načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Obchodníci s lidmi - Loretta Napoleoni

Obchodníci s lidmi

Elektronická kniha: Obchodníci s lidmi
Autor: Loretta Napoleoni

- Organizovaný zločin v pozadí džihádistického terorismu. - Mezi břehy Středozemního moře probíhá rafinovaná a skrytá obchodní výměna. Zbožím jsou uprchlíci ze zbídačelých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 219
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Merchats of men ... přeložil Aleš Valenta
Skupina třídění: Trestní právo
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9901-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Organizovaný zločin v pozadí džihádistického terorismu.

Mezi břehy Středozemního moře probíhá rafinovaná a skrytá obchodní výměna. Zbožím jsou uprchlíci ze zbídačelých a násilím zasažených zemí Afriky a Asie, obchodníky džihádisté různého ražení. Tento nový a mimořádně nebezpečný druh organizovaného zločinu se zrodil z neúspěchů západní zahraniční politiky, „války proti teroru“ po 11. září 2001 a ze ztroskotání tzv. arabského jara. Obchodníci s lidmi těží z destabilizace celých států a oblastí, od severní Afriky po Levantu. Jsou propojeni s mezinárodními džihádistickými organizacemi, jako jsou různé odnože al-Káidy nebo Islámský stát (Dá‘iš) v Sýrii a Iráku. Loretta Napoleoni, expertka na problematiku financování terorismu, sleduje počátky džihádistického byznysu ve formě pašování kokainu ze západní Afriky, únosů cizinců v oblasti subsaharské Afriky a poté organizovaného obchodu s uprchlíky v posledních několika letech. Kniha je založena na zkušenostech těch, kdo se podíleli na vyjednávání o výkupném za unesené Evropany, protiteroristických expertů i bývalých rukojmí teroristů. Přináší nový pohled na jedno z nejnaléhavějších témat dneška.

(jak džihádisté a ISIS proměnili únosy a pašování uprchlíků v miliardový byznys)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Loretta Napoleoni - další tituly autora:
Obchodníci s lidmi -- Jak džihádisté a ISIS proměnili únosy a pašování uprchlíků v miliardový byznys Obchodníci s lidmi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

LORETTA NAPOLEONI

OBCHODNÍCI S LIDMI


OBCHODNÍCI

S LIDMI LORETTA NAPOLEONI

Jak džihádisté a ISIS

proměnili únosy

a pašování uprchlíků

v miliardový byznys

VYŠEHRAD


Luigimu Bernabò in memoriam


Z anglického originálu Merchants of Men,

vydaného nakladatelstvím Seven Stories Press

roku 2016, přeložil Aleš  Valenta

Obálku navrhl Jon Gilbert

Typografie Vladimír Verner

Odpovědný redaktor Filip  Outrata

Redakčně spolupracovala Kateřina Zerzánová

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol.  s r.  o.,

v Praze roku  2017 jako  svou  1696. publikaci

Vydání v  elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v  tištěné podobě)

Doporučená cena  E-knihy 180  Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol.  s  r.  o.,

Praha 3,  Víta  Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Loretta Napoleoni

Merchants of  Men. How  Jihadists and  Isis 

Turned Kidnapping and  Refugee Trafficking 

into a Multibillion-dollar Business

Copyright © 2016 by Loretta Napoleoni

This  edition was  licensed by  Seven Stories Press, Inc.,  New  York, U.S.A., 

the  originating publisher.

Translation ©  Aleš  Valenta, 2017

ISBN 978 -80 -7429 -926-1

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz


OBSAH

Předmluva ........................................... 9

Prolog  .............................................. 13

ČÁST PRVNÍ

  1. Protokol al-Qá‘idy v islámském Maghribu ...............  19

  2. Krmení medvědů ................................... 32

  3. Obchod migranty ...................................  42

  4. Ekonomie pirátství  .................................  56

  5. Spojení mezi somálskou diasporou a Perským zálivem ......  70

  6. Klam a podvody syrské občanské války..................  80

ČÁST DRUHÁ

  7. Vyjednavač........................................  95

  8. Výkupné.......................................... 100

  9. Zlatá hodina – anatomie únosů......................... 110

 10. Kořist – hledání nové identity ......................... 122

 11. Mytologie západních rukojmích........................ 136

ČÁST TŘETÍ

 12. Konec pravdy ...................................... 153

 13. Hra v šachy se životy rukojmích ....................... 167

 14. Uprchlický příběh lásky .............................. 175

 15. Politický bumerang.................................. 183

Epilog: Brexit......................................... 195

Glosář............................................... 199

Poděkování........................................... 207

Rejstřík.............................................. 211



|

9PŘEDMLUVA

PŘEDMLUVA Můj  výzkum v oblasti únosů a obchodu s lidmi začal před  více  než  deseti  lety.  Krátce po jedenáctém září  jsem  se  v několika městech po celém  světě  setkala s lidmi, kteří  se aktivně účastnili boje  proti  terorismu a praní  špinavých peněz. Všichni se  shodli na tom, že  americký zákon o boji  proti terorismu (the Patriot Act, 2001) umožnil kolumbijskému kartelu  sjednat společný podnik s italským organizovaným zločinem za účelem  vyprat peníze plynoucí z obchodu s drogami v Evropě a Asii a najít nové  možnosti, jak  doručit kokain na starý kontinent. Venezuela, nechvalně  známé Zlaté pobřeží západní Afriky, odkud vyplouvaly karavany s čer- nými otroky do Ameriky, a Sahel se  staly  jejich překladištěm. 

Afričtí překupníci se  brzo  tomuto byznysu přizpůsobili a převáželi  kokain přes  celý  kontinent. Jejich hlavním útočištěm se  stalo  město Gao   v Mali, odkud droga putovala přes  Saharu k pobřeží Středozemního moře  v Maroku, Alžírsku a Libyi. Flotily malých člunů pak  převážely kokain  dále  do Evropy. 

V roce 2003  skupina bývalých členů Alžírské ozbrojené islámské skupiny  (GIA), zapojená do překupnictví v subsaharských regionech, zajala  a unesla v Mali a jižním Alžírsku 32  Evropanů. Rukojmí byli  převezeni  pašeráckými subsaharskými trasami do táborů v severním Mali. Evrop- ské  vlády zaplatily vysoké výkupné, aby  dostaly své  občany zpět,  a tyto   peníze obratem financovaly vznik nové ozbrojené skupiny: al-Qá‘idy  v islámském Maghribu (AQIM). 

Mezi lidmi, které  jsem  potkala po jedenáctém září,  bylo  několik osob,  které se  zúčastnily jednání o propuštění rukojmích. Jako  prostředníci  mají  do obchodu s lidmi jedinečný vhled. Z našich rozhovorů vyply- nulo, že  únos  32  Evropanů prokázal, že  únosy lidí  ze  Západu by  mohly  být  významným zdrojem příjmů pro  kriminální a ozbrojené organizace.  Lov  na ně mohl začít.

|

PŘEDMLUVA

Ve druhé polovině srpna, skoro pět  let  po 11. září,  urychlil obchod  s kokainem destabilizaci oblasti Sahelu. Téměř se  rozpadlo několik států  a jejich obyvatelstvo bylo  nuceno hledat cestu do Evropy se  statusem  ekonomických migrantů. Al-Qá‘ida v islámském Maghribu si  pospíšila  a investovala do jejich přepravy část  svých příjmů, pocházejících z únosů. 

Vyjednavači se  domnívají, že  neschopnost západních vlád  odsoudit únosy v Sahelu znemožnila provést v oblasti jakoukoli včasnou intervenci. Proto bylo  pro  únosce snadné přeorientovat se  na obchod s lidmi.

Jako  komentátorka temné stránky globalizační ekonomiky jsem  zjistila,  že  politika utajování měla  původ v té  části  Západu, která nechtěla  přiznat, že  globalizace selhala. Rychlý nárůst počtu států, kde  od pádu  Berlínské zdi  selhalo právo a pořádek, poskytl příležitost pro  historicky  bezprecedentní rozmach únosů a obchodu s lidmi. A mlčení velkých  států  umožnilo, aby  se požár nekontrolovatelně rozrůstal. Jako  kdyby se  všichni hasiči rozhodli stávkovat během lesního požáru.

Vysoce postavení vyjednavači a bývalí rukojmí se  shodují na tom, že  nabídka případných úlovků byla  bohatá. Falešný pocit bezpečí v glo- balizovaném světě za posledních pětadvacet let  dodal odvahu mladým,  nezkušeným členům First Nations Club –  budu  jim  říkat  lidé  ze  Západu  navzdory tomu, že  možná pocházejí z Tokia nebo  Santiaga, z New Yorku  nebo Kodaně –, aby  prozkoumávali svět  a podávali zprávy z každého  kouta globální vesnice. Nebo aby  přinášeli pomoc obyvatelstvu uvězněnému ve válečných zónách nebo  sužovanému politickou anarchií. Tito   reportérští tovaryši a humanitární pracovníci se  stali  jedněmi z prvních  cílů  moderních únosců. 

Od 11. září  množství únosů exponenciálně vzrostlo a stejně tak  sumy  požadované jako  výkupné. V roce 2004 mohly v Iráku rukojmím ze  Západu pomoci na svobodu 2  miliony dolarů. Dnes to  může být  více  než  10  milionů. Člen italské zásahové jednotky vtipkoval, že  osvobození  Grety Ramelli a Vanessy Marzullo – dvou mladých Italek unesených  v Sýrii v roce 2014  a prodaných frontě an-Nusra – stálo  Itálii  téměř jeden  procentní bod  jejího HDP, tedy  13  milionů eur!  Rovněž se  znásobil počet  soukromých bezpečnostních agentur specializujících se na únosy a cena  jejich služeb rychle stoupla. Před  deseti lety  to  bylo  1000  dolarů na den,  dnes  je  to  3000 dolarů.

Je  ekonomika únosů imunní vůči  ekonomickým zákonům? Deset let  nebývale nízké inflace spolu s velkou konkurencí mezi únosci a mezi  soukromými bezpečnostními agenturami by  mělo ceny  stlačit dolů, ale 

|

11PŘEDMLUVA

ony  naopak vzrostly. Důvod je  jednoduchý: počet potenciálních obětí  ze Západu je téměř nekonečný, přičemž vlády a soukromí vyjednavači  spolu soutěží o možnost osvobodit své občany a s tím stoupají ceny   za zprostředkovatele, informátory, řidiče a další. 

Dnes víme, že  export západní demokracie do každého kouta globální  vesnice selhal. Od pádu Berlínské zdi  se  svět  stal  mnohem nebezpečnějším  místem nejenom pro  Severoameričany a Evropany, ale  i pro  Asiaty,  Afričany a Latinoameričany, přičemž miliony z nich byly  nuceny stát  se  migrujícími dělníky a ekonomickými uprchlíky. V důsledku toho, že  lidé  ze  Středního východu sdílí  jejich pochmurný osud, byznys lovců  rukojmích se  v tomto regionu znovu rozmáhá. Nyní se  však  zaměřuje  na přepravu lidí  na útěku před  bídou a důsledky občanské války. Dnes  se  tito  obchodníci s lidmi soustřeďují na nový druh  lidského nákladu:  nebrat rukojmí, ale  raději uprchlíky. Mezi únosy a přepravou migrantů  existuje vzájemná závislost. 

Když v roce 2015 vypukla na Středním východě uprchlická krize,  únosci a pašeráci se  stali  převaděči velmi snadno. Už  měli  zavedenou  promyšlenou organizační strukturu a k dispozici spoustu peněz získaných  z prodeje rukojmích, které mohli investovat do tohoto nového podniku.  S příjmy okolo 100  milionů dolarů za měsíc v létě 2015 obchodníci  s lidmi k evropským břehům dopravovali desítky tisíc  lidí  týdně. Je  to  výnosný byznys, protože poptávka daleko převyšuje nabídku a cena  za dosažení Evropy se  stále  zvyšuje. Před  deseti lety  někdo mohl za pře- pravu ze západní Afriky do Itálie zaplatit pašerákovi 7000  dolarů. V létě  roku  2015  tato  suma představovala cenu  za překonání krátké vzdálenosti  ze  Sýrie do Turecka a Řecka.

Patnáct let  po zničení Dvojčat je  většina muslimského světa v pohybu.  Obchodníci s lidmi a směs kriminálníků a džihádistických skupin, kteří  chytají, kupují a prodávají lidi  za peníze, slaví  vítězství. Co  bude dál?

Migranční krize  by  mohla donutit celý  kontinent, aby  se  postavil proti  pokrytectví svých vlastních politiků, kteří  mlčí  ve chvíli, kdy  by  měli  promluvit co  nejhlasitěji, jakož i proti absurdnímu mýtu, že  směřujeme  k integrované a rovnostářské Evropě. Migranční krize však  také  znovu  obnažuje pomíjivost naší  úcty  k lidskému životu a obraně lidské důstojnosti. Obchodníci s lidmi se  neliší od obchodníků s otroky v osmnáctém  století, od kolonizátorů v devatenáctém století nebo  od nacistů ve století  dvacátém; ti  všichni si  mysleli, že  mohou po libosti nakládat se životy  ostatních. 

12

|

PŘEDMLUVA

Vzhledem k povaze jejich povolání jsem  nemohla uvést jména vyjedna

vačů, kteří  mi  pomohli porozumět tak  komplexnímu fenoménu, jakým 

únosy jsou. Jejich anonymita musí být  zachována z bezpečnostních 

důvodů. Jsou  to  lidé,  kteří  často riskují život, aby  zachránili život  někoho 

jiného, lidé,  kteří  mají  rozsáhlé sítě  informátorů v zemích, kde  jsou  únosy 

na denním pořádku. Namísto vymýšlení pseudonymů jsem  jejich jména 

vynechala a všeobecně naznačila něco  o okruhu jejich působnosti, vlivu 

nebo  původu. Nejčastěji jsem  je  jednoduše nazvala „vyjednavači“.

|

13PROLOG

PROLOG Jsou  tři  hodiny odpoledne a venku už  je  hluboká tma.  Předměstí Umeå,  univerzitního městečka v severním Švédsku, pokrývá sněhový koberec.  Ulice jsou prázdné a těch několik aut, která potkáváme, jede se zapnu- tými  světly. Bez  jejich reflektorů, které ji  ozařují, by  byla  silnice nerozeznatelná od předzahrádek. Zatímco jedeme, kombinace tmy  a světel,  odrážejících se  od sněhu, vytváří podivné optické iluze. 

Když dorazíme k hotelu, otevřu dveře od auta a mám pocit, jako   kdybych vstupovala do chladničky. Je  taková zima, že  mohu odhadnout  kapacitu svých plic,  které se  naplňují vzduchem o teplotě pod  bodem  mrazu. Je  konec listopadu 2006; podle kalendáře by  měl  být  stále  podzim,  ale  vypadá to  spíš  na arktickou zimu. 

Přijeli jsme  do Umeå na Iraqi Equation, projekt spojující politiku  a umění, který je  součástí úsilí  skupiny umělců a intelektuálů pokračovat  v opozici proti  válce v Iráku docela jinak než  „preventivním útokem“.  Po měsících a měsících demonstrací proti  vojenské intervenci na jaře  2003 se  svět  zklidnil, možná proto, že  byl  hluboce šokován Bushovým  a Blairovým vzdorem a jejich lhostejností k veřejnému mínění. O tři  roky  později naše  skupina stále  bojuje; je  to  naše  povinnost, protože víme,  co  se  v Iráku děje. 

Mezi umělci je  několik Iráčanů. Přiletěli, jakmile přistály koaliční  síly,  napadané mnoha ozbrojenými skupinami v zemi. Invaze rozpou- tala  po desetiletí potlačovaný vztek, když  se  zločinci, džihádisté, nově  zformované šíitské milice a prosaddámovské skupiny vrhli  proti  civilnímu obyvatelstvu. Pro  ty,  kteří  uprchli a připojili se  dnes  k nám v této  místnosti, je  přílet pouze fyzický; jejich srdce a mysli jsou  pořád tam,  připoutané neviditelným vláknem ke kruté realitě „osvobozeného“ Iráku.

Řekli nám, že  na otevření výstavy bude hodně Iráčanů, ale  neočekávali jsme, že  jich  tu  bude  na dvě stě.  Počtem převýšili Švédy. Muži, 

|

PROLOG

ženy, a dokonce i děti, zachumlaní do teplého oblečení, přišli zblízka  i zdaleka, odolávajíce severskému klimatu. Tiše  proudí do výstavních  místností, potřásají si  s námi rukama, usmívají se  a počínají si  svlékat  oblečení, jednu vrstvu za druhou. Brzo je  arabština hlavním jazykem,  který je  tu  slyšet. 

Některé ženy  vyndávají ze  svých zavazadel velké nádoby s jídlem  zabalené do tenké fólie  a pokládají je  vedle sýra  a zeleninových svačin,  které poskytli organizátoři akce. Jejich pokrmy vypadají rozmanitě  a lahodně a jejich aroma dráždí naše  nosní dírky. Když Catharine Davi- dová, umělecká vedoucí projektu, začíná svůj  projev, máme pocit, jako  kdybychom začínali slavit, možná svatbu mezi Švédy a Araby. Je  to  kouzelný a nezapomenutelný pocit. Na chvíli všichni zapomínáme na to,   že  toto  je  počátek akce, která má  odsoudit vojenskou agresi. 

Později toho  večera, když se  lidé  začínají loučit, přistoupí ke mně  mladý muž. Na Iráčana je  neobvykle plavý, má  široká ramena a je   střední výšky. Představuje se  jako  Rašíd, což  je  běžné irácké jméno, ale  já  vím,  že  není  pravé. Něco v jeho světle hnědých očích s tím jménem  nesouhlasí. Také mluví anglicky se  silným francouzským přízvukem,  což  je  typické pro  Severoafričany. Rašíd říká,  že  četl  moje  knihy a chce  mi  pogratulovat k mé práci. Začínáme hovořit. Chce znát  mé  kontakty  na bývalé mudžáhidy v Londýně. Znám toho  a toho? Zmiňuje několik  Alžířanů, kteří  přiletěli do Londýna po vojenském převratu a dostali azyl.  

Rašíd je  trpící  duše. Dochází mi,  že  se mnou chce  mluvit o něčem temném  ze  své  minulosti, ale  neví,  jak  začít.  Navrhuji tedy  návrat do hotelu,  kde  si  můžeme dát  horkou čokoládu. A tak to  i uděláme.

Nikdy mi  neřekne své  skutečné jméno, ale  prozradí svou  národnost  a věk: je  z Alžírska a právě oslavil 29.  narozeniny.

Jeho  otec  byl  jedním ze  zakladatelů Islámské fronty spásy. Brzo  po vojenském převratu (podporovaném Francouzi a dalšími Evropany)  byli  jeho  otec  i bratři uvězněni. Všichni se  ztratili v chaosu alžírského  politického vazebního systému. „Když policie přišla zatknout otce  a bratry,  byl  jsem  rybařit,“ říká  Rašíd. Byl  z rodiny nejmladší, v té  době  mu  bylo  jen  patnáct let,  a o politiku se  nezajímal. Chtěl se  stát  námořníkem  a rybářem a procestovat svět.  „Ale  poté, co  zatkli mého otce  a bratry,  jsem  se  musel začít  o politiku zajímat, ať  už  jsem  chtěl  nebo  ne.“

Rašídova matka zařídila, aby  mohl okamžitě opustit Alžírsko. Ale  ten  samý večer, když  se vrátil  z rybářské výpravy, se Rašíd připojil k mužům, 

|

15PROLOG

kteří  patřili ke skupině jeho  otce  a z nichž několik bojovalo v Afghánistánu  jako  mudžáhidové. Zamířili na jih, na kraj Sahary, kde  se  přeskupili  a začali plánovat návrat.

Rašíd strávil několik následujících let  v jižním Alžírsku, v saharské  poušti, tisíce kilometrů od svého milovaného moře. Nikdy se  nepřipojil  ke GIA, Alžírské ozbrojené islámské skupině. GIA vznikla na troskách  Islámské fronty spásy, která bojovala proti vojenskému režimu skoro  deset let,  čímž rozpoutala v Alžírsku další krvavou občanskou válku.  Místo toho  se  stal  pašerákem, bez  přestání křižujícím transsaharské cesty.

Potom přišlo 11.  září.  „Všechno se  změnilo,“ říká.  „Celé roky  jsme  vedli  jednotvárný život, pašovali jsme  hlavně cigarety z Alžírska do Mali  a západní Afriky. Ale  náhle tu  byly  nové  možnosti. Celá  oblast pukala  zuřivostí a pýchou. Začali jsme  převážet zbraně, drogy a pak někdo dostal  nápad: pojďme začít  s únosy.“

Z pašeráka se  Rašíd stal  únoscem, což  byla  práce, kterou si  ošklivil.

Když Rašíd přestává mluvit, podívám se  ven.  Sněží tak  silně, že   obloha se  zdá  bílá.  Jaký  to  musí  být  kontrast s horkem Sahary, pomyslím  si.  Jaká  změna pro  lidi  jako  Rašíd, kteří  se  narodili a vyrostli v horkém  podnebí. „Proč ten  příběh vyprávíš?“ ptám  se  konečně. Rašíd neodpoví  hned. Chvíli mně  hledí přímo do očí, hledaje správná slova. Nakonec  řekne: „Někdo to  musí  vědět.“

Odchází z hotelu pěšky a jeho stopy rychle zahlazuje sníh.  Vím,  že  ho  už  nikdy neuvidím. Ani  nevím, kde  žije  nebo  co  dělá.  Všechno, co  vím,  je  to,  že  nějaký čas  poté,  co  jeho  skupina začala přepravovat migranty ze  západní Afriky do Libye, se  Rašíd dokázal dostat na člun do Itálie, když  předstíral, že  je  iráckým uprchlíkem. Psal  se  rok  2005 a Evropa vítala  příchozí z této země. Ze  Sicílie se  dostal na chráněné území Švédska.  Když se  ho  zeptali, odkud je,  řekl:  „Jsem Iráčan.“ Za pomoci lži,  která  nikomu neublížila, unikl násilnickému životu, který si  sám  nevybral.  Můžeme ho  z něčeho vinit?   ČÁST PRVNÍ

PROTOKOL AL‑QÁ‘IDY V ISLÁMSKÉM MAGHRIBU

|

19

KAPITOLA PRVNÍ

Protokol al‑Qá‘idy v islámském Maghribu Na konci ledna 2011 vyrazila Maria Sandra Mariani ze  San  Casciana  ve Val di  Pesa, malého města v Toskánsku, a zamířila na jihovýchod  alžírské Sahary.

1

 Třiapadesátiletá Italka se těšila na svou každoroční 

dovolenou v nesmírně krásné oblasti Maghribu. Zamluvila si  místo ve skupinovém zájezdu po místních přírodních památkách a archeologických  nálezech – některé z nich se  datují až  do období neolitu – a rovněž  plánovala strávit několik dní  návštěvami místních vesnic. Každou zimu  od roku 2006  Mariani trávila svou  dovolenou v saharské poušti zčásti jako  turistka a zčásti jako  „dobrovolná humanitární pracovnice“, aby – řečeno  jejími slovy – „přivezla léky  a materiální pomoc místním lidem“.

2

 Stejně 

jako  mnohokrát předtím si  zamluvila zájezd u Ténéré Voyages, známé  cestovní agentury zaměřující se  na Saharu. Jejím průvodcem měl  být  opět  Azíz, zdvořilý Alžířan, s nímž se  Mariani postupem času  spřátelila  a který ji  a její  rodinu dokonce navštívil v Toskánsku.

Když přistála na letišti v Džánitu, zhruba sto  šedesát kilometrů od hra

nice  Alžírska a Libye, byl  Azíz  první osobou, kterou Mariani spatřila.  Přivítal ji,  a když viděl, jak  je  bledá, zeptal se,  jestli  měla  těžkou cestu.  Mariani řekla, že  jí  není  dobře. „Musela jsem  sníst  něco  špatného v letadle  a necítila jsem  se  dobře,“ přiznává, „ale  dali  jsme  se  rovnou na cestu.  Mířili jsme  na Tadrártskou poušť

3

 mezi  Alžírskem a Libyí. Ani  o několik 

1

Tato  kapitola obsahuje věty  převzaté ze  souboru rozhovorů s několika vyjednavači,  vedených Lorettou Napoleoni během uplynulého desetiletí. 2

Autorčin rozhovor s Marií Sandrou Mariani vedený v srpnu 2015 přes  Skype a v říjnu  2015 ve Florencii. Veškeré citace v této kapitole pocházejí z těchto rozhovorů. 3

Pohoří Akákús nebo  také  Tadrárt Akákús (označení Tadrárt je  ženský tvar  slova „hora/ pohoří“ v jazyce Berberů) je  pohoří na západě libyjské pouště, části  Sahary. Leží  na východ  od libyjského města Ghát  a táhne se  zhruba 100  km  na sever od hranice s Alžírskem. Vytváří  je  různorodá krajina, od barevných písečných dun  rozličných barev až  po brány, soutěsky,  osamělá skaliska a vyschlá koryta řek  (tzv. vádí). Přestože je  tato  krajina jednou z nejsušších  oblastí Sahary, existuje tu  vegetace a v horách se  nalézá množství pramenů a studní. Tento 

|

KAPITOLA PRVNÍ

dnů  později mi  nebylo lépe.  Azíz  navrhl, abychom se  zastavili v malém  turistickém letovisku, kde  bylo  jenom několik bungalovů, které rovněž  patřily Ténéré Voyages.“

Mariani potřebovala několik dnů  na uzdravení. Druhého února se  cítila  natolik dobře, že  mohla podniknout malý  výlet. „Byl  to  skvělý  den,“ vzpomíná. „Světlo, vzduch, krajina, všechno bylo  dokonalé. Byla  jsem  šťastná, že  jsem  zase  v pořádku, šťastná, že  jsem  na své milované  Sahaře.“

Mariani a Azíz přijeli zpátky do letoviska se  západem slunce. „Vystou- pila  jsem  z auta a náhle, zatímco jsme  kráčeli k bungalovům, Azíz  uviděl  dvě  černá SUV, která se  rychle blížila. Myslel, že  to  jsou  zloději nebo  pašeráci. Řekl  mi:  „Jděte, jděte, neměli by  vás  vidět.“ Spěchala jsem  k budovám, ale  oni  už  mě  zahlédli. Jak  jsem  se  dozvěděla později, zpo- zorovali mě  dalekohledem; byli  se  poohlédnout po cizincích. Neměla  jsem  závoj, protože kolem nikdo nebyl. Byli  jsme  uprostřed pouště a hotel  byl  prázdný, takže jsem  nepřemýšlela o tom, že  bych  se  zahalovala. Ale  viděli mě  a věděli, že  jsem  turistka ze  Západu,“ vzpomíná Mariani. 

Muži rychle obstoupili ženu středního věku, Azíze a hotelového  vrátného. „Dlouho se  ptali  ‚Kde jsou  další  turisté? Kde  je  váš  manžel?‘  a nemohli uvěřit, že  jsem  tam  sama,“ říká  Mariani. „Také mluvili ang- licky, protože si  mysleli, že  jsem  Angličanka. O dvacet dnů  dřív  byla  v tomto letovisku velká skupina Angličanů na novoroční dovolené.“

Zklamaní muži, kteří  očividně čekali, že  najdou hodně lidí  ze  Západu,  popadli Mariani a nacpali ji  na zadní sedadlo jednoho ze  SUV. Dva  z nich  poté  donutili vrátného a průvodce, aby  je  následovali v Azízově autě.  „Když mě  zamkli v SUV, všichni jsme  pochopili, že  to  nejsou lupiči nebo  pašeráci, ale  únosci. Cítila  jsem  beznaděj, srdce  mi  pokleslo a lapala jsem   po dechu,“ říká  Mariani. „Později, když  jsem  se jich  zeptala, co  jsou  zač,   se  na mě podívali a s pýchou řekli: ‚Jsme al-Qá‘ida.‘“

Když přišla noc,  Mariani se  nacházela sama v zadní části  nákladního  vozu, který přes  poušť převážel 14  členů al-Qá‘idy v islámském  Maghribu. Nicméně vidět  za sebou světla Azízova auta  bylo  uklidňující.  „Azíz byl  můj  přítel. Byla  jsem  si  jistá,  že  mě  ochrání,“ přiznává. Ale  zhruba po pěti hodinách cesty se  její  únosci rozhodli nechat průvodce  prostor je  znám díky  pravěkému umění a v roce 1985 byl  zapsán na Seznam světového  dědictví UNESCO kvůli vzácným malbám a rytinám, datovaným mezi  roky  12 000 př. n. l.  až  100  n.  l. Wikipedia, The Free Encyclopedia:  „Tadrart Acacus.“ https:// en.wikipedia.org/ wiki/Tadrart_Acacus.

PROTOKOL AL‑QÁ‘IDY V ISLÁMSKÉM MAGHRIBU

|

21

a vrátného odjet, protože jejich auto  nebylo na pouštních stezkách tak  rychlé jako  SUV. „Rozbili světla Azízova auta, takže  se nemohl až   do rozednění vrátit domů, a pak jsme  odjeli,“ vzpomíná Mariani. 

Únosci byli  profesionálové. Věděli, že  se  musí dostat pryč  z místa  únosu tak  rychle, jak  jen  to  bude možné. Koneckonců neměli zájem  o únos dvou Alžířanů. Byli  to  cizinci, které chtěli dostat. Když únosci  odjížděli do noci, nechávajíce Azíze a vrátného osamocené v poušti,  Maria Sandra Mariani pochopila, že  je  naprosto sama.

Italka středního věku, zabořivší se  do zadní části  vozu  a naslouchající  splašenému bušení svého srdce, netušila, že  díky  neskutečné souhře  okolností bylo  její  děsivé utrpení spojeno s kontroverzním americkým  zákonem, který byl  o deset let  dříve přijat Bushovou administrativou:  zákonem o boji proti  terorismu. SPOLEČNÝ ZLOČINNÝ PODNIK Zákon o boji proti  terorismu (the  Patriot Act)  byl  ve Spojených státech  zaveden v říjnu 2001, pouhý měsíc po 11. září.  Omezoval občanská práva   Američanů, posiloval vládní dohled a zavedl soubor nových finančních  a bankovních opatření za účelem narušení mezinárodních kriminálních  aktivit a praní špinavých peněz v amerických dolarech. Kolumbijský  kartel byl  tak  přinucen najít  alternativní cesty pro  pašování kokainu  do Evropy a jiné způsoby, jak  vyprat své  nekalé příjmy. Zvolená cesta  vedla přes  západní Afriku a Sahel. Únosci paní  Mariani, al-Qá‘ida  v islámském Maghribu (AQIM), se  rychle začali v tomto novém byznyse  orientovat. Nejdřív se  zaměřili na únosy cizinců a později na převádění  migrantů. Abychom pochopili řetězec těchto zvláštních událostí, který  udělal z džihádistických bojovníků pašeráky drog, únosce a převaděče,  jakýsi zvláštní druh  „ekonomických teroristů“, je  potřeba vystopovat  peníze až  k jejich zdroji: kolumbijskému kartelu a jeho činnosti  po 11. září.

Až  do útoku na Dvojčata byly  Spojené státy  místem, kde  se  v dolarových bankovkách prala velká část  příjmů pocházejících z obchodu  s drogami.

4

 Protože 80  %  příjmů bylo  v hotovosti – v amerických dola

rech –, někdo musel peníze fyzicky dopravit do USA. Hlavní vstupní  4 

Srov. Napoleoni, Loretta: Terror Incorporated. New  York  2005, kapitola 18.


22

|

KAPITOLA PRVNÍ

bod  se  nacházel v institucích mimo americké území a v bankách Západní  Indie (tzv. shell banks).  The  Patriot Act  tento proces v mnohém ztížil,  ne-li rovnou znemožnil. Například banky americké a banky v Americe  registrované nemohly nadále obchodovat se  zámořskými bankami, jako  byly  například bankovní domy se  sídlem v Karibiku. Tento nový zákon  navíc dal  americkým měnovým úřadům právo monitorovat transakce probíhající v dolarech po celém světě. Proto by  se  americké banky a v USA  registrované zahraniční banky dopustily porušení zákona, pokud by  neupozornily americké měnové úřady na podezřelé transakce v dolarech  kdekoli na světě.

Je  lehké pochopit, proč  byl  zákon o boji proti  terorismu pro  kolumbijský  drogový kartel velkou ranou. Nicméně klíčový problém nebyl ani  tak  způsob, jak  prát  špinavé peníze získané prodejem kokainu na území Spojených států, ale  jak  to  provést v amerických dolarech kdekoli na světě.  A jak převádět zisky z jedné země do druhé, aniž  by  se  o tom dozvěděly  americké měnové úřady. 

Řešení tohoto problému objevil kolumbijský přistěhovalec z Itálie,  Salvatore Mancuso. Jako  vůdce Spojené sebeobrany Kolumbie (AUC),  kolumbijské polovojenské teroristické organizace, uzavřel Mancuso  dohodu mezi  drogovým kartelem a N’dranghetou, kalábrijskou skupinou  organizovaného zločinu, která udělala z nově zrozeného eura  světovou  měnu pro  příjmy z prodeje drog. N’drangheta nabídla plně  připravenou  operaci: prodej kokainu v Evropě a praní příjmů z prodeje drog  na evropských a asijských trzích.

Protože v Evropě chyběla legislativa podobná zákonu o boji proti  terorismu, mohl  tento  nezvyklý společný zločinný podnik snadno uspět.  „Zisky z prodeje drog  ve Španělsku se  staly  příjmem z realitních investic  v Belgii,“ říká  zdroj z Europolu. „Odtud mohly být  rychle převedeny  v eurech do Bogoty bez  jakéhokoliv prověřování.“

5

Po 11. září  se  Itálie, kde  žila  Maria Sandra Mariani, stala  klíčovým  evropským překladištěm a žhavým místem pro  obchod s kokainem. Údaje  pocházející od Guardia di  Finanza, italské agentury pro  vynucování  práva, například ukazují, že  od roku 2001  do 2004 narostlo praní špina- vých  peněz v Itálii o 70  %.

6

 Proto s novým tisíciletím přišel díky  zákonu 

Autorčin rozhovor s úředníkem Europolu, uskutečněný v  roce  2003 v Turíně.

6

Nová společná evropská měna  rovněž zredukovala cenu  praní  špinavých peněz. „Za sta-

rých  časů N’drangheta využívala k vyprání špinavých zisků v různých měnách turistická  centra. Kurz byl  nevýhodný, 50  lir  za 1  dolar, a také to  zabralo mnoho času,“ vysvětluje 

PROTOKOL AL‑QÁ‘IDY V ISLÁMSKÉM MAGHRIBU

|

23

o boji proti  terorismu a chytré strategii organizace N’drangheta v tom,  jak  ho  obejít, počátek skutečného evropského zlatého věku  praní špinavých  peněz. Avšak lodní doprava kokainu z Kolumbie přímo do Evropy  se ukázala být mnohem problematičtější než  praní špinavých příjmů  na Starém kontinentě, jak  ukázal úspěch operace „Decollo“. ZE ZLATÉHO POBŘEŽÍ NA POBŘEŽÍ KOKSU Na podzim 2003 se  italské Guardia di  Finanza podařil zásadní průlom  v operaci s krycím názvem Decollo („Start“), která probíhala tři  roky.   Uskutečnil se  díky  velikému štěstí informátora – vzácnou náhodou při  jednání s N’dranghetou. Informátor odhalil, že  velké množství kokainu  je  připraveno v nákladu kolumbijského mramoru v přístavu Gioia Tauro  v Kalábrii, hluboko na území kontrolovaném N’dranghetou.

Finanční úředníci objevili mezi kvádry mramoru 5500 hermeticky 

uzavřených pytlíků s kokainem, z nichž každý vážil  1  kilogram. Z kapi- tánovy dokumentace se  zjistilo, že  loď  si  pronajala fingovaná vývozně-dovozní společnost Miguel Diez, kterou založil kolumbijský drogový  kartel. Lodní dopravní společnost, dánský Maersk Line, o pravé povaze  nákladu nic  netušila; stejně tak  posádka a kapitán. 

Onen den  byl  mimořádný, jelikož na každý odhalený ilegální lodní 

náklad připadají stovky, ne-li  tisíce, jež  dorazí na své místo určení.

7

Bez  informátora by  bylo  nemožné náklad kokainu objevit. Razie nic- méně odhalila slabinu, spočívající ve spoléhání se  na přímé lodní trasy  do Evropy v prostředí po 11. září.  Zvýšená bezpečnostní opatření po útoku  na Spojené státy  a po teroristických útocích v Madridu a Londýně potvrdila  potřebu jiných tras  a nových zemí  fungujících jako  překladiště pro  dodávky kokainu z Jižní Ameriky do Evropy. Ideálními se  ukázaly být  Venezuela a západní Afrika.

8

vysoce postavený úředník italské Guardia di Finanza.  Srov. Napoleoni, Loretta: Rogue Economics.  New  York  2008, kapitola 3.  7 

Například Gioia Tauro je  třetí  největší přístav v Evropě a osmnáctý největší na světě.  Ročně tudy  projde odhadem 3000 lodí  a 3  miliony přepravních beden. Přístav se  orientuje  na překládku: přesun nákladu z velkých lodí  (výtlak 50 000 tun)  na menší. 8 

Kustusch, Timothy: „AQIM’s Funding Sources – Kidnapping, Ransom, and  Drug Running  by  Gangster Jihadists.“ 361 Security,  28.  listopadu 2012, http://361security.com/analysis/ aqium-funding-sources-kidnapping-ransom-and-drug-running-by-gangster-jihadist.

|

KAPITOLA PRVNÍ

Od poloviny 90.  let  pracoval kolumbijský drogový kartel v sousední  Venezuele na upevnění dobrých vztahů s politiky, které  zasypával penězi,  což  se  ukázalo být  velice prozíravou investicí. Hned po svém zvolení  v roce 1998 Hugo Chávez nabídl útočiště ozbrojeným a kriminálním  skupinám, zapojeným do kolumbijského obchodu s kokainem. Po roce  2001 je  dokonce podporoval v tom, aby  přesunuly své  kokainové plantáže  přes  hranice.

9

 Takže když  na konci roku  2001  kartel pomýšlel využít 

Venezuelu jako  klíčové překladiště k pašování kokainu do Evropy přes  západní Afriku, našel silnou podporu a zavedenou infrastrukturu. 

Jako  své  africké překladiště si  kartel zvolil republiku Guinea-Bissau,  jejíž  část  byla  známá jako  Zlaté pobřeží, onen  nechvalně proslulý úsek  západní Afriky, odkud byli  otroci převáženi do Nového světa. Daniel  Ruiz, který v roce 2006 jako  diplomat OSN v Guineji-Bissau odsoudil  rostoucí podíl státu  na obchodu s kokainem, zaznamenal, že  charakter  země velice komplikoval vypátrání ilegálních nákladů. „Guinea-Bissau  byla  dobrou geografickou volbou pro  překladiště. Je  plochá, patří  jí  souostroví skládající se  z 80  ostrovů, které  jsou  všechny porostlé neprostupnou džunglí, a má  snadný přístup k moři. Je  tam  27  přistávacích drah  vystavěných Portugalci v době válek o kolonie, ideálních pro  malá  letadla  létající z Venezuely přes  Atlantik s nákladem kokainu. A konečně, Gui- nea-Bissau bývala významným centrem rybaření. Proto mají  její  přístavy  velké a prázdné sklady, kde  mohl kartel svůj  kokain skladovat.“

10

Obchodní model, jejž  kartel zavedl, byl  současně sofistikovaný i jednoduchý. „Vždy existovaly dvě  nákladní trasy: jedna malá  využívající  africké prostředníky, kteří  spolkli malé  množství kokainu a cestovali  letadlem – tento náklad představoval hotovost pro  zkorumpování místních  politiků a policie. Potom tu  byla  velká trasa: tuny  nákladu kokainu  schovaného v kontejnerech, v nákladech zboží plujících do Evropy,“  říká  Ruiz.

Nicméně když kartel zakotvil v Guineji-Bissau, našli další, neoče- kávanou cestu, jak  pašovat velké množství kokainu, která se  ukázala  být  velice účinnou a úspěšnou. A to  po souši, po starých subsaharských  9 

Srov. Luscombe, Richard: „Ally of  Hugo Chávez Jailed for  Links to  Colombian Drugs 

Cartels.“ The Guardian,  6.  listopadu 2014, http://www.theguardian.com/world/2014/nov/06/ hug-chavez-colombian-drug-cartels-jude-jail-venezuela. 10

Srov. Ruiz, Daniel: „Drugs, Destabilisation and  UN  Policy in  Guinea-Bissau.“ University 

of  Oxford podcasts, http://podcast.ox.ac.uk/drugs-destabilization-and-un-policy-guinea- -bissau-role-investigative-journalism-oxpeace.

PROTOKOL AL‑QÁ‘IDY V ISLÁMSKÉM MAGHRIBU

|

25

pašeráckých trasách, s kokainem ukrytým v nákladních vozech a SUV.  Byly  to  ty  samé stopy v písku, které o rok později využili únosci Marie  Sandry Mariani k tomu, aby  ji  vystopovali a unesli.

„Věděla jsem, že  v saharské poušti se  hodně pašovalo. Azíz  někdy  ukázal na prázdné kontejnery v písku a řekl mi:  ‚Vidíte to?  Tohle je  po pašerácích, museli tady  zastavit.‘ Pašovali všechno: ropu, cigarety,  hašiš, všechno, po čem byla  poptávka,“ říká  Mariani. Ale  také  něco,  o čem lidé  jako  Mariani neměli tušení: kokain.

Podle bezpečnostních zdrojů vyšel  plný  rozsah narůstající spolupráce  mezi džihádisty a latinskoamerickými kartely najevo, když armádní  úředníci našli  uprostřed pouště v Mali v roce 2009  vyhořelý Boeing 727.  Letadlo bylo  naloženo kokainem a dalším pašovaným zbožím ve Venezuele, přeletělo přes  Atlantik, havarovalo při  přistání a bylo zapáleno,  aby  se  zamezilo získání důkazů.

11

 Týž  rok,  jen  dva  roky  předtím, než 

byla  Mariani unesena a odvezena do Mali, Úřad  spojených národů  pro  drogy a trestnou činnost (UNODC) odhadl, že  každoročně se  přes  západní Afriku do Evropy dostane něco  mezi 50  a 60  tunami kokainu  pašovaného po transsaharských trasách. Toto  množství se  podílelo asi  13  %  na celkovém evropském obchodu s drogami. Drogy určené pro  Evropu jsou  do západní Afriky dopravovány z Kolumbie, v tomto ohledu  zdaleka nejvýznamnější latinskoamerické země, ale  také  z Peru, Bolívie,  Venezuely a Brazílie.

12

Od samého začátku, v letech 2002–2003, bylo  pro  ohromnou síť   afrických pašeráků, kteří  už  kontrolovali transsaharské pašerácké trasy  Sahelu spojující západní Afriku a pobřeží Středozemního moře, snadné  se  zapojit do nového byznysu, který do západní Afriky přinesl kolum- bijský kartel. Pašeráci pocházeli především z Alžírska, Mauritánie, Mali  a Maroka a bylo mezi  nimi  několik skupin džihádistů. Ti  sídlili ve městě  Gao,  které  leží na řece Niger v severovýchodním Mali. Gao  se  brzy  stalo  jedním z hlavních tranzitních bodů  pro  obchod s kokainem pro  Evropu.  Z Gao karavany s drogami mířily na sever přes  Saharu převážně k břehům  Středozemního moře v Libyi. V únoru 2011  cestovala Maria Sandra  Mariani se  svými únosci přesně opačným směrem.  11

Kustusch: „AQIM’s Funding Sources.“

12

Srov. Cristiani, Dario: „Al-Qaeda in  the  Islamic Maghreb and  the  Africa-to-Europe 

Narco-Trafficking Connection“, Terrorism Monitor 8,  č.  43,  listopad 2010, http://www. jamestown.org/single/?no_cache=i&tx_ttnews%Btt_news%5D=37207.#.Vyiu7yguill.

|

KAPITOLA PRVNÍ

Obchod s kokainem byl  velice výnosný a později přispěl k obnově  starých pašeráckých tras,  jakož i k podpoře místní ekonomiky Sahelu  v čase velkých ekonomických nesnází. Zatímco tyto  aktivity udržovaly  místní byznys v běhu, později ještě  více  destabilizovaly region, který  se  od pádu Berlínské zdi  stal  politicky neklidným. Guinea-Bissau byla obzvláště riziková. „Jako třetí  nejchudší země na světě se  60  %  negramotné populace a téměř nulovým zásobováním elektřinou se  Guinea-Bissau stala  jednou z mnoha obětí  rozpadu sovětského bloku. Po zhrou- cení  marxistické vlády v roce 1998 se  země zmítala v občanské válce.  Vzhledem k těmto okolnostem bylo  pro  kolumbijský kartel snadné koupit  si  politickou elitu, policejní složky a rozhodnout o výsledku voleb v roce  2005,“ vysvětluje Daniel Ruiz. 

Nedostatek silné státní autority a důležitost osobních, kmenových  a etnických loajalit pašerákům rovněž usnadnily nerušené provozování  jejich obchodů a rozvinutí sítě  zkorumpovaných úředníků – základní  krok  k zaručení průchodu nelegálního zboží. Nakonec jim  výdělky, které  měli  a utratili v místní oblasti, zaručily respekt místních kmenů. Tak  jako   obyvatelé Cornwallu v 18. století měli  také  lidé  v Sahelu pašování v krvi  po staletí, takže bylo  snadné je  oživit. „Dokonce ještě  předtím, než  začal  obchod s otroky, existovaly v západní a severní Africe hojně používané  pašerácké trasy  přes  Sahel, které  přežily globalizaci,“ píše  Colin Freeman  v Daily Telegraph.

13

Po pádu Berlínské zdi  se například ekonomika Mali  

stala  zcela závislou na zboží pašovaném z Alžírska, které  se  dalo  pořídit  levněji, protože bylo  dotováno alžírskou vojenskou vládou.

14

Za těchto okolností pašování drog  v Sahelu nejen prosperovalo, ale  dokonce se  stalo  prakticky jedinou ekonomickou aktivitou v regionu.  Bylo  jen  otázkou času, než  pašeráci přidají další  zakázaný artikl: lidský  náklad. Tím  byli  cizinci jako  Mariani, unesení kvůli výkupnému, a mig- ranti, kteří  byli  ochotni zaplatit slušné peníze za přepravu, aby  tak  unikli  destabilizaci západní Afriky.  13

Srov. Freeman, Colin: „Revealed: How Saharan Caravans of  Cocaine Help to  Fund 

al-Qaeda in  Terrorists’North African Domain.“ The Telegraph,  26.  leden 2013, http://www. telegraph.co.uk/ne-ws/worldnews/africaandindianocean/mali/9829099/Revealed-how-Saha- ran-caravans-of-cocaine-help-to-fund-al-Queda-in-terorrists-North-African-domain.html. 14

Tamtéž se  uvádí: „Zboží v alžírské socialistické ekonomice založené na vývozu ropy 

je  mnohem levnější než  v chudém, odlehlém Mali, kde  vzrůstá a prosperuje černý trh  se  vším  od benzínu po krupici. ,V severním Mali  pochází všechno jídlo  z Alžírska a do země  se  dostává nelegálními trasami‘, říká  Andy Morgan, britský expert sídlící na Sahaře.“

PROTOKOL AL‑QÁ‘IDY V ISLÁMSKÉM MAGHRIBU

|

27

PROTOKOL AL‑QÁ‘IDY V ISLÁMSKÉM MAGHRIBU Marii Sandře Mariani trvalo týden, než  dospěla na místo určení: do tábora  v severním Mali. Po cestě si  všimla, že  její  únosci velmi dobře vědí,  jak  se  na Sahaře orientovat. „Podél cesty měli  ve skrýších v poušti uložené  jídlo, benzín a rezervní pneumatiky. Věděli přesně, kde  jsou  zásoby a jak   je  dostat ven,“  vzpomíná. Mariani netušila, že  její  únosci měli  skoro  deset let  na to, aby  dotáhli přepravu rukojmích přes  saharskou poušť  k dokonalosti. 

Al-Qá‘ida v islámském Maghribu (AQIM) byla  zčásti založena na pří

jmech z pašování a zčásti na ziscích z výkupného z prvního velkého únosu  cizinců v regionu. V roce 2003 unesla Salafistická skupina pro  kázání  a boj  (GSPC)

15

,  odštěpenecká frakce alžírské GIA,  32  Evropanů a dopra

vila  je  do severního Mali. Jejich velitelem byl  Muchtár Belmuchtár,  jednooký bývalý alžírský mudžáhid. Když evropské země zaplatily 5,5  milionu eur  za propuštění rukojmích, Belmuchtár použil část  výkupného  k financování AQIM.

16

 Poté  se  množství malých zločineckých a džihádi

stických skupin včetně GSPC připojilo k nově vzniklé organizaci. 

Protože AQIM neměla žádné spojení s tradičními finančními zdroji

v Zálivu, už  od počátku byla  finančně soběstačná díky  různým nezákonným aktivitám svých členů v západní Africe a Sahelu, pod  čímž  se  skrývalo především pašování a unášení cizinců. Analytici odhadují, že  AQIM každý měsíc utratila okolo 2  milionů dolarů za zbraně, vozidla  a odměny rodinám, jejichž děti  se  připojily k místním katíbám neboli bojovým jednotkám. V roce 2012 OSN  oznámila, že  rodiny v severním  Mali  obdržely okolo 600  dolarů za dětského vojáka a každý měsíc dostávaly  400  dolarů, pokud dítě  zůstalo zapojeno v aktivním boji.

17

Ceny

za nábor tedy  byly  vysoké.

Tím, že  vydělával ohromné sumy peněz nelegálními aktivitami 

a dobře platil členy vlastní katíby,  se  Belmuchtár stal  v AQIM nesmírně  15

GSPC vznikla v roce 1998  odštěpením od Ozbrojené islámské skupiny (GIA) jako  výraz  nesouhlasu s útoky na civilní obyvatelstvo. Stala se  jednou z mnoha fundamentalistických  islámských organizací majících za cíl obnovení původních islámských tradic v severní  Africe. Nicméně jejím logickým strategickým cílem bylo  svržení národních vlád  a založení  islámského státu. 16

Salafistická skupina pro  kázání a boj (GSPC), z níž později vznikla AQIM, unesla 32  evropských turistů v jižním Alžírsku poblíž hranice s Mali. Turisté byli  propuštěni po zaplacení  6,5  milionu eur  výkupného. 17

Kustusch: AQIM’s Funding Sources.

|

KAPITOLA PRVNÍ

populárním. Dříve, v pozdních 90.  letech, úspěšně rozvinul velice výnos- nou  pašeráckou síť  mezi  Alžírskem a Mali, která mu  vynesla přezdívku  „Pan Marlboro“, podle pašovaných cigaret. Podle Jeana-Pierra Filiu,   profesora středovýchodních studií na Pařížském institutu politických  studií, byl  Belmuchtár oblíbený také  díky  svému rozhodnutí pěstovat  vztahy s pouštními kmeny prostřednictvím sňatkových vazeb. K jeho  oblibě také  přispělo, že  na rozdíl od toho, co  prováděla GSPC ve svém  kabylském útočišti v pohoří Atlas v severním Alžírsku, finančně neodíral  místní populaci.

18

 Stojí  za zmínku, že  o dvacet let  později Islámský stát –  

známý také  jako  Islámský stát  v Iráku a Sýrii, neboli ISIS – realizoval  v Iráku a Sýrii podobnou strategii, aby  získal souhlas místních kmenů. 

Zatímco byl stále  zapojen do pašování drog  a zbraní,

19

Belmuchtár se

zapojil do únosů cizinců v roce 2003 proto, aby  nějak nahradil příjmy  ztracené tím,  že  neterorizoval místní obyvatelstvo. Před  rokem 2003  nebyly únosy cizinců v regionu považovány za výnosný byznys, zvláště  když  vezmeme v úvahu, že  pašování kokainu k severoafrickým břehům  zajišťovalo slušný příjem. Úspěch prvních únosů v roce 2003 nicméně  zločineckým a džihádistickým skupinám ukázal, že  tento nový obchod  za námahu stojí.

20

Na rozdíl od pašování kokainu byly  únosy cizinců podnikem, který 

mohla AQIM provozovat úplně sama, bez  účasti cizích struktur typu   kolumbijského kartelu. Proto příjmy z únosů brzo  překonaly zisky  z pašování drog. Podle vyšetřování New York Times vydělala AQIM  od roku 2003 do roku 2011, kdy  byla  unesena Mariani, na výkupném  165  milionů dolarů.

21

Dodávka cizinců v oblasti byla  také  hojná. Před  svým zajetím neměl 

nikdo z rukojmích ani  ponětí o tom, jak  nebezpečným se  Sahel stal  v rozmezí  pouhých několika let.  Stejně jako  nevěděli, že  transsaharské trasy  se  18

Filippelli, L.:  „Cradle of  Resistance: Algeria’s Kabylia Region.“ Parallel Narratives, http://parallelnarratives.com/cradle-of-resistance-algerias-kabylia-region/. 19

Srov. Filiu, Jean-Pierre: „Could Al-Qaeda Turn  African in  the  Sahel?“, Carnegie Papers, Middle East Program 112,  červen 2010, http://carnegieendowment.org/files/al_qaeda_sahel. pdf. 20

Srov. de  Andrés, Amando Philip: „Organised Crime, Drug Trafficking, Terrorism: The  New  Achilles’Heel of  West  Africa,“ Fride Comment,  květen 2008, http://fride.org/descarga/ COM_Achilles_heel_eng_may08.pdf. 21

Srov. Callimachi, Rukmini: „Paying Ransoms, Europe Bankrolls Qaeda Terror“, New York Times,  29.  7.  2014, http://www.nytimes.com/2014/07/30/world/africa/ransoming-citi- zens-europe-becomes-al-qaedas-patron.html.

PROTOKOL AL‑QÁ‘IDY V ISLÁMSKÉM MAGHRIBU

|

29

intenzivně využívaly pro  pašování kokainu a přepravu migrantů. Pokud  jde  o riziko, jež  představovalo cestování do těchto míst,  věděli o něm tak   málo  jako  Maria Sandra Mariani. „Několik dní  předtím, než  jsem  odletěla  do Alžírska, jsem  na France 24 viděla pořad o dvou francouzských rukojmích, kteří  byli  uneseni v Sahelu o šest měsíců dříve. Sarkozy říkal, že  Francie žádné výkupné nezaplatí,“ dodává Mariani. „Pomyslela jsem  si,   že  pro  něj  to  je  snadné, ale  pro  ta  rukojmí představovalo výkupné rozdíl  mezi  životem a smrtí. Nicméně jsem  nikdy neuvažovala o tom, že  by  se  něco  takového mohlo stát  mně.  Do alžírské pouště jsem  cestovala už pět   let  a nikdy jsem  se  necítila v ohrožení.“

Západní vlády nadále úspěšně zatajovaly před  médii sílící krizi  v oblasti únosů, čímž posilovaly v turistech jako  Mariani a stejně tak  v novinářích falešný pocit  bezpečí v globální vesnici.

22

Zprávy o lidech,

kteří  byli  uneseni, se  jevily jako  naprosté výjimky v oblasti, jež  byla  jinak mírumilovným a bezpečným regionem Afriky. Mimoto scházela  všeobecná povědomost, že  kolumbijský kartel zavedl nové pašerácké  stezky přes  Saharu, že  se  tam  rozmáhá nový typ  zločinů a že  z obojího  bohatnou džihádistické organizace. 

Únosy cizinců se  brzo  staly tak  výnosnými, že  al-Qá‘ida v Afghánistánu vydala tištěné pokyny, jak  zavést tuto  praxi i v dalších oblastech, podporujíc své  přidružené džihádistické skupiny, aby  se  podle  vzoru AQIM v Sahelu zapojily do byznysu únosů lidí  ze  Západu. Poté  se  unášení cizinců stalo  známým jako  protokol al-Qá‘idy v islámském  Maghribu, což  byl  model, který – jak  uvidíme – bude napodobován po celém džihádistickém světě.

23

Protokol AQIM se  zaměřoval na únosy cizinců v oblastech bez  skutečné státní autority: v rozvrácených nebo  napůl rozvrácených státech,  kterých bylo  v Sahelu skutečně mnoho – například Niger, jižní  Alžírsko,  Mauritánie, Mali a další. Velmi důležitý byl  také  přístup AQIM  22

Zatímco žádná z místních či  západních zpravodajských služeb nespojovala AQIM 

s organizovaným obchodem s drogami z druhé strany Atlantiku, existoval jasný důkaz, že  džihádisté profitují z poplatků, které jim  pašeráci odevzdávají za průchod zemí  pod  jejich  kontrolou, především v severním Mali. Skupina překupníků z Mauritánie nedávno zadržená  alžírskými bezpečnostními službami vypověděla, že náklad hašiše – další drogy pašované  přes  region – by  mohl stát  při  přepravě oblastí pod  kontrolou AQIM až  50 000 dolarů. Ačkoli  tyto  poplatky jsou  mnohem nižší  než  ty,  které pocházejí z výkupného za únosy, s ohledem  na to, že  obchod s drogami v regionu neustále vzkvétá, představují stabilní zdroj příjmů.  Srov. Kustusch: AQIM’s Funding Sources. 23

Kustusch: AQIM’s Funding Sources.


30

|

KAPITOLA PRVNÍ

ke střežené skrýši v polorozpadlé oblasti v severním Mali. Základní  klíč  k jejímu úspěchu však  představovalo striktní rozdělení pracovních  povinností a stejně tak  přísná vnitřní disciplína. 

Mariani a všichni ostatní rukojmí byli  uneseni slabě  vyškolenými  a málo ceněnými členy organizace. Tito  lidé  obvykle obdrželi instrukce  od svých nadřízených a nemohli rozhodovat na místě. Ještě  méně vycvičená  skupina hlídala rukojmí v táborech. Tito  velmi prostí muži  se  svými  rukojmími sdíleli všechno včetně jídla. „Ti,  kteří  na mě dohlíželi, byli  prostí, velmi prostí lidé,“ uvedla Mariani. „Měli dokonce strach se  na mě  podívat, když  mně  přinesli jídlo. Všichni byli  hluboce věřící a vkleče se  modlili pětkrát denně. Kromě modlení nic  moc  nedělali.“

Jak  měsíce ubíhaly, chování únosců k Mariani se  stále  zhoršovalo. Chtěli svoje peníze, svůj  podíl na výkupném a toužili opustit tábor – jít  zpátky domů a utratit své  peníze. Navzdory jejich netrpělivosti, špatnému  chování a znuděnosti jí  žádný věznitel nikdy neublížil. Naopak poté,  co  ji  dvakrát uštknul štír,  jí  obstarali táborovou postel a od té chvíle, co  se  jedné noci  probudila s hadem omotaným kolem hlavy, se  každou noc  ujišťovali o tom, že  ve stanu žádní hadi  nejsou.  

Jedním z nemnoha úkolů věznitelů bylo  držet  Mariani stranou od ostatních  rukojmích v táboře. „Věděla jsem, že  tam  jsou  dva  další  rukojmí,  ti  dva  Francouzi, které jsem  viděla na France 24.  Zdálky jsem  je  viděla,  ale  nemohli jsme  spolu mluvit; byli  jsme  drženi na opačných koncích  tábora,“ vypověděla Mariani. Skutečně byla  uvězněna ve stejném táboře  jako  Marc  Féret  a Pierre Legrand, kteří  byli  oba  propuštěni v říjnu 2013.

Pokud šlo  o sjednávání výkupného, zúčastnili se  ho  pouze přední členové  AQIM. Na rozdíl od prostých věznitelů byli  tito  muži rafinovaní  a velmi schopní, přičemž často vyjednávali o několika případech najed- nou.  Vyjednavačem za Mariani byl  Abú  Walíd as-Sahráwí. Mluvil něko- lika  jazyky, měl  univerzitní diplom a byl  to  příslušník národa Sahráwíjů  z jihozápadního Alžírska.

24

 Po svém propuštění, při  rozhovoru s úředníky 

tajné  služby, ho  Mariani poznala jako  únosce jiné  Italky, Rosselly Urru.  „Opakovala jsem  agentům, že  to  byl  ten  samý muž, co  unesl Rossellu,  ale  oni  se  zdráhali mně  věřit,“ říká  Mariani. Urru  byla  unesena 23. října  2011, spolu se  dvěma španělskými humanitárními pracovníky Ainhoou  Fernández de  Rincón a Enricem Gonyalonsem, v uprchlickém táboře  24

„Saharawi Culture,“ Organisation for  Statehood &  Freedom, 2010, http://statehoodan-

dfreedom.org/en/western-sahara/saharawi-culture.

PROTOKOL AL‑



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist