o něco blíž k utonulým. Nějací

policisté ho chtěli odehnat, ale když jim ukázal novinářský průkaz, obrátili svou pozornost na kroužek všetečných

turistů a začali uplatňovat svou autoritu vůči vystrojeným plážovým povalečům, kteří se celý výjev pokoušeli zachytit svými chytrými telefony.

Nemají v  sobě kousek citu, pomyslel si Joan, když vy

táhl fotoaparát.

Řecky neuměl, ale řeč těla záchranářů byla jasná a sro

zumitelná. Právě pilně gestikulovali a  ukazovali na moře

za prvními línými vršky vln. Jeden z členů záchranářského

týmu namířil světlo refl ektoru na to, co vlny hnaly k pev nině.

Když se tělo objevilo asi dvacet metrů od břehu, jeden

ze záchranářů se k němu dobrodil a zatáhl za něj, jako by

to byl uzlíček hadrů. A zatímco vytahovali bezvládné tělo na břeh, kdosi z přeživších propukl v pláč.

Joan se otočil ke skupince. Naříkaly v ní dvě ženy, záda

ohnutá, obličej skrytý v dlaních. Pokoušely se pochopit, čeho

byly svědky. Byl na ně žalostný pohled. Muž s divokým černým plnovousem stojící vedle nich se je nesmlouvavě snažil

umlčet, ale na jejich projevu hlasitého zoufalství se nic ne

změnilo. Naopak se ještě zhoršil, když k  utopenci přisko

čil nějaký mladík s  lysinou na temeni v  modrém saku od

uniformy a vyfotografoval mrtvého z těsné blízkosti. Vypadal formálně, nejspíš měl zdokumentovat všechny uprchlíky,



tak že si ho Joan vyfotil a pro jistotu na chlapíka kývl, jako

by sám měl zvláštní povolení tam být. Žádné další lidi od

novin kolem sebe naštěstí neviděl.

Pak se otočil a udělal si několik snímků plačících žen

ve skupince, protože jako novinář věděl, že hluboký zármu

tek, který někomu vmetete rovnou do tváře, vždycky zapůsobí.

I když přímo kvůli tomu tady nebyl. Chtěl to udělat přesně

tak, jak to měli v plánu autoři televizního pořadu v Barce

loně. Odhalit, vykreslit, šokovat a sdílet.

I když to bylo smutné, ten utonulý byl zkrátka jeho osob

ní trofejí: Joan se mrtvého pokusí přivést k životu, a to nejen

pro malý okruh čtenářů katalánských novin. Bude to pro celý

svět, stejně jako když před několika lety utonul tří letý chla

peček syrsko-kurdského původu a jeho fotografi e se dostala

na titulní stránky novin po  celém světě. Bez ohledu na to, jaká hrůza to všechno je, on vypíchne osud jednoho konkrét

ního člověka, získá si tím renomé a zbohatne. Tak zněl plán.

Na chvíli se zarazil. Nářek za ním zněl mnohem oprav

dověji, než když v Barceloně TV11 ukazovala obrázky z plá

že v Agii Napě. Něco takového dodává příběhu na koloritu

a navozuje to dojem skutečnosti, je to velmi dobrý materiál,

pokud má nějaký příběh vyniknout nad ostatními. Ale kupo

divu to s sebou přináší i něco dalšího. Joan ten pocit dobře

znal z jiných souvislostí, jenže sem podle něj nepatřil. Proč

by měl mít kvůli tomu, co dělá, výčitky svědomí? Nepustil

se snad do něčeho naprosto mimořádného? Do něčeho, co

stojí za to?

Fotoaparát mu najednou ztěžkl v  rukou. Byl přesvěd

čený, že se jedná o  něco výjimečného. Anebo jen vykradl

koncept TV11? Protože nehledě na to, jestli prováděl rešerši

na místě nebo ne, nebyl jeho úmysl ničím jedinečný. Jen je

využil, proč by si to nepřiznal, aspoň sám sobě.




Joan se tu myšlenku pokusil zaplašit. Vykradl je, no

a co? Jen když se mu podaří být dostatečně autentický. Kdo

by pak mohl cokoliv namítat?

Za chvíli, až zdokumentuje, jak muže vyloví, se obrátí

na plačící ženy a pokusí se zjistit, proč se jeho smrt tak krutě

dotkla právě jich a jestli utonulého osobně znaly. Mohl by

tak získat podrobnosti o jeho identitě a odhalit důvod, proč

utíkal. Odkud by ho lidé nahoře na souši mohli znát? A proč

zemřel on, a  ne oni? Byl slabý? Byl to slušný člověk? Měl

děti?

Joan vykročil směrem k utonulému a chystal se ho vy fo

to grafovat, jak tam ležel s tváří obrácenou ke vzdouvajícím

se vodám. Muž měl kolem sebe omotané oblečení neurčité

ho vzhledu, jako by se jednalo o nějaký národní kroj. A vtom

nějaký záchranář vytáhl tělo z pravidelně se pohybující moř

ské vody docela.

Joan byl přímo u  toho, když se tělo pootočilo, a  zara

zil se.

V okamžiku, kdy záchranář naposledy zatáhl mrtvého

za ruce, otočila se i hlava a Joan zjistil, že se nejedná o muže,

ale o starší ženu.

Nemohl se na to dívat. Nikdy se neocitl tak blízko mrt

vole, bylo to opravdu nepříjemné. Viděl oběti dopravních

nehod a  zakrvácený asfalt, blikající modrá světla sanitek,

které marně vyjely na pomoc, a během své krátké kariéry

soudního referenta mnohokrát navštívil márnici. Ale ve spo

jitosti s těmito utonulými se ho osud bezbranné ženy dotkl

daleko víc. Cesta, na kterou se ta žena vydala, byla nadějná

a dlouhá, a skončila tak tragicky. Jak zvláštní a neuvěřitelný

příběh se z toho mohl vyklubat.

Zhluboka se nadechl a  nabral do plic vlhký mořský

vzduch, zadržel dech a zahleděl se na moře černé jako noc,




aby zůstal klidný. Protože určitě bylo štěstím v neštěstí, že

se nejednalo o muže, mladou ženu ani o dítě. Moc dobře vě

děl, že historka se bude lépe prodávat, když obětí byla starší

žena. Komu by její nešťastný osud nepřipadal nesmyslný

a gro tesk ní? Tak dlouhý život a tak bídná smrt.

Joan myšlenku po chvíli přijal a namířil fotoaparát na

zemřelou. Zvolil automatické nastavení, za několik vteřin

stiskl tlačítko nahrávání videa a začal obcházet tělo, aby za

chytil veškeré detaily, než ho záchranáři zarazí.

Navzdory času, který tělo strávilo ve slané vodě, a útra

pám cesty přes moře nebylo těžké představit si, že žena po

cházela z dobře zajištěné rodiny. I to hrálo Joanovi do karet a zaručeně mu to umožní celý příběh lépe prodat a nabíd

nout lepší obrázek. Kolikrát už všichni viděli těžce zkouše

né lidi v otrhaných šatech poznamenané utrpením dlouhé

cesty? Tato žena byla naopak oblečená vkusně, rtěnka si

udržela svou světle červenou barvu a  oční stíny zůstaly té

měř neporušené. Bývala krásná. Bylo jí kolem sedmdesáti,

přišla o boty a kožešinový kabát měla rozedraný. To ten ho

ze začátku zmátl. Nebylo však možné přehlédnout hluboké

vrásky, jež se ženě táhly po tvářích odshora dolů a jistě byly

odrazem některé ze zkoušek, kterým byla žena vystavena a které ji přiměly zvolit tak zoufalé východisko. A přece pů

sobila nápadně důstojným dojmem.

„Ví se, odkud ti lidé pocházejí?“ zeptal se anglicky in

teligentně vyhlížejícího muže v  civilu, který klečel vedle

těla.

„Řekl bych, že jsou ze Sýrie, vzhledem k tomu, odkud

proudili uprchlíci v posledních dnech,“ odpověděl.

Joan se obrátil k přeživším. Snědá pleť, ale jen o odstín

snědší, než mají Řekové, takže Sýrie se nabízela jako pravdě

podobné vysvětlení.



Podíval se na řadu vyrovnaných těl v písku a spočítal je.

Bylo jich sedmatřicet. Muži, ženy a  snad jen jedno jediné

dítě. Joan si vzpomněl na světelnou tabuli v Barceloně na

opačné straně Středozemního moře, kde teď svítilo do noci

číslo 2117. Jak nesmyslná ztráta a plýtvání životem.

Vytáhl poznámkový blok a  zapsal si datum a  čas, aby

měl aspoň pocit, že se pustil do práce, která ho měla za

chránit před záhubou a poskytnout mu nový smysl. Měl to

být článek o nenápadné oběti, nikoliv o vitálním dospělém

v  nejlepších letech nebo o  bezbranném dítěti, ale o  staré

ženě, která se utopila právě před chvílí. O člověku, kterému

se v tomto roce stejně jako těm dvěma tisícům sto šestnácti

před ním nepodařilo překonat Středozemní moře.

Naškrabal titulek „Oběť číslo 2117“ a zabloudil očima

k hloučku přeživších. Hledal ty dvě naříkající ženy. Mnozí

z těch, kteří tam stáli a tiskli se k sobě, se stále ještě chvěli

se zmučeným výrazem ve tváři, ale ty dvě ženy a muž s moc

ným plnovousem už tam nebyli. Místo nich se na tomtéž

místě objevil chlapík v  modrém saku od uniformy, který

před chvílí stál vedle Joana a fotografoval.

Joan zastrčil blok do kapsy a chtěl pořídit několik de

tailních záběrů ženina obličeje, ale zarazil ho pohled jejích

jasných, otevřených očí.

Proč k tomu došlo? ptaly se.

Joan uskočil. Veškeré nadpřirozeno mu připadalo směš

né, ale v tomto případě se rozklepal po celém těle. Jako by

se s ním žena pokoušela navázat kontakt. Chtěla ho přimět,

aby pochopil, že vůbec ničemu neporozuměl a  že to není

v pořádku.

Joan nemohl odvrátit zrak, protože v těch krásných, ži

vých očích číhaly stále další a další otázky.

Kdo jsem, Joane?



Odkud pocházím?

Jak se jmenuji?

Joan k ní poklekl.

„Já na to přijdu,“ řekl a zatlačil jí oči. „Přísahám.“



3 ) Joan

„Ne, Joane, kolikrát mám opakovat, že cestovní výdaje vám

jako novináři na volné noze rozhodně proplatit nemůžeme,

pokud jste to neměl předem domluvené?“

„Ale vždyť mám všechny účtenky s sebou. Vystavil jsem

kompletní vyúčtování!“

Postrčil desky s letenkou na Kypr a doklady za všechna

ostatní vydání přes přepážku a  usmál se nejsladším úsmě

vem, jakého byl schopen. Kompetence úřednice Marty Tor

ra sové znal dokonale, neměla právo ho odmítnout, obzvlášť

ne dnes.

„Marto, copak jste neviděla, že jsem měl včera článek

na titulce? Nebyl to jen sloupek v příloze, ale hlavní tahák

Hores del dia a  to nejlepší, co jsem kdy napsal. Vím jistě,

že účetní oddělení těch šestnáct set eur odsouhlasí. No tak,

Marto, nemám na to, abych si cestu zaplatil sám. Půjčil

jsem si od bývalé přítelkyně.“

Joan přišel s  prosíkem a  nic nepředstíral. Bývalá pří

telkyně mu jednu vrazila a vyhrožovala, že ho udá na policii.

Řekla, že je zloděj, a rozplakala se, protože věděla, že svých

šestnáct set eur už nikdy neuvidí. Pak nastavila ruku a poru

čila mu, aby jí vrátil klíče od obchodu, a tím jako její bývalý

skončil. Byl z něj ex na druhou.

„Tvrdíte, že účetní to dozajista uzná. Ha! Jenže účetní

jsem já, Joane,“ odfrkla si. „A vaše bejvalka musí být úplně

padlá na hlavu, jestli si myslí, že sem můžete jen tak vtrh

nout a brát si peníze z pokladny, jak se vám zlíbí.“

Zatímco si Joan lízal rány, Marta se otočila a  odkrá

čela zpátky ke svému psacímu stolu. Knofl íček na sukni,

který měl udržet rozevírající se zip, byl pryč a  zip už byl

napůl otevřený. Všechny ženské z  účtárny byly stejné.



Trpěly nadváhou a každou volnou myšlenkou se točily kolem

siesty a dalšího příjmu kalorií. Strašný pohled, když člověk

sám neměl na víc než na čistou vodu.

„Tak mi proplaťte aspoň letenky, Marto, noviny si to

můžou všechno odečíst.“

„Stěžujte si u své redaktorky a uvidíte, jestli to pomůže,“

řekla netečně. Neobtěžovala se ani otočit.

Nahoře v redakci očekával možná trochu porozumění. Za

sloužené uznání, že Hores del dia s jeho včerejší reportáží

konečně získaly trhák, kvůli kterému je citoval všechen svě

tový tisk. Cizí média dokonce použila i jeho snímky. Utonu

lou starší ženu v kožichu, jak se koupe ve světle refl ektorů,

oběti na pláži, plačící ženy. To by bylo, aby na tom jeho

chlebo dárce nevydělal balík!

Jenže kromě mladého zahraničního dopisovatele, který

očividně kroutil hlavou, když Joan vstoupil mezi kóje stá

lých zaměstnanců, mu nikdo z  redakce nevěnoval pozor

nost. Ani nepokývali hlavou na znamení uznání, ani se na

něho neusmáli. Zatraceně, ve fi lmu kolegové vždycky po

vstanou a zatleskají, když se něco takového přihodí. Co se

to tu děje?

„Mám jen pět minut, Joane, tak mluv stručně.“ Re

daktorka zavřela dveře do redakční místnosti a  zjevně za

pomněla naznačit, že by se mohl posadit, ale on si přesto

sedl.

„Právě volala Marta z účtárny a říkala, že bys chtěl, aby

chom ti pokryli cestovní výdaje.“ Ztěžka se na něho podívala

přes okraj brýlí. „Jenže na to, Joane, zapomeň. Za článek

z té pláže v Agii Napě dostaneš jedenáct set eur, které jsem

ti, já hloupá, slíbila při odevzdání, ani o cent víc. A koukej

za ně být vděčný.“



Joan nic nechápal. Předpokládal, že mu příběh utonu

lé nakonec přinese zvláštní příplatek a nabídku stálého za

městnání. Ale proč se na něho Montse Vigová, redaktorka

externích reportérů, dívala, jako by ji poplival?

„Zesměšnil jsi nás, Joane.“

Joan zavrtěl hlavou. Co tím chce pro všechno na světě

říct?

„Asi bych ti měla prozradit, jak se ta historka o  oběti

číslo 2117 vyvinula dál. Pravda, včera to sice ještě vypadalo

na zajímavý příběh, jenže ráno ses o ní dočetl přinejmenším v padesáti zahraničních novinách, nemluvě o tom, že všech

ny noviny v  Barceloně o  ní píšou taky. Kromě nás. Jádro

pudla je, Joane, v tom, žes svou práci neodvedl dostatečně

dobře. A ani zdaleka ne tak dobře, jako tvoji kolegové. Měl

jsi to důkladně zpracovat, když jsi byl přímo u  zdroje, ka

maráde.“

Mrskla před něho na stůl několik výtisků španělských

novin a titulek nejbližších z nich mu vyrazil dech.

„Oběť číslo 2117 byla zavražděna!“

Potom redaktorka ukázala na řádek o kousek níž. Stá

lo tam: „Informace Hores del dia o oběti číslo 2117 nejsou

pravdivé. Žena se neutopila, ale někdo ji brutálně zavraždil,

probodl jí hrdlo.“

„Snad chápeš, že špatně odvedená rešerše k článku pad

ne na mou hlavu,“ řekla a smetla ponižující hromádku ze

stolu. „Ale je to samozřejmě moje vina. Měla jsem to předvídat po těch nezáživných esejích, které ses nám pokoušel vnutit posledně.“

„Nerozumím tomu,“ marně se snažil Joan a  opravdu

ničemu nerozuměl. „Vždyť jsem viděl, jak ji to vyneslo na

břeh. Byl jsem u  toho, když k  tomu došlo. Vidělas přece

moje fotky.“



„Tak jsi měl s tím focením počkat, až tu ženskou otočí.

Někdo ji probodl přímo mezi třetím a čtvrtým krčním ob

ratlem takhle dlouhým bazmekem,“ naznačila délku ruka

ma. „Byla na místě mrtvá. Zaplaťpánbu nejsme jediní, kdo

to zvoral. Štáb TV11 v  každém případě změnil prvo třídní

obraz mladého muže, kterého to vyplavilo na pláži v  Agii

Napě v den, kdy jsi tam byl. Jak se ukázalo, ten chlap stál

v čele teroristické buňky. Čerstvě oholený satanáš.“

Joanem to otřáslo. Byla zavražděna? To se mu snažily

prozradit její oči? Toho si měl... toho si měl všimnout?

Joan se obrátil na redaktorku. Okamžitě jí chtěl všech

no vysvětlit. Co se stalo a proč se svého úkolu nezhostil lépe.

Nechal se svést a moc dobře věděl, že to novináři nesmějí.

Někdo zaklepal na dveře a dovnitř vešla Marta z účet

ního oddělení. Podala Montse Vigové dvě obálky, a aniž vě

novala Joanovi jediný pohled, vyplula zase ven.

Redaktorka mu jednu z nich podala. „Tady máš svých

jedenáct stovek, i když si je nezasloužíš.“

Joan si obálku beze slova vzal a  bylo to. Právo rozho

dovat náleželo Vigové, tak co mohl dělat? Nic! Trochu se

zlomil v pase a otočil se, aby se vyplížil. Otázkou zůstávalo,

jak dlouho ho ta obálka udrží naživu. Okamžitě se zpotil.

„Kam se ženeš?“ ozvalo se za ním. „Snad si nemyslíš,

že z toho vyklouzneš tak snadno.“

Za okamžik stál na ulici a zíral na budovu, ze které právě

vyšel. Odspodu od Diagonaly se do centra města blížila dal

ší demonstrace, takže slyšel pronikavé píšťalky, skandování

hesel, bojový pokřik a vzteklé troubení aut, ale jemu v hlavě

hučelo jen to, co mu právě řekla redaktorka.

„Tady máš pět tisíc eur a přesně čtrnáct dní na to, abys

tomu celému přišel na kloub. A  uděláš to sám, rozumíš?



Je to nouzové řešení, protože nikdo z  tvých kolegů se té

kauzy nedotkne ani pohrabáčem. Říkají, že je tam spousta

stop, ale už vychladly. Jenže ty je zase pěkně nažhavíš, dlužíš

to novinám. Najdeš někoho z  těch přeživších, aby ti řekli,

co to bylo za ženskou a co přesně se jí stalo, je ti to jasné?

Z rozhovorů se zachráněnými víš, že cestovala spolu se dvě

ma ženami  — jednou mladší a  druhou starší, se kterými

mluvil ten chlap s plnovousem —, dokud se s nimi gumový

člun nepotopil. Musíš je najít. Máš je na fotkách, takže víš,

jak vypadají. Denně mi budeš podávat hlášení, kde jsi a co

děláš. V redakci o tom zatím sesmolíme nějakou báchorku, aby to zůstalo po celou dobu pěkně živé. Těch pět tisíc eur

ti musí vystačit na všechno, co podnikneš, jasné? Je mi úpl

ně jedno, koho podplatíš a kde budeš bydlet. Jestli ti z toho,

co máš, nezbude na nocleh, tak spi na ulici. Jestli nebudeš

mít na jídlo, tak nežer. Dokud ten úkol nesplníš, tak mi

sem nelez a nežebrej o další prachy, rozuměl jsi? Tohle není

žádný El País.“

Přikývl a  potěžkal obálku. Co jiného mu zbývalo než

práci dokončit?

Těch pět tisíc eur bylo vlastně jasná odpověď.




4 ) Alexander

V  posledních měsících nabyl takové hbitosti v prstech, že

měl skoro dojem, jako by s ovládáním splynul v jedno. V nejlepších hodinách dne představovaly počítač a svět Kill Sublime jeho jedinou realitu a vzdálenost mezi ním, vojáky na

monitoru a těmi, které zabíjeli, se stávala nekonečnou i ni

cotnou zároveň.

Alexander se té hře oddal tělem i  duší a  měl k  tomu

mnoho důvodů. Zatímco jeho kamarádi z  gymnázia odho

dili studentské čapky absolventů do skříně a  pokoušeli se

zapomenout na všechny studijní útrapy tím, že cestovali do

vzdálených krajů, jako je Vietnam, Nový Zéland a Austrá

lie, Alexander se věnoval nejtemnější podobě opovržlivého

přístupu k životu. Jak se proboha můžou jeho stupidní spolužáci pofl akovat po světě a dělat jakoby nic? Totálně igno

rují, že lidé jsou hnusné krysy, které se chtějí jen povyšovat

nad ostatní a požírají se navzájem. To on by rozhodně udělat

nemohl, i kdyby chtěl sebevíc. Vlastně všechny lidi nenávi

děl. Když se k němu někdo moc přiblížil, nemilosrdně odhalil jeho zavrženíhodné vlastnosti a nejhorší stránky jeho osobnosti a vysmál se mu. To z něj dělalo ideální terč šika

ny a vytvářelo to mezi ním a ostatními všechno jiné, jen ne

přátelské a blízké vztahy. Proto Alexander zvolil jinou cestu.

Rozhodl se žít ve virtuální realitě a za nic na světě neopou

štět svůj pokoj, pokud by tím riskoval, že se potká s někým

jiným. Až nastane čas, kdy se konečně rozhodne vyjít mezi lidi, bude to poslední den jeho života.

A tak to bude.

Po většinu dne mu do pokoje z opačné strany dveří pro

nikal hluk jen sporadicky. Od čtyř hodin odpoledne do půl

noci a od čtvrt na sedm do tři čtvrtě na osm následujícího



rána slyšel své rodiče, jak se pohybují po domě. Když se vypravili do práce, konečně za sebou zabouchli a  všechno

ztichlo, Alexander odemkl dveře a vyplížil se z pokoje. Vylil

nočník do záchodu, namazal si chleby na celý den, navařil

několik termosek kávy a zase se odplížil zpátky. Zamkl za

sebou a šel si ještě lehnout. Spal do jedné odpoledne. Pak

hrál dvanáct hodin na počítači Kill Sublime, pár hodin se

prospal, aby trochu šetřil oči, a potom seděl ještě hodinku

dvě před monitorem.

Tak trávil dny a noci. Střílel a pálil kolem sebe pořád

dál a  dál a  jeho takzvaný killcount rostl a  každým dnem killcount rostl a  každým dnem killcount

si zlepšoval winrate, počet všech zneškodněných nepřátel v  aktuální hře. Jestli někdo patřil k  elitním hráčům této

hry, pak to byl on.

Na víkendy se Alexander připravoval obzvláště pečli

vě. Každý pátek ráno se zásoboval dostatečným množstvím

ovesných vloček, mléka, másla a chleba a postupem času si

zvykl i na štiplavý zápach nočníku, než se mu ho podařilo

v  pondělí konečně vynést. O  zpropadeném víkendu, který

nabourával jeho každodenní rutinu, navíc za zdmi většinou

slyšel rodiče. Jejich přibývající hádky mu starosti nedělaly,

skoro se jimi bavil, ale když se najednou rozhostilo ticho,

ihned zpozorněl. Mohli by se mu zase nečekaně objevit za

dveřmi a vyhrožovat mu, že je za chvíli vyrazí a nechají ho

hospitalizovat. Že vypnou internet, což ho nijak neděsilo,

vzhledem k  tomu, jak na něm sami byli závislí. Navíc vě

děli, že má silný bezdrátový modem a  dokáže se napích

nout na sousedy, kdyby to snad opravdu mělo zajít až tak

daleko. Pak tvrdili, že už nebudou vybírat peníze z jeho dě

dictví po babičce, a tudíž pro něho nebudou nakupovat jídlo.

A že sem naženou někoho, aby si s ním promluvil, nějakého

psycho loga, člověka ze sociálky, rodinného terapeuta nebo



tak něco, no ano, dokonce mu vyhrožovali i bývalými spolu

žáky.

Jenže Alexander věděl ze všech nejlépe, jak to je, vzhle

dem k tomu, jací jeho rodiče byli. Kdyby někdo vytušil, co se

v jejich rozkošném žlutém domku na kodaňském předměstí

děje, nic by z toho neměli. Když stáli za dveřmi jeho pokoje

a žadonili, jak uměli nejlépe, a pokoušeli se znovu vyvolat

dojem maloměstské iluze o normálním rodinném životě, pli

val na zem nebo se smál jako blázen, dokud nesklapli.

Bylo mu úplně fuk, jak se přitom cítili. Mohli si za to

sami. To měl vyměknout, když máma srdceryvně vzlykala?

Co si ksakru myslela? Že ho tím zlomí? Že najednou zmizí

všechny její špatné stránky a svou bezmocí přiměje všechno

to svinstvo vyprchat? Že Alexander zapomene, jak málo se

ona spolu s tou směšnou parodií na jeho otce zajímá o zby

tek světa?

Nenáviděl je. A až konečně nadejde den, kdy opustí svůj

pokoj, strnou hrůzou, že si vůbec přáli, aby ty dveře otvíral.

Přinejmenším podvacáté toho dne se zatetelil radostí, když

zvedl oči z  barevné krajiny násilí na zamrzlém monitoru

o něco výš na titulní stránku novin, kterou měl už několik

dní pověšenou na zdi a která mu poskytla defi nitivní odpo

věď na to, jak by mohl zareagovat na lhostejnost a cynismus,

jež byly typické pro jeho rodiče a jim podobné. Protože za

všechno na světě můžou přesně takoví, jako jsou oni. To oni

byli příčinou toho, že se takové oběti jako ta žena na foto

grafi i na stěně budou objevovat věčně.

Když byli otec s matkou v práci, neotevřené noviny leže

ly v předsíni, jako by se rodičů dění ve světě vůbec netýkalo.

A titulek ho zaujal. Skutečnost, že se ta žena výrazně podo

bala jeho babičce, se ho dotkla na citlivém místě a vynořily



se mu bolestné vzpomínky na něhu a péči, kterou ho zahr

novala jen ona.

Když si v  novinovém článku přečetl o  ženině osudu

jako o  jednom z  tisíců, popadl ho šílený vztek, o  kterém

věděl, že se v něm měsíc za měsícem hromadí a že k němu

konečně bude muset zaujmout nějaké stanovisko.

Alexander si ženu dlouho prohlížel. I když se jí v očích

zračila smrt a  navzdory tomu, že pocházela z  cizokrajné

ho světa, ve všech směrech vzdáleného tomu Alexanderovu,

při po mínala mu lidskou bytost, pro kterou by se obětoval.

Zpráva, již zanechá světu, bude strašlivá a jasná. Každý útok

na člověka by měl být tvrdě potrestán.

V prvé řadě se o svém úmyslu podělí s policií, a až to

celé konečně začne, nebude o novinové titulky nouze.

Pevně stiskl rty a souhlasně kývl hlavou. Právě se dopra

coval k vítězství číslo devatenáct set sedmdesát. Zabil víc než

dvacet tisíc nepřátel, a  jestli tu má prosedět celý den, měl

by radši pokračovat, aby dosáhl svého cíle, a to víc než dvou

tisíc vítězství během relativně krátké doby. Všechno proto,

že je solidární s anonymním číslem oběti 2117 visící na stěně.

A až konečně dosáhne tohoto nepředstavitelného počtu

vítězství, vyjde z pokoje a pomstí se za tu starou ženu a za

všechny hrůzy, kterým byl on sám vystaven, a to do takové

míry, že nikdo nebude moct zůstat na pochybách.

Podíval se na druhou zeď, kam si zavěsil samurajský

meč, který zdědil po dědečkovi a jehož ostří nabrousil, když

hrával Onimushu na Playstationu dvojce.

Brzy dostane příležitost ho použít.



5 ) Carl

Byl to jeden z těch deštivých dní, kdy měl Carl dojem, že Mo

nina holá kůže a obílené stěny paradoxně jen září ve slabém

světle pronikajícím dovnitř žaluziemi. I  to ráno pohladil očima měkké prohlubně, které se Moně dělaly mezi šlacha

mi na krku. V  noci spala tvrdě, jak měla ve zvyku, když

teď byl s ní. V prvních měsících po smrti své mladší dcery

Samanthy bez ustání plakala a naléhavě ho prosila, aby jí

byl denně nablízku. Když ležel vedle ní v posteli, horečně se ho snažila nahmatat. Plakala, dokonce i při milování a často

po celou noc. A Carla strhla s sebou.

Samozřejmě na nich ta doba zanechala hluboké šrá

my, ale nebýt Carla a odpovědnosti, kterou Mona cítila vůči

Ludwigovi, čtrnáctiletému puberťákovi, kterého po sobě Sa

mantha zanechala, bylo by pro ni asi příliš těžké žít dál. Na

skutečnosti, že se pomalu dostávala do snesitelnějšího sta vu a začínala normálně žít, rozhodně neměla zásluhu její starší

dcera Mathilda. S tou se Mona vlastně nikdy nebavila.

Carl se natáhl po hodinkách. Bylo načase, aby zavolal

domů Mortenovi a ujistil se, že nahodí Hardyho.

„Už musíš?“ ozvalo se vedle něj rozespale.

Pohladil ji po krátkých, vlastně už úplně šedivých vla

sech. „Za tři čtvrtě hodiny musím být na ředitelství. Klid

ně  ještě spi, probudím Ludwiga a  postarám se, aby se vy

pravil.“

Vstal, zastavil se pohledem na obrysech jejího těla pod

peřinou a pomyslel si totéž co každé ráno.

Jak těžké to ženy v jeho životě vlastně měly.

Stejně jako skoro celý předchozí týden visela i dnes nad policejním ředitelstvím černá deka mraků. Celkem vzato další



promarněný podzim, který na něho těžce doléhal a  tlačil ho vstříc  temným zimním měsícům. Tuto roční dobu jed

noduše nesnášel. Plískanice, sníh a  blázni, kteří pobíhají kolem jako splašení, aby nakoupili dárky, bez kterých by se

člověk zaručeně obešel. Už v říjnu začínají hřímat vánoční

koledy, záplava světel je enormní, všude tuny plastu a blýska

vých věciček, které by člověku měly připomenout požehnaný

příchod Ježíše, ale Carlovi naháněly spíš hrůzu. A jako by

to samo o sobě nestačilo, za těmi šedými zdmi leží na jeho

psacím stole různé složky svědčící o tom, kolik se po Dán

sku potuluje vrahů, na něž ty smrčky, jedličky a vánoční oz

dobičky nemají vůbec žádný vliv a o kterých nikdo z jejich okolí netuší, co provedli. A je očividně pouze na něm, aby

ty hajzly vyčmuchal.

Maličkost, piece of cake, dalo by se říct. Jenže svět byl

od doby, kdy referentka sociálního odboru přede dvěma lety

naprosto s přehledem a chladnokrevně vraždila své klient

ky, čím dál šílenější. K  přestřelkám docházelo přímo na

ulici. Vyhrožovalo se zaměstnancům veřejné správy. Nesmě

ly se nosit burky, zakázaly se obřízky a spousty dalších věcí, které se nedaly pořádně kontrolovat nebo vyžadovat, navíc

by to bylo čiré bláznovství. Kolegové byli ochotni se radši

pustit do obecní politiky, než aby se snažili chytat daňové

podvodníky, nepřizpůsobivé přistěhovalce nebo podvodné

fi nančníky. Oblasti, které konečně začaly fungovat, by šly

zase rychle k  čertu. Všechno to stálo spoustu času a  ne

smyslně investované energie. Carl už začínal mít toho srabu

prostě dost.

Jenže kdo by se pro všechno na světě ujal vyšetřování

závažných trestných činů, které se policistům ze druhého

patra nepodařilo vyřešit, kdyby toho Carl najednou ne

chal? Protože myšlenka všeho nechat se tu v každém případě



nabízela. Mohl by se místo toho stát třeba vychovatelem

nebo hlídat psy a sám si rozhodovat o tom, jakou bude mít

náladu, s kým se bude stýkat a o koho se bude starat. Ale kdo

by pak ty zmetky venku mezi lidmi zastavil, kdyby všichni

uvažovali takhle?

Carl už pomalu nevěděl, jestli měl chuť na tu otázku

odpovídat, a když pokývl na pozdrav kolegům ve službě na

vrátnici, nahlas vzdychl. Všichni na ředitelství věděli, co ta

kové povzdychnutí u  Carla znamená. Že má člověk sklap

nout a držet se od něho dál. Ale kupodivu se zdálo, že dnes

Carla ani jeho vzdychání nikdo nezaznamenal.

Už cestou do sklepa si všiml, že věci nejsou úplně jako

obvykle. Lidé tupě zírali před sebe a až na téměř přízračnou

zář z Gordonovy kanceláře na konci chodby, byla dole tma

jako v pytli. Na oddělení Q bylo všude zhasnuto.

Carl si odfrkl. Co teď? Kde se tu vlastně vůbec rozsvěcí?

Zatracené světlo. Na takové věci snad měl svoje lidi.

Snažil se nahmatat vypínač na konci schodiště, jenže

žádný neobjevil. Zato tam stál nějaký velký těžký krám, do

kterého vrazil špičkou boty a natloukl si o něj koleno. Za

klel a ustoupil stranou, pak popošel o krok vpřed a znovu

za kopl o jakýsi ohromný hranatý předmět, až narazil hlavou

do zdi, a ještě se o nějakou svislou trubku uhodil do ramene.

Nakonec se natáhl jak široký, tak dlouhý.

Na podlaze ze sebe vysypal nadávky, o kterých ani ne

tušil, že existují.

„Gordone!“ zavyl ze všech sil, když se sbíral ze země

a šmátral před sebou po zdi. Nikdo neodpověděl.

V kanceláři konečně zmobilizoval „maďarku“ a počítač.

Pak si sedl a svíjel se bolestí.

To byl vážně na pracovišti jediný z oddělení? V tom pří

padě k tomu došlo poprvé za velmi dlouhou dobu.



Natáhl se po termosce, ve které jen výjimečně zůstáva

lo trochu kávy z předchozího dne.

Vem to čert, pomyslel si, když s  konvicí zacloumal

a usoudil, že by v ní mělo být dost tak na půl hrnku, ať už

teplého, nebo studeného.

V  zásuvce našel fi alový hrnek, který mu věnoval ne

vlastní syn a který byl tak neobyčejně ohyzdný, že se vlastně

nehodilo, aby ho člověk vytahoval na denní světlo. Nalil si

kávu.

Co to kruci je? napadlo ho, když uviděl lístek na stole.

Milý Carle,

archivní materiál, který jsi sháněl v souvislosti

s probíhajícím vyšetřováním, se mi podařilo postavit

do chodby, protože na mě ty krabice byly moc těžké

a dál jsem je, já nebohá, nedonesla.

Srdečně zdraví

Lis

Carl vytřeštil oči. Fakt skvělé místo na odložení beden, jen

že jak by se mohl zlobit, když je tam nanosila jednoznačně

nejkrásnější ženská z celého policejního ředitelství?

Odložil na stůl mobilní telefon a  chvíli se na něj jen

díval.

Proč jsi ho nepoužil, když jsi neměl světlo?! napadlo

ho a zlostně uhodil pěstí do stolu, načež hrnek poposkočil,

přistál na boku a polil kávou nejen lístek od Lis, ale i celý

stoh papírů, který měl Carl brzy prostudovat, takže vypadaly,

jako by prošly septikem.

Deset minut seděl a civěl na zasviněné desky složek a mys

lel na cigarety. Mona ho požádala, aby přestal kouřit, takže



nebylo co řešit, ale touze natáhnout kouř do plic a vydech

nout ho nosem se nedalo tak snadno poroučet. Abstinenční

příznaky byly nepříjemné a  zjevně byl kvůli nim protivný,

což Asad s  Gordonem poznali na vlastní kůži, ale na ně

kom se přes den odreagovat musel, aby byl opět připravený

na setkání s Monou a mohl se blýsknout lehkým náznakem

přirozeně pozitivního naladění.

„Kruci!“ zněla jeho mantra, když ho přepadla chuť na

cigaretu. Jako by to něčemu mohlo pomoct.

Když zazvonil telefon, málem se lekl.

„Mohl bys na chvilku nahoru, Carle?“ Určitě to nebyla

otázka, o  které by se dalo nějak diskutovat. Policejní ředi

telka měla i  na ženu muší váhy v  přechodovém věku ne

zvykle pisklavý hlásek, ze kterého by se mohlo udělat špatně

každému.

Ale proč volala? Že by oddělení zrušili, a  proto je tu

taková tma? Nebo ho chtějí vyhodit? Že by o něm rozhodli

potají za jeho zády? V  tom případě by s  tím nebyl zrovna

srozuměný.

Nahoře ve druhém patře ihned vycítil pohřební náladu. Do

konce i Lis se nápadně mračila a chodba vedoucí k ředitel

čině kanceláři se zdála být napěchovaná ztichlými vyšetřo

vateli.

„Co se to tu k čertu děje?“ zeptal se Lis.

Zavrtěla hlavou. „Nevím přesně, ale nic dobrého to

není. Něco s Larsem Bjørnem.“

Carl povytáhl obočí. Konečně ho nachytali při nějaké

všivárně? To by ho ale setsakramentsky potěšilo.

Za minutu stál v poradním sále s kolegy, kteří měli do

jednoho tváře zcela bez výrazu. Byli tu snad zase nějací po

litici a seškrtali jim rozpočet? A byla to vina Larse Bjørna?



Nedivil by se. Každopádně podle toho, co Carl viděl, Lars

tu nikde nebyl.

Policejní ředitelka si navyklým pohybem ramen posu

nula trochu těsnou uniformu přes prsa, aby ji netáhla.

„Je mi líto, co vám musím sdělit, ale jak už někteří z vás

vědí, zavolali nám před tři čtvrtě hodinou z Gento ské ne

mocnice a potvrdili, že Lars Bjørn je po smrti.“ Na chvíli

sklonila hlavu a  Carl se pokoušel pochopit, co to ksakru

právě řekla.

Lars Bjørn a mrtvý? Byl to sice hajzl a arogantní otra

pa a Carl k němu choval mizivé sympatie, ale přát si přímo

jeho smrt? To přece jen...

„Lars si šel dnes brzy ráno jako vždy zaběhat do Berns

torff ského parku, a když se vrátil domů, zjevně mu bylo dob

ře. Ale už za pět minut nemohl popadnout dech, následoval

srdeční záchvat, a ten tedy...“ Chvíli trvalo, než se vzchopi

la a pokračovala dál. „Jeho manželka Susanne, kterou jistě

mnozí z vás znáte, mu zkusila dát masáž srdce, ale přestože

sanitka přijela hned a lidé na áru dělali, co mohli, život mu

už nezachránili.“

Carl se rozhlédl kolem. Několik kolegů vypadalo upřím

ně dojatě, ale většina z  nich už podle všeho dumala, kdo

Bjørna nahradí.

Bude to peklo, jestli se toho ujme někdo jako Sigurd

Harms, pomyslel si s hrůzou. Ale kdyby náhodou volba vyšla

na Terje Plouga, nebo dokonce ještě lépe na Bente Hanse

novou, mohlo by to báječně fungovat.

Stačí, když bude držet palce.

Marně v davu hledal Asadův obličej. Asi už byl u Rose

nebo v terénu a pracoval. Zato úplně vzadu se nad ostatní

mi tyčil Gordon, bledý jako stěna, s očima zarudlýma jako

Mona v době, kdy na tom byla nejhůř.



Když Gordon zachytil jeho pohled, Carl na něj mávl,

aby přišel za ním.

„Dneska samozřejmě trochu zvolníme,“ pokračovala po

licejní ředitelka k zástupu. „Je mi jasné, že část z vás mus



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist