Kniha: Obecná psychologie - Milan Nakonečný

7

Obsah

Předmět psychologie, její systém a metodologie . . . . . . . . . . . 13

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Předmět psychologie a její systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Paradigma psychologie jako vědy o psychice . . . . . . . . . . . . . . 19

Psychologie jako empirická věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Úkoly psychologie jako empirické vědy . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Předpoklady vědecké psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

Spory o vědeckou metodologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

Specifická povaha lidské psychiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

Metodologie a metody psychologických věd . . . . . . . . . . . . . . . 38

Psychologická kauzalita a vysvětlování . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

Psychologická metodologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

Psychologie a filosofie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

Systém psychických jevů a psychologických věd . . . . . . . . . . . 66

Teorie lidské psychiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

Evolucionistické východisko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

Funkce psychiky v životě člověka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

Základní principy psychické činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

Problém vztahu psychického a fyzického světa . . . . . . . . . . . . . 93

Biologické základy psychiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Centrální nervová soustava, její stavba a činnost . . . . . . . . 104

Strukturní prvky a procesy v nervovém systému . . . . . . 107

Základní úrovně činnosti nervového systému . . . . . . . . . 107

Lidský mozek, jeho skladba a činnost . . . . . . . . . . . . . . . 110

Různé modely činnosti mozku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

Neuronální aspekty vybraných psychických funkcí . . . . . 120

Soustava žláz s vnitřní sekrecí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Systém smyslových orgánů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

Genetická výbava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

Paměť, její funkce a fyziologická podstata . . . . . . . . . . . . . . 129

Učení na základě mechanismů podmiňování . . . . . . . . . . . 135

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

8

MILaN NaKONEřNÝ / OBECNÁ PSyCHOLOGIE

Klasické podmiňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

Operantní podmiňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 4

Teorie učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Instinkty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

Fenomén instinktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

Sociokulturní základy lidské psychiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Společnost a kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 5 Natura versus kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Proces socializace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 Sociální učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

Psychické procesy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203

Vědomí a nevědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 Vědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 Zvláštní formy vědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 Nevědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214

Vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Senzorické základy vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 Zrak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 Sluch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 Čich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Chuť . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Kožní smysly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 Tělové počitky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Pojem a charakteristika vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Organizace vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242 Druhy vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 Zvláštní formy vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256 Pozornost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258 Kulturní determinace vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 Teorie vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263

Imaginace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266

Pojem, funkce a druhy imaginace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 Představy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 Snění a vzpomínky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 Fantazie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 Sen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277

OBSaH

Myšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283

Pojem myšlení, jeho funkce a charakteristika . . . . . . . . . . . 283 Druhy myšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287 Myšlenkové operace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 Myšlení jako řešení problémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291 Pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306 Myšlení a logika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309

Řeč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313

Jazyk jako lidská forma řeči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313 Vztah myšlení a řeči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321

Paměť a učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322

Koncept paměti a učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 322 Paměť, její druhy a funkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325 Zapamatování a zapomínání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340

Zapamatování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341

Zapomínání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344 Záměrné učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350

Emoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358

Charakteristika a druhy emocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358 City a pocity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 365 Funkce emocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367 Problém hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373 Výraz emocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375 Biologické základy emocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377 Psychosomatické vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380 Teorie emocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382

Teorie vztahu emocionality a racionality . . . . . . . . . . . . . 384

Teorie logiky afektů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389

Evoluční teorie emocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390

Motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394

Pojem motivace a její charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . 394 Rozlišení konceptu motivace a motivování . . . . . . . . . . . . . 399 Potřeby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 400 Paradigma motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 406 Principy motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407 Druhy motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 410

Intrinsická a extrinsická motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . 410 Motivační systémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413 Vůlí regulované jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414 Biologické základy a kulturní aspekty motivace . . . . . . . . . 420 Teorie motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422

Psychoanalytická teorie motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423

Behavioristická teorie motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425

MILaN NaKONEřNÝ / OBECNÁ PSyCHOLOGIE

Evolucionistická teorie motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426

Humanisticko-psychologická teorie motivace . . . . . . . . . 427

Teorémy pojetí motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 428

Základní kategorie motivovaného chování . . . . . . . . . . . . . 430

Hlad a alimentární chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430

Sexuální chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432

agrese . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438

Motivace výkonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443

Psychické dispozice – osobnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 449

Předmět psychologie osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 449

Paradigma osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456

Osoba a osobnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 460

Sebejá a jeho funkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 462

Obraz vlastního těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 473

Psychické vlastnosti osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 475

Problém konzistence vlastností osobnosti . . . . . . . . . . . . . . 481

Faktorové modely osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 485

Kategorie vlastností osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 488

Inteligence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 489 Emocionalita a temperament . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 494

Emocionalita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 496

Temperament . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500

Postoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 501 Motivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 507 Typy osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 511 Vrstvy osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 517 Vůle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 520 Dynamika osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 521

Náročné životní situace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 527

Frustrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 527

Konflikty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 529

Stres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 532 Charakter . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538

Charakterologický systém L . Klagese . . . . . . . . . . . . . . . . . 542

Charakterologie E . Fromma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 545

Teorie charakterových vlastností F . Baumgartenové . . . . . . 547

Základní charakterové dimenze osobnosti . . . . . . . . . . . . . 550

Teorie osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551

Směry v současné psychologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 557

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 557 Psychoanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 558

OBSaH

Hlubinná psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 564 analytická psychologie C . G . Junga . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 566 Individuální psychologie a . adlera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 571 Neopsychoanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 573 Gestaltismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 579 Behaviorismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 583 Humanistická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 588 Fenomenologická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 596

Daseinsanalýza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 597

Logoterapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 598

Existenciální psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 599

Kritika fenomenologické psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . 600 Kognitivistická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 601 Evolucionistická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 608 Neotomistická psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 613 Transpersonální psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 619

Literatura doporučená k dalšímu studiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 629

Vybraná doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 632

Vybraná použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 645

13

Předmět psychologie,

její systém a metodologie

Úvod

Různé vědy se zabývají studiem různých jevů, biologie zkoumá proje

vy života, sociologie dění ve společnosti atd .; každá věda má svůj spe

cifický obor studia, svůj specifický předmět . Takové rozlišení je samo

zřejmě nutné, neboť různé jevy mají své specifické vlastnosti, a jejich

studium proto vyžaduje užívání tomu odpovídajících metod (napří

klad fyzika používá jiné metody studia než biologie) . Také psychologie

má svůj specifický předmět, který se do jisté míry, jak uvidíme dále,

zčásti překrývá s předměty jiných věd, zvláště neurověd . Psychologie,

omezíme-li se na psychologii lidí, je jednou z věd studujících člově

ka, ale důležité nyní je, v čem se od ostatních věd studujících člově

ka (antropologie, neurovědy a další) liší, jaké vlastnosti nebo projevy

člověka psychologie studuje . Fyzická antropologie studuje lidské tělo,

jeho stavbu a funkce, neurovědy studují anatomii a fyziologii nervové

soustavy .

Psychologie, jak naznačuje již název této vědy, studuje lidskou

psychiku . avšak co je pro lidskou psychiku specifické ve srovná

ní s vlastnostmi lidského těla a nervové soustavy, abychom zůstali

u uvedených příkladů? Na otázku, jaké jsou tedy podstatné znaky

psychiky, lze odpovědět, že to jsou dva jevy vytvářející funkční jedno

tu a tím i komplementaritu, vzájemně se doplňují a závisejí na sobě –

jsou to procesy prožívání a chování a jejich vnitřní dispozice, které se

kdysi označovaly pojmem duše a nyní se označují pojmem osobnost .

Později tyto výroky zpřesníme, ale již nyní je třeba uvést, že tato psy

chologická triáda – procesy prožívání a chování a jejich vnitřní dispo

zice, osobnost – sice tvoří jevovou (fenomenální) zvláštnost ve srov

nání s fyziologickými a neurofyziologickými jevy, ale současně jsou

všechny tyto uvedené jevy jen z různých úhlů pohledu nahlížené pro

jevy života . Můžeme to dobře pozorovat z běžného faktu, že psychic

ké jevy závisejí na nervových procesech, odehrávajících se zejména

v mozku, a také na stavech těla, které jsou z mozku řízeny . Když pro

žíváme například silný strach, rozbuší se nám srdce, třesou se nám

14

MILaN NaKONEřNÝ / OBECNÁ PSyCHOLOGIE

nohy a ruce atd ., což je psychický jev, v tomto případě tedy strach,

provázející fyziologické projevy řízené nervovou soustavou . V tomto

smyslu jsou psychické jevy jednou stránkou projevů života . To je prv

ní důležité zjištění pro pozdější vysvětlení funkce psychických jevů:

jednota psychiky a lidského života . Kromě toho, že psychické jevy

slouží životu stejně jako fyziologické jevy, jsou jeho zvláštním proje

vem, jsou jednou stránkou projevů života . Položíme-li lidem otázku,

co jsou to duševní či psychické jevy, obvykle odpoví několika příkla

dy, jako třeba myšlení, cítění, přání atd . Je to odpověď správná pouze

zčásti, neboť vyjmenovali jen některé psychické jevy, ale nevypovědě

li nic o jejich podstatných svérázných znacích . Úkolem psychologie

jako vědy je popis, třídění, vysvětlování a praktické využívání poznat

ků o lidské psychice .

Slovo psychologie je složenina dvou řeckých slov, psýché a lo

gos, z nichž psýché znamená duše (původně dech) a logos zname

ná nauka či věda (původně slovo) . avšak termín psychologie začal

být systematičtěji používán až na začátku 18 . století, kdy německý

humanista Ch . Wolff vydal dvě knihy: Psychologia empirica (1732)

a Psychologia rationalis (1734) . První shrnovala tehdejší poznatky

o duševním životě člověka, druhá se zabývala filosofickými úvaha

mi o jeho podstatě, o duši . Jako první však použil slovo psycholo

gie již o dvě století dříve humanista P . Melanchton (1540) ve svých

přednáškách a ve svém komentáři k aristotelovu spisu O duši . Psy

chologie jako samostatná věda se vytvořila až na konci 19 . stole

tí, kdy se oddělila od filosofie a kdy významný německý psycholog

W . Wundt založil roku 1875 v Lipsku první psychologický institut,

který se na dlouhou dobu stal světovým střediskem psychologic

kých studií . Filosofické úvahy o duševním životě člověka a o duši

a také zkoumání duševního života sebepozorováním a pozorováním

druhých lidí – zůstaneme-li v rámci západní kultury – však nachá

zíme již u starých řeckých filosofů . Jeden z nejvýznamnějších mys

litelů antického světa, Platónův žák aristotelés, napsal ve 4 . století

př . n . l . řecky spis o duši (Peri psychēs, lat . De anima, čes . O duši,

1942, nová vydání 1995, 1996) . Pojetí předmětu psychologie, tedy

čím se tato věda zabývá, prodělalo složitý vývoj, bylo velmi nejed

notné a docházelo v něm také ke střetávání odlišných pojetí vědy

a filosofie ohledně toho, co to vlastně duše a duševní život člověka

je, jaké vlastnosti má duše a jaké jsou její pozorovatelné projevy . Te

prve koncem 19 . století se psychologie stala samostatnou vědou, ale

spory o tom, co je podstatou duševního života člověka, jaký je vztah

duše a těla, neustaly, ačkoli se psychologové již soustavněji věnovali

studiu prožívání a chování .

15

PŘEDMěT PSyCHOLOGIE, JEJí SySTéM a METODOLOGIE

Předmět psychologie a její systém Studium psychologie začíná vymezením jejího předmětu, tj . uvedením toho, čím se tato věda zabývá . Takový krok je nutný především ze dvou hledisek: 1 . vymezení předmětu vymezuje současně kompetenci dané vědy, ur

čuje její vztah k jiným vědám; 2 . vymezení předmětu současně určuje metodologii dané vědy, neboť

povaha toho, co daná věda studuje, určuje povahu metod, které

pro studium svého předmětu používá .

Historický aspekt tématu: V dějinách psychologie a filosofie na Západě se pojetí předmětu psychologie vyvíjelo v následujících etapách: ► Psychologie jako věda o duši: od 5 . století př . n . l . (Platón, aristo

telés) přes 13 . století n . l . (Tomáš akvinský) až do druhé poloviny

19 . století, kdy byl pod vlivem pozitivismu (věda má studovat pouze

to, co se dá pozitivně zjistit, tedy hlavně pozorovat) a také přírod

ních věd pojem duše opuštěn jako produkt metafyzických spekula

cí a nastalo „období psychologie bez duše“ . ► Psychologie jako věda o vědomí, respektive o subjektivní zkušenos

ti (pojem subjektivní zkušenost byl opuštěn, protože se nedal dosti

spolehlivě odlišit od skutečnosti objektivní) . ► Psychologie jako věda o chování (tzv . behaviorismus; z anglického

slova behavior, chování): rozvoj přírodních věd vedl i k tomu, že

řada psychologů chtěla pěstovat psychologii po vzoru přírodních

věd, ovšem tomu neodpovídal pojem vědomí, protože se zdá být

subjektivistický a věda musí zkoumat něco objektivně pozorovatel

ného, a to je chování . ► Psychologie jako věda o prožívání (respektive mentálních proce

sech) a chování, protože behaviorismus jako věda pouze o chování

redukoval oblast psychických jevů, kterou však tvoří, a to primár

ně prožívání a z toho vycházející chování .

Psychologie jako věda o duši: V prvním systematickém psychologickém pojednání, které podal aristotelés ve 4 . století př . n . l . (spis O duši), je předmětem psychologie duše, chápaná jako nositelka života, k němuž patří i duševní jevy, jako jsou paměť, vnímání, obrazotvornost, myšlení, cítění a chtění . Duše je chápána jako metafyzický vitální, účelně působící činitel (entelechie) oživující tělo, k jehož životním projevům patří také již výše zmíněné duševní jevy . aristotelés rozlišoval následující tři druhy duše: 1 . duše vegetativní, rostlinná, regulující výživu a růst; 2 . duše animální, zvířecí, regulující vnímání, emoce, snahy a pohyb; 3 . duše rozumová (logistikon, noetikon), která je specificky lidská

a řídí rozum a vůli .

MILaN NaKONEřNÝ / OBECNÁ PSyCHOLOGIE

Pojetí duše pak bylo podrobně propracováno ve vrcholném období scholastiky ve 13 . století Tomášem akvinským, který kriticky přejal mnohé z aristotelova pojetí duše, ale jako teolog a dominikán ji pokládal za Bohem stvořenou, nehmotnou a nesmrtelnou . Duše potřebuje ke svému životu tělo a jen s tělem tvoří podstatu člověka .

Tak se dospělo k pojetí psychologie jako vědy o duši, jejích projevech a metafyzické podstatě – vědecko-empirické a filosofické, respektive teologické aspekty duše a duševního života tvořily jednotu, primární však bylo filosofické východisko, jímž se stalo převážně katolické křesťanství (v polovině 19 . století v období neotomismu bylo obnoveno i křesťanské pojetí duše) .

Období tzv. psychologie bez duše: Pojem duše se ve filosofii (jejíž součástí pěstování psychologie bylo) udržel až do začátku druhé poloviny 19 . století, kdy pod vlivem rozvoje přírodních věd a filosofického pozitivismu (a . Comte, 1830), který požadoval, aby se vědy zabývaly jen tím, co lze „pozitivně zjistit“, tj . objektivně pozorovat, změřit, a zvážit, bylo pojetí duše prohlášeno za plod metafyzických (respektive teologických) spekulací s tím, že jako takové do vědy nepatří . Nastalo období tzv . psychologie bez duše, v němž bylo za předmět psychologie považováno studium subjektivní zkušenosti nebo vědomí; ujalo se však pojetí psychologie jako vědy o stavech vědomí, za jehož elementy byly považovány počitky (jednoduché smyslové dojmy) a představy . Současně se v psychologii začalo s pěstováním experimentální metody jako metody nejvědečtější . Po vzoru přírodních věd, zejména chemie, se hledaly prvky (elementy) duševního života, z nichž se skládají jeho dílčí celky (například myšlení se údajně skládalo z představ) . Na konci 19 . století však tento psychologický atomismus vyvrátil tzv . gestaltismus (něm . útvar, celek), který prokázal, že psychické celky, jako jsou například vjemy, jsou víc než elementy (počitky), ze kterých se skládají .

Psychologie jako věda o chování: Na začátku 20 . století vystoupil americký přírodovědecky orientovaný a experimentující psycholog, původním povoláním lékař, J . B . Watson (1913) s kritikou „psychologie vědomí“ (prohlásil, že vědomí je jen jiný pojem pro duši) a požadoval, aby psychologie byla pěstována po vzoru přírodních věd tak, aby její předmět umožňoval objektivní vědecký přístup . Takový vědecký objektivní přístup by umožňovalo pojetí psychologie jako vědy o chování, tj . o tom, co člověk činí a říká (abstrahujeme-li od studia chování zvířat, které se v důsledku toho, aby byl splněn požadavek na zvědečtění psychologie, a tedy její pěstování jako přírodní vědy, stalo dominantou psychologie; ta se stala zoocentrickou vědou, jejímž výzkumným nástrojem se stal laboratorní experiment s pokusnými zvířaty) . Behaviorismus právě tím, že dominantou psy

PŘEDMěT PSyCHOLOGIE, JEJí SySTéM a METODOLOGIE

chologického výzkumu učinil laboratorní experimentování s pokusnými zvířaty, vedl k odlidštění psychologie, i když v jistém směru přispěl i k poznání psychologie člověka (například jak probíhá učení, jak se vytvářejí zvyky, jak lze měřit některé schopnosti) . Toto pojetí psychologie jako vědy o chování lidí i zvířat, tzv . behaviorismus, dominovalo v pojetí předmětu psychologie až do konce první poloviny 20 . století, kdy se zejména pod vlivem humanisticky orientované psychologie znovu začala prosazovat antropocentrická orientace, požadující návrat k tradičním tématům, jež behaviorismus, pěstovaný převážně jako laboratorní experimentování s pokusnými zvířaty, zcela zanedbával . Experimenty totiž vyžadují měření a přísnou kontrolu činitelů působících změny v chování, kontrolu chování samého, což je v mnoha případech zkoumání lidské psychiky nesplnitelné (mnohé projevy lidské psychiky jsou neměřitelné), jelikož je to pro přírodovědecky orientovanou metodologii nepřístupné . Do psychologie se začalo vracet studium prožívání a chování, neboť chování vychází z vnitřního psychického zpracování situace subjektu, chápeme-li jeho psychiku jako odpověď na situaci, v níž se nachází trvaleji nebo aktuálně: člověk nejprve situaci prožívá (vyvolává v něm určité pocity, představy, myšlenky, snahy) a na základě toho se v dané situaci chová . Omezování předmětu psychologie na studium chování bylo proto právem označováno jako redukcionismus, který se stal neudržitelným .

Psychologie jako věda o prožívání a chování: Toto pojetí psychologie vychází z výše uvedené teze o funkční dominanci prožívání v lidské psychice, která je v podstatě odpovědí subjektu na aktuální a trvalejší podmínky jeho života (reakce na vnitřně utvářený význam situace) . Prožívání a chování tvoří jednotu; může to být jednota zásadní, když chování vyjadřuje to, co člověk prožívá, ale může to být i jednota protikladů, když je mezi prožíváním a chováním nějaký rozpor (například když člověk něco předstírá nebo zastírá) . Ke studiu prožívání a chování pak přistupuje ještě zkoumání produktů lidské psychiky (deníky, výtvarné a jiné produkty) .

Dnešní pojetí předmětu psychologie: Psychologie je chápána jako věda o prožívání, chování a psychologických aspektech produktů činnosti:

chování

prožívání

předmět

psychologie

psychologické

aspekty produktů

činnosti

18

MILaN NaKONEřNÝ / OBECNÁ PSyCHOLOGIE

Klíčové pojmy této definice, prožívání a chování, budou podrobněji vysvětleny dále; zatím můžeme podat dvě následující rovnice (druhá navazuje na první):

psychologie = věda o psychice psychika = prožívání a chování

Existují ovšem varianty tohoto pojetí předmětu psychologie, vyjádřené hlavně nahrazováním pojmu prožívání pojmem mentální procesy a vypouštěním výroku o psychologických aspektech produktů činnosti (čili produktů chování) . Tak je například psychologie definována také jako věda o mentálních procesech a chování nebo dokonce o chování a psychických procesech . Tak kupříkladu autoři velmi populární učebnice psychologie, původně americké, ale překládané i do jiných jazyků a vydávané v dalších a dalších vydáních, R . J . Gerrig a P . G . Zimbardo (angl . 2004, něm . 2008, s . 2 n .) definují předmět

psychologie formálně jako: „vědecké zkoumání chování individuí a je

jich mentálních procesů“ a pojmy tvořící definici psychologie vyme

zují následovně:

• Chování „je prostředek, jímž se organismus přizpůsobuje prostředí.

Chování znamená aktivitu. Předmětem psychologie je z větší části

pozorovatelné chování lidí a různých druhů zvířat. Smích, pláč, běh,

bití, mluvení a dotýkání jsou některé zřejmé příklady pozorovatelné

ho chování.“ • Mentální procesy: Mnozí psychologové poznali, že „nelze pocho

pit lidské chování bez toho, že by chápali také mentální procesy,

způsoby práce lidského ducha. ... Mnoho psychologů věří, že men

tální procesy představují nejdůležitější aspekt psychologického

zkoumání.“

Oba autoři však bohužel nikde nevymezují pojem mentální ani duchovní procesy, ale v souvislosti s kognitivní psychologií píšou o „objevení duchovních procesů“ a připomínají, že v kognitivní psychologii se chápou „vyšší duchovní aktivity, jako je užívání řeči nebo řešení problémů, jako jejich jednotlivé procesní komponenty“. To je však velmi neurčité vymezení, a je-li duchovním aktem užívání řeči, pak je jím i nadávka, a patří-li sem i řešení problémů, pak je duchovním aktem i primitivní řešení problémů pokusem a omylem .

O nic lépe není předmět psychologie vymezen ani v jiné populární a u nás rozšířené učebnici psychologie redigované R . L . atkinsonovou a dalšími (2000, čes . 2003, s . 3), kde se uvádí: „Psychologie může být definována jako vědecké studium chování a duševních procesů“ a vzápětí se konstatuje, že „za touto definicí je skryto udivující množství témat“, nicméně co jsou duševní procesy, se z tohoto textu nedozvíme .

PŘEDMěT PSyCHOLOGIE, JEJí SySTéM a METODOLOGIE

V pokusech o vymezení předmětu psychologie, které by mělo být spojeno s výkladem pojmů, jimiž je předmět psychologie definován, se objevují dva nedostatky ve vymezování předmětu psychologie: ► „nedotažené“ vymezení: nedozvíme se nic o tom, čím je psychologie

definována, tedy co je to psychické či mentální; ► jednostranné vymezení: buď že psychologie je vědou o chování, jak

to chápal J . B . Watson (1925), nebo že psychologie je vědou o pro

žívání, jak to chápal představitel psychologického personalismu

W . Stern (1950) . Paradigma psychologie jako vědy o psychice Slovo paradigma znamená vzor, přeneseně formuli, která vyjadřuje podstatu nějakého předmětu, například jevu . Paradigma psychologie jako vědy o psychice by tedy mělo vyjadřovat podstatu psychiky; omezujeme-li se na psychiku lidskou, pak tedy lidské psychiky . V empirických vědách znamená slovo podstata zachycení podstatného, tedy již dále neanalyzovatelný koncept, obsah, jímž se něco popisuje nebo vysvětluje . V našem případě tedy půjde o lidskou psychiku . Nejprve tu budou uvedeny následující klíčové teze o lidské psychice (dále jen psychika), které jsou pokračováním obou rovnic, uvedených na předcházející stránce: ► Psychika může být charakterizována fenomény prožívání a chování . ► Prožívání a chování jsou odpovědí lidského individua na trvalejší

nebo aktuální situaci, v níž se nachází; označují se proto jako re

akce . ► Psychické reakce vyplývají z interakce vnitřního psychického uspo

řádání individua a dané situace; toto vnitřní uspořádání tvoří ote

vřený a živý systém dispozic, který se označuje jako osobnost .

Výše uvedené lze vyjádřit následujícím schématem:

aktuální

činnosti

trvalejší chování

prožívání

produkty

situace osobnost reakce

vnitřní

psychické

uspořádání

individua

Uvedený vzorec lze nyní vyjádřit následující symbolickou formulací, kde: S = situace, O = osobnost, R = psychická reakce, f = funkce