načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Obecná psychologie - Milan Nakonečný

Obecná psychologie

Elektronická kniha: Obecná psychologie
Autor: Milan Nakonečný

Autor předkládá systematickou soustavu klíčových poznatků psychologie, která zkoumá velmi svérázný svět jedinečných fenoménů a vyjadřuje jeho poznávání svými specifickými ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  490
+
-
16,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 662
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Skupina třídění: Psychologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7929-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor předkládá systematickou soustavu klíčových poznatků psychologie, která zkoumá velmi svérázný svět jedinečných fenoménů a vyjadřuje jeho poznávání svými specifickými metodami a pojmy. Obsahové jádro této knihy tvoří teoretický úvod a tři tematické části: psychické procesy, osobnost a psychologické směry. Autor se nevyhýbá ani takovým filosofickým otázkám, jako je problém duše, vztah psychické činnosti a činnosti mozku, materialistický a idealistický náhled na lidskou psychiku či povaha evolucionistického přístupu k psychologii, a konfrontuje různé názory, které jsou pro pojetí psychologie nezbytné. V knize čtenář najde především podrobná pojednání o procesech prožívání a chování a podrobnou analýzu psychologie osobnosti, v níž dominuje zdůraznění psychologické funkce ega (sebejá) jako specificky lidského psychofyzického i duchovního subjektu. Obecná psychologie zobecňuje vědecko-empirické poznatky základních psychologických věd, její biologické a sociokulturní determinanty, historický vývoj pojetí předmětu psychologie, jejích konceptů, metodologie, teorie psychiky.

Popis nakladatele

Obecná psychologie zobecňuje vědecko-empirické poznatky základních psychologických věd, které podrobněji zkoumají základní činitele lidské psychiky, aspekty jejího vývoje, její biologické a sociokulturní determinanty a také historický vývoj pojetí předmětu psychologie, jejích konceptů, metodologie, teorie psychiky, systematizaci psychologických jevů a oborů a další teoretické otázky. Autor předkládá systematickou „psychologickou psychologii“, tj. určitou soustavu klíčových poznatků psychologie, která zkoumá velmi svérázný svět jedinečných fenoménů a vyjadřuje jeho poznávání svými specifickými metodami a pojmy.

Obsahové jádro této knihy tvoří teoretický úvod a tři tematické části: psychické procesy, osobnost a psychologické směry. Autor se nevyhýbá ani takovým filosofickým otázkám, jako je problém duše, vztah psychické činnosti a činnosti mozku, materialistický a idealistický náhled na lidskou psychiku či povaha evolucionistického přístupu k psychologii, a konfrontuje různé názory, které jsou pro pojetí psychologie nezbytné. V knize čtenář najde především podrobná pojednání o procesech prožívání a chování a podrobnou analýzu psychologie osobnosti, v níž dominuje zdůraznění psychologické funkce ega (sebejá) jako specificky lidského psychofyzického i duchovního subjektu.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Milan Nakonečný - další tituly autora:
Novodobý český hermetismus Novodobý český hermetismus
 (e-book)
Česká tomistická psychologie Česká tomistická psychologie
Motivace chování Motivace chování
 (e-book)
Motivace chování Motivace chování
Obecná psychologie Obecná psychologie
Psýché Psýché
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Nakonečný, Milan

Obecná psychologie / Milan Nakonečný. -- Praha :

Stanislav Juhaňák - Triton, 2015

ISBN 978-80-7387-929-7

159.9 * 159.923 * 159.923.35 * 159.9.019

- obecná psychologie

- psychologie osobnosti

- lidská psychika

- psychologické směry

- monografie

159.9 - Psychologie [17]


Milan Nakonečný

OBECNÁ PSYCHOLOGIE


Knihu připisuji světlé památce mých rodičů,

Boženě Nakonečné roz. Nacházelové, JUDr. Theodoru Nakonečnému

a mé babičce Marii Nacházelové.

Poděkování

doc. PhDr. Tomáši Machulovi, Ph.D., Th.D., děkanu TF JčU,

za hlubokou ideovou inspiraci,

doc. Mgr. Michalu Opatrnému, Th.D.

za velkorysou podporu mé práce,

MUDr. Stanislavu Juhaňákovi

za velkorysý přístup k mé práci,

Mgr. Lence Svobodové

za vynikající redakční spolupráci,

PhDr. Radmile Janečkové

za vynikající korektorskou spolupráci,

Vladimíru Vyskočilovi

za vynikající polygrafickou spolupráci,

Mgr. Ludvíku Hessovi

za obětavou přátelskou podporu,

Damianu Smolkovi

za obětavou přátelskou podporu.

Za obětavou a účinnou spolupráci děkuji:

Mgr. Gabriele Plickové,

Šárce Šavrdové,

PhDr. Olze Jílkové,

Ing. Evě Křížkové,

Pavle Jungmannové,

Mgr. Kláře Novotné,

Janě Forejtové,

Martině Struskové,

Mgr. Monice Flídrové,

Mgr. Petru Nývltovi.

Za přátelskou vstřícnost děkuji:

PhDr. Ing. Marii Lhotové, Ph.D.,

† PhDr. Janu Polivkovi.

Deo gratias

Milan Nakonečný

OBECNÁ

PSYCHOLOGIE

Stanislav Juhaňák – TRITON


Milan Nakonečný

OBECNÁ

PSYCHOLOGIE

Stanislav Juhaňák – TRITON


Milan Nakonečný

Obecná psychologie

Vyloučení odpovědnosti vydavatele

Nakladatelství Triton nenese odbornou a právní odpovědnost za věcný obsah

této knihy.

