načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Oběd v Paříži - Elizabeth Bard

Kniha: Oběd v Paříži
Autor:

Byla to láska na první pohled? Anebo rozhodlo, jak nádherně jí zajel nůž do pavé au poire a jak se začala růžová šťáva ze steaku mísit s omáčkou z pepře a másla? Lunch in Paris je ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  109
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  129 Kč
16%
naše sleva
3,6
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2014-02-01
Počet stran: 336
Rozměr: 125 x 205 mm
Úprava: 335 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Lunch in Paris
Spolupracovali: přeložil Lumír Mikulka
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
ISBN: 9788072465576
EAN: 9788072465576
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Byla to láska na první pohled? Anebo rozhodlo, jak nádherně jí zajel nůž do pavé au poire a jak se začala růžová šťáva ze steaku mísit s omáčkou z pepře a másla? Lunch in Paris je vyprávěním o tom, jak se mladá Američanka osudově zamilovala, dokázala sama pro sebe předefinovat, co je úspěch, a poznala, co to znamená, když je člověk někde doopravdy doma. Poté, co si Elizabeth sbalila věci, aby začala nový život v nejromantičtějším městě na světě, je vržena do světa rušných tržnic pod širým nebem i elegantních bister. Učí se kuchat svou první rybu (s malou pomocí Jane Austenové) a tišit stesk po domově (za asistence čokoládového koláče). Zakouká se i do místního řezníka (jenž se nebezpečně podobá Mattu Dillonovi). Hrdinka zjišťuje, že čím hlouběji proniká do francouzské kuchyně, tím více před ní začíná sama Paříž odkrývat svá tajemství. Dospívá k poznání, že francouzská kultura se podobá dobře dozrálému sýru – člověk vidí jen svrchní kůrku, dokud se neprořízne k lahodně pikantnímu vnitřku. Kniha je okořeněná recepty na vybrané lahůdky, jakými jsou letní ratatouille, tatarák z mečouna, slávky na bílém víně a fenyklu či čokoládové koláčky. (milostný příběh s recepty)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Elizabeth Bard - další tituly autora:
Piknik v Provence Piknik v Provence
Bard, Elizabeth
Cena: 254 Kč
Piknik v Provence Piknik v Provence
Bard, Elizabeth
Cena: 158 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Oběd v Paříži" mají také často zájem o tyto tituly:
Domácí krabičková dieta Domácí krabičková dieta
Doležalová, Alena
Cena: 205 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
OBĚD V PAŘÍŽI
KAPITOLA 1
Káva, čaj a já
S
mým francouzským manželem jsem se vyspala, když naše
první rande dospělo do poloviny. Záměrně říkám do
poloviny, protože jsme už dojedli oběd, ale ještě si neobjednali
kávu. Ukázalo se, že to byl zásadní okamžik, který o mém
budoucím osudu rozhodl mnohem větší měrou než to, na které
univerzitě jsem studovala nebo k jak dobrému cvokaři jsem
chodila. Ta otázka zazněla naprosto nenuceně; vypadalo to na
déšť a my dva jsme ho mohli právě tak dobře prosedět v
kavárně jako v jeho bytě, který nebyl nijak daleko a kde mi mohl
on připravit čaj.
Tehdy jsem si ještě neuvědomovala, že se v Paříži na holky
z Ameriky všichni automaticky dívají jako na flundry, které
jsou za střízliva ochotné dělat to, k čemu se dívky z Británie
odhodlají až pod parou. Mně to ale tenkrát připadalo jako
prostá volba. Mám totiž ráda čaj.
A ještě s dovolením: já taková nejsem. (Nebo jsem aspoň
nebyla.) Nejsem holka, která přeskakuje z jedné mužské
postele do druhé jen proto, že má možnost, a nemám ani ve zvyku
malovat se rtěnkou za svítání ve zpětném zrcátku taxíku. Jsem





8
ELIZABETH BARD
holka, které musíte zavolat ve středu, pokud byste si s ní chtěli
v sobotu vyjít. Holka, která si jen tak pro zábavu čte Miltona
a která pozná na první pohled vidličku na ryby. Zaflirtovat si?
Možná. Ale spíše v té neškodné podobě z devatenáctého
století: můžeš mi slušně políbit ruku a vyzvat mě k tanci. Kromě
toho o všem hodně přemýšlím a z mnoha věcí mívám obavy.
A jelikož mimo jiné pocházím z New Yorku, pak to
poslední opravdu platí. Ne že bych snad nedokázala být spontánní.
Moje spontaneita ale funguje na základě pětiletého plánu.
Zatímco číšník čmáral propiskou na papírový ubrus náš
účet, vrhla jsem znovu další pohled na příjemného
neznámého muže, který seděl naproti mně. Gwendal. Gwen-DAL.
Opravdu jsem celé odpoledne vyslovovala jeho jméno s
přízvukem na nesprávné slabice? Ach bože...
Byl vysoký, s hustými tmavými vlasy, které se sotva
dotýkaly límečku. Na hlavě se mu zvedal jeden nepoddajný pramen
– nejspíš už od doby, kdy mu mohlo být asi tak pět. Jeho
rolák měl barvu teplého mléka a na volné židli vedle něj trůnila
přesně taková nepoddajná tmavě modrá čepice, jakou nosívali
hoši, kteří prodávali někdy roku 1932 v zasněžených ulicích
Chicaga noviny. Na Evropana měl obdivuhodně dokonalé
zuby. Třebaže byla teprve jedna hodina po poledni,
začínaly být na jeho tváři už znát vousy. Snažila jsem se na něj sice
necivět, ale i tak jsem si všimla, že jeho hnědozelené oči mají
podle všeho stejný odstín jako moje.
Jak už to bývá na každém prvním rande, zapamatovala
jsem si jen několik dráždivých detailů. Gwendalovo podivné
jméno pocházelo z Bretaně na francouzském pobřeží kanálu
La Manche. Jeho rodina žila v Saint-Malo, což je provinční
přístavní město, odkud on sám utekl, jakmile se mu
naskytla příležitost. Mluvil slušnou angličtinou, která byla mnohem
lepší než zbytky mé univerzitní francouzštiny. Jeho angličtina
měla nicméně australský přízvuk, který nějak pochytil během
roční vojenské služby strávené na francouzském
velvyslanectví v Canbeře. Působil plaše a seriózně, ale jeho tvář se snadno





9
OBĚD V PAŘÍŽI
roztáhla do úsměvu od ucha k ucha – většinou poté co jsem
o něčem prohlásila, že to je fascinující.
Poznali jsme se koncem září na akademické konferenci
nesoucí název Digitální prameny v humanitních oborech.
(Dokážete si představit místo, kde by bylo ještě méně
pravděpodobné narazit na životní lásku?) On právě dokončoval doktorát
v oboru počítačových věd, zatímco já jsem začínala s
magisterským studiem dějin umění. Když jsem ho zahlédla na
semináři o hypertextové verzi Plaček nad Finneganem, věděla jsem
okamžitě, že to musí být Evropan. Z Američanů sálala příliš
intenzivní energie, zatímco Angličané zase působili pobledle
a vypadali celí zmuchlaní. Odhadovala jsem, že to bude
Němec – podle jeho výšky (a rovněž odporně světle modré
větrovky, kterou nosil), ale cosi na jeho tmavých vlasech, hranaté
čelisti a malých brýlích naznačovalo café crème.
Poslední den konference jsem se na něj narazila na
schodech. My Američané jsme obdařeni úžasnou schopností
navázat kontakt s neznámým člověkem pomocí zářivého úsměvu
doplněného nějakou přihlouplou otázkou. Já sama se tomuto
zvyku jen zřídka bráním a v mnoha situacích je to hotový dar.
Takže jsem se ho tenkrát zeptala, čeho se týká jeho výzkum.
A on zareagoval.
Rafinovaně formulované e-maily létaly tam a zpět. Jeden
z nich jsem se dokonce pokusila sepsat francouzsky. Hned
v úvodu jsem Gwendala poprosila, aby mi opravil gramatické
chyby. Trvalo několik měsíců, než se odhodlal mi sdělit, že
slovní spojení corrigez-moi neznamená „zkontroluj mi
pravopis“, ale spíše žádá o cosi jako „svaž mne a lechtej péřovou
prachovkou“. V učebnicích francouzštiny, z nichž jsme
studovali na univerzitě, by vážně měly být poznámky pod čarou.
V prosinci jsem si vymyslela záminku, proč vyrazit do
Paříže – souviselo to s jakýmisi příležitostnými výstavami.
A tak jsme tady teď byli spolu a obědvali.
Gwendal uvažoval při výběru podniku strategicky. Bouillon
Chartier je stroze působící restaurace v pařížském devátém





10
ELIZABETH BARD
městském obvodu. V Američanovi to vzbuzuje dojem Paříže
jako z filmových kulis. Tenhle podnik, zasunutý do podloubí
mezi čínskou restauraci a pâtisserii, byl otevřený roku 1896 a od
té doby slouží stále stejnému účelu – nasytit davy lidí předtím,
než vyrazí na bulváry, aby se tam předváděli a současně
sledovali, jak se předvádějí ostatní.
Místnost byla prostorná, hlučná a zaplněná k prasknutí.
Gwendalovi se zamžily brýle, když se prodral přede mnou
dovnitř obrovskými otáčecími dveřmi. Stěny měly barvu
čerstvého másla a světlo linoucí se z koulí obrovských lustrů
bylo mnohem jasnější než mdlá šeď pařížského odpoledne,
kterou jsme nechali venku. Uvnitř mohlo být na dvě stovky
lidí. Všichni s noži a vidličkami napřaženými kdesi v prostoru
mezi vlastními ústy a nosem souseda. Skupiny stolů od sebe
oddělovaly přepážky z tmavého dřeva – jako v čekárně na
nádraží. Nad hlavami obědvajících se leskly mosazné věšáky
s haldami kabátů, nákupních tašek a vlajících šál.
Číšníci se chovali, jako by se snažili chytit vlak. Oblečeni
v bílých košilích a černých vestách kmitali tam a zase zpátky
a často balancovali na jediném ohnutém palci s tuctem
escargots, boeuf bourguignon a baba au rhum. Podél stěn se táhly
malé číslované skříňky, kde si kdysi pravidelní štamgasti směli
nechávat vlastní plátěné ubrousky. Stolky zde byly tak malé,
že pokud jste položili paže na jejich okraj, měli jste co dělat,
abyste se navzájem nedotýkali rukama s člověkem sedícím
naproti.
Ačkoli jsem tady nikdy předtím nebyla, cosi mi připadalo
podivuhodně povědomé. Evropa na mne působila od chvíle,
kdy jsem zde v době studií poprvé vystoupila z letadla. Cítila
jsem se tady více sama sebou. Jako kdyby v Evropě byla moje
láska k umění a historii něčím přirozeným a jako kdyby tady
na mé neschopnosti správně vyjmenovat nejnovější rockové
skupiny nijak nezáleželo. V Paříži vás historie doprovází na
každém kroku. Díváte se na ni, šlapete po ní, sedáte si na ni.
Musela jsem se ovládnout, abych nepopadla Gwendala v oka-





11
OBĚD V PAŘÍŽI
mžiku, kdy jsme vcházeli úzkým vchodem, za ruku a
nepronesla: „Promiňte, pane, ale nemohla jsem si nevšimnout. Ty
dlažební kostky tam venku u vašich dveří jsou starší než země,
ze které jsem přijela.“ Taková představa mne vždycky
vzrušovala. Odjakživa jsem byla poněkud staromódní holka, která se
cítí dobře na místech, kde to dýchá historií.
Zatímco jsme čekali na jednoho ze zdejších
turbo-vrchních, abychom mu sdělili objednávku, tahala jsem z Gwendala
informace o jeho doktorandském bádání. Z toho mála, co mi
pověděl při prvním setkání, jsem věděla, že to nějak
souvisí s archivováním filmu a videa na internetu. Pravda byla, že
v době, kdy práci na doktorátu končil, už pracoval na plný
úvazek pro Archiv francouzské státní televize a rádia.
„Archivování je otázkou kolektivní paměti,“ prohlásil,
zatímco si pohrával s krajíčkem bagety z košíku na stole. „Když
se jako kultura rozhodnete, co chcete uchovávat, musíte se
rovněž rozhodnout, na co chcete zapomenout.“
Upřímně řečeno: kdyby si v tu chvíli pobrukoval nějakou
melodii beze slov, vyšlo by to nastejno. Ne že bych snad
neposlouchala, co říká, ale především jsem si prohlížela jeho
obličej. Zbožňuji, když se mohu dívat na lidi, kteří právě
hovoří o tématu, do něhož jsou blázni – zejména pak jedná-li se
o něco, o čem já sama nic nevím. Kolik jen nocí jsem strávila
v New Yorku, sváděna výklady různých kluků o
nanotechnologii, Kierkegaardovi nebo naskakování do jedoucích vlaků ve
stylu dávných tuláků kdesi v Dakotě. Jasně, ne každý si myslí,
že to je ideální způsob cestování stopem, ale mně prostě
připadala pohotovost vždycky sexy.
„Páni, to je fascinující.“ Zase jsem to slovo řekla. Budu si
muset dávat na tenhle přehnaný projev amerického
entuziasmu pozor. „A víš už, co budeš dělat, až skončíš?“ zeptala jsem
se rozzářeně. „Vzhledem k tomu, jak internet expanduje, máš
určitě fůru nabídek.“ Přimhouřil oči a trochu naklonil hlavu,
jako kdyby se nemohl rozhodnout, zda to z mé strany nebyl
sarkasmus a jestli si z něj náhodou nedělám legraci.





12
ELIZABETH BARD
„Jasně,“ odvětil a zasmál se. (Zachytila jsem správně stopu
hořkosti?) „Fůru nabídek.“ Očividně nebyl zvyklý na tak
optimistické hodnocení vlastní budoucnosti.
Sklopila jsem oči k jídelnímu lístku. Při poznání, že
ačkoliv jsem od druhého ročníku univerzity francouzštinu
neměla, stále ještě dokážu většině slov porozumět, se mi
ulevilo. Jídelníček u Chartiers je plný klasických pokrmů:
bifteky a žebírka, grilovaná pražma se semínky fenyklu, pyré
ze sladkých kaštanů a švestky máčené ve víně. Copak by se
našla holka, která dokáže odolat restauraci, kde si lze
objednat coby zákusek pohár crème chantilly – což je prostě
ušlehaná šlehačka?
„Tohle ti muselo v Austrálii chybět,“ prohodila jsem.
„Používali jsme vlastní drobné triky,“ odpověděl Gwendal
a spiklenecky se usmál. „Posílali nám na ambasádu
camembert a foie gras jako valise diplomatique. Jelikož je taková
zásilka považována za majetek francouzské vlády, nemohli ji
australští celníci kontrolovat. Přísně tajné diplomatické depeše
a sýr.“
„To musel být hodně velký diplomatický kufřík.“
„Kolem Vánoc docela narostl,“ připustil.
Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy jsem měla naposledy
takový hlad. Po pravdě řečeno, v Londýně může ženská
klidně umřít hlady. Nejde ani tak o samotné jídlo (čaj a topinky
jsou bezvadné na kocovinu) jako spíš o muže. Bez ohledu na
to, jak se dokážou vyfešákovat a jak dovedou být okouzlující,
jsou Angličané schopni jedinečným způsobem vyvolat v ženě
pocit, že je neviditelná. Buď se dívají rovnou skrze vás, nebo
se na vás vrhají v alkoholovém opojení. Jediné teplo, kterého
se dočkáte, pochází z těch žalostných plynových krbů (a taky
několika půllitrů). V minulosti jsem v Anglii studovala, takže
jsem měla být připravena – jenže čas a vzdálenost dokázaly
vyžehlit všechny ty vzpomínky na šedivou oblohu, šedivé jídlo
a šedivé muže. Nyní jsem pobývala v Londýně teprve tři
měsíce a už jsem si začala připadat, že z toho šedivím taky.





13
OBĚD V PAŘÍŽI
Číšník postavil na stůl talíř s mým pavé au poivre.
Nevypadalo to právě působivě. Kus masa, brambory opékané na tuku
a shrábnuté ledabyle na hromadu na jedné straně talíře. Když
jsem si ale ukrojila první kousek, cosi se stalo – pokrm nekladl
žádný odpor. Nůž do něj sám zajel a pod tenoučkou hnědou
kůrkou se objevilo červené šťavnaté masíčko. Dívala jsem se,
jak se růžová šťáva roztéká do máslové pepřové omáčky.
Gwendal zvedl pohled. Muselo být slyšet, jak jsem
uspokojeně vydechla. „Nechápu, proč člověk nedostane takový steak
i v Anglii,“ pronesla jsem opatrně – navzdory tomu, jak jsem
se současně snažila přenést spěšně první sousto do úst, aniž
bych si pokapala svetr. „Od té doby, co se mluví o nemoci
šílených krav, mám dojem, jako kdyby to bylo něco ilegálního.“
Moje vidlička a nůž se zastavily ve vzduchu, zatímco jsem
nechávala sůl, tuk a krev, aby se mi rozplývaly na jazyku.
Aniž bych snižovala cokoli z Gwendalovy zásoby šarmu,
ocitl se v polovině cesty na domácí metu vlastně již v té chvíli,
kdy jsem se zařízla do onoho úžasného steaku.
WX
Gwendalův nevelký studentský byt se nacházel v drsně
působícím 10. pařížském obvodu na ulici, kterou telefonická
společnost nazvala la rue des squatters – kvůli nelegálním
obyvatelům blízkých budov. Tohle nebyla Paříž z pohlednic. Nebo
alespoň prozatím ne. Míjeli jsme graffiti pokryté fasády Gare
de l‘Est, špinavé od sazí, a pak pokračovali po vysokém
mostu v japonském stylu, klenoucím se přes kanál Saint-Martin.
Mezi větvemi stromů na nás skapávala vlhká mlha. Až dosud
jsem ani netušila, že v Paříži nějaký kanál vůbec je.
Vystoupali jsme dvě patra po úzkých točitých schodech.
Byt měl newyorské rozměry. Byl sympaticky přeplněn –
vlastně se jednalo o jediný velký pokoj, přepažený tenkou stěnou
a plastovými zatahovacími dveřmi, které vedly rovnou od
ledničky k posteli.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.