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak

šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

© Milan Nakonečný, 2015

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2015

Cover © Renata Brtnická, 2015

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-929-7


7

Obsah

Předmět psychologie, její systém a metodologie ........... 13

Úvod ............................................ 13

Předmět psychologie a její systém ...................... 15

Paradigma psychologie jako vědy o psychice .............. 19

Psychologie jako empirická věda ....................... 23

Úkoly psychologie jako empirické vědy ................. 23

Předpoklady vědecké psychologie ..................... 24

Spory o vědeckou metodologii ....................... 26

Specifická povaha lidské psychiky .................... 35

Metodologie a metody psychologických věd ............... 38

Psychologická kauzalita a vysvětlování ................. 53

Psychologická metodologie .......................... 59

Psychologie a filosofie .............................. 64

Systém psychických jevů a psychologických věd ........... 66

Teorie lidské psychiky ............................... 75

Úvod ............................................ 75

Evolucionistické východisko .......................... 76

Funkce psychiky v životě člověka ....................... 85

Základní principy psychické činnosti .................... 87

Problém vztahu psychického a fyzického světa ............. 93

Biologické základy psychiky ......................... 103

Úvod ......................................... 103

Centrální nervová soustava, její stavba a činnost ........ 104

Strukturní prvky a procesy v nervovém systému ...... 107

Základní úrovně činnosti nervového systému ........ 107

Lidský mozek, jeho skladba a činnost ............... 110

Různé modely činnosti mozku .................... 119

Neuronální aspekty vybraných psychických funkcí ..... 120

Soustava žláz s vnitřní sekrecí .................... 123

Systém smyslových orgánů ....................... 125

Genetická výbava ................................ 125

Paměť, její funkce a fyziologická podstata .............. 129

Učení na základě mechanismů podmiňování ........... 135

Úvod ....................................... 135


8

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

Klasické podmiňování .......................... 136

Operantní podmiňování ......................... 141

Učení ....................................... 144

Teorie učení .................................. 152

Instinkty ...................................... 157

Úvod ....................................... 157

Fenomén instinktu ............................. 162

Sociokulturní základy lidské psychiky .................. 174

Úvod ......................................... 174

Společnost a kultura ............................. 175

Natura versus kultura ............................ 176

Proces socializace ............................... 187

Hodnoty ....................................... 193

Sociální učení .................................. 197

Psychické procesy .................................. 203

Vědomí a nevědomí ................................ 203

Úvod ......................................... 203

Vědomí ....................................... 204

Zvláštní formy vědomí ............................ 209

Nevědomí ...................................... 214

Vnímání ........................................ 217

Úvod ......................................... 217

Senzorické základy vnímání ........................ 218

Zrak ......................................... 224

Sluch ......................................... 228

Čich .......................................... 231

Chuť ......................................... 232

Kožní smysly ................................... 233

Tělové počitky .................................. 235

Pojem a charakteristika vnímání .................... 236

Organizace vnímání .............................. 242

Druhy vnímání ................................. 252

Zvláštní formy vnímání ........................... 256

Pozornost ..................................... 258

Kulturní determinace vnímání ...................... 262

Teorie vnímání .................................. 263

Imaginace ....................................... 266

Pojem, funkce a druhy imaginace .................... 266

Představy ...................................... 266

Snění a vzpomínky ............................... 271

Fantazie ....................................... 273

Sen .......................................... 277


9

OBSAH

Myšlení ......................................... 283

Pojem myšlení, jeho funkce a charakteristika ........... 283

Druhy myšlení .................................. 287

Myšlenkové operace .............................. 290

Myšlení jako řešení problémů ...................... 291

Pojmy ........................................ 306

Myšlení a logika ................................. 309

Řeč ............................................ 313

Jazyk jako lidská forma řeči ........................ 313

Vztah myšlení a řeči .............................. 321

Paměť a učení .................................... 322

Koncept paměti a učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322 Paměť, její druhy a funkce ......................... 325

Zapamatování a zapomínání ....................... 340

Zapamatování ................................ 341

Zapomínání .................................. 344

Záměrné učení .................................. 350

Emoce .......................................... 358

Charakteristika a druhy emocí ...................... 358

City a pocity ................................... 365

Funkce emocí .................................. 367

Problém hodnocení .............................. 373

Výraz emocí .................................... 375

Biologické základy emocí .......................... 377

Psychosomatické vztahy ........................... 380

Teorie emocí ................................... 382

Teorie vztahu emocionality a racionality ............. 384

Teorie logiky afektů ............................ 389

Evoluční teorie emocí ........................... 390

Motivace ........................................ 394

Pojem motivace a její charakteristika ................. 394

Rozlišení konceptu motivace a motivování ............. 399

Potřeby ....................................... 400

Paradigma motivace .............................. 406

Principy motivace ................................ 407

Druhy motivace ................................. 410

Intrinsická a extrinsická motivace ................. 410

Motivační systémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413

Vůlí regulované jednání ........................... 414

Biologické základy a kulturní aspekty motivace ......... 420

Teorie motivace ................................. 422

Psychoanalytická teorie motivace .................. 423

Behavioristická teorie motivace .................... 425


10

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

Evolucionistická teorie motivace ................... 426

Humanisticko-psychologická teorie motivace ......... 427

Teorémy pojetí motivace ......................... 428

Základní kategorie motivovaného chování ............. 430

Hlad a alimentární chování ...................... 430

Sexuální chování .............................. 432

Agrese ...................................... 438

Motivace výkonu .............................. 443

Psychické dispozice – osobnost ....................... 449

Předmět psychologie osobnosti ....................... 449

Paradigma osobnosti ............................. 456

Osoba a osobnost ............................... 460

Sebejá a jeho funkce ............................. 462

Obraz vlastního těla .............................. 473

Psychické vlastnosti osobnosti ........................ 475

Problém konzistence vlastností osobnosti .............. 481

Faktorové modely osobnosti ........................ 485

Kategorie vlastností osobnosti ...................... 488

Inteligence ....................................... 489

Emocionalita a temperament ......................... 494

Emocionalita ................................... 496

Temperament ................................... 500

Postoje ......................................... 501

Motivy .......................................... 507

Typy osobnosti ................................... 511

Vrstvy osobnosti .................................. 517

Vůle ........................................... 520

Dynamika osobnosti ............................... 521

Náročné životní situace ........................... 527

Frustrace .................................... 527

Konflikty .................................... 529

Stres ....................................... 532

Charakter . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538

Charakterologický systém L. Klagese ................. 542

Charakterologie E. Fromma ........................ 545

Teorie charakterových vlastností F. Baumgartenové ...... 547

Základní charakterové dimenze osobnosti ............. 550

Teorie osobnosti .................................. 551

Směry v současné psychologii ........................ 557

Úvod ........................................... 557

Psychoanalýza .................................... 558


11

OBSAH

Hlubinná psychologie .............................. 564

Analytická psychologie C. G. Junga .................... 566

Individuální psychologie A. Adlera ..................... 571

Neopsychoanalýza ................................. 573

Gestaltismus ..................................... 579

Behaviorismus ................................... 583

Humanistická psychologie ........................... 588

Fenomenologická psychologie ........................ 596

Daseinsanalýza ................................. 597

Logoterapie .................................... 598

Existenciální psychologie .......................... 599

Kritika fenomenologické psychologie ................. 600

Kognitivistická psychologie .......................... 601

Evolucionistická psychologie ......................... 608

Neotomistická psychologie ........................... 613

Transpersonální psychologie ......................... 619

Literatura doporučená k dalšímu studiu .................. 629

Vybraná doporučená literatura ......................... 632

Vybraná použitá literatura ............................ 645



13

Předmět psychologie,

její systém a metodologie

Úvod

Různé vědy se zabývají studiem různých jevů, biologie zkoumá proje

vy života, sociologie dění ve společnosti atd.; každá věda má svůj spe

cifický obor studia, svůj specifický předmět. Takové rozlišení je samo

zřejmě nutné, neboť různé jevy mají své specifické vlastnosti, a jejich

studium proto vyžaduje užívání tomu odpovídajících metod (napří

klad fyzika používá jiné metody studia než biologie). Také psychologie

má svůj specifický předmět, který se do jisté míry, jak uvidíme dále,

zčásti překrývá s předměty jiných věd, zvláště neurověd. Psychologie,

omezíme-li se na psychologii lidí, je jednou z věd studujících člově

ka, ale důležité nyní je, v čem se od ostatních věd studujících člově

ka (antropologie, neurovědy a další) liší, jaké vlastnosti nebo projevy

člověka psychologie studuje. Fyzická antropologie studuje lidské tělo,

jeho stavbu a funkce, neurovědy studují anatomii a fyziologii nervové

soustavy.

Psychologie, jak naznačuje již název této vědy, studuje lidskou

psychiku. Avšak co je pro lidskou psychiku specifické ve srovná

ní s vlastnostmi lidského těla a nervové soustavy, abychom zůstali

u uvedených příkladů? Na otázku, jaké jsou tedy podstatné znaky

psychiky, lze odpovědět, že to jsou dva jevy vytvářející funkční jedno

tu a tím i komplementaritu, vzájemně se doplňují a závisejí na sobě –

jsou to procesy prožívání a chování a jejich vnitřní dispozice, které se

kdysi označovaly pojmem duše a nyní se označují pojmem osobnost.

Později tyto výroky zpřesníme, ale již nyní je třeba uvést, že tato psy

chologická triáda – procesy prožívání a chování a jejich vnitřní dispo

zice, osobnost – sice tvoří jevovou (fenomenální) zvláštnost ve srov

nání s fyziologickými a neurofyziologickými jevy, ale současně jsou

všechny tyto uvedené jevy jen z různých úhlů pohledu nahlížené pro

jevy života. Můžeme to dobře pozorovat z běžného faktu, že psychic

ké jevy závisejí na nervových procesech, odehrávajících se zejména

v mozku, a také na stavech těla, které jsou z mozku řízeny. Když pro

žíváme například silný strach, rozbuší se nám srdce, třesou se nám


14

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

nohy a ruce atd., což je psychický jev, v tomto případě tedy strach,

provázející fyziologické projevy řízené nervovou soustavou. V tomto

smyslu jsou psychické jevy jednou stránkou projevů života. To je prv

ní důležité zjištění pro pozdější vysvětlení funkce psychických jevů:

jednota psychiky a lidského života. Kromě toho, že psychické jevy

slouží životu stejně jako fyziologické jevy, jsou jeho zvláštním proje

vem, jsou jednou stránkou projevů života. Položíme-li lidem otázku,

co jsou to duševní či psychické jevy, obvykle odpoví několika příkla

dy, jako třeba myšlení, cítění, přání atd. Je to odpověď správná pouze

zčásti, neboť vyjmenovali jen některé psychické jevy, ale nevypovědě

li nic o jejich podstatných svérázných znacích. Úkolem psychologie

jako vědy je popis, třídění, vysvětlování a praktické využívání poznat

ků o lidské psychice.

Slovo psychologie je složenina dvou řeckých slov, psýché a lo

gos, z nichž psýché znamená duše (původně dech) a logos zname

ná nauka či věda (původně slovo). Avšak termín psychologie začal

být systematičtěji používán až na začátku 18. století, kdy německý

humanista Ch. Wolff vydal dvě knihy: Psychologia empirica (1732)

a Psychologia rationalis (1734). První shrnovala tehdejší poznatky

o duševním životě člověka, druhá se zabývala filosofickými úvaha

mi o jeho podstatě, o duši. Jako první však použil slovo psycholo

gie již o dvě století dříve humanista P. Melanchton (1540) ve svých

přednáškách a ve svém komentáři k Aristotelovu spisu O duši. Psy

chologie jako samostatná věda se vytvořila až na konci 19. stole

tí, kdy se oddělila od filosofie a kdy významný německý psycholog

W. Wundt založil roku 1875 v Lipsku první psychologický institut,

který se na dlouhou dobu stal světovým střediskem psychologic

kých studií. Filosofické úvahy o duševním životě člověka a o duši

a také zkoumání duševního života sebepozorováním a pozorováním

druhých lidí – zůstaneme-li v rámci západní kultury – však nachá

zíme již u starých řeckých filosofů. Jeden z nejvýznamnějších mys

litelů antického světa, Platónův žák Aristotelés, napsal ve 4. století

př. n. l. řecky spis o duši (Peri psychēs, lat. De anima, čes. O duši,

1942, nová vydání 1995, 1996). Pojetí předmětu psychologie, tedy

čím se tato věda zabývá, prodělalo složitý vývoj, bylo velmi nejed

notné a docházelo v něm také ke střetávání odlišných pojetí vědy

a filosofie ohledně toho, co to vlastně duše a duševní život člověka

je, jaké vlastnosti má duše a jaké jsou její pozorovatelné projevy. Te

prve koncem 19. století se psychologie stala samostatnou vědou, ale

spory o tom, co je podstatou duševního života člověka, jaký je vztah

duše a těla, neustaly, ačkoli se psychologové již soustavněji věnovali

studiu prožívání a chování.


15

PŘEDMěT PSYCHOLOGIE, JEJÍ SYSTéM A METODOLOGIE

Předmět psychologie a její systém Studium psychologie začíná vymezením jejího předmětu, tj. uvedením toho, čím se tato věda zabývá. Takový krok je nutný především ze dvou hledisek: 1. vymezení předmětu vymezuje současně kompetenci dané vědy, ur

čuje její vztah k jiným vědám; 2. vymezení předmětu současně určuje metodologii dané vědy, neboť

povaha toho, co daná věda studuje, určuje povahu metod, které

pro studium svého předmětu používá.

Historický aspekt tématu: V dějinách psychologie a filosofie na Západě se pojetí předmětu psychologie vyvíjelo v následujících etapách: ► Psychologie jako věda o duši: od 5. století př. n. l. (Platón, Aristo

telés) přes 13. století n. l. (Tomáš Akvinský) až do druhé poloviny

19. století, kdy byl pod vlivem pozitivismu (věda má studovat pouze

to, co se dá pozitivně zjistit, tedy hlavně pozorovat) a také přírod

ních věd pojem duše opuštěn jako produkt metafyzických spekula

cí a nastalo „období psychologie bez duše“. ► Psychologie jako věda o vědomí, respektive o subjektivní zkušenos

ti (pojem subjektivní zkušenost byl opuštěn, protože se nedal dosti

spolehlivě odlišit od skutečnosti objektivní). ► Psychologie jako věda o chování (tzv. behaviorismus; z anglického

slova behavior, chování): rozvoj přírodních věd vedl i k tomu, že

řada psychologů chtěla pěstovat psychologii po vzoru přírodních

věd, ovšem tomu neodpovídal pojem vědomí, protože se zdá být

subjektivistický a věda musí zkoumat něco objektivně pozorovatel

ného, a to je chování. ► Psychologie jako věda o prožívání (respektive mentálních proce

sech) a chování, protože behaviorismus jako věda pouze o chování

redukoval oblast psychických jevů, kterou však tvoří, a to primár

ně prožívání a z toho vycházející chování.

Psychologie jako věda o duši: V prvním systematickém psychologickém pojednání, které podal Aristotelés ve 4. století př. n. l. (spis O duši), je předmětem psychologie duše, chápaná jako nositelka života, k němuž patří i duševní jevy, jako jsou paměť, vnímání, obrazotvornost, myšlení, cítění a chtění. Duše je chápána jako metafyzický vitální, účelně působící činitel (entelechie) oživující tělo, k jehož životním projevům patří také již výše zmíněné duševní jevy. Aristotelés rozlišoval následující tři druhy duše: 1. duše vegetativní, rostlinná, regulující výživu a růst; 2. duše animální, zvířecí, regulující vnímání, emoce, snahy a pohyb; 3. duše rozumová (logistikon, noetikon), která je specificky lidská

a řídí rozum a vůli.


16

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

Pojetí duše pak bylo podrobně propracováno ve vrcholném období scholastiky ve 13. století Tomášem Akvinským, který kriticky přejal mnohé z Aristotelova pojetí duše, ale jako teolog a dominikán ji pokládal za Bohem stvořenou, nehmotnou a nesmrtelnou. Duše potřebuje ke svému životu tělo a jen s tělem tvoří podstatu člověka.

Tak se dospělo k pojetí psychologie jako vědy o duši, jejích projevech a metafyzické podstatě – vědecko-empirické a filosofické, respektive teologické aspekty duše a duševního života tvořily jednotu, primární však bylo filosofické východisko, jímž se stalo převážně katolické křesťanství (v polovině 19. století v období neotomismu bylo obnoveno i křesťanské pojetí duše).

Období tzv. psychologie bez duše: Pojem duše se ve filosofii (jejíž součástí pěstování psychologie bylo) udržel až do začátku druhé poloviny 19. století, kdy pod vlivem rozvoje přírodních věd a filosofického pozitivismu (A. Comte, 1830), který požadoval, aby se vědy zabývaly jen tím, co lze „pozitivně zjistit“, tj. objektivně pozorovat, změřit, a zvážit, bylo pojetí duše prohlášeno za plod metafyzických (respektive teologických) spekulací s tím, že jako takové do vědy nepatří. Nastalo období tzv. psychologie bez duše, v němž bylo za předmět psychologie považováno studium subjektivní zkušenosti nebo vědomí; ujalo se však pojetí psychologie jako vědy o stavech vědomí, za jehož elementy byly považovány počitky (jednoduché smyslové dojmy) a představy. Současně se v psychologii začalo s pěstováním experimentální metody jako metody nejvědečtější. Po vzoru přírodních věd, zejména chemie, se hledaly prvky (elementy) duševního života, z nichž se skládají jeho dílčí celky (například myšlení se údajně skládalo z představ). Na konci 19. století však tento psychologický atomismus vyvrátil tzv. gestaltismus (něm. útvar, celek), který prokázal, že psychické celky, jako jsou například vjemy, jsou víc než elementy (počitky), ze kterých se skládají.

Psychologie jako věda o chování: Na začátku 20. století vystoupil americký přírodovědecky orientovaný a experimentující psycholog, původním povoláním lékař, J. B. Watson (1913) s kritikou „psychologie vědomí“ (prohlásil, že vědomí je jen jiný pojem pro duši) a požadoval, aby psychologie byla pěstována po vzoru přírodních věd tak, aby její předmět umožňoval objektivní vědecký přístup. Takový vědecký objektivní přístup by umožňovalo pojetí psychologie jako vědy o chování, tj. o tom, co člověk činí a říká (abstrahujeme-li od studia chování zvířat, které se v důsledku toho, aby byl splněn požadavek na zvědečtění psychologie, a tedy její pěstování jako přírodní vědy, stalo dominantou psychologie; ta se stala zoocentrickou vědou, jejímž výzkumným nástrojem se stal laboratorní experiment s pokusnými zvířaty). Behaviorismus právě tím, že dominantou psy


17

PŘEDMěT PSYCHOLOGIE, JEJÍ SYSTéM A METODOLOGIE

chologického výzkumu učinil laboratorní experimentování s pokusnými zvířaty, vedl k odlidštění psychologie, i když v jistém směru přispěl i k poznání psychologie člověka (například jak probíhá učení, jak se vytvářejí zvyky, jak lze měřit některé schopnosti). Toto pojetí psychologie jako vědy o chování lidí i zvířat, tzv. behaviorismus, dominovalo v pojetí předmětu psychologie až do konce první poloviny 20. století, kdy se zejména pod vlivem humanisticky orientované psychologie znovu začala prosazovat antropocentrická orientace, požadující návrat k tradičním tématům, jež behaviorismus, pěstovaný převážně jako laboratorní experimentování s pokusnými zvířaty, zcela zanedbával. Experimenty totiž vyžadují měření a přísnou kontrolu činitelů působících změny v chování, kontrolu chování samého, což je v mnoha případech zkoumání lidské psychiky nesplnitelné (mnohé projevy lidské psychiky jsou neměřitelné), jelikož je to pro přírodovědecky orientovanou metodologii nepřístupné. Do psychologie se začalo vracet studium prožívání a chování, neboť chování vychází z vnitřního psychického zpracování situace subjektu, chápeme-li jeho psychiku jako odpověď na situaci, v níž se nachází trvaleji nebo aktuálně: člověk nejprve situaci prožívá (vyvolává v něm určité pocity, představy, myšlenky, snahy) a na základě toho se v dané situaci chová. Omezování předmětu psychologie na studium chování bylo proto právem označováno jako redukcionismus, který se stal neudržitelným.

Psychologie jako věda o prožívání a chování: Toto pojetí psychologie vychází z výše uvedené teze o funkční dominanci prožívání v lidské psychice, která je v podstatě odpovědí subjektu na aktuální a trvalejší podmínky jeho života (reakce na vnitřně utvářený význam situace). Prožívání a chování tvoří jednotu; může to být jednota zásadní, když chování vyjadřuje to, co člověk prožívá, ale může to být i jednota protikladů, když je mezi prožíváním a chováním nějaký rozpor (například když člověk něco předstírá nebo zastírá). Ke studiu prožívání a chování pak přistupuje ještě zkoumání produktů lidské psychiky (deníky, výtvarné a jiné produkty).

Dnešní pojetí předmětu psychologie: Psychologie je chápána jako věda o prožívání, chování a psychologických aspektech produktů činnosti:

chování

prožívání

předmět

psychologie

psychologické

aspekty produktů

činnosti


18

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

Klíčové pojmy této definice, prožívání a chování, budou podrobněji vysvětleny dále; zatím můžeme podat dvě následující rovnice (druhá navazuje na první):

psychologie = věda o psychice psychika = prožívání a chování

Existují ovšem varianty tohoto pojetí předmětu psychologie, vyjádřené hlavně nahrazováním pojmu prožívání pojmem mentální procesy a vypouštěním výroku o psychologických aspektech produktů činnosti (čili produktů chování). Tak je například psychologie definována také jako věda o mentálních procesech a chování nebo dokonce o chování a psychických procesech. Tak kupříkladu autoři velmi populární učebnice psychologie, původně americké, ale překládané i do jiných jazyků a vydávané v dalších a dalších vydáních, R. J. Gerrig a P. G. Zimbardo (angl. 2004, něm. 2008, s. 2 n.) definují předmět psychologie formálně jako: „vědecké zkoumání chování individuí a jejich mentálních procesů“ a pojmy tvořící definici psychologie vymezují následovně: • Chování „je prostředek, jímž se organismus přizpůsobuje prostředí.

Chování znamená aktivitu. Předmětem psychologie je z větší části

pozorovatelné chování lidí a různých druhů zvířat. Smích, pláč, běh,

bití, mluvení a dotýkání jsou některé zřejmé příklady pozorovatelné

ho chování.“ • Mentální procesy: Mnozí psychologové poznali, že „nelze pocho

pit lidské chování bez toho, že by chápali také mentální procesy,

způsoby práce lidského ducha. ... Mnoho psychologů věří, že men

tální procesy představují nejdůležitější aspekt psychologického

zkoumání.“

Oba autoři však bohužel nikde nevymezují pojem mentální ani duchovní procesy, ale v souvislosti s kognitivní psychologií píšou o „objevení duchovních procesů“ a připomínají, že v kognitivní psychologii se chápou „vyšší duchovní aktivity, jako je užívání řeči nebo řešení problémů, jako jejich jednotlivé procesní komponenty“. To je však velmi neurčité vymezení, a je-li duchovním aktem užívání řeči, pak je jím i nadávka, a patří-li sem i řešení problémů, pak je duchovním aktem i primitivní řešení problémů pokusem a omylem.

O nic lépe není předmět psychologie vymezen ani v jiné populární a u nás rozšířené učebnici psychologie redigované R. L. Atkinsonovou a dalšími (2000, čes. 2003, s. 3), kde se uvádí: „Psychologie může být definována jako vědecké studium chování a duševních procesů“ a vzápětí se konstatuje, že „za touto definicí je skryto udivující množství témat“, nicméně co jsou duševní procesy, se z tohoto textu nedozvíme.


19

PŘEDMěT PSYCHOLOGIE, JEJÍ SYSTéM A METODOLOGIE

V pokusech o vymezení předmětu psychologie, které by mělo být spojeno s výkladem pojmů, jimiž je předmět psychologie definován, se objevují dva nedostatky ve vymezování předmětu psychologie: ► „nedotažené“ vymezení: nedozvíme se nic o tom, čím je psychologie

definována, tedy co je to psychické či mentální; ► jednostranné vymezení: buď že psychologie je vědou o chování, jak

to chápal J. B. Watson (1925), nebo že psychologie je vědou o pro

žívání, jak to chápal představitel psychologického personalismu

W. Stern (1950). Paradigma psychologie jako vědy o psychice Slovo paradigma znamená vzor, přeneseně formuli, která vyjadřuje podstatu nějakého předmětu, například jevu. Paradigma psychologie jako vědy o psychice by tedy mělo vyjadřovat podstatu psychiky; omezujeme-li se na psychiku lidskou, pak tedy lidské psychiky. V empirických vědách znamená slovo podstata zachycení podstatného, tedy již dále neanalyzovatelný koncept, obsah, jímž se něco popisuje nebo vysvětluje. V našem případě tedy půjde o lidskou psychiku. Nejprve tu budou uvedeny následující klíčové teze o lidské psychice (dále jen psychika), které jsou pokračováním obou rovnic, uvedených na předcházející stránce: ► Psychika může být charakterizována fenomény prožívání a chování. ► Prožívání a chování jsou odpovědí lidského individua na trvalejší

nebo aktuální situaci, v níž se nachází; označují se proto jako re

akce. ► Psychické reakce vyplývají z interakce vnitřního psychického uspo

řádání individua a dané situace; toto vnitřní uspořádání tvoří ote

vřený a živý systém dispozic, který se označuje jako osobnost.

Výše uvedené lze vyjádřit následujícím schématem:

aktuální

činnosti

trvalejší chování

prožívání

produkty

situace osobnost reakce

vnitřní

psychické

uspořádání

individua

Uvedený vzorec lze nyní vyjádřit následující symbolickou formulací, kde: S = situace, O = osobnost, R = psychická reakce, f = funkce.


20

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

R = f (S O) nebo S (O) R

reakce (psychická) situace působí na osobnost

je funkcí interakce jako zprostředkujícího činitele

situace a osobnosti psychické reakce

Důležité je nyní vysvětlení interakce situace a osobnosti: Z psychologického hlediska má situace dvě charakteristiky, které se mohou více či méně lišit: 1. charakteristika situace z hlediska nezúčastněného pozorovatele; 2. situace, jak ji „vidí“ jedinec (prožívá, tj. pociťuje, vnímá, smýšlí o ní, co od ní očekává a chce). Příkladem je desetiletý chlapec, který má problémy s chováním: psychologickým vyšetřením se zjistí, že chlapec žije s osamělou matkou, která se o svého syna velmi obává, a proto často kontroluje, co dělá, a omezuje jeho přirozenou potřebu určité míry autonomie. Psychologicky lze matku charakterizovat jako úzkostnou, ale chlapec, její syn, ji vnímá jako „zlou“. To je rozdíl objektivního a subjektivního (v situaci se nacházejícího jedince) pohledu na životní situace. Každá trvalejší nebo aktuálně působící situace zde a nyní je subjektem psychiky interpretována (prožívána subjektivně), což vyjadřuje výraz interakce situace a osobnosti. Příkladem trvalejší situace je například výše zmíněná osamělost, život v konfliktním nebo naopak šťastném manželství, aktuální situace nyní a zde je například setkání s určitou osobou, být někým osloven, nacházet se v nějaké „prekérní“ nebo naopak příznivé situaci jako občan, pracovník atd. Takže pojem situace vyjadřuje subjektivně prožívanou interakci s nějakou událostí či příhodou. Déle trvající podmínky života (život v manželství, v rodině, v zaměstnání, sociální zázemí vůbec, velkoměstské či venkovské prostředí, společenské postavení a prestiž atd.) bychom kvůli odlišení mohli nazvat spíše situovanost.

Psychické procesy a dispozice: Z výše uvedeného vymezení předmětu psychologie a z jejího paradigmatu plyne, že je třeba rozlišovat dva aspekty, které psychologie používá při studiu lidské psychiky a které tvoří její dvojí tematiku, či dvě různé formy psychiky: procesy a vnitřní dispozice. Psychické procesy tvoří různé kvality prožívání; vnitřní psychické dispozice, souhrnně označované jako osobnost, tvoří soubor vnitřních determinant vnějších projevů psychiky, které souhrnně označujeme jako chování. Obě formy vykazují odlišné modality či psychologické kvality (qualia, sg. quale), jak ukazuje následující pasáž pojednávající o psychických procesech a psychických dispozicích. Psychologické kvality tedy vystupují jako různé druhy zážitků, různé způsoby chování a jako vnitřní psychické dispozice.

Psychické procesy: Vedle různých způsobů chování existují v čase probíhající psychické procesy, které označujeme jako prožívání; v jeho obsahu lze odlišit tři různé zážitkové (fenomenální) kvality;


21

PŘEDMěT PSYCHOLOGIE, JEJÍ SYSTéM A METODOLOGIE

v symbolicky vyjádřeném paradigmatu psychologie jsou to psychické reakce (symbol R) a tvoří je: ► procesy poznávání (kognitivní procesy či kognice), které lze dále dě

lit na vnímání, imaginaci a myšlení; vyjadřují vnitřní zpracovávání

informací, počínaje vnímáním až po myšlení; ► procesy emocionální: v tomto názvu shrnujeme jevy označované

jako city jako jejich psychologickou podstatu a city jako druh pro

žívání doprovázející projevy týkající se fyziologických, zejména neu

rovegetativních změn; vyjadřují prožívání významných podnětů či

situací, tudíž mají povahu subjektivního hodnocení; ► procesy motivační (nevhodně označované také jako konace), jejichž

příkladem jsou různě vymezované zážitky jako potřeby, snahy,

chtění, přání, touhy, úsilí; vyjadřují prožívané zaměření na dosaho

vání určitého cíle; ► procesy zapamatování a zapomínání: tvoří zvláštní komplex smíše

ných psychologických kvalit, jejichž podstatným znakem jsou vě

domé (úmyslné i neúmyslné) procesy vštěpování a vybavování in

formací (neschopnost vědomého vybavení si určitých informací

označujeme jako zapomínání); na rozdíl od šířeji pojatých mecha

nismů učení a paměti, označovaných za nevědomé implicitní učení

a za paměť jako podklad implicitního učení, označujeme zapamato

vání a úmyslné učení jako explicitní.

Prožívání: Co je prožívání, nelze dost dobře vyjádřit slovy, ale každý z vlastní zkušenosti ví, že to znamená zvláštní vnitřní děje, které mohou mít vnitřní původ (prožívání hladu, únavy) nebo vnější původ (prožívání strachu, radosti, závisti, přání, touhy). V prožívání si člověk uvědomuje sám sebe a okolní svět, a jak to vyjádřil německý psycholog P. Lersch (1970, s. 33): prožívání bdí nad životem a „prožíváním vstoupil život do nové dimenze ... prožívající duše je vyšší potencí života“. Prožívání je duševní jev par excellence, je psychologickou podstatou duševního života a právě pro tuto specifičnost se prožívání, i když má vnitřní fyziologický původ (například prožívání hladu), liší se od fyziologického dění. Podstatným znakem prožívání je jeho niternost, tj. také subjektivnost a omezená sdělitelnost slovy (obsah prožívání citů lze slovy vyjádřit jen velmi obrysově). Základní kvality (qualia) prožívání, jak už víme, tvoří poznávání (vnímání, imaginace, myšlení), emoce (city a jejich fyziologické komponenty) a motivace (snahy, chtění, touhy, přání, potřeby, pudy). V prožívání se život v člověku probouzí a konfrontuje se s jeho vnitřním i vnějším světem. Prožívání tvoří funkční jednotu s chováním, ale může to být i jednota protikladů (předstírání a zastírání).

Chování: Pojem chování má velmi široký význam, hovoří se například o chování kyselin, buněk atd. V psychologii se hovoří o molárním


22

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

chování, tj. o smysluplných vzorcích chování, jako je například psaní

dopisu, nakupování, procházení se, čekání, útěk před někým nebo ně

čím, útok na někoho apod. Za základní modality chování se pokládají

jednání, řeč a výraz (rozumí se zejména mimický výraz). Chování má

instrumentální funkci, je to psychologický prostředek k dosažení něče

ho nebo vyhnutí se něčemu; v tomto smyslu se používá pojem vzorce

chování (behaviorální vzorce), tj. konkrétní způsob chování, například

jak se někdo chová při nakupování, při čekání, při rozhovoru atd. Cho

vání jako vnější pozorovatelná reakce na situaci vychází z toho, jak sub

jekt situaci prožívá: expresivní chování vyjadřuje bezprostřední proží

vání situace (rozzlobený subjekt ve vzteku útočí slovy nebo pěstmi na

zdroj své zloby, třeba na člověka, který ho urazil); adaptivní chování se

naopak situaci přizpůsobuje (člověk obávající se svého nadřízeného se

v situaci, kdy mu ten něco neprávem vytýká, tváří pokorně a ustaraně,

ačkoli by mu nejraději řekl, co si o něm myslí); konvence vyžaduje ur

čité rituály a fráze, což lze označit jako stylizované chování; zvláštním

případem je substituční chování (zástupné chování), které je obvykle

motivováno nevědomými emocemi a snahami (například sexuální ne

věra nemusí být primárně motivována potřebou sexu, ale nevědomým

motivem tu může být msta manželskému partnerovi opačného pohla

ví). Chování je obvykle spojováno s činností kosterního svalstva (po

hyby, motorika) a s činností žláz s vnější sekrecí (pláč). Avšak jednání

jako jedna z forem chování nemusí být nutně spojeno s pohyby, člověk

v určité situaci může jednat i tak, že nic neučiní (například neposkytne

pomoc druhému). Takové komplexní formy chování (jednání), jako jsou

práce, zábava, hra, se označují jako činnosti, jejich časově kratší a vy

mezené složky jsou úkony. Na tomto místě je třeba znovu zdůraznit, že

chování jako reakce na situaci je sekundární psychický proces, jemuž

dává subjektivní smysl prožívání, neboť v prožívání se konstituuje sub

jektivní význam situace, který chování jen vyjadřuje navenek. Příkla

dem je slovní projev vůči někomu (mluvená řeč), který vychází z toho,

jak jeho subjekt osobu, kterou oslovuje, vnímá, co k ní cítí, co od svého

projevu očekává atd. Takže i zde platí, co již bylo výše uvedeno: chová

ní a prožívání tvoří jednotu, ale může to být i jednota protikladů, když

například subjekt svou emoční reakci zastírá nebo předstírá.

Psychické dispozice: Jejich hypotetický systém se označuje sou

hrnně jako osobnost a z hlediska popisu ji tvoří mnoho psychických

vlastností osobnosti, jimiž se vnitřní uspořádání lidské psychiky pro

jevuje navenek (například družnost, samotářství, agresivita a mnohé

další) a které lze kategorizovat (například jako schopnosti, tempera

ment a další třídy), některé jsou jen popisné, jiné tvoří dispozice jako

vnitřní determinanty, faktory určující vnější projevy osobnosti v jejím

chování.


23

PŘEDMěT PSYCHOLOGIE, JEJÍ SYSTéM A METODOLOGIE

Obsah naší knihy tak, kromě všeobecného úvodu (teorie psycho

logie a psychiky, psychologická metodologie a další), zahrnuje dvě

stěžejní témata, v jejichž rámci bude výše uvedená tematika psychic

kých procesů a osobnosti (jako vnitřního uspořádání vnitřních deter

minant a psychických vlastností projevů osobnosti) probrána, tedy:

1. psychické procesy; 2. osobnost (připomeňme, že v již uvedeném

paradigmatu psychologie je to vyjádřeno symboly R – procesy jako re

akce a O – osobnost jako systém vnitřního uspořádání lidské psychi

ky, spoludeterminující psychické procesy v interakci se situací). Dvě

základní kategorie psychických procesů jsou prožívání a chování; tvo

ří tematické bloky, které budou podrobněji probrány dále.

Psychologie jako empirická věda

Úkoly psychologie jako empirické vědy

Za základní úkoly věd je možno považovat popisování, vysvětlování

a ovládání (kontrolu) jevů, které studují. Obecným posláním věd je je

jich využití v praxi – tak jsou poznatky anatomie a fyziologie využívá

ny v léčení, poznatky sociologie v řízení společnosti atd. Východiskem

je pak sbírání vědecko-empirických dat a jejich uspořádávání, tj.

srovnávání a třídění objektivními, vědeckými metodami zjištěných

poznatků, skutečností (například o činitelích agresivního chování,

kapacitě paměti, funkci emocí, struktuře záměrného jednání atd.),

které se dodržováním přísných podmínek vědeckého výzkumu a vy

hodnocováním jeho výsledků stávají vědeckými fakty. Věda sbírá dílčí

poznatky, jejichž zobecňováním a uspořádáním dochází k vytváře

ní dílčích a obecnějších teorií (formulování obecných zákonů týka

jících se například vnímání nebo forem paměti, činitelů dlouhodobé

paměti atd., případně obecnějších pojetí psychické činnosti vůbec,

jako je například její kognitivistická nebo evolucionistická teorie). Se

brané poznatky věda uspořádává a vytváří z nich systém, který by

měl být prost rozporů a který by byl vytvářen přesně vymezenými vý

znamy pojmů. Vědeckou se stává metoda, která vede k objektivním

výsledkům umožňujícím ověření jejich platnosti (verifikace). Vědy se

pěstují proto, aby sloužily praxi, a v tomto smyslu lze za základní

úkoly vědy umožňující aplikaci poznatků v praxi považovat vytváření

jednotného systému poznatků, které umožňují porozumění zkouma

nému předmětu, zjištění činitelů, které se uplatňují jako podmínky

či příčiny vystupování a změn studovaných jevů, a jejich aplikaci na

řešení praktických problémů, tj. kontrolu jevů, které jsou zkoumány.


24

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

Takové využití vědeckých poznatků má v různých vědách a jejich specifických oborech různý rozsah a různou míru spolehlivosti. O využívání psychologie v praxi je podrobněji pojednáno dále.

Zde si uveďme jen význam psychologie v životě jedince, neboť laickými psychology jsou ve skutečnosti všichni lidé, avšak tato laická psychologie není často v souladu s poznatky vědecké psychologie, a může proto nezřídka vést k omylům a zklamáním ve styku s jinými lidmi. Starý řecký imperativ „Poznej sebe sama“ má zásadní uplatnění v životě každého člověka jako životní hodnota sebepoznání. Příkladem laické psychologie je například známý „haló efekt“, vystupující při prvním setkání s dosud neznámým člověkem jako první dojem, který na nás učiní a který je spojen s následnou mylnou generalizací, kdy se tento dojem chybně rozšíří i na další vlastnosti: například „ten druhý“ se nám jeví jako sympatický a z toho usuzujeme, že bude i důvěryhodný a spolehlivý, což může být někdy se nevyplácející omyl. Jiným případem je přisuzování příčin jednání (tzv. kauzální atribuce): lidé mají tendenci přisuzovat příčiny chybného jednání druhých lidí, zejména těch, které nemají zvláště v oblibě, jim samým, tj. jejich povaze, zatímco příčiny vlastních chyb, kterých se dopouštějí, hledají ve svém okolí. Pro relativně bezporuchové fungování v životě a zejména v mezilidských vztazích potřebují lidé trochu psychologických znalostí nejen proto, aby se vyhnuli laickým chybám, ale jisté znalosti vědecko-empirické psychologie lidem také umožňují, aby: ► lépe poznávali sebe sama, a tak byli například schopni kriticky

posoudit, zda jejich životním aspiracím odpovídají jejich příslušné

schopnosti; ► byli schopni psychologicky přiměřeně jednat s druhými lidmi, ze

jména s těmi, kteří jsou jim nejbližší (rodiče, děti, přátelé); ► psychologicky přiměřené, nezraňující jednání s druhými lidmi

vyžaduje, aby lidé byli s to přiměřeně k daným možnostem také

adek vátně poznávat jiné, jejich povahu, úmysly a také na ně i při

měřeně reagovat.

Život – to jsou především příběhy mezilidských vztahů – má důležité psychologické aspekty, protože se v něm uplatňuje a současně i utváří lidská psychika; život lidí má podstatný psychologický obsah. Předpoklady vědecké psychologie Psychologie se celá staletí vyvíjela v závislosti na teologii a filosofii, a pokud byla pěstována empiricky, pak na základě pozorování, zejména introspekce. Proto byly ohledně její vědeckosti již v 19. století, nikoli zcela právem, vznášeny námitky, že je to nevědecký obor, protože


25

PŘEDMěT PSYCHOLOGIE, JEJÍ SYSTéM A METODOLOGIE

introspekcí, pozorováním vlastních vnitřních stavů, nelze dospět ke spolehlivým vědeckým poznatkům, které musejí být kontrolovatelné. To, co jedinec prožívá a vyjadřuje slovy, není spolehlivě ověřitelné. Stavět psychologii především na původně pojaté introspekci jako sebepozorování, které na sobě prováděl psycholog, bylo ovšem problematické. Introspekce však může být zadána šetřeným osobám jako úkol a jejich výpovědi jsou pak srovnávány. Otázky pokládané lidem při výzkumu postojů písemně nebo v přímých rozhovorech vyžadují škálou diferencované odpovědi (například vyjádření stupně citového vztahu k manželskému partnerovi na třístupňové škále) a jsou v podstatě také výzvou k introspekci, která je však omezena stupni dané škály, a nevyjadřuje tedy plně obsah zkoumaného postoje, nýbrž jen jeho základní akcent. Takto formalizované odpovědi však lze sčítat a podrobovat statistickým analýzám. Teprve koncem 19. století se psychologie oddělila od filosofie a do své metodiky zavedla soustavnější používání experimentální metody.

Podle významného německého psychologa W. Wundta (1919, s. 1) bylo úkolem počátků vědecké psychologie „zkoumání toho, co v protikladu k předmětům vnější zkušenosti ... nazýváme vnitřní zkušenost v našich vlastních počitcích a cítění, myšlení a chtění. Sám člověk, nikoli jak vyhlíží zvnějšku, nýbrž jak je bezprostředně dán sám sobě – to je vlastní problém psychologie.“ Psychologie se chtěla posunout do oblasti přírodních věd, tehdy se velmi rozvíjejících, ale učinila chybný krok, když chtěla po vzoru přírodních věd (fyziky a chemie) hledat elementy duševního života. Na počátku vědecké psychologie byly atomismus a asocianismus s perspektivou slepé uličky. W. Traxel (1974) spojuje vznik vědecké psychologie s tzv. psychofyzikou G. T. Fechnera (1860), který zkoumal vztahy mezi jednoduchými fyzickými podněty a jimi vyvolanými jednoduchými psychickými reakcemi (například mezi potěžkaným závažím a intenzitou pocitu váhy) a na základě svých zjištění formuloval zákon o vztahu intenzity fyzických podnětů a počitků; „tím se stal zakladatelem vědecko-empirické psychologie“. Teprve druhým se stal W. Wundt, když od roku 1879 začal v psychologii se soustavným experimentováním v lipském psychologickém institutu, který založil.

Nicméně se na začátku zvědečťování psychologie prosazovaly určité sporné tendence. Významné příspěvky k tomuto tématu přinesl N. Bischof (2008, s. 56 n.), který rozlišil následující vůdčí teoretické linie, jež se prosazovaly na počátku pěstování vědecké psychologie a představovaly ve vědě explicitně či mlčky zastávané filosofické hledisko (neexistuje vědecká teorie, která by neměla filosofické pozadí): ► Linie materialistická: „Reálné je jen to, co lze vidět a uchopit.“

Pojetí psychiky, že ta má co činit jen s materiálními jevy, ale mezi


26

MILAN NAKONEČNý / OBECNÁ PSYCHOLOGIE

nimi je třída, která přece jen působí silně, je to smyslová zku

šenost. S odvoláním se na J. Locka, respektive též Aristotela, že

v mysli není nic, co by předtím nebylo ve smyslech, se soudilo, že

„všechny vyšší abstraktnější fenomény musejí být podle toho redu

kovány na smyslovou bázi“ (takže například duchovní zážitky jsou

zvláštním případem smyslové zkušenosti, respektive mají senzoric

ký podklad). Pro tzv. vulgární materialisty mozek „vylučoval“ myš

lenky jako játra žluč nebo ledviny moč. ► Linie atomistická: „Vše komplexní je redukovatelné na dále neroz

ložitelné elementy. Smysly dodávají materiál duševního života ve

formě jednoduchých stavebních kamenů. Tyto jsou nazývány počit

ky. Počitky opět zanechávají stopy v paměti a z té se zase mohou

vynořit jako představy. Duševní život je sestaven z obou těchto dru

hů atomů.“ Později byly ještě jako další druh psychologických ele

mentů (atomů) brány pocity. Psychologický atomismus tohoto typu

byl překonán tzv. gestaltismem (z německého slova Gestalt, které

znamená něco jako útvar – ale slovo se nepřekládá – podrobnos

ti viz dále), který zdůrazňoval, že psychické celky, jako například

vnímání nebo myšlení, se neskládají z elementů, jako jsou počitky

nebo představy, tedy například že vjemy nejsou složeny z počitků

nebo myšlení z představ, ale tvoří funkční celky na základě urči

tých tendencí (některé z nich uvádíme v kapitole o vnímání). Aris

totelés srovnával duši s obrazcem a poukázal na to, že čtyřúhel

ník má v sobě trojúhelník, ale je už něčím specifickým. Podobně

je tomu v psychice: vjemy jsou založeny na smyslových dojmech

(počitcích), ale současně jsou něčím více než pouhými soubory po

čitků. Nicméně jisté formy atomismu vystupují v behavioristickém

asocianismu v pojetí učení (podmíněné asociace podnětů a reakcí). ► Linie mechanistická: „Všechny procesy spočívají na přitažlivos

ti nebo odpudivosti mezi elementy.“ Za hlavní mechanismus toho

dění byly pokládány asociace a byla to zejména pozice elementové

psychologie až do začátku 20. století, avšak asocianismus se pro

jevoval i v behaviorismu a jsou na něm založeny významné teorie

učení, jak poznáme dále. Nicméně asocianismus nevyčerpává po

hled na průběh duševního dění, které jako jeden z projevů života

vůbec není mechanicky, nýbrž účelně probíhající proces. Spory o vědeckou metodologii Za východisko veškerého poznávání považoval J. Locke (1688, čes. 1984) zkušenost. Poznání začíná smyslovou zkušeností – „nic není v intelektu, co předtím nebylo ve smyslech“ – to je induktivní základ směru, který se označuje jako empirismus, ale proti němu stojí


27

PŘEDMěT PSYCHOLOGIE, JEJÍ SYSTéM A METODOLOGIE

teze, že poznávání vychází z dedukce evidentních faktů. G. W. Leib

niz (1704) v polemice s J. Lockem doplnil jeho výše citovaný vý

rok o „až na intelekt sám“, čímž chtěl naznačit, že je tu pro po

znávání daný základ, rozum; to je racionalismus, který je člověku

imanentní a je deduktivní formou poznávání. Zjevný rozpor mezi

empirismem a racionalismem se pokusil překonat I. Kant (1781,

čes. 1930): podle Kantova „kriticismu“ máme a priori dané pozná

vací schopnosti (smysly a rozum), tedy jakési formy ohraničující

obsah poznávání, a tak můžeme poznávat pouze jevy, ale nikoli je

jich podstatu: máme k dispozici jakási schémata vnímání a myšle

ní, jako jsou prostor, čas, příčina; mysl je vězením, z něhož nelze

vyjít. U. Nicola (2005, čes. 2006) to interpretuje takto: „Mysl, kte

rou popsal Kant, interpretuje vjemy, které přicházejí zvnějšku, stej

ným způsobem, jako počítač zpracovává vložená data. Fixní progra

my (strojové kódy) mají v počítači stejnou úlohu, jakou mají syntetické

formy a priori v mysli.“ Východiskem poznávání je tedy zkušenost,

ale omezená smysly a rozumem, a to i ve smyslu vědeckého pozná

vání, které podle přísných pravidel dále omezuje jeho rozsah obvyk

le na objektivní, tj. kon trolovatelné výsledky. Psychologický aspekt

empirismu a racionalis mu ilustruje dobře W. Desnizza (2012, s. 48):

na experimentech, které provedl E. Held (2011) s řadou dalších spo

lupracovníků s pěti indickými dětmi, jež byly těsně po operaci očí

a jimž poprvé na bídl k ohmatání objekt – dítě mělo říci, zda dru

hý objekt, nabídnutý také k ohmatání, je s prvním nabídnutým

objektem identický či nikoli. Když byl druhý objekt dán hmatově,

rozlišení obou objektů se dětem podařilo, ale když byl druhý objekt

dán vizuálně, měly děti s rozlišením potíže, ale po dvou dnech se to

podařilo. W. Desnizza z toho uzavírá, že na základě těchto poznat

ků „výsledky lze chápat antiempiristicky, ačkoli to autoři nečiní“. Na

začátku 20. století se podle W. Desnizzy klasický empirismus vli

vem vídeňského filosofického kroužku a berlínské společnosti pro

empirickou psychologii změnil v logický empirismus, respektive

neopozitivismus vídeňského kroužku (1929 – M. Schlick, R. Car

nap,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist